Po přijetí Maastrichtské smlouvy, si chudá čtyřka mohla začít užívat dalších peněz, byl totiž založen nový fond, konkrétně Kohézní fond (Cohesion Fund), který mohl být vydáván pouze na regiony v Řecku, Irsku, Španělsku a Portugalsku. Opět totiž docházelo k tomu, že stále těsnější formy ekonomické integrace výrazně zvýhodňovaly průmyslová centra a tak periférie byly alespoň odškodňovány prostřednictvím velkých nárůstů rozpočtů strukturálních fondů (přerozdělují peníze ve prospěch strukturálně zaostalých regiónů). V konkrétní podobě to znamená zdvojnásobení podílu strukturálních fondů na EU rozpočtu mezi lety 1986 – 1993.
Na předchozím obrázku můžeme dobře vysledovat propojení mezi politickou silou chudých zemí a vzrůstem rozpočtů strukturálních fondů. Podíl peněz, který šel do chudých zemí se přímoúměrně zvětšoval s podílem, který měly tyto země při hlasování v Radě ministrů. Po dalším rozšíření o Rakousko, Finsko a Švédsko pozitivní korelace pokračuje. Podstatná část Finska, ale i část Švédska a celé východní Německo, stejně jako malá část Rakouska byly uznány jako chudé regiony, do kterých má směřovat finanční pomoc. S přijetím 10 nových členů v roce 2004 se dá předpokládat, že hned u příštího vyjednávání finančního plánu dojde k navýšení plateb pro chudé regiony, protože jak je zřejmé, rozpočtové výdaje jsou v silně pozitivní korelaci k politické síle.
Žádné komentáře:
Okomentovat