• vnější povrch tvoří v rohovku, což je přeměněná kutikula
• pod rohovkou se nachází krystalinní kužel (světlolomné tělísko), který však není schopen akomodace a omatidia jsou proto zaostřena na různé vzdálenosti
• pod krystalinním kuželem se nacházejí smyslové buňky, jejichž senzitivní výběžky splývají v rhabdom umístěný ve střední části
• jednotlivá omatidia jsou odstíněna pigmentovými buňkami
o apoziční oko – omatidia vzájemně zcela odstíněná, označujeme oko jako apoziční
o superopoziční oko – pigmentová zrna se za šera stahují dolů, čímž může světlo částečně procházet z jednoho omatidia do druhého, což umožňuje lepší vidění při nedostatku světla
• označovány také jako mozaikové oči, protože obraz, který vytvářejí je složen z velkého počtu výseků
• časté zejména u členovců, dále se vyvinuly u některých kroužkovců, mlžů a u některých hvězdic
Komorové oko
• má kulovitý tvar
Komorové oko
• světločivná vrstva obsahuje 2 typy zrakových buněk:
o tyčinky – na okraji sítnice a vytvářejí černobílý obraz při nedostatku světla
o čípky – aktivní za silného světla a umožňují barevné vidění, v sítnici 3 typy, které reagují na červené, zelené a žluté světlo
• tyčinky i čípky obsahují fotopigment, který reaguje na světlo a způsobuje nervové impulsy
• fotopigment obsahuje rhodopsin – varianta vitamínu A vázana na bílkovinu opsin
• bělima – zevní vnější vrstva oční bulvy, tvořena neprůhledným pojivovým pouzdrem,
• rohovka – kryje přední část oka
• cévnatka – nasedá na bělimu, pojivová vrstva s cévami
• sítnice – vnější pigmentová a vnitřní senzitivní vrstva - obsahuje vrstvu zrakových buněk a dvě vrstvy neuronů
• žlutá skvrna – největší koncentrace čípků a tudíž nejostřejší vidění
• zrakový nerv – sbíhají se nervová vlákna ze sítnice, prochází sítnicí v tomto místě chybí zrakové buňky a tento bod je proto označován jako tzv. slepá skvrna
o tyčinky – na okraji sítnice a vytvářejí černobílý obraz při nedostatku světla
o čípky – aktivní za silného světla a umožňují barevné vidění, v sítnici 3 typy, které reagují na červené, zelené a žluté světlo
• tyčinky i čípky obsahují fotopigment, který reaguje na světlo a způsobuje nervové impulsy
• fotopigment obsahuje rhodopsin – varianta vitamínu A vázana na bílkovinu opsin
• bělima – zevní vnější vrstva oční bulvy, tvořena neprůhledným pojivovým pouzdrem,
• rohovka – kryje přední část oka
• cévnatka – nasedá na bělimu, pojivová vrstva s cévami
• sítnice – vnější pigmentová a vnitřní senzitivní vrstva - obsahuje vrstvu zrakových buněk a dvě vrstvy neuronů
• žlutá skvrna – největší koncentrace čípků a tudíž nejostřejší vidění
• zrakový nerv – sbíhají se nervová vlákna ze sítnice, prochází sítnicí v tomto místě chybí zrakové buňky a tento bod je proto označován jako tzv. slepá skvrna
7.4.2.4 Fotoreceptory
• většinou jsou ale k přijímání světla vyvinuty tzv. světločivné buňky, které mohou být:
o rozptýlené v epidermis
o koncentrovány do světločivných skvrn či různých typů očí, kde světločivné buňky mohou vytvářet speciální tkáň – sítnici
• žahavci, měkkýši, kroužkovci – světločivné skvrny v epidermis
• členovci – jednoduché i složené oči
• hlavonožci a obratlovci – komorové oko obdobné stavby
Jednoduché oči (ocelli)
• skupina světločivných buněk koncentrovaných na určité místo v pokožce
• pokud jsou tvořeny pouze světločivným epitelem - sítnicí, umožňují pouze rozlišení intenzity světla (kontrastní vidění)
• pokud je sítnice podložena vrstvou pigmentových buněk, umožňují i určení směru dopadajícího světla
Složené oko
• vyvinulo se z pohárkových očí, které se seskupily do většího počtu a oddělily je pigmentové buňky
• složeny z většího počtu omatidií (oček)
o rozptýlené v epidermis
o koncentrovány do světločivných skvrn či různých typů očí, kde světločivné buňky mohou vytvářet speciální tkáň – sítnici
• žahavci, měkkýši, kroužkovci – světločivné skvrny v epidermis
• členovci – jednoduché i složené oči
• hlavonožci a obratlovci – komorové oko obdobné stavby
Jednoduché oči (ocelli)
• skupina světločivných buněk koncentrovaných na určité místo v pokožce
• pokud jsou tvořeny pouze světločivným epitelem - sítnicí, umožňují pouze rozlišení intenzity světla (kontrastní vidění)
• pokud je sítnice podložena vrstvou pigmentových buněk, umožňují i určení směru dopadajícího světla
Složené oko
• vyvinulo se z pohárkových očí, které se seskupily do většího počtu a oddělily je pigmentové buňky
• složeny z většího počtu omatidií (oček)
Zvukové orgány
• savci – echolokace = schopnost vysílání ultrazvukových vln (netopýr ušatý – ústy, vrápenec velký - hrtanem, delfín – speciální váčky) a zpětně je odražené na bázi sonaru přijímat
7.4.2.3 Termoreceptory
• ochranný význam, u některých skupin živočichů mohou napomáhat při získávání potravy
• bezobratlí – kutikulární chlupy se smyslovými buňkami na tykadlech či v okolí ústního otvoru u členovců
• obratlovci – kožní tělíska – rozvětvená nervová vlákna obalená vazivovým pouzdrem (např. Krauseho tělíska – ve svrchní vrstvě škáry, vnímání chladu, Ruffiniho tělíska – hluboko ve škáře, tepelné receptory)
• u některých hadů (hroznýš, chřestýš) se vyvinuly zvláštní infrareceptory, které slouží k lokalizaci potravy na vzdálenost 1-2 m.
7.4.2.4 Fotoreceptory
• slouží organismům k orientaci v prostoru, k získávání potravy, k ochraně před predátory, případně i k optické komunikaci
• bičíkovci – citlivost na světlo, vyvinuta světločivná skvrna (stigma)
• mnohobuněční živočichové – citlivost na světlo prakticky všechny ektodermální buňky
7.4.2.3 Termoreceptory
• ochranný význam, u některých skupin živočichů mohou napomáhat při získávání potravy
• bezobratlí – kutikulární chlupy se smyslovými buňkami na tykadlech či v okolí ústního otvoru u členovců
• obratlovci – kožní tělíska – rozvětvená nervová vlákna obalená vazivovým pouzdrem (např. Krauseho tělíska – ve svrchní vrstvě škáry, vnímání chladu, Ruffiniho tělíska – hluboko ve škáře, tepelné receptory)
• u některých hadů (hroznýš, chřestýš) se vyvinuly zvláštní infrareceptory, které slouží k lokalizaci potravy na vzdálenost 1-2 m.
7.4.2.4 Fotoreceptory
• slouží organismům k orientaci v prostoru, k získávání potravy, k ochraně před predátory, případně i k optické komunikaci
• bičíkovci – citlivost na světlo, vyvinuta světločivná skvrna (stigma)
• mnohobuněční živočichové – citlivost na světlo prakticky všechny ektodermální buňky
Sluchové ústrojí
• obratlovci – vyvíjí se ucho, které má u savců, kde je sluch nejdokonaleji vyvinut, tři součásti:
o vnější ucho – ušní boltec a zvukovod
o střední ucho – bubínek, kloubně spojené sluchové kůstky (kladívko, kovadlinka, třmínek) a Eustachova trubice (zajišťuje spojení s ústní dutinou)
o vnitřní ucho – uloženo v dutinách lebečních kostí (v kostěném labyrintu), vyplněno lymfou
• rozdělení sluchového váčku na dva z kulovitého váčku (paryby, ryby) se protahováním vyvíjela lagena (plazi, ptáci), která se u savců silně stočila hlemýžď
• sluchové buňky uloženy v kulovitém váčku, později v lageně
• savci – smyslové buňky uloženy v hlemýždi v Cortiho orgánu, kde představují zesílený pruh smyslových buněk uložený na bazální membráně dorzálně překrytý krycí membránou (hlemýžď uložen v dutině, která je vyplněna perilymfou)
Zvukové orgány
• hmyz – stridulační orgány stridulace (kobylky – tření hran prvního páru křídel o sebe, sarančata - tření předního křídla o stehna, cikády – tření pravých kyčlí o levé), většinou stridulují pouze samci
o vnější ucho – ušní boltec a zvukovod
o střední ucho – bubínek, kloubně spojené sluchové kůstky (kladívko, kovadlinka, třmínek) a Eustachova trubice (zajišťuje spojení s ústní dutinou)
o vnitřní ucho – uloženo v dutinách lebečních kostí (v kostěném labyrintu), vyplněno lymfou
• rozdělení sluchového váčku na dva z kulovitého váčku (paryby, ryby) se protahováním vyvíjela lagena (plazi, ptáci), která se u savců silně stočila hlemýžď
• sluchové buňky uloženy v kulovitém váčku, později v lageně
• savci – smyslové buňky uloženy v hlemýždi v Cortiho orgánu, kde představují zesílený pruh smyslových buněk uložený na bazální membráně dorzálně překrytý krycí membránou (hlemýžď uložen v dutině, která je vyplněna perilymfou)
Zvukové orgány
• hmyz – stridulační orgány stridulace (kobylky – tření hran prvního páru křídel o sebe, sarančata - tření předního křídla o stehna, cikády – tření pravých kyčlí o levé), většinou stridulují pouze samci
7.4.2.1 Chemoreceptory
• mezi zvláštní čichové orgány u ještěrů a hadů patří tzv. Jacobsonův vomeronasální orgán – vychlípenina dutiny ústní do dutiny nosní, která slouží k hodnocení pachů zanášených zde jazykem
• obratlovci s dobrým čichem: žraloci, plazi, psovité šelmy, hlodavci, prasata
• obratlovci se špatně vyvinutým čichem: ptáci, kočkovité šelmy, velryby, primáti
Vnitřní chemoreceptory a orgány vnímání bolesti
• význam při udržení homeostázy organismu
• citlivé na složení vzduchu v dýchacích orgánech a na složení tělních tekutin (množství glukózy, O2, CO2)
• orgány vnímání bolesti mají charakter všeobecných smyslů a jejich hlavní funkcí je chránit organismus před poškozením
• obratlovci – volná nervová zakončení rozvětvená v kůži, svalech, ve stěnách vnitřních orgánů (chybí v kostní tkáni, v játrech a ledvinách)
7.4.2.2 Mechanoreceptory
Hmatové orgány
• reagují zejména na dotyk, tlak a tah
• význam při ochraně a orientaci organismu
• bezobratlí – smyslové buňky s hmatovou funkcí u žahavců, či hmatové sety členovců
• obratlovci – hmatové chlupy savců (silné dlouhé chlupy v okolí ústního otvoru kočkovitých šelem) a zejména hmatová tělíska – skupiny buněk obklopené nervovými vlákny a vazivovým pouzdrem (Meisnerova tělíska – u savců ve škáře těsně pod pokožkou na lysých částech těla)
• obratlovci s dobrým čichem: žraloci, plazi, psovité šelmy, hlodavci, prasata
• obratlovci se špatně vyvinutým čichem: ptáci, kočkovité šelmy, velryby, primáti
Vnitřní chemoreceptory a orgány vnímání bolesti
• význam při udržení homeostázy organismu
• citlivé na složení vzduchu v dýchacích orgánech a na složení tělních tekutin (množství glukózy, O2, CO2)
• orgány vnímání bolesti mají charakter všeobecných smyslů a jejich hlavní funkcí je chránit organismus před poškozením
• obratlovci – volná nervová zakončení rozvětvená v kůži, svalech, ve stěnách vnitřních orgánů (chybí v kostní tkáni, v játrech a ledvinách)
7.4.2.2 Mechanoreceptory
Hmatové orgány
• reagují zejména na dotyk, tlak a tah
• význam při ochraně a orientaci organismu
• bezobratlí – smyslové buňky s hmatovou funkcí u žahavců, či hmatové sety členovců
• obratlovci – hmatové chlupy savců (silné dlouhé chlupy v okolí ústního otvoru kočkovitých šelem) a zejména hmatová tělíska – skupiny buněk obklopené nervovými vlákny a vazivovým pouzdrem (Meisnerova tělíska – u savců ve škáře těsně pod pokožkou na lysých částech těla)
7.4.2.2 Mechanoreceptory
Proprioreceptory
• hloubkové smysly, které informují o činnosti pohybové soustavy
• obratlovci – svalová vřeténka, která zaznamenávají změnu natažení svalu a šlachová tělíska, která se nacházejí v místě napojení svalu
Proudové orgány
• postranní čára – vnímání proudění a tlaku vody, skupina sekundárních smyslových buněk (slouží organismu k orientaci v prostoru)
Georeceptory
• bezobratlí – jako georeceptory polohové orgány – statocysty, dutiny se zrnky písku nebo krystaly CaCO3 (mohou být otevřené nebo uzavřené, u medúz jsou koncentrovány v rhopáliích)
• hlavonožci – statické ústrojí podobné obratlovcům, první skupina se sluchovým ústrojím
• obratlovci – georeceptory vyvinuty jako blanitý labyrint, který je uložen ve sluchovém pouzdru lebky (součást vnitřního ucha), složitá soustava chodeb vyplněných endolymfou
Sluchové ústrojí
• slouží k orientaci, ochraně před predátory a nepříznivými vlivy, či k akustické komunikaci
• má obvykle charakter speciálního smyslu
• bezobratlí – tympanální orgány hmyzu na různých částech těla (kobylky – v holeních 1. páru končetin, cikády – na hrudi, sarančata a motýli – po stranách zadečku), jsou složeny z:
o bubínek – uložený na dně chodby vedoucí na povrch těla
o rozšířená vzdušnice – slouží jako rezonátor
o sluchové buňky – napojeny na bubínek
• hloubkové smysly, které informují o činnosti pohybové soustavy
• obratlovci – svalová vřeténka, která zaznamenávají změnu natažení svalu a šlachová tělíska, která se nacházejí v místě napojení svalu
Proudové orgány
• postranní čára – vnímání proudění a tlaku vody, skupina sekundárních smyslových buněk (slouží organismu k orientaci v prostoru)
Georeceptory
• bezobratlí – jako georeceptory polohové orgány – statocysty, dutiny se zrnky písku nebo krystaly CaCO3 (mohou být otevřené nebo uzavřené, u medúz jsou koncentrovány v rhopáliích)
• hlavonožci – statické ústrojí podobné obratlovcům, první skupina se sluchovým ústrojím
• obratlovci – georeceptory vyvinuty jako blanitý labyrint, který je uložen ve sluchovém pouzdru lebky (součást vnitřního ucha), složitá soustava chodeb vyplněných endolymfou
Sluchové ústrojí
• slouží k orientaci, ochraně před predátory a nepříznivými vlivy, či k akustické komunikaci
• má obvykle charakter speciálního smyslu
• bezobratlí – tympanální orgány hmyzu na různých částech těla (kobylky – v holeních 1. páru končetin, cikády – na hrudi, sarančata a motýli – po stranách zadečku), jsou složeny z:
o bubínek – uložený na dně chodby vedoucí na povrch těla
o rozšířená vzdušnice – slouží jako rezonátor
o sluchové buňky – napojeny na bubínek
7.4.2.1 Chemoreceptory
Chuťové orgány
• význam zejména při výběru potravy, jako ochrana před škodlivými látkami, a při orientaci (chemismus vody)
• adekvátním podnětem rozptýlené látky ve vodě nebo slinách
• bezobratlí – čichové orgány charakter všeobecných smyslů (papily na tykadlech a ústních přívěscích, v dutině ústní a na končetinách)
• obratlovci – chuťové orgány charakter speciálních smyslů soustředěny v dutině ústní a na jazyku, či v hltanové sliznici
• chuťové pohárky – nacházejí se zde sekundární smyslové buňky a podpůrné buňky
• savci jsou schopni rozeznávat 4 chutě: slanost, sladkost, kyselost a hořkost
Čichové orgány
• význam při vyhledávání potravy, sexuálního partnera, rozpoznávání nepřítele a při komunikaci
• bezobratlí – smyslové brvy na tykadlech u hmyzu nebo vlhkostní smysl hmyzu, korýšů a kroužkovců
• obratlovci – specializované orgány v čichové sliznici nosu a na dně čichových jamek (mihule, paryby, ryby), kde se nacházejí primární smyslové buňky ve výstelkovém epitelu nosní dutiny
• význam zejména při výběru potravy, jako ochrana před škodlivými látkami, a při orientaci (chemismus vody)
• adekvátním podnětem rozptýlené látky ve vodě nebo slinách
• bezobratlí – čichové orgány charakter všeobecných smyslů (papily na tykadlech a ústních přívěscích, v dutině ústní a na končetinách)
• obratlovci – chuťové orgány charakter speciálních smyslů soustředěny v dutině ústní a na jazyku, či v hltanové sliznici
• chuťové pohárky – nacházejí se zde sekundární smyslové buňky a podpůrné buňky
• savci jsou schopni rozeznávat 4 chutě: slanost, sladkost, kyselost a hořkost
Čichové orgány
• význam při vyhledávání potravy, sexuálního partnera, rozpoznávání nepřítele a při komunikaci
• bezobratlí – smyslové brvy na tykadlech u hmyzu nebo vlhkostní smysl hmyzu, korýšů a kroužkovců
• obratlovci – specializované orgány v čichové sliznici nosu a na dně čichových jamek (mihule, paryby, ryby), kde se nacházejí primární smyslové buňky ve výstelkovém epitelu nosní dutiny
7.4.1.1 Mozek
Střední mozek
• má 2 – 4 laloky
• obsahuje zraková, čichová a sluchová centra
Zadní mozek
• u některých obratlovců silně vyvinuta vydutá část – mozeček (cerebellum) – centrum rovnováhy a koordinace pohybu, u savců má četné rýhy podobně jako koncový mozek
Prodloužená mícha
• přechodná část mezi mozkem a míchou
• svrchní stěna bez nervové tkáně, spodní část je z nervové tkáně a má často vegetativní funkce
• vybíhá většina hlavových nervů (5.-12. pár mozkových nervů - nerv trojklanný, lícní, rovnovážně sluchový, bloudivý)
7.4.1.2 Mícha
• u bezlebečných nervová trubice a chorda uložena v pojivovém pouzdře
• u obratlovců mícha uložena v nervovém kanále páteře, přitom z každého míšního segmentu vycházejí dva nervy
• má 2 – 4 laloky
• obsahuje zraková, čichová a sluchová centra
Zadní mozek
• u některých obratlovců silně vyvinuta vydutá část – mozeček (cerebellum) – centrum rovnováhy a koordinace pohybu, u savců má četné rýhy podobně jako koncový mozek
Prodloužená mícha
• přechodná část mezi mozkem a míchou
• svrchní stěna bez nervové tkáně, spodní část je z nervové tkáně a má často vegetativní funkce
• vybíhá většina hlavových nervů (5.-12. pár mozkových nervů - nerv trojklanný, lícní, rovnovážně sluchový, bloudivý)
7.4.1.2 Mícha
• u bezlebečných nervová trubice a chorda uložena v pojivovém pouzdře
• u obratlovců mícha uložena v nervovém kanále páteře, přitom z každého míšního segmentu vycházejí dva nervy
7.4.1.2 Mícha
• obalena třemi vrstvami (podlebice, pavučnice, omozečnice)
• vnitřní část tvořena šedou hmotou, která vytváří přední a zadní míšní rohy
• vnější část tvořena bílou hmotou
• středem prochází míšní kanál
• hybné buňky (motoneurony) jsou uloženy v předních (ventrálních) rozích, interneurony v zadních (dorzálních) rozích
• míšní nerv vychází z míchy dvěma kořeny, které se pak spojují
• dostředivá (aferentní) vlákna se napojují do míchy zadními kořeny (senzorická a senzitivní), kdežto odstředivá (eferentní) vlákna vycházejí z míchy předními kořeny (vlákna somatomotorická a vegetativní)
7.4.1.3 Vegetativní nervstvo
• řídí činnost vnitřních orgánů
• ústředím jsou sympatické kmeny, které leží podél míchy na ventrální straně
• autonomní nervový systém nezávislý na vůli
• u savců se vegetativní systém rozčlenil do dvou částí:
1) sympatikus – podporuje katabolické procesy (např. zrychluje činnost srdce a zpomaluje trávení)
2) parasympatikus – podporuje anabolické procesy (činnost srdce zpomaluje a urychluje trávení)
• vnitřní část tvořena šedou hmotou, která vytváří přední a zadní míšní rohy
• vnější část tvořena bílou hmotou
• středem prochází míšní kanál
• hybné buňky (motoneurony) jsou uloženy v předních (ventrálních) rozích, interneurony v zadních (dorzálních) rozích
• míšní nerv vychází z míchy dvěma kořeny, které se pak spojují
• dostředivá (aferentní) vlákna se napojují do míchy zadními kořeny (senzorická a senzitivní), kdežto odstředivá (eferentní) vlákna vycházejí z míchy předními kořeny (vlákna somatomotorická a vegetativní)
7.4.1.3 Vegetativní nervstvo
• řídí činnost vnitřních orgánů
• ústředím jsou sympatické kmeny, které leží podél míchy na ventrální straně
• autonomní nervový systém nezávislý na vůli
• u savců se vegetativní systém rozčlenil do dvou částí:
1) sympatikus – podporuje katabolické procesy (např. zrychluje činnost srdce a zpomaluje trávení)
2) parasympatikus – podporuje anabolické procesy (činnost srdce zpomaluje a urychluje trávení)
7.4.2 Smyslové orgány
přijímají podněty z vnějšího i vnitřního prostředí a předávají je nervové soustavě
1) exteroreceptory – přijímají podněty z vnějšího prostředí
2) interoreceptory – přijímají podněty z vlastního těla, z vnitřních orgánů
3) proprioreceptory – přijímají podněty ze šlach a svalů
Podle druhu přijímaných podnětů rozlišujeme:
1) chemoreceptory (chuť, čich)
2) mechanoreceptory (smysl hmatový, proudový, polohový)
3) termoreceptory
4) fotoreceptory
5)
aby receptor byl schopen přijmout daný podnět, musí se jednat o podnět adekvátní takový, na který je receptor specializován a zároveň musí podnět překročit určitou intenzitu musí se jednat o podnět silnější než prahový
všeobecné smysly – smyslové orgány roztroušeny po těle
speciální smysly – soustředěny do zvláštních orgánů
1) exteroreceptory – přijímají podněty z vnějšího prostředí
2) interoreceptory – přijímají podněty z vlastního těla, z vnitřních orgánů
3) proprioreceptory – přijímají podněty ze šlach a svalů
Podle druhu přijímaných podnětů rozlišujeme:
1) chemoreceptory (chuť, čich)
2) mechanoreceptory (smysl hmatový, proudový, polohový)
3) termoreceptory
4) fotoreceptory
5)
aby receptor byl schopen přijmout daný podnět, musí se jednat o podnět adekvátní takový, na který je receptor specializován a zároveň musí podnět překročit určitou intenzitu musí se jednat o podnět silnější než prahový
všeobecné smysly – smyslové orgány roztroušeny po těle
speciální smysly – soustředěny do zvláštních orgánů
Šestinozí (Hexapoda)
pozn.:
U některých kmenů se vyskytují obří nervová vlákna. Jednobuněčná obří vlákna se nacházejí u tasemnic, pásnic či mnohoštětinatců. Mnohobuněčná obří vlákna, která jsou tvořena syncytiem se vyskytují u kroužkovců, korýšů nebo hlavonožců (např. u sépie může být až 20 cm dlouhé a může mít 1 mm v průměru. Obří vlákna vedou vzruch rychleji než běžná vlákna přes synapse, a proto mají velký význam při únikové reakci.
Strunatci
• charakteristická trubicovitá NS
• složena z:
1) centrální nervová soustava (CNS)
2) obvodové (periferního) nervstvo, které představuje 10-12 párů hlavových nervů vycházejících z mozku a páru míšních nervů vycházejících z jednotlivých segmentů míchy
3) autonomní (vegetativní) nervový systém
4)
• vršenky a bezlebeční – CNS vyvinuta jako nervová trubice
• obratlovci – v přední části těla vyvinut mozek, za kterým následuje mícha
U některých kmenů se vyskytují obří nervová vlákna. Jednobuněčná obří vlákna se nacházejí u tasemnic, pásnic či mnohoštětinatců. Mnohobuněčná obří vlákna, která jsou tvořena syncytiem se vyskytují u kroužkovců, korýšů nebo hlavonožců (např. u sépie může být až 20 cm dlouhé a může mít 1 mm v průměru. Obří vlákna vedou vzruch rychleji než běžná vlákna přes synapse, a proto mají velký význam při únikové reakci.
Strunatci
• charakteristická trubicovitá NS
• složena z:
1) centrální nervová soustava (CNS)
2) obvodové (periferního) nervstvo, které představuje 10-12 párů hlavových nervů vycházejících z mozku a páru míšních nervů vycházejících z jednotlivých segmentů míchy
3) autonomní (vegetativní) nervový systém
4)
• vršenky a bezlebeční – CNS vyvinuta jako nervová trubice
• obratlovci – v přední části těla vyvinut mozek, za kterým následuje mícha
7.4.1.1 Mozek
paryba, ryby a obojživelníci – lineární uspořádání
vyšší obratlovci – u mozku a mozečku se začínají vytvářet záhyby a postupně se zvětšují u savců a člověka je koncový mozek výrazně větší než ostatní části
šedá hmota, která tvoří vnější mozkovou kůru (cortex) je zesílená a zvětšená a vytváří četné záhyby (zapojena do vnímání pocitů, zaznamenávání paměti a podnětů)
opatřen třemi obalovými vrstvami a je složen z 5 částí:
o koncový mozek (telencephalon)
o mezimozek (diencephalon)
o střední mozek (mesencephalon)
o zadní mozek (metencephalon)
o prodloužená mícha (myelencephalon)
Koncový mozek
• tvořen 2 hemisférami, spojeny komisurami
• svrchní část tvořena zejména u vyšších obratlovců velkým počtem záhybů s množstvím gangliových buněk (centra paměti, vědomí aj.)
• vpředu vyvinuty 2 čichové laloky
Mezimozek
• ústí sem zrakový nerv ze sítnice
• vnitřní hmota (thalamus) obsahuje gangliová jádra
• báze mezimozku (hypothalamus) obsahuje čichová centra
• na spodní části hypothalamu vyvinut podvěsek mozkový (hypofýza)
vyšší obratlovci – u mozku a mozečku se začínají vytvářet záhyby a postupně se zvětšují u savců a člověka je koncový mozek výrazně větší než ostatní části
šedá hmota, která tvoří vnější mozkovou kůru (cortex) je zesílená a zvětšená a vytváří četné záhyby (zapojena do vnímání pocitů, zaznamenávání paměti a podnětů)
opatřen třemi obalovými vrstvami a je složen z 5 částí:
o koncový mozek (telencephalon)
o mezimozek (diencephalon)
o střední mozek (mesencephalon)
o zadní mozek (metencephalon)
o prodloužená mícha (myelencephalon)
Koncový mozek
• tvořen 2 hemisférami, spojeny komisurami
• svrchní část tvořena zejména u vyšších obratlovců velkým počtem záhybů s množstvím gangliových buněk (centra paměti, vědomí aj.)
• vpředu vyvinuty 2 čichové laloky
Mezimozek
• ústí sem zrakový nerv ze sítnice
• vnitřní hmota (thalamus) obsahuje gangliová jádra
• báze mezimozku (hypothalamus) obsahuje čichová centra
• na spodní části hypothalamu vyvinut podvěsek mozkový (hypofýza)
Houbovci (Porifera)
• není vyvinuta nervová soustava.
Žahavci
• NS označována jako rozptýlená (difúzní)
• typicky vyvinuta u polypů (protoneurony – vedou vzruch všemi směry)
• nemají centrální uzliny
• u medúz a sasanek došlo k jisté koncentraci nervové soustavy do kruhu, na který navazuje nervová síť
Soustava gangliová – lineárně upořádaná, obsahující jeden nebo více párů ganglií nebo mozek v přední části těla, za kterým následuje nervová páska, těla nervových buněk se nacházejí v gangliích (CNS), obvodové nervstvo je tvořeno neurity (typická pro bilaterálně souměrné živočichy)
Ploštěnci
• v přední části těla dvě ganglia, z nich vycházejí nervy do oblasti hlavy a dva oddělené nervové provazce propojené příčnými komisurami
Měkkýši
• párová přední ganglia nad a pod jícnem (propojeny komisurami)
• hlavonožci – nejdokonaleji vyvinutou NS, je koncentrována do mozkových uzlin a párového ganglia v útrobním vaku
• ostatní měkkýši vyvinuto párové hlavové ganglium a 4 páry ganglií v noze a útrobním vaku
Žahavci
• NS označována jako rozptýlená (difúzní)
• typicky vyvinuta u polypů (protoneurony – vedou vzruch všemi směry)
• nemají centrální uzliny
• u medúz a sasanek došlo k jisté koncentraci nervové soustavy do kruhu, na který navazuje nervová síť
Soustava gangliová – lineárně upořádaná, obsahující jeden nebo více párů ganglií nebo mozek v přední části těla, za kterým následuje nervová páska, těla nervových buněk se nacházejí v gangliích (CNS), obvodové nervstvo je tvořeno neurity (typická pro bilaterálně souměrné živočichy)
Ploštěnci
• v přední části těla dvě ganglia, z nich vycházejí nervy do oblasti hlavy a dva oddělené nervové provazce propojené příčnými komisurami
Měkkýši
• párová přední ganglia nad a pod jícnem (propojeny komisurami)
• hlavonožci – nejdokonaleji vyvinutou NS, je koncentrována do mozkových uzlin a párového ganglia v útrobním vaku
• ostatní měkkýši vyvinuto párové hlavové ganglium a 4 páry ganglií v noze a útrobním vaku
Kroužkovci
• mají párové mozkové a podjícnové uzliny
• ganglia v každém článku (propojena příčnými a podélnými spojkami) tvar žebříku, (dříve označována jako žebříčková)
• u odvozenějších skupin dochází ke splývání ganglií v nervovou pásku
Členovci
• u primitivnějších podobná jako u kroužkovců
• u odvozených skupin dochází opět ke splývání ganglií v břišní nervovou pásku
• stonožkovci (homonomní segmentace) – vyvinutá párová ganglia
• pavouci (homonomní článkování potlačeno) vyvinut mozek a jednu tělní uzlinu
• korýši – splývání ganglií (např. rakovci)
Šestinozí (Hexapoda)
1) primárně bezkřídlé sk. – primitivní gangliová soustava, mozková a podjícnová uzlina a párová ganglia v každém článku
2) odvozené skupiny – veškeré gangliové buňky v mozku a 1-2 hrudních gangliích, z nich pak vycházejí nervy
• mozek složen ze 3 částí:
o protocerebrum – zakončení dostředivých nervů z hlavových receptorů (nerv zrakový)
o deutocerebrum – zakončení dostředivých nervů (čichová vlákna)
o tritocerebcum – inervuje čelo a horní pysk
• za mozkem následuje podjícnová uzlina, která inervuje mandibuly, maxily a spodní pysk
• ganglia v každém článku (propojena příčnými a podélnými spojkami) tvar žebříku, (dříve označována jako žebříčková)
• u odvozenějších skupin dochází ke splývání ganglií v nervovou pásku
Členovci
• u primitivnějších podobná jako u kroužkovců
• u odvozených skupin dochází opět ke splývání ganglií v břišní nervovou pásku
• stonožkovci (homonomní segmentace) – vyvinutá párová ganglia
• pavouci (homonomní článkování potlačeno) vyvinut mozek a jednu tělní uzlinu
• korýši – splývání ganglií (např. rakovci)
Šestinozí (Hexapoda)
1) primárně bezkřídlé sk. – primitivní gangliová soustava, mozková a podjícnová uzlina a párová ganglia v každém článku
2) odvozené skupiny – veškeré gangliové buňky v mozku a 1-2 hrudních gangliích, z nich pak vycházejí nervy
• mozek složen ze 3 částí:
o protocerebrum – zakončení dostředivých nervů z hlavových receptorů (nerv zrakový)
o deutocerebrum – zakončení dostředivých nervů (čichová vlákna)
o tritocerebcum – inervuje čelo a horní pysk
• za mozkem následuje podjícnová uzlina, která inervuje mandibuly, maxily a spodní pysk
7.2 oporná a pohybová soustava
Ryby
Kostra ryb se skládá buď z chrupavek (paryby) nebo kostí. Hlavní znak ryb, ploutve, jsou vyztuženy kostmi napojenými na jednotlivé pletence (u párových ploutví) nebo na páteř (u nepárových).
Ptáci
Aby byli ptáci lehcí a mohli létat jsou některé kosti duté.
Člověk
Kostra dospělého člověka se skládá zhruba z 200 kostí (přesný počet se u jednotlivých jedinců liší). Skládá se z lebky, páteře, hrudníku, horních a dolních končetin.
Trvá několik let, než se lidská kostra dovyvine. Ačkoliv kost pažní (humerus) je již u novorozenců dokonale osifikovaná, je celá kostra až kolem 20 let plně vyvinuta.
7.3 Soustava výměny a přeměny látek
7.4 Soustava nervová a smyslové orgány
dráždivost – obecná vlastnost buněk každý organismu citlivý ke změnám prostředí, na které může reagovat různými způsoby
Kostra ryb se skládá buď z chrupavek (paryby) nebo kostí. Hlavní znak ryb, ploutve, jsou vyztuženy kostmi napojenými na jednotlivé pletence (u párových ploutví) nebo na páteř (u nepárových).
Ptáci
Aby byli ptáci lehcí a mohli létat jsou některé kosti duté.
Člověk
Kostra dospělého člověka se skládá zhruba z 200 kostí (přesný počet se u jednotlivých jedinců liší). Skládá se z lebky, páteře, hrudníku, horních a dolních končetin.
Trvá několik let, než se lidská kostra dovyvine. Ačkoliv kost pažní (humerus) je již u novorozenců dokonale osifikovaná, je celá kostra až kolem 20 let plně vyvinuta.
7.3 Soustava výměny a přeměny látek
7.4 Soustava nervová a smyslové orgány
dráždivost – obecná vlastnost buněk každý organismu citlivý ke změnám prostředí, na které může reagovat různými způsoby
7.4 Soustava nervová a smyslové orgány
NS – vyvinuta k přijímání podnětů z vnějšího prostředí, přenosu signálu k různým částem těla a k provedení odpovědi na tento podnět
NS spolu se systémem žláz s vnitřní sekrecí koordinuje a integruje činnost orgánů a orgánových soustav tak, aby fungovaly jako jeden celek
7.4.1 Soustava nervová
reflexní oblouk – základní jednotka NS, je složen z receptorů (exteroreceptory a interoreceptory), dostředivých drah nervových vláken, nervového ústředí (mozek, mícha), a odstředivých drah nervových vláken, které vedou k efektorům
nervový vzruch - signál vedený nervovými drahami
Nervová soustava má dvě složky:
1. centrální somatické a vegetativní nervstvo (centrální nervová soustava - CNS)
2. periferní obvodové nervstvo (somatické a vegetativní)
složena z nervových buněk – neuronů s výběžky, které označujeme jako dendrity a axony
nervové impulsy se šíří nervovými vlákny a mají charakter elektrických a chemických vzruchů
senzorické neurony přenášejí vzruch od receptorů k CNS
motorické či eferentní neurony vedou signál z CNS k efektorům
nervová uzlina (ganglium) obsahuje těla několika nebo mnoha neuronů
NS spolu se systémem žláz s vnitřní sekrecí koordinuje a integruje činnost orgánů a orgánových soustav tak, aby fungovaly jako jeden celek
7.4.1 Soustava nervová
reflexní oblouk – základní jednotka NS, je složen z receptorů (exteroreceptory a interoreceptory), dostředivých drah nervových vláken, nervového ústředí (mozek, mícha), a odstředivých drah nervových vláken, které vedou k efektorům
nervový vzruch - signál vedený nervovými drahami
Nervová soustava má dvě složky:
1. centrální somatické a vegetativní nervstvo (centrální nervová soustava - CNS)
2. periferní obvodové nervstvo (somatické a vegetativní)
složena z nervových buněk – neuronů s výběžky, které označujeme jako dendrity a axony
nervové impulsy se šíří nervovými vlákny a mají charakter elektrických a chemických vzruchů
senzorické neurony přenášejí vzruch od receptorů k CNS
motorické či eferentní neurony vedou signál z CNS k efektorům
nervová uzlina (ganglium) obsahuje těla několika nebo mnoha neuronů
7.2 oporná a pohybová soustava
Kostra –je součást těla, která poskytuje oporu a ochranu pro ostatní orgány (organely). V zásadě je možné ji rozdělit na dva druhy: vnější kostra (exoskelet) tvoří pevný vnější obal organismu a vnitřní kostra (endoskelet) je oporná soustava jednotlivých kostí a kloubů uvnitř organismu.
Cytoskelet (řec.: kytos - buňka) slouží k ochraně a k formování tvaru buněk. Kromě toho se díky němu mohou buňky pohybovat a přijímat látky a signály z vnějšího prostředí, což umožňuje vzájemnou komunikaci jednotlivých buněk. Skládá se z proteinů označovaných mikrofilamenty, které prostupují buňkou všemi směry. Buňky je mohou dle potřeby spotřebovávat či znovu vytvářet
Exoskelet
členovci (Arthropoda) především hmyz, klepítkatci a korýši, vyvinuli pro svou ochranu vnější kostru. Protože ta umožňuje jen omezený prostor pro růst, dochází u těchto jedinců ke svlékání a ke skokovému růstu. Skládat se může z různých materiálů a látek - chitin, sloučeniny vápníku nebo křemičitany.
Vnější kostra u hmyzu neslouží jen jako ochrana, ale také jako opora pro svalové úpony nebo citlivý orgán pro komunikaci s vnějším prostředím
Endoskelet
Jako endoskelet je označována opěrná soustava organizmů, která se nachází uvnitř jejich těla jako u obratlovců, ostnokožců či hub (porifera). Endoskelet dává tělu pevnost a stabilitu a umožňuje volný pohyb. Během vývoje vzniká endoskelet u obratlovců a ostnokožců z mezodermu.
Cytoskelet (řec.: kytos - buňka) slouží k ochraně a k formování tvaru buněk. Kromě toho se díky němu mohou buňky pohybovat a přijímat látky a signály z vnějšího prostředí, což umožňuje vzájemnou komunikaci jednotlivých buněk. Skládá se z proteinů označovaných mikrofilamenty, které prostupují buňkou všemi směry. Buňky je mohou dle potřeby spotřebovávat či znovu vytvářet
Exoskelet
členovci (Arthropoda) především hmyz, klepítkatci a korýši, vyvinuli pro svou ochranu vnější kostru. Protože ta umožňuje jen omezený prostor pro růst, dochází u těchto jedinců ke svlékání a ke skokovému růstu. Skládat se může z různých materiálů a látek - chitin, sloučeniny vápníku nebo křemičitany.
Vnější kostra u hmyzu neslouží jen jako ochrana, ale také jako opora pro svalové úpony nebo citlivý orgán pro komunikaci s vnějším prostředím
Endoskelet
Jako endoskelet je označována opěrná soustava organizmů, která se nachází uvnitř jejich těla jako u obratlovců, ostnokožců či hub (porifera). Endoskelet dává tělu pevnost a stabilitu a umožňuje volný pohyb. Během vývoje vzniká endoskelet u obratlovců a ostnokožců z mezodermu.
7.2 oporná a pohybová soustava
Ostnokožci
Kostra ostnokožců, ke který patří i mořské hvězdice, se skládá s vápníku a zanedbatelného podílu oxidu hořečnatého. Kostra je těsně pod vnější kůží. Ze sklerocytů vystavěná struktura je porézní a proto současně pevná a lehká. Růst může do všech směrů a i ztracené části bezproblémů dorůstají. Klouby, které spojují jednotlivé části kostry jsou ovládány svalovou soustavou.
Strunatci
Kostra obratlovců a ostnokožců se skládá z pevných součástí, kterými je pohybováno díky soustavě svalů. U lidí a všeobecně u obratlovců jsou tyto součásti označovány jako kosti. Důležitou součástí jsou chrupavky, které se u savců nacházejí převážně v kloubech. U některých druhů, například paryb, ke kterým patří žraloci, je kostra složena jen z chrupavčité tkáně.
Kosti se skládají z osteocytů (kostních buněk), které kolem sebe vystavují kolagenovou strukturu, do které jsou umístěny anorganické součásti jako hydroxyapatit (Ca5(PO4)3OH). Chrupavky se naproti tomu skládají z chondrocytů (chrupavčitých buněk) které kolem sebe vytvářejí vodné prostředí z glykoproteinů apod.
Obratlovci
Kostry jednotlivých druhů obratlovců mají mnoho společného, přesto se liší podle prostředí, ve kterém daní jedinci žijí a podle nároků..
Kostra ostnokožců, ke který patří i mořské hvězdice, se skládá s vápníku a zanedbatelného podílu oxidu hořečnatého. Kostra je těsně pod vnější kůží. Ze sklerocytů vystavěná struktura je porézní a proto současně pevná a lehká. Růst může do všech směrů a i ztracené části bezproblémů dorůstají. Klouby, které spojují jednotlivé části kostry jsou ovládány svalovou soustavou.
Strunatci
Kostra obratlovců a ostnokožců se skládá z pevných součástí, kterými je pohybováno díky soustavě svalů. U lidí a všeobecně u obratlovců jsou tyto součásti označovány jako kosti. Důležitou součástí jsou chrupavky, které se u savců nacházejí převážně v kloubech. U některých druhů, například paryb, ke kterým patří žraloci, je kostra složena jen z chrupavčité tkáně.
Kosti se skládají z osteocytů (kostních buněk), které kolem sebe vystavují kolagenovou strukturu, do které jsou umístěny anorganické součásti jako hydroxyapatit (Ca5(PO4)3OH). Chrupavky se naproti tomu skládají z chondrocytů (chrupavčitých buněk) které kolem sebe vytvářejí vodné prostředí z glykoproteinů apod.
Obratlovci
Kostry jednotlivých druhů obratlovců mají mnoho společného, přesto se liší podle prostředí, ve kterém daní jedinci žijí a podle nároků..
7.1 Krycí soustava
epidermis - u živočichů vrchní vrstva kůže tvořená krycím epitelem. U bezobratlých živočichů je většinou jednovrstevná a často vylučuje ochrannou vrstvu - kutikulu. U členovců plní krycí a ochrannou funkci tzv.vnější kostra(chitinu, vápenatých sloučenin) U obratlovců je pokožka vícevrstevná. Z pokožky vznikají rohovinové útvary - šupiny plazů, peří ptáků-prachové, krycí(brk,osten,prapor), dále chlupy(pesíky, podsada), nehty, kopyta, krunýře a rohy. - U člověka povrchová vrstva kůže, tvořená mnohovrstevným dlaždicovým epitelem. Buňky pokožky obsahují v hlubších vrstvách malé, měnlivé množství kožního pigmentu, který určuje barvu kůže
Kůže- je tělní pokryv obratlovců. U většiny savců je z větší části pokryta ochlupením a současně se například u člověka jedná o největší orgán těla.
Funkce:- ochranná-bariéra mezi vnitřním a vnějším prostředím
- smyslová – obsahuje nervová zakončení reagující na teplo, tlak nebo poranění tkání
- tepelná regulace – protkána krevními cévami
- estetická funkce a komunikace- červenání
- skladování a syntéza látek- skladují se voda a tuky, vytváří se vitamín B,D
- vylučování nepotřebných látek z těla
- vstřebávání látek – masti…
Kůže- je tělní pokryv obratlovců. U většiny savců je z větší části pokryta ochlupením a současně se například u člověka jedná o největší orgán těla.
Funkce:- ochranná-bariéra mezi vnitřním a vnějším prostředím
- smyslová – obsahuje nervová zakončení reagující na teplo, tlak nebo poranění tkání
- tepelná regulace – protkána krevními cévami
- estetická funkce a komunikace- červenání
- skladování a syntéza látek- skladují se voda a tuky, vytváří se vitamín B,D
- vylučování nepotřebných látek z těla
- vstřebávání látek – masti…
2.1.2 Pojiva trofická
- krevní destičky – trombocyty, vyskytují se pouze u savců, jsou to drobné
bezjaderné útvary, vzniklé odštěpením cytoplazmy z velkých buněk kostní dřeně, mají význam pro srážení krve
- míza – lymfa, proudí v lymfatických cévách, složením je podobná krevní
plazmě, obsahuje lymfocyty, přítomnost tuků jí dodává mléčně zakalený vzhled
- tkáňový mok – tvoří se prostupováním tekutiny z krve stěnami vlásečnic do
mezibuněčných prostor, má podobné složení jako krevní plazma, obsahuje však menší množství bílkovin, zprostředkovává látkovou výměnu mezi krví a buňkami, z tkání je odváděn lymfatickými cévami do krve
6.3 SVALOVÁ TKÁŇ
- umožňuje pohyb organismů z místa na místo a tvoří stěny některých vnitřních orgánů, je tvořena svalovými buňkami (myocyty), které se po podráždění stahují, stah (kontrakci) umožňují stažitelná vlákna – myofibrily
- rozlišujeme:
6.3.1 Hladká svalovina
– složena z protáhlých, většinou vřetenovitých jednojaderných svalových buněk s jedním jádrem, je přítomna v těle většiny bezobratlých (útrobní a pohybová svalovina), u obratlovců tvoří stěny vnitřních orgánů (cév, střeva), je inervována vegetativními nervy, není ovládána vůlí
bezjaderné útvary, vzniklé odštěpením cytoplazmy z velkých buněk kostní dřeně, mají význam pro srážení krve
- míza – lymfa, proudí v lymfatických cévách, složením je podobná krevní
plazmě, obsahuje lymfocyty, přítomnost tuků jí dodává mléčně zakalený vzhled
- tkáňový mok – tvoří se prostupováním tekutiny z krve stěnami vlásečnic do
mezibuněčných prostor, má podobné složení jako krevní plazma, obsahuje však menší množství bílkovin, zprostředkovává látkovou výměnu mezi krví a buňkami, z tkání je odváděn lymfatickými cévami do krve
6.3 SVALOVÁ TKÁŇ
- umožňuje pohyb organismů z místa na místo a tvoří stěny některých vnitřních orgánů, je tvořena svalovými buňkami (myocyty), které se po podráždění stahují, stah (kontrakci) umožňují stažitelná vlákna – myofibrily
- rozlišujeme:
6.3.1 Hladká svalovina
– složena z protáhlých, většinou vřetenovitých jednojaderných svalových buněk s jedním jádrem, je přítomna v těle většiny bezobratlých (útrobní a pohybová svalovina), u obratlovců tvoří stěny vnitřních orgánů (cév, střeva), je inervována vegetativními nervy, není ovládána vůlí
6.3.2 Příčně pruhovaná svalovina
– složena z mnohojaderných vláken, jednotlivá vlákna se spojují ve svazky obalené vazivem, více svazků tvoří sval, který kryje společná vazivová pochva, vazivové obaly jsou prostoupeny cévami a nervy, u obratlovců je součástí kosterních svalů zajišťující pohyb a inervována mozkomíšními nervy, ovládáme ji vůlí, nachází se i u některých bezobratlých
6.3.3 Srdeční svalovina
– složena u jednojaderných úseků propojených šikmými přepážkami, tvoří srdce obratlovců, je inervována vegetativními nervy, není řízena vůli, její aktivita je stálá a rytmická
6.4 NERVOVÁ TKÁŇ
- nervová tkáň zajišťuje příjem a vedení vzruchu, tvoří nervovou soustavu, která je kontrolním a koordinačním mechanismem organismu
- neurity obratlovců jsou obvykle obaleny vnitřní myelinovou pochvou a vnější Schwannovou pochvou
- Myelinová pochva nervová vlákna izoluje
- Schwannova pochva je tvořena Schwanovými buňkami
- mezi Schwannovými buňkami jsou tzv. Ranvierovy zářezy, v nichž je přerušena myelinová pochva
- nahromaděním neuronů vznikají nervová centra (ganglia, mozek, mícha)
6.3.3 Srdeční svalovina
– složena u jednojaderných úseků propojených šikmými přepážkami, tvoří srdce obratlovců, je inervována vegetativními nervy, není řízena vůli, její aktivita je stálá a rytmická
6.4 NERVOVÁ TKÁŇ
- nervová tkáň zajišťuje příjem a vedení vzruchu, tvoří nervovou soustavu, která je kontrolním a koordinačním mechanismem organismu
- neurity obratlovců jsou obvykle obaleny vnitřní myelinovou pochvou a vnější Schwannovou pochvou
- Myelinová pochva nervová vlákna izoluje
- Schwannova pochva je tvořena Schwanovými buňkami
- mezi Schwannovými buňkami jsou tzv. Ranvierovy zářezy, v nichž je přerušena myelinová pochva
- nahromaděním neuronů vznikají nervová centra (ganglia, mozek, mícha)
6.4 NERVOVÁ TKÁŇ
neurony
– hlavní nervové buňky, složené z těla neuronů, jednoho dlouhého výběžku neuritu (axonu), který vede podráždění z buňky, a více kratších výběžků dendritů vedoucích podráždění do buňky
buňky gliové
– pomocné buňky, mají funkci ochrannou, opornou a výživnou
- nervová tkáň je složena:
- šedá hmota – tvořená těly nervových buněk
- bílá hmota – tvořená nervovými vlákny (dlouhými výběžky neuronů)
- spojení mezi neurony umožňuje synapse, rozlišujeme spojení:
- aferentní (senzitivní) neurony – spojené svými výběžky s receptory
- eferentní (motorické) neurony – spojené s buňkami výkonných orgánů
- interneurony – spojené s jinými neurony
7. ORGANOLOGIE
7.1 Krycí soustava
Krycí soustava je v zoologii orgánová soustava na povrchu těl živočichů, do něhož se řadí kůže, vlasy, šupiny, nehty, potní žlázy a některé produkty (pot či sliz). Krycí soustava má rozmanité funkce - chrání před vodou (vodotěsná), chrání měkké tkáně, vylučuje odpadní látky, reguluje tělní teplotu a obsahuje některé smyslové senzory (bolesti, tlaku a teploty).
– hlavní nervové buňky, složené z těla neuronů, jednoho dlouhého výběžku neuritu (axonu), který vede podráždění z buňky, a více kratších výběžků dendritů vedoucích podráždění do buňky
buňky gliové
– pomocné buňky, mají funkci ochrannou, opornou a výživnou
- nervová tkáň je složena:
- šedá hmota – tvořená těly nervových buněk
- bílá hmota – tvořená nervovými vlákny (dlouhými výběžky neuronů)
- spojení mezi neurony umožňuje synapse, rozlišujeme spojení:
- aferentní (senzitivní) neurony – spojené svými výběžky s receptory
- eferentní (motorické) neurony – spojené s buňkami výkonných orgánů
- interneurony – spojené s jinými neurony
7. ORGANOLOGIE
7.1 Krycí soustava
Krycí soustava je v zoologii orgánová soustava na povrchu těl živočichů, do něhož se řadí kůže, vlasy, šupiny, nehty, potní žlázy a některé produkty (pot či sliz). Krycí soustava má rozmanité funkce - chrání před vodou (vodotěsná), chrání měkké tkáně, vylučuje odpadní látky, reguluje tělní teplotu a obsahuje některé smyslové senzory (bolesti, tlaku a teploty).
6.2.1.3 Kost
– pevné pojivo, tvoří kostru obratlovců, skládá se z mezibuněčné hmoty tvořené kolagenními vlákny, na jejichž povrchu se ukládají anorganické látky (fosforečnan vápenatý), kostních buněk (osteocyty, osteoblasty, osteoklasty), rozlišujeme:
- kompaktní: hutnou, pevná a tvrdá, tvoří souvislou tkáň, vyskytuje se ve středních částech dlouhých kostí a na povrchu plochých kostí, vlákna a buňky jsou uspořádány do lamel, tvořící soustředné válce-osteony, ve středu osteonů se nachází Haversovy kanálky, jimiž procházejí cévy a nervy
- houbovitou: spongiózní, tvořena sítí kostních trámečků, nachází se v hlavicích dlouhých kostí, středních částech kostí plochých a tvoří krátké kosti
6.2.1.4 Zubní tkáň
– obsahuje zubní buňky, zubní hmotu – zubovinu (dentin) tvořenou kolagenem a anorganickou složkou, kořen zubu je krytý cementem, korunku pokrývá sklovina epitelového původu (email), sklovina je nejtvrdší tkání v těle
2.1.2 Pojiva trofická
- řadíme sem tělní tekutiny tvořící vnitřní prostředí organismu a zajišťující rozvod hormonů, dýchacích plynu a odstraňování zplodin metabolismu, podílejí se na udržení homeostázy (stálého vnitřního prostředí)
- kompaktní: hutnou, pevná a tvrdá, tvoří souvislou tkáň, vyskytuje se ve středních částech dlouhých kostí a na povrchu plochých kostí, vlákna a buňky jsou uspořádány do lamel, tvořící soustředné válce-osteony, ve středu osteonů se nachází Haversovy kanálky, jimiž procházejí cévy a nervy
- houbovitou: spongiózní, tvořena sítí kostních trámečků, nachází se v hlavicích dlouhých kostí, středních částech kostí plochých a tvoří krátké kosti
6.2.1.4 Zubní tkáň
– obsahuje zubní buňky, zubní hmotu – zubovinu (dentin) tvořenou kolagenem a anorganickou složkou, kořen zubu je krytý cementem, korunku pokrývá sklovina epitelového původu (email), sklovina je nejtvrdší tkání v těle
2.1.2 Pojiva trofická
- řadíme sem tělní tekutiny tvořící vnitřní prostředí organismu a zajišťující rozvod hormonů, dýchacích plynu a odstraňování zplodin metabolismu, podílejí se na udržení homeostázy (stálého vnitřního prostředí)
2.1.2 Pojiva trofická
- u bezobratlých se vyskytuje např.: v podobě hydrolymfy (složením podobná mořské vodě – žahavci), hemolymfy (krvomízy, u bezobratlých s otevřenou CS) i krve (u bezobratlých s uzavřenou CS)
- hlavním trofickým pojivem obratlovců je KREV:
- krevní plazma – žlutá, vazká tekutina, obsahuje 90% vody, dále bílkoviny, glukózu, minerální látky (zajišťují stálý osmotický tlak a pH), hormony, vitamíny, plyny (kyslík, dusík, oxid uhličitý)
- červené krvinky – erytrocyty, umožňují přenos kyslíku, v krvi se neustále
obnovují, odstraňovány jsou v játrech a slezině, počet a velikost jsou druhově specifické (u savců jsou bez jádra), obsahují krevní barvivo hemoglobin, největší mají obojživelníci a nejmenší savci
- bílé krvinky – leukocyty, mají význam pro obranyschopnost (imunitu)
organismu, je jich méně než erytrocytů, jejich počet se zvyšuje za patologických stavů,
o rozlišujeme:
o granulocyty – v cytoplazmě obsahují granuly, dělíme je podle barvitelnosti granul na neutrofilní granulocyty (typické pro savce-fagocytoza), eozinofilní granulocyty (zmnožují se při alergiích a parazitárním onemocnění) a bazofilní granulocyty (obsahují heparin a histamin)
o agranulocyty – bez granul v cytoplasmě, rozlišujeme
lymfocyty (v imunitních reakcích organismu), které dělíme na T-lymfocyty a B-lymfocyty a monocyty (fagocytují větší částice a odumřelé buňky)
- hlavním trofickým pojivem obratlovců je KREV:
- krevní plazma – žlutá, vazká tekutina, obsahuje 90% vody, dále bílkoviny, glukózu, minerální látky (zajišťují stálý osmotický tlak a pH), hormony, vitamíny, plyny (kyslík, dusík, oxid uhličitý)
- červené krvinky – erytrocyty, umožňují přenos kyslíku, v krvi se neustále
obnovují, odstraňovány jsou v játrech a slezině, počet a velikost jsou druhově specifické (u savců jsou bez jádra), obsahují krevní barvivo hemoglobin, největší mají obojživelníci a nejmenší savci
- bílé krvinky – leukocyty, mají význam pro obranyschopnost (imunitu)
organismu, je jich méně než erytrocytů, jejich počet se zvyšuje za patologických stavů,
o rozlišujeme:
o granulocyty – v cytoplazmě obsahují granuly, dělíme je podle barvitelnosti granul na neutrofilní granulocyty (typické pro savce-fagocytoza), eozinofilní granulocyty (zmnožují se při alergiích a parazitárním onemocnění) a bazofilní granulocyty (obsahují heparin a histamin)
o agranulocyty – bez granul v cytoplasmě, rozlišujeme
lymfocyty (v imunitních reakcích organismu), které dělíme na T-lymfocyty a B-lymfocyty a monocyty (fagocytují větší částice a odumřelé buňky)
6.1 EPITELOVÁ TKÁŇ
- žlázový – je uzpůsoben k sekreci, obsahuje žlázové buňky, tvoří žlázy exokrinní a endokrinní
- pigmentový – obsahuje pigment, je uzpůsoben k absorpci světla (sítnice)
6.2 POJIVOVÁ TKÁŇ
- pojivová tkáň často spojuje nebo izoluje orgány, vyplňuje prostor mezi orgány, poskytuje oporu měkkým částem těla, slouží k ukládání rezervních látek nebo plní funkci ochrannou
- buňky pojivové tkáně netvoří souvislé komplexy, jsou od sebe odděleny mezibuněčnou hmotou, která vzniká činností těchto buněk
- rozlišujeme pojiva výplňová, oporová a pojiva trofická
6.2.1 Pojiva výplňová a oporová:
- existuje také u bezobratlých, např.: mezoglea láčkovců nebo parenchym kroužkovců
- u obratlovců rozlišujeme:
6.2.1.1 Vazivo
– je složeno z vazivových buněk (fibrocytů a fibroblastů) a mezibuněčné hmoty, která má složku vláknitou (elasten nebo kolagen) a amorfní (rosolovitá nebo polotekutá)
- pigmentový – obsahuje pigment, je uzpůsoben k absorpci světla (sítnice)
6.2 POJIVOVÁ TKÁŇ
- pojivová tkáň často spojuje nebo izoluje orgány, vyplňuje prostor mezi orgány, poskytuje oporu měkkým částem těla, slouží k ukládání rezervních látek nebo plní funkci ochrannou
- buňky pojivové tkáně netvoří souvislé komplexy, jsou od sebe odděleny mezibuněčnou hmotou, která vzniká činností těchto buněk
- rozlišujeme pojiva výplňová, oporová a pojiva trofická
6.2.1 Pojiva výplňová a oporová:
- existuje také u bezobratlých, např.: mezoglea láčkovců nebo parenchym kroužkovců
- u obratlovců rozlišujeme:
6.2.1.1 Vazivo
– je složeno z vazivových buněk (fibrocytů a fibroblastů) a mezibuněčné hmoty, která má složku vláknitou (elasten nebo kolagen) a amorfní (rosolovitá nebo polotekutá)
6.2.1.1 Vazivo
- řídké: převládá rosolovitá základní hmota, je nejrozšířenější, tvoří obaly orgánů, slizniční a
podslizniční vazivo, podkožní vazivo
- tukové: obsahuje tukové buňky, mechanicky a tepelně izoluje, je energetickou rezervou
- tuhé: převládá vláknitá složka s menším množstvím buněk a základní hmoty, tvoří hlavně
šlachy (tuhý vazivový pruh, kterým se příčně pruhovaný sval upíná na kost), vazy (podobná stavba
jako šlacha, ale obsahuje více elastických vláken) a kloubní pouzdra
6.2.1.2 Chrupavka
– obsahuje větší množství mezibuněčné hmoty, která je velmi pružná a pevná zejména v tlaku, buňky tvořící chrupavku nazýváme chondrocyty, neobsahuje cévy, tvoří zárodečný skelet obratlovců, později je nahrazována kostí – osifikace, ale ne všude, chrupavčitou kostru mají mihule, paryby a některé ryby, podle složení mezibuněčné hmoty rozlišujeme:
- hyalinní: nejrozšířenější, průsvitná, převažuje mezibuněčná hmota s jemnými kolagenními vlákny, na povrchu je tuhé kolagenní vazivo, které plynule přechází do chrupavky, vyživuje ji a umožňuje růst, tvoří např.: hrtan, chrupavku nosu nebo kloubů
- elastickou: pružná (kolagenní i elastická vlákna), nažloutlá, např.: v ušním boltci, Eustachova trubice
- vazivovou: odolná vůči tahu a tlaku (kolagenní vlákna), neprůsvitná, např.: meziobratlové ploténky
podslizniční vazivo, podkožní vazivo
- tukové: obsahuje tukové buňky, mechanicky a tepelně izoluje, je energetickou rezervou
- tuhé: převládá vláknitá složka s menším množstvím buněk a základní hmoty, tvoří hlavně
šlachy (tuhý vazivový pruh, kterým se příčně pruhovaný sval upíná na kost), vazy (podobná stavba
jako šlacha, ale obsahuje více elastických vláken) a kloubní pouzdra
6.2.1.2 Chrupavka
– obsahuje větší množství mezibuněčné hmoty, která je velmi pružná a pevná zejména v tlaku, buňky tvořící chrupavku nazýváme chondrocyty, neobsahuje cévy, tvoří zárodečný skelet obratlovců, později je nahrazována kostí – osifikace, ale ne všude, chrupavčitou kostru mají mihule, paryby a některé ryby, podle složení mezibuněčné hmoty rozlišujeme:
- hyalinní: nejrozšířenější, průsvitná, převažuje mezibuněčná hmota s jemnými kolagenními vlákny, na povrchu je tuhé kolagenní vazivo, které plynule přechází do chrupavky, vyživuje ji a umožňuje růst, tvoří např.: hrtan, chrupavku nosu nebo kloubů
- elastickou: pružná (kolagenní i elastická vlákna), nažloutlá, např.: v ušním boltci, Eustachova trubice
- vazivovou: odolná vůči tahu a tlaku (kolagenní vlákna), neprůsvitná, např.: meziobratlové ploténky
5.4.2 Dělení buňky – cytokineze
Buněčný cyklus
- je sled dějů probíhajících v buňce od jejího vzniku rozdělením, zahrnuje růst buňky a jejích složek, dělení jádra a ostatních organel a vlastní rozdělení buňky, trvání cyklu je označováno jako generační doba
4 fáze: 1.) G1 fáze: presyntetická, buňka syntetizuje zejména RNA a proteiny a dotváří buněčné organely
2.) S fáze: syntetická, buňka syntetizuje (replikuje) DNA na dvojnásobné množství
3.) G2 fáze: postsyntetická, příprava buňky na mitózu
4.) M fáze: mitóza
Diferenciace buněk
- rozlišování buněk na různé typy podle tvaru a funkce, je geneticky založena postupné a řízené aktivaci, nebo blokádě skupiny genů
- regenerace – nově se diferencují ztracené buňky z prekurzorů přítomných v místě narušení = jeden buněčný typ se mění v jiný
Buněčná smrt (apoptóza)
- je navozena aktivací exprese specifických genů
- její výskyt je znám zejména z doby vývoje zárodků, kdy odumřelé buňky umožňují vznik některých dutin nebo oddělení částí těla (otevření ústní štěrbiny, oddělení prstů)
- v dospělosti je pozorována zejména u buněk imunitní soustavy
- při apoptóze se buňka rozpadá na váčky obalené membránou a její DNA je nevratně rozštěpena endonukleázami – nevede k zánětu
- násilné poškození buněk vede k nekróze, rozpadu a vylití obsahu buňky, k zánětu
- je sled dějů probíhajících v buňce od jejího vzniku rozdělením, zahrnuje růst buňky a jejích složek, dělení jádra a ostatních organel a vlastní rozdělení buňky, trvání cyklu je označováno jako generační doba
4 fáze: 1.) G1 fáze: presyntetická, buňka syntetizuje zejména RNA a proteiny a dotváří buněčné organely
2.) S fáze: syntetická, buňka syntetizuje (replikuje) DNA na dvojnásobné množství
3.) G2 fáze: postsyntetická, příprava buňky na mitózu
4.) M fáze: mitóza
Diferenciace buněk
- rozlišování buněk na různé typy podle tvaru a funkce, je geneticky založena postupné a řízené aktivaci, nebo blokádě skupiny genů
- regenerace – nově se diferencují ztracené buňky z prekurzorů přítomných v místě narušení = jeden buněčný typ se mění v jiný
Buněčná smrt (apoptóza)
- je navozena aktivací exprese specifických genů
- její výskyt je znám zejména z doby vývoje zárodků, kdy odumřelé buňky umožňují vznik některých dutin nebo oddělení částí těla (otevření ústní štěrbiny, oddělení prstů)
- v dospělosti je pozorována zejména u buněk imunitní soustavy
- při apoptóze se buňka rozpadá na váčky obalené membránou a její DNA je nevratně rozštěpena endonukleázami – nevede k zánětu
- násilné poškození buněk vede k nekróze, rozpadu a vylití obsahu buňky, k zánětu
6. HISTOLOGIE
Tkáň = soubor buněk stejného původu a tvaru s jedinou hlavní funkcí, rozlišujeme tkáň epitelovou, pojivovou, svalovou a nervovou
Tkáně jsou tvořeny: 1.) buňkami stejného typu nebo buňkami různých typů
2.) tkáňovým mokem vyskytujícím se v prostorách mezi buňkami tkáně, zajišťuje látkovou výměnu mezi tělními tekutinami a tkáněmi
3.) mezibuněčnou hmotou, která vzniká činností buněk, může být:
a)fibrilární – pevná, s vláknitou strukturou, tvořena především kolagenními (tvoří bílkovina kolagen, jsou ohebná a pevná na tah, nejhojnější živočišná bílkovina) a elastickými vlákny (tvoří bílkovina elastin, po protažení do délky se opět smrští)
b)amorfní – tekutá až pevná, tvořena převážně glukózaminoglykany
6.1 EPITELOVÁ TKÁŇ
- epitely kryjí povrch těl organismů a vystýlají dutiny, tvoří je jedna nebo několik vrstev buněk většinou stejného tvaru, seřazených plošně těsně vedle sebe, mezibuněčné hmoty je velmi malé množství
Tkáně jsou tvořeny: 1.) buňkami stejného typu nebo buňkami různých typů
2.) tkáňovým mokem vyskytujícím se v prostorách mezi buňkami tkáně, zajišťuje látkovou výměnu mezi tělními tekutinami a tkáněmi
3.) mezibuněčnou hmotou, která vzniká činností buněk, může být:
a)fibrilární – pevná, s vláknitou strukturou, tvořena především kolagenními (tvoří bílkovina kolagen, jsou ohebná a pevná na tah, nejhojnější živočišná bílkovina) a elastickými vlákny (tvoří bílkovina elastin, po protažení do délky se opět smrští)
b)amorfní – tekutá až pevná, tvořena převážně glukózaminoglykany
6.1 EPITELOVÁ TKÁŇ
- epitely kryjí povrch těl organismů a vystýlají dutiny, tvoří je jedna nebo několik vrstev buněk většinou stejného tvaru, seřazených plošně těsně vedle sebe, mezibuněčné hmoty je velmi malé množství
6.1 EPITELOVÁ TKÁŇ
Podle tvaru buněk:
- dlaždicový (plochý) – buňky jsou ploché, výrazně širší než vyšší (výstelka plicních alveolů)
- krychlový (kubický) – šířka a výška buňky jsou téměř shodné (pigmentový epitel sítnice)
- cylindrický (válcový) – buňky jsou vyšší než širší (sliznice trávící soustavy živočichů)
Podle počtu vrstev:
- jednovrstevný – tvořený jednou vrstvou buněk, typický pro bezobratlé živočichy
- víceřadý – buňky jsou nestejně vysoké, ale všechny nasedají na bazální membránu (sliznice dýchacího ústrojí savců)
- vrstevnatý – tvořený několika vrstvami buněk (vrstevnatý dlaždicový epitel pokožky)
- přechodný – přizpůsobený roztahování a stahování orgánu (v močovém měchýři savců)
Podle funkce:
- krycí – chrání povrch těla (pokožka) a vystýlá dutiny (sliznice)
- resorpční – zajišťuje vstřebávání živin, na povrchu mohou být klky, které zvětšují povrch
- řasinkový – umožňuje pohyb nebo příjem potravy (na povrchu těla ploštěnek nebo v dýchacích cestách savců)
- smyslový – umožňuje přijímat podněty, obsahuje také smyslové buňky (čichový epitel)
- dlaždicový (plochý) – buňky jsou ploché, výrazně širší než vyšší (výstelka plicních alveolů)
- krychlový (kubický) – šířka a výška buňky jsou téměř shodné (pigmentový epitel sítnice)
- cylindrický (válcový) – buňky jsou vyšší než širší (sliznice trávící soustavy živočichů)
Podle počtu vrstev:
- jednovrstevný – tvořený jednou vrstvou buněk, typický pro bezobratlé živočichy
- víceřadý – buňky jsou nestejně vysoké, ale všechny nasedají na bazální membránu (sliznice dýchacího ústrojí savců)
- vrstevnatý – tvořený několika vrstvami buněk (vrstevnatý dlaždicový epitel pokožky)
- přechodný – přizpůsobený roztahování a stahování orgánu (v močovém měchýři savců)
Podle funkce:
- krycí – chrání povrch těla (pokožka) a vystýlá dutiny (sliznice)
- resorpční – zajišťuje vstřebávání živin, na povrchu mohou být klky, které zvětšují povrch
- řasinkový – umožňuje pohyb nebo příjem potravy (na povrchu těla ploštěnek nebo v dýchacích cestách savců)
- smyslový – umožňuje přijímat podněty, obsahuje také smyslové buňky (čichový epitel)
5.4.1.2 Meióza
- redukční dělení je proces, při kterém vznikají pohlavní buňky
- pohlavní buňky mají na rozdíl od tělních (somatických) buněk pouze jednu sadu chromozomů (aby jejich splynutí při pohlavním rozmnožování nedocházelo ke zvyšování počtu chromozomů v jádře)
- při meióze probíhají dvě dělení jádra a buňky, ale jediné rozdělení chromozomů
- výsledkem jsou čtyři dceřiné buňky, z nichž každá má poloviční – haploidní počet chromozomů
2 fáze meiózy:1.) HETEROTYPICKÉ DĚLENÍ– (1. redukční), homologické chromozomy se párují (vznikají bivalenty), oba párové chromozomy se zdvojí (vznikají tetrády), do dceřiných jader se rozdělují celé bivalenty (ještě nedochází k rozdělení centromery), výsledkem jsou 2 dceřiná jádra s haploidním počtem chromozomů, každý z nich je však složen ze dvou 2 chromatid
2.) HOMOLOGICKÉ DĚLENÍ – (2. redukční), je podobné mitóze, účastní se ho však jádra s haploidním počtem dvouchromatidových chromozomů, jejich centromery se oddělí, chromozomy se rozestupují a výsledkem jsou čtyři dceřiné buňky, které obsahují haploidní sadu chromozomů
5.4.2 Dělení buňky – cytokineze
- po dělení jádra následuje dělení cytoplazmy, každá z dceřiných buněk obdrží přibližně polovinu všech organel, dělení buňky může probíhat různými způsoby, např.: zaškrcením, pučením nebo přehrádečným dělením
- pohlavní buňky mají na rozdíl od tělních (somatických) buněk pouze jednu sadu chromozomů (aby jejich splynutí při pohlavním rozmnožování nedocházelo ke zvyšování počtu chromozomů v jádře)
- při meióze probíhají dvě dělení jádra a buňky, ale jediné rozdělení chromozomů
- výsledkem jsou čtyři dceřiné buňky, z nichž každá má poloviční – haploidní počet chromozomů
2 fáze meiózy:1.) HETEROTYPICKÉ DĚLENÍ– (1. redukční), homologické chromozomy se párují (vznikají bivalenty), oba párové chromozomy se zdvojí (vznikají tetrády), do dceřiných jader se rozdělují celé bivalenty (ještě nedochází k rozdělení centromery), výsledkem jsou 2 dceřiná jádra s haploidním počtem chromozomů, každý z nich je však složen ze dvou 2 chromatid
2.) HOMOLOGICKÉ DĚLENÍ – (2. redukční), je podobné mitóze, účastní se ho však jádra s haploidním počtem dvouchromatidových chromozomů, jejich centromery se oddělí, chromozomy se rozestupují a výsledkem jsou čtyři dceřiné buňky, které obsahují haploidní sadu chromozomů
5.4.2 Dělení buňky – cytokineze
- po dělení jádra následuje dělení cytoplazmy, každá z dceřiných buněk obdrží přibližně polovinu všech organel, dělení buňky může probíhat různými způsoby, např.: zaškrcením, pučením nebo přehrádečným dělením
5.3.11 Plastidy
- ROSTLINY
- oválná tělíska uzavřená obalem ze dvou membrán, patří mezi ně zelené chloroplasty, barevné chromoplasty a bezbarvé leukoplasty, mají vlastní DNA a proteosyntetický aparát
- chloroplasty: uvnitř je matrix, v ní síť váčků-tylkoidů, stupňovité tylakoidy tvoří grana se zeleným chlorofylem
- chromoplasty: obsahují červená a žlutá barviva
- leukoplasty: nacházejí se především v neosvětlených částech rostliny
5.3.12 Vakuoly
- ROSTLINY
- měchýřky obalené jednou membránou – tonoplastem, vnitřek vakuol je naplněn roztokem nejrůznějších látek, tzv. buněčnou šťávou
- mladé rostlinné buňky mají více malých vakuol, starší buňky mají jednu velkou vakuolu
5.4 RŮST A ROZMNOŽOVÁNÍ BUNĚK:
- všechny buňky se rozmnožují dělením, při kterém z již existujících mateřských buněk vznikají nové dceřiné buňky, dělením buňky vždy předchází dělení jádra
- oválná tělíska uzavřená obalem ze dvou membrán, patří mezi ně zelené chloroplasty, barevné chromoplasty a bezbarvé leukoplasty, mají vlastní DNA a proteosyntetický aparát
- chloroplasty: uvnitř je matrix, v ní síť váčků-tylkoidů, stupňovité tylakoidy tvoří grana se zeleným chlorofylem
- chromoplasty: obsahují červená a žlutá barviva
- leukoplasty: nacházejí se především v neosvětlených částech rostliny
5.3.12 Vakuoly
- ROSTLINY
- měchýřky obalené jednou membránou – tonoplastem, vnitřek vakuol je naplněn roztokem nejrůznějších látek, tzv. buněčnou šťávou
- mladé rostlinné buňky mají více malých vakuol, starší buňky mají jednu velkou vakuolu
5.4 RŮST A ROZMNOŽOVÁNÍ BUNĚK:
- všechny buňky se rozmnožují dělením, při kterém z již existujících mateřských buněk vznikají nové dceřiné buňky, dělením buňky vždy předchází dělení jádra
5.4.1 Dělení jádra – Karyokineze
- při dělení jádra hrají roli chromozomy – tělíska tvořená chromatinem, složená ze dvou ramen spojených centromerou
- jejich počet v jádře je pro každá druh konstantní a charakteristický
- v tělních (somatických) buňkách jsou chromozomy vždy v párech, je jich tedy diplodní počet (2n)
- pohlavní buňky obsahují pouze poloviční, tedy haploidní počet (n) chromozomů (např.: člověk- tělních 46 chromozomů, pohlavních 23 chromozomů)
- rozlišujeme nepřímé dělení jádra – MITÓZU a redukční dělení jádra – MEIÓZU
5.4.1.1 Mitóza
- probíhá většiny buněk, zaručuje dokonalé rozdělení genetického materiálu mezi dceřiné buňky
4 fáze mitózy:
1.) PROFÁZE – mizí jaderná membrán, chromozomy se spiralizují, rozdělí se centrozom a dva vzniklé centrioly se stěhují k opačným pólům buňky, začínají se tvořit mikrotubuly dělícího vřeténka
2.) METAFÁZE – mikrotubuly dělícího vřeténka se jedním koncem připojují na centromery jednotlivých chromozomů a druhým koncem k centriolům, chromozomy se řadí do středu buňky do tzv. ekvatoriální roviny (rovina kolmá k ose spojující centrioly), metafázové chromozomy jsou již zdvojené (tvořeny dvěma chromatidami), ale spojené společnou centromerou
3.) ANAFÁZE – mikrotubuly dělícího vřeténky se zkracují, rozdělí se centromery chromozomů, chromozomy se rozestupují a každý se pohybuje k opačnému buněčnému pólu
4.) TELOFÁZE – mizí dělící vřeténko, nespiralizují se chromozomy (změní se na rozvlákněný chromatin), kolem obou nově vzniklých dceřiných jader vzniká jaderný obal
- jejich počet v jádře je pro každá druh konstantní a charakteristický
- v tělních (somatických) buňkách jsou chromozomy vždy v párech, je jich tedy diplodní počet (2n)
- pohlavní buňky obsahují pouze poloviční, tedy haploidní počet (n) chromozomů (např.: člověk- tělních 46 chromozomů, pohlavních 23 chromozomů)
- rozlišujeme nepřímé dělení jádra – MITÓZU a redukční dělení jádra – MEIÓZU
5.4.1.1 Mitóza
- probíhá většiny buněk, zaručuje dokonalé rozdělení genetického materiálu mezi dceřiné buňky
4 fáze mitózy:
1.) PROFÁZE – mizí jaderná membrán, chromozomy se spiralizují, rozdělí se centrozom a dva vzniklé centrioly se stěhují k opačným pólům buňky, začínají se tvořit mikrotubuly dělícího vřeténka
2.) METAFÁZE – mikrotubuly dělícího vřeténka se jedním koncem připojují na centromery jednotlivých chromozomů a druhým koncem k centriolům, chromozomy se řadí do středu buňky do tzv. ekvatoriální roviny (rovina kolmá k ose spojující centrioly), metafázové chromozomy jsou již zdvojené (tvořeny dvěma chromatidami), ale spojené společnou centromerou
3.) ANAFÁZE – mikrotubuly dělícího vřeténky se zkracují, rozdělí se centromery chromozomů, chromozomy se rozestupují a každý se pohybuje k opačnému buněčnému pólu
4.) TELOFÁZE – mizí dělící vřeténko, nespiralizují se chromozomy (změní se na rozvlákněný chromatin), kolem obou nově vzniklých dceřiných jader vzniká jaderný obal
5.3.4 Jádro
5.3.4.1 Prokaryota
Jaderná membrána = karyolema
- 2 vrstvy po dvou vrstvách - mezi nimi perinukleární prostor
- jaderné póry – nRNA odchází při transkripci
- tvar jádra je rozmanitý
Jaderná hmota = nukleoid, bakteriální chromozom
- je uložena volně v cytoplasmě, není ohraničena jaderným obalem, u bakterií ji tvoří jediná do kruhu stočená dvoušroubovice molekuly DNA (oba konce DNA jsou spojeny –
- nejvíce DNA v jedné buňce mají obratlovci
5.3.4.2 Eukaryota
Jádro =nukleus, karyon
- ohraničeno od okolní cytoplasmy dvojitou jadernou membránou s póry, vnitřek je vyplněn polotekutou hmotou (karyoplasmou), v níž se nacházejí vláknité útvary – chromozomy obsahují deoxyribonukleovou kyselinu (DNA), jádře se také nacházejí jedno nebo více jadérek
5.3.5 Ribozomy
5.3.5.1 Prokaryota
- tělíska v cytoplasmě, v nichž probíhá tvorba bílkovin, mohou být přisedlá k membráně nebo volná, jsou menší u prokaryotické buňky
Jaderná membrána = karyolema
- 2 vrstvy po dvou vrstvách - mezi nimi perinukleární prostor
- jaderné póry – nRNA odchází při transkripci
- tvar jádra je rozmanitý
Jaderná hmota = nukleoid, bakteriální chromozom
- je uložena volně v cytoplasmě, není ohraničena jaderným obalem, u bakterií ji tvoří jediná do kruhu stočená dvoušroubovice molekuly DNA (oba konce DNA jsou spojeny –
- nejvíce DNA v jedné buňce mají obratlovci
5.3.4.2 Eukaryota
Jádro =nukleus, karyon
- ohraničeno od okolní cytoplasmy dvojitou jadernou membránou s póry, vnitřek je vyplněn polotekutou hmotou (karyoplasmou), v níž se nacházejí vláknité útvary – chromozomy obsahují deoxyribonukleovou kyselinu (DNA), jádře se také nacházejí jedno nebo více jadérek
5.3.5 Ribozomy
5.3.5.1 Prokaryota
- tělíska v cytoplasmě, v nichž probíhá tvorba bílkovin, mohou být přisedlá k membráně nebo volná, jsou menší u prokaryotické buňky
5.3.5.2 Eukaryota
- bílkovinná tělíska obsahují ribozomovou RNA (r-RNA), existují volné nebo vázané na endoplazmatické retikulum, jsou složeny ze dvou nestejných podjednotek, účastní se syntézy bílkovin (proteosyntézy)
5.3.6 Plazmidy
- PROKARYOTA
- malé, do kruhu uzavřené molekuly DNA obsahující geny, které nejsou nezbytné pro přežití, např.: geny nesoucí informaci o rezistenci vůči antibiotikům nebo pro tvorbu toxinů
- využívají se v genetickém inženýrství
5.3.7 Endoplasmatické retikulum
- EUKARYOTA
- zahrnuje membránový systém plochých váčků a kanálků, membrány ER navazují na obal jádra (je jeho součástí): - drsné ER má na některých svých membránách připojeny
ribozomy a je místem syntézy bílkovin
- hladké ER je bez ribozomů a syntetizují se v něm glykolipidy
- tekutina z jádra tvoří vnitřek ER
5.3.6 Plazmidy
- PROKARYOTA
- malé, do kruhu uzavřené molekuly DNA obsahující geny, které nejsou nezbytné pro přežití, např.: geny nesoucí informaci o rezistenci vůči antibiotikům nebo pro tvorbu toxinů
- využívají se v genetickém inženýrství
5.3.7 Endoplasmatické retikulum
- EUKARYOTA
- zahrnuje membránový systém plochých váčků a kanálků, membrány ER navazují na obal jádra (je jeho součástí): - drsné ER má na některých svých membránách připojeny
ribozomy a je místem syntézy bílkovin
- hladké ER je bez ribozomů a syntetizují se v něm glykolipidy
- tekutina z jádra tvoří vnitřek ER
5.3.8 Golgiho aparát
- EUKARYOTA:
- soustava měchýřků propojených kanálky, ve kterých probíhají biochemické reakce upravující látky vytvořené v endoplazmatickém retikulu, syntetizují se zde některé komponenty buněčné stěny (u rostlinných buněk) vyskytuje se ve dvojí formě – souvislý a nesouvislý (nesouvislý se vyskytuje u rostlinné buňky, je tvořen z jednotlivých Golgiho tělísek, tzv. diktiozomů)
- transport a ukládání proteinů (enzymy), obnovování membrán, syntéza glykolipidů a mukopolysacharidů, odštěpují se z něj
5.3.9 Mitochondrie
- EUKARYOTA
- tyčinkovité až vláknité útvary s vlastní DNA a proteosyntetickým aparátem, jsou opatřeny dvěma biomembránami, vnitřní membrána obklopuje prostor vyplněný matrix a tvoří záhyby neboli kristy, na nichž se uskutečňuje tzv. buněčné dýchání
- mitochondrií bývá v buňce až několik set, při buněčném dýchání se uvolňuje energie zabezpečující životní děje v buňce
5.3.10 Cytoskeletární systém
= cytoskelet
- EUKARYOTA:
- tvoří kostru buňky, je složen z vlákének – mikrofilament a trubiček – mikrotubulů, v buňce tvoří svazky, které se mohou zkracovat a prodlužovat a umožňují tak pohyb struktur uvnitř buňky, jeho součást je také jaderný mikrotubulární aparát (dělící vřeténko)
- soustava měchýřků propojených kanálky, ve kterých probíhají biochemické reakce upravující látky vytvořené v endoplazmatickém retikulu, syntetizují se zde některé komponenty buněčné stěny (u rostlinných buněk) vyskytuje se ve dvojí formě – souvislý a nesouvislý (nesouvislý se vyskytuje u rostlinné buňky, je tvořen z jednotlivých Golgiho tělísek, tzv. diktiozomů)
- transport a ukládání proteinů (enzymy), obnovování membrán, syntéza glykolipidů a mukopolysacharidů, odštěpují se z něj
5.3.9 Mitochondrie
- EUKARYOTA
- tyčinkovité až vláknité útvary s vlastní DNA a proteosyntetickým aparátem, jsou opatřeny dvěma biomembránami, vnitřní membrána obklopuje prostor vyplněný matrix a tvoří záhyby neboli kristy, na nichž se uskutečňuje tzv. buněčné dýchání
- mitochondrií bývá v buňce až několik set, při buněčném dýchání se uvolňuje energie zabezpečující životní děje v buňce
5.3.10 Cytoskeletární systém
= cytoskelet
- EUKARYOTA:
- tvoří kostru buňky, je složen z vlákének – mikrofilament a trubiček – mikrotubulů, v buňce tvoří svazky, které se mohou zkracovat a prodlužovat a umožňují tak pohyb struktur uvnitř buňky, jeho součást je také jaderný mikrotubulární aparát (dělící vřeténko)
4. VÝVOJ STAVEBNÍCH PLÁNU ŽIVOČICHŮ
Podle počtu zárodečných listů dělíme živočichy na:
C) Diblastica – 2 zárodečné listy (ekto- a entoderm), žahavci.
D) Triblastica – 3 zárodečné listy, vývojově dokonalejší, mohou být:
- prvoústí – z prvoúst vzniká ústní otvor, 3 typy tělní dutiny – schizocoel(ploštěnci), pseudocoel (hlísti), coelom(pravá tělní dutina, měkkýši, kroužkovci ,členovci)
- druhoústí – z prvoúst se tvoří řiť, ústní otvor na druhém konci, coelom. Strunatci, ostnokožci.
5. CYTOLOGIE
5.1 Definice
Buňka je základní a funkční jednotka všech živých organismů, je schopna samostatné existence a výkonu všech základních životních funkcí
- funkčně je buňka organizována na principu membránovém, cytoskeletárním a paměťovém
- nejmenší buňky jsou prokaryot (0,5-1nm), největší jsou některé buňky rostlin a živočichů (člověk 2,2mm, pštros 75mm, buňky vláknitých řas až 5m)
- tvar buněk bakterií a rostlin je většinou stálý, daný pevnou buněčnou stěnou, živočišné buňky mohou mít tvar stálý i proměnlivý
chemické složení buněk: makrobiogenní (C,O,H,N,S,P)
mikrobiogenní (Cu,B,Co,Zn)
C) Diblastica – 2 zárodečné listy (ekto- a entoderm), žahavci.
D) Triblastica – 3 zárodečné listy, vývojově dokonalejší, mohou být:
- prvoústí – z prvoúst vzniká ústní otvor, 3 typy tělní dutiny – schizocoel(ploštěnci), pseudocoel (hlísti), coelom(pravá tělní dutina, měkkýši, kroužkovci ,členovci)
- druhoústí – z prvoúst se tvoří řiť, ústní otvor na druhém konci, coelom. Strunatci, ostnokožci.
5. CYTOLOGIE
5.1 Definice
Buňka je základní a funkční jednotka všech živých organismů, je schopna samostatné existence a výkonu všech základních životních funkcí
- funkčně je buňka organizována na principu membránovém, cytoskeletárním a paměťovém
- nejmenší buňky jsou prokaryot (0,5-1nm), největší jsou některé buňky rostlin a živočichů (člověk 2,2mm, pštros 75mm, buňky vláknitých řas až 5m)
- tvar buněk bakterií a rostlin je většinou stálý, daný pevnou buněčnou stěnou, živočišné buňky mohou mít tvar stálý i proměnlivý
chemické složení buněk: makrobiogenní (C,O,H,N,S,P)
mikrobiogenní (Cu,B,Co,Zn)
5.2 struktura buňky
- povrchové struktury (cytoplasmatická membrána, buněčná stěna)
- cytoskelet, cytoplazma, organely a jádro
prokaryotická buňka (bakterie, sinice,prochlorofyl) – buněčná stěna, cytoplazmatická membrána, cytoplazma, jaderná hmota, ribozomy, plazmidy
eukaryotická buňka (rostliny, houby a živočichové) – cytoplazmatická membrána, cytoplazma, jádro, ER, ribozomy, GA, mitochondrie, cytoskeletární systém, lysozomy
rozdíly mezi živočišnou a rostlinnou buňkou
- živočišná nemá buněčnou stěnu (má jen plazmalemu)
- rostlinná má plastidy
- živočišná nemá vakuolu
- rostlinná má plazmodesmu (otvor ve stěně)
- živočišná desmozom
- živočišná má lysozomy
5.3 Buněčné organely
5.3.1Buněčná membrána
- tuhý obal udělující buňce tvar, mechanicky ji ovlivňuje před vlivy vnějšího prostředí, u bakterií je tvořena především vrstvou peptidoglykagenů, její hlavní chemická složka je celulóza
- je výsledkem metabolické aktivity buňky, zvláště GA, na rozdíl od cytoplasmatické membrány je propustná neboli permeabilní
- v buněčné stěně jsou otvory, kterými prochází z jedné buňky do druhé tenká vlákna protoplazmy, tzv. plazmodermy, která umožňují vzájemnou komunikaci buněk
- buněčnou membránu najdeme u prokaryotických buněk, hub, rostlin
- cytoskelet, cytoplazma, organely a jádro
prokaryotická buňka (bakterie, sinice,prochlorofyl) – buněčná stěna, cytoplazmatická membrána, cytoplazma, jaderná hmota, ribozomy, plazmidy
eukaryotická buňka (rostliny, houby a živočichové) – cytoplazmatická membrána, cytoplazma, jádro, ER, ribozomy, GA, mitochondrie, cytoskeletární systém, lysozomy
rozdíly mezi živočišnou a rostlinnou buňkou
- živočišná nemá buněčnou stěnu (má jen plazmalemu)
- rostlinná má plastidy
- živočišná nemá vakuolu
- rostlinná má plazmodesmu (otvor ve stěně)
- živočišná desmozom
- živočišná má lysozomy
5.3 Buněčné organely
5.3.1Buněčná membrána
- tuhý obal udělující buňce tvar, mechanicky ji ovlivňuje před vlivy vnějšího prostředí, u bakterií je tvořena především vrstvou peptidoglykagenů, její hlavní chemická složka je celulóza
- je výsledkem metabolické aktivity buňky, zvláště GA, na rozdíl od cytoplasmatické membrány je propustná neboli permeabilní
- v buněčné stěně jsou otvory, kterými prochází z jedné buňky do druhé tenká vlákna protoplazmy, tzv. plazmodermy, která umožňují vzájemnou komunikaci buněk
- buněčnou membránu najdeme u prokaryotických buněk, hub, rostlin
5.3.2 Cytoplasmatická membrána
- izoluje vnitřní prostředí buňky od vnějšího, selektivně propustná (reguluje transport látek
mezi buňkou a okolním prostředím) je složena: - z dvojvrstvy fosfolipidů uspořádaných
tak, že řetězce mastných kyselin (hydrofobní konce) směřují k sobě a fosfátové (hydrofilní konce) směřují od sebe
- z molekul bílkovin zčásti nebo úplně zanořených do dvojvrstvy fosfolipidů
- na povrchu je buněčný plášť vnější a vnitřní (vlákna)
- na povrchu i mikroklky
- desmozomy jsou ztloustlé membrány s vysokou propustností, většinou ve skupinách
- prokaryota a eukaryota stejnou strukturu
- selektivní propustnost je základní vlastnost cytoplazmatické membrány, umožňuje membráně tvořit selektivní bariéru mezi buňkou a okolím a regulovat tak přenos látek z okolního prostředí do buňky a naopak (je propustná pouze pro ionty a molekuly některých látek, např.:vody)
5.3.3 Cytoplasma
- viskózní koncentrovaný roztok obsahující molekuly organických a anorganických látek, vyplňuje celý obsah buňky, často obsahuje kapénky nebo krystalky odpadních nebo zásobních látek, tzv. buněčná inkluze
- eukaryota a prokaryota podobná
prokaryota), u sinic tvoří více molekul DNA, tzv. nukleoplasmu
mezi buňkou a okolním prostředím) je složena: - z dvojvrstvy fosfolipidů uspořádaných
tak, že řetězce mastných kyselin (hydrofobní konce) směřují k sobě a fosfátové (hydrofilní konce) směřují od sebe
- z molekul bílkovin zčásti nebo úplně zanořených do dvojvrstvy fosfolipidů
- na povrchu je buněčný plášť vnější a vnitřní (vlákna)
- na povrchu i mikroklky
- desmozomy jsou ztloustlé membrány s vysokou propustností, většinou ve skupinách
- prokaryota a eukaryota stejnou strukturu
- selektivní propustnost je základní vlastnost cytoplazmatické membrány, umožňuje membráně tvořit selektivní bariéru mezi buňkou a okolím a regulovat tak přenos látek z okolního prostředí do buňky a naopak (je propustná pouze pro ionty a molekuly některých látek, např.:vody)
5.3.3 Cytoplasma
- viskózní koncentrovaný roztok obsahující molekuly organických a anorganických látek, vyplňuje celý obsah buňky, často obsahuje kapénky nebo krystalky odpadních nebo zásobních látek, tzv. buněčná inkluze
- eukaryota a prokaryota podobná
prokaryota), u sinic tvoří více molekul DNA, tzv. nukleoplasmu
3.3.2 Organogeneze
B) Přímý – dlouhý vývoj zárodku (vajíčka bohatá žloutkem nebo vývoj mateřským organismem), jedinec podobný dospělci.
Přímý vývoj suchozemských obratlovců umožňují zárodečné obaly:
- amnion – vnitřní obal zárodku, tvoří amniovou dutinu vyplněnou tekutinou.
- Chorion (serosa) – kryje amnion. U placentálů vrůstá klky do děložní sliznice a vytváří placentu, která je spojena pupečníkem se zárodkem.
- Alantois – srůstá s chorionem, přivádí krev (zprostředkuje dýchání a látkovou výměnu).
U plazů a ptáků ještě další obaly – bílek a skořápka.
Dělení živočichů: a) anamnia – obaly netvoří (ryby a obojživelníci)
b) amnionta – tvoří (plazi, ptáci, savci).
4. VÝVOJ STAVEBNÍCH PLÁNU ŽIVOČICHŮ
- Diblastica, Triblastica
- Protostomia, Deuterostomia
- vztah ontogeneze a fylogeneze
- biologická evoluce a evoluční teorie
Přímý vývoj suchozemských obratlovců umožňují zárodečné obaly:
- amnion – vnitřní obal zárodku, tvoří amniovou dutinu vyplněnou tekutinou.
- Chorion (serosa) – kryje amnion. U placentálů vrůstá klky do děložní sliznice a vytváří placentu, která je spojena pupečníkem se zárodkem.
- Alantois – srůstá s chorionem, přivádí krev (zprostředkuje dýchání a látkovou výměnu).
U plazů a ptáků ještě další obaly – bílek a skořápka.
Dělení živočichů: a) anamnia – obaly netvoří (ryby a obojživelníci)
b) amnionta – tvoří (plazi, ptáci, savci).
4. VÝVOJ STAVEBNÍCH PLÁNU ŽIVOČICHŮ
- Diblastica, Triblastica
- Protostomia, Deuterostomia
- vztah ontogeneze a fylogeneze
- biologická evoluce a evoluční teorie
3.2 Pohlavní rozmnožování
Oogeneze – vývoj vajíčka (oocytu) ve vaječnících. Prapohlavní bb se mění v oogonie (2n), kt. Se mitoticky dělí a mění na primární oocyty (2n), následuje meióza: v profázi 1. redukčního dělení se vývoj zastaví a pokračuje až v pohlavní dospělosti - na konci 1. redukčního dělení vzniká z každého primárního oocytu velký sekundární oocyt (n) a malá pólová b (n). 2. redukční dělení sekundárního oocytu (n), vzniká ootida (zralé vajíčko) a druhá pólová b.
Pólová b vzniklá 1 redukčním dělením se dělí na 2 pólové bb. Všechny 3 pólové bb zanikají.
Oplození – vnější (mimo tělo samice) x vnitřní (v těle samice)
Ontogeneze = vývoj jedince od vzniku zygoty do smrti.
3.3 Průběh zárodečného vývoje
Zárodečný vývoj začíná vznikem zygoty a končí opuštěním vaječných či zárodečných obalů.
Období:
1. Blastogeneze – rýhování vajíčka a tvorba zárodečných listů (gastrulace)
2. Organogeneze – diferenciace bb, tvorba tkání (histogeneze), tvorba základů orgánů (morfogeneze), růst zárodku.
Pólová b vzniklá 1 redukčním dělením se dělí na 2 pólové bb. Všechny 3 pólové bb zanikají.
Oplození – vnější (mimo tělo samice) x vnitřní (v těle samice)
Ontogeneze = vývoj jedince od vzniku zygoty do smrti.
3.3 Průběh zárodečného vývoje
Zárodečný vývoj začíná vznikem zygoty a končí opuštěním vaječných či zárodečných obalů.
Období:
1. Blastogeneze – rýhování vajíčka a tvorba zárodečných listů (gastrulace)
2. Organogeneze – diferenciace bb, tvorba tkání (histogeneze), tvorba základů orgánů (morfogeneze), růst zárodku.
3.3.1 Blastogeneze
1. rýhování vajíčka – začíná vniknutím spermie a splynutí jader – mitóza – mnohobuň. Útvar. Nové bb blastomery nerostou, útavr tedy nemění velikost.
- ke konci rýhování vzniká morula
- vycestováním vnitřních bb k povrchu vzniká konečné stádium rýhování – blastula, útvar tvořený vrstvou bb – blastodermem obklopující prvotní tělní dutinu – blastocoel.
- U placentálních savců je konečným stádiem rýhování blastocysta, rozlišená na vnitřní embryoblast (základ zárodku) a vnější trofoblast (vytvoří se z něj chorion).
2. Gastrulace – tvoří se zárodečné listy, vzniká gastrula – součásti:
- ektoderm (vnější zárodečný list, je vždy)
- mezoderm (střední zárodečný list, vzniká ve většině případů)
- entoderm (vnitřní zárodečný list, vzniká vždy)
Ektoderm a mezoderm mohou vznikat vchlipováním (invaginací) nebo vcestováním (imigrací) některých blastomer do blastocoelu. Výsledkem je prvostřevo (gastrocoel) komunikující s okolím pomocí prvoúst (blastosporu). Mezoderm vzniká nejčastěji vychlípením části entodermu do blastocoelu za vzniku coelomových váčků.
Podle počtu zárodečných listů dělíme živočichy na:
A) Diblastica – 2 zárodečné listy (ekto- a entoderm), žahavci.
B) Triblastica – 3 zárodečné listy, vývojově dokonalejší, mohou být:
- ke konci rýhování vzniká morula
- vycestováním vnitřních bb k povrchu vzniká konečné stádium rýhování – blastula, útvar tvořený vrstvou bb – blastodermem obklopující prvotní tělní dutinu – blastocoel.
- U placentálních savců je konečným stádiem rýhování blastocysta, rozlišená na vnitřní embryoblast (základ zárodku) a vnější trofoblast (vytvoří se z něj chorion).
2. Gastrulace – tvoří se zárodečné listy, vzniká gastrula – součásti:
- ektoderm (vnější zárodečný list, je vždy)
- mezoderm (střední zárodečný list, vzniká ve většině případů)
- entoderm (vnitřní zárodečný list, vzniká vždy)
Ektoderm a mezoderm mohou vznikat vchlipováním (invaginací) nebo vcestováním (imigrací) některých blastomer do blastocoelu. Výsledkem je prvostřevo (gastrocoel) komunikující s okolím pomocí prvoúst (blastosporu). Mezoderm vzniká nejčastěji vychlípením části entodermu do blastocoelu za vzniku coelomových váčků.
Podle počtu zárodečných listů dělíme živočichy na:
A) Diblastica – 2 zárodečné listy (ekto- a entoderm), žahavci.
B) Triblastica – 3 zárodečné listy, vývojově dokonalejší, mohou být:
3.3.1 Blastogeneze
- prvoústí – z prvoúst vzniká ústní otvor, 3 typy tělní dutiny – schizocoel(ploštěnci), pseudocoel (hlísti), coelom(pravá tělní dutina, měkkýši, kroužkovci ,členovci)
- druhoústí – z prvoúst se tvoří řiť, ústní otvor na druhém konci, coelom. Strunatci, ostnokožci.
Notogeneze – vývoj axiálních útvarů, vznik struny hřbetní, nervové trubice a mezodermu. Tím končí blastogeneze.
3.3.2 Organogeneze
– růst a vývin orgánů. Původ orgánů podle zárodečných listů:
Ektodermální – pokožka, nervová soustava, exkreční org. Bezobratlých, vzdušnice, výstelka začátku a konce trávicí trubice.
Entodermální – výstelka trávicí trubice, játra a slinivka, plíce, štítná žláza, příštítná tělíska, brzlík.
Mezodermální – svaly, pojiva, kostra, exkreční org. Obratlovců, pohlavní org., cévy, srdce, krev, výstelka coelomu.
A) Nepřímý – vývoj zárodku je krátký, vajíčko s nedostatkem žloutku. Následuje stádium larvy a teprve potom dospělec. Primární larvy jsou upravená vývojová stádia (obrvená blastula), sekundární larvy jsou stavebně odlišné (hmyz, pulci). Hmyz s proměnou nedokonalou – nymfa, hmyz s proměnou dokonalou – ještě navíc stádium kukly. Metamorfóza – působením hormonů larvy dospívají (hmyz– ekdyzon, pulci – tyroxin).
- druhoústí – z prvoúst se tvoří řiť, ústní otvor na druhém konci, coelom. Strunatci, ostnokožci.
Notogeneze – vývoj axiálních útvarů, vznik struny hřbetní, nervové trubice a mezodermu. Tím končí blastogeneze.
3.3.2 Organogeneze
– růst a vývin orgánů. Původ orgánů podle zárodečných listů:
Ektodermální – pokožka, nervová soustava, exkreční org. Bezobratlých, vzdušnice, výstelka začátku a konce trávicí trubice.
Entodermální – výstelka trávicí trubice, játra a slinivka, plíce, štítná žláza, příštítná tělíska, brzlík.
Mezodermální – svaly, pojiva, kostra, exkreční org. Obratlovců, pohlavní org., cévy, srdce, krev, výstelka coelomu.
A) Nepřímý – vývoj zárodku je krátký, vajíčko s nedostatkem žloutku. Následuje stádium larvy a teprve potom dospělec. Primární larvy jsou upravená vývojová stádia (obrvená blastula), sekundární larvy jsou stavebně odlišné (hmyz, pulci). Hmyz s proměnou nedokonalou – nymfa, hmyz s proměnou dokonalou – ještě navíc stádium kukly. Metamorfóza – působením hormonů larvy dospívají (hmyz– ekdyzon, pulci – tyroxin).
1.4 Vlastnosti společné všem živým soustavám
8. Dědičnost a proměnlivost. Dědičností rozumíme schopnost přenášet dědičnou informaci uloženou v molekulách DNA (deoxyribonukleové kyseliny) z jedné generace na druhou. Při rozmnožování zpravidla v potomstvu vznikají různé odchylky, kterými se liší od rodičovských organismů proměnlivost (někteří potomci mohou být i životaschopnější než jejich rodiče).
9. Růst a vývoj. Všechny živé organismy mají v delším časovém úseku schopnost vývoje, během něhož si druhy osvojují nové, efektivnější způsoby získávání a využívání dostupných zdrojů látek i energií. Každý org. prochází během života mnoha kvantitativními a kvalitativními změnami = růst a vývoj, jsou navzájem neoddělitelné.
1.5 Systém – principy taxonomie
1. alfa-taxonomie se soustřeďuje na charakteristiku, pojmenovaní vymezení druhů.
2. beta-taxonomie vytváří přirozenou vyšší klasifikaci – příbuznost znaků
3. gama-taxonomie studuje evoluci a vznik druhů (specializace druhů)
Znak je základní pojem taxonomie, je to jakákoli vlastnost organismu. Taxonomický znak je vlastnost s rozmanitostí. Stav (t.z.) je daná situace znaku.
Hierarchické systémy: Linnéovská klasifikace: je soustava kategorií různé úrovně, kterou sestavil Carl Linné. (Říše-kmen-oddělení-třída-řád-čeleď-rod-druh.)
Taxon: systematická jednotka tvořená skupinou organismů, pro které je společný určitý stupeň příbuznosti a které se svými znaky odlišují od jiných systematických jednotek stejné úrovně.
9. Růst a vývoj. Všechny živé organismy mají v delším časovém úseku schopnost vývoje, během něhož si druhy osvojují nové, efektivnější způsoby získávání a využívání dostupných zdrojů látek i energií. Každý org. prochází během života mnoha kvantitativními a kvalitativními změnami = růst a vývoj, jsou navzájem neoddělitelné.
1.5 Systém – principy taxonomie
1. alfa-taxonomie se soustřeďuje na charakteristiku, pojmenovaní vymezení druhů.
2. beta-taxonomie vytváří přirozenou vyšší klasifikaci – příbuznost znaků
3. gama-taxonomie studuje evoluci a vznik druhů (specializace druhů)
Znak je základní pojem taxonomie, je to jakákoli vlastnost organismu. Taxonomický znak je vlastnost s rozmanitostí. Stav (t.z.) je daná situace znaku.
Hierarchické systémy: Linnéovská klasifikace: je soustava kategorií různé úrovně, kterou sestavil Carl Linné. (Říše-kmen-oddělení-třída-řád-čeleď-rod-druh.)
Taxon: systematická jednotka tvořená skupinou organismů, pro které je společný určitý stupeň příbuznosti a které se svými znaky odlišují od jiných systematických jednotek stejné úrovně.
Kategorie rozdělujeme:
- základní, do nichž musí být každý organismus zařazen
- doplňkové, které vytváříme z kategorií základních a které mají vždy pevné místo v hierarchii (např. nadřád, podřád)
- dodatečné, které jsou odvozené od základních kategorií, a jejichž místo v hierarchii nemusí být pevně ustanoveno
2. ZÁKLADY TAXONOMIE A SYSTEMATIKY
- taxonomická definice druhu
- zásady vědeckého názvosloví
- hierarchie živých soustav
- šest říší života – podbuněčné formy živých soustav, jednobuněčné organizmy, mnohobuněčné organizmy
3. ROZMNOŽOVÁNÍ
3.1 Rozmnožování nepohlavní
Dělením – nový jedinec vzniká ze skupiny bb mateřského organismu a regenerací jsou obnoveny chybějící orgány (ploštěnky, strobilace medůzovců).
Pučením – mateřský jedinec si zachovává svou stavbu, nový jedinec se vyvíjí ze skupiny bb na jeho těle a zůstává s ním určitou dobu ve spojení a pak se oddělí (žahavci), nebo je spojen travale a tvoří kolonie (korálnatci).
Polyembryonie – u členovců i obratlovců (jednovaječná dvojčata). Zárodek se během rýhování nebo i později rozpadne na 2 či více částí, z každé části se vyvine nový zárodek.
- doplňkové, které vytváříme z kategorií základních a které mají vždy pevné místo v hierarchii (např. nadřád, podřád)
- dodatečné, které jsou odvozené od základních kategorií, a jejichž místo v hierarchii nemusí být pevně ustanoveno
2. ZÁKLADY TAXONOMIE A SYSTEMATIKY
- taxonomická definice druhu
- zásady vědeckého názvosloví
- hierarchie živých soustav
- šest říší života – podbuněčné formy živých soustav, jednobuněčné organizmy, mnohobuněčné organizmy
3. ROZMNOŽOVÁNÍ
3.1 Rozmnožování nepohlavní
Dělením – nový jedinec vzniká ze skupiny bb mateřského organismu a regenerací jsou obnoveny chybějící orgány (ploštěnky, strobilace medůzovců).
Pučením – mateřský jedinec si zachovává svou stavbu, nový jedinec se vyvíjí ze skupiny bb na jeho těle a zůstává s ním určitou dobu ve spojení a pak se oddělí (žahavci), nebo je spojen travale a tvoří kolonie (korálnatci).
Polyembryonie – u členovců i obratlovců (jednovaječná dvojčata). Zárodek se během rýhování nebo i později rozpadne na 2 či více částí, z každé části se vyvine nový zárodek.
3.2 Pohlavní rozmnožování
Založeno na splynutí 2 pohl. Bb (gamet), vyvíjejících se v pohl. Orgánech (gonádách). Samičí pohl. Bb – vajíčka ve vaječnících, samčí spermie ve varlatech.
Zralé gamety jsou haploidní, splynutím vznikne diploidní zygota a z ní nový jedinec.
Hermafrodité – mají gonády obojího typu nebo se oba typy gamet vyvíjí v 1 žláze (ovotestis). Aby nedošlo k samooplození, dozrávají vajíčka a spermie v různých fázích života nebo jsou vývody pohl. Orgánů odděleny. Př. Plži, žahavcikroužkovci, ploštěnci.
Gonochoristé – jedinec má 1 typ gonád. Pohlavní (sexuální) dimorfismus.
Progeneze = vývoj gamet (spermie a oocytu)
U vývojově nižších živočichů z nediferencovaných bb, u většiny z prapohlavních bb, které jsou v těle jedince již od začátku vývoje zárodku.
Spermatogeneze – vývoj spermií, v semenných kanálcích. Prapohlavní bb se mění na spermatogonie (2n), které se mitoticky dělí a mění na primární spermatocyty(2n). Nastává meióza: 1. redukční dělení – z každého primárního spermatocytu (2n), 2 sekundární spermatocyty (n). 2. redukční dělení – z každého sekundárního spermatocytu (n), 2 spermatidy (n), které se vyvíjejí ve spermie.
Zralé gamety jsou haploidní, splynutím vznikne diploidní zygota a z ní nový jedinec.
Hermafrodité – mají gonády obojího typu nebo se oba typy gamet vyvíjí v 1 žláze (ovotestis). Aby nedošlo k samooplození, dozrávají vajíčka a spermie v různých fázích života nebo jsou vývody pohl. Orgánů odděleny. Př. Plži, žahavcikroužkovci, ploštěnci.
Gonochoristé – jedinec má 1 typ gonád. Pohlavní (sexuální) dimorfismus.
Progeneze = vývoj gamet (spermie a oocytu)
U vývojově nižších živočichů z nediferencovaných bb, u většiny z prapohlavních bb, které jsou v těle jedince již od začátku vývoje zárodku.
Spermatogeneze – vývoj spermií, v semenných kanálcích. Prapohlavní bb se mění na spermatogonie (2n), které se mitoticky dělí a mění na primární spermatocyty(2n). Nastává meióza: 1. redukční dělení – z každého primárního spermatocytu (2n), 2 sekundární spermatocyty (n). 2. redukční dělení – z každého sekundárního spermatocytu (n), 2 spermatidy (n), které se vyvíjejí ve spermie.
1.2 Obecné vlastnosti organismů
- z fyzikálně chemického hlediska jsou tyto soustavy otevřené, nerovnovážné a dynamické
- od neživých soustav se liší organismy svým aktivním vztahem ke svému okolí - přijímají z prostředí jen látky a energii, kterou mohou využít , do prostředí naopak vylučují látky a energii, kterou již nepotřebují
- živá soustava je schopna přijímat info o stavu svého prostředí ale i naopak info do prostředí vysílat → to jí umožňuje účelově měnit své chování a adaptovat se na měnící se podmínky
Biologické vědy zabývající se živými soustavami: mikrobiologie, botanika, zoologie, antropo¬logie, paleontologie.
1.3 Základní strukturální typy živých soustav
- základní rozdíl mezi buněčnou a nebuněčnou soustavou je ten, že buněčné soustavy jsou organismy, které se vyznačují všemi základními životními funkcemi a jsou schopny realizace všech toků genetické informace (replikace, transkripce a translace) a realizují to samostatně.
- od neživých soustav se liší organismy svým aktivním vztahem ke svému okolí - přijímají z prostředí jen látky a energii, kterou mohou využít , do prostředí naopak vylučují látky a energii, kterou již nepotřebují
- živá soustava je schopna přijímat info o stavu svého prostředí ale i naopak info do prostředí vysílat → to jí umožňuje účelově měnit své chování a adaptovat se na měnící se podmínky
Biologické vědy zabývající se živými soustavami: mikrobiologie, botanika, zoologie, antropo¬logie, paleontologie.
1.3 Základní strukturální typy živých soustav
- základní rozdíl mezi buněčnou a nebuněčnou soustavou je ten, že buněčné soustavy jsou organismy, které se vyznačují všemi základními životními funkcemi a jsou schopny realizace všech toků genetické informace (replikace, transkripce a translace) a realizují to samostatně.
1.4 Vlastnosti společné všem živým soustavám
1. Přítomnost nukleových kyselin a proteinů jako hlavních molekulárních složek ve všech živých soustavách. Mezi molekulami těchto látek se vyvinuly vztahy, kterými jsou zajišťovány základní funkce živých soustav – přeměna látek a energií (metabolismus) a jejich samostatné rozmnožování (reprodukce). Hlavním chemickým základem všech organismů jsou organické látky jejich přítomnost je charakteristická pro živou přírodu (bílkoviny, nukleové kyseliny, lipidy, sacharidy).
2. Všechny živé soustavy jsou vysoce organizované a uspořádané stupňovitě (hierarchicky). Atomy-molekuly-makromolekuly-nadmakromolekulární komplexy-buněčné organely-buňky-tkáně-orgány-orgánové soustavy-organismus. Živé systémy se vyznačují vysokým stupněm vnitřní složitosti a funkčního uspořádání - lze rozlišit různé úrovně : buněčná, orgánová. Živé organismy se brání nárůstu neuspořádanosti tím, že ze svého okolí přijímají energii a různé látky (např. rostliny sluneční energii a minerální látky). Nepotřebných či škodlivých látek se organismus zbavuje. Základní, stavební a funkční jednotkou těla je buňka.
3. Z termodynamického hlediska jsou všechny živé soustavy otevřené. To znamená, že si se svým okolím vyměňují látky, energii a informaci. Mají regulovaný tok všech těchto látek. Tokem energie se rozumí příjem energie, přeměnu ve volnou energii a výdej ve formě tepla nebo chemických látek s nižším obsahem energie. Tok informace zahrnuje procesy s přenosem informace s její přeměnou. Informace jsou uloženy v nukleových kyselinách.
4. Všechny soustavy se vyznačují schopností autoregulace. Tzn. že pochody uvnitř soustav jsou v závislosti na vnějším prostředí regulovány systémem zpětných vazeb.
2. Všechny živé soustavy jsou vysoce organizované a uspořádané stupňovitě (hierarchicky). Atomy-molekuly-makromolekuly-nadmakromolekulární komplexy-buněčné organely-buňky-tkáně-orgány-orgánové soustavy-organismus. Živé systémy se vyznačují vysokým stupněm vnitřní složitosti a funkčního uspořádání - lze rozlišit různé úrovně : buněčná, orgánová. Živé organismy se brání nárůstu neuspořádanosti tím, že ze svého okolí přijímají energii a různé látky (např. rostliny sluneční energii a minerální látky). Nepotřebných či škodlivých látek se organismus zbavuje. Základní, stavební a funkční jednotkou těla je buňka.
3. Z termodynamického hlediska jsou všechny živé soustavy otevřené. To znamená, že si se svým okolím vyměňují látky, energii a informaci. Mají regulovaný tok všech těchto látek. Tokem energie se rozumí příjem energie, přeměnu ve volnou energii a výdej ve formě tepla nebo chemických látek s nižším obsahem energie. Tok informace zahrnuje procesy s přenosem informace s její přeměnou. Informace jsou uloženy v nukleových kyselinách.
4. Všechny soustavy se vyznačují schopností autoregulace. Tzn. že pochody uvnitř soustav jsou v závislosti na vnějším prostředí regulovány systémem zpětných vazeb.
1.4 Vlastnosti společné všem živým soustavám
5. Metabolizmus je znakem všech živých soustav, což je souhrn enzymových reakcí, které probíhají uvnitř živých soustav a zajišťují přeměnu látek a energií přijatých soustavou. Nevyužitou energii předávají do okolí v podobě tepla, energii chemickou navázanou ve zplodinách metabolismu. Živé organismy si tak mohou vytvořit z přijatých látek látky vhodné pro stavbu svého těla nebo je využít jako zdroj energie. → anabolismus (z jednodušších látek na složitější; energie se spotřebovává) fotosyntéza , → katabolismus (ze složitějších l. na jednodušší; energie se uvolňuje) dýchání
6. Autoreprodukce a schopnost vyvíjet se. Rozlišuje se vývoj ontogenetický (individuální) a fylogenetický (druhový). Reprodukce je nezbytná k přežití a udržení druhu → nepohlavní reprodukce se účastní jen 1 jedinec, → pohlavní 2 jedinci (proměnlivost).
7. Dráždivost a pohyb. Představuje schopnost živých organismů přijímat a následně reagovat na podněty z vnějšího prostředí, tedy podněty, které by mohli narušit homeostázu. Díky dráždivosti se dokáží organismy přizpůsobit vnějším podmínkám - adaptabilita organismů. Dráždivost nevyvolávají jen nežádoucí podněty, ale také podněty biologicky prospěšné, nezbytné pro život (světlo, potrava, prostředí). Některým podnětům se mohou organismy částečně přizpůsobit změnou a úpravou životních dějů, na jiné reagují pohybem, popř. smrtí.
6. Autoreprodukce a schopnost vyvíjet se. Rozlišuje se vývoj ontogenetický (individuální) a fylogenetický (druhový). Reprodukce je nezbytná k přežití a udržení druhu → nepohlavní reprodukce se účastní jen 1 jedinec, → pohlavní 2 jedinci (proměnlivost).
7. Dráždivost a pohyb. Představuje schopnost živých organismů přijímat a následně reagovat na podněty z vnějšího prostředí, tedy podněty, které by mohli narušit homeostázu. Díky dráždivosti se dokáží organismy přizpůsobit vnějším podmínkám - adaptabilita organismů. Dráždivost nevyvolávají jen nežádoucí podněty, ale také podněty biologicky prospěšné, nezbytné pro život (světlo, potrava, prostředí). Některým podnětům se mohou organismy částečně přizpůsobit změnou a úpravou životních dějů, na jiné reagují pohybem, popř. smrtí.
OBECNÁ ZOOLOGIE
1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA ŽIVÝCH SOUSTAV
Existují různé kategorie živých soustav. Za základní kategorii považujeme jednice.
1.1 Jedinci (organismy)
- jsou živé soustavy, vykonávající všechny základní biologické funkce, jsou schopné samostatného života.
Jsou buď: jednobuněční (mikroorganismy) nebo mnohobuněční, dále viry, virusoidy a viroidy. S určitými výhradami řadíme do živých soustav i viry (nebuněčné formy živých soustav), neboť se vyznačují některými elementárními vlastnostmi charakterizující živé soustavy.
1.2 Obecné vlastnosti organismů
(společné vlastnosti živých soustav)
- jde o vlastnosti společné všem živým organismům → tím se odlišují od neživé přírody
- vysoká organizovanost živých sosutav je podmínkou pro průběh všech životních dějů, které se v organismech uskutečňují
- udržet tuto uspořádanost vyžaduje nepřetržitou výměnu látek, energií a informací mezi živou přírodou a okolím
Existují různé kategorie živých soustav. Za základní kategorii považujeme jednice.
1.1 Jedinci (organismy)
- jsou živé soustavy, vykonávající všechny základní biologické funkce, jsou schopné samostatného života.
Jsou buď: jednobuněční (mikroorganismy) nebo mnohobuněční, dále viry, virusoidy a viroidy. S určitými výhradami řadíme do živých soustav i viry (nebuněčné formy živých soustav), neboť se vyznačují některými elementárními vlastnostmi charakterizující živé soustavy.
1.2 Obecné vlastnosti organismů
(společné vlastnosti živých soustav)
- jde o vlastnosti společné všem živým organismům → tím se odlišují od neživé přírody
- vysoká organizovanost živých sosutav je podmínkou pro průběh všech životních dějů, které se v organismech uskutečňují
- udržet tuto uspořádanost vyžaduje nepřetržitou výměnu látek, energií a informací mezi živou přírodou a okolím
16. OBRATLOVCI (VERTEBRATA)
16.2 Čelistnatci (Ganthostomata) 62
16.2.1 Pancířnatci (Placodermi) 62
16.2.2 Trnoploutví (Acanthodii) 63
16.2.3 Paryby (Chondrichties) 63
16.2.4 Ryby (Osteichthyes) 65
16.2.5 Obojživelníci (Amphibia) 68
16.2.7 Plazi (Reptilia) 70
16.2.8 Ptáci (Aves) 72
16.2.9 Savci (mammalia) 74
FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ 78
17. FYZIOLOGIE JAKO VĚDA 78
18. LÁTKOVÉ SLOŽENÍ ŽIVOČIŠNÉHO TĚLA 78
18.1 Prvky 78
18.2 VODA 79
19. HOMEOSTÁZA 79
19.1 Osmoregulace 79
19.2 Mechanismus vodních ztrát 80
16.2.1 Pancířnatci (Placodermi) 62
16.2.2 Trnoploutví (Acanthodii) 63
16.2.3 Paryby (Chondrichties) 63
16.2.4 Ryby (Osteichthyes) 65
16.2.5 Obojživelníci (Amphibia) 68
16.2.7 Plazi (Reptilia) 70
16.2.8 Ptáci (Aves) 72
16.2.9 Savci (mammalia) 74
FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ 78
17. FYZIOLOGIE JAKO VĚDA 78
18. LÁTKOVÉ SLOŽENÍ ŽIVOČIŠNÉHO TĚLA 78
18.1 Prvky 78
18.2 VODA 79
19. HOMEOSTÁZA 79
19.1 Osmoregulace 79
19.2 Mechanismus vodních ztrát 80
20. CELKOVÁ LÁTKOVÁ VÝMĚNA. PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIE. METABOLISMUS. VÝŽIVA. PŘÍJEM A ZPRACOVÁNÍ ŽIVIN. 81
20.1 Rozpad bílkovin 82
20.2 Princip isodynamie živin 83
21. FYZIOLOGIE TRÁVENÍ 83
22. DÝCHÁNÍ 87
23. TĚLNÍ TEKUTINY 89
23.1 Cévní soustava 89
23.2 PŘENOS LÁTEK 90
23.3 KREV 90
23.4 TKÁŇOVÝ MOK 93
23.5 MÍZA (lymfa) 93
24. UDRŽOVÁNÍ STÁLÉHO VNITŘNÍHO PROSTŘEDÍ 93
24.1 Exkrece 93
25. Hospodaření s teplem 96
25.1 Chemická termoregulace 96
25.2 Vývoj termoregulace v ontogenezi 97
26. EVOLUCE REGULACÍ 98
26.1 Humorální (látková) regulace: 99
26.2 Nervová regulace 100
27. SVALY 104
28. ČIDLA (SMYSLY) 107
28.1 Chemoreceptory 107
28.2 Mechanoreceptory: 108
28.3 Radioreceptory 109
28.4 Termoreceptory 110
29. NERVOVÁ SOUSTAVA 110
20.2 Princip isodynamie živin 83
21. FYZIOLOGIE TRÁVENÍ 83
22. DÝCHÁNÍ 87
23. TĚLNÍ TEKUTINY 89
23.1 Cévní soustava 89
23.2 PŘENOS LÁTEK 90
23.3 KREV 90
23.4 TKÁŇOVÝ MOK 93
23.5 MÍZA (lymfa) 93
24. UDRŽOVÁNÍ STÁLÉHO VNITŘNÍHO PROSTŘEDÍ 93
24.1 Exkrece 93
25. Hospodaření s teplem 96
25.1 Chemická termoregulace 96
25.2 Vývoj termoregulace v ontogenezi 97
26. EVOLUCE REGULACÍ 98
26.1 Humorální (látková) regulace: 99
26.2 Nervová regulace 100
27. SVALY 104
28. ČIDLA (SMYSLY) 107
28.1 Chemoreceptory 107
28.2 Mechanoreceptory: 108
28.3 Radioreceptory 109
28.4 Termoreceptory 110
29. NERVOVÁ SOUSTAVA 110
12. ČLENOVCI (ARTHROPODA)
12.1 Klepítkatci (Chelicerata) 42
12.2 Stonožkovci (Myriapoda) 43
12.3 Korýši (Crustacea) 43
12.3.1 hrotnatka obecná 44
12.3.2 buchanka obecná 44
12.3.3 Blešivec potoční 44
12.3.4 Rak říční 44
12.4 Šestinozí (Hexapoda) 45
12.4.1 Šváb obecný 45
12.4.2 Včela medonosná 45
ZOOLOGIE STRUNATCŮ 47
13. CHARAKTERISTIKA STRUNATCŮ (CHORDATA) 47
13.1 Systém strunatců 47
14. PLÁŠTĚNCI (UROCHORDATA, TUNICATA) 56
15. BEZLEBEČNÍ (CEPHALOCHORDATA) 58
16. OBRATLOVCI (VERTEBRATA) 60
16.1 Bezčelistní (Agnatha) 61
16.1.1.1 Mihule 62
16.1.1.2 Sliznatky 62
12.2 Stonožkovci (Myriapoda) 43
12.3 Korýši (Crustacea) 43
12.3.1 hrotnatka obecná 44
12.3.2 buchanka obecná 44
12.3.3 Blešivec potoční 44
12.3.4 Rak říční 44
12.4 Šestinozí (Hexapoda) 45
12.4.1 Šváb obecný 45
12.4.2 Včela medonosná 45
ZOOLOGIE STRUNATCŮ 47
13. CHARAKTERISTIKA STRUNATCŮ (CHORDATA) 47
13.1 Systém strunatců 47
14. PLÁŠTĚNCI (UROCHORDATA, TUNICATA) 56
15. BEZLEBEČNÍ (CEPHALOCHORDATA) 58
16. OBRATLOVCI (VERTEBRATA) 60
16.1 Bezčelistní (Agnatha) 61
16.1.1.1 Mihule 62
16.1.1.2 Sliznatky 62
7. ORGANOLOGIE
7.1 Krycí soustava 18
7.2 oporná a pohybová soustava 18
7.3 Soustava výměny a přeměny látek 19
7.4 Soustava nervová a smyslové orgány 19
7.4.1 Soustava nervová 19
7.4.1.1 Mozek 21
7.4.1.2 Mícha 22
7.4.1.3 Vegetativní nervstvo 22
7.4.2 Smyslové orgány 22
7.4.2.1 Chemoreceptory 23
7.4.2.2 Mechanoreceptory 23
7.4.2.3 Termoreceptory 24
7.4.2.4 Fotoreceptory 24
7.5 Soustava rozmnožovací 26
7.5.1 Asexuální rozmnožování 26
7.5.2 Regenerace 26
7.5.3 Sexuální reprodukce 26
7.6 Soustava žláz s vnitřní sekrecí 29
7.6.1Endokrinní soustava bezobratlých 29
7.6.2 Endokrinní soustava obratlovců 30
7.2 oporná a pohybová soustava 18
7.3 Soustava výměny a přeměny látek 19
7.4 Soustava nervová a smyslové orgány 19
7.4.1 Soustava nervová 19
7.4.1.1 Mozek 21
7.4.1.2 Mícha 22
7.4.1.3 Vegetativní nervstvo 22
7.4.2 Smyslové orgány 22
7.4.2.1 Chemoreceptory 23
7.4.2.2 Mechanoreceptory 23
7.4.2.3 Termoreceptory 24
7.4.2.4 Fotoreceptory 24
7.5 Soustava rozmnožovací 26
7.5.1 Asexuální rozmnožování 26
7.5.2 Regenerace 26
7.5.3 Sexuální reprodukce 26
7.6 Soustava žláz s vnitřní sekrecí 29
7.6.1Endokrinní soustava bezobratlých 29
7.6.2 Endokrinní soustava obratlovců 30
ZOOLOGIE BEZOBRATLÝCH
8. PRVOCI (PROTOZOA) 32
8.1 Bičíkovci (Euglenozoa) 33
8.1.1 Krásnoočka (Euglenaceae) 33
8.2 Kořenonožci (Rhizopoda) 33
8.2.1 Měňavky (Amoebina) 34
8.3 Nálevníci (Ciliophora) 34
8.3.1 Trepka velká 35
9. ŽIVOČICHOVÉ 35
9.1 Živočichové 35
9.2 Žahavci (Cnidaria) 36
9.3 Ploštěnci (Platyhelminthes) 37
9.4 Hlístice (Nematoda) 37
10. MĚKKÝŠI 38
10.1 Plži (Gastropoda) 38
10.2 Mlži (Bivalvia) 39
10.3 Hlavonožci (Cephalopoda) 39
11. KROUŽKOVCI (ANNELIDA) 40
11.1 Opaskovci (Clitellata) 40
11.1.1 Máloštětinatci (Oligochaeta) 41
11.1.2 Pijavice (Hirudinea) 42
8.1 Bičíkovci (Euglenozoa) 33
8.1.1 Krásnoočka (Euglenaceae) 33
8.2 Kořenonožci (Rhizopoda) 33
8.2.1 Měňavky (Amoebina) 34
8.3 Nálevníci (Ciliophora) 34
8.3.1 Trepka velká 35
9. ŽIVOČICHOVÉ 35
9.1 Živočichové 35
9.2 Žahavci (Cnidaria) 36
9.3 Ploštěnci (Platyhelminthes) 37
9.4 Hlístice (Nematoda) 37
10. MĚKKÝŠI 38
10.1 Plži (Gastropoda) 38
10.2 Mlži (Bivalvia) 39
10.3 Hlavonožci (Cephalopoda) 39
11. KROUŽKOVCI (ANNELIDA) 40
11.1 Opaskovci (Clitellata) 40
11.1.1 Máloštětinatci (Oligochaeta) 41
11.1.2 Pijavice (Hirudinea) 42
5. CYTOLOGIE
5.3.7 Endoplasmatické retikulum 11
5.3.8 Golgiho aparát 11
5.3.9 Mitochondrie 12
5.3.10 Cytoskeletární systém 12
5.3.11 Plastidy 12
5.3.12 Vakuoly 12
5.4 RŮST A ROZMNOŽOVÁNÍ BUNĚK: 12
5.4.1 Dělení jádra – Karyokineze 12
5.4.1.1 Mitóza 13
5.4.1.2 Meióza 13
5.4.2 Dělení buňky – cytokineze 13
6. HISTOLOGIE 14
6.1 EPITELOVÁ TKÁŇ 14
6.2 POJIVOVÁ TKÁŇ 15
6.2.1 Pojiva výplňová a oporová: 15
6.2.1.1 Vazivo 15
6.2.1.2 Chrupavka 15
6.2.1.3 Kost 15
6.2.1.4 Zubní tkáň 16
2.1.2 Pojiva trofická 16
6.3 SVALOVÁ TKÁŇ 17
6.3.1 Hladká svalovina 17
6.3.2 Příčně pruhovaná svalovina 17
6.3.3 Srdeční svalovina 17
6.4 NERVOVÁ TKÁŇ 17
5.3.8 Golgiho aparát 11
5.3.9 Mitochondrie 12
5.3.10 Cytoskeletární systém 12
5.3.11 Plastidy 12
5.3.12 Vakuoly 12
5.4 RŮST A ROZMNOŽOVÁNÍ BUNĚK: 12
5.4.1 Dělení jádra – Karyokineze 12
5.4.1.1 Mitóza 13
5.4.1.2 Meióza 13
5.4.2 Dělení buňky – cytokineze 13
6. HISTOLOGIE 14
6.1 EPITELOVÁ TKÁŇ 14
6.2 POJIVOVÁ TKÁŇ 15
6.2.1 Pojiva výplňová a oporová: 15
6.2.1.1 Vazivo 15
6.2.1.2 Chrupavka 15
6.2.1.3 Kost 15
6.2.1.4 Zubní tkáň 16
2.1.2 Pojiva trofická 16
6.3 SVALOVÁ TKÁŇ 17
6.3.1 Hladká svalovina 17
6.3.2 Příčně pruhovaná svalovina 17
6.3.3 Srdeční svalovina 17
6.4 NERVOVÁ TKÁŇ 17
Obsah:
OBECNÁ ZOOLOGIE 5
1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA ŽIVÝCH SOUSTAV 5
1.1 Jedinci (organismy) 5
1.2 Obecné vlastnosti organismů 5
1.3 Základní strukturální typy živých soustav 5
1.4 Vlastnosti společné všem živým soustavám 5
1.5 Systém – principy taxonomie 6
2. ZÁKLADY TAXONOMIE A SYSTEMATIKY 7
3. ROZMNOŽOVÁNÍ 7
3.1 Rozmnožování nepohlavní 7
3.2 Pohlavní rozmnožování 7
3.3 Průběh zárodečného vývoje 8
3.3.1 Blastogeneze 8
3.3.2 Organogeneze 8
4. VÝVOJ STAVEBNÍCH PLÁNU ŽIVOČICHŮ 9
5. CYTOLOGIE 9
5.1 Definice 9
5.2 struktura buňky 9
5.3 Buněčné organely 10
5.3.1Buněčná membrána 10
5.3.2 Cytoplasmatická membrána 10
5.3.3 Cytoplasma 10
5.3.4 Jádro 11
1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA ŽIVÝCH SOUSTAV 5
1.1 Jedinci (organismy) 5
1.2 Obecné vlastnosti organismů 5
1.3 Základní strukturální typy živých soustav 5
1.4 Vlastnosti společné všem živým soustavám 5
1.5 Systém – principy taxonomie 6
2. ZÁKLADY TAXONOMIE A SYSTEMATIKY 7
3. ROZMNOŽOVÁNÍ 7
3.1 Rozmnožování nepohlavní 7
3.2 Pohlavní rozmnožování 7
3.3 Průběh zárodečného vývoje 8
3.3.1 Blastogeneze 8
3.3.2 Organogeneze 8
4. VÝVOJ STAVEBNÍCH PLÁNU ŽIVOČICHŮ 9
5. CYTOLOGIE 9
5.1 Definice 9
5.2 struktura buňky 9
5.3 Buněčné organely 10
5.3.1Buněčná membrána 10
5.3.2 Cytoplasmatická membrána 10
5.3.3 Cytoplasma 10
5.3.4 Jádro 11
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)