Transformace české ekonomiky
Výchozí stav české ekonomiky – Na konci roku 1989 představovala čs. Ekonomika a celá společnost velice rozporuplný systém, který ve srovnání s jinými zeměmi opouštějícími komunismus, vykazoval předností.
Faktory, které jsou spolu s rozumnou transformační politikou základem pro to, aby se česká ekonomika udržovala na vedoucí pozici transformujících se zemí:
1) Průmyslová a civilizační tradice země, která byla do roku 1938 až na krátké výjimky evropským průměrem a ostře se odlišovala od východní Evropy.
2) Kvalifikační úroveň obyvatelstva, jeho flexibilita a tradiční ochota vyrovnat se se změnou situace.
3) Inflace nikdy nepřesahovala vážnější problém.
4) Převis peněžní nabídky nebyl relativně veliký
5) Hrubá vnější zadluženost byla poměrně nízká
6) Státní rozpočet takřka vyrovnaný
7) Vládní dluh mizivý
Ekonomickou transformaci lze úspěšně zahájit pokud je splněno několik podmínek:
1) Národnostní problém nebrání racionálnímu státoprávnímu uspořádání příslušného státu
2) Existuje politická strana (koalice stran) a jasně vymezenou posttranformační strategií
3) Nastolení právního státu a zaručení jistoty vlastnických práv
4) Vymezení jasných právních norem v oblasti hospodářského života
5) Budování „tržní infrastruktury“ tj. institucí obvyklých ve vyspělých ekonomikách = vytvoření nezávislé centrální banky, nepodléhající vládě a pečující o zdravou měnu, soustavy komerčních bank a jiných institucí peněžnictví a pojišťovnictví, kapitálového trhu
6) Vytvoření sociální „záchranné sítě“ pro tu část populace, která není vůbec či dočasně schopna se přizpůsobit tvrdým požadavkům tržní ekonomiky.
Okolnosti, které vážným způsobem zhoršují výsledky transformace všech postsocialistických zemí (do konce roku 1993 včetně):
1) Celosvětová ekonomická recese
2) Západoevropské zahledění se do své nové, velmi náročné fáze integrace, doprovázené navíc
vyčerpáním dosavadního růstového modelu a konkurenčním oslabením. Výsledkem je neotvírání,ale spíše uzavírání evropských trhů pro vývozy z postkomunistických zemí.
Transformace vlastnické struktury – Je skutečným jádrem celého transformačního procesu a jejím cílem je vybudovat svobodnou tržní ekonomiku. Konkrétně se jedná o dva vzájemné procesy:
1) Vytváření příznivých podmínek pro spontánní vznik soukromého sektoru
2) Privatizace, tj. transformace státního a družstevního majetku na majetek soukromý
Formy privatizace:
1) Restituce - majetku původním majitelům a jejich potomkům.
2) Malá privatizace – se z ekonomického hlediska neliší od tzv. velké privatizace, odlišné je čistě „technické“. Byl zvolen jiný privatizační postup pro oblast obchodu, služeb a řemesel. Smyslem této operace je převést státní majetek do rukou skutečného soukromého vlastníka.
3) Velká privatizace – jsou používány četné standardní privatizační metody, např. veřejná soutěž, prodej předem určenému vlastníku, prodej akcií v dočasném držení státu na kapitálovém trhu, kupónová privatizace, apod.
Základní problém VP je, že nelze použít jen standardní privatizační metody. Duchovní otcové kupónové privatizace, ekonomové Tomáš Ježek, Dušan Tříska, přišli na myšlenku: není-li možné získat kupce, je nutné majetek rozdat. Rozpracovali ji do použitelné podoby s využitím investičních kuponů. Myšlenka se zakládá na přesvědčení liberálních ekonomů, že důležitý není výnos z privatizace, ale že pravý smysl této operace spočívá ve vytvoření efektivní vlastnické struktury.
Kupónová privatizace v ČR sice získala masovou politickou podporu procesům transformace, ale byla vytvořena poněkud nepřehledná vlastnická struktura, ve které se vše točí kolem několika velkých postsocialistických bank a privatizačních fondů ne vždy jasného původu.
Kupónová privatizace a velký rozsah restitucí vedou k situaci, kdy stát po skončení privatizace bude chudý a nebude mít prostředky pro řešení nebo podporu řešení dlouhodobé věcné devastace ekonomiky.
4) Transformace majetku družstev – Z formálních družstev se vytvářejí družstva vlastníků, akciové či jiné společnosti a část družstevníků hospodaří jako individuální soukromí vlastníci.
5) Privatizace bytového fondu – Zde je předkupní právo dosavadních nájemníků zachováno. Podle M. Thatcherové – privatizace bytových fondů je význ. nástrojem vytváření sociální vrstvy odpovědných vlastníků.
48) Ekonomika rozvojových zemí
Ekonomika rozvojových zemí
Základní charakteristika rozvojových zemí:
• Nízký HDP ve srovnání s HDP v průměrně vyspělých zemích (až 40x)
• Nízká úroveň vzdělání (až 50% negramotných)
• Vysoká zaměstnanost v zemědělství (až 70%)
• Vysoká porodnost – populační problém
• Vysoká úmrtnost – nízký průměrný věk (45 let)
• Nedostačující zdravotnictví
• Špatná kvalita dopravy a spojů
• Nejasnosti v politické oblasti – nezájem zahraničních investorů
Populační problém – Vysoký přírůstek obyvatelstva je způsoben tím, že chudoba nutí rodiče plodit další děti, aby jim pomohly zajistit obživu. Jenže špatná sociální základna způsobuje vysokou úmrtnost ve velmi nízkém věku, což je příčinou nízkého průměrného věku. Pro veliké množství obyvatelstva není možné také zajistit dostatek pracovních příležitostí, takže mnoho lidí umírá na existenční problémy (hlady). Nefunkčnost zdravotnictví a malá osvěta způsobují i neznalost antikoncepce a narození dalších nechtěných dětí, které později umírají na již zmíněné existenční problémy.
Možná řešení:
1) Zlepšení sociální základny
2) Dostatek pracovních příležitostí
3) Osvěta a zajištění informací
4) Poskytnout prostředky pro život (peníze)
Strategie hospodářského rozvoje
Lidské zdroje –
1) Nutnost klást důraz na kvalitu než na množství, tzn. zlepšit sociální základnu
2) Zamezit úniku mozků (intelektuálních lidí)
Přírodní zdroje -
1) Optimálně využít přírodních zdrojů
2) Přechod na soukromé vlastnictví půdy
Kapitál -
1) Umět si zajistit investice z průmyslově vyspělých zemí
2) Kapitál použít na vybudování infrastruktury
3) Nutnost prolomit bludný kruh akumulace peněz
Nízké úspory
Nízké důchody Nízké investice a akumulace
Nízká produktivita práce
Technologie -
1) Naučit se využít existující technologii
2) K technologii je třeba řídících pracovníků
3) Rovněž by se měla vytvořit vrstva domácích firem a managerů
V pořadí problémů, které musí rozvojové země řešit má prioritu zlepšování zdraví obyvatelstva a zvyšování vzdělanosti a odborné průpravy. Produktivní kapitál v chudých zemích se vytváří pomalým tempem, protože důchody jsou tak nízké, že jen malá část může být uspořena pro budoucnost. Z toho problému se mnoho zemí snažilo dostat tím, že v 70. Letech financovaly ambiciózní programy rozvoje čemuž se však zadlužily natolik, že toto velké zadlužení trvá dodnes.
Jak se tedy vůbec mohou ekonomicky rozvíjet tyto země? Existují 3 teorie:
1) Metoda startu – „Start“ je poháněn vůdčími sektory tam, kde se rozvíjí exportní trhy. Když
začnou růst dostavuje se zisk a ten se znovu investuje.
2) Teorie zaostalosti – tyto země by měly přebírat nové technologie od vyspělých zemí a
využívat jejich odborníků.
3) Teorie vyváženého růstu – říká, že všechny země postupují stále vyváženě vpřed („jako
želvy“)
Základní charakteristika rozvojových zemí:
• Nízký HDP ve srovnání s HDP v průměrně vyspělých zemích (až 40x)
• Nízká úroveň vzdělání (až 50% negramotných)
• Vysoká zaměstnanost v zemědělství (až 70%)
• Vysoká porodnost – populační problém
• Vysoká úmrtnost – nízký průměrný věk (45 let)
• Nedostačující zdravotnictví
• Špatná kvalita dopravy a spojů
• Nejasnosti v politické oblasti – nezájem zahraničních investorů
Populační problém – Vysoký přírůstek obyvatelstva je způsoben tím, že chudoba nutí rodiče plodit další děti, aby jim pomohly zajistit obživu. Jenže špatná sociální základna způsobuje vysokou úmrtnost ve velmi nízkém věku, což je příčinou nízkého průměrného věku. Pro veliké množství obyvatelstva není možné také zajistit dostatek pracovních příležitostí, takže mnoho lidí umírá na existenční problémy (hlady). Nefunkčnost zdravotnictví a malá osvěta způsobují i neznalost antikoncepce a narození dalších nechtěných dětí, které později umírají na již zmíněné existenční problémy.
Možná řešení:
1) Zlepšení sociální základny
2) Dostatek pracovních příležitostí
3) Osvěta a zajištění informací
4) Poskytnout prostředky pro život (peníze)
Strategie hospodářského rozvoje
Lidské zdroje –
1) Nutnost klást důraz na kvalitu než na množství, tzn. zlepšit sociální základnu
2) Zamezit úniku mozků (intelektuálních lidí)
Přírodní zdroje -
1) Optimálně využít přírodních zdrojů
2) Přechod na soukromé vlastnictví půdy
Kapitál -
1) Umět si zajistit investice z průmyslově vyspělých zemí
2) Kapitál použít na vybudování infrastruktury
3) Nutnost prolomit bludný kruh akumulace peněz
Nízké úspory
Nízké důchody Nízké investice a akumulace
Nízká produktivita práce
Technologie -
1) Naučit se využít existující technologii
2) K technologii je třeba řídících pracovníků
3) Rovněž by se měla vytvořit vrstva domácích firem a managerů
V pořadí problémů, které musí rozvojové země řešit má prioritu zlepšování zdraví obyvatelstva a zvyšování vzdělanosti a odborné průpravy. Produktivní kapitál v chudých zemích se vytváří pomalým tempem, protože důchody jsou tak nízké, že jen malá část může být uspořena pro budoucnost. Z toho problému se mnoho zemí snažilo dostat tím, že v 70. Letech financovaly ambiciózní programy rozvoje čemuž se však zadlužily natolik, že toto velké zadlužení trvá dodnes.
Jak se tedy vůbec mohou ekonomicky rozvíjet tyto země? Existují 3 teorie:
1) Metoda startu – „Start“ je poháněn vůdčími sektory tam, kde se rozvíjí exportní trhy. Když
začnou růst dostavuje se zisk a ten se znovu investuje.
2) Teorie zaostalosti – tyto země by měly přebírat nové technologie od vyspělých zemí a
využívat jejich odborníků.
3) Teorie vyváženého růstu – říká, že všechny země postupují stále vyváženě vpřed („jako
želvy“)
47) Státní podniky
Státní podniky
Státní podniky zřizuje stát. Jejich zakladatelem může být buď příslušné ministerstvo nebo orgány místní samosprávy (obecní úřad). Podnik je právnickou osobou, vystupuje svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplívající. Podnik vzniká na základě rozhodnutí zakladatele dnem zápisu do obchodního rejstříku.
Zákon o státním podniku rozlišuje dva typy státních podniků:
1) Podniky zaměřené na podnikatelskou činnost
2) Podniky pro uspokojování veřejně prospěšných zájmů. Tyto podniky nejsou obvykle ziskové.
Státní podnik zřizuje zakladatel vydáním zakladatelské listiny a žádostí o zápis do obchodního rejstříku. Datum zápisu je dnem vzniku státního podniku.
Ručení – podnik ručí za své závazky svým majetkem. Za závazky podniku stát neručí!
Kompetence řízení a kontrola – Státní podnik řídí ředitel, který také zastupuje podnik navenek jako statutární orgán. Jmenuje ho zakladatel.
Poradním orgánem je dozorčí rada (funkční období je 5 let), která:
1) Projednává základní otázky koncepce rozvoje podniku
2) Dohlíží na hospodaření podniku
3) Projednává roční účetní uzávěrku a rozdělení použitelného zisku
4) Může doporučit zakladateli odvolat ředitele
5) Vyjadřuje se k rozdělení, sloučení a zrušení podniku.
Rozdělování zisku – Z vytvořeného zisku musí podnik zaplatit daně a zbytek zisku (tzv. použitelný zisk) rozděluje podle potřeby na zajištění své další činnosti.
Zákon o státním podniku
Podnik je výrobcem zboží, který svou podnikatelskou činnost provozuje samostatně na základě hospodaření na vlastní účet, přitom na sebe bere přiměřené hospodářské riziko. Podnik hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho založení, a dále s věcmi a majetkovými právy nabytými v průběhu jeho podnikání. Věci s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví. Podnik má právo majetek držet, užívat jej a nakládat s ním v souladu s právními předpisy. Čistá hodnota majetku svěřeného podniku při jeho založení tvoří jeho kmenové jmění.
Podnik hradí své potřeby a náklady z příjmů získaných především ze své podnikatelské činnosti. Ze svého zisku hradí podnik odvody a daně státu. Zisk pro provedení odvodů a daní využívá podnik samostatně. Odpisy zůstávají podniku.
Podnik vytváří tyto fondy:
1) Fond rozvoje
2) Rezervní fond
3) Fond kulturních a sociálních potřeb
4) Fond odměn
5) Účelové fondy tvořené z nákladů
6) další fondy
Podnik je povinen vést účetnictví, sestavovat roční závěrku, poskytovat ji zakladateli a příslušným orgánům státní správy. Roční účetní závěrku přezkušuje auditor. Vnitřní organizace je ve výhradní působnosti podniku. Podnik je povinen chránit životní prostředí před škodlivými vlivy, které jsou jeho činností vyvolávány, a zejména dbát toho, aby neohrožoval zdraví občanů.
K rozdělení, sloučení nebo splynutí podniku dochází na základě rozhodnutí zakladatele.
Rozdělený podnik zaniká a jeho majetek a závazky přecházejí na nově vzniklé, popřípadě přejímající podniky. Slučovaný podnik zaniká a jeho majetek a závazky přecházejí na přejímající podnik.
Při splynutí podniků dosavadní podniky zanikají a jejich majetek a závazky přechází na nově vzniklý podnik. Zánik nastává dnem výmazu podniku z obchodního rejstříku.
Státní podniky zřizuje stát. Jejich zakladatelem může být buď příslušné ministerstvo nebo orgány místní samosprávy (obecní úřad). Podnik je právnickou osobou, vystupuje svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplívající. Podnik vzniká na základě rozhodnutí zakladatele dnem zápisu do obchodního rejstříku.
Zákon o státním podniku rozlišuje dva typy státních podniků:
1) Podniky zaměřené na podnikatelskou činnost
2) Podniky pro uspokojování veřejně prospěšných zájmů. Tyto podniky nejsou obvykle ziskové.
Státní podnik zřizuje zakladatel vydáním zakladatelské listiny a žádostí o zápis do obchodního rejstříku. Datum zápisu je dnem vzniku státního podniku.
Ručení – podnik ručí za své závazky svým majetkem. Za závazky podniku stát neručí!
Kompetence řízení a kontrola – Státní podnik řídí ředitel, který také zastupuje podnik navenek jako statutární orgán. Jmenuje ho zakladatel.
Poradním orgánem je dozorčí rada (funkční období je 5 let), která:
1) Projednává základní otázky koncepce rozvoje podniku
2) Dohlíží na hospodaření podniku
3) Projednává roční účetní uzávěrku a rozdělení použitelného zisku
4) Může doporučit zakladateli odvolat ředitele
5) Vyjadřuje se k rozdělení, sloučení a zrušení podniku.
Rozdělování zisku – Z vytvořeného zisku musí podnik zaplatit daně a zbytek zisku (tzv. použitelný zisk) rozděluje podle potřeby na zajištění své další činnosti.
Zákon o státním podniku
Podnik je výrobcem zboží, který svou podnikatelskou činnost provozuje samostatně na základě hospodaření na vlastní účet, přitom na sebe bere přiměřené hospodářské riziko. Podnik hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho založení, a dále s věcmi a majetkovými právy nabytými v průběhu jeho podnikání. Věci s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví. Podnik má právo majetek držet, užívat jej a nakládat s ním v souladu s právními předpisy. Čistá hodnota majetku svěřeného podniku při jeho založení tvoří jeho kmenové jmění.
Podnik hradí své potřeby a náklady z příjmů získaných především ze své podnikatelské činnosti. Ze svého zisku hradí podnik odvody a daně státu. Zisk pro provedení odvodů a daní využívá podnik samostatně. Odpisy zůstávají podniku.
Podnik vytváří tyto fondy:
1) Fond rozvoje
2) Rezervní fond
3) Fond kulturních a sociálních potřeb
4) Fond odměn
5) Účelové fondy tvořené z nákladů
6) další fondy
Podnik je povinen vést účetnictví, sestavovat roční závěrku, poskytovat ji zakladateli a příslušným orgánům státní správy. Roční účetní závěrku přezkušuje auditor. Vnitřní organizace je ve výhradní působnosti podniku. Podnik je povinen chránit životní prostředí před škodlivými vlivy, které jsou jeho činností vyvolávány, a zejména dbát toho, aby neohrožoval zdraví občanů.
K rozdělení, sloučení nebo splynutí podniku dochází na základě rozhodnutí zakladatele.
Rozdělený podnik zaniká a jeho majetek a závazky přecházejí na nově vzniklé, popřípadě přejímající podniky. Slučovaný podnik zaniká a jeho majetek a závazky přecházejí na přejímající podnik.
Při splynutí podniků dosavadní podniky zanikají a jejich majetek a závazky přechází na nově vzniklý podnik. Zánik nastává dnem výmazu podniku z obchodního rejstříku.
46) Úloha vlády v moderní ekonomice
Úloha vlády v moderní ekonomice
Nástroje vládní politiky – Pro dosažení veřejných politických cílů je zapotřebí, aby si vlády obstarávaly příjmy, utrácely peníze a vydávaly příkazy k regulaci ekonomické aktivity. Mezi hlavní nástroje, jimiž vlády ovlivňují ekonomickou aktivitu náleží:
1) Daně – které snižují soukromé výdaje (např. na automobily či stravování) a tím uvolňují
prostor pro veřejné výdaje (na statky jako nákl. Auta nebo potraviny pro armádu).
2) Výdaje – které podněcují firmy nebo zaměstnance k výrobě jistých statků nebo služeb a
transfery (jako je zabezpečení) které skýtají duchovní podporu.
3) Regulace – či zásahy, které obyvatelům dávají pokyny, aby vykonávaly či nevykonávaly
jisté ekonomické aktivity.
Daňová a výdajová aktivita – v každém krizovém období – v každé válce, každé depresi, v každé vlně vzedmutého znepokojení nad chudobou a nerovností – se aktivita vlády zvětšuje. Když ale naléhavost pomine, výdaje se patrně nikdy nevrací na předchozí úroveň.
Růst vládních zásahů a regulace – Zvyšování kolektivních výdajů je pouze jednou stránkou vývoje. Vedle rychlého růstu výdajů a daní se také obrovsky rozmnožily zákony a regulace související s ekonomickými záležitostmi.
Funkce vlády – Ekonomie v posledních letech vyvinula disciplínu nazývanou veřejná volba. Ta studuje jak se
vlády rozhodují a jak řídí ekonomiku. Ptá se, jaké statky vlády kupují, komu jsou rozdělovány přínosy z vládních programů, jak se tyto vládní statky a služby vyrábějí. Jaké hlavní ekonomické funkce vláda v soudobé smíšené ekonomice vykonává?
Jsou čtyři:
1) Vytváření právního rámce tržní ekonomiky
2) Stanovení makroekonomické stabilizační politiky
3) Ovlivňování alokace zdrojů s cílem zvýšit ekonomickou efektivnost
4) Zavádění programů, které ovlivňují rozdělování důchodů.
Právní rámec – Ve své první funkci, vymezování právního rámce, vláda určuje pravidla ekonomické hry, které se zúčastňují domácnosti, firmy a dokonce i vlády. Tato pravidla zahrnují definici vlastnictví, zákony pro uzavírání smluv a hospodářské podnikání, vzájemné závazky zaměstnanců a zaměstnavatelů a řadu ustanovení, která upravují způsob vzájemného chování jednotlivých subjektů společnosti.
Stát
Stát je organizační soustava lidské společnosti, která má své ohraničené území, občany (obyvatelstvo), řídící orgány, administrativní aparát a ozbrojenou moc. Stát je představován prezidentem, parlamentem, vládními orgány státní moci, což je sama vláda a ministerstva. Patří zde však i místní orgány státní správy – obecní, městská a okresní zastupitelstva.
Ve vývoji národních ekonomik hraje vláda stále významnou roli. Názory na tuto skutečnost nejsou vždy jednoznačné. Úloha státu v ekonomice zůstává nesporná, protože pro chod ekonomiky je nutno vytvářet určitá pravidla a stanovovat hlavní směry vývoje.
Vláda plní v ekonomice především tyto funkce:
1) Vytváří rámec pro fungování ekonomiky
2) Určuje makroekonomickou stabilizační politiku směřující proti nezaměstnanosti, inflaci, stagnaci apod.
3) Ovlivňuje racionální rozdělování zdrojů v zájmu zvyšování ekonomické efektivnosti.
4) Vytváří sociální programy.
Hospodářská politika ovlivňuje hospodářský proces státu. Nástroji hospodářské politiky jsou:
1) Fiskální politika – měnová
2) Monetární politika
3) Obchodní politika
4) Důchodová politika
Fiskální politika – čili rozpočtová je dána výdaji a příjmy státního rozpočtu. Státní rozpočet může být : s přebytkem, vyrovnaný nebo také se schodkem (deficitní).
Základní příjmy jsou:
1) Daň z přidané hodnoty
2) Spotřební daň
3) Daň z příjmu
4) Silniční daň
5) Daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí
6) Clo
7) Sociální a zdravotní pojištění
8) Nedaňové příjmy (soudní a jiné poplatky, kolky)
Základními výdaji jsou:
1) Dotace podnikům
2) Transfery domácnostem – důchodové a nemocenské zajištění,
politika zaměstnanosti a rekvalifikace
3) Veřejná spotřeba obyvatelstva – školství, zdravotnictví,
kultura
4) Transfery do zahraničí – závazky vůči mezinárodním
organizacím
5) Bytová politika – příspěvky na stavební spoření
6) Kapitálové výdaje – investice do ekologie, školství,
zdravotnictví a dopravy
7) Vládní úvěry (české plynárenské)
Monetární politika – zahrnuje regulaci peněz, úvěru a bankovní soustavy centrální bankou (ČNB)
Nástroje monetární politiky:
1) Diskontrní politika – Centrální banka může poskytovat
komerčním bankám úvěry, tyto poskytuje při tzv. diskontní
úrokové sazbě.
2) Operace na volném trhu – centrální banka nakupuje nebo
prodává státní cenné papíry.
3) Politika minimálních rezerv – stát může uložit komerčním bankám povinnost uložit část svých aktiv u centrální banky na bezúročný běžný účet.
Obchodní zahraniční politika – každá země může ovlivňovat svůj obchod prostřednictvím obchodní politiky. Ta se skládá z cel, kvót dovozních depozit a dalších nástrojů, které omezují nebo podporují vývoz a dovoz. Dalším nástrojem je regulace měnového trhu.
Nástroje:
1) Doložka nejvyšších výhod – rovnost v oblasti mezin. hospodářských vztahů.
2) Používání cel, subvencí jako nástrojů regulace volného obchodu
3) Zákaz dovozu nebo vývozu (embargo)
4) Změna kurzu měny
Důchodová politika – Přesněji je označována jako mzdová a cenová politika, projevující se v cenové a mzdové regulaci.
Nástroje vládní politiky – Pro dosažení veřejných politických cílů je zapotřebí, aby si vlády obstarávaly příjmy, utrácely peníze a vydávaly příkazy k regulaci ekonomické aktivity. Mezi hlavní nástroje, jimiž vlády ovlivňují ekonomickou aktivitu náleží:
1) Daně – které snižují soukromé výdaje (např. na automobily či stravování) a tím uvolňují
prostor pro veřejné výdaje (na statky jako nákl. Auta nebo potraviny pro armádu).
2) Výdaje – které podněcují firmy nebo zaměstnance k výrobě jistých statků nebo služeb a
transfery (jako je zabezpečení) které skýtají duchovní podporu.
3) Regulace – či zásahy, které obyvatelům dávají pokyny, aby vykonávaly či nevykonávaly
jisté ekonomické aktivity.
Daňová a výdajová aktivita – v každém krizovém období – v každé válce, každé depresi, v každé vlně vzedmutého znepokojení nad chudobou a nerovností – se aktivita vlády zvětšuje. Když ale naléhavost pomine, výdaje se patrně nikdy nevrací na předchozí úroveň.
Růst vládních zásahů a regulace – Zvyšování kolektivních výdajů je pouze jednou stránkou vývoje. Vedle rychlého růstu výdajů a daní se také obrovsky rozmnožily zákony a regulace související s ekonomickými záležitostmi.
Funkce vlády – Ekonomie v posledních letech vyvinula disciplínu nazývanou veřejná volba. Ta studuje jak se
vlády rozhodují a jak řídí ekonomiku. Ptá se, jaké statky vlády kupují, komu jsou rozdělovány přínosy z vládních programů, jak se tyto vládní statky a služby vyrábějí. Jaké hlavní ekonomické funkce vláda v soudobé smíšené ekonomice vykonává?
Jsou čtyři:
1) Vytváření právního rámce tržní ekonomiky
2) Stanovení makroekonomické stabilizační politiky
3) Ovlivňování alokace zdrojů s cílem zvýšit ekonomickou efektivnost
4) Zavádění programů, které ovlivňují rozdělování důchodů.
Právní rámec – Ve své první funkci, vymezování právního rámce, vláda určuje pravidla ekonomické hry, které se zúčastňují domácnosti, firmy a dokonce i vlády. Tato pravidla zahrnují definici vlastnictví, zákony pro uzavírání smluv a hospodářské podnikání, vzájemné závazky zaměstnanců a zaměstnavatelů a řadu ustanovení, která upravují způsob vzájemného chování jednotlivých subjektů společnosti.
Stát
Stát je organizační soustava lidské společnosti, která má své ohraničené území, občany (obyvatelstvo), řídící orgány, administrativní aparát a ozbrojenou moc. Stát je představován prezidentem, parlamentem, vládními orgány státní moci, což je sama vláda a ministerstva. Patří zde však i místní orgány státní správy – obecní, městská a okresní zastupitelstva.
Ve vývoji národních ekonomik hraje vláda stále významnou roli. Názory na tuto skutečnost nejsou vždy jednoznačné. Úloha státu v ekonomice zůstává nesporná, protože pro chod ekonomiky je nutno vytvářet určitá pravidla a stanovovat hlavní směry vývoje.
Vláda plní v ekonomice především tyto funkce:
1) Vytváří rámec pro fungování ekonomiky
2) Určuje makroekonomickou stabilizační politiku směřující proti nezaměstnanosti, inflaci, stagnaci apod.
3) Ovlivňuje racionální rozdělování zdrojů v zájmu zvyšování ekonomické efektivnosti.
4) Vytváří sociální programy.
Hospodářská politika ovlivňuje hospodářský proces státu. Nástroji hospodářské politiky jsou:
1) Fiskální politika – měnová
2) Monetární politika
3) Obchodní politika
4) Důchodová politika
Fiskální politika – čili rozpočtová je dána výdaji a příjmy státního rozpočtu. Státní rozpočet může být : s přebytkem, vyrovnaný nebo také se schodkem (deficitní).
Základní příjmy jsou:
1) Daň z přidané hodnoty
2) Spotřební daň
3) Daň z příjmu
4) Silniční daň
5) Daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí
6) Clo
7) Sociální a zdravotní pojištění
8) Nedaňové příjmy (soudní a jiné poplatky, kolky)
Základními výdaji jsou:
1) Dotace podnikům
2) Transfery domácnostem – důchodové a nemocenské zajištění,
politika zaměstnanosti a rekvalifikace
3) Veřejná spotřeba obyvatelstva – školství, zdravotnictví,
kultura
4) Transfery do zahraničí – závazky vůči mezinárodním
organizacím
5) Bytová politika – příspěvky na stavební spoření
6) Kapitálové výdaje – investice do ekologie, školství,
zdravotnictví a dopravy
7) Vládní úvěry (české plynárenské)
Monetární politika – zahrnuje regulaci peněz, úvěru a bankovní soustavy centrální bankou (ČNB)
Nástroje monetární politiky:
1) Diskontrní politika – Centrální banka může poskytovat
komerčním bankám úvěry, tyto poskytuje při tzv. diskontní
úrokové sazbě.
2) Operace na volném trhu – centrální banka nakupuje nebo
prodává státní cenné papíry.
3) Politika minimálních rezerv – stát může uložit komerčním bankám povinnost uložit část svých aktiv u centrální banky na bezúročný běžný účet.
Obchodní zahraniční politika – každá země může ovlivňovat svůj obchod prostřednictvím obchodní politiky. Ta se skládá z cel, kvót dovozních depozit a dalších nástrojů, které omezují nebo podporují vývoz a dovoz. Dalším nástrojem je regulace měnového trhu.
Nástroje:
1) Doložka nejvyšších výhod – rovnost v oblasti mezin. hospodářských vztahů.
2) Používání cel, subvencí jako nástrojů regulace volného obchodu
3) Zákaz dovozu nebo vývozu (embargo)
4) Změna kurzu měny
Důchodová politika – Přesněji je označována jako mzdová a cenová politika, projevující se v cenové a mzdové regulaci.
45) Velkoobchod
Velkoobchod
Význam a základní funkce velkoobchodu:
1) Zásobuje maloobchodní síť, překonává časový rozpor mezi výrobou a spotřebou.
2) Vyrovnává rytmus výroby s rytmem dodávek zboží do maloobchodní sítě, soustředění a skladování zásob ve velkoobchodních skladech.
3) Zlevňuje přiblížení zboží místu spotřeby
4) Vykonává a řídí řadu operací, které jsou přímým pokračováním výroby zboží – přesun zboží z výroby do skladu. Vnitřní přeprava, manipulace, přeprava do maloobchodu
5) Přetváří úzký výrobní sortiment na sortiment spotřební, kompletování zásilek, příprava sortimentu k expedici, dohotovení zboží (dozrávání ovoce)
6) Propagace zboží např. na výstavách a veletrzích.
Členění velkoobchodních skladů:
1) Z hlediska výstavby:
a) Sklady otevřené – oplocená plocha s úpravou podkladu. Dobré
přístupové podmínky.
b) Polootevřené – Zastřešená plocha bez bočních stěn
c) Uzavřené – Chrání výrobky proti všem atmosférickým vlivům
d) Výškové – Uzavřené sklady s výškou do 8m
e) Halové –
f) Etážové –
2) Z hlediska funkce v zásobovacím systému:
a) Nákupní – soustřeďování zboží od výrobců a jeho následné odeslání prodejci
b) Rozdělovací a třídící – třídí se zde velké zásilky pro maloobchod
c) Pro sezónní a dlouhodobé skladování
d) Obchodní – základní funkcí kromě skladování je i změna sortimentu
e) Odbytové – umístěny u výroby, jeden výrobce mnoho odběratelů
f) Veřejné a nájemné – skladování zboží pro zákazníka
g) Tranzitní – v místech velké překládky zboží (přístavy, nádraží…)
h) Konsignační – odběratel zřizuje u dodavatele, odebírá dle spotřeby a platí
v časovém odstupu.
3) Z hlediska sortimentu:
a) Sortimentální – pro jednu skupinu zboží
b) Univerzální – pro větší sortiment zboží
c) Úzce specializované – pro části sortimentu
4) Podle stupně mechanizace:
a) Automatizované – část pohybu zboží je zajištěna automaticky
b) Plně automatizované – téměř všechny nebo všechny manipulační procesy jsou
automatizované
c) Mechanizované – mech. Prostředky netvoří celek a řeší pouze část pohybu
d) Vysoce mechanizované – progresivní technologie, s prvky automatizace při
příjmu, skladování, vyskladňování spolupracuje
člověk
e) Sklady ruční
Formy velkoobchodní činnosti
Většinu velkoobchodních zařízení tvoří velkoobchodníci – zprostředkovatelé mezi výrobci a maloobchodním nebo průmyslovým sektorem.
Formy činností velkoobchodníků:
1) Zprostředkovatelská forma – nezadržuje žádné zásoby, shromažďuje objednávky od odběratelů a předává je výrobcům a dodavatelům – přímá zásilka zboží.
2) Zásilková forma – katalogy a propagační literatura, možnost vybrat zboží podle přání a objednat je písemnou formou.
3) Regálová forma – zprostředkovatel dodá obchodu stojany, naplní je zbožím, maloobchodník platí smluvní cenu za prodané zboží.
4) Samoobslužná forma – tzv. „zaplať a odvez“ (cash carry), velký výběr zboží, platba v hotovosti nebo šekem.
5) Prodejní forma – v prodejní kanceláři jsou vystaveny výrobky podniku, nejsou zde zásoby
6) Kompilátorská forma – (kompilace = práce vzniklá sestavením různorodých prvků) shromažďování zboží, balení do krabic nebo konzervace, dodávka do maloobchodů.
Pracovní činnost a operace ve velkoobchodě
Provoz ve skladu musí být organizován, aby proces skladování včetně příjmu, ukládání, přípravě k expedice, vlastní expedici a rozvoz zboží tvořil ucelený řetěz. Proces musí proběhnout s nejmenšími ztrátami na zboží a s nejvyššími úsporami lidské práce.
Provoz dělíme na:
1) Nákup a příjem zboží
2) Skladování zboží
3) Prodej a expedice zboží
Dodavatelsko – odběratelské vztahy
1) Kontakt s prodejnou – Na základě smlouvy o dodávkách zboží informuje dodavatel prodejny o nových druzích zboží a předkládá vzorky. Ve spolupráci s prodejnou může velkoobchod provádět průzkum poptávky.
2) Zásobování prodejen – Základem je aktivní přístup dodavatele. Zásobování prodeje musí být plynulé v potřebném množství, struktuře, sortimentální skladbě a kvalitě.
Ze vztahu mezi prodejcem a dodavatelem vyplívají tyto povinnosti:
a) Povinnosti odběratelů
1) Sledování pohybu zásob
2) Přehled o nákupní činnosti podniku
3) Přehled činnosti dodavatelů
4) Sledování nových druhů zboží
5) Včasné předkládání objednávek
6) Respektovat rozvozní plán
b) Povinnosti dodavatelů 1) Informovat odběratele o novém zboží
2) Průzkum trhu
3) Návrh objednávkového a rozvozního plánu
4) Složení zboží
5) Převzetí obalů
Objednávání zboží prodejnou má tyto formy:
1) Písemnou objednávku
2) Telefonicky
3) Prostřednictvím obchodního zástupce
4) Osobně
Maloobchodní síť
Soubor prodejních jednotek, které zásobují obyvatelstvo spotřebním zbožím, označujeme jako maloobchodní síť. Provozní jednotky jsou vzájemně provázané co do sortimentu, typů i organizace provozu. Z hlediska působení v místě či oblasti lze maloobchodní síť členit na základní a doplňkovou.
Základní maloobchodní síť – funguje pravidelně po celý rok a má relativně stálý okruh zákazníků v příslušné oblasti. Obchodně provozní jednotky mají pevné stanoviště.
Doplňková maloobchodní síť – je tvořena jednotkami používanými pro nabídku při krátkodobém a místním zvýšení poptávky.
Z hlediska typu osídlení, kde maloobchodní síť působí, lze rozlišit maloobchodní síť městskou a venkovskou.
Městská maloobchodní síť – nabízí veškerý obchodní sortiment vyskytující se na trhu spotřebním zbožím.
Poptávka po zboží je v jejím teritoriu vysoká. Konkurenční prostředí je výraznější, neboť zákazníci při relativně krátkých docházkových vzdálenostech mohou snadno přesunout své nákupy do jiné prodejny.
Venkovská maloobchodní síť – musí počítat s nižší hustotou osídlení a s nižší poptávkou po zboží.
Uspořádání maloobchodní sítě
Obchodní síť má svým uspořádáním a strukturou zajišťovat nejen rozvoj (prosperitu) provozujících obchodních firem, ale i prosperitu občanské vybavenosti určitého regionu. Maloobchodní síť má bezprostřední vliv na životní úroveň a způsob života obyvatelstva. Při vytváření maloobchodní sítě mají hlavní slovo obchodní firmy. Ty rozhodují o umístění svých provozoven. Nicméně státní a samosprávné orgány dohlížejí a regulují proces využívání území. Rozhodnout kam umístit svou prodejnu je pro obchodníka složitý proces.
Co vše musí obchodník při tom zvažovat:
1) Počet obyvatelstva obce nebo města – hustota obyvatelstva v určité lokalitě působí na zvyšování nebo
snižování potenciálních zákazníků určité maloobchodní jednotky.
2) Akční rádius prodejny – znamená prostředí, v němž jednotka působí a je schopna zajistit nákupní
podmínky pro svůj okruh zákazníků a které potřebuje na zajištění své existence. Akční rádius maloobchodní jednotky je dán charakterem sortimentu, hustotou obyvatelstva, docházkovou vzdáleností, nákupním spádem atd…
3) Docházkovou vzdáleností – je označována dosažitelnost provozní jednotky pro zákazníka v přijatelném
čase.
Druhy prodejen
Prodejny se od sebe liší šířkou a hloubkou nabízeného sortimentu, rozsahem poskytovaných služeb, velikostí, formou prodeje atd. Každá prodejní jednotka má jiný charakter.
Hlavní typy prodejen, se kterými se v současné době setkáváme, můžeme seřadit do třech skupin:
1) Stacionární jednotky – prodejny stálé s pevným stanovištěm
2) Ambulantní prodejny – provozní jednotky se stanovištěm pohyblivým
3) Objednávkové provozní jednotky – firmy, které zajišťují prodej zákazníkům podle katalogů, kdy zboží je mu dodáno přímo do domu.
Běžné prodejny – jsou to prodejny potravinářské i nepotravinářské nabízející souborný nákup zboží. Jejich prodejní plocha může být od 30 – 2500 m2 . Jsou umisťovány v přízemí a v prvním patře obytných budov. Podle šířky a hloubky nabízeného sortimentem se člení na:
Plnosortimentní jednotky – prodejna potravin
Smíšené jednotky – jejich sortiment zahrnuje jak potraviny tak i nepotraviny, je široký,
ale mělký.
Specializované prodejny – např. prodejna sklo – porcelán. Sortiment je široký a
hluboký.
Úzce specializované prodejny – jsou to prodejny s poměrně úzkým, ale hlubokým
záběrem sortimentu. Podobně jako specializované prodejny jsou umisťovány do městského centra. Příkladem mohou být prodejny se zbožím investičního charakteru, které si zákazník kupuje jednou za život.Případně kombinované jednotky
V současné době se u nás rozvíjí tzv. diskontně orientované jednotky. Jsou to supermarkety, hypermarkety a diskontní prodejny. Mají některé společné znaky. Především to jsou nízké provozní náklady, protože prodej je uskutečňován na velkých plochách s použitím mechanizace. Rozsah služeb je omezen. Prodej je zaměřen na zboží s rychlou obrátkou.
Supermarkety – prodejní jednotka je zaměřena na potravinářské a nepotravinářské zboží denní a časté poptávky. Samoobslužný prodej je doplněn individuální obsluhou. Prodejní plocha je v jednom podlaží samostatného provozního objektu, velikosti minimálně 400 m2. Supermarkety jsou velkokapacitní prodejny. Jejich umístění je velice široké – centra měst, centra městských čtvrtí, dopravní uzly, ale i jako součást obchodních domů.
Hypermarkety – takto jsou označovány velké prodejní jednotky se samoobsluhou, které mají za základ vždy plný potravinářský sortiment a velký rozsah nepotravin. Ve všech hypermarketech je zajištěno občerstvení. Oproti supermarketům jsou větší, s prodejní plochou od 3 do 15 tis. m2. Hypermarket je umísťován většinou na okraji měst a je vždy doplněn velkou parkovací plochou, bývá také zřizován samostatně u dálničních tahů.
Diskontní prodejny – slouží jako centra levného nákupu.Jsou to samoobslužné prodejny s jednoduchým vybavením, které nabízejí potravinářské zboží a průmyslové zboží denní spotřeby za nižší než obvyklé ceny. Nižších cen, zajišťujících rychlou obrátku zásob je dosaženo úsporou provozních nákladů, zejména:
1) Prodejem zboží převážně přímo z balení (palet, kartonů). K informaci o cenách slouží
výrazné cenovky nad prodejním místem.
2) Vyloučením obslužných úseků
3) Omezením nebo úplným vyloučením sortimentu, vyžadujícího technicky náročné
prodejní zařízení.
Diskontní prodejny zpravidla nevedou plný sortiment, ale jejich nabídka bývá omezena na 600 – 800 položek. Zařízení je jednoduchého skladového typu. Samoobslužný regálový prodej je doplněn prodejem z palet a rolltejnerů.
Obchodní domy – obchodní domy zajišťují prodej pod jednou střechou. Vznikly již v 19. stol. A jsou i dnes zákazníky oblíbeny. Představují soubor specializovaných prodejen s možností komplexního nákupu. Prodejní plocha zaujímá rozlohu mezi 2500 – 20 000 m2. Prodejní plocha je vždy situována ve větším počtu podlaží. V jednotlivých podlažích je provoz obchodního domu často organizován formou uzavřené samoobsluhy. Takové uzavřené podlaží s vymezenými vstupy pro zákazníky a s výstupem přes inkasní zónu nazýváme etážovou samoobsluhou.
Obchodní domy mohou být:
1) Univerzální – nabízejí široký a poměrně hluboký sortiment potravinářského a
nepotravinářského zboží.
2) Specializované – nabízejí většinou nepotravinářské zboží.
Odborné velkoprodejny – pro tyto prodejní jednotky je typická samoobslužná forma prodeje v samostatném, většinou jednopodlažním objektu. Jsou vybaveny parkovištěm. Např.: OBI, BAUMAX…
Prodejní stánky – pevné stánky a kiosky jsou součástí stálého obchodního vybavení určité oblasti.Přenosné a pojízdné stánky se využívají dočasně při různých příležitostech zvýšeného
zájmu o určité zboží. Využívají se např. při sportovních příležitostech, poutích, srazech a shromážděních.
Pojízdné prodejny – prodej v pojízdných prodejnách – autobusech se uskutečňuje v řídce osídlených oblastech venkova a někdy se používá i k zásobování podniků a odloučených pracovišť. Pojízdné prodejny nejčastěji prodávají potravinářské zboží, případně smíšený sortiment. Prodej bývá řešen jako samoobslužná forma nebo prodej s obsluhou. Nevýhodou jsou vysoké provozní náklady (pohonné hmoty), což vede k vyšším cenám zboží.
Význam a základní funkce velkoobchodu:
1) Zásobuje maloobchodní síť, překonává časový rozpor mezi výrobou a spotřebou.
2) Vyrovnává rytmus výroby s rytmem dodávek zboží do maloobchodní sítě, soustředění a skladování zásob ve velkoobchodních skladech.
3) Zlevňuje přiblížení zboží místu spotřeby
4) Vykonává a řídí řadu operací, které jsou přímým pokračováním výroby zboží – přesun zboží z výroby do skladu. Vnitřní přeprava, manipulace, přeprava do maloobchodu
5) Přetváří úzký výrobní sortiment na sortiment spotřební, kompletování zásilek, příprava sortimentu k expedici, dohotovení zboží (dozrávání ovoce)
6) Propagace zboží např. na výstavách a veletrzích.
Členění velkoobchodních skladů:
1) Z hlediska výstavby:
a) Sklady otevřené – oplocená plocha s úpravou podkladu. Dobré
přístupové podmínky.
b) Polootevřené – Zastřešená plocha bez bočních stěn
c) Uzavřené – Chrání výrobky proti všem atmosférickým vlivům
d) Výškové – Uzavřené sklady s výškou do 8m
e) Halové –
f) Etážové –
2) Z hlediska funkce v zásobovacím systému:
a) Nákupní – soustřeďování zboží od výrobců a jeho následné odeslání prodejci
b) Rozdělovací a třídící – třídí se zde velké zásilky pro maloobchod
c) Pro sezónní a dlouhodobé skladování
d) Obchodní – základní funkcí kromě skladování je i změna sortimentu
e) Odbytové – umístěny u výroby, jeden výrobce mnoho odběratelů
f) Veřejné a nájemné – skladování zboží pro zákazníka
g) Tranzitní – v místech velké překládky zboží (přístavy, nádraží…)
h) Konsignační – odběratel zřizuje u dodavatele, odebírá dle spotřeby a platí
v časovém odstupu.
3) Z hlediska sortimentu:
a) Sortimentální – pro jednu skupinu zboží
b) Univerzální – pro větší sortiment zboží
c) Úzce specializované – pro části sortimentu
4) Podle stupně mechanizace:
a) Automatizované – část pohybu zboží je zajištěna automaticky
b) Plně automatizované – téměř všechny nebo všechny manipulační procesy jsou
automatizované
c) Mechanizované – mech. Prostředky netvoří celek a řeší pouze část pohybu
d) Vysoce mechanizované – progresivní technologie, s prvky automatizace při
příjmu, skladování, vyskladňování spolupracuje
člověk
e) Sklady ruční
Formy velkoobchodní činnosti
Většinu velkoobchodních zařízení tvoří velkoobchodníci – zprostředkovatelé mezi výrobci a maloobchodním nebo průmyslovým sektorem.
Formy činností velkoobchodníků:
1) Zprostředkovatelská forma – nezadržuje žádné zásoby, shromažďuje objednávky od odběratelů a předává je výrobcům a dodavatelům – přímá zásilka zboží.
2) Zásilková forma – katalogy a propagační literatura, možnost vybrat zboží podle přání a objednat je písemnou formou.
3) Regálová forma – zprostředkovatel dodá obchodu stojany, naplní je zbožím, maloobchodník platí smluvní cenu za prodané zboží.
4) Samoobslužná forma – tzv. „zaplať a odvez“ (cash carry), velký výběr zboží, platba v hotovosti nebo šekem.
5) Prodejní forma – v prodejní kanceláři jsou vystaveny výrobky podniku, nejsou zde zásoby
6) Kompilátorská forma – (kompilace = práce vzniklá sestavením různorodých prvků) shromažďování zboží, balení do krabic nebo konzervace, dodávka do maloobchodů.
Pracovní činnost a operace ve velkoobchodě
Provoz ve skladu musí být organizován, aby proces skladování včetně příjmu, ukládání, přípravě k expedice, vlastní expedici a rozvoz zboží tvořil ucelený řetěz. Proces musí proběhnout s nejmenšími ztrátami na zboží a s nejvyššími úsporami lidské práce.
Provoz dělíme na:
1) Nákup a příjem zboží
2) Skladování zboží
3) Prodej a expedice zboží
Dodavatelsko – odběratelské vztahy
1) Kontakt s prodejnou – Na základě smlouvy o dodávkách zboží informuje dodavatel prodejny o nových druzích zboží a předkládá vzorky. Ve spolupráci s prodejnou může velkoobchod provádět průzkum poptávky.
2) Zásobování prodejen – Základem je aktivní přístup dodavatele. Zásobování prodeje musí být plynulé v potřebném množství, struktuře, sortimentální skladbě a kvalitě.
Ze vztahu mezi prodejcem a dodavatelem vyplívají tyto povinnosti:
a) Povinnosti odběratelů
1) Sledování pohybu zásob
2) Přehled o nákupní činnosti podniku
3) Přehled činnosti dodavatelů
4) Sledování nových druhů zboží
5) Včasné předkládání objednávek
6) Respektovat rozvozní plán
b) Povinnosti dodavatelů 1) Informovat odběratele o novém zboží
2) Průzkum trhu
3) Návrh objednávkového a rozvozního plánu
4) Složení zboží
5) Převzetí obalů
Objednávání zboží prodejnou má tyto formy:
1) Písemnou objednávku
2) Telefonicky
3) Prostřednictvím obchodního zástupce
4) Osobně
Maloobchodní síť
Soubor prodejních jednotek, které zásobují obyvatelstvo spotřebním zbožím, označujeme jako maloobchodní síť. Provozní jednotky jsou vzájemně provázané co do sortimentu, typů i organizace provozu. Z hlediska působení v místě či oblasti lze maloobchodní síť členit na základní a doplňkovou.
Základní maloobchodní síť – funguje pravidelně po celý rok a má relativně stálý okruh zákazníků v příslušné oblasti. Obchodně provozní jednotky mají pevné stanoviště.
Doplňková maloobchodní síť – je tvořena jednotkami používanými pro nabídku při krátkodobém a místním zvýšení poptávky.
Z hlediska typu osídlení, kde maloobchodní síť působí, lze rozlišit maloobchodní síť městskou a venkovskou.
Městská maloobchodní síť – nabízí veškerý obchodní sortiment vyskytující se na trhu spotřebním zbožím.
Poptávka po zboží je v jejím teritoriu vysoká. Konkurenční prostředí je výraznější, neboť zákazníci při relativně krátkých docházkových vzdálenostech mohou snadno přesunout své nákupy do jiné prodejny.
Venkovská maloobchodní síť – musí počítat s nižší hustotou osídlení a s nižší poptávkou po zboží.
Uspořádání maloobchodní sítě
Obchodní síť má svým uspořádáním a strukturou zajišťovat nejen rozvoj (prosperitu) provozujících obchodních firem, ale i prosperitu občanské vybavenosti určitého regionu. Maloobchodní síť má bezprostřední vliv na životní úroveň a způsob života obyvatelstva. Při vytváření maloobchodní sítě mají hlavní slovo obchodní firmy. Ty rozhodují o umístění svých provozoven. Nicméně státní a samosprávné orgány dohlížejí a regulují proces využívání území. Rozhodnout kam umístit svou prodejnu je pro obchodníka složitý proces.
Co vše musí obchodník při tom zvažovat:
1) Počet obyvatelstva obce nebo města – hustota obyvatelstva v určité lokalitě působí na zvyšování nebo
snižování potenciálních zákazníků určité maloobchodní jednotky.
2) Akční rádius prodejny – znamená prostředí, v němž jednotka působí a je schopna zajistit nákupní
podmínky pro svůj okruh zákazníků a které potřebuje na zajištění své existence. Akční rádius maloobchodní jednotky je dán charakterem sortimentu, hustotou obyvatelstva, docházkovou vzdáleností, nákupním spádem atd…
3) Docházkovou vzdáleností – je označována dosažitelnost provozní jednotky pro zákazníka v přijatelném
čase.
Druhy prodejen
Prodejny se od sebe liší šířkou a hloubkou nabízeného sortimentu, rozsahem poskytovaných služeb, velikostí, formou prodeje atd. Každá prodejní jednotka má jiný charakter.
Hlavní typy prodejen, se kterými se v současné době setkáváme, můžeme seřadit do třech skupin:
1) Stacionární jednotky – prodejny stálé s pevným stanovištěm
2) Ambulantní prodejny – provozní jednotky se stanovištěm pohyblivým
3) Objednávkové provozní jednotky – firmy, které zajišťují prodej zákazníkům podle katalogů, kdy zboží je mu dodáno přímo do domu.
Běžné prodejny – jsou to prodejny potravinářské i nepotravinářské nabízející souborný nákup zboží. Jejich prodejní plocha může být od 30 – 2500 m2 . Jsou umisťovány v přízemí a v prvním patře obytných budov. Podle šířky a hloubky nabízeného sortimentem se člení na:
Plnosortimentní jednotky – prodejna potravin
Smíšené jednotky – jejich sortiment zahrnuje jak potraviny tak i nepotraviny, je široký,
ale mělký.
Specializované prodejny – např. prodejna sklo – porcelán. Sortiment je široký a
hluboký.
Úzce specializované prodejny – jsou to prodejny s poměrně úzkým, ale hlubokým
záběrem sortimentu. Podobně jako specializované prodejny jsou umisťovány do městského centra. Příkladem mohou být prodejny se zbožím investičního charakteru, které si zákazník kupuje jednou za život.Případně kombinované jednotky
V současné době se u nás rozvíjí tzv. diskontně orientované jednotky. Jsou to supermarkety, hypermarkety a diskontní prodejny. Mají některé společné znaky. Především to jsou nízké provozní náklady, protože prodej je uskutečňován na velkých plochách s použitím mechanizace. Rozsah služeb je omezen. Prodej je zaměřen na zboží s rychlou obrátkou.
Supermarkety – prodejní jednotka je zaměřena na potravinářské a nepotravinářské zboží denní a časté poptávky. Samoobslužný prodej je doplněn individuální obsluhou. Prodejní plocha je v jednom podlaží samostatného provozního objektu, velikosti minimálně 400 m2. Supermarkety jsou velkokapacitní prodejny. Jejich umístění je velice široké – centra měst, centra městských čtvrtí, dopravní uzly, ale i jako součást obchodních domů.
Hypermarkety – takto jsou označovány velké prodejní jednotky se samoobsluhou, které mají za základ vždy plný potravinářský sortiment a velký rozsah nepotravin. Ve všech hypermarketech je zajištěno občerstvení. Oproti supermarketům jsou větší, s prodejní plochou od 3 do 15 tis. m2. Hypermarket je umísťován většinou na okraji měst a je vždy doplněn velkou parkovací plochou, bývá také zřizován samostatně u dálničních tahů.
Diskontní prodejny – slouží jako centra levného nákupu.Jsou to samoobslužné prodejny s jednoduchým vybavením, které nabízejí potravinářské zboží a průmyslové zboží denní spotřeby za nižší než obvyklé ceny. Nižších cen, zajišťujících rychlou obrátku zásob je dosaženo úsporou provozních nákladů, zejména:
1) Prodejem zboží převážně přímo z balení (palet, kartonů). K informaci o cenách slouží
výrazné cenovky nad prodejním místem.
2) Vyloučením obslužných úseků
3) Omezením nebo úplným vyloučením sortimentu, vyžadujícího technicky náročné
prodejní zařízení.
Diskontní prodejny zpravidla nevedou plný sortiment, ale jejich nabídka bývá omezena na 600 – 800 položek. Zařízení je jednoduchého skladového typu. Samoobslužný regálový prodej je doplněn prodejem z palet a rolltejnerů.
Obchodní domy – obchodní domy zajišťují prodej pod jednou střechou. Vznikly již v 19. stol. A jsou i dnes zákazníky oblíbeny. Představují soubor specializovaných prodejen s možností komplexního nákupu. Prodejní plocha zaujímá rozlohu mezi 2500 – 20 000 m2. Prodejní plocha je vždy situována ve větším počtu podlaží. V jednotlivých podlažích je provoz obchodního domu často organizován formou uzavřené samoobsluhy. Takové uzavřené podlaží s vymezenými vstupy pro zákazníky a s výstupem přes inkasní zónu nazýváme etážovou samoobsluhou.
Obchodní domy mohou být:
1) Univerzální – nabízejí široký a poměrně hluboký sortiment potravinářského a
nepotravinářského zboží.
2) Specializované – nabízejí většinou nepotravinářské zboží.
Odborné velkoprodejny – pro tyto prodejní jednotky je typická samoobslužná forma prodeje v samostatném, většinou jednopodlažním objektu. Jsou vybaveny parkovištěm. Např.: OBI, BAUMAX…
Prodejní stánky – pevné stánky a kiosky jsou součástí stálého obchodního vybavení určité oblasti.Přenosné a pojízdné stánky se využívají dočasně při různých příležitostech zvýšeného
zájmu o určité zboží. Využívají se např. při sportovních příležitostech, poutích, srazech a shromážděních.
Pojízdné prodejny – prodej v pojízdných prodejnách – autobusech se uskutečňuje v řídce osídlených oblastech venkova a někdy se používá i k zásobování podniků a odloučených pracovišť. Pojízdné prodejny nejčastěji prodávají potravinářské zboží, případně smíšený sortiment. Prodej bývá řešen jako samoobslužná forma nebo prodej s obsluhou. Nevýhodou jsou vysoké provozní náklady (pohonné hmoty), což vede k vyšším cenám zboží.
44) Vznik obchodu a jeho význam
Vznik obchodu a jeho význam
Příčiny vzniku obchodu – Obchod jako lidská činnost existuje od pradávna. Souvisí s dělbou práce a rozvoje směny. Vznikem peněz směna nabyla podoby koupě a prodeje. Peníze velmi napomohly jejímu rozvoji, protože umožnily časově a prostorově prodej a koupi oddělit. I když směna měla stále místní charakter, začala se soustřeďovat do určitých míst (tržišť). Postupně se zde začalo obchodovat i s výrobky, které nebylo možné v daném místě vyrobit, které přiváželi kupci z jiných zemí. Do směny tak postupně vstoupil kupec, předchůdce obchodníka, jako zprostředkovatel. Výrobcům pomáhal nacházet nové zákazníky. Spotřebitelům objevoval nové výrobky a tím přispíval k lepšímu uspokojování jejich potřeb. Z uvedeného vyplívá, že obchod jako zprostředkovatel mezi výrobou a spotřebou vznikl na určitém stupni rozvoje dělby práce z potřeby pomáhat rozvoji směny.
Význam obchodu v dnešním světě – I když obecný úkol obchodu jako zprostředkovatele mezi výrobou a spotřebou zůstává v dnešní společnosti stále platný, konkrétní obsah této činnosti a její význam pro společnost se výrazně změnil.
Přispěly k tomu tyto skutečnosti:
• Malovýroba se změnila ve velkovýrobu, uskutečňovanou ve velkých podnicích specializovaných na úzký druh výrobků. Tyto podniky vyrábějí pro stále větší okruh spotřebitelů, kteří se mnohdy nacházejí za hranicemi státu, kde výrobek vznikl. Obchod dnes zprostředkovává směnu na ohromné vzdálenosti a stal se do jisté míry mezinárodním.
• Objem směny zprostředkované obchodem je dnes mnohonásobně vyšší než v minulosti, protože velkovýroba produkuje velké množství výrobků, které se téměř všechny směňují. Předmětem směny zprostředkované obchodem jsou kromě výrobků např. i nemovitosti nehmotné výtvory, služby.
• Rozvojem dopravy a spojů se obchod velmi zrychlil
• Předmětem směny zprostředkované obchodem jsou i složitá technická zařízení.
• Zákazník je dnes daleko náročnější a nekoupí vše. Má individuální přání. Obchod musí tato individuální přání odhadovat a snažit se zákazníkovi vyjít vstříc.
Z uvedených vyplývá, že dnešní společnost by bez obchodu a jeho dobré spolupráce s výrobou nemohla existovat a zanikla by.
Členění obchodu – Obchod dnes tvoří významnou složku národního hospodářství a zahrnuje různorodé činnosti.
Můžeme ho členit z různých hledisek:
1) Podle jeho územního zaměření rozeznáváme:
• Obchod vnitřní
• Obchod zahraniční
2) Podle ekonomického určení:
• Obchod se spotřebitelskými předměty
• Obchod s kapitálovými statky
3) Podle funkce, kterou v oběhu zboží plní
• Velkoobchod
• Maloobchod
Funkce velkoobchodu a maloobchodu
Základní úkol obchodu, tj. zprostředkovávat směnu, je platný pro každou jeho dílčí složku. Konkrétní obsah jednotlivých obchodních činností se liší podle toho, jde-li o obchod vnitřní nebo zahraniční.
Úkol velkoobchodu – Velkoobchod má na jedné straně vztah k výrobním podnikům, od nichž ve velkém kupuje výrobky, na druhé straně k maloobchodu nebo k jiným výrobním podnikům, jimž toto zboží prodává. Maloobchodní jednotky jsou ve srovnání s výrobními podniky malé, je jich mnoho, protože musí být blízko spotřebitele, zvláště, jde-li o zboží časté poptávky. Nabízejí spotřebitelům mnoho druhů zboží, které bylo vyrobeno ve velkém počtu výrobních podniků. Proto hlavním úkolem velkoobchodu je přeměňovat úzký výrobní sortiment v široký sortiment spotřebitelský a ten dodávat do maloobchodu. Tato činnost se uskutečňuje ve velkoobchodních skladech, kde se vytvářejí i potřebné zásoby k zajištění plynulého zásobování maloobchodu. Maloobchod se tak může rychle přizpůsobovat změnám ve spotřebitelské poptávce.
Úkol maloobchodu – Jeho hlavním úkolem je tudíž uspokojení poptávky obyvatelstva po zboží. Tato činnost se uskutečňuje v maloobchodních jednotkách. Základní maloobchodní jednotkou je prodejna. Ve velkoobchodě i maloobchodě se uskutečňují tyto hlavní skupiny činností:
1) Nákup zboží
2) Udržování přiměřených zásob zboží
3) Prodej zboží
4) Průzkum trhu
Zásady obchodní činnosti
K zásadám úspěšného obchodního podnikání patří:
1) Zásada služby – Obchod nevznikl, aby sloužil obchodníkovi, ale je službou lidem. Jeho smysl a lidské poslání spočívá v hledání cest, jak pomoci svému zákazníkovi k dobrému a
levnému zboží.
2) Zásada poctivosti – Obchod není živ ze šizení zákazníků, ale odměny za poskytovanou službu. Tuto odměnu představuje rozdíl v ceně, za kterou jednotku zboží kupuje a prodává.
3) Zásada růstu – Každý obchodník by se měl snažit svou činnost rozšiřovat jednak na další území (tj. získávat další zákazníky). Jednak na poskytování dalších služeb. Z toho vyplívá, že
dosažený zisk by měl především znovu vkládat do rozvoje své obchodní základny.
Příkladem dodržování uvedených zásad je u nás tradičně firma BAŤA, která si postupně budovala i svou obchodní síť. Její prodejny nebyly nijak přepychové, aly vyznačovaly se čistotou, přehledným uložením poměrně levného zboží, ochotou a čestností prodavačů. Firma velmi rychle rozšiřovala své prodejny i do zahraničí.
Příčiny vzniku obchodu – Obchod jako lidská činnost existuje od pradávna. Souvisí s dělbou práce a rozvoje směny. Vznikem peněz směna nabyla podoby koupě a prodeje. Peníze velmi napomohly jejímu rozvoji, protože umožnily časově a prostorově prodej a koupi oddělit. I když směna měla stále místní charakter, začala se soustřeďovat do určitých míst (tržišť). Postupně se zde začalo obchodovat i s výrobky, které nebylo možné v daném místě vyrobit, které přiváželi kupci z jiných zemí. Do směny tak postupně vstoupil kupec, předchůdce obchodníka, jako zprostředkovatel. Výrobcům pomáhal nacházet nové zákazníky. Spotřebitelům objevoval nové výrobky a tím přispíval k lepšímu uspokojování jejich potřeb. Z uvedeného vyplívá, že obchod jako zprostředkovatel mezi výrobou a spotřebou vznikl na určitém stupni rozvoje dělby práce z potřeby pomáhat rozvoji směny.
Význam obchodu v dnešním světě – I když obecný úkol obchodu jako zprostředkovatele mezi výrobou a spotřebou zůstává v dnešní společnosti stále platný, konkrétní obsah této činnosti a její význam pro společnost se výrazně změnil.
Přispěly k tomu tyto skutečnosti:
• Malovýroba se změnila ve velkovýrobu, uskutečňovanou ve velkých podnicích specializovaných na úzký druh výrobků. Tyto podniky vyrábějí pro stále větší okruh spotřebitelů, kteří se mnohdy nacházejí za hranicemi státu, kde výrobek vznikl. Obchod dnes zprostředkovává směnu na ohromné vzdálenosti a stal se do jisté míry mezinárodním.
• Objem směny zprostředkované obchodem je dnes mnohonásobně vyšší než v minulosti, protože velkovýroba produkuje velké množství výrobků, které se téměř všechny směňují. Předmětem směny zprostředkované obchodem jsou kromě výrobků např. i nemovitosti nehmotné výtvory, služby.
• Rozvojem dopravy a spojů se obchod velmi zrychlil
• Předmětem směny zprostředkované obchodem jsou i složitá technická zařízení.
• Zákazník je dnes daleko náročnější a nekoupí vše. Má individuální přání. Obchod musí tato individuální přání odhadovat a snažit se zákazníkovi vyjít vstříc.
Z uvedených vyplývá, že dnešní společnost by bez obchodu a jeho dobré spolupráce s výrobou nemohla existovat a zanikla by.
Členění obchodu – Obchod dnes tvoří významnou složku národního hospodářství a zahrnuje různorodé činnosti.
Můžeme ho členit z různých hledisek:
1) Podle jeho územního zaměření rozeznáváme:
• Obchod vnitřní
• Obchod zahraniční
2) Podle ekonomického určení:
• Obchod se spotřebitelskými předměty
• Obchod s kapitálovými statky
3) Podle funkce, kterou v oběhu zboží plní
• Velkoobchod
• Maloobchod
Funkce velkoobchodu a maloobchodu
Základní úkol obchodu, tj. zprostředkovávat směnu, je platný pro každou jeho dílčí složku. Konkrétní obsah jednotlivých obchodních činností se liší podle toho, jde-li o obchod vnitřní nebo zahraniční.
Úkol velkoobchodu – Velkoobchod má na jedné straně vztah k výrobním podnikům, od nichž ve velkém kupuje výrobky, na druhé straně k maloobchodu nebo k jiným výrobním podnikům, jimž toto zboží prodává. Maloobchodní jednotky jsou ve srovnání s výrobními podniky malé, je jich mnoho, protože musí být blízko spotřebitele, zvláště, jde-li o zboží časté poptávky. Nabízejí spotřebitelům mnoho druhů zboží, které bylo vyrobeno ve velkém počtu výrobních podniků. Proto hlavním úkolem velkoobchodu je přeměňovat úzký výrobní sortiment v široký sortiment spotřebitelský a ten dodávat do maloobchodu. Tato činnost se uskutečňuje ve velkoobchodních skladech, kde se vytvářejí i potřebné zásoby k zajištění plynulého zásobování maloobchodu. Maloobchod se tak může rychle přizpůsobovat změnám ve spotřebitelské poptávce.
Úkol maloobchodu – Jeho hlavním úkolem je tudíž uspokojení poptávky obyvatelstva po zboží. Tato činnost se uskutečňuje v maloobchodních jednotkách. Základní maloobchodní jednotkou je prodejna. Ve velkoobchodě i maloobchodě se uskutečňují tyto hlavní skupiny činností:
1) Nákup zboží
2) Udržování přiměřených zásob zboží
3) Prodej zboží
4) Průzkum trhu
Zásady obchodní činnosti
K zásadám úspěšného obchodního podnikání patří:
1) Zásada služby – Obchod nevznikl, aby sloužil obchodníkovi, ale je službou lidem. Jeho smysl a lidské poslání spočívá v hledání cest, jak pomoci svému zákazníkovi k dobrému a
levnému zboží.
2) Zásada poctivosti – Obchod není živ ze šizení zákazníků, ale odměny za poskytovanou službu. Tuto odměnu představuje rozdíl v ceně, za kterou jednotku zboží kupuje a prodává.
3) Zásada růstu – Každý obchodník by se měl snažit svou činnost rozšiřovat jednak na další území (tj. získávat další zákazníky). Jednak na poskytování dalších služeb. Z toho vyplívá, že
dosažený zisk by měl především znovu vkládat do rozvoje své obchodní základny.
Příkladem dodržování uvedených zásad je u nás tradičně firma BAŤA, která si postupně budovala i svou obchodní síť. Její prodejny nebyly nijak přepychové, aly vyznačovaly se čistotou, přehledným uložením poměrně levného zboží, ochotou a čestností prodavačů. Firma velmi rychle rozšiřovala své prodejny i do zahraničí.
43) Kapitálové společnosti
Kapitálové společnosti
Společnost s ručením omezeným – je kapitálová společnost. Její majetek je tvořen zpravidla vklady většího počtu osob fyzických nebo právnických. Jestliže společnost zakládá více společníků, vzniká společnost na základě společenské smlouvy, která musí obsahovat obchodní jméno a sídlo společnosti, předmět činnosti, výši základního jmění, jednotlivé společníky, výši jejich vkladů a způsob splacení majetkových vkladů společníků. Vklady společníků nemusí být stejné. Splacením se stávají majetkem společnosti. Společnost může založit i jediná osoba. V takovém případě nahrazuje společenskou smlouvou zakladatelská listina, která musí obsahovat základní náležitosti vyžadované pro společenskou smlouvu. Zakladatelská listina musí mít formu notářského zápisu. Celý vklad společníka musí být splacen před zápisem do obchodního rejstříku.
Ručení – Společnost ručí za závazky celým svým majetkem. Jednotlivý společníci ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku. Od okamžiku splacení vkladu se vklad stává majetkem společnosti a společníci již za závazky společnosti neručí.
Zdroj kapitálu – představují klady společníků, kterých může být nejvýš padesát. Vklady společníků musí činit dohromady nejméně 100 000 korun, hodnota vkladu společníka musí být
nejméně 20 000 korun. Vklady společníků tvoří základní jmění společnosti.
Rezervní fond musí činit nejméně 10 % základního jmění společnosti. Dalším
zdrojem kapitálu je vytvořený zisk používaný pro další rozvoj společnosti. Společnost
může získat i cizí kapitál.
Kompetence řízení – Nejvyšším orgánem společnosti je valná hromada. Má-li společnost jen jednoho společníka, vykonává tento společník funkci valné hromady. Statutárním
orgánem a řídícím orgánem společnosti je jeden nebo několik jednatelů. Kontrolním orgánem společnosti je dozorčí rada.
Rozdělování zisku – se uskutečňuje podle výše vkladů jednotlivých společníků.
Obchodní jméno společnosti – musí obsahovat označení „společnost s ručením omezeným„ nebo
zkratku „spol. s r.o.“ nebo „s.r.o.“.
Akciová společnost
Akciová společnost je jedna z nejrozšířenějších forem podnikání. Užívá se zejména pro podnikání ve velkých podnicích, protože vydáním akcií je možno získat velký kapitál. Akciovou společností je společnost, jejíž základní jmění je rozvrženo na určitý počet akcií o určité jmenovité hodnotě. Společnost může být založena jedním zakladatelem, jde-li o právnickou osobu. V tomto případě zakladatel podepisuje zakladatelskou listinu. Zakládají-li společnost dva nebo více zakladatelů, uzavřou zakladatelskou smlouvu. Součástí obou listin je návrh stanov společnosti.
Založení společnosti se může provést dvěma způsoby:
1) Založení společnosti bez upisování akcií – v zakladatelské listině nebo smlouvě se vede počet akcií a jejich jmenovitá hodnota a upisované vklady zakladatelů jsou rovny výši základního jmění, které představuje jmenovitá hodnota celkového počtu vydaných akcií. Nekoná se ustanovující valná hromada, práva a povinnosti plní zakladatelé.
2) Založení společností na základě výzvy k upisování akcií – Zakladatelská smlouva musí obsahovat navíc dobu a místo upisování akcií. Výzva k upisování akcií se musí zveřejnit v každém místě, kde upisování akcií probíhá, musí být k nahlédnutí návrh stanov společnosti. Upisovatel je povinen splatit alespoň 10 % hodnoty upisovaných akcií ihned při upisování, např. složením peněz na určený účet u banky. Zakladatelé jsou pak povinni svolat ustavující valnou hromadu do 60 dnů ode dne skončení upisování akcií.
Zdroj kapitálu – jmenovitá hodnota emitovaných akcií vytváří základní jmění společnosti. Hodnota základního jmění musí být minimálně jeden milion korun. Společnost je povinna
vytvářet rezervní fond ve výši minimálně 20 % základního jmění. Fond se každý rok
zvyšuje přídělem ze zisku ve výši alespoň 5 % čistého zisku až do doby, kdy dosáhne
minimální výše nebo výše určené stanovami.
Kompetence řízení – vrcholným orgánem společnosti je valná hromada, která se zakládá ze všech akcionářů, tj. majitelů akcií. Výkonným orgánem je představenstvo, které je
statutárním orgánem společnosti. Jménem společnosti je podle zákona oprávněn
jednat každý člen představenstva. Členové představenstva se zapisují do
obchodního rejstříku. Kontrolním orgánem společnosti je dozorčí rada. Její zřízení
je povinné.
Ručení – Společnost ručí za své závazky celým krajem. Akcionáři za závazky společnosti neručí.
Jediné, co akcionář riskuje svým vstupem do akciové společnosti, je ztráta hodnoty akcií.
Obchodní jméno – společnosti musí obsahovat označení „akciová společnost“ nebo zkratku „akc. spol.“ nebo „a.s.“
Akciová společnost tedy získává svůj majetek vydáním akcií. Akcie je cenný papír, s nímž jsou
spojena práva akcionáře jako společníka podílet se na řízení společnosti.
Akcie mohou znít:
1) Na majitele
2) Na jméno
Akcie na majitele – je převoditelná předáním jiné osobě.
Akcie na jméno - je převoditelná na jinou osobu tzv. rubopisem. Stanovy mohou převoditelnost
akcie omezit.
Zvláštním druhem akcií jsou zaměstnanecké akcie a akcie prioritní.
Zaměstnanecké akcie - jsou akcie na jméno a mohou být převáděny pouze mezi zaměstnanci
společnosti nebo těmi, kteří odešli do důchodu.
Prioritní akcie - jsou zvláštním druhem akcií, s nimiž je spojeno přednostní právo na dividendu.
Akcie jsou obchodovatelné cenné papíry, mohou se tedy nakupovat a prodávat. Nákup akcií se uskutečňuje zpravidla na burce cenných papírů. Akcie se zpravidla vydávají (emitují) za jmenovitou nominální cenu. Prodávají a kupují se však za ceny zpravidla odlišné od jmenovité ceny, za tzv. tržní ceny, které se také označují kurz akcie.
Dividenda akcie je část zisku připadající na jednu akcii. Může být vyjádřena procentem z nominální hodnoty akcie.
42) Osobní společnosti
Osobní společnosti
Obchodní společnosti se dělí podle rozsahu ručení na:
1) Společnosti osobní, kde všichni nebo alespoň někteří společníci ručí za závazky společnosti
neomezeně
2) Společnosti kapitálové, jejichž společníci neručí za závazky společnosti vůbec nebo je jejich ručení omezeno určitým způsobem, např. výší zapsaného nesplaceného vkladu.
Veřejná obchodní společnost – veřejnou obchodní společností je společnost alespoň dvou osob, které podnikají pod společným obchodním jménem. Společnost mohou založit jak fyzické tak i právnické osoby. Společnost se zakládá uzavřením společenské smlouvy, která musí obsahovat obchodní jméno a sídlo společnosti, předmět podnikání a osoby zakladatelů.
Ručení – za závazky společnosti ručí společníci společně a nerozdílně veškerým svým majetkem. Ručení trvá i po zániku společnosti.
Jednání jménem podniku – nestanoví-li smlouva jinak, může jménem společnosti jednat každý společník. Každý společník má právo společnost řídit.
Rozdělování zisku – Zisk se rozděluje mezi společníky rovným dílem.
Zdroj kapitálu - představují vklady společníků a zisk společnosti. Společnost může získat i cizí kapitál.
Obchodní jméno – musí obsahovat označení „veřejná obchodní společnost“ nebo zkratku „v.o.s.“ případně „veř. obch. spol.“. Pokud obchodní jméno obsahuje jméno a příjmení
společníka stačí dodatek „a spol.“. Tato právní forma je obvyklá tam, kde jde o
rozšíření soukromých podniků. Vznikají tak malé a menší podniky, často rodinného
charakteru.
Komanditní společnost – vzniká spojením alespoň dvou osob ke společnému podnikání na základě společenské smlouvy.
Zdroj kapitálu – představují vklady společníků. Ve společenské smlouvě musí být uvedena výše vkladů tzv. komandistů.
Ručení – Podstatným znakem této společnosti jsou dvě skupiny společníků:
1) Komplementáři – společníci, kteří za závazky společnosti ručí celým svým majetkem
2) Komandisté – kteří za závazky společnosti ručí jen do výše nesplaceného vkladu
Rozdělování zisku – Polovina zisku připadá komplementářům, polovina komandistům. Společenská smlouva však může upravit rozdělení zisku jiným způsobem.
Kompetence řízení – Statutárním orgánem společnosti jsou zásadně komplementáři. Pokud ze společenské smlouvy nevyplívá něco jiného, je každý komplementář oprávněn
jednat za společnost samostatně. Na základě společenské smlouvy se mohou ostatní komplementáři vzdát vedení společnosti ve prospěch jednoho z nich. Komandisté nejsou povinni ani oprávněni vykonávat vedení společnosti ani za společnost jednat. Mají však právo nahlížet do účetních knih a účetních dokladů a získat roční účetní uzávěrku.
Obchodní jméno – musí obsahovat označení „komanditní společnost“ nebo zkratku „kom. spol.“ nebo „k.s.“. Obsahuje-li obchodní jméno komandisty, ručí tento komandista za závazky
společnosti jako komplementář.
Obchodní společnosti se dělí podle rozsahu ručení na:
1) Společnosti osobní, kde všichni nebo alespoň někteří společníci ručí za závazky společnosti
neomezeně
2) Společnosti kapitálové, jejichž společníci neručí za závazky společnosti vůbec nebo je jejich ručení omezeno určitým způsobem, např. výší zapsaného nesplaceného vkladu.
Veřejná obchodní společnost – veřejnou obchodní společností je společnost alespoň dvou osob, které podnikají pod společným obchodním jménem. Společnost mohou založit jak fyzické tak i právnické osoby. Společnost se zakládá uzavřením společenské smlouvy, která musí obsahovat obchodní jméno a sídlo společnosti, předmět podnikání a osoby zakladatelů.
Ručení – za závazky společnosti ručí společníci společně a nerozdílně veškerým svým majetkem. Ručení trvá i po zániku společnosti.
Jednání jménem podniku – nestanoví-li smlouva jinak, může jménem společnosti jednat každý společník. Každý společník má právo společnost řídit.
Rozdělování zisku – Zisk se rozděluje mezi společníky rovným dílem.
Zdroj kapitálu - představují vklady společníků a zisk společnosti. Společnost může získat i cizí kapitál.
Obchodní jméno – musí obsahovat označení „veřejná obchodní společnost“ nebo zkratku „v.o.s.“ případně „veř. obch. spol.“. Pokud obchodní jméno obsahuje jméno a příjmení
společníka stačí dodatek „a spol.“. Tato právní forma je obvyklá tam, kde jde o
rozšíření soukromých podniků. Vznikají tak malé a menší podniky, často rodinného
charakteru.
Komanditní společnost – vzniká spojením alespoň dvou osob ke společnému podnikání na základě společenské smlouvy.
Zdroj kapitálu – představují vklady společníků. Ve společenské smlouvě musí být uvedena výše vkladů tzv. komandistů.
Ručení – Podstatným znakem této společnosti jsou dvě skupiny společníků:
1) Komplementáři – společníci, kteří za závazky společnosti ručí celým svým majetkem
2) Komandisté – kteří za závazky společnosti ručí jen do výše nesplaceného vkladu
Rozdělování zisku – Polovina zisku připadá komplementářům, polovina komandistům. Společenská smlouva však může upravit rozdělení zisku jiným způsobem.
Kompetence řízení – Statutárním orgánem společnosti jsou zásadně komplementáři. Pokud ze společenské smlouvy nevyplívá něco jiného, je každý komplementář oprávněn
jednat za společnost samostatně. Na základě společenské smlouvy se mohou ostatní komplementáři vzdát vedení společnosti ve prospěch jednoho z nich. Komandisté nejsou povinni ani oprávněni vykonávat vedení společnosti ani za společnost jednat. Mají však právo nahlížet do účetních knih a účetních dokladů a získat roční účetní uzávěrku.
Obchodní jméno – musí obsahovat označení „komanditní společnost“ nebo zkratku „kom. spol.“ nebo „k.s.“. Obsahuje-li obchodní jméno komandisty, ručí tento komandista za závazky
společnosti jako komplementář.
41) Marketing
Marketing
Základem marketingu je poznání trhu a práce s ním. Provádí se činnosti označované jako výzkum trhu. Pro uskutečňování všech funkcí podniku má zásadní význam zjistit potřeby a přání lidí (zákazníků), tyto potřeby a přání ovlivňovat a co nejlépe uspokojovat. K tomuto cíli směřuje tzv. marketingový mix, který kombinací základních nástrojů (prvků) marketingu. Tyto nástroje jsou často označovány jako 4P: výrobek (product), cena (price), stimulování prodeje (promotion), cesty prodeje (place). Volba a vzájemná kombinace těchto nástrojů závisí na zvolené marketingové strategii, tj. zásadní orientaci podniku pro dosažení ekonomického růstu. Pro zajištění marketingových činností je třeba v podniku vytvořit předpoklady vhodnou organizací, tj. uspořádáním činností a lidí, kteří se těmito činnostmi zabývají. Znamená to vytvořit marketingový útvar.
Výrobek, služba (product) – Podnik musí výzkumem trhu zjistit, jaké výrobky (služby) spotřebitel žádá, jak se budou jeho potřeby vyvíjet v budoucnosti a musí také potřeby spotřebitelů ovlivňovat. Podle výzkumu trhu pak musí vyrábět potřebné výrobky nebo poskytovat žádané služby. Doba po kterou se výrobek prodává na trhu, se označuje jako tržní životnost výrobku. Prodej výrobku neprobíhá po celou dobu životnosti rovnoměrně, mění se v čase. Tyto změny objemu prodeje v čase se označují jako životní cyklus výrobku. Životní cyklus výrobku začíná uvedením nového výrobku na trh. Objem prodeje je malý, cena výrobku nesmí být příliš vysoká. Po fázi růstu je charakteristický rychlý růst objemu prodeje. Výrobek byl na trhu přijat. Ve fázi zralosti ještě mírně roste objem prodeje. Protože se již předtím obvykle objevila konkurence, je nutno snižovat cenu výrobku. Tím se snižuje i zisk na jeden výrobek. Ve fázi úpadku dochází k prudkému poklesu prodeje výrobku. Výrobek se prodává za velmi nízkou cenu.
V tržní ekonomice je velmi důležité obměňovat výrobní program podniku a průběžně zavádět na trh nové výrobky. Změny výrobků se označují pojmem inovace výrobku.
Cena (price) – Cenu můžeme charakterizovat jako peněžní částku sjednanou při nákupu a prodeji zboží nebo vytvořenou pro ocenění služby. Nabízející má snahu cenu maximalizovat, kupující má zájem opačný. V praxi se uskutečňuje hledání „správné cesty“ metodou postupných úprav. Základem ceny je kalkulace nákladů a zisků, která se porovnává s cenami obdobných výrobků na trhu.
Každý podnikatel provádí určitou cenovou politiku, tj. rozhoduje o cenách svých výrobků v souladu se svými cíli a zákonnými předpisy (zákon o cenách).
Cenová politika je ovlivněna:
1) Náklady
2) Poptávkou
3) Konkurencí
4) Zákonnými předpisy
Podnik může volit i politiku diferencovaných cen, pak stanoví pro stejný výrobek rozdílné ceny.
Cesty prodeje (place) – Vyrobené nebo nakoupené zboží se musí vhodnými cestami dostat ke spotřebiteli. Je důležité, aby se dostalo ke spotřebiteli ve stanovené době a s co nejnižšími náklady.
Procesy spjaté s pohybem zboží od výrobce ke spotřebiteli lze rozdělit na dvě oblasti:
1) Výběr článků odbytové cesty
2) zajištění fyzického pohybu
zboží, tj. skladování a
přeprava zboží (logistika)
Stimulování prodeje (promotion) – Každý podnikatel musí hledat způsoby, jak upozornit okolí na své výrobky a služby. Tuto činnost nazýváme stimulování (podpora) prodeje nebo také komunikační mix. Cílem této činnosti je prodat výrobek nebo službu co nejvýhodněji a v největším množství. Při stimulování prodeje hraje hlavní roli reklama, osobní nabídka zboží, různé formy podpory prodeje a publicita.
Základy řízení podniku
Pro pochopení základů řízení je užitečné objasnit vymezení podniku jako ekonomického systému. Systém je množina prvků spojených vazbami a vyznačuje se cílovým chováním. Uvedené vazby spojují prvky, které patří do vymezeného systému; jsou to vazby vnitřní. Vnější vazby spojují vymezený systém s jeho okolím, tedy konkrétně s prvky, které do systému nepatří. Pokud jsou tyto vazby orientovány dovnitř systému, jsou to vazby vstupní (imputy), jsou-li orientovány k vnějším prvkům, jde o vazby výstupní (outputy). Jestliže jsou vymezeny prvky v okolí systému a jsou-li s ním propojeny vazbami, jde o systém otevřený, v opačném případě je to systém uzavřený. Systémy, které se vyvíjejí (mění) v čase, označujeme jako systémy dynamické, naproti tomu ty systémy, které se v čase nemění, jsou systémy statické.
Podnik jako ekonomický systém je systémem
1) Otevřeným – má dodavatele a odběratele
2) Dynamickým – vyvíjí se v čase
Cílovým chováním podniku je zabezpečovat výnos a dosahovat zhodnocení jeho majetku. Vymezení podniku jako ekonomického systému je důležité pro jeho řízení. Ukazuje nejen vnitřní členění na organizační jednotky, ale i jednotlivé materiálové toky. Každý podnik, ať malý nebo velký. Se skládá z jednotlivých úseků, které jsou v něm různou mírou zastoupeny. Usměrňování všech podnikových činností zabezpečují útvary řízení zprávy podniku. Podnikové činnosti směřují k zabezpečení jeho prosperity. Podnikatel vykonává podnikatelskou činnost na vlastní nebezpečí. Základem úspěšné činnosti podniku je podnikavost. Jako podnikatele musíme především pružně reagovat na poptávku, a tím zabezpečovat tržní úspěšnost podniku. V tržní ekonomice působí podniky v konkurenčním prostředí. Při podnikání je také nutno dodržovat zásadu trvale dynamického a proporcionálního rozvoje.
Jde o to, že:
1) Podnik musí disponovat určitým vnitřním potenciálem
2) Jednotlivé složky podniku se musí rozvíjet ve střednědobém a dlouhodobém výhledu
úměrně.
Chceme-li dodržovat uvedené zásady, musíme si uvědomit význam učiněného řízení rozvoje podniku. Řízení je nutno zabezpečit nejen po ekonomické, ale i po věcné stránce. Řízení je účelné ovlivňování procesů ve vymezeném systému, kterým může být provoz, podnik, odvětví, popř. národní hospodářství. Pokud se malý podnik úspěšně rozvíjí, brzy se ukáže, že rozsah jeho činností je tak značný, že musí nastoupit dělba práce. S ohledem na to a při požadovaném přežití v tržních podmínkách musí být podnik veden (řízen, ovládán). Musí být vytvořena skupina lidí, která nebude vykonávat vlastní provozní činnost, ale bude se zabývat řízením podniku jako celku a řízení jeho jednotlivých složek managementu. Řízení (vedení podniku) jako specificky zaměřená činnost znamená obecně ovládání, které se uskutečňuje pomocí koordinace chování lidí tak, aby bylo dosahováno stanovených cílů. Řídícím subjektem je tedy nejčastěji člověk, muže to ale být i konstruovaný systém, který vykonává činnosti pomocí programu (řídící počítač). Vzniká vztah nadřízenosti a podřízenosti. Řídící subjekt zadává úkoly. Řízené subjekty plní zadávané úkoly, vyjadřují se k nim a oznamují jejich splnění. Tím vzniká tzv. zpětná vazba. Řízení vyžaduje nejen vztahy nadřízenosti a podřízenosti, ale i vzájemnou spolupráci. Při ní jde především o stanovení povinností, pravomocí a odpovědnosti každého pracovníka.
Organizování
V podniku konkrétně jde o organizační strukturu. Vytváří se v něm určité organizační útvary (prvky systému) a
vazby mezi nimi. Organizace je určité uspořádání soustavy, určitý způsob vymezení vazeb mezi jejími prvky.
Organizují se:
1) Pracovní procesy, které v podniku probíhají nebo mají probíhat (organizace výroby)
2) Lidské věcné činitele, jimiž je podnik k uskutečňování pracovních procesů vybaven.
Základním prvkem organizační struktury podniku je organizační jednotka. Každá organizační jednotka má svého vedoucího, který koordinuje činnost příslušných pracovníků. Forma organizační struktury podniku závisí na potřebné dělbě práce při řízení.
Ta se uplatňuje:
1) Ve směru vertikálním – jsou vytvořeny stupně linie) řízení
2) Ve směru horizontálním – vedení tvoří kromě vedoucího, který má přikazovací pravomoc, i odborný aparát.
Plánování
Plánování je proces formulace cílů, zdrojů a cest, kterými lze těchto cílů dosáhnout.
Plánování může být:
1) Strategické
2) Taktické
3) Operativní
Strategií – se rozumí dlouhodobý program činnosti podniku. Na strategii navazují plány, které určují způsob dosažení strategických cílů.
Plány – jsou vlastně soubory informací, které slouží k formulaci reálných kontrolovatelných úkolů včetně zabezpečení zdrojů a časových souvislostí.
Dosažené výsledky je nutno kontrolovat.
Konkrétní strategické cíle podniku se formulují ve vztahu:
1) K zákazníkům
2) K zaměstnancům
3) K vlastníkům firmy
4) K podnikatelské činnosti
Podnik směřuje k dosažení dlouhodobých cílů s využitím určité strategie.
Rozeznáváme toto základní zaměření podnikatelských strategií:
1) Ofenzivní
2) Mírně ofenzivní
3) Defenzivní
4) Zůstatková
Obchodní plán zahrnuje údaje o stavu podniku, pokud již existuje, a navíc i údaje o podnikatelském záměru,jehož cílem je prodej.
Rozhodování
Rozhodování je jádrem řízení podniku na všech úrovních. Je to soustavná a vědomá činnost manažera.
Rozhodování se uskutečňuje při využití možnosti volby. Možnost volby je základní podmínkou existence řídícího subjektu. Na správnost rozhodování má vliv časový horizont. Dlouhodobá strategická rozhodnutí se týkají složitých problémů a jsou velice závažná.
Komunikace
Komunikace je přenos informací. Předmětem komunikace jsou informace. Informace je zpráva, sdělení, soubor
dat (textových nebo numerických), které slouží ke vzájemnému kontaktu dvou systémů. Informace má v řízení smysl, je-li někomu předána. Pohyb informací mezi subjektem a objektem řízení se nazývá informační tok.
Při přenosu informací je důležitá:
1) U odesilatele - Transformace, tj. schopnost se účinně
dorozumívat, schopnost jasně a výstižně formulovat myšlenky.
2) U příjemce - Interpretace, tj. schopnost správně porozumět přijaté zprávě.
Informační toky, kterými proudí informace v podniku, směřují: 1) Vertikálně
2) Horizontálně
3) Diagonálně
Motivování
Motiv je vnitřní podmět, který vede člověka k určitému jednání. Motivovat znamená aktivně a
cílevědomě podněcovat lidská jednání. Stimul je vnější podmět, pobídka ke zlepšení činnosti, směřující motivaci pracovníků. Při řízení podniku se stimulace využívá k vytváření a zlepšování vztahu lidí k práci. Dosahuje se toho pomocí různých podmětů, které mají povahu odměny nebo trestu.
Zde mají význam:
1) Podměty hmotné (mzda, mimořádná odměna, pokuta)
2) Podměty morální (pochvala, důtka)
S motivací souvisí i pravidelné hodnocení zaměstnanců. Hodnocení zaměstnanců je důležitým prostředkem pro motivování jejich výkonů.
Kontrola
Kontrola je proces, který umožňuje zjistit odchylky skutečného stavu od stavu žádoucího a podle toho navrhnout opatření. Podle vztahu kontroly a plnění úkolů rozeznáváme kontrolu preventivní, průběžnou a následnou.
Preventivní kontrolu – předcházíme možnosti chybného zadání úkolu
Průběžná kontrola - se uskutečňuje v průběhu realizace zadaných úkolů
Následná kontrola – je zaměřena na minulost a slouží ke zkoumání způsobů dosažení výsledků.
V řídících procesech plní kontrola funkci zpětné vazby. Cílem kontroly je zpětně ovlivnit řídící procesy tak, aby byla zvýšena jejich kvalita.
Řídící pracovníci – manažeři
Posláním manažera je zejména umění využít odborníků na dosažení vymezených cílů. Aby toho dosáhl, musí mít vrozené a částečně i získané vlastnosti. Pro vykonávání manažerské funkce jsou potřebné určité vlastnosti a schopnosti, které odlišují manažera od ostatních odborníků. „Správný manažer by měl o něčem vědět všechno a o všem něco“
Podle postavení v podniku rozlišujeme:
1) Manažer „první linie“
2) Manažer středního stupně
3) Vrcholový manažer (top manažer)
Základem marketingu je poznání trhu a práce s ním. Provádí se činnosti označované jako výzkum trhu. Pro uskutečňování všech funkcí podniku má zásadní význam zjistit potřeby a přání lidí (zákazníků), tyto potřeby a přání ovlivňovat a co nejlépe uspokojovat. K tomuto cíli směřuje tzv. marketingový mix, který kombinací základních nástrojů (prvků) marketingu. Tyto nástroje jsou často označovány jako 4P: výrobek (product), cena (price), stimulování prodeje (promotion), cesty prodeje (place). Volba a vzájemná kombinace těchto nástrojů závisí na zvolené marketingové strategii, tj. zásadní orientaci podniku pro dosažení ekonomického růstu. Pro zajištění marketingových činností je třeba v podniku vytvořit předpoklady vhodnou organizací, tj. uspořádáním činností a lidí, kteří se těmito činnostmi zabývají. Znamená to vytvořit marketingový útvar.
Výrobek, služba (product) – Podnik musí výzkumem trhu zjistit, jaké výrobky (služby) spotřebitel žádá, jak se budou jeho potřeby vyvíjet v budoucnosti a musí také potřeby spotřebitelů ovlivňovat. Podle výzkumu trhu pak musí vyrábět potřebné výrobky nebo poskytovat žádané služby. Doba po kterou se výrobek prodává na trhu, se označuje jako tržní životnost výrobku. Prodej výrobku neprobíhá po celou dobu životnosti rovnoměrně, mění se v čase. Tyto změny objemu prodeje v čase se označují jako životní cyklus výrobku. Životní cyklus výrobku začíná uvedením nového výrobku na trh. Objem prodeje je malý, cena výrobku nesmí být příliš vysoká. Po fázi růstu je charakteristický rychlý růst objemu prodeje. Výrobek byl na trhu přijat. Ve fázi zralosti ještě mírně roste objem prodeje. Protože se již předtím obvykle objevila konkurence, je nutno snižovat cenu výrobku. Tím se snižuje i zisk na jeden výrobek. Ve fázi úpadku dochází k prudkému poklesu prodeje výrobku. Výrobek se prodává za velmi nízkou cenu.
V tržní ekonomice je velmi důležité obměňovat výrobní program podniku a průběžně zavádět na trh nové výrobky. Změny výrobků se označují pojmem inovace výrobku.
Cena (price) – Cenu můžeme charakterizovat jako peněžní částku sjednanou při nákupu a prodeji zboží nebo vytvořenou pro ocenění služby. Nabízející má snahu cenu maximalizovat, kupující má zájem opačný. V praxi se uskutečňuje hledání „správné cesty“ metodou postupných úprav. Základem ceny je kalkulace nákladů a zisků, která se porovnává s cenami obdobných výrobků na trhu.
Každý podnikatel provádí určitou cenovou politiku, tj. rozhoduje o cenách svých výrobků v souladu se svými cíli a zákonnými předpisy (zákon o cenách).
Cenová politika je ovlivněna:
1) Náklady
2) Poptávkou
3) Konkurencí
4) Zákonnými předpisy
Podnik může volit i politiku diferencovaných cen, pak stanoví pro stejný výrobek rozdílné ceny.
Cesty prodeje (place) – Vyrobené nebo nakoupené zboží se musí vhodnými cestami dostat ke spotřebiteli. Je důležité, aby se dostalo ke spotřebiteli ve stanovené době a s co nejnižšími náklady.
Procesy spjaté s pohybem zboží od výrobce ke spotřebiteli lze rozdělit na dvě oblasti:
1) Výběr článků odbytové cesty
2) zajištění fyzického pohybu
zboží, tj. skladování a
přeprava zboží (logistika)
Stimulování prodeje (promotion) – Každý podnikatel musí hledat způsoby, jak upozornit okolí na své výrobky a služby. Tuto činnost nazýváme stimulování (podpora) prodeje nebo také komunikační mix. Cílem této činnosti je prodat výrobek nebo službu co nejvýhodněji a v největším množství. Při stimulování prodeje hraje hlavní roli reklama, osobní nabídka zboží, různé formy podpory prodeje a publicita.
Základy řízení podniku
Pro pochopení základů řízení je užitečné objasnit vymezení podniku jako ekonomického systému. Systém je množina prvků spojených vazbami a vyznačuje se cílovým chováním. Uvedené vazby spojují prvky, které patří do vymezeného systému; jsou to vazby vnitřní. Vnější vazby spojují vymezený systém s jeho okolím, tedy konkrétně s prvky, které do systému nepatří. Pokud jsou tyto vazby orientovány dovnitř systému, jsou to vazby vstupní (imputy), jsou-li orientovány k vnějším prvkům, jde o vazby výstupní (outputy). Jestliže jsou vymezeny prvky v okolí systému a jsou-li s ním propojeny vazbami, jde o systém otevřený, v opačném případě je to systém uzavřený. Systémy, které se vyvíjejí (mění) v čase, označujeme jako systémy dynamické, naproti tomu ty systémy, které se v čase nemění, jsou systémy statické.
Podnik jako ekonomický systém je systémem
1) Otevřeným – má dodavatele a odběratele
2) Dynamickým – vyvíjí se v čase
Cílovým chováním podniku je zabezpečovat výnos a dosahovat zhodnocení jeho majetku. Vymezení podniku jako ekonomického systému je důležité pro jeho řízení. Ukazuje nejen vnitřní členění na organizační jednotky, ale i jednotlivé materiálové toky. Každý podnik, ať malý nebo velký. Se skládá z jednotlivých úseků, které jsou v něm různou mírou zastoupeny. Usměrňování všech podnikových činností zabezpečují útvary řízení zprávy podniku. Podnikové činnosti směřují k zabezpečení jeho prosperity. Podnikatel vykonává podnikatelskou činnost na vlastní nebezpečí. Základem úspěšné činnosti podniku je podnikavost. Jako podnikatele musíme především pružně reagovat na poptávku, a tím zabezpečovat tržní úspěšnost podniku. V tržní ekonomice působí podniky v konkurenčním prostředí. Při podnikání je také nutno dodržovat zásadu trvale dynamického a proporcionálního rozvoje.
Jde o to, že:
1) Podnik musí disponovat určitým vnitřním potenciálem
2) Jednotlivé složky podniku se musí rozvíjet ve střednědobém a dlouhodobém výhledu
úměrně.
Chceme-li dodržovat uvedené zásady, musíme si uvědomit význam učiněného řízení rozvoje podniku. Řízení je nutno zabezpečit nejen po ekonomické, ale i po věcné stránce. Řízení je účelné ovlivňování procesů ve vymezeném systému, kterým může být provoz, podnik, odvětví, popř. národní hospodářství. Pokud se malý podnik úspěšně rozvíjí, brzy se ukáže, že rozsah jeho činností je tak značný, že musí nastoupit dělba práce. S ohledem na to a při požadovaném přežití v tržních podmínkách musí být podnik veden (řízen, ovládán). Musí být vytvořena skupina lidí, která nebude vykonávat vlastní provozní činnost, ale bude se zabývat řízením podniku jako celku a řízení jeho jednotlivých složek managementu. Řízení (vedení podniku) jako specificky zaměřená činnost znamená obecně ovládání, které se uskutečňuje pomocí koordinace chování lidí tak, aby bylo dosahováno stanovených cílů. Řídícím subjektem je tedy nejčastěji člověk, muže to ale být i konstruovaný systém, který vykonává činnosti pomocí programu (řídící počítač). Vzniká vztah nadřízenosti a podřízenosti. Řídící subjekt zadává úkoly. Řízené subjekty plní zadávané úkoly, vyjadřují se k nim a oznamují jejich splnění. Tím vzniká tzv. zpětná vazba. Řízení vyžaduje nejen vztahy nadřízenosti a podřízenosti, ale i vzájemnou spolupráci. Při ní jde především o stanovení povinností, pravomocí a odpovědnosti každého pracovníka.
Organizování
V podniku konkrétně jde o organizační strukturu. Vytváří se v něm určité organizační útvary (prvky systému) a
vazby mezi nimi. Organizace je určité uspořádání soustavy, určitý způsob vymezení vazeb mezi jejími prvky.
Organizují se:
1) Pracovní procesy, které v podniku probíhají nebo mají probíhat (organizace výroby)
2) Lidské věcné činitele, jimiž je podnik k uskutečňování pracovních procesů vybaven.
Základním prvkem organizační struktury podniku je organizační jednotka. Každá organizační jednotka má svého vedoucího, který koordinuje činnost příslušných pracovníků. Forma organizační struktury podniku závisí na potřebné dělbě práce při řízení.
Ta se uplatňuje:
1) Ve směru vertikálním – jsou vytvořeny stupně linie) řízení
2) Ve směru horizontálním – vedení tvoří kromě vedoucího, který má přikazovací pravomoc, i odborný aparát.
Plánování
Plánování je proces formulace cílů, zdrojů a cest, kterými lze těchto cílů dosáhnout.
Plánování může být:
1) Strategické
2) Taktické
3) Operativní
Strategií – se rozumí dlouhodobý program činnosti podniku. Na strategii navazují plány, které určují způsob dosažení strategických cílů.
Plány – jsou vlastně soubory informací, které slouží k formulaci reálných kontrolovatelných úkolů včetně zabezpečení zdrojů a časových souvislostí.
Dosažené výsledky je nutno kontrolovat.
Konkrétní strategické cíle podniku se formulují ve vztahu:
1) K zákazníkům
2) K zaměstnancům
3) K vlastníkům firmy
4) K podnikatelské činnosti
Podnik směřuje k dosažení dlouhodobých cílů s využitím určité strategie.
Rozeznáváme toto základní zaměření podnikatelských strategií:
1) Ofenzivní
2) Mírně ofenzivní
3) Defenzivní
4) Zůstatková
Obchodní plán zahrnuje údaje o stavu podniku, pokud již existuje, a navíc i údaje o podnikatelském záměru,jehož cílem je prodej.
Rozhodování
Rozhodování je jádrem řízení podniku na všech úrovních. Je to soustavná a vědomá činnost manažera.
Rozhodování se uskutečňuje při využití možnosti volby. Možnost volby je základní podmínkou existence řídícího subjektu. Na správnost rozhodování má vliv časový horizont. Dlouhodobá strategická rozhodnutí se týkají složitých problémů a jsou velice závažná.
Komunikace
Komunikace je přenos informací. Předmětem komunikace jsou informace. Informace je zpráva, sdělení, soubor
dat (textových nebo numerických), které slouží ke vzájemnému kontaktu dvou systémů. Informace má v řízení smysl, je-li někomu předána. Pohyb informací mezi subjektem a objektem řízení se nazývá informační tok.
Při přenosu informací je důležitá:
1) U odesilatele - Transformace, tj. schopnost se účinně
dorozumívat, schopnost jasně a výstižně formulovat myšlenky.
2) U příjemce - Interpretace, tj. schopnost správně porozumět přijaté zprávě.
Informační toky, kterými proudí informace v podniku, směřují: 1) Vertikálně
2) Horizontálně
3) Diagonálně
Motivování
Motiv je vnitřní podmět, který vede člověka k určitému jednání. Motivovat znamená aktivně a
cílevědomě podněcovat lidská jednání. Stimul je vnější podmět, pobídka ke zlepšení činnosti, směřující motivaci pracovníků. Při řízení podniku se stimulace využívá k vytváření a zlepšování vztahu lidí k práci. Dosahuje se toho pomocí různých podmětů, které mají povahu odměny nebo trestu.
Zde mají význam:
1) Podměty hmotné (mzda, mimořádná odměna, pokuta)
2) Podměty morální (pochvala, důtka)
S motivací souvisí i pravidelné hodnocení zaměstnanců. Hodnocení zaměstnanců je důležitým prostředkem pro motivování jejich výkonů.
Kontrola
Kontrola je proces, který umožňuje zjistit odchylky skutečného stavu od stavu žádoucího a podle toho navrhnout opatření. Podle vztahu kontroly a plnění úkolů rozeznáváme kontrolu preventivní, průběžnou a následnou.
Preventivní kontrolu – předcházíme možnosti chybného zadání úkolu
Průběžná kontrola - se uskutečňuje v průběhu realizace zadaných úkolů
Následná kontrola – je zaměřena na minulost a slouží ke zkoumání způsobů dosažení výsledků.
V řídících procesech plní kontrola funkci zpětné vazby. Cílem kontroly je zpětně ovlivnit řídící procesy tak, aby byla zvýšena jejich kvalita.
Řídící pracovníci – manažeři
Posláním manažera je zejména umění využít odborníků na dosažení vymezených cílů. Aby toho dosáhl, musí mít vrozené a částečně i získané vlastnosti. Pro vykonávání manažerské funkce jsou potřebné určité vlastnosti a schopnosti, které odlišují manažera od ostatních odborníků. „Správný manažer by měl o něčem vědět všechno a o všem něco“
Podle postavení v podniku rozlišujeme:
1) Manažer „první linie“
2) Manažer středního stupně
3) Vrcholový manažer (top manažer)
40) Odbyt
Odbyt
Jedná se o soubor činností, jehož úkolem je zajistit uplatnění výrobku (služby) na trhu a jeho dodání odběrateli. V podniku se odbytovými činnostmi zabývá odbytový a marketingový útvar. Oba útvary mohou být začleněny do obchodního úseku.
Odbytové činnosti zahrnují:
1) Marketingové činnosti, jako je výzkum trhu
2) plánování odbytu
3) Operativní odbytové činnosti (styk s odběrateli)
4) Skladování výrobků
5) Expedici a fakturaci
6) Zajišťování obchodně technických služeb
7) evidenci a hodnocení odbytu
Některé podniky budují pro zajištění své obchodní činnosti vedle odbytových útvarů i systém aktivního styku
se zákazníkem prostřednictvím obchodních cestujících, obchodních zástupců a obchodních poradců.
Obchodní cestující - jsou zaměstnanci podniku. Náplní jejich práce je navštěvování potenciálních zákazníků podle předem zpracovaného plánu a zajišťování nabídky.
Obchodní zástupci (dealeři) – jsou samostatní podnikatelé, zpravidla živnostníci, kteří pracují pro podnik na základě uzavřené smlouvy.
Nejčastěji se používá smlouvy o obchodním zastoupení. Tato smlouva musí mít písemnou formu. Obchodní zástupce se v ní zavazuje v určité oblasti (případně na celém území republiky) provádět odborné činnosti spojené s výzkumem trhu, uzavíráním obchodů za podmínek stanovených podnikem, který zastupuje, vyhledáváním zákazníků. Obchodní zástupce může pracovat současně pro více firem. Zastoupený podnik se ve smlouvě zavazuje zaplatit zástupci odměnu za jeho služby v podobě provize. Rozlišujeme obchodní zastoupení výhradní a nevýhradní. Jde-li o nevýhradní zastoupení může zastoupený podnik pověřit různé osoby zastoupením při prodeji zboží určitého druhu. Při výhradním zastoupení (exkluzivní zastoupení) je zastoupený podnik povinen užívat pro určité území výhradně služeb jednoho obchodního zástupce.
Operativní činnosti při odbytu
Operativní odbytové činnosti zahrnují jednání s odběrateli, uzavírání kupních smluv, vyřizování reklamací. Na výzkum trhu úzce navazuje získávání odběratelů pro výrobky (služby), které podnik vyrábí.
Jednání s odběrateli a jejich vyhledávání se uskutečňuje různými formami na trhu.
1) Individuální jednání
2) Veletrhy a výstavy
3) Burzy
4) Dražby (aukce)
Jedná se o soubor činností, jehož úkolem je zajistit uplatnění výrobku (služby) na trhu a jeho dodání odběrateli. V podniku se odbytovými činnostmi zabývá odbytový a marketingový útvar. Oba útvary mohou být začleněny do obchodního úseku.
Odbytové činnosti zahrnují:
1) Marketingové činnosti, jako je výzkum trhu
2) plánování odbytu
3) Operativní odbytové činnosti (styk s odběrateli)
4) Skladování výrobků
5) Expedici a fakturaci
6) Zajišťování obchodně technických služeb
7) evidenci a hodnocení odbytu
Některé podniky budují pro zajištění své obchodní činnosti vedle odbytových útvarů i systém aktivního styku
se zákazníkem prostřednictvím obchodních cestujících, obchodních zástupců a obchodních poradců.
Obchodní cestující - jsou zaměstnanci podniku. Náplní jejich práce je navštěvování potenciálních zákazníků podle předem zpracovaného plánu a zajišťování nabídky.
Obchodní zástupci (dealeři) – jsou samostatní podnikatelé, zpravidla živnostníci, kteří pracují pro podnik na základě uzavřené smlouvy.
Nejčastěji se používá smlouvy o obchodním zastoupení. Tato smlouva musí mít písemnou formu. Obchodní zástupce se v ní zavazuje v určité oblasti (případně na celém území republiky) provádět odborné činnosti spojené s výzkumem trhu, uzavíráním obchodů za podmínek stanovených podnikem, který zastupuje, vyhledáváním zákazníků. Obchodní zástupce může pracovat současně pro více firem. Zastoupený podnik se ve smlouvě zavazuje zaplatit zástupci odměnu za jeho služby v podobě provize. Rozlišujeme obchodní zastoupení výhradní a nevýhradní. Jde-li o nevýhradní zastoupení může zastoupený podnik pověřit různé osoby zastoupením při prodeji zboží určitého druhu. Při výhradním zastoupení (exkluzivní zastoupení) je zastoupený podnik povinen užívat pro určité území výhradně služeb jednoho obchodního zástupce.
Operativní činnosti při odbytu
Operativní odbytové činnosti zahrnují jednání s odběrateli, uzavírání kupních smluv, vyřizování reklamací. Na výzkum trhu úzce navazuje získávání odběratelů pro výrobky (služby), které podnik vyrábí.
Jednání s odběrateli a jejich vyhledávání se uskutečňuje různými formami na trhu.
1) Individuální jednání
2) Veletrhy a výstavy
3) Burzy
4) Dražby (aukce)
39) Základní ekonomické pojmy
Základní ekonomické pojmy
Ekonomie je věda o nejobecnějších souvislostech v ek. Životě společnosti, viděných v jejich celku.
Děli se na :
1) Mikroekonomie – popisuje chování subjektů na trzích.
2) Makroekonomie – zabývá se chováním ekonomiky jako celku.
Ekonomie poskytuje celkový obraz ek. Života v dané společnosti, kde lidé vystupují jako jednotlivé subjekty (jednotlivci) nebo ve skupinách jako skupinové subjekty.
Podle toho jaké aktivity vykonávají je zařazujeme do těchto skupin:
1) Domácnosti
2) Firmy
3) Vláda = Stát
Tato ekonomické subjekty se setkávají na trhu, který dělíme na :
1) Trh statků a služeb
2) Trh práce
3) Finanční trh (trh peněz)
V každé společnosti se musí řešit tyto 3 základní ek. Problémy:
1) Co vyrábět
2) Jak vyrábět
3) Pro koho vyrábět
Tyto 3 základní ek. Problémy lze řešit těmito ekonomickými systémy (tzn. Způsoby řízení ek. Ve státě)
1) Zvyková ekonomika – na základě zvyku nebo tradice (již se nepoužívá)
2) Tržní ekonomika – ekonomie současné doby
3) Plánovaná ekonomika – Něco jako pětiletky. Fungovaly v zemích východní Evropy
po 2 svět. Války.
4) Smíšená
Ekonomie je věda o nejobecnějších souvislostech v ek. Životě společnosti, viděných v jejich celku.
Děli se na :
1) Mikroekonomie – popisuje chování subjektů na trzích.
2) Makroekonomie – zabývá se chováním ekonomiky jako celku.
Ekonomie poskytuje celkový obraz ek. Života v dané společnosti, kde lidé vystupují jako jednotlivé subjekty (jednotlivci) nebo ve skupinách jako skupinové subjekty.
Podle toho jaké aktivity vykonávají je zařazujeme do těchto skupin:
1) Domácnosti
2) Firmy
3) Vláda = Stát
Tato ekonomické subjekty se setkávají na trhu, který dělíme na :
1) Trh statků a služeb
2) Trh práce
3) Finanční trh (trh peněz)
V každé společnosti se musí řešit tyto 3 základní ek. Problémy:
1) Co vyrábět
2) Jak vyrábět
3) Pro koho vyrábět
Tyto 3 základní ek. Problémy lze řešit těmito ekonomickými systémy (tzn. Způsoby řízení ek. Ve státě)
1) Zvyková ekonomika – na základě zvyku nebo tradice (již se nepoužívá)
2) Tržní ekonomika – ekonomie současné doby
3) Plánovaná ekonomika – Něco jako pětiletky. Fungovaly v zemích východní Evropy
po 2 svět. Války.
4) Smíšená
38) Statky a služby
Statky a služby
Lidé uspokojují své potřeby určitými předměty nebo určitou činností. Užitečné předměty, které mají určité vlastnosti (upotřebitelnost), se nazývá statky. Užitečné činnosti, při jejichž průběhu lidé uspokojují své potřeby, se nazývají služby.
Podle dostupnosti dělíme statky na:
1) Volné statky - tj. statky, které jsou neomezeně k dispozici (voda,
vzduch, světlo)
2) Ekonomické statky - které se vyskytují v omezené míře a musí se
určitým způsobem
rozdělovat.
Podle použití dělíme statky na:
1) Spotřební statky - které slouží besprostředně spotřebě, např.
potraviny, uhlí, auta, oděvy.
2) Kapitálové statky - které slouží další výrobě, např. látka na šaty,
příze.
Zdroje prostředků pro uspokojení potřeb
K zabezpečení dostatečného množství ekonomických statků jsou nezbytné zdroje. Tyto zdroje se v průběhu činnosti, kterou zpravidla nazýváme výroba, přeměňují (transformují) do podoby statku nebo služby. Při tomto procesu transformace je důležité, aby došlo ke zhodnocení zdrojů, které do procesu vstupují. Cely proces lze znázornit takto:
Přeměna
Zdroje (vstup) ----------------------------------------------- Výsledek (výstup): statek nebo služba
Zhodnocení
Výrobní faktory jsou:
- práce
- přírodní zdroje (příroda)
- kapitál
Potřeby
1) Fyziologické
2) Společenské
3) Individuální
4) Kolektivní
Hospodářství a efektivnost
Výroba statků a služeb probíhá ve společnosti součinností mnoha lidí a mnoha podniků. Vyrobené statky a služby si výrobci vyměňují mezi sebou prostřednictvím tzv. směny.
Dělba práce s sebou přináší specialisti jednotlivých výrobců na výrobu určitých statků a služeb nebo jej jejich částí. Vyměňování zboží a služeb zprostředkovávají peníze, které jsou prostředkem pro změření velikosti hodnoty zboží. V hospodářství pak proudí zboží, peníze a práce mezi podniky a domácnostmi takto:
Zboží
Tržby z prodeje zboží
(peníze za zboží)
Podniky Domácnosti
mzdy a platy
(peníze za práci)
Práce
Hospodaření je účelné nakládání s prostředky, které má společnost k dispozici. Při každé činnosti je třeba zajistit její účinnost (efektivnost).
Efekt obecně znamená užitečný výsledek činnosti, pro jehož dosažení musely být vynaloženy určité zdroje. Efektivnost vyjadřuje vztah mezi efektem určité činnosti (nazýváme jej také výsledek nebo výstup) a vynaloženými zdroji (vstupy).
Efektivní je tedy taková činnost, která přináší žádoucí výsledek s vynaložením přiměřených zdrojů.
Podnik hospodaří efektivně jestliže:
A) vyrábí takové statky nebo služby, které je někdo ochoten koupit, tedy vyrábí účelně
B) usiluje o snižování spotřeby zdrojů a lepší využití zdrojů, které ke své činnosti potřebuje, tedy vyrábí hospodárně.
Efektivnost činnosti podniku zahrnuje dvě složky:
A) účelnost (užitečnost) výrobku nebo služby
B) hospodárnost
Účelnost výrobku nebo služby v normálně fungující ekonomice prověřují spotřebitelé, kteří jsou nebo nejsou ochotni si výrobek nebo službu koupit.
Lidé uspokojují své potřeby určitými předměty nebo určitou činností. Užitečné předměty, které mají určité vlastnosti (upotřebitelnost), se nazývá statky. Užitečné činnosti, při jejichž průběhu lidé uspokojují své potřeby, se nazývají služby.
Podle dostupnosti dělíme statky na:
1) Volné statky - tj. statky, které jsou neomezeně k dispozici (voda,
vzduch, světlo)
2) Ekonomické statky - které se vyskytují v omezené míře a musí se
určitým způsobem
rozdělovat.
Podle použití dělíme statky na:
1) Spotřební statky - které slouží besprostředně spotřebě, např.
potraviny, uhlí, auta, oděvy.
2) Kapitálové statky - které slouží další výrobě, např. látka na šaty,
příze.
Zdroje prostředků pro uspokojení potřeb
K zabezpečení dostatečného množství ekonomických statků jsou nezbytné zdroje. Tyto zdroje se v průběhu činnosti, kterou zpravidla nazýváme výroba, přeměňují (transformují) do podoby statku nebo služby. Při tomto procesu transformace je důležité, aby došlo ke zhodnocení zdrojů, které do procesu vstupují. Cely proces lze znázornit takto:
Přeměna
Zdroje (vstup) ----------------------------------------------- Výsledek (výstup): statek nebo služba
Zhodnocení
Výrobní faktory jsou:
- práce
- přírodní zdroje (příroda)
- kapitál
Potřeby
1) Fyziologické
2) Společenské
3) Individuální
4) Kolektivní
Hospodářství a efektivnost
Výroba statků a služeb probíhá ve společnosti součinností mnoha lidí a mnoha podniků. Vyrobené statky a služby si výrobci vyměňují mezi sebou prostřednictvím tzv. směny.
Dělba práce s sebou přináší specialisti jednotlivých výrobců na výrobu určitých statků a služeb nebo jej jejich částí. Vyměňování zboží a služeb zprostředkovávají peníze, které jsou prostředkem pro změření velikosti hodnoty zboží. V hospodářství pak proudí zboží, peníze a práce mezi podniky a domácnostmi takto:
Zboží
Tržby z prodeje zboží
(peníze za zboží)
Podniky Domácnosti
mzdy a platy
(peníze za práci)
Práce
Hospodaření je účelné nakládání s prostředky, které má společnost k dispozici. Při každé činnosti je třeba zajistit její účinnost (efektivnost).
Efekt obecně znamená užitečný výsledek činnosti, pro jehož dosažení musely být vynaloženy určité zdroje. Efektivnost vyjadřuje vztah mezi efektem určité činnosti (nazýváme jej také výsledek nebo výstup) a vynaloženými zdroji (vstupy).
Efektivní je tedy taková činnost, která přináší žádoucí výsledek s vynaložením přiměřených zdrojů.
Podnik hospodaří efektivně jestliže:
A) vyrábí takové statky nebo služby, které je někdo ochoten koupit, tedy vyrábí účelně
B) usiluje o snižování spotřeby zdrojů a lepší využití zdrojů, které ke své činnosti potřebuje, tedy vyrábí hospodárně.
Efektivnost činnosti podniku zahrnuje dvě složky:
A) účelnost (užitečnost) výrobku nebo služby
B) hospodárnost
Účelnost výrobku nebo služby v normálně fungující ekonomice prověřují spotřebitelé, kteří jsou nebo nejsou ochotni si výrobek nebo službu koupit.
37) Daně a systém sociálního zabezpečení
Daně a systém sociálního zabezpečení
Sociální zabezpečení občanů je důležitou součástí hospodářské politiky moderního státu. Stává se její relativně samostatnou částí, která se nazývá sociální politika.
Výdaje ne sociální zabezpečení se všeobecně člení na dvě základní skupiny:
1) Sociální zabezpečení
2) Zdravotnictví
Výdaje na sociální zabezpečení zahrnují:
1) Náhrady příjmů v době pracovní neschopnosti (dávky)
2) Starobní aj. důchodové zabezpečení
3) Podpory v nezaměstnanosti
Výdaje na zdravotnictví se dnes v ČR zcela jasně nebo částečně kryjí ze státního rozpočtu. Občan má též možnost připojištění, popř. příplatků na nadstandardní lékařské služby. Za součást daňového systému lze dnes v ČR považovat i tzv. povinné pojištění, Jak jsme se již zmínili, jde o:
1) Pojistné na sociální zabezpečení – z čehož se pak pojištěným hradí především nemocenské a
podpory.
2) Pojistné na všeobecné zdravotní pojištění – z čehož se plně nebo částečně pojištěným hradí
léčebná péče.
Pojistné a sociální zabezpečení
Plátci pojistného jsou:
1) Zaměstnavatelé – a to i za své zaměstnance
2) Osoby samostatně výdělečně činné
Za zaměstnance se považují:
1) Pracovníci v pracovním poměru
2) Pracovníci činní na základě dohody o pracovní činnosti
3) Členové družstev, společníci společností s ručením omezeným a
další vyjmenované skupiny osob.
Za osoby samostatně výdělečně činné se považují zejména:
1) Občané provozující zemědělskou apod. výrobu
2) Občané provozující živnost podle živnostenského zákona
3) Občané provozující podnikání podle zvláštních předpisů (lékaři, advokáti, znalci, auditoři, tlumočníci)
4) Umělci
5) Občané vykonávající nezávislé povolání, např. profesionální sportovci
Všeobecné zdarvotní pojištění
Plátci pojistného jsou:
1) Stát
2) Zaměstnavatelé – a to i za své zaměstnance
3) Pojištěnci – tj. osoby samostatně výdělečně činné, osoby s vlastními
příjmy a osoby bez zdanitelných příjmů.
Stát platí všeobecné zdravotní pojištění zejména za nezletilé do 15 let věku, studenty, aj. nezaopatřené děti, důchodce, ženy na mateřské dovolené, uchazeče o zaměstnání evidované u úřadu práce, osoby konající základní i civilní vojenskou službu a za další vyjmenované skupiny osob. Všeobecné zdravotní pojištění se oproti pojistnému na sociální zabezpečení vztahuje navíc na:
1) Osoby s vlastními příjmy – jsou to ty osoby, které mají výnosy z finančních investic
(kapitálového majetku)
2) Osoby bez zdanitelných příjmů – do této skupiny patří např:
• Ženy v domácnosti
• Zaměstnanci, kteří pracují jen na dohody o provedené práce
• Osoby, které vypomáhají samostatně hospodařícímu rolníkovi
• Nezaměstnaní, kteří nejsou v evidenci úřadu práce
Platební nekázeň se v případě pojistného na sociální i všeobecné zdravotní pojištění postihuje poplatky z prodlení a pokutami.
36) Daňová soustava
Daňová soustava
Daňová soustava je vytvářena jako provázaný systém sestavený s cílem zabezpečit příjmy státního rozpočtu, popř. veřejných rozpočtů, vybíráním daní. Získané prostředky jsou pak používány na zabezpečení chodu státní správy a veřejného sektoru hospodářství. V moderním pojetí chápeme daně jako spoluúčast občanů a dalších ekonomických subjektů na státních veřejných výdajích. Daňová politika státu je součástí jeho hospodářské politiky.
Principy zdanění
Dnes uplatňované přístupy k vytváření daňové soustavy vycházejí z několika obecných principů. Především se uplatňuje princip daňové neutrality. Zdanění nemá ovlivňovat podnikatelské rozhodování. Zdanění ovšem je činitelem, který ovlivňuje rozhodování např. o tom, zda podnikat či nikoliv.
Princip daňové neutrality je doplněn principem univerzality. Cílem je to, aby zdanění platilo všeobecně, tedy prakticky pokud možno s co nejmenším počtem výjimek z daných pravidel. Hledisko příjmů státního rozpočtu (veřejných rozpočtů) je charakterizován principem dostatečné daňové výnosnosti. Jde o zabezpečení dostatečných, ale nikoliv přehnaných příjmů plynoucích z daní, tedy daňových výnosů.
Při stanovení výše daňového zatížení je nezbytné přihlížet k principu daňové pružnosti. Je jím vyjádřena nezbytnost přihlédnout nejen k výši daňových výnosů v daném roce, ale i v letech následujících. Měřítkem zde je tzv. daňová kvóta jako vztah mezi velikostí příjmů veřejných rozpočtů a hrubým domácím produktem (HDP). Další nutnou podmínkou při tvorbě daňové soustavy je dodržení principu daňové únosnosti. Posledním, avšak velmi důležitým principem je princip daňové spravovatelnosti. Daně, vybírané na základě platných zákonů a předpisů, nemusí být vždy zcela spravedlivé, musí však být spravovatelné.
Poplatníci a plátci daní
Výše uvedenými principy zdanění se řídí stát jako příjemce daňových výnosů při tvorbě daňové soustavy. Poplatník daně je ten, komu daň snižuje jeho prostředky, které má k dispozici. (zaměstnanec). Plátce daně je ten, který skutečně daň do státního rozpočtu nebo do jiného určeného veřejného fondu platí (zaměstnavatel).
Přímé daně - dopadají na důchod fyzických a právnických osob přímo.
Důchod je z národohospodářského hlediska chápán
• U fyzických osob, které podnikají (např. u soukromých podnikatelů), jako rozdíl mezi jejich příjmy a výdaji
• U právnických osob (např. u společností s ručením omezeným nebo u akciových společností) jako jejich hospodářský výsledek.
Nepřímé daně – dopadají na důchod fyzických nebo právnických osob nepřímo. Jedná se především o daně, které jsou spjaty s prodejem a poskytnutím zboží nebo služeb.
Reálné daně – se nevztahují k důchodům poplatníka, ale ke skutečnosti, která existuje nezávisle na tomto důchodu.
Touto skutečností (realitou) může být např.
1) Vlastnický vztah - k movitému nebo nemovitému majetku
2) Uživatelský vztah - např. k půdě
3) Zaměstnavatelský vztah - vyjádřený počtem pracovníků, nebo objemem
hrubých mezd.
Z toho, že poplatník je povinen odvést daň nezávisle na svém důchodu, vyplívá např. nezbytnost uhradit reálné daně, i když podnik vykáže ztrátu. Konkrétně daně jsou součástí daňového systému, který představuje kombinaci daní přímých, nepřímých a reálných.
Druhy daní
Daň z přidané hodnoty – Jde o daň, která souvisí s prodejem a s po¨skytnutím zboží nebo služeb. Základem pro výpočet daně je přidaná hodnota. Daň z přidané hodnoty (DPH) obecně zatěžuje zboží, tedy vše co je předmětem obchodu. Jsou to tedy např. i polotovary určené k dalšímu zpracování v jiném podniku. Daň je tedy rozložena mezi všechny články procesu zhodnocování – od základní suroviny po produkt určený ke konečné spotřebě. Samotný princip výpočtu daně z přidané hodnoty je velmi jednoduchý. Podnik nakupuje potřebné suroviny a na dokladech o nákupu jsou uvedeny mimo jiné i jeho ceny bez daně z přidané hodnoty a příslušná daň.
Spotřební daň – Součástí daňové soustavy je v ČR i v jiných zemích spotřební daň, jejíž odvod souvisí s prodejem vyjmenovaného zboží. V ČR podléhá spotřební dani toto zboží:
• Uhlovodíková paliva a maziva
• Líh a destiláty
• Pivo
• Víno
• Tabák a tabákové výrobky
Plátci daní jsou v ČR právnické a fyzické osoby, které uvedené zboží vyrábějí vyvážení nebo dovážejí.
Daň z příjmů fyzických osob – Základem pro výpočet daně jsou příjmy, snížené o výdaje (náklady) na jejich dosažení a udržení a upravené o řadu připočítatelných a odpočitatelných položek. Poplatníkem daně je každá fyzická osoba (včetně soukromých podnikatelů), pokud má zdanitelné příjmy. Za zaměstnance je povinen tuto daň odvádět zaměstnavatel, a to zálohově.
Daně podléhají příjmy:
1) Ze závislé činnosti a funkční požitky
2) Z podnikání a jiné samostatné výděleční činnosti
3) Z kapitálového majetku
4) Z pronájmu
5) Ostatní
Od základu daně se odčítají nezdanitelné položky:
1) Na poplatníka
2) Na vyživované dítě
3) Na manželku
4) Na poživatele plného či částeč. invalid. důchodu
5) Na dary do daného limitu
Daň z příjmů právnických osob – Poplatníky daně jsou všechny osoby mimo osoby fyzické. Předmětem daně pak jsou veškeré příjmy z činnosti právnických osob a z nakládání s veškerým majetkem. Základ daně vznikne tak, že se hospodářský výsledek před zdaněním upraví o řadu připočítatelných a odpočitatelných položek.
Daně z nemovitostí – Tato daně patří mezi daně reálné a vztahují se tedy na existující vlastnický nebo uživatelský vztah k nemovitosti. V rámci daní z nemovitostí rozeznáváme daň z pozemků a daň ze staveb.
Daň z pozemků – Předmětem daně jsou pozemky, které mohou poskytovat nějaký užitek. Jsou to tedy zejména tyto pozemky:
1) Orná půda
2) Chmelnice, vinice, ovocné sady
3) Trvalé lesní porosty a rybníky
4) Stavební a ostatní pozemky
Daň ze staveb – Předmětem daně jsou stavby, které slouží k bydlení, rekreaci a podnikatelské činnosti bez ohledu na jejich stavebně technické vybavení a stáří. Daňovou povinnost má každá fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na její sídlo, která vlastní nebo má zřízeno právo hospodaření ke stavbě nacházející se na území ČR.
Daň silniční – Předmětem silniční daně jsou vozidla opatřena státní poznávací značkou, která jsou používána k podnikatelské činnosti (vyjma vozidel jednostopých a tříkolových).
Daň dědická, daň darovací, daň z převodu nemovitostí – Daňová povinnost vzniká při zdědění majetku, převzetí daru nebo převodu nemovitosti.
Daně k ochraně životního prostředí – zavedení těchto dní je experimentem, se kterým se uvažuje jako s nástrojem nepřímého ovlivňování ekonomiky. Prozatím existuje systém poplatků za znečištění vody, ovzduší a půdy při emisi škodlivin.
Daňová soustava je vytvářena jako provázaný systém sestavený s cílem zabezpečit příjmy státního rozpočtu, popř. veřejných rozpočtů, vybíráním daní. Získané prostředky jsou pak používány na zabezpečení chodu státní správy a veřejného sektoru hospodářství. V moderním pojetí chápeme daně jako spoluúčast občanů a dalších ekonomických subjektů na státních veřejných výdajích. Daňová politika státu je součástí jeho hospodářské politiky.
Principy zdanění
Dnes uplatňované přístupy k vytváření daňové soustavy vycházejí z několika obecných principů. Především se uplatňuje princip daňové neutrality. Zdanění nemá ovlivňovat podnikatelské rozhodování. Zdanění ovšem je činitelem, který ovlivňuje rozhodování např. o tom, zda podnikat či nikoliv.
Princip daňové neutrality je doplněn principem univerzality. Cílem je to, aby zdanění platilo všeobecně, tedy prakticky pokud možno s co nejmenším počtem výjimek z daných pravidel. Hledisko příjmů státního rozpočtu (veřejných rozpočtů) je charakterizován principem dostatečné daňové výnosnosti. Jde o zabezpečení dostatečných, ale nikoliv přehnaných příjmů plynoucích z daní, tedy daňových výnosů.
Při stanovení výše daňového zatížení je nezbytné přihlížet k principu daňové pružnosti. Je jím vyjádřena nezbytnost přihlédnout nejen k výši daňových výnosů v daném roce, ale i v letech následujících. Měřítkem zde je tzv. daňová kvóta jako vztah mezi velikostí příjmů veřejných rozpočtů a hrubým domácím produktem (HDP). Další nutnou podmínkou při tvorbě daňové soustavy je dodržení principu daňové únosnosti. Posledním, avšak velmi důležitým principem je princip daňové spravovatelnosti. Daně, vybírané na základě platných zákonů a předpisů, nemusí být vždy zcela spravedlivé, musí však být spravovatelné.
Poplatníci a plátci daní
Výše uvedenými principy zdanění se řídí stát jako příjemce daňových výnosů při tvorbě daňové soustavy. Poplatník daně je ten, komu daň snižuje jeho prostředky, které má k dispozici. (zaměstnanec). Plátce daně je ten, který skutečně daň do státního rozpočtu nebo do jiného určeného veřejného fondu platí (zaměstnavatel).
Přímé daně - dopadají na důchod fyzických a právnických osob přímo.
Důchod je z národohospodářského hlediska chápán
• U fyzických osob, které podnikají (např. u soukromých podnikatelů), jako rozdíl mezi jejich příjmy a výdaji
• U právnických osob (např. u společností s ručením omezeným nebo u akciových společností) jako jejich hospodářský výsledek.
Nepřímé daně – dopadají na důchod fyzických nebo právnických osob nepřímo. Jedná se především o daně, které jsou spjaty s prodejem a poskytnutím zboží nebo služeb.
Reálné daně – se nevztahují k důchodům poplatníka, ale ke skutečnosti, která existuje nezávisle na tomto důchodu.
Touto skutečností (realitou) může být např.
1) Vlastnický vztah - k movitému nebo nemovitému majetku
2) Uživatelský vztah - např. k půdě
3) Zaměstnavatelský vztah - vyjádřený počtem pracovníků, nebo objemem
hrubých mezd.
Z toho, že poplatník je povinen odvést daň nezávisle na svém důchodu, vyplívá např. nezbytnost uhradit reálné daně, i když podnik vykáže ztrátu. Konkrétně daně jsou součástí daňového systému, který představuje kombinaci daní přímých, nepřímých a reálných.
Druhy daní
Daň z přidané hodnoty – Jde o daň, která souvisí s prodejem a s po¨skytnutím zboží nebo služeb. Základem pro výpočet daně je přidaná hodnota. Daň z přidané hodnoty (DPH) obecně zatěžuje zboží, tedy vše co je předmětem obchodu. Jsou to tedy např. i polotovary určené k dalšímu zpracování v jiném podniku. Daň je tedy rozložena mezi všechny články procesu zhodnocování – od základní suroviny po produkt určený ke konečné spotřebě. Samotný princip výpočtu daně z přidané hodnoty je velmi jednoduchý. Podnik nakupuje potřebné suroviny a na dokladech o nákupu jsou uvedeny mimo jiné i jeho ceny bez daně z přidané hodnoty a příslušná daň.
Spotřební daň – Součástí daňové soustavy je v ČR i v jiných zemích spotřební daň, jejíž odvod souvisí s prodejem vyjmenovaného zboží. V ČR podléhá spotřební dani toto zboží:
• Uhlovodíková paliva a maziva
• Líh a destiláty
• Pivo
• Víno
• Tabák a tabákové výrobky
Plátci daní jsou v ČR právnické a fyzické osoby, které uvedené zboží vyrábějí vyvážení nebo dovážejí.
Daň z příjmů fyzických osob – Základem pro výpočet daně jsou příjmy, snížené o výdaje (náklady) na jejich dosažení a udržení a upravené o řadu připočítatelných a odpočitatelných položek. Poplatníkem daně je každá fyzická osoba (včetně soukromých podnikatelů), pokud má zdanitelné příjmy. Za zaměstnance je povinen tuto daň odvádět zaměstnavatel, a to zálohově.
Daně podléhají příjmy:
1) Ze závislé činnosti a funkční požitky
2) Z podnikání a jiné samostatné výděleční činnosti
3) Z kapitálového majetku
4) Z pronájmu
5) Ostatní
Od základu daně se odčítají nezdanitelné položky:
1) Na poplatníka
2) Na vyživované dítě
3) Na manželku
4) Na poživatele plného či částeč. invalid. důchodu
5) Na dary do daného limitu
Daň z příjmů právnických osob – Poplatníky daně jsou všechny osoby mimo osoby fyzické. Předmětem daně pak jsou veškeré příjmy z činnosti právnických osob a z nakládání s veškerým majetkem. Základ daně vznikne tak, že se hospodářský výsledek před zdaněním upraví o řadu připočítatelných a odpočitatelných položek.
Daně z nemovitostí – Tato daně patří mezi daně reálné a vztahují se tedy na existující vlastnický nebo uživatelský vztah k nemovitosti. V rámci daní z nemovitostí rozeznáváme daň z pozemků a daň ze staveb.
Daň z pozemků – Předmětem daně jsou pozemky, které mohou poskytovat nějaký užitek. Jsou to tedy zejména tyto pozemky:
1) Orná půda
2) Chmelnice, vinice, ovocné sady
3) Trvalé lesní porosty a rybníky
4) Stavební a ostatní pozemky
Daň ze staveb – Předmětem daně jsou stavby, které slouží k bydlení, rekreaci a podnikatelské činnosti bez ohledu na jejich stavebně technické vybavení a stáří. Daňovou povinnost má každá fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na její sídlo, která vlastní nebo má zřízeno právo hospodaření ke stavbě nacházející se na území ČR.
Daň silniční – Předmětem silniční daně jsou vozidla opatřena státní poznávací značkou, která jsou používána k podnikatelské činnosti (vyjma vozidel jednostopých a tříkolových).
Daň dědická, daň darovací, daň z převodu nemovitostí – Daňová povinnost vzniká při zdědění majetku, převzetí daru nebo převodu nemovitosti.
Daně k ochraně životního prostředí – zavedení těchto dní je experimentem, se kterým se uvažuje jako s nástrojem nepřímého ovlivňování ekonomiky. Prozatím existuje systém poplatků za znečištění vody, ovzduší a půdy při emisi škodlivin.
35) Hotovost a hospodářský výsledek, jeho rozdělení
Hotovost a hospodářský výsledek, jeho rozdělení
Při činnosti dochází v podniku ke spotřebě výrobních činitelů – práce, materiálu, opotřebení strojů, nástrojů, budov. Aby bylo možno vyjádřit souhrnnou spotřebu činitelů, musíme jejich spotřebu vyjádřit v penězích. Spotřebu výrobních činitelů na určitý účel, vyjádřenou v peněžních jednotkách, nazýváme náklady. Náklady se vždy vztahují k určitým výkonům, určitému účelu. Tím se odlišují od výdajů. Prodejem výrobků a poskytováním služeb, tedy prodejem svých výkonů, podnik dosahuje výnosů. Výnosy můžeme charakterizovat jako výkony podniku vyjádřené v peněžních jednotkách. Rozdíl mezi celkovými náklady a výnosy podniku za určité období představuje hospodářský výsledek.
Může mít formu:
1) Zisku, jestliže výnosy přesahují náklady
2) Ztráty, jestliže náklady převyšují výnosy
Své hospodaření sleduje podnik v účetnictví. Vztah mezi náklady a výnosy je zachycen ve finančním výkazu, který je podnik povinen sestavovat ke konci roku.
Aby podnik dobře hospodařil, snaží se o dosažení maximálních příjmů a minimálních výdajů. Pokud jsou během daného období příjmy větší než výdaje, vzniká kladný tok hotovosti. Pokud jsou během daného období příjmy menší než výdaje, vzniká záporný tok hotovosti. Účetní evidence zahrnuje nejen stav a pohyb příjmů a výdajů, ale i stav a pohyb výnosů a nákladů. Výnosy jsou peněžním vyjádřením výkonů podniku. Výkony jsou věcným výsledkem výrobních a jiných činností podniku. Náklady představují účelové vynaložení – spotřebu - jednotlivých druhů majetku podniku a cizích výkonů (cizích prací a služeb)
Do nákladů patří:
1) provozní náklady
2) Finanční náklady
3) Daně z příjmů + mimořádné náklady
Některé náklady nejsou výdaji: příkladem jsou zejména odpisy. Rozdíl mezi výnosy a náklady je hospodářský výsledek. Hospodářským výsledkem se rozumí účetní hospodářský výsledek.Kladný hospodářský výsledek je označován jako zisk, záporný hospodářský výsledek jako ztráta. Zisk se pak rozděluje: můžeme zněj vytvářet fondy a pak z nich postupně odčerpávat prostředky na různé účely. Důsledkem použití zisku (např. zmíněné sociální účely i na odměny společníkům) je snížení kapitálu: dojde k tzv. dekapitalizaci podniku.
Finanční analýza
Finanční analýzu (rozbor) zpracováváme proto, abychom získali představu o současném a budoucím stavu podniku. Jde o to, abychom pomocí vhodně vybraných údajů zjistili, jak se vyvíjejí vzájemné vztahy (proporce). Zdrojem potřebných údajů o současném stavu podniku je především účetní evidence. Zdrojem údajů o budoucím stavu jsou údaje plánu. Předmětem finanční analýzy je komplexní hodnocení úspěšnosti podnikání z finančně ekonomických hledisek. Základním přístupem je srovnávání údajů a ukazatelů. Ukazatel u je poměrné číslo, které se obecně vypočítá jako:
A
u = ---------
B
Veličiny A, B v uvedeném vztahu jsou údaje, jejichž vzájemný poměr u chceme ukazatelem vyjádřit.
Vypočtený ukazatel je číslo, které má charakter koeficientu. Můžeme jej také vyjádřit v procentech tak, že hodnotu u násobíme stem. ( A = zisk, B = tržby)
Každý ukazatel charakterizuje nějakou ekonomickou proporci. Tím je dána jeho vypovídací schopnost. Výsledné hodnoty ukazatelů pak srovnáváme. Při srovnávání se opíráme o předem zvolenou srovnávací základnu. Zpravidla ji představují údaje v určitém roce nebo jejich časová řada, popř. údaje o variantě plánu.
V zásadě existují dva způsoby srovnávání:
1) Mezipodnikové (prostorové) srovnávání
2) časové rozhraní
Vstupní údaje i výsledky výpočtů sestavujeme do přehledných tabulek. Výsledky doplníme komentářem.
Komentář může být:
1) Konstatování
2) Interpretace
3) Doporučení
4) Závěry
Výsledovka – tento pojem se používá pro rekapitulaci výnosů, nákladů a výsledků hospodaření.
Sestavuje se za dané období pro hodnocení hospodaření podniku. Samotný pojem výsledovka je vžitým a často používaným alternativním pojmem k oficiálnímu názvu výkaz zisku a ztrát
Ukazatele finanční analýzy – analýzy finančního hospodaření podniku vychází z požadavku úspěšnosti podnikání, které lze vyjádřit takto:
1) Efektivně dosahovat zisk (tzn. Sledovat a hodnotit
výnosovou situaci podniku).
2) Průběžně udržovat finanční stabilitu podniku
(zabezpečovat schopnost placení a finanční nezávislosti
podniku).
Základními cíly analýzy je vystižně formulovat závěry na základě vypočítaných ukazatelů. Dále charakterizujeme ukazatele, které jsou nejčastěji používané při analýze finančního hospodaření podniku.
Výnosová situace – Ve vztahu ke kapitálu hodnotíme výnosovou situaci ukazateli výnosnosti, tj.
rentability kapitálu. Tyto ukazatele patří k nejdůležitějším charakteristikám úspěšnosti v podnikání. Schopnost kapitálu vytvářet zisk vyjadřuje ukazatel
Zisk před zdaněním
Rentability kapitálu = -----------------------------
pasiva
Dále nás bude jako podnikatele jistě zajímat zejména ukazatel
Zisk před zdaněním
Rentabilita vlastního kapitálu = ---------------------------------
Vlastní jmění
Ve vztahu k prodeji hodnotíme výnosovou situaci ukazatelem
Zisk před zdaněním
Rentabilita tržeb = ------------------------------
Tržby
Finanční rentabilita – Ve vztahu ke schopnosti placení hodnotíme finanční stabilitu ukazateli
likvidity. Podnik musí za každých okolností dostát svým závazkům. Pro plynulý chod finančních operací je přitom nejdůležitější to, aby podnik byl vždy schopen uhradit své krátkodobé závazky. Schopnost dostát krátkodobým závazkům, která se souhrnně nazývá likvidita, má tedy zřejmě různou kvalitu. Likvidita je schopnost přeměnit majetek v peníze.
Finanční analýza umožňuje získat představu o výsledcích hospodaření podniku. Výnosová situace
podniku se hodnotí na základě ukazatelů rentability kapitálu a rentability výnosů (tržeb), jeho finanční stability pak ukazateli likvidity a zadluženosti.
Vstupní údaje pro finanční analýzu získáváme z účetní evidence, souhrnné údaje jsou obsaženy především ve výsledovce a rozvaze.
Máme-li k dispozici souhrnné údaje, které podnik v návaznosti na účetnictví sestavuje pro přiznání k dani z příjmu a pro statické účely, musíme je pro finanční analýzu sestavit do potřebné formy. To se týká především výsledovky.
Hodnocení výsledků je založeno na ekonomickém srovnávání. Pomocí něho získáváme představu o změnách ekonomických proporcí proti minulému období nebo představu o uplynulém vývoji v časové řadě.
Rozvaha
Rozvaha představuje rekapitulaci aktiv a pasiv (majetku a kapitálu). Sestavuje se pro zjištění stavu ke konci
účetního období. Údaje z rozvahy slouží pro hodnocení hospodaření podniku. Pro účetní uzávěrku, daňové a statické účely se rozvaha sestavuje vždy pro stav 31.12. běžného roku. Rozvaha obsahuje soubor údajů použitelných pro získání představy o majetkové a kapitálové struktuře podniku.
Článek podporuje:
plastové ohebné hadice pro chladící kapaliny
Při činnosti dochází v podniku ke spotřebě výrobních činitelů – práce, materiálu, opotřebení strojů, nástrojů, budov. Aby bylo možno vyjádřit souhrnnou spotřebu činitelů, musíme jejich spotřebu vyjádřit v penězích. Spotřebu výrobních činitelů na určitý účel, vyjádřenou v peněžních jednotkách, nazýváme náklady. Náklady se vždy vztahují k určitým výkonům, určitému účelu. Tím se odlišují od výdajů. Prodejem výrobků a poskytováním služeb, tedy prodejem svých výkonů, podnik dosahuje výnosů. Výnosy můžeme charakterizovat jako výkony podniku vyjádřené v peněžních jednotkách. Rozdíl mezi celkovými náklady a výnosy podniku za určité období představuje hospodářský výsledek.
Může mít formu:
1) Zisku, jestliže výnosy přesahují náklady
2) Ztráty, jestliže náklady převyšují výnosy
Své hospodaření sleduje podnik v účetnictví. Vztah mezi náklady a výnosy je zachycen ve finančním výkazu, který je podnik povinen sestavovat ke konci roku.
Aby podnik dobře hospodařil, snaží se o dosažení maximálních příjmů a minimálních výdajů. Pokud jsou během daného období příjmy větší než výdaje, vzniká kladný tok hotovosti. Pokud jsou během daného období příjmy menší než výdaje, vzniká záporný tok hotovosti. Účetní evidence zahrnuje nejen stav a pohyb příjmů a výdajů, ale i stav a pohyb výnosů a nákladů. Výnosy jsou peněžním vyjádřením výkonů podniku. Výkony jsou věcným výsledkem výrobních a jiných činností podniku. Náklady představují účelové vynaložení – spotřebu - jednotlivých druhů majetku podniku a cizích výkonů (cizích prací a služeb)
Do nákladů patří:
1) provozní náklady
2) Finanční náklady
3) Daně z příjmů + mimořádné náklady
Některé náklady nejsou výdaji: příkladem jsou zejména odpisy. Rozdíl mezi výnosy a náklady je hospodářský výsledek. Hospodářským výsledkem se rozumí účetní hospodářský výsledek.Kladný hospodářský výsledek je označován jako zisk, záporný hospodářský výsledek jako ztráta. Zisk se pak rozděluje: můžeme zněj vytvářet fondy a pak z nich postupně odčerpávat prostředky na různé účely. Důsledkem použití zisku (např. zmíněné sociální účely i na odměny společníkům) je snížení kapitálu: dojde k tzv. dekapitalizaci podniku.
Finanční analýza
Finanční analýzu (rozbor) zpracováváme proto, abychom získali představu o současném a budoucím stavu podniku. Jde o to, abychom pomocí vhodně vybraných údajů zjistili, jak se vyvíjejí vzájemné vztahy (proporce). Zdrojem potřebných údajů o současném stavu podniku je především účetní evidence. Zdrojem údajů o budoucím stavu jsou údaje plánu. Předmětem finanční analýzy je komplexní hodnocení úspěšnosti podnikání z finančně ekonomických hledisek. Základním přístupem je srovnávání údajů a ukazatelů. Ukazatel u je poměrné číslo, které se obecně vypočítá jako:
A
u = ---------
B
Veličiny A, B v uvedeném vztahu jsou údaje, jejichž vzájemný poměr u chceme ukazatelem vyjádřit.
Vypočtený ukazatel je číslo, které má charakter koeficientu. Můžeme jej také vyjádřit v procentech tak, že hodnotu u násobíme stem. ( A = zisk, B = tržby)
Každý ukazatel charakterizuje nějakou ekonomickou proporci. Tím je dána jeho vypovídací schopnost. Výsledné hodnoty ukazatelů pak srovnáváme. Při srovnávání se opíráme o předem zvolenou srovnávací základnu. Zpravidla ji představují údaje v určitém roce nebo jejich časová řada, popř. údaje o variantě plánu.
V zásadě existují dva způsoby srovnávání:
1) Mezipodnikové (prostorové) srovnávání
2) časové rozhraní
Vstupní údaje i výsledky výpočtů sestavujeme do přehledných tabulek. Výsledky doplníme komentářem.
Komentář může být:
1) Konstatování
2) Interpretace
3) Doporučení
4) Závěry
Výsledovka – tento pojem se používá pro rekapitulaci výnosů, nákladů a výsledků hospodaření.
Sestavuje se za dané období pro hodnocení hospodaření podniku. Samotný pojem výsledovka je vžitým a často používaným alternativním pojmem k oficiálnímu názvu výkaz zisku a ztrát
Ukazatele finanční analýzy – analýzy finančního hospodaření podniku vychází z požadavku úspěšnosti podnikání, které lze vyjádřit takto:
1) Efektivně dosahovat zisk (tzn. Sledovat a hodnotit
výnosovou situaci podniku).
2) Průběžně udržovat finanční stabilitu podniku
(zabezpečovat schopnost placení a finanční nezávislosti
podniku).
Základními cíly analýzy je vystižně formulovat závěry na základě vypočítaných ukazatelů. Dále charakterizujeme ukazatele, které jsou nejčastěji používané při analýze finančního hospodaření podniku.
Výnosová situace – Ve vztahu ke kapitálu hodnotíme výnosovou situaci ukazateli výnosnosti, tj.
rentability kapitálu. Tyto ukazatele patří k nejdůležitějším charakteristikám úspěšnosti v podnikání. Schopnost kapitálu vytvářet zisk vyjadřuje ukazatel
Zisk před zdaněním
Rentability kapitálu = -----------------------------
pasiva
Dále nás bude jako podnikatele jistě zajímat zejména ukazatel
Zisk před zdaněním
Rentabilita vlastního kapitálu = ---------------------------------
Vlastní jmění
Ve vztahu k prodeji hodnotíme výnosovou situaci ukazatelem
Zisk před zdaněním
Rentabilita tržeb = ------------------------------
Tržby
Finanční rentabilita – Ve vztahu ke schopnosti placení hodnotíme finanční stabilitu ukazateli
likvidity. Podnik musí za každých okolností dostát svým závazkům. Pro plynulý chod finančních operací je přitom nejdůležitější to, aby podnik byl vždy schopen uhradit své krátkodobé závazky. Schopnost dostát krátkodobým závazkům, která se souhrnně nazývá likvidita, má tedy zřejmě různou kvalitu. Likvidita je schopnost přeměnit majetek v peníze.
Finanční analýza umožňuje získat představu o výsledcích hospodaření podniku. Výnosová situace
podniku se hodnotí na základě ukazatelů rentability kapitálu a rentability výnosů (tržeb), jeho finanční stability pak ukazateli likvidity a zadluženosti.
Vstupní údaje pro finanční analýzu získáváme z účetní evidence, souhrnné údaje jsou obsaženy především ve výsledovce a rozvaze.
Máme-li k dispozici souhrnné údaje, které podnik v návaznosti na účetnictví sestavuje pro přiznání k dani z příjmu a pro statické účely, musíme je pro finanční analýzu sestavit do potřebné formy. To se týká především výsledovky.
Hodnocení výsledků je založeno na ekonomickém srovnávání. Pomocí něho získáváme představu o změnách ekonomických proporcí proti minulému období nebo představu o uplynulém vývoji v časové řadě.
Rozvaha
Rozvaha představuje rekapitulaci aktiv a pasiv (majetku a kapitálu). Sestavuje se pro zjištění stavu ke konci
účetního období. Údaje z rozvahy slouží pro hodnocení hospodaření podniku. Pro účetní uzávěrku, daňové a statické účely se rozvaha sestavuje vždy pro stav 31.12. běžného roku. Rozvaha obsahuje soubor údajů použitelných pro získání představy o majetkové a kapitálové struktuře podniku.
Článek podporuje:
plastové ohebné hadice pro chladící kapaliny
34) Financování podniku
Financování podniku
Při financování a finančním řízení podniku je třeba vyřešit tyto nejdůležitější problémy:
1) Do čeho má podnik investovat
2) Z čeho má podnik investovat
3) Kolik ze získaných přínosů ponechat v podniku
Na stranu aktiv zapisujeme stav různých druhů majetku v hodnotovém vyjádření (v Kč). Na pořízení majetku
potřebujeme kapitál. Na stranu pasiv uvádíme, z jakých druhů kapitálu náš majetek pochází.
Význam financování a finančního řízení – Podstatou financování a finančního řízení je neustálé usměrňování
co nejvýhodnější struktury kapitálu a majetku. Úspěšnost této činnosti spočívá v tom, jak dokážeme uvést do souladu tyto základní okolnosti:
1) Každý investor preferuje více peněz než méně
2) Každý investor preferuje méně rizika než více
3) Každý investor preferuje stejné množství peněz dnes
spíše zítra
Faktor kvantity – ovlivňuje rozhodování tak, že dáváme přednost řešením, která nám slibují v daném období více finančních zdrojů.
Faktor rizika – nás ovlivňuje tím, že zvažujeme velikost očekávaných finančních zdrojů s ohledem na bezpečnost jejich získání.
Faktor času – nás zase ovlivňuje tak, že přihlížíme nejen k absolutní velikosti předpokládaných
finančních zdrojů, ale i jejich rozložení v čase.
Snahou finančních řízení podniku je zvyšování jeho finančních zdrojů, souhrnným ukazatelem pak je zvyšování
tržní hodnoty firmy.
Finanční řízení podniku zahrnuje dvě skupiny činností, a to:
1) Účetnictví a kontrolu
2) Finanční strategii
Cílem první skupiny činností je formulovat závěry a návrhy opatření na základě pohledu do minulosti.
Předmětem těchto činností je vedení účetnictví, daňová agendy apod. Dosažené evidované výsledky hospodaření podniku jsou podkladem pro jejich finanční analýzu. Druhá skupina činností se zaměřuje především na investiční rozhodování podniku a usměrňování struktury kapitálu včetně rozdělování finančních zdrojů. Tyto činnosti představují především pohled do budoucnosti a jsou podkladem pro finanční plán.
Zdroje financování – Podnik jako ekonomický subjekt rozlišuje finanční prostředky podle jejich původu na vlastní a cizí zdroje.
Financování z vlastních zdrojů zahrnuje:
1) Interní financování – provádí se využitím zisku po
zdanění a odpisů
2) Financování pomocí kapitálových vkladů – vlastník
vkládá do podniku finanční prostředky, které nabývají podobu podílu ve společnosti s ručením omezeným nebo akcií v akciové společnosti.
Financování z cizích zdrojů zahrnuje:
1) Obchodní úvěry – vznikají v důsledku časového
nesouladu mezi skutečným dodáním materiálu a placením dodávek
2) Bankovní úvěry – kapitál poskytne peněžní ústav za
sjednaných podmínek.
Zdroje se také člení z hlediska času, po který je můžeme využívat. Rozeznáváme zdroje krátkodobé a dlouhodobé. Kritériem pro členění z hlediska času je jeden rok.
Krátkodobé – zdroje financování může podnik získat i jako obchodní úvěr. Dodá-li našemu podniku jiný podnik (dodavatel) nějaký materiál, poskytuje nám tím v podstatě úvěr do té doby, dokud mu nezaplatíme. Zvláštním případem je zbožový úvěr – náklady na dodaný materiál nehradíme penězi, ale výrobky našeho podniku. Pokud jsou úvěry poskytovány v cizích měnách, hovoříme o devizových, popř. i o euroměnových úvěrech.
Úvěry Forma poskytnutí Formy splácení
1) Peněžní Peníze Peníze
2) Obchodní Zboží Peníze
3) Zbožové Zboží Zboží
4) Předplatné Peníze Zboží
5) Devizové a euroměnové Zahraniční peníze Zahraniční peníze
Finanční plánování a řízení – Plánování je proces formulace cílů a cest, kterými lze těchto cílů dosáhnout. Při finančním plánování promítáme možnosti financování a zhodnocování kapitálu do budoucnosti a posuzujeme, jak se projeví důsledky finančního a investičního rozhodování v hospodaření podniku. Výsledkem je finanční plán. Řeší v zásadě otázky „jak utratit peníze“. Finanční plánování pomáhá podniku vyhnout se chybám v budoucnosti.
Finanční pánování zahrnuje:
1) Stanovení finančních cílů podniku
2) Analýzu rozdílů mezi skutečným a cílovým (očekávaným) stavem
3) Souhrn opatření potřebných k dosažení cílů
Stejně jako při plánování všeobecně, rozeznáváme i při finančním plánování časový horizont, který je jeden rok. Je to nejdelší výhled v čase, který jsme předem určili. Podle toho rozeznáváme krátkodobé a dlouhodobé finanční plánování.
Krátkodobé finanční plánování – tím máme na mysli plánování s časovým horizontem několika
měsíců až jednoho roku. Krátkodobé finanční plánování souvisí zejména s běžnou hospodářskou činností podniku.
Dlouhodobé finanční plánování – se obvykle uplatňuje ve výhledu (na časovém horizontu) 2 až 5 let.
Existují však některé oblasti (např. plánování investic), kde se plánuje i s delším výhledem.
Souhrnný dlouhodobý finanční plán – vychází z uvažovaných projektů a dalších opatřeních, které
hodlá podnik realizovat na zvoleném časovém horizontu.
Finanční plánování i již probranou finanční analýzu zabezpečuje finanční útvar, který se zaměřuje zpravidla na tyto činnosti:
1) Financování podniku
2) Finanční řízení
3) Finanční plánování
4) Účetnictví
5) Statistiku
Zakladatelský rozpočet – ve finančním pánování představuje sestavení zakladatelského rozpočtu zvláštní případ. Souhrnným výsledkem je rozvaha, která obsahuje základní údaje o struktuře majetku a kapitálu. Je především podkladem pro rozhodnutí o tom, zda je reálné obstarat potřebný kapitál a zda tedy vskutku můžeme zahájit podnikatelskou činnost.
Souhrnný finanční plán – Finanční dopady realizace podnikatelských záměrů a dalších rozhodnutí managementu podniku, včetně organizačních a technických opatřeních, se promítají do souhrnného finančního plánu.
Souhrnný finanční plán se zpravidla zaměřuje na:
1) Odbyt a tržby
2) Výsledky hospodaření
3) Požadavky na majetek
4) Potřebu finančních zdrojů
5) Ekonomické předpoklady
Odbyt a tržby – Základním východiskem zde je výzkum trhu. Vzhledem k tomu, že v tržním
hospodářství je odhad budoucího vývoje odbytu a tržeb nejistý, používá se často intervalových odhadů, které vyjadřují horní (optimistickou) a dolní (pesimistickou) variantu očekávaných příjmů z prodeje.
Výsledky hospodaření – Do výsledků hospodaření se promítají všechny plánované činnosti podniku.
Výsledky hospodaření podniku se promítají do plánu tvorby zisku, plánu peněžních příjmů a výdajů a do plánované rozvahy.
Plán tvorby zisku – obsahuje údaje, které jsou shrnutím podkladů vyplývajících z analýzy a průzkumu
trhu na straně jedné a věcných i ekonomických předpokladů zabezpečení výroby na straně druhé.
Plán peněžních příjmů a výdajů – je shrnutím údajů o očekávaném pohybu peněžních prostředků,
tedy o peněžních tocích.
Požadavky na majetek – Součástí plánu jsou uvažované kapitálové výdaje, především:
1) Investice na pořízení HIM - pro obnovu a technické zhodnocení
- pro rozvoj podniku
2) Výdaje na inovace výrobků
3) Ekologické výdaje
Potřeba finančních zdrojů – Zde se plán zaměřuje na možnosti obstarání potřebného kapitálu.
Ekonomické předpoklady – Podnik jako ekonomický systém je propojen s jeho ekonomickým okolím.
Perspektivní chování okolí podniku je významným činitelem, který ovlivňuje jeho rozvoj.
Finanční plánování je specificky zaměřená, kvalifikovaná činnost, jejímž výsledkem je takové řešení,
které zabezpečuje žádoucí výnosovou situaci a finanční stabilitu podniku na zvoleném časovém horizontu.
Finanční plánování se zaměřuje na vyjádření a hodnocení ekonomických důsledků realizace komplexu opatření, která mají v podniku uskutečnit v daném výhledu.
Pro řízení podniku má rovnocenný význam jak krátkodobé, tak i dlouhodobé finanční plánování. Oba typy plánování se vzájemně doplňují a jsou propojeny především plánováním hotovosti, které si klade za cíl udržovat solventnost a likviditu podniku.
Hodnocení podnikatelských záměrů je důležitou součástí dlouhodobého plánování. Zejména v této oblasti se používají specifické metody hodnocení, především výpočet doby návratnosti úvěru, testování výnosnosti pomocí výpočtu netto současné hodnoty peněžních toků a výpočet vnitřního výnosového procenta.
Komplex důsledků realizace všech plánovaných akcí se do tvorby zisku, očekávaného vývoje hotovosti a rozvahy nejúčelněji promítají za podpory speciálních počítačových programů.
Při financování a finančním řízení podniku je třeba vyřešit tyto nejdůležitější problémy:
1) Do čeho má podnik investovat
2) Z čeho má podnik investovat
3) Kolik ze získaných přínosů ponechat v podniku
Na stranu aktiv zapisujeme stav různých druhů majetku v hodnotovém vyjádření (v Kč). Na pořízení majetku
potřebujeme kapitál. Na stranu pasiv uvádíme, z jakých druhů kapitálu náš majetek pochází.
Význam financování a finančního řízení – Podstatou financování a finančního řízení je neustálé usměrňování
co nejvýhodnější struktury kapitálu a majetku. Úspěšnost této činnosti spočívá v tom, jak dokážeme uvést do souladu tyto základní okolnosti:
1) Každý investor preferuje více peněz než méně
2) Každý investor preferuje méně rizika než více
3) Každý investor preferuje stejné množství peněz dnes
spíše zítra
Faktor kvantity – ovlivňuje rozhodování tak, že dáváme přednost řešením, která nám slibují v daném období více finančních zdrojů.
Faktor rizika – nás ovlivňuje tím, že zvažujeme velikost očekávaných finančních zdrojů s ohledem na bezpečnost jejich získání.
Faktor času – nás zase ovlivňuje tak, že přihlížíme nejen k absolutní velikosti předpokládaných
finančních zdrojů, ale i jejich rozložení v čase.
Snahou finančních řízení podniku je zvyšování jeho finančních zdrojů, souhrnným ukazatelem pak je zvyšování
tržní hodnoty firmy.
Finanční řízení podniku zahrnuje dvě skupiny činností, a to:
1) Účetnictví a kontrolu
2) Finanční strategii
Cílem první skupiny činností je formulovat závěry a návrhy opatření na základě pohledu do minulosti.
Předmětem těchto činností je vedení účetnictví, daňová agendy apod. Dosažené evidované výsledky hospodaření podniku jsou podkladem pro jejich finanční analýzu. Druhá skupina činností se zaměřuje především na investiční rozhodování podniku a usměrňování struktury kapitálu včetně rozdělování finančních zdrojů. Tyto činnosti představují především pohled do budoucnosti a jsou podkladem pro finanční plán.
Zdroje financování – Podnik jako ekonomický subjekt rozlišuje finanční prostředky podle jejich původu na vlastní a cizí zdroje.
Financování z vlastních zdrojů zahrnuje:
1) Interní financování – provádí se využitím zisku po
zdanění a odpisů
2) Financování pomocí kapitálových vkladů – vlastník
vkládá do podniku finanční prostředky, které nabývají podobu podílu ve společnosti s ručením omezeným nebo akcií v akciové společnosti.
Financování z cizích zdrojů zahrnuje:
1) Obchodní úvěry – vznikají v důsledku časového
nesouladu mezi skutečným dodáním materiálu a placením dodávek
2) Bankovní úvěry – kapitál poskytne peněžní ústav za
sjednaných podmínek.
Zdroje se také člení z hlediska času, po který je můžeme využívat. Rozeznáváme zdroje krátkodobé a dlouhodobé. Kritériem pro členění z hlediska času je jeden rok.
Krátkodobé – zdroje financování může podnik získat i jako obchodní úvěr. Dodá-li našemu podniku jiný podnik (dodavatel) nějaký materiál, poskytuje nám tím v podstatě úvěr do té doby, dokud mu nezaplatíme. Zvláštním případem je zbožový úvěr – náklady na dodaný materiál nehradíme penězi, ale výrobky našeho podniku. Pokud jsou úvěry poskytovány v cizích měnách, hovoříme o devizových, popř. i o euroměnových úvěrech.
Úvěry Forma poskytnutí Formy splácení
1) Peněžní Peníze Peníze
2) Obchodní Zboží Peníze
3) Zbožové Zboží Zboží
4) Předplatné Peníze Zboží
5) Devizové a euroměnové Zahraniční peníze Zahraniční peníze
Finanční plánování a řízení – Plánování je proces formulace cílů a cest, kterými lze těchto cílů dosáhnout. Při finančním plánování promítáme možnosti financování a zhodnocování kapitálu do budoucnosti a posuzujeme, jak se projeví důsledky finančního a investičního rozhodování v hospodaření podniku. Výsledkem je finanční plán. Řeší v zásadě otázky „jak utratit peníze“. Finanční plánování pomáhá podniku vyhnout se chybám v budoucnosti.
Finanční pánování zahrnuje:
1) Stanovení finančních cílů podniku
2) Analýzu rozdílů mezi skutečným a cílovým (očekávaným) stavem
3) Souhrn opatření potřebných k dosažení cílů
Stejně jako při plánování všeobecně, rozeznáváme i při finančním plánování časový horizont, který je jeden rok. Je to nejdelší výhled v čase, který jsme předem určili. Podle toho rozeznáváme krátkodobé a dlouhodobé finanční plánování.
Krátkodobé finanční plánování – tím máme na mysli plánování s časovým horizontem několika
měsíců až jednoho roku. Krátkodobé finanční plánování souvisí zejména s běžnou hospodářskou činností podniku.
Dlouhodobé finanční plánování – se obvykle uplatňuje ve výhledu (na časovém horizontu) 2 až 5 let.
Existují však některé oblasti (např. plánování investic), kde se plánuje i s delším výhledem.
Souhrnný dlouhodobý finanční plán – vychází z uvažovaných projektů a dalších opatřeních, které
hodlá podnik realizovat na zvoleném časovém horizontu.
Finanční plánování i již probranou finanční analýzu zabezpečuje finanční útvar, který se zaměřuje zpravidla na tyto činnosti:
1) Financování podniku
2) Finanční řízení
3) Finanční plánování
4) Účetnictví
5) Statistiku
Zakladatelský rozpočet – ve finančním pánování představuje sestavení zakladatelského rozpočtu zvláštní případ. Souhrnným výsledkem je rozvaha, která obsahuje základní údaje o struktuře majetku a kapitálu. Je především podkladem pro rozhodnutí o tom, zda je reálné obstarat potřebný kapitál a zda tedy vskutku můžeme zahájit podnikatelskou činnost.
Souhrnný finanční plán – Finanční dopady realizace podnikatelských záměrů a dalších rozhodnutí managementu podniku, včetně organizačních a technických opatřeních, se promítají do souhrnného finančního plánu.
Souhrnný finanční plán se zpravidla zaměřuje na:
1) Odbyt a tržby
2) Výsledky hospodaření
3) Požadavky na majetek
4) Potřebu finančních zdrojů
5) Ekonomické předpoklady
Odbyt a tržby – Základním východiskem zde je výzkum trhu. Vzhledem k tomu, že v tržním
hospodářství je odhad budoucího vývoje odbytu a tržeb nejistý, používá se často intervalových odhadů, které vyjadřují horní (optimistickou) a dolní (pesimistickou) variantu očekávaných příjmů z prodeje.
Výsledky hospodaření – Do výsledků hospodaření se promítají všechny plánované činnosti podniku.
Výsledky hospodaření podniku se promítají do plánu tvorby zisku, plánu peněžních příjmů a výdajů a do plánované rozvahy.
Plán tvorby zisku – obsahuje údaje, které jsou shrnutím podkladů vyplývajících z analýzy a průzkumu
trhu na straně jedné a věcných i ekonomických předpokladů zabezpečení výroby na straně druhé.
Plán peněžních příjmů a výdajů – je shrnutím údajů o očekávaném pohybu peněžních prostředků,
tedy o peněžních tocích.
Požadavky na majetek – Součástí plánu jsou uvažované kapitálové výdaje, především:
1) Investice na pořízení HIM - pro obnovu a technické zhodnocení
- pro rozvoj podniku
2) Výdaje na inovace výrobků
3) Ekologické výdaje
Potřeba finančních zdrojů – Zde se plán zaměřuje na možnosti obstarání potřebného kapitálu.
Ekonomické předpoklady – Podnik jako ekonomický systém je propojen s jeho ekonomickým okolím.
Perspektivní chování okolí podniku je významným činitelem, který ovlivňuje jeho rozvoj.
Finanční plánování je specificky zaměřená, kvalifikovaná činnost, jejímž výsledkem je takové řešení,
které zabezpečuje žádoucí výnosovou situaci a finanční stabilitu podniku na zvoleném časovém horizontu.
Finanční plánování se zaměřuje na vyjádření a hodnocení ekonomických důsledků realizace komplexu opatření, která mají v podniku uskutečnit v daném výhledu.
Pro řízení podniku má rovnocenný význam jak krátkodobé, tak i dlouhodobé finanční plánování. Oba typy plánování se vzájemně doplňují a jsou propojeny především plánováním hotovosti, které si klade za cíl udržovat solventnost a likviditu podniku.
Hodnocení podnikatelských záměrů je důležitou součástí dlouhodobého plánování. Zejména v této oblasti se používají specifické metody hodnocení, především výpočet doby návratnosti úvěru, testování výnosnosti pomocí výpočtu netto současné hodnoty peněžních toků a výpočet vnitřního výnosového procenta.
Komplex důsledků realizace všech plánovaných akcí se do tvorby zisku, očekávaného vývoje hotovosti a rozvahy nejúčelněji promítají za podpory speciálních počítačových programů.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)