Podniková ekonomika a účetnictví

Vlastní kapitál -- představuje vlastní zdroje financování majetku
Podnikatele

Základní kapitál - představuje souhrn vkladů společníků do
společnosti.
Kapitálové fondy -- do této kategorie se účtují dary, nevratné dotace,
a také emisní ažio z emitovaných akcií
Fondy ze zisku -- naplňují se ze zisku společnosti. Povinným fondem ze
zisku je rezervní fond.
Výsledek hospodaření minulých let -- do této kategorie se rozhodnutím
valné hromady převádí výsledek hospodaření účetního období (kladný
výsl. hosp. = zisk; záporný výsl. hosp. = ztráta)

Cizí zdroje -- zdroje financování majetku podnikatele, Které bude muset
vracet, případně uhradit v budoucnu
Rezervy -- rezervy vytvořené např. na špatné úvěry
Dlouhodobé závazky -- jde o závazky, jejichž splatnost byla při vzniku
účetního případu delší než jeden rok
Krátkodobé závazky -- jde o závazky, jejichž splatnost nebyla při
vzniku účetního případu delší než jeden rok
Bankovní úvěry a výpomoci -- jde o závazky vůči bankám, které se dále
dělí na dlouhodobé a krátkodobé

Součet všech aktiv (aktiva celkem) se musí rovnat součtu všech pasiv
(pasiva celkem).

Podniková ekonomika a účetnictví

Rozebrání jednotlivých položek:
Pohledávky za upsaný základní kapitál -- pohledávky za společníky,
kteří dosud nesplatili celou hodnotu svého vkladu

Dlouhodobý majetek -- zahrnuje aktiva trvalejšího charakteru,
s předpokládanou dobou použitelnosti delší než 1 rok (stálá neboli
fixní aktiva)
Dlouhodobý nehmotný majetek -- software, licence, atd. s cenou vyšší
než 60 000,- Kč
Dlouhodobý hmotný majetek -- stavby, stroje, zařízení, atd. s cenou
vyšší než 40 000,- Kč
Dlouhodobý finanční majetek -- podílnické cenné papíry (akcie, zatímní
listy) ve společnostech s rozhodujícím vlivem (podíl nad 50%
základního kapitálu) a ve společnostech s podstatným vlivem (podíl nad
20% základního kapitálu), dále dluhopisy a jiné dluhové cenné papíry,
jejichž doba splatnosti při vzniku účetního případu byla delší než 1
rok.

Oběžná aktiva -- jsou aktiva krátkodobého charakteru
Zásoby -- zásoby jak materiálu, tak i hotových výrobků
Dlouhodobé pohledávky -- pohledávky, jejichž splatnost při vzniku
účetního případu byla delší než 1 rok
Krátkodobé pohledávky -- pohledávky, jejichž splatnost při vzniku
účetního případu byla do 1 roku
Krátkodobý finanční majetek -- peníze v pokladně, peníze na běžném účtu
v bance, majetkové cenné papíru představující podíl na základním
kapitálu do 20%, dluhové cenné papíry, jejichž splatnost byla při
vzniku účetního případu do 1 roku (pokladniční poukázky, směnky)

Reálná výše příjmů a výdajů veřejných rozpočtů, Podniková ekonomika a účetnictví

Reálná výše příjmů a výdajů veřejných rozpočtů a toky mezi nimi

Přes veřejné rozpočty se přerozdělí necelý 1 bilión korun, což je
přibližně polovina hodnoty hrubého domácího produktu. Z prostředků
přerozdělovaných přes veřejné rozpočty se pak zhruba tři čtvrtiny
přerozdělí přes státní rozpočet.

Podniková ekonomika a účetnictví

Účetnictví
Rozvaha (bilance)

Aktiva celkem Pasiva celkem

Pohledávky za upsaný základní Vlastní kapitál
kapitál -Základní kapitál
-Kapitálové fondy
Dlouhodobý majetek -Rezervní fondy, nedělitelný
-Dlouhodobý nehmotný majetek fond a ostatní fondy ze zisku
-Dlouhodobý hmotný majetek (tzv. fondy ze zisku)
-Dlouhodobý finanční majetek -Výsledek hospodaření minulých
let
-Výsledek hospodaření běžného
Oběžná aktiva účetního období
-Zásoby
-Dlouhodobé pohledávky Cizí zdroje
-Krátkodobé pohledávky -Rezervy
-Krátkodobý finanční majetek -Dlouhodobé závazky
-Krátkodobé závazky
-Bankovní úvěry a výpomoci
Časové rozlišení
Časové rozlišení

Nepřímé daně

II. Nepřímé daně
7. Daň z přidané hodnoty
Předmět daně: prodej zboží a poskytování služeb
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: 22% a 5%.
8. Spotřební daň
Předmět daně: uhlovodíková paliva a maziva, líh, pivo, víno,
tabákové výrobky
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená

Dalším hlediskem pro rozdělení jednotlivých daní do skupin může být
i druh předmětu zdanění, zda se zdaňuje důchod, majetek nebo spotřeba.
Důchodovou daní je ze zákonných daní daň z příjmů. Majetkovými daněmi
je daň z nemovitostí, daň darovací, daň dědická, daň z převodu
nemovitostí a daň silniční. Spotřebními daněmi je daň z přidané
hodnoty, jako univerzální spotřební daň, a spotřební daň, jako
selektivní spotřební daň.

Rozpočtové určení daní

Rozpočtové určení daní
Přidělení jednotlivých výnosů daní nebo jejich částí jednotlivým
veřejným rozpočtům určuje zákon č.243/2000 Sb., o rozpočtovém určení
výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním
fondům. Daně jejichž celý výnos je svěřen veřejným rozpočtům na jednom
stupni se nazývají svěřené daně (např. daň z nemovitostí) a daně,
které jsou rozděleny mezi veřejné rozpočty na více stupních se
nazývají sdílené daně (např. daně z příjmů).
Ze zákona o rozpočtovém určení daní mají obce přidělen celý výnos
daně z nemovitostí, které se nacházejí na území dané obce, 20,59% z
celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a přibližně stejné
procento celostátního hrubého výnosu daní z příjmů. Procento, kterým
se jednotlivá obec podílí na stanovené procentní části celostátního
výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů, určí ministerstvo
financí dvěma vyhláškami. První výše procenta vychází z počtu obyvatel
obce a koeficientu, který zohledňuje velikost obce6. Druhá výše
procenta vychází z počtu zaměstnanců v obci.

Rozpočtové určení daní

Krajské rozpočty mají přiděleno 3,1% z celostátního hrubého výnosu
daně z přidané hodnoty a přibližně stejné procento daní z příjmů.
Procento, kterým se jednotlivý kraj podílí na stanovené procentní
části celostátního výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů, je
uvedeno v příloze zákona o rozpočtovém určení daní.
Ze státních fondů má přidělen výnos daně pouze jeden, a to Státní
fond dopravní infrastruktury, který má přidělen celý celostátní hrubý
výnos silniční daně a 20% z celostátního hrubého výnosu spotřební daně
z uhlovodíkových paliv a maziv.
Zbytek výnosů daní, který tvoří největší část celkového daňového
výnosu, je příjmem státního rozpočtu. Jde o celý výnos daně darovací,
dědické a z převodu nemovitostí a o větší části výnosu daně z příjmů,
daně z přidané hodnoty a spotřební daně.

Výše sazby daně: 31%

Výše sazby daně: 31%
2. Daň z nemovitostí
Předmět daně: pozemky a stavby
Charakteristika daně: opakovaně stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená
3. Daň dědická
Předmět daně: nabytí majetku děděním
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě
progresivní
Výše sazby daně: 0,5% - 20%, osvobození pro příbuzné v řadě přímé
a pro manžele
4. Daň darovací
Předmět daně: bezúplatné nabytí majetku
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě
progresivní
Výše sazby daně: 1% - 40%
5. Daň z převodu nemovitostí
Předmět daně: úplatný převod nebo přechod vlastnictví k
nemovitosti,
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: 5%.
6. Silniční daň
Předmět daně: vozidla, která jsou používána nebo určena
k podnikání
Charakteristika daně: opakovaně stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená

Daně

Daně
Daň je povinná, nenávratná, neekvivalentní (neodpovídá jí konkrétní
protiplnění) platba. Základní rozdělení daní je na daně přímé a daně
nepřímé. Přímé daně dopadají přímo na konkrétního poplatníka, kterého
jsme schopni určit, zatímco nepřímé daně zatěžují zboží a služby a
konkrétního poplatníka nejsme schopni určit.
Přehled daní a jejich základní charakteristika:
I. Přímé daně
1. Daně z příjmů - dále se dělí na:
a) Daň z příjmů fyzických osob
Předmět daně: příjmy ze závislé činnosti (mzdy), funkční požitky,
příjmy z podnikání , z kapitálového majetku, z pronájmu, atd.
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě
progresivní (s vyšším příjmem daňová sazba udávaná v procentech se
zvyšuje pro jednotlivé části základu daně)
Výše sazby daně: 15% - 32%
b) Daň z příjmů právnických osob
Předmět daně: příjmy z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým
majetkem
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární (stejná
sazba pro všechny výše příjmů)

Veřejné rozpočty v České republice

Veřejné rozpočty v České republice
Veřejný rozpočet chápeme především jako finanční plán, jako bilanci
předpokládaných příjmů a výdajů. Veřejný rozpočet je významným
nástrojem veřejné politiky. Veřejné rozpočty se sestavují na období
jednoho kalendářního roku a sestavují se opakovaně.
Jedním ze základních znaků veřejných rozpočtů je, že jsou samostatně
sestavovány a schvalovány. Dalším základním znakem veřejných rozpočtů
je zákonné zajištění příjmů těchto veřejných rozpočtů, které jim
zajistí alespoň částečně nezávislou existenci. Typicky jde o přidělení
výnosů určitých daní. Uvedené znaky jsou znaky zásadními, které nejsou
bez výjimek. Státní fondy, kromě Státního fondu dopravní
infrastruktury, jsou téměř zcela závislé na finančních prostředcích ze
státního rozpočtu, případně z jiných (veřejných) rozpočtů.
Podle Českého statistického úřadu jsou jako veřejné rozpočty v užším
pojetí chápany státní rozpočet a územní rozpočty. (Územní rozpočty se
dříve nazývaly místní rozpočty.) V České republice je to tedy státní
rozpočet a rozpočty krajů a obcí. V širším (a více používaném) pojetí
podle Českého statistického úřadu přistupují k výše uvedeným rozpočtům
ještě rozpočty státních fondů.

Veřejné rozpočty v České republice

Výsledná struktura veřejných rozpočtů pak vypadá následovně:

A. Státní rozpočet
B. Územní rozpočty:
B.I. Rozpočty krajů
B.II. Rozpočty obcí
C. Rozpočty státních fondů

Za rozpočty státních fondů jsou považovány pouze rozpočty fondů,
které jsou za státní fondy považovány podle zákona (jejich název musí
obsahovat slova "státní fond"). Státních fondů je sedm:
Státní fond životního prostředí
Státní fond pro zúrodnění půdy
Státní fond kultury
Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie
Státní zemědělský intervenční fond
Státní fond dopravní infrastruktury
Státní fond rozvoje bydlení

Vymezení veřejných rozpočtů právními předpisy je širší. Mimo výše
uvedené rozpočty se do veřejných rozpočtů podle právních předpisů
zahrnují především rozpočty tzv. privatizačních fondů - Fondu
národního majetku a Pozemkového fondu, dále pak rozpočet Všeobecné
zdravotní pojišťovny.

veřejný sektor, Veřejné finance

Celý veřejný sektor můžeme rozdělit do šesti bloků: blok
společenských potřeb (veřejná správa, justice, policie, armáda), blok
rozvoje člověka (školství, kultura, televize, zdravotnictví, sociální
služby), blok poznání a informací (věda a výzkum), blok technické
infrastruktury (doprava, spoje, energetika), blok privátních statků
(bydlení, zemědělství a lesnictví), blok existenčních jistot (pracovní
příležitosti).
Velikost veřejného sektoru v jednotlivých státech je dána faktory
ekonomickými, historickými, geografickými, demografickými, kulturně
náboženskými a politickými.

Veřejné finance
Veřejné finance jsou souhrnem peněžních vztahů, které souvisí
s tvorbou, rozdělováním a použitím peněžních prostředků za ingerence
veřejné moci. Zaměříme-li se na příjmovou stránku veřejných rozpočtů,
pak veřejné finance budou mít podobu především daní a dalších
povinných plateb. Pokud se zaměříme na výdajovou stránku veřejných
rozpočtů půjde o peníze na provoz veřejné správy, transfery
domácnostem, obranu, bezpečnost, justici a další. To vše jsou veřejné
finance.

Veřejné finance

Veřejná moc v demokratických státech vzniká na základě veřejné
volby. Veřejná volba může být buď přímá, což je kolektivní rozhodování
všemi občany, resp. občany-voliči (volby, referendum) anebo nepřímá,
což je rozhodování orgánů složených ze zástupců občanů (parlament,
obecní zastupitelstvo).
Veřejné finance se přerozdělují přes veřejné rozpočty. Veřejný
rozpočet lze sestavit jako vyrovnaný, kdy se příjmy rovnají výdajům,
přebytkový, kdy příjmy převyšují výdaje anebo schodkový (deficitní),
kdy výdaje převyšují příjmy.
Veřejný dluh je součtem všech předchozích schodků veřejných
rozpočtů, zvýšený o úroky "naběhlými" k tomuto součtu (obdobně státní
dluh).
Transfery jsou převody peněžních prostředků mezi jednotlivými
veřejnými rozpočty nebo mezi veřejným rozpočtem a soukromými osobami,
aniž by tomuto převodu odpovídalo ekvivalentní protiplnění.

Veřejné statky, externality a přirozené monopoly

Částečně veřejné statky jsou statky, kde vyloučení je sice možné,
ale není žádoucí. Například je možné zavést poplatky za využívání
mostu. Ale náklady na realizaci tohoto opatření budou vyšší než přínos
z něho. Dalším důvodem může být to, že pokud je most využíván pouze
z části jeho maximální kapacity, zavedením poplatků nastane odliv
"zákazníků" využívajících most, což není veřejně prospěšné. Jiná
situace je u mostu, kde poptávka po využití tohoto mostu je vyšší než
kapacita mostu. V tomto případě zavedení poplatků může působit jako
vhodné regulační opatření, navíc přinášející zvýšení veřejných příjmů.
Veřejný sektor poskytuje také soukromé statky. V České republice jde
především o provozování železnic, poštovních služeb, a alespoň zatím
také provozování telekomunikací, výroba, transport a rozvod elektřiny
a transport a rozvod plynu. Tyto služby provozují buď státní podniky
anebo akciové společnosti, v nichž má rozhodující vliv stát.
V současné době se již většinou nejedná o oblasti ve kterých by měl
stát vyhrazený monopol, nicméně poskytování těchto statků veřejným
sektorem stále převažuje.

Externalita

Externalitou nazýváme dopad určité činnosti, který ovlivňuje jiné
osoby, aniž by tyto za něj musely platit nebo naopak byly
odškodňovány. V prvním případě se jedná o pozitivní ovlivňování
(pozitivní externality), v druhém případě o negativní ovlivňování
(negativní externality). Příkladem negativní externality může být
provoz teplárny, která plynnými emisemi negativně ovlivňuje životní
prostředí, čímž vzniká jiným osobám újma jednak nemateriální
(nepříjemné životní prostředí) a jednak materiální (vyšší náklady na
zdravotní péči).
Přirozené monopoly je odvětví ekonomiky, které svou podstatou
směřuje k dominanci jediného subjektu. Vstup jiných subjektů do
odvětví je spojen s mnohem vyššími náklady než další rozšíření
produkce subjektu, který tuto dominanci získá. Příkladem může být
rozvod elektřiny - aby konkurent získal zákazníka v místě, kde rozvod
elektřiny ovládá jediný subjekt, musí vynaložit značné prostředky na
vybudování elektrického vedení k tomuto zákazníku.

Veřejné statky, externality a přirozené monopoly

Veřejné statky, externality a přirozené monopoly

Veřejné statky rozdělujeme na čistě veřejné statky a na částečně
veřejné statky. Čistě veřejné statky jsou statky, jejichž spotřebu
nelze omezovat a navíc by omezení spotřeby nebylo prospěšné.
Nejznámějším a nejpoužívanějším příkladem takového statku je zajištění
obrany státu. Je nemožné vyloučit některého občana, aby mu nebyly
poskytnuty výhody spočívající v obraně státu před vnějším nepřítelem.
Pokud každý požívá výhod, které jsou mu poskytnuty jako veřejné
statek, je také nutné, aby každý byl povinen platit obranu státu ve
formě povinné platby (daně). Jiným příkladem čistě veřejného statku
může být ohňostroj, resp. uspořádání ohňostroje. Nelze nikoho vyloučit
ze spotřeby tohoto statku, to znamená zakázat někomu se na ohňostroj
dívat.
Protože nikdo nemůže být vyloučen z užívání výhod vyplývající
z poskytování tohoto statku, bylo by spravedlivé, aby všichni
přispívali na tento statek. Pokud se někdo vyhýbá přispívání na tento
čistě veřejný statek, vzniká problém černého pasažéra (free rider
problem).

Veřejný sektor

Veřejný sektor
Podobně jako u mnoha jiných pojmů ani pro pojem veřejný sektor
neexistuje pouze jediná definice. Může jít o užší pojem ekonomický
anebo o širší pojem společenský. Převažující ekonomické pojetí dělí
veřejný sektor pouze podle ekonomického hlediska, a to na soukromý a
veřejný sektor. Veřejným sektorem je pak podle této definice ta část
ekonomiky, která se nachází ve veřejném (nikoli soukromém)
vlastnictví. Druhé pojetí je širší a dělí oblast společenské reality,
tj. podsystém jednotlivých sfér společenského života, která se nachází
ve veřejném vlastnictví, v níž se z politického hlediska rozhoduje
veřejnou volbou a uplatňuje se v ní veřejná kontrola, přičemž účelem
fungování veřejného sektoru je realizace veřejného zájmu.
Ekonomiky vyspělých zemí jsou označovány jako smíšené ekonomiky.
Smíšená ekonomika je složena ze sektoru jak soukromého, tak i
veřejného. Soukromý sektor je představován soukromými osobami,
především podnikateli, a veřejný sektor státem a dalšími veřejnými
osobami, mezi kterými tvoří největší podíl územní samosprávy. Mnohdy
je těžké stanovit hranici mezi soukromým a veřejným sektorem. Stejně
tak výše uvedená definice obsahuje spoustu výjimek.

Veřejný sektor

Rozdělení ekonomiky podle jiného hlediska je rozlišování na ziskový
sektor a neziskový sektor. Ziskový sektor může být jak soukromý, tak i
veřejný (např. železnice ve vlastnictví státu). Obdobně i neziskový
sektor může být jak převládající veřejný, tak i soukromý (např.
nadace).
Hlavní funkce veřejného sektoru jsou:
a) alokační funkce -- zajištění poskytování služeb veřejného
charakteru v oblastech, které jsou vyloženě veřejného charakteru jako
je obrana, bezpečnost, justice nebo v oblastech, kde je výhodnější,
aby se v nich angažoval veřejný sektor místo soukromých osob jako je
výstavba a údržba dopravní infrastruktury, atd.
b) redistribuční funkce - mírnění rozdílů mezi jednotlivci ve
společnosti přerozdělováním důchodů, jako je progresívní zdanění
příjmů, poskytováním sociálních dávek, atd.
c) stabilizační funkce -- udržování ekonomiky v rovnováze aktivní
politikou zaměstnanosti, monetární politikou, atd.
Existence veřejného sektoru je odůvodnitelná v oblastech, kde
soukromý sektor (trh) je neefektivní. Příčiny tohoto tržního selhání
je především existence veřejných statků, externalit a přirozených
monopolů. Mezi mimoekonomické faktory existence veřejného sektoru
patří snaha mírnit nerovnosti mezi subjekty. Dále jsou to faktory,
které přesahují ekonomické pojetí veřejného sektoru, a které jsou
příčinou existence státu byť i jenom v jeho minimální podobě, např.
potřeba vyšší autoritativní moci ve společnosti.

dělení nezaměstnanosti, Produktivita

Další možností, jak dělit nezaměstnanost je ji rozdělit na
dobrovolnou a nedobrovolnou. Dobrovolná nezaměstnanost vzniká tehdy,
když nezaměstnaný hledá práci za vyšší mzdu než jaká na trhu převládá
a nemůže ji najít. Jako nezaměstnanost nedobrovolnou označujeme
situaci, kdy nezaměstnaní jsou ochotni přistoupit na mzdu, která na
trhu převládá, ale nemohou ji najít.

Ostatní měřené veličiny

Produktivita
Produktivita je většinou definována jako přidaná hodnota připadající
na jednoho pracovníka. Půjde-li o podnik ve kterém budeme chtít
vypočítat produktivitu, pak produktivita se bude rovnat celkové
přidané hodnotě vydělené počtem zaměstnanců.
V národním hospodářství se pak celková produktivita zjistí jako
hrubý domácí produkt připadající na jednoho zaměstnaného. (Jde o
nejdůležitější měřítko vyspělosti země.)

Nezaměstnanost

Zaměstnaní jsou pak všechny 15-leté a víceleté fyzické osoby, které
jsou buď:
1. zaměstnanci -- osoby s formální vazbou k zaměstnání, tzn. Že jsou
v pracovním poměru nebo pracují na základě dohody o pracovní činnosti
nebo dohody o provedení práce nebo jiné smlouvy jejich obsah se blíží
smlouvám podle pracovního práva (např. tzv. autorské smlouvy -- tedy
většinou smlouvy o dílo, jejichž obsahem je vytvoření díla, chráněného
autorským právem)
2. sebezaměstnaní -- jsou všechny fyzické osoby, které jsou
podnikateli podle zákona a všichni členové produkčních družstev --
převážně zemědělských

Nezaměstnanost můžeme dělit podle několika hledisek. Podle příčin se
nezaměstnanost dělí na:
-frikční -- je způsobena potřebou času, který potřebuje osoba, která
ztratila zaměstnání k tomu, aby našla nové
-strukturální -- jde o postižení celého odvětví ekonomiky
nezaměstnaností (např. v hornictví), tzn., že v jiných odvětvích je
dostatečný počet volných míst, která pojmou alespoň část
nezaměstnaných, ale ti je nemohou vykonávat, protože nemají patřičnou
kvalifikaci -- musí se tedy např. rekvalifikovat
-cyklická -- je spojena s hospodářským cyklem, kdy při recesi
ekonomiky vzrůstá nezaměstnanost
-sezónní -- souvisí s nepotřebností pracovních sil v určitém odvětví
v určité části roku (např. zemědělství v zimě)

Platební bilance země

Na kapitálovém účtu se zachycují především převody kapitálového
charakteru (související např. s migrací obyvatelstva, promíjením
dluhů) a převody nehmotných práv (patenty, licence, autorská práva).
Na finančním účtu se zachycují přímé investice, portfóliové
investice a ostatní investice. Za přímé investice plynoucí do České
republiky se považují vklady zahraničních subjektů do základního
kapitálu českých společností dosahujícího nejméně 10% tohoto
základního kapitálu5 (obdobně vklady českých subjektů do základního
kapitálu zahraničních společností). Portfóliové investice jsou
investice zahraničních subjektů do českých cenných papírů (a naopak),
mimo těch, které spadají do přímých investic. Půjde především o
investice do akcií (pod 10% ZK), do podílových listů, do dluhopisů.
Ostatní investice jsou zejména půjčky a úvěry do a ze zahraničí.

Platební bilance České republiky

Platební bilance České republiky

A. Běžný účet
-Obchodní bilance
-Bilance služeb
-Bilance výnosů
-Běžné převody

B. Kapitálový účet

C. Finanční účet
-Přímé investice
-Portfoliové investice
-Ostatní investice

D. Saldo chyb a opomenutí, kursové rozdíly

E. Změna devizových rezerv (-nárůst)


Meritorní platební bilanci představují běžný, kapitálový a finanční
účet. Připočítáním položek D. a E. dá celkový součet nulu.

Nezaměstnanost

Nezaměstnanost
Na trhu práce působí obdobné faktory jako na jiných segmentech trhu.
Poptávka po práci a nabídka práce hledají rovnováhu jako poptávka po
zboží a nabídka zboží. Na křivku poptávky po prácí působí faktory jako
je ekonomický růst spojený s poptávkou po zboží, které podnikatelé
vyrábějí. Na křivku nabídky práce mají vliv takové faktory jako je
výše podpory v nezaměstnanosti a výše inflace.
Nezaměstnanost měříme pomocí míry nezaměstnanosti:

nezaměstnaní
Míra nezaměstnanosti = ---------------------------------
zaměstnaní + nezaměstnaní

Součet zaměstnaných a nezaměstnaných se nazývá pracovní síla, což je
pojem používaný ČSÚ anebo ekonomicky aktivní obyvatelstvo, což je
pojem používaný v teoretické ekonomické literatuře.
Pro výpočet nezaměstnanosti v České republice je potřeba, aby
nezaměstnaný, kterým může být pouze fyzická osoba s věkem minimálně 15
let, splnil následující tři základní kritéria:
1. být bez práce, to znamená, že nejsou v placeném zaměstnání ani
nejsou sebezaměstnané
2. hledat aktivně práci, to znamená být registrován u úřadu práce
nebo soukromé zprostředkovatelny práce, využívat inzerce, hledání
práce v podnicích, podnikání kroků k vlastnímu podnikání.
3. být připraven k nástupu do práce nejpozději do 14 dnů

Rozdíl mezi CPI a deflátorem, Platební bilance země

Rozdíl mezi CPI a deflátorem je také v tom, že CPI se většinou udává
jako řetězový index (např. meziroční, meziměsíční), zatímco deflátor
se udává jako bázický index, tedy období určitého roku se stanoví jako
základní období (např. rok 1995) a v dalších letech se deflátor počítá
vůči tomuto základnímu období.

Reálný HDP (HDP ve stálých cenách) pak získáme tak, že nominální HDP
(HDP v běžných cenách) vydělíme deflátorem HDP:

HDP b.c.
HDP s.c. = ----------------
deflátor HDP

Tím jsme získali HDP za určité období (např. za rok 2000) ve stálých
cenách roku 1995. Porovnáním HDP ve stálých cenách za jednotlivé roky
dostaneme reálný růst (resp. pokles) HDP.

Platební bilance země
Platební bilance země zachycuje všechny peněžní toky plynoucí do
země a ze země. Peněžní toky do země mají znaménko plus, toky ze země
minus.
Peněžní toky do země a ze země se zachycují na několik základních
účtů.
Na běžném účtu platební bilance se zachycují toky plynoucí z vývozu
a dovozu zboží (obchodní bilance), vývozu a dovozu služeb (bilance
služeb), příjmy a výdaje plynoucí z kapitálu, investic a práce, tj.
úroky, dividendy a pracovní příjmy (bilance výnosů) a jednostranné
převody bez odpovídající protihodnoty, tj. dary, výživné, penze,
zahraniční pomoc, příspěvky, atd. (běžné převody).

Cenový deflátor

Cenový deflátor se vypočítá jako poměr cen položek (zboží a služeb)
obsažených v hrubém domácím produktu v běžném období vůči cenám období
základního.

Ceny položek HDP v běžném období
Deflátor HDP = -----------------------------------------------
Ceny položek HDP v základním období

Ve srovnání s indexem spotřebitelských cen jsou mezi těmito indexy
tři základní rozdíly.
1. Jednotlivým položkám jsou obdobně jako při výpočtu CPI přiřazeny
určité váhy. Zatímco však v CPI jsou váhy jednotlivých položek
(reprezentantů) stálé, u deflátoru HDP se váha jednotlivé položky
odvozuje od množství, které bylo v běžném období vyprodukováno. Jedná
se tedy nikoli o Laspayresův index, ani o jeho modifikaci, ale o
Paascheův index.
2. V deflátoru HDP je obsažena veškerá produkce vyprodukovaná v dané
zemi, zatímco v CPI je zahrnuto pouze zboží a služby nakupované
spotřebiteli.
3. Do deflátoru HDP se zahrnuje pouze domácí zboží, zatímco do CPI se
zahrnuje i zboží vyrobené v zahraničí.

Čistý domácí produkt, HDP nominální a reálný

Čistý domácí produkt
Čistý domácí produkt (ČDP) je méně používaným ukazatelem než je HDP.
ČDP na rozdíl od HDP nezahrnuje znehodnocení kapitálu (amortizaci),
tedy odpisy. Korelace křivek HDP a ČDP je velmi vysoká, takže lze
předpokládat, že ČDP roste nebo klesá obdobně jako HDP. HDP lze
v praxi vypočítat rychleji než ČDP, což je důvod, proč se sleduje
především HDP. Význam ČDP dále spočívá v tom, že v případě měření
spotřební metodou nezapočítáváme do vzorce hrubé investice, ale čisté
investice. Ty získáme tak, že od hrubých investic odečteme odpisy.
Čisté investice udávají, kolik nových investic se vytvořilo navíc nad
amortizované investice.

HDP nominální (v běžných cenách) a reálný (ve stálých cenách)

Měřením HDP, ať už metodou spotřební nebo výrobní, získáme hrubý
domácí produkt nominální neboli hrubý domácí produkt v běžných
(tržních) cenách. Takto získaná hodnota ovšem zahrnuje i zvýšení cen,
způsobené inflací. Abychom mohli porovnat výši HDP v jednotlivých
obdobích, potřebuje HDP upravit tak, jako by ceny v těchto obdobích
byly stejné. Takto upravený HDP nazýváme HDP reálný neboli HDP ve
stálých cenách. Úpravu HDP nominálního provedeme pomocí cenového
indexu, který se nazývá deflátor HDP.

Výrobní metoda

Výrobní metoda
Výrobní metoda představuje souhrn přidaných hodnot, přesněji hrubých
přidaných hodnot.

Definice přidané hodnoty:
Přidaná hodnota je rozdíl mezi hodnotou vyrobených produktů a
náklady na materiál, polotovary a energii, které se vynaloží při
výrobě těchto produktů.

Přidanou hodnotu můžeme dále rozložit na jednotlivé složky:
PH = Mzdy+Zisky+Čisté úroky+Daně+Amortizace

Amortizace neboli znehodnocení (opotřebování) kapitálu se při
výpočtu přidané hodnoty rovná účetním odpisům. Přidaná hodnota v tomto
případě je přesněji hrubá přidaná hodnota, čistá přidaná hodnota
nezahrnuje amortizaci.

Srovnání hrubého domácího produktu s hrubým národním produktem

Srovnání hrubého domácího produktu s hrubým národním produktem
Hlavní rozdíl mezi oběma veličinami spočívá v tom, že zatímco HDP je
vázán na území dané země, hrubý národní produkt (HNP) je vázán na
obyvatelstvo dané země.
U HNP se připočítávají výnosy z majetku obyvatel daného státu
v zahraničí. Jde například o zisky, které vytvořily zahraniční
obchodní společnosti ve vlastnictví obyvatel daného státu, respektive
v praxi jde o tu část zisku, která je měřitelná s potřebnou přesností,
tedy například o vyplacené dividendy. Bude-li občan USA pracovat
například v Kanadě jeho mzda bude součástí HNP Spojených států a HDP
Kanady. Podobně pokud Američan založí společnost v Kanadě, zisky
plynoucí z této společnosti (tedy vytvořené tímto kapitálem) budou
součástí amerického HNP (nikoli však amerického HDP) a součástí
kanadského HDP, protože jde o kanadské území (nikoli však kanadského
HNP).
HNP používaly USA až do roku 1991, kdy přešly na HDP. Rozdíl mezi
tehdejším HDP a HNP v USA byl asi 1%. V některých státech je však
tento rozdíl větší.

Spotřební metoda

Vzorec pro výpočet:

HDP = C + G + I + X

C ... konečná spotřeba domácností
G ... konečná spotřeba vlády
I ... investice (tvorba kapitálu)
X ... rozdíl mezi vývozem a dovozem

Investice4 neboli tvorba kapitálu (I) zahrnuje především výdaje
podnikatelů na pořízení hrubého fixního kapitálu, což jsou podle
účetních předpisů výdaje na pořízení dlouhodobého hmotného a
nehmotného majetku, který se odepisuje (nebude se to týkat pozemků,
které nejsou součástí HDP). Musí jít samozřejmě o nově vytvořenou
hodnotu. Nemůže jít například o následnou koupi budovy, protože pak by
jedna budova byla započítána několikrát. Tuto kategorii zavádíme
proto, že zatímco výdaje podnikatelů do stanovené hranice jsou
zahrnuty do cen jimi produkovaného zboží a služeb, výdaje nad
stanovenou hranici již nelze podle právních předpisů zahrnout přímo do
nákladů a musí se odepisovat, takže v daném roce se část tohoto
investičního majetku dostane do HDP přes ostatní položky výše
uvedeného vzorce. Jenže nás zajímá, kdy se budova opravdu postavila,
tedy, kdy byl HDP skutečně vyprodukován, proto zavádíme tuto
kategorii. Další složkou položky investice bude stav nebo přesněji
změna stavu zásob. Jde o situaci, že určité zboží se vyprodukuje
v měřeném období, ale v tomto období se neprodá, není proto zahrnuto
pod položky konečná spotřeba. Podobně se v daném období prodá zboží,
které se vyprodukovalo v minulém období.
Do vzorce pro výpočet HDP spotřební metodou je také nutno zahrnout
produkci, která sice byla vyprodukována na území daného státu (je tedy
součástí jeho HDP), nebyla však na tomto území spotřebována, ale byla
vyvezena mimo toto území. Proto je ji třeba připočítat. Naopak
v konečné spotřebě se promítlo zboží a služby (nárůstem této položky),
které nebyly vyprodukovány na území daného státu, ale byly dovezeny ze
zahraničí. Toto zboží a služby je nutno odečíst. Rozdíl mezi vývozem a
dovozem se nazývá čistý vývoz a značí se X nebo En.

Hrubý domácí produkt

Hrubý domácí produkt

Pojem hrubého domácího produktu
Hrubý domácí produkt (HDP) je nejvýznamnějším ukazatelem výkonnosti
ekonomiky. Představuje úhrn všeho, co bylo vyrobeno na území daného
státu.
Definice hrubého domácího produktu:
Hrubý domácí produkt je hodnota všech finálních produktů (statků a
služeb) vyprodukovaných uvnitř země během daného období.


Metody měření
Měřit HDP můžeme v podstatě dvěma metodami:
1. Spotřební (výdajovou, produktovou)
2. Výrobní (důchodovou, nákladovou)

Spotřební metoda
Tato metoda je založena na úvaze, že cokoli se v ekonomice
vyprodukuje, musí se na druhé straně také spotřebovat. Realita ovšem
není tak jednoduchá, musíme se snažit co nejpřesněji spočítat to co se
vyprodukovalo, snažit se obsáhnout všechny položky a na druhé straně
si dát pozor, abychom nějakou položku nezapočítali dvakrát.
Vzorec pro výpočet:

HDP = C + G + I + X

C ... konečná spotřeba domácností
G ... konečná spotřeba vlády
I ... investice (tvorba kapitálu)
X ... rozdíl mezi vývozem a dovozem

Spotřební metoda

Vzorec pro výpočet:

HDP = C + G + I + X

C ... konečná spotřeba domácností
G ... konečná spotřeba vlády
I ... investice (tvorba kapitálu)
X ... rozdíl mezi vývozem a dovozem

Podrobnější rozebrání jednotlivých položek:
Konečná spotřeba domácností (C) zahrnuje veškeré výdaje domácností,
které jsou vynaloženy na nákup zboží a služeb. To bude představovat
drtivou většinu výdajů domácností. Do této kategorie nebudou výdaje,
které nejsou vynaloženy na nákup zboží nebo služeb (tedy složek
hrubého domácího produktu) jako je například vklad peněz do banky,
splátky úvěru, atd.
Konečná spotřeba vlády (G) bude zahrnovat výdaje veřejných rozpočtů,
tedy nejen státního rozpočtu na konečnou spotřebu. Do této kategorie
nebudou opět zahrnuty výdaje, které nejdou na nákup zboží nebo služeb,
např. transferové platby (jde o převody kterým neodpovídá žádné plnění
v podobě zboží nebo služby). Naopak do této kategorie budou spadat
například výdaje státu na platy vojáků nebo učitelů. Tím, že voják
slouží vojenskou službu nebo učitel učí vytvářejí také část HDP. Do
položky konečná spotřeba vlády se započítává i konečná spotřeba
neziskových organizací, protože i ty jsou konečným spotřebitelem,
který dále nic neprodukuje se ziskem.

Inflace

Inflaci podle příčiny můžeme rozdělit na:
1. Inflace tažená poptávkou je inflace, jejíž příčiny jsou dány
zvýšením poptávky - zvýšení mezd, snižování dání, snadný přístup
k úvěrům, atd.. Tato příčina inflace se odstraňuje v rámci monetární
politiky prováděné centrální bankou.
2. Inflace tlačená náklady je případ, kdy se inflace zvyšuje
v důsledku zdražování vstupů do výroby (nákladů). Dojde-li například
ke zvýšení ceny ropy na světových trzích, poté ke zdražení pohonných
hmot a následně ke zdražení výrobků, pak proti této příčině inflace se
v rámci monetární politiky působí obtížněji.

Podle výše míry inflace, měřené pomocí meziročního CPI nebo
průměrného ročního CPI, rozeznáváme tři stupně inflace:
1. Mírná inflace -- míra inflace nedosahuje 10% - jde o tzv.
jednocifernou inflaci. Tato výše inflace nepředstavuje výrazné
nebezpečí pro ekonomiku.
2. Pádivá inflace -- míra inflace dosahuje deseti a více procent.
Tento stupeň již narušuje ekonomickou stabilitu. Nelze přesně
kalkulovat ceny výrobků, lidé se snaží peníze rychleji utrácet, méně
spoří.
3. Hyperinflace -- míra inflace dosahuje stovek nebo dokonce
tisícovek (jsou známy případy i daleko vyšších hodnot) procent. Prudce
roste nedůvěra ke měně, lidé se snaží rychle směnit peníze za zboží a
služby, dochází ke zhroucení ekonomiky, dlužníci jsou zvýhodněni proti
věřitelům.

Inflace

Inflační spirála je děj, kdy růst inflace vyvolá následky, které
jsou zase příčinou inflace. Například vyšší míra inflace v jednom roce
vyvolá při kolektivním vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli
tlak na růst mezd. Zaměstnanci chtějí zvýšit mzdy ve snaze vyrovnat
růst cen. V případě, že toho dosáhnou, růst mezd zase vyvolá růst
inflace. Tak se události působící na zvýšení inflace stále opakují,
jde o jakousi pomyslnou spirálu. S inflační spirálou souvisí
i inflační očekávání. Vyšší inflace v předchozích letech způsobí, že
subjekty v ekonomice počítají s vyšší inflací i do budoucna.
Podnikatelé již dopředu zvyšují ceny, zaměstnanci již dopředu požadují
vyšší mzdy, aby vyrovnali růst cen v příštím roce.

Inflace má vliv na spoustu ukazatelů. Proto se rozlišují hodnoty
nominální a reálné. Nominální hodnoty jsou v běžných anebo také
tržních nebo aktuálních hodnotách, reálné jsou pak tyto hodnoty
očištěné o inflaci. Rozlišení reálných ukazatelů má největší význam
při srovnávání dvou hodnot, které jsou ovlivněny inflací. Nominální
hrubý domácí produkt bude produkt v běžných cenách, zatímco reálný
hrubý domácí produkt bude udáván ve stálých cenách, jako kdyby nebyla
inflace. Reálný růst pak bude počítán jako kdyby se ceny nezměnily.
Reálný růst mezd znamená, o kolik více zboží a služeb si lidé za mzdy
ve sledovaném období mohou skutečně koupit vůči období předchozímu.
Reálná úroková sazba je nominální úroková sazba očištěná o inflaci.

Průměrná roční inflace

Pokud růst inflace je záporný (tedy CPI za sledované období je menší
než jedna), pak mluvíme o deflaci, která se vyznačuje poklesem cen.
Dezinflací rozumíme děj, v jehož rámci dochází ke snižování inflace
na nízké hodnoty. K dezinflaci došlo v České republice v minulých
letech, kdy míra inflace (měřená meziročně anebo jako průměrná roční
inflace) klesla z dvouciferné inflace (tj. 10 % a více) na hodnotu pod
1 %.
Čistá inflace je inflace očištěná od vlivu státních regulací,
daňových úprav a jiných administrativních opatření ovlivňujících výši
cen. To znamená, že růst ceny nájemného v bytech, které je státem
regulované a jeho růst byl způsoben rozhodnutím ministerstva financí,
se v inflaci promítne jejím zvýšením, zatímco na čistou inflaci nemá
toto zvýšení nájemného vliv. Stejně tak zvýšení spotřební daně na
naftu a benzín Parlamentem se v inflaci promítne, zatímco v čisté
inflaci nikoli. Čistá inflace byla sledována Českou národní bankou,
která pomocí ní stanovovala své inflační cíle.3 Je tomu tak proto, že
čistá inflace je způsobena nákladovými nebo poptávkovými faktory,
které je ČNB v rámci své monetární politiky schopna ovlivnit, zatímco
inflaci způsobenou rozhodnutím výkonných nebo zákonodárných složek
státu samozřejmě ovlivnit svojí monetární politikou nemůže. Obdobně
jako čistá inflace je definována jádrová inflace. Rozdíl mezi čistou a
jádrovou inflací spočívá v metodě výpočtu. Čistá inflace se měří na
neúplném spotřebním koši, z něhož jsou vyloučeny položky
s regulovanými cenami a položky s cenami ovlivňovanými jinými
administrativními opatřeními. Položky, u kterých dochází k cenovým
změnám z titulu daňových úprav, zůstávají součástí spotřebního koše,
avšak vliv daňových úprav je eliminován. Jádrová inflace se měří na
celém spotřebním koši po vyloučení vlivu změn regulovaných cen,
daňových úprav a jiných administrativních opatření.

Meziměsíční inflace, Průměrná roční inflace

Meziměsíční inflace
Meziměsíční inflace se měří pomocí meziměsíčního indexu
spotřebitelských cen, který se vypočítá jako cenová hladina ve
sledovaném (běžném) měsíci vůči cenové hladině v minulém měsíci, tedy
např. meziměsíční CPI v lednu 2001 se vypočítá jako cenová hladina
v lednu 2001 vůči cenové hladině v prosinci 2000. (Meziměsíční CPI
v únoru 2001 pak jako cenová hladina v únoru 2001 vůči cenové hladině
v lednu 2001, atd.)

Míra inflace vyjádřená přírůstkem meziměsíčního indexu
spotřebitelských cen v České republice v říjnu 2003: 0,1 %

Průměrná roční inflace
Průměrná roční inflace se vypočítá pomocí průměrného ročního indexu
spotřebitelských cen. Používá se v právních předpisech - při
valorizaci starobních důchodů nebo při výpočtu úrokových sazeb na
státní dluhopisy. Jde o průměrnou veličinu, měřenou jako klouzavé
průměry. Vypočítá se jako průměrná cenová hladina za 12 měsíců vůči
průměrné cenové hladině v předchozích 12 měsících. Průměrný roční CPI
v březnu 2001 se vypočítá jako průměrná cenová hladina za měsíce duben
2000 až březen 2001 vůči průměrné cenové hladině za měsíce duben 1999
až březen 2000. Většinou se však průměrná roční inflace udává za
kalendářní rok (např. leden až prosinec 2000 vůči lednu až prosinci
1999). Takto počítaná inflace se pak využívá v oblasti práva.

Míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu
spotřebitelských cen v České republice na konci roku 2002: 1,8 %

Inflace

Míra inflace = (CPI -- 1) * 100

(CPI za sledované období zmenšený o jedničku a násobený stem.)

Pozn.: Pokud je CPI měřen nikoli jako řetězový (což je více
obvyklé), ale jako bázický index (což je spíše výjimečné), pak míru
inflace můžeme vypočítat jako:

CPI (t) -- CPI (t-1)
Míra inflace = ----------------------
CPI (t-1)

kde CPI (t) je index spotřebitelských cen ve sledovaném období
měřený vůči základnímu období (t-x)
CPI (t-1)je index spotřebitelských cen v minulém období měřený
vůči základnímu období (t-x)

Výsledkem je pak růst inflace mezi minulým obdobím (např. rok 1999)
a sledovaným obdobím (např. rok 2000). (Základním obdobím může být
např. rok 1995).

Meziroční inflace
Meziroční inflace je nejdůležitějším ukazatelem inflace a měří se
pomocí meziročního indexu spotřebitelských cen, tedy jako cenová
hladina ve sledovaném (běžném) období vůči stejnému období
předcházejícího roku. V praxi se udává meziroční CPI měřený
v jednotlivých měsících roku:

Cenová hladina ve sledovaném (běžném) měsíci
Meziroční CPI = -----------------------------------------------------
Cenová hladina v měsíci stejného jména minulého roku

To znamená, že hodnota meziročního CPI v srpnu 2001 se vypočítá jako
cenová hladina v srpnu 2001 (čitatel) vůči cenové hladině v srpnu 2000
(jmenovatel), přičemž hodnoty v obou obdobích se zjišťují přibližně ke
středu měsíce, tj. k 15.srpnu 2001 a k 15.srpnu 2000.

Míra inflace vyjádřená přírůstkem meziročního indexu spotřebitelských
cen v České republice v říjnu 2003: 0,4 %

Povinné minimální rezervy

Povinné minimální rezervy
Každá banka (včetně stavebních spořitelen) a pobočka zahraniční
banky, která má v ČR bankovní licenci, je povinna držet na svém účtu v
ČNB určitý předem stanovený objem likvidity, tzv. povinné minimální
rezervy (PMR). Předepsaný objem PMR je stanoven na 2 % z primárních
závazků dané banky (tj. především vkladů od nebankovních subjektů),
jejichž splatnost nepřevyšuje 2 roky. Prostředky na tomto účtu až do
výše předepsaného objemu PMR jsou od 12.7.2001 bankám úročeny
dvoutýdenní repo sazbou ČNB (dříve úročeny nebyly).
Funkce PMR jako nástroje monetární politiky je v současné době
nízká. V roce 1999 dokončila ČNB proces postupného snižování sazby PMR
na úroveň 2%, která je shodná s výší sazby PMR stanovenou Evropskou
centrální bankou pro banky v Evropské měnové unii (EMU).

(Sazby ČNB k 18.11.2003: diskontní: 1%, repo: 2%, lombardní: 3%)

Peněžní agregáty ČNB
Peníze jsou definovány jako peněžní agregát M1:
M1 = oběživo + netermínované vklady

Peněžní zásoba je definována peněžním agregátem M2 (M2=M1+termínované
vklady):
M2 = oběživo + netermínované vklady + termínované vklady

Inflace

Inflace
Inflaci lze definovat jako ekonomickou nerovnováhu způsobující růst
cen anebo, a to je v současné době častější definice, lze inflaci
definovat jako růst cen. Inflaci měříme pomocí indexu spotřebitelských
cen, ve zkratce CPI z anglického Consumer Price Index. Index
spotřebitelských cen se měří na spotřebitelském koši, který zahrnuje
zboží a služby nakupované domácnostmi.
Index obecně je ukazatel poměru dvou číselných hodnot. Cenové indexy
vyjadřují poměr cenových hladin ve sledovaném období vůči danému
základnímu období. Cenová hladina je vážený aritmetický průměr cen
jednotlivých položek, tzv. reprezentantů.
Mimo index spotřebitelských cen existují i jiné cenové indexy. Mezi
nejznámější patří index cen průmyslových výrobců (angl. zkratka IPPI
nebo poněkud nepřesně PPI), který zahrnuje reprezentanty jako černé
uhlí, textilní tkaniny nebo cement, index cen stavebních prací, který
zahrnuje reprezentanty jako příprava staveniště, demolice nebo
elektroinstalace, index cen zemědělských výrobců, který zahrnuje
reprezentanty jako pšenice potravinářská, kukuřice krmná nebo
odstavená selata.
Zvláštním cenovým indexem je implicitní cenový deflátor, který se
používá při deflování hrubého domácího produktu.
Samotný procentní přírůstek cen je pak možno definovat jako rozdíl
mezi cenovou hladinou ve sledovaném období a cenovou hladinou
v základním období vydělený cenovou hladinou v základním období. Tento
procentní přírůstek cen se nazývá míra inflace. Můžeme ho však snadno
vypočítat jako procentní přírůstek CPI.

Operace na volném trhu

Operace na volném trhu
Cílem operací na volném trhu je především usměrňovat vývoj úrokových
sazeb v ekonomice. Operace na volném trhu jsou většinou prováděny ve
formě repo operací (na základě dohod o zajištění peněžité pohledávky
převodem dlužných cenných papírů). Z hlediska cíle a pravidelnosti lze
operace na volném trhu rozdělit následovně:
˙Hlavní měnový nástroj má podobu repo operací prováděných formou
tenderů. Při repo operacích ČNB přijímá od bank peníze a bankám
předává jako kolaterál (zajištění) dohodnuté cenné papíry. Obě strany
se zároveň zavazují, že po uplynutí doby splatnosti proběhne reverzní
transakce, v níž ČNB jako dlužník vrátí věřitelské bance zapůjčenou
jistinu zvýšenou o dohodnutý úrok a věřitelská banka vrátí ČNB
poskytnutý kolaterál. Základní doba trvání těchto operací je stanovena
na 14 dní, avšak v závislosti na predikci vývoje likvidity bankovního
sektoru jsou čas od času prováděny i repo operace s dobou splatnosti
kratší než 14 dní. Vzhledem k systémovému přebytku peněz v bankovním
sektoru slouží v současné době repo tendery pouze k jejich
odčerpávání. ČNB provádí repo tendery s tzv. variabilní sazbou. To
znamená, že vyhlášená repo sazba slouží jako maximální limitní sazba,
za kterou mohou být banky v repo tenderu uspokojovány. Nabídky bank
jsou vypořádány podle americké aukční procedury, tj. ČNB přijme
přednostně nabídky požadující nejnižší úrokovou sazbu.
˙Nástroje jemného ladění (devizové operace, operace s cennými papíry)
používá ČNB ad hoc zejména v případech nečekaných krátkodobých výkyvů
v likviditě trhu, kdy je ohrožena stabilita vývoje úrokových sazeb.
Použití těchto nástrojů je v praxi spíše výjimečné.

Automatické facility

Automatické facility
Automatické facility (automatické uložení určitého balíku peněz)
slouží k poskytování nebo ukládání peněz přes noc. Protože se z
hlediska bank jedná o permanentní možnost uložení resp. zapůjčení
peněz, vytvářejí úrokové sazby uplatňované u těchto dvou facilit
koridor, v němž se pohybují krátkodobé sazby na peněžním trhu (a také
dvoutýdenní repo sazba).
˙Depozitní facilita poskytuje bankám možnost uložit přes noc u ČNB
svou přebytečné peníze. Depozita jsou úročená diskontní sazbou, a
proto zpravidla představuje dolní mez pro pohyb krátkodobých úrokových
sazeb na peněžním trhu.
˙Marginální zápůjční facilita poskytuje bankám možnost vypůjčit si
přes noc od ČNB peníze. Finanční prostředky v rámci této facility jsou
úročeny lombardní sazbou. Vzhledem k trvalému přebytku likvidních
peněz je tato facilita bankami využívána minimálně. Lombardní sazba
představuje horní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na
peněžním trhu.

Škola veřejné volby

Škola veřejné volby
Chováním jednotlivých subjektů ve veřejné oblasti se zabývá škola
veřejné volby. K veřejné oblasti přistupuje obdobně jako k trhu.
V tomto případě však nejde o trh se zbožím a službami, ale o trh
politický, na kterém působí občané (voliči, spotřebitelé veřejných
statků a daňoví poplatníci) a politici (zástupci občanů). Vedle těchto
dvou hlavních skupin působí na politickém trhu další důležité skupiny
jako jsou nátlakové skupiny a byrokraté. Škola veřejné volby se
soustředí na zájem jednotlivce, který je podle této školy podstatou
jednání jednotlivých subjektů, zatímco takové pojmy jako veřejný zájem
a veřejné blaho jsou druhořadé. Zájmem politika je především být
zvolen, podle toho tvoří svůj volební program, teprve po tomto hlavním
zájmu je jeho vnitřní ideové přesvědčení. Nejznámějším představitelem
školy veřejné volby je James Buchanan. Především s jeho jménem je
spojena teorie dobývání renty -- získávání výhod (např. ve formě
dovozních omezení) na úkor ostatních. Buchanan také dále propracoval
teorii racionální ignorance -- volič ocení nejvíce výhody, které se ho
přímo dotýkají, neuvědomuje si (ignoruje) nepříznivý dopad udělení
těchto výhod na ostatní (zemědělec ocení dotace do zemědělství,
nerozpozná však škodlivé účinky deficitu státního rozpočtu, které
poskytování těchto dotací způsobí).

Škola veřejné volby, Monetární politika

Teorii byrokracie rozpracoval
William Niskanen -- zájmem byrokrata je udržet si pravidelný plat,
vliv, moc a společenské postavení. Následkem toho se byrokracie snaží
udržet co největší rozpočet pro své úřady. Další jev, kterým se škola
veřejné volby zabývá, je logrolling (tzv. jánabráchismus), který se
projevuje ve vzájemné podpoře reprezentantů voličů (poslanců), kterou
projevují vzájemně pro své návrhy. Poslanec X podpoří svým hlasem
výstavbu nové mateřské školky ve volebním obvodu poslance Y, poslanec
Y na oplátku podpoří nový pavilon nemocnice ve volebním obvodu
poslance X. A konečně teorém středového voliče (voliče mediána)
dokazuje potřebu orientace politiků na voliče, kteří jsou uprostřed
mezi vyhraněnými politickými idejemi (pravicí a levicí), pokud
politikové chtějí vyhrát volby. Tolik krátce některé prvky ze školy
veřejné volby.

Monetární politika

Nástroje České národní banky v oblasti monetární politiky
ČNB rozlišuje 3 druhy nástrojů v oblasti monetární politiky: (1)
operace na volném trhu, (2) automatické facility, (3) povinné
minimální rezervy

Ostatní směry

Monetarismus
Monetaristé považují inflaci za jednoznačně škodlivou. A to i
v případě, že růst inflace souvisí se snahou obnovit ekonomický růst.
Inflace je podle monetaristů čistě peněžní jev, který souvisí
s množstvím peněz v oběhu. Doporučují proto, zaměřit se na řízení
množství peněz v oběhu. Množství peněz v oběhu se definuje pomocí
peněžních agregátů. V České republice je nejdůležitější peněžní
agregát M2 (peněžní zásoba).

Škola strany nabídky
Zaměřuje svoji pozornost na nabídkovou stranu -- nabídku výrobních
faktorů jako je práce a peníze. Nejznámějším přestavitelem této školy
je Artur B. Laffer.
Lafferova křivka zachycuje vztah mezi mírou zdanění a daňovým
výnosem. Na horizontální ose se vynáší míra zdanění v procentech a na
vertikální ose daňový výnos v měnové jednotce, např. v korunách.
Vychází z předpokladu, že daňový výnos roste pouze po určitou míru
zdanění. Od této určité míry zdanění už daňová zátěž působí
kontraproduktivně, ekonomická aktivita ustává, případně ekonomika
přechází do tzv. šedé ekonomiky. Lafferova křivka začíná tedy v nule,
tj. při nulové míře zdanění je nulový daňový výnos, při určité míře
zdanění dosáhne daňový výnos vrcholu a od této určité míry zdanění
daňový výnos začíná klesat a při stoprocentním zdanění je opět nulový.

Socialismus a marxismus, Neoklasická škola

Radikální podobu socialismu vytvořil Karl Marx. Spojil existenci
soukromého vlastnictví s vykořisťováním. Podle Marxe dělník vytváří
nadhodnotu, kterou nedostane zaplacenu a kterou si přivlastní
kapitalista. V dalším vývoji (tj. po vydání prvního dílu Kapitálu v
60.letech 19.století) mělo docházet k větší a větší akumulaci kapitálu
v rukou stále užší skupiny kapitalistů, oproti tomu dělníci měli být
stále chudí a žít na hranici životního minima. Marxovy teze se
nesplnily především z následujících důvodů: zvyšovala se poptávka po
kvalifikované práci, tím rostl počet kvalifikovaných a lépe placených
dělníků, navíc začala vznikat střední třída, která začínala být
relativně majetná.

Neoklasická škola (marginalisté, lausannská škola, cambridgeská škola)
Marginalisté přinesli zásadní změnu pohledu na ekonomii tím, že se
zaměřili na poptávkovou stranu trhu -- tím se do jejich zorného pole
místo kapitalisty dostal spotřebitel jako ústřední postava trhu.
Marginalisté začali pracovat s omezenými zdroji a zabývali se jejich
alokací, na rozdíl od klasiků, kteří se zaměřovali na růst zdrojů.
Položili základy moderní ekonomické analýzy především tím, že začali
pracovat s mezními veličinami. Odtud také jejich název (marginální =
mezní). Podstatná část dnes používané ekonomické analýzy byla
vytvořena marginalisty.
Sloučením nových marginalistických teorií s idejemi klasiků vznikla
neoklasická škola.

Ostatní směry

Ostatní směry

Rakouská škola
Záběr této školy překračoval hranice ekonomie. Představitelé
rakouské školy (především pak Fridrich August von Hayek) se zaměřili
na rozsáhlou kritiku socialismu a kolektivismu nejen z pozic
ekonomických, ale i sociologických, psychologických a také právních.
V ryze ekonomické oblasti je jedním z jejích hlavních přínosů
prohloubení teorie hospodářských cyklů.
Poněkud nezávislé postavení v rámci Rakouské školy si vybudoval
Joseph Alois Schumpeter, který přišel s teorií podnikatele jako
inovátora. Inovace ve formě nových technologií, organizačních změn,
atd. jsou "motorem" hospodářské konjunktury. Recese pak podle
Schumpetera není škodlivým jevem, nýbrž jevem ozdravným, při kterém
dochází k odbourávání špatných investic. Po depresi nastává prostor
pro nové investice do inovací, které opět navodí hospodářský růst.

Socialismus a marxismus

Socialismus a marxismus
Zastánci socialismu odmítají kapitalismus jako nespravedlivý
společenský systém a prosazují kolektivní vlastnictví.
Asociacionisté prosazovali hospodářské komunity -- asociace, jako
základní hospodářskou jednotku v kolektivním vlastnictví.
Asociacionisté se domnívali, že tyto asociace zvítězí v hospodářské
soutěži nad soukromými podnikateli (kapitalisty) tím, že práce
v asociacích bude pro dělníky více motivující.
Anarchisté se domnívali (a stále domnívají), stejně jako
asociacionisté, že základem hospodářství by měly být společné komuny.
Avšak obě skupiny se liší svým pohledem na stát. Anarchisté ho
považují za zbytečný, ne-li škodlivý.
Henri de Saint-Simon se zabýval tím, co později bylo nazváno
sociálním inženýrstvím. Toto sociální inženýrství dobře vystihuje
funkce a složení tzv. Newtonovy rada, což měl být orgán, který nahradí
vládu a parlament. NR se měla skládat ze tří komor: první komora měla
být složena z 200 inženýrů a 100 umělců. Druhá komora se měla skládat
ze 100 biologů, 100 matematiků a 100 fyziků. Třetí komora pak
z velkých podnikatelů. Simon dále podrobně rozebíral pravomoci
jednotlivých komor. Na rozdíl od předchozích dvou směrů Simon
prosazoval státní centrální plánování. Politika se měla stát vědou.

Klasická politická ekonomie (Klasická škola)

Příklad: Výroba obilí a masa v zemi A a v zemi B
Tabulka udává množství obilí nebo masa, které vyprodukuje 1
zemědělec za 1 hodinu práce
Obilí /kg/ Maso /kg/
Země A 5 2
Země B 1 1

Z příkladu vidíme, že země A je výkonnější, jak ve výrobě obilí, tak
i ve výrobě masa. Přesto se zemi B vyplatí vyrábět a vyvážet maso,
protože země A je ve výrobě masa pouze dvakrát výkonnější, zatímco ve
výrobě obilí je pětkrát výkonnější. Neboli se také dá říci, že země B
vyrábí obilí i maso se stejnými náklady, zatímco země A vyrábí maso
s dvaapůlkrát vyššími náklady než obilí. V tomto spočívá komparativní
výhoda země B vůči zemi A.
Důkaz: Podle Ricarda se hodnota zboží odvozuje od vložené práce.
V zemi A se tedy obilí bude směňovat za maso v poměru 5:2, v zemi B 1:1.
Bude-li země B vyvážet maso, pak na trhu v zemi A získá za 1 kg masa
2,5 kg obilí. Což je 2,5 krát více, než kdyby si obilí vyráběla sama.
Obdobně když země A vyveze obilí do země B, získá za něj 2,5 krát více
masa, než kdyby maso vyráběla sama.
Nassau W. Senior pokročil v ekonomickém myšlení ve vztahu kapitálu a
úroku, když ospravedlnil úrok jako odměnu za abstinenci věřitele.
Abstinencí je myšlena abstinence od spotřeby neboli odložení této
spotřeby do budoucna.
John Stuart Mill byl pokračovatelem Ricardových myšlenek.
Rozpracoval teorii hodnoty tak, že rozdělil zboží do tří skupin. První
skupinu tvořilo vzácné zboží (s fixní nabídkou), druhou skupinu
průmyslové výrobky, jejichž nabídku lze zvyšovat při konstantních
nákladech a třetí skupinu tvořily výrobky, především zemědělské,
jejichž nabídku lze zvyšovat pouze při rostoucích nákladech.

Klasická politická ekonomie (Klasická škola)

Thomas R. Malthus se nejvíce proslavil svou populační teorií.
Malthus přišel s černou vizí vývoje lidské společnosti. Domníval se,
že růst počtu obyvatel bude rychlejší než růst zemědělské produkce, a
tak nastane doba, kdy země nebude schopna uživit své obyvatele.
Malthus se domníval, že až nastane tato doba, vypukne hladomor.
V pozdějším období svůj názor změnil tak, že může působit morální
sebekontrola, v rámci které lidé sami omezí počet potomků tak, aby
nedošlo k hladomoru. V souvislosti s populační teorií Malthus
definoval zákon klesajících výnosů, podle kterého každá další jednotka
investovaného kapitálu již nepřinese tak velký výnos jako investovaná
jednotka předchozí.2
Jean B. Say byl nejvýznamnějším představitelem francouzské odnože
klasické politické ekonomie. Na rozdíl od anglických klasiků
nepovažoval práci za jediný zdroj bohatství. Podle Saye jsou hodnoty
vytvářeny prací, půdou a kapitálem. Say považoval za primární nabídku,
která následně vytvoří stejně velkou poptávku. Tato definice se nazývá
Sayův zákon trhů. Tím byla odstraněna obava, že technický rozvoj může
přinést nabídku, proti které nebude stát odpovídající poptávka.
V rámci tohoto zákona rozpracoval neutralitu peněz. Peníze jsou pouze
oběživo, jehož množství v ekonomice nemá vliv na reálnou ekonomiku.

Klasická politická ekonomie (Klasická škola)

David Ricardo byl vedle Adama Smithe nejvýznamnějším představitelem
klasické politické ekonomie. Výrazně přispěl k rozvoji ekonomického
myšlení svojí definicí pracovní teorie hodnoty. Podle této teorie je
hodnota zboží odvozena od práce, která je do něho vložena. Na kapitál
v podobě výrobních prostředků (stroje, budovy) se Ricardo díval také
jako na dřívější práci, která je do tohoto kapitálu vložena. Ricardo
také rozpracoval teorii diferenční renty. Podle ní je renta rozdílná
podle toho, jak výnosná je daná půda. V oblasti mezinárodní dělby
práce navázal Ricardo na Smithe, když dokázal, že obchodovat se
vyplatí i zemím, z nichž jedna vyrábí oba dva druhy zboží s menšími
náklady a druhá s většími. Ricardo vyšel z toho, že poměr nákladů
v těchto dvou druzích zboží není stejný, ale různý. Pak jedna země má
komparativní výhodu v jednom zboží a druhá v druhém.

Klasická politická ekonomie (Klasická škola)

Zakladatelem klasické politické ekonomie je Adam Smith, který v roce
1776 vydal dílo Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Smith
je zastáncem svobodného trhu, ve svém díle používá výraz "neviditelná
ruka trhu". Sleduje-li jednotlivec své osobní blaho, je to dobrý
předpoklad pro blaho státu. Smith se zabývá dělbou práce, a to nejen
uvnitř jedné země, ale i mezinárodní dělbou práce. Dokazuje, že na
mezinárodním obchodě mohou vydělat obě obchodující strany, nejen ta,
která má aktivní obchodní bilanci, jak se domnívali merkantilisté.
Jedna země vyrábí s menšími náklady jedno zboží, druhá země vyrábí
s menšími náklady zboží druhé, pokud je smění, získají tím obě dvě.
Toto tvrzení se nazývá zákon absolutních výhod. Smith začal používat
termíny jako kapitalisté a akumulace kapitálu, které byly před (právě
v té době začínající) průmyslovou revolucí v Anglii neznámé. Označil
úspory také za výdaje. To, co nespotřebuje jeden člověk, který peníze
uspoří, spotřebuje jiná skupina lidí. Smith také pokračoval v hledání
objektivní hodnoty (ceny) zboží. Nedokázal ji uspokojivě vysvětlit
jedinou hodnotou, ale vypomohl si dvěmi hodnotami -- užitnou a směnnou.
Užitná hodnota se podle Smithe odvíjela od důležitosti zboží pro
jednotlivce, směnná hodnota pak od nákladů vynaložených na výrobu
tohoto zboží a je na užitné hodnotě nezávislá.

Fyziokratismus

Hlavním principem fyziokratismu byl přirozený řád. V tomto duchu
nahlíželi i na ekonomiku. Za nejvýznamnější část ekonomiky považovali
zemědělství. V zemědělství viděli nejproduktivnější odvětví vzhledem
k tomu, že je schopno nejen produkovat výrobky a vytvářet zisk, ale
také vytvářet rentu, která je placena vlastníkům půdy, aniž by tito
přinášeli jakoukoliv hodnotu. V obchodu a v řemeslech renta není,
proto jde o odvětví podle fyziokratů sterilní a jedině zemědělství je
produktivní sférou. Zisk je odlišný od renty, protože je určen na
obnovu opotřebovaných výrobních zařízení, zatímco půda se (jako
prostor) neopotřebovává, je trvalého charakteru. Tento pohled na rentu
měli i klasikové do poloviny 19.století. 1 Tomu také odpovídala
představa merkantilistů ohledně jediné daně, kterou měla být daň
z renty.
Fyziokraté byli stoupenci volného obchodu. Oni začali razit krédo:
"laissez faire, laissez passer" (nechejte být, nechejte plynout),
které je dnes spojováno s ekonomickým liberalismem.
Nejvýznamnějším fyziokratem byl Francois Quesnay. Jeho přínos pro
dnešní dobu spočívá i v tom, že byl, spolu s fyziokraty shromážděnými
kolem sebe, zakladatelem statistiky a ekonometrie. Jeho "ekonomická
tabulka" byla prvním pokusem popsat toky zboží a peněz v ekonomie.
Nejvýznamnějším politikem, který se hlásil k fyziokratům byl Anne
Robert Turgot, který byl francouzským ministrem financí. Ve druhé
polovině 18.století se pokusil neúspěšně prosadit některé reformy,
které navrhovali fyziokraté. Důležitý je i jeho přínos v oblasti
teorie úroku, když úrok považoval za ospravedlnitelný, je-li placen na
základě dobrovolné smlouvy.

Klasická politická ekonomie (Klasická škola)

Klasická politická ekonomie (Klasická škola)
Klasická politická ekonomie znamenala jistý zvrat v ekonomii tím, že
z ní vytvořila vědu. Klasické politické ekonomie vznikla na konci 18.
století.
Filosoficky navázali klasikové na Johna Lockeho a Davida Huma, kteří
jsou nazýváni jako filosofové přirozených zákonů, a na fyziokraty.
John Locke a David Hume formulovali kvantitativní teorii peněz, kterou
vyvrátili základní tezi merkantilistů, že čím více má země cenných
kovů, tím je bohatší. Ukázali, že množství drahých kovů nemusí vždy
odpovídat množství zboží, které je k dispozici k nákupu. Nebude-li
odpovídat množství peněz množství zboží, klesne hodnota peněz tak, aby
množství peněz odpovídalo množství zboží. Dnes již chápeme, že
postavení státu je odlišné od postavení jednotlivce. Jestliže množství
peněz přináší jednotlivci v rámci státu určité "blaho", pro stát jako
celek toto neplatí. Pro stát je důležité v jakém stavu je jeho reálná
ekonomika, tedy kolik prostředků (hmotných a nehmotných statků) má
k dispozici, ne to, kolik zlata a jiných drahých kovů má na svém území
nebo přímo ve vlastnictví státu jako instituce. Válku nemůže vyhrát
stát, který bude mít sice tuny zlata, ale žádné zbraně, zatímco jeho
protivník nebude mít ani gram zlata, zato spoustu zbraní.

Merkantilismus

Merkantilismus
Merkantilismus byl prvním uceleným směrem v ekonomii. Největší
rozkvět prodělal merkantilismus v době, kdy byl ve Francii ministrem
financí Jean Colbert, tedy v druhé polovině 17. století.
Merkantilismus opustil myšlenky předkřesťanských a křesťanských
filosofů a zaměřil se na hájení zájmů národního státu.
Merkantilisté postavili svoji filosofii na myšlence, že moc státu
závisí na množství drahých kovů, které země má k dispozici. Hromadění
drahých kovů, neboli peněz ve formě drahých kovů, pak přizpůsobili
zbytek svého myšlení. Podporovali vývoz zboží a snažili se bránit jeho
dovozu. V menší míře se o totéž snažili dokonce i v oblasti vývozu a
dovozu služeb. Dnes jejich snahu odborně nazýváme doktrínou obchodní
bilance. Země se snažila, aby vývoz jejího zboží (a služeb) trvale
převyšoval dovoz zboží (a služeb). Převažuje-li v zahraničním obchodě
vývoz zboží nad dovozem zboží mluvíme o aktivní obchodní bilanci. Za
vyvážené zboží plynuly do země platby v podobě drahých kovů. Na druhé
straně, pokud se do země nic nedováželo, tyto drahé kovy v zemi
zůstaly. Tyto představy vedly k obchodnímu ochranářství, tedy
k administrativním zákazům a omezování dovozu. Původní představa
merkantilistů byla, že jakýkoliv dovoz je špatný, a že jakákoliv
platba drahými kovy do zahraničí je nežádoucí a měla by být zakázána.
Toto období se nazývá raným merkantilismem. Od této představy se
merkantilisté posunuli k závěru, že důležitá je celková obchodní
bilance, že není důležité mít aktivní obchodní bilanci s každou zemí.
Stejně tak není nežádoucí dovoz surovin do země, které se pak
opracované vyvezou. Dnes bychom mluvili o zaměření se na vývoz zboží
s vyšší přidanou hodnotou (období rozvinutého merkantilismu).

Merkantilismus, Fyziokratismus

K nejvýznamnějším představitelům merkantilismu řadíme Thomas Muna,
Williama Pettyho a Richarda Cantilona. Přestože základní myšlenky
merkantilistů jsou dnes již překonané, zvláště posledně dva jmenovaní
představitelé významně přispěli ke genezi klasické ekonomie.
Zvláštním směrem blízkým merkantilismu byl kameralismus. Kameralisté
ovlivňovali ekonomické myšlení v Rakousku a Německu od poloviny 18.
století do poloviny 19. století, tedy v době kdy v západní Evropě
(Anglii a Francii) už dominovala klasická ekonomie. Myšlenkově byli
kameralisté dále než klasičtí merkantilisté, dokázaly myšlenkově
pracovat nejen s obchodní bilancí, ale i s populačním růstem a bilancí
práce.

Fyziokratismus
Fyziokratismus vznikl ve Francii v 18. století, tedy v době kdy
v této zemi převládal merkantilismus. Určitým způsobem byl
fyziokratismus reakcí na merkantilismus, když prohlásil za jedinou
produktivní sféru zemědělství. Merkantilismus, který ve své pozdější
formě připouštěl dovoz surovin, ruinoval francouzské zemědělství.
Merkantilisté nahlíželi na potraviny, ve kterých tehdy dominovalo
obilí, jako na surovinu v tom smyslu, že potrava je součást výživy
dělníků, kteří produkují práci, která zase je součástí výrobků.

Vývoj ekonomického myšlení

Vývoj ekonomického myšlení

Starořečtí filosofové a scholastikové
První zmínky o ekonomických principech, zatím ovšem bez toho, aby
byl použito pojmu ekonomie, nalezneme už u starořeckých filosofů,
především u Aristotela a Platóna. Jejich myšlení je ovládáno hledáním
spravedlnosti. Z tohoto hlediska pohlíželi na vlastnictví, na
obchodování, směnu a na úrok. Spravedlivou cenu odvozovali od vnitřní
hodnoty zboží, kterou spojovali s náklady vynaloženými při výrobě
tohoto zboží. Antičtí filosofové však nedokázali nijak odůvodnit úrok
plynoucí z půjčených peněz. Aristoteles jej proto prohlásil za
nespravedlivý.
Starořecké myšlení mělo značný vliv na středověkou filosofii
v Evropě. V myšlení, týkajícího se ekonomie, na ně navázal především
Tomáš Akvinský. Podobně jako Aristoteles ani on nedokázal najít
spravedlivé vysvětlení pro úrok z půjčených peněz, a proto jej
odsoudil jako nemorální. Zajímavé v této souvislosti je, že Akvinský
připouštěl pobírání odměny za půjčení něčeho, co přináší užitek.
Zemědělský statek přináší užitek, je tedy spravedlivé, aby ten, kdo si
tento zemědělský statek vypůjčí, platil jeho majiteli odměnu. Peníze
v pojetí scholastiků byly chápány jako sterilní, tedy jako hotovost,
která sama o sobě užitek nepřináší (nemnoží se). Tím, že je zlata
v oběhu konstantní množství (tzn. je sterilní) nemůže nikdo hromadit
zlato (prostřednictvím úroků) u sebe, neboť pak by nezbylo žádné zlato
jako platidlo pro směnu.