Místo a úloha fondů ve struktuře veřejných financí

DEF.: fondy, kde se uplatňuje účelová vazba mezi určitým druhem příjmů a příslušnými výdaji- resp. možnost jejich využití na financování pouze předem stanovených druhů potřeb.
Existují různé klasifikace fondů dle různých kritérií. Např. podle cílového zaměření a charakteru aktivit se fondy člení na hospodářské a veřejně prospěšné, podle rozsahu působnosti na státní, regionální a municipální, případně na národní a mezinárodní apod.
1. První skupinu tvoří státní účelové fondy, které jsou zaměřeny na financování určitého segmentu veřejného sektoru jako je např. kultura nebo na oblast ekonomiky, kde trvá zájem státu na ovlivňování výrobních resp. tržních podmínek jako je tomu např. v zemědělství.
2. Druhá skupina zahrnuje fondy a instituce státní podpory podnikání, které se již pohybují na hranici veřejných financí a tržního sektoru, neboť v řadě případů pracují na komerčním principu. Nicméně jejich primární cílovou funkcí není dosahování zisku a kromě toho získávají zdroje nejen na finančním a kapitálovém trhu, ale také z veřejných rozpočtů.
3. Třetí skupinu reprezentují privatizační fondy, které jsou institucemi dočasného charakteru typickými pro postsocialistické státy uskutečňující transformaci k tržní ekonomice.
4. Čtvrtou skupinu představují tzv. svěřenecké fondy, což jsou sociální fondy pojišťovacího typu nekomerčního charakteru. Z hlediska mezinárodního sledování a komparace jsou svěřenecké fondy a zpravidla většina státních účelových a privatizačních fondů započítávány do veřejných rozpočtů. Naopak vládní agentury se pohybují na rozhraní veřejných financí a nepřipočítávají se k úhrnnému objemu národních veřejných rozpočtů.

Rozpočtové zásady

• Zásada každoročního sestavování a schvalování rozpočtu
• Zásada reálnosti a pravdivosti
• Zásada úplnosti a jednotnosti rozpočtu
• Zásada dlouhodobé vyrovnanosti
• Zásada transparentnosti a publicity
Rozpočtový proces
Sestavování státního rozpočtu je rozděleno do následujících etap, a to návrh, projednávání, schvalování, plnění, kontrola.
a. Etapa návrhu
Návrh státního rozpočtu zpracovává ve většině zemí ministerstvo financí. Prakticky se dá říct, že se sestavením návrhu na příští rok začíná ministerstvo financí ihned poté, co mu zastupitelský orgán schválil státní rozpočet na běžný rok. Pro sestavení návrhu rozpočtu využívá těchto hlavních informací:
 výsledky analýzy plnění rozpočtu v běžném roce
 rozpočtové prognózy a dlouhodobé rozpočty
 záměry hospodářské, sociální, měnové a devizové politiky vlády
 záměry výdajů jednotlivých správců kapitol státního rozpočtu (jednotlivých ministerstev)
 předpověď ekonomického vývoje země a jeho dopad do daňových příjmů
 záměry zahraniční politiky vlády atd.

b. Etapa projednávání a schvalování

Návrh je podrobně a obvykle opakovaně projednáván ve vládě a parlamentních výborech a posléze předložen parlamentu ke schválení. V demokratických společnostech je schvalování rozpočtu obvykle jakýmsi ročním vrcholem práce parlamentu. Je to totiž právě státní rozpočet, ve kterém se promítají rozpory zájmů jednotlivých sociálních skupin.
Není-li zákon o státním rozpočtu na příslušný rozpočtový rok schválen před 1. lednem rozpočtového roku, řídí se rozpočtové hospodaření v době od 1. ledna rozpočtového roku do vyhlášení zákona o státním rozpočtu na tento rok podle návrhu státního rozpočtu republiky předloženého vládou (hovoří se o tzv. "rozpočtovém provizóriu").

c. Etapa realizace (hospodaření podle rozpočtu)
Vláda odpovídá poslanecké sněmovně za plnění státního rozpočtu republiky a podává jí čtvrtletně zprávy o jeho plnění. Ministři a vedoucí ostatních ústředních orgánů a orgánů pověřených správou státních fondů republiky odpovídají v oboru své působnosti za plnění státního rozpočtu republiky a projednávají zprávy o plnění svých rozpočtů. Ministr financí projednává plnění rozpočtové kapitoly Všeobecná pokladní správa v příslušném orgánu parlamentu.
Realizaci plateb z rozpočtového výdajového účtu a realizaci příjmů rozpočtu zabezpečují většinou peněžní ústavy. V případě státního rozpočtu je to Česká státní banka.

d. Etapa kontroly

Hospodaření s prostředky státního rozpočtu republiky a státních fondů republiky kontroluje vláda.
Vrcholnou kontrolu průběhu i výsledku plnění státního rozpočtu se obvykle věnuje nezávislý orgán státní správy. V ČR je to Nejvyšší kontrolní úřad.
Ve vládě a následně v parlamentu se projednává a v parlamentu pak schvaluje státní závěrečný účet.
Samozřejmě, že obdobnými etapami probíhají i ostatní rozpočty, které vytváří rozpočtovou soustavu. Funkci ministerstva financí plní finanční odbor příslušného úřadu. Funkci parlamentu pak příslušný typ zastupitelstva.


Rozpočtová skladba
def.: ... je systematické, jednotné, přehledné a závazné třídění rozpočtových příjmů a výdajů podle určitých hledisek třídění.
Využívá tří hledisek:
- organizačního členění na kapitoly a v jejich rámci pak na jednotlivé organizace
- odvětvové členění, rozpočtové oddíly, pododdíly až paragrafy, resp. rozpočtové skupiny
- členění podle ekonomických druhů příjmů a výdajů, tzv. položky a seskupení položek
(viz podrobněji výnos FMF oznámení ve Sbírce č. 34/93)

Státní rozpočet

Právě prostřednictvím státního rozpočtu plní veřejné finance všechny tři své hlavní funkce; tedy funkci alokační, distribuční a stabilizační. Tyto funkce však začaly být rozpočtu přičítány postupně - v pořadí od alokační (18. stol. A.Smith,) distribuční (2.pol.19. stol - A.Wagner) stabilizační (30.léta 20. stol - J.M.Keynes). Lze říci, že vývoj názorů na státní rozpočet se kryje s vývojem názorů na obecnou fiskální doktrínu a ekonomické funkce státu.

Pojem státního rozpočtu
definice: Státní rozpočet je centralizovaný peněžní fond, který je vytvářen, rozdělován a používán především s využitím nenávratného a neekvivalentního způsobu rozdělování
Státní rozpočet republiky zahrnuje očekávané příjmy, jakož i výdaje na zabezpečení úkolů a krytí potřeb České republiky v daném rozpočtovém roce. Obsahuje i finanční vztahy k rozpočtům obcí, okresních úřadů a k rozpočtům státních fondů republiky.
Jak bylo již řečeno, státní rozpočet je zcela rozhodujícím prvkem rozpočtové soustavy. Můžeme na něj nahlížet z různých pohledů: jako na peněžní fond, jako na bilanci příjmů a výdajů, jako na zákon, jako na ekonomickou kategorii důležitou pro hodnocení fiskální politiky vlády a mající velký význam pro ovlivňování chování ekonomických subjektů.
Státní rozpočet republiky zahrnuje očekávané příjmy, jakož i výdaje na zabezpečení úkolů a krytí potřeb České republiky v daném rozpočtovém roce. Obsahuje i finanční vztahy k rozpočtům obcí, okresních úřadů a k rozpočtům státních fondů republiky.

Státní finanční aktiva a pasíva České republiky

Prostředky vytvořené z výsledků rozpočtového hospodaření minulých let a z dalších finančních operací České republiky jsou jejími finančními aktivy. Závazky České republiky z minulých let jsou jejími finančními pasívy.
Součástí státních finančních aktiv je "Zvláštní účet důchodového pojištění", na kterém se vedou prostředky vzniklé jako rozdíl mezi příjmy z pojistného na důchodové pojištění a výdaji na dávky důchodového pojištění včetně výdajů spojených s výběrem pojistného na důchodové pojištění a výplatou dávek důchodového pojištění podle stavu ke dni 31. prosince příslušného rozpočtového roku. Prostředky tohoto účtu lze použít pouze
a) na zvýšení dávek důchodového pojištění,
b) na úhradu záporného salda pojistného na důchodové pojištění včetně výdajů spojených s výběrem pojistného na důchodové pojištění.


Rozpočet - kategorie s omezenou vypovídací schopností
Stav aktiv významnější než vývoj finančních operací. Problém kapitálových a běžných účtů.
Komplexní hodnocení aktiv a pasív by mělo přirozeně obsahovat hodnotu nejen budov, infrastruktury a vybavení (hmotná aktiva), ale též hodnotu "nehmotných" aktiv, z nichž jsou nejvýznamnější investice do budoucí produktivity obyvatelstva (tzv. investice do "lidského kapitálu") prostřednictvím veřejného vzdělávání a programů odborné výchovy a též prostřednictvím investic do výzkumu a vývoje, které zvyšují produktivitu celé ekonomiky.

Rozpočtová pravidla

Do rozpočtové soustavy jsou obvykle zahrnovány zákonné normy, které upravují např.: daňové určení, způsob nakládání s prostředky státního rozpočtu, možné přesuny mezi jednotlivými rozpočtovými kapitolami, sankce za porušení rozpočtové kázně (např. když nějaký orgán použije rozpočtové prostředky na jiný účel, než bylo stanoveno).
Z hlediska současné právní úpravy je nejvýznamnější zákon o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky ČR a obcí (rozpočtová pravidla) č. 576/90 Sb. (ve znění novel 579/91, 166/92, 321/92, 10/93, 189/93, 57/95, 154/95, 160/95, 160/97)
Rovněž významnou je v této souvislosti vyhláška o hospodaření s rozpočtovými prostředky státního rozpočtu ČR a o finančním hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací č. 205/91 Sb.

Orgány řízení a správy veřejných financí
Do rozpočtové soustavy zahrnovány i orgány, které řídí a spravují veřejné finance. Obvykle se jedná o ministerstvo financí, finanční úřady a nějaký typ finančních odborů na úrovni územních a municipálních orgánů veřejné správy (tj. státní správy a samosprávy).

Funkce veřejných financí

Funkce veřejných financí jsou do značné míry stejné jako již známé funkce veřejného sektoru, resp. ekonomické funkce státu. Opět se tu setkáváme s funkcemi:
 alokační
 distribuční
 stabilizační.

8.
Rozpočtová soustava

Hospodaření vlády (veřejné moci) se uskutečňuje v rámci rozpočtové soustavy, která institucionalizuje peněžní vztahy tvořící veřejné finance. Pokud vyjdeme z nejširšího pojetí, rozpočtová struktura se skládá z následujících prvků: soustavy veřejných rozpočtů, rozpočtových pravidel a orgánů řízení, správy a kontroly veřejných financí.

Soustava veřejných rozpočtů

Základním nástrojem veřejných financí je soustava veřejných rozpočtů. Struktura této soustavy je závislá na správním uspořádání státu. Do soustavy veřejných rozpočtů obvykle patří:
 státní rozpočet
 rozpočty nějakého typu vyššího územně správního celku
 místní (municipální) rozpočty.
V širším pojetí veřejných rozpočtů do této soustavy patří také rozpočty organizací, které jsou financovány z některého typu veřejných rozpočtů a rozpočty státních fondů (pokud jsou vytvářeny). Jedná se o účelově vymezené fondy, do kterých plynou speciální příjmy a ze kterých jsou financovány speciální výdaje.
Každý prvek rozpočtové soustavy má svoji relativní samostatnost, která je dána tím, že má svoji příjmovou základnu. Mezi jednotlivými rozpočty však existují vazby v podobě přesunů. Obvykle se jedná o přesuny z vyššího rozpočtu do nižšího rozpočtu (v případě ČR ze státního rozpočtu do místních rozpočtů, případně do rozpočtů okresních úřadů).

Zájmové skupiny

Za druhé, zmínili jsme se, že politici často obtížně získávají informace o preferencích svých voličů. Pro státní sektor neexistuje tak jednoduchý mechanismus, který by odhalil poptávku po veřejných statcích, jako pro soukromý sektor. Zájmové skupiny jsou primárním zdrojem informací a přes takto poskytované informace často ovlivňují veřejnost.
Třetí mechanismus funguje jako přímé či nepřímé úplatkářství (podplácení) politiků. Přímé úplatkářství se neobjevuje tak často (doufejme). (Pravděpodobně to není způsobeno čistotou a nevinností politiků, ale více náklady spojenými s případným dopadením). Ale důležité je “nepřímé úplatkářství”: speciálně zainteresované skupiny poskytují finanční nebo jiné formy podpory politikům podporujícím jejich zájmy. Opět je to důležité z toho důvodu, že voliči musí být informováni o pozici svých kandidátů a zásobování voličů informacemi je nákladné. Voliči musí být přesvědčeni, že užitek z voleb vyváží jejich obtíže s volbami spojené a že jejich osobní náklady musí být sníženy poskytnutím pomoci, když jedinec jde k volbám.

Veřejné finance. Pojem. Rozbor finančních toků. Soustava veřejných rozpočtů. Státní rozpočet jako základní kategorie veřejných financí

Pojem, vznik, funkce. Rozpočtové zásady, rozpočtová soustava, rozpočtový proces, rozpočtová skladba. Parafiskální fondy.

Vymezení pojmu veřejné funkce
Veřejné finance lze definovat rozšířením obecné definice financí, tj. peněžních vztahů vznikajících v souvislosti s tvorbou, rozdělováním a použitím peněžních fondů. VF jsou pak tvořeny peněžními vztahy, které se týkají činností veřejných institucí a zájmů a kde vystupuje jako jeden ze subjektů veřejná moc (vláda na nejrůznějších úrovních tj. stát, regionální samosprávy, obec).
Jedná se o tu část finančního systému národního hospodářství, která prochází přerozdělovacím procesem zejména cestou veřejných rozpočtů.
Obvykle jsou v souvislosti s charakteristikou veřejných financí uváděny tři principy:
 princip nenávratnosti
 princip neekvivalence
 princip nedobrovolnosti.
Tyto principy peněžním vztahům, které tvoří veřejné finance dominují, ale nelze je používat jako striktních definičních kritérií. I stát nebo obec může získávat zdroje prostřednictvím bankovního úvěru, tj. peněžního vztahu, který dané principy nesplňuje a přesto bude tento vztah zkoumán jako součást veřejných financí, neboť základním kritériem je zde účast veřejné moci jako subjektu peněžního vztahu.

Byrokracie

Ekonomická analýza vychází z toho, že i úředníci maximalizují svoji užitkovou funkci, tak jako všechny ostatní subjekty – potřebitelé, podnikatelé. Vzniká tedy otázka – co je obsahem užitkové funkce úředníků? Budou dělat všechno ve prospěch úspěšnosti státní intervence, nebo je bude zajímat jejich osobní prospěch?
Stejně jako v ekonomice neplatí nic jednoznačně, ani odpověď na tuto otázku nemůže být jednoznačná. Je zřejmé, že ve státním aparátu budou zastoupené nejrozličnější konkrétní způsoby chování. Ekonomie však upozorňuje, že pravděpodobný celkový trend byrokracie bude směřovat neefektivnosti a k dalšímu snižování potenciální míry úspěšnosti státních zásahů, protože:
o cílem byrokracie (státní správy, úředníků, státního aparátu) bude maximalizovat rozsah úřednických činností - tzv. alokační neefektivnost byrokracie
o byrokratické činnosti budou realizované nehospodárným způsobem - tzv. technická neefektivnost byrokracie
Bude se příslušný úřad vzdávat svých kompetencí a úloh nebo naopak hledat nové, aby dokázal svoji důležitost a významnost? Je míra „papírování“ v jednotlivých orgánech státní správy optimální nebo nadměrná?Odpovědět si může každý sám, ale my se přikláníme spíše k tomu, co napůl žertem – napůl vážně konstatují Parkinsonovy zákony byrokracie:
Úředník chce rozšiřovat počet svých podřízených a ne konkurentů. Úředníci se zaměstnávají prací navzájem.Jestli existuje byť jen jediná možnost jak odsunout důležité rozhodnutí, ať už soukromého nebo obecného, dobrá byrokracie ji najde.

Zájmové skupiny

Ekonomické modely většinou předpokládají, že všichni jedinci jsou dobře informování o následujících všech, uvažovaných alternativ; všichni voliči volí a své hlasy odevzdávají na základě důsledků, které bude mít každá alternativa pro jejich osobní blaho. Mnoho lidí ale věří, že výše uvedený názor neposkytuje odpovídající vylíčení politického dění. Protože ústavně má každá osoba zaručen 1 hlas, některé hlasy jsou účinnější než jiné. Z tohoto pohledu odráží výsledek politického dění politickou sílu speciálně zainteresovaných skupin.
Jak jsou zájmové skupiny schopny používat sílu? Vyskytují se alespoň tři mechanismy použití síly.
Za prvé, jedinci jsou málo motivováni pro volby a pro získávání informací týkajících se voleb. Zájmové skupiny se mohou pokoušet snížit výdaje voličů spojené s volbami a získáváním informací, zvláště snížit náklady těch voličů, kteří budou pravděpodobně danou zájmovou skupinu podporovat. Tyto náklady snižují tvorbou informací (samozřejmě informací, které podporují jejich názory) snadno dostupných; a často přímo pomáhají voličů v den voleb tím, že poskytnou přepravu, péči o děti atd.

Volební (hlasovací) paradox

Jedním z problémů většinového rozhodování je možnost neexistence rovnováhy. Tento problém zaznamenal již v 18. století známý francouzský filozof Condorcet a my se na tento problém podíváme v následujícím příkladu, kde máme 3 voliče a 3 alternativy označené A, B, C.
První volič preferuje A před B a B před C
Druhý volič preferuje C před A a A před B
Třetí volič preferuje B před C a C před A
Předpokládejme, že hlasujeme na A proti B. Voliči 1 a 2 hlasují pro A, takže A vítězí. Teď hlasujeme na A proti C. Voliči 2 a 3 preferují C před A, takže C vítězí. Zdá se, že alternativa C by měla být společenskou volbou. C získá více hlasů než A a A zase více hlasů než B. Ale teď proveďme přímou konfrontaci mezi C a B. Oba voliči 1 a 3 preferují B před C. Tomu říkáme volební paradox nebo paradox cyklického hlasování. Neexistuje žádný vítěz. B vítězí nad C a C vítězí nad A, ale A vítězí nad B.
Použijeme-li hlasování prostou většinou, pak je jasné, že může být důležité kontrolovat pořadí volby. Předpokládejme, že konstruujeme volby jako zápas mezi A a B, a pak vítěz tohoto zápasu bojuje proti C. C by měla vyhrát volby. Připusťme, že připravujeme volby nejprve jako zápas mezi B a C a teprve pak vítěz zápasí s A. A by vyhrála volby. Nakonec vytvoříme takovou strukturu voleb, že nejprve bojuje A s C a pak vítěz bojuje s B. Potom jasně vítězí B. Takže vítěz každých voleb je určen pouze pořádkem v jakém spolu páry soutěží.
Volební paradox se neobjeví vždy. Vlastnost jednovrcholovosti stačí pro zajištění existence rovnováhy většinovým hlasováním. Všimněme si, že vrchol nemusí být uprostřed, může být i na konci. Na druhé straně, mohou existovat i vícevrcholové preference. Tyto případy vznikají přirozeně, když uvážíme různost a množství problémů veřejné volby.

Arrowův zákon nemožnosti

Za určitých podmínek nezajišťuje většinový volební systém nalezení rovnovážného řešení. Existuje vůbec nějaký jiný politický mechanismus pro tvorbu kolektivních rozhodnutí, který by odstranil tento nedostatek? Politický mechanismus by měl mít ještě několik dalších vlastností: např. neměl by být diktátorský (jestli společnost řídí diktátor, společenská volba odpovídá prosazeným preferencím diktátora). Výsledek by neměl být závislý na nepodstatných alternativách: tj. jestliže se máme rozhodnout mezi plaveckým bazénem a tenisovým kurtem neměl by být výsledek ovlivněn tím, že existuje např. ještě třetí alternativa (nová knihovna).
Hledání ideálního hlasovacího systému skončilo až objevem Kennetha Arrowa, nositele Nobelovy ceny. Arrow ukázal, že způsob, který by uspokojil všechny požadované charakteristiky, neexistuje. Tato poučka je nazývaná Arrowovým zákonem nemožnosti , resp. Arrowova věta.

Alternativní způsoby hlasování - bodování variant, vyjevování preferancí....
Systém dvou politických stran a střední volič (problém dvou zmrzlinářů na pláži)
Role subjektů podílejících se na veřejné volbě v zastupitelské demokracii.
politici, strany, politické programy a koalice zájmové skupiny ekonomické chování byrokracie

Co maximalizují politici? Altruistický politik?

Ekonomická teorie chápe motivaci politiků zjednodušeně jako snahu udržet se na privilegovaném mocenském postavení a z toho plyne i motivace “zavděčit se voličům, resp. některým jejich skupinám.
Mnoho politiků nepochybně jedná ve svém vlastním zájmu. Ovšem ne všichni politikové jednají vědomě ve svém vlastním zájmu: někteří věří, že takto pracují pro veřejné blaho. Ovšem tento termín není zcela jasný - tj. jak má být interpretován pojem "jednání ve veřejném zájmu (pro veřejné blaho)" když existují alternativní názory na to, to je veřejným zájmem a zde (podle Aroowa zákona nemožnosti neexistuje způsob důsledného vysvětlení těchto rozdílů. Co je ale jasné, že když se ohlédneme zpět zjistíme, že mnoho politiků, kteří tvrdili, že postupují v souladu s veřejným zájmem a vytvářeli politiku zastávali taková stanoviska, která se s postupem času nejevila většině pozorovatelů jako jednání v zájmu veřejnosti.

Střední volič - Median Voter

Jedinci se budou lišit, co se týče úrovně jejich preferencí. Jak můžeme vysvětlit vznik rovnovážného stavu při hlasování jedinců s různými úrovněmi preferencí?
Při analýze rovnováhy, která nastane při rozhodování prostou většinou hlasů nejprve uvažujeme jednoduchý příklad: Máme tři jedince s různým příjmem. Předpokládejme, že čím bohatší jedinec, tím více upřednostňuje vyšší státní výdaje. (to platí všeobecně pro jednotné zdanění, ale nemusí vždy platit pro proporcionální či progresívní zdanění). Gp je preferovaná úroveň chudých, Gm těch se středním příjmem a GR těch nejbohatším. Gp je menší než Gm, které je menší než GR. Protože výdaje se zvyšují nad Gp užitečnost chudých klesá. Proto chudí preferují Gm před GR. Naopak bohatí zatím dávají přednost GR před Gm nebo Gp jasně preferují střední úroveň výdajů Gm před nízkou úrovní upřednostňovanou chudými, Gp. Nejprve uvažujeme volbu mezi Gp a Gm. Obě vrstvy jedinců - se středním i vyšším příjmem volí Gm, takže vítězí. Nyní uvažujme volbu mezi Gm a Gr; jasně obě vrstvy jedinců - se středním i nižším příjmem preferují Gm před Gr, takže Gm zase získává dva ze tří hlasů. Obecněji, uvažujme situaci, kdy s Gm srovnáváme jiné nižší úrovně než je Gm. Obě vrstvy jedinců - s vysokým příjmem i se středním příjmem budou preferovat Gm. Naopak pokud jde o kteroukoliv úroveň výdajů mírně vyšší než Gm obě vrstvy - s nízkým příjmem středním příjmem budou preferovat Gm. Proto Gm získá většinu hlasů v porovnání s jinými úrovněmi výdajů. Střední volič je jedním z těch, z jehož pohledu se počet jedinců preferujících vyšší úroveň výdajů (jedince s vysokými příjmy) vlastně rovná počtu jedinců preferujících nižší úroveň výdajů (jedinci s nízkými příjmy). Obecný závěr, který jsme právě vyvodili je: rovnovážná úroveň výdajů při rozhodování prostou většinou hlasů je ta úroveň, kterou upřednostňuje střední volič.

Jak volí typický daňový poplatník

Nejprve rozebereme preference voličů. Předpokládejme, že volič bude hlasovat ve svém vlastním zájmu: spočítá si, jaké výhody mu přinese nový státní program a srovná je s tím, jak se mu zvýší výdaje.
Jestliže státní výdaje na veřejné statky jsou nízké, mezní užitečnost veřejných statků je velmi vysoká; zatímco když vláda vynakládá stále více prostředků, mezní užitečnost veřejných statků se snižuje. Současně ovšem, když státní výdaje na veřejné statky rostou, jednotlivci mají méně jiného zboží - privativních statků. Proto mezní užitečnost privativních statků roste, takže mezní náklady veřejných statků (ušlá spotřeba privativních statků) se zvýší. Protože mezní prospěch z veřejných statků se sníží a mezní náklady se zvýší, čistý mezní prospěch - mezní prospěch mínus mezní náklady - je pro nízké hodnoty státních výdajů pozitivní a pro vysoké hodnoty je negativní. Jinak řečeno, s rostoucími státními výdaji roste na počátku také užitek pro jednotlivce (dochází k pozitivnímu čistému meznímu prospěchu), ale na konci se tento užitek zmenšuje. Úroveň státních výdajů, která je nejvíce preferována jednotlivci, je samozřejmě ta úroveň, na níž je užitek maximalizován nebo kde je čistý mezní prospěch nulový.

Existují tři faktory, které určují postoje jednotlivců k výdajům na veřejné statky.

První - někteří jedinci mohou mít veřejné statky jednoduše raději než jiní. Někteří mohou mít potěšení z veřejných parků, zatímco jiní sem nikdy nepřijdou.
Druhý - příjmy jednotlivců jsou rozdílné. Pro chudé jedince bude mezní užitečnost privátních statků vyšší než pro bohaté. Budou méně ochotní než bohatí vzdát se peněz na privátní statek, aby dosáhli přírůstku ve veřejných statcích.
Tyto názory odporují zkušenosti, že chudí požadují více veřejných statků (jak se často jeví); je to proto, že třetí určovatel postojů jednotlivců ke zvýšeným státním výdajům - podstata daňového systému, který určuje, jaká část přidaných nákladů souvisí se zvýšením výdajů na veřejné statky, která doléhá na každého jedince. U daní, kde každý musí platit stejné množství, chudý jedinec dá pravděpodobně přednost nižší úrovni výdajů na veřejné statky, protože mezní náklady jsou pro něj vyšší (v podmínkách, kdy se zřekl užitku z osobní spotřeby). Ale jestliže chudší jedinci platí méně než bohatší, potom chudí mohou dávat přednost vyšší úrovni výdajů na veřejné statky. Samozřejmě, že jedinec, který nemusí platit vůbec žádné daně a má pouze užitek z rostoucích státních výdajů, bude obhajovat tak vysokou úroveň státních výdajů, jaká je jen možná.

Otázka vyjádření preferencí a jejich nahromadění

Pro každou politickou stranu, nebo koalici nebo jinak formovaný subjekt, který se účastní veřejné volby, chce-li ve volbách uspět, je důležité vědět, jaký náklad v podobě daní je občan ochoten “zaplatit” za získání užitku, který mu vyplývá z podílu na spotřebě, financované z veřejných výdajů. Při tomto průzkumu se občané pochopitelně rozloží do různých skupin, které představují různé skupiny voličů. Přitom platí následující principy:
 občan nedokáže vždy formulovat své preference,
 nedokáže odhadnout, jaké výše svých příjmů je ochoten se vzdát ve prospěch možnosti podílet se na spotřebě veřejného sektoru,
 obvykle je lhostejný k podobným průzkumům, neboť nevěří, že by jeho hlas mohl ovlivnit rozhodování v reprezentativní demokracii,
 inklinuje k přeceňování nákladů (toho, čeho se vzdává) a k podceňování užitků (toho, co za náklad získá).

SOUKROMÝ MECHANISMUS ALOKACE ZDROJŮ

Tržní ekonomika poskytuje jednoduchou a efektivní metodu pro určení úrovně produkce privativních statků: cenovou regulaci. Právě ta vede podniky k tomu, aby vyráběly hodnotné a kvalitní zboží, a vytváří základy pro alokaci zboží k různým spotřebitelům. Často hovoříme o důležité roli, kterou ceny mají při přenosu informací: informace týkající se hodnoty a kvality různých komodit od výrobců ke spotřebitelům, od spotřebitelů k výrobcům a od jednoho výrobce k druhému - tyto informace se týkají nákladů na výrobu a nedostatku komodit.
VEŘEJNÉ MECHANISMY ALOKACE ZDROJŮ
Informace prostřednictvím ceny je v těchto případech nahrazena hlasováním. Hlasováním je stanoven objem veřejných rozpočtů a struktura výdajů. Je otázkou, co z tohoto faktu plyne pro ekonomické aspekty těchto rozhodnutí. Ekonomy zajímá, zda v těchto podmínkách, kdy jsou lidé dotazování, čemu dávají přednost, pravdivě vyjádří své preference. Existuje nějaký způsob, kterým je možné přimět jednotlivce, aby vyjádřili svůj pravdivý požadavek co se týče veřejných statků?
Volební proces, ve kterém se rozhoduje o veřejných příjmech a veřejných výdajích má dvě základní formy, a to:
 formu přímé demokracie
 formu reprezentativní demokracie.

A. forma přímé demokracie

Je to takové forma, ve které se volebního procesu účastní každý volič (tedy nevolí se prostřednictvím zástupců).
Přímá demokracie zná veřejnou volbu podle dvou pravidel, a to:
 pravidla jednomyslného kompromisu; Je-li pro rozhodovací proces zvoleno pravidlo jednomyslného kompromisu, účastní se volebního procesu všichni zainteresovaní partneři a volební proces je ukončen teprve tehdy, až všichni účastníci se shodnou na jednom řešení. Při volbě o výši a struktuře veřejných příjmů a veřejných výdajů prakticky nepoužitelné a to především z časových a nákladových důvodů. Ale i proto, že struktura preferencí jednotlivých účastníků volebního procesu je výrazně diferencovaná a z toho titulu naděje na dosažení plné shody je minimální.
 pravidla většiny; většinové pravidlo je charakteristické pro demokratickou společnost.
B. Forma reprezentativní demokracie
Při velkém počtu voličů a řešených otázek je přímá demokracie nerealizovatelná. Volič si volí reprezentanty svých zájmů (obvykle politické strany), a to na základě jejich programů. Pokud je nespokojen s politikou strany, kterou volil a která do orgánů, kde se hlasuje o příjmech a výdajích veřejného sektoru deleguje své reprezentanty, v příštím volebním období volí jinou politickou stranu. Není to ideální forma, ale je pravděpodobně nejlepší ze všech špatných systémů.

“Selhání vlády”

3. I kdyby vláda měla i neomezenou možnost určovat reakce soukromého sektoru, narážela by na svoji omezenou kontrolu nad byrokratickým aparátem, tj. nad částí sama sebe. Uvádění legislativy do života je složitý proces závislý na celé řadě technických detailů a uplatňují se v něm jako relativně autonomní subjekty i státní úřady a úředníci, kteří mohou být do značné míry vedeni i svými vlastními zájmy.
4. I kdyby všechna předchozí omezení neexistovala, jedno by zůstalo. Jde o omezení vyplývající z podstaty politického procesu. Politické rozhodnutí je v podstatě principielně kompromisem mezi zájmy subjektů, které se na rozhodování podílejí. Výběr z možných alternativ je tím vždy poznamenán. Existují vlivy nátlakových skupin apod. Dlouhodobé uskutečňování nějaké vnitřně logické a konsistentní politiky je v podstatě nemožné. Demokracie je metoda, jakou se způsobem, který vyhovuje všem, dospěje k rozhodnutí, které nevyhovuje nikomu.

Veřejná volba

V tržním sektoru rozhoduje o tom, co se bude produkovat, prodávající i kupující na základě ekonomického mechanismu trhu. Základním kritériem jejich rozhodování je cena statku a její porovnání k míře užitku, kterou mu statek přinese v podobě uspokojení konkrétní potřeby.
Sama podstata veřejného sektoru takové rozhodnutí vylučuje. Ve veřejném sektoru se rozhoduje o tom, který subjekt a v jaké výši přispěje do veřejných příjmů a který subjekt a v jaké výši bude mít užitek z veřejných výdajů. Děje se tak politickým rozhodnutím, které je nazýváno veřejnou volbou. V demokratické společnosti má toto politické rozhodnutí charakter volebního procesu na různých úrovních veřejné správy. Zkoumáme přitom zejména otázky typu:
1. Jak je určována výše výdajů na veřejné statky v demokratické společnosti.
2. Jak přesně je reagováno na požadavky občanů.
3. Existuje v demokratické společnosti lepší vymezení úrovně veřejných statků? Existuje postup, který lépe odráží priority jednotlivců ve společnosti? (Jde o otázky na hranici politologie a ekonomiky. Snažíme se porozumět ekonomickým aspektům politického dění.)

“Selhání vlády”

To, že trh tzv. selhává, nemusí nutně znamenat, že každý vládní zásah vede k lepšímu, resp. efektivnějšímu řešení. Naopak, někteří ekonomové tvrdí pravý opak, totiž že vládní zásahy situaci většinou jen zhoršují.
Mezi hlavní důvody, které vedou k tomu, že vládní intervence nedosahují svých zamýšlených cílů, patří:
1. Omezené informace. Vláda neví a ani nemůže vědět všechny relevantní informace, které mohou mít vliv na dopady jejího rozhodnutí. Nemá k dispozici ani dokonalou znalost kauzálních (příčinných) souvislostí uvnitř ekonomického systému - tj. nemá “dokonalou teorii”, ale nemá dokonce ani stoprocentní znalost o průběhu reálných procesů. Pohybuje se (mimochodem jako i všichni ostatní) na určité pravděpodobnostní úrovni. Navíc zde významnou roli hraje faktor zpoždění. Než informační systém vládě zprostředkuje poznání nějakého procesu, situace je již jiná a vláda vlastně “bojuje s minulostí”.
2. I kdyby vláda měla dokonalé informace, teorii i přehled o situaci, stejně má omezenou možnost kontrolovat resp. řídit reakce soukromého sektoru. Zvlášť zřejmé je to v demokraticky uspořádaných společnostech, ovšem ani totalitní státy nedokázaly přinutit všechny výrobce a spotřebitele k “žádoucímu” chování. Možnosti reakce, přizpůsobení apod. jsou v podstatě neomezené.

Neefektivnost vyplývající ze soukromého poskytování veřejných statků

Jak jsme již poznamenali, je možné platit za zboží, pro které jsou marginální náklady dodatečných jednotlivců využívajících těchto statků jsou nulové. Tyto statky mohou být zajišťovány soukromě. Argumentem pro veřejné poskytování je, že je mnohem efektivnější.
Jestliže nejsou marginální náklady na dodatečné individuální využívání zboží, pak, jak jsme již řekli, spotřeba statku nemusí býtí regulována. Jestliže ale má být poskytováno soukromou firmou, firma musí účtovat za jeho používání a každý poplatek za jeho využívání odradí jednotlivce od tohoto využívání. Proto jakmile jsou veřejné statky soukromě poskytovány, dojde k jejich nedostatečnému využívání.

“Obecné” chápání žádoucnosti případného vyloučení ze spotřeby zahrnuje často i mnohé další aspekty, než jen nulové marginální náklady na spotřebu. Významnou roli často hrají roli obavy z důsledků nerovnosti příjmů. Jinými slovy, omezení spotřeby je pak pokládáno za nežádoucí, neboť by si spotřebu nemohli dovolit chudí lidé. I tento přístup je pochopitelně možný, i on však vede k často nesprávným závěrům a bludným diskusím. Přinejmenším do analýzy alokačního problému vnáší normativní hodnotové soudy o spravedlnosti či užitečnosti různých kombinací distribuce důchodů a majetku uvnitř populace. Jsou tak z titulu “nežádoucího” vyloučení ze spotřeby prohlašovány za “veřejné” i statky jako zdravotní péče či bydlení. Je přitom zjevné, náklady na uspokojení každého dalšího spotřebitele rozhodně nulové nejsou.

Veřejná volba

Osnova:
1. Selhání vlády (dokončení minulé přednášky o selhání trhu).
2. Veřejná volba: pojem, význam, základní problémy tvorby kolektivních rozhodnutí.
3. Hlasování. Pravidla hlasování, většinové hlasování a mediánový (střední) volič, hlasovací paradox.
4. Role subjektů podílejících se na veřejné volbě v zastupitelské demokracii.
o politici, strany, politické programy a koalice
o zájmové skupiny
o ekonomické chování byrokracie
Doplňková studijní literatura:
1. Musgrave, R. A., Musgraveová, P.B.: Veřejné finance v teorii a praxi. Management Press, Praha, 1994. Str. 81-102
2. Stiglitz, J.E.: Ekonomie veřejného sektoru. Grada, Praha, 1997. str. 185-217 (teorie veřejné volby), 219-253 (teorie byrokracie)
3. ARROW, K.J.: Všeobecná ekonomická rovnováha: cíl, analytické prostředky, kolektivní výběr. Přednáška při příležitosti udělení Nobelovy ceny, 12. prosince 1972. in. Jonáš, J. a kol.: Nobelova cena za ekonomii. Academia, Praha, 1993, str.125-147.
4. BUCHANAN, J.M.: Konstituce ekonomické politiky. Přednáška při příležitosti udělení Nobelovy ceny, 8. prosince 1986. in. Jonáš, J. a kol.: Nobelova cena za ekonomii. Academia, Praha, 1993, str.589-599.
5. ŽÁK, M.: Vládní selhání - politickoekonomický cyklus. Příspěvek z konference 650. let UK Praha. k dispozici na internetu adresa: http://www.fsv.cuni.cz/650/prispevky/b/zakmilan.html.

Existují dvě základní kritéria statků

Cenový systém nemůže plnit svou funkci nástroje, který “přiděluje” (poskytuje) statky spotřebitelům a který za předpokladu konkurenčního trhu vede k Paretovsky optimálnímu množství statků. Statek totiž může spotřebovávat i ten jednotlivec, který za něj nezaplatil. Neexistuje důvod, proč by měl jednotlivec pravdivě odkrývat svou ochotu platit. Může spoléhat na to, že bude mít užitek ze spotřeby těch osob, které ochotu zaplatit projeví. Tato situace se nazývá problém černého pasažéra (free rider problem). Bývá často používána jako ilustrace potřebnosti daňového (tedy nedobrovolného) financování produkce veřejných statků. Kromě statků u nichž je použití tržního mechanismu neproveditelné z důvodu nevyloučitelnosti, hovoří Stiglitz rovněž o tom, že tržní zabezpečování veřejných statků je u některých statků nežádoucí vzhledem k nulovým mezním nákladům na dodatečnou jednotku spotřeby plynoucím z nerivality spotřeby. Neproveditelnost a nežádoucnost uplatnění cenového vyloučení jsou zde kladeny vedle sebe. Čistý veřejný statek je nicméně definován jako statek, který naplňuje obě podmínky.

SMÍŠENÉ KOLEKTIVNÍ STATKY

Mnoho statků má jednu nebo druhou vlastnost v různém rozsahu. Např. k vyloučení může dojít, ale je nežádoucí. To je případ silnice s malým provozem, na níž je vybíráno mýto. Ale mýto by mohlo omezit užívání silnice, i když zde nejsou zvláštní náklady s užitím silnice spojené. V jiných případech vyloučení může být žádoucí, ale nákladné. Např. některá společenství poskytují vodu zdarma, i když je možno instalovat měřiče spotřeby vody, náklady převyšují zisky. (Marginální náklady spojené s dodávkami vody do další domácnosti jsou nízké, i když ne nulové.)

Graficky lze znázorňuje snadnost vyloučení podél horizontální osy a náklady na dodatečně individuální využití zboží podél vertikální osy. Dolní levý roh znázorňuje čisté veřejné statky, kde náklady vyloučení jsou prohibitivní a marginální náklady na dalšího uživatele navíc jsou nulové. Horní pravý roh označuje čistě privativní statky, kde náklady na vyloučení jsou nízké a marginální náklady na dalšího uživatele statku navíc jsou vysoké.

Existují dvě základní kritéria statků:

Jako definiční vlastnosti veřejných (kolektivních) statků bývají standardně uváděny především tzv. nerivalita a nevyloučitelnost spotřeby. O veřejný statek se jedná, pokud je užitek ze spotřeby statku sdílen určitou skupinou (občany země, regionu, města apod.) jako celkem ve chvíli, kdy je statek poskytnut nebo spotřebováván jednou osobou. Nejčastěji bývají mezi příklady jmenovány statky jako národní obrana a fungující státní správa na národní úrovni a tradičně uváděné majáky, veřejné osvětlení či řízené křižovatky na úrovni místní. Jde o komoditu, jejíž užitky mohou být poskytovány všem lidem .... aniž by to přinášelo vyšší náklady, než jsou spojeny s jejím poskytováním jedné osobě. Užitky těchto statků jsou nedělitelné a lidé nemohou být vyloučeni z toho, aby jich využívali...”
Macmillanův slovník moderní ekonomie: Definiční vlastnost je zde charakterizována následovně: “... pokud je (komodita nebo služba) nabízena jedné osobě, stává se dostupnou všem ostatním jednotlivcům bez vynaložení dodatečných nákladů. O veřejném statku proto říkáme, že má NERIVALITNÍ SPOTŘEBU; spotřeba jednou osobou nesnižuje dostupnost statku nebo služby komukoliv jinému.”

Existují dvě základní kritéria statků:

institucionální a ekonomické

Institucionální kritérium rozděluje statky podle toho, jak jsou produkovány a financovány, resp. poskytovány. Zda tržně, tj. kdy se spotřebitel ke statku dostavá po zaplacení tržní ceny, nebo nějak jinak, např. podle potřeby, nebo na základě právního nároku apod. U institucionálního dělení je důležité politické rozhodnutí o způsobu poskytování statku. V zásadě je možné, aby bylo rozhodnuto o netržním poskytování libovolného statku nebo o přímých či nepřímých zásazích vlády do ceny a dostupnosti statku.
TRŽNÍ x NETRŽNÍ resp. polotržní
alokační mechanismus založen na funkci trhu a na tržních cenách. Výsledek tohoto rozhodnutí může být i důsledkem subjektivního rozhodnutí státu


ekonomické kritérium - dělí statky podle charakteru spotřeby na
PRIVATIVNÍ x ČISTÉ VEŘEJNÉ (kolektivní) x smíšené kolektivní

Tvrzení, že kdykoliv dochází k externalitě, mohou se zúčastněné strany spojit a vytvořit nějaký soubor opatření, kterými mohou navenek působící přesah

Existují dvě významné podmínky jeho platnosti:
1. vlastnická práva a jejich obsah jsou perfektně vymezena, všechny statky mají známého vlastníka a je jasné, co přesně obsahuje ochrana vlastnictví.
2. transakční náklady vyjednávání mezi vlastníky jsou nulové, resp. zanedbatelné v poměru k nákladům.
5.
Úvod do teorie statků

Co je veřejný (kolektivní) statek a čím se liší od konvenčního privativního statku? Proč je jeho existence pokládána za příčinu existence veřejného sektoru, resp. vládních intervencí?
Pojem veřejný statek činí studentům tradičně potíže, vzhledem k rozdílu mezi tím, jak je definován ekonomickou teorií a co pod ním rozumí běžná mluva. V podstatě jde o rozdíl mezi veřejnými statky, které mají velmi zvláštní objektivní charakteristiky své spotřeby a veřejně poskytovanými statky, u nichž o tomto zařazení rozhoduje společnost sama, a kdy ekonomické důvody (tj. náprava neefektivní alokace zdrojů) jsou jenom jedním z důvodů pro “veřejnost” poskytování.
Podrobnosti najdou studenti v článku: “Veřejné statky a veřejně poskytované statky”, Internetová adresa http://www.econ.muni.cz/~ivan/xxx/subjects/ver_econ/literatura.html

Soukromé řešení

Jedním způsobem, jak se může soukromý sektor vypořádat s externalitami bez pomoci přímé státní intervence, je jejich tzv. internalizace, to znamená vytvoření takových ekonomických jednotek, které by byly natolik velké, aby se většina dopadů jejich činností projevila uvnitř jednotky. Podívejme se, jak by to vypadalo v již zmíněném příkladu pozitivní externality mezi včelařem a sadařem. Tato externalita může být internalizována tím, že se vlastník sadu stane také včelařem. Bude to ovšem fungovat pouze tehdy, bude-li sad dostatečně velký, aby včely mohly zůstat v tomto jednom sadě.
Externality vznikají, jak jsme již uvedli, když jednotlivci nemusí platit za úplné následky svých aktivit. Příkladem je nadměrné chytání ryb ve společném rybníku, neboť jednotlivci nemusejí platit za právo rybařit. Externality se dají často vyřešit vhodným uspořádáním vlastnických práv. Vlastnická práva převedou na konkrétního jednotlivce právo spravovat některá aktiva a vybírat poplatky za využívání majetku. Kvůli tomu, že nikdo neměl vlastnické právo kontrolující přístup k ropnému ložisku, bylo provedeno příliš mnoho vrtů. Je-li naleziště kontrolováno jedním subjektem, má tento vlastník motivaci, aby zajistil, že bude proveden správný počet vrtů. Vzhledem k tomu, že ekonomická efektivnost se v případě vlastnictví ložiska jednou firmou zvýší, jakákoli další firma může koupit pozemky nad ložiskem od současných vlastníků (za to, co by získali prodejem ropy) a dosáhnout zisku. Podle tohoto názoru není nutná žádná vnější intervence k zajištění efektivního uspořádání vlastnických práv.

Pigouovské daně a dotace tedy nejsou rozhodně univerzálně použitelným nástrojem řešení externalit. Jaké další možnosti veřejného řešení bychom mohli u

1. Zákazy - většinou však není nejlepším řešením a mnohdy dokonce není ani prakticky možné externalitu zcela eliminovat. Efektivní je většinou její určité omezení. V praxi se ovšem stejně používá, viz např. zákaz řízení motorového vozidla po požití některých látek, nebo zákaz používání freonů.
2. Příkazové řešení - každému subjektu je jednoduše stanoveno, kolik externality může vyprodukovat. Toto řešení naráží v podstatě na stejné problémy, jako mají Pigouovské daně. Zajímavou modifikací jsou obchodovatelné licence (povolení), kdy se využívá tržního principu. Zařízení jsou zde nadány pozoruhodnou flexibilitou, neboť rozhodující je např. celkové množství emisí. Způsob, kterým ho zařízení dosáhnou, je v jejich režii. Mohou si zvolit pořízení odlučovacích zařízení, změnu paliva, konzervační programy nebo nákupy a obchodování s povoleními.
3. Státní regulace - prostřednictvím právních norem jsou subjektům nařízeny různé povinnosti vedoucí k omezení externalit. Např. povinnost vybudovat čističku, mít ve vozidle katalyzátor, nebo prohlásit určitou oblast za chráněnou apod.

Pigouovské daně a dotace tedy nejsou rozhodně univerzálně použitelným nástrojem řešení externalit. Jaké další možnosti veřejného řešení bychom mohli u

4. Jednorázová finanční podpora - vhodné zejména tam, kde jde o to pokrýt jednorázové investiční náklady.
5. Vlastní činnost - prostřednictvím vlastních institucí (státních podniků či jiných či organizací) může vláda nahrazovat (substituovat) soukromé producenty a sama tytéž činnosti vykonávat buď šetrněji. Tento princip je v podstatě nejpoužívanějším u nás v případě řešení mnoha pozitivních externalit, kdy stát ve vlastních příspěvkových organizacích poskytuje řadu služeb s pozitivními externalitami (vzdělávání, věda a výzkum). Zde je mnohdy velmi obtížné stanovit, nakolik je toto řešení účinné. Nemáme totiž většinou možnost zjistit, jak velkou ztrátou produkce platíme za netržní, veřejné poskytování těchto služeb.

Řešení externalit

Rozlišujeme řešení veřejná a soukromá. První spočívají ve vládní (státní) intervenci a “nápravě” trhu, druhé spoléhají na samovolné tendence trhů, které za jistých podmínek směřují k eliminaci externích dopadů automaticky.
Teoretické veřejné řešení externalit je veskrze jednoduché a elegantní. V zásadě jde o přiblížení soukromých nákladů (resp. užitků) spojených s produkcí či spotřebou komodit, se kterými je negativní (pozitivní) externalita spojena, k nákladům (užitkům) společenským. Toho lze dosáhnout především prostřednictví tzv. korekčních daní (dotací), resp. ukládáním pokut anebo jiným zpoplatněním (resp. dotováním) produkce či spotřeby. V této souvislosti se nejvíce hovoří o tzv. Pigouovských daních a dotacích.
Piguovskou daní máme na mysli v podstatě jakýkoliv mechanismus, který zvýší náklady (a tím i cenu) spojené s činností jednotlivce nebo firmy. Může sem patřit jak tradičně chápaná daň, tak i platba. Jinými slovy, v zájmu snížení úrovně znečištění je možné zdanit produkování emisí, nebo odměňovat firmy za snížení jejich úrovně. Teoreticky mohou mít takové daně např. formu spotřebních daní uvalených na produkt, daní postihujících přímo samotnou externalitu (v případě znečišťování tedy přímo vytvořené emise). Problematičnost jejich použití souvisí s tím, že marginální hodnoty přínosu či nákladů neznáme. Schopnost vlády měřit rozsah externích nákladů a užitků je velmi omezená. Uvědomme si, že trh v případě externalit nefunguje, protože není jasné kdo a kolik získává a ztrácí - jenže to je současně i omezení vládní nápravné intervence.

Obrázek č. 2

Častý omyl je, že bychom nikdy neměli dovolit žádné firmě či jednotlivci, aby působili negativní externality dopadající na jiné. Například občas se tvrdí, že podniku by nemělo být dovoleno znečišťovat vzduch či vodu. Podle názoru většiny ekonomů nemají takové absolutní stanoviska žádný smysl. Existují samozřejmě společenské náklady spojené se znečištěním (nebo jiným druhem negativní externality), ale tyto náklady nejsou nekonečné, naopak jsou ohraničené. Dá se určit nějaké množství peněz, které jsou lidé ochotni přijmout jako kompenzaci za to, že musí žít ve společnosti se znečištěným vzduchem nebo vodou. Proto musíme se poměřovat náklady a zisk spojené s omezováním znečištění úplně stejně, jako to musíme dělat s náklady a ziskem spojeným s každou jinou ekonomickou činností. Problém trhu není v tom, že má za následek znečištění. Existuje totiž jistá společensky efektivní úroveň znečištění. Problém je v tom, že firmy, nepočítají se společenskými náklady spojenými s externalitami, které působí - v tomto případě se znečištěním - a výsledkem toho dochází pravděpodobně k nadměrné úrovni znečišťování. Jelikož stát nemůže zcela zamezit znečišťování, je jeho úkolem pomáhat soukromému sektoru dosáhnout společensky efektivní úrovně znečišťování, přimět jednotlivce a firmy, aby se chovali tak, aby museli brát v úvahu efekty svých činností na druhé.

Důsledky externalit

Vždy, když dochází k externalitám, čistě tržní alokace zdrojů není efektivní. Úrovně produkce a s ní spojená úroveň mezních nákladů bude nesprávná.
Úroveň produkce komodit, které generují negativní externality, bude nadměrná. Obrázek 1 ukazuje běžné křivky nabídky a poptávky. Jak jsme již vysvětlili dříve, nedochází-li k externalitám, je výsledná tržní rovnováha Qm efektivní. Poptávková křivka odráží individuální mezní užitek ze spotřeby dodatečné jednotky dané komodity; nabídková křivka odráží mezní náklady výroby na dodatečnou jednotku komodity. V průsečíku těchto dvou křivek je mezní užitek právě roven mezním nákladům. Je-li se spotřebou (produkcí) dané komodity spojena negativní externalita, křivka nabídky nebude odrážet mezní společenské náklady, ale pouze soukromé mezní náklady, které vznikají přímo individuálnímu producentovi. Ten nemá důvod kalkulovat ve svém účetnictví s náklady jiných subjektů. Obrázek také ukazuje křivku mezních společenských nákladů, která vyjadřuje celkové (soukromé i společenské) dodatečné náklady na produkci další jednotky spotřebované komodity. Tato nákladová křivka leží nad nabídkovou křivkou odvětví. Dosažení efektivity si vyžaduje, aby mezní společenské náklady byly stejné jako mezní užitek ze zvýšené produkce: objem výroby by měl udával bod Qe, což je průsečík křivky mezních společenských nákladů a poptávkové křivky. Efektivní hladina produkce je nižší než hladina daná tržní rovnováhou.

Obrázek č. 1 NADMĚRNÁ VÝROBA ZBOŽÍ NEGATIVNÍ EXTERNALITY

Přítomnost negativní externality znamená, že mezní společenské náklady převyšují mezní soukromé náklady a že tržní rovnováha způsobuje nadměrnou produkci komodity. Qm je tržní rovnováha, Qe je efektivní úroveň výstupu.
Sorry, obrázek bude později

Obrázek č. 2 Přítomnost pozitivní externality znamená, že mezní společenské užitky převyšují mezní soukromé užitky a že tržní rovnováha způsobuje relativně nedostatečnou produkci komodity. R1 je tržní rovnováha, R* je efektivní úroveň výstupu.
kde: MEB = mezní externí přínos z produkce externality
MPB = mezní undividuální přínos z produkce externality
MSB = celkový přínos z produkce externality
MC = mezní náklady

NEDOSTATEČNÁ INFORMOVANOST (ASYMETRICKÉ INFORMACE)

Výrobce ví o produktu mnohem víc informací než spotřebitel
Jídlo v restauraci (vypadá krásně, ale jako zákazník nevím nic o hygieně v kuchyni)



4.
Externality – pojem, řešení
Vymezení pojmu externalita
Kdykoli některý tržní subjekt (jednotlivec nebo firma) podnikne akci, která má na jiného jednotliv
ce nebo firmu vliv, za který dotyčný nemusí platit (nebo mu není placeno), tehdy říkáme, že dochází k externalitě. Externalitám se také se někdy říká “efekty přelévání”, vnější efekty, kladné a záporné úspory, či efekty sousedství. Nastává především tehdy, když výroba nebo spotřeba jednoho subjektu způsobuje nezamýšlené náklady nebo přínosy jiným subjektům. Náklady nebo přínosy jsou přenášeny na jiné subjekty, aniž by ti, kteří náklady způsobili, či příjmy získali, za ně platili. Externality mohou existovat mezi spotřebiteli, mezi výrobci či mezi spotřebiteli a výrobci, přičemž vždy jde o vztah, který není postižen systémem cen. Jinými slovy, trh neumí ocenit a tudíž je nedokáže regulovat tyto důsledky. Externalita je jev, který se vymyká ekvivalenci, jinak všeobecně platné ve směně a představuje nechtěný, vedlejší efekt z hlediska fungování trhu.

Dělení externalit

Rozlišuje se několik druhů externalit.
- Některé externality přinášejí ostatním prospěch a označujeme je jako pozitivní externality. Jiné s sebou nesou škodlivé efekty a označujeme je jako negativní externality. Některé externality jsou vyvolávány producenty, jiné spotřebiteli
- Některé externality, jako ty, které působí na kvalitu ovzduší, jsou spojeny se životním prostředím a tak působí na všechny, kteří s ním přijdou do styku. Jiné jsou více adresné. Jestliže nechám na svém trávníku poházené odpadky, pouze mí bezprostřední sousedi zakusí externalitu.
Existuje zvlášť důležitý druh externalit označovaných jako problémy společných zdrojů, (common resource problems). Základní charakteristikou je, že existuje zásoba omezených zdrojů, k nimž není omezen přístup.

Ekonomické příčiny existence veřejného sektoru - teze

Stručný přehled příčin (ekonomické, “neekonomické”...)
Důvody se dotýkají v podstatě tří oblastí:
1. efektivnost ekonomického systému (mikroekonomická selhání): trh selhává v tzv. optimální alokaci zdrojů, není dosahován bod na křivce maximálních užitků (není produkováno maximální množství statků, resp. nejsou maximálně uspokojeny potřeby, jiná struktura statků, náklady vyšší....) Souvisí to tak či onak s pokřivením tržních cen - odtud potom plyne nutnost jiných (kolektivních) alokačních mechanismů. Zejména sem patří nedostatky konkurence (tendence k vytváření monopolů, existence přirozených monopolů, nedostatečná informovanost, neúplné trhy), externality a existence kolektivních (veřejných) statků,
2. Těmto příčinám bude v přednášce věnovaná hlavní pozornost. Představují v jistém smyslu objektivní kategorie, jejichž existence či hodnocení není v zásadě závislé na hodnotových soudech, zastávaných sociálních preferencích apod. Nerozhoduje o nich společenský konsensus - naopak přijímaná kolektivní rozhodnutí by měla jejich existenci či neexistenci pokud možno respektovat, aby mohla mít vůbec nějaké pozitivní účinky.
3. spravedlnosti rozdělení příjmů a majetku (sociální příčiny): trh rozevírá nůžky, může vést až k sociální nestabilitě společnosti. Tzv. sociální preference mohou vyžadovat zásahy do rozdělení důchodů a bohatství. (J. Tobin: “Tržní mechanismus vytváří více nerovnosti než požadují demokratické hodnoty. Příčiny této nerovnosti nemohou být odstraněny bez obětování flexibilty a efektivity kapitalistických ekonomik. Redistribuce prostřednictvím rozpočtu se stává nevyhnutelnou.” (Tobin, 1994))
4. stabilita dlouhodobá: ovlivňování základních makroekonomických ukazatelů, které čistý trh může destabilizovat (tempo růstu, cykličnost, míra nezaměstnanosti, inflace...)

Makroekonomická selhávání trhu:

- cykličnost vývoje tržních ekonomik vyvolala potřebu stabilizační politiky vlády
- naproti tomu z pohledu mnoha ekonomů se jako např. inflace projevuje zejména díky zásahům vlády

Mikroekonomická selhávání trhu:
- souvisí s pokřivením (distorzí) nebo dokonce absencí tržních cen. Zejména sem patří nedostatky konkurence, externality a existence veřejných (kolektivních) statků.

Nedostatky konkurence:
MONOPOLY
- nemají substituty, neefektivnost monopolu – náklady mrtvé váhy – nerealizovaná produkce
- monopol „nemá S“ – nabízí tolik kolik se mu hodí

Přirozený monopol – rostoucí výnosy z rozsahu, trh je tak malý, že firma pokryje D sama (síťová odvětví)
Administrativní monopol – stát dává licence, nebo má sám monopol
Výlučné vlastnictví přírodních zdrojů – diamanty (nemají substituty, ale nepotřebuji je)

Obsah jednotlivých funkcí je charakterizován jejich cíli:

 k cílům ekonomické funkce patří:
- zajistit produkci potřebného množství statků, které z objektivních příčin není schopen zajistit ziskový sektor a které jsou pro ekonomický růst a rozvoj významné
- přispět k zajištění růstu spotřeby v příjmově nižších skupinách obyvatelstva
- přispět k vytvoření pracovních příležitostí jak v tržním, tak i ve veřejném sektoru
- přispět podstatnou měrou k produkci hlavního zdroje ekonomického růstu a tím je lidský potenciál

 k cílům sociální funkce patří:
- vytvořit podmínky pro kvalitu života
- vytvořit podmínky pro uchování a kvalitu lidského potenciálu jako základního předpokladu kvality života
- zajistit podmínky pro uspokojení finálních individuálních potřeb těm členům společnosti, kteří si je objektivně nemohou zajistit sami

 k cílům politické funkce patří:
- přispět k vytvoření stavu sociálního míru ve společnosti
- přispět k podpoře demokratického uspořádání společnosti
- přispět k řešení globálních problémů světa

 k cílům etické funkce patří:
- přispět svým neziskových charakterem a svým výkonově chápaným pojetím solidárnosti k podpoře pozitivních charakteristik hodnotově orientačního a sociálně participačního potenciálu každého člena společnosti

Funkce veřejného sektoru, různé přístupy a názory na (ne)potřebnost veřejného sektoru

Posláním veřejného sektoru je předcházení a řešení důsledku selhávání trhu v ekonomickém a sociálním růstu a především rozvoji. Má-li veřejný sektor plnit své poslání, musí plnit určitou soustavu funkcí. Jsou to:
- funkce ekonomické
- funkce sociální
- funkce politické
- funkce etické.
Jednou a touže činností plní VS obvykle všechny funkce, ale s rozdílnou mírou intenzity. Stává se často i to, že požadavky optimálního plnění jednotlivých funkcí se vzájemně vylučují nebo alespoň oslabují. Rozhodovací proces veřejnou volbou na sebe musí vzít odpovědnost, které funkci dá přednost.

Činnosti nabývají v podstatě svojí formu:
 formu produkce statků – finanční prostředky z veřejných rozpočtů plynou k institucím za účelem produkce konkrétních statků, které nejsou buď zcela nebo z části realizovány trhem
 formou sociální podpory - finanční prostředky z veřejných rozpočtů plynou přímo k obyvatelstvu

ROZSAH VEŘEJNÉHO SEKTORU

Rozsah veřejného sektoru se vyjadřuje pomocí ukazatelů, které dávají šanci na srovnatelnost. Pomocí těchto ukazatelů máme možnost porovnávat tento rozsah jak v čase (ve vývoji), tak v prostoru, mezi jednotlivými zeměmi. Hlavním ukazatelem je podíl veřejných výdajů na hrubém domácím produktu, vyjádřený v % z HDP.
Mimo finanční ukazatele můžeme ještě použít soustavu věcných ukazatelů. Zajímavým ukazatelem je např.: podíl počtu pracovníků ve veřejném sektoru k celkovému počtu pracovníků v národním hospodářství či k celkovému počtu obyvatelstva; podíl příjmů pracovníků ve veřejném sektoru k celkovým příjmům ze závislé pracovní činnosti v národním hospodářství; podíl hodnoty základních fondů ve veřejném sektoru k hodnotě základních fondů v národním hospodářství atd.
Číselné hodnoty viz učebnice.

Veřejný sektor – kritéria vymezení: - kritérium financování – je financován z veřejných financí,
- kritérium vlastnictví – státní a samosprávní vlastnictví
- legitimita rozhodování – veřejná volba = kolektivní rozhodování buď všemi, kterých se důsledek rozhodnutí týká, nebo těmi, kteří byli těmito zvoleni jako jejich zástupci
veřejná správa – výkon samosprávy a státní správy.
Veřejná kontrola – právo i povinnost veřejnosti buď přímo nebo prostřednictvím svých zástupců kontrolovat veřejnou volbu a důsledky jejího rozhodnutí.
+ Formy státních zásahů - stát jako prodávající a kupující na trzích výrobních faktorů i zboží a služeb. Regulátor, vlastník, správce. Nadán možností použít donucení.

Neziskový soukromý sektor

Neziskový soukromý sektor je ta část národního hospodářství, jejíž cílovou funkcí není zisk, ale přímý užitek. Je však financovaný ze soukromých financí. Tedy financí soukromých fyzických i právnických osob, které se rozhodly vložit své soukromé finance do konkrétní, předem vymezené produkce nebo distribuce statků, aniž by očekávaly, že jim tento vklad přinese finančně vyjádřený zisk.

SMÍŠENÁ EKONOMIKA

Tento pojem je v odborné ekonomické literatuře velmi frekventovaný, zvláště, samozřejmě, v literatuře, pojednávající o veřejném sektoru. Vyjadřuje koexistenci ziskového i neziskového sektoru. V praxi bývá většinou používáno termínů tržního a veřejného sektoru. Konstatuje se, že žijí vedle sebe, vzájemně se doplňují, vzájemně se podporují a vzájemně se potřebují. Tato koexistence probíhá nejen mezi jednotlivými odvětvími, ale i uvnitř jednotlivých odvětví. V odvětví stavebnictví a spotřebního průmyslu jsme ve vyspělých ekonomikách svědky téměř stoprocentní nadvlády tržního sektoru. Naopak v odvětvích veřejné správy, armády, justice a do značné míry i policie existuje z důvodu, o kterých budeme ještě hovořit, stoprocentní nadvláda veřejného sektoru. Ale např. v odvětvích školství, zdravotnictví, kultury, ale i dopravy atd. fungují vedle sebe jak subjekty ziskové tak subjekty patřící do veřejného sektoru, což přináší efekt, který bude ještě později vzpomenut.

Členění národního hospodářství

Kritérium sektoru - Svým způsobem je toto členění blízké členění odvětvovému. Ale zařazení do určitého sektoru se děje především podle kritéria ukazatele produktivity práce; přesněji řečeno podle objektivních podmínek růstu produktivity práce jednotlivých odvětví a zároveň podle míry vlivu těchto odvětví na produktivitu práce národního hospodářství. Podle tohoto kritéria členíme národní hospodářství na:
- primární sektor, kam jsou zařazována odvětví tzv. prvovýroby, tj. odvětví, která produkují statky “ve spolupráci s přírodou” (těžba přírodních zdrojů, zemědělství, lesnictví, rybolov).
- sekundární sektor, kam jsou zařazována odvětví zpracovatelského průmyslu. Tedy odvětví, která zpracovávají přírodní suroviny a vyrábějí a zpracovávají umělé zdroje.
- terciální sektor, kam jsou zařazovány služby, které distribuují, uchovávají, opravují především materiální statky. Svým ekonomickým postavením v reprodukčním procesu mají spíše reprodukční než rozvojový charakter. Do terciálního sektoru bývá zahrnován obchod, doprava, veškeré opravárenství.
- kvartární sektor zahrnuje služby typicky veřejného charakteru, a to služby veřejné správy, justice, policie a armády.
- kvintární sektor je sektorem rozvojových služeb. Tedy služeb, které výrazně dynamizují ekonomický růst, a to s důrazem na jeho kvalitativní stránku, tedy rozvoj. Řadí se sem služby, které mají za úkol uchovávat a kultivovat lidský potenciál, tedy služby, které poskytuje školství, kultura, tělesná kultura, zdravotnictví a sociální služby. A dále služby vědy a institucí, které tvoří a distribuují informace.

Členění národního hospodářství

Kritérium vlastnictví - Podle tohoto kritéria členíme národní hospodářství na:
- soukromý sektor, ve kterém je přesně, konkrétně definována fyzická nebo soukromá právnická osoba jako konkrétní vlastník, který je z titulu vlastnictví kompetentní o svém vlastnictví rozhodovat, ale také nést důsledky svého rozhodnutí (živnostník, akcionář. družstevník atd.);
- veřejný sektor, ve kterém je vlastníkem některý ze subjektů veřejné správy. (státní a samosprávný sektor)

Kritérium financování provozu a rozvoje - Toto kritérium člení národní hospodářství na: ziskový sektor (tržní sektor) a neziskový sektor (netržní sektor)

Pro subjekty, fungující v ziskovém sektoru, je charakteristický způsob financování z příjmů získaných prodejem statků na trhu za tržní cenu. Cena je výsledkem vztahu mezi nabídkou a poptávkou. Podmínkou existence subjektů je realizace zisku.

Neziskový veřejný sektor (dále jen veřejný sektor) je ta část neziskového sektoru, kterou jsme vymezili na předcházejících stránkách tím, že jsme vyjmenovali její vlastnosti. Znovu opakujeme, že zcela rozhodujícím znakem je jeho financování z veřejných financí.

Veřejná ekonomie jako vědní disciplína. Veřejný a neziskový sektor v moderních ekonomikách. Formy státních zásahů do ekonomiky. Vymezení veřejného sek

1. Veřejná ekonomie jako vědní disciplína
Veřejná ekonomie (l’ économie publique; public economics, Die Öffentliche Ökonomie) je vědní disciplínou, zkoumající strukturu fungování a efektivnost té části národního hospodářství, která má neziskový charakter a je financována z přerozdělovacích procesů. Tuto část národního hospodářství nazýváme veřejným sektorem.
Veřejná ekonomie vychází z obecných ekonomických teorií, ale těsně souvisí s teorií řízení, s teoriemi, které se zabývají financemi, hospodářskou politikou a veřejnou správou.
Normativní a pozitivní ekonomie, příčiny neshod mezi ekonomy

Členění národního hospodářství
Národní hospodářství obvykle členíme podle následujících kritérií:

Kritérium odvětví - Z hlediska výkladu ve veřejném sektoru je pro nás zajímavá především skupina nemateriálních služeb a proto uvádíme její vnitřní strukturu: veřejná správa, policie, armáda, justice, školství, kultura, tělesná kultura, zdravotnictví, sociální služby, věda a výzkum, tvorba a distribuce informací, doprava, spoje.

Okruhy ke zkoušce z předmětu veřejná ekonomie

10. Veřejné výdaje. Struktura, trendy, příčiny růstu.

11. Veřejné výdaje: hodnocení projektů. Typy užitků a nákladů, oceňování

12. Veřejné příjmy. Typologie, struktura. Daňové a nedaňové příjmy. Daňový systém v ČR

13. Základy daňové teorie. Daňové principy. Klasifikace daní.

14. Pojetí daňové spravedlnosti.

15. Důsledky zdanění. Přesun a dopad. Daňové zatížení, dopady na efektivnost, mrtvá ztráta.

16. Finance územních celků. Principy prostorové alokace příjmů a výdajů. Místní rozpočty

17. Příčiny selhání veřejného sektoru. Efektivnost veřejného sektoru.

18. Řízení veřejného sektoru. Úloha veřejné správy v řízení veřejného sektoru.

19. Organizace v neziskové sféře. Typy organizací, způsob financování a hospodaření organizací v neziskové sféře

Okruhy ke zkoušce z předmětu veřejná ekonomie

1. Veřejný sektor, smíšená ekonomika, neziskový sektor. Vysvětlete tyto pojmy, jejich vzájemné vazby. Rozsah VS, měření, porovnávání VS, vývojové tendence. Aplikujte na vyspělé země a Českou republiku.
2. Funkce veřejného sektoru, různé přístupy a názory na (ne)potřebnost veřejného sektoru.

3. Příčiny existence veřejného sektoru. Selhání trhu.

4. Externality, pojem, řešení.

5. Základy teorie statků. Kolektivní - veřejné statky, smíšené statky

6.Veřejná volba, pojem, význam, motivace hlavích aktérů

7. Veřejné finance. Pojem, principy, funkce.

8. Rozpočtová soustava, veřejné rozpočty. Rozpočtový proces, parafiskální fondy.
9. Rozpočtový deficit a veřejný dluh.

V čem je význam amortizačních odpisů?

Amortizační odpisy jsou formou, pomocí níž se proces opotřebení eviduje. Současně vytváří předpoklady pro obnovu spotřebovaného fixního kapitálu, neboť odepsané hodnoty se shromažďují na amortizačním fondu. Na obnovu spotřebovaného kapitálu je zapotřebí vynakládat investice a v tomto případě hovoříme o obnovovacích (restitučních) investicích. Jsou součástí tzv. hrubých (brutto) investic: hrubé investice = čisté investice + obnovovací investice.




Co je to akumulace kapitálu?

Akumulace kapitálových statků je procesem, ve kterém se na základě investic vytváří nové kapitálové statky. Předpokladem je úspora prostředků, které je možno v investice proměnit. Obecně se akumulací rozumí proces přeměny peněžních prostředků v kapitál. Rozlišujeme mezi:
a) akumulací peněžní (úspory se zhodnocují v peněžní formě, tj. např. poskytnutím těchto peněz formou úvěru, který přinese úrok. Jinou možností je nákup cenných papírů, přinášejících důchod);
b) akumulací reálnou, která znamená využití peněžních prostředků k nákupu výrobních faktorů. Reálná akumulace kapitálu je tvořena čistými (netto) investicemi, tvorbou dodatečných kapitálových statků. Dodatečné kapitálové statky jsou základem rozšiřování výroby.

Co rozumíme investicemi a jak je dělíme?c

Investicemi rozumíme tvorbu kapitálových statků. Rozlišujeme investice čisté a obnovovací (restituční). Jsou součástí agregátní poptávky a jejich předpokladem je vznik úspor, které je možno v investice přeměnit. Celkové důchody se v ekonomice rozdělují na spotřebu a úspory.

Jak se určuje výnosová míra kapitálu a v čem je její význam?

Výnosová míra z kapitálu je základním a nejdůležitějším měřítkem úspěšnosti volby investování. Je to roční čistý výnos na peněžní jednotku investovaného kapitálu (obvykle se počítá na roční bázi, v %). Firmy provádějí odhady potenciálních měr výnosu z různých investičních projektů tím způsobem, že nejprve vypočítají náklady spojené s nákupem potřebných kapitálových statků, poté odhadují roční příjmy (výnosy) a vydělí je vypočítanými náklady. Z možných investičních projektů vyberou tu variantu s nejvyšší mírou výnosu z kapitálu.

Pozn. V praxi se běžně používají kritérium NPV (čistá současná hodnota) nebo NFV (čistá budoucí hodnota), obě kritéria mají stejnou vypovídací schopnost a vybírá se investiční projekt s nejvyšší NPV nebo NFV.

Proč je peněžní forma kapitálu považována ze univerzální?

Peněžní forma kapitálu představuje kapitál existující v podobě peněžních prostředků. Ovšem ne každé peníze představují kapitál. Např. peníze určení na nákup spotřebních předmětů kapitálem nejsou. Zdrojem peněžního kapitálu jsou úspory (prostředky, které nevstupují do konečné spotřeby) a k tomu, aby se přeměnily v kapitál, je nutné jim umožnit zhodnocování (přímo investovat, nabídnout jinému k investicím aj.). Peněžní forma je tedy výchozí a zároveň univerzální formou kapitálu.


Porovnejte bankovní a obchodní úvěr.

Bankovní úvěr má na rozdíl od obchodního úvěru univerzální charakter. Umožňuje přemísťování peněžních prostředků k těm subjektům, které jsou schopny dosáhnout jejich zhodnocení.

Co platí pro vztah úroku a úrokové míry?

Výše úroku závisí na úrokové míře, která je dána vztahem:
u
i = ---- (x 100 v %)
K
kde: u – úrok;
K – kapitál poskytnutý formou úvěru.

Výše úrokové míry určuje stupeň zhodnocení zapůjčeného kapitálu, ale v širších souvislostech stupeň zhodnocení kapitálu vůbec. Úroková míra je cenou, která se utváří na peněžním trhu jako výslednice střetu nabídky peněz s poptávkou po penězích. Její pohyb se řídí obecně stejnými zákonitostmi jako pohyby cen na jiných trzích.

Na základě čeho rozlišujeme oběžný a fixní kapitál?

Kapitálové statky se spolupodílí na tvorbě hodnot a prochází procesem výrobní spotřeby. Do výrobní spotřeby mohou vstupovat jednorázově (oběžný kapitál) nebo tato spotřeba může probíhat postupně (fixní kapitál). Fixním kapitálem jsou především budovy, strojní zařízení, vybavení staveb aj. Proces výrobní spotřeby fixního kapitálu má podobu postupného opotřebení, které není exaktně měřitelné, stanovuje se pomocí účetních předpisů.

11. Trh kapitálu

Vysvětlete ekonomický význam úvěru.

Úvěr sehrává důležitou roli v pohybu peněžního kapitálu. Úvěr je vztah, kterým vlastník kapitálu poskytuje své prostředky někomu jinému a tím mu dává možnost s nimi po stanovenou dobu volně disponovat. Úvěrem se vytváří vztah věřitel – dlužník. Rozvoj úvěru je založen na existenci dočasně volných prostředků, které může vlastník za úplatu poskytnout. Rozsah úvěrových operací umožnil vznik specializovaných institucí zprostředkovávajících úvěr, které specializací na mobilizaci dočasně volných peněžních prostředků možnosti úvěru dále rozšířily – těmito institucemi jsou banky. Bankovní úvěr má univerzální charakter, umožňuje přemísťování peněžních prostředků k těm subjektům, které jsou schopny dosáhnout jejich zhodnocení. Úvěrování má řadu pozitivních momentů – především umocňuje výkonnost ekonomiky tím, že prostředky, které by dočasně ležely ladem, přeměňuje ve fungující kapitál, a to bez ohledu na jejich výši (tedy včetně drobných úspor obyvatelstva). Poskytování úvěru je službou, která má svou cenu – úrok, důchod plynoucí z kapitálu či kapitálový výnos.

V čem spočívá základní odlišnost mezi jevy dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost?

Dobrovolná nezaměstnanost znamená, že je upřednostněna nějaká jiná aktivita - tedy volný čas jako doplněk k práci před konáním práce. Dobrovolná zaměstnanost vzniká i na dokonale konkurenčním trhu práce – tam by také byla nezaměstnanost v delším období pouze dobrovolná. Nedobrovolná nezaměstnanost vzniká na nedokonale konkurenčním trhu práce důsledkem existence nepružných mezd, kdy nabídka práce převyšuje poptávku po práci. Kromě dobrovolné nezaměstnanosti vzniká i nezaměstnanost nedobrovolná (je ochota pracovat při dané mzdě, ale nejsou pracovní příležitosti).

Proč se při výkladu nezaměstnanosti omezuje ekonomická teorie na ekonomicky aktivní obyvatelstvo?

Ekonomická teorie se při výkladu nezaměstnanosti omezuje na ekonomicky aktivní obyvatelstvo jednoduše proto, že všichni obyvatelé státu rozhodně nejsou práceschopní (děti, studenti, důchodci atd.).

Míra nezaměstnanosti: n = N/L (x 100 v %)
kde:
n = míra nezaměstnanosti;
N = počet nezaměstnaných;
L = celkový počet práceschopných, kteří pracují nebo se ucházejí o pracovní místo, tzn. ekonomicky aktivní obyvatelstvo.

Vyjmenujte veličiny, pomocí nichž můžeme odvodit poptávku po výrobním faktoru.

Poptávka po výrobním faktoru je odvozena od veličiny příjem z mezního produktu výrobního faktoru (MRP). Výnosy jsou závislé na výkonnosti výrobních faktorů a protože mezní produkt (MP) jednotlivých výrobních faktorů klesá, klesá i příjem z mezního produktu. Pro grafické vyjádření poptávky po výrobním faktoru potřebujeme zakreslit veličiny příjem z mezního produktu výrobního faktoru (MRP) a příjem z průměrného produktu výrobního faktoru (ARP). Poté je možné definovat poptávku po výrobním faktoru jako klesající část křivky příjmu z mezního produktu určitého výrobního faktoru od bodu, kde křivka MRP výrobního faktoru protíná křivku ARP výrobního faktoru v jejím maximu. V části, kde je ARP výrobního faktoru rostoucí, se nevyplácí najímat další výrobní faktor, a proto příslušná část křivky MRP není zobrazením poptávky po výrobním faktoru. Pozn. Jedná se o odvození individuální poptávky po výrobním faktoru v krátkém období, předpokládali jsme neměnné množství ostatních výrobních faktorů).

Vyjmenujte a charakterizujte jednotlivé formy nezaměstnanosti.

Při analýze trhů práce se rozlišují tři rozdílné typy nezaměstnanosti, a to:
a) Frikční nezaměstnanost, která vzniká v důsledku neustálého pohybu lidí mezi místy či pracovními příležitostmi. Svoji roli zde hraje i nedostatečná informovanost osob hledajících práci o nabídce vhodných pracovních příležitostí.
b) Strukturální nezaměstnanost, tzn. že profesní segmentace nabídky na trhu práce není v souladu se strukturou poptávky po práci. Jedná se o příčiny, jejichž vliv se prohlubuje s technickým pokrokem a různou dynamikou vývoje jednotlivých odvětví.
c) Cyklická nezaměstnanost, která souvisí s cyklickým kolísáním výkonu ekonomiky. V období hospodářských poklesů tato složka narůstá, naopak při růstu výkonnosti ekonomiky je potlačována.
K těmto typům můžeme ještě přidat sezónní nezaměstnanost, jež působí na vývoj nezaměstnanosti a růst nabídky práce v určitých časových obdobích.

Od vydání Keynesovy „Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ (1936) se rozlišuje tzv. dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost. Dobrovolná nezaměstnanost znamená, že je upřednostněna nějaká jiná aktivita a tedy volný čas před konáním práce. Nedobrovolná nezaměstnanost vzniká v případě převisu nabízené práce nad poptávanou prací – ti, kteří jsou ochotni pracovat při dané mzdové sazbě, nemohou práci sehnat, není pro ně pracovní příležitost.

Vysvětlete, čím se odlišuje motivace kupujícího a prodávajícího na trzích výrobních faktorů.

Na straně poptávky, která je poptávkou odvozenou, vystupují firmy motivované především maximalizací zisku. I když zůstává plně zachována základní zásada směny, že směna musí přinášet směňujícímu subjektu užitek, skutečností je, že kupujícímu neslouží k uspokojování osobní potřeby. Proto nemůžeme motivaci poptávky vysvětlovat pomocí teorie mezní užitečnosti. Poptávka je representována podnikatelskými subjekty, které nakupují výrobní faktory proto, aby pomocí nich vytvořenou produkci realizovaly na trhu. Obecným cílem realizace je maximalizace rozdílu mezi výnosy a náklady. Právě náklady představující pojítko s trhem výrobních faktorů. Výrobní faktory se při své spotřebě stávají zdrojem tvorby nových statků a přitom se používají v různých kombinacích, jejichž produktivnost je technologicky podmíněna. Proto i poptávka po výrobních faktorech je technologicky podmíněna. Domácnosti představují nabídkovou stranu trhu výrobních faktorů a jejich chování je motivováno maximalizací užitku. Domácnosti dostávají za služby výrobních faktorů (práce, půda, kapitál) důchod, za který nakupují statky a služby.

Uveďte, čím je způsobena nedobrovolná nezaměstnanost.

Existence nepružných mezd, stanovených na vyšší úrovni, než by se utvořila rovnovážná mzdová sazba, vyvolává poruchu v podobě nedobrovolné nezaměstnanosti. Je porušen čistící efekt trhu práce. Při volných (pružných) mzdách je zaměstnáno více obyvatel než při mzdách nepružných (nedokonale konkurenční trh práce). V takovéto situaci vzniká přebytek nabídky práce nad poptávaným množstvím práce, a tento rozdíl přestavuje tzv. nedobrovolnou nezaměstnanost. Patří tam ti, kteří jsou při dané mzdové sazbě ochotni pracovat, ale neexistuje pro ně pracovní příležitost.

10. Utváření cen a rovnováhy na trzích výrobních faktorů

Jaké faktory mají vliv na výši pozemkové renty?

Pozemkovou rentu zde chápeme jako cenu za pronájem půdy. Její výši ovlivňuje vztah mezi nabídkou a poptávkou po půdě. Půda není homogenní výrobní faktor, proto i renta vyjadřující v důchodové podobě podíl půdy na tvorbě statků a služeb není stejná. Diferenciace půd je založena na dvou okolnostech. První je kvalita – bonita půdy, je faktorem bezprostředně ovlivňujícím výši nákladů. Kvalitnější půdy poskytují ze stejných kapitálových investic větší výnos, tedy snižují náklady na jednotku produkce, stimulují konkurenceschopnost. Druhou okolností je poloha půdy (např. slunný svah je výhodnější než svah severní, roli hraje také vzdálenost od trhů atd.). Kombinace zvláštní kvality a polohy půdy může založit existenci přírodního monopolu za předpokladu, že se na trhu vytvoří poptávka, jejíž rozměr umožní realizovat za ceny vyšší než jsou průměrné náklady. Poloha ovlivňuje výsledky podnikání i mimo oblast zemědělské výroby. Proto je pronájem a cena půdy vyšší v podnikatelsky atraktivních oblastech (pěší zóna, spojové tepny atd.).

Na jakých faktorech závisí cena, za kterou je půda prodána?

Výše pozemkové renty (cena za pronájem půdy) je odvozena ze vztahu mezi nabídkou a poptávkou po půdě. Pokud je předmětem koupě a prodeje samotná půda, souvisí její cena právě s pozemkovou rentou. Vlastnictví půdy se ekonomicky realizuje v důchodu, který pravidelně náleží vlastníkovi. Jestliže je vlastník ochoten půdu prodat, znamená to, že se zříká důchodu z jejího vlastnictví. Ptáme se: za jakou cenu bude ochoten půdu prodat? Odpověď: částka, kterou prodejem získá, by mu měla přinášet stejný roční důchod, tzn., vloží-li do banky tyto peníze, budou se zhodnocovat v podobě úroku, jehož roční výše by měla nahradit původní rentu. Vliv na tržní cenu půdy mají i další faktory jako očekávání spojovaná s trhem půdy, konkrétní motivace prodeje, která může být spojena s upřednostněním získání peněz v hotovosti aj.
Pozn. Vysvětlení tržní ceny půdy kapitalizací pozemkové renty poprvé použil Richard Cantillon (18. století).

Uveďte základní odlišnosti utváření rovnováhy firmy v podmínkách monopolistické konkurence, ve srovnání se stavem dokonalé konkurence.

V monopolistické tržní struktuře v dlouhém období cena odpovídá průměrným nákladům (P = AC) a tato skutečnost je shodná s rovnovážným řešením v podmínkách dokonalé konkurence rovněž v dlouhém období. Na rozdíl od dokonalé konkurence však není splněna podmínka, že jsou minimalizovány průměrné náklady, tedy rovnovážná cena se utváří za situace, kdy AC > MC. Jako v případech ostatních nedokonale konkurenčních tržních struktur, platí i zde, že P > MC. Rovnováha firmy v monopolistické konkurenci se nevyznačuje výrobní a alokační efektivností jako v případě rovnováhy firmy na dokonale konkurenčním trhu.

Co platí pro vztah mezi poptávkou po produkci dominantní firmy a tržní poptávkou na oligopolní trhu?

V modelu oligopolu s dominantní firmou dodává podstatnou část produkce právě dominantní firma, jež je cenovým tvůrcem („price maker“). Bod rovnováhy dominantní firmy Eo determinuje rovnovážnou cenu Po. Při této rovnovážné ceně, je-li tržní poptávka vyšší než poptávka po produkci dominantní firmy, se otevírá prostor pro další firmy i menší producenty - označuje se jako „tržní prostor“. Jestliže tato cena umožní menším firmám zaplnit prostor neuspokojené tržní poptávky, trh se stabilizuje a uzavírá možnosti vstupu dalších kapitálů.

Jak postupuje dominantní firma, pokud chce maximalizovat zisk v případě, že disponuje zdokonaleným výrobkem a nebo jedinečným výrobkem?

V případě výrobkové inovace se rozlišuje, zda výrobek přichází na trh jako zdokonalený a má substituty, nebo jako úplně nový. U zdokonaleného výrobku musí jeho cena zohledňovat cenu výrobků dosud užívaných k uspokojování dané potřeby. Tyto výrobky si onu schopnost uchovávají i nadále, proto bývá postup označován jako metoda imitace. Zcela jiná situace nastane, přichází-li výrobek na trh jako jedinečný. Firmě se tak otevírá široký prostor promítnutí jedinečnosti výrobku do vysoké ziskovosti, příp. postupným zaváděním výrobku na trh při využívání vztahu mezi cenou a množstvím. Cena výrobku klesá po poptávkové křivce, až se ustálí na úrovni odpovídající množství vyráběné produkce při rovnosti MR = MC. Jedinečnost výrobku nemusí být promítnuta přímo do ziskové strategie. Výrobek, jenž je nositelem jedinečných vlastností, je jedním z nejdokonalejších nástrojů získávání nových trhů. V tomto případě je jedinečnost výrobku nástrojem strategie proniknutí na trh.

Které podmínky musí splňovat rovnovážná cena v modelu oligopolu s dominantní firmou?

Utváření oligopolní rovnováhy je podmíněno vstupem dominantní firmy na trh s adekvátní cenou, která:
a) vytvoří rovnováhu tržní nabídky a tržní poptávky,
b) zabezpečí dominantní firmě vyšší zisk,
c) umožní malým a středním firmám efektivní podnikání (normální zisk).

Cenová politika hraje klíčovou roli v tržní strategii vedoucích firem. Je jednoznačně motivována snahou zabezpečit dlouhodobě stabilizovaný vysoký zisk. Jestliže cena umožní malým firmám zaplnit prostor neuspokojené tržní poptávky, trh se stabilizuje a uzavírá možnosti vstupu dalších kapitálů.

Jak se liší rovnováha monopolu a firmy v oligopolním prostředí?

Individuální poptávková křivka (d = AR) monopolu se rovná zároveň tržní poptávce a tomu tak není v podmínkách oligopolu, kde vystupuje více firem. V oligopolní tržní struktuře existuje silná závislost v rozhodování firem.

Uveďte nástroje protimonopolní regulace a vzájemně porovnejte efekty jejich užití.

Hlavními nástroji antimonopolní regulace jsou:
a) Zákonné normy, kterými může být vytvořeno prostředí postihující zneužívání výhody. Protikartelové či protitrustové zákonodárství, které může obsahovat i požadavek rozpouštění firmy, jestliže průkazně přeměňuje své postavení v „nepřiměřené“ zisky. Požadavkem je existence konkurenčního prostředí vytvářením pravidel hry.
b) Daňová politika státu založená na progresivní metodě zdanění, která odčerpává nejvyšší podíl z nejvyšších zisků. Efektem uvalení progresivní daně na zisky monopolu je vyšší cena a omezení množství produkce monopolu.
c) Stát může usilovat o oslabení monopolních výhod tím, že vstoupí do podnikání v daném odvětví. Může jít o státní podnik (nesleduje ziskové kritérium) nebo určité formy státní spoluúčasti při podpoře konkurenčních firem. Tento nástroj nebývá v současnosti ve vyspělých ekonomikách uplatňován, není totiž považován za tržně konformní.
d) Možnosti využívání tržního prostředí k regulaci monopolu. Zde je možno využít dvou základních přístupů: stimulace konkurenčního prostředí a cenová regulace. Otázka cenové regulace má své stoupence, ale i mnoho odpůrců, kteří zdůrazňují její negativní stránky. Cenová regulace představuje spíše upřednostnění okamžitého řešení (krátkodobé hledisko) oproti dlouhodobému výsledku spojenému s tržním řešením.

Může být pro monopolistu výhodné (z hlediska ziskového) vyrábět větší množství produkce než to, při kterém jsou minimalizovány náklady na jednotku?

Ano, z hlediska ziskového může být pro monopolní firmu výhodné vyrábět větší množství produkce, než při kterém minimalizuje náklady. Monopol se nachází v pozici cenového tvůrce, svoji produkci realizuje za cenu, která mu zabezpečuje monopolní zisk. Optimální množství produkce je zvoleno na úrovni, kdy se rovnají mezní náklady mezním příjmům (MC = MR).

Jaké závěry je možno vyvodit z rozboru rovnováhy monopolu?

Z rozboru rovnováhy monopolu lze vysledovat následující:

a) Monopol má tendenci omezovat rozsah nabízené produkce, tento rozsah je menší, než odpovídá rozsahu, při kterém jsou minimalizovány náklady na jednotku produkce (průsečík křivek MC a AC). Nemusí platit v případě, kdy je vzhledem k nabídce monopolu vysoká tržní poptávka a bod vyrovnání nastává při vyšším množství.
b) Rozsah výroby je menší, než odpovídá maximalizaci užitku spotřebitelů, což je rozsah produkce odpovídající průsečíku MC s poptávkovou křivkou (AR) u monopolu – monopol omezuje výrobu.
c) Jakémukoliv omezení výroby zákonitě odpovídá vyšší cena, což je další podstatná výtka směřující proti monopolům.

Jak se změnily podmínky vynakládání kapitálu s přechodem do heterogenních struktur?

Nové organizační struktury a vlastnické formy firem umožňovaly překonat bariéry spojené s ručením vlastním majetkem. Firmy schopné díky centralizaci kapitálu zavádět inovace urychleně posilovaly své pozice a potvrzovaly opodstatněnost změn.


9. Rovnováha na trzích nedokonalé konkurence

Jaké základní prvky zdůrazňuje kritika monopolů?

Kritika monopolů zdůrazňuje následující:

a) Ceny, za které monopol realizuje svoji produkci, jsou vyšší než ceny, které by se utvořily na trhu dokonalé konkurence – tzn. cena je vyšší než minimum AC.
b) Monopol nevyrábí s nejnižšími možnými náklady (zdražuje výrobu). Tato výtka upřesňuje obsah předcházející. Cena trhu dokonalé konkurence je cenou minimálních AC. V případě monopolu je tato úroveň ceny v zásadě vyloučena.
c) Monopol má tendenci omezovat rozsah nabídky a tím omezuje spotřebu.

K těmto výtkám můžeme připojit i další kritiku z pozice tržního mechanismu. Monopol má zákonitě snahu udržet a upevnit výsadu, o kterou se opírá. Proto vytváří bariéry vstupu do odvětví a celkově svou činností stimuluje stabilizaci tržních poměrů – včetně cen. Důsledkem je utlumování tržních (cenových) informací a snížení celkové pružnosti tržního systému.

Charakterizujte význam akciové formy společnosti pro vývoj hospodářství.

Akciová forma podnikání znamenala průlom do procesu koncentrace. Obchodování s akciemi umožňuje akciové společnosti proměňovat v akciový kapitál i drobné úspory obyvatelstva. Akciová forma podnikání vytvořila předpoklady pro realizaci i těch nejnákladnějších inovací.

Jaké jsou motivy mnohooborové struktury velkých firem?

Mnohooborová struktura firem se týká hlavně koncernů (spojení formálně nezávislých firem, které jsou ovládány prostřednictvím finanční kontroly). Jestliže se původně koncerny rozvíjely po linii výrobní návaznosti, dnešní koncerny mají mnohooborovou strukturu, která nesleduje linii výrobní návaznosti. To znamená, že existuje několik souběžných a nezávislých sfér podnikání, z nichž žádná nemusí být výrazně převažující (v tomto případě hovoříme o konglomerátech). Diverzifikace je motivována vyhledáváním volných tržních příležitostí pro přebytečný kapitál těchto subjektů.

Proč firma usiluje v homogenních podmínkách o růst tržního podílu a jakým způsobem ho může dosahovat?

Homogenní strukturu je možno charakterizovat následujícími znaky, které současně postihují obraz výrobní jednotky:
a) firmy působící v jednotlivých odvětvích byly srovnatelné co do velikosti kapitálových statků a objemu produkce, i pokud jde o úroveň používané techniky a technologie. Existující rozdíly byly řádově nevýznamné;
b) postavení firem bylo labilní (vratké), neboť firmy dodávaly pouze malou část celkové nabídky odvětví. Odtud byla odvozena jejich silná závislost na trhu;
c) tržní cena byla pro firmu jednoznačně objektivní veličinou;
d) množství kapitálu potřebné pro podnikání v jednom odvětví, umožňovalo podnikat i v jiném odvětví. Protože neexistovaly zábrany vstupu do odvětví, byl tím usnadněn přesun kapitálu mezi odvětvími;
e) z hlediska organizační podoby firmy bylo typické, že firemní kapitál byl rodinným kapitálem a činnost řídil vlastník kapitálových statků.
Uvedené podmínky nutně orientovaly činnost firmy na posilování stability, konkurenceschopnosti, růstu tržního podílu. Působil tlak na přeměnu úspor v tvorbu kapitálových statků (investice). Vytvářely se tendence na:
a) růst objemu kapitálu potřebného k podnikání;
b) růst vybavenosti práce kapitálem (růst kapitálové intenzity) = substituce práce kapitálem;
c) snižování počtu firem v odvětví, růst prosperujících firem se uskutečňoval likvidací (zánikem, pohlcením, odkoupením) firem, které v konkurenčním boji neuspěly.

K hlavním formám v soudobých tržních ekonomikách patří:

f) Holdingová společnost – svým způsobem odvozená od akciového podnikání. Představuje formu zaměřenou na ovládání dalších akciových společností prostřednictvím získání kontrolního balíku akcií. Tímto způsobem se utváří systém vzájemného propojení, ve kterém vedle „mateřské“ společnosti jsou i touto společností ovládané „dceřiny“ společnosti a společnosti „vnukovské“.

Jak souvisí proces koncentrace výroby s konkurencí?

Proces koncentrace výroby souvisí s formováním nedokonale konkurenčních trhů, zejména oligopolní tržní struktury. Předpokladem vzniku a existence velkých (dominantních) firem bylo kromě akumulace a koncentrace kapitálu zejména sdružování dříve individuálních kapitálů (centralizace kapitálu). Velké firmy představovaly ekonomickou sílu, která byla schopná zavádět progresivní technologie.

Uveďte hlavní organizační formy společností a jejich základní charakteristiku.

K hlavním formám v soudobých tržních ekonomikách patří:

a) Veřejná obchodní společnost – je založena na smlouvě mezi minimálně dvěma společníky, kteří ručí za závazky společnosti celám svým majetkem. Jedná se o společnost s ručením neomezeným. Do společnosti mohou přistoupit další společníci, musí však být sepsána nová smlouva. Každý ze společníků má právo zastupovat společnost (není-li ve smlouvě uvedeno jinak) a podílí se na řízení.
b) Společnost s ručením omezeným – společníci ručí za závazky pouze do výše svého kapitálového vkladu, který jsou povinni vložit jako příspěvek ke kmenovému jmění společnosti. Tyto podíly společníků nemohou být volné převáděny ani obchodovány. Kmenový kapitál zůstává výlučně v rukou společníků. Při založení společnosti se volí jednatel (nemusí být společníkem), který vede záležitosti společnosti a zastupuje ji navenek.
c) Komanditní společnost – představuje určitou formu kombinace společnosti s ručením omezeným i neomezeným. Je to dáno tím, ze mezi společníky jsou ti, kteří ručí za společnost neomezeně (komplementáři), ale i společníci s ručením omezeným (komandisté). Společnost vedou a navenek také zastupují výlučně komplementáři, zatímco komandisté mají právo kontroly.

K hlavním formám v soudobých tržních ekonomikách patří:

d) Tichá společnost – je forma, která se opírá o vnitřní vztah mezi vlastníkem podniku a jeho tichým společníkem, který se na činnosti podílí pouze svým kapitálovým vkladem. Tento vklad ho opravňuje k podílu, nese riziko podnikání, ale navenek nevystupuje, ani nereprezentuje firmu. Ta má navenek charakter soukromého individuálního podniku.
e) Akciová společnost – je nejrozšířenějším typem společnosti. Je založena na členském principu a kapitál je tvořen podíly jednotlivých členů. Potvrzení o kapitálové účasti je akcie, cenný papír opravňující k podílu akcionářů, v období mezi valnými hromadami řídí činnost správní rada. Dalším orgánem je dozorčí rada akciové společnosti. Akcionář (vlastník akcie) je společníkem (spoluvlastníkem) firmy. Podíl jednotlivých akcionářů na rozhodování o činnosti společnosti je závislý na výši kapitálové spoluúčasti stvrzené vlastnictvím akcií (počet vlastněných akcií je zároveň přidělením hlasů vstupujících do rozhodování). K ovládnutí akciové společnosti je teoreticky zapotřebí 51 % celkového počtu akcií (kontrolní balík akcií). Ve skutečnosti stačí podstatně méně akcií k tomu, aby společnost byla ovládnuta. Výše kontrolního balíku je závislá na stupni rozptýlení akcií. Např. kupónová metoda privatizace v české ekonomice rozptýlila akcie do rukou desetitisíců akcionářů. Akciová forma podnikání znamenala průlom do procesu koncentrace. Obchodování s akciemi umožňuje akciové společnosti proměňovat v akciový kapitál i drobné úspory obyvatelstva. Přitom cena, za kterou se akcie prodává (kurz akcie) není totožná s nominální hodnotou (uváděna na titulním listě). Závisí na vztahu mezi nabídkou a poptávkou Akciová forma podnikání vytvořila předpoklady pro realizaci i těch nejnákladnějších inovací.

Vysvětlete, která podmínka motivuje ke vstupu dalších výrobců do odvětví.

Ziskovost firem v odvětví přitahuje pozornost dalších výrobců, projevuje se v podobě přebytku průměrných příjmů nad průměrnými náklady (neboli celkových příjmů nad celkovými náklady). Na dokonale konkurenčním trhu firmy dosahují zisku pouze v krátkém období.

Vysvětlete motiv jednání výrobců, pokud platí, že MC > MR.

Pokud platí, že každá další vyrobená jednotka produkce má vyšší náklady, než je příjem z její realizace, firma bude omezovat rozsah své produkce, neboť by jí tato situace snižovala zisk, případně zvyšovala ztrátu. Optimální množství produkce firmy je v bodě vyrovnání, kdy se mezní náklady rovnají mezním příjmům (MC = MR).

8. Trhy nedokonalé konkurence

Vysvětlete vztah mezi technickým rozvojem a velikostí firmy.

Převratnost mnohých objevů v dějinách si nutně vynucovala zakládání nových výrobních jednotek nebo zcela zásadní rekonstrukci stávajících. Realizace mnohých byla možná jen s přechodem k výrobám ve velkém (hromadné výroby). Podstatnou a mimořádně významnou skutečností bylo, že investiční nároky nových kapitálových statků a technologií zpravidla překračovaly možnosti individuálních podnikatelů. Firmy v individuálním vlastnictví začaly být postupně nahrazovány nově vznikajícími společnostmi. Ty a utvářející se sdružení představovaly ekonomickou sílu schopnou využívat nejprogresivnějších technologií a tím postupně vytvářely předpoklady pro vytlačení do té doby převládající podoby firmy – soukromého podniku v individuálním vlastnictví. Současně s tím docházelo k postupné proměně vnitřní struktury odvětví, začala se formovat převážně oligopolní struktura trhů jednotlivých odvětví.

Uveďte hlavní důvody, které vedly k zakládání obchodních společností.

Samotný tržní mechanismus sehrál významnou roli v procesu přeměny homogenní struktury ekonomiky (dokonale konkurenční trhy) do struktury heterogenní. V podmínkách dokonale konkurenčního trhu:
a) firma usiluje o snížení nákladů, což jí přináší dodatečný zisk a zároveň vytváří ochranu před případným poklesem ceny na trhu;
b) firma usiluje o zvýšení svého tržního podílu. Silnější kapitál co do rozměru je také odolnější vůči tržním výkyvům. To ovšem předpokládá přeměnu dodatečných prostředků (realizovaných zisků) v dodatečné kapitálové statky = akumulace kapitálu.
Homogenní struktura ekonomiky nutně přerostla do struktury heterogenní. Zároveň platí, čím je intenzita konkurenčního prostředí silnější, tím je postavení firem méně stabilní. Proto firmy intenzivně usilují o posílení své pozice, usilují o její stabilizaci. Snaží se o získání výhody ve srovnání s jinými výrobci. Ekonomickou realizací výhody je mimořádný zisk posilující stabilitu firmy.

Objasněte, podle čeho posuzujeme, zda trh funguje efektivně.

Jestliže na trhu vznikla situace, kdy pro firmu bylo výhodné vyrábět větší množství produkce něž odpovídá minimu průměrných nákladů, vynutil si tržní mechanismus následný pokles ceny a obnovení rovnováhy doprovázené minimalizací nákladů na jednotku produkce. O trhu a ekonomice splňující tento požadavek můžeme říct, že je efektivní nebo že dosahuje výrobní a alokační efektivnosti - tzn., že je organizována způsobem, při kterém výrobci vyrábí nejefektivněji (minimalizují průměrné náklady na výrobu) a současně poskytuje spotřebitelům nejvyšší možnou kombinaci komodit při daných zdrojích a technologii. Ekonomika dosahuje alokační efektivnosti tehdy, jestliže jsou zdroje a výstupy ekonomiky použity způsobem, že neexistuje realokace zdrojů, po které by některý subjekt dosahoval vyššího užitku, aniž by se snížil užitek jiného subjektu.

Musí platit podmínka AR = AC pro rovnováhu firmy na dokonale konkurenčním trhu v každém okamžiku?

V každém okamžiku tato podmínka platit nemusí. Tato situace nastane (AC = AR), jsou-li vytvořeny předpoklady rovnováhy v odvětví z hlediska dlouhodobého – neexistuje motivace ke vstupu dodatečných výrobců ani motivace ukončení činnosti výrobců působících v odvětví. Firma realizuje nulový ekonomický zisk.

Musí platit podmínka MC = MR, je-li firma v rovnováze, v každém okamžiku?

Rovnost mezních nákladů s mezními příjmy musí platit pro firmu v každém okamžiku, usiluje-li o maximalizaci zisku (zároveň předpokládáme rostoucí mezní náklady jako další podmínku maximalizace zisku). Podle rovnosti MC s MR se firma rozhoduje o optimálním množství své produkce.

Pomocí kterých veličin je možno odvodit nabídkovou křivkou firmy a vysvětlete, proč jednotlivé veličiny jsou důležité pro odvození.

Na dokonale konkurenčním trhu bude firma volit takový rozsah výstupu, při kterém dojde k vyrovnání mezních nákladů a mezního příjmu (ceny), tento bod označujeme jako bod vyrovnání. Tato skutečnost signalizuje těsný vztah mezi křivkou mezních nákladů a nabídkovou křivkou firmy, který můžeme vyjádřit tak, že pro dokonale konkurenční firmu je rostoucí křivka mezních nákladů ilustrací nabídkové křivky firmy. Nabídku firmy představuje přesně rostoucí část křivky mezních nákladů, která začíná v bodě ukončení činnosti firmy (P = AVC). Při cenách vyšších než průměrné variabilní náklady bude firma vyrábět rozsah produkce odpovídající příslušné úrovni mezních nákladů, naopak, bude-li cena nižší, firma nebude vyrábět.

Vysvětlete, co vyjadřují jednotlivé funkce tržní ceny a jak spolu funkce souvisí.

d) Omezovací funkce je směřována ke spotřebitelům. Tržní produkci získávají ti, kteří jsou schopni a ochotni tržní cenu uhradit. Tržní cena vyrovnávající nabídku a poptávku vždy znamená, že spotřebovávat mohou jen někteří, ostatní jsou vyloučeni.
e) Distribuční funkce ceny znamená, že cena je také nástrojem distribuce důchodů při směnných transakcích.

Vznik ceny na trhu je ovlivňován konkrétními tržními podmínkami, tržní situací a její odpovídající formou konkurence.

Vysvětlete chování firmy při poklesu tržní poptávky na dokonale konkurenčním trhu.

Cena je pro firmu v dokonale konkurenčním prostředí objektivní. Je výslednicí střetu nabídky a poptávky na daném trhu. Pokud se z nějakého důvodu sníží tržní poptávka, nový bod rovnováhy bude determinovat nižší cenu a nižší rovnovážné množství produkce. Firmě se sníží mezní příjem, průměrný příjem a zároveň individuální poptávka, která se rovná ceně. Průměrný příjem bude nižší než průměrné náklady a firma bude dosahovat ekonomické ztráty. Firma opustí odvětví, pokud bude cena produkce nižší nebo rovna průměrným variabilním nákladům. Na trhu bude klesat nabídka a cena produkce poroste. V dlouhodobém časovém horizontu bude firma, která neodešla z odvětví, dosahovat nulového ekonomického zisku (AC = AR).

7. Rovnováha firmy na dokonale konkurenčním trhu

Objasněte, v čem spočívá a v čem je ekonomický význam informační funkce ceny?

Cena podává informace kupujícím i prodávajícím. Cena se stává zprostředkovatelem přenosu informací o potřebách, zálibách, zvyklostech spotřebitelů, o výrobních možnostech, disponibilních zdrojích aj. Šíření informací prostřednictvím cenového systému je v mnoha směrech efektivní. Především, informace šířené cenou jsou důležité pro tržní subjekty. Cena se „nepropůjčuje“ bezvýznamným informacím, nevzniká nebezpečí zahlcení informacemi. Cenovou informaci přebírá pouze ten, kdo ji potřebuje. Cena dává podklad pro alokaci zdrojů. V podmínkách nedokonalé konkurence je intenzita cenové informace oslabována (státní regulace cen, monopolní snahy o cenovou stabilizaci, limity a kvóty výroby atd.).

Vysvětlete, co vyjadřují jednotlivé funkce tržní ceny a jak spolu funkce souvisí.

Cena je uzlovým bodem tržního systému a jeho mechanismu, neboť je v zásadě jedinou informací, kterou tržní prostředí poskytuje. Podle jejího vývoje ovlivňujícího poměřování užitku s obětí, se subjekty rozhodují. Cenu můžeme chápat jako propojení současnosti s minulostí, ale také s budoucností. Roli hraje očekávání, pod jehož vlivem se tvoří reálná tržní situace. Očekávání se projevují i v současné ceně, protože očekávání ovlivňují současné chování tržního subjektu. Ceně je zapotřebí věnovat pozornost a zkoumat její postavení v tržním systému. Základem je pochopení funkcí, které cena plní.

Vysvětlete, co vyjadřují jednotlivé funkce tržní ceny a jak spolu funkce souvisí.

a) Informační funkce ceny podává informace jak kupujícím, tak i prodávajícím. Cena se tak stává zprostředkovatelem přenosu informací o potřebách, zálibách, zvyklostech spotřebitelů, o výrobních možnostech, disponibilních zdrojích aj. Šíření informací prostřednictvím cenového systému je v mnoha směrech efektivní.
b) Alokační (regulační) funkce je mimořádně závažná z hlediska mechanismu trhu jako nástroj koordinace hospodářského systému. Je úzce spjata s cenovými pohyby, prostřednictvím nichž se prosazuje. Tyto pohyby vypovídají o měnících se proporcích mezi nabídkou a poptávkou, odrážejí změny preferencí. Cenové změny si vynucují nová hodnocení, na jejichž základě jsou tržní subjekty z trhu vylučovány nebo naopak, jsou na trh lákány. Výsledkem přehodnocování je přemísťování zdrojů z výrob, kde klesající cena vyjadřuje neochotu společnosti nakupovat výrobky v nabízeném množství za původní cenu. Alokační dopady cen prosazují realizaci takových činností, které jsou společností preferovány prostřednictvím tržních nástrojů.
c) Stimulační funkce se prosazuje směrem k výrobcům a jejich výrobkům. Nejedná se o dopad na rozšiřování výroby, ale o důsledek skutečnosti, že tatáž cena není stejně výhodná pro všechny výrobce. Se stimulačním účinkem vyvolávaným cenou souvisí i její diferenciační dopad na výrobce, kteří nejsou schopni dosahovat srovnatelné úrovně nákladů. Pokud se na trhu utváří jediná cena (dokonalá konkurence), ale náklady výrobců jsou rozdílné, pak tatáž cena není stejně výhodná pro každého výrobce. V podmínkách dokonalé konkurence může výrobce učinit tutéž cenu pro sebe výhodnější tím, že sníží náklady. Cesta k jejich snížení vede k efektivnějšímu využívání disponibilních zdrojů. Stimulační funkce ceny je projevem vnitřního stimulu tržního systému k prosazování technického pokroku ve výrobě. Se stimulačním účinkem vyvolávaným cenou souvisí i její diferenciační dopad na výrobce, kteří nejsou schopni dosahovat srovnatelné úrovně nákladů. Konkurenční prostředí eliminuje výrobce neschopné dosahovat potřebné efektivity využívání zdrojů.

Jaký je vztah mezi účetním a čistým ekonomickým ziskem?

Účetní zisk je rozdíl mezi příjmy a explicitními náklady, ty představují položky, které podnikatel skutečně vynaložil v peněžní formě (nákup strojů, zařízení, surovin, energie, mzdy aj.). Vedle účetního zisku může podnikatel pracovat i se ziskem ekonomickým, který nám umožní odečíst vyšší náklady, než jsou vedené v účetnictví. Čistý ekonomický zisk je rozdíl mezi účetním ziskem a implicitními náklady (neboli alternativním užitím zdrojů. Celkové náklady firmy (TC) jsou v rámci ekonomické teorie součtem explicitních a implicitních nákladů.

Jaký je vztah mezi zákonem klesajících výnosů a náklady firmy?

V případě klesajících výnosů z variabilního vstupu, např. práce, vytvoří dodatečná jednotka práce menší přírůstek výstupu než každá předcházející jednotka a při nezměněné mzdové sazbě porostou celkové náklady rychleji než výstup. U variabilních a celkových nákladů firmy se prosazuje jejich konvexní tvar (rostou exponenciálně) a mezní náklady mají rostoucí trend. (Nákladové křivky firmy mají různý průběh v případě rostoucích, klesajících a konstantních výnosů z variabilního vstupu, kdy zvyšujeme množství jednoho z výrobních faktorů, množství ostatních VF zůstává konstantní).

Co platí pro vztah mezi průměrnými a mezními náklady a vysvětlete, čím je tento vztah determinován.

V rozhodování firmy hrají důležitou roli náklady na jednotku produkce - tzv. průměrné (jednicové) náklady, značíme je AC. Jejich velikost je závislá na celkových nákladech a objemu produkce a jsou vyjádřeny vztahem AC = TC/Q. Mezními náklady (značíme MC) rozumíme dodatečné náklady vyvolané zvýšením objemu produkce o jednu jednotku, vyjadřují, co stojí každá další jednotka produkce. Mezní náklady mají specifický průběh (klasický je tvar písmene „J“) a ovlivňují vývoj variabilních i celkových nákladů. Tím se jejich vliv projevuje i do nákladů průměrných, jejichž pokles se s růstem mezních nákladů prostupně zpomaluje, poté je zastaven a křivka průměrných nákladů získává růstovou tendenci. Přitom platí, že křivka mezních nákladů protíná křivku průměrných nákladů v jejich minimu (ACmin = MC).

Kterými faktory je ovlivněna nabídková křivka firmy?

Nabídková křivka firmy je ovlivněna zejména těmito faktory:
a) cena výrobku – cena výrobku je kritériem, podle kterého výrobce poměřuje a hodnotí své náklady na výrobu;
b) průměrné náklady na výrobu – výrobce je poměřuje k ceně a jsou-li nižší něž tržní cena, dosahuje při realizaci na trhu zisku. Výše nákladů je závislá na úrovni techniky a na cenách vstupů. Zdokonalení techniky se projevuje snižováním nákladů na jednotku produkce. Ale ke změně nákladů může dojít i v důsledku změn cen, za které výrobce pořizuje vstupy;
c) ceny výrobních substitutů – jedná se o statky, které mohou být výrobcem snadno vzájemně zaměněny, tzn. může výrobu jednoho statku nahradit výrobou jiného statku. Změna ceny u výrobního substitutu (její růst), může učinit jeho výrobu pro výrobce ziskovější, a to se může projevit změnou výroby a tedy i nabídky;
d) organizace trhu (tržní struktura) – se může projevovat v různých podobách. Sledujeme, jaký dopad bude mít na nabídku skutečnost, zda trh je blízký dokonale konkurenčnímu prostředí nebo je pod vlivem monopolních sil;
e) jiné vlivy – např. hospodářská politika v oblasti zahraničního obchodu, živelné pohromy, rozmary počasí atd.