začala v roce 2004 po více než 2 letech relativní stability mírně růst. Akcelerujícím faktorem růstu spotřebitelských cen na počátku roku bylo promítnutí dopadu zvýšení nepřímých daní v rámci reformy veřejných financí a harmonizačních daňových úprav souvisejících se vstupem České republiky do EU.
Pramen: Makroekonomie Dornbusch, kapitoly 1 a 2
14. Určení rovnovážné produkce
P AS
Rovnováha nebo nerovnováha ekonomiky
Je určena vzájemným působením agregátní nabídky a poptávky. Produkce je v rovnovážné úrovni, když se rovná agregátní
poptávce (rovnají-li se spotřební výdaje domácností a plánované
investiční výdaje firem a vládní nákupy skutečné produkci).
Celková makroekonomická rovnováha určující agregátní cenu i
AD produkt je dosažena tam, kde se křivky protínají.
Q (reálný GNP)
Index cen výrobců (PPI)
- 3. nejužívanější index založený na stejném principu jako CPI. Náplní jsou však i suroviny a polotovary. Navíc, ceny se zde nesledují v okamžiku finální spotřeby, ale ve výchozí fázi distribuční sítě. Tato skutečnost činí PPI velice pružným, který dokáže signalizovat v určitém předstihu změny cenové hladiny. Z těchto důvodů PPI a některé jeho subindexy slouží jako indikátory hospodářského cyklu.
Ukazatel Měrná jednotka 1999 2000 2001 2002 2003 2004
HDP reálný růst v % 1,2 3,9 2,6 1,5 3,7 3,8
HDP v mld. Kč 2150,1 1984,8 2315,3 2414,7 2550,8 2751,1
CPI v % 2,1 3,9 4,7 1,8 0,1 2,8
Deflátor HDP v % 2,8 1,4 4,9 2,8 1,9 3,7
Do roku 1993 byla česká ekonomika (respektive československá) charakterizována meziročním poklesem reálného HDP. Obrat nastal v roce 1994, kdy byl zaznamenán reálný růst o 2,6 %, a v roce 1995 růst akceleroval na 4,8 %. Ovšem v roce 1996 po zpřísnění monetární politiky ČNB byl tento růst snížen na 4 %, a v roce 1997, po restriktivní politice prováděné centrální bankou, ale i vládou, a také díky nepříznivým hospodářským vlivům toho roku (např. katastrofální povodně), vzrostl HDP o pouhé 1 %. V roce 1998 po předchozích „balíčcích opatření“, po odvolání pravicové vlády a předčasných parlamentních volbách, je dokonce zaznamenán pokles HDP. V dalším roce se povedlo pokles HDP zastavit. K obratu v ekonomickém růstu nejvíce přispěl na straně nabídky zpracovatelský průmysl a rovněž některá odvětví služeb, zejména obchod, telekomunikace a komerční služby. Hlavním problémem u nás však nadále zůstává deficit veřejných financí a nutné reformy. V nejbližším období se budou dále pozitivně projevovat efekty vstupu České republiky do EU. Počítáme s výraznou dynamikou investic, razantním růstem exportu i importu. Zároveň by se mělo stabilizovat tempo růstu spotřeby domácností. Spotřeba vlády by v důsledku úsporného chování měla mít klesající tendenci.
Ukazatel Měrná jednotka 1999 2000 2001 2002 2003 2004
HDP reálný růst v % 1,2 3,9 2,6 1,5 3,7 3,8
HDP v mld. Kč 2150,1 1984,8 2315,3 2414,7 2550,8 2751,1
CPI v % 2,1 3,9 4,7 1,8 0,1 2,8
Deflátor HDP v % 2,8 1,4 4,9 2,8 1,9 3,7
Do roku 1993 byla česká ekonomika (respektive československá) charakterizována meziročním poklesem reálného HDP. Obrat nastal v roce 1994, kdy byl zaznamenán reálný růst o 2,6 %, a v roce 1995 růst akceleroval na 4,8 %. Ovšem v roce 1996 po zpřísnění monetární politiky ČNB byl tento růst snížen na 4 %, a v roce 1997, po restriktivní politice prováděné centrální bankou, ale i vládou, a také díky nepříznivým hospodářským vlivům toho roku (např. katastrofální povodně), vzrostl HDP o pouhé 1 %. V roce 1998 po předchozích „balíčcích opatření“, po odvolání pravicové vlády a předčasných parlamentních volbách, je dokonce zaznamenán pokles HDP. V dalším roce se povedlo pokles HDP zastavit. K obratu v ekonomickém růstu nejvíce přispěl na straně nabídky zpracovatelský průmysl a rovněž některá odvětví služeb, zejména obchod, telekomunikace a komerční služby. Hlavním problémem u nás však nadále zůstává deficit veřejných financí a nutné reformy. V nejbližším období se budou dále pozitivně projevovat efekty vstupu České republiky do EU. Počítáme s výraznou dynamikou investic, razantním růstem exportu i importu. Zároveň by se mělo stabilizovat tempo růstu spotřeby domácností. Spotřeba vlády by v důsledku úsporného chování měla mít klesající tendenci.
Deflátor GNP
je poměr nominálního GNP k reálnému GNP
Slouží jako měřítko inflace.
(měří změnu cen mezi základním a běžným rokem)
Protože do výpočtu deflátoru jsou zahrnuty veškeré statky a služby vyprodukované v ekonomice,jedná se o široce založený cenový index, který se často používá k měření inflace.
Index spotřebitelských cen (CPI) - měří náklady na pořízení určitého pevného koše statků a služeb, (reprezentativně vyjadřujícího nákup městských spotřebitelů). CPI a deflátor se vyvíjejí odlišně, protože:
• deflátor měří ceny všech statků, CPI pouze statků v „koši“
• CPI má pevně stanovený „koš“, který zůstává v čase stejný.Deflátor zohledňuje výstup ekonomiky, který se každý rok liší (např. množství vypěstovaného obilí je rok od roku jiné), tzn. mění se váhy komodit v deflátoru
• CPI přímo zahrnuje ceny dovážených statků, kdežto deflátor pouze statky vyráběné v tuzemsku (domácími i zahraničními výrobními faktory)
Slouží jako měřítko inflace.
(měří změnu cen mezi základním a běžným rokem)
Protože do výpočtu deflátoru jsou zahrnuty veškeré statky a služby vyprodukované v ekonomice,jedná se o široce založený cenový index, který se často používá k měření inflace.
Index spotřebitelských cen (CPI) - měří náklady na pořízení určitého pevného koše statků a služeb, (reprezentativně vyjadřujícího nákup městských spotřebitelů). CPI a deflátor se vyvíjejí odlišně, protože:
• deflátor měří ceny všech statků, CPI pouze statků v „koši“
• CPI má pevně stanovený „koš“, který zůstává v čase stejný.Deflátor zohledňuje výstup ekonomiky, který se každý rok liší (např. množství vypěstovaného obilí je rok od roku jiné), tzn. mění se váhy komodit v deflátoru
• CPI přímo zahrnuje ceny dovážených statků, kdežto deflátor pouze statky vyráběné v tuzemsku (domácími i zahraničními výrobními faktory)
Osobní důchod (PI)
je to souhrn veškerých důchodů, které domácnosti obdrží. Získá se tak, že se od čistého národního produktu (NNP) odečtou zisky, které si firmy podrží, nepřímé daně, platby vládě na sociální pojištění a čisté úrokové platby placené ostatním sektorům s výjimkou domácností a připočteme všechny transferové platby, které domácnosti dostávají.
Všechny 3 metody zjišťování výkonnosti dané země vedou ke stejnému výsledku ukazatele HDP. Nejsou zde však zachyceny: netržní statky, hodnota volného času, škody na životním prostředí, „stínová“ ekonomika a kvalita zboží a služeb. Aby tak byly zohledněny tyto nedostatky, používá se v ekonomických teoriích agregát čistý ekonomický blahobyt.
Čistý ekonomický blahobyt (NEW) – je upravenou mírou celk. národního produktu, která koriguje některá omezení metodiky měření GNP. Proto se GNP upravuje o připočitatelné a odpočitatelné položky. Mezi připočitatelné položky patří: hodnota volného času, výrobky a služby vyprodukované stínovou ekonomikou, výrobky a služby vyrobené a poskytnuté sami sobě, kvalita výrobků a služeb apod. Mezi odpočitatelné položky patří škody na životním prostředí, život ve městě apod. NEW roste obvykle pomaleji naž GNP, ale jeho růst je rovnoměrnější.
Cenové indexy
Všechny 3 metody zjišťování výkonnosti dané země vedou ke stejnému výsledku ukazatele HDP. Nejsou zde však zachyceny: netržní statky, hodnota volného času, škody na životním prostředí, „stínová“ ekonomika a kvalita zboží a služeb. Aby tak byly zohledněny tyto nedostatky, používá se v ekonomických teoriích agregát čistý ekonomický blahobyt.
Čistý ekonomický blahobyt (NEW) – je upravenou mírou celk. národního produktu, která koriguje některá omezení metodiky měření GNP. Proto se GNP upravuje o připočitatelné a odpočitatelné položky. Mezi připočitatelné položky patří: hodnota volného času, výrobky a služby vyprodukované stínovou ekonomikou, výrobky a služby vyrobené a poskytnuté sami sobě, kvalita výrobků a služeb apod. Mezi odpočitatelné položky patří škody na životním prostředí, život ve městě apod. NEW roste obvykle pomaleji naž GNP, ale jeho růst je rovnoměrnější.
Cenové indexy
Čistý národní produkt (NNP)
se získá, jestliže se od GNP odečte znehodnocení kapitálu(neboli odpisy z kapitálové spotřeby). To znamená, že GP je sice velikost vytvořeného produktu, ale za určitou cenu. Touto cenou je amortizace (hodnota kapitálu spotřebovaná při výrobě) a tak, NP se spíše přibližuje čistému objemu zboží vytvořeného v zemi v dané období. Udává se, že amortizace je většinou okolo 11% GP.
Národní důchod (NI) – je součet všech příjmů, které domácnosti za určité období na daném území získají.
Příjmy domácností tvoří: 1) hrubé mzdy, tj. mzdy před zdaněním
2) renty a další důchody z vlastnictví
3) čisté úroky (rozdíl mezi obdrženými úroky a placenými úroky)
4) hrubé zisky korporací (dělí se na dividendy akcionářů, nerozdělený zisk a daň ze zisku)
5) příjmy ze samozaměstnání
Národní důchod ovšem neodpovídá hrubému národnímu produktu. A to proto, že v GNP jsou zahrnuty hrubé investice a v nich tvoří část také obnovovací investice (za tyto investice domácnosti nedostávají žádné příjmy a proto se musí odečíst), a také proto, že v GNP jsou zahrnuty nepřímé daně, které tvoří část příjmů domácností která se nikdy neostane k domácnostem. Z toho plyne, že:
Národní důchod (NI) – je součet všech příjmů, které domácnosti za určité období na daném území získají.
Příjmy domácností tvoří: 1) hrubé mzdy, tj. mzdy před zdaněním
2) renty a další důchody z vlastnictví
3) čisté úroky (rozdíl mezi obdrženými úroky a placenými úroky)
4) hrubé zisky korporací (dělí se na dividendy akcionářů, nerozdělený zisk a daň ze zisku)
5) příjmy ze samozaměstnání
Národní důchod ovšem neodpovídá hrubému národnímu produktu. A to proto, že v GNP jsou zahrnuty hrubé investice a v nich tvoří část také obnovovací investice (za tyto investice domácnosti nedostávají žádné příjmy a proto se musí odečíst), a také proto, že v GNP jsou zahrnuty nepřímé daně, které tvoří část příjmů domácností která se nikdy neostane k domácnostem. Z toho plyne, že:
Při měření produktu narazíme na následující problémy
které brání zjištění skutečného výstupu ekonomiky:
•Při peněžním vyjadřování rozměru HDP je nutno dbát na to, aby byly vyloučeny tzv. čistě peněžní transakce, tedy transakce nesouvisející s konečnou produkci, např. hodnota objemu obchodů s CP.
•Ze stejných důvodů nevstupují do GDP směnné transakce existujícího majetku, např. peněžní transakce spojené s převody nemovitostí.
•ěkteré výstupy jsou těžko měřitelné - nejsou obchodovány na trhu a nemají tak tržní cenu (vládní služby, dobrovolná práce a práce v domácnosti, ale také hodnota volného času)
• problém v ohodnocení kvality zboží – např. růst kvality výpočetní techniky a zároveň pokles její ceny
• některé aktivity zahrnuté do GDP představují ve skutečnosti spotřebovávání zdrojů, které mají být uchráněny, nebo to jsou „negativní produkty“ – zločiny a ohrožení národní bezpečnosti …
• výpočty nezahrnují zhoršení životního prostředí – zejména problém rozvojových zemí (uvádí se, že tento fenomén snižuje tempo růstu v Indonésii o cca 3% ročně).
•Při peněžním vyjadřování rozměru HDP je nutno dbát na to, aby byly vyloučeny tzv. čistě peněžní transakce, tedy transakce nesouvisející s konečnou produkci, např. hodnota objemu obchodů s CP.
•Ze stejných důvodů nevstupují do GDP směnné transakce existujícího majetku, např. peněžní transakce spojené s převody nemovitostí.
•ěkteré výstupy jsou těžko měřitelné - nejsou obchodovány na trhu a nemají tak tržní cenu (vládní služby, dobrovolná práce a práce v domácnosti, ale také hodnota volného času)
• problém v ohodnocení kvality zboží – např. růst kvality výpočetní techniky a zároveň pokles její ceny
• některé aktivity zahrnuté do GDP představují ve skutečnosti spotřebovávání zdrojů, které mají být uchráněny, nebo to jsou „negativní produkty“ – zločiny a ohrožení národní bezpečnosti …
• výpočty nezahrnují zhoršení životního prostředí – zejména problém rozvojových zemí (uvádí se, že tento fenomén snižuje tempo růstu v Indonésii o cca 3% ročně).
Reálný GNP
je hrubý národní produkt vyjádřený v cenách výchozího roku (ve stejných cenách). Reálná GNP měří celkové množství produktu, zatímco nominální GNP jeho současnou peněžní hodnotu. (tzn. změna reálného produktu je způsobena pouze jedním faktorem, a to změnou skutečného fyzického výstupu). Jedná se vlastně o nominální GNP očištěný o inflaci.
Růst a reálný GPD
Většinou se růst ekonomiky spojuje s tempem růstu reálného GDP. Většina ekonomik vykazuje v dlouhodobém průměru růst GDP v řádu několika procent ročně. Příčiny kolísání reálného GDP:
• změna množství zdrojů (VF) – kapitálová zásoba v čase roste, množství práce je však proměnlivé
• změna efektivnosti výroby – čili růst produktivity.
Např. vysoký nárůst zásob může zvýšit hodnotu HDP, ale celkový výhled hosp.růstu se tím stává spíše negativní.
Produkt lze měřit i na hlavu. Takto vyjádřený výstup je přibližným ukazatelem míry blahobytu obyvatel dané země.
Měření GNP
Hrubý národní produkt může být měřen buď jako tok produktů, které byly vyrobeny za dané období občany dané země, nebo jako tok výdajů, které vynaložily jednotlivé subjekty na nákup těchto produktů. Proto se používá metoda produkční a metoda výdajová.
Růst a reálný GPD
Většinou se růst ekonomiky spojuje s tempem růstu reálného GDP. Většina ekonomik vykazuje v dlouhodobém průměru růst GDP v řádu několika procent ročně. Příčiny kolísání reálného GDP:
• změna množství zdrojů (VF) – kapitálová zásoba v čase roste, množství práce je však proměnlivé
• změna efektivnosti výroby – čili růst produktivity.
Např. vysoký nárůst zásob může zvýšit hodnotu HDP, ale celkový výhled hosp.růstu se tím stává spíše negativní.
Produkt lze měřit i na hlavu. Takto vyjádřený výstup je přibližným ukazatelem míry blahobytu obyvatel dané země.
Měření GNP
Hrubý národní produkt může být měřen buď jako tok produktů, které byly vyrobeny za dané období občany dané země, nebo jako tok výdajů, které vynaložily jednotlivé subjekty na nákup těchto produktů. Proto se používá metoda produkční a metoda výdajová.
Produkční metoda
zde se GNP stanoví jako součet všech finálních statků a služeb, které byly použity ke spotřebě. Proto se do GNP nezahrnují meziprodukty, které slouží k dalšímu dopracování nebo výrobě. GNP se dá tedy určit jako rozdíl součtu všech vyrobených statků a služeb a součtu všech meziproduktů nebo jako součet všech hodnot přidaných zpracováním. Hodnota přidaná zpracováním se získá, když se na každém stupni výroby odečte od hodnoty produkce hodnota meziproduktu.
Výdajová metoda – GNP se stanoví jako součet výdajů domácností na spotřebu (C)-2/3, soukromých hrubých domácích investic (Ib) -16%, výdajů státních orgánů na nákup výrobků a služeb (G)-20% a čistého exportu (Ex - Im). Za výdaje domácností se považují výdaje na nákup jak krátkodobých tak dlouhodobých výrobků a služeb. Za soukromé hrubé domácí investice se považují výdaje firem na nákupy na obnovu a rozšíření zásoby kapitálu, surovin a hotových výrobků, také se do nich zahrnují výdaje spojené s výstavbou rodinných domků. Do výdajů státních orgánů na nákup výrobků a služeb se nezahrnují transferové výdaje občanům (ty zvyšují výdaje na spotřebu domácností). Čistý export se získá jako rozdíl mezi exportem a importem.
Důchodová metoda – jedná se o souhrn důchodů, které obdrží vlastníci výrobních faktorů v podobě mzdy, renty, úroku a zisku. Získáme veličinu nazvanou národní důchod (NI). K národnímu důchodu připočteme nedůchodové složky, a to nepřímé daně (T) a kapitálové odpisy (a – amortizace) a získáme HDP v tržních cenách.
Výdajová metoda – GNP se stanoví jako součet výdajů domácností na spotřebu (C)-2/3, soukromých hrubých domácích investic (Ib) -16%, výdajů státních orgánů na nákup výrobků a služeb (G)-20% a čistého exportu (Ex - Im). Za výdaje domácností se považují výdaje na nákup jak krátkodobých tak dlouhodobých výrobků a služeb. Za soukromé hrubé domácí investice se považují výdaje firem na nákupy na obnovu a rozšíření zásoby kapitálu, surovin a hotových výrobků, také se do nich zahrnují výdaje spojené s výstavbou rodinných domků. Do výdajů státních orgánů na nákup výrobků a služeb se nezahrnují transferové výdaje občanům (ty zvyšují výdaje na spotřebu domácností). Čistý export se získá jako rozdíl mezi exportem a importem.
Důchodová metoda – jedná se o souhrn důchodů, které obdrží vlastníci výrobních faktorů v podobě mzdy, renty, úroku a zisku. Získáme veličinu nazvanou národní důchod (NI). K národnímu důchodu připočteme nedůchodové složky, a to nepřímé daně (T) a kapitálové odpisy (a – amortizace) a získáme HDP v tržních cenách.
Problematika a měření základních makroekonomických ukazatelů
Rozdíl mezi GDP a GNP tedy vyplývá z toho, že část výstupu dané země je vytvořena výrobními faktory, které mají původ v zahraničí a naopak. Platí tedy, že rozdíl mezi GDP a GNP tvoří čistý příjem vydělaný cizinci. Pokud GDP je větší než-li GNP, pak
zahr. VF vydělají v dané zemi více, než-li domácí výrobní faktory pracující v zahraničí.
(Rozdíl může být nepatrný (USA), nebo značný (Švýcarsko GDP = 95% GNP).
Dříve se užíval ukazatel GNP. Ale postupně převládlo měření výkonu ekonomiky prostřednictvím GDP, protože:
• unifikace zjednodušuje mezinárodní srovnání
• GDP je snadněji měřitelné (údaje o výdělcích v zahraničí nejsou dostatečné)
• GDP je lepším měřítkem toho, kolik pracovních příležitostí dokáže ekonomika vytvořit.
Nominální GNP (běžný) – je hrubý národní produkt vyjádřený v tržních cenách každého roku (běžných cenách).
(tzn. změna nominálního produktu je způsobena dvěmi faktory. Tím prvním je změna fyzického výstupu, tím druhým pak změna tržních cen).
zahr. VF vydělají v dané zemi více, než-li domácí výrobní faktory pracující v zahraničí.
(Rozdíl může být nepatrný (USA), nebo značný (Švýcarsko GDP = 95% GNP).
Dříve se užíval ukazatel GNP. Ale postupně převládlo měření výkonu ekonomiky prostřednictvím GDP, protože:
• unifikace zjednodušuje mezinárodní srovnání
• GDP je snadněji měřitelné (údaje o výdělcích v zahraničí nejsou dostatečné)
• GDP je lepším měřítkem toho, kolik pracovních příležitostí dokáže ekonomika vytvořit.
Nominální GNP (běžný) – je hrubý národní produkt vyjádřený v tržních cenách každého roku (běžných cenách).
(tzn. změna nominálního produktu je způsobena dvěmi faktory. Tím prvním je změna fyzického výstupu, tím druhým pak změna tržních cen).
13. Problematika a měření základních makroekonomických ukazatelů
(Reálný a nominální GNP, indexy spotřebitelských cen a deflátor)
Hrubý domácí produkt (GDP) – je základním měřítkem ekonomické aktivity země. Je to celková peněžní hodnota finálních statků a služeb vyrobených během určitého období na území daného státu ať již tuzemskými občany nebo podniky nebo zahr (výrobními faktory bez ohledu na jejich národní příslušnost). Celkově se HDP skládá z 5 skupin: osobní spotřeba (největší podíl až 2/3), investice, čistý export, vládní spotřeba, zásoby.
Hrubý národní produkt (GNP) – je celková peněžní hodnota finálních statků a služeb vyrobených během určitého období domácími výrobními faktory (občany dané země v tuzemsku i v zahraničí). Je to součet peněžní hodnoty spotřeby, investic, vládních nákupů statků a služeb, a čistých vývozů.
GNP se dá také vypočítat jako součet Hrubého domácího produktu a Čistého příjmu z majetku v zahraničí (NPI) (což je rozdíl mezi příjmy z tuzemských výrobních faktorů použitých v zahraničí a výdaji za zahraniční výrobní faktory použité v tuzemsku).
Hrubý domácí produkt (GDP) – je základním měřítkem ekonomické aktivity země. Je to celková peněžní hodnota finálních statků a služeb vyrobených během určitého období na území daného státu ať již tuzemskými občany nebo podniky nebo zahr (výrobními faktory bez ohledu na jejich národní příslušnost). Celkově se HDP skládá z 5 skupin: osobní spotřeba (největší podíl až 2/3), investice, čistý export, vládní spotřeba, zásoby.
Hrubý národní produkt (GNP) – je celková peněžní hodnota finálních statků a služeb vyrobených během určitého období domácími výrobními faktory (občany dané země v tuzemsku i v zahraničí). Je to součet peněžní hodnoty spotřeby, investic, vládních nákupů statků a služeb, a čistých vývozů.
GNP se dá také vypočítat jako součet Hrubého domácího produktu a Čistého příjmu z majetku v zahraničí (NPI) (což je rozdíl mezi příjmy z tuzemských výrobních faktorů použitých v zahraničí a výdaji za zahraniční výrobní faktory použité v tuzemsku).
sklon ke spotřebě
sklon ke spotřebě chování příjemce důchodu, který raději volí peníze připravené k aktuálnímu použití
sklon k úsporám chování příjemce důchodu, který raději investuje svoje úspory
sklon k investování jím je ovlivňována přeměna úspor v investice, je závislý na úrokové míře, rostoucí úrok. míra působí na pokles sklonu
mezní sklon ke spotřebě přírustková hodnota sklonu ke spotřebě, sklony se se změnou důchodu mění
mezní sklon k úsporám přírůstková hodnota sklonu k úsporám, sklony se se změnou důchodu mění, proto čím vyšší důchod tím větší sklon k úsporám
mezní sklon k investování je poměr přírůstků obou veličin, investice I a výše důchodu Y
mezní efektivita kapitálu přírůstková hodnota efektivity kapitálu
kurs cenných papírů cena cenných papírů vyjádřená k = d / i (d je důchod a i je úrok. míra)
sklon k úsporám chování příjemce důchodu, který raději investuje svoje úspory
sklon k investování jím je ovlivňována přeměna úspor v investice, je závislý na úrokové míře, rostoucí úrok. míra působí na pokles sklonu
mezní sklon ke spotřebě přírustková hodnota sklonu ke spotřebě, sklony se se změnou důchodu mění
mezní sklon k úsporám přírůstková hodnota sklonu k úsporám, sklony se se změnou důchodu mění, proto čím vyšší důchod tím větší sklon k úsporám
mezní sklon k investování je poměr přírůstků obou veličin, investice I a výše důchodu Y
mezní efektivita kapitálu přírůstková hodnota efektivity kapitálu
kurs cenných papírů cena cenných papírů vyjádřená k = d / i (d je důchod a i je úrok. míra)
MAKROEKONOMIE
Produkt = tržní finální produkce měřená a vyjádřená v cenách (tržní hodnota finální produkce)
Domácí produkt – na území
Národní produkt – dle národnosti
Potenciální produkt – max. udržitelný
Skutečný produkt – výkon, kterého je skutečně dosaženo (výstup daného roku)
\ Nominální produkt – tržní hodnota celkové produkce vyjádřená v běžných (tržních) cenách
\ Reálný produkt – tržní hodnota celkové produkce vyjádřená ve stálých cenách urč. roku
Znehodnocení kapitálu a nepřímé daně (DPH) součást tržby, nerozpouští se do důchodu.
Proč je krátkodobá agregátní nabídka (SAS) elastická?
Protože z hlediska krátkého období se některé náklady chovají fixně (kolektivní smlouvy, smluvní pronájmy, kontrakty na ceny meziproduktů), výrobcům se vyplatí rozšiřovat výrobu.
Proč od určitého rozsahu ztrácí SAS svou elasticitu?
Výrobci ztrácí výhodu fixních (nepružných) nákladů, dochází k přeceňování vstupů (ceny dodatečných vstupů rostou), rostoucí ceny nutí k některé k omezování.
Proč je dlouhodobá agregátní nabídka (LAS) vertikála?
Všechny ceny vstupů a výstupů se chovají pružně. Firmy nabízejí stejnou úroveň produktu, potenciální produkt), bez ohledu na cenovou hladinu a úroveň AD.
Domácí produkt – na území
Národní produkt – dle národnosti
Potenciální produkt – max. udržitelný
Skutečný produkt – výkon, kterého je skutečně dosaženo (výstup daného roku)
\ Nominální produkt – tržní hodnota celkové produkce vyjádřená v běžných (tržních) cenách
\ Reálný produkt – tržní hodnota celkové produkce vyjádřená ve stálých cenách urč. roku
Znehodnocení kapitálu a nepřímé daně (DPH) součást tržby, nerozpouští se do důchodu.
Proč je krátkodobá agregátní nabídka (SAS) elastická?
Protože z hlediska krátkého období se některé náklady chovají fixně (kolektivní smlouvy, smluvní pronájmy, kontrakty na ceny meziproduktů), výrobcům se vyplatí rozšiřovat výrobu.
Proč od určitého rozsahu ztrácí SAS svou elasticitu?
Výrobci ztrácí výhodu fixních (nepružných) nákladů, dochází k přeceňování vstupů (ceny dodatečných vstupů rostou), rostoucí ceny nutí k některé k omezování.
Proč je dlouhodobá agregátní nabídka (LAS) vertikála?
Všechny ceny vstupů a výstupů se chovají pružně. Firmy nabízejí stejnou úroveň produktu, potenciální produkt), bez ohledu na cenovou hladinu a úroveň AD.
Otázka 15
kapitál je výrobní faktor odvozený, druhotný. je výsledkem předchozí hosp. aktivity. Jsou to úspory přeměněné v investice, úspory vydávané za účelem zhodnocování, (hodnota schopná zhodnocení, obohacení se o přírůstek), dělíme na peněžní a fiktivní (cenné papíry)
úvěr vztah kdy vlastník kapitálu poskytuje své prostředky někomu jinému a tím mu dává možnost s nimi po stanovenou dobu volně disponovat
úrok cena za poskytnutí úvěru, důchod plynoucí z kapitálu, kapitálový výnos
úroková míra je základní formou výnosu z kapitálu, a náleží vlastníkovi (věřiteli), jako odměna za službu, kterou zapůjčený kapitál poskytl i = u / K * 100
akumulace peněžní úspory se zhodnocují v peněžní formě, např. poskytnutím těchto peněz formou úvěru, který přinese úrok
akumulace reálná využití peněžních prostředků k nákupu výrobních faktorů
investice čisté reálná akumulace je čistou investicí (je vynakládána na nákup dodatečných prvků kapitálu), jsou základem rozšiřování výroby
investice hrubé čisté investice + obnovovací (restituční) investice (to jsou investice potřebné na obnovu spotřebovaného kapitálu)
úvěr vztah kdy vlastník kapitálu poskytuje své prostředky někomu jinému a tím mu dává možnost s nimi po stanovenou dobu volně disponovat
úrok cena za poskytnutí úvěru, důchod plynoucí z kapitálu, kapitálový výnos
úroková míra je základní formou výnosu z kapitálu, a náleží vlastníkovi (věřiteli), jako odměna za službu, kterou zapůjčený kapitál poskytl i = u / K * 100
akumulace peněžní úspory se zhodnocují v peněžní formě, např. poskytnutím těchto peněz formou úvěru, který přinese úrok
akumulace reálná využití peněžních prostředků k nákupu výrobních faktorů
investice čisté reálná akumulace je čistou investicí (je vynakládána na nákup dodatečných prvků kapitálu), jsou základem rozšiřování výroby
investice hrubé čisté investice + obnovovací (restituční) investice (to jsou investice potřebné na obnovu spotřebovaného kapitálu)
Otázka 13 + 14
příjem z mezního prod. představuje dodatečný příjem, který firma získává zapojením dodatečné jednotky VF do výroby, přičemž ostatní vstupy zůstávají neměnné. Je to tedy dodatečný příjem (změna celk. příjmu) vytvořený dodat. jednotkou vstupu
substituce VF jsou vzájemně zaměnitelné, optimální kombinací VF je když příjmy z mezních produktů VF se sobě rovnají
pozemková renta se platí za pronájem VF půdy, půda je tzv. prvotní VF, protože nemá svůj původ v hosp. činnosti
nominální mzda skutečná mzda, suma nabídnutých peněžních prostředků
reálná mzda vyjadřuje koupěschopnost nominální mzdy, kolik zboží či služeb si může její příjemce koupit
nezaměstnanost je projevem poruch trhu práce
substituce VF jsou vzájemně zaměnitelné, optimální kombinací VF je když příjmy z mezních produktů VF se sobě rovnají
pozemková renta se platí za pronájem VF půdy, půda je tzv. prvotní VF, protože nemá svůj původ v hosp. činnosti
nominální mzda skutečná mzda, suma nabídnutých peněžních prostředků
reálná mzda vyjadřuje koupěschopnost nominální mzdy, kolik zboží či služeb si může její příjemce koupit
nezaměstnanost je projevem poruch trhu práce
cena půdy
cena půdy úzce souvisí s pozemkovou rentou a od ní se v případě koupě či prodeje odvíjí
přirozená míra nezam. představuje nejvyšší udržitelnou úroveň zaměstnanosti a odpovídá ukazateli míry nezaměstnanosti v podmínkách kdy ekon. optimalizuje svůj výkon
dobrovolná nezaměst. je upřednostněna jiná aktivita než práce , nezam. mohou mít nabídky práce, ale aktivně hledají jiné, např. finančně výhodnější.
nedobrovolná nezam. způsobena nepružností mezd, trh není schopen reagovat na zákoné zvýšení mezd, dá se říci, že odpovídá cyklické nezam.
přirozená míra nezam. představuje nejvyšší udržitelnou úroveň zaměstnanosti a odpovídá ukazateli míry nezaměstnanosti v podmínkách kdy ekon. optimalizuje svůj výkon
dobrovolná nezaměst. je upřednostněna jiná aktivita než práce , nezam. mohou mít nabídky práce, ale aktivně hledají jiné, např. finančně výhodnější.
nedobrovolná nezam. způsobena nepružností mezd, trh není schopen reagovat na zákoné zvýšení mezd, dá se říci, že odpovídá cyklické nezam.
rovnováha odvětví
rovnováha odvětví podstatnou část produkce dodává dominantní firma, ale odvětví právě bodem rovnováhy dovoluje za cenu urč. dominátorem prodávat větší množství (to má dom. vlastním rovnovážným bodem omezeno), což je prostor pro konkurence
monopolistická konkurence forma nedokonkurence, konkurence velké skupiny menších firem na trhu, produkce není identická a produkt je diferencovaný a řada dalších faktorů (značka, reklama atd…) rozkládají poptávku
cenová diskriminace o její odstranění usiluje protimonopolní regulace, je to když firma prodává stejný výrobek různým zákazníkům za různé ceny
neefektivnost NEDOKO monopol prodává za ceny Pm > P* a nabízí množství Qm < Q* , vznikají náklady mrtvé váhy, což jsou části přebytků, které nerealizují, zanikají v důsledku omezení rozsahu produkce, vyšší cena (monopol) snižuje přebytek spotřebitele ve prospěch přebytku výrobce
náklady mrtvé váhy jsou části přebytků, které se nerealizují a zanikají v důsledku omezení rozsahu produkce
přebytek spotřebitele výhoda, která vzniká na trhu spotřebiteli, on je ochoten zaplatit na trhu vyšší cenu za menší počet produktů než odpovídá rovnovážnému bodu, při kterém skutečně dojde k nákupu
přebytek výrobce výhoda výrobce, který je ochoten přijmout nižší cenu za menší počet nabízených produktů než odpovídá rovnováž. bodu, při kterém se skutečně realizuje prodej
monopolistická konkurence forma nedokonkurence, konkurence velké skupiny menších firem na trhu, produkce není identická a produkt je diferencovaný a řada dalších faktorů (značka, reklama atd…) rozkládají poptávku
cenová diskriminace o její odstranění usiluje protimonopolní regulace, je to když firma prodává stejný výrobek různým zákazníkům za různé ceny
neefektivnost NEDOKO monopol prodává za ceny Pm > P* a nabízí množství Qm < Q* , vznikají náklady mrtvé váhy, což jsou části přebytků, které nerealizují, zanikají v důsledku omezení rozsahu produkce, vyšší cena (monopol) snižuje přebytek spotřebitele ve prospěch přebytku výrobce
náklady mrtvé váhy jsou části přebytků, které se nerealizují a zanikají v důsledku omezení rozsahu produkce
přebytek spotřebitele výhoda, která vzniká na trhu spotřebiteli, on je ochoten zaplatit na trhu vyšší cenu za menší počet produktů než odpovídá rovnovážnému bodu, při kterém skutečně dojde k nákupu
přebytek výrobce výhoda výrobce, který je ochoten přijmout nižší cenu za menší počet nabízených produktů než odpovídá rovnováž. bodu, při kterém se skutečně realizuje prodej
oligopol
oligopol několik málo firem dodávajících na trh rozhodující část produkce, konkurence jen v omezené míře
tržní segmentace poptávka je tvořena subjekty odlišujícími se koupěschopností i úrovní požadavků na výrobek, proto je možno dosahovat vyšší ziskovosti výrobou různých provedení výrobku v různých cen hladinách, trh se poté rozpadá na luxusní, středně náročný a masový (nebo ještě jemněji)
inovace - technologická = již zavedený výrobek se vyrábí pomocí techniky či technologie nové kvality
- výrobková = nový výrobek (je také více variant)
protimonopolní regulace přítomna téměř ve všech vyspělých ekonomikách ve formě úřadu na ochranu hosp. soutěže, hledá nástroje jak usměrnit monopol (který je úplně neodstranitelný) do přijatelného postavení, nástroji jsou: 1. zákonné normy, 2.daňová politika, 3. vstup státu do podnikání, 4. využívání tržního prostř. k regulaci
rovnováha firmy situace, za které firma dosahuje maximálního zisku, vztah mezi D a MC (S)
tržní segmentace poptávka je tvořena subjekty odlišujícími se koupěschopností i úrovní požadavků na výrobek, proto je možno dosahovat vyšší ziskovosti výrobou různých provedení výrobku v různých cen hladinách, trh se poté rozpadá na luxusní, středně náročný a masový (nebo ještě jemněji)
inovace - technologická = již zavedený výrobek se vyrábí pomocí techniky či technologie nové kvality
- výrobková = nový výrobek (je také více variant)
protimonopolní regulace přítomna téměř ve všech vyspělých ekonomikách ve formě úřadu na ochranu hosp. soutěže, hledá nástroje jak usměrnit monopol (který je úplně neodstranitelný) do přijatelného postavení, nástroji jsou: 1. zákonné normy, 2.daňová politika, 3. vstup státu do podnikání, 4. využívání tržního prostř. k regulaci
rovnováha firmy situace, za které firma dosahuje maximálního zisku, vztah mezi D a MC (S)
Otázka 8 - 12
homogenní struktura ekon. soutěž firem na trhu, jejichž ekonomická síla je podobná
heterogenní struktura e. soutěž firem na trhu jejichž ekonomická sílá je rozdílná, mnohdy jsou ekonomicky nesouměřitelné
kartel dohoda výrobců téže produkce o cenách, rozdělení realizačních trhů, přidělení výr. kvót, firmy si ale zachovávají výrobní a odbytovou samostatnost
trust má podobu akciové spol., firmy už nejsou samostatné, navenek vystupuje jako jednotná firma založená na kapitálovém spojení, horizontální (spojení firem stejného odvětví), vertikální (po linii výrobní návaznosti – kombinát)
koncern organizační forma spojující formálně nezávislé firmy, které jsou ovládány pomocí finanční kontroly (holding)
kontrolní balík akcií je teoreticky potřebný k ovládnutí akciové spol. (v zásadě je to asi 51%), čím větší počet akcionářů, tím menší % je potřeba
monopol výsadní postavení jednoho výrobce na trhu, neexistují těsné substituty a je nesnadný vstup do odvětví pro jiné firmy, tento výrobce se nemusí podřizovat poptávce
heterogenní struktura e. soutěž firem na trhu jejichž ekonomická sílá je rozdílná, mnohdy jsou ekonomicky nesouměřitelné
kartel dohoda výrobců téže produkce o cenách, rozdělení realizačních trhů, přidělení výr. kvót, firmy si ale zachovávají výrobní a odbytovou samostatnost
trust má podobu akciové spol., firmy už nejsou samostatné, navenek vystupuje jako jednotná firma založená na kapitálovém spojení, horizontální (spojení firem stejného odvětví), vertikální (po linii výrobní návaznosti – kombinát)
koncern organizační forma spojující formálně nezávislé firmy, které jsou ovládány pomocí finanční kontroly (holding)
kontrolní balík akcií je teoreticky potřebný k ovládnutí akciové spol. (v zásadě je to asi 51%), čím větší počet akcionářů, tím menší % je potřeba
monopol výsadní postavení jednoho výrobce na trhu, neexistují těsné substituty a je nesnadný vstup do odvětví pro jiné firmy, tento výrobce se nemusí podřizovat poptávce
průměrné náklady
průměrné náklady AC, náklady na jednotku produkce AC = TC / Q, rozlišujeme také průměrné fixní nákl. a průměrné variabilní náklady
mezní náklady MC, jsou dodatečné náklady vyvolané zvýšením objemu produkce o jednotku, vyjadřují co stojí každá další jednotka produkce, MC vyjadřují přírústek krátkodobých TC
celkový příjem TR, veškeré peněžní příjmy (tržby), které firma získá za realizovanou produkci, platí že TR = P x Q (P je cena a Q je objem real. množství)
průměrný příjem AR, je celkový příjem dělený množstvím realizované produkce AR = TR / Q
mezní příjem MR, je přírůstek celkového příjmu dosažený realizací dodatečné jednotky produkce
zisk rozdíl mezi celkovým příjmem a celkovými náklady (TR – TC)
čistý ekonomický zisk je rozdíl mezi účetním ziskem a implicitními náklady (což jsou náklady z VF , které jsou ve vlastnictví oného subjektu a z něž tudíž neplatí)
explicitní náklady náklady evidované v účetních knihách
implicitní náklady jsou náklady z VF, které jsou ve vlastnictví subjektu a za něž tudíž neplatí
mezní náklady MC, jsou dodatečné náklady vyvolané zvýšením objemu produkce o jednotku, vyjadřují co stojí každá další jednotka produkce, MC vyjadřují přírústek krátkodobých TC
celkový příjem TR, veškeré peněžní příjmy (tržby), které firma získá za realizovanou produkci, platí že TR = P x Q (P je cena a Q je objem real. množství)
průměrný příjem AR, je celkový příjem dělený množstvím realizované produkce AR = TR / Q
mezní příjem MR, je přírůstek celkového příjmu dosažený realizací dodatečné jednotky produkce
zisk rozdíl mezi celkovým příjmem a celkovými náklady (TR – TC)
čistý ekonomický zisk je rozdíl mezi účetním ziskem a implicitními náklady (což jsou náklady z VF , které jsou ve vlastnictví oného subjektu a z něž tudíž neplatí)
explicitní náklady náklady evidované v účetních knihách
implicitní náklady jsou náklady z VF, které jsou ve vlastnictví subjektu a za něž tudíž neplatí
Otázka 6 + 7
rovnováha firmy znamená bod kdy je vyrovnán MC a MR a tudíž firma optimalizuje svoje zisky, firma nevyrábí více, než ukazuje tzv. bod vyrovnání, protože by měla vyšší náklady než příjmy
bod vyrovnání bod, ve kterém se MR = MC
bod ukončení činnosti je určen cenou, při které se příjmy rovnají variabilním nákladům, MC = AVC
výrobní efektivnost je, když je ekonomika organizována způsobem, při kterém výrobci vyrábí efektivněji (minimalizují AC na výrobu) a současně poskytuje spotřebitelům nejvyšší možnou kombinaci komodit při daných zdrojích a technologii
alokační efektivnost jsou-li zdroje a výstupy ekonomiky použity způsobem, že neexistuje realokace zdrojů, po které by některý subjekt dosahoval vyššího užitku, aniž by se snížil užitek jiného
Paretovo optimum v podmínkách alokační efektivnosti se může zvýšit užitek jedné osoby jedině za cenu snížení užitku někoho jiného
spotřebitelský přebytek plocha zobrazující rozdíl mezi poptávkovou křivkou (vyjadřující cenu, ketrou jsou spotřebitelé při daných množstvích ochotni platit) a skutečně placenou cenou, v bodě rovnováhy je maximalizován
bod vyrovnání bod, ve kterém se MR = MC
bod ukončení činnosti je určen cenou, při které se příjmy rovnají variabilním nákladům, MC = AVC
výrobní efektivnost je, když je ekonomika organizována způsobem, při kterém výrobci vyrábí efektivněji (minimalizují AC na výrobu) a současně poskytuje spotřebitelům nejvyšší možnou kombinaci komodit při daných zdrojích a technologii
alokační efektivnost jsou-li zdroje a výstupy ekonomiky použity způsobem, že neexistuje realokace zdrojů, po které by některý subjekt dosahoval vyššího užitku, aniž by se snížil užitek jiného
Paretovo optimum v podmínkách alokační efektivnosti se může zvýšit užitek jedné osoby jedině za cenu snížení užitku někoho jiného
spotřebitelský přebytek plocha zobrazující rozdíl mezi poptávkovou křivkou (vyjadřující cenu, ketrou jsou spotřebitelé při daných množstvích ochotni platit) a skutečně placenou cenou, v bodě rovnováhy je maximalizován
Otázka 5
produkční funkce její pomocí popisujeme vztah mezi vstupy a výstupy, pro VF (K,L,P) platí tento vztah Q = f (K,L,P), je to vztah mezi maximálním množstvím výstupu, které může být vyrobeno a vstupy potřebnými k dosažení tohoto výstupu
mezní produkt přírustek celkové produkce dosažený zvýšením množství některého z VF o jednotku
příjem z mezního produktu zvýšení celkového příjmu vyvolané realizací mezního produktu je příjem z mez. produktu, má klesající tendenci
izokvanta pokud se omezíme pouze na dva VF, práce a kapitál, pak jejich stejné výstupy leží na křivce, která má tvar indiferenční křivky , stejně jako u mezního užitku z produktů A a C
celkové náklady TC, je součet fixních (FC – se zvyš. výr. se nemění) a variabilních (VC - se zvyšováním výroby vzrůstají) nákladů
mezní produkt přírustek celkové produkce dosažený zvýšením množství některého z VF o jednotku
příjem z mezního produktu zvýšení celkového příjmu vyvolané realizací mezního produktu je příjem z mez. produktu, má klesající tendenci
izokvanta pokud se omezíme pouze na dva VF, práce a kapitál, pak jejich stejné výstupy leží na křivce, která má tvar indiferenční křivky , stejně jako u mezního užitku z produktů A a C
celkové náklady TC, je součet fixních (FC – se zvyš. výr. se nemění) a variabilních (VC - se zvyšováním výroby vzrůstají) nákladů
Otázka 4
poptávka je funkční závislost mezi dvěma proměnými, množstvím Q a cenou P, změna poptávky znamená posun křivky poptávky, změna poptávky je vyvolána buď: 1. změnou důchodu, nebo 2. změnou ceny jiného produktu (substituční ef.)
poptávané množství změna poptávaného množství se projevuje posunem po poptávkové křivce, změna ceny vyvolá posun po popt. křivce
důchodový efekt popt. pokud jsou dva druhy zboží A a C substituty, pak změna ceny zboží C vyvolá posun po poptávkové křivce na trhu C
substituční efekt popt. což ale také vyvolá posun poptávkové křivky po zboží A
substitut jen zboží zaměnitelné ve spotřebě a čím je substitut dokonalejší, tím zřetelnější je vliv substitučního efektu na poptávku
elasticita poptávky změnou ceny se popt. množství mění nepřímo úměrně, současně platí, že intenzita s níž se mění množství v závislosti na změně ceny je u různých zboží různá – cenová elasticita poptávky, může být i ve vztahu k důchodu
poptávané množství změna poptávaného množství se projevuje posunem po poptávkové křivce, změna ceny vyvolá posun po popt. křivce
důchodový efekt popt. pokud jsou dva druhy zboží A a C substituty, pak změna ceny zboží C vyvolá posun po poptávkové křivce na trhu C
substituční efekt popt. což ale také vyvolá posun poptávkové křivky po zboží A
substitut jen zboží zaměnitelné ve spotřebě a čím je substitut dokonalejší, tím zřetelnější je vliv substitučního efektu na poptávku
elasticita poptávky změnou ceny se popt. množství mění nepřímo úměrně, současně platí, že intenzita s níž se mění množství v závislosti na změně ceny je u různých zboží různá – cenová elasticita poptávky, může být i ve vztahu k důchodu
Nedokonalá konkurenc
Nedokonalá konkurenc. odráží reálné poměry na reálných trzích, má tři základní formy: monopol, oligopol a monopolistická konkurence
monopol je nejvyhraněnější formou nedokonalé konkurence, kdy na straně nabídky stojí jediný výrobce
externality jedna z příčin tržního selhávání, jevy, které pozitivně či negativně ovlivňují jiné subjekty, aniž za ně musí být placeno, 1. pozitivní (světlo z výrobní haly sousedícího podniku na našem dvorku), 2. negativní (totéž světlo svítící v noci do ložnice)
rivalitní a nerivalitní spotř. rivalitní = spotřeba soukromého statku, která snižuje dostupné množství pro ostatní spotřebitele
nerivalitní = spotřeba veřejného statku, který může být spotřebováván současně několika subjekty
soukromý statek výrobce je schopen omezit užití vyráběného statku na ty spotřebitele, kteří jsou ochotni za výrobek zaplatit (vyloučení výrobcem)
veřejný statek je li nabídnut jednomu subjektu, stává se dostupný i jiným subjektům
tržní selhání jsou situace, kdy trh nefunguje očekávaným způsobem, tzn. nezabezpečuje efektivní alokaci zdrojů
Článek podporuje:
české ložnice, dětské postele, rustikální nábytek
monopol je nejvyhraněnější formou nedokonalé konkurence, kdy na straně nabídky stojí jediný výrobce
externality jedna z příčin tržního selhávání, jevy, které pozitivně či negativně ovlivňují jiné subjekty, aniž za ně musí být placeno, 1. pozitivní (světlo z výrobní haly sousedícího podniku na našem dvorku), 2. negativní (totéž světlo svítící v noci do ložnice)
rivalitní a nerivalitní spotř. rivalitní = spotřeba soukromého statku, která snižuje dostupné množství pro ostatní spotřebitele
nerivalitní = spotřeba veřejného statku, který může být spotřebováván současně několika subjekty
soukromý statek výrobce je schopen omezit užití vyráběného statku na ty spotřebitele, kteří jsou ochotni za výrobek zaplatit (vyloučení výrobcem)
veřejný statek je li nabídnut jednomu subjektu, stává se dostupný i jiným subjektům
tržní selhání jsou situace, kdy trh nefunguje očekávaným způsobem, tzn. nezabezpečuje efektivní alokaci zdrojů
Článek podporuje:
české ložnice, dětské postele, rustikální nábytek
Otázka 3
užitečnost vyjadřuje pocit spotřebitele, pocit uspokojení potřeby. je to kategorie subjektivní, užitečnost je také vlastnost, kterou zboží získává jeli zakoupeno
mezní užitečnost čili mezní užitek, vyjadřuje jaký je přírustek celkové užitečnosti, jestliže se zvýší množství spotřebovávaného statku o jednotku, čím je statek vzácnější tím roste jeho mezní užitek
celková užitečnost je celková úroveň uspokojení potřeb, kterou poskytuje soubor spotřebovávaných statků, čím větší množství statků, tím celk. užitečnost roste
kardinalismus vztahuje se k teorii mezní užitečnosti, předpokládal, že užitečnost je měřitelná, tzn. že spotřebitel je schopen říci jak velký užitek mu přináší spotřeba určitého statku
ordinalismus vztahuje se k teorii mezní užitečnosti, spotřebitel není schopen řící jak velký užitek mu spotřeba přináší, ale je schopen užitečnost porovnávat, může soudit co je pro něj užitečnější a co ne
rovnováha spotřebitele je ta situace, kdy spotřebitel nemohl uskutečnit lepší volbu za daných podmínek, je to bod kde se tečna (max. zboží A a B) dotýká indiferenční křivky
indiferenční křivka křivka lhostejnosti, kombinace spotřeby statku A a B, které přinášejí stejný užitek leží na této křivce
mezní užitečnost čili mezní užitek, vyjadřuje jaký je přírustek celkové užitečnosti, jestliže se zvýší množství spotřebovávaného statku o jednotku, čím je statek vzácnější tím roste jeho mezní užitek
celková užitečnost je celková úroveň uspokojení potřeb, kterou poskytuje soubor spotřebovávaných statků, čím větší množství statků, tím celk. užitečnost roste
kardinalismus vztahuje se k teorii mezní užitečnosti, předpokládal, že užitečnost je měřitelná, tzn. že spotřebitel je schopen říci jak velký užitek mu přináší spotřeba určitého statku
ordinalismus vztahuje se k teorii mezní užitečnosti, spotřebitel není schopen řící jak velký užitek mu spotřeba přináší, ale je schopen užitečnost porovnávat, může soudit co je pro něj užitečnější a co ne
rovnováha spotřebitele je ta situace, kdy spotřebitel nemohl uskutečnit lepší volbu za daných podmínek, je to bod kde se tečna (max. zboží A a B) dotýká indiferenční křivky
indiferenční křivka křivka lhostejnosti, kombinace spotřeby statku A a B, které přinášejí stejný užitek leží na této křivce
Otázka 2
koordinace uvedení jednotlivých částí do souladu
hospodářský mechanismus dává zřetelnou odpověď, co jak a pro koho vyrábět, 1. zajišťuje usměrnění zdrojů vzhledem k potřebám, 2. nutí výrobce k efektivnímu chování (jak z omez. zdrojů dosáhnout vyššího výkonu)
trh je místo kde dochází ke směně mezi tržními subjekty, vnitřním řádem trhu je tržní mechanismus, který je založen na vzájemném ovlivňování tří procesů: tvorby nabídky, tvorby poptávky a tvorby ceny
cenová liberalizace aby trh dával možnost ceně skutečně odrážet měnící se proporce mezi nabídkou a poptávkou musí být tzv. C.L. , základem je tržní suverenita subjektů, svoboda volby zda koupí či prodá. hovoříme o vlastnické suverenitě tržních subjektů.
tržní cena je pro tržní subjekty základní informací, od které se odvíjí jejich rozhodování a jednání v dalším období, předpokladem vytváření tržní ceny je cen. liberalizace
smíšená ekonomika jedna z forem reálných moderních ekonomik, založená na koexistenci a doplňování systému cenové (tržní) i příkazové (centrální) koordinace.
hospodářský mechanismus dává zřetelnou odpověď, co jak a pro koho vyrábět, 1. zajišťuje usměrnění zdrojů vzhledem k potřebám, 2. nutí výrobce k efektivnímu chování (jak z omez. zdrojů dosáhnout vyššího výkonu)
trh je místo kde dochází ke směně mezi tržními subjekty, vnitřním řádem trhu je tržní mechanismus, který je založen na vzájemném ovlivňování tří procesů: tvorby nabídky, tvorby poptávky a tvorby ceny
cenová liberalizace aby trh dával možnost ceně skutečně odrážet měnící se proporce mezi nabídkou a poptávkou musí být tzv. C.L. , základem je tržní suverenita subjektů, svoboda volby zda koupí či prodá. hovoříme o vlastnické suverenitě tržních subjektů.
tržní cena je pro tržní subjekty základní informací, od které se odvíjí jejich rozhodování a jednání v dalším období, předpokladem vytváření tržní ceny je cen. liberalizace
smíšená ekonomika jedna z forem reálných moderních ekonomik, založená na koexistenci a doplňování systému cenové (tržní) i příkazové (centrální) koordinace.
tržní mechanismus
tržní mechanismus je vnitřním řádem trhu, je založen na vzájemném ovlivňování tří procesů: tvorby nabídky, tvorby poptávky a tvorby ceny
cena je peněžní forma kvantitativního poměru, a je výsledkem ovlivňování nabídky a poptávky na trhu
rovnovážná cena cena, která vzniká rovnováhou poptávky a nabídky
konkurence proces střetávání různých, zpravidla protikladných zájmů tržních subjektů, proces konkurence je od trhu neoddělitelný a je předpokladem fungování trhu
cenová a necenová konku. cenová = firmy si konkurují prostř. ceny, projevuje se snižováním ceny
necenová = konkurence prostř. 1. kvality produkce, 2. širší podmínky prodeje, 3. reklamou, 4. dobrým jménem firmy, 5. značkou atd.
dokonalá konkurence je abstrakce, 1. na straně výrobců je mnoho subjektů, svou přítomností nebo nepřítomností neovlivní celk. nabídku, 2. existuje volný vstup do odvětví, 3. výrobky jsou dokonalé substituty – při splnění těchto podmínek existuje jediná cena, která je vůči výrobcům onbjektivní, doko. konkurence je cestou úspor, zdokonalování a hosp. pokroku
cena je peněžní forma kvantitativního poměru, a je výsledkem ovlivňování nabídky a poptávky na trhu
rovnovážná cena cena, která vzniká rovnováhou poptávky a nabídky
konkurence proces střetávání různých, zpravidla protikladných zájmů tržních subjektů, proces konkurence je od trhu neoddělitelný a je předpokladem fungování trhu
cenová a necenová konku. cenová = firmy si konkurují prostř. ceny, projevuje se snižováním ceny
necenová = konkurence prostř. 1. kvality produkce, 2. širší podmínky prodeje, 3. reklamou, 4. dobrým jménem firmy, 5. značkou atd.
dokonalá konkurence je abstrakce, 1. na straně výrobců je mnoho subjektů, svou přítomností nebo nepřítomností neovlivní celk. nabídku, 2. existuje volný vstup do odvětví, 3. výrobky jsou dokonalé substituty – při splnění těchto podmínek existuje jediná cena, která je vůči výrobcům onbjektivní, doko. konkurence je cestou úspor, zdokonalování a hosp. pokroku
nutnost a význam směny
nutnost a význam směny v našich podmínkách je nutností vzhledem k dělbě práce a soukromému vlastnictví, barter byl v minulosti shledán příliš složitým, slouží jako univerzální směnný prostředek, jako míra hodnot (prostředek oceňování), a jako uchovatel hodnot, my obdržíme peněžní důchod za který ve směně získáme (nakoupíme) statky, směnné neboli tržní hospodářství
funkce peněz 1. slouží jako univerzální směnný prostředek, 2. jako míra hodnot (prostředek oceňování), a 3. jako uchovatel hodnot
hranice výrobních možností je situace kdy je dáno množství výr. faktorů se kterými spol. disponuje a jejich kvalita a technologie, pak existuje hranice (mez), kterou ve výrobě není možno překonat
zákon kles. výnosů zvyšujeme li používané množství některého z výr. faktorů, zatímco množství ostatních se nemění, pak se zpomaluje tempo růstu produktu, tedy růst TP je doprovázen poklesem MP příslušného výr. faktoru, tento zákon se prosazuje v krátkém období
rostoucí výnosy z rozsahu výstup roste rychleji než dodatečné vstupy (při zvyšování množství všech v. faktorů, zvyšování jejich rozsahu)
klesající výnosy z roz. růst výstupu zaostává za tempem zapojování dodat. výr. faktorů na vstupu
konstantní výnosy z r. výstup roste stejným tempem jako dodatečné vstupy
kapitálový statek neslouží konečné spotřebě, ale vstupuje do výrobní spotřeby a stává se výrobním faktorem, např. výrobní zařízení, stroje prostě vše co bylo vyrobeno a je použito ve výrobě
funkce peněz 1. slouží jako univerzální směnný prostředek, 2. jako míra hodnot (prostředek oceňování), a 3. jako uchovatel hodnot
hranice výrobních možností je situace kdy je dáno množství výr. faktorů se kterými spol. disponuje a jejich kvalita a technologie, pak existuje hranice (mez), kterou ve výrobě není možno překonat
zákon kles. výnosů zvyšujeme li používané množství některého z výr. faktorů, zatímco množství ostatních se nemění, pak se zpomaluje tempo růstu produktu, tedy růst TP je doprovázen poklesem MP příslušného výr. faktoru, tento zákon se prosazuje v krátkém období
rostoucí výnosy z rozsahu výstup roste rychleji než dodatečné vstupy (při zvyšování množství všech v. faktorů, zvyšování jejich rozsahu)
klesající výnosy z roz. růst výstupu zaostává za tempem zapojování dodat. výr. faktorů na vstupu
konstantní výnosy z r. výstup roste stejným tempem jako dodatečné vstupy
kapitálový statek neslouží konečné spotřebě, ale vstupuje do výrobní spotřeby a stává se výrobním faktorem, např. výrobní zařízení, stroje prostě vše co bylo vyrobeno a je použito ve výrobě
produktivita práce
produktivita práce účinnost vynakládané práce, kolik se udělá výrobků za dané kvantum práce, produktivita roste když výrobce stejným množstvím práce vyrobí více produktů
intenzita práce množství práce za časovou jednotku
předmět ekonomie ekonomie zkoumá, jak lidé a společnost rozhodují o využití vzácných zdrojů, které mají alternativní užití, za účelem výroby různých statků a služeb, a jak jsou tyto komodity rozdělovány pro současnou a budoucí spotřebu mezi jednotlivé osoby a skupiny ve společnosti
mikroekonomie se soustřeďuje na analýzu chování jednotlivých subjektů (jednotlivců, firem, domácností), otázky jako: čím je motivován spotřebitel na trhu výrobků…
makroekonomie zkoumá chování ekonomiky jako celku, otázky jako: měření hrub. nár. produktu, zaměstnanost, inflace…
vzácnost v ekonomii vzácná je ta věc, která je užitečná a přitom existuje v omezeném množství v poměru k potřebám
intenzita práce množství práce za časovou jednotku
předmět ekonomie ekonomie zkoumá, jak lidé a společnost rozhodují o využití vzácných zdrojů, které mají alternativní užití, za účelem výroby různých statků a služeb, a jak jsou tyto komodity rozdělovány pro současnou a budoucí spotřebu mezi jednotlivé osoby a skupiny ve společnosti
mikroekonomie se soustřeďuje na analýzu chování jednotlivých subjektů (jednotlivců, firem, domácností), otázky jako: čím je motivován spotřebitel na trhu výrobků…
makroekonomie zkoumá chování ekonomiky jako celku, otázky jako: měření hrub. nár. produktu, zaměstnanost, inflace…
vzácnost v ekonomii vzácná je ta věc, která je užitečná a přitom existuje v omezeném množství v poměru k potřebám
Literatura:
1. Mankiw, N.G.: Zásady ekonomie. Praha, Grada Publishing 1999. ISBN 80–7169–891–1 (764 str.)
2. Mankiw, N.G.: Principles of Economics. The Dryden Press – Harcourt Brace College Publisher, 1998
3. Fuchs, K., Tuleja, P.: Základy ekonomie. Praha, Ekopress, 2003, ISBN 80–86119–74–2 (347 str.)
Pojmy
Mikroekonomie
Otázka 1
potřeba pocit, že se něčeho nedostává, je vyjádřena nedostatkem něčeho, chtěním něčeho…
statek slouží k uspokojování potřeb, jsou dosahovány hospodářskou činností, dělíme na ekonomické a mimoekonomické
výrobní faktor zdroj; hospodářská činnost předpokládá využití zdrojů – výrobních faktorů, ekonomické statky jsou vytvářeny pomocí výr. faktorů: půda, práce a kapitál
dělba práce rozdělení výrobního procesu na několik menších více se specializujících na daný typ práce, např. v min. oddělení pastevectví od zeměděl. poté se vydělilo i řemeslo… dělbou práce se zvyšuje produktivita
2. Mankiw, N.G.: Principles of Economics. The Dryden Press – Harcourt Brace College Publisher, 1998
3. Fuchs, K., Tuleja, P.: Základy ekonomie. Praha, Ekopress, 2003, ISBN 80–86119–74–2 (347 str.)
Pojmy
Mikroekonomie
Otázka 1
potřeba pocit, že se něčeho nedostává, je vyjádřena nedostatkem něčeho, chtěním něčeho…
statek slouží k uspokojování potřeb, jsou dosahovány hospodářskou činností, dělíme na ekonomické a mimoekonomické
výrobní faktor zdroj; hospodářská činnost předpokládá využití zdrojů – výrobních faktorů, ekonomické statky jsou vytvářeny pomocí výr. faktorů: půda, práce a kapitál
dělba práce rozdělení výrobního procesu na několik menších více se specializujících na daný typ práce, např. v min. oddělení pastevectví od zeměděl. poté se vydělilo i řemeslo… dělbou práce se zvyšuje produktivita
Rozšiřování Evropských společenství
Zakládající státy 1951, 1957 – Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko
První rozšíření 1973 – Velká Británie, Irsko, Dánsko tzv. Severní rozšíření
Druhé rozšíření 1981 – Řecko tzv. Jižní rozšíření
Třetí rozšíření 1987 – Španělsko, Portugalsko
Čtvrté rozšíření 1995 – Rakousko, Finsko, Švédsko
Páté rozšíření 1.5.2004 – Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko
Šesté rozšíření 2007 – Bulharsko, Rumunsko
Evropská unie = celek tvořený členskými státy Evropských společenství, zavedený Maastrichtskou smlouvou v souvislosti s budováním hospodářské a měnové unie. Z právního hlediska není mezinárodní organizací, protože nemá právní subjektivitu. Mezinárodní smlouvy tedy nemůže uzavírat EU, nýbrž Společenství. (Např. Dohoda o přidružení ČR k Evropským společenstvím, nikoliv k EU!)
První rozšíření 1973 – Velká Británie, Irsko, Dánsko tzv. Severní rozšíření
Druhé rozšíření 1981 – Řecko tzv. Jižní rozšíření
Třetí rozšíření 1987 – Španělsko, Portugalsko
Čtvrté rozšíření 1995 – Rakousko, Finsko, Švédsko
Páté rozšíření 1.5.2004 – Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko
Šesté rozšíření 2007 – Bulharsko, Rumunsko
Evropská unie = celek tvořený členskými státy Evropských společenství, zavedený Maastrichtskou smlouvou v souvislosti s budováním hospodářské a měnové unie. Z právního hlediska není mezinárodní organizací, protože nemá právní subjektivitu. Mezinárodní smlouvy tedy nemůže uzavírat EU, nýbrž Společenství. (Např. Dohoda o přidružení ČR k Evropským společenstvím, nikoliv k EU!)
Vývoj integrace v Evropě
Státy, které se nehodlaly vzdát své svrchovanosti nebo které nebyly dostatečně vyspělé, zůstaly u uvedených organizací. Evropská šestka (Francie, SRN, Itálie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko) však jde dále a zakládá tři nadstátní organizace:
1951 – Pařížská smlouva ESUO
1957 – Římské smlouvy EHS a EURATOM
Pařížská smlouva byla uzavřena na dobu 50 let od vstupu v platnost. To je důvod, proč její platnost skončila dne 23.7.2002. Pokud jde o obě Římské smlouvy, jejich platnost není časově omezena.
Společenství:
– z počátku fungovala jako celní unie a tzv. společný trh
– uvnitř společenství byla postupně snižována až odbourána cla, rušena kvantitativní omezení obchodu a zakázána daňová diskriminace dováženého zboží.
V polovině 60.let (1967) došlo Slučovací smlouvou k vytvoření jednotného systému orgánů všech tří Společenství, aby byla odstraněna zbytečná duplicita, resp.triplicita.
V 80.letech se objevuje nutnost urychleně zavést úplně volný pohyb zboží, všech osob (nejen pracovníků) a zcela uvolnit pohyb kapitálu Jednotným evropským aktem (1986) byla vytvořena koncepce jednotného vnitřního trhu, tedy prostoru bez vnitřních hranic, v němž je zcela zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Tímto JEA byl stanoven závazný termín pro vytvoření takového trhu (31.12.1992)
Od r. 1992 se tedy Společný trh mění na Jednotný vnitřní trh. Vzhledem k tomu, že věcná působnost EHS překročila ekonomický rámec, bylo také záhodno přejmenování společenství. v r.1992 byla uzavřena Maastrichtská smlouva zakládající Evropskou unii, obsahující dohodu o vytvoření měnové unie a společné měny, přejmenování EHS na ES (Evropské společenství).
1951 – Pařížská smlouva ESUO
1957 – Římské smlouvy EHS a EURATOM
Pařížská smlouva byla uzavřena na dobu 50 let od vstupu v platnost. To je důvod, proč její platnost skončila dne 23.7.2002. Pokud jde o obě Římské smlouvy, jejich platnost není časově omezena.
Společenství:
– z počátku fungovala jako celní unie a tzv. společný trh
– uvnitř společenství byla postupně snižována až odbourána cla, rušena kvantitativní omezení obchodu a zakázána daňová diskriminace dováženého zboží.
V polovině 60.let (1967) došlo Slučovací smlouvou k vytvoření jednotného systému orgánů všech tří Společenství, aby byla odstraněna zbytečná duplicita, resp.triplicita.
V 80.letech se objevuje nutnost urychleně zavést úplně volný pohyb zboží, všech osob (nejen pracovníků) a zcela uvolnit pohyb kapitálu Jednotným evropským aktem (1986) byla vytvořena koncepce jednotného vnitřního trhu, tedy prostoru bez vnitřních hranic, v němž je zcela zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Tímto JEA byl stanoven závazný termín pro vytvoření takového trhu (31.12.1992)
Od r. 1992 se tedy Společný trh mění na Jednotný vnitřní trh. Vzhledem k tomu, že věcná působnost EHS překročila ekonomický rámec, bylo také záhodno přejmenování společenství. v r.1992 byla uzavřena Maastrichtská smlouva zakládající Evropskou unii, obsahující dohodu o vytvoření měnové unie a společné měny, přejmenování EHS na ES (Evropské společenství).
Stupně integrace a jejich realizace
3) společný trh znamená rozšíření volného pohybu i pro výrobní faktory práce a kapitál
4) hospodářská unie je skutečný přechod nadstátní formě integrace. Sjednocování jednotlivých stránek hospodářské politiky. Postupně se přesouvají pravomoci na nadstátní orgány, ve kterých se rozhoduje na základě většinového principu.
5) úplná ekonomická integrace předpokládá nejen realizaci jednotné hospodářské politiky v rámci národního regionu, ale také měnovou unii (jednotná pravidla řízení peněžního oběhu, společná měna a centrální banka)
Vývoj integrace v Evropě
Odstraňování překážek vzájemného obchodu a rozvoj hospodářské spolupráce bylo úkolem několika mezinárodních organizací:
Univerzální (neomezené na určitý region) – OECD, GATT WTO
Regionální (evropské) – ESVO (Evropské sdružení volného obchodu)
4) hospodářská unie je skutečný přechod nadstátní formě integrace. Sjednocování jednotlivých stránek hospodářské politiky. Postupně se přesouvají pravomoci na nadstátní orgány, ve kterých se rozhoduje na základě většinového principu.
5) úplná ekonomická integrace předpokládá nejen realizaci jednotné hospodářské politiky v rámci národního regionu, ale také měnovou unii (jednotná pravidla řízení peněžního oběhu, společná měna a centrální banka)
Vývoj integrace v Evropě
Odstraňování překážek vzájemného obchodu a rozvoj hospodářské spolupráce bylo úkolem několika mezinárodních organizací:
Univerzální (neomezené na určitý region) – OECD, GATT WTO
Regionální (evropské) – ESVO (Evropské sdružení volného obchodu)
funkcionalistické pojetí,
funkcionalistické pojetí, které přiznává dominantní a určující roli trhu. Vychází z předpokladu, že trh je schopen zabezpečit optimální alokaci zdrojů v národním společném prostoru a svými regulačními účinky takový prostor i vytvářet.
institucionální pojetí, které vychází z předpokladu nedostatečně účinného prosazování integračních tendencí prostřednictvím regulačních účinků trhu. Zdůrazňuje nutnost usměrňování integračních tendencí působením státních i nadstátních orgánů.
Stupně integrace a jejich realizace
Podle intenzity vzájemného propojení rozlišujeme základní stupně:
1) pásmo volného obchodu, které je charakteristické odstraněním cel, kvót a jiných překážek ve vzájemném obchodu zúčastněných zemí. Navenek si jednotlivé země uchovávají vlastní celní politiku.
2) celní unie zabezpečuje nejen podmínky pro volný pohyb mezi členskými zeměmi, ale také jednotou celní politiku vůči nečlenským zemím.
Tyto dva stupně můžeme jednoznačně zařadit k tzv. mezistátní integraci, v jejímž rámci je stále ještě zachována plná suverenita státu.
institucionální pojetí, které vychází z předpokladu nedostatečně účinného prosazování integračních tendencí prostřednictvím regulačních účinků trhu. Zdůrazňuje nutnost usměrňování integračních tendencí působením státních i nadstátních orgánů.
Stupně integrace a jejich realizace
Podle intenzity vzájemného propojení rozlišujeme základní stupně:
1) pásmo volného obchodu, které je charakteristické odstraněním cel, kvót a jiných překážek ve vzájemném obchodu zúčastněných zemí. Navenek si jednotlivé země uchovávají vlastní celní politiku.
2) celní unie zabezpečuje nejen podmínky pro volný pohyb mezi členskými zeměmi, ale také jednotou celní politiku vůči nečlenským zemím.
Tyto dva stupně můžeme jednoznačně zařadit k tzv. mezistátní integraci, v jejímž rámci je stále ještě zachována plná suverenita státu.
30. Ekonomická integrace
Působení těchto vlivů pociťují jednotlivé ekonomiky s různou intenzitou, v závislosti na svém rozměru a stupni vyspělosti. Obecně platí, že: čím je ekonomika menší a vyspělejší, tím naléhavěji pociťuje nutnost prohloubení forem spolupráce a jejich garancí.
Velmi důležitá je koordinace hospodářských politik jednotlivých zemí.
Nejvyšší z dosavadních forem spolupráce představuje ekonomická integrace. Je to současně proces, ve kterém dochází k postupnému stírání hranic národních ekonomik, a tím i jejich identity.
Pojem integrace vždy označuje proces spojování a sjednocování dříve samostatných celků. Integrační procesy probíhají a jsou zkoumány v rovině mikro i makro ekonomické.
Mikroekonomická integrace se uskutečňuje na úrovni firem, např.:
- dohody spolupráci a kooperaci
- společné projekty firem
- fůze, ale také všechny organizační formy umožňující realizovat monopolní výhody
- transnacionální korporace, tedy firmy působící ve více zemích
V ekonomické teorii i hospodářské praxi se prosazují dva základní přístupy k pojetí mezinárodní ekonomické integrace:
Velmi důležitá je koordinace hospodářských politik jednotlivých zemí.
Nejvyšší z dosavadních forem spolupráce představuje ekonomická integrace. Je to současně proces, ve kterém dochází k postupnému stírání hranic národních ekonomik, a tím i jejich identity.
Pojem integrace vždy označuje proces spojování a sjednocování dříve samostatných celků. Integrační procesy probíhají a jsou zkoumány v rovině mikro i makro ekonomické.
Mikroekonomická integrace se uskutečňuje na úrovni firem, např.:
- dohody spolupráci a kooperaci
- společné projekty firem
- fůze, ale také všechny organizační formy umožňující realizovat monopolní výhody
- transnacionální korporace, tedy firmy působící ve více zemích
V ekonomické teorii i hospodářské praxi se prosazují dva základní přístupy k pojetí mezinárodní ekonomické integrace:
Živnostenská banka
Za německé okupace se Živnostenská banka, více či méně úspěšně, pokoušela hájit zájmy českého průmyslu. V roce 1945 byla, tak jako ostatní české banky, znárodněna. V období 1950-1956 Živnostenská banka sice existovala jako právnická osoba, ale její aktivity byly výrazně omezeny. Její oživení spočívalo na její znalosti mezinárodního obchodu a odbornosti v transakcích s cizími měnami, což z ní, v období 1956-1988, učinilo přední československou banku pro dovozní a vývozní operace tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), přičemž významnou roli hrála její londýnská pobočka. V tomto období byla Živnostenská banka přirozeným místem správy účtů Čechů a Slováků žijících a pracujících v zahraničí, zahraničních firem působících v Československu a státních institucí působících v oblasti "neviditelného" obchodu, např. turismu.
Přelom nastal v roce 1988, kdy Živnostenská banka rozvinula financování podniků.
Živnostenská banka byla první bankou ve střední a východní Evropě privatizovanou vstupem zahraničního kapitálu. Došlo k tomu v rámci programu privatizace v roce 1992, kdy německá banka BHF-BANK získala 40% podíl v Živnostenské bance, International Finance Corporation (IFC) ze skupiny Světové banky nabyla 12 % a zbývajících 48 % připadlo fyzickým osobám a českým investičním fondům.
V lednu 1998 se největším akcionářem Živnostenské banky stala německá banka Bankgesellschaft Berlin, která koupila od BHF-BANK její 47% podíl na základním jmění Živnobanky. V roce 2000 Bankgesellschaft Berlin zvýšila svůj podíl v Živnostenské bance na 85,16 %.
Přelom nastal v roce 1988, kdy Živnostenská banka rozvinula financování podniků.
Živnostenská banka byla první bankou ve střední a východní Evropě privatizovanou vstupem zahraničního kapitálu. Došlo k tomu v rámci programu privatizace v roce 1992, kdy německá banka BHF-BANK získala 40% podíl v Živnostenské bance, International Finance Corporation (IFC) ze skupiny Světové banky nabyla 12 % a zbývajících 48 % připadlo fyzickým osobám a českým investičním fondům.
V lednu 1998 se největším akcionářem Živnostenské banky stala německá banka Bankgesellschaft Berlin, která koupila od BHF-BANK její 47% podíl na základním jmění Živnobanky. V roce 2000 Bankgesellschaft Berlin zvýšila svůj podíl v Živnostenské bance na 85,16 %.
Živnostenská banka
14. srpna 2002 podepsala Bankgesellschaft Berlin AG (BGB) smlouvu o prodeji svého podílu v Živnostenské bance, a.s., italské bance UniCredito Italiano SpA. Smlouva vyžaduje souhlas dozorčí rady BGB a centrálních bank České republiky a Itálie.
Živnostenská banka má univerzální licenci k provádění všech druhů bankovních operací v České republice a v zahraničí. Její pobočky nabízejí služby v Praze, Brně, Českých Budějovicích, Karlových Varech, Liberci, Ostravě, Pardubicích a Zlíně. V Bratislavě působí reprezentační kancelář pro Slovenskou republiku.
Živnostenská banka se specializuje na poskytování prvotřídních služeb především v privátním a personálním bankovnictví, financování podniků a investičním bankovnictví.
Živnostenská banka je peněžní ústav s mezinárodním know-how a znalostí českého trhu. Více jak 130 let je její jméno symbolem spolehlivosti, vysoké kvality a profesionality.
Živnostenská banka má univerzální licenci k provádění všech druhů bankovních operací v České republice a v zahraničí. Její pobočky nabízejí služby v Praze, Brně, Českých Budějovicích, Karlových Varech, Liberci, Ostravě, Pardubicích a Zlíně. V Bratislavě působí reprezentační kancelář pro Slovenskou republiku.
Živnostenská banka se specializuje na poskytování prvotřídních služeb především v privátním a personálním bankovnictví, financování podniků a investičním bankovnictví.
Živnostenská banka je peněžní ústav s mezinárodním know-how a znalostí českého trhu. Více jak 130 let je její jméno symbolem spolehlivosti, vysoké kvality a profesionality.
Živnostenská banka
Po vzniku Československé republiky v roce 1918 Živnostenská banka dynamicky rostla jako pilotní banka nového státu. JUDr. Jarloslav Preiss, vrchní ředitel Živnostenské banky, se aktivně podílel na měnové reformě a na takzvané "nostrifikaci": přesunu sídel a účtů firem ze zahraničí, hlavně z Rakouska, do Československa. Živnostenská banka se stala finančním gigantem, jehož vliv byl pociťován ve všech odvětvích ekonomiky, a změnila svoji strategii na poskytování půjček velkým průmyslovým společnostem. JUDr. J. Preiss hrál roli "kapitána československého průmyslu".
Ve 20. a 30. letech Živnostenská banka podporovala fúze velkých českých průmyslových podniků (například vytvoření strojírenského kolosu ČKD) a systematicky budovala své průmyslové impérium.
Jako nejsilnější banka v předválečném Československu kontrolovala Živnostenská banka 60 firem, včetně největších, a ovlivňovala mnohé jiné. Rozvinula styky s francouzskými a britskými finančními institucemi. Do roku 1938 byla Živnostenská banka uznávanou investiční silou ve střední a východní Evropě.
Ve 20. a 30. letech Živnostenská banka podporovala fúze velkých českých průmyslových podniků (například vytvoření strojírenského kolosu ČKD) a systematicky budovala své průmyslové impérium.
Jako nejsilnější banka v předválečném Československu kontrolovala Živnostenská banka 60 firem, včetně největších, a ovlivňovala mnohé jiné. Rozvinula styky s francouzskými a britskými finančními institucemi. Do roku 1938 byla Živnostenská banka uznávanou investiční silou ve střední a východní Evropě.
Živnostenská banka
Živnostenská banka byla založena v roce 1868 jako akciová společnost zaměřená na financování malých a středních českých podniků. Byla první bankou v Rakousku-Uhersku s výhradně českým kapitálem. Cílem banky bylo podporovat nové české firmy, nabízet úvěry českým podnikatelům.
Banka soustřeďovala vklady drobných střadatelů: řemeslníků a živnostníků. Živnostenská banka se stala střešní organizací sítě českých záložen a udržovala úzké kontakty s nejvyššími představiteli české politiky.
V prvních dvou desetiletích své existence byla Živnostenská banka největší českou bankou, ale její role byla lokální. Byla provinční institucí, mnohem menší než velké rakouské banky.
Skutečný rozvoj českého bankovnictví začal na počátku 20. století a byl spojen s procesem národní emancipace. Od konce 19. století Živnostenská banka zvyšovala svůj kapitál a stala se hlavním poskytovatelem půjček českému průmyslu. Těsně před 1. světovou válkou měla Živnostenská banka 1.068 zaměstnanců, 11 poboček v Čechách a na Moravě a zahraniční pobočky ve Vídni, Krakově, Lvově a Terstu. V té době činil celkový kapitál českých bank 260 milionů korun, z čehož podíl Živnostenské banky byl 80 milionů. V roce 1918 představoval kapitál Živnostenské banky 30 % celkového kapitálu všech českých bank.
Banka soustřeďovala vklady drobných střadatelů: řemeslníků a živnostníků. Živnostenská banka se stala střešní organizací sítě českých záložen a udržovala úzké kontakty s nejvyššími představiteli české politiky.
V prvních dvou desetiletích své existence byla Živnostenská banka největší českou bankou, ale její role byla lokální. Byla provinční institucí, mnohem menší než velké rakouské banky.
Skutečný rozvoj českého bankovnictví začal na počátku 20. století a byl spojen s procesem národní emancipace. Od konce 19. století Živnostenská banka zvyšovala svůj kapitál a stala se hlavním poskytovatelem půjček českému průmyslu. Těsně před 1. světovou válkou měla Živnostenská banka 1.068 zaměstnanců, 11 poboček v Čechách a na Moravě a zahraniční pobočky ve Vídni, Krakově, Lvově a Terstu. V té době činil celkový kapitál českých bank 260 milionů korun, z čehož podíl Živnostenské banky byl 80 milionů. V roce 1918 představoval kapitál Živnostenské banky 30 % celkového kapitálu všech českých bank.
Daně
II. Nepřímé daně
7. Daň z přidané hodnoty
Předmět daně: prodej zboží a poskytování služeb
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: 22% a 5%.
8. Spotřební daň
Předmět daně: uhlovodíková paliva a maziva, líh, pivo, víno, tabákové výrobky
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená
Dalším hlediskem pro rozdělení jednotlivých daní do skupin může být i druh předmětu zdanění, zda se zdaňuje důchod, majetek nebo spotřeba. Důchodovou daní je ze zákonných daní daň z příjmů. Majetkovými daněmi je daň z nemovitostí, daň darovací, daň dědická, daň z převodu nemovitostí a daň silniční. Spotřebními daněmi je daň z přidané hodnoty, jako univerzální spotřební daň, a spotřební daň, jako selektivní spotřební daň.
7. Daň z přidané hodnoty
Předmět daně: prodej zboží a poskytování služeb
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: 22% a 5%.
8. Spotřební daň
Předmět daně: uhlovodíková paliva a maziva, líh, pivo, víno, tabákové výrobky
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená
Dalším hlediskem pro rozdělení jednotlivých daní do skupin může být i druh předmětu zdanění, zda se zdaňuje důchod, majetek nebo spotřeba. Důchodovou daní je ze zákonných daní daň z příjmů. Majetkovými daněmi je daň z nemovitostí, daň darovací, daň dědická, daň z převodu nemovitostí a daň silniční. Spotřebními daněmi je daň z přidané hodnoty, jako univerzální spotřební daň, a spotřební daň, jako selektivní spotřební daň.
Rozpočtové určení daní
Rozpočtové určení daní
Přidělení jednotlivých výnosů daní nebo jejich částí jednotlivým veřejným rozpočtům určuje zákon č.243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům. Daně jejichž celý výnos je svěřen veřejným rozpočtům na jednom stupni se nazývají svěřené daně (např. daň z nemovitostí) a daně, které jsou rozděleny mezi veřejné rozpočty na více stupních se nazývají sdílené daně (např. daně z příjmů).
Ze zákona o rozpočtovém určení daní mají obce přidělen celý výnos daně z nemovitostí, které se nacházejí na území dané obce, 20,59% z celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a přibližně stejné procento celostátního hrubého výnosu daní z příjmů. Procento, kterým se jednotlivá obec podílí na stanovené procentní části celostátního výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů, určí ministerstvo financí dvěma vyhláškami. První výše procenta vychází z počtu obyvatel obce a koeficientu, který zohledňuje velikost obce . Druhá výše procenta vychází z počtu zaměstnanců v obci.
Krajské rozpočty mají přiděleno 3,1% z celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a přibližně stejné procento daní z příjmů. Procento, kterým se jednotlivý kraj podílí na stanovené procentní části celostátního výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů, je uvedeno v příloze zákona o rozpočtovém určení daní.
Ze státních fondů má přidělen výnos daně pouze jeden, a to Státní fond dopravní infrastruktury, který má přidělen celý celostátní hrubý výnos silniční daně a 20% z celostátního hrubého výnosu spotřební daně z uhlovodíkových paliv a maziv.
Zbytek výnosů daní, který tvoří největší část celkového daňového výnosu, je příjmem státního rozpočtu. Jde o celý výnos daně darovací, dědické a z převodu nemovitostí a o větší části výnosu daně z příjmů, daně z přidané hodnoty a spotřební daně.
Reálná výše příjmů a výdajů veřejných rozpočtů a toky mezi nimi
Přes veřejné rozpočty se přerozdělí necelý 1 bilión korun, což je přibližně polovina hodnoty hrubého domácího produktu. Z prostředků přerozdělovaných přes veřejné rozpočty se pak zhruba tři čtvrtiny přerozdělí přes státní rozpočet.
Přidělení jednotlivých výnosů daní nebo jejich částí jednotlivým veřejným rozpočtům určuje zákon č.243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům. Daně jejichž celý výnos je svěřen veřejným rozpočtům na jednom stupni se nazývají svěřené daně (např. daň z nemovitostí) a daně, které jsou rozděleny mezi veřejné rozpočty na více stupních se nazývají sdílené daně (např. daně z příjmů).
Ze zákona o rozpočtovém určení daní mají obce přidělen celý výnos daně z nemovitostí, které se nacházejí na území dané obce, 20,59% z celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a přibližně stejné procento celostátního hrubého výnosu daní z příjmů. Procento, kterým se jednotlivá obec podílí na stanovené procentní části celostátního výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů, určí ministerstvo financí dvěma vyhláškami. První výše procenta vychází z počtu obyvatel obce a koeficientu, který zohledňuje velikost obce . Druhá výše procenta vychází z počtu zaměstnanců v obci.
Krajské rozpočty mají přiděleno 3,1% z celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a přibližně stejné procento daní z příjmů. Procento, kterým se jednotlivý kraj podílí na stanovené procentní části celostátního výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů, je uvedeno v příloze zákona o rozpočtovém určení daní.
Ze státních fondů má přidělen výnos daně pouze jeden, a to Státní fond dopravní infrastruktury, který má přidělen celý celostátní hrubý výnos silniční daně a 20% z celostátního hrubého výnosu spotřební daně z uhlovodíkových paliv a maziv.
Zbytek výnosů daní, který tvoří největší část celkového daňového výnosu, je příjmem státního rozpočtu. Jde o celý výnos daně darovací, dědické a z převodu nemovitostí a o větší části výnosu daně z příjmů, daně z přidané hodnoty a spotřební daně.
Reálná výše příjmů a výdajů veřejných rozpočtů a toky mezi nimi
Přes veřejné rozpočty se přerozdělí necelý 1 bilión korun, což je přibližně polovina hodnoty hrubého domácího produktu. Z prostředků přerozdělovaných přes veřejné rozpočty se pak zhruba tři čtvrtiny přerozdělí přes státní rozpočet.
Daně
Daně
Daň je povinná, nenávratná, neekvivalentní (neodpovídá jí konkrétní protiplnění) platba. Základní rozdělení daní je na daně přímé a daně nepřímé. Přímé daně dopadají přímo na konkrétního poplatníka, kterého jsme schopni určit, zatímco nepřímé daně zatěžují zboží a služby a konkrétního poplatníka nejsme schopni určit.
Přehled daní a jejich základní charakteristika:
I. Přímé daně
1. Daně z příjmů - dále se dělí na:
a) Daň z příjmů fyzických osob
Předmět daně: příjmy ze závislé činnosti (mzdy), funkční požitky, příjmy z podnikání , z kapitálového majetku, z pronájmu, atd.
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě progresivní (s vyšším příjmem daňová sazba udávaná v procentech se zvyšuje pro jednotlivé části základu daně)
Výše sazby daně: 15% - 32%
b) Daň z příjmů právnických osob
Předmět daně: příjmy z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární (stejná sazba pro všechny výše příjmů)
Výše sazby daně: 31%
2. Daň z nemovitostí
Předmět daně: pozemky a stavby
Charakteristika daně: opakovaně stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená
3. Daň dědická
Předmět daně: nabytí majetku děděním
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě progresivní
Výše sazby daně: 0,5% - 20%, osvobození pro příbuzné v řadě přímé a pro manžele
4. Daň darovací
Předmět daně: bezúplatné nabytí majetku
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě progresivní
Výše sazby daně: 1% - 40%
5. Daň z převodu nemovitostí
Předmět daně: úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitosti,
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: 5%.
6. Silniční daň
Předmět daně: vozidla, která jsou používána nebo určena k podnikání
Charakteristika daně: opakovaně stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená
Daň je povinná, nenávratná, neekvivalentní (neodpovídá jí konkrétní protiplnění) platba. Základní rozdělení daní je na daně přímé a daně nepřímé. Přímé daně dopadají přímo na konkrétního poplatníka, kterého jsme schopni určit, zatímco nepřímé daně zatěžují zboží a služby a konkrétního poplatníka nejsme schopni určit.
Přehled daní a jejich základní charakteristika:
I. Přímé daně
1. Daně z příjmů - dále se dělí na:
a) Daň z příjmů fyzických osob
Předmět daně: příjmy ze závislé činnosti (mzdy), funkční požitky, příjmy z podnikání , z kapitálového majetku, z pronájmu, atd.
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě progresivní (s vyšším příjmem daňová sazba udávaná v procentech se zvyšuje pro jednotlivé části základu daně)
Výše sazby daně: 15% - 32%
b) Daň z příjmů právnických osob
Předmět daně: příjmy z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární (stejná sazba pro všechny výše příjmů)
Výše sazby daně: 31%
2. Daň z nemovitostí
Předmět daně: pozemky a stavby
Charakteristika daně: opakovaně stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená
3. Daň dědická
Předmět daně: nabytí majetku děděním
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě progresivní
Výše sazby daně: 0,5% - 20%, osvobození pro příbuzné v řadě přímé a pro manžele
4. Daň darovací
Předmět daně: bezúplatné nabytí majetku
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě progresivní
Výše sazby daně: 1% - 40%
5. Daň z převodu nemovitostí
Předmět daně: úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitosti,
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: 5%.
6. Silniční daň
Předmět daně: vozidla, která jsou používána nebo určena k podnikání
Charakteristika daně: opakovaně stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená
Veřejné rozpočty v České republice
Veřejné rozpočty v České republice
Veřejný rozpočet chápeme především jako finanční plán, jako bilanci předpokládaných příjmů a výdajů. Veřejný rozpočet je významným nástrojem veřejné politiky. Veřejné rozpočty se sestavují na období jednoho kalendářního roku a sestavují se opakovaně.
Jedním ze základních znaků veřejných rozpočtů je, že jsou samostatně sestavovány a schvalovány. Dalším základním znakem veřejných rozpočtů je zákonné zajištění příjmů těchto veřejných rozpočtů, které jim zajistí alespoň částečně nezávislou existenci. Typicky jde o přidělení výnosů určitých daní. Uvedené znaky jsou znaky zásadními, které nejsou bez výjimek. Státní fondy, kromě Státního fondu dopravní infrastruktury, jsou téměř zcela závislé na finančních prostředcích ze státního rozpočtu, případně z jiných (veřejných) rozpočtů.
Podle Českého statistického úřadu jsou jako veřejné rozpočty v užším pojetí chápany státní rozpočet a územní rozpočty. (Územní rozpočty se dříve nazývaly místní rozpočty.) V České republice je to tedy státní rozpočet a rozpočty krajů a obcí. V širším (a více používaném) pojetí podle Českého statistického úřadu přistupují k výše uvedeným rozpočtům ještě rozpočty státních fondů.
Veřejný rozpočet chápeme především jako finanční plán, jako bilanci předpokládaných příjmů a výdajů. Veřejný rozpočet je významným nástrojem veřejné politiky. Veřejné rozpočty se sestavují na období jednoho kalendářního roku a sestavují se opakovaně.
Jedním ze základních znaků veřejných rozpočtů je, že jsou samostatně sestavovány a schvalovány. Dalším základním znakem veřejných rozpočtů je zákonné zajištění příjmů těchto veřejných rozpočtů, které jim zajistí alespoň částečně nezávislou existenci. Typicky jde o přidělení výnosů určitých daní. Uvedené znaky jsou znaky zásadními, které nejsou bez výjimek. Státní fondy, kromě Státního fondu dopravní infrastruktury, jsou téměř zcela závislé na finančních prostředcích ze státního rozpočtu, případně z jiných (veřejných) rozpočtů.
Podle Českého statistického úřadu jsou jako veřejné rozpočty v užším pojetí chápany státní rozpočet a územní rozpočty. (Územní rozpočty se dříve nazývaly místní rozpočty.) V České republice je to tedy státní rozpočet a rozpočty krajů a obcí. V širším (a více používaném) pojetí podle Českého statistického úřadu přistupují k výše uvedeným rozpočtům ještě rozpočty státních fondů.
Výsledná struktura veřejných rozpočtů
Výsledná struktura veřejných rozpočtů pak vypadá následovně:
A. Státní rozpočet
B. Územní rozpočty:
B.I. Rozpočty krajů
B.II. Rozpočty obcí
C. Rozpočty státních fondů
Za rozpočty státních fondů jsou považovány pouze rozpočty fondů, které jsou za státní fondy považovány podle zákona (jejich název musí obsahovat slova „státní fond“). Státních fondů je sedm:
Státní fond životního prostředí
Státní fond pro zúrodnění půdy
Státní fond kultury
Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie
Státní zemědělský intervenční fond
Státní fond dopravní infrastruktury
Státní fond rozvoje bydlení
Vymezení veřejných rozpočtů právními předpisy je širší. Mimo výše uvedené rozpočty se do veřejných rozpočtů podle právních předpisů zahrnují především rozpočty tzv. privatizačních fondů - Fondu národního majetku a Pozemkového fondu, dále pak rozpočet Všeobecné zdravotní pojišťovny.
A. Státní rozpočet
B. Územní rozpočty:
B.I. Rozpočty krajů
B.II. Rozpočty obcí
C. Rozpočty státních fondů
Za rozpočty státních fondů jsou považovány pouze rozpočty fondů, které jsou za státní fondy považovány podle zákona (jejich název musí obsahovat slova „státní fond“). Státních fondů je sedm:
Státní fond životního prostředí
Státní fond pro zúrodnění půdy
Státní fond kultury
Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie
Státní zemědělský intervenční fond
Státní fond dopravní infrastruktury
Státní fond rozvoje bydlení
Vymezení veřejných rozpočtů právními předpisy je širší. Mimo výše uvedené rozpočty se do veřejných rozpočtů podle právních předpisů zahrnují především rozpočty tzv. privatizačních fondů - Fondu národního majetku a Pozemkového fondu, dále pak rozpočet Všeobecné zdravotní pojišťovny.
Veřejné statky, externality a přirozené monopoly
Veřejný sektor poskytuje také soukromé statky. V České republice jde především o provozování železnic, poštovních služeb, a alespoň zatím také provozování telekomunikací, výroba, transport a rozvod elektřiny a transport a rozvod plynu. Tyto služby provozují buď státní podniky anebo akciové společnosti, v nichž má rozhodující vliv stát. V současné době se již většinou nejedná o oblasti ve kterých by měl stát vyhrazený monopol, nicméně poskytování těchto statků veřejným sektorem stále převažuje.
Externalitou nazýváme dopad určité činnosti, který ovlivňuje jiné osoby, aniž by tyto za něj musely platit nebo naopak byly odškodňovány. V prvním případě se jedná o pozitivní ovlivňování (pozitivní externality), v druhém případě o negativní ovlivňování (negativní externality). Příkladem negativní externality může být provoz teplárny, která plynnými emisemi negativně ovlivňuje životní prostředí, čímž vzniká jiným osobám újma jednak nemateriální (nepříjemné životní prostředí) a jednak materiální (vyšší náklady na zdravotní péči).
Přirozené monopoly je odvětví ekonomiky, které svou podstatou směřuje k dominanci jediného subjektu. Vstup jiných subjektů do odvětví je spojen s mnohem vyššími náklady než další rozšíření produkce subjektu, který tuto dominanci získá. Příkladem může být rozvod elektřiny - aby konkurent získal zákazníka v místě, kde rozvod elektřiny ovládá jediný subjekt, musí vynaložit značné prostředky na vybudování elektrického vedení k tomuto zákazníku.
Celý veřejný sektor můžeme rozdělit do šesti bloků: blok společenských potřeb (veřejná správa, justice, policie, armáda), blok rozvoje člověka (školství, kultura, televize, zdravotnictví, sociální služby), blok poznání a informací (věda a výzkum), blok technické infrastruktury (doprava, spoje, energetika), blok privátních statků (bydlení, zemědělství a lesnictví), blok existenčních jistot (pracovní příležitosti).
Velikost veřejného sektoru v jednotlivých státech je dána faktory ekonomickými, historickými, geografickými, demografickými, kulturně náboženskými a politickými.
Externalitou nazýváme dopad určité činnosti, který ovlivňuje jiné osoby, aniž by tyto za něj musely platit nebo naopak byly odškodňovány. V prvním případě se jedná o pozitivní ovlivňování (pozitivní externality), v druhém případě o negativní ovlivňování (negativní externality). Příkladem negativní externality může být provoz teplárny, která plynnými emisemi negativně ovlivňuje životní prostředí, čímž vzniká jiným osobám újma jednak nemateriální (nepříjemné životní prostředí) a jednak materiální (vyšší náklady na zdravotní péči).
Přirozené monopoly je odvětví ekonomiky, které svou podstatou směřuje k dominanci jediného subjektu. Vstup jiných subjektů do odvětví je spojen s mnohem vyššími náklady než další rozšíření produkce subjektu, který tuto dominanci získá. Příkladem může být rozvod elektřiny - aby konkurent získal zákazníka v místě, kde rozvod elektřiny ovládá jediný subjekt, musí vynaložit značné prostředky na vybudování elektrického vedení k tomuto zákazníku.
Celý veřejný sektor můžeme rozdělit do šesti bloků: blok společenských potřeb (veřejná správa, justice, policie, armáda), blok rozvoje člověka (školství, kultura, televize, zdravotnictví, sociální služby), blok poznání a informací (věda a výzkum), blok technické infrastruktury (doprava, spoje, energetika), blok privátních statků (bydlení, zemědělství a lesnictví), blok existenčních jistot (pracovní příležitosti).
Velikost veřejného sektoru v jednotlivých státech je dána faktory ekonomickými, historickými, geografickými, demografickými, kulturně náboženskými a politickými.
Veřejné finance
Veřejné finance
Veřejné finance jsou souhrnem peněžních vztahů, které souvisí s tvorbou, rozdělováním a použitím peněžních prostředků za ingerence veřejné moci. Zaměříme-li se na příjmovou stránku veřejných rozpočtů, pak veřejné finance budou mít podobu především daní a dalších povinných plateb. Pokud se zaměříme na výdajovou stránku veřejných rozpočtů půjde o peníze na provoz veřejné správy, transfery domácnostem, obranu, bezpečnost, justici a další. To vše jsou veřejné finance.
Veřejná moc v demokratických státech vzniká na základě veřejné volby. Veřejná volba může být buď přímá, což je kolektivní rozhodování všemi občany, resp. občany-voliči (volby, referendum) anebo nepřímá, což je rozhodování orgánů složených ze zástupců občanů (parlament, obecní zastupitelstvo).
Veřejné finance se přerozdělují přes veřejné rozpočty. Veřejný rozpočet lze sestavit jako vyrovnaný, kdy se příjmy rovnají výdajům, přebytkový, kdy příjmy převyšují výdaje anebo schodkový (deficitní), kdy výdaje převyšují příjmy.
Veřejný dluh je součtem všech předchozích schodků veřejných rozpočtů, zvýšený o úroky „naběhlými“ k tomuto součtu (obdobně státní dluh).
Transfery jsou převody peněžních prostředků mezi jednotlivými veřejnými rozpočty nebo mezi veřejným rozpočtem a soukromými osobami, aniž by tomuto převodu odpovídalo ekvivalentní protiplnění.
Veřejné finance jsou souhrnem peněžních vztahů, které souvisí s tvorbou, rozdělováním a použitím peněžních prostředků za ingerence veřejné moci. Zaměříme-li se na příjmovou stránku veřejných rozpočtů, pak veřejné finance budou mít podobu především daní a dalších povinných plateb. Pokud se zaměříme na výdajovou stránku veřejných rozpočtů půjde o peníze na provoz veřejné správy, transfery domácnostem, obranu, bezpečnost, justici a další. To vše jsou veřejné finance.
Veřejná moc v demokratických státech vzniká na základě veřejné volby. Veřejná volba může být buď přímá, což je kolektivní rozhodování všemi občany, resp. občany-voliči (volby, referendum) anebo nepřímá, což je rozhodování orgánů složených ze zástupců občanů (parlament, obecní zastupitelstvo).
Veřejné finance se přerozdělují přes veřejné rozpočty. Veřejný rozpočet lze sestavit jako vyrovnaný, kdy se příjmy rovnají výdajům, přebytkový, kdy příjmy převyšují výdaje anebo schodkový (deficitní), kdy výdaje převyšují příjmy.
Veřejný dluh je součtem všech předchozích schodků veřejných rozpočtů, zvýšený o úroky „naběhlými“ k tomuto součtu (obdobně státní dluh).
Transfery jsou převody peněžních prostředků mezi jednotlivými veřejnými rozpočty nebo mezi veřejným rozpočtem a soukromými osobami, aniž by tomuto převodu odpovídalo ekvivalentní protiplnění.
Veřejné statky, externality a přirozené monopoly
Veřejné statky, externality a přirozené monopoly
Veřejné statky rozdělujeme na čistě veřejné statky a na částečně veřejné statky. U obou typů veřejných statků je stejný základní znak, a to nerivalita ve spotřebě, tedy když daný veřejný statek užívá jeden spotřebitel, nic nebrání jinému spotřebiteli, aby tento statek užíval také. Čistě veřejné statky jsou statky, jejichž spotřebu nelze omezovat a navíc by omezení spotřeby nebylo prospěšné. Nejznámějším a nejpoužívanějším příkladem takového statku je zajištění obrany státu. Je nemožné vyloučit některého občana, aby mu nebyly poskytnuty výhody spočívající v obraně státu před vnějším nepřítelem. Pokud každý požívá výhod, které jsou mu poskytnuty jako veřejné statek, je také nutné, aby každý byl povinen platit obranu státu ve formě povinné platby (daně). Jiným příkladem čistě veřejného statku může být ohňostroj, resp. uspořádání ohňostroje. Nelze nikoho vyloučit ze spotřeby tohoto statku, to znamená zakázat někomu se na ohňostroj dívat.
Protože nikdo nemůže být vyloučen z užívání výhod vyplývající z poskytování tohoto statku, bylo by spravedlivé, aby všichni přispívali na tento statek. Pokud se někdo vyhýbá přispívání na tento čistě veřejný statek, vzniká problém černého pasažéra (free rider problem).
Částečně veřejné statky jsou statky, kde vyloučení je sice možné, ale není žádoucí. Například je možné zavést poplatky za využívání mostu. Ale náklady na realizaci tohoto opatření budou vyšší než přínos z něho. Dalším důvodem může být to, že pokud je most využíván pouze z části jeho maximální kapacity, zavedením poplatků nastane odliv „zákazníků“ využívajících most, což není veřejně prospěšné. Jiná situace je u mostu, kde poptávka po využití tohoto mostu je vyšší než kapacita mostu. V tomto případě zavedení poplatků může působit jako vhodné regulační opatření, navíc přinášející zvýšení veřejných příjmů.
Veřejné statky rozdělujeme na čistě veřejné statky a na částečně veřejné statky. U obou typů veřejných statků je stejný základní znak, a to nerivalita ve spotřebě, tedy když daný veřejný statek užívá jeden spotřebitel, nic nebrání jinému spotřebiteli, aby tento statek užíval také. Čistě veřejné statky jsou statky, jejichž spotřebu nelze omezovat a navíc by omezení spotřeby nebylo prospěšné. Nejznámějším a nejpoužívanějším příkladem takového statku je zajištění obrany státu. Je nemožné vyloučit některého občana, aby mu nebyly poskytnuty výhody spočívající v obraně státu před vnějším nepřítelem. Pokud každý požívá výhod, které jsou mu poskytnuty jako veřejné statek, je také nutné, aby každý byl povinen platit obranu státu ve formě povinné platby (daně). Jiným příkladem čistě veřejného statku může být ohňostroj, resp. uspořádání ohňostroje. Nelze nikoho vyloučit ze spotřeby tohoto statku, to znamená zakázat někomu se na ohňostroj dívat.
Protože nikdo nemůže být vyloučen z užívání výhod vyplývající z poskytování tohoto statku, bylo by spravedlivé, aby všichni přispívali na tento statek. Pokud se někdo vyhýbá přispívání na tento čistě veřejný statek, vzniká problém černého pasažéra (free rider problem).
Částečně veřejné statky jsou statky, kde vyloučení je sice možné, ale není žádoucí. Například je možné zavést poplatky za využívání mostu. Ale náklady na realizaci tohoto opatření budou vyšší než přínos z něho. Dalším důvodem může být to, že pokud je most využíván pouze z části jeho maximální kapacity, zavedením poplatků nastane odliv „zákazníků“ využívajících most, což není veřejně prospěšné. Jiná situace je u mostu, kde poptávka po využití tohoto mostu je vyšší než kapacita mostu. V tomto případě zavedení poplatků může působit jako vhodné regulační opatření, navíc přinášející zvýšení veřejných příjmů.
Veřejný sektor
Veřejný sektor
Podobně jako u mnoha jiných pojmů ani pro pojem veřejný sektor neexistuje pouze jediná definice. Může jít o užší pojem ekonomický anebo o širší pojem společenský. Převažující ekonomické pojetí dělí veřejný sektor pouze podle ekonomického hlediska, a to na soukromý a veřejný sektor. Veřejným sektorem je pak podle této definice ta část ekonomiky, která se nachází ve veřejném (nikoli soukromém) vlastnictví. Druhé pojetí je širší a dělí oblast společenské reality, tj. podsystém jednotlivých sfér společenského života, která se nachází ve veřejném vlastnictví, v níž se z politického hlediska rozhoduje veřejnou volbou a uplatňuje se v ní veřejná kontrola, přičemž účelem fungování veřejného sektoru je realizace veřejného zájmu.
Ekonomiky vyspělých zemí jsou označovány jako smíšené ekonomiky. Smíšená ekonomika je složena ze sektoru jak soukromého, tak i veřejného. Soukromý sektor je představován soukromými osobami, především podnikateli, a veřejný sektor státem a dalšími veřejnými osobami, mezi kterými tvoří největší podíl územní samosprávy. Mnohdy je těžké stanovit hranici mezi soukromým a veřejným sektorem. Stejně tak výše uvedená definice obsahuje spoustu výjimek.
Rozdělení ekonomiky podle jiného hlediska je rozlišování na ziskový sektor a neziskový sektor. Ziskový sektor může být jak soukromý, tak i veřejný (např. železnice ve vlastnictví státu). Obdobně i neziskový sektor může být jak převládající veřejný, tak i soukromý (např. nadace).
Podobně jako u mnoha jiných pojmů ani pro pojem veřejný sektor neexistuje pouze jediná definice. Může jít o užší pojem ekonomický anebo o širší pojem společenský. Převažující ekonomické pojetí dělí veřejný sektor pouze podle ekonomického hlediska, a to na soukromý a veřejný sektor. Veřejným sektorem je pak podle této definice ta část ekonomiky, která se nachází ve veřejném (nikoli soukromém) vlastnictví. Druhé pojetí je širší a dělí oblast společenské reality, tj. podsystém jednotlivých sfér společenského života, která se nachází ve veřejném vlastnictví, v níž se z politického hlediska rozhoduje veřejnou volbou a uplatňuje se v ní veřejná kontrola, přičemž účelem fungování veřejného sektoru je realizace veřejného zájmu.
Ekonomiky vyspělých zemí jsou označovány jako smíšené ekonomiky. Smíšená ekonomika je složena ze sektoru jak soukromého, tak i veřejného. Soukromý sektor je představován soukromými osobami, především podnikateli, a veřejný sektor státem a dalšími veřejnými osobami, mezi kterými tvoří největší podíl územní samosprávy. Mnohdy je těžké stanovit hranici mezi soukromým a veřejným sektorem. Stejně tak výše uvedená definice obsahuje spoustu výjimek.
Rozdělení ekonomiky podle jiného hlediska je rozlišování na ziskový sektor a neziskový sektor. Ziskový sektor může být jak soukromý, tak i veřejný (např. železnice ve vlastnictví státu). Obdobně i neziskový sektor může být jak převládající veřejný, tak i soukromý (např. nadace).
Hlavní funkce veřejného sektoru
Hlavní funkce veřejného sektoru jsou:
a) alokační funkce – zajištění poskytování služeb veřejného charakteru v oblastech, které jsou vyloženě veřejného charakteru jako je obrana, bezpečnost, justice nebo v oblastech, kde je výhodnější, aby se v nich angažoval veřejný sektor místo soukromých osob jako je výstavba a údržba dopravní infrastruktury, atd.
b) redistribuční funkce - mírnění rozdílů mezi jednotlivci ve společnosti přerozdělováním důchodů, jako je progresívní zdanění příjmů, poskytováním sociálních dávek, atd.
c) stabilizační funkce – udržování ekonomiky v rovnováze aktivní politikou zaměstnanosti, monetární politikou, atd.
Existence veřejného sektoru je odůvodnitelná v oblastech, kde soukromý sektor (trh) je neefektivní. Příčiny tohoto tržního selhání je především existence veřejných statků, externalit a přirozených monopolů. Mezi mimoekonomické faktory existence veřejného sektoru patří snaha mírnit nerovnosti mezi subjekty. Dále jsou to faktory, které přesahují ekonomické pojetí veřejného sektoru, a které jsou příčinou existence státu byť i jenom v jeho minimální podobě, např. potřeba vyšší autoritativní moci ve společnosti.
a) alokační funkce – zajištění poskytování služeb veřejného charakteru v oblastech, které jsou vyloženě veřejného charakteru jako je obrana, bezpečnost, justice nebo v oblastech, kde je výhodnější, aby se v nich angažoval veřejný sektor místo soukromých osob jako je výstavba a údržba dopravní infrastruktury, atd.
b) redistribuční funkce - mírnění rozdílů mezi jednotlivci ve společnosti přerozdělováním důchodů, jako je progresívní zdanění příjmů, poskytováním sociálních dávek, atd.
c) stabilizační funkce – udržování ekonomiky v rovnováze aktivní politikou zaměstnanosti, monetární politikou, atd.
Existence veřejného sektoru je odůvodnitelná v oblastech, kde soukromý sektor (trh) je neefektivní. Příčiny tohoto tržního selhání je především existence veřejných statků, externalit a přirozených monopolů. Mezi mimoekonomické faktory existence veřejného sektoru patří snaha mírnit nerovnosti mezi subjekty. Dále jsou to faktory, které přesahují ekonomické pojetí veřejného sektoru, a které jsou příčinou existence státu byť i jenom v jeho minimální podobě, např. potřeba vyšší autoritativní moci ve společnosti.
Nezaměstnanost
Nezaměstnanost
Na trhu práce působí obdobné faktory jako na jiných segmentech trhu. Poptávka po práci a nabídka práce hledají rovnováhu jako poptávka po zboží a nabídka zboží. Na křivku poptávky po prácí působí faktory jako je ekonomický růst spojený s poptávkou po zboží, které podnikatelé vyrábějí. Na křivku nabídky práce mají vliv takové faktory jako je výše podpory v nezaměstnanosti a výše inflace.
Nezaměstnanost měříme pomocí míry nezaměstnanosti:
nezaměstnaní
Míra nezaměstnanosti = ---------------------------------
zaměstnaní + nezaměstnaní
Součet zaměstnaných a nezaměstnaných se nazývá pracovní síla, což je pojem používaný ČSÚ anebo ekonomicky aktivní obyvatelstvo, což je pojem používaný v teoretické ekonomické literatuře.
Pro výpočet nezaměstnanosti v České republice je potřeba, aby nezaměstnaný, kterým může být pouze fyzická osoba s věkem minimálně 15 let, splnil následující tři základní kritéria:
1. být bez práce, to znamená, že nejsou v placeném zaměstnání ani nejsou sebezaměstnané
2. hledat aktivně práci, to znamená být registrován u úřadu práce nebo soukromé zprostředkovatelny práce, využívat inzerce, hledání práce v podnicích, podnikání kroků k vlastnímu podnikání.
3. být připraven k nástupu do práce nejpozději do 14 dnů
Zaměstnaní jsou pak všechny 15-leté a víceleté fyzické osoby, které jsou buď:
1. zaměstnanci – osoby s formální vazbou k zaměstnání, tzn. Že jsou v pracovním poměru nebo pracují na základě dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce nebo jiné smlouvy jejich obsah se blíží smlouvám podle pracovního práva (např. tzv. autorské smlouvy – tedy většinou smlouvy o dílo, jejichž obsahem je vytvoření díla, chráněného autorským právem)
2. sebezaměstnaní – jsou všechny fyzické osoby, které jsou podnikateli podle zákona a všichni členové produkčních družstev – převážně zemědělských
Na trhu práce působí obdobné faktory jako na jiných segmentech trhu. Poptávka po práci a nabídka práce hledají rovnováhu jako poptávka po zboží a nabídka zboží. Na křivku poptávky po prácí působí faktory jako je ekonomický růst spojený s poptávkou po zboží, které podnikatelé vyrábějí. Na křivku nabídky práce mají vliv takové faktory jako je výše podpory v nezaměstnanosti a výše inflace.
Nezaměstnanost měříme pomocí míry nezaměstnanosti:
nezaměstnaní
Míra nezaměstnanosti = ---------------------------------
zaměstnaní + nezaměstnaní
Součet zaměstnaných a nezaměstnaných se nazývá pracovní síla, což je pojem používaný ČSÚ anebo ekonomicky aktivní obyvatelstvo, což je pojem používaný v teoretické ekonomické literatuře.
Pro výpočet nezaměstnanosti v České republice je potřeba, aby nezaměstnaný, kterým může být pouze fyzická osoba s věkem minimálně 15 let, splnil následující tři základní kritéria:
1. být bez práce, to znamená, že nejsou v placeném zaměstnání ani nejsou sebezaměstnané
2. hledat aktivně práci, to znamená být registrován u úřadu práce nebo soukromé zprostředkovatelny práce, využívat inzerce, hledání práce v podnicích, podnikání kroků k vlastnímu podnikání.
3. být připraven k nástupu do práce nejpozději do 14 dnů
Zaměstnaní jsou pak všechny 15-leté a víceleté fyzické osoby, které jsou buď:
1. zaměstnanci – osoby s formální vazbou k zaměstnání, tzn. Že jsou v pracovním poměru nebo pracují na základě dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce nebo jiné smlouvy jejich obsah se blíží smlouvám podle pracovního práva (např. tzv. autorské smlouvy – tedy většinou smlouvy o dílo, jejichž obsahem je vytvoření díla, chráněného autorským právem)
2. sebezaměstnaní – jsou všechny fyzické osoby, které jsou podnikateli podle zákona a všichni členové produkčních družstev – převážně zemědělských
Nezaměstnanost
Nezaměstnanost můžeme dělit podle několika hledisek. Podle příčin se nezaměstnanost dělí na:
- frikční – je způsobena potřebou času, který potřebuje osoba, která ztratila zaměstnání k tomu, aby našla nové
- strukturální – jde o postižení celého odvětví ekonomiky nezaměstnaností (např. v hornictví), tzn., že v jiných odvětvích je dostatečný počet volných míst, která pojmou alespoň část nezaměstnaných, ale ti je nemohou vykonávat, protože nemají patřičnou kvalifikaci – musí se tedy např. rekvalifikovat
- cyklická – je spojena s hospodářským cyklem, kdy při recesi ekonomiky vzrůstá nezaměstnanost
- sezónní – souvisí s nepotřebností pracovních sil v určitém odvětví v určité části roku (např. zemědělství v zimě)
Další možností, jak dělit nezaměstnanost je ji rozdělit na dobrovolnou a nedobrovolnou. Dobrovolná nezaměstnanost vzniká tehdy, když nezaměstnaný hledá práci za vyšší mzdu než jaká na trhu převládá a nemůže ji najít. Jako nezaměstnanost nedobrovolnou označujeme situaci, kdy nezaměstnaní jsou ochotni přistoupit na mzdu, která na trhu převládá, ale nemohou ji najít.
- frikční – je způsobena potřebou času, který potřebuje osoba, která ztratila zaměstnání k tomu, aby našla nové
- strukturální – jde o postižení celého odvětví ekonomiky nezaměstnaností (např. v hornictví), tzn., že v jiných odvětvích je dostatečný počet volných míst, která pojmou alespoň část nezaměstnaných, ale ti je nemohou vykonávat, protože nemají patřičnou kvalifikaci – musí se tedy např. rekvalifikovat
- cyklická – je spojena s hospodářským cyklem, kdy při recesi ekonomiky vzrůstá nezaměstnanost
- sezónní – souvisí s nepotřebností pracovních sil v určitém odvětví v určité části roku (např. zemědělství v zimě)
Další možností, jak dělit nezaměstnanost je ji rozdělit na dobrovolnou a nedobrovolnou. Dobrovolná nezaměstnanost vzniká tehdy, když nezaměstnaný hledá práci za vyšší mzdu než jaká na trhu převládá a nemůže ji najít. Jako nezaměstnanost nedobrovolnou označujeme situaci, kdy nezaměstnaní jsou ochotni přistoupit na mzdu, která na trhu převládá, ale nemohou ji najít.
Ostatní měřené veličiny
Ostatní měřené veličiny
Produktivita
Produktivita je většinou definována jako přidaná hodnota připadající na jednoho pracovníka. Půjde-li o podnik ve kterém budeme chtít vypočítat produktivitu, pak produktivita se bude rovnat celkové přidané hodnotě vydělené počtem zaměstnanců.
V národním hospodářství se pak celková produktivita zjistí jako hrubý domácí produkt připadající na jednoho zaměstnaného. (Jde o nejdůležitější měřítko vyspělosti země.)
Produktivita
Produktivita je většinou definována jako přidaná hodnota připadající na jednoho pracovníka. Půjde-li o podnik ve kterém budeme chtít vypočítat produktivitu, pak produktivita se bude rovnat celkové přidané hodnotě vydělené počtem zaměstnanců.
V národním hospodářství se pak celková produktivita zjistí jako hrubý domácí produkt připadající na jednoho zaměstnaného. (Jde o nejdůležitější měřítko vyspělosti země.)
Platební bilance České republiky
Platební bilance České republiky
A. Běžný účet
- Obchodní bilance
- Bilance služeb
- Bilance výnosů
- Běžné převody
B. Kapitálový účet
C. Finanční účet
- Přímé investice
- Portfoliové investice
- Ostatní investice
D. Saldo chyb a opomenutí, kursové rozdíly
E. Změna devizových rezerv (-nárůst)
Meritorní platební bilanci představují běžný, kapitálový a finanční účet. Připočítáním položek D. a E. dá celkový součet nulu.
A. Běžný účet
- Obchodní bilance
- Bilance služeb
- Bilance výnosů
- Běžné převody
B. Kapitálový účet
C. Finanční účet
- Přímé investice
- Portfoliové investice
- Ostatní investice
D. Saldo chyb a opomenutí, kursové rozdíly
E. Změna devizových rezerv (-nárůst)
Meritorní platební bilanci představují běžný, kapitálový a finanční účet. Připočítáním položek D. a E. dá celkový součet nulu.
Cenový deflátor
Cenový deflátor se vypočítá jako poměr cen položek (zboží a služeb) obsažených v hrubém domácím produktu v běžném období vůči cenám období základního.
Ceny položek HDP v běžném období
Deflátor HDP = -----------------------------------------------
Ceny položek HDP v základním období
Ve srovnání s indexem spotřebitelských cen jsou mezi těmito indexy tři základní rozdíly.
1. Jednotlivým položkám jsou obdobně jako při výpočtu CPI přiřazeny určité váhy. Zatímco však v CPI jsou váhy jednotlivých položek (reprezentantů) stálé, u deflátoru HDP se váha jednotlivé položky odvozuje od množství, které bylo v běžném období vyprodukováno. Jedná se tedy nikoli o Laspayresův index, ani o jeho modifikaci, ale o Paascheův index.
2. V deflátoru HDP je obsažena veškerá produkce vyprodukovaná v dané zemi, zatímco v CPI je zahrnuto pouze zboží a služby nakupované spotřebiteli.
3. Do deflátoru HDP se zahrnuje pouze domácí zboží, zatímco do CPI se zahrnuje i zboží vyrobené v zahraničí.
Rozdíl mezi CPI a deflátorem je také v tom, že CPI se většinou udává jako řetězový index (např. meziroční, meziměsíční), zatímco deflátor se udává jako bázický index, tedy období určitého roku se stanoví jako základní období (např. rok 1995) a v dalších letech se deflátor počítá vůči tomuto základnímu období.
Reálný HDP (HDP ve stálých cenách) pak získáme tak, že nominální HDP (HDP v běžných cenách) vydělíme deflátorem HDP:
HDP b.c.
HDP s.c. = ----------------
deflátor HDP
Tím jsme získali HDP za určité období (např. za rok 2000) ve stálých cenách roku 1995. Porovnáním HDP ve stálých cenách za jednotlivé roky dostaneme reálný růst (resp. pokles) HDP.
Ceny položek HDP v běžném období
Deflátor HDP = -----------------------------------------------
Ceny položek HDP v základním období
Ve srovnání s indexem spotřebitelských cen jsou mezi těmito indexy tři základní rozdíly.
1. Jednotlivým položkám jsou obdobně jako při výpočtu CPI přiřazeny určité váhy. Zatímco však v CPI jsou váhy jednotlivých položek (reprezentantů) stálé, u deflátoru HDP se váha jednotlivé položky odvozuje od množství, které bylo v běžném období vyprodukováno. Jedná se tedy nikoli o Laspayresův index, ani o jeho modifikaci, ale o Paascheův index.
2. V deflátoru HDP je obsažena veškerá produkce vyprodukovaná v dané zemi, zatímco v CPI je zahrnuto pouze zboží a služby nakupované spotřebiteli.
3. Do deflátoru HDP se zahrnuje pouze domácí zboží, zatímco do CPI se zahrnuje i zboží vyrobené v zahraničí.
Rozdíl mezi CPI a deflátorem je také v tom, že CPI se většinou udává jako řetězový index (např. meziroční, meziměsíční), zatímco deflátor se udává jako bázický index, tedy období určitého roku se stanoví jako základní období (např. rok 1995) a v dalších letech se deflátor počítá vůči tomuto základnímu období.
Reálný HDP (HDP ve stálých cenách) pak získáme tak, že nominální HDP (HDP v běžných cenách) vydělíme deflátorem HDP:
HDP b.c.
HDP s.c. = ----------------
deflátor HDP
Tím jsme získali HDP za určité období (např. za rok 2000) ve stálých cenách roku 1995. Porovnáním HDP ve stálých cenách za jednotlivé roky dostaneme reálný růst (resp. pokles) HDP.
Platební bilance země
Platební bilance země
Platební bilance země zachycuje všechny peněžní toky plynoucí do země a ze země. Peněžní toky do země mají znaménko plus, toky ze země minus.
Peněžní toky do země a ze země se zachycují na několik základních účtů.
Na běžném účtu platební bilance se zachycují toky plynoucí z vývozu a dovozu zboží (obchodní bilance), vývozu a dovozu služeb (bilance služeb), příjmy a výdaje plynoucí z kapitálu, investic a práce, tj. úroky, dividendy a pracovní příjmy (bilance výnosů) a jednostranné převody bez odpovídající protihodnoty, tj. dary, výživné, penze, zahraniční pomoc, příspěvky, atd. (běžné převody).
Na kapitálovém účtu se zachycují především převody kapitálového charakteru (související např. s migrací obyvatelstva, promíjením dluhů) a převody nehmotných práv (patenty, licence, autorská práva).
Na finančním účtu se zachycují přímé investice, portfóliové investice a ostatní investice. Za přímé investice plynoucí do České republiky se považují vklady zahraničních subjektů do základního kapitálu českých společností dosahujícího nejméně 10% tohoto základního kapitálu (obdobně vklady českých subjektů do základního kapitálu zahraničních společností). Portfóliové investice jsou investice zahraničních subjektů do českých cenných papírů (a naopak), mimo těch, které spadají do přímých investic. Půjde především o investice do akcií (pod 10% ZK), do podílových listů, do dluhopisů. Ostatní investice jsou zejména půjčky a úvěry do a ze zahraničí.
Platební bilance země zachycuje všechny peněžní toky plynoucí do země a ze země. Peněžní toky do země mají znaménko plus, toky ze země minus.
Peněžní toky do země a ze země se zachycují na několik základních účtů.
Na běžném účtu platební bilance se zachycují toky plynoucí z vývozu a dovozu zboží (obchodní bilance), vývozu a dovozu služeb (bilance služeb), příjmy a výdaje plynoucí z kapitálu, investic a práce, tj. úroky, dividendy a pracovní příjmy (bilance výnosů) a jednostranné převody bez odpovídající protihodnoty, tj. dary, výživné, penze, zahraniční pomoc, příspěvky, atd. (běžné převody).
Na kapitálovém účtu se zachycují především převody kapitálového charakteru (související např. s migrací obyvatelstva, promíjením dluhů) a převody nehmotných práv (patenty, licence, autorská práva).
Na finančním účtu se zachycují přímé investice, portfóliové investice a ostatní investice. Za přímé investice plynoucí do České republiky se považují vklady zahraničních subjektů do základního kapitálu českých společností dosahujícího nejméně 10% tohoto základního kapitálu (obdobně vklady českých subjektů do základního kapitálu zahraničních společností). Portfóliové investice jsou investice zahraničních subjektů do českých cenných papírů (a naopak), mimo těch, které spadají do přímých investic. Půjde především o investice do akcií (pod 10% ZK), do podílových listů, do dluhopisů. Ostatní investice jsou zejména půjčky a úvěry do a ze zahraničí.
Výrobní metoda
Výrobní metoda
Výrobní metoda představuje souhrn přidaných hodnot, přesněji hrubých přidaných hodnot.
Definice přidané hodnoty:
Přidaná hodnota je rozdíl mezi hodnotou vyrobených produktů a náklady na materiál, polotovary a energii, které se vynaloží při výrobě těchto produktů.
Přidanou hodnotu můžeme dále rozložit na jednotlivé složky:
PH = Mzdy+Zisky+Čisté úroky+Daně+Amortizace
Amortizace neboli znehodnocení (opotřebování) kapitálu se při výpočtu přidané hodnoty rovná účetním odpisům. Přidaná hodnota v tomto případě je přesněji hrubá přidaná hodnota, čistá přidaná hodnota nezahrnuje amortizaci.
Srovnání hrubého domácího produktu s hrubým národním produktem
Hlavní rozdíl mezi oběma veličinami spočívá v tom, že zatímco HDP je vázán na území dané země, hrubý národní produkt (HNP) je vázán na obyvatelstvo dané země.
U HNP se připočítávají výnosy z majetku obyvatel daného státu v zahraničí. Jde například o zisky, které vytvořily zahraniční obchodní společnosti ve vlastnictví obyvatel daného státu, respektive v praxi jde o tu část zisku, která je měřitelná s potřebnou přesností, tedy například o vyplacené dividendy. Bude-li občan USA pracovat například v Kanadě jeho mzda bude součástí HNP Spojených států a HDP Kanady. Podobně pokud Američan založí společnost v Kanadě, zisky plynoucí z této společnosti (tedy vytvořené tímto kapitálem) budou součástí amerického HNP (nikoli však amerického HDP) a součástí kanadského HDP, protože jde o kanadské území (nikoli však kanadského HNP).
HNP používaly USA až do roku 1991, kdy přešly na HDP. Rozdíl mezi tehdejším HDP a HNP v USA byl asi 1%. V některých státech je však tento rozdíl větší.
Výrobní metoda představuje souhrn přidaných hodnot, přesněji hrubých přidaných hodnot.
Definice přidané hodnoty:
Přidaná hodnota je rozdíl mezi hodnotou vyrobených produktů a náklady na materiál, polotovary a energii, které se vynaloží při výrobě těchto produktů.
Přidanou hodnotu můžeme dále rozložit na jednotlivé složky:
PH = Mzdy+Zisky+Čisté úroky+Daně+Amortizace
Amortizace neboli znehodnocení (opotřebování) kapitálu se při výpočtu přidané hodnoty rovná účetním odpisům. Přidaná hodnota v tomto případě je přesněji hrubá přidaná hodnota, čistá přidaná hodnota nezahrnuje amortizaci.
Srovnání hrubého domácího produktu s hrubým národním produktem
Hlavní rozdíl mezi oběma veličinami spočívá v tom, že zatímco HDP je vázán na území dané země, hrubý národní produkt (HNP) je vázán na obyvatelstvo dané země.
U HNP se připočítávají výnosy z majetku obyvatel daného státu v zahraničí. Jde například o zisky, které vytvořily zahraniční obchodní společnosti ve vlastnictví obyvatel daného státu, respektive v praxi jde o tu část zisku, která je měřitelná s potřebnou přesností, tedy například o vyplacené dividendy. Bude-li občan USA pracovat například v Kanadě jeho mzda bude součástí HNP Spojených států a HDP Kanady. Podobně pokud Američan založí společnost v Kanadě, zisky plynoucí z této společnosti (tedy vytvořené tímto kapitálem) budou součástí amerického HNP (nikoli však amerického HDP) a součástí kanadského HDP, protože jde o kanadské území (nikoli však kanadského HNP).
HNP používaly USA až do roku 1991, kdy přešly na HDP. Rozdíl mezi tehdejším HDP a HNP v USA byl asi 1%. V některých státech je však tento rozdíl větší.
Výrobní metoda
Čistý domácí produkt
Čistý domácí produkt (ČDP) je méně používaným ukazatelem než je HDP. ČDP na rozdíl od HDP nezahrnuje znehodnocení kapitálu (amortizaci), tedy odpisy. Korelace křivek HDP a ČDP je velmi vysoká, takže lze předpokládat, že ČDP roste nebo klesá obdobně jako HDP. HDP lze v praxi vypočítat rychleji než ČDP, což je důvod, proč se sleduje především HDP. Význam ČDP dále spočívá v tom, že v případě měření spotřební metodou nezapočítáváme do vzorce hrubé investice, ale čisté investice. Ty získáme tak, že od hrubých investic odečteme odpisy. Čisté investice udávají, kolik nových investic se vytvořilo navíc nad amortizované investice.
HDP nominální (v běžných cenách) a reálný (ve stálých cenách)
Měřením HDP, ať už metodou spotřební nebo výrobní, získáme hrubý domácí produkt nominální neboli hrubý domácí produkt v běžných (tržních) cenách. Takto získaná hodnota ovšem zahrnuje i zvýšení cen, způsobené inflací. Abychom mohli porovnat výši HDP v jednotlivých obdobích, potřebuje HDP upravit tak, jako by ceny v těchto obdobích byly stejné. Takto upravený HDP nazýváme HDP reálný neboli HDP ve stálých cenách. Úpravu HDP nominálního provedeme pomocí cenového indexu, který se nazývá deflátor HDP.
Čistý domácí produkt (ČDP) je méně používaným ukazatelem než je HDP. ČDP na rozdíl od HDP nezahrnuje znehodnocení kapitálu (amortizaci), tedy odpisy. Korelace křivek HDP a ČDP je velmi vysoká, takže lze předpokládat, že ČDP roste nebo klesá obdobně jako HDP. HDP lze v praxi vypočítat rychleji než ČDP, což je důvod, proč se sleduje především HDP. Význam ČDP dále spočívá v tom, že v případě měření spotřební metodou nezapočítáváme do vzorce hrubé investice, ale čisté investice. Ty získáme tak, že od hrubých investic odečteme odpisy. Čisté investice udávají, kolik nových investic se vytvořilo navíc nad amortizované investice.
HDP nominální (v běžných cenách) a reálný (ve stálých cenách)
Měřením HDP, ať už metodou spotřební nebo výrobní, získáme hrubý domácí produkt nominální neboli hrubý domácí produkt v běžných (tržních) cenách. Takto získaná hodnota ovšem zahrnuje i zvýšení cen, způsobené inflací. Abychom mohli porovnat výši HDP v jednotlivých obdobích, potřebuje HDP upravit tak, jako by ceny v těchto obdobích byly stejné. Takto upravený HDP nazýváme HDP reálný neboli HDP ve stálých cenách. Úpravu HDP nominálního provedeme pomocí cenového indexu, který se nazývá deflátor HDP.
Spotřební metoda
Spotřební metoda
Tato metoda je založena na úvaze, že cokoli se v ekonomice vyprodukuje, musí se na druhé straně také spotřebovat. Realita ovšem není tak jednoduchá, musíme se snažit co nejpřesněji spočítat to co se vyprodukovalo, snažit se obsáhnout všechny položky a na druhé straně si dát pozor, abychom nějakou položku nezapočítali dvakrát.
Vzorec pro výpočet:
HDP = C + G + I + X
C ... konečná spotřeba domácností
G ... konečná spotřeba vlády
I ... investice (tvorba kapitálu)
X ... rozdíl mezi vývozem a dovozem
Podrobnější rozebrání jednotlivých položek:
Konečná spotřeba domácností (C) zahrnuje veškeré výdaje domácností, které jsou vynaloženy na nákup zboží a služeb. To bude představovat drtivou většinu výdajů domácností. Do této kategorie nebudou výdaje, které nejsou vynaloženy na nákup zboží nebo služeb (tedy složek hrubého domácího produktu) jako je například vklad peněz do banky, splátky úvěru, atd.
Konečná spotřeba vlády (G) bude zahrnovat výdaje veřejných rozpočtů, tedy nejen státního rozpočtu na konečnou spotřebu. Do této kategorie nebudou opět zahrnuty výdaje, které nejdou na nákup zboží nebo služeb, např. transferové platby (jde o převody kterým neodpovídá žádné plnění v podobě zboží nebo služby). Naopak do této kategorie budou spadat například výdaje státu na platy vojáků nebo učitelů. Tím, že voják slouží vojenskou službu nebo učitel učí vytvářejí také část HDP. Do položky konečná spotřeba vlády se započítává i konečná spotřeba neziskových organizací, protože i ty jsou konečným spotřebitelem, který dále nic neprodukuje se ziskem.
Tato metoda je založena na úvaze, že cokoli se v ekonomice vyprodukuje, musí se na druhé straně také spotřebovat. Realita ovšem není tak jednoduchá, musíme se snažit co nejpřesněji spočítat to co se vyprodukovalo, snažit se obsáhnout všechny položky a na druhé straně si dát pozor, abychom nějakou položku nezapočítali dvakrát.
Vzorec pro výpočet:
HDP = C + G + I + X
C ... konečná spotřeba domácností
G ... konečná spotřeba vlády
I ... investice (tvorba kapitálu)
X ... rozdíl mezi vývozem a dovozem
Podrobnější rozebrání jednotlivých položek:
Konečná spotřeba domácností (C) zahrnuje veškeré výdaje domácností, které jsou vynaloženy na nákup zboží a služeb. To bude představovat drtivou většinu výdajů domácností. Do této kategorie nebudou výdaje, které nejsou vynaloženy na nákup zboží nebo služeb (tedy složek hrubého domácího produktu) jako je například vklad peněz do banky, splátky úvěru, atd.
Konečná spotřeba vlády (G) bude zahrnovat výdaje veřejných rozpočtů, tedy nejen státního rozpočtu na konečnou spotřebu. Do této kategorie nebudou opět zahrnuty výdaje, které nejdou na nákup zboží nebo služeb, např. transferové platby (jde o převody kterým neodpovídá žádné plnění v podobě zboží nebo služby). Naopak do této kategorie budou spadat například výdaje státu na platy vojáků nebo učitelů. Tím, že voják slouží vojenskou službu nebo učitel učí vytvářejí také část HDP. Do položky konečná spotřeba vlády se započítává i konečná spotřeba neziskových organizací, protože i ty jsou konečným spotřebitelem, který dále nic neprodukuje se ziskem.
Spotřební metoda
Investice neboli tvorba kapitálu (I) zahrnuje především výdaje podnikatelů na pořízení hrubého fixního kapitálu, což jsou podle účetních předpisů výdaje na pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku, který se odepisuje (nebude se to týkat pozemků, které nejsou součástí HDP). Musí jít samozřejmě o nově vytvořenou hodnotu. Nemůže jít například o následnou koupi budovy, protože pak by jedna budova byla započítána několikrát. Tuto kategorii zavádíme proto, že zatímco výdaje podnikatelů do stanovené hranice jsou zahrnuty do cen jimi produkovaného zboží a služeb, výdaje nad stanovenou hranici již nelze podle právních předpisů zahrnout přímo do nákladů a musí se odepisovat, takže v daném roce se část tohoto investičního majetku dostane do HDP přes ostatní položky výše uvedeného vzorce. Jenže nás zajímá, kdy se budova opravdu postavila, tedy, kdy byl HDP skutečně vyprodukován, proto zavádíme tuto kategorii. Další složkou položky investice bude stav nebo přesněji změna stavu zásob. Jde o situaci, že určité zboží se vyprodukuje v měřeném období, ale v tomto období se neprodá, není proto zahrnuto pod položky konečná spotřeba. Podobně se v daném období prodá zboží, které se vyprodukovalo v minulém období.
Do vzorce pro výpočet HDP spotřební metodou je také nutno zahrnout produkci, která sice byla vyprodukována na území daného státu (je tedy součástí jeho HDP), nebyla však na tomto území spotřebována, ale byla vyvezena mimo toto území. Proto je ji třeba připočítat. Naopak v konečné spotřebě se promítlo zboží a služby (nárůstem této položky), které nebyly vyprodukovány na území daného státu, ale byly dovezeny ze zahraničí. Toto zboží a služby je nutno odečíst. Rozdíl mezi vývozem a dovozem se nazývá čistý vývoz a značí se X nebo En.
Do vzorce pro výpočet HDP spotřební metodou je také nutno zahrnout produkci, která sice byla vyprodukována na území daného státu (je tedy součástí jeho HDP), nebyla však na tomto území spotřebována, ale byla vyvezena mimo toto území. Proto je ji třeba připočítat. Naopak v konečné spotřebě se promítlo zboží a služby (nárůstem této položky), které nebyly vyprodukovány na území daného státu, ale byly dovezeny ze zahraničí. Toto zboží a služby je nutno odečíst. Rozdíl mezi vývozem a dovozem se nazývá čistý vývoz a značí se X nebo En.
Inflační spirála
Inflační spirála je děj, kdy růst inflace vyvolá následky, které jsou zase příčinou inflace. Například vyšší míra inflace v jednom roce vyvolá při kolektivním vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli tlak na růst mezd. Zaměstnanci chtějí zvýšit mzdy ve snaze vyrovnat růst cen. V případě, že toho dosáhnou, růst mezd zase vyvolá růst inflace. Tak se události působící na zvýšení inflace stále opakují, jde o jakousi pomyslnou spirálu. S inflační spirálou souvisí i inflační očekávání. Vyšší inflace v předchozích letech způsobí, že subjekty v ekonomice počítají s vyšší inflací i do budoucna. Podnikatelé již dopředu zvyšují ceny, zaměstnanci již dopředu požadují vyšší mzdy, aby vyrovnali růst cen v příštím roce.
Inflace má vliv na spoustu ukazatelů. Proto se rozlišují hodnoty nominální a reálné. Nominální hodnoty jsou v běžných anebo také tržních nebo aktuálních hodnotách, reálné jsou pak tyto hodnoty očištěné o inflaci. Rozlišení reálných ukazatelů má největší význam při srovnávání dvou hodnot, které jsou ovlivněny inflací. Nominální hrubý domácí produkt bude produkt v běžných cenách, zatímco reálný hrubý domácí produkt bude udáván ve stálých cenách, jako kdyby nebyla inflace. Reálný růst pak bude počítán jako kdyby se ceny nezměnily. Reálný růst mezd znamená, o kolik více zboží a služeb si lidé za mzdy ve sledovaném období mohou skutečně koupit vůči období předchozímu. Reálná úroková sazba je nominální úroková sazba očištěná o inflaci.
Inflace má vliv na spoustu ukazatelů. Proto se rozlišují hodnoty nominální a reálné. Nominální hodnoty jsou v běžných anebo také tržních nebo aktuálních hodnotách, reálné jsou pak tyto hodnoty očištěné o inflaci. Rozlišení reálných ukazatelů má největší význam při srovnávání dvou hodnot, které jsou ovlivněny inflací. Nominální hrubý domácí produkt bude produkt v běžných cenách, zatímco reálný hrubý domácí produkt bude udáván ve stálých cenách, jako kdyby nebyla inflace. Reálný růst pak bude počítán jako kdyby se ceny nezměnily. Reálný růst mezd znamená, o kolik více zboží a služeb si lidé za mzdy ve sledovaném období mohou skutečně koupit vůči období předchozímu. Reálná úroková sazba je nominální úroková sazba očištěná o inflaci.
Hrubý domácí produkt
Hrubý domácí produkt
Pojem hrubého domácího produktu
Hrubý domácí produkt (HDP) je nejvýznamnějším ukazatelem výkonnosti ekonomiky. Představuje úhrn všeho, co bylo vyrobeno na území daného státu.
Definice hrubého domácího produktu:
Hrubý domácí produkt je hodnota všech finálních produktů (statků a služeb) vyprodukovaných uvnitř země během daného období.
Metody měření
Měřit HDP můžeme v podstatě dvěma metodami:
1. Spotřební (výdajovou, produktovou)
2. Výrobní (důchodovou, nákladovou)
Pojem hrubého domácího produktu
Hrubý domácí produkt (HDP) je nejvýznamnějším ukazatelem výkonnosti ekonomiky. Představuje úhrn všeho, co bylo vyrobeno na území daného státu.
Definice hrubého domácího produktu:
Hrubý domácí produkt je hodnota všech finálních produktů (statků a služeb) vyprodukovaných uvnitř země během daného období.
Metody měření
Měřit HDP můžeme v podstatě dvěma metodami:
1. Spotřební (výdajovou, produktovou)
2. Výrobní (důchodovou, nákladovou)
inflace
Pokud růst inflace je záporný (tedy CPI za sledované období je menší než jedna), pak mluvíme o deflaci, která se vyznačuje poklesem cen.
Dezinflací rozumíme děj, v jehož rámci dochází ke snižování inflace na nízké hodnoty. K dezinflaci došlo v České republice v minulých letech, kdy míra inflace (měřená meziročně anebo jako průměrná roční inflace) klesla z dvouciferné inflace (tj. 10 % a více) na hodnotu pod 1 %.
Čistá inflace je inflace očištěná od vlivu státních regulací, daňových úprav a jiných administrativních opatření ovlivňujících výši cen. To znamená, že růst ceny nájemného v bytech, které je státem regulované a jeho růst byl způsoben rozhodnutím ministerstva financí, se v inflaci promítne jejím zvýšením, zatímco na čistou inflaci nemá toto zvýšení nájemného vliv. Stejně tak zvýšení spotřební daně na naftu a benzín Parlamentem se v inflaci promítne, zatímco v čisté inflaci nikoli. Čistá inflace byla sledována Českou národní bankou, která pomocí ní stanovovala své inflační cíle. Je tomu tak proto, že čistá inflace je způsobena nákladovými nebo poptávkovými faktory, které je ČNB v rámci své monetární politiky schopna ovlivnit, zatímco inflaci způsobenou rozhodnutím výkonných nebo zákonodárných složek státu samozřejmě ovlivnit svojí monetární politikou nemůže. Obdobně jako čistá inflace je definována jádrová inflace. Rozdíl mezi čistou a jádrovou inflací spočívá v metodě výpočtu. Čistá inflace se měří na neúplném spotřebním koši, z něhož jsou vyloučeny položky s regulovanými cenami a položky s cenami ovlivňovanými jinými administrativními opatřeními. Položky, u kterých dochází k cenovým změnám z titulu daňových úprav, zůstávají součástí spotřebního koše, avšak vliv daňových úprav je eliminován. Jádrová inflace se měří na celém spotřebním koši po vyloučení vlivu změn regulovaných cen, daňových úprav a jiných administrativních opatření.
Dezinflací rozumíme děj, v jehož rámci dochází ke snižování inflace na nízké hodnoty. K dezinflaci došlo v České republice v minulých letech, kdy míra inflace (měřená meziročně anebo jako průměrná roční inflace) klesla z dvouciferné inflace (tj. 10 % a více) na hodnotu pod 1 %.
Čistá inflace je inflace očištěná od vlivu státních regulací, daňových úprav a jiných administrativních opatření ovlivňujících výši cen. To znamená, že růst ceny nájemného v bytech, které je státem regulované a jeho růst byl způsoben rozhodnutím ministerstva financí, se v inflaci promítne jejím zvýšením, zatímco na čistou inflaci nemá toto zvýšení nájemného vliv. Stejně tak zvýšení spotřební daně na naftu a benzín Parlamentem se v inflaci promítne, zatímco v čisté inflaci nikoli. Čistá inflace byla sledována Českou národní bankou, která pomocí ní stanovovala své inflační cíle. Je tomu tak proto, že čistá inflace je způsobena nákladovými nebo poptávkovými faktory, které je ČNB v rámci své monetární politiky schopna ovlivnit, zatímco inflaci způsobenou rozhodnutím výkonných nebo zákonodárných složek státu samozřejmě ovlivnit svojí monetární politikou nemůže. Obdobně jako čistá inflace je definována jádrová inflace. Rozdíl mezi čistou a jádrovou inflací spočívá v metodě výpočtu. Čistá inflace se měří na neúplném spotřebním koši, z něhož jsou vyloučeny položky s regulovanými cenami a položky s cenami ovlivňovanými jinými administrativními opatřeními. Položky, u kterých dochází k cenovým změnám z titulu daňových úprav, zůstávají součástí spotřebního koše, avšak vliv daňových úprav je eliminován. Jádrová inflace se měří na celém spotřebním koši po vyloučení vlivu změn regulovaných cen, daňových úprav a jiných administrativních opatření.
Průměrná roční inflace
Pokud růst inflace je záporný (tedy CPI za sledované období je menší než jedna), pak mluvíme o deflaci, která se vyznačuje poklesem cen.
Dezinflací rozumíme děj, v jehož rámci dochází ke snižování inflace na nízké hodnoty. K dezinflaci došlo v České republice v minulých letech, kdy míra inflace (měřená meziročně anebo jako průměrná roční inflace) klesla z dvouciferné inflace (tj. 10 % a více) na hodnotu pod 1 %.
Čistá inflace je inflace očištěná od vlivu státních regulací, daňových úprav a jiných administrativních opatření ovlivňujících výši cen. To znamená, že růst ceny nájemného v bytech, které je státem regulované a jeho růst byl způsoben rozhodnutím ministerstva financí, se v inflaci promítne jejím zvýšením, zatímco na čistou inflaci nemá toto zvýšení nájemného vliv. Stejně tak zvýšení spotřební daně na naftu a benzín Parlamentem se v inflaci promítne, zatímco v čisté inflaci nikoli. Čistá inflace byla sledována Českou národní bankou, která pomocí ní stanovovala své inflační cíle. Je tomu tak proto, že čistá inflace je způsobena nákladovými nebo poptávkovými faktory, které je ČNB v rámci své monetární politiky schopna ovlivnit, zatímco inflaci způsobenou rozhodnutím výkonných nebo zákonodárných složek státu samozřejmě ovlivnit svojí monetární politikou nemůže. Obdobně jako čistá inflace je definována jádrová inflace. Rozdíl mezi čistou a jádrovou inflací spočívá v metodě výpočtu. Čistá inflace se měří na neúplném spotřebním koši, z něhož jsou vyloučeny položky s regulovanými cenami a položky s cenami ovlivňovanými jinými administrativními opatřeními. Položky, u kterých dochází k cenovým změnám z titulu daňových úprav, zůstávají součástí spotřebního koše, avšak vliv daňových úprav je eliminován. Jádrová inflace se měří na celém spotřebním koši po vyloučení vlivu změn regulovaných cen, daňových úprav a jiných administrativních opatření.
Dezinflací rozumíme děj, v jehož rámci dochází ke snižování inflace na nízké hodnoty. K dezinflaci došlo v České republice v minulých letech, kdy míra inflace (měřená meziročně anebo jako průměrná roční inflace) klesla z dvouciferné inflace (tj. 10 % a více) na hodnotu pod 1 %.
Čistá inflace je inflace očištěná od vlivu státních regulací, daňových úprav a jiných administrativních opatření ovlivňujících výši cen. To znamená, že růst ceny nájemného v bytech, které je státem regulované a jeho růst byl způsoben rozhodnutím ministerstva financí, se v inflaci promítne jejím zvýšením, zatímco na čistou inflaci nemá toto zvýšení nájemného vliv. Stejně tak zvýšení spotřební daně na naftu a benzín Parlamentem se v inflaci promítne, zatímco v čisté inflaci nikoli. Čistá inflace byla sledována Českou národní bankou, která pomocí ní stanovovala své inflační cíle. Je tomu tak proto, že čistá inflace je způsobena nákladovými nebo poptávkovými faktory, které je ČNB v rámci své monetární politiky schopna ovlivnit, zatímco inflaci způsobenou rozhodnutím výkonných nebo zákonodárných složek státu samozřejmě ovlivnit svojí monetární politikou nemůže. Obdobně jako čistá inflace je definována jádrová inflace. Rozdíl mezi čistou a jádrovou inflací spočívá v metodě výpočtu. Čistá inflace se měří na neúplném spotřebním koši, z něhož jsou vyloučeny položky s regulovanými cenami a položky s cenami ovlivňovanými jinými administrativními opatřeními. Položky, u kterých dochází k cenovým změnám z titulu daňových úprav, zůstávají součástí spotřebního koše, avšak vliv daňových úprav je eliminován. Jádrová inflace se měří na celém spotřebním koši po vyloučení vlivu změn regulovaných cen, daňových úprav a jiných administrativních opatření.
Meziroční inflace, Meziměsíční inflace
Meziroční inflace
Meziroční inflace je nejdůležitějším ukazatelem inflace a měří se pomocí meziročního indexu spotřebitelských cen, tedy jako cenová hladina ve sledovaném (běžném) období vůči stejnému období předcházejícího roku. V praxi se udává meziroční CPI měřený v jednotlivých měsících roku:
Cenová hladina ve sledovaném (běžném) měsíci
Meziroční CPI = ----------------------------------------------------------------
Cenová hladina v měsíci stejného jména minulého roku
To znamená, že hodnota meziročního CPI v srpnu 2001 se vypočítá jako cenová hladina v srpnu 2001 (čitatel) vůči cenové hladině v srpnu 2000 (jmenovatel), přičemž hodnoty v obou obdobích se zjišťují přibližně ke středu měsíce, tj. k 15.srpnu 2001 a k 15.srpnu 2000.
Míra inflace vyjádřená přírůstkem meziročního indexu spotřebitelských cen v České republice v říjnu 2003: 0,4 %
Meziměsíční inflace
Meziměsíční inflace se měří pomocí meziměsíčního indexu spotřebitelských cen, který se vypočítá jako cenová hladina ve sledovaném (běžném) měsíci vůči cenové hladině v minulém měsíci, tedy např. meziměsíční CPI v lednu 2001 se vypočítá jako cenová hladina v lednu 2001 vůči cenové hladině v prosinci 2000. (Meziměsíční CPI v únoru 2001 pak jako cenová hladina v únoru 2001 vůči cenové hladině v lednu 2001, atd.)
Míra inflace vyjádřená přírůstkem meziměsíčního indexu spotřebitelských cen v České republice v říjnu 2003: 0,1 %
Meziroční inflace je nejdůležitějším ukazatelem inflace a měří se pomocí meziročního indexu spotřebitelských cen, tedy jako cenová hladina ve sledovaném (běžném) období vůči stejnému období předcházejícího roku. V praxi se udává meziroční CPI měřený v jednotlivých měsících roku:
Cenová hladina ve sledovaném (běžném) měsíci
Meziroční CPI = ----------------------------------------------------------------
Cenová hladina v měsíci stejného jména minulého roku
To znamená, že hodnota meziročního CPI v srpnu 2001 se vypočítá jako cenová hladina v srpnu 2001 (čitatel) vůči cenové hladině v srpnu 2000 (jmenovatel), přičemž hodnoty v obou obdobích se zjišťují přibližně ke středu měsíce, tj. k 15.srpnu 2001 a k 15.srpnu 2000.
Míra inflace vyjádřená přírůstkem meziročního indexu spotřebitelských cen v České republice v říjnu 2003: 0,4 %
Meziměsíční inflace
Meziměsíční inflace se měří pomocí meziměsíčního indexu spotřebitelských cen, který se vypočítá jako cenová hladina ve sledovaném (běžném) měsíci vůči cenové hladině v minulém měsíci, tedy např. meziměsíční CPI v lednu 2001 se vypočítá jako cenová hladina v lednu 2001 vůči cenové hladině v prosinci 2000. (Meziměsíční CPI v únoru 2001 pak jako cenová hladina v únoru 2001 vůči cenové hladině v lednu 2001, atd.)
Míra inflace vyjádřená přírůstkem meziměsíčního indexu spotřebitelských cen v České republice v říjnu 2003: 0,1 %
Průměrná roční inflace
Průměrná roční inflace
Průměrná roční inflace se vypočítá pomocí průměrného ročního indexu spotřebitelských cen. Používá se v právních předpisech - při valorizaci starobních důchodů nebo při výpočtu úrokových sazeb na státní dluhopisy. Jde o průměrnou veličinu, měřenou jako klouzavé průměry. Vypočítá se jako průměrná cenová hladina za 12 měsíců vůči průměrné cenové hladině v předchozích 12 měsících. Průměrný roční CPI v březnu 2001 se vypočítá jako průměrná cenová hladina za měsíce duben 2000 až březen 2001 vůči průměrné cenové hladině za měsíce duben 1999 až březen 2000. Většinou se však průměrná roční inflace udává za kalendářní rok (např. leden až prosinec 2000 vůči lednu až prosinci 1999). Takto počítaná inflace se pak využívá v oblasti práva.
Míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu spotřebitelských cen v České republice na konci roku 2002: 1,8 %
Průměrná roční inflace se vypočítá pomocí průměrného ročního indexu spotřebitelských cen. Používá se v právních předpisech - při valorizaci starobních důchodů nebo při výpočtu úrokových sazeb na státní dluhopisy. Jde o průměrnou veličinu, měřenou jako klouzavé průměry. Vypočítá se jako průměrná cenová hladina za 12 měsíců vůči průměrné cenové hladině v předchozích 12 měsících. Průměrný roční CPI v březnu 2001 se vypočítá jako průměrná cenová hladina za měsíce duben 2000 až březen 2001 vůči průměrné cenové hladině za měsíce duben 1999 až březen 2000. Většinou se však průměrná roční inflace udává za kalendářní rok (např. leden až prosinec 2000 vůči lednu až prosinci 1999). Takto počítaná inflace se pak využívá v oblasti práva.
Míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu spotřebitelských cen v České republice na konci roku 2002: 1,8 %
Inflace
Inflace
Inflaci lze definovat jako ekonomickou nerovnováhu způsobující růst cen anebo, a to je v současné době častější definice, lze inflaci definovat jako růst cen. Inflaci měříme pomocí indexu spotřebitelských cen, ve zkratce CPI z anglického Consumer Price Index. Index spotřebitelských cen se měří na spotřebitelském koši, který zahrnuje zboží a služby nakupované domácnostmi.
Index obecně je ukazatel poměru dvou číselných hodnot. Cenové indexy vyjadřují poměr cenových hladin ve sledovaném období vůči danému základnímu období. Cenová hladina je vážený aritmetický průměr cen jednotlivých položek, tzv. reprezentantů.
Mimo index spotřebitelských cen existují i jiné cenové indexy. Mezi nejznámější patří index cen průmyslových výrobců (angl. zkratka IPPI nebo poněkud nepřesně PPI), který zahrnuje reprezentanty jako černé uhlí, textilní tkaniny nebo cement, index cen stavebních prací, který zahrnuje reprezentanty jako příprava staveniště, demolice nebo elektroinstalace, index cen zemědělských výrobců, který zahrnuje reprezentanty jako pšenice potravinářská, kukuřice krmná nebo odstavená selata.
Zvláštním cenovým indexem je implicitní cenový deflátor, který se používá při deflování hrubého domácího produktu.
Samotný procentní přírůstek cen je pak možno definovat jako rozdíl mezi cenovou hladinou ve sledovaném období a cenovou hladinou v základním období vydělený cenovou hladinou v základním období. Tento procentní přírůstek cen se nazývá míra inflace. Můžeme ho však snadno vypočítat jako procentní přírůstek CPI.
Míra inflace = (CPI – 1) * 100
(CPI za sledované období zmenšený o jedničku a násobený stem.)
Pozn.: Pokud je CPI měřen nikoli jako řetězový (což je více obvyklé), ale jako bázický index (což je spíše výjimečné), pak míru inflace můžeme vypočítat jako:
CPI (t) – CPI (t-1)
Míra inflace = ----------------------
CPI (t-1)
kde CPI (t) je index spotřebitelských cen ve sledovaném období měřený vůči základnímu období (t-x)
CPI (t-1) je index spotřebitelských cen v minulém období měřený vůči základnímu období (t-x)
Výsledkem je pak růst inflace mezi minulým obdobím (např. rok 1999) a sledovaným obdobím (např. rok 2000). (Základním obdobím může být např. rok 1995).
Inflaci lze definovat jako ekonomickou nerovnováhu způsobující růst cen anebo, a to je v současné době častější definice, lze inflaci definovat jako růst cen. Inflaci měříme pomocí indexu spotřebitelských cen, ve zkratce CPI z anglického Consumer Price Index. Index spotřebitelských cen se měří na spotřebitelském koši, který zahrnuje zboží a služby nakupované domácnostmi.
Index obecně je ukazatel poměru dvou číselných hodnot. Cenové indexy vyjadřují poměr cenových hladin ve sledovaném období vůči danému základnímu období. Cenová hladina je vážený aritmetický průměr cen jednotlivých položek, tzv. reprezentantů.
Mimo index spotřebitelských cen existují i jiné cenové indexy. Mezi nejznámější patří index cen průmyslových výrobců (angl. zkratka IPPI nebo poněkud nepřesně PPI), který zahrnuje reprezentanty jako černé uhlí, textilní tkaniny nebo cement, index cen stavebních prací, který zahrnuje reprezentanty jako příprava staveniště, demolice nebo elektroinstalace, index cen zemědělských výrobců, který zahrnuje reprezentanty jako pšenice potravinářská, kukuřice krmná nebo odstavená selata.
Zvláštním cenovým indexem je implicitní cenový deflátor, který se používá při deflování hrubého domácího produktu.
Samotný procentní přírůstek cen je pak možno definovat jako rozdíl mezi cenovou hladinou ve sledovaném období a cenovou hladinou v základním období vydělený cenovou hladinou v základním období. Tento procentní přírůstek cen se nazývá míra inflace. Můžeme ho však snadno vypočítat jako procentní přírůstek CPI.
Míra inflace = (CPI – 1) * 100
(CPI za sledované období zmenšený o jedničku a násobený stem.)
Pozn.: Pokud je CPI měřen nikoli jako řetězový (což je více obvyklé), ale jako bázický index (což je spíše výjimečné), pak míru inflace můžeme vypočítat jako:
CPI (t) – CPI (t-1)
Míra inflace = ----------------------
CPI (t-1)
kde CPI (t) je index spotřebitelských cen ve sledovaném období měřený vůči základnímu období (t-x)
CPI (t-1) je index spotřebitelských cen v minulém období měřený vůči základnímu období (t-x)
Výsledkem je pak růst inflace mezi minulým obdobím (např. rok 1999) a sledovaným obdobím (např. rok 2000). (Základním obdobím může být např. rok 1995).
Automatické facility
Automatické facility
Automatické facility (automatické uložení určitého balíku peněz) slouží k poskytování nebo ukládání peněz přes noc. Protože se z hlediska bank jedná o permanentní možnost uložení resp. zapůjčení peněz, vytvářejí úrokové sazby uplatňované u těchto dvou facilit koridor, v němž se pohybují krátkodobé sazby na peněžním trhu (a také dvoutýdenní repo sazba).
• Depozitní facilita poskytuje bankám možnost uložit přes noc u ČNB svou přebytečné peníze. Depozita jsou úročená diskontní sazbou, a proto zpravidla představuje dolní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu.
• Marginální zápůjční facilita poskytuje bankám možnost vypůjčit si přes noc od ČNB peníze. Finanční prostředky v rámci této facility jsou úročeny lombardní sazbou. Vzhledem k trvalému přebytku likvidních peněz je tato facilita bankami využívána minimálně. Lombardní sazba představuje horní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu.
Automatické facility (automatické uložení určitého balíku peněz) slouží k poskytování nebo ukládání peněz přes noc. Protože se z hlediska bank jedná o permanentní možnost uložení resp. zapůjčení peněz, vytvářejí úrokové sazby uplatňované u těchto dvou facilit koridor, v němž se pohybují krátkodobé sazby na peněžním trhu (a také dvoutýdenní repo sazba).
• Depozitní facilita poskytuje bankám možnost uložit přes noc u ČNB svou přebytečné peníze. Depozita jsou úročená diskontní sazbou, a proto zpravidla představuje dolní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu.
• Marginální zápůjční facilita poskytuje bankám možnost vypůjčit si přes noc od ČNB peníze. Finanční prostředky v rámci této facility jsou úročeny lombardní sazbou. Vzhledem k trvalému přebytku likvidních peněz je tato facilita bankami využívána minimálně. Lombardní sazba představuje horní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu.
Peněžní agregáty ČNB
Peněžní agregáty ČNB
Peníze jsou definovány jako peněžní agregát M1:
M1 = oběživo + netermínované vklady
Peněžní zásoba je definována peněžním agregátem M2 (M2=M1+termínované vklady):
M2 = oběživo + netermínované vklady + termínované vklady
Peníze jsou definovány jako peněžní agregát M1:
M1 = oběživo + netermínované vklady
Peněžní zásoba je definována peněžním agregátem M2 (M2=M1+termínované vklady):
M2 = oběživo + netermínované vklady + termínované vklady
Povinné minimální rezervy
Povinné minimální rezervy
Každá banka (včetně stavebních spořitelen) a pobočka zahraniční banky, která má v ČR bankovní licenci, je povinna držet na svém účtu v ČNB určitý předem stanovený objem likvidity, tzv. povinné minimální rezervy (PMR). Předepsaný objem PMR je stanoven na 2 % z primárních závazků dané banky (tj. především vkladů od nebankovních subjektů), jejichž splatnost nepřevyšuje 2 roky. Prostředky na tomto účtu až do výše předepsaného objemu PMR jsou od 12.7.2001 bankám úročeny dvoutýdenní repo sazbou ČNB (dříve úročeny nebyly).
Funkce PMR jako nástroje monetární politiky je v současné době nízká. V roce 1999 dokončila ČNB proces postupného snižování sazby PMR na úroveň 2%, která je shodná s výší sazby PMR stanovenou Evropskou centrální bankou pro banky v Evropské měnové unii (EMU).
(Sazby ČNB k 18.11.2003: diskontní: 1%, repo: 2%, lombardní: 3%)
Každá banka (včetně stavebních spořitelen) a pobočka zahraniční banky, která má v ČR bankovní licenci, je povinna držet na svém účtu v ČNB určitý předem stanovený objem likvidity, tzv. povinné minimální rezervy (PMR). Předepsaný objem PMR je stanoven na 2 % z primárních závazků dané banky (tj. především vkladů od nebankovních subjektů), jejichž splatnost nepřevyšuje 2 roky. Prostředky na tomto účtu až do výše předepsaného objemu PMR jsou od 12.7.2001 bankám úročeny dvoutýdenní repo sazbou ČNB (dříve úročeny nebyly).
Funkce PMR jako nástroje monetární politiky je v současné době nízká. V roce 1999 dokončila ČNB proces postupného snižování sazby PMR na úroveň 2%, která je shodná s výší sazby PMR stanovenou Evropskou centrální bankou pro banky v Evropské měnové unii (EMU).
(Sazby ČNB k 18.11.2003: diskontní: 1%, repo: 2%, lombardní: 3%)
Monetární politika
Monetární politika
Nástroje České národní banky v oblasti monetární politiky
ČNB rozlišuje 3 druhy nástrojů v oblasti monetární politiky: (1) operace na volném trhu, (2) automatické facility, (3) povinné minimální rezervy
Operace na volném trhu
Cílem operací na volném trhu je především usměrňovat vývoj úrokových sazeb v ekonomice. Operace na volném trhu jsou většinou prováděny ve formě repo operací (na základě dohod o zajištění peněžité pohledávky převodem dlužných cenných papírů). Z hlediska cíle a pravidelnosti lze operace na volném trhu rozdělit následovně:
• Hlavní měnový nástroj má podobu repo operací prováděných formou tenderů. Při repo operacích ČNB přijímá od bank peníze a bankám předává jako kolaterál (zajištění) dohodnuté cenné papíry. Obě strany se zároveň zavazují, že po uplynutí doby splatnosti proběhne reverzní transakce, v níž ČNB jako dlužník vrátí věřitelské bance zapůjčenou jistinu zvýšenou o dohodnutý úrok a věřitelská banka vrátí ČNB poskytnutý kolaterál. Základní doba trvání těchto operací je stanovena na 14 dní, avšak v závislosti na predikci vývoje likvidity bankovního sektoru jsou čas od času prováděny i repo operace s dobou splatnosti kratší než 14 dní. Vzhledem k systémovému přebytku peněz v bankovním sektoru slouží v současné době repo tendery pouze k jejich odčerpávání. ČNB provádí repo tendery s tzv. variabilní sazbou. To znamená, že vyhlášená repo sazba slouží jako maximální limitní sazba, za kterou mohou být banky v repo tenderu uspokojovány. Nabídky bank jsou vypořádány podle americké aukční procedury, tj. ČNB přijme přednostně nabídky požadující nejnižší úrokovou sazbu.
• Nástroje jemného ladění (devizové operace, operace s cennými papíry) používá ČNB ad hoc zejména v případech nečekaných krátkodobých výkyvů v likviditě trhu, kdy je ohrožena stabilita vývoje úrokových sazeb. Použití těchto nástrojů je v praxi spíše výjimečné.
Nástroje České národní banky v oblasti monetární politiky
ČNB rozlišuje 3 druhy nástrojů v oblasti monetární politiky: (1) operace na volném trhu, (2) automatické facility, (3) povinné minimální rezervy
Operace na volném trhu
Cílem operací na volném trhu je především usměrňovat vývoj úrokových sazeb v ekonomice. Operace na volném trhu jsou většinou prováděny ve formě repo operací (na základě dohod o zajištění peněžité pohledávky převodem dlužných cenných papírů). Z hlediska cíle a pravidelnosti lze operace na volném trhu rozdělit následovně:
• Hlavní měnový nástroj má podobu repo operací prováděných formou tenderů. Při repo operacích ČNB přijímá od bank peníze a bankám předává jako kolaterál (zajištění) dohodnuté cenné papíry. Obě strany se zároveň zavazují, že po uplynutí doby splatnosti proběhne reverzní transakce, v níž ČNB jako dlužník vrátí věřitelské bance zapůjčenou jistinu zvýšenou o dohodnutý úrok a věřitelská banka vrátí ČNB poskytnutý kolaterál. Základní doba trvání těchto operací je stanovena na 14 dní, avšak v závislosti na predikci vývoje likvidity bankovního sektoru jsou čas od času prováděny i repo operace s dobou splatnosti kratší než 14 dní. Vzhledem k systémovému přebytku peněz v bankovním sektoru slouží v současné době repo tendery pouze k jejich odčerpávání. ČNB provádí repo tendery s tzv. variabilní sazbou. To znamená, že vyhlášená repo sazba slouží jako maximální limitní sazba, za kterou mohou být banky v repo tenderu uspokojovány. Nabídky bank jsou vypořádány podle americké aukční procedury, tj. ČNB přijme přednostně nabídky požadující nejnižší úrokovou sazbu.
• Nástroje jemného ladění (devizové operace, operace s cennými papíry) používá ČNB ad hoc zejména v případech nečekaných krátkodobých výkyvů v likviditě trhu, kdy je ohrožena stabilita vývoje úrokových sazeb. Použití těchto nástrojů je v praxi spíše výjimečné.
Ostatní směry
Monetarismus
Monetaristé považují inflaci za jednoznačně škodlivou. A to i v případě, že růst inflace souvisí se snahou obnovit ekonomický růst. Inflace je podle monetaristů čistě peněžní jev, který souvisí s množstvím peněz v oběhu. Doporučují proto, zaměřit se na řízení množství peněz v oběhu. Množství peněz v oběhu se definuje pomocí peněžních agregátů. V České republice je nejdůležitější peněžní agregát M2 (peněžní zásoba).
Škola strany nabídky
Zaměřuje svoji pozornost na nabídkovou stranu – nabídku výrobních faktorů jako je práce a peníze. Nejznámějším přestavitelem této školy je Artur B. Laffer.
Lafferova křivka zachycuje vztah mezi mírou zdanění a daňovým výnosem. Na horizontální ose se vynáší míra zdanění v procentech a na vertikální ose daňový výnos v měnové jednotce, např. v korunách. Vychází z předpokladu, že daňový výnos roste pouze po určitou míru zdanění. Od této určité míry zdanění už daňová zátěž působí kontraproduktivně, ekonomická aktivita ustává, případně ekonomika přechází do tzv. šedé ekonomiky. Lafferova křivka začíná tedy v nule, tj. při nulové míře zdanění je nulový daňový výnos, při určité míře zdanění dosáhne daňový výnos vrcholu a od této určité míry zdanění daňový výnos začíná klesat a při stoprocentním zdanění je opět nulový.
Monetaristé považují inflaci za jednoznačně škodlivou. A to i v případě, že růst inflace souvisí se snahou obnovit ekonomický růst. Inflace je podle monetaristů čistě peněžní jev, který souvisí s množstvím peněz v oběhu. Doporučují proto, zaměřit se na řízení množství peněz v oběhu. Množství peněz v oběhu se definuje pomocí peněžních agregátů. V České republice je nejdůležitější peněžní agregát M2 (peněžní zásoba).
Škola strany nabídky
Zaměřuje svoji pozornost na nabídkovou stranu – nabídku výrobních faktorů jako je práce a peníze. Nejznámějším přestavitelem této školy je Artur B. Laffer.
Lafferova křivka zachycuje vztah mezi mírou zdanění a daňovým výnosem. Na horizontální ose se vynáší míra zdanění v procentech a na vertikální ose daňový výnos v měnové jednotce, např. v korunách. Vychází z předpokladu, že daňový výnos roste pouze po určitou míru zdanění. Od této určité míry zdanění už daňová zátěž působí kontraproduktivně, ekonomická aktivita ustává, případně ekonomika přechází do tzv. šedé ekonomiky. Lafferova křivka začíná tedy v nule, tj. při nulové míře zdanění je nulový daňový výnos, při určité míře zdanění dosáhne daňový výnos vrcholu a od této určité míry zdanění daňový výnos začíná klesat a při stoprocentním zdanění je opět nulový.
Škola veřejné volby
Škola veřejné volby
Chováním jednotlivých subjektů ve veřejné oblasti se zabývá škola veřejné volby. K veřejné oblasti přistupuje obdobně jako k trhu. V tomto případě však nejde o trh se zbožím a službami, ale o trh politický, na kterém působí občané (voliči, spotřebitelé veřejných statků a daňoví poplatníci) a politici (zástupci občanů). Vedle těchto dvou hlavních skupin působí na politickém trhu další důležité skupiny jako jsou nátlakové skupiny a byrokraté. Škola veřejné volby se soustředí na zájem jednotlivce, který je podle této školy podstatou jednání jednotlivých subjektů, zatímco takové pojmy jako veřejný zájem a veřejné blaho jsou druhořadé. Zájmem politika je především být zvolen, podle toho tvoří svůj volební program, teprve po tomto hlavním zájmu je jeho vnitřní ideové přesvědčení. Nejznámějším představitelem školy veřejné volby je James Buchanan. Především s jeho jménem je spojena teorie dobývání renty – získávání výhod (např. ve formě dovozních omezení) na úkor ostatních. Buchanan také dále propracoval teorii racionální ignorance – volič ocení nejvíce výhody, které se ho přímo dotýkají, neuvědomuje si (ignoruje) nepříznivý dopad udělení těchto výhod na ostatní (zemědělec ocení dotace do zemědělství, nerozpozná však škodlivé účinky deficitu státního rozpočtu, které poskytování těchto dotací způsobí). Teorii byrokracie rozpracoval William Niskanen – zájmem byrokrata je udržet si pravidelný plat, vliv, moc a společenské postavení. Následkem toho se byrokracie snaží udržet co největší rozpočet pro své úřady. Další jev, kterým se škola veřejné volby zabývá, je logrolling (tzv. jánabráchismus), který se projevuje ve vzájemné podpoře reprezentantů voličů (poslanců), kterou projevují vzájemně pro své návrhy. Poslanec X podpoří svým hlasem výstavbu nové mateřské školky ve volebním obvodu poslance Y, poslanec Y na oplátku podpoří nový pavilon nemocnice ve volebním obvodu poslance X. A konečně teorém středového voliče (voliče mediána) dokazuje potřebu orientace politiků na voliče, kteří jsou uprostřed mezi vyhraněnými politickými idejemi (pravicí a levicí), pokud politikové chtějí vyhrát volby. Tolik krátce některé prvky ze školy veřejné volby.
Chováním jednotlivých subjektů ve veřejné oblasti se zabývá škola veřejné volby. K veřejné oblasti přistupuje obdobně jako k trhu. V tomto případě však nejde o trh se zbožím a službami, ale o trh politický, na kterém působí občané (voliči, spotřebitelé veřejných statků a daňoví poplatníci) a politici (zástupci občanů). Vedle těchto dvou hlavních skupin působí na politickém trhu další důležité skupiny jako jsou nátlakové skupiny a byrokraté. Škola veřejné volby se soustředí na zájem jednotlivce, který je podle této školy podstatou jednání jednotlivých subjektů, zatímco takové pojmy jako veřejný zájem a veřejné blaho jsou druhořadé. Zájmem politika je především být zvolen, podle toho tvoří svůj volební program, teprve po tomto hlavním zájmu je jeho vnitřní ideové přesvědčení. Nejznámějším představitelem školy veřejné volby je James Buchanan. Především s jeho jménem je spojena teorie dobývání renty – získávání výhod (např. ve formě dovozních omezení) na úkor ostatních. Buchanan také dále propracoval teorii racionální ignorance – volič ocení nejvíce výhody, které se ho přímo dotýkají, neuvědomuje si (ignoruje) nepříznivý dopad udělení těchto výhod na ostatní (zemědělec ocení dotace do zemědělství, nerozpozná však škodlivé účinky deficitu státního rozpočtu, které poskytování těchto dotací způsobí). Teorii byrokracie rozpracoval William Niskanen – zájmem byrokrata je udržet si pravidelný plat, vliv, moc a společenské postavení. Následkem toho se byrokracie snaží udržet co největší rozpočet pro své úřady. Další jev, kterým se škola veřejné volby zabývá, je logrolling (tzv. jánabráchismus), který se projevuje ve vzájemné podpoře reprezentantů voličů (poslanců), kterou projevují vzájemně pro své návrhy. Poslanec X podpoří svým hlasem výstavbu nové mateřské školky ve volebním obvodu poslance Y, poslanec Y na oplátku podpoří nový pavilon nemocnice ve volebním obvodu poslance X. A konečně teorém středového voliče (voliče mediána) dokazuje potřebu orientace politiků na voliče, kteří jsou uprostřed mezi vyhraněnými politickými idejemi (pravicí a levicí), pokud politikové chtějí vyhrát volby. Tolik krátce některé prvky ze školy veřejné volby.
Keynesiánství, Ostatní směry
Keynesiánství
(viz např. Blažek, J. Základy ekonomie, 2.vyd., Brno : MU – Doplněk, 2002
nebo Fuchs, K. – Lisý, J.: Dějiny ekonomických teorií pro právníky, 1.vyd., Brno : MU, 2002
nebo Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení, 2.vyd., Praha : C.H.Beck, 2001)
Ostatní směry
Rakouská škola
Záběr této školy překračoval hranice ekonomie. Představitelé rakouské školy (především pak Fridrich August von Hayek) se zaměřili na rozsáhlou kritiku socialismu a kolektivismu nejen z pozic ekonomických, ale i sociologických, psychologických a také právních.
V ryze ekonomické oblasti je jedním z jejích hlavních přínosů prohloubení teorie hospodářských cyklů.
Poněkud nezávislé postavení v rámci Rakouské školy si vybudoval Joseph Alois Schumpeter, který přišel s teorií podnikatele jako inovátora. Inovace ve formě nových technologií, organizačních změn, atd. jsou „motorem“ hospodářské konjunktury. Recese pak podle Schumpetera není škodlivým jevem, nýbrž jevem ozdravným, při kterém dochází k odbourávání špatných investic. Po depresi nastává prostor pro nové investice do inovací, které opět navodí hospodářský růst.
(viz např. Blažek, J. Základy ekonomie, 2.vyd., Brno : MU – Doplněk, 2002
nebo Fuchs, K. – Lisý, J.: Dějiny ekonomických teorií pro právníky, 1.vyd., Brno : MU, 2002
nebo Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení, 2.vyd., Praha : C.H.Beck, 2001)
Ostatní směry
Rakouská škola
Záběr této školy překračoval hranice ekonomie. Představitelé rakouské školy (především pak Fridrich August von Hayek) se zaměřili na rozsáhlou kritiku socialismu a kolektivismu nejen z pozic ekonomických, ale i sociologických, psychologických a také právních.
V ryze ekonomické oblasti je jedním z jejích hlavních přínosů prohloubení teorie hospodářských cyklů.
Poněkud nezávislé postavení v rámci Rakouské školy si vybudoval Joseph Alois Schumpeter, který přišel s teorií podnikatele jako inovátora. Inovace ve formě nových technologií, organizačních změn, atd. jsou „motorem“ hospodářské konjunktury. Recese pak podle Schumpetera není škodlivým jevem, nýbrž jevem ozdravným, při kterém dochází k odbourávání špatných investic. Po depresi nastává prostor pro nové investice do inovací, které opět navodí hospodářský růst.
Neoklasická škola (marginalisté, lausannská škola, cambridgeská škola)
Neoklasická škola (marginalisté, lausannská škola, cambridgeská škola)
Marginalisté přinesli zásadní změnu pohledu na ekonomii tím, že se zaměřili na poptávkovou stranu trhu – tím se do jejich zorného pole místo kapitalisty dostal spotřebitel jako ústřední postava trhu. Marginalisté začali pracovat s omezenými zdroji a zabývali se jejich alokací, na rozdíl od klasiků, kteří se zaměřovali na růst zdrojů. Položili základy moderní ekonomické analýzy především tím, že začali pracovat s mezními veličinami. Odtud také jejich název (marginální = mezní). Podstatná část dnes používané ekonomické analýzy byla vytvořena marginalisty.
Sloučením nových marginalistických teorií s idejemi klasiků vznikla neoklasická škola.
(více viz např. Blažek, J. Základy ekonomie, 2.vyd., Brno : MU – Doplněk, 2002
nebo Fuchs, K. – Lisý, J.: Dějiny ekonomických teorií pro právníky, 1.vyd., Brno : MU, 2002
nebo Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení, 2.vyd., Praha : C.H.Beck, 2001)
Marginalisté přinesli zásadní změnu pohledu na ekonomii tím, že se zaměřili na poptávkovou stranu trhu – tím se do jejich zorného pole místo kapitalisty dostal spotřebitel jako ústřední postava trhu. Marginalisté začali pracovat s omezenými zdroji a zabývali se jejich alokací, na rozdíl od klasiků, kteří se zaměřovali na růst zdrojů. Položili základy moderní ekonomické analýzy především tím, že začali pracovat s mezními veličinami. Odtud také jejich název (marginální = mezní). Podstatná část dnes používané ekonomické analýzy byla vytvořena marginalisty.
Sloučením nových marginalistických teorií s idejemi klasiků vznikla neoklasická škola.
(více viz např. Blažek, J. Základy ekonomie, 2.vyd., Brno : MU – Doplněk, 2002
nebo Fuchs, K. – Lisý, J.: Dějiny ekonomických teorií pro právníky, 1.vyd., Brno : MU, 2002
nebo Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení, 2.vyd., Praha : C.H.Beck, 2001)
Socialismus a marxismus
Socialismus a marxismus
Zastánci socialismu odmítají kapitalismus jako nespravedlivý společenský systém a prosazují kolektivní vlastnictví.
Asociacionisté prosazovali hospodářské komunity – asociace, jako základní hospodářskou jednotku v kolektivním vlastnictví. Asociacionisté se domnívali, že tyto asociace zvítězí v hospodářské soutěži nad soukromými podnikateli (kapitalisty) tím, že práce v asociacích bude pro dělníky více motivující.
Anarchisté se domnívali (a stále domnívají), stejně jako asociacionisté, že základem hospodářství by měly být společné komuny. Avšak obě skupiny se liší svým pohledem na stát. Anarchisté ho považují za zbytečný, ne-li škodlivý.
Henri de Saint-Simon se zabýval tím, co později bylo nazváno sociálním inženýrstvím. Toto sociální inženýrství dobře vystihuje funkce a složení tzv. Newtonovy rada, což měl být orgán, který nahradí vládu a parlament. NR se měla skládat ze tří komor: první komora měla být složena z 200 inženýrů a 100 umělců. Druhá komora se měla skládat ze 100 biologů, 100 matematiků a 100 fyziků. Třetí komora pak z velkých podnikatelů. Simon dále podrobně rozebíral pravomoci jednotlivých komor. Na rozdíl od předchozích dvou směrů Simon prosazoval státní centrální plánování. Politika se měla stát vědou.
Radikální podobu socialismu vytvořil Karl Marx. Spojil existenci soukromého vlastnictví s vykořisťováním. Podle Marxe dělník vytváří nadhodnotu, kterou nedostane zaplacenu a kterou si přivlastní kapitalista. V dalším vývoji (tj. po vydání prvního dílu Kapitálu v 60.letech 19.století) mělo docházet k větší a větší akumulaci kapitálu v rukou stále užší skupiny kapitalistů, oproti tomu dělníci měli být stále chudí a žít na hranici životního minima. Marxovy teze se nesplnily především z následujících důvodů: zvyšovala se poptávka po kvalifikované práci, tím rostl počet kvalifikovaných a lépe placených dělníků, navíc začala vznikat střední třída, která začínala být relativně majetná.
Zastánci socialismu odmítají kapitalismus jako nespravedlivý společenský systém a prosazují kolektivní vlastnictví.
Asociacionisté prosazovali hospodářské komunity – asociace, jako základní hospodářskou jednotku v kolektivním vlastnictví. Asociacionisté se domnívali, že tyto asociace zvítězí v hospodářské soutěži nad soukromými podnikateli (kapitalisty) tím, že práce v asociacích bude pro dělníky více motivující.
Anarchisté se domnívali (a stále domnívají), stejně jako asociacionisté, že základem hospodářství by měly být společné komuny. Avšak obě skupiny se liší svým pohledem na stát. Anarchisté ho považují za zbytečný, ne-li škodlivý.
Henri de Saint-Simon se zabýval tím, co později bylo nazváno sociálním inženýrstvím. Toto sociální inženýrství dobře vystihuje funkce a složení tzv. Newtonovy rada, což měl být orgán, který nahradí vládu a parlament. NR se měla skládat ze tří komor: první komora měla být složena z 200 inženýrů a 100 umělců. Druhá komora se měla skládat ze 100 biologů, 100 matematiků a 100 fyziků. Třetí komora pak z velkých podnikatelů. Simon dále podrobně rozebíral pravomoci jednotlivých komor. Na rozdíl od předchozích dvou směrů Simon prosazoval státní centrální plánování. Politika se měla stát vědou.
Radikální podobu socialismu vytvořil Karl Marx. Spojil existenci soukromého vlastnictví s vykořisťováním. Podle Marxe dělník vytváří nadhodnotu, kterou nedostane zaplacenu a kterou si přivlastní kapitalista. V dalším vývoji (tj. po vydání prvního dílu Kapitálu v 60.letech 19.století) mělo docházet k větší a větší akumulaci kapitálu v rukou stále užší skupiny kapitalistů, oproti tomu dělníci měli být stále chudí a žít na hranici životního minima. Marxovy teze se nesplnily především z následujících důvodů: zvyšovala se poptávka po kvalifikované práci, tím rostl počet kvalifikovaných a lépe placených dělníků, navíc začala vznikat střední třída, která začínala být relativně majetná.
Klasická politická ekonomie (Klasická škola)
David Ricardo byl vedle Adama Smithe nejvýznamnějším představitelem klasické politické ekonomie. Výrazně přispěl k rozvoji ekonomického myšlení svojí definicí pracovní teorie hodnoty. Podle této teorie je hodnota zboží odvozena od práce, která je do něho vložena. Na kapitál v podobě výrobních prostředků (stroje, budovy) se Ricardo díval také jako na dřívější práci, která je do tohoto kapitálu vložena. Ricardo také rozpracoval teorii diferenční renty. Podle ní je renta rozdílná podle toho, jak výnosná je daná půda. V oblasti mezinárodní dělby práce navázal Ricardo na Smithe, když dokázal, že obchodovat se vyplatí i zemím, z nichž jedna vyrábí oba dva druhy zboží s menšími náklady a druhá s většími. Ricardo vyšel z toho, že poměr nákladů v těchto dvou druzích zboží není stejný, ale různý. Pak jedna země má komparativní výhodu v jednom zboží a druhá v druhém.
Příklad: Výroba obilí a masa v zemi A a v zemi B
Tabulka udává množství obilí nebo masa, které vyprodukuje 1 zemědělec za 1 hodinu práce
Obilí /kg/ Maso /kg/
Země A 5 2
Země B 1 1
Z příkladu vidíme, že země A je výkonnější, jak ve výrobě obilí, tak i ve výrobě masa. Přesto se zemi B vyplatí vyrábět a vyvážet maso, protože země A je ve výrobě masa pouze dvakrát výkonnější, zatímco ve výrobě obilí je pětkrát výkonnější. Neboli se také dá říci, že země B vyrábí obilí i maso se stejnými náklady, zatímco země A vyrábí maso s dvaapůlkrát vyššími náklady než obilí. V tomto spočívá komparativní výhoda země B vůči zemi A.
Důkaz: Podle Ricarda se hodnota zboží odvozuje od vložené práce. V zemi A se tedy obilí bude směňovat za maso v poměru 5:2, v zemi 1:1. Bude-li země B vyvážet maso, pak na trhu v zemi A získá za 1 kg masa 2,5 kg obilí. Což je 2,5 krát více, než kdyby si obilí vyráběla sama. Obdobně když země A vyveze obilí do země B, získá za něj 2,5 krát více masa, než kdyby maso vyráběla sama.
Nassau W. Senior pokročil v ekonomickém myšlení ve vztahu kapitálu a úroku, když ospravedlnil úrok jako odměnu za abstinenci věřitele. Abstinencí je myšlena abstinence od spotřeby neboli odložení této spotřeby do budoucna.
Příklad: Výroba obilí a masa v zemi A a v zemi B
Tabulka udává množství obilí nebo masa, které vyprodukuje 1 zemědělec za 1 hodinu práce
Obilí /kg/ Maso /kg/
Země A 5 2
Země B 1 1
Z příkladu vidíme, že země A je výkonnější, jak ve výrobě obilí, tak i ve výrobě masa. Přesto se zemi B vyplatí vyrábět a vyvážet maso, protože země A je ve výrobě masa pouze dvakrát výkonnější, zatímco ve výrobě obilí je pětkrát výkonnější. Neboli se také dá říci, že země B vyrábí obilí i maso se stejnými náklady, zatímco země A vyrábí maso s dvaapůlkrát vyššími náklady než obilí. V tomto spočívá komparativní výhoda země B vůči zemi A.
Důkaz: Podle Ricarda se hodnota zboží odvozuje od vložené práce. V zemi A se tedy obilí bude směňovat za maso v poměru 5:2, v zemi 1:1. Bude-li země B vyvážet maso, pak na trhu v zemi A získá za 1 kg masa 2,5 kg obilí. Což je 2,5 krát více, než kdyby si obilí vyráběla sama. Obdobně když země A vyveze obilí do země B, získá za něj 2,5 krát více masa, než kdyby maso vyráběla sama.
Nassau W. Senior pokročil v ekonomickém myšlení ve vztahu kapitálu a úroku, když ospravedlnil úrok jako odměnu za abstinenci věřitele. Abstinencí je myšlena abstinence od spotřeby neboli odložení této spotřeby do budoucna.
Klasická politická ekonomie (Klasická škola)
John Stuart Mill byl pokračovatelem Ricardových myšlenek. Rozpracoval teorii hodnoty tak, že rozdělil zboží do tří skupin. První skupinu tvořilo vzácné zboží (s fixní nabídkou), druhou skupinu průmyslové výrobky, jejichž nabídku lze zvyšovat při konstantních nákladech a třetí skupinu tvořily výrobky, především zemědělské, jejichž nabídku lze zvyšovat pouze při rostoucích nákladech
Klasická politická ekonomie (Klasická škola)
Thomas R. Malthus se nejvíce proslavil svou populační teorií. Malthus přišel s černou vizí vývoje lidské společnosti. Domníval se, že růst počtu obyvatel bude rychlejší než růst zemědělské produkce, a tak nastane doba, kdy země nebude schopna uživit své obyvatele. Malthus se domníval, že až nastane tato doba, vypukne hladomor. V pozdějším období svůj názor změnil tak, že může působit morální sebekontrola, v rámci které lidé sami omezí počet potomků tak, aby nedošlo k hladomoru. V souvislosti s populační teorií Malthus definoval zákon klesajících výnosů, podle kterého každá další jednotka investovaného kapitálu již nepřinese tak velký výnos jako investovaná jednotka předchozí.
Jean B. Say byl nejvýznamnějším představitelem francouzské odnože klasické politické ekonomie. Na rozdíl od anglických klasiků nepovažoval práci za jediný zdroj bohatství. Podle Saye jsou hodnoty vytvářeny prací, půdou a kapitálem. Say považoval za primární nabídku, která následně vytvoří stejně velkou poptávku. Tato definice se nazývá Sayův zákon trhů. Tím byla odstraněna obava, že technický rozvoj může přinést nabídku, proti které nebude stát odpovídající poptávka. V rámci tohoto zákona rozpracoval neutralitu peněz. Peníze jsou pouze oběživo, jehož množství v ekonomice nemá vliv na reálnou ekonomiku.
Jean B. Say byl nejvýznamnějším představitelem francouzské odnože klasické politické ekonomie. Na rozdíl od anglických klasiků nepovažoval práci za jediný zdroj bohatství. Podle Saye jsou hodnoty vytvářeny prací, půdou a kapitálem. Say považoval za primární nabídku, která následně vytvoří stejně velkou poptávku. Tato definice se nazývá Sayův zákon trhů. Tím byla odstraněna obava, že technický rozvoj může přinést nabídku, proti které nebude stát odpovídající poptávka. V rámci tohoto zákona rozpracoval neutralitu peněz. Peníze jsou pouze oběživo, jehož množství v ekonomice nemá vliv na reálnou ekonomiku.
Klasická politická ekonomie (Klasická škola)
Zakladatelem klasické politické ekonomie je Adam Smith, který v roce 1776 vydal dílo Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Smith je zastáncem svobodného trhu, ve svém díle používá výraz „neviditelná ruka trhu“. Sleduje-li jednotlivec své osobní blaho, je to dobrý předpoklad pro blaho státu. Smith se zabývá dělbou práce, a to nejen uvnitř jedné země, ale i mezinárodní dělbou práce. Dokazuje, že na mezinárodním obchodě mohou vydělat obě obchodující strany, nejen ta, která má aktivní obchodní bilanci, jak se domnívali merkantilisté. Jedna země vyrábí s menšími náklady jedno zboží, druhá země vyrábí s menšími náklady zboží druhé, pokud je smění, získají tím obě dvě. Toto tvrzení se nazývá zákon absolutních výhod. Smith začal používat termíny jako kapitalisté a akumulace kapitálu, které byly před (právě v té době začínající) průmyslovou revolucí v Anglii neznámé. Označil úspory také za výdaje. To, co nespotřebuje jeden člověk, který peníze uspoří, spotřebuje jiná skupina lidí. Smith také pokračoval v hledání objektivní hodnoty (ceny) zboží. Nedokázal ji uspokojivě vysvětlit jedinou hodnotou, ale vypomohl si dvěmi hodnotami – užitnou a směnnou. Užitná hodnota se podle Smithe odvíjela od důležitosti zboží pro jednotlivce, směnná hodnota pak od nákladů vynaložených na výrobu tohoto zboží a je na užitné hodnotě nezávislá.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)