Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

7. ROZPOČET A ÚROVEŇ ROVNOVÁŽNÉ PRODUKCE

7. Rozbor státního rozpočtu, jeho příjmy a výdaje, úloha státu v soudobé ekonomice

ROZPOČET A ÚROVEŇ ROVNOVÁŽNÉ PRODUKCE
Rozpočtový přebytek (BS) je přebytek daňových příjmů vlády nad celkovými vládními výdaji (vládními nákupy zboží a služeb a transferovými platbami)
BS = TA – G – TR
Záporný rozpočtový přebytek tj. přebytek celkových vládním výdajů nad příjmy je rozpočtový deficit.

Výdaje státního rozpočtu
• Výdaje vlády, resp. vládních institucí a institucí veřejné správy na nákup statků a služeb potřebných k produkci veřejných statků
• Výdaje na transferové platby a subvence
• Výdaje státu v podobě plateb na úhradu půjček (přímé = půjčky banka, dále nákup a prodej státních obligací)

Příjmy státního rozpočtu
• Daně
• Příjmy z prodeje statků a sužeb
• Příjmy z půjček

DANĚ
Celkové daně značíme T, tvoří je autonomní daně (TA), tj. daně nezávislé na důchodu. Důchodová daň se mění s úrovní důchodu, tj. t*Y. Sazba důchodové daně znamená, že určitá část důchodu musí být odvedena ve formě daní do rozpočtu. Předpokládáme že t je konstantní.
T = TA + tY
Jestliže se sazba důchodové daně nemění, pak se nemění mezní sklon ke zdanění se změnou důchodu. Zvyšuje-li se důchod, daň plynoucí z tohoto titulu se zvyšuje proporcionálně. Dělíme-li rovnici důchodem (Y):
T/Y = TA/Y + t, kde T/Y je průměrná míra zdanění, t je mezní sklon (míra) zdanění. Jestliže TA = 0, potom průměrná míra zdanění se rovná mezní míře zdanění a celkové daně jsou proporcionální důchodu. Jestliže TA > 0, potom roste-li důchod, klesá TA/Y, takže klesá i průměrná míra zdanění (podíl celkových daní na důchodu klesá), tj. daně jsou regresivní. Jestliže TA < 0, pak roste-li důchod, průměrná míra zdanění se zvyšuje, podíl celkových daní na důchodu roste a daně jsou progresivní.

Předpoklad: TA = 0. Potom BS = T – G – TR
BS = tY – G – TR
Z rovnice plyne, že rozpočtový přebytek (deficit) je funkcí důchodu při daném G, TR a t. Velikost rozpočtového přebytku (deficitu) je tedy ovlivňována jednak úrovní rovnovážné produkce, jakož i komponentami vládní fiskální politiky – vládními nákupy zboží a služeb, transferovými platbami a sazbou proporcionální důchodové daně.
Jsou-li v recesi nízké soukromé autonomní výdaje v důsledku spotřebitelského a podnikatelského pesimismu, je úroveň rovnovážné produkce nízká a nízké jsou i příjmy vlády a rozpočet vykazuje deficit nebo pokles přebytku, protože celkové vládní výdaje převyšují daňové příjmy (současně při poklesu zaměstnanosti rostou transferové platby v důsledku růstu podpor v nezaměstnanosti). Naopak při růstu soukromých autonomních výdajů v expanzi se rozpočtový deficit snižuje nebo vzniká přebytek protože daňové příjmy převyšují celkové vládní výdaje.

Přímka BS je přímkou rozpočtového přebytku (deficitu) která ukazuje kombinace úrovní rozpočtového přebytku (deficitu) a úrovní důchodu, jež jsou kompatibilní s daným objeme celkových vládních výdajů a se sazbou důchodové daně.
Sklon přímky BS je dán sazbou důchodové daně. Přímka BS je rostoucí, protože s růstem Y se zvyšují daňové příjmy a snižuje se deficit. Čím vyšší je sazba důchodové daně tím strmější je křivka BS a naopak.


Existují tři způsoby snížení rozpočtového deficitu:
1. zvýšení skutečné produkce a její přiblížení k potenciálnímu produktu, což znamená posun na přímce BS doprava
2. snížení celkových vládních výdajů, což znamená vertikální posun BS
3. zvýšení sazby důchodové daně, BS bude strmější a při daných vládních výdajích povedou vyšší daňové příjmy ke snížení deficitu.

Strukturální přebytek (deficit) – rozpočtový přebytek (deficit) při plné míře zaměstnanosti, tedy na úrovni potenciálního produktu. BS* = tY* - G – TR
Cyklický přebytek (deficit) – rozdíl mezi skutečným deficitem (přebytkem) a rozpočtovým deficitem (přebytkem) při plné zaměstnanosti. Jestliže je Y pod Y*, strukturální přebytek je vyšší než skutečný a naopak. Protože se v recesi výnosy daní snižují, cyklický deficit se zvyšuje. Ve fázi expanze příjmy vlády rostou a cyklický přebytek se zvyšuje.

EKONOMICKÉ FUNKCE STÁTU
1. Zvýšení efektivnosti v alokaci výrobních faktorů prostřednictvím tržního mechanismu. Tato činnost státu má svůj makro i mikroekonomický aspekt. V prvém případě může působení státu nabýt podoby strukturální (odvětvové) politiky, ve druhém případě protimonopolní regulace. (efektivita ekonomiky řízené trhem se snižuje, jestliže je dokonalá konkurence zaměněna konkurencí nedokonalou. Trh také nepůsobí efektivně, jestliže se v ekonomice vyskytují externality.)

2. Ovlivnění rozdělení důchodů. Společnost nemusí považovat rozdělení příjmů které se vytvořilo na trzích, za přijatelné. Svými nástroji může stát přerozdělovat důchody tržních subjektů a měnit tak jejich postavení na trhu produktů i na trhu VF. Tato činnost mění výrazně nejen pozici jednotlivých tržních subjektů a situaci na dílčích trzích (mikro aspekt), ale i vzájemné postavení jednotlivých sektorů (makro aspekt).

3. Stabilní rozvoj národního hospodářství. Státní orgány podporují a rozvíjejí schopnosti tržního mechanismu překonávat národohospodářské poruchy vzniklé uvnitř ekonomiky i mimo ní (např. cenové výkyvy, výkyvy v objemu vyrobené produkce, apod.) Stát případně tržnímu mechanismu napomáhat překonávat poruchy a vracet se do rovnovážného stavu. Může se v tomto případě jednat např. o politiku ekonomického růstu, krátkodobou stabilizační politiku, apod. Jde tudíž o převážně makroekonomickou činnost státu.

Státní orgány plní současně všechny tři úkoly, tj. působí na efektivnost hospodářství, na stabilní rozvoj ekonomiky a ovlivňují rozdělování důchodů ve společnosti.


V rámci národní ekonomiky sledují státní orgány dva základní stabilizační cíle.
1. Zajištění cenové stability. Vlády obvykle neočekávají naprostou strnulost cen na všech trzích, ale snaží se změny minimalizovat a zabránit neočekávaným cenovým šokům.
2. Podpora zaměstnanosti. Nejde zde o plnou, 100% zaměstnanost, ale o udržení nezaměstnanosti na úrovni, která se blíží přirozené míře nezaměstnanosti.

Podmínkou úspěšného splnění obou cílů jsou opatření, která mají působit na růst reálného produktu. Produkt by měl růst rovnoměrně a takovým tempem, aby byla zajištěna cenová stabilita a dostatečná zaměstnanost.
Další podmínkou dostatečné zaměstnanosti a cenové stability je rovnovážnost vztahů národního hospodářství se zahraničím. Státní orgány působí na rovnováhu platební bilance a stabilitu měnových kursů tak, aby jejich dlouhodobý vývoj neohrožoval plnění obou výše uvedených základních cílů.

NÁSTROJE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY
1) monetární politika
2) fiskální politika
3) důchodová politika
4) vnější obchodní a měnová politika

Vestavěné stabilizátory
- progresivní daň z příjmu
- pojištění v nezaměstnanosti
- státní výkup zemědělských přebytků
- subvence k cenám zemědělské produkce

6. Příčiny inflace

6. Příčiny inflace a jednotlivé její formy, důsledky

-vývoj cenové hladiny měříme pomocí implicitního cenového deflátoru a explicitních cenových indexů
-úroveň cenové hladiny závisí : přímo úměrně na množství peněz v ekonomice a rychlosti obratu peněz, nepřímo úměrně na velikosti reálného produktu (předpoklad: rychlost peněz se nemění)
Inflace je definována jako projev ekonomické nerovnováhy, jehož vnějším znakem je právě růst cenové hladiny. Pokud dochází k poklesu cenové hladiny, označuje se tento proces jako deflace.
K vyjádření velikosti inflace se používají cenové indexy. Nejčastěji se měří míra inflace r, kterou lze vypočítat podle vzorce: r = (CPIt+1 – CPIt) / CPIt * 100

1.poptávková inflace
-má prvotní zdroj (generátor) na straně agregátní poptávky (její nadměrný růst)
Příčiny nadměrného růstu AD:
1. úsilí trvaleji udržovat míru nezaměstnanosti pod přirozenou mírou nezaměstnanosti (tj. udržovat Y trvaleji nad Y*)
2. výrazné a trvalé vládní rozpočtové deficity, jež – nemohou-i být financovány emisí obligací a jejich prodejem na finančním, resp. kapitálovém trhu (ať z jakýchkoliv příčin, např. z příčin jeho nedostatečné absorbce) – jsou kryty emisí, resp. „tištěním“ peněz.

Motorem, který pohání poptávkovou inflaci tedy je buď nadměrně expanzivní (inflační) monetární politika nebo nadměrně expanzivní fiskální politika. V obou případech je inflace (zřetelně pak vysoká míra inflace, resp. pádivá inflace a zejména pak hyperinface) spojena s rychlým růstem peněžní nabídky (zásoby) a v tomto smyslu je poptávková (i nabídková) inflace „vždy a všude peněžním jevem“. (M. Friedman)

Proč nepřetržitá nadměrná akcelerace AD vede k neustálému zvyšování agregátní cenové hladiny, tedy generuje inflaci?
Výchozí situace: ekonomika v rovnováze, AD1 protíná SAS 1 na úrovni Y*, tj. při plné zaměstnanosti. Index nominálních mez W 1 = 1,00. Index reálných mezd W1/P1 = 1,00. Ve výchozím bodě se míra skutečné inflace rovná 0%. I očekávaná (anticipovaná) inflace, na níž jsou založeny dlouhodobé mzdové dohody mezi firmami a pracovníky, resp. odbory, se rovná skutečné inflaci, tj. 0%.
V důsledku fiskální či monetární expanze dojde k posunu AD 1 na AD2. Ekonomika změní bod rovnováhy (AD2 s SAS 1). Tím vzroste produkce oproti Y*. Současně se zvýší P na P2. Dojde k poklesu reálných mezd. Není zde dlouhodobá rovnováha, neboť došlo k poklesu W/P oproti výchozímu období, kdy byly W a W/P konstituovány a mzdové dohody uzavřeny za předpokladu, že inflace 0%. Jakmile to pracovníci poznají, budou žádat zvýšení nominální mzdy úměrně cenové hladině. Zakotví tedy míru očekávané inflace předem do mzdových sazeb. Tím dojde k růstu mzdových nákladů firem a k posunu SAS1 na SAS2 která se protne s AD2 a Y se sníží. V dalším přizpůsobovacím procesu by se postupně vrátilo na Y*. Produkce a zaměstnanost začne při jednorázovém zvýšení AD fluktuovat.
Zamezit fluktuaci produkce a udržet úroveň produkce nad Y*, tj. pod přirozenou mírou nezaměstnanosti ze tak, že zvýšení AD se nebude realizovat jednorázově, ale že dojde k permanentnímu zvyšování AD, tj. k její permanentní akceleraci. AD2 na AD3. Opět se zvýší cenový index na P3.
Křivka SP vyjadřuje takové kombinace úrovní, resp. tempa růstu produkce a míry inflace, které jsou kompatibilní s danou (neměnnou) očekávanou mírou inflace : podél křivky SP je míra očekávané inflace neměnná. Rozšířená Phillipsova křivka – vztah míry inflace a míry růstu produktu.
Křivka LPC je dlouhodobá Phillipsova křivka, je vertikální a body na ní jsou body, za nichž jsou si míry skutečné inflace a očekávané inflace rovny.
• Ekonomika napravo od LPC – skutečná > očekávaná - očekávaná inflace poroste
• Ekonomika vlevo od LPC skutečná < očekávaná - očekávaná inflace se sníží

2.nabídková inflace
-inflace tlačená náklady, prvotní generátor je na straně agregátní nabídky: tímto generátorem je růst nákladů firem vyvolaný různými příčinami – růstem nominálních mezd rychlejším než je růst produktivity práce, růstem cen energie a surovin, růstem cen ostatních služeb výrobních faktorů, depreciací měnového kurzu, která zvyšuje dovoz a tím i cenovou hladinu, aj. Jde o nepříznivé nabídkové šoky, které vedou k přímému růstu nákladů firem, vedou ke zvýšení agregátní nákladové a cenové hladiny a posunují křivku krátkodobé agregátní nabídky doleva nahoru.

V důsledku depreciace domácí měny se zvýší míra inflace a zároveň klesne úroveň reálného produktu. Neutrální politika bude udržovat nezměněné tempo růstu nominálního produktu v odezvě na nepříznivý nabídkový šok. Přizpůsobovací (akomodativní) politika zcela potlačí nepříznivý efekt snížení produkce a to tím, že tvůrci hospodářské politiky zvolí vhodné tempo růstu nominálního produktu. Potlačovací politika vede k úplnému potlačení inflačního efektu nepříznivého nabídkového šoku, tj. míra inflace zůstane úrovni výchozí pozice ekonomiky. Cenou za plné potlačení inflačního efektu je však hluboký pokles produkce pod úroveň potenciálního produktu a výrazný růst míry nezaměstnanosti.

FORMY INFLACE
1.mírná (plíživá) inflace, při níž tempo růstu cen v podstatě nepřekračuje tempo růstu výroby. Roste tudíž nominální i reálný produkt. Mírnou inflaci obvykle lidé považují za přijatelnou a nesnaží se zbavovat peněz ve prospěch reálného bohatství.

2.pádivá (cválající) inflace, kdy tempo růstu výroby již zaostává za tempem růstu cen. Peníze ztrácejí svou kupní sílu a lidé se proto snaží jich držet co nejméně. Většina kontraktů je indexována cenovým indexem nebo je vyjadřována v zahraničních měnách.

3.hyperinflace je extrémní případ inflace cválající. Tempo růstu cen je vysoké, nemá již žádnou souvislost s tempem růstu výroby. Ceny jsou vysoce nestabilní a často se mění, reálné mzdy kolísají nahoru a dolů. Peníze přestávají vykonávat své funkce, částečně dochází k barteru (přímá směna zboží).

Pokud je ekonomická nerovnováha spojena s růstem cenové hladiny, mluvíme o zjevné (otevřené) inflaci. Státní orgány mají možnost administrativními opatřeními růst cen brzdit či dokonce zastavit. Nejsou však schopny administrativně odstranit příčiny inflace. Inflace se potom projevuje jako inflace potlačená (blokovaná). Jejími projevy jsou např. vynucený růst úspor, existence nedostatkových zboží, rozvoj černého trhu, atd.trvají-li příčiny inflace a dosáhnou-li určitého rozsahu, je nutno po určité době administrativní ceny přizpůsobit a obnovit rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou. Potlačená inflace se nakonec přemění v inflaci otevřenou. V oficiálních cenových indexech není zachycen vývoj cen výrobků a služeb, které produkuje stínová ekonomika. Oficiální statistika též nemusí vybrat koš výrobků, jež přesně odpovídá struktuře spotřeby domácností. Cenové indexy potom nevyjadřují skutečný růst cenové hladiny. Zde jde o skrytou inflaci.

DŮSLEDKY INFLACE
Peněžní toky propojují celé hospodářství. Inflace, která narušuje jejich rovnováhu, tak svými důsledky zasahuje všechny části ekonomiky.

1. přerozdělovací efekt
a. Postihuje příjemce fixních důchod. Nominální výše starobních důchod, stipendií, úroků z obligací a podobných příjmů se nemění, ale jejich reálná kupní síla klesá.
b. Inflace nepříznivě ovlivňuje mzdy a platy. Reálné mzdy v mírné inflaci obvykle rostou, ale za cválající inflace se prosazuje tendence k jejich poklesu.
c. Ztrácejí věřitelé a získávají dlužníci. Pokud je míra inflace vyšší než nominální úroková mzda klesá absolutně hodnota vkladů a půjček.
d. Inflace nepostihuje vlastníky hmotných statků. Cena majetku s inflací stoupá.

2. inflace má sociální dopady
Majiteli reálných hodnot nejsou obvykle sociálně slabší skupiny obyvatelstva. Jejich životní úroveň závisí na peněžních důchodech (často fixních). Inflaci proto pociťují výrazněji než majetkově a příjmově silné skupiny obyvatelstva.

3. inflace působí na rovnováhu ekonomiky
a. Pádivá inflace sice nominálně zvyšuje poptávku, reálně ji však snižuje. Reálné snížení AD může způsobit pokles reálného produktu pod úroveň potenciálního, tj. vyvolat recesi. Mírná inflace posiluje AD úměrně růstu nabídky. Stimuluje tak výrobu a zaměstnanost.
b. Inflace mění strukturu spotřeby. Rychlejší růst cen základních životních potřeb (potraviny apod.) snižuje zdroje důchodů použitelných na jiné výrobky a služby. Změny ve struktuře spotřeby vyvolávají strukturální přesuny ve výrobě, které mohou narušit rovnováhu hospodářství.
c. Vyšší inflace v zemi oproti zahraničí posiluje při pevných měnových kursech dovozy, roste převaha nabídky nad poptávkou. Převaha zahraniční nabídky oslabuje podněty k ekonomickému růstu v zemi.
d. Při pohyblivých měnových kursech nerovnoměrná tempa inflace vedou k výkyvům kursů. To se projeví v rostoucí nestabilitě všech toků, které spojují zemi se zahraničím. Jejich nestabilita může ohrozit ekonomickou rovnováhu země.

Vcelku lze říci, že pádivá inflace destimuluje ekonomickou aktivitu. Obdobné účinky má i kolísavá míra mírné inflace. Mírná a očekávaná inflace působí na rovnováhu i růst pozitivně. Praktickým problémem je udržet stabilní míru inflace. Dalším problémem je odhadnout správně budoucí tempo růstu výroby a udržet míru inflace na úrovni nižší než je tempo růstu výroby. Je však otázkou, zda vláda má nést uvedená rizika a používat mírné inflace ke stimulaci ekonomického růstu.

METODY LÉČENÍ INFLACE
- metody dezinflace
- metoda cold turkey
- gradualistická metoda

5.1 Manažerské funkce

5.1 Manažerské funkce
Manažerské funkce ( činnosti, aktivity ) jsou typické úlohy, které vedoucí pracovník v procesu své řídící práce řeší. Názory na klasifikace manažerských funkcí nejsou jednotné. Podle Harolda Koontze a Heinze Wiehricha se manažerské funkce třídí na plánování, organizování, výběr a rozmístění pracovníků ( personální zajištění ) , vedení lidí a kontrolu.

1. PLÁNOVÁNÍ
- proces, ve kterém manažer formuluje cíl a cesty k jeho dosažení = cílově orientovaný rozhodovací proces, který vychází od cílů podniku a zároveň vymezuje prostředky, jak těchto cílů dosáhnout. Tvorba cílů je zejména záležitostí dialogu vrcholového vedení s představiteli nižších úrovní tak, aby se odstranily případné disproporce nebo rozpory a zjistila se reálná možnost jejich plnění.
Podnikové cíle – obecné ( maximalizace zisku, maximalizace ekonomického růstu podniku, max. příjmů, vysoká kvalita služeb, …) a specifické ( minimalizace ztrát, max. zisku z jedné konkrétní akce, max. vlastního kapitálu, cíle inovační apod. )

2. ORGANIZOVÁNÍ
- vymezení, stanovení a zajištění činností v vzájemných vztahů lidí i kolektivů při plnění určitých záměrů a úkolů, formou zabezpečování těchto úkolů jsou organizační struktury
- základní logiku procesu organizování nejlépe vyjadřuje Dalův tzv. systém OSCAR: cíle ( objektives ), specializace ( specialization ) , koordinace ( coordination ), pravomoc ( authority ), zodpovědnost ( responsibility ).

3. PERSONÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ
- umění získat, udržet a využívat schopné pracovníky je v managementu považováno za velmi důležitý faktor úspěchu. Nejcennějším kapitálem každého podniku jsou znalosti, schopnosti, dovednosti a postoj pracovníka k podniku, ve kterém pracuje. Někdy se v managementu vyčleňuje personální zajištění do samostatné disciplíny – řízení lidských zdrojů. V této souvislosti jde zejména o provádění a zajišťování těchto dílčích činností: - plánování, získávání vhodných pracovníků
- zvyšování kvalifikace, případně rekvalifikace pracovníků
- hodnocení pracovníků a jejich odměňování

4. VEDENÍ LIDÍ
- zpravidla tento pojem zahrnuje schopnost vést, usměrňovat, stimulovat a motivovat své spolupracovníky ke kvalitnímu plnění vytýčených cílů. Při vedení lidí lze pozorovat dva přístupy k této problematice – teorie X a teorie Y. V teorii X ( krátké vodítko ) se zdůrazňuje význam hmotné stimulace za konkrétní výkon, výrazné prosazování motivace negativní a pozitivní, trestů a odměn ( cukru a biče ). V teorii Y ( volné vodítko ) se zdůrazňuje hlavně nepřímá motivace. Snaží se vyvolat zájem o práci, vytváření tvůrčího prostředí pro autonomní pracovníky, kteří jednají samostatné a uvědoměle.

5. KONTROLA
- proces sledování, rozboru a přijetí závěrů v souvislosti s odchylkami mezi záměrem ( plánem ) a jeho realizací.
- v manažerské kontrole je často zdůrazňován zejména rozborový charakter opatření před charakterem regresním.
Fáze kontrolního procesu:
- získávání a výběr informací
- ověření správnosti výchozích informací
- kritické hodnocení všech kontrolovaných jevů a procesů
- návrhy na opatření
- zpětná vazba, tedy kontrola realizace navrhovaných opatření

Manažer v procesu řízení:
- pro vykonávání manažerské funkce jsou potřebné specifické vlastnosti a schopnosti, které zřetelné oddělují manažera od ostatních odborníků
- úlohou manažera je především umění využít odborníků na dosažení vytýčených cílů
Vznik profese manažera a jeho postavení v řídící hierarchii:
Postavení: zaměstnanec – manažer – vlastník
- v původním soukromém malém podniku – vlastník je jediným zaměstnancem – splývá role zaměstnance, manažera i vlastníka, se zvětšováním podniku se tyto tři role osamostatňovaly a až u velkých společností došlo k jednoznačnému oddělení vzniku samostatné funkce manažera.
- velké firmy na poč. 20. století – vedeny jedinou osobou – majitelem – velká osobnost, na níž byl závislý úspěch firmy ( Henry Ford, Tomáš Baťa ), pokud výkonnost těchto osobností poklesla – potíže v podniku – to vede k oddělení vlastníků a manažerů. Vzniká samostatná profese manažera, kterého si najímá vlastník, aby pro něj vedl podnik – dochází k oddělení zájmů vlastníků a podnikatelů, vedení podniků je svěřováno stál častěji profesionálním manažerům, i v řadách manažerů dohází k diferenciaci – oddělení vrcholného vedení od každodenní operativy – vede k řadě problémů – roste moc manažerů ( manažerská revoluce ) – nutnost větší kontroly ze strany vlastníků.
- stoupající složitost podniku vede k diferenciaci manažerů do jednotlivých úrovní:
- nejnižší – I. Stupeň – manažeři první linie
- střední - II. Stupeň - manažeři druhé linie
- vrcholná – nejvyšší – TOP manažeři

Ideální manažer a jeho charakteristiky:
Drucker – osobnost manažera má být posuzována ze dvou hledisek:
1, zdatnost – schopnost dělat věci správně
2, efektivita – schopnost vybrat nejvhodnější předmět podnikání

Podmínkou úspěchu manažera je splnění předpokladů pro řídící činnost:
A, vrozené předpoklady – temperament, inteligence ( dají se částečně měnit výchovou, schopnost klást otázky, objevovat a řešit problémy, ), sociální schopnosti ( rozvíjejí se ve styku s různými lidmi )
Livingston – kvality rozhodné pro úspěch manažerů – ve třech rovinách.
1. potřeba řídit – jen ti, kteří chtějí řídit ostatní a mají z toho uspokojení se stávají úspěšnými manažery
2. potřeba mít moc – dobrý manažer má silný vliv na ostatní – musí k tomu mít autoritu, špičkové znalosti, zkušenosti a dovednosti
3. schopnost vcítit se – pochopení a cit pro svého protihráče, musí si umět poradit s vyskytujícími se emocionálními reakcemi lidí v organizace, aby s nimi mohl účinně spolupracovat
B, získané – ekonomická teorie, teorie podnikání, metody řízení, sociálně psychologické znalosti, dobrá tělesná a duševní kondice,….

Zdroje sociální moci manažera ( proč ho lidé poslouchají )
1. poziční moc – z titulu pozice
2. expertní moc – dobrý odborník, informační moc – má informace, které ostatní nemají
3. referenční moc – zaměstnanci se manažera váží, snaží se ho napodobovat
4. odměňovací moc – pochvala, prémie
5. donucovací moc – pokuta, napomenutí, výpověď,
Dobrý manažer kombinuje moci s výjimkou donucovací moci. Musí umět spojit osobní cíle jedinců s cíli organizace.

Dovednosti potřebné pro efektivní výkon manažerské činnosti na jednotlivých manažerských úrovních:
1. koncepční dovednosti
2. interaktivní ( sociální ) dovednosti
3. technické dovednosti – znalost technologie
Top manažeři – nejvíce koncepčních dovedností, vytváří strategický záměr, silné i sociální dovednosti, relativné nejméně technických
Střední management – méně koncepčních, výraznější sociální, významné jsou i technické
Management první linie – výrazné sociální a rozsáhlé technické dovednosti

Úloha manažera v procesu řízení podle klasického konceptu:
Klasické úlohy manažera byly Fayolem definovány jako:
- plánování – předvídá pravděpodobně budoucí události a zajišťuje plány splňující předem formulované cíle
- organizování – systematicky upravuje možnosti a úkoly tak, aby plány mohly být prováděny s minimálními náklady, časem a úsilím,
- vedení lidí – přiděluje jednotlivce k úkolům a cvičí, vede a pomáhá při provádění těchto úkolů
- koordinace – zajišťuje, aby všechny možnosti a jednotlivci se vzájemné podporovali a posilovali
- ovládání – přesvědčuje, že všechny činnosti probíhají podle plánu
K zásadní změně názoru na funkci manažera v řízení došlo v polovině 60. let.

Představy a realita o činnosti managera:
Henri Mintzberg
Představa: - systematický plánovač, racionální činnost, strategická orientace
Realita: - činnosti krátkodobé – operativní řízení
Představa o tom, co potřebuje - potřebuje komplexní informační systém
Realita – kusé, neplné informace
Představa: proces řízení je založen na vědeckých a racionálních pravidlech
Realita: intuice, úsudek, …

Pozn. Členění procesu řízení:
Proces řízení – příjímání, zpracování, předávání informace

1. horizontální členění – představuje vztah řídících činností řídícího systému k řízenému systému a vymezuje formální stánku
- proces řízení se z horizontálního hlediska člení na FÁZE:
plánování – souhrn určených cílů, výběr určité varianty rozhodnutí, stanovení časového postupu realizace, charakter krátkodobý nebo dlouhodobý
organizování – vytváření dočasných nebo relativně trvalých vazeb mezi lidmi a výrobními prostředky, a tím i vytváření organizačních systémů a udržování jejich funkce
operativní řízení – předpokládá existenci předcházejících fází a jejím cílem je realizace vytýčených cílů

2. vertikální členění – vymezuje obsahovou stránku řídících činností řídícího systému
- z vertikálního hlediska je možno rozlišit STADIA CYKLU ŘÍZENÍ, který probíhá v každé fázi procesu řízení. Základní stadia cyklu řízení: přijetí informace, rozhodování, ovlivňování a kontrola.

5. Trh práce

5. Trh práce z mikroekonomického hlediska příčiny nezaměstnanosti, její jednotlivé formy a důsledky.

Trh práce
Práci lze chápat jako jeden z výrobních faktor, případně jeden ze statků charakterizovaným tržními kategoriemi (tj. cena, poptávka, nabídka). Současně však existuje celá řada zvláštních rysů, které tento statek charakterizují, rysů sociálního a kulturně historického charakteru.
Kvantitativně je práce množstvím vynaložených hodin na určité množství produktu. A proto z hlediska množství hodin je řazena k variabilním faktorům. Kvalitativně je práce součástí technické úrovně výroby, neboť spolurozhoduje o technickém pokroku. Ve smyslu kvalitativním tvoří práci úroveň všeobecného a odborného vzdělání, profesní struktura (skladba povolání) a všeobecné podmínky kulturní vyspělosti a zdraví obyvatelstva.
Charakteristika poptávky po práci v DK a NK
Stejně jako na trhu kteréhokoli statku je funkce poptávky po práci vztahem mezi cenou statku a poptávaným množstvím při této ceně a současně vztahem mezi množstvím statku a cenou, za níž je kupující ochoten jednotku práce koupit. Poptávajícím na trhu práce je firma, která nakupuje určitý počet jednotek práce stejně jako určitý počet jednotek jiných výrobních faktorů.

Trh práce v podmínkách dokonalé konkurence
Práce je činnost, jejímž nositelem je člověk, z tohoto důvodu ovlivňuje práci řada neekonomických faktorů, což působí na situaci na trhu práce, zejména na vývoj nabídky na tomto trhu. Dokonalá konkurence se projevuje v tom, že je velký počet nabízejících i poptávajících, všichni jsou dokonale informováni o poměrech na trhu, zaměstnavatelé se mezi sebou výrazně neliší, nemají sílu výrazně ovlivnit mzdovou sazbu a zaměstnanci se mezi sebou taky moc neliší.

POPTÁVKA PO PRÁCI
Poptávka po práci je určena množstvím práce, které firma najímá při různých úrovních ceny práce, resp. při různých mzdových sazbách.
Je tedy firma při určité ceně statku práce ochotna nakoupit určitý počet pracovních hodin za předpokladu, že tyto hodiny se mezi sebou kvalitativně neliší. Stejně tak bude firma ochotna při určitém množství hodin práce na trhu zaplatit za jednotku práce maximálně cenu, kterou můžeme nazvat cena poptávky po práci.
Poptávková funkce na trhu práce je vztahem mezi poptávaným množstvím a poptávanou cenou. Práce však není jen statek, je také výrobní faktor. Poptávka na trhu výrobních faktorů je určena funkcí příjmu z mezního produktu příslušného faktoru, v tomto případě práce (L). Tato funkce je určena jako součin ceny produktu vyrobeného s pomocí příslušného VF a mezního produktu faktoru. P*MPL.
Mezní produkt práce MPL závisí na kvalitě vstupů práce (vzdělání, kvalifikace), na množství a kvalitě kooperujících VF (včetně přírodních zdrojů) a na úrovni a aplikaci technologických znalostí.
Firma maximalizující zisk najímá takové množství práce, při němž se vyrovnává příjem z mezního produktu práce s mezními náklady na práci, resp. mzdovou sazbou: MRPL=MFCL=w
Vývoj produktivity práce určuje zákon klesajících výnos, tzn. že se přírůstky produktu s každou dodatečnou jednotkou práce snižují. Protože mezní náklady na faktor určuje tržní výše mzdy, je klesající část křivky mezního produktu práce základem pro určení křivky poptávky po práci. Odvození křivky poptávky po práci spočívá v nalezení optimální výše zaměstnanosti pro jednotlivé výše mzdové sazby, resp. MFCL.
Při mzdové sazbě wa je optimální zaměstnanost La určena bodem A, mezní příjem z produktu práce se shoduje s výší mzdy. Protože je mezní příjem z produktu práce klesající (klesající křivka MRPL) a mzdová sazba konstantní, pak když firma zaměstná méně než La pracovníků, bude MRPL > w, jestliže naopak najme více pracovníků, pak bude MRPL < w. To znamená, že při menším množství práce (než La) se zvyšováním množství práce zisk roste, při vyšším množství práce (naž La) naopak klesá. V dlouhém období se zvyšuje pružnost poptávkové křivky přímo úměrné míře nahrazování práce fyzickým kapitálem. Za předpokladu, že v dlouhém období dochází v rámci technického rozvoje k nahrazování práce fyzickým kapitálem, se na jedné straně zvyšuje podíl fyzického kapitálu na výrobě finálního produktu a snižuje se podíl práce. Proto je poptávané množství práce více citlivé na změnu ceny práce, pružnost poptávky po práci ve vztahu k ceně práce roste. Agregace dílčích poptávkových křivek na trhu práce vede k vytvoření tržní poptávkové křivky. Firmy v určitém odvětví reagují na pokles ceny práce tím, že vyrábějí větší množství finálního produktu. To vede po určité době k poklesu mezního produktu práce, který je však větší, než by byl, kdyby v odvětví poptávala pouze jediná firma. Tržní poptávková funkce bude tedy strmější (méně elastická) než individuální poptávkové křivky na trhu práce. NABÍDKA PRÁCE Člověk jakožto spotřebitel poptává na trhu zboží takové množství výrobků a služeb, jaké mu umožňuje jeho příjem a ceny zboží. Nadále budeme předpokládat, že jediným zdrojem příjmu je pro něj jeho pracovní činnost. (Jak u koho…) Pracovní činnost může mít podobu práce ve firmě, tzn. pronájem práce na trhu práce za účelem získání peněz a podobu domácí práce. Domácí práce umožňuje vytvářet výrobky či služby pro přímou spotřebu nebo zvyšování znalosti a dovednosti, které mohou vést ke zvýšení spotřeby v budoucnu. Práce ve firmě a domácí práce zaberou část dne, zbytek je volným časem. Ovšem záměrem této analýzy je charakteristika tržní nabídky práce (je to v nadpisu), proto budeme předpokládat pouze dvě možnosti využití času: práci, která je pronajímána za mzdovou sazbu a volný čas. Cílem spotřebitele je maximalizace užitku. V rámci denního časového fondu se spotřebitel rozhoduje, jak maximalizovat užitek rozdělením času mezi práci ve firmě a volný čas. Práce ve firmě zpravidla snižuje užitek, neboť jde (až na výjimky!) o činnost nepohodlnou, namáhavou, atd., současně však umožňuje zvyšování užitku prostřednictvím zboží, které si za získaný příjem koupíme. Volný čas je příjemný, čím více volného času, tím více užitku.  Podmínka optima (rovnováhy) spotřebitele je v tomto případě analogická jako podmínka optima spotřebitele na trhu vyrobeného zboží. Člověk bude chtít zvyšovat počet odpracovaných hodin, dokud mezní užitek plynoucí ze zboží získaného díky poslední hodině práce nevyrovná s mezním užitkem z poslední hodiny volného času. Maximálního užitku je dosaženo tehdy, když mezní užitek dodatečné jednotky času je v obou alternativách využití času shodný. Jestliže je mezní užitek dodatečné jednotky volného času větší, než mezní užitek ze zboží financovaného poslední hodinou práce, člověk pracuje příliš dlouho. Snížením práce o hodinu může zvýšit celkový užitek. Platí i naopak. Nabídková funkce práce je také vztahem ceny a množství. Nabízející je ochoten nabídnout určitý počet hodin práce při určité ceně za jednu hodinu. Tento potenciální zaměstnanec je současně ochotný při určitém počtu pracovních hodin přijmout danou práci až od určité ceny, tato cena je spodní hranicí ceny práce. Mzda je rovnovážná cena jednotky práce, tedy cena, při níž se poptávané množství práce rovná množství nabízenému. Při nižší úrovni mzdy by došlo k nedostatku na trhu práce, tj. poptávané množství by převýšilo nabízený počet jednotek práce, zaměstnavatelé by začali mzdu zvyšovat a ta by se začala přibližovat rovnovážné úrovni. Při vyšší úrovni mzdy než je rovnovážná by došlo k přebytku na trhu práce, tj. nabízené množství práce by převýšilo poptávané, mzda by klesala a přibližovala se k rovnovážné úrovni. Kromě homogenity práce je nutným předpokladem nepřítomnost všech prvků narušujících dokonalou konkurenci. Vyšší mzdová sazba zvyšuje množství zboží, které je možné díky poslední hodině práce koupit. Práce se tím stává více přitažlivou a vzniká tendence zvýšit počet nabízených hodin práce. Současně je možné získat stejný příjem při menším množství odpracovaných hodin a mít tak více volného času. Změna mzdové sazby má tedy na rozhodování dvojí účinek: substituční a důchodový efekt. Substituční efekt: při vyšší mzdové sazbě každá hodina práce umožňuje získání většího množství výrobků a služeb, což vede k nahrazování volného času prací. Důchodový efekt:vyšší mzdová sazba zvyšuje zvyšuje reálný příjem a vede tak k tendenci mít více volného času, resp. nahrazovat práci volným časem. Substituční a důchodový efekt působí protichůdně. Efekt, který převažuje Změna množství práce s růstem mzdové sazby Substituční efekt Množství práce roste Důchodový efekt Množství práce klesá Při relativně nízké mzdové sazbě převažuje substituční efekt, tzn. s růstem mzdové sazby nabízené množství práce roste. S růstem mzdové sazby však substituční efekt klesá a důchodový roste a při určité výši mzdy převáží důchodový efekt tak moc, že nabízené množství práce klesá. Dodatečný příjem plynoucí z relativně vysoké mzdové sazby poskytuje pracovníkovi stále více prostředků a umožňuje mu snížit práci a věnovat se jiným činnostem v rámci volného času. Nabídka práce, resp. tvar křivky individuální nabídky práce závisí na tom, který z efektů převládá. Jedná se o zpět zakřivenou individuální křivku nabídky práce. Rovnováha na trhu práce Rovnováha vzniká při vyrovnání nabídky s poptávkou při rovnovážné mzdové sazbě. Tržní poptávka po práci je součet individuálních křivek poptávky všech firem na trhu. Tržní křivka nabídky práce ukazuje, kolik hodin budou nabízet všichni pracovníci při každé výši mzdy, nebude mít specifický ohyb, protože jen u někoho se prosazuje více důchodový efekt a navíc nabídka práce není ovlivněna jen cenou práce. Nominální mzda: rovnovážná cena statku práce za jednotku. Je určena počtem peněžních jednotek za určitý čas. Wn = P*MPL = MPRL Reálná mzda: je určena kupní silou nominální mzdy, tj. vyjadřuje ji množství statků a služeb, které si příjemce nominální mzdy za ni může koupit. Wr = wn / P Jestliže se mzdová sazba v jednotlivých zaměstnání liší, pracovníci budou přecházet z hře placených míst na lépe placená místa. Následně bude nabídka práce v lépe placených místech růst a mzdová sazba bude klesat, v hůře placených místech bude nabídka práce klesat a mzdová sazba růst. (Nakonec by se to mělo asi vyrovnat…)

VÝRAZNÉ MZDOVÉ ROZDÍLY 1.nerovnovážné rozdíly – mzdy u stejně kvalifikovaných pracovníků odrážejí změny v rozvoji jednotlivých odvětví. Různá mzdová sazba povede ke změnám v nabídce i poptávce, dokud se nevyrovná. Může to trvat roky, ale pokud nejsou na trzích práce monopoly, vyrovná se to. 2.rovnovážné rozdíly – způsobeny: nedostatečná mobilita zdrojů a segmentací trhu, rozdíly ve vrozených duševních a tělesných schopnostech, rozdíly v čase a penězích potřebných k rozvoji určitých dovedností a schopností, rozdíly v nepeněžních prospěších v určitých zaměstnáních. Zvláštnosti trhu práce Profesní segmentace – vysoce heterogenní poptávka i nabídka, např. práce lékaře a kopáče se docela liší. Mezi některými obory je možnost vzájemné zastupitelnosti téměř nulová. Mezi vysoce kvalifikovanou profesí a nízce kvalifikovanou mže nastat asymetrická zastupitelnost. Lékař může jít kopat příkopy, ale kopáč nemůže jít dělat doktora. Zastupitelnost se liší z hlediska časového období. V dlouhém období je možné kopáče přeškolit (v hodně dlouhém období…) Segmentace územní – jak poptávka, tak i nabídka práce se značně odlišují v různých teritoriích, přitom mobilita obyvatelstva je v různých zemích odlišná, tj. lidé jsou více či méně ochotni se stěhovat za prací. Institucionalizace – na trhu práce působí profesionální vazy (např. lékařské komory), velké firmy a odbory. Jejich existence a působení je do velké míry výsledkem tradice a kulturně historických specifik jednotlivých zemí. Nejsou výrazem jen ekonomických zájmů příslušných profesionálních skupin, ale i jejich politických ambicí. Strnulost mzdy – mzdy reagují pomalu na změny ekonomických veličin. Za hlavní příčiny strnulosti se považuje vliv odborů, administrativní politika velkých firem (stanoví fixní tarify a stupnice mezd), převládá spíše tendence měnit požadavky na pracovníky než na mzdy. Smluvní charakter mezd – většinou se mzdy stanovují na delší dobu, taky se uzavírají smlouvy s obory. Administrativní evidenční náklady na změnu celé mzdové struktury by převýšily efekt, který by byl dosažen pružnější reakcí firmy na změny na trhu práce. Diskriminace – specifický jev trhu práce, souvisí s kulturními a historickými tradicemi, projeví se jako disparita mezi příjmy určitých skupin obyvatelstva. Netržní diskriminace (cizinci, ženy) vzniká ještě než se člověk dostane do kontaktu se zaměstnavatelem. Tržní diskriminace souvisí nedokonalou konkurencí a nadměrnou nabídkou práce v určitém regionu. Trh práce v podmínkách nedokonalé konkurence Příznaky a projevy NK: mzdová strnulost, mzdové tarify firem, … 1. MONOPSON – TRH S MONOPOLEM NA STRANĚ POPTÁVKY Existuje pouze jedna dominantní firma, která je v dané oblasti nebo která poptává práci určité kvalifikace.Tato firma má monopsonní sílu ve všech případech, kdy se setkává s rostoucí nabídkou práce. Může ovlivnit mzdovou sazbu svých zaměstnanců, protože není dána trhem. Jestliže najme dodatečného pracovníka, zvyšuje mzdovou sazbu všem dosud zaměstnaným pracovníkům. Mezní náklady firmy spojené se zaměstnáním dodatečného člověka se rovnají mzdové sazbě tohoto pracovníka plus zaplaceným vyšším mzdovým sazbám již najmutých pracovníků. Proto jsou mezní náklady práce vyšší, než mzdová sazba nutná pro zaměstnání dodatečné jednotky práce a tento rozdíl se zvyšováním množství práce roste: MFCL> w
Křivka mezních nákladů na práci roste rychleji než nabídky práce firmě. Firma maximalizující zisk zvyšuje zaměstnanost práce tak dlouho, dokud dodatečný příjem ze zaměstnané dodatečné jednotky práce (MPRL) převyšuje dodatečné náklady na práci (MFCL).
MFCL jsou vyšší než nabídka práce (SL), zaměstnanost nebude dána SL=DL.
Monopson nebude najímat L1 pracovníků. Jeho výsadní postavení mu umožní najímat méně pracovníků L0 při nižší sazbě W0 a zaměstnanci budou ochotni za tuto sazbu pracovat.
MPRL > w
Pracovníci se rozhodují, zda pracovat či nepracovat za danou sazbu. Ti, kteří mají alternativní náklady na úrovni mzdové sazby nebo pod ní, budou pracovat.

2.ODBOROVÉ SVAZY NA TRHU PRÁCE
Odborové svazy jsou sdružení pracujících, které ovlivňují určitým způsobem nabídku práce a v určité míře mohou ovlivnit i poptávku po práci. Odbory vznášejí celou řadu požadavků, ať už chtějí pro své členy vyšší mzdy, větší bezpečnost práce, lepší pracovní podmínky, apod. My se zaměříme na požadavek vyšší mzdové sazby.

1.Mzdový práh
Odbory mohou vyjednáváním se zaměstnavateli dosáhnout minimální mzdovou sazbu, jejíž úroveň převyšuje rovnovážnou mzdu na tomto trhu. Stává-li se tímto způsobem tato výš mzdy tržní mzdovou sazbou, představuje pro každou firmu výši mezních nákladů na práci, resp. nabídky práce. S růstem ceny práce bude najímáno menší množství práce, tzn. že se sníží zaměstnanost u všech firem v odvětví a zaměstnanost práce v celém odvětví klesne.


Graf znázorňuje uvedený efekt dosažení vyšší než rovnovážné mzdové sazby. Rovnovážná mzdová sazba je we. Při této výši najímá firma práci do okamžiku vyrovnání MPRL s MFCL ve výši we. Každá firma tak najímá Ie práce a na trhu je celková zaměstnanost Le.
Jestliže odbory vyjednají mzdovou sazbu ve výši wo, zvyšuje se mezní náklad na práci firmy na MFCLo a firmy najímají méně práce Io. Celková zaměstnanost klesá na Lo a na trhu vzniká přebytečná nabídka práce v rozsahu od Lo do Lf.

2.snížení nabídky práce
Snížení nabídky práce posune křivku nabídky doleva. Tento postup vyžaduje dva předpoklady: odbory musí být schopné snížit počet těch, kteří nabízejí práci určitého typu (prostřednictvím vysokých členských příspěvků, dlouhodobým učebním procesem, obtížnými kvalifikačními zkouškami…) a jednak musí být schopné donutit zaměstnavatele zaměstnávat pouze členy odborů.
Efektem snížení nabídky je zvýšení mzdové sazby, současně klesá poptávané množství práce. Křivka nabídky S se posune doleva a je nový bod rovnováhy, mzdová sazba se zvýší na wo, ale mnozí pracovníci přicházejí o práci, zaměstnanost se snižuje z Le na Lo. Vzniká přebytek pracovních si Lo až Lf.

3.zvýšení poptávky po práci
Zvýšení poptávky mohou odbory dosáhnout: snahou přimět spotřebitele ke zvýšení poptávky po jimi vyráběném zboží, snaha omezit prodej konkurenčního zboží nebo zvýšením produktivity práce. Dojde k posunu poptávky D na Do, současně dochází ke zvýšení mzdové sazby i zvýšení zaměstnanosti.


3. BILATARÁLNÍ MONOPOL
Dvoustranný monopol vzniká tehdy, když existuje monopolní síla jak na straně nabídky práce, tak i na straně poptávky po práci. Jestliže mají odborové svazy monopol nabídky práce a firma poptávající tuto práci je monopsonem potom obě strany disponují monopolní silou. Zájmy obou stran jsou pak protichůdné. Monopson se snaží platit co nejmenší mzdy a odborové svazy usilují o co nejvyšší mzdovou sazbu. Výsledek nelze předem určit. Záleží na vzájemném poměru sil, zpravidla dojde ke kolektivním smlouvám mezi oběma stranami.

4. Vznik peněz

4. Vysvětlení okolností vzniku peněz, pojednání o jejich funkcích a vývojových formách, formování nabídky a poptávky po penězích v ekonomice.

Vznik peněz
Se vznikem společenské dělby práce se objevil nový problém: problém výměny činností mezi jednotlivými výrobci. Dokud šlo o první formy specializace, nebyla výměna až tak složitá. Šlo o přímou výměnu výrobku za výrobek, tzv. bartr. Později, s dalším rozvojem dělby práce se tento proces stával složitějším. Shoda mezi oběma výrobci o kvantitativním poměru jejich výměny nebyla vždy jednoduchá a někdy byla dokonce nemožná. Proto postupem času došlo živelným vývojem ke vzniku peněz. Peníze jsou zvláštním statkem, který zprostředkovává výměnu ostatních statků, usnadňuje tuto výměnu a odstraňuje nutnost zprostředkujících výměn. Říkáme, že peníze jsou všeobecným ekvivalentem.Každá výměna probíhá jako výměna výrobku za peníze.
Peníze mohou mít různou materiální podobu. Z historie víme, že funkci peněz měly například olej, kožešiny, plátno (na našem území), později tuto úlohu převzal drahé kovy, poté papírové peníze a nakonec vznikly i peníze bezhotovostní.
Peníze samy o sobě nejsou užitečné. Jejich užitečnost spočívá v tom, že je lze v kterékoliv době a na kterémkoli místě vyměnit za užitečný statek, který uspokojí nějakou naléhavou potřebu. Proto lidé po penězích touží, proto i peníze samotné považujeme za vzácný statek.
Peníze patří k nejvýznamnějším „objevům“ v lidských dějinách. Vznik peněz vytvořil podmínky pro nahrazení naturální směn, založené na směňování statků v naturální podobě, peněžní směnou. Peněžní směna umožňuje efektivní fungování trhů a vede k vysokým úsporám ekonomických zdrojů.
Vynález peněz má povahu výsledku přirozeného vývoje dělby práce a specializace a je výsledkem kolektivní interakce lidí, tedy nikoli objevem jednotlivce. O tom také svědčí historický vývoj peněz, který vedl od různých typů zbožových peněz přes drahé kovy až k papírovým penězům. Za zbožové peníze považujeme zvláštní druh statků, které jsou ochotni přijímat za své výrobky všichni lidé v určité oblasti (plátno, dobytek, kovy…)
Bez peněz se neobešly ani centrálně plánované ekonomiky „reálného“ socialismu, i když je znaly pouze ve velmi deformované podobě. Ekonomika „reálného“ socialismu byla výrazně naturalizována, východiskem pro určení rozhodujících parametrů výroby, rozdělování, směny i spotřeby byly „naturální“ ukazatele plánu (podnikům plán ukládal, jaké statky a v jakých množstvích mají vyrábět) a peníze zde hrály především úlohu zúčtovací jednotky. V jednotlivých reformních pokusech se objevovaly snahy o zvýšení významu trhu (či v tehdy běžně používaných pojmech zbožně-peněžních vztahů), ale s výjimkou tržního socialismu jugoslávského typu se nikdy nepodařilo tento vztah mezi naturálními a peněžními veličinami zásadně změnit. Plné rozvinutí peněžních funkcí je možné pouze v tržní ekonomice, s níž je typ centrálního plánování a řízení ekonomiky, který existoval v zemích „reálného“ socialismu zcela neslučitelný.
Ekonomové považují peníze za zvláštní druh aktiva, které plní funkce prostředku směny, míry hodnot čili zúčtovací jednotky a uchovatele hodnot. Toto aktivum musí být všeobecně přijímáno všemi ekonomickými subjekty.
Specifický charakter peněz je dán vlastnostmi, kterými se toto aktivum liší od jiných: peníze mají nulovou elasticitu substituce a výroby, jsou dokonale likvidní, jejich používání je spojeno s nulovými transakčními náklady a jejich udržování v podobě zásoby vyžaduje zanedbatelné udržovací náklady. Nulová elasticita SaV znamená, že nejde o volně reprodukovatelný statek a že není možné ho bez omezení nahradit statkem jiným. Potřebujeme-li tedy peníze, nemůžeme si je vyrobit, ani je nahradit něčím jiným.

Funkce peněz
Peníze v tržní ekonomice plní tři významné funkce:
1. prostředek směny (medium of exchange): vychází ze schopnosti peněz zprostředkovat směnné akty a je založena na ochotě všech ekonomických subjektů přijímat je k úhradě závazků. Tuto úlohu plní jednak oběživo (bankovky, mince), jednak bankovní peníze, což jsou peníze na bankovních, sporožirových účtech či vklady ve spořitelnách. S rozvojem peněžní a bankovní soustavy roste podíl bezhotovostního placení a snižuje se podíl oběživa na směnných aktech.
2. účtovací jednotka (unit of account): schopnost peněz působit jako míra ocenění všech ostatních statků a služeb, aktiv a pasiv. Při této funkci se peníze stávají nástrojem srovnávání hodnot statků a služeb. Díky této funkci je možná agregace a poměřování rozdílných ekonomických veličin.
3. uchovatel hodnoty (store of value): peníze umožňují udržovat hodnoty v čase, nemusíme je vynakládat pouze na bezprostřední nákupy statků a služeb, můžeme si je rovněž odložit nákupy uskutečnit později. Schopnost peněz plnit funkci uchovatele hodnot však silně závisí na stabilitě jejich hodnoty. V podmínkách rostoucí míry inflace se schopnost peněz plnit tuto funkci zhoršuje a ekonomické subjekty mají tendenci nahrazovat peníze v této funkci jinými aktivy (zlato, umělecká díla, nemovitosti…)

O penězích říkáme, že jsou zcela likvidním aktivem. Pojem likvidita odráží skutečnost, že při směňování jedněch aktiv za druhé musíme zpravidla vynaložit dodatečné náklady, nést jistá rizika či podstupovat ztráty. Nemusíme-li při směňování určitého aktiva za jiné aktivum vynakládat žádné dodatečné náklady a neutrpíme-li ani žádnou ztrátu, označujeme takové aktivum za zcela likvidní.

Vývojové formy peněz
Peníze měly nejdříve formu zbožových (komoditních) peněz. Historicky vzato probíhal tento proces po několik tisíciletí, a to nestejnoměrně v různých oblastech tehdejší civilizace. Rozšířené využívání peněz nastupuje teprve se zánikem feudální společnosti, ačkoli samotné peníze jsou mnohem straší. Do té doby byla směna vůbec okrajovým jevem, převládala naturální výroba. Peníze z drahých kovů v podobě mincí se poprvé objevily zřejmě až v 7.-6. stol. př.n.l. Oba drahé kovy (zlato a stříbro) byly v dalším vývoji peněžního oběhu využívány s různou intenzitou, přičemž počátkem 19. stol. dominovalo stříbro. Zlaté peníze se však již dávno v peněžním oběhu nevyskytují. Byly nahrazeny moderními formami peněz.
Zhruba od 17.stol. začaly fungovat současně s drahými kovy papírové peníze – bankovky. Bankovky se vyvinuly z dlužních úpisů, a to dvojím způsobem. Banky začaly vydávat své speciální dlužní úpisy (bankovky) jednak na základě vkladu zlata do banky, jednak na základě prodeje (eskontu) obchodních směnek bance. Bankovky byly původně emitovány řadou soukromých obchodních bank. Byly směnitelné za zlato kdykoliv na požádání doručitele, podmínkou bylo alespoň částečné krytí emise bankovek zlatem. Byly tedy rovnocenným zástupcem zlata.
Další formou papírových peněz jsou státovky. Jedná se o peníze emitované z rozhodnutí státu ke krytí jeho finančních potřeb, zlatem nekryté a za zlato nesměnitelné. V minulosti docházelo k „explozím“ v emisi státovek např. v souvislosti s válkami či hospodářským rozvratem. V současnosti je emise státovek výjimečná.
Papírové peníze – bankovky známe i ze současného peněžního oběhu. Jejich charakter je však podstatně jiný než dříve, a to v souvislosti se změnami ve fungování zlata. Vyspělou podobu peněžního oběhu se zlatem nazýváme zlatý standard. Ten fungoval v rámci vnitřních peněžních oběhů zhruba jedno století a postupně zanikl v první polovině 30.let 20.století. V mezinárodních ekonomických vztazích se určité prvky zlatého standardu udržely až do začátku 70.let tohoto století.
V klasické formě zlatého standardu obíhají zlaté mince (postupně jejich význam klesá), bankovky jsou neomezeně směnitelné za zlato, mezinárodní pohyb zlata nepodléhá kontrole. Klasická forma zlatého standardu byla postupně modifikována. V modifikovaných formách zlatého standardu je např. vymezeno určité minimální množství zlata při jeho směnitelnosti za bankovky nebo je směnitelnost bankovek za zlato nepřímá, prostřednictvím zahraniční měny.
Zánik zlatého standardu byl způsoben nedostatkem zlata ve srovnání s rozvojem výroby a směny, nerovnoměrným rozdělením zlata mezi zeměmi, potřebou regulace peněžního oběhu státem, potřebou centralizace zlata do rukou státu k financování deficitu platebních bilancí.
Zlaté mince mizí z oběhu, zaniká směnitelnost bankovek za zlato. Zlato tedy nefunguje jako peníze ani přímo, ani nepřímo (tj. prostřednictvím svých zástupců – bankovek směnitelných za zlato a částečně krytých zlatem). Z teoretického hlediska je tedy v současnosti zlato nepeněžním zbožím.
Přesto mu stále bývá přisuzováno do jisté míry zvláštní postavení – je předmětem spekulace, vlády jej zahrnují do svých měnových rezerv, domácnosti i institucionální investoři v něm spatřují více méně spolehlivou formu uchování majetku. Na soudobé peníze však již zlato žádnou vazbu nemá.

Soudobé peněžní formy
Soudobé peníze mají tři formy:
1. Drobné mince: mají stejný ekonomický charakter jako státovky.

2. Bankovky: jejich současná emise probíhá tak, že centrální banka buď poskytne úvěr komerční bance nebo od ní odkoupí (reeskontuje) dluhopis, který předtím komerční banka koupila (eskontovala) od svého klienta.
Tento proces lze schematicky znázornit takto: osoba A poskytne úvěr osobě B. Osoba B toto stvrdí dluhopisem na své jméno, který vystaví osobě A. Pokus osoba A potřebuje hotové peníze, prodá (eskontuje) dluhopis komerční bance. Ta jej se srážkou (s diskontem) od ní odkoupí. V den splatnosti dluhopisu se obrátí na emitenta (osobu B) a obdrží od ní dlužnou částku spolu s úrokem.
Pokud však i komerční banka potřebuje hotové peníze přede dnem splatnosti dluhopisu, odprodá (reeskontuje) jej centrální bance a ta jí proti němu vydá (opět s diskontem) hotové peníze. Tak dojde k emisi bankovek, tedy k vydání hotových peněz a k jejich uvedení do peněžního oběhu.
V den splatnosti úvěru se pak obrátí na osobu B centrální banka a nechá si vyplatit dluh i s úrokem. Touto operací dojde ke stažení peněz z oběhu.
Pro současné bankovky je charakteristické, že zlaté krytí bankovek není nezbytné, postačí ono krytí „ostatními aktivy“ (tj. aktivními úvěry centrální banky a dluhopisy v její správě). Jedná se tedy o zlatem nekryté peníze (fiat money). Vláda stanoví tyto peníze zákonným platidlem, které musí být přijímáno. Výlučným emitentem bankovek je centrální banka.

3. Bankovní (depozitní) peníze: mají formu bezhotovostních peněz (zápisů na účtech) a jsou kvantitativně v peněžním oběhu převládající. Součástí bankovních peněz jsou tzv. depozita na požádanou, tj. peněžní fondy v bankách, které e možno kdykoliv bez omezení čerpat a převádět např. pomocí šeků – proto bývají též zjednodušeně označována jako šeková depozita.
Součástí bankovních peněz jsou též vklady s určitou výpovědní lhůtou. Tato aktiva bývají označována jako „skoro-peníze“, stejně jako i určité druhy likvidních cenných papírů. K zařazení těchto cenných papírů k peněžním prostředkům nás vede následující úvaha. Jejich vlastník (domácnost, podnik, vláda) s nimi sice nemůže vykonávat běžné platební operace, může je však snadno přeměnit v hotové nebo depozitní peníze tím, že je může předložit k proplacení nebo prodat na volném trhu. V úvahách o svých bilancích proto s těmito prostředky počítá, jako by se jednalo o „běžné“ peníze.

Peněžní agregáty
Na základě hlubšího rozlišení jednotlivých forem peněz jsou konstruovány tzv. peněžní agregáty.
M1 Mince a papírové peníze v oběhu, šekové účty
M2 M1 + termínovaná depozita do určité výše
M3 M2 + velká termínovaná depozita
L M3 + určité cenné papíry, zejména státní obligace a krátkodobé pokladniční poukázky

Vztah domácího (národního) produktu vyjadřuje rovnice směny. Ta vyjadřuje skutečnost, že se na trzích vyrovnávají toky výrobků a služeb s tokem peněz, určených na jejich nákup.
P . Y = M . V
M… množství peněz v oběhu
V… rychlost obratu jedné peněžní jednotky
P… cenová hladina
Y… reálný produkt

Rychlost obratu peněz „V“ udává, kolik koupí a prodejů zprostředkuje v určitém období jedna peněžní jednotka. Jestliže vynásobíme reálný produkt úrovní cenové hladiny (tj. Y . P), získáme nominální produkt. Rychlost obratu peněz lze vyjádřit, když dělíme nominální produkt množstvím peněz v ekonomice.
Z rovnice směny lze odvodit, na čem závisí úroveň cenové hladiny. Závisí:
- přímo úměrně a množství peněz v ekonomice a rychlosti obratu peněz
- nepřímo úměrně na objemu reálného produktu.
Analogicky lze z rovnice směny odvodit, ke kterým základním veličinám musíme přihlížet, pokud chceme zjistit množství peněz potřebné k hladkému chodu ekonomiky. Množství peněz závisí:
- přímo úměrně na nominálním produktu
- nepřímo úměrně na rychlost obratu peněz

Trh aktiv a trh peněz
Veškerá aktiva se rozdělují na 1) finanční aktiva, 2) hmotná aktiva. Finanční a hmotná aktiva drží jednotlivci, resp. domácnosti v různých formách (peníze, akcie, obligace, pozemky, domy, šperky). Jednotlivec činí rozhodnutí o formě (skladě), v níž drží svá aktiva (peníze, akcie, obligace): jde o tzv. rozhodnutí portfoliu. V dalších úvahách budeme mít na mysli jen finanční aktiva jednotlivce, resp. domácnosti a finanční aktiva země. Při dané úrovni finančního bohatství domácnosti, resp. jednotlivci tím, že se rozhodnou držet určité množství tohoto bohatství v penězích , fakticky se implicitně rozhodli, v jaké výši i držet ostatní finanční aktiva. Z toho plyne, že součet poptávky jednotlivce, resp. domácnosti po penězích a ostatních formách finančních aktiv se musí rovnat celkovému bohatství domácnosti, resp. jednotlivce.
Stejně tak platí i identita, že celkové bohatství země se rovná celkové poptávce po penězích a po ostatních finančních aktivech (v reálném vyjádření). Tedy:


L…………poptávka po penězích (po reálných peněžních zůstatcích)
DOFA …. Poptávka po ostatních finančních aktivech v reálné hodnotě
WN/P……nominální finanční bohatství země WN dělené souhrnným cenových indexem P, tj. reálné bohatství
M/P…….nabídka reálných peněžních zůstatků
SOFA…..nabídka ostatních finančních aktiv v reálné hodnotě

WN/P = L + DOFA
WN/P = M/P + SOFA
L + DOFA = M/P + SOFA
(L – M/P) + (DOFA – SOFA) = 0

Poptávka po penězích
Poptávka po penězích je poptávkou po reálných peněžních zůstatcích (L), tj. nominální poptávkou po penězích dělenou cenovou úrovní. L závisí na úrovni reálného důchodu a na úrokové sazbě. Čím vyšší je reálný důchod, tím více je potřeba reálných peněžních zůstatků pro financování výdajů na nákup spotřebního zboží a služeb, apod. Poptávka po reálných peněžních zůstatcích závisí i na nákladech držby peněz, tj. na ušlé úrokové sazbě v případě držby peněz místo držby ostatních finančních aktiv. Čím vyšší je úroková sazba, tím nižší je poptávka po penězích, a tím vyšší je poptávka po ostatních finančních aktivech.
L = kY – hi
k….citlivost poptávky po reálných peněžních zůstatcích na důchod
h…..citlivost poptávky po penězích na úrokovou sazbu.

Keynesiánská teorie poptávky po penězích
John Maynard Keynes zavedl tři motivy preference likvidity – transakční, opatrnostní a spekulační motiv, čímž zformuloval teorii poptávky po penězích.

Transakční poptávka po penězích
Peníze jsou prostředkem směny a jednotlivci drží peníze pro provádění transakcí. Peníze umožňují překlenout, resp. přemostit časovou mezeru mezi přijetím důchodu a výdaji tohoto důchodu. Výše peněz držená a tedy poptávaná pro transakční účely je „korelována“ s objemem transakcí, které jednotlivec bude, resp. plánuje během daného období vykonávat. Vychází se z toho, že úroveň důchodu a jeho změna je dobrým měřítkem objemu transakcí a jeho změn, a tak se předpokládá, že transakční poptávka je závislá v pozitivním směru na úrovni důchodu.
Peníze získané v určité transakci mohou jednotlivci použít ke koupi obligací, které opět po určité době prodají, potřebují-li peníze k platbám. S ohledem na výnosy a náklady držby obligací je zřejmé, že transakční poptávka po penězích bude tím menší, čím vyšší bude úroková sazba a naopak. Transakční poptávka po penězích je pozitivně závislá na důchodu a negativně na úrokové míře.


Opatrnostní poptávka po penězích
Keynes vycházel z toho, že subjekty poptávají peníze nejen pro plánované transakce, ale že tyto subjekty mají i další motiv pro držbu peněz a pro poptávku po penězích. Opatrnostní motiv. Subjekty drží dodatečné peníze pro případ nezbytných (nutných) dodatečných výdajů, jež nejsou plánovány. Keynes předpokládal, že částka držená z tohoto důvodu je pozitivně závislá na důchodu. Stejně jako u transakční poptávky, i tato poptávka může být ekonomizována, roste-li úroková sazba, subjekty budou mít tendenci držet méně peněz z transakčního i opatrnostního důvodu.

Spekulační poptávka po penězích
Proč jednotlivci drží a tedy poptávají větší objem peněz, než je objem peněz držený a poptávaný z transakčního a opatrnostního motivu, když obligace vynášejí úrok a držba peněz ne. Tyto peníze jsou drženy v důsledku nejistoty o pohybu budoucích úrokových sazeb a v důsledku vzájemného vztahu mezi úrokovou sazbou a tržními cenami obligací. Jestliže se očekává, že úrokové sazby porostou, potom tento rst úrokových sazeb vyvolá kapitálové ztráty z držby obligací, jež převáží rostoucí úrokový výnos z držby obligací a investoři budou proto držet a poptávat peníze místo obligací.

Nabídka peněz
Pod pojmem nabídka peněz budeme rozumět tvorbu peněz. Hlavní součástí peněz v oběhu jsou depozitní (bankovní) peníze.

BANKOVNÍ SOUSTAVA
Bankovní soustava má v tržních ekonomikách dva okruhy: centrální banka, obchodní banky.
Centrální banka mže mít podobu jedné banky nebo systému bank. Je to instituce zřízená vládou, v řadě zemí je však ve svém rozhodování samostatná. Mezi její funkce patří provádět finanční operace vlády, emitovat bankovky, poskytovat úvěry obchodním bankám, spravovat měnové rezervy a zejména regulovat činnost obchodních bank.

Obchodní banky vykonávají operace aktivní (poskytují úvěry), pasivní (přijímají vklady, vydávají obligace a akcie) a zprostředkovatelské (služby klientům, jako vedení účtu, směnárenské služby, atd.).Obchodní banky jsou zpravidla soukromé podniky hospodařící podle ziskového kriteria. Jejich činnost je však výrazně ovlivňována ze strany vády a CB, a to za dvojím účelem:
1) Zabezpečovat stabilitu bankovní soustavy
Smyslem této regulace je vytvořit jistotu vkladatelům, zabránit masovému vybírání vkladů a hromadným bankovním bankrotům.K tomu slouží předpisy i vzniku bank, povinné pojištění depozit do určité výše a zákonem určené minimální rezervy.
2) Regulace tvorby bankovních (depozitních) peněz
Při této regulaci má významnou funkci povinná rezerva.

Za normálních okolností je vyloučeno, že by všichni vkladatelé vyzvedli naráz své vklady. Banka tedy může se svěřenými vklady určitým způsobem disponovat. Část z nich musí držet jako výše zmíněnou povinnou rezervu u CB. Velikost těchto rezerv je stanovena jako podíl na depozitech, jako tzv. míra rezerv. Existují různé výše míry rezerv v závislosti na výši a druhu vkladu. Zbylou část využívají banky k poskytování úvěrů a k finančním investicím.

D = 1/r * R
r…míra rezerv
D..přírůstek depozitních peněz
R…přírůstek rezerv
Proces multiplikace depozitních peněz

3. Monetární politika

3. Monetární politika a její nástroje v modelu IS-LM v uzavřené a otevřené ekonomice

Multiplikátor monetární politiky
Jak se změní rovnovážná úroveň důchodu a úrokové sazby, jestliže se křivka LM posune doprava v důsledku přírůstku nabídky reálných peněžních zůstatků o ∆ M/P ? (IS nezměněna)
LM se posune o 1/k * ∆M/P. V důsledku zvýšení M/P poklesne úroková sazba a zvýší se rovnovážná úroveň důchodu o ∆Y.
∆Y = γ ∆A + γ*b/h*∆M/P
multiplikátor monetární politiky: β=b/h*γ , vyjadřuje jak zvýšení reálných peněžních zůstatků zvýší rovnovážnou úroveň důchodu za předpokladu, že fiskální politika je nezměněna.

MONETÁRNÍ POLITIKA A JEJÍ ÚČINNOST
-provádí centrální banka
-pomocí zásoby nominálních peněz a pohybu i
-ovlivňuje Y, P, BP, zaměstnanost

Při monetární expanzi posun LM0 doprava na LM1. V důsledku toho poklesne úroková sazba a dojde ke zvýšení Y.


Monetární politika čili peněžní a úvěrová politika je činností státu, která je zaměřena na kontrolu množství peněz v ekonomice, na regulaci úrokových měr a podmínek úvěru. Monetární politika je určena k regulaci tržní ekonomiky. Aby byla použita, musí být rozvinut tržní mechanismus a v rámci něj zejména peněžní oběh a trh peněz, úvěrový systém a trh kapitálu. Další předpoklad: CB se musí nalézat ve státním vlastnictví, emise peněz je výlučně její pravomocí.

Monetární expanze
Růst peněžní zásoby (nákup obligací, pokles diskontní sazby, pokles povinných rezerv)
Čistá monetární expanze: IS nezměněna
Dochází ke dvěma efektům:
1. důchodový efekt – zvýšení nabídky peněz sníží úrokovou sazbu, což stimuluje zvýšení poptávky po autonomních soukromých výdajích, tím poroste Y.
2. efekt likvidity – zvýšení nabídky peněz při normálně skloněné LM povede u veřejnosti k větší držbě peněz, lidi začnou přebytky konvertovat do ostatních finančních aktiv, tím poroste cena těchto aktiv a úroková míra poklesne.

Závislost na sklonech křivek
1. Klasický případ – LM vertikální, h=0

Výchozí bod E0. Zvýšení nabídky reálných peněžních zůstatků posune LM0 na LM1. Poptávka po penězích je necitlivá na i, závisí pouze na důchodu. Aby tedy L vyrovnala přírůstek M/P, musí se zvýšit důchod. Současně musí dojít k poklesu úrokových sazeb, aby byl stimulován růst poptávky po autonomních výdajích, aby ∆Y zvýšil L natolik, kdy se L vyrovná M/P

2. Past likvidity
LM horizontální, poptávka po penězích vysoce závislá na
Úrokové sazbě. Zvýšení nabídky peněz nezvýší důchod,
protože vůbec nedojde k nerovnováze. Rovnováha je
okamžitě obnovena zanedbatelnou změnou i .
Zvýšení nabídky peněz neovlivní poptávku po penězích.
Nezmění se autonomní výdaje, neporoste Y. Veřejnost bude
ochotna držet jakékoli množství peněz.

3. velikost „k“

4.velikost b


Keynesův efekt
Přírůstek nabídky reálných peněžních zůstatků vede k poklesu úrokové sazby. To stimuluje zvýšení soukromých autonomních výdajů, ty zvýší AD a následně Y. (Keynesiánský transmisní mechanismus monetární expanze)

CB při provádění monetární politiky nemůže současně sledovat cíl nominální zásoby peněz a cíl úrokové sazby. Problém je v tom, že křivka IS je nestabilní, stejně tak je nestabilní i LM. Volba cílů, které sleduje CB závisí na tom, který z těchto cílů lépe ovlivní rovnovážnou produkci a omezí kolísání.

1. LM stabilní a IS nestabilní 2. LM nestabilní a IS stabilní

CB očekává, že IS bude na IS*, žádoucí důchod Y0. Tím stanoví i*. Jejím cílem je udržet i*. Pokud bude i na i*, CB nakoupí OFA. Pokud bude i pod i*, CB prodá OFA. IS kolísá, Y kolísá mezi Y1 až Y2. Sleduje-li banka peněžní zásobu, jde o tzv. cíl peněžní zásoby a zde je menší kolísání Y mezi Y3 a Y4.


LM kolísá mezi LM 1 a LM 2. Y kolísá od Y2 k Y1. Cílem CB v tomto případě je udržet i* pomocí pružného přizpůsobování peněžní zásoby.


OTEVŘENÁ EKONOMIKA PŘI DOKONALÉ KAPITÁLOVÉ MOBILITĚ A MONETÁRNÍ POLITIKA

1. fixní měnové kurzy

Výchozí bod E0. Monetární expanze posune LM0 na LM1 a sníží i na i1. Způsobí se kapitálový odliv, pokles měnových rezerv země, tak na devalvaci (depreciaci) měny. CB musí intervenovat, kupuje domácí měnu a prodává zahraniční. Tím sníží nabídku peněz, dojde ke zpětnému posunu LM do výchozí polohy. Nabídka peněz je spojena s platební bilancí.


2.flexibilní měnové kurzy

Posun LM na LM1, snížení i vyvolá kapitálový odliv, depreciace domácí měny, tím je výhodný export a drahý dovoz, vzroste NX a tím dojde k posunu IS a růstu Y. Ovšem zhorší se běžný účet.


NÁSTROJE MONETÁRNÍ POLITIKY

Přímé administrativní nástroje
1. regulace investičního úvěru – Zájemce se obrátí na banku se žádostí o úvěr, avšak rozsah úvěru překračuje překračuje státem povolenou mez. Žadatel tedy musí předložit bance souhlas státních orgánů, že banka smí úvěr poskytnout. Pokud to předloží, je konečné rozhodnutí na bance, ona rozhodne zda a za jakých podmínek úvěr poskytne.
2. regulace spotřebního úvěru – Při prodeji na splátky mohou státní orgány stanovit např. maximální dobu splatnosti úvěru. Opět je na bance, aby rozhod, zda a za jakých podmínek spotřební úvěr žadateli poskytne (v rámci státem daných omezení).
3. další přímé nástroje, které mají k dispozici státní orgány. Např. mohou požadovat od bank měsíční zprávy o úvěrech poskytnutých nad stanovený limit, mohou určit bankám úvěrové stropy, apod.

Nepřímé (tržně orientované) nástroje
1.Politika povinných minimálních rezerv
Státní orgány stanoví v případě použití tohoto nástroje bankám povinnost, aby část svých aktiv uložily na bezúročném běžném účtu u CB. Aktiva mohou být uložena v hotovosti, ale i v jiných formách. Výše rezerv není určena absolutní částkou, ale v podobě míry rezerv – jako procento z depozit. Míra rezerv bývá stanovena selektivně :čím jsou depozita likvidnější, tím vyšší částku aktiv vyžaduje CB blokovat v rezervách.
Povinná míra rezerv má nepřímo úměrný vliv na objem nabídky peněz. Zvýšení míry rezerv sníží nabídku úvěru ze strany obchodních bank.

2. Operace na volném trhu.
CB nakupuje nebo prodává státní cenné papíry. Nabízí-li CB na trhu státní cenné papíry, vstupuje do konkurence s ostatními zájemci o volné peněžní zdroje. Při daném množství peněz (tj. pokud předpokládáme, že se v daném okamžiku nemění velikost nabídky peněz) lze očekávat, že se zostří konkurence na straně poptávky po penězích. Výsledkem bude růst ceny peněz, tudíž růst úrokových sazeb. Také to bude mít vliv na množství peněz, které obíhá v ekonomice. Prodá-li CB úspěšně státní cenné papíry, odčerpá část nabídky peněz z trhu. Sníží se tak množství peněz, které zůstává k dispozici ostatním tržním subjektům.
Získané peněžní prostředky státní orgány ovšem nestahují bezúčelně. Obvykle získané peníze dále používají k úhradě své činnosti, což se projeví ve výdajové stránce státního rozpočtu. Operace na volném trhu tak velice těsně navazují na fiskální politiku.

3.Diskontní politika
Diskontní politika má úzkou souvislost s emisní funkcí CB. V případě potřeby mohou získat obchodní banky u CB dodatečné peněžní prostředky v podobě úvěrů. Poptávku obchodních bank reguluje CB mimo jiné i výší požadovaných úroků. Diskontní sazba je tudíž úroková sazba, za níž poskytuje úvěry CB bankám obchodním.
Od růstu diskontní sazby očekává CB pokles poptávky po svých úvěrech. Tyto úvěry získávají výlučně obchodní banky. Růst diskontní sazby omezí úvěrové zdroje obchodních bank a sníží jejich nabídku peněz ostatním subjektům v ekonomice.

2.1 Proces delegování

2.1 Proces delegování
- je vnějším projevem řídícího působení řídícího systému ( vedoucího ) na řízený systém ( podřízeného )
- proces delegování předpokládá existenci následujících složek:
1. kompetence vedoucího pracovníka - představuje sféru působnosti ( fázový prostor ) vedoucího pracovníka a z toho vyplývající pravomoc
kompetence = sféra působnosti * pravomoc
2. vlastní proces delegování
- může mít charakter jednorázového nebo relativné trvalého pověření podřízených pracovníků určitými činnostmi
- má stránku: věcnou – je řešena otázka „komu“ a „co“ delegovat, předpokladem je dokonalá znalost podřízených pracovníků, hlavně jejich kvalifikačních předpokladů
formální – je řešena otázka „jak“ delegovat, předpokladem je znalost struktury osobnosti podřízených pracovníků

Předmětem procesu delegování jsou jednotlivé prvky:
1. jednotlivé činnosti – jednorázový charakter, delegovány formální cestou, vedoucí pracovníci si takto uvolňují prostor pro řešení zásadních otázek
2. úkoly - plní funkce organizačního systému, delegují se formální cestou, mají komplexnější a dlouhodobý charakter, vedoucí na nejvyšších stupních řízení si ponechávají pouze rozhodující část prvků rozhodovacího procesu a zbytek delegují podřízeným – na každém stupni řízení
3. oblast rozhodování - relativné trvalý charakter, zahrnují činnosti a úkoly, které nelze specifikovat jednorázově nebo z důvodu vzájemné podmíněnosti
4. pravomoc – souhrn práva a moci k plnění delegovaných činností, úkolů a oblastní rozhodování, formální charakter, deleguje se shora dolů, má být delegována současné s činnostmi a úkoly a rozhodovacími oblastmi, a to v takové míra, aby bylo možné jejich splnění
Všechny prvky se delegují formální cestou shora dolů ( šéf – podřízený ), vymezují míru volnosti rozhodování jednotlivých stupňů řízení.
3. odpovědnost – vzniká v procesu delegování a je nedelegovatelná, tzn. že každý vedoucí pracovník je odpovědný za všechny jemu svěřené úkoly, činnosti a oblasti rozhodování, i když některé delegoval podřízeným. Odpovědnosti se nemohu zbavit. Každý vedoucí je zodpovědný nejen za svou práci, ale i za práci svých podřízených.
4. zastupitelnost – zabezpečující spolehlivost chování, zálohové prvky v podobě zástupců
5. formální náležitosti – podpisové právo, razítka, …..

Podmínky úspěšného delegování:
1. dobrá znalost podřízených – jejich kvalifikace ( komu a co delegovat ), schopnosti a osobnost ( charakterové vlastnosti - jak delegovat ), to umožňuje delegovat podřízeným pouze ty prvky, které jsou schopni splnit
2. ochota vedoucích pracovníků delegovat pravomoc podřízeným – vedoucí pracovník se má snažit, aby náplní jeho práce bylo řešení zásadních otázek a ostatní činnosti, úkoly a oblastí rozhodování má delegovat na podřízené, musí existovat také ochota podřízených delegované prvky přijímat
3. důvěra ve spolupracovníky – podmiňuje vznik dobrého pracovního prostředí
4. kontrola podřízených


Metoda určení úrovně procesu delegování:
- podstatou je stanovení normativních stavů činností vedoucích pracovníků na základě formálně delegovaných úkolů a pravomocí a jejich srovnání se skutečným stavem
- využívá se princip stanovení koncepčních a operativních činnosti vedoucích pracovníků na jednotlivých stupních řízení – liší se především charakterem činnosti vedoucích pracovníků

Rozsah Koncepční
řídící činnost
struktury
Operativní
činnost

Struktura činnosti

Koncepční činnost – zahrnuje vytváření rámcových koncepcí určujících směr rozvoje daného podniku ( zpracování strategií, podnikatelských záměrů, marketingová činnost, …)
Operativní činnost – bezprostřední řízení transformačního procesu

Podíl koncepční činnosti je tím vyšší, čím vyšší stupeň řízení vedoucí pracovník zaujímá. Podíl koncepční činnosti je funkcí hierarchického postavení vedoucích pracovníků v řídící struktuře. Je funkcí míry volnosti rozhodování, která roste od nejnižšího stupně řízení až po nejvyšší. Pro určení poměru koncepční a operativní činnosti je nutno předpokládat, že :
- činnost každého vedoucího pracovníka je tvořena pouze těmito dvěma druhy činnosti o různém jejich poměru: %KČ + % OČ = 100
- tento celek je na všech stupních řízení přibližně kvantitativně stejný,
- vedoucí pracovníci zaujímají z hlediska nadřízenosti a podřízenosti funkční místa a to ve stejných proporcíchjak je jejich míra volnosti rozhodování
- veškerá řídící činnost na nejnižším stupní řízení je operativní, proto můžeme odvodit podíl operativní činnost v závislosti na míře volnosti vedoucího pracovníka zjišťovaného řídícího stupně:
MV 1 K
% OČ = 100 – k * * (MVz-MVn), kde k =
MV1 – MVn 100

K = procento koncepční činnosti vedoucího pracovníka na nejvyšším stupni řízení
MV1 = míra volnosti na nejvyšším stupni řízení
MVz = míra volnosti na zjišťovaném stupni řízení
MVn = míra volnosti na nejnižším stupni řízení

Pro praktické využití této orientační metody je nutno určit:
A, míru volnosti rozhodování jednotlivých pracovníků – je možno určit ze souboru prvků rozhodovacího procesu, o kterých rozhoduje sledovaný vedoucí pracovník
B, procento koncepční činnost vedoucích pracovníků na nejvyšších stupni řízení – je možno získat pomocí časových snímků jeho pracovního dne, dále je možno odvodit vztah pro zjištění skuteční míry volnosti vedoucích na jednotlivých stupních řízení v závislosti na jejich skutečné struktuře činnosti.

(%KČ)z * (MV1 – MVn)
MZv = + MVn
( % KČ )1

(%KČ)z = podíl koncepční činnost zjišťovaného vedoucího v %
(%KČ)1=podíl koncepční činnost vedoucího prac. na nejvyšším stupni řízení v %
MV1 = míra volnosti vedoucího pracovníka na nejvyšším stupni v %
MVn = míra volnosti vedoucího pracovníka ne nejnižším stupni v %

Uvedené vztahy nám umožňují analyzovat řídící unést vedoucích pracovníků ze dvou hledisek. Jednak lze zjistit modelový vztah proporcí koncepční a operativní činnost sledovaného pracovníka a na základě srovnání se skutečností pak hledat možné příčiny v rozdílu delegování úkolů, pravomoci a jejich využívání.
Jednat lze na základě uvedené skutečné struktury času usuzovat na skutečnou míru volnosti vedoucích pracovníků a srovnat ji s formálně přidělenou a hledat stejné příčiny.

2. Fiskální politika

2. Fiskální politika, její nástroje v modelu IS-LM v uzavřené a otevřené ekonomice


· fiskální politika je úzce spojena s rozpočty ústřední vlády a s rozpočty orgánů místní správy. Tím, jak státní orgány odčerpávají od ostatních tržních subjekt značné peněžní částky, mění směr jejich použití. Změny v užití peněz mění tržní signály, které získávají tržní subjekty v cenách výrobků. Výrobci a domácnosti přizpůsobují své chování tržním signálům a v celé ekonomice se mění tempo ekonomického růstu a úroveň zaměstnanosti.

· Fiskální politika se skládá v zásadě ze dvou součástí. První její částí je způsob zdanění jednotlivých tržních subjektů. Druhou částí jsou výdaje z jednotlivých rozpočtů. Výdaje státních orgánů zvyšují úroveň agregátní poptávky, růst AD se může projevit v růstu cen, v tempu růstu produktu, v úrovni zaměstnanosti a může ovlivnit i rovnovážnost vztahů se zahraničím

=změna celkových vládních výdajů (ΔG, ΔTR) a změna daní (ΔTA, Δt)

AD 45˚

AD1

AD0

Y0 Y1 Y

1.změna ve vládních nákupech zboží a služeb

ΔG = ΔA à posun křivky AD

Přírůstek agregátní poptávky ze specifikovat :

ΔAD = ΔC + ΔG, kde ΔC = c(1-t) ΔY

Potom ΔAD = c(1-t) ΔY + ΔG,

pro rovnováhu musí platit AD=Y

Tedy ΔY = c(1-t) ΔY + ΔG

Po úpravě ΔY = 1/ (1-c(1-t)) * ΔG

(multiplikátor vládních výdajů za existence důchodové daně)


2.změna v úrovni transferových plateb

transfery se rozdělují na spotřebu (cTR) a úspory (sTR)

ΔAD = ΔC

ΔAD = c(1-t) ΔY + cΔTR

ΔY = c(1-t) ΔY + cΔTR

ΔY =c/ (1-c(1-t)) *ΔTR

(multiplikátor transferových plateb)


3.změna v úrovni autonomních daní

změna úrovně TA nezmění AD o celý objem daňové změny, změní se nejprve disponibilní důchod a ten se alokuje na spotřebu a úspory, takže změna důchodu vyvolaná změnou TA se rozdělí mezi spotřebu a úspory.

AD 45˚

AD0

AD1

Y1 Y0 Y

ΔAD = ΔC, ΔC = cΔYD, ΔYD = ΔY - ΔTA – tΔY

ΔAD = c(ΔY-ΔTA – tΔY)

ΔY = c(ΔY-ΔTA – tΔY)

ΔY = -c / (1-c(1-t)) * ΔTA

(multiplikátor autonomních daní)


4.změna ve výši sazby důchodové daně

výchozí úroveň: Y0 = 1 / (1-c(1-t0)) * A

nová úroveň: Y1 = 1 / (1-c(1-t1)) * A

rozdíl obou rovnic: ΔY = -1 / (1-c(1-t1) * cY0 Δt

Daně=únik z výdajového proudu.


Změna ΔG vyvolá mnohem větší přírůstek ΔY, a to o velikost indukované spotřeby. Změna ve vládních výdajích na zboží a služby má opačný účinek na úroveň rovnovážného důchodu než změna autonomních daní. Zvýšení ΔG zvýší ΔY (za jinak stejných okolností), zvýšení ΔTA sníží ΔY. Výdajový multiplikátor pro vládní nákupy zboží a služeb je větší než daňový multiplikátor. To proto, že zvýšení o ΔG přímo zvýší AD, zatímco daně působí nepřímo na spotřebu prostřednictvím jejich vlivu na disponibilní důchod.


Multiplikátor fiskální politiky

Jak se změní AD při změně vládních výdajů o ΔG?


ΔY = γ ΔA + b/h * γ * ΔM/P

Předpokládáme, že nabídka reálných peněžních zůstatků se nemění, tudíž ΔM/P = 0 a druhý člen rovnice je taky 0.

ΔY = γ ΔA , obě strany dělíme ΔA

ΔY/ΔA = γ, což je multiplikátor fiskální politiky. Ukazuje, o kolik se zvýší úroveň rovnovážného důchodu v důsledku zvýšení vládních výdajů na zboží a služby, resp. autonomních výdajů, bude-li nabídka peněžních zůstatků konstantní.


Vzorec :γ = α/ (1+ αbk/h)




Fiskální politika a její účinnost


FISKÁLNÍ EXPANZE

Cíl: zvýšit úroveň Y a zaměstnanost

Složky: růst ΔG, růst ΔTR, pokles ΔTA, pokles Δt

Čistá fiskální expanze = křivka LM se nemění, posouvá se pouze IS


FISKÁLNÍ RESTRIKCE

Cíl: brzdit přehřátý ekonomický růst, inflaci, snížit rozpočtový deficit

Čistá fiskální expanze

Úrok.míra i

LM0

IS0 IS1

Y0 Y1 Y

Závisí na sklonech IS a LM

1. LM horizontální (hà ∞)

-maximální účinnost fiskální expanze, vytěsňovací efekt nulový (nedojde ke snížení soukromých autonomních výdajů. (past likvidity)

2. LM vertikální (h=0)

-nulová účinnost fiskální expanze, vytěsňovací efekt úplný (klasický případ)

3. vysoké k à snižuje účinnost expanze na Y

růst ΔY…. růst L…. růst i

-citlivost poptávky po penězích na důchod zvýší při růstu Y poptávku po penězích L, tím zvýší i úrokovou sazbu potřebnou k vyčištění trhu peněz, tím se vytěsní soukromé autonomní výdaje.

4.vysoké b à snižuje účinnost expanze

-čím plošší je křivka IS, tj. čím větší je citlivost poptávky po autonomních výdajích na úrokovou sazbu, tím nižší je účin fiskální expanze.


Při normálním sklonu LM vede fiskální expanze k růstu rovnovážné produkce Y a k růstu rovnovážné úrokové sazby i. Relace mezi růstem Y a růstem i je závislá na sklonech IS a LM. Fiskální expanze vede k růstu AD, v určité míře zvyšuje Y. Vyšší Y však současně zvyšuje i (aby byla ustavena rovnováha), což zpětně tlumí efekty fiskální expanze, protože zvýšené i snižuje poptávku po soukromých autonomních výdajích.


EFEKTY FISKÁLNÍ POLITIKY

Úroková míra

IS0 IS1

LM

Y0 Y1 Y

1.Past likvidity

a jsem hovado

I LM

IS1

IS0

Y0 Y


2.Klasický případ


NÁMITKY PROTI VYTĚSŇOVACÍMU EFEKTU

1.Baumol a Tobin: L vždy závisí na i (h nebude nikdy 0, tudíž LM nebude vertikální)

2.Y je vždy menší než Y*, proto LM nebude nikdy vertikální

3.CB může bránit zvyšování i tím, že zvýší nabídku peněz, tedy provádí přizpůsobování monetární politiky fiskální politice. To působí proti vytěsňovacímu efektu.


OTEVŘENÁ EKONOMIKA, FISKÁLNÍ EXPANZE PŘI DOKONALÉ KAPITÁLOVÉ MOBILIT

1. fixní měnový kurz

předpoklady:

a) DKM

b) fixní měnový kurz

c) domácí úroková míra = světové

d)existují nevyužité zdroje, konst. výnosy

z rozsahu, fixní mzdy i ceny

e)žádná země neovlivní důchod v zahraničí,

ani úroveň světové i


2. flexibilní měnový kurz

CB nemusí držet kurz, BP vždy = 0

Čistý floating: CB se vzdává intervence na mezinárodních měnových trzích

Řízený „nečistý“ floating: měnové kurzy nejsou fixovány CB, ale CB je nenechá volně fluktuovat a drží měnové rezervy

-dojde k poklesu čistých vývozů à návrat IS do původní polohy

-úplný mezinárodní vytěsňovací efekt

-apreciace domácí měny, zhoršení běžného účtu

-zhoršení NX kompenzují vládní výdaje

1. Národohospodářský produkt

1. Národohospodářský produkt, jeho deriváty a jeho měření. Vztah mezi produkční funkcí a hranicí produkčních možností.

Hrubý domácí produkt (gross domestic product)
-zobrazuje jak příjmy, tak výdaje (příjmy se vždy rovnají výdajům)
HDP = tržní hodnota všech finálních statků vyrobených v ekonomice za dané časové období
-nezapočítávají se mezistatky, výjimka je pouze u mezistatků do zásoby = investice firem do zásob (při pozdějším užití zásob je tato investice záporná, vyruší se)
-měří se v rámci geograficky určené země

Hrubý národní produkt (gross national product)
- přihlíží se k tomu, kdo vlastní výrobní statky, produkce příslušníků státu na cizím území

Čistý národní produkt (net national product)
HNP – amortizace
Znehodnocení = míra opotřebení všech zařízení a budov, „spotřeba fixního kapitálu“

Rozdíl HDP a HNP = čistý příjem z majetku v zahraničí

Čistý domácí produkt (net domestic product)
-podobně jako u ČNP, od HDP odečteme amortizaci

Čisté ekonomické bohatství (net economic welfare)
-snaha korigovat nedostatky HDP
-k HDP přičteme : 1. stínovou ekonomiku (drogy, prostituce, melouchy)
2. výrobky, které poskytneme sami sobě (zelenina ze zahrádky)
3. volný čas k odpočinku
4. růst kvality výrobků a služeb
-odečteme záporné externality (poškozování životního prostředí)


MĚŘENÍ PRODUKTU
1. výdajová metoda
-zahrnuje výdaje jednotlivých sektorů
a) výdaje domácností na spotřebu (na služby, na statky krátkodobého i dlouhodobého užití)
b) výdaje firem na investice – investice do fixního kapitálu (stroje, budovy, výdaje na bydlení, zařízení)
- investice do zásob
c) výdaje státních orgánů na nákup výrobků a služeb (ne na transfery!)
d)čistý export (export – import)
HDP = C + I + G + NX

2. produkční metoda
-finální tržní ocenění, které nezahrnuje meziprodukt, nebo součet všech přidaných hodnot ve všech odvětvích

3. důchodová metoda
-součet veškerých důchod v ekonomice
a)hrubé mzdy a platy před zdaněním W
b)čisté úroky (přijaté – vydané) i
c) renty R
d) zisky firem π
= čistý důchod
dále přičteme e) amortizace
f) nepřímé daně
= HDP

DŮCHODY
1. národní důchod (national income)
-veškeré důchody z výrobních faktorů, které jsou ve vlastnictví rezidentů bez ohledu na místo působení
ND + amortizace = HND (hrubý národní důchod)
HND + nepřímé daně = HNP (hrubý národní produkt)
2. osobní důchod (personal income)
ND – položky, které nedostanou (nerozdělené zisky, daně podniku, SZZP)
+ transfery, úroky od státu
3. disponibilní důchod (disposable personal income)
OD – osobní daně (DPPO, DPFO, daň z majetku)

ROZDÍL MEZI NOMINÁNÍM A REÁLNÝM PRODUKTEM
Nominální HDP = současná produkce zboží a služeb v běžných cenách Σ p1*g1
Reálný HDP = produkce zboží a služeb ohodnocená stálými cenami Σ p0*g1

-když se změní celkové výdaje, znamená to změnu cen nebo změnu množství
-chceme zjistit jak se změnilo množství statků bez vlivu změn cen, při reálném HDP tedy ceny fixujeme k minulé úrovni

Deflátor = měřítko hladiny cen vypočítané jako podíl nominálního a reálného důchodu * 100
-porovnává současnou cenovou hladinu s cenami základního období (sleduje pohyb cen)

Index spotřebitelských cen = měřítko nákladů na zboží a služby průměrného spotřebitele
-nejprve určíme spotřební koš a nalezneme ceny za jednotlivá období, poté vypočteme Σp1*g0 … náklady na pořízení spotřebitelského koše v jednotlivých letech
-vydělíme Σp0*g0 a výsledek je CPI
-procentuelní změna CPI od minulého období = míra inflace

Index výrobních cen
-měří náklady na koš zboží a služeb, jež kupují firmy (ceny ve firemních nákladech se promítnou do finálních cen, tudíž tento ukazatel je predikce CPI)

-poslední dva indexy jsou explicitní ukazatele, deflátor je implicitní

VZTAH MEZI PRODUKČNÍ FUNKCÍ A HRANÍCÍ PRODUKČNÍCH MOŽNOSTÍ
Hranice produkčních možností = graf, který ukazuje různé kombinace výstupů, které může ekonomika vyrobit při daném množství VF
=volba mezi výrobou různých statků v daném časovém intervalu, v čase se může měnit (posouvat) díky technologickému pokroku, atd.
- při posunu po křivce se uplatňuje volba mezi alternativami a náklady ztracené příležitosti

Produkční funkce = vztah mezi množstvím vstupů použitých při výrobě a množstvím výstupů, vztah produkt produkt