Nejvyšším orgánem MMF je Rada (sbor) guvernérů9. Tito takzvaní
guvernéři jsou ustanovováni členskými státy. Většinou jsou to ministři
financí nebo guvernéři centrálních bank členských států. Rada
výkonných ředitelů (Výkonný sbor) je volena Radou guvernérů a je
složena přibližně z 20 výkonných ředitelů (počet ředitelů lze měnit).
V čele stojí vedoucí ředitel. Pravomoci Rady výkonných ředitelů
spočívají především v provádění rozhodnutí Rady guvernérů.
Jednotlivý členové se v MMF účastní prostřednictvím tzv. kvót. Výše
kvóty se odvozuje od hospodářské vyspělosti členské země. Nejvyšší
kvótu, a tedy i největší vliv, mají v MMF Spojené státy americké.
Světová banka
Světová banka
Světová banky vznikla obdobně jako MMF na základě Bretton-Woodských
konference, kdy byla založena Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj
(IBRD) jako hlavní organizace v rámci Světové banky. Československo
patřilo mezi zakládající členy, později vystoupilo, a znovu se stalo
členem v roce 1990. Mimo IBRD tvoří světovou banku další čtyři
organizace vzniklé v následujícím období. Z tohoto důvodu se mluví o
Světové bance také jako o Skupině Světové banky. Dohromady tvoří
Světovou banku těchto pět organizací:
1. Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD)
2. Mezinárodní sdružení pro rozvoj (IDA)
3. Mezinárodní finanční korporace (IFC)
4. Mnohostranná agentura pro poskytování investičních záruk (MIGA)
5. Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (ICSID)
Nejvýznamnější z těchto institucí je stále Mezinárodní banka pro
obnovu a rozvoj, která v roce 1944 vznikla jako první, ostatní
organizace vznikly v průběhu času. Název Světová banka se proto mnohdy
nepřesně používá pouze pro označení této organizace. Členství v IBRD
je podmíněno členstvím v MMF. Počet členů IBRD je obdobný jako u MMF.
Počet členů ostatních organizací SB je nižší.
Světová banky vznikla obdobně jako MMF na základě Bretton-Woodských
konference, kdy byla založena Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj
(IBRD) jako hlavní organizace v rámci Světové banky. Československo
patřilo mezi zakládající členy, později vystoupilo, a znovu se stalo
členem v roce 1990. Mimo IBRD tvoří světovou banku další čtyři
organizace vzniklé v následujícím období. Z tohoto důvodu se mluví o
Světové bance také jako o Skupině Světové banky. Dohromady tvoří
Světovou banku těchto pět organizací:
1. Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD)
2. Mezinárodní sdružení pro rozvoj (IDA)
3. Mezinárodní finanční korporace (IFC)
4. Mnohostranná agentura pro poskytování investičních záruk (MIGA)
5. Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (ICSID)
Nejvýznamnější z těchto institucí je stále Mezinárodní banka pro
obnovu a rozvoj, která v roce 1944 vznikla jako první, ostatní
organizace vznikly v průběhu času. Název Světová banka se proto mnohdy
nepřesně používá pouze pro označení této organizace. Členství v IBRD
je podmíněno členstvím v MMF. Počet členů IBRD je obdobný jako u MMF.
Počet členů ostatních organizací SB je nižší.
Světová banka
Hlavními cíly IBRD a obdobně i ostatních organizací Světové banky
jsou:
1. Napomáhat rozvoji svých členů usnadňováním investic kapitálu pro
produktivní účely
2. Poskytovat půjčky svým členům na investice pro produktivní účely
3. Poskytovat záruky na půjčky
V poválečném období se Světová banka zaměřovala na obnovu válkou
postižených zemí. V posledních letech se zaměřuje na poskytování
půjček a záruk pro rozvojové země, kde financuje konkrétní projekty,
zvyšující životní úroveň v těchto zemích.
Struktura IBRD i ostatních organizací Světové banky je obdobná jako
u MMF. Základní kapitál IBRD ve výši 10 mld. amerických dolarů je
rozdělen na akcie. Každá země může upsat určitý počet akcií. Základní
kapitál je splacen pouze z části, nesplacená část představuje ručení
členských států za závazky IBRD. Po druhé světové válce se IBRD
zaměřila na obnovu Evropy a Japonska. Od 70.let se téměř výhradně
zaměřuje na rozvojové země. Posláním SB je poskytovat půjčky na
konkrétní hospodářské projekty.
Vrcholným orgánem je, stejně jako u MMF, Rada (sbor) guvernérů,
výkonným orgánem je Rada výkonných ředitelů (Výkonný sbor). Složení a
pravomoci jsou obdobné jako u MMF.
jsou:
1. Napomáhat rozvoji svých členů usnadňováním investic kapitálu pro
produktivní účely
2. Poskytovat půjčky svým členům na investice pro produktivní účely
3. Poskytovat záruky na půjčky
V poválečném období se Světová banka zaměřovala na obnovu válkou
postižených zemí. V posledních letech se zaměřuje na poskytování
půjček a záruk pro rozvojové země, kde financuje konkrétní projekty,
zvyšující životní úroveň v těchto zemích.
Struktura IBRD i ostatních organizací Světové banky je obdobná jako
u MMF. Základní kapitál IBRD ve výši 10 mld. amerických dolarů je
rozdělen na akcie. Každá země může upsat určitý počet akcií. Základní
kapitál je splacen pouze z části, nesplacená část představuje ručení
členských států za závazky IBRD. Po druhé světové válce se IBRD
zaměřila na obnovu Evropy a Japonska. Od 70.let se téměř výhradně
zaměřuje na rozvojové země. Posláním SB je poskytovat půjčky na
konkrétní hospodářské projekty.
Vrcholným orgánem je, stejně jako u MMF, Rada (sbor) guvernérů,
výkonným orgánem je Rada výkonných ředitelů (Výkonný sbor). Složení a
pravomoci jsou obdobné jako u MMF.
OECD
Hlavním cílem OECD je diskutovat, rozvíjet a zdokonalovat
hospodářskou a sociální politiku svých členů. OECD vydává velké
množství analytických a statistických publikací. V rámci OECD dochází
ke sjednocování pravidel v hospodářské oblasti, což se projevuje
například tím, že český zákon o cenných papírech rozlišuje cenné
papíry vydané v členských státech OECD a ostatní cenné papíry. V rámci
OECD provádějí členské státy také společnou politiku vůči ostatním
států, například v oblasti "praní špinavých peněz" v daňových rájích.
Nejvyšším orgánem OECD je Rada, která se schází buď na úrovni
stálých zástupců u této organizace (nazývaných také velvyslanci) anebo
jedenkrát ročně na ministerské úrovni (většinou jde o ministry
zahraničí nebo financí). Rada volí každoročně svého předsedu a dva
místopředsedy. Rada ustavuje výbory, kterých je v současné době asi
200. Běžnou činnost zajišťuje pod vedením výborů sekretariát v čele
s generálním tajemníkem (sekretářem) se sídlem v Paříži, který má
okolo 1 850 zaměstnanců. Rozpočet organizace činí v současné době
zhruba 200 miliónů amerických dolarů
hospodářskou a sociální politiku svých členů. OECD vydává velké
množství analytických a statistických publikací. V rámci OECD dochází
ke sjednocování pravidel v hospodářské oblasti, což se projevuje
například tím, že český zákon o cenných papírech rozlišuje cenné
papíry vydané v členských státech OECD a ostatní cenné papíry. V rámci
OECD provádějí členské státy také společnou politiku vůči ostatním
států, například v oblasti "praní špinavých peněz" v daňových rájích.
Nejvyšším orgánem OECD je Rada, která se schází buď na úrovni
stálých zástupců u této organizace (nazývaných také velvyslanci) anebo
jedenkrát ročně na ministerské úrovni (většinou jde o ministry
zahraničí nebo financí). Rada volí každoročně svého předsedu a dva
místopředsedy. Rada ustavuje výbory, kterých je v současné době asi
200. Běžnou činnost zajišťuje pod vedením výborů sekretariát v čele
s generálním tajemníkem (sekretářem) se sídlem v Paříži, který má
okolo 1 850 zaměstnanců. Rozpočet organizace činí v současné době
zhruba 200 miliónů amerických dolarů
Mezinárodní měnový fond (MMF)
Mezinárodní měnový fond (MMF)
Mezinárodní měnový fond (MMF, angl. zkratka IMF) vzešel z konference
v Bretton-Woods (USA) v červenci 1944, podobně jako Světová banka. Na
stejné konference byl také ustaven Bretton-Woodský systém měnových
kurzů, jehož smyslem bylo stanovit pevnou směnitelnost amerického
dolaru za zlato a následně ostatní měny fixovat na dolar. Tento systém
fungoval v letech 1945-1971.
Mezinárodní měnový fond zahájil činnost v roce 1947, jeho sídlem je
Washington a jde o organizaci přidruženou na základě zvláštních dohod
k OSN. Československo patřilo mezi zakládající státy MMF, později po
komunistickém převrat1u vystoupilo a znovu se stalo členem v roce 1990.
Členy MMF je v současné době přes 180 států (tedy výrazná většina
států na světě).
Hlavní cíle MMF jsou:
1. Podporovat měnovou součinnost prostřednictvím konzultací a
spolupráce v mezinárodních měnových otázkách
2. Podporovat mezinárodní obchod a tím přispívat k všeobecnému
rozvoji svých členů
3. Podporovat kursovou stabilitu a udržovat řádná devizová ujednání
mezi členy
4. Napomáhat při odstraňování devizových omezení
5. Poskytovat půjčky členům v případě potřeby
Mezinárodní měnový fond (MMF, angl. zkratka IMF) vzešel z konference
v Bretton-Woods (USA) v červenci 1944, podobně jako Světová banka. Na
stejné konference byl také ustaven Bretton-Woodský systém měnových
kurzů, jehož smyslem bylo stanovit pevnou směnitelnost amerického
dolaru za zlato a následně ostatní měny fixovat na dolar. Tento systém
fungoval v letech 1945-1971.
Mezinárodní měnový fond zahájil činnost v roce 1947, jeho sídlem je
Washington a jde o organizaci přidruženou na základě zvláštních dohod
k OSN. Československo patřilo mezi zakládající státy MMF, později po
komunistickém převrat1u vystoupilo a znovu se stalo členem v roce 1990.
Členy MMF je v současné době přes 180 států (tedy výrazná většina
států na světě).
Hlavní cíle MMF jsou:
1. Podporovat měnovou součinnost prostřednictvím konzultací a
spolupráce v mezinárodních měnových otázkách
2. Podporovat mezinárodní obchod a tím přispívat k všeobecnému
rozvoji svých členů
3. Podporovat kursovou stabilitu a udržovat řádná devizová ujednání
mezi členy
4. Napomáhat při odstraňování devizových omezení
5. Poskytovat půjčky členům v případě potřeby
Všeobecná dohoda o clech a obchodu , OECD
Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT)8 -- Světová obchodní
organizace (WTO)
Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) byla podepsána v roce
1947. Založilo ji 23 států, které však tehdy realizovaly 80% světového
obchodu. V roce 1995 došlo k její transformaci na Světovou obchodní
organizaci (WTO). Počet členských států přesáhl 130.
Cílem GATT a nyní WTO je podporovat mezinárodní obchod především
v oblasti snižování a odstraňování cel a jiných překážek obchodu.
Vrcholným orgánem WTO je Konference ministrů v níž zasedají ministři
členských států. Na nižší úrovní se schází Generální rada. Mimo
zasedání těchto orgánů řídí chod organizace sekretariát v čele
s generálním ředitelem.
Organizace pro hospodářskou (ekonomickou) spolupráci a rozvoj (OECD)
Organizace pro hospodářskou (ekonomickou) spolupráci a rozvoj (OECD)
vznikla na základě úmluvy uzavřené na sklonku roku 1960 transformací
z Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci. Organizace pro
evropskou hospodářskou spolupráci byla založena v rámci Marshallova
plánu na obnovu válkou postižené Evropy. V současné době OECD sdružuje
30 zemí. V zásadě jde o nejvyspělejší země světa. Česká republika byla
jako členská země přijata v roce 1995.
organizace (WTO)
Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) byla podepsána v roce
1947. Založilo ji 23 států, které však tehdy realizovaly 80% světového
obchodu. V roce 1995 došlo k její transformaci na Světovou obchodní
organizaci (WTO). Počet členských států přesáhl 130.
Cílem GATT a nyní WTO je podporovat mezinárodní obchod především
v oblasti snižování a odstraňování cel a jiných překážek obchodu.
Vrcholným orgánem WTO je Konference ministrů v níž zasedají ministři
členských států. Na nižší úrovní se schází Generální rada. Mimo
zasedání těchto orgánů řídí chod organizace sekretariát v čele
s generálním ředitelem.
Organizace pro hospodářskou (ekonomickou) spolupráci a rozvoj (OECD)
Organizace pro hospodářskou (ekonomickou) spolupráci a rozvoj (OECD)
vznikla na základě úmluvy uzavřené na sklonku roku 1960 transformací
z Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci. Organizace pro
evropskou hospodářskou spolupráci byla založena v rámci Marshallova
plánu na obnovu válkou postižené Evropy. V současné době OECD sdružuje
30 zemí. V zásadě jde o nejvyspělejší země světa. Česká republika byla
jako členská země přijata v roce 1995.
Evropský systém centrálních bank
Evropský systém centrálních bank je tvořen Evropskou centrální
bankou a národními centrálními bankami. Evropská centrální banka je
řízena vrcholným orgánem nazvaným Řídící rada (Governing Council). Je
složena z Výkonného výboru (Executive Board) a ze všech guvernérů
národních centrálních bank účastnících se EMU. Výkonný výbor je
jmenován na základě společné dohody vlád členských států, na
doporučení Rady, dané po konzultaci s Evropským parlamentem a
dosavadní Řídící radou. V čele Výkonného výboru je prezident, jeho
zástupcem je viceprezident a dále je výbor tvořen dalšími čtyřmi
členy. Funkční období členů Výkonného výboru je osmileté a nemohou být
jmenováni opakovaně.
Mimo Řídící radu, složenou pouze z 12 guvernérů národních bank,
které se účastní měnové unie, se rozlišuje ještě Všeobecná rada
(General Council) složená ze všech 15 guvernérů národních bank
členských států EU.
bankou a národními centrálními bankami. Evropská centrální banka je
řízena vrcholným orgánem nazvaným Řídící rada (Governing Council). Je
složena z Výkonného výboru (Executive Board) a ze všech guvernérů
národních centrálních bank účastnících se EMU. Výkonný výbor je
jmenován na základě společné dohody vlád členských států, na
doporučení Rady, dané po konzultaci s Evropským parlamentem a
dosavadní Řídící radou. V čele Výkonného výboru je prezident, jeho
zástupcem je viceprezident a dále je výbor tvořen dalšími čtyřmi
členy. Funkční období členů Výkonného výboru je osmileté a nemohou být
jmenováni opakovaně.
Mimo Řídící radu, složenou pouze z 12 guvernérů národních bank,
které se účastní měnové unie, se rozlišuje ještě Všeobecná rada
(General Council) složená ze všech 15 guvernérů národních bank
členských států EU.
Mezinárodní organizace
Mezinárodní organizace
Mezinárodních organizací vztahujících se k ekonomické integraci je
celá řada. Uvedeme si ty, které mají největší vliv na Českou
republiku.
Evropská unie
První předchůdce Evropské unie vznikl v roce 1951 pod názvem
Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO). Později v roce 1957 bylo
založeno Evropské sdružení pro atomovou energii (Euroatom) a Evropské
hospodářské společenství (EHS). Z těchto tří společenství vznikla
v roce 1992 Evropská unie (EU), a to Smlouvou o Evropské unii (tzv.
Maastrichtská smlouva). Počet členů se rozrostl na součastných patnáct
(rok 2000).
Vrcholné orgány Evropské unie:
Rada (známá jako Rada ministrů nebo jako Rada EU) -- členové Rady
jsou ministři zemí EU, vždy z toho resortu jehož se jednání Rady týká.
Pokud jde o otázky zemědělství, zasednou v Radě ministři zemědělství
z členských států, kteří jsou v té době v těchto funkcích ustaveni,
pokud jde o zahraniční otázky zasednou v Radě ministři zahraničních
věcí. Stejné je to i pro ostatní resorty. Pokud se Rada sejde na
vrcholné úrovně, tedy členské země v zastoupení hlavami států nebo
předsedy vlád hovoří se o Evropské radě. Základní pravomoci jsou
především v oblasti moci zákonodárné. Rada je tím hlavním orgánem,
který tvoří evropské sekundární právo.
Mezinárodních organizací vztahujících se k ekonomické integraci je
celá řada. Uvedeme si ty, které mají největší vliv na Českou
republiku.
Evropská unie
První předchůdce Evropské unie vznikl v roce 1951 pod názvem
Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO). Později v roce 1957 bylo
založeno Evropské sdružení pro atomovou energii (Euroatom) a Evropské
hospodářské společenství (EHS). Z těchto tří společenství vznikla
v roce 1992 Evropská unie (EU), a to Smlouvou o Evropské unii (tzv.
Maastrichtská smlouva). Počet členů se rozrostl na součastných patnáct
(rok 2000).
Vrcholné orgány Evropské unie:
Rada (známá jako Rada ministrů nebo jako Rada EU) -- členové Rady
jsou ministři zemí EU, vždy z toho resortu jehož se jednání Rady týká.
Pokud jde o otázky zemědělství, zasednou v Radě ministři zemědělství
z členských států, kteří jsou v té době v těchto funkcích ustaveni,
pokud jde o zahraniční otázky zasednou v Radě ministři zahraničních
věcí. Stejné je to i pro ostatní resorty. Pokud se Rada sejde na
vrcholné úrovně, tedy členské země v zastoupení hlavami států nebo
předsedy vlád hovoří se o Evropské radě. Základní pravomoci jsou
především v oblasti moci zákonodárné. Rada je tím hlavním orgánem,
který tvoří evropské sekundární právo.
Evropský parlament
Evropský parlament -- je naplňován jako klasický parlament
všeobecnými a přímými volbami, které probíhají zároveň ve všech
členských zemích Evropské unie. Jeho pravomoci byly dříve především
poradní, pak mu přibyly pravomoci kontrolní a v současnosti se stává
stále více orgánem legislativním.
Komise (známá jako Evropská komise) -- je složena z 20 komisařů
jmenovaných po projednání Evropským parlamentem na základě dohody vlád
členských zemí. Výkonný orgán Evropské unie.
V současné době je v části Evropské unie zavedena společná měna
euro. Euro je zavedeno v rámci Evropské měnové unie, které se účastní
12 států. Tři státy se projektu společné měny neúčastní - Spojené
království, Dánsko a Švédsko. Společná měna byla zavedena ve třech
etapách:
1. etapa (1990-1993). V tomto období došlo k odstranění posledních
překážek oběhu kapitálu mezi zeměmi Evropské unie.
2. etapa (1994-1998). Hlavním výstupem v tomto období bylo zřízení
Evropského systému centrálních bank (ESCB) a Evropské centrální banky
(ECB)
3. etapa (1999-2002). Poslední etapa byla rozdělena do dvou fází:
1. fáze (1.1.1999-31.12.2001). V rámci první fáze byla zavedena
společná měna jako bezhotovostní platidlo. Účastnické státy byly
povinny vést národní účetnictví v euro. Platby mezi účastnickými
zeměmi byly už také prováděny v euro. Pro soukromé subjekty bylo
používání eura v tomto období dobrovolné.
2. fáze (1.1.2002-28.2.2002). V této fázi byly uvedeny do oběhu
bankovky a mince eura. Od 1.3.2002 přestávají být národní měny
zákonným platidlem a na území států EMU je platná pouze jediná měna
euro.
všeobecnými a přímými volbami, které probíhají zároveň ve všech
členských zemích Evropské unie. Jeho pravomoci byly dříve především
poradní, pak mu přibyly pravomoci kontrolní a v současnosti se stává
stále více orgánem legislativním.
Komise (známá jako Evropská komise) -- je složena z 20 komisařů
jmenovaných po projednání Evropským parlamentem na základě dohody vlád
členských zemí. Výkonný orgán Evropské unie.
V současné době je v části Evropské unie zavedena společná měna
euro. Euro je zavedeno v rámci Evropské měnové unie, které se účastní
12 států. Tři státy se projektu společné měny neúčastní - Spojené
království, Dánsko a Švédsko. Společná měna byla zavedena ve třech
etapách:
1. etapa (1990-1993). V tomto období došlo k odstranění posledních
překážek oběhu kapitálu mezi zeměmi Evropské unie.
2. etapa (1994-1998). Hlavním výstupem v tomto období bylo zřízení
Evropského systému centrálních bank (ESCB) a Evropské centrální banky
(ECB)
3. etapa (1999-2002). Poslední etapa byla rozdělena do dvou fází:
1. fáze (1.1.1999-31.12.2001). V rámci první fáze byla zavedena
společná měna jako bezhotovostní platidlo. Účastnické státy byly
povinny vést národní účetnictví v euro. Platby mezi účastnickými
zeměmi byly už také prováděny v euro. Pro soukromé subjekty bylo
používání eura v tomto období dobrovolné.
2. fáze (1.1.2002-28.2.2002). V této fázi byly uvedeny do oběhu
bankovky a mince eura. Od 1.3.2002 přestávají být národní měny
zákonným platidlem a na území států EMU je platná pouze jediná měna
euro.
Mezinárodní ekonomické integrace
Mezinárodní ekonomické integrace
Pojem a stupně mezinárodní ekonomické integrace
Mezinárodní ekonomické integrace se objevují jako nový jev po druhé
světové válce. V této době si již uvědomují přínos, který jim vzniká
z mezinárodního obchodu a z mezinárodních ekonomických integrací.
Rozvoj mezinárodního obchodu je způsoben také rozvojem a rozmachem
světové dopravy a dopravních prostředků. Dochází k větší hospodářské
provázanosti mezi státy a vzhledem i k stále většímu technickému a
technologickému pokroku také k větší specializaci mezi státy.
Mezinárodní ekonomické integrace se rozdělují do několika stupňů:
1. Pásmo volného obchodu
V tomto nejnižším stupni země odstraňují administrativní a jiné
bariéry bránící vzájemnému obchodu. Jedná se omezení cel, případně
zrušení cel na vymezené výrobky, rušení dovozních množstevních
omezení (kvót), sjednocování technických norem.
Nejvýznamnější pásma volného obchodu z pohledu České republiky
jsou:
Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA) -- zóna volného
obchodu na základě této dohody vznikla v roce 1993. Zakládající
členové byly Česká republika, Slovensko, Polsko a Maďarsko. Později
k dohodě přistoupilo Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko.
Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA) -- existuje od roku
1994, účastníky jsou Kanada, USA a Mexiko. Ve velikosti produkce a
počtu obyvatel jde o největší zónu volného obchodu na světě.
Evropské sdružení volného obchodu (EFTA, česky ESVO) -- vzniklo
v roce 1960, založeno bylo Spojeným královstvím. Dnes ztratilo na
významu vzhledem k tomu jak účastnické státy vstupovaly do EHS a
následně do EU.
Mezi další pásma volného obchodu patří ASEAN ve východní Asii, APEC
v asijsko-tichomořské oblasti, MERCOSUR v jižní Americe a SADC
v jižní Africe.
Pojem a stupně mezinárodní ekonomické integrace
Mezinárodní ekonomické integrace se objevují jako nový jev po druhé
světové válce. V této době si již uvědomují přínos, který jim vzniká
z mezinárodního obchodu a z mezinárodních ekonomických integrací.
Rozvoj mezinárodního obchodu je způsoben také rozvojem a rozmachem
světové dopravy a dopravních prostředků. Dochází k větší hospodářské
provázanosti mezi státy a vzhledem i k stále většímu technickému a
technologickému pokroku také k větší specializaci mezi státy.
Mezinárodní ekonomické integrace se rozdělují do několika stupňů:
1. Pásmo volného obchodu
V tomto nejnižším stupni země odstraňují administrativní a jiné
bariéry bránící vzájemnému obchodu. Jedná se omezení cel, případně
zrušení cel na vymezené výrobky, rušení dovozních množstevních
omezení (kvót), sjednocování technických norem.
Nejvýznamnější pásma volného obchodu z pohledu České republiky
jsou:
Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA) -- zóna volného
obchodu na základě této dohody vznikla v roce 1993. Zakládající
členové byly Česká republika, Slovensko, Polsko a Maďarsko. Později
k dohodě přistoupilo Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko.
Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA) -- existuje od roku
1994, účastníky jsou Kanada, USA a Mexiko. Ve velikosti produkce a
počtu obyvatel jde o největší zónu volného obchodu na světě.
Evropské sdružení volného obchodu (EFTA, česky ESVO) -- vzniklo
v roce 1960, založeno bylo Spojeným královstvím. Dnes ztratilo na
významu vzhledem k tomu jak účastnické státy vstupovaly do EHS a
následně do EU.
Mezi další pásma volného obchodu patří ASEAN ve východní Asii, APEC
v asijsko-tichomořské oblasti, MERCOSUR v jižní Americe a SADC
v jižní Africe.
Mezinárodní ekonomické integrace
2. Celní unie
V tomto stupni ekonomické integrace dochází k odstranění cel mezi
účastnickými státy a zavedení společných cel vůči třetím státům.
Známou celní unií v minulosti, která později vzhledem k ustavení
EHS jako celní unie ztratila význam, byl Benelux (Belgie, Nizozemí a
Lucembursko). Dnes existuje celní unie mezi Českou republikou a
Slovenskem.
3. Společný trh (Hospodářská unie)
Ve společném trhu k volnému pohybu zboží, jako je tomu v celní
unii, přistupuje ještě volný pohyb služeb, osob a kapitálu. Volným
pohybem osob je myšlen nejen volný pohyb osob jako turistů, ale
především volný pohyb osob jako pracovních sil. Občan jedné
účastnické země může bez omezení pracovat v jiné účastnické zemi.
Zároveň dochází k uznávání kvalifikace získané v jedné zemi i
v ostatních zemích. Volný pohyb kapitálu znamená zrušení omezení
jednotlivých států v oblasti omezení investic cizozemců na svém
území, ať už jde o investice do akcií nebo do nemovitostí, případně
v jiné oblasti.
4. Hospodářská a měnová unie
Ke společnému trhu zboží, služeb, pracovních sil a kapitálu
přistupuje společná měna. Její hlavní přínos pro vzájemný obchod je
v tom, že odstraňuje problémy spojené s výkyvy kurzů měn
účastnických států.
5. Politická unie
V této fázi dochází ke sjednocení nejen hospodářské politiky
účastnických států, ale i politiky zahraniční, obranné, bezpečnostní
a vnitřní. Pokud jsou vazby mezi státy slabší, jde o konfederaci,
pokud silnější jde o federaci.
V tomto stupni ekonomické integrace dochází k odstranění cel mezi
účastnickými státy a zavedení společných cel vůči třetím státům.
Známou celní unií v minulosti, která později vzhledem k ustavení
EHS jako celní unie ztratila význam, byl Benelux (Belgie, Nizozemí a
Lucembursko). Dnes existuje celní unie mezi Českou republikou a
Slovenskem.
3. Společný trh (Hospodářská unie)
Ve společném trhu k volnému pohybu zboží, jako je tomu v celní
unii, přistupuje ještě volný pohyb služeb, osob a kapitálu. Volným
pohybem osob je myšlen nejen volný pohyb osob jako turistů, ale
především volný pohyb osob jako pracovních sil. Občan jedné
účastnické země může bez omezení pracovat v jiné účastnické zemi.
Zároveň dochází k uznávání kvalifikace získané v jedné zemi i
v ostatních zemích. Volný pohyb kapitálu znamená zrušení omezení
jednotlivých států v oblasti omezení investic cizozemců na svém
území, ať už jde o investice do akcií nebo do nemovitostí, případně
v jiné oblasti.
4. Hospodářská a měnová unie
Ke společnému trhu zboží, služeb, pracovních sil a kapitálu
přistupuje společná měna. Její hlavní přínos pro vzájemný obchod je
v tom, že odstraňuje problémy spojené s výkyvy kurzů měn
účastnických států.
5. Politická unie
V této fázi dochází ke sjednocení nejen hospodářské politiky
účastnických států, ale i politiky zahraniční, obranné, bezpečnostní
a vnitřní. Pokud jsou vazby mezi státy slabší, jde o konfederaci,
pokud silnější jde o federaci.
Investování do cenných papírů
Ukazatel P/E (Price Earnings ratio)
Tento ukazatel je definován jako tržní cena akcie (na veřejném trhu
jde o aktuální kurz cenného papíru) dělená čistým ziskem společnosti
dosaženým za určitý rok připadajícím na jednu akcii.
P/E = tržní cena akcie / EPS
Ukazatel P/E je jeden z nejdůležitějších ukazatelů podle kterého se
orientují investoři na kapitálovém trhu. Ukazuje kolik korun musí
investor zaplatit, aby získal jednu korunu zisku. Čím je tento
ukazatel menší, tím je to pro investora výhodnější -- zaplatí méně za
jednu korunu zisku. Průměrná výše ukazatele P/E je závislá především
na tom, jaká je výše úrokové sazby v zemi. Čím vyšší úroková sazby,
tím vyšší úrok, čím vyšší úrok, tím vyšší zisk bude investor
požadovat, aby mu vynesly jeho peníze investované do akcií, a tím bude
vyhledávat akcie s nižším P/E.
Ukazatel P/BV (Price Book Value) /nebo také Market Book Ratio/
Ukazuje kolik korun musí investor vynaložit na "koupi" jedné koruny
vlastního kapitálu.
P/BV = tržní cena akcie / vlastní kapitál společnosti připadající na
jednu akcii.
Vlastní kapitál společnosti připadající na jednu akcii se vypočítá
obdobně jako EPS. Tedy z účetnictví se zjistí vlastní kapitál
společnosti a ten se vydělí počtem akcií.
Tento ukazatel je definován jako tržní cena akcie (na veřejném trhu
jde o aktuální kurz cenného papíru) dělená čistým ziskem společnosti
dosaženým za určitý rok připadajícím na jednu akcii.
P/E = tržní cena akcie / EPS
Ukazatel P/E je jeden z nejdůležitějších ukazatelů podle kterého se
orientují investoři na kapitálovém trhu. Ukazuje kolik korun musí
investor zaplatit, aby získal jednu korunu zisku. Čím je tento
ukazatel menší, tím je to pro investora výhodnější -- zaplatí méně za
jednu korunu zisku. Průměrná výše ukazatele P/E je závislá především
na tom, jaká je výše úrokové sazby v zemi. Čím vyšší úroková sazby,
tím vyšší úrok, čím vyšší úrok, tím vyšší zisk bude investor
požadovat, aby mu vynesly jeho peníze investované do akcií, a tím bude
vyhledávat akcie s nižším P/E.
Ukazatel P/BV (Price Book Value) /nebo také Market Book Ratio/
Ukazuje kolik korun musí investor vynaložit na "koupi" jedné koruny
vlastního kapitálu.
P/BV = tržní cena akcie / vlastní kapitál společnosti připadající na
jednu akcii.
Vlastní kapitál společnosti připadající na jednu akcii se vypočítá
obdobně jako EPS. Tedy z účetnictví se zjistí vlastní kapitál
společnosti a ten se vydělí počtem akcií.
Investování do cenných papírů
Investování do cenných papírů
V souvislosti a s investováním do cenných papírů se při rozhodování
zkoumá několik ukazatelů:
Dividendový výnos
Dividenda na akcii / tržní cena akcie
Čistý zisk na akcii (Earnings per share -- EPS)
Jde o zisk připadající na jednu akcii. Zjistí se jako čistý zisk
akciové společnosti, což je kladný hospodářský výsledek, který akciová
společnost dosáhla za určitý rok, dělený počtem vydaných akcií.
EPS = hospodářský výsledek / počet akcií
Tento jednoduchý vzorec platí v případě, že akciová společnost
vydala všechny akcie ve stejné jmenovité hodnotě, což je nejobvyklejší
případ. Pokud akciová společnost emitovala akcie o různých jmenovitých
hodnotách, je potřeba rozpočítat zisk tak, aby zisk připadající na
danou akcii byl vůči celkovému zisku ve stejném poměru, v jakém se
jmenovitá hodnota dané akcie podílí na základním kapitálu společnosti.
Ukazatel P/E (Price Earnings ratio)
Tento ukazatel je definován jako tržní cena akcie (na veřejném trhu
jde o aktuální kurz cenného papíru) dělená čistým ziskem společnosti
dosaženým za určitý rok připadajícím na jednu akcii.
V souvislosti a s investováním do cenných papírů se při rozhodování
zkoumá několik ukazatelů:
Dividendový výnos
Dividenda na akcii / tržní cena akcie
Čistý zisk na akcii (Earnings per share -- EPS)
Jde o zisk připadající na jednu akcii. Zjistí se jako čistý zisk
akciové společnosti, což je kladný hospodářský výsledek, který akciová
společnost dosáhla za určitý rok, dělený počtem vydaných akcií.
EPS = hospodářský výsledek / počet akcií
Tento jednoduchý vzorec platí v případě, že akciová společnost
vydala všechny akcie ve stejné jmenovité hodnotě, což je nejobvyklejší
případ. Pokud akciová společnost emitovala akcie o různých jmenovitých
hodnotách, je potřeba rozpočítat zisk tak, aby zisk připadající na
danou akcii byl vůči celkovému zisku ve stejném poměru, v jakém se
jmenovitá hodnota dané akcie podílí na základním kapitálu společnosti.
Ukazatel P/E (Price Earnings ratio)
Tento ukazatel je definován jako tržní cena akcie (na veřejném trhu
jde o aktuální kurz cenného papíru) dělená čistým ziskem společnosti
dosaženým za určitý rok připadajícím na jednu akcii.
Kapitálové trhy
Kromě indexu PX 50 používá Burza cenných papírů Praha, a.s. další
indexu. Jde především o indexy oborové, kde jsou jednotlivé emise
rozděleny podle toho, do jakého oboru spadá společnost, která je
emitovala (strojírenství, energetika, atd.), index PX GLOB, který
zahrnuje veškeré cenné papíry obchodované (registrované) na burze,
index PX-D, který zachycuje kurzy akcií obchodované v segmentu trhu
SPAD.
RM-Systém, a.s.
Byl zřízen společností PVT, souvisí s kupónovou privatizací.
Hlavní rozdíl mezi burzou a RM-Systémem spočívá v rozdílnosti
v přístupu na trhu těchto subjektů.
Obdobně jako pražská burza i RM -- Systém si vytváří vlastní index PK
30, pomocí kterého sleduje vývoj kurzů emisí cenných papírů na svém
trhu. Tento index zahrnuje třicet emisí cenných papírů mezi které
patří i akcie investičních fondů a holdingů z nich vzniklých.
Státní dozor v oblasti cenných papírů a kapitálových trhů
Státní dozor vykonává Komise pro cenné papíry (KCP). Komise je
ústředním orgánem státní správy. Vrcholným orgánem komise je
pětičlenné prezídium v jehož čele stojí předseda komise.
indexu. Jde především o indexy oborové, kde jsou jednotlivé emise
rozděleny podle toho, do jakého oboru spadá společnost, která je
emitovala (strojírenství, energetika, atd.), index PX GLOB, který
zahrnuje veškeré cenné papíry obchodované (registrované) na burze,
index PX-D, který zachycuje kurzy akcií obchodované v segmentu trhu
SPAD.
RM-Systém, a.s.
Byl zřízen společností PVT, souvisí s kupónovou privatizací.
Hlavní rozdíl mezi burzou a RM-Systémem spočívá v rozdílnosti
v přístupu na trhu těchto subjektů.
Obdobně jako pražská burza i RM -- Systém si vytváří vlastní index PK
30, pomocí kterého sleduje vývoj kurzů emisí cenných papírů na svém
trhu. Tento index zahrnuje třicet emisí cenných papírů mezi které
patří i akcie investičních fondů a holdingů z nich vzniklých.
Státní dozor v oblasti cenných papírů a kapitálových trhů
Státní dozor vykonává Komise pro cenné papíry (KCP). Komise je
ústředním orgánem státní správy. Vrcholným orgánem komise je
pětičlenné prezídium v jehož čele stojí předseda komise.
Investice obecně
Investice obecně
Každá investice se posuzuje ze tří hledisek:
a) výnosnosti (ziskovosti)
b) rizika
c) likvidity
ad a) Podle základní definice se výnosnost posuzuje jako hodnota
investice při splatnosti mínus hodnota investice na počátku (tím
získáme výnos /zisk/, resp. ztrátu z investice), a tento rozdíl se
dělí hodnotou investice na počátku. Po zohlednění ročního faktoru
získáme roční procentní nárůst, resp. pokles počáteční investice.
Např. u vkladů u bank se výnosnost rovná roční úrokové sazbě.
ad b) Riziko vyjadřuje míru nejistoty budoucích příjmů z investice.
Orientační řazení investic od investic s nejmenším rizikem po
investice s největším rizikem:
nemovitosti státní dluhopisy dluhopisy akcie opce
ad c) Likvidita je schopnost aktiva spočívající v jeho snadné
zpeněžitelnosti při malém riziku ztráty na hodnotě.
Orientační řazení aktiv od aktiv s nejmenší likviditou po aktiva
s největší likviditou:
nemovitosti CP s omezenou převoditelností neregistrované CP
registrované CP termínované vklady netermínované vklady (běžné účty)
peněžní hotovost
Každá investice se posuzuje ze tří hledisek:
a) výnosnosti (ziskovosti)
b) rizika
c) likvidity
ad a) Podle základní definice se výnosnost posuzuje jako hodnota
investice při splatnosti mínus hodnota investice na počátku (tím
získáme výnos /zisk/, resp. ztrátu z investice), a tento rozdíl se
dělí hodnotou investice na počátku. Po zohlednění ročního faktoru
získáme roční procentní nárůst, resp. pokles počáteční investice.
Např. u vkladů u bank se výnosnost rovná roční úrokové sazbě.
ad b) Riziko vyjadřuje míru nejistoty budoucích příjmů z investice.
Orientační řazení investic od investic s nejmenším rizikem po
investice s největším rizikem:
nemovitosti státní dluhopisy dluhopisy akcie opce
ad c) Likvidita je schopnost aktiva spočívající v jeho snadné
zpeněžitelnosti při malém riziku ztráty na hodnotě.
Orientační řazení aktiv od aktiv s nejmenší likviditou po aktiva
s největší likviditou:
nemovitosti CP s omezenou převoditelností neregistrované CP
registrované CP termínované vklady netermínované vklady (běžné účty)
peněžní hotovost
Kapitálové trhy
Tržní kapitalizace znamená pokud mluvíme o tržní kapitalizaci
akciové společnosti v podstatě tržní ocenění jejího základního
kapitálu. Pak se tržní kapitalizace vypočítá jako součin počtu akcií a
jejich kurzu. Takto jednoduše lze samozřejmě postupovat pouze
v případě, že akcie mají stejný kurz. Pokud společnost vydala více
emisí akcií (typicky s rozdílnými jmenovitými hodnotami), které mají
odlišný kurz, pak je nutné nejprve vypočítat tržní kapitalizaci pro
jednotlivé emise a poté tyto jednotlivé kapitalizace sečíst.
Obdobně se postupuje při výpočtu tržní kapitalizace celé burzy anebo
její části, jako v případě výpočtu indexu PX 50. Při výpočtu indexu PX
50 jde o tržní kapitalizaci těchto padesáti emisí akcií. Musí se tedy
nejprve vypočítat tržní kapitalizace pro jednotlivé emise a tyto dílčí
kapitalizace pak sečíst. Základní období pro výpočet indexu bylo
stanoveno datum 5.4.1994, kdy byla počáteční hodnota indexu 1000 bodů.
Faktor zřetězení K (t) zohledňuje změny v emisích, které tvoří bázi
indexu. Při aktualizaci indexu emise některých společností jsou z báze
vyňaty, jiné naopak zahrnuty. Mezi další změny, které zohledňuje
faktor zřetězení je třeba zvýšení nebo snížení základního kapitálu
jednotlivých společností, které je spojeno se změnou počtu akcií v
emisi.
akciové společnosti v podstatě tržní ocenění jejího základního
kapitálu. Pak se tržní kapitalizace vypočítá jako součin počtu akcií a
jejich kurzu. Takto jednoduše lze samozřejmě postupovat pouze
v případě, že akcie mají stejný kurz. Pokud společnost vydala více
emisí akcií (typicky s rozdílnými jmenovitými hodnotami), které mají
odlišný kurz, pak je nutné nejprve vypočítat tržní kapitalizaci pro
jednotlivé emise a poté tyto jednotlivé kapitalizace sečíst.
Obdobně se postupuje při výpočtu tržní kapitalizace celé burzy anebo
její části, jako v případě výpočtu indexu PX 50. Při výpočtu indexu PX
50 jde o tržní kapitalizaci těchto padesáti emisí akcií. Musí se tedy
nejprve vypočítat tržní kapitalizace pro jednotlivé emise a tyto dílčí
kapitalizace pak sečíst. Základní období pro výpočet indexu bylo
stanoveno datum 5.4.1994, kdy byla počáteční hodnota indexu 1000 bodů.
Faktor zřetězení K (t) zohledňuje změny v emisích, které tvoří bázi
indexu. Při aktualizaci indexu emise některých společností jsou z báze
vyňaty, jiné naopak zahrnuty. Mezi další změny, které zohledňuje
faktor zřetězení je třeba zvýšení nebo snížení základního kapitálu
jednotlivých společností, které je spojeno se změnou počtu akcií v
emisi.
Kapitálové trhy
Kapitálové trhy
Rozdělení kapitálových trhů
Primární kapitálový trh je proces, kdy emitent cenného papíru tento
cenný papír nabízí a prodává prvnímu majiteli.
Sekundární kapitálový trh je proces, kdy majitelé cenných papírů
nabízí a prodávají tyto cenné papíry jiným investorům, kteří tyty
cenné papíry kupují.
Veřejné trhy s cennými papíry
Významnou částí sekundárního trhu jsou veřejné trhy cenných papírů.
V České republice jsou tyto trhy dva: Burza cenných papírů Praha, a.s.
a RM-Systém, a.s..
Burza cenných papírů Praha, a.s.
Burza cenných papírů Praha, a.s. (BCPP) je zřízena podle zákona
č.214/1992 Sb., o burzách cenných papírů. Na BCPP se obchoduje se
třemi druhy cenných papírů -- akciemi, dluhopisy a podílovými listy.
Orgány burzy jsou:
-valná hromada (vrcholný orgán burzy)
-burzovní komora (statutární orgán)
-dozorčí rada (dozorčí orgán)
Rozdělení kapitálových trhů
Primární kapitálový trh je proces, kdy emitent cenného papíru tento
cenný papír nabízí a prodává prvnímu majiteli.
Sekundární kapitálový trh je proces, kdy majitelé cenných papírů
nabízí a prodávají tyto cenné papíry jiným investorům, kteří tyty
cenné papíry kupují.
Veřejné trhy s cennými papíry
Významnou částí sekundárního trhu jsou veřejné trhy cenných papírů.
V České republice jsou tyto trhy dva: Burza cenných papírů Praha, a.s.
a RM-Systém, a.s..
Burza cenných papírů Praha, a.s.
Burza cenných papírů Praha, a.s. (BCPP) je zřízena podle zákona
č.214/1992 Sb., o burzách cenných papírů. Na BCPP se obchoduje se
třemi druhy cenných papírů -- akciemi, dluhopisy a podílovými listy.
Orgány burzy jsou:
-valná hromada (vrcholný orgán burzy)
-burzovní komora (statutární orgán)
-dozorčí rada (dozorčí orgán)
Kapitálové trhy
Jednotlivé trhy BCPP jsou:
1. hlavní trh -- objemově největší emise akcií s vysokou likviditou,
vysoká informační povinnost emitentů CP
2. vedlejší trh -- objemově menší emise akcií, vysoká informační
povinnost emitentů CP
3. volný trh -- objem emise musí splňovat pouze mírná kritéria, nízká
informační povinnost emitentů CP
Index PX 50
Burzy a ostatní veřejné trhy s cennými papíry si vytvářejí vlastní
indexy, pomocí kterých sledují vývoj kurzů cenných papírů, na nich
obchodovaných v čase. Mezi nejznámější indexy patří Dow Jonesův Index
na burze v New Yorku. Hlavním indexem pražské burzy je index PX 50.
V bázi indexu je obsaženo padesát nejvýznamnějších emisí akcií
obchodovaných (registrovaných) na burze. Hlavní hledisko pro výběr
emisí akcií je výše tržní kapitalizace. Index PX 50 nezahrnuje akcie
investičních fondů a holdingů z nich vzniklých, protože vývoj kurzů
těchto akcií se odvíjí od kurzů akcií, které tyto uvedené společnosti
mají ve svém portfoliu. Báze se obměňuje na začátku kalendářního roku
a na začátku druhého pololetí.
Vzorec pro výpočet PX 50 je:
M (t)
PX (t) = K (t) * --------- * 1000
M (0)
kde M (t) je tržní kapitalizace v čase t
M (0) je tržní kapitalizace v základním období
K (t) je faktor zřetězení v čase t
1. hlavní trh -- objemově největší emise akcií s vysokou likviditou,
vysoká informační povinnost emitentů CP
2. vedlejší trh -- objemově menší emise akcií, vysoká informační
povinnost emitentů CP
3. volný trh -- objem emise musí splňovat pouze mírná kritéria, nízká
informační povinnost emitentů CP
Index PX 50
Burzy a ostatní veřejné trhy s cennými papíry si vytvářejí vlastní
indexy, pomocí kterých sledují vývoj kurzů cenných papírů, na nich
obchodovaných v čase. Mezi nejznámější indexy patří Dow Jonesův Index
na burze v New Yorku. Hlavním indexem pražské burzy je index PX 50.
V bázi indexu je obsaženo padesát nejvýznamnějších emisí akcií
obchodovaných (registrovaných) na burze. Hlavní hledisko pro výběr
emisí akcií je výše tržní kapitalizace. Index PX 50 nezahrnuje akcie
investičních fondů a holdingů z nich vzniklých, protože vývoj kurzů
těchto akcií se odvíjí od kurzů akcií, které tyto uvedené společnosti
mají ve svém portfoliu. Báze se obměňuje na začátku kalendářního roku
a na začátku druhého pololetí.
Vzorec pro výpočet PX 50 je:
M (t)
PX (t) = K (t) * --------- * 1000
M (0)
kde M (t) je tržní kapitalizace v čase t
M (0) je tržní kapitalizace v základním období
K (t) je faktor zřetězení v čase t
Cenné papíry a kapitálové trhy
Na veřejných trzích v České republice, tj. na BCPP, a.s. a RM-
Systému, a.s. se obchoduje se třemi druhy cenných papírů -- akciemi,
podílovými listy a dluhopisy. Akcie je CP, který vyjadřuje podíl na
základním kapitálu akciové společnosti, která ho emitovala. Na akcii
jsou vázána práva a povinnosti akcionáře vůči akciové společnosti.
Akciovými společnostmi jsou i investiční fondy. Od klasické akciové
společnosti se IF liší tím, že jsou podrobeny zvláštnímu státnímu
dohledu, který vykonává KCP. Akcionáři IF jsou tedy více chráněni než
akcionáři klasické akciové společnosti.
Podílové listy vydává investiční společnost k podílovému fondu.
Podílový fond není právnickou osobou, tedy nemá subjektivitu. Jde o
sdružení prostředků bez právní subjektivity. Podílový fond je
spravován investiční společností a majitelé podílových listů
(podílníci) nemají právo, na rozdíl od akcionářů, zasahovat do správy
podílového fondu. Podílové fondy se rozdělují na otevřené podílové
fondy a uzavřené podílové fondy. V případě otevřeného podílového fondu
má IS povinnost odkoupit od majitele podílového listu (podílníka) jeho
podílové listy, jestliže o to požádá. Cena PL při tomto odkupu je
stanovena zákonem, a to jako hodnota vlastního jmění (obdoba vlastního
kapitálu) připadající na jeden podílový list. U uzavřeného PF IS tuto
povinnost nemá. U obou typů podílového fondu mohou podílníci bez
omezení prodat své podílové listy jinému investorovi, ať už přímo nebo
na veřejném trhu.
Systému, a.s. se obchoduje se třemi druhy cenných papírů -- akciemi,
podílovými listy a dluhopisy. Akcie je CP, který vyjadřuje podíl na
základním kapitálu akciové společnosti, která ho emitovala. Na akcii
jsou vázána práva a povinnosti akcionáře vůči akciové společnosti.
Akciovými společnostmi jsou i investiční fondy. Od klasické akciové
společnosti se IF liší tím, že jsou podrobeny zvláštnímu státnímu
dohledu, který vykonává KCP. Akcionáři IF jsou tedy více chráněni než
akcionáři klasické akciové společnosti.
Podílové listy vydává investiční společnost k podílovému fondu.
Podílový fond není právnickou osobou, tedy nemá subjektivitu. Jde o
sdružení prostředků bez právní subjektivity. Podílový fond je
spravován investiční společností a majitelé podílových listů
(podílníci) nemají právo, na rozdíl od akcionářů, zasahovat do správy
podílového fondu. Podílové fondy se rozdělují na otevřené podílové
fondy a uzavřené podílové fondy. V případě otevřeného podílového fondu
má IS povinnost odkoupit od majitele podílového listu (podílníka) jeho
podílové listy, jestliže o to požádá. Cena PL při tomto odkupu je
stanovena zákonem, a to jako hodnota vlastního jmění (obdoba vlastního
kapitálu) připadající na jeden podílový list. U uzavřeného PF IS tuto
povinnost nemá. U obou typů podílového fondu mohou podílníci bez
omezení prodat své podílové listy jinému investorovi, ať už přímo nebo
na veřejném trhu.
Dluhopisy
Dluhopisy (obligace) jsou typem dluhového CP a vyjadřují
(představují) závazek emitenta (dlužníka) vůči majiteli CP (věřiteli).
Zvláštní druhy dluhopisů jsou:
-státní dluhopis -- je vydáván státem ke krytí deficitu státního
rozpočtu, resp. ke krytí státního dluhu
(Státní pokladniční poukázka je krátkodobým státním dluhopisem.
Neobchoduje se na českých veřejných trzích pro krátkou dobu
splatnosti.)
-komunální dluhopis -- je vydáván obcí, případně bankou k financování
obce
-hypoteční zástavní list -- je kryt pohledávkami z hypotéčních úvěrů,
tj. nemovitostmi
-vyměnitelný a prioritní dluhopis
-podřízený dluhopis
(představují) závazek emitenta (dlužníka) vůči majiteli CP (věřiteli).
Zvláštní druhy dluhopisů jsou:
-státní dluhopis -- je vydáván státem ke krytí deficitu státního
rozpočtu, resp. ke krytí státního dluhu
(Státní pokladniční poukázka je krátkodobým státním dluhopisem.
Neobchoduje se na českých veřejných trzích pro krátkou dobu
splatnosti.)
-komunální dluhopis -- je vydáván obcí, případně bankou k financování
obce
-hypoteční zástavní list -- je kryt pohledávkami z hypotéčních úvěrů,
tj. nemovitostmi
-vyměnitelný a prioritní dluhopis
-podřízený dluhopis
Cenné papíry a kapitálové trhy
Cenné papíry a kapitálové trhy
Cenné papíry
Jednoznačná definice cenného papíru neexistuje, obecně lze říci, že
je to cenný papír se kterým zákon spojuje práva a povinnosti a
upravuje nakládání s ním. Zákon č.591/1992 Sb., o cenných papírem také
neuvádí definici cenného papíru. Poskytuje pouze demonstrativní výčet
druhů cenných papírů -- akcie, podílové listy, zatímní listy,
dluhopisy, směnky, šeky, atd.
Zákon rozlišuje dvojí podobu cenných papírů, a to listinnou nebo
zaknihovanou. V prvním případě se hovoří také o materializovaných
cenných papírech a v druhém o dematerializovaných cenných papírech.
Proces přeměny listinného CP na zaknihovaný je nazýván dematerializací
CP.
Forma cenného papíru může být na doručitele (u akcií na majitele),
na jméno nebo na řad. Převod listinného CP na doručitele se provádí
předáním (tradicí), listinný CP na jméno se převádí písemnou smlouvou,
listinný CP na řad se převádí rubopisem. U akcie na jméno je důležitá
skutečnost, že emitent --akciová společnost vede seznam akcionářů.
Z teoretického hlediska můžeme dělit CP především na majetkové
(podílnické) CP a na dluhové (obligační) CP.
Cenné papíry
Jednoznačná definice cenného papíru neexistuje, obecně lze říci, že
je to cenný papír se kterým zákon spojuje práva a povinnosti a
upravuje nakládání s ním. Zákon č.591/1992 Sb., o cenných papírem také
neuvádí definici cenného papíru. Poskytuje pouze demonstrativní výčet
druhů cenných papírů -- akcie, podílové listy, zatímní listy,
dluhopisy, směnky, šeky, atd.
Zákon rozlišuje dvojí podobu cenných papírů, a to listinnou nebo
zaknihovanou. V prvním případě se hovoří také o materializovaných
cenných papírech a v druhém o dematerializovaných cenných papírech.
Proces přeměny listinného CP na zaknihovaný je nazýván dematerializací
CP.
Forma cenného papíru může být na doručitele (u akcií na majitele),
na jméno nebo na řad. Převod listinného CP na doručitele se provádí
předáním (tradicí), listinný CP na jméno se převádí písemnou smlouvou,
listinný CP na řad se převádí rubopisem. U akcie na jméno je důležitá
skutečnost, že emitent --akciová společnost vede seznam akcionářů.
Z teoretického hlediska můžeme dělit CP především na majetkové
(podílnické) CP a na dluhové (obligační) CP.
Cenné papíry a kapitálové trhy
Jmenovitá (nominální) hodnota CP je hodnota, která je v CP uvedena.
U akcie představuje jmenovitá hodnota část základního kapitálu, který
připadá na jednu akcii. Emitentem cenného papíru je subjekt, který
tento cenný papír vydává. V případě akcií je to akciová společnost,
která vydává (emituje) své akcie. Majitelem cenného papíru je subjekt,
který cenný papír nabyde.
Kurs CP je cena CP, která byla dosažena na veřejném trhu.
Emisní kurs CP je cena, za kterou CP vydává jeho emitent. Rozdíl
mezi emisním kursem cenného papíru a jeho jmenovitou hodnotou je
emisní ažio, pokud je rozdíl kladný a emisní disážio, pokud je rozdíl
záporný (tj. v případě, že emisní kurs je nižší než jeho jmenovitá
hodnota.7 Emisní kurs akcie musí být podle českého obchodního zákoníku
buď roven jmenovité hodnotě nebo být vyšší. Emisní ážio představuje
jakousi prémii, kterou získá emitent a ze které pro majitele
nevyplývají žádná práva, tak jak je to v případě vkladu do základního
kapitálu. nejsou spojena práva a povinnosti.
Převoditelnost cenných papírů může být omezena. Účinnost převodu
může být vázána podle stanov na souhlas valné hromady, představenstva
nebo dozorčí rady, případně na jiné podmínky. Není-li převoditelnost
omezena, jsou cenné papíry převoditelné bez omezení.
Registrované CP jsou cenné papíry, které jsou přijaty k obchodování
na veřejném trhu. Jde o konkrétní emise akcií, které dostanou povolení
od Komise pro cenné papíry (KCP) a poté jsou přijaty k obchodování na
burze.
U akcie představuje jmenovitá hodnota část základního kapitálu, který
připadá na jednu akcii. Emitentem cenného papíru je subjekt, který
tento cenný papír vydává. V případě akcií je to akciová společnost,
která vydává (emituje) své akcie. Majitelem cenného papíru je subjekt,
který cenný papír nabyde.
Kurs CP je cena CP, která byla dosažena na veřejném trhu.
Emisní kurs CP je cena, za kterou CP vydává jeho emitent. Rozdíl
mezi emisním kursem cenného papíru a jeho jmenovitou hodnotou je
emisní ažio, pokud je rozdíl kladný a emisní disážio, pokud je rozdíl
záporný (tj. v případě, že emisní kurs je nižší než jeho jmenovitá
hodnota.7 Emisní kurs akcie musí být podle českého obchodního zákoníku
buď roven jmenovité hodnotě nebo být vyšší. Emisní ážio představuje
jakousi prémii, kterou získá emitent a ze které pro majitele
nevyplývají žádná práva, tak jak je to v případě vkladu do základního
kapitálu. nejsou spojena práva a povinnosti.
Převoditelnost cenných papírů může být omezena. Účinnost převodu
může být vázána podle stanov na souhlas valné hromady, představenstva
nebo dozorčí rady, případně na jiné podmínky. Není-li převoditelnost
omezena, jsou cenné papíry převoditelné bez omezení.
Registrované CP jsou cenné papíry, které jsou přijaty k obchodování
na veřejném trhu. Jde o konkrétní emise akcií, které dostanou povolení
od Komise pro cenné papíry (KCP) a poté jsou přijaty k obchodování na
burze.
Finanční ukazatele
Finanční ukazatele
Ukazatele rentability
Ukazatelé rentability vyjadřují rentabilitu, tedy ziskovost. Někdy
je také poněkud nesprávně používán výraz výnosnost nebo návratnost.
Nejznámější ukazatele rentability jsou dva.
Ukazatel ROA (Return On Assets - rentabilita aktiv)
Tento ukazatel se vypočítá jako výsledek hospodaření dělený součtem
veškerých aktiv.
ROA = Výsledek hospodaření / Aktiva celkem
Ukazatel lze interpretovat jako výši zisku připadajícího na jednu
korunu majetku podnikatele.
Ukazatel ROE (Return On Equity - rentabilita vlastního kapitálu)
Tento ukazatel se vypočítá jako hospodářský výsledek dělený vlastním
kapitálem.
ROE = Výsledek hospodaření / Vlastní kapitál
Ukazatel lze interpretovat jako výši zisku připadajícího na jednu
korunu vlastního kapitálu.
Ukazatelé likvidity -- vyjadřují schopnost subjektu dostát svým
závazkům (platit své závazky). Poměřují to čím se dá platit vůči tomu,
co se má platit. Činitel zlomku bude vybírán ze skupiny "oběžná
aktiva", jako více likvidní části aktiv, jmenovatel z části pasiv
"cizí zdroje".
Peníze na běžném účtu + Peníze v pokladně
Okamžitá likvidita = --------------------------------------------
Všechny okamžitě splatné závazky
Ukazatelé zadluženosti -- ukazují nakolik podnikatel financuje svůj
majetek z dluhů (v obecném slova smyslu), přesněji z cizích zdrojů.
Cizí zdroje
Ukazatel zadluženosti = ---------------------
Celková pasiva
Ukazatele rentability
Ukazatelé rentability vyjadřují rentabilitu, tedy ziskovost. Někdy
je také poněkud nesprávně používán výraz výnosnost nebo návratnost.
Nejznámější ukazatele rentability jsou dva.
Ukazatel ROA (Return On Assets - rentabilita aktiv)
Tento ukazatel se vypočítá jako výsledek hospodaření dělený součtem
veškerých aktiv.
ROA = Výsledek hospodaření / Aktiva celkem
Ukazatel lze interpretovat jako výši zisku připadajícího na jednu
korunu majetku podnikatele.
Ukazatel ROE (Return On Equity - rentabilita vlastního kapitálu)
Tento ukazatel se vypočítá jako hospodářský výsledek dělený vlastním
kapitálem.
ROE = Výsledek hospodaření / Vlastní kapitál
Ukazatel lze interpretovat jako výši zisku připadajícího na jednu
korunu vlastního kapitálu.
Ukazatelé likvidity -- vyjadřují schopnost subjektu dostát svým
závazkům (platit své závazky). Poměřují to čím se dá platit vůči tomu,
co se má platit. Činitel zlomku bude vybírán ze skupiny "oběžná
aktiva", jako více likvidní části aktiv, jmenovatel z části pasiv
"cizí zdroje".
Peníze na běžném účtu + Peníze v pokladně
Okamžitá likvidita = --------------------------------------------
Všechny okamžitě splatné závazky
Ukazatelé zadluženosti -- ukazují nakolik podnikatel financuje svůj
majetek z dluhů (v obecném slova smyslu), přesněji z cizích zdrojů.
Cizí zdroje
Ukazatel zadluženosti = ---------------------
Celková pasiva
Rozebrání jednotlivých položek
Rozebrání jednotlivých položek:
Pohledávky za upsaný základní kapitál -- pohledávky za společníky,
kteří dosud nesplatili celou hodnotu svého vkladu
Dlouhodobý majetek -- zahrnuje aktiva trvalejšího charakteru,
s předpokládanou dobou použitelnosti delší než 1 rok (stálá neboli
fixní aktiva)
Dlouhodobý nehmotný majetek -- software, licence, atd. s cenou vyšší
než 60 000,- Kč
Dlouhodobý hmotný majetek -- stavby, stroje, zařízení, atd. s cenou
vyšší než 40 000,- Kč
Dlouhodobý finanční majetek -- podílnické cenné papíry (akcie, zatímní
listy) ve společnostech s rozhodujícím vlivem (podíl nad 50%
základního kapitálu) a ve společnostech s podstatným vlivem (podíl nad
20% základního kapitálu), dále dluhopisy a jiné dluhové cenné papíry,
jejichž doba splatnosti při vzniku účetního případu byla delší než 1
rok.
Oběžná aktiva -- jsou aktiva krátkodobého charakteru
Zásoby -- zásoby jak materiálu, tak i hotových výrobků
Dlouhodobé pohledávky -- pohledávky, jejichž splatnost při vzniku
účetního případu byla delší než 1 rok
Krátkodobé pohledávky -- pohledávky, jejichž splatnost při vzniku
účetního případu byla do 1 roku
Krátkodobý finanční majetek -- peníze v pokladně, peníze na běžném účtu
v bance, majetkové cenné papíru představující podíl na základním
kapitálu do 20%, dluhové cenné papíry, jejichž splatnost byla při
vzniku účetního případu do 1 roku (pokladniční poukázky, směnky)
Pohledávky za upsaný základní kapitál -- pohledávky za společníky,
kteří dosud nesplatili celou hodnotu svého vkladu
Dlouhodobý majetek -- zahrnuje aktiva trvalejšího charakteru,
s předpokládanou dobou použitelnosti delší než 1 rok (stálá neboli
fixní aktiva)
Dlouhodobý nehmotný majetek -- software, licence, atd. s cenou vyšší
než 60 000,- Kč
Dlouhodobý hmotný majetek -- stavby, stroje, zařízení, atd. s cenou
vyšší než 40 000,- Kč
Dlouhodobý finanční majetek -- podílnické cenné papíry (akcie, zatímní
listy) ve společnostech s rozhodujícím vlivem (podíl nad 50%
základního kapitálu) a ve společnostech s podstatným vlivem (podíl nad
20% základního kapitálu), dále dluhopisy a jiné dluhové cenné papíry,
jejichž doba splatnosti při vzniku účetního případu byla delší než 1
rok.
Oběžná aktiva -- jsou aktiva krátkodobého charakteru
Zásoby -- zásoby jak materiálu, tak i hotových výrobků
Dlouhodobé pohledávky -- pohledávky, jejichž splatnost při vzniku
účetního případu byla delší než 1 rok
Krátkodobé pohledávky -- pohledávky, jejichž splatnost při vzniku
účetního případu byla do 1 roku
Krátkodobý finanční majetek -- peníze v pokladně, peníze na běžném účtu
v bance, majetkové cenné papíru představující podíl na základním
kapitálu do 20%, dluhové cenné papíry, jejichž splatnost byla při
vzniku účetního případu do 1 roku (pokladniční poukázky, směnky)
Vlastní kapitál
Vlastní kapitál -- představuje vlastní zdroje financování majetku
Podnikatele
Základní kapitál - představuje souhrn vkladů společníků do
společnosti.
Kapitálové fondy -- do této kategorie se účtují dary, nevratné dotace,
a také emisní ažio z emitovaných akcií
Fondy ze zisku -- naplňují se ze zisku společnosti. Povinným fondem ze
zisku je rezervní fond.
Výsledek hospodaření minulých let -- do této kategorie se rozhodnutím
valné hromady převádí výsledek hospodaření účetního období (kladný
výsl. hosp. = zisk; záporný výsl. hosp. = ztráta)
Cizí zdroje -- zdroje financování majetku podnikatele, Které bude muset
vracet, případně uhradit v budoucnu
Rezervy -- rezervy vytvořené např. na špatné úvěry
Dlouhodobé závazky -- jde o závazky, jejichž splatnost byla při vzniku
účetního případu delší než jeden rok
Krátkodobé závazky -- jde o závazky, jejichž splatnost nebyla při
vzniku účetního případu delší než jeden rok
Bankovní úvěry a výpomoci -- jde o závazky vůči bankám, které se dále
dělí na dlouhodobé a krátkodobé
Součet všech aktiv (aktiva celkem) se musí rovnat součtu všech pasiv
(pasiva celkem).
Podnikatele
Základní kapitál - představuje souhrn vkladů společníků do
společnosti.
Kapitálové fondy -- do této kategorie se účtují dary, nevratné dotace,
a také emisní ažio z emitovaných akcií
Fondy ze zisku -- naplňují se ze zisku společnosti. Povinným fondem ze
zisku je rezervní fond.
Výsledek hospodaření minulých let -- do této kategorie se rozhodnutím
valné hromady převádí výsledek hospodaření účetního období (kladný
výsl. hosp. = zisk; záporný výsl. hosp. = ztráta)
Cizí zdroje -- zdroje financování majetku podnikatele, Které bude muset
vracet, případně uhradit v budoucnu
Rezervy -- rezervy vytvořené např. na špatné úvěry
Dlouhodobé závazky -- jde o závazky, jejichž splatnost byla při vzniku
účetního případu delší než jeden rok
Krátkodobé závazky -- jde o závazky, jejichž splatnost nebyla při
vzniku účetního případu delší než jeden rok
Bankovní úvěry a výpomoci -- jde o závazky vůči bankám, které se dále
dělí na dlouhodobé a krátkodobé
Součet všech aktiv (aktiva celkem) se musí rovnat součtu všech pasiv
(pasiva celkem).
Rozpočtové určení daní
Krajské rozpočty mají přiděleno 3,1% z celostátního hrubého výnosu
daně z přidané hodnoty a přibližně stejné procento daní z příjmů.
Procento, kterým se jednotlivý kraj podílí na stanovené procentní
části celostátního výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů, je
uvedeno v příloze zákona o rozpočtovém určení daní.
Ze státních fondů má přidělen výnos daně pouze jeden, a to Státní
fond dopravní infrastruktury, který má přidělen celý celostátní hrubý
výnos silniční daně a 20% z celostátního hrubého výnosu spotřební daně
z uhlovodíkových paliv a maziv.
Zbytek výnosů daní, který tvoří největší část celkového daňového
výnosu, je příjmem státního rozpočtu. Jde o celý výnos daně darovací,
dědické a z převodu nemovitostí a o větší části výnosu daně z příjmů,
daně z přidané hodnoty a spotřební daně.
Reálná výše příjmů a výdajů veřejných rozpočtů a toky mezi nimi
Přes veřejné rozpočty se přerozdělí necelý 1 bilión korun, což je
přibližně polovina hodnoty hrubého domácího produktu. Z prostředků
přerozdělovaných přes veřejné rozpočty se pak zhruba tři čtvrtiny
přerozdělí přes státní rozpočet.
daně z přidané hodnoty a přibližně stejné procento daní z příjmů.
Procento, kterým se jednotlivý kraj podílí na stanovené procentní
části celostátního výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů, je
uvedeno v příloze zákona o rozpočtovém určení daní.
Ze státních fondů má přidělen výnos daně pouze jeden, a to Státní
fond dopravní infrastruktury, který má přidělen celý celostátní hrubý
výnos silniční daně a 20% z celostátního hrubého výnosu spotřební daně
z uhlovodíkových paliv a maziv.
Zbytek výnosů daní, který tvoří největší část celkového daňového
výnosu, je příjmem státního rozpočtu. Jde o celý výnos daně darovací,
dědické a z převodu nemovitostí a o větší části výnosu daně z příjmů,
daně z přidané hodnoty a spotřební daně.
Reálná výše příjmů a výdajů veřejných rozpočtů a toky mezi nimi
Přes veřejné rozpočty se přerozdělí necelý 1 bilión korun, což je
přibližně polovina hodnoty hrubého domácího produktu. Z prostředků
přerozdělovaných přes veřejné rozpočty se pak zhruba tři čtvrtiny
přerozdělí přes státní rozpočet.
Podniková ekonomika a účetnictví
Podniková ekonomika a účetnictví
Účetnictví
Rozvaha (bilance)
Aktiva celkem Pasiva celkem
Pohledávky za upsaný základní Vlastní kapitál
kapitál -Základní kapitál
-Kapitálové fondy
Dlouhodobý majetek -Rezervní fondy, nedělitelný
-Dlouhodobý nehmotný majetek fond a ostatní fondy ze zisku
-Dlouhodobý hmotný majetek (tzv. fondy ze zisku)
-Dlouhodobý finanční majetek -Výsledek hospodaření minulých
let
-Výsledek hospodaření běžného
Oběžná aktiva účetního období
-Zásoby
-Dlouhodobé pohledávky Cizí zdroje
-Krátkodobé pohledávky -Rezervy
-Krátkodobý finanční majetek -Dlouhodobé závazky
-Krátkodobé závazky
-Bankovní úvěry a výpomoci
Časové rozlišení
Časové rozlišení
Účetnictví
Rozvaha (bilance)
Aktiva celkem Pasiva celkem
Pohledávky za upsaný základní Vlastní kapitál
kapitál -Základní kapitál
-Kapitálové fondy
Dlouhodobý majetek -Rezervní fondy, nedělitelný
-Dlouhodobý nehmotný majetek fond a ostatní fondy ze zisku
-Dlouhodobý hmotný majetek (tzv. fondy ze zisku)
-Dlouhodobý finanční majetek -Výsledek hospodaření minulých
let
-Výsledek hospodaření běžného
Oběžná aktiva účetního období
-Zásoby
-Dlouhodobé pohledávky Cizí zdroje
-Krátkodobé pohledávky -Rezervy
-Krátkodobý finanční majetek -Dlouhodobé závazky
-Krátkodobé závazky
-Bankovní úvěry a výpomoci
Časové rozlišení
Časové rozlišení
II. Nepřímé daně
II. Nepřímé daně
7. Daň z přidané hodnoty
Předmět daně: prodej zboží a poskytování služeb
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: 22% a 5%.
8. Spotřební daň
Předmět daně: uhlovodíková paliva a maziva, líh, pivo, víno,
tabákové výrobky
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená
Dalším hlediskem pro rozdělení jednotlivých daní do skupin může být
i druh předmětu zdanění, zda se zdaňuje důchod, majetek nebo spotřeba.
Důchodovou daní je ze zákonných daní daň z příjmů. Majetkovými daněmi
je daň z nemovitostí, daň darovací, daň dědická, daň z převodu
nemovitostí a daň silniční. Spotřebními daněmi je daň z přidané
hodnoty, jako univerzální spotřební daň, a spotřební daň, jako
selektivní spotřební daň.
7. Daň z přidané hodnoty
Předmět daně: prodej zboží a poskytování služeb
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: 22% a 5%.
8. Spotřební daň
Předmět daně: uhlovodíková paliva a maziva, líh, pivo, víno,
tabákové výrobky
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená
Dalším hlediskem pro rozdělení jednotlivých daní do skupin může být
i druh předmětu zdanění, zda se zdaňuje důchod, majetek nebo spotřeba.
Důchodovou daní je ze zákonných daní daň z příjmů. Majetkovými daněmi
je daň z nemovitostí, daň darovací, daň dědická, daň z převodu
nemovitostí a daň silniční. Spotřebními daněmi je daň z přidané
hodnoty, jako univerzální spotřební daň, a spotřební daň, jako
selektivní spotřební daň.
Rozpočtové určení daní
Rozpočtové určení daní
Přidělení jednotlivých výnosů daní nebo jejich částí jednotlivým
veřejným rozpočtům určuje zákon č.243/2000 Sb., o rozpočtovém určení
výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním
fondům. Daně jejichž celý výnos je svěřen veřejným rozpočtům na jednom
stupni se nazývají svěřené daně (např. daň z nemovitostí) a daně,
které jsou rozděleny mezi veřejné rozpočty na více stupních se
nazývají sdílené daně (např. daně z příjmů).
Ze zákona o rozpočtovém určení daní mají obce přidělen celý výnos
daně z nemovitostí, které se nacházejí na území dané obce, 20,59% z
celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a přibližně stejné
procento celostátního hrubého výnosu daní z příjmů. Procento, kterým
se jednotlivá obec podílí na stanovené procentní části celostátního
výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů, určí ministerstvo
financí dvěma vyhláškami. První výše procenta vychází z počtu obyvatel
obce a koeficientu, který zohledňuje velikost obce6. Druhá výše
procenta vychází z počtu zaměstnanců v obci.
Přidělení jednotlivých výnosů daní nebo jejich částí jednotlivým
veřejným rozpočtům určuje zákon č.243/2000 Sb., o rozpočtovém určení
výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním
fondům. Daně jejichž celý výnos je svěřen veřejným rozpočtům na jednom
stupni se nazývají svěřené daně (např. daň z nemovitostí) a daně,
které jsou rozděleny mezi veřejné rozpočty na více stupních se
nazývají sdílené daně (např. daně z příjmů).
Ze zákona o rozpočtovém určení daní mají obce přidělen celý výnos
daně z nemovitostí, které se nacházejí na území dané obce, 20,59% z
celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a přibližně stejné
procento celostátního hrubého výnosu daní z příjmů. Procento, kterým
se jednotlivá obec podílí na stanovené procentní části celostátního
výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů, určí ministerstvo
financí dvěma vyhláškami. První výše procenta vychází z počtu obyvatel
obce a koeficientu, který zohledňuje velikost obce6. Druhá výše
procenta vychází z počtu zaměstnanců v obci.
Daně
Daně
Daň je povinná, nenávratná, neekvivalentní (neodpovídá jí konkrétní
protiplnění) platba. Základní rozdělení daní je na daně přímé a daně
nepřímé. Přímé daně dopadají přímo na konkrétního poplatníka, kterého
jsme schopni určit, zatímco nepřímé daně zatěžují zboží a služby a
konkrétního poplatníka nejsme schopni určit.
Přehled daní a jejich základní charakteristika:
I. Přímé daně
1. Daně z příjmů - dále se dělí na:
a) Daň z příjmů fyzických osob
Předmět daně: příjmy ze závislé činnosti (mzdy), funkční požitky,
příjmy z podnikání , z kapitálového majetku, z pronájmu, atd.
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě
progresivní (s vyšším příjmem daňová sazba udávaná v procentech se
zvyšuje pro jednotlivé části základu daně)
Výše sazby daně: 15% - 32%
b) Daň z příjmů právnických osob
Předmět daně: příjmy z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým
majetkem
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární (stejná
sazba pro všechny výše příjmů)
Daň je povinná, nenávratná, neekvivalentní (neodpovídá jí konkrétní
protiplnění) platba. Základní rozdělení daní je na daně přímé a daně
nepřímé. Přímé daně dopadají přímo na konkrétního poplatníka, kterého
jsme schopni určit, zatímco nepřímé daně zatěžují zboží a služby a
konkrétního poplatníka nejsme schopni určit.
Přehled daní a jejich základní charakteristika:
I. Přímé daně
1. Daně z příjmů - dále se dělí na:
a) Daň z příjmů fyzických osob
Předmět daně: příjmy ze závislé činnosti (mzdy), funkční požitky,
příjmy z podnikání , z kapitálového majetku, z pronájmu, atd.
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě
progresivní (s vyšším příjmem daňová sazba udávaná v procentech se
zvyšuje pro jednotlivé části základu daně)
Výše sazby daně: 15% - 32%
b) Daň z příjmů právnických osob
Předmět daně: příjmy z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým
majetkem
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární (stejná
sazba pro všechny výše příjmů)
Výše sazby daně: 31%
Výše sazby daně: 31%
2. Daň z nemovitostí
Předmět daně: pozemky a stavby
Charakteristika daně: opakovaně stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená
3. Daň dědická
Předmět daně: nabytí majetku děděním
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě
progresivní
Výše sazby daně: 0,5% - 20%, osvobození pro příbuzné v řadě přímé
a pro manžele
4. Daň darovací
Předmět daně: bezúplatné nabytí majetku
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě
progresivní
Výše sazby daně: 1% - 40%
5. Daň z převodu nemovitostí
Předmět daně: úplatný převod nebo přechod vlastnictví k
nemovitosti,
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: 5%.
6. Silniční daň
Předmět daně: vozidla, která jsou používána nebo určena
k podnikání
Charakteristika daně: opakovaně stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená
2. Daň z nemovitostí
Předmět daně: pozemky a stavby
Charakteristika daně: opakovaně stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená
3. Daň dědická
Předmět daně: nabytí majetku děděním
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě
progresivní
Výše sazby daně: 0,5% - 20%, osvobození pro příbuzné v řadě přímé
a pro manžele
4. Daň darovací
Předmět daně: bezúplatné nabytí majetku
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě
progresivní
Výše sazby daně: 1% - 40%
5. Daň z převodu nemovitostí
Předmět daně: úplatný převod nebo přechod vlastnictví k
nemovitosti,
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: 5%.
6. Silniční daň
Předmět daně: vozidla, která jsou používána nebo určena
k podnikání
Charakteristika daně: opakovaně stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená
Výsledná struktura veřejných rozpočtů
Výsledná struktura veřejných rozpočtů pak vypadá následovně:
A. Státní rozpočet
B. Územní rozpočty:
B.I. Rozpočty krajů
B.II. Rozpočty obcí
C. Rozpočty státních fondů
Za rozpočty státních fondů jsou považovány pouze rozpočty fondů,
které jsou za státní fondy považovány podle zákona (jejich název musí
obsahovat slova "státní fond"). Státních fondů je sedm:
Státní fond životního prostředí
Státní fond pro zúrodnění půdy
Státní fond kultury
Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie
Státní zemědělský intervenční fond
Státní fond dopravní infrastruktury
Státní fond rozvoje bydlení
Vymezení veřejných rozpočtů právními předpisy je širší. Mimo výše
uvedené rozpočty se do veřejných rozpočtů podle právních předpisů
zahrnují především rozpočty tzv. privatizačních fondů - Fondu
národního majetku a Pozemkového fondu, dále pak rozpočet Všeobecné
zdravotní pojišťovny.
A. Státní rozpočet
B. Územní rozpočty:
B.I. Rozpočty krajů
B.II. Rozpočty obcí
C. Rozpočty státních fondů
Za rozpočty státních fondů jsou považovány pouze rozpočty fondů,
které jsou za státní fondy považovány podle zákona (jejich název musí
obsahovat slova "státní fond"). Státních fondů je sedm:
Státní fond životního prostředí
Státní fond pro zúrodnění půdy
Státní fond kultury
Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie
Státní zemědělský intervenční fond
Státní fond dopravní infrastruktury
Státní fond rozvoje bydlení
Vymezení veřejných rozpočtů právními předpisy je širší. Mimo výše
uvedené rozpočty se do veřejných rozpočtů podle právních předpisů
zahrnují především rozpočty tzv. privatizačních fondů - Fondu
národního majetku a Pozemkového fondu, dále pak rozpočet Všeobecné
zdravotní pojišťovny.
Veřejné finance
Veřejné finance
Veřejné finance jsou souhrnem peněžních vztahů, které souvisí
s tvorbou, rozdělováním a použitím peněžních prostředků za ingerence
veřejné moci. Zaměříme-li se na příjmovou stránku veřejných rozpočtů,
pak veřejné finance budou mít podobu především daní a dalších
povinných plateb. Pokud se zaměříme na výdajovou stránku veřejných
rozpočtů půjde o peníze na provoz veřejné správy, transfery
domácnostem, obranu, bezpečnost, justici a další. To vše jsou veřejné
finance.
Veřejná moc v demokratických státech vzniká na základě veřejné
volby. Veřejná volba může být buď přímá, což je kolektivní rozhodování
všemi občany, resp. občany-voliči (volby, referendum) anebo nepřímá,
což je rozhodování orgánů složených ze zástupců občanů (parlament,
obecní zastupitelstvo).
Veřejné finance se přerozdělují přes veřejné rozpočty. Veřejný
rozpočet lze sestavit jako vyrovnaný, kdy se příjmy rovnají výdajům,
přebytkový, kdy příjmy převyšují výdaje anebo schodkový (deficitní),
kdy výdaje převyšují příjmy.
Veřejný dluh je součtem všech předchozích schodků veřejných
rozpočtů, zvýšený o úroky "naběhlými" k tomuto součtu (obdobně státní
dluh).
Transfery jsou převody peněžních prostředků mezi jednotlivými
veřejnými rozpočty nebo mezi veřejným rozpočtem a soukromými osobami,
aniž by tomuto převodu odpovídalo ekvivalentní protiplnění.
Veřejné finance jsou souhrnem peněžních vztahů, které souvisí
s tvorbou, rozdělováním a použitím peněžních prostředků za ingerence
veřejné moci. Zaměříme-li se na příjmovou stránku veřejných rozpočtů,
pak veřejné finance budou mít podobu především daní a dalších
povinných plateb. Pokud se zaměříme na výdajovou stránku veřejných
rozpočtů půjde o peníze na provoz veřejné správy, transfery
domácnostem, obranu, bezpečnost, justici a další. To vše jsou veřejné
finance.
Veřejná moc v demokratických státech vzniká na základě veřejné
volby. Veřejná volba může být buď přímá, což je kolektivní rozhodování
všemi občany, resp. občany-voliči (volby, referendum) anebo nepřímá,
což je rozhodování orgánů složených ze zástupců občanů (parlament,
obecní zastupitelstvo).
Veřejné finance se přerozdělují přes veřejné rozpočty. Veřejný
rozpočet lze sestavit jako vyrovnaný, kdy se příjmy rovnají výdajům,
přebytkový, kdy příjmy převyšují výdaje anebo schodkový (deficitní),
kdy výdaje převyšují příjmy.
Veřejný dluh je součtem všech předchozích schodků veřejných
rozpočtů, zvýšený o úroky "naběhlými" k tomuto součtu (obdobně státní
dluh).
Transfery jsou převody peněžních prostředků mezi jednotlivými
veřejnými rozpočty nebo mezi veřejným rozpočtem a soukromými osobami,
aniž by tomuto převodu odpovídalo ekvivalentní protiplnění.
Veřejné rozpočty v České republice
Veřejné rozpočty v České republice
Veřejný rozpočet chápeme především jako finanční plán, jako bilanci
předpokládaných příjmů a výdajů. Veřejný rozpočet je významným
nástrojem veřejné politiky. Veřejné rozpočty se sestavují na období
jednoho kalendářního roku a sestavují se opakovaně.
Jedním ze základních znaků veřejných rozpočtů je, že jsou samostatně
sestavovány a schvalovány. Dalším základním znakem veřejných rozpočtů
je zákonné zajištění příjmů těchto veřejných rozpočtů, které jim
zajistí alespoň částečně nezávislou existenci. Typicky jde o přidělení
výnosů určitých daní. Uvedené znaky jsou znaky zásadními, které nejsou
bez výjimek. Státní fondy, kromě Státního fondu dopravní
infrastruktury, jsou téměř zcela závislé na finančních prostředcích ze
státního rozpočtu, případně z jiných (veřejných) rozpočtů.
Podle Českého statistického úřadu jsou jako veřejné rozpočty v užším
pojetí chápany státní rozpočet a územní rozpočty. (Územní rozpočty se
dříve nazývaly místní rozpočty.) V České republice je to tedy státní
rozpočet a rozpočty krajů a obcí. V širším (a více používaném) pojetí
podle Českého statistického úřadu přistupují k výše uvedeným rozpočtům
ještě rozpočty státních fondů.
Veřejný rozpočet chápeme především jako finanční plán, jako bilanci
předpokládaných příjmů a výdajů. Veřejný rozpočet je významným
nástrojem veřejné politiky. Veřejné rozpočty se sestavují na období
jednoho kalendářního roku a sestavují se opakovaně.
Jedním ze základních znaků veřejných rozpočtů je, že jsou samostatně
sestavovány a schvalovány. Dalším základním znakem veřejných rozpočtů
je zákonné zajištění příjmů těchto veřejných rozpočtů, které jim
zajistí alespoň částečně nezávislou existenci. Typicky jde o přidělení
výnosů určitých daní. Uvedené znaky jsou znaky zásadními, které nejsou
bez výjimek. Státní fondy, kromě Státního fondu dopravní
infrastruktury, jsou téměř zcela závislé na finančních prostředcích ze
státního rozpočtu, případně z jiných (veřejných) rozpočtů.
Podle Českého statistického úřadu jsou jako veřejné rozpočty v užším
pojetí chápany státní rozpočet a územní rozpočty. (Územní rozpočty se
dříve nazývaly místní rozpočty.) V České republice je to tedy státní
rozpočet a rozpočty krajů a obcí. V širším (a více používaném) pojetí
podle Českého statistického úřadu přistupují k výše uvedeným rozpočtům
ještě rozpočty státních fondů.
Veřejné statky
Částečně veřejné statky jsou statky, kde vyloučení je sice možné,
ale není žádoucí. Například je možné zavést poplatky za využívání
mostu. Ale náklady na realizaci tohoto opatření budou vyšší než přínos
z něho. Dalším důvodem může být to, že pokud je most využíván pouze
z části jeho maximální kapacity, zavedením poplatků nastane odliv
"zákazníků" využívajících most, což není veřejně prospěšné. Jiná
situace je u mostu, kde poptávka po využití tohoto mostu je vyšší než
kapacita mostu. V tomto případě zavedení poplatků může působit jako
vhodné regulační opatření, navíc přinášející zvýšení veřejných příjmů.
Veřejný sektor poskytuje také soukromé statky. V České republice jde
především o provozování železnic, poštovních služeb, a alespoň zatím
také provozování telekomunikací, výroba, transport a rozvod elektřiny
a transport a rozvod plynu. Tyto služby provozují buď státní podniky
anebo akciové společnosti, v nichž má rozhodující vliv stát.
V současné době se již většinou nejedná o oblasti ve kterých by měl
stát vyhrazený monopol, nicméně poskytování těchto statků veřejným
sektorem stále převažuje.
Externalitou nazýváme dopad určité činnosti, který ovlivňuje jiné
osoby, aniž by tyto za něj musely platit nebo naopak byly
odškodňovány. V prvním případě se jedná o pozitivní ovlivňování
(pozitivní externality), v druhém případě o negativní ovlivňování
(negativní externality). Příkladem negativní externality může být
provoz teplárny, která plynnými emisemi negativně ovlivňuje životní
prostředí, čímž vzniká jiným osobám újma jednak nemateriální
(nepříjemné životní prostředí) a jednak materiální (vyšší náklady na
zdravotní péči).
ale není žádoucí. Například je možné zavést poplatky za využívání
mostu. Ale náklady na realizaci tohoto opatření budou vyšší než přínos
z něho. Dalším důvodem může být to, že pokud je most využíván pouze
z části jeho maximální kapacity, zavedením poplatků nastane odliv
"zákazníků" využívajících most, což není veřejně prospěšné. Jiná
situace je u mostu, kde poptávka po využití tohoto mostu je vyšší než
kapacita mostu. V tomto případě zavedení poplatků může působit jako
vhodné regulační opatření, navíc přinášející zvýšení veřejných příjmů.
Veřejný sektor poskytuje také soukromé statky. V České republice jde
především o provozování železnic, poštovních služeb, a alespoň zatím
také provozování telekomunikací, výroba, transport a rozvod elektřiny
a transport a rozvod plynu. Tyto služby provozují buď státní podniky
anebo akciové společnosti, v nichž má rozhodující vliv stát.
V současné době se již většinou nejedná o oblasti ve kterých by měl
stát vyhrazený monopol, nicméně poskytování těchto statků veřejným
sektorem stále převažuje.
Externalitou nazýváme dopad určité činnosti, který ovlivňuje jiné
osoby, aniž by tyto za něj musely platit nebo naopak byly
odškodňovány. V prvním případě se jedná o pozitivní ovlivňování
(pozitivní externality), v druhém případě o negativní ovlivňování
(negativní externality). Příkladem negativní externality může být
provoz teplárny, která plynnými emisemi negativně ovlivňuje životní
prostředí, čímž vzniká jiným osobám újma jednak nemateriální
(nepříjemné životní prostředí) a jednak materiální (vyšší náklady na
zdravotní péči).
Přirozené monopoly
Přirozené monopoly je odvětví ekonomiky, které svou podstatou
směřuje k dominanci jediného subjektu. Vstup jiných subjektů do
odvětví je spojen s mnohem vyššími náklady než další rozšíření
produkce subjektu, který tuto dominanci získá. Příkladem může být
rozvod elektřiny - aby konkurent získal zákazníka v místě, kde rozvod
elektřiny ovládá jediný subjekt, musí vynaložit značné prostředky na
vybudování elektrického vedení k tomuto zákazníku.
Celý veřejný sektor můžeme rozdělit do šesti bloků: blok
společenských potřeb (veřejná správa, justice, policie, armáda), blok
rozvoje člověka (školství, kultura, televize, zdravotnictví, sociální
služby), blok poznání a informací (věda a výzkum), blok technické
infrastruktury (doprava, spoje, energetika), blok privátních statků
(bydlení, zemědělství a lesnictví), blok existenčních jistot (pracovní
příležitosti).
Velikost veřejného sektoru v jednotlivých státech je dána faktory
ekonomickými, historickými, geografickými, demografickými, kulturně
náboženskými a politickými.
směřuje k dominanci jediného subjektu. Vstup jiných subjektů do
odvětví je spojen s mnohem vyššími náklady než další rozšíření
produkce subjektu, který tuto dominanci získá. Příkladem může být
rozvod elektřiny - aby konkurent získal zákazníka v místě, kde rozvod
elektřiny ovládá jediný subjekt, musí vynaložit značné prostředky na
vybudování elektrického vedení k tomuto zákazníku.
Celý veřejný sektor můžeme rozdělit do šesti bloků: blok
společenských potřeb (veřejná správa, justice, policie, armáda), blok
rozvoje člověka (školství, kultura, televize, zdravotnictví, sociální
služby), blok poznání a informací (věda a výzkum), blok technické
infrastruktury (doprava, spoje, energetika), blok privátních statků
(bydlení, zemědělství a lesnictví), blok existenčních jistot (pracovní
příležitosti).
Velikost veřejného sektoru v jednotlivých státech je dána faktory
ekonomickými, historickými, geografickými, demografickými, kulturně
náboženskými a politickými.
veřejný sektor, Veřejné statky
Existence veřejného sektoru je odůvodnitelná v oblastech, kde
soukromý sektor (trh) je neefektivní. Příčiny tohoto tržního selhání
je především existence veřejných statků, externalit a přirozených
monopolů. Mezi mimoekonomické faktory existence veřejného sektoru
patří snaha mírnit nerovnosti mezi subjekty. Dále jsou to faktory,
které přesahují ekonomické pojetí veřejného sektoru, a které jsou
příčinou existence státu byť i jenom v jeho minimální podobě, např.
potřeba vyšší autoritativní moci ve společnosti.
Veřejné statky, externality a přirozené monopoly
Veřejné statky rozdělujeme na čistě veřejné statky a na částečně
veřejné statky. Čistě veřejné statky jsou statky, jejichž spotřebu
nelze omezovat a navíc by omezení spotřeby nebylo prospěšné.
Nejznámějším a nejpoužívanějším příkladem takového statku je zajištění
obrany státu. Je nemožné vyloučit některého občana, aby mu nebyly
poskytnuty výhody spočívající v obraně státu před vnějším nepřítelem.
Pokud každý požívá výhod, které jsou mu poskytnuty jako veřejné
statek, je také nutné, aby každý byl povinen platit obranu státu ve
formě povinné platby (daně). Jiným příkladem čistě veřejného statku
může být ohňostroj, resp. uspořádání ohňostroje. Nelze nikoho vyloučit
ze spotřeby tohoto statku, to znamená zakázat někomu se na ohňostroj
dívat.
Protože nikdo nemůže být vyloučen z užívání výhod vyplývající
z poskytování tohoto statku, bylo by spravedlivé, aby všichni
přispívali na tento statek. Pokud se někdo vyhýbá přispívání na tento
čistě veřejný statek, vzniká problém černého pasažéra (free rider
problem).
soukromý sektor (trh) je neefektivní. Příčiny tohoto tržního selhání
je především existence veřejných statků, externalit a přirozených
monopolů. Mezi mimoekonomické faktory existence veřejného sektoru
patří snaha mírnit nerovnosti mezi subjekty. Dále jsou to faktory,
které přesahují ekonomické pojetí veřejného sektoru, a které jsou
příčinou existence státu byť i jenom v jeho minimální podobě, např.
potřeba vyšší autoritativní moci ve společnosti.
Veřejné statky, externality a přirozené monopoly
Veřejné statky rozdělujeme na čistě veřejné statky a na částečně
veřejné statky. Čistě veřejné statky jsou statky, jejichž spotřebu
nelze omezovat a navíc by omezení spotřeby nebylo prospěšné.
Nejznámějším a nejpoužívanějším příkladem takového statku je zajištění
obrany státu. Je nemožné vyloučit některého občana, aby mu nebyly
poskytnuty výhody spočívající v obraně státu před vnějším nepřítelem.
Pokud každý požívá výhod, které jsou mu poskytnuty jako veřejné
statek, je také nutné, aby každý byl povinen platit obranu státu ve
formě povinné platby (daně). Jiným příkladem čistě veřejného statku
může být ohňostroj, resp. uspořádání ohňostroje. Nelze nikoho vyloučit
ze spotřeby tohoto statku, to znamená zakázat někomu se na ohňostroj
dívat.
Protože nikdo nemůže být vyloučen z užívání výhod vyplývající
z poskytování tohoto statku, bylo by spravedlivé, aby všichni
přispívali na tento statek. Pokud se někdo vyhýbá přispívání na tento
čistě veřejný statek, vzniká problém černého pasažéra (free rider
problem).
veřejný sektor
Ekonomiky vyspělých zemí jsou označovány jako smíšené ekonomiky.
Smíšená ekonomika je složena ze sektoru jak soukromého, tak i
veřejného. Soukromý sektor je představován soukromými osobami,
především podnikateli, a veřejný sektor státem a dalšími veřejnými
osobami, mezi kterými tvoří největší podíl územní samosprávy. Mnohdy
je těžké stanovit hranici mezi soukromým a veřejným sektorem. Stejně
tak výše uvedená definice obsahuje spoustu výjimek.
Rozdělení ekonomiky podle jiného hlediska je rozlišování na ziskový
sektor a neziskový sektor. Ziskový sektor může být jak soukromý, tak i
veřejný (např. železnice ve vlastnictví státu). Obdobně i neziskový
sektor může být jak převládající veřejný, tak i soukromý (např.
nadace).
Hlavní funkce veřejného sektoru jsou:
a) alokační funkce -- zajištění poskytování služeb veřejného
charakteru v oblastech, které jsou vyloženě veřejného charakteru jako
je obrana, bezpečnost, justice nebo v oblastech, kde je výhodnější,
aby se v nich angažoval veřejný sektor místo soukromých osob jako je
výstavba a údržba dopravní infrastruktury, atd.
b) redistribuční funkce - mírnění rozdílů mezi jednotlivci ve
společnosti přerozdělováním důchodů, jako je progresívní zdanění
příjmů, poskytováním sociálních dávek, atd.
c) stabilizační funkce -- udržování ekonomiky v rovnováze aktivní
politikou zaměstnanosti, monetární politikou, atd.
Smíšená ekonomika je složena ze sektoru jak soukromého, tak i
veřejného. Soukromý sektor je představován soukromými osobami,
především podnikateli, a veřejný sektor státem a dalšími veřejnými
osobami, mezi kterými tvoří největší podíl územní samosprávy. Mnohdy
je těžké stanovit hranici mezi soukromým a veřejným sektorem. Stejně
tak výše uvedená definice obsahuje spoustu výjimek.
Rozdělení ekonomiky podle jiného hlediska je rozlišování na ziskový
sektor a neziskový sektor. Ziskový sektor může být jak soukromý, tak i
veřejný (např. železnice ve vlastnictví státu). Obdobně i neziskový
sektor může být jak převládající veřejný, tak i soukromý (např.
nadace).
Hlavní funkce veřejného sektoru jsou:
a) alokační funkce -- zajištění poskytování služeb veřejného
charakteru v oblastech, které jsou vyloženě veřejného charakteru jako
je obrana, bezpečnost, justice nebo v oblastech, kde je výhodnější,
aby se v nich angažoval veřejný sektor místo soukromých osob jako je
výstavba a údržba dopravní infrastruktury, atd.
b) redistribuční funkce - mírnění rozdílů mezi jednotlivci ve
společnosti přerozdělováním důchodů, jako je progresívní zdanění
příjmů, poskytováním sociálních dávek, atd.
c) stabilizační funkce -- udržování ekonomiky v rovnováze aktivní
politikou zaměstnanosti, monetární politikou, atd.
Nezaměstnanost
Nezaměstnanost můžeme dělit podle několika hledisek. Podle příčin se
nezaměstnanost dělí na:
-frikční -- je způsobena potřebou času, který potřebuje osoba, která
ztratila zaměstnání k tomu, aby našla nové
-strukturální -- jde o postižení celého odvětví ekonomiky
nezaměstnaností (např. v hornictví), tzn., že v jiných odvětvích je
dostatečný počet volných míst, která pojmou alespoň část
nezaměstnaných, ale ti je nemohou vykonávat, protože nemají patřičnou
kvalifikaci -- musí se tedy např. rekvalifikovat
-cyklická -- je spojena s hospodářským cyklem, kdy při recesi
ekonomiky vzrůstá nezaměstnanost
-sezónní -- souvisí s nepotřebností pracovních sil v určitém odvětví
v určité části roku (např. zemědělství v zimě)
Další možností, jak dělit nezaměstnanost je ji rozdělit na
dobrovolnou a nedobrovolnou. Dobrovolná nezaměstnanost vzniká tehdy,
když nezaměstnaný hledá práci za vyšší mzdu než jaká na trhu převládá
a nemůže ji najít. Jako nezaměstnanost nedobrovolnou označujeme
situaci, kdy nezaměstnaní jsou ochotni přistoupit na mzdu, která na
trhu převládá, ale nemohou ji najít.
nezaměstnanost dělí na:
-frikční -- je způsobena potřebou času, který potřebuje osoba, která
ztratila zaměstnání k tomu, aby našla nové
-strukturální -- jde o postižení celého odvětví ekonomiky
nezaměstnaností (např. v hornictví), tzn., že v jiných odvětvích je
dostatečný počet volných míst, která pojmou alespoň část
nezaměstnaných, ale ti je nemohou vykonávat, protože nemají patřičnou
kvalifikaci -- musí se tedy např. rekvalifikovat
-cyklická -- je spojena s hospodářským cyklem, kdy při recesi
ekonomiky vzrůstá nezaměstnanost
-sezónní -- souvisí s nepotřebností pracovních sil v určitém odvětví
v určité části roku (např. zemědělství v zimě)
Další možností, jak dělit nezaměstnanost je ji rozdělit na
dobrovolnou a nedobrovolnou. Dobrovolná nezaměstnanost vzniká tehdy,
když nezaměstnaný hledá práci za vyšší mzdu než jaká na trhu převládá
a nemůže ji najít. Jako nezaměstnanost nedobrovolnou označujeme
situaci, kdy nezaměstnaní jsou ochotni přistoupit na mzdu, která na
trhu převládá, ale nemohou ji najít.
Ostatní měřené veličiny
Ostatní měřené veličiny
Produktivita
Produktivita je většinou definována jako přidaná hodnota připadající
na jednoho pracovníka. Půjde-li o podnik ve kterém budeme chtít
vypočítat produktivitu, pak produktivita se bude rovnat celkové
přidané hodnotě vydělené počtem zaměstnanců.
V národním hospodářství se pak celková produktivita zjistí jako
hrubý domácí produkt připadající na jednoho zaměstnaného. (Jde o
nejdůležitější měřítko vyspělosti země.)
Veřejný sektor a veřejné finance
Veřejný sektor
Podobně jako u mnoha jiných pojmů ani pro pojem veřejný sektor
neexistuje pouze jediná definice. Může jít o užší pojem ekonomický
anebo o širší pojem společenský. Převažující ekonomické pojetí dělí
veřejný sektor pouze podle ekonomického hlediska, a to na soukromý a
veřejný sektor. Veřejným sektorem je pak podle této definice ta část
ekonomiky, která se nachází ve veřejném (nikoli soukromém)
vlastnictví. Druhé pojetí je širší a dělí oblast společenské reality,
tj. podsystém jednotlivých sfér společenského života, která se nachází
ve veřejném vlastnictví, v níž se z politického hlediska rozhoduje
veřejnou volbou a uplatňuje se v ní veřejná kontrola, přičemž účelem
fungování veřejného sektoru je realizace veřejného zájmu.
Produktivita
Produktivita je většinou definována jako přidaná hodnota připadající
na jednoho pracovníka. Půjde-li o podnik ve kterém budeme chtít
vypočítat produktivitu, pak produktivita se bude rovnat celkové
přidané hodnotě vydělené počtem zaměstnanců.
V národním hospodářství se pak celková produktivita zjistí jako
hrubý domácí produkt připadající na jednoho zaměstnaného. (Jde o
nejdůležitější měřítko vyspělosti země.)
Veřejný sektor a veřejné finance
Veřejný sektor
Podobně jako u mnoha jiných pojmů ani pro pojem veřejný sektor
neexistuje pouze jediná definice. Může jít o užší pojem ekonomický
anebo o širší pojem společenský. Převažující ekonomické pojetí dělí
veřejný sektor pouze podle ekonomického hlediska, a to na soukromý a
veřejný sektor. Veřejným sektorem je pak podle této definice ta část
ekonomiky, která se nachází ve veřejném (nikoli soukromém)
vlastnictví. Druhé pojetí je širší a dělí oblast společenské reality,
tj. podsystém jednotlivých sfér společenského života, která se nachází
ve veřejném vlastnictví, v níž se z politického hlediska rozhoduje
veřejnou volbou a uplatňuje se v ní veřejná kontrola, přičemž účelem
fungování veřejného sektoru je realizace veřejného zájmu.
Nezaměstnanost
Nezaměstnanost měříme pomocí míry nezaměstnanosti:
nezaměstnaní
Míra nezaměstnanosti = ---------------------------------
zaměstnaní + nezaměstnaní
Součet zaměstnaných a nezaměstnaných se nazývá pracovní síla, což je
pojem používaný ČSÚ anebo ekonomicky aktivní obyvatelstvo, což je
pojem používaný v teoretické ekonomické literatuře.
Pro výpočet nezaměstnanosti v České republice je potřeba, aby
nezaměstnaný, kterým může být pouze fyzická osoba s věkem minimálně 15
let, splnil následující tři základní kritéria:
1. být bez práce, to znamená, že nejsou v placeném zaměstnání ani
nejsou sebezaměstnané
2. hledat aktivně práci, to znamená být registrován u úřadu práce
nebo soukromé zprostředkovatelny práce, využívat inzerce, hledání
práce v podnicích, podnikání kroků k vlastnímu podnikání.
3. být připraven k nástupu do práce nejpozději do 14 dnů
Zaměstnaní jsou pak všechny 15-leté a víceleté fyzické osoby, které
jsou buď:
1. zaměstnanci -- osoby s formální vazbou k zaměstnání, tzn. Že jsou
v pracovním poměru nebo pracují na základě dohody o pracovní činnosti
nebo dohody o provedení práce nebo jiné smlouvy jejich obsah se blíží
smlouvám podle pracovního práva (např. tzv. autorské smlouvy -- tedy
většinou smlouvy o dílo, jejichž obsahem je vytvoření díla, chráněného
autorským právem)
2. sebezaměstnaní -- jsou všechny fyzické osoby, které jsou
podnikateli podle zákona a všichni členové produkčních družstev --
převážně zemědělských
nezaměstnaní
Míra nezaměstnanosti = ---------------------------------
zaměstnaní + nezaměstnaní
Součet zaměstnaných a nezaměstnaných se nazývá pracovní síla, což je
pojem používaný ČSÚ anebo ekonomicky aktivní obyvatelstvo, což je
pojem používaný v teoretické ekonomické literatuře.
Pro výpočet nezaměstnanosti v České republice je potřeba, aby
nezaměstnaný, kterým může být pouze fyzická osoba s věkem minimálně 15
let, splnil následující tři základní kritéria:
1. být bez práce, to znamená, že nejsou v placeném zaměstnání ani
nejsou sebezaměstnané
2. hledat aktivně práci, to znamená být registrován u úřadu práce
nebo soukromé zprostředkovatelny práce, využívat inzerce, hledání
práce v podnicích, podnikání kroků k vlastnímu podnikání.
3. být připraven k nástupu do práce nejpozději do 14 dnů
Zaměstnaní jsou pak všechny 15-leté a víceleté fyzické osoby, které
jsou buď:
1. zaměstnanci -- osoby s formální vazbou k zaměstnání, tzn. Že jsou
v pracovním poměru nebo pracují na základě dohody o pracovní činnosti
nebo dohody o provedení práce nebo jiné smlouvy jejich obsah se blíží
smlouvám podle pracovního práva (např. tzv. autorské smlouvy -- tedy
většinou smlouvy o dílo, jejichž obsahem je vytvoření díla, chráněného
autorským právem)
2. sebezaměstnaní -- jsou všechny fyzické osoby, které jsou
podnikateli podle zákona a všichni členové produkčních družstev --
převážně zemědělských
Platební bilance České republiky, Nezaměstnanost
Platební bilance České republiky
A. Běžný účet
-Obchodní bilance
-Bilance služeb
-Bilance výnosů
-Běžné převody
B. Kapitálový účet
C. Finanční účet
-Přímé investice
-Portfoliové investice
-Ostatní investice
D. Saldo chyb a opomenutí, kursové rozdíly
E. Změna devizových rezerv (-nárůst)
Meritorní platební bilanci představují běžný, kapitálový a finanční
účet. Připočítáním položek D. a E. dá celkový součet nulu.
Nezaměstnanost
Na trhu práce působí obdobné faktory jako na jiných segmentech trhu.
Poptávka po práci a nabídka práce hledají rovnováhu jako poptávka po
zboží a nabídka zboží. Na křivku poptávky po prácí působí faktory jako
je ekonomický růst spojený s poptávkou po zboží, které podnikatelé
vyrábějí. Na křivku nabídky práce mají vliv takové faktory jako je
výše podpory v nezaměstnanosti a výše inflace.
A. Běžný účet
-Obchodní bilance
-Bilance služeb
-Bilance výnosů
-Běžné převody
B. Kapitálový účet
C. Finanční účet
-Přímé investice
-Portfoliové investice
-Ostatní investice
D. Saldo chyb a opomenutí, kursové rozdíly
E. Změna devizových rezerv (-nárůst)
Meritorní platební bilanci představují běžný, kapitálový a finanční
účet. Připočítáním položek D. a E. dá celkový součet nulu.
Nezaměstnanost
Na trhu práce působí obdobné faktory jako na jiných segmentech trhu.
Poptávka po práci a nabídka práce hledají rovnováhu jako poptávka po
zboží a nabídka zboží. Na křivku poptávky po prácí působí faktory jako
je ekonomický růst spojený s poptávkou po zboží, které podnikatelé
vyrábějí. Na křivku nabídky práce mají vliv takové faktory jako je
výše podpory v nezaměstnanosti a výše inflace.
Čistý domácí produkt
Cenový deflátor se vypočítá jako poměr cen položek (zboží a služeb)
obsažených v hrubém domácím produktu v běžném období vůči cenám období
základního.
Ceny položek HDP v běžném období
Deflátor HDP = -----------------------------------------------
Ceny položek HDP v základním období
Ve srovnání s indexem spotřebitelských cen jsou mezi těmito indexy
tři základní rozdíly.
1. Jednotlivým položkám jsou obdobně jako při výpočtu CPI přiřazeny
určité váhy. Zatímco však v CPI jsou váhy jednotlivých položek
(reprezentantů) stálé, u deflátoru HDP se váha jednotlivé položky
odvozuje od množství, které bylo v běžném období vyprodukováno. Jedná
se tedy nikoli o Laspayresův index, ani o jeho modifikaci, ale o
Paascheův index.
2. V deflátoru HDP je obsažena veškerá produkce vyprodukovaná v dané
zemi, zatímco v CPI je zahrnuto pouze zboží a služby nakupované
spotřebiteli.
3. Do deflátoru HDP se zahrnuje pouze domácí zboží, zatímco do CPI se
zahrnuje i zboží vyrobené v zahraničí.
Rozdíl mezi CPI a deflátorem je také v tom, že CPI se většinou udává
jako řetězový index (např. meziroční, meziměsíční), zatímco deflátor
se udává jako bázický index, tedy období určitého roku se stanoví jako
základní období (např. rok 1995) a v dalších letech se deflátor počítá
vůči tomuto základnímu období.
obsažených v hrubém domácím produktu v běžném období vůči cenám období
základního.
Ceny položek HDP v běžném období
Deflátor HDP = -----------------------------------------------
Ceny položek HDP v základním období
Ve srovnání s indexem spotřebitelských cen jsou mezi těmito indexy
tři základní rozdíly.
1. Jednotlivým položkám jsou obdobně jako při výpočtu CPI přiřazeny
určité váhy. Zatímco však v CPI jsou váhy jednotlivých položek
(reprezentantů) stálé, u deflátoru HDP se váha jednotlivé položky
odvozuje od množství, které bylo v běžném období vyprodukováno. Jedná
se tedy nikoli o Laspayresův index, ani o jeho modifikaci, ale o
Paascheův index.
2. V deflátoru HDP je obsažena veškerá produkce vyprodukovaná v dané
zemi, zatímco v CPI je zahrnuto pouze zboží a služby nakupované
spotřebiteli.
3. Do deflátoru HDP se zahrnuje pouze domácí zboží, zatímco do CPI se
zahrnuje i zboží vyrobené v zahraničí.
Rozdíl mezi CPI a deflátorem je také v tom, že CPI se většinou udává
jako řetězový index (např. meziroční, meziměsíční), zatímco deflátor
se udává jako bázický index, tedy období určitého roku se stanoví jako
základní období (např. rok 1995) a v dalších letech se deflátor počítá
vůči tomuto základnímu období.
Reálný HDP
Reálný HDP (HDP ve stálých cenách) pak získáme tak, že nominální HDP
(HDP v běžných cenách) vydělíme deflátorem HDP:
HDP b.c.
HDP s.c. = ----------------
deflátor HDP
Tím jsme získali HDP za určité období (např. za rok 2000) ve stálých
cenách roku 1995. Porovnáním HDP ve stálých cenách za jednotlivé roky
dostaneme reálný růst (resp. pokles) HDP.
Platební bilance země
Platební bilance země zachycuje všechny peněžní toky plynoucí do
země a ze země. Peněžní toky do země mají znaménko plus, toky ze země
minus.
Peněžní toky do země a ze země se zachycují na několik základních
účtů.
Na běžném účtu platební bilance se zachycují toky plynoucí z vývozu
a dovozu zboží (obchodní bilance), vývozu a dovozu služeb (bilance
služeb), příjmy a výdaje plynoucí z kapitálu, investic a práce, tj.
úroky, dividendy a pracovní příjmy (bilance výnosů) a jednostranné
převody bez odpovídající protihodnoty, tj. dary, výživné, penze,
zahraniční pomoc, příspěvky, atd. (běžné převody).
Na kapitálovém účtu se zachycují především převody kapitálového
charakteru (související např. s migrací obyvatelstva, promíjením
dluhů) a převody nehmotných práv (patenty, licence, autorská práva).
Na finančním účtu se zachycují přímé investice, portfóliové
investice a ostatní investice. Za přímé investice plynoucí do České
republiky se považují vklady zahraničních subjektů do základního
kapitálu českých společností dosahujícího nejméně 10% tohoto
základního kapitálu5 (obdobně vklady českých subjektů do základního
kapitálu zahraničních společností). Portfóliové investice jsou
investice zahraničních subjektů do českých cenných papírů (a naopak),
mimo těch, které spadají do přímých investic. Půjde především o
investice do akcií (pod 10% ZK), do podílových listů, do dluhopisů.
Ostatní investice jsou zejména půjčky a úvěry do a ze zahraničí.
(HDP v běžných cenách) vydělíme deflátorem HDP:
HDP b.c.
HDP s.c. = ----------------
deflátor HDP
Tím jsme získali HDP za určité období (např. za rok 2000) ve stálých
cenách roku 1995. Porovnáním HDP ve stálých cenách za jednotlivé roky
dostaneme reálný růst (resp. pokles) HDP.
Platební bilance země
Platební bilance země zachycuje všechny peněžní toky plynoucí do
země a ze země. Peněžní toky do země mají znaménko plus, toky ze země
minus.
Peněžní toky do země a ze země se zachycují na několik základních
účtů.
Na běžném účtu platební bilance se zachycují toky plynoucí z vývozu
a dovozu zboží (obchodní bilance), vývozu a dovozu služeb (bilance
služeb), příjmy a výdaje plynoucí z kapitálu, investic a práce, tj.
úroky, dividendy a pracovní příjmy (bilance výnosů) a jednostranné
převody bez odpovídající protihodnoty, tj. dary, výživné, penze,
zahraniční pomoc, příspěvky, atd. (běžné převody).
Na kapitálovém účtu se zachycují především převody kapitálového
charakteru (související např. s migrací obyvatelstva, promíjením
dluhů) a převody nehmotných práv (patenty, licence, autorská práva).
Na finančním účtu se zachycují přímé investice, portfóliové
investice a ostatní investice. Za přímé investice plynoucí do České
republiky se považují vklady zahraničních subjektů do základního
kapitálu českých společností dosahujícího nejméně 10% tohoto
základního kapitálu5 (obdobně vklady českých subjektů do základního
kapitálu zahraničních společností). Portfóliové investice jsou
investice zahraničních subjektů do českých cenných papírů (a naopak),
mimo těch, které spadají do přímých investic. Půjde především o
investice do akcií (pod 10% ZK), do podílových listů, do dluhopisů.
Ostatní investice jsou zejména půjčky a úvěry do a ze zahraničí.
Čistý domácí produkt
Čistý domácí produkt
Čistý domácí produkt (ČDP) je méně používaným ukazatelem než je HDP.
ČDP na rozdíl od HDP nezahrnuje znehodnocení kapitálu (amortizaci),
tedy odpisy. Korelace křivek HDP a ČDP je velmi vysoká, takže lze
předpokládat, že ČDP roste nebo klesá obdobně jako HDP. HDP lze
v praxi vypočítat rychleji než ČDP, což je důvod, proč se sleduje
především HDP. Význam ČDP dále spočívá v tom, že v případě měření
spotřební metodou nezapočítáváme do vzorce hrubé investice, ale čisté
investice. Ty získáme tak, že od hrubých investic odečteme odpisy.
Čisté investice udávají, kolik nových investic se vytvořilo navíc nad
amortizované investice.
HDP nominální (v běžných cenách) a reálný (ve stálých cenách)
Měřením HDP, ať už metodou spotřební nebo výrobní, získáme hrubý
domácí produkt nominální neboli hrubý domácí produkt v běžných
(tržních) cenách. Takto získaná hodnota ovšem zahrnuje i zvýšení cen,
způsobené inflací. Abychom mohli porovnat výši HDP v jednotlivých
obdobích, potřebuje HDP upravit tak, jako by ceny v těchto obdobích
byly stejné. Takto upravený HDP nazýváme HDP reálný neboli HDP ve
stálých cenách. Úpravu HDP nominálního provedeme pomocí cenového
indexu, který se nazývá deflátor HDP.
Cenový deflátor se vypočítá jako poměr cen položek (zboží a služeb)
obsažených v hrubém domácím produktu v běžném období vůči cenám období
základního.
Ceny položek HDP v běžném období
Deflátor HDP = -----------------------------------------------
Ceny položek HDP v základním období
Čistý domácí produkt (ČDP) je méně používaným ukazatelem než je HDP.
ČDP na rozdíl od HDP nezahrnuje znehodnocení kapitálu (amortizaci),
tedy odpisy. Korelace křivek HDP a ČDP je velmi vysoká, takže lze
předpokládat, že ČDP roste nebo klesá obdobně jako HDP. HDP lze
v praxi vypočítat rychleji než ČDP, což je důvod, proč se sleduje
především HDP. Význam ČDP dále spočívá v tom, že v případě měření
spotřební metodou nezapočítáváme do vzorce hrubé investice, ale čisté
investice. Ty získáme tak, že od hrubých investic odečteme odpisy.
Čisté investice udávají, kolik nových investic se vytvořilo navíc nad
amortizované investice.
HDP nominální (v běžných cenách) a reálný (ve stálých cenách)
Měřením HDP, ať už metodou spotřební nebo výrobní, získáme hrubý
domácí produkt nominální neboli hrubý domácí produkt v běžných
(tržních) cenách. Takto získaná hodnota ovšem zahrnuje i zvýšení cen,
způsobené inflací. Abychom mohli porovnat výši HDP v jednotlivých
obdobích, potřebuje HDP upravit tak, jako by ceny v těchto obdobích
byly stejné. Takto upravený HDP nazýváme HDP reálný neboli HDP ve
stálých cenách. Úpravu HDP nominálního provedeme pomocí cenového
indexu, který se nazývá deflátor HDP.
Cenový deflátor se vypočítá jako poměr cen položek (zboží a služeb)
obsažených v hrubém domácím produktu v běžném období vůči cenám období
základního.
Ceny položek HDP v běžném období
Deflátor HDP = -----------------------------------------------
Ceny položek HDP v základním období
Výrobní metoda
Výrobní metoda
Výrobní metoda představuje souhrn přidaných hodnot, přesněji hrubých
přidaných hodnot.
Definice přidané hodnoty:
Přidaná hodnota je rozdíl mezi hodnotou vyrobených produktů a
náklady na materiál, polotovary a energii, které se vynaloží při
výrobě těchto produktů.
Přidanou hodnotu můžeme dále rozložit na jednotlivé složky:
PH = Mzdy+Zisky+Čisté úroky+Daně+Amortizace
Amortizace neboli znehodnocení (opotřebování) kapitálu se při
výpočtu přidané hodnoty rovná účetním odpisům. Přidaná hodnota v tomto
případě je přesněji hrubá přidaná hodnota, čistá přidaná hodnota
nezahrnuje amortizaci.
Srovnání hrubého domácího produktu s hrubým národním produktem
Hlavní rozdíl mezi oběma veličinami spočívá v tom, že zatímco HDP je
vázán na území dané země, hrubý národní produkt (HNP) je vázán na
obyvatelstvo dané země.
U HNP se připočítávají výnosy z majetku obyvatel daného státu
v zahraničí. Jde například o zisky, které vytvořily zahraniční
obchodní společnosti ve vlastnictví obyvatel daného státu, respektive
v praxi jde o tu část zisku, která je měřitelná s potřebnou přesností,
tedy například o vyplacené dividendy. Bude-li občan USA pracovat
například v Kanadě jeho mzda bude součástí HNP Spojených států a HDP
Kanady. Podobně pokud Američan založí společnost v Kanadě, zisky
plynoucí z této společnosti (tedy vytvořené tímto kapitálem) budou
součástí amerického HNP (nikoli však amerického HDP) a součástí
kanadského HDP, protože jde o kanadské území (nikoli však kanadského
HNP).
HNP používaly USA až do roku 1991, kdy přešly na HDP. Rozdíl mezi
tehdejším HDP a HNP v USA byl asi 1%. V některých státech je však
tento rozdíl větší.
Výrobní metoda představuje souhrn přidaných hodnot, přesněji hrubých
přidaných hodnot.
Definice přidané hodnoty:
Přidaná hodnota je rozdíl mezi hodnotou vyrobených produktů a
náklady na materiál, polotovary a energii, které se vynaloží při
výrobě těchto produktů.
Přidanou hodnotu můžeme dále rozložit na jednotlivé složky:
PH = Mzdy+Zisky+Čisté úroky+Daně+Amortizace
Amortizace neboli znehodnocení (opotřebování) kapitálu se při
výpočtu přidané hodnoty rovná účetním odpisům. Přidaná hodnota v tomto
případě je přesněji hrubá přidaná hodnota, čistá přidaná hodnota
nezahrnuje amortizaci.
Srovnání hrubého domácího produktu s hrubým národním produktem
Hlavní rozdíl mezi oběma veličinami spočívá v tom, že zatímco HDP je
vázán na území dané země, hrubý národní produkt (HNP) je vázán na
obyvatelstvo dané země.
U HNP se připočítávají výnosy z majetku obyvatel daného státu
v zahraničí. Jde například o zisky, které vytvořily zahraniční
obchodní společnosti ve vlastnictví obyvatel daného státu, respektive
v praxi jde o tu část zisku, která je měřitelná s potřebnou přesností,
tedy například o vyplacené dividendy. Bude-li občan USA pracovat
například v Kanadě jeho mzda bude součástí HNP Spojených států a HDP
Kanady. Podobně pokud Američan založí společnost v Kanadě, zisky
plynoucí z této společnosti (tedy vytvořené tímto kapitálem) budou
součástí amerického HNP (nikoli však amerického HDP) a součástí
kanadského HDP, protože jde o kanadské území (nikoli však kanadského
HNP).
HNP používaly USA až do roku 1991, kdy přešly na HDP. Rozdíl mezi
tehdejším HDP a HNP v USA byl asi 1%. V některých státech je však
tento rozdíl větší.
Hrubý domácí produkt
Konečná spotřeba vlády (G) bude zahrnovat výdaje veřejných rozpočtů,
tedy nejen státního rozpočtu na konečnou spotřebu. Do této kategorie
nebudou opět zahrnuty výdaje, které nejdou na nákup zboží nebo služeb,
např. transferové platby (jde o převody kterým neodpovídá žádné plnění
v podobě zboží nebo služby). Naopak do této kategorie budou spadat
například výdaje státu na platy vojáků nebo učitelů. Tím, že voják
slouží vojenskou službu nebo učitel učí vytvářejí také část HDP. Do
položky konečná spotřeba vlády se započítává i konečná spotřeba
neziskových organizací, protože i ty jsou konečným spotřebitelem,
který dále nic neprodukuje se ziskem.
Investice4 neboli tvorba kapitálu (I) zahrnuje především výdaje
podnikatelů na pořízení hrubého fixního kapitálu, což jsou podle
účetních předpisů výdaje na pořízení dlouhodobého hmotného a
nehmotného majetku, který se odepisuje (nebude se to týkat pozemků,
které nejsou součástí HDP). Musí jít samozřejmě o nově vytvořenou
hodnotu. Nemůže jít například o následnou koupi budovy, protože pak by
jedna budova byla započítána několikrát. Tuto kategorii zavádíme
proto, že zatímco výdaje podnikatelů do stanovené hranice jsou
zahrnuty do cen jimi produkovaného zboží a služeb, výdaje nad
stanovenou hranici již nelze podle právních předpisů zahrnout přímo do
nákladů a musí se odepisovat, takže v daném roce se část tohoto
investičního majetku dostane do HDP přes ostatní položky výše
uvedeného vzorce. Jenže nás zajímá, kdy se budova opravdu postavila,
tedy, kdy byl HDP skutečně vyprodukován, proto zavádíme tuto
kategorii. Další složkou položky investice bude stav nebo přesněji
změna stavu zásob. Jde o situaci, že určité zboží se vyprodukuje
v měřeném období, ale v tomto období se neprodá, není proto zahrnuto
pod položky konečná spotřeba. Podobně se v daném období prodá zboží,
které se vyprodukovalo v minulém období.
Do vzorce pro výpočet HDP spotřební metodou je také nutno zahrnout
produkci, která sice byla vyprodukována na území daného státu (je tedy
součástí jeho HDP), nebyla však na tomto území spotřebována, ale byla
vyvezena mimo toto území. Proto je ji třeba připočítat. Naopak
v konečné spotřebě se promítlo zboží a služby (nárůstem této položky),
které nebyly vyprodukovány na území daného státu, ale byly dovezeny ze
zahraničí. Toto zboží a služby je nutno odečíst. Rozdíl mezi vývozem a
dovozem se nazývá čistý vývoz a značí se X nebo En.
tedy nejen státního rozpočtu na konečnou spotřebu. Do této kategorie
nebudou opět zahrnuty výdaje, které nejdou na nákup zboží nebo služeb,
např. transferové platby (jde o převody kterým neodpovídá žádné plnění
v podobě zboží nebo služby). Naopak do této kategorie budou spadat
například výdaje státu na platy vojáků nebo učitelů. Tím, že voják
slouží vojenskou službu nebo učitel učí vytvářejí také část HDP. Do
položky konečná spotřeba vlády se započítává i konečná spotřeba
neziskových organizací, protože i ty jsou konečným spotřebitelem,
který dále nic neprodukuje se ziskem.
Investice4 neboli tvorba kapitálu (I) zahrnuje především výdaje
podnikatelů na pořízení hrubého fixního kapitálu, což jsou podle
účetních předpisů výdaje na pořízení dlouhodobého hmotného a
nehmotného majetku, který se odepisuje (nebude se to týkat pozemků,
které nejsou součástí HDP). Musí jít samozřejmě o nově vytvořenou
hodnotu. Nemůže jít například o následnou koupi budovy, protože pak by
jedna budova byla započítána několikrát. Tuto kategorii zavádíme
proto, že zatímco výdaje podnikatelů do stanovené hranice jsou
zahrnuty do cen jimi produkovaného zboží a služeb, výdaje nad
stanovenou hranici již nelze podle právních předpisů zahrnout přímo do
nákladů a musí se odepisovat, takže v daném roce se část tohoto
investičního majetku dostane do HDP přes ostatní položky výše
uvedeného vzorce. Jenže nás zajímá, kdy se budova opravdu postavila,
tedy, kdy byl HDP skutečně vyprodukován, proto zavádíme tuto
kategorii. Další složkou položky investice bude stav nebo přesněji
změna stavu zásob. Jde o situaci, že určité zboží se vyprodukuje
v měřeném období, ale v tomto období se neprodá, není proto zahrnuto
pod položky konečná spotřeba. Podobně se v daném období prodá zboží,
které se vyprodukovalo v minulém období.
Do vzorce pro výpočet HDP spotřební metodou je také nutno zahrnout
produkci, která sice byla vyprodukována na území daného státu (je tedy
součástí jeho HDP), nebyla však na tomto území spotřebována, ale byla
vyvezena mimo toto území. Proto je ji třeba připočítat. Naopak
v konečné spotřebě se promítlo zboží a služby (nárůstem této položky),
které nebyly vyprodukovány na území daného státu, ale byly dovezeny ze
zahraničí. Toto zboží a služby je nutno odečíst. Rozdíl mezi vývozem a
dovozem se nazývá čistý vývoz a značí se X nebo En.
Hrubý domácí produkt
Hrubý domácí produkt
Pojem hrubého domácího produktu
Hrubý domácí produkt (HDP) je nejvýznamnějším ukazatelem výkonnosti
ekonomiky. Představuje úhrn všeho, co bylo vyrobeno na území daného
státu.
Definice hrubého domácího produktu:
Hrubý domácí produkt je hodnota všech finálních produktů (statků a
služeb) vyprodukovaných uvnitř země během daného období.
Metody měření
Měřit HDP můžeme v podstatě dvěma metodami:
1. Spotřební (výdajovou, produktovou)
2. Výrobní (důchodovou, nákladovou)
Spotřební metoda
Tato metoda je založena na úvaze, že cokoli se v ekonomice
vyprodukuje, musí se na druhé straně také spotřebovat. Realita ovšem
není tak jednoduchá, musíme se snažit co nejpřesněji spočítat to co se
vyprodukovalo, snažit se obsáhnout všechny položky a na druhé straně
si dát pozor, abychom nějakou položku nezapočítali dvakrát.
Vzorec pro výpočet:
HDP = C + G + I + X
C ... konečná spotřeba domácností
G ... konečná spotřeba vlády
I ... investice (tvorba kapitálu)
X ... rozdíl mezi vývozem a dovozem
Podrobnější rozebrání jednotlivých položek:
Konečná spotřeba domácností (C) zahrnuje veškeré výdaje domácností,
které jsou vynaloženy na nákup zboží a služeb. To bude představovat
drtivou většinu výdajů domácností. Do této kategorie nebudou výdaje,
které nejsou vynaloženy na nákup zboží nebo služeb (tedy složek
hrubého domácího produktu) jako je například vklad peněz do banky,
splátky úvěru, atd.
Pojem hrubého domácího produktu
Hrubý domácí produkt (HDP) je nejvýznamnějším ukazatelem výkonnosti
ekonomiky. Představuje úhrn všeho, co bylo vyrobeno na území daného
státu.
Definice hrubého domácího produktu:
Hrubý domácí produkt je hodnota všech finálních produktů (statků a
služeb) vyprodukovaných uvnitř země během daného období.
Metody měření
Měřit HDP můžeme v podstatě dvěma metodami:
1. Spotřební (výdajovou, produktovou)
2. Výrobní (důchodovou, nákladovou)
Spotřební metoda
Tato metoda je založena na úvaze, že cokoli se v ekonomice
vyprodukuje, musí se na druhé straně také spotřebovat. Realita ovšem
není tak jednoduchá, musíme se snažit co nejpřesněji spočítat to co se
vyprodukovalo, snažit se obsáhnout všechny položky a na druhé straně
si dát pozor, abychom nějakou položku nezapočítali dvakrát.
Vzorec pro výpočet:
HDP = C + G + I + X
C ... konečná spotřeba domácností
G ... konečná spotřeba vlády
I ... investice (tvorba kapitálu)
X ... rozdíl mezi vývozem a dovozem
Podrobnější rozebrání jednotlivých položek:
Konečná spotřeba domácností (C) zahrnuje veškeré výdaje domácností,
které jsou vynaloženy na nákup zboží a služeb. To bude představovat
drtivou většinu výdajů domácností. Do této kategorie nebudou výdaje,
které nejsou vynaloženy na nákup zboží nebo služeb (tedy složek
hrubého domácího produktu) jako je například vklad peněz do banky,
splátky úvěru, atd.
Inflace
Inflační spirála je děj, kdy růst inflace vyvolá následky, které
jsou zase příčinou inflace. Například vyšší míra inflace v jednom roce
vyvolá při kolektivním vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli
tlak na růst mezd. Zaměstnanci chtějí zvýšit mzdy ve snaze vyrovnat
růst cen. V případě, že toho dosáhnou, růst mezd zase vyvolá růst
inflace. Tak se události působící na zvýšení inflace stále opakují,
jde o jakousi pomyslnou spirálu. S inflační spirálou souvisí
i inflační očekávání. Vyšší inflace v předchozích letech způsobí, že
subjekty v ekonomice počítají s vyšší inflací i do budoucna.
Podnikatelé již dopředu zvyšují ceny, zaměstnanci již dopředu požadují
vyšší mzdy, aby vyrovnali růst cen v příštím roce.
Inflace má vliv na spoustu ukazatelů. Proto se rozlišují hodnoty
nominální a reálné. Nominální hodnoty jsou v běžných anebo také
tržních nebo aktuálních hodnotách, reálné jsou pak tyto hodnoty
očištěné o inflaci. Rozlišení reálných ukazatelů má největší význam
při srovnávání dvou hodnot, které jsou ovlivněny inflací. Nominální
hrubý domácí produkt bude produkt v běžných cenách, zatímco reálný
hrubý domácí produkt bude udáván ve stálých cenách, jako kdyby nebyla
inflace. Reálný růst pak bude počítán jako kdyby se ceny nezměnily.
Reálný růst mezd znamená, o kolik více zboží a služeb si lidé za mzdy
ve sledovaném období mohou skutečně koupit vůči období předchozímu.
Reálná úroková sazba je nominální úroková sazba očištěná o inflaci.
jsou zase příčinou inflace. Například vyšší míra inflace v jednom roce
vyvolá při kolektivním vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli
tlak na růst mezd. Zaměstnanci chtějí zvýšit mzdy ve snaze vyrovnat
růst cen. V případě, že toho dosáhnou, růst mezd zase vyvolá růst
inflace. Tak se události působící na zvýšení inflace stále opakují,
jde o jakousi pomyslnou spirálu. S inflační spirálou souvisí
i inflační očekávání. Vyšší inflace v předchozích letech způsobí, že
subjekty v ekonomice počítají s vyšší inflací i do budoucna.
Podnikatelé již dopředu zvyšují ceny, zaměstnanci již dopředu požadují
vyšší mzdy, aby vyrovnali růst cen v příštím roce.
Inflace má vliv na spoustu ukazatelů. Proto se rozlišují hodnoty
nominální a reálné. Nominální hodnoty jsou v běžných anebo také
tržních nebo aktuálních hodnotách, reálné jsou pak tyto hodnoty
očištěné o inflaci. Rozlišení reálných ukazatelů má největší význam
při srovnávání dvou hodnot, které jsou ovlivněny inflací. Nominální
hrubý domácí produkt bude produkt v běžných cenách, zatímco reálný
hrubý domácí produkt bude udáván ve stálých cenách, jako kdyby nebyla
inflace. Reálný růst pak bude počítán jako kdyby se ceny nezměnily.
Reálný růst mezd znamená, o kolik více zboží a služeb si lidé za mzdy
ve sledovaném období mohou skutečně koupit vůči období předchozímu.
Reálná úroková sazba je nominální úroková sazba očištěná o inflaci.
Inflace
Pokud růst inflace je záporný (tedy CPI za sledované období je menší
než jedna), pak mluvíme o deflaci, která se vyznačuje poklesem cen.
Dezinflací rozumíme děj, v jehož rámci dochází ke snižování inflace
na nízké hodnoty. K dezinflaci došlo v České republice v minulých
letech, kdy míra inflace (měřená meziročně anebo jako průměrná roční
inflace) klesla z dvouciferné inflace (tj. 10 % a více) na hodnotu pod
1 %.
Čistá inflace je inflace očištěná od vlivu státních regulací,
daňových úprav a jiných administrativních opatření ovlivňujících výši
cen. To znamená, že růst ceny nájemného v bytech, které je státem
regulované a jeho růst byl způsoben rozhodnutím ministerstva financí,
se v inflaci promítne jejím zvýšením, zatímco na čistou inflaci nemá
toto zvýšení nájemného vliv. Stejně tak zvýšení spotřební daně na
naftu a benzín Parlamentem se v inflaci promítne, zatímco v čisté
inflaci nikoli. Čistá inflace byla sledována Českou národní bankou,
která pomocí ní stanovovala své inflační cíle.3 Je tomu tak proto, že
čistá inflace je způsobena nákladovými nebo poptávkovými faktory,
které je ČNB v rámci své monetární politiky schopna ovlivnit, zatímco
inflaci způsobenou rozhodnutím výkonných nebo zákonodárných složek
státu samozřejmě ovlivnit svojí monetární politikou nemůže. Obdobně
jako čistá inflace je definována jádrová inflace. Rozdíl mezi čistou a
jádrovou inflací spočívá v metodě výpočtu. Čistá inflace se měří na
neúplném spotřebním koši, z něhož jsou vyloučeny položky
s regulovanými cenami a položky s cenami ovlivňovanými jinými
administrativními opatřeními. Položky, u kterých dochází k cenovým
změnám z titulu daňových úprav, zůstávají součástí spotřebního koše,
avšak vliv daňových úprav je eliminován. Jádrová inflace se měří na
celém spotřebním koši po vyloučení vlivu změn regulovaných cen,
daňových úprav a jiných administrativních opatření.
než jedna), pak mluvíme o deflaci, která se vyznačuje poklesem cen.
Dezinflací rozumíme děj, v jehož rámci dochází ke snižování inflace
na nízké hodnoty. K dezinflaci došlo v České republice v minulých
letech, kdy míra inflace (měřená meziročně anebo jako průměrná roční
inflace) klesla z dvouciferné inflace (tj. 10 % a více) na hodnotu pod
1 %.
Čistá inflace je inflace očištěná od vlivu státních regulací,
daňových úprav a jiných administrativních opatření ovlivňujících výši
cen. To znamená, že růst ceny nájemného v bytech, které je státem
regulované a jeho růst byl způsoben rozhodnutím ministerstva financí,
se v inflaci promítne jejím zvýšením, zatímco na čistou inflaci nemá
toto zvýšení nájemného vliv. Stejně tak zvýšení spotřební daně na
naftu a benzín Parlamentem se v inflaci promítne, zatímco v čisté
inflaci nikoli. Čistá inflace byla sledována Českou národní bankou,
která pomocí ní stanovovala své inflační cíle.3 Je tomu tak proto, že
čistá inflace je způsobena nákladovými nebo poptávkovými faktory,
které je ČNB v rámci své monetární politiky schopna ovlivnit, zatímco
inflaci způsobenou rozhodnutím výkonných nebo zákonodárných složek
státu samozřejmě ovlivnit svojí monetární politikou nemůže. Obdobně
jako čistá inflace je definována jádrová inflace. Rozdíl mezi čistou a
jádrovou inflací spočívá v metodě výpočtu. Čistá inflace se měří na
neúplném spotřebním koši, z něhož jsou vyloučeny položky
s regulovanými cenami a položky s cenami ovlivňovanými jinými
administrativními opatřeními. Položky, u kterých dochází k cenovým
změnám z titulu daňových úprav, zůstávají součástí spotřebního koše,
avšak vliv daňových úprav je eliminován. Jádrová inflace se měří na
celém spotřebním koši po vyloučení vlivu změn regulovaných cen,
daňových úprav a jiných administrativních opatření.
inflace
Inflaci podle příčiny můžeme rozdělit na:
1. Inflace tažená poptávkou je inflace, jejíž příčiny jsou dány
zvýšením poptávky - zvýšení mezd, snižování dání, snadný přístup
k úvěrům, atd.. Tato příčina inflace se odstraňuje v rámci monetární
politiky prováděné centrální bankou.
2. Inflace tlačená náklady je případ, kdy se inflace zvyšuje
v důsledku zdražování vstupů do výroby (nákladů). Dojde-li například
ke zvýšení ceny ropy na světových trzích, poté ke zdražení pohonných
hmot a následně ke zdražení výrobků, pak proti této příčině inflace se
v rámci monetární politiky působí obtížněji.
Podle výše míry inflace, měřené pomocí meziročního CPI nebo
průměrného ročního CPI, rozeznáváme tři stupně inflace:
1. Mírná inflace -- míra inflace nedosahuje 10% - jde o tzv.
jednocifernou inflaci. Tato výše inflace nepředstavuje výrazné
nebezpečí pro ekonomiku.
2. Pádivá inflace -- míra inflace dosahuje deseti a více procent.
Tento stupeň již narušuje ekonomickou stabilitu. Nelze přesně
kalkulovat ceny výrobků, lidé se snaží peníze rychleji utrácet, méně
spoří.
3. Hyperinflace -- míra inflace dosahuje stovek nebo dokonce
tisícovek (jsou známy případy i daleko vyšších hodnot) procent. Prudce
roste nedůvěra ke měně, lidé se snaží rychle směnit peníze za zboží a
služby, dochází ke zhroucení ekonomiky, dlužníci jsou zvýhodněni proti
věřitelům.
1. Inflace tažená poptávkou je inflace, jejíž příčiny jsou dány
zvýšením poptávky - zvýšení mezd, snižování dání, snadný přístup
k úvěrům, atd.. Tato příčina inflace se odstraňuje v rámci monetární
politiky prováděné centrální bankou.
2. Inflace tlačená náklady je případ, kdy se inflace zvyšuje
v důsledku zdražování vstupů do výroby (nákladů). Dojde-li například
ke zvýšení ceny ropy na světových trzích, poté ke zdražení pohonných
hmot a následně ke zdražení výrobků, pak proti této příčině inflace se
v rámci monetární politiky působí obtížněji.
Podle výše míry inflace, měřené pomocí meziročního CPI nebo
průměrného ročního CPI, rozeznáváme tři stupně inflace:
1. Mírná inflace -- míra inflace nedosahuje 10% - jde o tzv.
jednocifernou inflaci. Tato výše inflace nepředstavuje výrazné
nebezpečí pro ekonomiku.
2. Pádivá inflace -- míra inflace dosahuje deseti a více procent.
Tento stupeň již narušuje ekonomickou stabilitu. Nelze přesně
kalkulovat ceny výrobků, lidé se snaží peníze rychleji utrácet, méně
spoří.
3. Hyperinflace -- míra inflace dosahuje stovek nebo dokonce
tisícovek (jsou známy případy i daleko vyšších hodnot) procent. Prudce
roste nedůvěra ke měně, lidé se snaží rychle směnit peníze za zboží a
služby, dochází ke zhroucení ekonomiky, dlužníci jsou zvýhodněni proti
věřitelům.
Inflace
Meziměsíční inflace
Meziměsíční inflace se měří pomocí meziměsíčního indexu
spotřebitelských cen, který se vypočítá jako cenová hladina ve
sledovaném (běžném) měsíci vůči cenové hladině v minulém měsíci, tedy
např. meziměsíční CPI v lednu 2001 se vypočítá jako cenová hladina
v lednu 2001 vůči cenové hladině v prosinci 2000. (Meziměsíční CPI
v únoru 2001 pak jako cenová hladina v únoru 2001 vůči cenové hladině
v lednu 2001, atd.)
Míra inflace vyjádřená přírůstkem meziměsíčního indexu
spotřebitelských cen v České republice v říjnu 2003: 0,1 %
Průměrná roční inflace
Průměrná roční inflace se vypočítá pomocí průměrného ročního indexu
spotřebitelských cen. Používá se v právních předpisech - při
valorizaci starobních důchodů nebo při výpočtu úrokových sazeb na
státní dluhopisy. Jde o průměrnou veličinu, měřenou jako klouzavé
průměry. Vypočítá se jako průměrná cenová hladina za 12 měsíců vůči
průměrné cenové hladině v předchozích 12 měsících. Průměrný roční CPI
v březnu 2001 se vypočítá jako průměrná cenová hladina za měsíce duben
2000 až březen 2001 vůči průměrné cenové hladině za měsíce duben 1999
až březen 2000. Většinou se však průměrná roční inflace udává za
kalendářní rok (např. leden až prosinec 2000 vůči lednu až prosinci
1999). Takto počítaná inflace se pak využívá v oblasti práva.
Míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu
spotřebitelských cen v České republice na konci roku 2002: 1,8 %
Meziměsíční inflace se měří pomocí meziměsíčního indexu
spotřebitelských cen, který se vypočítá jako cenová hladina ve
sledovaném (běžném) měsíci vůči cenové hladině v minulém měsíci, tedy
např. meziměsíční CPI v lednu 2001 se vypočítá jako cenová hladina
v lednu 2001 vůči cenové hladině v prosinci 2000. (Meziměsíční CPI
v únoru 2001 pak jako cenová hladina v únoru 2001 vůči cenové hladině
v lednu 2001, atd.)
Míra inflace vyjádřená přírůstkem meziměsíčního indexu
spotřebitelských cen v České republice v říjnu 2003: 0,1 %
Průměrná roční inflace
Průměrná roční inflace se vypočítá pomocí průměrného ročního indexu
spotřebitelských cen. Používá se v právních předpisech - při
valorizaci starobních důchodů nebo při výpočtu úrokových sazeb na
státní dluhopisy. Jde o průměrnou veličinu, měřenou jako klouzavé
průměry. Vypočítá se jako průměrná cenová hladina za 12 měsíců vůči
průměrné cenové hladině v předchozích 12 měsících. Průměrný roční CPI
v březnu 2001 se vypočítá jako průměrná cenová hladina za měsíce duben
2000 až březen 2001 vůči průměrné cenové hladině za měsíce duben 1999
až březen 2000. Většinou se však průměrná roční inflace udává za
kalendářní rok (např. leden až prosinec 2000 vůči lednu až prosinci
1999). Takto počítaná inflace se pak využívá v oblasti práva.
Míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu
spotřebitelských cen v České republice na konci roku 2002: 1,8 %
Inflace
Míra inflace = (CPI -- 1) * 100
(CPI za sledované období zmenšený o jedničku a násobený stem.)
Pozn.: Pokud je CPI měřen nikoli jako řetězový (což je více
obvyklé), ale jako bázický index (což je spíše výjimečné), pak míru
inflace můžeme vypočítat jako:
CPI (t) -- CPI (t-1)
Míra inflace = ----------------------
CPI (t-1)
kde CPI (t) je index spotřebitelských cen ve sledovaném období
měřený vůči základnímu období (t-x)
CPI (t-1)je index spotřebitelských cen v minulém období měřený
vůči základnímu období (t-x)
Výsledkem je pak růst inflace mezi minulým obdobím (např. rok 1999)
a sledovaným obdobím (např. rok 2000). (Základním obdobím může být
např. rok 1995).
Meziroční inflace
Meziroční inflace je nejdůležitějším ukazatelem inflace a měří se
pomocí meziročního indexu spotřebitelských cen, tedy jako cenová
hladina ve sledovaném (běžném) období vůči stejnému období
předcházejícího roku. V praxi se udává meziroční CPI měřený
v jednotlivých měsících roku:
Cenová hladina ve sledovaném (běžném) měsíci
Meziroční CPI = -----------------------------------------------------
Cenová hladina v měsíci stejného jména minulého roku
To znamená, že hodnota meziročního CPI v srpnu 2001 se vypočítá jako
cenová hladina v srpnu 2001 (čitatel) vůči cenové hladině v srpnu 2000
(jmenovatel), přičemž hodnoty v obou obdobích se zjišťují přibližně ke
středu měsíce, tj. k 15.srpnu 2001 a k 15.srpnu 2000.
Míra inflace vyjádřená přírůstkem meziročního indexu spotřebitelských
cen v České republice v říjnu 2003: 0,4 %
(CPI za sledované období zmenšený o jedničku a násobený stem.)
Pozn.: Pokud je CPI měřen nikoli jako řetězový (což je více
obvyklé), ale jako bázický index (což je spíše výjimečné), pak míru
inflace můžeme vypočítat jako:
CPI (t) -- CPI (t-1)
Míra inflace = ----------------------
CPI (t-1)
kde CPI (t) je index spotřebitelských cen ve sledovaném období
měřený vůči základnímu období (t-x)
CPI (t-1)je index spotřebitelských cen v minulém období měřený
vůči základnímu období (t-x)
Výsledkem je pak růst inflace mezi minulým obdobím (např. rok 1999)
a sledovaným obdobím (např. rok 2000). (Základním obdobím může být
např. rok 1995).
Meziroční inflace
Meziroční inflace je nejdůležitějším ukazatelem inflace a měří se
pomocí meziročního indexu spotřebitelských cen, tedy jako cenová
hladina ve sledovaném (běžném) období vůči stejnému období
předcházejícího roku. V praxi se udává meziroční CPI měřený
v jednotlivých měsících roku:
Cenová hladina ve sledovaném (běžném) měsíci
Meziroční CPI = -----------------------------------------------------
Cenová hladina v měsíci stejného jména minulého roku
To znamená, že hodnota meziročního CPI v srpnu 2001 se vypočítá jako
cenová hladina v srpnu 2001 (čitatel) vůči cenové hladině v srpnu 2000
(jmenovatel), přičemž hodnoty v obou obdobích se zjišťují přibližně ke
středu měsíce, tj. k 15.srpnu 2001 a k 15.srpnu 2000.
Míra inflace vyjádřená přírůstkem meziročního indexu spotřebitelských
cen v České republice v říjnu 2003: 0,4 %
Povinné minimální rezervy
Povinné minimální rezervy
Každá banka (včetně stavebních spořitelen) a pobočka zahraniční
banky, která má v ČR bankovní licenci, je povinna držet na svém účtu v
ČNB určitý předem stanovený objem likvidity, tzv. povinné minimální
rezervy (PMR). Předepsaný objem PMR je stanoven na 2 % z primárních
závazků dané banky (tj. především vkladů od nebankovních subjektů),
jejichž splatnost nepřevyšuje 2 roky. Prostředky na tomto účtu až do
výše předepsaného objemu PMR jsou od 12.7.2001 bankám úročeny
dvoutýdenní repo sazbou ČNB (dříve úročeny nebyly).
Funkce PMR jako nástroje monetární politiky je v současné době
nízká. V roce 1999 dokončila ČNB proces postupného snižování sazby PMR
na úroveň 2%, která je shodná s výší sazby PMR stanovenou Evropskou
centrální bankou pro banky v Evropské měnové unii (EMU).
(Sazby ČNB k 18.11.2003: diskontní: 1%, repo: 2%, lombardní: 3%)
Peněžní agregáty ČNB
Peníze jsou definovány jako peněžní agregát M1:
M1 = oběživo + netermínované vklady
Peněžní zásoba je definována peněžním agregátem M2 (M2=M1+termínované
vklady):
M2 = oběživo + netermínované vklady + termínované vklady
Každá banka (včetně stavebních spořitelen) a pobočka zahraniční
banky, která má v ČR bankovní licenci, je povinna držet na svém účtu v
ČNB určitý předem stanovený objem likvidity, tzv. povinné minimální
rezervy (PMR). Předepsaný objem PMR je stanoven na 2 % z primárních
závazků dané banky (tj. především vkladů od nebankovních subjektů),
jejichž splatnost nepřevyšuje 2 roky. Prostředky na tomto účtu až do
výše předepsaného objemu PMR jsou od 12.7.2001 bankám úročeny
dvoutýdenní repo sazbou ČNB (dříve úročeny nebyly).
Funkce PMR jako nástroje monetární politiky je v současné době
nízká. V roce 1999 dokončila ČNB proces postupného snižování sazby PMR
na úroveň 2%, která je shodná s výší sazby PMR stanovenou Evropskou
centrální bankou pro banky v Evropské měnové unii (EMU).
(Sazby ČNB k 18.11.2003: diskontní: 1%, repo: 2%, lombardní: 3%)
Peněžní agregáty ČNB
Peníze jsou definovány jako peněžní agregát M1:
M1 = oběživo + netermínované vklady
Peněžní zásoba je definována peněžním agregátem M2 (M2=M1+termínované
vklady):
M2 = oběživo + netermínované vklady + termínované vklady
Makroekonomie
Makroekonomie
Inflace
Inflaci lze definovat jako ekonomickou nerovnováhu způsobující růst
cen anebo, a to je v současné době častější definice, lze inflaci
definovat jako růst cen. Inflaci měříme pomocí indexu spotřebitelských
cen, ve zkratce CPI z anglického Consumer Price Index. Index
spotřebitelských cen se měří na spotřebitelském koši, který zahrnuje
zboží a služby nakupované domácnostmi.
Index obecně je ukazatel poměru dvou číselných hodnot. Cenové indexy
vyjadřují poměr cenových hladin ve sledovaném období vůči danému
základnímu období. Cenová hladina je vážený aritmetický průměr cen
jednotlivých položek, tzv. reprezentantů.
Mimo index spotřebitelských cen existují i jiné cenové indexy. Mezi
nejznámější patří index cen průmyslových výrobců (angl. zkratka IPPI
nebo poněkud nepřesně PPI), který zahrnuje reprezentanty jako černé
uhlí, textilní tkaniny nebo cement, index cen stavebních prací, který
zahrnuje reprezentanty jako příprava staveniště, demolice nebo
elektroinstalace, index cen zemědělských výrobců, který zahrnuje
reprezentanty jako pšenice potravinářská, kukuřice krmná nebo
odstavená selata.
Zvláštním cenovým indexem je implicitní cenový deflátor, který se
používá při deflování hrubého domácího produktu.
Samotný procentní přírůstek cen je pak možno definovat jako rozdíl
mezi cenovou hladinou ve sledovaném období a cenovou hladinou
v základním období vydělený cenovou hladinou v základním období. Tento
procentní přírůstek cen se nazývá míra inflace. Můžeme ho však snadno
vypočítat jako procentní přírůstek CPI.
Inflace
Inflaci lze definovat jako ekonomickou nerovnováhu způsobující růst
cen anebo, a to je v současné době častější definice, lze inflaci
definovat jako růst cen. Inflaci měříme pomocí indexu spotřebitelských
cen, ve zkratce CPI z anglického Consumer Price Index. Index
spotřebitelských cen se měří na spotřebitelském koši, který zahrnuje
zboží a služby nakupované domácnostmi.
Index obecně je ukazatel poměru dvou číselných hodnot. Cenové indexy
vyjadřují poměr cenových hladin ve sledovaném období vůči danému
základnímu období. Cenová hladina je vážený aritmetický průměr cen
jednotlivých položek, tzv. reprezentantů.
Mimo index spotřebitelských cen existují i jiné cenové indexy. Mezi
nejznámější patří index cen průmyslových výrobců (angl. zkratka IPPI
nebo poněkud nepřesně PPI), který zahrnuje reprezentanty jako černé
uhlí, textilní tkaniny nebo cement, index cen stavebních prací, který
zahrnuje reprezentanty jako příprava staveniště, demolice nebo
elektroinstalace, index cen zemědělských výrobců, který zahrnuje
reprezentanty jako pšenice potravinářská, kukuřice krmná nebo
odstavená selata.
Zvláštním cenovým indexem je implicitní cenový deflátor, který se
používá při deflování hrubého domácího produktu.
Samotný procentní přírůstek cen je pak možno definovat jako rozdíl
mezi cenovou hladinou ve sledovaném období a cenovou hladinou
v základním období vydělený cenovou hladinou v základním období. Tento
procentní přírůstek cen se nazývá míra inflace. Můžeme ho však snadno
vypočítat jako procentní přírůstek CPI.
Automatické facility
Automatické facility
Automatické facility (automatické uložení určitého balíku peněz)
slouží k poskytování nebo ukládání peněz přes noc. Protože se z
hlediska bank jedná o permanentní možnost uložení resp. zapůjčení
peněz, vytvářejí úrokové sazby uplatňované u těchto dvou facilit
koridor, v němž se pohybují krátkodobé sazby na peněžním trhu (a také
dvoutýdenní repo sazba).
˙Depozitní facilita poskytuje bankám možnost uložit přes noc u ČNB
svou přebytečné peníze. Depozita jsou úročená diskontní sazbou, a
proto zpravidla představuje dolní mez pro pohyb krátkodobých úrokových
sazeb na peněžním trhu.
˙Marginální zápůjční facilita poskytuje bankám možnost vypůjčit si
přes noc od ČNB peníze. Finanční prostředky v rámci této facility jsou
úročeny lombardní sazbou. Vzhledem k trvalému přebytku likvidních
peněz je tato facilita bankami využívána minimálně. Lombardní sazba
představuje horní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na
peněžním trhu.
Automatické facility (automatické uložení určitého balíku peněz)
slouží k poskytování nebo ukládání peněz přes noc. Protože se z
hlediska bank jedná o permanentní možnost uložení resp. zapůjčení
peněz, vytvářejí úrokové sazby uplatňované u těchto dvou facilit
koridor, v němž se pohybují krátkodobé sazby na peněžním trhu (a také
dvoutýdenní repo sazba).
˙Depozitní facilita poskytuje bankám možnost uložit přes noc u ČNB
svou přebytečné peníze. Depozita jsou úročená diskontní sazbou, a
proto zpravidla představuje dolní mez pro pohyb krátkodobých úrokových
sazeb na peněžním trhu.
˙Marginální zápůjční facilita poskytuje bankám možnost vypůjčit si
přes noc od ČNB peníze. Finanční prostředky v rámci této facility jsou
úročeny lombardní sazbou. Vzhledem k trvalému přebytku likvidních
peněz je tato facilita bankami využívána minimálně. Lombardní sazba
představuje horní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na
peněžním trhu.
Monetární politika, Operace na volném trhu
Monetární politika
Nástroje České národní banky v oblasti monetární politiky
ČNB rozlišuje 3 druhy nástrojů v oblasti monetární politiky: (1)
operace na volném trhu, (2) automatické facility, (3) povinné
minimální rezervy
Operace na volném trhu
Cílem operací na volném trhu je především usměrňovat vývoj úrokových
sazeb v ekonomice. Operace na volném trhu jsou většinou prováděny ve
formě repo operací (na základě dohod o zajištění peněžité pohledávky
převodem dlužných cenných papírů). Z hlediska cíle a pravidelnosti lze
operace na volném trhu rozdělit následovně:
˙Hlavní měnový nástroj má podobu repo operací prováděných formou
tenderů. Při repo operacích ČNB přijímá od bank peníze a bankám
předává jako kolaterál (zajištění) dohodnuté cenné papíry. Obě strany
se zároveň zavazují, že po uplynutí doby splatnosti proběhne reverzní
transakce, v níž ČNB jako dlužník vrátí věřitelské bance zapůjčenou
jistinu zvýšenou o dohodnutý úrok a věřitelská banka vrátí ČNB
poskytnutý kolaterál. Základní doba trvání těchto operací je stanovena
na 14 dní, avšak v závislosti na predikci vývoje likvidity bankovního
sektoru jsou čas od času prováděny i repo operace s dobou splatnosti
kratší než 14 dní. Vzhledem k systémovému přebytku peněz v bankovním
sektoru slouží v současné době repo tendery pouze k jejich
odčerpávání. ČNB provádí repo tendery s tzv. variabilní sazbou. To
znamená, že vyhlášená repo sazba slouží jako maximální limitní sazba,
za kterou mohou být banky v repo tenderu uspokojovány. Nabídky bank
jsou vypořádány podle americké aukční procedury, tj. ČNB přijme
přednostně nabídky požadující nejnižší úrokovou sazbu.
˙Nástroje jemného ladění (devizové operace, operace s cennými papíry)
používá ČNB ad hoc zejména v případech nečekaných krátkodobých výkyvů
v likviditě trhu, kdy je ohrožena stabilita vývoje úrokových sazeb.
Použití těchto nástrojů je v praxi spíše výjimečné.
Nástroje České národní banky v oblasti monetární politiky
ČNB rozlišuje 3 druhy nástrojů v oblasti monetární politiky: (1)
operace na volném trhu, (2) automatické facility, (3) povinné
minimální rezervy
Operace na volném trhu
Cílem operací na volném trhu je především usměrňovat vývoj úrokových
sazeb v ekonomice. Operace na volném trhu jsou většinou prováděny ve
formě repo operací (na základě dohod o zajištění peněžité pohledávky
převodem dlužných cenných papírů). Z hlediska cíle a pravidelnosti lze
operace na volném trhu rozdělit následovně:
˙Hlavní měnový nástroj má podobu repo operací prováděných formou
tenderů. Při repo operacích ČNB přijímá od bank peníze a bankám
předává jako kolaterál (zajištění) dohodnuté cenné papíry. Obě strany
se zároveň zavazují, že po uplynutí doby splatnosti proběhne reverzní
transakce, v níž ČNB jako dlužník vrátí věřitelské bance zapůjčenou
jistinu zvýšenou o dohodnutý úrok a věřitelská banka vrátí ČNB
poskytnutý kolaterál. Základní doba trvání těchto operací je stanovena
na 14 dní, avšak v závislosti na predikci vývoje likvidity bankovního
sektoru jsou čas od času prováděny i repo operace s dobou splatnosti
kratší než 14 dní. Vzhledem k systémovému přebytku peněz v bankovním
sektoru slouží v současné době repo tendery pouze k jejich
odčerpávání. ČNB provádí repo tendery s tzv. variabilní sazbou. To
znamená, že vyhlášená repo sazba slouží jako maximální limitní sazba,
za kterou mohou být banky v repo tenderu uspokojovány. Nabídky bank
jsou vypořádány podle americké aukční procedury, tj. ČNB přijme
přednostně nabídky požadující nejnižší úrokovou sazbu.
˙Nástroje jemného ladění (devizové operace, operace s cennými papíry)
používá ČNB ad hoc zejména v případech nečekaných krátkodobých výkyvů
v likviditě trhu, kdy je ohrožena stabilita vývoje úrokových sazeb.
Použití těchto nástrojů je v praxi spíše výjimečné.
Škola veřejné volby
Škola veřejné volby
Chováním jednotlivých subjektů ve veřejné oblasti se zabývá škola
veřejné volby. K veřejné oblasti přistupuje obdobně jako k trhu.
V tomto případě však nejde o trh se zbožím a službami, ale o trh
politický, na kterém působí občané (voliči, spotřebitelé veřejných
statků a daňoví poplatníci) a politici (zástupci občanů). Vedle těchto
dvou hlavních skupin působí na politickém trhu další důležité skupiny
jako jsou nátlakové skupiny a byrokraté. Škola veřejné volby se
soustředí na zájem jednotlivce, který je podle této školy podstatou
jednání jednotlivých subjektů, zatímco takové pojmy jako veřejný zájem
a veřejné blaho jsou druhořadé. Zájmem politika je především být
zvolen, podle toho tvoří svůj volební program, teprve po tomto hlavním
zájmu je jeho vnitřní ideové přesvědčení. Nejznámějším představitelem
školy veřejné volby je James Buchanan. Především s jeho jménem je
spojena teorie dobývání renty -- získávání výhod (např. ve formě
dovozních omezení) na úkor ostatních. Buchanan také dále propracoval
teorii racionální ignorance -- volič ocení nejvíce výhody, které se ho
přímo dotýkají, neuvědomuje si (ignoruje) nepříznivý dopad udělení
těchto výhod na ostatní (zemědělec ocení dotace do zemědělství,
nerozpozná však škodlivé účinky deficitu státního rozpočtu, které
poskytování těchto dotací způsobí). Teorii byrokracie rozpracoval
William Niskanen -- zájmem byrokrata je udržet si pravidelný plat,
vliv, moc a společenské postavení. Následkem toho se byrokracie snaží
udržet co největší rozpočet pro své úřady. Další jev, kterým se škola
veřejné volby zabývá, je logrolling (tzv. jánabráchismus), který se
projevuje ve vzájemné podpoře reprezentantů voličů (poslanců), kterou
projevují vzájemně pro své návrhy. Poslanec X podpoří svým hlasem
výstavbu nové mateřské školky ve volebním obvodu poslance Y, poslanec
Y na oplátku podpoří nový pavilon nemocnice ve volebním obvodu
poslance X. A konečně teorém středového voliče (voliče mediána)
dokazuje potřebu orientace politiků na voliče, kteří jsou uprostřed
mezi vyhraněnými politickými idejemi (pravicí a levicí), pokud
politikové chtějí vyhrát volby. Tolik krátce některé prvky ze školy
veřejné volby.
Chováním jednotlivých subjektů ve veřejné oblasti se zabývá škola
veřejné volby. K veřejné oblasti přistupuje obdobně jako k trhu.
V tomto případě však nejde o trh se zbožím a službami, ale o trh
politický, na kterém působí občané (voliči, spotřebitelé veřejných
statků a daňoví poplatníci) a politici (zástupci občanů). Vedle těchto
dvou hlavních skupin působí na politickém trhu další důležité skupiny
jako jsou nátlakové skupiny a byrokraté. Škola veřejné volby se
soustředí na zájem jednotlivce, který je podle této školy podstatou
jednání jednotlivých subjektů, zatímco takové pojmy jako veřejný zájem
a veřejné blaho jsou druhořadé. Zájmem politika je především být
zvolen, podle toho tvoří svůj volební program, teprve po tomto hlavním
zájmu je jeho vnitřní ideové přesvědčení. Nejznámějším představitelem
školy veřejné volby je James Buchanan. Především s jeho jménem je
spojena teorie dobývání renty -- získávání výhod (např. ve formě
dovozních omezení) na úkor ostatních. Buchanan také dále propracoval
teorii racionální ignorance -- volič ocení nejvíce výhody, které se ho
přímo dotýkají, neuvědomuje si (ignoruje) nepříznivý dopad udělení
těchto výhod na ostatní (zemědělec ocení dotace do zemědělství,
nerozpozná však škodlivé účinky deficitu státního rozpočtu, které
poskytování těchto dotací způsobí). Teorii byrokracie rozpracoval
William Niskanen -- zájmem byrokrata je udržet si pravidelný plat,
vliv, moc a společenské postavení. Následkem toho se byrokracie snaží
udržet co největší rozpočet pro své úřady. Další jev, kterým se škola
veřejné volby zabývá, je logrolling (tzv. jánabráchismus), který se
projevuje ve vzájemné podpoře reprezentantů voličů (poslanců), kterou
projevují vzájemně pro své návrhy. Poslanec X podpoří svým hlasem
výstavbu nové mateřské školky ve volebním obvodu poslance Y, poslanec
Y na oplátku podpoří nový pavilon nemocnice ve volebním obvodu
poslance X. A konečně teorém středového voliče (voliče mediána)
dokazuje potřebu orientace politiků na voliče, kteří jsou uprostřed
mezi vyhraněnými politickými idejemi (pravicí a levicí), pokud
politikové chtějí vyhrát volby. Tolik krátce některé prvky ze školy
veřejné volby.
Ostatní směry
Ostatní směry
Rakouská škola
Záběr této školy překračoval hranice ekonomie. Představitelé
rakouské školy (především pak Fridrich August von Hayek) se zaměřili
na rozsáhlou kritiku socialismu a kolektivismu nejen z pozic
ekonomických, ale i sociologických, psychologických a také právních.
V ryze ekonomické oblasti je jedním z jejích hlavních přínosů
prohloubení teorie hospodářských cyklů.
Poněkud nezávislé postavení v rámci Rakouské školy si vybudoval
Joseph Alois Schumpeter, který přišel s teorií podnikatele jako
inovátora. Inovace ve formě nových technologií, organizačních změn,
atd. jsou "motorem" hospodářské konjunktury. Recese pak podle
Schumpetera není škodlivým jevem, nýbrž jevem ozdravným, při kterém
dochází k odbourávání špatných investic. Po depresi nastává prostor
pro nové investice do inovací, které opět navodí hospodářský růst.
Rakouská škola
Záběr této školy překračoval hranice ekonomie. Představitelé
rakouské školy (především pak Fridrich August von Hayek) se zaměřili
na rozsáhlou kritiku socialismu a kolektivismu nejen z pozic
ekonomických, ale i sociologických, psychologických a také právních.
V ryze ekonomické oblasti je jedním z jejích hlavních přínosů
prohloubení teorie hospodářských cyklů.
Poněkud nezávislé postavení v rámci Rakouské školy si vybudoval
Joseph Alois Schumpeter, který přišel s teorií podnikatele jako
inovátora. Inovace ve formě nových technologií, organizačních změn,
atd. jsou "motorem" hospodářské konjunktury. Recese pak podle
Schumpetera není škodlivým jevem, nýbrž jevem ozdravným, při kterém
dochází k odbourávání špatných investic. Po depresi nastává prostor
pro nové investice do inovací, které opět navodí hospodářský růst.
Ostatní směry
Monetarismus
Monetaristé považují inflaci za jednoznačně škodlivou. A to i
v případě, že růst inflace souvisí se snahou obnovit ekonomický růst.
Inflace je podle monetaristů čistě peněžní jev, který souvisí
s množstvím peněz v oběhu. Doporučují proto, zaměřit se na řízení
množství peněz v oběhu. Množství peněz v oběhu se definuje pomocí
peněžních agregátů. V České republice je nejdůležitější peněžní
agregát M2 (peněžní zásoba).
Škola strany nabídky
Zaměřuje svoji pozornost na nabídkovou stranu -- nabídku výrobních
faktorů jako je práce a peníze. Nejznámějším přestavitelem této školy
je Artur B. Laffer.
Lafferova křivka zachycuje vztah mezi mírou zdanění a daňovým
výnosem. Na horizontální ose se vynáší míra zdanění v procentech a na
vertikální ose daňový výnos v měnové jednotce, např. v korunách.
Vychází z předpokladu, že daňový výnos roste pouze po určitou míru
zdanění. Od této určité míry zdanění už daňová zátěž působí
kontraproduktivně, ekonomická aktivita ustává, případně ekonomika
přechází do tzv. šedé ekonomiky. Lafferova křivka začíná tedy v nule,
tj. při nulové míře zdanění je nulový daňový výnos, při určité míře
zdanění dosáhne daňový výnos vrcholu a od této určité míry zdanění
daňový výnos začíná klesat a při stoprocentním zdanění je opět nulový.
Monetaristé považují inflaci za jednoznačně škodlivou. A to i
v případě, že růst inflace souvisí se snahou obnovit ekonomický růst.
Inflace je podle monetaristů čistě peněžní jev, který souvisí
s množstvím peněz v oběhu. Doporučují proto, zaměřit se na řízení
množství peněz v oběhu. Množství peněz v oběhu se definuje pomocí
peněžních agregátů. V České republice je nejdůležitější peněžní
agregát M2 (peněžní zásoba).
Škola strany nabídky
Zaměřuje svoji pozornost na nabídkovou stranu -- nabídku výrobních
faktorů jako je práce a peníze. Nejznámějším přestavitelem této školy
je Artur B. Laffer.
Lafferova křivka zachycuje vztah mezi mírou zdanění a daňovým
výnosem. Na horizontální ose se vynáší míra zdanění v procentech a na
vertikální ose daňový výnos v měnové jednotce, např. v korunách.
Vychází z předpokladu, že daňový výnos roste pouze po určitou míru
zdanění. Od této určité míry zdanění už daňová zátěž působí
kontraproduktivně, ekonomická aktivita ustává, případně ekonomika
přechází do tzv. šedé ekonomiky. Lafferova křivka začíná tedy v nule,
tj. při nulové míře zdanění je nulový daňový výnos, při určité míře
zdanění dosáhne daňový výnos vrcholu a od této určité míry zdanění
daňový výnos začíná klesat a při stoprocentním zdanění je opět nulový.
Socialismus a marxismus
Radikální podobu socialismu vytvořil Karl Marx. Spojil existenci
soukromého vlastnictví s vykořisťováním. Podle Marxe dělník vytváří
nadhodnotu, kterou nedostane zaplacenu a kterou si přivlastní
kapitalista. V dalším vývoji (tj. po vydání prvního dílu Kapitálu v
60.letech 19.století) mělo docházet k větší a větší akumulaci kapitálu
v rukou stále užší skupiny kapitalistů, oproti tomu dělníci měli být
stále chudí a žít na hranici životního minima. Marxovy teze se
nesplnily především z následujících důvodů: zvyšovala se poptávka po
kvalifikované práci, tím rostl počet kvalifikovaných a lépe placených
dělníků, navíc začala vznikat střední třída, která začínala být
relativně majetná.
soukromého vlastnictví s vykořisťováním. Podle Marxe dělník vytváří
nadhodnotu, kterou nedostane zaplacenu a kterou si přivlastní
kapitalista. V dalším vývoji (tj. po vydání prvního dílu Kapitálu v
60.letech 19.století) mělo docházet k větší a větší akumulaci kapitálu
v rukou stále užší skupiny kapitalistů, oproti tomu dělníci měli být
stále chudí a žít na hranici životního minima. Marxovy teze se
nesplnily především z následujících důvodů: zvyšovala se poptávka po
kvalifikované práci, tím rostl počet kvalifikovaných a lépe placených
dělníků, navíc začala vznikat střední třída, která začínala být
relativně majetná.
Neoklasická škola (marginalisté, lausannská škola, cambridgeská škola)
Neoklasická škola (marginalisté, lausannská škola, cambridgeská škola)
Marginalisté přinesli zásadní změnu pohledu na ekonomii tím, že se
zaměřili na poptávkovou stranu trhu -- tím se do jejich zorného pole
místo kapitalisty dostal spotřebitel jako ústřední postava trhu.
Marginalisté začali pracovat s omezenými zdroji a zabývali se jejich
alokací, na rozdíl od klasiků, kteří se zaměřovali na růst zdrojů.
Položili základy moderní ekonomické analýzy především tím, že začali
pracovat s mezními veličinami. Odtud také jejich název (marginální =
mezní). Podstatná část dnes používané ekonomické analýzy byla
vytvořena marginalisty.
Sloučením nových marginalistických teorií s idejemi klasiků vznikla
neoklasická škola.
(více viz např. Blažek, J. Základy ekonomie, 2.vyd., Brno : MU --
Doplněk, 2002
nebo Fuchs, K. -- Lisý, J.: Dějiny ekonomických teorií pro právníky,
1.vyd., Brno : MU, 2002
nebo Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení, 2.vyd., Praha :
C.H.Beck, 2001)
Keynesiánství
(viz např. Blažek, J. Základy ekonomie, 2.vyd., Brno : MU -- Doplněk,
2002
nebo Fuchs, K. -- Lisý, J.: Dějiny ekonomických teorií pro právníky,
1.vyd., Brno : MU, 2002
nebo Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení, 2.vyd., Praha :
C.H.Beck, 2001)
Marginalisté přinesli zásadní změnu pohledu na ekonomii tím, že se
zaměřili na poptávkovou stranu trhu -- tím se do jejich zorného pole
místo kapitalisty dostal spotřebitel jako ústřední postava trhu.
Marginalisté začali pracovat s omezenými zdroji a zabývali se jejich
alokací, na rozdíl od klasiků, kteří se zaměřovali na růst zdrojů.
Položili základy moderní ekonomické analýzy především tím, že začali
pracovat s mezními veličinami. Odtud také jejich název (marginální =
mezní). Podstatná část dnes používané ekonomické analýzy byla
vytvořena marginalisty.
Sloučením nových marginalistických teorií s idejemi klasiků vznikla
neoklasická škola.
(více viz např. Blažek, J. Základy ekonomie, 2.vyd., Brno : MU --
Doplněk, 2002
nebo Fuchs, K. -- Lisý, J.: Dějiny ekonomických teorií pro právníky,
1.vyd., Brno : MU, 2002
nebo Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení, 2.vyd., Praha :
C.H.Beck, 2001)
Keynesiánství
(viz např. Blažek, J. Základy ekonomie, 2.vyd., Brno : MU -- Doplněk,
2002
nebo Fuchs, K. -- Lisý, J.: Dějiny ekonomických teorií pro právníky,
1.vyd., Brno : MU, 2002
nebo Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení, 2.vyd., Praha :
C.H.Beck, 2001)
klasická politické ekonomie
David Ricardo byl vedle Adama Smithe nejvýznamnějším představitelem
klasické politické ekonomie. Výrazně přispěl k rozvoji ekonomického
myšlení svojí definicí pracovní teorie hodnoty. Podle této teorie je
hodnota zboží odvozena od práce, která je do něho vložena. Na kapitál
v podobě výrobních prostředků (stroje, budovy) se Ricardo díval také
jako na dřívější práci, která je do tohoto kapitálu vložena. Ricardo
také rozpracoval teorii diferenční renty. Podle ní je renta rozdílná
podle toho, jak výnosná je daná půda. V oblasti mezinárodní dělby
práce navázal Ricardo na Smithe, když dokázal, že obchodovat se
vyplatí i zemím, z nichž jedna vyrábí oba dva druhy zboží s menšími
náklady a druhá s většími. Ricardo vyšel z toho, že poměr nákladů
v těchto dvou druzích zboží není stejný, ale různý. Pak jedna země má
komparativní výhodu v jednom zboží a druhá v druhém.
Příklad: Výroba obilí a masa v zemi A a v zemi B
Tabulka udává množství obilí nebo masa, které vyprodukuje 1
zemědělec za 1 hodinu práce
Obilí /kg/ Maso /kg/
Země A 5 2
Země B 1 1
Z příkladu vidíme, že země A je výkonnější, jak ve výrobě obilí, tak
i ve výrobě masa. Přesto se zemi B vyplatí vyrábět a vyvážet maso,
protože země A je ve výrobě masa pouze dvakrát výkonnější, zatímco ve
výrobě obilí je pětkrát výkonnější. Neboli se také dá říci, že země B
vyrábí obilí i maso se stejnými náklady, zatímco země A vyrábí maso
s dvaapůlkrát vyššími náklady než obilí. V tomto spočívá komparativní
výhoda země B vůči zemi A.
Důkaz: Podle Ricarda se hodnota zboží odvozuje od vložené práce.
V zemi A se tedy obilí bude směňovat za maso v poměru 5:2, v zemi B 1:1.
Bude-li země B vyvážet maso, pak na trhu v zemi A získá za 1 kg masa
2,5 kg obilí. Což je 2,5 krát více, než kdyby si obilí vyráběla sama.
Obdobně když země A vyveze obilí do země B, získá za něj 2,5 krát více
masa, než kdyby maso vyráběla sama.
Nassau W. Senior pokročil v ekonomickém myšlení ve vztahu kapitálu a
úroku, když ospravedlnil úrok jako odměnu za abstinenci věřitele.
Abstinencí je myšlena abstinence od spotřeby neboli odložení této
spotřeby do budoucna.
John Stuart Mill byl pokračovatelem Ricardových myšlenek.
Rozpracoval teorii hodnoty tak, že rozdělil zboží do tří skupin. První
skupinu tvořilo vzácné zboží (s fixní nabídkou), druhou skupinu
průmyslové výrobky, jejichž nabídku lze zvyšovat při konstantních
nákladech a třetí skupinu tvořily výrobky, především zemědělské,
jejichž nabídku lze zvyšovat pouze při rostoucích nákladech.
klasické politické ekonomie. Výrazně přispěl k rozvoji ekonomického
myšlení svojí definicí pracovní teorie hodnoty. Podle této teorie je
hodnota zboží odvozena od práce, která je do něho vložena. Na kapitál
v podobě výrobních prostředků (stroje, budovy) se Ricardo díval také
jako na dřívější práci, která je do tohoto kapitálu vložena. Ricardo
také rozpracoval teorii diferenční renty. Podle ní je renta rozdílná
podle toho, jak výnosná je daná půda. V oblasti mezinárodní dělby
práce navázal Ricardo na Smithe, když dokázal, že obchodovat se
vyplatí i zemím, z nichž jedna vyrábí oba dva druhy zboží s menšími
náklady a druhá s většími. Ricardo vyšel z toho, že poměr nákladů
v těchto dvou druzích zboží není stejný, ale různý. Pak jedna země má
komparativní výhodu v jednom zboží a druhá v druhém.
Příklad: Výroba obilí a masa v zemi A a v zemi B
Tabulka udává množství obilí nebo masa, které vyprodukuje 1
zemědělec za 1 hodinu práce
Obilí /kg/ Maso /kg/
Země A 5 2
Země B 1 1
Z příkladu vidíme, že země A je výkonnější, jak ve výrobě obilí, tak
i ve výrobě masa. Přesto se zemi B vyplatí vyrábět a vyvážet maso,
protože země A je ve výrobě masa pouze dvakrát výkonnější, zatímco ve
výrobě obilí je pětkrát výkonnější. Neboli se také dá říci, že země B
vyrábí obilí i maso se stejnými náklady, zatímco země A vyrábí maso
s dvaapůlkrát vyššími náklady než obilí. V tomto spočívá komparativní
výhoda země B vůči zemi A.
Důkaz: Podle Ricarda se hodnota zboží odvozuje od vložené práce.
V zemi A se tedy obilí bude směňovat za maso v poměru 5:2, v zemi B 1:1.
Bude-li země B vyvážet maso, pak na trhu v zemi A získá za 1 kg masa
2,5 kg obilí. Což je 2,5 krát více, než kdyby si obilí vyráběla sama.
Obdobně když země A vyveze obilí do země B, získá za něj 2,5 krát více
masa, než kdyby maso vyráběla sama.
Nassau W. Senior pokročil v ekonomickém myšlení ve vztahu kapitálu a
úroku, když ospravedlnil úrok jako odměnu za abstinenci věřitele.
Abstinencí je myšlena abstinence od spotřeby neboli odložení této
spotřeby do budoucna.
John Stuart Mill byl pokračovatelem Ricardových myšlenek.
Rozpracoval teorii hodnoty tak, že rozdělil zboží do tří skupin. První
skupinu tvořilo vzácné zboží (s fixní nabídkou), druhou skupinu
průmyslové výrobky, jejichž nabídku lze zvyšovat při konstantních
nákladech a třetí skupinu tvořily výrobky, především zemědělské,
jejichž nabídku lze zvyšovat pouze při rostoucích nákladech.
Socialismus a marxismus
Socialismus a marxismus
Zastánci socialismu odmítají kapitalismus jako nespravedlivý
společenský systém a prosazují kolektivní vlastnictví.
Asociacionisté prosazovali hospodářské komunity -- asociace, jako
základní hospodářskou jednotku v kolektivním vlastnictví.
Asociacionisté se domnívali, že tyto asociace zvítězí v hospodářské
soutěži nad soukromými podnikateli (kapitalisty) tím, že práce
v asociacích bude pro dělníky více motivující.
Anarchisté se domnívali (a stále domnívají), stejně jako
asociacionisté, že základem hospodářství by měly být společné komuny.
Avšak obě skupiny se liší svým pohledem na stát. Anarchisté ho
považují za zbytečný, ne-li škodlivý.
Henri de Saint-Simon se zabýval tím, co později bylo nazváno
sociálním inženýrstvím. Toto sociální inženýrství dobře vystihuje
funkce a složení tzv. Newtonovy rada, což měl být orgán, který nahradí
vládu a parlament. NR se měla skládat ze tří komor: první komora měla
být složena z 200 inženýrů a 100 umělců. Druhá komora se měla skládat
ze 100 biologů, 100 matematiků a 100 fyziků. Třetí komora pak
z velkých podnikatelů. Simon dále podrobně rozebíral pravomoci
jednotlivých komor. Na rozdíl od předchozích dvou směrů Simon
prosazoval státní centrální plánování. Politika se měla stát vědou.
Zastánci socialismu odmítají kapitalismus jako nespravedlivý
společenský systém a prosazují kolektivní vlastnictví.
Asociacionisté prosazovali hospodářské komunity -- asociace, jako
základní hospodářskou jednotku v kolektivním vlastnictví.
Asociacionisté se domnívali, že tyto asociace zvítězí v hospodářské
soutěži nad soukromými podnikateli (kapitalisty) tím, že práce
v asociacích bude pro dělníky více motivující.
Anarchisté se domnívali (a stále domnívají), stejně jako
asociacionisté, že základem hospodářství by měly být společné komuny.
Avšak obě skupiny se liší svým pohledem na stát. Anarchisté ho
považují za zbytečný, ne-li škodlivý.
Henri de Saint-Simon se zabýval tím, co později bylo nazváno
sociálním inženýrstvím. Toto sociální inženýrství dobře vystihuje
funkce a složení tzv. Newtonovy rada, což měl být orgán, který nahradí
vládu a parlament. NR se měla skládat ze tří komor: první komora měla
být složena z 200 inženýrů a 100 umělců. Druhá komora se měla skládat
ze 100 biologů, 100 matematiků a 100 fyziků. Třetí komora pak
z velkých podnikatelů. Simon dále podrobně rozebíral pravomoci
jednotlivých komor. Na rozdíl od předchozích dvou směrů Simon
prosazoval státní centrální plánování. Politika se měla stát vědou.
Klasická politická ekonomie (Klasická škola)
Zakladatelem klasické politické ekonomie je Adam Smith, který v roce
1776 vydal dílo Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Smith
je zastáncem svobodného trhu, ve svém díle používá výraz "neviditelná
ruka trhu". Sleduje-li jednotlivec své osobní blaho, je to dobrý
předpoklad pro blaho státu. Smith se zabývá dělbou práce, a to nejen
uvnitř jedné země, ale i mezinárodní dělbou práce. Dokazuje, že na
mezinárodním obchodě mohou vydělat obě obchodující strany, nejen ta,
která má aktivní obchodní bilanci, jak se domnívali merkantilisté.
Jedna země vyrábí s menšími náklady jedno zboží, druhá země vyrábí
s menšími náklady zboží druhé, pokud je smění, získají tím obě dvě.
Toto tvrzení se nazývá zákon absolutních výhod. Smith začal používat
termíny jako kapitalisté a akumulace kapitálu, které byly před (právě
v té době začínající) průmyslovou revolucí v Anglii neznámé. Označil
úspory také za výdaje. To, co nespotřebuje jeden člověk, který peníze
uspoří, spotřebuje jiná skupina lidí. Smith také pokračoval v hledání
objektivní hodnoty (ceny) zboží. Nedokázal ji uspokojivě vysvětlit
jedinou hodnotou, ale vypomohl si dvěmi hodnotami -- užitnou a směnnou.
Užitná hodnota se podle Smithe odvíjela od důležitosti zboží pro
jednotlivce, směnná hodnota pak od nákladů vynaložených na výrobu
tohoto zboží a je na užitné hodnotě nezávislá.
1776 vydal dílo Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Smith
je zastáncem svobodného trhu, ve svém díle používá výraz "neviditelná
ruka trhu". Sleduje-li jednotlivec své osobní blaho, je to dobrý
předpoklad pro blaho státu. Smith se zabývá dělbou práce, a to nejen
uvnitř jedné země, ale i mezinárodní dělbou práce. Dokazuje, že na
mezinárodním obchodě mohou vydělat obě obchodující strany, nejen ta,
která má aktivní obchodní bilanci, jak se domnívali merkantilisté.
Jedna země vyrábí s menšími náklady jedno zboží, druhá země vyrábí
s menšími náklady zboží druhé, pokud je smění, získají tím obě dvě.
Toto tvrzení se nazývá zákon absolutních výhod. Smith začal používat
termíny jako kapitalisté a akumulace kapitálu, které byly před (právě
v té době začínající) průmyslovou revolucí v Anglii neznámé. Označil
úspory také za výdaje. To, co nespotřebuje jeden člověk, který peníze
uspoří, spotřebuje jiná skupina lidí. Smith také pokračoval v hledání
objektivní hodnoty (ceny) zboží. Nedokázal ji uspokojivě vysvětlit
jedinou hodnotou, ale vypomohl si dvěmi hodnotami -- užitnou a směnnou.
Užitná hodnota se podle Smithe odvíjela od důležitosti zboží pro
jednotlivce, směnná hodnota pak od nákladů vynaložených na výrobu
tohoto zboží a je na užitné hodnotě nezávislá.
Klasická politická ekonomie (Klasická škola)
Thomas R. Malthus se nejvíce proslavil svou populační teorií.
Malthus přišel s černou vizí vývoje lidské společnosti. Domníval se,
že růst počtu obyvatel bude rychlejší než růst zemědělské produkce, a
tak nastane doba, kdy země nebude schopna uživit své obyvatele.
Malthus se domníval, že až nastane tato doba, vypukne hladomor.
V pozdějším období svůj názor změnil tak, že může působit morální
sebekontrola, v rámci které lidé sami omezí počet potomků tak, aby
nedošlo k hladomoru. V souvislosti s populační teorií Malthus
definoval zákon klesajících výnosů, podle kterého každá další jednotka
investovaného kapitálu již nepřinese tak velký výnos jako investovaná
jednotka předchozí.2
Jean B. Say byl nejvýznamnějším představitelem francouzské odnože
klasické politické ekonomie. Na rozdíl od anglických klasiků
nepovažoval práci za jediný zdroj bohatství. Podle Saye jsou hodnoty
vytvářeny prací, půdou a kapitálem. Say považoval za primární nabídku,
která následně vytvoří stejně velkou poptávku. Tato definice se nazývá
Sayův zákon trhů. Tím byla odstraněna obava, že technický rozvoj může
přinést nabídku, proti které nebude stát odpovídající poptávka.
V rámci tohoto zákona rozpracoval neutralitu peněz. Peníze jsou pouze
oběživo, jehož množství v ekonomice nemá vliv na reálnou ekonomiku.
Malthus přišel s černou vizí vývoje lidské společnosti. Domníval se,
že růst počtu obyvatel bude rychlejší než růst zemědělské produkce, a
tak nastane doba, kdy země nebude schopna uživit své obyvatele.
Malthus se domníval, že až nastane tato doba, vypukne hladomor.
V pozdějším období svůj názor změnil tak, že může působit morální
sebekontrola, v rámci které lidé sami omezí počet potomků tak, aby
nedošlo k hladomoru. V souvislosti s populační teorií Malthus
definoval zákon klesajících výnosů, podle kterého každá další jednotka
investovaného kapitálu již nepřinese tak velký výnos jako investovaná
jednotka předchozí.2
Jean B. Say byl nejvýznamnějším představitelem francouzské odnože
klasické politické ekonomie. Na rozdíl od anglických klasiků
nepovažoval práci za jediný zdroj bohatství. Podle Saye jsou hodnoty
vytvářeny prací, půdou a kapitálem. Say považoval za primární nabídku,
která následně vytvoří stejně velkou poptávku. Tato definice se nazývá
Sayův zákon trhů. Tím byla odstraněna obava, že technický rozvoj může
přinést nabídku, proti které nebude stát odpovídající poptávka.
V rámci tohoto zákona rozpracoval neutralitu peněz. Peníze jsou pouze
oběživo, jehož množství v ekonomice nemá vliv na reálnou ekonomiku.
Fyziokratismus
Fyziokratismus
Fyziokratismus vznikl ve Francii v 18. století, tedy v době kdy
v této zemi převládal merkantilismus. Určitým způsobem byl
fyziokratismus reakcí na merkantilismus, když prohlásil za jedinou
produktivní sféru zemědělství. Merkantilismus, který ve své pozdější
formě připouštěl dovoz surovin, ruinoval francouzské zemědělství.
Merkantilisté nahlíželi na potraviny, ve kterých tehdy dominovalo
obilí, jako na surovinu v tom smyslu, že potrava je součást výživy
dělníků, kteří produkují práci, která zase je součástí výrobků.
Hlavním principem fyziokratismu byl přirozený řád. V tomto duchu
nahlíželi i na ekonomiku. Za nejvýznamnější část ekonomiky považovali
zemědělství. V zemědělství viděli nejproduktivnější odvětví vzhledem
k tomu, že je schopno nejen produkovat výrobky a vytvářet zisk, ale
také vytvářet rentu, která je placena vlastníkům půdy, aniž by tito
přinášeli jakoukoliv hodnotu. V obchodu a v řemeslech renta není,
proto jde o odvětví podle fyziokratů sterilní a jedině zemědělství je
produktivní sférou. Zisk je odlišný od renty, protože je určen na
obnovu opotřebovaných výrobních zařízení, zatímco půda se (jako
prostor) neopotřebovává, je trvalého charakteru. Tento pohled na rentu
měli i klasikové do poloviny 19.století. 1 Tomu také odpovídala
představa merkantilistů ohledně jediné daně, kterou měla být daň
z renty.
Fyziokratismus vznikl ve Francii v 18. století, tedy v době kdy
v této zemi převládal merkantilismus. Určitým způsobem byl
fyziokratismus reakcí na merkantilismus, když prohlásil za jedinou
produktivní sféru zemědělství. Merkantilismus, který ve své pozdější
formě připouštěl dovoz surovin, ruinoval francouzské zemědělství.
Merkantilisté nahlíželi na potraviny, ve kterých tehdy dominovalo
obilí, jako na surovinu v tom smyslu, že potrava je součást výživy
dělníků, kteří produkují práci, která zase je součástí výrobků.
Hlavním principem fyziokratismu byl přirozený řád. V tomto duchu
nahlíželi i na ekonomiku. Za nejvýznamnější část ekonomiky považovali
zemědělství. V zemědělství viděli nejproduktivnější odvětví vzhledem
k tomu, že je schopno nejen produkovat výrobky a vytvářet zisk, ale
také vytvářet rentu, která je placena vlastníkům půdy, aniž by tito
přinášeli jakoukoliv hodnotu. V obchodu a v řemeslech renta není,
proto jde o odvětví podle fyziokratů sterilní a jedině zemědělství je
produktivní sférou. Zisk je odlišný od renty, protože je určen na
obnovu opotřebovaných výrobních zařízení, zatímco půda se (jako
prostor) neopotřebovává, je trvalého charakteru. Tento pohled na rentu
měli i klasikové do poloviny 19.století. 1 Tomu také odpovídala
představa merkantilistů ohledně jediné daně, kterou měla být daň
z renty.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)