Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

„Nejčastěji používané horké klávesy“

“Klávesy, které běžně používám”

<CTRL/C> ve Wordu provádí kopírování oznašeného slova

<CTRL/O> ve Wordu provede otevření souboru

<CTRL/V> ve Wordu vloží zkopírované slovo

<CTRL/A> ve Wordu se po zmáčknutí této kombinace označí vše co je napsané

<CTRL/P> ve Wordu otevře tabulku Tisk





“Některé další horké klávesy”

<CTRL/X> ve Wordu smaže označené slovo

<SHIFT/F1> po zmáčknutí této klávesové kombinace si můžeme myší najet na jakoukoli ikonu a ukáže se nám co tato ikona dělá (je to taková rychlejší nápověda)

<F7> otevře kontrolu pravopisu

<F1> otevře nápovědu

Nejčastěji používané horké klávesy

<CTRL/C> horká klávesa ve wordu provede kopírování označeného textu nebo obrázku
<CTRL/V> horká klávesa ve wordu provede vložení kopírovaného textu nebo obrázku
<CTRL/X> horká klávesa ve wordu provede vyjmutí označeného textu nebo obrázku
<CTRL/A> horká klávesa ve wordu označí vše
<CTRL/P> otevře nastavení pro tisk dokumentu
<SHIFT/F1> změní nám ukazatel na ukazatel s otazníkem a této funkci se říká ,,co je to?“
<F7> Tato horká klávesa nám zkontroluje pravopis
<F1> Tato horká klávesa je nápovědou pro Word

KLÁVESY, KTERÉ BĚŽNĚ POUŽÍVÁM
<CTRL/C>, <CTRL/V>, <CTRL/X>, <CTRL/A>

NĚKTERÉ DALŠÍ HORKÉ KLÁVESY
<CTRL/P>, <SHIFT/F1>, <F7>, <F1>

Seminární práce k Úvodu do Psychologie - MOTIVACE

Motivace

     Motivace je stav, který aktivizuje chování a dává mu směr. Subjektivně je vnímán jako vědomá touha. Mnozí psychologové motivaci obvykle spojují s otázkou „proč“ – proč se lidé chovají tak, jak se chovají? Podstata motivace je emocionální. Vše, co člověk činí, ať už z fyziologických nebo psychických pohnutek, směřuje k dosažení uspokojení. Příkladem aktuálního působení motivačních sil je třeba člověk na výletě, který dostane žízeň – (potřeba uhasit žízeň). To ho nutí, aby vyhledal restauraci – (aktivní chování) a napil se (uspokojení potřeby). Tomu, čeho chceme dosáhnout pak říkáme cílový objekt, což bylo v tomto případě něco k pití). Velikost těchto motivačních sil kolísá, podle vnitřních a vnějších podmínek. Pak můžeme mluvit o motivačních stavech.
     Psychologickou příčinou této aktivní činnosti člověka zaměřené na uspokojování lidských potřeb je motiv.
Třídění druhů motivů: Biogenní (fyziologické) – potřeba potravy, pohybu,    odpočinku, ...
                                    Sociogenní (psychogenní) – potřeby člověka jako sociální bytosti, např. potřeba výkonu, opory...
      Většina teorií motivace začíná základními motivy přežití, s nimiž se rodíme. Ty jsou často nazývány pudy. Zahrnují pohnutku vyhledávat potravu při hladu, teplo při pocitu chladu, fyzické bezpečí při ohrožení, atd…Obvykle se rozdělují do čtyř kategorií:
1) Pud obživný – slouží k uchování biologické existence jedince, a proto je velmi silný
2) Pud sebezáchovy – pud života, potřeb přežití
3) Pud sexuální – v lidské společnosti není vždy cílem jen plození, může zahrnovat i jiné role – partnerství, manželství
4) Pud péče o potomstvo – potřeba mít děti, rodičovská role
     Je zde i řada důležitých motivů, které působí proti pudům přežití (sebezapření, sebeobětování, svědomitost, poctivost, soucit) a jiných, které k pudům nemají vztah (láska k hudbě a k malířství, osobní záliby…).
     Motiv souvisí s vnitřním stavem člověka a lze u něj určit:
                                             1) směr – zaměření se na určitou činnost s úsilím dospět k určitému cíli (v tom spočívá smysluplnost motivace). Tento cíl vyjadřuje určitou potřebu člověka.
                                              2) intenzita – člověk dosahuje různých cílů vynaložením různého stupně úsilí, což se projevuje překonáváním překážek nebo rezignací před nimi – aktivní chování, směřování k cíli pak trvá tak dlouho, dokud není cíle dosaženo. Je-li tomu zabráněno, stanoví si jedinec obvykle cíl náhradní nebo odsunuje dosažení cíle do budoucnosti – do vhodnějších podmínek. Zde již mluvíme o 3) trvání v čase. Délku trvání ukončí uspokojení potřeby, která danou činnost vykonala. Pokud jsou očekávání výsledků splněna, prožívá člověk úspěch. Nejsou-li splněna, prožívá neúspěch.
     Zkušenosti tohoto druhu vytvářejí tzv. úroveň aspirace – je určována poměrem potřeby úspěchu ke strachu z neúspěchu. Zážitek z úspěchu a neúspěchu závisí na obtížnosti dané úlohy. Podaří-li se velmi lehká nebo nepodaří se velmi těžká úloha, nemá to žádné důsledky pro sebehodnocení. Ale čím obtížnější zvládneme úkol, tím silněji je prožíván úspěch a naopak. Z toho vyplývá, že motivaci výkonu podstatně ovlivňuje zážitek z úspěchu či neúspěchu.
     Motivaci pak můžeme rozdělit na: Intrinsickou (vnitřní) – insintricky motivovaná činnost je taková, která přináší uspokojení sama o sobě. Např. hra, pro někoho i práce
                                                             Extrinsickou (vnější) – přichází z vnějšku jako pobídka (např. ve formě odměny)
Někdy je velmi obtížné a dokonce zavádějící rozlišit co je v daném případě motivace Intrinsická a Extrinsická.

     Motivační vlastnosti (např. ctižádostivost, návyk na alkohol,...) jsou trvalé charakteristiky osobnosti, které určují nebo podmiňují, jak často, jak silně a jakým způsobem se bude v prožívání a chování lidí uplatňovat ta či ona motivační síla.

Potřeby
     Potřeba je vlastnost organismu, která pobízí k vyhledávání určité podmínky, nezbytné k životu a také vyhledává jak se vyhnout nepříjemnému. Jinými slovy je potřeba stav nadbytku nebo nedostatku, který nás vede k činnosti vedoucí k uspokojení. Z hlediska vzniku zaměření rozlišujeme tyto potřeby: biologické (jsou vrozené, za normálních okolností je možno je navodit u všech lidí - jídlo, spánek...)
                                                         psychické – rozvíjí se z vrozených dispozic, ale musíme  
                                                                              se jim učit.                                                        
                                                         psychosociální potřeby sekundárního charakteru - nejsou vrozené, vyvíjí se pod vlivem sociokulturních podmínek, společnosti ve které člověk žije, specifičtější.

     Americký klinický psycholog  Abraham Maslow vytvořil tzv. hyerarchickou teorii potřeb, pomocí které diferencuje lidské potřeby podle jejich vývojové závislosti.                
Fyziologické potřeby  – potřeba kyslíku, potravy, spánku, odpočinku, sexuální potřeba, potřeba ochrany před nepohodou, bolestí, horkem...
Potřeby bezpečí – být zajištěn, chráněn před nebezpečím
                  – projevuje se při nepředvídatelných událostech, při fyzickém nebo psychickém ohrožení.
Potřeby příslušnosti a lásky – někam patřit, být přijímán druhými, být sociálně začleněn.
Potřeby sebeúcty – výkonnost, respekt u druhých, uznání
Kognitivní potřeby – poznání, pochopení, zkoumání
Estetické potřeby – souměrnost, řád, krása
Potřeby sebeuskutečnění – sebenaplnění, uskutečnění osobního potenciálu
     Podle Maslowa můžeme věnovat patřičnou pozornost čtyřem posledním úrovním hierarchie pouze tehdy, jsou-li uspokojeny první tři úrovně fyziologických a sociálních potřeb. Společnosti, která by žila neustále na pokraji vyhladovění nebo ve válce se svými sousedy, by zbývalo málo času nebo energie, aby umožňovala jednotlivcům rozvíjet tvořivost a moudrost spojenou s kognitivními a estetickými potřebami a sebeuskutečňováním.
Např. velký rozmach umělecké aktivity pozorovaný v Evropě v době renesance byl umožněn tím, že v tomto období některé národy postoupily na stupeň, kde byly primární potřeby naplňovány snadno a některé části společnosti měly čas věnovat se vznešenějším záležitostem.

Zájmy
     Zájem je motiv, který se projevuje kladným vztahem k určité věci, činnosti, která jej upoutává po citové nebo poznávací stránce. Na tomto vztahu se podílejí i vrození činitelé, zvláště u zájmů vyžadujících dovednosti, jež mohou být v určité míře vrozené. Např. dítě s dobrým hudebním sluchem a dobrou manuální zručností projeví s větší pravděpodobností zájem učit se hrát na nějaký hudební nástroj. Tímto se pak dané schopnosti člověka rozvíjí a obohacují jeho osobnost o nové vědomosti a zkušenosti. Hlubší zájem je láska k něčemu, která se obvykle vyvíjí až v dospívání. U zájmů můžeme rozlišit : aktivitu nebo pasivitu,
sílu nebo slabost, stálost nebo přelétavost (dospělý člověk má stálejší zájmy, u dítěte naopak je charakteristická proměnlivost zájmů).

Postoje
     Jsou to poměrně trvalá zaměření, která si člověk vytváří vůči různým předmětům a otázkám, s nimiž se v průběhu života setkává. Verbálně se vyjadřují jako názory. Jasně obsahují prvky hodnocení a přesvědčení a mohou být zčásti vědomé a zčásti nevědomé. Postoje mají své tři stránky: kognitivní – souhrn informací a vyplývající názor na informaci
              citová – emocionální hodnocení určité situace (příjemný, nebo nepříjemný prožitek)
              konativní – tendence reagovat na situaci určitým postojem, ovlivněným rozumovou i emoční složkou postoje.
     Postoje se vytvářejí na základě sociálního určení, tzn, že člověk přejímá mnohé postoje převažující v sociální skupině ve které je začleněn a také od lidí, kteří jsou pro něj nějakým způsobem významní, mají autoritu.

Stav frustrace
     Je to prožívání zátěžových situací, tzv. „stresorů“ a na její míře se podílejí vnější i vnitřní podmínky osobnosti i organismu. Příkladem může být třeba jen rozhodování se mezi dvěma přitažlivými cíli – strávit večer s přáteli, nebo si číst zajímavou knihu. Na každý tento motiv se při tom váže řada dalších tlaků (přátelé by mu to vyčítali, kniha musí být brzy vrácena apod.). Každý člověk má odlišnou míru odolnosti vůči zátěži, tzv. frustrační toleranci, a také se liší mírou vnímavosti na stresory (někdo by v předchozím příkladu vnímal daný problém více stresující, někdo méně).
     Frustrovaný člověk má silné reakce úleku, prožívá afekty, iluze, bývá podezřívavý, trpí nespavostí, má neklidné a chaotické pohyby, nepřiměřeně hodnotí velikost překážek a nebezpečí, je nejistý,...

Deprivace
     Deprivace znamená strádání člověka v oblasti uspokojování potřeb (sociálních, emocionálních...). Čím vyšší je kulturní úroveň a vzdělanost lidí, tím více vystupují do popředí jejich psychosociální potřeby.




Použitá literatura:
Nakonečný, M.: Psychologie osobnosti, nakl. Akademie věd České republiky, Praha 1997
Nakonečný, M.: Základy psychologie, nakl. Akademie věd České Republiky, Praha 2002
Atkinsonová, R. L. Atkinson, R. C., Smith, E. E., Bem, D. J.: Psychologie. Victoria Publishing, Praha 1995
Fontana, D.: Psychologie ve školní praxi, Portál, Praha 1997

Obecná charakteristika citů; základní druhy citů; citové reakce, stavy, vztahy

Člověk okolní svět nejen poznává, ale současně k němu zaujímá osobitý vztah. Při posuzování specificky lidského emocionálního odrazu skutečnosti rozlišujeme dvě geneticky odlišitelné úrovně tohoto odrazu: vývojově starší - nižší city a mladší vyšší city.

1. Obecná charakteristika
1.1 Charakteristika emocí
Nižší city (= emoce) jsou procesy a stavy, které pozorujeme i u vývojově nižších živočichů. Obecně se uvádí, že jsou vlastní zvířatům i člověku. Odrážejí biologickou kvalitu podnětů z prostředí. Jsou řízeny vyššími psychickými funkcemi.

Typické rysy:
- pojí se s uspokojováním základních potřeb organismu v procesu vyrovnávání se jedince s životním prostředím
- jsou vyvolávány okamžitou situací, bezprostředním vnitřním stavem organismu; změnou situace nebo vnitřního stavu organismu okamžitě mizí.

1.2 Charakteristika citů
City (tzv. vyšší společenské city) jako složité emocionální procesy a stavy vznikají pouze u člověka, neboť jsou vázány na jeho společenskou činnost, specificky lidské potřeby, zájmy, hodnoty, postoje, vlastnosti osobnosti tj. „vyšší psychické funkce.“ Mají společensko-regulativní charakter. Stejně jako emoce, avšak na vyšší úrovni, odrážejí city subjektivní významnost podnětů v podobě prožitků.

Charakteristické je:
- mají předmětný ráz (vždy vázány k určitým předmětům a jevům skutečnosti)
- mají povahu trvalejších citových vztahů k podmětům (tento vztah se obvykle nemění, i když předmět vyvolává různorodé situační citové reakce)
- jsou výsledkem společenskohistorických podmínek člověka a jeho činnosti (produkt systému společenských vztahů, v nichž se utvářel a utváří duševní život jedince)

1.3 Shrnutí rysů1)
Subjektivnost - prožívání citů je vždy individuální
Spontánnost - city jsou nezávislé na vůli
Předmětnost - spojeny s věcí, osobou, myšlenkou
Aktuálnost - jsou okamžitý proces
Polarita - citové projevy mohou snadno přecházet do krajností
Mají vliv na další psychické procesy



2. Základní druhy citů
Citové prožívání probíhá tedy na různých úrovních v různých formách.
2.1 Tělesné city (nejnižší stupeň)
- prožívání vnitřní rovnováhy organismu nebo narušení této rovnováhy  (spjaty s biologickými potřebami, vyplývají z dostatku či nadbytku pohybu, potravy atd.)

Afekt
-silný, krátkodobý a jednoduchý citový děj
- prudká reakce, kdy se prožívání dostává na pomezí vědomí a nevědomí
- má výraznou vnější podobu (zrudnutí, zblednutí, gestikulace, třas).
Síla afektu nemusí odpovídat významu podnětu, avšak prudká citová vzplanutí můžeme vědomě usměrňovat.Dle způsobu reakce rozlišujeme afekty strach, hněvu a radosti (ta se stane afektem jen tehdy, když zapůsobí krátce a dost silně).Může přejít do nálady.

Nálada
Je déle trvajícím citovým stavem, může vrcholit afektem (pozvolné narůstání), postihují psychiku jako celek (pozornost, myšlení, vnímání apod.). Za základní druhy se považují nálady radostné a smutné. Záměrným vyvoláváním radostné nálady můžeme kladně působit na sebe, ale i okolí.

2.2 Citové vztahy (vyšší stupeň)

- silné, dlouhodobé a složité pocity, typické pro člověka,
- jsou-li citové vztahy obzvlášť silné, říká se jim vášně
- vyznačují se polaritou - za základní párové dvojice jsou považovány láska a nenávist, obdiv a pohrdání, pokora a pých, radost a smutek (od nich jsou odvozovány další) - mluvíme tedy o kladných nebo záporných citech.
- mají hodnotící funkci

Pokud jedinec zároveň zazívá kladné i rozporuplné city, nazýváme tento jev ambivalence (většina lidských vztahů je ambivalentní).

Podle zaměření rozlišujeme:
city intelektuální (spjaté s poznávací činností člověka - zvídavost, radost z poznávání)
city estetické (vyvolané pojetím krásy či disharmonie – libost, odpor)
city etické = morální (vznikají při hodnocení chování a činů z hlediska společenské morálky –      láska, nenávist)
sebecit (zvláštní druh citů) – prožívání citu k sobě samému

2.3 Citové poruchy
Citová labilita
Averze – silný pocit nelibosti
Fobie – chorobný strach (sociofobie, arachnofobie = strach z pavouků, filemafobie = strach z líbání atd.)
Komplexy – např. Méněcennosti




3. Citové reakce, stavy, vztahy

Citové prožívání se projevuje navenek – v chování, je totiž úzce spjato s tělesnou činností člověka, s jeho dýcháním, krevním oběhem a fungováním žláz s vnitřní sekrecí. Projevuje se tedy ve výrazu tváře, v její barvě, v pohledu očí, v řečovém projevu, klidovém či stresovém stavu celého těla. Některé vnější projevy jsou vrozené, jiné si osvojujeme během svého vývoje v určitém historickém, regionálním a sociálním prostředí.





Použitá literatura
Gillerová Ilona, Buriánek Jiří. Základy psychologie. Fortuna, Praha, 2004
Linhart Josef  a kolektiv. Základy obecné psychologie. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1987
Novák Ladislav. Základy psychologie. S&M, Praha, 1992
Odmaturuj ze společenských věd. První vydání. Didaktis, Brno, 2003



1) u některých autorů pojmy emoce a city splývají, proto „shrnutí rysů“

City, emoce a jejich propojenost s tělesnými pochody

Emoce hodnotí významné informace, které přijímáme z okolního dění, a zároveň podmiňují přípravu na pohybovou reakci na situaci (pocítíme-li např. strach, naše tělo se automaticky připravuje na útěk).
Dříve byly emoce znakem významnosti či užitečnosti, např. sladké ovoce (s obsahem žádoucího cukru) vyvolalo příjemné pocity, naopak jedovaté (a tudíž nebezpečné) houby chutnaly hořce, tedy nepříjemně.

Dodnes existují některé vrozené emoce, např. zisk evokuje radost, ztráta smutek, překážka v nás vyvolá hněv, ohrožení strach apod.

Emoce mají dva zdroje:
1. vnitřní stav organismu a mysli (ležíme-li v posteli se střevní chřipkou, těžko nás potěší, že je k obědu naše oblíbené jídlo)
2. vnější situace (určitě nikomu nebude jedno, zda mu celou dovolenou bude svítit sluníčko, nebo zda mu 14 proprší)
Emoce jsou zdrojem vyšší aktivace organismu (např. při strachu či nervozitě se lépe prokrvuje svalstvo a mobilizuje se energie) a snižováním vjemových prahů (např. zvyšování vnímavosti). Nejvyšší úrovní aktivace jsou afekty – intenzivně prožívané city, které se projevují jednáním bez zábran.

Emoce podmiňují ostatní psychické procesy – vnímání, myšlení, paměť, jsou podstatou učení a motivace (pokud se pod slibem výletu do Grónska učíme eskymácky, máme radost z každého slovíčka a líp si ho pamatujeme).

Emoce nejsou závislé na naší vůli, jsou spontánní. Jsou součástí našeho prožívání, aniž bychom je z něj mohli vyloučit. Dispozice k emočnímu prožívání je vrozená, souvisí s temperamentem. Emoce jsou bezprostředním ukazatelem způsobu, jakým člověk přijímá a hodnotí danou skutečnost (jestliže se nám při pohledu na partnera objímajícího cizí slečnu roztřesou ruce vztekem, je celkem jasné, že se nám to nelíbí).

Aktuální emoční stav ovlivňuje následné prožitky (při špatné náladě nás vytočí každá hloupost, naopak jestliže jsme naladěni neutrálně nebo kladně, bereme vše víc v pohodě)

Emoce jsou těsně spjaty s fyziologickými pochody člověka (nejistota vyvolává např. pocení rukou, pocit „knedlíku“ v krku, vysychání v ústech, pocit „zrosolovatělých“ nohou apod., vztek může být provázen bušením srdce, nevědomým zvyšováním hlasu atd.).

Zřetelnými vnějšími projevy emocí je mimika a neverbální chování, které člověk eliminovat může, aspoň tedy do jisté míry. Někdo tak může vypadat jako „kliďas“, kterého nic nerozhází, emoce hromadí v sobě, ale až přeteče pověstný pohár trpělivosti, všechno vytryskne najednou a s neobyčejnou silou. Podle lékařů je lépe emoce ventilovat průběžně, protože ono hromadění může být příčinou somatických onemocnění (poruchy spánku, zažívání apod.)

Intenzita a délka trvání jsou nepřímo úměrné emočnímu prožitku (čím silnější, tím kratší):
- afekt – prudké krátkodobé emoční hnutí, intenzivní citová reakce, je energeticky náročný
- emoční epizoda – prožitková složka určité události, vznikne, proběhne a zanikne (např. při konfliktu v zaměstnání)
- nálada – je to určité nastavení naší mysli, je dlouhodobá, projevuje se sklonem posuzovat dění stejným způsobem, není ale příliš intenzivní, proto může trvat dlouho


Některé druhy emocí:
- radost – pozitivní emoce, vzniká na základě uspokojení určité potřeby, často se projevuje smíchem (myslím, že až uděláme zkoušku z literatury 19.století, budeme se řehtat celý den)
- smutek – negativní emoce, vzniká na základě ztráty či představy ztráty, vede k útlumu nebo poklesu zájmu, projevuje se pláčem, nečinností (teď si představte, že tu zkoušku neuděláte)
- hněv, vztek – negativní emoce, ale může mít i pozitivní účinek, vyjadřuje pocit nespravedlivé újmy, spojeno s tendencí o úspěch bojovat či potrestat viníka (víte, kolik času u té literatury strávíte? A pak vám to mgr. R. nedá…)
- strach – reakce doprovázející konkrétní obavu (všichni máme velmi konkrétní strach z konkrétních lidí nebo situací)
- úzkost – reakce na neurčitou obavu

Hněv, zlost apod. jsou aktivační emoce, např. smutek je ale utlumující.

S pojmem emoce souvisí pojem empatie – schopnost vcítit se duševního stavu druhého člověka. Předpokladem empatie je dobrá schopnost komunikovat, a to verbálně i nonverbálně.

S dobrou znalostí „řeči těla“ může odborník proniknout hlouběji do prožívání druhého člověka a on sám pak může tělem „hovořit“ tak, aby v druhém člověku pomohl navodit určité pocity. Učitel by se měl v této problematice orientovat co nejlépe, protože přes dvě třetiny našich sdělení okolí tvoří právě „body language“, ale na rozdíl od slov ji většinou „vyslovujeme“ nechtěně.

Některé pohyby, gesta a postoje:
zkřížené ruce na hrudi, sklopená brada, někdy překřížené nohy – odmítavý postoj, obavy
zkřížené ruce na hrudi a vystrčená brada – nesouhlasný výbojný postoj
ruce dotýkající se konečky prstů – postoj „všechno vím, všechno znám a vy o tom nepochybujte“ – časté gesto politiků, většinou bohužel jen naučené
rozpřáhlé ruce dlaněmi vzhůru – upřímnost, srdečnost
palce zaklesnuté za opasek u muže – přitahuje ho nějaká slečna v bezprostřední blízkosti, chce její pozornost nasměrovat na střední část svého těla
palce zaklesnuté za opasek nebo kapsy u ženy – sebevědomí, dominantní postoj
dotýkání se věci nebo člověka – symbolizuje pocit vlastnictví či náklonnosti dotýkajícího se člověka k danému předmětu či osobě
rudě nalíčené rty – symbolika ženských pohlavních orgánů

City společenského vědomí
Život ve společnosti, vývoj kultury, morálky a výchovy vedl ke vzniku nových, vyšších emocí – emoce estetické (při hodnocení krásy a ošklivosti), morální (hodnotí činy, lidi a jejich vlastnosti z hlediska lidského soužití, morálky), intelektuální (doprovází poznávání a řešení problémů) a emoce sociální (ve vztahu k lidem a soc. skupinám, např. spoluprožívání citů – jestliže našeho kamaráda vyhodí z práce, budeme s ním soucítit, budeme taky smutní/vzteklí).


Použitá literatura:
Jan Čáp, Jiří Mareš – Psychologie pro učitele. Portál, 2001
Milan Nakonečný – Psychologie téměř pro každého. Academia, 2004
Marie Vágnerová – Základy psychologie. Karolinum, 2004

Proč měl Berkeley pravdu

Motto: Lidstvu by bylo ku prospěchu, kdyby více naslouchalo filozofům než politikům,
ekonomům a generálům.

Úvod
Být konfrontována s úkolem, ve kterém mám polemizovat s myšlenkami věhlasného filozofa, který své práci zasvětil celý svůj život a veškeré své tvůrčí úsilí, ve mně vždy vyvolává obavy. Neboť jak může student bez valných životních zkušeností a s omezenými vědomostmi tvrdit: v tomto se filozof mýlí a v tomto má pravdu. Či mírněji řečeno: v tomto s ním souhlasím a v tomto ne.
O svém úkolu, pro který jsem si zvolila filozofii George Berkeleyho, jsem nějaký čas přemítala. Jednou dokonce tak intenzívně, že jsem na procházce v zamyšlení narazila do stromu. A ejhle! Strom tam stál (zřejmě po celé desítky let), nebyl součástí mého přemítání a přesto se tvrdě a bolestivě přihlásil o uznání své reality. I když jsem jej definovala pod vlivem George Berkeleyho jen jako ideu, při které se vyskytuje pohromadě jistá barva (v mém případě po nárazu černá s hvězdičkami), chuť (železitá po krvi), vůně (smůly a kůry), tvar (válcovitý) a pevnost (téměř nekonečná), přesto se mi nezdál jen produktem mé mysli (pokud by byl pouze její součástí, přisoudila bych mu zcela určitě mnohem menší tvrdost), ale konkrétní součást každodenní reality.
Nejenom tato událost, ale také mé prvotní úvahy, mě zpočátku vedly k jednoznačnému nesouhlasu téměř se všemi závěry subjektivního idealismu a také k domněnce, že nebude obtížné čelit imaginární diskusi s panem Georgem Berkeleym. Avšak uvědomovala jsem si také, že mé vlastní vědomosti a zkušenosti a z nich pramenící závěry by byly zajisté nedostatečné a nekompetentní pro disputaci tezí a antitezí s jedním s velikánů sedmnáctého století jakým George Berkeley bezesporu byl.
Pomoc jsem hledala zejména u vědců, neboť se domnívám, že značnou roli ve filozofii dnes mají lidé z oblasti přírodních věd; přesněji fyzikové, astrofyzikové, kosmologové a matematici. Proto jsem se "s prosbou obrátila" právě na ně; na jejich vidění reality, světa, vesmíru, jsoucna a existence, které je v jejich případě podloženo a potvrzeno pozorováním, pokusy a matematickými modely (opírala jsem se zejména o myšlenky M. Plancka, W. Heisenberga, E. Schrö dingera, A. Einsteina, J. Wheelera, S. Hawkinga, B. Greena, a také brněnského vědce K. Gö dela). To vše samozřejmě s uvědoměním faktu, že i věda se může mýlit a často tak činí.
Po prostudování dostupných materiálů souvisejících s mou prací jsem již podruhé byla ve své práci nucena použít citoslovce s vykřičníkem. A ejhle! Realita není vůbec tak reálná, jak se nám jeví. Žijeme v propastně prázdném vesmíru, kde hmota je řídkým jevem a je oddělena nepochopitelnými vzdálenostmi. Hmota sama je pak ještě mnohonásobně prázdnější než sám vesmír. Obrovské, pro naše chápání masivní hvězdy, mohou zkolabovat do nulového bodu a to i s vlastním prostorem a časem. V samotné hmotě není nic "hmotného" jen energetická seskupení s pomíjivou, statistickou existencí. A. Einstein pak uvedl v platnost následující: jeden děj lze popsat několika různými popisy v závislosti na pozorovateli. Od dob K. Gö dela (důkaz o neúplnosti) a W. Heinsenberga (princip neurčitosti) platí, že naši realitu nelze definovat jednoznačně - objektivní realita tedy neexistuje. Délky a hmotnosti předmětů se mění ve vztahu k rychlosti, a aby vědci mohli vysvětlit některé děje, které pozorují, musí přiznat existenci jiných rozměrů.
Tento popis jsoucna se mnou otřásl snad ještě více než výše zmíněný náraz do stromu a já si uvědomila, že disputace může být nakonec zajímavější než jsem očekávala.
Jak vyplývá z poznatků dnešní vědy, prostředí, které nás obklopuje, je pomíjivé, proměnné a bez trvalé podstaty. V tomto bodě je tedy subjektivní idealismus za jedno s poznatky dnešní vědy. Jak do této reality zapadá moje nešťastná konfrontace s kmenem vzrostlého stromu? Nebyla to hmota (soubor hmotných částic) předmětu, v našem případě stromu, která mě zastavila v mém rozjímání a mém pohybu. Byla to pulzující elektromagnetická energie a její odpudivý účinek, která mně nedovolila bez povšimnutí projít bezednou prázdnotou struktury stromu.
Máme tedy na jedné straně prostředí (jsoucno, vesmír, přírodu a také činné a trpné stavy mysli) na druhé straně subjekt, který toto prostředí poznává. Děje se tak skrze naše omezené smysly a to v tvůrčím procesu formování idejí na pozadí paměti a jejich přemisťování nebo skládání v nové obrazce uvnitř mysli a manipulace objekty, ze kterých se skládá okolní svět, a pomocí částí našeho těla, nástrojů a strojů.
Jsem si téměř jista, že se pan George Berkeley v tomto bodě, který se týká subjektu, dopustil omylu a to tím, že si neuvědomil, že i subjekt ("Já") je nedílnou součástí prostředí, které pozoruje a jeho separace je uměle vytvořená. Dle závěru George Berkeleyho je proces vnímání totožný s procesem poznávání a procesem popisu idejí. S tím samozřejmě lze souhlasit a je to postup, který uplatňujeme v běžném denním životě (při práci, studiu, zábavě, ale i při válečných konfliktech). Životě, který je tímto mechanický a stereotypní, naplněný nekonečnou řadou konfliktů, vnitřních i vnějších.
Domnívám se, že úkolem filozofa není jen popis procesu poznávání, ale že daleko důležitější je hledání cesty z tohoto začarovaného kruhu a stereotypního způsobu života. A proto si dovoluji představit důležitý proces, kterého je každý "duch" (já, mysl) schopen. Nejraději bych jej označila jako vnímání, ale vzhledem s využitím tohoto pojmu Georgem Berkeleym v jiném smyslu, nazvu jej "jednání". Všimli jste si někdy, jak člověk reaguje na podnět, který jej buď ohrožuje, nebo mu skýtá potěšení? Je pozornost sama, pozornost a intenzita, okamžitá reakce. Vžijte se do následující situace. Kráčíte krajinou a najednou, aniž byste cokoli čekali, ocitnete se na okraji propasti. Okamžitě a spontánně zareagujete, abyste se dostali z ohrožení. Tato reakce, nebo spíše akce je ono "jednání". Jsem přesvědčena, že při tomto "jednání" je dominantní jen vlastní akce, "Já" a proces poznávání přijdou ke slovu až po jejím skončení.
Kdybychom rozeznali nebezpečí, které skýtá mysl svým mechanickým pohybem, který vede ke konfliktu, a jednali bez pozadí naši kategorizující mysli, problém by se nevytvořil. Hovořím o problému uvnitř naši mysli, psychickém problému. Žádný jiný totiž neexistuje. Představme si situaci: Technicky nemůžeme zvládnout určitý úkol, což však ve skutečnosti není vlastní problém. Ten vzniká ve chvíli, kdy se naše mysl začne zabývat vzniklými obavami: Budu vypadat nekompetentně... Zesměšním se... Šéf mě vyhodí z práce... Následující kultivace a omílání těchto obav způsobuje naše utrpení.
"Jednání" je nezbytnou součástí života stejně jako Barkleyho vnímání. Je to akt, ve kterém se uměle vytvořený prostor mezi pozorovatelem a tím, co pozoruje, rozplyne vniveč a psychický problém nevznikne.
Má vlastní představa o jsoucnu, která je částečně založena na dnešní úrovni poznání a také i částečně v souladu s představami Georgeho Berkeleyho, je následující. Čtyřrozměrný časoprostor, ve kterém žijeme, je prostoupen nekonečným spektrem záření a o různých vlnových délkách. Je to oceán vibrací utkaný více rozměry než chápou naše smysly. Tyto projevy energie vytváří i hmotné útvary, ovlivňují tvar prostoru a dávají vznik silám, které spolu navzájem působí. Zákonitosti, které pozorujeme, musely být dány a jsou od té doby řízeny inteligencí, která je toho všeho součástí a zároveň "stojí mimo" (kde nelze fyzikálně poznat). Tato inteligence je také obsažena v každém z nás.
Abychom mohli existovat a fungovat v tomto prostředí a nebyli současně zahlceni miriádami informací, vyvinuli se u lidských bytostí smysly, které rozlišují jen malou část tohoto nekonečného spektra. S jejich pomocí pak "stvořili" z průsečíků rozmanitých vlnových délek náš svět v rámci tří rozměrů prostoru a jednoho rozměru času. Tento svět umožňuje naši existenci stejně jako umožňuje existenci idejí, atomů, planetárních systémů atd. Lidským bytostem však bylo dáno celé spektrum, celý ten úžasný orchestr, nejen výseč, kterou jsme si vytvořili ("Matrix?").
To jsou ta nebesa, nirvána, Bůh, láska... To je ten zázračný květ, po jehož vůni lidstvo prahne odnepaměti. V cestě však stojí těžkopádné a mechanické fungování mysli a existence "cenzora", kterým je naše představa toho, co nazýváme "Já". Výrazem "Já" rozumím jeden z fragmentů mysli, který je středobodem jejího obsahu. Vše, co má střed, je omezené. To, co je omezené, nemůže uchopit jsoucno ve své celistvosti, neboť je nekonečné. "Já" je inteligence operující v omezeném prostoru.
Původně toto "Já" fungovalo jako benevolentní ochránce proti zahlcení informacemi a později se stalo uzurpátorem, který nám dává možnost přežít, ale už nám nedovoluje vidět celistvost jsoucna. Tato realita nemůže být uchopena myslí, nelze jí dosáhnout intelektuálním přístupem a není na prodej pro ty, kteří se buď postí a nebo zaplatí. Je za dosahem zjednodušeného, dohodnutého popisu světa idejí. Mysl v tomto případě slouží jen jako ukazatel - tímto směrem Vy, kteří máte vážný zájem a pak si Někde Něco uvědomí Vás, protože mu to umožníte tím, že jste se dočasně "vzdali" svého "Já". V nepřítomnosti "Já" může osvobozený duch operovat v celistvém jsoucnu.
Tento poněkud rozvláčněný úvod tvoří základ přípravy na mou imaginárně disputaci s panem Georgem Berkeleym. K mé práci mi sloužily následující podklady:
1.) poznatky z univerzitních přednášek
2.) dílo a osobnost George Berkeleyho
3.) závěry objevné vědy, která na hranici neznáma vytváří svou vlastní filozofii (následovanou zaběhlým vědeckým postupem)
4.) má vlastní kreace jako výsledek syntézy bodů předchozích.





Imaginární disputace s Georgem Berkeleym
Je krásný květnový podvečer a slunce se zrovna uložilo ke spánku. Vzduch je prosycen vůní dokvétající magnólie a čerstvě rozkvetlého šeříku. Je naplněn zpěvem ptactva a na obzoru v namodralém oparu jsou vidět zvlněné zelené kopce. Pozorovatel, který to intenzívně a přece uvolněně sleduje celou svou myslí, srdcem a smysly, se pozvolna stává součástí té nádhery a harmonie, kterou nelze uchopit, poznat, podržet v mysli, kultivovat, diskutovat o ni a zkorumpovat ji.
Tento podvečer je součástí 21. století a já se chystám provést svůj (jak říkal Enstein) myšlenkový experiment a povolat z hlubin času filozofa, tvůrce subjektivního idealismu, Georgeho Berkeleyho (není to snad tak ztřeštěné, teoreticky lze časem manipulovat).
G. B. : Velmi oceňuji tuto příležitost a možnost ověřit si, zda moje filozofie zanechala na pozadí několika století stopu. Jsem také netrpělivý dozvědět se o poznatcích dnešní vědy. Jsem rád, že jsem se stal součástí myšlenkového experimentu a že jeho iniciátorem je student, protože mám oblibu pro mladou generaci, která ještě není zatížena dogmaty. Sám jsem také v mladém věku formuloval podstatnou část svého díla a později přednášel na univerzitě v Dublinu. Dovolte mi nyní stručnou rekapitulaci hlavních myšlenek subjektivního idealismu.
"Předměty lidského poznání jsou buď ideje vtiskované smyslům, nebo ideje, které vnímáme při pozorování trpných a činných stavů mysli, a nebo konečně ideje, vytvářené pomocí paměti a obrazotvornosti, které jsme původně postřehli dříve uvedeným způsobem. A poněvadž pozorujeme, že se některé z nich vyskytují pohromadě, označíme je jedním jménem a začneme je považovat za jedinou věc."
"Ale mimo nekonečné množství různých idejí nebo předmětů poznání existuje ještě něco, co je poznává nebo vnímá - činná bytost nazývána myslí, duchem, duší nebo já. Všechny myšlenky, vášně či ideje nemohou existovat jinak než v mysli, která je vnímá neboť existence ideje je v tom, že ji vnímáme."
D. S. : S tím, co říkáte v první části své úvahy o předmětech lidského poznání lze jen souhlasit. Ano, tak proces lidského poznání probíhá. Od raného dětství je nám po lžičkách spolu s mléčnou kaší zároveň předkládán popis světa, kde se vyskytují mnohé vlastnosti pohromadě a na základě těchto "jejich shluků" jsou námi označovány či pojmenovány (např. vyskytuje-li se pohromadě jistá chuť, vůně, tvar a pevnost, považuje se to vše za jedinou věc - jablko).
Zarážející ovšem je, jak je možné, že se takové shluky vyskytují po tisíciletích. Člověk by od "neexistujícího okolního světa", přesněji od světa, který svou existenci odvozuje jen od našeho vnímání, očekával spíše chaotické proměny.
Úroveň našeho poznání (současná věda) Vám částečně dává mnohé za pravdu v otázce reality okolního světa. Žijeme doslova v bezbřehém oceánu vlnění elektromagnetických polí a hmotné objekty se zdají být jen zhuštěninami těchto jevů, jak vy je nazýváte, jsou to ideje předmětů, či ideje myšlenek. I ty jsou totiž hmotné. Myslet, neznamená býti, jak řekl Descartes, ale spíše produkovat elektromagnetickou reakci. Je pochopitelné, že "Já" je schopno vnímat okolí, trpné a činné stavy mysli a ideje vytvářené v paměti. Předpokládám, že "Já" je také schopno idejemi manipulovat a to zvláště na úrovni mysli. Není mně však zřejmé proč "Já" pracující s idejemi potřebuje k jejich manipulaci nástroje a stroje, jde-li o tzv. předměty - ideje. To žádá vysvětlení!
G. B. : Permanence existence světa je duchem vnuknuta lidským bytostem a jak říkáte, jsme od mládí učeni tomu, aby náš popis jsoucna odpovídal popisu, který přijímáme s mléčnou kaší (později i s dobrým vínem). Když si podrobně prostudujete mou práci, dostanete odpověď na svoji žádost o vysvětlení proč "Já" potřebuje stroje a nástroje pro manipulaci idejemi, které jsou vtiskované smysly, tedy tzv. předměty. To prosím berte jako svůj úkol.
Nyní by mě zajímalo, jaké jsou to poznatky vědy, o kterých se zmiňujete a dokonce se domníváte, že podporují mé vidění světa?
D. S. : Nevím, kde začít. Snad vesmírem. Ten není statický, ale rozpíná se (téměř rychlostí světla) do prostředí, o kterém nic nevíme. Je prostoupen různými druhy záření o nekonečně dlouhé řadě vlnových délek, které se protínají, reagují spolu a vytváří různé světy - rozličné reality. Jedna z nich je tu, ta, o které diskutujeme. Vesmír je z části zaplněn hmotou, která je tvořena shluky - vlnami energie podobně jako vesmír a je stejně bezedně prázdná. Hmota a energie jedno jsou. Dle ověřeného principu existují dva různé popisy jedné události v závislosti na tom, kdo jev pozoruje. A konečně podle principu neurčitosti vše existuje jen statisticky; nelze určit zároveň energii, rychlost, polohu atd. Tento fakt nezáleží na dokonalosti našich smyslů či přístrojů, ale je základním principem jsoucna.
Tak tedy vše, co dnešní věda zná, podporuje Váš názor, že svět (jeho část) je jen to, co vnímáme. Bez naši pozornosti může být něčím jiným; něčím, co je za našim popisem jsoucna. Skutečnost, že duch (mysl, Já, Bůh) svět ovlivňuje a tvoří, je podpořena, byť ne v celé úplnosti, pozorováním v oblasti mikrosvěta. Zde nelze pozorovat průběh děje, aniž bychom jej svou činností - pozorností ovlivnili. Že naše mysl zasahuje do průběhu dějů (byť jen pasivně), lze nejen pozorovat, ale i měřit.
Ano, pane Berkeley, jakkoli jsem dříve nerozuměla Vašim závěrům, musím říci, že pod tíhou výsledků současného poznání s vámi v této části plně souhlasím. Obdivuji Vaši schopnost dojít k těmto závěrům bez dnešních znalostí.
G. B. : Oceňuji, že jste si dala tu práci a učinila pokus porozumět. jsem překvapen úrovní dnešní exaktní vědy a její schopností pracovat s tak abstraktními tématy jako je čas, prostor, duch.
"Vraťme se však k naší rekapitulaci subjektivního idealismu. Zdá se mi totiž naprosto nepochopitelné, co se říká o absolutní existenci nemyslících věcí bez vztahu jsou-li vnímány či ne. Jejich esse se rovná percipi a je naprosto vyloučeno, aby měly nějakou existenci mimo mysl, která je vnímá."
"Kupodivu převládá u lidí opačný názor, že domy, hory, řeky, zkrátka všechny vnímatelné předměty mají svou přirozenou existenci, odlišnou od způsobu, jakým je vnímá rozum. Co jiného jsou uvedené předměty než věci, které vnímáme smysly, a co jiného vnímáme, než své vlastní ideje nebo senzace?"
"Příčina tohoto rozšířeného omylu zřejmě závisí na učení o abstraktních idejích. Copak může být intenzívnější abstrakce, než rozlišuje-li se existence smyslových předmětů od jejich vnímání? Pokud mě se týče, odděloval bych asi zrovna tak snadno nějakou věc od ní samé. Opravdu mohu ve svých myšlenkách oddělit nebo jako navzájem oddělené chápat věci, které jsem snad nikdy svými smysly nevnímal tak rozdělené. Tak si například představím vůni růže, aniž myslím na růži samu. Potud jistě dovedu abstrahovat.
Ale moje chápavost nebo obrazotvornost nepřesahuje možnost skutečné existence nebo vnímání. A proto jako je pro mě nemožné, abych si ve svých myšlenkách představil jakoukoli smyslovou věc nebo jakýkoli předmět odlišný od příslušného vjemu nebo percepce."
D. S. : Při vší úctě k Vám se domnívám, že mimo naše vnímání, nezávisle na něm, existuje nějaké médium - prostředí, které je součástí popisu tohoto světa, který je naším i božím duchem udržován v existenci. Bez přítomnosti ducha, přestane být popis zřejmý a stane se součástí "vyšší" reality. Ale není to vakuum. To proto můžeme manipulovat "shluky hmoty" (barva, chuť, rozměr), to proto je můžeme přetvářet, často za pomoci nejrůznějších strojů a nástrojů. Pokud všemu dává "život" jen naše vnímání, proč je nepřetváříme jen v naši mysli? Můžete namítnout, že naše technologie je jen další oko řetězce idejí, že je to jen úskok, trik, kterým se naše mysl snaží obalamutit "Já".
Domnívám se, že mohu nabídnout jednodušší popis toho, co se děje "v tom, co je". Svět, ve kterém žijeme, je výsledkem zjednodušeného popisu reality, ke kterému jsme se dopracovali (a tím jej i vytvořili) zřejmě s pomocí vyššího ducha. Zjednodušeného proto, aby nám umožnil přežít v našem každodenním životě v bezbřehém prostředí informací. Existence "našeho světa" je trvalá, pokud je udržována našim a nebo vyšším duchem. Potud je reálná a je manifestována hmotou, energií a silami tak, jak je známe, a dále umožňuje činnosti, které v něm provádíme.
Říkáte, že jste neschopen představit si jakoukoli věc, nebo jakýkoli předmět odlišný od příslušného vjemu či percepce. To však svědčí pro mou představu poznávání reality a to v tom smyslu, že si opravdu nelze představit "to, co není", ale lze si představit jen "to, co je", tedy co existuje mimo mé vědomí.
G. B. : Ne tak zhurta studente! "Jisté zákony probíhají celým řetězcem přírodních účinků: poznávají se pozorováním a studiem přírody a lidé jich používají 1) ke zhotovování umělých věcí k životní potřebě i pro ozdobu a 2) k vysvětlení různých jevů; to vysvětlení záleží jen v tom, že se ukáže, jak se každý jednotlivý jev shoduje s obecnými přírodními zákony, a nebo, což je totéž, že se objeví jednotnost při vzniku přírodních účinků. Bylo ukázáno, že tyto pravidelné, konstantní pracovní metody, zachovávané svrchovanou silou, jsou zřejmě velmi užitečné."
A nyní k vaší konstrukci reality. Musím přiznat, že váš popis lidského poznávání (ne příliš důsledný) má co do sebe. Ovšem! Vždyť je podpořen výsledkem lidského poznávání po uplynulých 300 let. Stále mám však pocit, že naše idea, naše chápání reality se v zásadě od sebe příliš neliší a že proti mým tezím nestavíte skutečné antiteze ale jen modifikace mých tezí.
"Vše na nebi i na zemi, všechna tělesa, z nichž se skládá náš rozsáhlý vesmír, neexistuje vůbec mimo ducha. Nejsou-li tedy mnou skutečně vnímány nebo neexistují-li v mysli kteréhokoli stvořeného ducha, nutně buď vůbec neexistují, nebo existují v mysli nějakého věčného ducha."
"Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že jedinou substancí je duch, a nebo to, co vnímá. Považujeme za smyslové vlastnosti barvu, tvar, chuť atd., totiž ideje vnímané smysly. Ale je zřejmě kontradikcí, aby nějaká idea existovala v nevnímající věci; míti ideu znamená totiž úplně to stejné jako vnímat: musí tedy barvu, tvar a podobné vlastnosti vnímat to, v čem existují. Z toho jasně vyplývá, že nemůže existovat nemyslící substance neboli substrát těch idejí."
"Možná však řeknete, že ačkoli ideje samy neexistují mimo ducha, přece mohou existovat věci jim podobné, které jsou jejich kopiemi nebo napodobeninami a existují mimo mysl v nějaké nemyslící substanci.
Na to odpovídám, že se idea může podobat zas jen ideji; barva nebo tvar jen jiné barvě nebo jinému tvaru. Všimneme-li si jen trochu svých myšlenek, zjistíme, že si dovedeme představit podobnost jen mezi svými idejemi.
A zase se ptám, zda jsou ty předpokládané původní nebo vnější věci, jejichž obrazy či reprodukce jsou naše ideje, samy o sobě vnímatelné či nikoli? Jsou-li, pak jsou to ideje a vyhráli jsme spor; řeknete-li však, že nikoli, táži se kohokoli, má-li to vůbec nějaký smysl tvrdit, že se barva podobá něčemu neviditelnému, tvrdost nebo měkkost něčemu, čeho se nelze dotknout atd. "
D. S. : Nerozumím tomu úplně. Zdá se mi, že vaše představa, že vesmír neexistuje mimo ducha je jen ad hoc vysvětlení. je to jen odsouvání problému; určitě alespoň v té části týkající se mysli věčného ducha ("Cimrmanův krok stranou").
Jaký je rozdíl v prohlášení, že vše, co je, existuje mimo vnímání samo o sobě, anebo že to existuje jen proto, že je to součástí ducha věčného? Shodli jsme se ovšem na tom, že vše nemyslící je i tak proniknuto inteligencí - duchem, že respektuje zákony přírody, řídí se jimi a také se je snaží vysvětlit. Snaží se přijít nato, proč je vesmír takový, jaký ho vidíme, jak vznikl, kdo do něj vdechl život, jak se vyvíjí, jaký bude jeho konec, jak se vyvíjí život, proč se život vyvíjí proti celkové entropii, která určuje směr času.
To jsou nesmírně inspirativní otázky, skutečné dobrodružství. Nastal čas, aby se člověk 21. století přestal opájet bezduchými telenovelami a zábavnými pořady, které ničí jeho vkus, a začal se zabývat otázkami, které ho mohou obohatit a ukázat mu správnou cestu.
Ráda bych se nyní zmínila o jednom uznávaném principu a tak zároveň doplnila moji odpověď na Váš dotaz o výsledcích dnešní vědy. Jedná se o atropický princip a zvláště o jeho tak zvanou silnou formu, který říká, že vesmír a samozřejmě také mikrosvět, který s ním souvisí je takový, jaký je právě proto, aby umožnil vznik života inteligentních bytostí, které jej budou pozorovat a budou klást otázky. Jak řekl Einstein, nepochopitelné na vesmíru je to, že je pochopitelný.
G. B. : Jsem mírně řečeno překvapen. Konkrétní věda, přísný vědecký postup a přece - hle - téměř mystický přístup! A zde je místo pro nás filozofy. Ptát se a samozřejmě hledat a nalézat odpovědi na otázky jako Kdo jsem?, Kdo je ten, kdo se ptá?, A jak to dělá?- tedy více universitním jazykem řečeno: Jak probíhá proces vnímání, poznání, tvůrčí činnosti?
"Někdo dělá rozdíl mezi primárními a sekundárními kvalitami; prvními myslí rozlohu, tvar, pohyb, klid, pevnost nebo neproniknutelnost a číslo; za druhé považuje všechny ostatní smyslové kvality. O jejich idejích sice neprohlašuje, že se podobají něčemu, co existuje mimo mysl, ale považuje naše ideje primárních kvalit za obrazy věcí, jež existují mimo mysl v nemyslící substanci, kterou nazývá hmota. Za hmotu tedy považuje nečinnou, nevnímající substanci, v níž aktuálně existuje rozloha, tvar a pohyb. Ale z toho, co jsme již řekli, vyplývá jasně, že rozloha, tvar a pohyb jsou jen ideje, a že tedy ani ony jejich pravzory nemohou existovat v nějaké nevnímající substanci! Sám pojem tak zvané hmoty nebo hmotné substance v sobě zahrnuje spor."
"Ti, kdo tvrdí, že primární kvality existují mimo mysl ve hmotě, uznávají zároveň, že barvy, zvuky, horko, chlad a podobné sekundární vlastnosti neexistují mimo mysl, nýbrž jsou to prý senzace závisející na různé velikosti, struktuře a pohybu drobných částeček hmoty a jsou jimi způsobovány. To považuji za nezvratnou pravdu. Je-li však jisté, že tyto původní kvality jsou nerozlučně spjaty s ostatními smyslovými vlastnostmi, a nemohou být ani v myšlenkách od nich odděleny, vyplývá z toho jasně, že existují jen v mysli. Zkuste si představit nějakou myšlenkovou abstrakcí rozlohu a pohyb nějakého tělesa bez všech ostatních smyslových kvalit. Já sám si nemohu vytvořit žádnou ideu tělesa rozlehlého a v pohybu, nýbrž mu nakonec musím přidat nějakou barvu nebo jinou smyslovou kvalitu, která je, jak již bylo řečeno, pouze v mysli."
"Někdo může namítnout, že nemůže existovat nečinná, nevnímající, rozlehlá, pevná substance určitého tvaru, která by existovala mimo mysl, tak jak filozofové popisují hmotu. Vynechá-li však někdo ze své ideje hmoty pozitivní ideje rozlehlosti, tvaru, pevnosti a pohybu a řekne-li, že tím slovem myslí jen něco, co existuje mimo mysl, a je jen příležitostí pro naše ideje, vyplývá z toho, že by hmota takto chápaná mohla existovat."
D. S. : Souhlasím s vámi v tom, že primární a sekundární kvality jsou v mysli, ale domnívám se, že by bylo absurdní tvrdit, že neexistuje nic jiného než ideje vyskytující se v absolutním vakuu. To jsme však již probrali do značné hloubky v naši disputaci. Vy jste přesvědčen, a já Vám musím dát za pravdu, že co se týče procesu vnímání okolního světa a vnitřního pohybu jsem nepoužila opravdové antiteze, ale jen modifikované teze.
Je však jeden podstatný bod tohoto procesu (procesu vnímání či poznávání) a zúčastněných prvků ("Já", okolní svět, pohyb v mysli), se kterým souhlasit nemohu. A to je právě ono "Já". Je to středobod našeho vědomí a je utkáno ze stejného fluida jako ostatní fragmenty našeho vědomí. A jako každý středobod má kolem sebe jen omezený, měřitelný prostor. Nemůže uchopit neměřitelné, jako je Bůh, láska, harmonie, štěstí. Je vždy mimo dosah toho, co je věčné, nové, svěží. Je to minulost, která se snaží poměřit přítomnost.
Kde se podle Vás nalézá "to, co je", tedy opravdová realita? V minulosti? V přítomnosti? "Já", jako středobod s omezeným rádiem akce, čelí vždy přítomnost minulostí, což je neadekvátní přístup. To proto je to tvůrce konfliktu, disharmonie a věčného utrpení lidských bytostí. Jako součást mysli je i fragment "Já" neskutečný a zaujímá ve vědomí pozici různých jiných fragmentů, mění svou pozici dnes a denně po celý život. Stále touží po jistotě, lásce, bezpečí a požitku. A když dostane, co chce, sleduje mechanicky stejný pohyb. Nikdy neukojen vynalezl "vyšší Já", podvědomí, nebe, Boha (tímto nepopírám existenci Boha). Klame se po celou svou existenci. Jak jsem již poukázala je však tento mechanický (mnohdy velmi tvůrčí) pohyb "Já" nezbytný pro to, abychom obstáli v každodenním životě.
Avšak na druhé straně pokud neodhalíme stav, ve kterém "Já" pozná svou omezenou funkci a své místo a spontánně zastaví svou věčnou "opičí" aktivitu, nepoznáme nikdy, co je to láska, Bůh, krása, život, smrt, harmonie, bytí bez konfliktu. Pokud toto nenalezneme, náš život byl zbytečný.
A proto se domnívám, že prvořadým úkolem filozofa je ukázat lidským bytostem směr. Směr do nitra našeho vědomí, protože tam je zdroj disharmonie, která vyvěrá navenek a zaplavuje svět. Tisíce reformátorů si tento fakt neuvědomilo, snažili se měnit lidstvo navenek, změnit svět. tisíce jich selhalo. Lidská bytost může změnit jen sama sebe. Tím však mění svět.
G. B. : Pěkně řečeno, studente. Tohle je opravdová antiteze. Po staletí, která tvoří stupně nekonečna bude dostatek času pro nás všechny nalézt a přivonět k tomu kouzelnému květu, který nazýváme poznání a láska...
"Poněvadž filozofie není nic jiného než studium moudrosti a pravdy, lze důvodně očekávat, že ti, kdo jí věnují nejvíce času a námahy, budou se těšit většímu klidu a pohodě ducha, větší jasnosti a evidenci vědění, že budou méně než ostatní lidé trápeni pochybnostmi a nesnázemi všeho druhu."


Ptáci již nezpívali, okolí zalila tma, jen na černé obloze zářily hvězdy. Oba pozorovatelé umlkli, jejich věčně hašteřící se mysl pomalu utichala. Jakoby cítila smrtelné nebezpečí své věčné aktivity a pochopila, že nemůže uchopit to, co je neměřitelné a bezčasové. Do uprázdněného vědomí pronikla nikým nepoznaná Nekonečnost.


Rekapitulace
(Stručné pojednání o základech lidského poznání dle D. S. )
Předkládám tuto vlastní stručnou úvahu zkušenému pedagogovi, který na základě dokonalejší znalosti díla George Berkeleyho a filozofie vůbec bude schopen kompetentněji posoudit čato drobné rozdíly v názorech George Berkeleyho a názorech mých, obsažených v této eseji. Obávám se totiž, že v jsem ve své imaginární disputaci často nebyla jednoznačně schopna specifikovat souhlas či nesouhlas s Georgem Berkeleym. Také si uvědomuji, že slova jsou jen symboly skutečnosti a jako takové nevyjadřují přesně to, co jsem měla na mysli.
I.) Svět okolo nás vnímaný smysly. Vnímání činných a trpných stavů mysli. Hmota.
Svět a hmota existují na pozadí Reality, kterou nelze našim rozumem a smysly poznat. Popis světa slouží pro fungování v běžném životě, část jeho chápání je vrozená (předávaná geneticky), větší část se předává od dětství výchovou. Domnívám se, že na pozadí Reality je místo i pro větší počet rozličných "popisů světa". Bez našeho vnímání náš svět přestane být takový, jaký je, protože ho nemá kdo vnímat "našim způsobem". Takže hmota a okolní svět zároveň je i není - záleží na pozorovateli.
Jsoucno nevzniklo náhodou, bylo stvořeno (a opatřeno zákony) inteligencí, která není součástí našeho času ani prostoru, ani ovládána silami, které známe. Proces poznání vnějších a vnitřních stavů mysli není oddělený od poznávání okolního světa.
II. Subjekt, duch v procesu poznávání. Univerzální duch, ego a inteligence.
"Já" je jen uměle vytvořená entita, je to jen jeden z fragmentů mysli, který se "chopil moci" v rámci "harampádí" uskladněném v našem vědomí. "Já" mění pozici v průběhu času. V obsahu mysli si vytvořilo střed, do kterého se usadilo. To, co má střed, je vždy omezené. To, co je v paměti, je minulost. To, co "opravdu je", je v přítomnosti. V našem procesu vnímání a poznání je vždy aktuální přítomnost konfrontována s minulostí na pozadí naši paměti. Toto dává vznik neadekvátní akci, která je zdrojem disharmonie a konfliktu. "Já" bylo původně štítem proti "hurikánu" sil a informací, který by nás v současném stupni vývoje "smetl do propasti". "Já" je nezbytné ke každodennímu fungování, kde má své místo. "Já" však přerostlo v zábranu, která omezuje pochopení jsoucna jako celku. Jako celý vesmír i my jsme částí ducha či inteligence. Inteligence (duch) působící v omezeném poli je to, co nazýváme "Já".

III. Proces vnímání, poznávání. Jednání, bezprostřední akce.
Proces vnímání, vedoucí k poznání, prohloubení znalostí o jsoucnu a k rozšíření popisu našeho světa, je skutečně takový, jak jej popisuje George Berkeley. Svou podstatou je to proces nekonečný, jehož dílčí výsledky můžeme sledovat v průběhu lidských dějin až do dnešního dne. Bohužel je to však proces neadekvátní, neboť v něm vůdčí roli zaujalo "Já", tedy inteligence s omezeným polem působnosti. "Já" je "zahradník" obdělávající malý záhonek v nekonečném poli.
Jiný, neméně důležitý proces porozumění, který se však neodehrává na intelektuální úrovni, nýbrž jen na úrovni psychické, je "Jednání" - okamžitá akce, v němž hraje jedinou roli inteligence (duch), který adekvátně, plně a celistvě reaguje na přítomný podnět. Dochází k němu ve chvíli, kdy "Já pochopí" svůj omezený rádius (nebo v případě aktuálního nebezpečí či eminentního zájmu) a svůj účel a připustí "ring" vyšší inteligenci.
IV. To, co není utvořeno myslí a nemůže být uchopeno. Probuzení inteligence.
Inteligencí nemyslím intelektuální proces, který lze měřit. Hloupost a chytrost jsou jen dvě strany jedné mince. IQ se týká jen omezeného "Já". Inteligence není osobní ani neosobní, máme pro ní mnoho názvů: Bůh, krása, blaženost, láska harmonie...
Probuzení inteligence není žádný mystický proces. Je to sebepoznání. Poznání ne podle knih a toho, co kdo řekl, ale denním pasivním pozorováním funkce naši mysli. Bez hodnocení, zda daná myšlenka je dobrá či špatná, bez nesmyslné projekce toho, "co jsem" a "co chci být". Pokud "Já" pochopí svou cestu a omezení, spontánně se ztiší. Pak mezi pozorovanou věcí a pozorovatelem zmizí propast a zůstane jen proces pozorování - "Jednání".
V. Přetváření "hmotného světa" a tvůrčí činnost mysli.
Tvůrčí schopnosti člověka se zdají být nekonečné a to ve všech oblastech. Člověk vytváří nádherná díla z hmoty i přediva myšlenek, ale také hrozivé zbraně hromadného ničení. Zdá se že vývoj jde stále kupředu.
Člověk sám se však nezměnil vůbec (chápáno vnitřně, psychicky). Je stejně brutální, závistivý a chamtiví jako před tisíciletími. Teprve až si sám uvědomí, aniž by mu to řekla nějaká autorita, nutnost změny sama sebe, přispěje ke změně celého lidstva.



Seznam použité literatury
Berkeley, George, Pojednání o základech lidského jednání, Praha 1995
Davis, Paul, Poslední tři minuty, Bratislava 1994
Coveney, Peter, Šíp času, Ostrava 1995
Hawking, Stephen, A brief history of time, London 1989

PŘEDSTAVIVOST A OBRAZOTVORNOST, SNĚNÍ, TVOŘIVOST

Představivost - schopnost našeho vědomí vytvářet představy, tj.smyslové obrazy něčeho, co aktuálně nevnímáme, nebo oživovat minulé zážitky
Představy tedy reprodukují vnímané.          
o Nezbytným předpokladem jsou paměťové stopy minulých vjemů. Nejčastěji máme zrakové představy, ale mohou být i zvukové, vůní, chuti apod.
o Jsou subjektivního rázu, na vzniku představ se podílí větší počet psychických procesů.
o Výsledný produkt závisí na zpracování těchto procesů, respektive na jejich zkreslení.
Obrazotvornost (fantazie) – není snadné přesně oddělit fantazii od představivosti. Člověk si vytváří něco nového, co předtím nebylo známo, z materiálu, který mu poskytují zkušenosti.

Druhy představ
Podle druhu smyslů – zrakové, sluchové, chuťové, hmatové...

o Vzpomínkové (pamětní) – víceméně přesně reprodukují dříve vnímanou skutečnost, přesto méně přesné než vjemy
o Fantazijní – vychází z dříve vnímané reality, ale manipulací z nich vyplývá nereálné, mohou být značně intenzivní a živé
aglutinace: spojení samostatných představ nebo jejich částí (např. pohádkové a mytické postavy-Kentaur, Pegas, mořská panna..)

Další dělení:
Vzpomínky: vědomý vztah k minulosti, konkrétní jedinečnost obsahu
Snění a fantazijní obrazy: sny
Eidetické obrazy: ostrostí a úplností se blíží vjemům, tzv. fotografická paměť
Následné obrazy a paobrazy: doznívání vjemů, na něco se díváme, pak odvrátíme zrak, ve snížené intenzitě to v mysli doznívá
Synestézie: fotismy – barevné slyšení, sluchové dojmy, zejm. hudební, jsou doprovázeny barevnými představami
                         fonismy -  vzácnější, zrakové vjemy jsou doprovázeny sluchovými
       představami    


Typy představivosti

Lidé se od sebe liší barevností a živostí svých představ
osoby s nevýraznou, šedou představivostí – usnadněná správná reakce na vjemy jako na skutečnost, udává se i vyšší psychická úroveň
osoby s živou, barevnou představivostí – zejm.umělci, větší trvalost představ.Děti mívají živější představivost něž dospělí. Někdy se velmi živé představy liší od vjemu jen vědomím, že je to představa. To jsou tzv.pseudohalucinace.


Druhy fantazie
Různí autoři dělí jinak.
o Volná
o Projektivní (laboratorní) – fantazie je provokována různými speciálními psychologickými testy
Další dělení
o F. hry
o F. přání a strachu
o F. plánující
o F. tvořivá (reálná)
Další dělení
o Plastická, materiální – blízko ke skutečnosti, asociace s reálnými věcmi a jevy
o Difluující – výrazně vnitřní a odlišná od skutečnosti
o Mystická – vychází ze symbolického myšlení
o Vědecká – s výjimkou matematiky spočívá v domýšlení
o Praktická a mechanická – předmětem jsou psychické objekty
o Komercionální (obchodní)
o Utopická – vyjadřuje to, co má být
Toto dělení je považováno za sporné, příliš se neujalo, nelze to tak snadno rozdělit a oddělit.

Funkce fantazie
1. tvořivá- vytváření nové reality (artefakty..), uplatňuje se ve všech oborech lidské činnosti ( v umění, technice, lidové tvořivosti..)
2. úniková – vytváření imaginárního světa jako kompenzace světa reálného, popírá realitu a nahrazuje ji vnitřním světem, fantazie je tak reakcí na frustraci

Funkce představ

Příprava činnosti- při volném rozvíjení představ mohou nabývat na živosti a roste přání uskutečnit je. Souvisí s tvořivostí. Jde-li o jednání, které máme zakázáno nebo jež sami odsuzujeme, pak při setrvání u představ naše zábrany slábnou a sklon porušit zákaz je stále silnější (často u deviantů).
Vyrovnávání vnitřního napětí – zvládání citových problémů, vzpomínky na nepříjemné a trapné situace ztrácejí na své trýznivosti, když si představujeme lepší vyústění apod. Jde o náhradní uspokojení potřeb, sice nedokonalé, ale lepší něco než nic. Je to falešný únik před realitou. Může to být prospěšné, zůstat pouze u fantazie, i proto, že její uskutečnění by bylo nebezpečné, sobecké, bezohledné apod.
Vnitřní svět – má pro nás hodnotu sám o sobě. Doprovází nás během většiny našich činností. Může být primitivní a hrubý nebo naopak bohatý a kultivovaný. Zda na sebe necháme působit skutečnou kulturu a sami ji také tvoříme, byť amatérsky, nebo jsme jen spotřebiteli zážitků zprostředkovaných médii a PC hrami. Každý podnět, kterému se vystavíme, nás zároveň nějak formuje. Bohatý a kultivovaný vnitřní svět usnadňuje jak zvládání osobních problémů, tak také život tvořivý a druhým prospěšný. Je zapotřebí o něj pečovat.

Sny a jejich výklad

Sen – charakteristický produkt fantazie; původ v nevědomí, duševní stav, v němž za prahem usnutí je něco uvědomováno; obsah vědomí vystupující během spánku

o Ve snu chybí volní kontrola průběhu mysli, časové uspořádání obsahů, jejich logika, kauzalita
o Absurdní děje prožíváme bez pocitu absurdnosti
o Nové psychické elementy ve zvláštních směsích a souvislostech
o Originální spojení představ

Sny se objevují v určitých fázích spánku, kdy mozek vykazuje spontánní aktivitu. Fáze REM – nejméně hluboká fáze spánku. Symptomy jsou patrně „rychlé oční pohyby“, vyznačující se určitou aktivitou mozku.
Freudův výklad snů- sen je královskou cestou do nevědomí. Je dokázáno, že jen některé sny je možno takto brát, mnohé jsou jen reakcí na vnější podněty působící na spáče nebo reakcí na fyziologické změny v organismu, někdy je sen pokračováním denních zážitků.

Freud a další : výklad snů jako psychodiagnostický prostředek
Převedení obsahu snu na jeho latentní význam vyjadřující v symbolické podobě potlačovaná přání. Zdrojem potlačovaného přání je nevědomí. Jeho cenzurní činnost ho nezachytí, protože je ve formě symbolu.
U dětí to mohou být přání, která nebyla splněna během dne.
Různé symbolizace snu- Freud se omezuje jen na pohlavní orgány, jiní zdůrazňují volný průbeh asociací.
Zvláštní případ: archetypické sny ( Jung), aktivace archetypů (vzácné), vyjadřovány v univerzálních symbolech ( obraz moře, starce, hada..).

Jung – kompenzační funkce snu
Každý člověk se ve vědomém životě s něčím identifikuje, nějak se prezentuje, žije svůj sociální život, má tendenci některé své stránky zanedbávat. Sen se to snaží vyrovnávat, je doplňkem nebo protikladem vědomého zaměření. Čím je vědomý postoj jednostrannější, tím je více snů se silně kontrastním, ale účelným obsahem. Je to projev psychické autoregulace jedince. Výklad snu na úrovni subjektu – všechno ve snu má personifikující rysy osobnosti spícího.

Spousta dalších teorií výkladu snů. Např. řeč snů je řečí osobních vzpomínek.
Nálada snu – může doznívat i dlouho po probuzení.
Ve snu se osobnost rozpadá na základní prvky, které mohou být znázorňovány snovými symboly.
Kognitivní psychologie považuje sny za bezesmyslný šum bez psychologického významu.
Podle jiných přispívá k řešení problémů, umožňuje konsolidovat a kategorizovat nedávno získané údaje a organizovat nové myšlenky do koherentních forem.
Umožňuje zpracování informací, jejich třídění, přemísťování a ukládání do paměti. Odstraňuje nepotřebné, bezvýznamné informace – zapomínání.
Ve výkladu snu nejde nikdy jen o jeho text, ale o jeho kontext, a to nikoli jen s aktuální situací snícího, ale s jeho životem vůbec.

Denní snění
Pozornost je odvrácena od běžných tělesných a mentálních aktivit k vnitřnímu psychickému světu. Častý jev, např. při nudném vyučování nebo při procházce. Únik z reálného světa – až nebezpečné uzavírání se do sebe světu, ale i pozitivní- únik z nepříjemné reality, pomáhá zvládat či vydržet obtížné situace a přispívá k obnově psychických sil.
Může být také zdrojem stálé a proměnlivé stimulace ( voják na stráži- udržet se v bdělém stavu a zabránit pocitu nudy). Pomáhá vyjádřit a zvládat lidské tužby ( sexuální, nepřátelské). Je to jakýsi bezpečnostní ventil.
Fantazijní náhražka za reálné zážitky lásky, obdivu a konejšení, podpora sebehodnocení.. (Např. představy o vlastním pohřbu – plačící příbuzenstvo povzbudí člověka v depresi, protože zjistí, že ostatním na něm záleží).
Tvořivost

Produkce nových, původních a vhodných, vyhovujících myšlenek a nápadů. Tvořivá činnost vede k vyřešení určitého problému a odstranění napětí, které ho provází.
Někdy se lidé vyhýbají produktivnímu myšlení, protože si chtějí uchovat svá původní mínění. Po objevení nových faktů často dojde k totální reorganizaci sdílených názorů na historické postavy.

Konvergentní myšlení - vyvození závěrů na základě logického uvažování, jednoznačné řešení.
Divergentní myšlení – hledání alternativ, různá řešení a různé cesty k nim
Divergentní myšlení vede k vytvoření různých alternativ, z nichž za pomoci konvergentního myšlení vybereme tu nejvhodnější.

Etapy tvůrčí činnosti
1. příprava - vytyčení problému, opatření informací, pokus najít řešení, ponoření do problematiky, dokonalé porozumění problému, frustrující, pokud se nedaří najít východisko, ani s osvědčenými postupy a známými pravidly
2. inkubace – nechat uležet, chvíli se jím nezabývat, období potřebné k vylíhnutí nového nápadu. V nevědomí probíhá zpracování problémové situace, utřídění a restrukturalizace údajů z přípravné fáze. Díky přenesení pozornosti k jiným oblastem se myšlenkové zaměření rozvolní, rozšíří se asociační možnosti a vynoří se nové alternativy
3. iluminace – vynoření nápadu, který je klíčem k řešení daného problému; „aha zážitek“ – pocit uspokojení, úlevy (Archimédes: heuréka!)
tvarová (gestalt) psychologie to označuje termínem vhled: kusé části se najednou propojí ve smysluplný celek, který vyústí ve správný výsledek
tvořivý jedinec si všimne výjimečného jevu, kterému druzí nepřikládali význam
4. verifikace – ověřování kvality nalezeného řešení, potřeba k tomu trpělivosti a vytrvalosti


Existují další teorie tvůrčího myšlení – náhodný objev: výběr náhodných, slepých variací, metoda pokus-omyl, výběrovým kritériem je odezva z prostředí a náš soubor požadavků, kritérií.

Tvořivost se uplatňuje ve všech odvětvích lidské činnosti: v umění, lidové slovesnosti (pohádky, mýty..), technice, vědě, i v běžných činnostech.

Выражение степени качества прилагательных

35/1 a)
прекраснейшая книга
nejhezčí kniha
премилый старик
moc milý stařec
всесильный человек
všemocný člověk
развесёлый парень
rozjařený hoch
пресмешной клоун
velmi směšný klaun
разудалый молодец
udatný chlapík
ультраправая группа
ultrapravicová skupina
архинелепый поступок
naprosto nesmyslný čin
сверхмощный двигатель
velmi výkonný motor
сверхчувствительный прибор
velmi citlivé zařízení
ультрасовременная одежда
nejmodernější oblečení
ультралевые взгляды
ultralevicové názory

б)
высоченный дом
vysokánský dům
здоровенная гадюка
obrovitánská zmije
большущий топор
velikánská sekyra
толстенный (толстущий) господин
velmi tlustý pán
худющий мужик
vychrtlý, vyzáblý muž
хитрющий старик
velmi chytrý, vychytralý stařec
страшенный вид
příšerný, odporný vzhled

в)
беленький платочек
bělounký, běloučký šáteček
мягонькое кресло
měkounké, měkoučké křeslo
здоровенький мальчик
zdravoučký chlapec, chlapec zdravý jako řípa
худенькие ножки
hubeňoučké nožky
умненькие дети
chytroučké děti
рыженькие волосы
ryšavoučké, zrzavoučké vlasy

г)
голубоватое небо
namodralé nebe
глуповатое положение
přihlouplá poloha
синеватый туман
namodralá mlha
грубоватое полотно
nahrublé, trochu hrubé plátno

36/2
высшая школа
vysoká škola
высшая математика
vyšší, vysoká matematika
высшее образование
vysokoškolské vzdělávání
высшее учебное заведение
vysoká škola
высший сорт
lepší druh
низший сорт
horší druh
старший лейтенант
nadporučík
младший лейтенант
podporučík
старший класс
vyšší ročník
младший класс
nižší ročník
старший врач
primář
старшая медсестра
vrchní sestra
старший кассир
vedoucí pokladen

36/11
Ze dvou pokojů jsme si vybrali ten menší. – Práce bude trvat přinejmenším dva dni. – Věc se pohnula k lepšímu. – V nejlepší případě je možno práci skončit za dva dny. – Museli jsme vzít zavděk horším pokojem. – Přinejhorším tam přespíme. – Můj starší bratr se učí na gymnáziu. – Je nejstarší v rodině. – Naše mladší dcerka se učí na základní škole. – Je nejmladší ve třídě.

36/4

1. Здесь живёт какой-то пожилой мужчина. 2. В магазин вошла полная женщина. 3. Вас спрашивал какой-то нeвысокий мужчина. 4. Они построили небольшой домик. 5. Наш директор после непродолжительного отсутствия снова вернулся в предприятие. 6. Вас искал некоторый толстоватый мужчина. 7. Гостей ждал холодноватый приём. 8. Он происходит из «хорошей» семьи. 9. Это ещё молодая уборщица. 10. Это уже поношенный костюм. 11. Он работает в довольно большом предприятии. 12. После длительной болезни он стал снова работать. 13. У них небольшая квартира. 14. Этот писатель происходит из небогатой семьи. 15. Мы использовали довольно хороший материал. 16. Мы попросили его, чтобы он написал довольно короткий (длинный) рассказ для нашегo журнала 17. В нашем городе несколько довольно богатых семей. 18. Нас ожидают продолжительные переговоры. 19. Это высший (низший) сорт. 20. У меня был продолжительный разоговор с профоргом (профделегатом).