Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Rizika a míra jistoty

Ve fázi plánování auditor zvažuje míru auditorského rizika.
Toto riziko zahrnuje:
» riziko, že se objeví podstatná chyba (přirozené riziko),
» riziko, že systém vnitřní kontroly této chybě nezabrání ani ji neopraví (riziko kontrolní),
» riziko, že auditor neodhalí ostatní podstatné chyby (zajišťovací riziko).


Přirozené riziko a riziko kontrolní existují bez ohledu na výběr vzorků. Auditor by měl zvažovat zjišťovací riziko vyplývající jednak z určité míry nespolehlivosti výběru vzorků (výběrové riziko) a jednak z ostatních faktorů (riziko jiných faktorů).
K riziku jiných faktorů může dojít, když auditor aplikuje výběr vzorků či jiné auditorské postupy a zahrnuje například rizika, že mohl použít nesprávné postupy nebo že si mohl chybně vysvětlit zjištění a tím neodhalil chybu. Cílem auditora by mělo být snížit riziko jiných faktorů na zanedbatelnou úroveň správnou přípravou a vedením auditu, dohledem nad prací svých asistentů a její kontrolu.
Výběrové riziko (při testech spolehlivosti i při kontrole věcné správnosti) vyplývá z možnosti, že auditorův závěr, k němuž došel na základě vzorků, se může lišit od toho, k němuž by došel stejnými postupy prováděnými ne na vzorku, ale na celém souboru.
Auditor je vystaven výběrovému riziku při testech spolehlivosti i při kontrole věcné správnosti, a to následovně:
Testy spolehlivosti:
Riziko zdánlivě nízké spolehlivosti – ačkoli stupeň nespolehlivosti získaný vzorkem je vysoký, stupeň nespolehlivosti celého souboru může být podstatně nižší.
Riziko zdánlivě vysoké spolehlivosti – ačkoli stupeň nespolehlivosti získaný vzorkem je nízký, stupeň nespolehlivosti celého souboru může být podstatně vyšší.

Testy věcné správnosti:
Riziko nesprávného odmítnutí – ačkoli výsledek testu provedeného na vzorku potvrzuje závěr, že zůstatek na účtě je podstatným způsobem nesprávný, ve skutečnosti tomu tak není.
Riziko nesprávného přijetí – ačkoli výsledek testu provedeného na vzorku potvrzuje závěr, že zůstatek na účtě není podstatným způsobem nesprávný, ve skutečnosti tomu tak je.

Riziko zdánlivě nízké spolehlivosti a riziko nesprávného odmítnutí jsou především spojena s efektivností prováděného auditu, jelikož vedou k dodatečným pracím provedeným auditorem či účetní jednotkou, které by prokázaly nesprávnost původního závěru. Riziko zdánlivě vysoké spolehlivosti a riziko nesprávného přijetí mohou mít přímý dopad na výsledky auditu a jsou proto závažnějšího charakteru, jelikož ve většině případů vedou k chybným názorům na účetní závěrku.

Cíle auditu

Nejprve by auditor měl zvážit specifické cíle, jakých má být dosaženo, a určit postupy či jejich kombinaci, které by nejlépe napomohly jejich dosažení. Navíc, je-li výběr vzorků vhodný, povaha důkazních informací a možná náchylnost k chybě či případné jiné jevy vztahující se k důkazu, napomohou auditorovi definovat to, co tvoří chybu a jaký soubor by měl být použit při výběru. Například při provádění testů spolehlivosti postupů pořizování zásob a investic v účetní jednotce se bude auditor zajímat o to, jestli jsou údaje na faktuře zkontrolovány. Naopak při provádění testů věcné správnosti faktur přijatých a vydaných v určitém období se bude auditor zajímat o to, jestli jsou částky na fakturách správně zachyceny v účetnictví účetní jednotky.

Celkový soubor
Celkovým souborem se rozumí veškeré údaje, ze kterých auditor zamýšlí provést výběr, aby mohl dojít k závěru. Auditor by měl určit soubor, ze kterého bude vybírat vzorek tak, aby byl přiměřený specifickému auditorskému cíli. Například bylo-li auditorským cílem testovat existenci pohledávek, soubor bude definován jako zůstatek pohledávek. Naopak, měl-li testovat podhodnocení závazků, souborem nebude zůstatek závazků, ale spíše následné platby, neuhrazené faktury, nespárované přejímky nebo jiné soubory, které by mohly poskytnout důkaz o podhodnocení závazků.

Jednotlivé položky, které tvoří soubor, se nazývají jednotky vzorku. Soubor může být rozdělen na jednotky různými způsoby. Například je-li auditorským cílem ověřit existenci pohledávek, jednotka vzorku může být definována pro potřeby odsouhlasení buď jako zůstatky na účtech odběratelů nebo jako jednotlivé vydané faktury. Auditor by měl definovat jednotku vzorku tak, aby získal dostatečný a účelný vzorek ke splnění cíle auditu.

Výběr vzorků

Literatura: Auditorská směrnice č. 8

ÚVOD

Cílem této směrnice je vymezit faktory, které by auditor měl brát v úvahu při sestavení a výběru vzorku a při hodnocení výsledků získaných auditorskými postupy na těchto vzorcích.

Výběrem vzorků se rozumí použití testů věcné správnosti a spolehlivosti na méně než 100 % položek zůstatku účtu nebo druhu operací s cílem umožnit auditorovi získat a zhodnotit důkazní informace o určitém jevu, zůstatku účtu či druhu operace a zároveň formovat či napomáhat formovat závěr o tomto jevu.

Je důležité upozornit na to, že na určité testy se tato definice nevztahuje. Testy provedené u 100 % položek souboru nepředstavují výběr vzorků. Podobně výběr všech položek souboru s určitou charakteristikou (např. všechny položky nad určitou částku) není výběrem vzorků z části testovaného souboru, protože položky nebyly vybrány ze souboru způsobem, který by zaručoval reprezentativní výběr. Tyto mohou mít některé charakteristiky zbývající části souboru, být východiskem ke správnému závěru o této části.

Tato směrnice se týká stejným způsobem jak statistických, tak nestatistických namátkových metod výběru. Obě metody, jsou-li správně aplikovány, poskytují důkazní informace na dostatečné úrovni. Obě metody vyžadují, aby auditor uplatňoval profesionální úsudek při sestavení a výběru vzorku, při provádění testů a při zhodnocování jejich výsledků.

Sestavení vzorku
Při sestavení vzorku auditor zvažuje:
– cíle auditu,
– celkový soubor,
– rizika a míru jistoty,
– přípustnou chybu,
– očekávanou chybu v souboru,
– strukturování (stratifikace).