b) negativní externalita – osvětlení mi svítí do pokoje a já jsem nucen investovat (dodatečné náklady) do zatemnění – typické jsou i škody na životním prostředí (nikdo není přímo finančně odpovědný – platí se to z daní); vyvolá to také dodatečné výdaje domácností (ze zdravotních problémů – ušlá mzda, léčení, ozdravné pobyty atd.)
Problém je, že trh umožňuje přesouvání úhrady nákladů, ale nepůsobí proti vzniku externalit.
I přesto je trh nejúčinnějším nástrojem regulace národního hospodářství, všem těmto typům selhání se dá do jisté míry předejít za spoluúčasti státu:
- oslabení faktorů působících proti efektivnosti (zákonodárství – omezení zneužívání výsadního postavení).
- snaží se vytvářet dostatek veřejných statků, aby snížil sociální tvrdost.
- vytváří předpoklady pro stabilní rozvoj hospodářského systému.
5. Poptávka na trhu výrobků a služeb
5.1 Rovnováha spotřebitele
Vstupuje na trh se záměrem nakoupit statky→ uspokojení potřeb. Cílem je maximalizovat užitek – předpokládá to vynaložení oběti→ poptávka je poměr množství zakoupeného zboží k oběti.
Spotřebitel u zboží, které hodlá nakoupit, ...
Spotřebitel u zboží, které hodlá nakoupit, poměřuje dvě veličiny:
- užitek, který mu přináší spotřeba.
- oběť v podobě peněžního vydání spojeného s koupí.
Peněžní jednotky jsou jednoduchým nástrojem měření nákladů spotřebitele.
Užitečnost – vyjadřuje pocit spotřebitele, pocit uspokojení potřeby. Je to kategorie subjektivní (každý má jiné hodnoty a potřeby). Užitečnost získává statek tím, že je zakoupen a může být spotřebován. Užitečnost ovlivňuje rozhodování spotřebitele o tom, jak vynaloží důchod = ovlivňuje utváření poptávky.
Celková užitečnost – celková úroveň uspokojení potřeb, kterou poskytuje soubor spotřebovaných statků (s množstvím spotřebovaných statků roste celková užitečnost – opakovaná spotřeba zvyšuje celkovou užitečnost).
Ale ani tentýž spotřebitel nemusí hodnotit stejný statek vždy stejně. (jinak hodnotím bagetu, když mám hlad a jinak, když jsem najezený). Když mám např. opravdu sužující hlad, dám si bagetu, ale jestli byl hlad vysoký→ rozhodnu se spotřebu opakovat (ale užitek přináší menší)→ mezní užitečnost (mezní užitek).
- užitek, který mu přináší spotřeba.
- oběť v podobě peněžního vydání spojeného s koupí.
Peněžní jednotky jsou jednoduchým nástrojem měření nákladů spotřebitele.
Užitečnost – vyjadřuje pocit spotřebitele, pocit uspokojení potřeby. Je to kategorie subjektivní (každý má jiné hodnoty a potřeby). Užitečnost získává statek tím, že je zakoupen a může být spotřebován. Užitečnost ovlivňuje rozhodování spotřebitele o tom, jak vynaloží důchod = ovlivňuje utváření poptávky.
Celková užitečnost – celková úroveň uspokojení potřeb, kterou poskytuje soubor spotřebovaných statků (s množstvím spotřebovaných statků roste celková užitečnost – opakovaná spotřeba zvyšuje celkovou užitečnost).
Ale ani tentýž spotřebitel nemusí hodnotit stejný statek vždy stejně. (jinak hodnotím bagetu, když mám hlad a jinak, když jsem najezený). Když mám např. opravdu sužující hlad, dám si bagetu, ale jestli byl hlad vysoký→ rozhodnu se spotřebu opakovat (ale užitek přináší menší)→ mezní užitečnost (mezní užitek).
Monopolistická konkurence (velká skupina) –
- monopolistická konkurence (velká skupina) – velká skupina výrobců (mnoho malých)→ žádný z nich neovlivňuje celkovou tržní situaci, produkt je diferenciovaný, trh se rozpadá na trhy jednotlivých výrobců (podle kvality. provedení, značky, jména firmy, dostupnosti na místním trhu atd.). Vznikají trhy jednotlivých producentů, na nichž se krátkodobě mohou chovat jako jediní (monopolní výrobci) – Nejjemnější forma nedokonalé konkurence.
4.4 Zdroje tržních nedokonalostí
Trh nemůžeme idealizovat. Ale jako nástroj koordinace výrobních zdrojů je nejúčinnější a nejdokonalejší. Dokonalost trhu je zřejmá ve srovnání s jinými možnými způsoby koordinace. V koordinaci trhu je mnoho nedostatků či poruch.
Soukromý statek – charakteristický tím, že jeho výrobce je schopen omezit užití vyráběného statku na ty spotřebitele, kteří jsou ochotni za výrobek zaplatit (vyloučení výrobcem). Současně platí, že spotřebitel není nucen statek spotřebovávat, ale pokud se ke spotřebě rozhodne, pak jeho spotřeba statku snižuje dostupné množství pro ostatní spotřebitele (rivalitní spotřeba) – SOUKROMÝ STATEK JE PŘEDPOKLADEM FUNGOVÁNÍ TRŽNÍHO MECHANISMU.
4.4 Zdroje tržních nedokonalostí
Trh nemůžeme idealizovat. Ale jako nástroj koordinace výrobních zdrojů je nejúčinnější a nejdokonalejší. Dokonalost trhu je zřejmá ve srovnání s jinými možnými způsoby koordinace. V koordinaci trhu je mnoho nedostatků či poruch.
Soukromý statek – charakteristický tím, že jeho výrobce je schopen omezit užití vyráběného statku na ty spotřebitele, kteří jsou ochotni za výrobek zaplatit (vyloučení výrobcem). Současně platí, že spotřebitel není nucen statek spotřebovávat, ale pokud se ke spotřebě rozhodne, pak jeho spotřeba statku snižuje dostupné množství pro ostatní spotřebitele (rivalitní spotřeba) – SOUKROMÝ STATEK JE PŘEDPOKLADEM FUNGOVÁNÍ TRŽNÍHO MECHANISMU.
Veřejné statky
Veřejné statky – uvedený požadavek nesplňují – jsou-li nabídnuty jednomu subjektu, stávají se dostupné i subjektům jiným, které je mohou spotřebovávat současně (nerivalitní spotřeba) – nevyloučitelnost ze spotřeby→ vážná překážka fungování trhu s těmito statky (netvoří se cena atd.) → tržní princip není uplatňován – jsou často distribuovány vládními aktivitami (přebírají utváření poptávky), financovaní většinou prostřednictvím daní – to co nemůže být finančně zabezpečeno tržně (státní správa a samospráva, bezpečnost a obranyschopnost země atd.) nemůžeme přece použít tržní koordinaci u vzdělání (nemůže se setkávat nabídka s poptávkou).
Selháním rozumíme situace, kdy trh nefunguje očekávaným způsobem – nezabezpečuje efektivní alokaci zdrojů, přestože jsou splněny základní předpoklady pro jeho fungování.
Příčiny tržních selhání:
- nedokonale konkurenční prostředí – např. trh nenutí rozhodující (významné) výrobce, aby vyráběli levněji, spotřebitelé nuceni platit vyšší ceny.
- externality – jevy, se kterými souvisí tzv. efekty přelévání – kdy nějaká činnost nebo aktivita nějakému subjektu prospívá nebo neprospívá, aniž by za ni někdo musel platit:
a) pozitivní externalita – když např. někdo osvětlí silným světlem ulici a mě to osvětlí dvorek zadarmo (úspora výdajů na mé osvětlení)
Selháním rozumíme situace, kdy trh nefunguje očekávaným způsobem – nezabezpečuje efektivní alokaci zdrojů, přestože jsou splněny základní předpoklady pro jeho fungování.
Příčiny tržních selhání:
- nedokonale konkurenční prostředí – např. trh nenutí rozhodující (významné) výrobce, aby vyráběli levněji, spotřebitelé nuceni platit vyšší ceny.
- externality – jevy, se kterými souvisí tzv. efekty přelévání – kdy nějaká činnost nebo aktivita nějakému subjektu prospívá nebo neprospívá, aniž by za ni někdo musel platit:
a) pozitivní externalita – když např. někdo osvětlí silným světlem ulici a mě to osvětlí dvorek zadarmo (úspora výdajů na mé osvětlení)
Proto budeme v dalším textu pod pojmem ...
Proto budeme v dalším textu pod pojmem monopol chápat především výsadní postavení určitého subjektu (může to být sdružení), který realizuje výhodu oproti svým konkurentům (pokud to nebude výslovně uvedeno, že je samotným výrobcem na trhu).
Příčiny existence monopolu:
a) krátkodobé – plynoucí z převahy poptávky nad nabídkou, který realizuje dočasným cenovým zvýhodněním.
b) relativně stálé – mají pro mikroekonomickou analýzu mechanismu trhu zásadní postavení. Založeno na:
- na přírodní zvláštnosti (přírodní monopol).
- na administrativním státním zásahu (administrativní monopol).
- na kontrole zdrojů, např. suroviny.
- na tržním podílu opírající se o kapitálovou sílu (monopol ekonomické síly).
- právní restrikcí, např. patenty či ochrana autorských práv
Přirozený monopol – jedna firma je schopna uspokojovat rozsahem své produkce tržní poptávku, přičemž bude produkovat výstup s nižšími náklady, než by byla úroveň nákladů, kdyby v odvětví produkovalo více firem.
Příčiny existence monopolu:
a) krátkodobé – plynoucí z převahy poptávky nad nabídkou, který realizuje dočasným cenovým zvýhodněním.
b) relativně stálé – mají pro mikroekonomickou analýzu mechanismu trhu zásadní postavení. Založeno na:
- na přírodní zvláštnosti (přírodní monopol).
- na administrativním státním zásahu (administrativní monopol).
- na kontrole zdrojů, např. suroviny.
- na tržním podílu opírající se o kapitálovou sílu (monopol ekonomické síly).
- právní restrikcí, např. patenty či ochrana autorských práv
Přirozený monopol – jedna firma je schopna uspokojovat rozsahem své produkce tržní poptávku, přičemž bude produkovat výstup s nižšími náklady, než by byla úroveň nákladů, kdyby v odvětví produkovalo více firem.
Monopol je výsadním postavením a právě ...
Monopol je výsadním postavením a právě kvalita postavení konkurujících subjektů je v ekonomické teorii důležitým kritériem k popisu charakteru konkurence.
Z hlediska postavení jednotlivých subjektů rozlišujeme konkurenci na:
1) Dokonalá konkurence – je abstrakcí (slouží k popisu souvislostí v dokonalých podmínkách). Důležitá je rovnost podmínek pro všechny tržní subjekty. Žádný z výrobců nemá možnost ovlivnit cenu na trhu a totéž platí pro stranu poptávky. Tedy:
- Na straně výrobců je mnoho subjektů, každý dodává dílčí část celkové nabídky a svojí přítomností či nepřítomností nemůže ovlivnit celkovou nabídku.
- Existuje volný vstup do odvětví.
- Kvalita výrobků je u všech stejná (dokonalé substituty) a nedochází k upřednostňování koupě produkce určitého výrobce kupujícími.
- Všichni disponují informacemi nezbytnými pro jejich rozhodnutí.
Při splnění těchto podmínek existuje na trhu jediná cena, která je vůči výrobcům objektivní (nemůžou ji ovlivnit).→ výrobci by museli mít srovnatelné kapitály, výrobní faktory a technologie.
Z hlediska postavení jednotlivých subjektů rozlišujeme konkurenci na:
1) Dokonalá konkurence – je abstrakcí (slouží k popisu souvislostí v dokonalých podmínkách). Důležitá je rovnost podmínek pro všechny tržní subjekty. Žádný z výrobců nemá možnost ovlivnit cenu na trhu a totéž platí pro stranu poptávky. Tedy:
- Na straně výrobců je mnoho subjektů, každý dodává dílčí část celkové nabídky a svojí přítomností či nepřítomností nemůže ovlivnit celkovou nabídku.
- Existuje volný vstup do odvětví.
- Kvalita výrobků je u všech stejná (dokonalé substituty) a nedochází k upřednostňování koupě produkce určitého výrobce kupujícími.
- Všichni disponují informacemi nezbytnými pro jejich rozhodnutí.
Při splnění těchto podmínek existuje na trhu jediná cena, která je vůči výrobcům objektivní (nemůžou ji ovlivnit).→ výrobci by museli mít srovnatelné kapitály, výrobní faktory a technologie.
Jelikož je cena vůči nim objektivní ...
Jelikož je cena vůči nim objektivní (nezměnitelná), usiluje o maximalizaci zisku→ musí snižovat náklady (forma cenové konkurence), hledá účinnější využití výrobních faktorů, jimiž disponuje. Dokonalá konkurence je cestou úspor, zdokonalování a hospodářského pokroku. Je to však situace ideální, které se reálné trhy více či méně vzdalují.
2) Nedokonalá konkurence – reálné poměry na reálných trzích. Základní formy nedokonalé konkurence:
- monopol (jeden) – (pozor užíváno jako označení formy nedokonalé konkurence) – na straně nabídky stojí jediný výrobce. Aby mohl realizovat výsadu – musí koupěschopná poptávka přesahovat nabídku. Pokud se výjimečně objeví, tak pouze dočasně (extrémní krajní forma). Konkurence eliminována není (omezeno rozměrem koupěschopné poptávky). Dalším omezením může bát existující substituty, potenciálně možná výroba aj. – Nejostřejší forma nedokonalé konkurence.
- oligopol (malá skupina) – nejtypičtější forma nedokonalé konkurence – rozhodující část produkce dodává několik málo firem. Cena je výsledkem nátlaku vedoucí skupiny, který se realizuje prostřednictvím cenové strategie a metod cenové tvorby. Vedoucí firmy mají zájem na stabilizaci výhodné situace. Díky svému postavení nedovolují dalšímu výrobci vstoupit na trh.
2) Nedokonalá konkurence – reálné poměry na reálných trzích. Základní formy nedokonalé konkurence:
- monopol (jeden) – (pozor užíváno jako označení formy nedokonalé konkurence) – na straně nabídky stojí jediný výrobce. Aby mohl realizovat výsadu – musí koupěschopná poptávka přesahovat nabídku. Pokud se výjimečně objeví, tak pouze dočasně (extrémní krajní forma). Konkurence eliminována není (omezeno rozměrem koupěschopné poptávky). Dalším omezením může bát existující substituty, potenciálně možná výroba aj. – Nejostřejší forma nedokonalé konkurence.
- oligopol (malá skupina) – nejtypičtější forma nedokonalé konkurence – rozhodující část produkce dodává několik málo firem. Cena je výsledkem nátlaku vedoucí skupiny, který se realizuje prostřednictvím cenové strategie a metod cenové tvorby. Vedoucí firmy mají zájem na stabilizaci výhodné situace. Díky svému postavení nedovolují dalšímu výrobci vstoupit na trh.
Konkurence mezi subjekty poptávky
- konkurence mezi subjekty poptávky – když existuje převaha poptávky nad nabídkou – snaha nakoupit na úkor druhých.
- konkurence mezi subjekty nabídky – sehrává klíčovou roli z hlediska vývoje trhu a mechanismu jeho fungování – výrobci vstupují na trh za účelem dosažení zisku, tato konkurence je zostřena, je-li na trhu převaha nabídky nad poptávkou. Tento typ konkurence je stimulem pozitivního chování tržního prostředí (aby byl realizovatelný cenový pokles, musí např. zdokonalovat výrobu). Důležitá je konkurence mezi firmami.
Konkurence mezi firmami:
Smysl konkurence mezi firmami jednoznačně spočívá ve snaze získat výhodu oproti jiným. Výhoda se realizuje pomocí zisku, který je vyšší, než je obvyklé u konkurentů.
Má dvě základní formy:
1) Cenová konkurence – projevuje se snižováním ceny (realizace možná, když udělá větší množství produkce za nižší cenu). Snaha přilákat koupěschopnou poptávku na svou stranu – významnější tržní podíl. Ve 20. století je dominantní postavení této konkurence je oslabováno rostoucí vahou konkurence necenové. Je-li užívána, má to podobu cenové války – cílem je zlikvidovat slabšího konkurenta.
- konkurence mezi subjekty nabídky – sehrává klíčovou roli z hlediska vývoje trhu a mechanismu jeho fungování – výrobci vstupují na trh za účelem dosažení zisku, tato konkurence je zostřena, je-li na trhu převaha nabídky nad poptávkou. Tento typ konkurence je stimulem pozitivního chování tržního prostředí (aby byl realizovatelný cenový pokles, musí např. zdokonalovat výrobu). Důležitá je konkurence mezi firmami.
Konkurence mezi firmami:
Smysl konkurence mezi firmami jednoznačně spočívá ve snaze získat výhodu oproti jiným. Výhoda se realizuje pomocí zisku, který je vyšší, než je obvyklé u konkurentů.
Má dvě základní formy:
1) Cenová konkurence – projevuje se snižováním ceny (realizace možná, když udělá větší množství produkce za nižší cenu). Snaha přilákat koupěschopnou poptávku na svou stranu – významnější tržní podíl. Ve 20. století je dominantní postavení této konkurence je oslabováno rostoucí vahou konkurence necenové. Je-li užívána, má to podobu cenové války – cílem je zlikvidovat slabšího konkurenta.
2) Necenová konkurence
2) Necenová konkurence – také usiluje o přilákání koupěschopné poptávky. Má k tomu prostředky:
- kvalita produkce
- širší podmínky prodeje (servis, garance, úvěr aj.)
- reklama
- dobré jméno firmy, značka atd.
Pozitivní stránka konkurence je tlak na kvalitu produkce. Na druhé straně je negativní trvalý růst nákladů na reklamu (velké ovlivnění lidí).
Z hlediska dlení konkurence je také důležité zmínit, že charakter konkurence závisí na charakteru tržního prostředí (jaké má tržní subjekt postavení – musíme vymezit pojem monopol).
4.3 Monopol
Je reálným jevem a můžeme ho zařadit mezi vlastnosti trhu – má současně vliv na charakter a kvalitu konkurence. Chápat monopol jako protiklad konkurence, jako její negaci, je nesprávné. Monopol je formou konkurence. Název odvozen z řečtiny (jeden prodávající). Monopol znamená, jeden který má výhodu. Problémem je to, že může existovat jeden, který ale nemusí mít skutečnou výhodu (přesto se běžně pro něj tento název používá). Také ve výhodě nemusí být jediný subjekt, mohou se formovat výrobní uskupení více subjektů, která realizují výhodu→ mluví se o monopolních praktikách, o tom, že je realizován monopol.
- kvalita produkce
- širší podmínky prodeje (servis, garance, úvěr aj.)
- reklama
- dobré jméno firmy, značka atd.
Pozitivní stránka konkurence je tlak na kvalitu produkce. Na druhé straně je negativní trvalý růst nákladů na reklamu (velké ovlivnění lidí).
Z hlediska dlení konkurence je také důležité zmínit, že charakter konkurence závisí na charakteru tržního prostředí (jaké má tržní subjekt postavení – musíme vymezit pojem monopol).
4.3 Monopol
Je reálným jevem a můžeme ho zařadit mezi vlastnosti trhu – má současně vliv na charakter a kvalitu konkurence. Chápat monopol jako protiklad konkurence, jako její negaci, je nesprávné. Monopol je formou konkurence. Název odvozen z řečtiny (jeden prodávající). Monopol znamená, jeden který má výhodu. Problémem je to, že může existovat jeden, který ale nemusí mít skutečnou výhodu (přesto se běžně pro něj tento název používá). Také ve výhodě nemusí být jediný subjekt, mohou se formovat výrobní uskupení více subjektů, která realizují výhodu→ mluví se o monopolních praktikách, o tom, že je realizován monopol.
Když vycházíme z času t1→ dodá se ...
Když vycházíme z času t1→ dodá se na trh q1 produkce→ dvě ceny→ p1 výrobce je za ni ochoten prodávat; p2 možno za tuto cenu také realizovat, jelikož je výrazná převaha poptávky nad nabídkou→ tato cena má dopad na nabídku (jsou ochotni vyrábět a nabízet q2 produkce)→ cena působí jako podnět pro rozšíření výroby. Ale když budeme dodávat q2, musíme snížit také cenu na p1. Nabízené množství q2 při ceně p1 je výhodné pro poptávku, ale v žádném případě není výhodné pro nabídku, která sníží nabízené množství produkce a cyklus se opakuje, lze ho znázornit tzv. PAVUČINOVÝM MODELEM TRHU
Když se zamyslíme, tak při ceně p2 se vlastně uspokojí všichni ti, co jsou ochotni zaplatit tuto cenu (skutečně cena v tomto případě vyrovnává nabídku a poptávku). Při ceně p1 je poptávka ochotna nakoupit množství q2, avšak výrobce je nucen rozšiřovat (on tyhle vztahy čistě nevidí a je motivovaný).
Budeme-li postupovat správně, zjistíme, že pouze v bodě, který je průsečíkem obou křivek, je dodáno na trh množství produkce, jehož cena není stimulem ke změnám rozsahu výroby.
Když se zamyslíme, tak při ceně p2 se vlastně uspokojí všichni ti, co jsou ochotni zaplatit tuto cenu (skutečně cena v tomto případě vyrovnává nabídku a poptávku). Při ceně p1 je poptávka ochotna nakoupit množství q2, avšak výrobce je nucen rozšiřovat (on tyhle vztahy čistě nevidí a je motivovaný).
Budeme-li postupovat správně, zjistíme, že pouze v bodě, který je průsečíkem obou křivek, je dodáno na trh množství produkce, jehož cena není stimulem ke změnám rozsahu výroby.
Platí: všichni, kteří jsou ochotni při rovnovážné ...
Platí: všichni, kteří jsou ochotni při rovnovážné ceně P vyrábět a nabízet, na trh dodávají a skutečně prodají. Současně jsou na trhu uspokojení všichni, kteří jsou při rovnovážné ceně kupovat. K ustanovení rovnováhy potřebujeme čas, který uplynul od našeho t1 a také řadu změn v cenách a množství nabízeného zboží.
Každá cena vyrovnává vztah mezi nabízeným a poptávaným zbožím – Rovnováhu však vyjadřuje výlučně cena odpovídající průsečíku křivky nabídky a poptávky (neobsahuje stimul ke změně). Změnu ceny může vyvolat změna nabídky nebo poptávky – posun křivek.
4.2 Konkurence
Konkurence – proces střetávání protikladných zájmů tržních subjektů. Je neoddělitelná a je předpokladem fungování trhu. Ale pojem konkurence se často zjednodušuje a je potřeba ho správně pochopit.
Může být konkurence na trhu vytlačena? – nemůže
Konkurence vzniká, pokud na sebe působí dva vzájemně závislé subjekty, proto rozlišujeme:
- konkurence napříč trhem – konkurence nabídky a poptávky – zájmy jsou jednoznačně protikladné, ale jsou na sobě závislí (prodávající nemá možnost prodat jinému kupujícímu výhodněji a je závislý na tom, zda prodá. Přičemž kupující potřebuje koupit a nemá možnost nákup realizovat jinde)→ cena je kompromisem (neodpovídá představám ani jedné strany, ale je přijatelná).
Každá cena vyrovnává vztah mezi nabízeným a poptávaným zbožím – Rovnováhu však vyjadřuje výlučně cena odpovídající průsečíku křivky nabídky a poptávky (neobsahuje stimul ke změně). Změnu ceny může vyvolat změna nabídky nebo poptávky – posun křivek.
4.2 Konkurence
Konkurence – proces střetávání protikladných zájmů tržních subjektů. Je neoddělitelná a je předpokladem fungování trhu. Ale pojem konkurence se často zjednodušuje a je potřeba ho správně pochopit.
Může být konkurence na trhu vytlačena? – nemůže
Konkurence vzniká, pokud na sebe působí dva vzájemně závislé subjekty, proto rozlišujeme:
- konkurence napříč trhem – konkurence nabídky a poptávky – zájmy jsou jednoznačně protikladné, ale jsou na sobě závislí (prodávající nemá možnost prodat jinému kupujícímu výhodněji a je závislý na tom, zda prodá. Přičemž kupující potřebuje koupit a nemá možnost nákup realizovat jinde)→ cena je kompromisem (neodpovídá představám ani jedné strany, ale je přijatelná).
Zobrazení je jen zjednodušením.
Zobrazení je jen zjednodušením. Trh nemá tak uzavřené vazby (vstupy zahraničních subjektů). ¨
Funkce trhu – optimalizace alokace zdrojů. Hospodářskou činnost dělí tak, aby byly omezené zdroje využity co nejúčelněji.
Průběh optimalizace – když cena určitého výrobku stoupá→ informace pro firmu, že může vyrábět více→ poptávka po výrobních faktorech→ zdroje jsou omezené, odeberou se tam, kde cena klesá (menší poptávka). Předností je, že obsahuje zpětnou vazbu, která umožňuje přizpůsobování alokace zdrojů skutečným potřebám.
Předpoklad – vlastnická suverenita tržních subjektů (mohou rozhodovat o nákupech a prodejích a také o rozsahu výroby).
4. Trh a jeho vlastnosti
4.1 Rovnovážná cena trhu
Trh není homogenní, různá hlediska – regionální (místní, národní, světový), podle předmětu směny (výrobků a služeb, trh peněz, trh kapitálu, trh půdy, trh práce, trh informací atd.)
Funkce trhu – optimalizace alokace zdrojů. Hospodářskou činnost dělí tak, aby byly omezené zdroje využity co nejúčelněji.
Průběh optimalizace – když cena určitého výrobku stoupá→ informace pro firmu, že může vyrábět více→ poptávka po výrobních faktorech→ zdroje jsou omezené, odeberou se tam, kde cena klesá (menší poptávka). Předností je, že obsahuje zpětnou vazbu, která umožňuje přizpůsobování alokace zdrojů skutečným potřebám.
Předpoklad – vlastnická suverenita tržních subjektů (mohou rozhodovat o nákupech a prodejích a také o rozsahu výroby).
4. Trh a jeho vlastnosti
4.1 Rovnovážná cena trhu
Trh není homogenní, různá hlediska – regionální (místní, národní, světový), podle předmětu směny (výrobků a služeb, trh peněz, trh kapitálu, trh půdy, trh práce, trh informací atd.)
Dělíme také na:
- trh dílčí – předmětem koupě nebo prodeje je jeden druh zboží. Odděleně jen abstraktně, reálně na něj působí i jiné trhy. Pomáhá nám to pochopit základní vazby (hlavně výklad mikro).
- trh agregátní – veškeré zboží ve vzájemných souvislostech (makro). Hledání nástrojů a cílů státní hospodářské politiky.
Fungování tržního mechanismu vytváří cenu (protichůdný cenový zájem D a S).
E – bod rovnováhy trhu
pE – cena rovnováhy
qE – rovnovážné množství
O trhu řekneme, že je v rovnováze, je-li nabídka vyrovnána s poptávkou. Ale to na trhu platí téměř neustále (pod vyrovnáním je možno rozumět i situace, které nesplňují charakteristiku rovnováhy). Musíme rozlišovat časový horizont.
Utváření cen pomocí tržního mechanismu:
Vycházíme z toho, že křivka nabídky a poptávky je daná.
Úsečkou ab je možno ilustrovat převis poptávky nad nabídkou při ceně p1.
Úsečkou AB je možno ilustrovat převis nabídky nad poptávkou při ceně p2 .
- trh agregátní – veškeré zboží ve vzájemných souvislostech (makro). Hledání nástrojů a cílů státní hospodářské politiky.
Fungování tržního mechanismu vytváří cenu (protichůdný cenový zájem D a S).
E – bod rovnováhy trhu
pE – cena rovnováhy
qE – rovnovážné množství
O trhu řekneme, že je v rovnováze, je-li nabídka vyrovnána s poptávkou. Ale to na trhu platí téměř neustále (pod vyrovnáním je možno rozumět i situace, které nesplňují charakteristiku rovnováhy). Musíme rozlišovat časový horizont.
Utváření cen pomocí tržního mechanismu:
Vycházíme z toho, že křivka nabídky a poptávky je daná.
Úsečkou ab je možno ilustrovat převis poptávky nad nabídkou při ceně p1.
Úsečkou AB je možno ilustrovat převis nabídky nad poptávkou při ceně p2 .
Individuální
- individuální – poptávka jednoho kupujícího. Sledujeme, jak vynakládá svůj důchod na koupě různých výrobků (podle cen a užitku).
- dílčí (tržní) – poptávka po jednom výrobku. Zamýšlené výdaje různých kupujících.
Pokud hovoříme o zamýšlených koupích = někdo chce něco koupit, ale také má finanční prostředky, za které může koupi uskutečnit – koupěschopná poptávka.
Zákon klesající poptávky – s rostoucí cenou klesá poptávané množství.
Cena – je to výslednice střetu mezi nabídkou a poptávkou. Např. převaha nabídky nad poptávkou způsobí pokles ceny a naopak.
Tržní cena je pro tržní subjekty základní informací, od které se odvíjí jejich rozhodování a jednání v dalším období. Cena je veličinou znamenající: pro kupujícího – oběť (aby získal statek), pro prodávajícího – efektem, k jehož dosažení musel podstoupit určitou oběť (náklady).
Změna ceny – bezprostředně se projevuje do kalkulace užitku (efektu) a oběti – na obou stranách. Je impulsem ke změně jejich vzájemné proporce. Změna poměru znovu působí na úroveň ceny. Tržní mechanismus je na tomto založen.
- dílčí (tržní) – poptávka po jednom výrobku. Zamýšlené výdaje různých kupujících.
Pokud hovoříme o zamýšlených koupích = někdo chce něco koupit, ale také má finanční prostředky, za které může koupi uskutečnit – koupěschopná poptávka.
Zákon klesající poptávky – s rostoucí cenou klesá poptávané množství.
Cena – je to výslednice střetu mezi nabídkou a poptávkou. Např. převaha nabídky nad poptávkou způsobí pokles ceny a naopak.
Tržní cena je pro tržní subjekty základní informací, od které se odvíjí jejich rozhodování a jednání v dalším období. Cena je veličinou znamenající: pro kupujícího – oběť (aby získal statek), pro prodávajícího – efektem, k jehož dosažení musel podstoupit určitou oběť (náklady).
Změna ceny – bezprostředně se projevuje do kalkulace užitku (efektu) a oběti – na obou stranách. Je impulsem ke změně jejich vzájemné proporce. Změna poměru znovu působí na úroveň ceny. Tržní mechanismus je na tomto založen.
Předpoklady působení tržního mechanismu:
- cenová liberalizace – aby skutečně cena mohla odrážet měnící se proporce mezi D a S.
Základem je tržní suverenita subjektů – zda koupí, nekoupí, prodá, neprodá.
- vlastnická suverenita tržních subjektů – svoboda rozhodování, jak budou vynaloženy prostředky, kterými subjekt disponuje.
Tržní subjekty dělíme:
- domácnosti – chtějí - nakoupit statky a služby (uspokojení potřeb – strana poprávky), nabízí -výrobní faktory (tím vystupují na straně nabídky).
- firmy – instituce – chtějí – výrobní faktory, nabízí – výrobky a služby.
- stát – v moderních ekonomikách je také tržním subjektem.
Dvě roviny trhu:
- trh výrobních faktorů
- trh výrobků a služeb
Obě roviny se navzájem ovlivňují vztahy mezi domácnostmi a firmami.
Základem je tržní suverenita subjektů – zda koupí, nekoupí, prodá, neprodá.
- vlastnická suverenita tržních subjektů – svoboda rozhodování, jak budou vynaloženy prostředky, kterými subjekt disponuje.
Tržní subjekty dělíme:
- domácnosti – chtějí - nakoupit statky a služby (uspokojení potřeb – strana poprávky), nabízí -výrobní faktory (tím vystupují na straně nabídky).
- firmy – instituce – chtějí – výrobní faktory, nabízí – výrobky a služby.
- stát – v moderních ekonomikách je také tržním subjektem.
Dvě roviny trhu:
- trh výrobních faktorů
- trh výrobků a služeb
Obě roviny se navzájem ovlivňují vztahy mezi domácnostmi a firmami.
3.4 Tržní hospodářství
Systém založený na horizontální koordinaci – lidé tím, že kupují, vyjadřují co chtějí a co nechtějí → pokynem pro výrobce, co má vyrábět. Vztahy mezi subjekty jsou zprostředkovány trhem. Rozhodování je založeno na svobodné volbě suverénního subjektu trhu→ subjekt tedy nese následky za své rozhodnutí→ tržní prostředí je demokratický a liberální systém.
Dokonalost – využití omezených zdrojů je nejdokonalejší ze známých způsobů (ne absolutně dokonalé, i vlastnosti nežádoucí).
Tržní mechanismus – niterní obsah trhu. Výměna činností mezi subjekty prostřednictvím směny. Trh poskytuje nezbytné informace→ odvíjí se od nich rozhodování a očekávání subjektů – tržní mechanismus je vnitřním řádem trhu, je formou hospodářského mechanismu. Tržní mechanismus musí plnit dvě funkce:
- usměrňovat zdroje vzhledem k potřebám.
- vyvíjet tlak na efektivní chování výrobců.
Tržní mechanismus je proces vzájemného ovlivňování tvorby nabídky, tvorby poptávky a tvorby ceny.
Dokonalost – využití omezených zdrojů je nejdokonalejší ze známých způsobů (ne absolutně dokonalé, i vlastnosti nežádoucí).
Tržní mechanismus – niterní obsah trhu. Výměna činností mezi subjekty prostřednictvím směny. Trh poskytuje nezbytné informace→ odvíjí se od nich rozhodování a očekávání subjektů – tržní mechanismus je vnitřním řádem trhu, je formou hospodářského mechanismu. Tržní mechanismus musí plnit dvě funkce:
- usměrňovat zdroje vzhledem k potřebám.
- vyvíjet tlak na efektivní chování výrobců.
Tržní mechanismus je proces vzájemného ovlivňování tvorby nabídky, tvorby poptávky a tvorby ceny.
NABÍDKA
NABÍDKA – (S – supply) souhrn všech zamýšlených prodejů (výrobci) – objem je určen výstupy výroby a cenami (za které jsou ochotni prodat nabízené zboží). Rozlišujeme nabídky:
- celková (agregátní) – určena objemem výroby všech producentů a cenami, za které jsou ochotni prodat (makroekonomie).
- individuální – jednotlivý výrobce, určena množstvím produkce a cenou – jaké množství je ochoten při určité tržní ceně produkovat a nabídne.
- dílčí (tržní) – nabídka jediného výrobku (různými výrobci). Množstvím i cenami.
Nabídka vždy vyjadřuje funkční vztah mezi množstvím vyráběné a nabízené produkce (Q) a cenou (P), za kterou jsou ochotni nabízející prodat.
Zákon rostoucí nabídky – s rostoucí cenou se zvyšuje nabízené množství.
POPTÁVKA – (D – demand) – souhrn zamýšlených koupí a je určována rovněž množstvím (poptávaným) a cenou (za kterou jsou kupující ochotni kupovat). Rozlišujeme:
- celková (agregátní) – celkový objem produkce, který chtějí kupující zakoupit a cenami, za které jsou ochotni koupit.
- celková (agregátní) – určena objemem výroby všech producentů a cenami, za které jsou ochotni prodat (makroekonomie).
- individuální – jednotlivý výrobce, určena množstvím produkce a cenou – jaké množství je ochoten při určité tržní ceně produkovat a nabídne.
- dílčí (tržní) – nabídka jediného výrobku (různými výrobci). Množstvím i cenami.
Nabídka vždy vyjadřuje funkční vztah mezi množstvím vyráběné a nabízené produkce (Q) a cenou (P), za kterou jsou ochotni nabízející prodat.
Zákon rostoucí nabídky – s rostoucí cenou se zvyšuje nabízené množství.
POPTÁVKA – (D – demand) – souhrn zamýšlených koupí a je určována rovněž množstvím (poptávaným) a cenou (za kterou jsou kupující ochotni kupovat). Rozlišujeme:
- celková (agregátní) – celkový objem produkce, který chtějí kupující zakoupit a cenami, za které jsou ochotni koupit.
Plán se stává hlavním obsahem ...
→ Plán se stává hlavním obsahem hospodářského mechanismu, předpokládá, že:
- cíle, ke kterým směřuje, jsou vyjádřením potřeb společnosti.
- plán je chápán jako nejdokonalejší vyobrazení potřeb, ale i výrobních možností.
- jednotlivé podniky jsou zainteresovány pouze na plnění a překračování plánů, čímž chtěli garantovat zvyšování své výkonnosti.
- předpoklady rozvoje mají být zabezpečeny, protože potřeby jsou centralizovány a zadávány podle potřeb rozvoje.
Každý z uvedených předpokladů se v historicky krátké době ukázal jako nereálný a vynutil si administrativní korekce.
Proč nemůže být centrální systém efektivní:
- Problém je již na počátku, nelze zcela přesně zjistit budoucí potřeby. Ekonomické centrum je bez věrohodných informacích o spotřebitelské poptávce (trh hraje vedlejší a zanedbatelnou roli)→ vzniká jak nadprodukce, tak i nedostatková produkce.
- Snahy centra vydávat za potřeby společnosti i to, co průkazně potřebám, případně jejich hierarchii, neodpovídá.
- cíle, ke kterým směřuje, jsou vyjádřením potřeb společnosti.
- plán je chápán jako nejdokonalejší vyobrazení potřeb, ale i výrobních možností.
- jednotlivé podniky jsou zainteresovány pouze na plnění a překračování plánů, čímž chtěli garantovat zvyšování své výkonnosti.
- předpoklady rozvoje mají být zabezpečeny, protože potřeby jsou centralizovány a zadávány podle potřeb rozvoje.
Každý z uvedených předpokladů se v historicky krátké době ukázal jako nereálný a vynutil si administrativní korekce.
Proč nemůže být centrální systém efektivní:
- Problém je již na počátku, nelze zcela přesně zjistit budoucí potřeby. Ekonomické centrum je bez věrohodných informacích o spotřebitelské poptávce (trh hraje vedlejší a zanedbatelnou roli)→ vzniká jak nadprodukce, tak i nedostatková produkce.
- Snahy centra vydávat za potřeby společnosti i to, co průkazně potřebám, případně jejich hierarchii, neodpovídá.
Plán nepostihuje výrobní možnosti ...
- plán nepostihuje výrobní možnosti (opět díky špatné informovanosti)→ informace poskytuje ten, kdo je závislý na splnění úkolů stanovených plánem (když sníží uměle své možnosti, je menší šance, že úkol nesplní).Vedení si to je vědomo, proto se vytváří tlak a vzniká rozpis plánu na další období podle schématu: předchozí výkon + procentní přirážka růstu výkonu. (tím spíše je pro podnik nepřijatelné poskytovat věrohodné informace).
- podnik se při určité technologii a kapitálu nemůže dostat za určitou hranici výkonu→ postupem času se dostává do role „neplniče“ plánu→ ztráty jsou však kompenzovány z prostředků státního rozpočtu→ chování podniků ve státním vlastnictví postrádá iniciativu, podnikavost, motivaci a ekonomickou racionálnost.
- systém postrádal tendenci k pokroku→ v centru se snažili propracovat plánované úkoly→ vznikaly stále se opakující reformy→ snažili se využívat i tržní ukazatele plánu→ avšak žádné výsledky to nepřineslo→ stále nebyla odstraněna nezainteresovanost výrobců→ jediná možnost by byla, aby výrobce nesl odpovědnost za svá rozhodnutí (ale to jim přiznáno nebylo).
- z výsledku silnějších se dotovala činnost slabších – podporuje to stagnaci.
- ekonomická objektivita cen byla narušena či nulová – taky řízená – ale stát nemohl znát skutečné náklady na výrobu (opět neekonomické) – hodně ovlivněno společenskými preferencemi – ceny neměly ekonomický základ.
- podnik se při určité technologii a kapitálu nemůže dostat za určitou hranici výkonu→ postupem času se dostává do role „neplniče“ plánu→ ztráty jsou však kompenzovány z prostředků státního rozpočtu→ chování podniků ve státním vlastnictví postrádá iniciativu, podnikavost, motivaci a ekonomickou racionálnost.
- systém postrádal tendenci k pokroku→ v centru se snažili propracovat plánované úkoly→ vznikaly stále se opakující reformy→ snažili se využívat i tržní ukazatele plánu→ avšak žádné výsledky to nepřineslo→ stále nebyla odstraněna nezainteresovanost výrobců→ jediná možnost by byla, aby výrobce nesl odpovědnost za svá rozhodnutí (ale to jim přiznáno nebylo).
- z výsledku silnějších se dotovala činnost slabších – podporuje to stagnaci.
- ekonomická objektivita cen byla narušena či nulová – taky řízená – ale stát nemohl znát skutečné náklady na výrobu (opět neekonomické) – hodně ovlivněno společenskými preferencemi – ceny neměly ekonomický základ.
Tržní systém - Již na začátku 20. století ...
- Tržní systém - Již na začátku 20. století dospěla ekonomická teorie k závěru, že tržní systém jako celek se optimalizuje pomocí zpětných kroků, které směřují systém k rovnováze (optimu). To znamená, že v jednotlivém okamžiku nemusí být využívání zdrojů optimální vzhledem k potřebám, ale na druhé straně systém vykazuje tendenci k optimalizaci – hlavní přednost tržního hospodářství.
- Centrálně plánovaná ekonomika – vycházeli z předpokladu možnosti dosažení optima „předem“→ takový přistup předpokládá centralizaci rozhodovací pravomoci→ likvidace vlastnické suverenity.
Ekonomický základ obou systémů se tak nutně rozchází v samém východisku – uspořádání vlastnických poměrů.
Smíšená ekonomika – soudobé ekonomiky – koexistence a doplňování systému cenové a příkazové koordinace.
Několik bodů k upřesnění:
1. Koexistence je reálná a existuje. Dominujícím koordinačním principem je cena, cenový systém.
2. Systém centrální koordinace ekonomiky redukujeme na nejtypičtější příklad – fungování národních hospodářství tzv. socialistických zemí (např. 50. až 80. léta u nás).
3. Termín smíšená ekonomika – reálné hospodářství současnosti není čistě tržní ani plánované.
4. Nelze rozhodovat o týchž zdrojích oběma způsoby.
- Centrálně plánovaná ekonomika – vycházeli z předpokladu možnosti dosažení optima „předem“→ takový přistup předpokládá centralizaci rozhodovací pravomoci→ likvidace vlastnické suverenity.
Ekonomický základ obou systémů se tak nutně rozchází v samém východisku – uspořádání vlastnických poměrů.
Smíšená ekonomika – soudobé ekonomiky – koexistence a doplňování systému cenové a příkazové koordinace.
Několik bodů k upřesnění:
1. Koexistence je reálná a existuje. Dominujícím koordinačním principem je cena, cenový systém.
2. Systém centrální koordinace ekonomiky redukujeme na nejtypičtější příklad – fungování národních hospodářství tzv. socialistických zemí (např. 50. až 80. léta u nás).
3. Termín smíšená ekonomika – reálné hospodářství současnosti není čistě tržní ani plánované.
4. Nelze rozhodovat o týchž zdrojích oběma způsoby.
3.3 Centrálně plánovaná ekonomika
Dominantní pozici zaujímá centrální plán (co a jak pro koho vyrábět) – plán na alokaci zdrojů a rozdělení vytvořeného produktu. Chtějí předem zamezit neefektivnímu fungování hospodářství jako celku→ cíl nebyl nikdy dosažen (utopický projekt – nemělo to ani dostatečnou tendenci ke zdokonalování).
Má-li fungovat, musí splnit podmínky:
- úprava vlastnických poměrů – centralizace rozhodovacího aparátu.
- základem je státní forma vlastnictví – vlastník kapitálových statků je stát, doplňováno družstevní formou vlastnictví, může mu být přiznána formálně i rovnoprávnost. Avšak většinou se dostává do podřízenosti státní formě a začleňuje se do mechanismu centrálního závazného plánování. Soukromé vlastnictví (pokud existuje) je zcela okrajovou formou.
- vztah centra a hospodářských jednotek (ty nemají rozhodovací kompetence, musí vykonávat příkaz) je zprostředkován jedním či více mezičlánky.
Základem hospodářského rozvoje je racionální chování výrobců (snižování nákladů, úspora času atd.) – to vše je možné, když je výrobce zainteresován na zdokonalování. Výrobce (podnik) je v postavení podřízeném a pouze musí plnit zprostředkované příkazy z ekonomického centra (zainteresován jen na plnění několika ukazatelů – to ale nestačí).
Má-li fungovat, musí splnit podmínky:
- úprava vlastnických poměrů – centralizace rozhodovacího aparátu.
- základem je státní forma vlastnictví – vlastník kapitálových statků je stát, doplňováno družstevní formou vlastnictví, může mu být přiznána formálně i rovnoprávnost. Avšak většinou se dostává do podřízenosti státní formě a začleňuje se do mechanismu centrálního závazného plánování. Soukromé vlastnictví (pokud existuje) je zcela okrajovou formou.
- vztah centra a hospodářských jednotek (ty nemají rozhodovací kompetence, musí vykonávat příkaz) je zprostředkován jedním či více mezičlánky.
Základem hospodářského rozvoje je racionální chování výrobců (snižování nákladů, úspora času atd.) – to vše je možné, když je výrobce zainteresován na zdokonalování. Výrobce (podnik) je v postavení podřízeném a pouze musí plnit zprostředkované příkazy z ekonomického centra (zainteresován jen na plnění několika ukazatelů – to ale nestačí).
3.2 Základní způsoby koordinace hospodářství
Ve 20. století se rozvíjí dva způsoby koordinace: příkazu a opírající se o roli cenového systému.
Principy koordinace jsou na úrovni národních hospodářství jako celku protichůdné a vzájemně nepropojitelné:
- Systém založený na příkazu předpokládá podobu centrálně koordinované ekonomiky s přísně vertikální strukturou (na níž se koordinace uskutečňuje)
- Hospodářství s cenovým systémem má koordinaci s horizontálními vazbami.
Cenová koordinace – subjekt musí mít suverenitu chování→ garantem suverenity je soukromé vlastnictví – úplná vláda nad zdroji a statky, soukromé vlastnictví se realizuje v rámci existujících omezení (právních, ekonomických) = nesmí být porušeny právní normy upravující podmínky hospodaření. Ekonomické omezení spojeno s předpokladem účelnosti používání.
Neslučitelnost je zjevná z toho, že centrálně plánované ekonomiky se snažily překonat nedostatky a poruchy fungování koordinace tržních systémů. Chtěli uspořádání lepším a spravedlivějším způsobem.
Principy koordinace jsou na úrovni národních hospodářství jako celku protichůdné a vzájemně nepropojitelné:
- Systém založený na příkazu předpokládá podobu centrálně koordinované ekonomiky s přísně vertikální strukturou (na níž se koordinace uskutečňuje)
- Hospodářství s cenovým systémem má koordinaci s horizontálními vazbami.
Cenová koordinace – subjekt musí mít suverenitu chování→ garantem suverenity je soukromé vlastnictví – úplná vláda nad zdroji a statky, soukromé vlastnictví se realizuje v rámci existujících omezení (právních, ekonomických) = nesmí být porušeny právní normy upravující podmínky hospodaření. Ekonomické omezení spojeno s předpokladem účelnosti používání.
Neslučitelnost je zjevná z toho, že centrálně plánované ekonomiky se snažily překonat nedostatky a poruchy fungování koordinace tržních systémů. Chtěli uspořádání lepším a spravedlivějším způsobem.
3. Mechanismus hospodářské koordinace
3.1 Nutnost koordinace
Koordinace systému (celku) – uvedení jednotlivých částí do souladu. Hospodářství se musí vyznačovat účelným chováním stejně jako subjekt. Musí fungovat mechanismus, který usměrňuje fungování hospodářství tak, aby ze zdrojů, které jsou k dispozici, byly vytvářeny předpoklady pro uspokojení potřeb současných i budoucích.
Faktory vyvolávající potřebu a nutnost koordinace:
- vzácnost zdrojů
- omezený výstup
- rostoucí potřeby
- dělba práce a doprovázející ji kooperace
Není lhostejno, jakým způsobem jsou využívány omezené zdroje. Hospodářský rozvoj je doprovázen neustálým zvyšováním nároků na rozsah a kvalitu interakce mezi jednotlivými částmi celku. Důležité je hlavně propojení jednotlivých subjektů, v různých rovinách (místní, národní, mezinárodní) – MAKROEKONOMICKÝ KONTEXT MIKROEKONOMICKÉ analýzy.
Hospodářský mechanismus – mechanismus ovládající hospodářství, dává odpověď na otázky – co, jak a pro koho vyrábět.
Koordinace systému (celku) – uvedení jednotlivých částí do souladu. Hospodářství se musí vyznačovat účelným chováním stejně jako subjekt. Musí fungovat mechanismus, který usměrňuje fungování hospodářství tak, aby ze zdrojů, které jsou k dispozici, byly vytvářeny předpoklady pro uspokojení potřeb současných i budoucích.
Faktory vyvolávající potřebu a nutnost koordinace:
- vzácnost zdrojů
- omezený výstup
- rostoucí potřeby
- dělba práce a doprovázející ji kooperace
Není lhostejno, jakým způsobem jsou využívány omezené zdroje. Hospodářský rozvoj je doprovázen neustálým zvyšováním nároků na rozsah a kvalitu interakce mezi jednotlivými částmi celku. Důležité je hlavně propojení jednotlivých subjektů, v různých rovinách (místní, národní, mezinárodní) – MAKROEKONOMICKÝ KONTEXT MIKROEKONOMICKÉ analýzy.
Hospodářský mechanismus – mechanismus ovládající hospodářství, dává odpověď na otázky – co, jak a pro koho vyrábět.
A) První funkce
A) První funkce – hospodářský mechanismus zabezpečuje usměrnění zdrojů vzhledem k potřebám – přeměna omezených zdrojů ve statky, usměrňování probíhá přednostně vzhledem k naléhavosti potřeb.
B) Druhá funkce – nutit výrobce k efektivnímu chování – hledání způsobů, jak z omezených zdrojů dosáhnout vyššího výkonu.
Principy koordinace – je na nich založeno fungování hospodářského mechanismu. Většinou jde o kombinaci tří principů:
- Tradice – důležitá pro rozhodující časové období vývoje společnosti a hospodářství (do průmyslové revoluce). Způsob výroby přecházel z generace na generaci→ pomalé tempo pokroku→ zachování tradičních výrobních pokroků a fungování hospodářského mechanismu. I dnes, v ekonomikách méně vyspělých zemí.
- Příkaz – do jisté míry v každém systému. Prvotní funkce již v rozhodnutí rady starších (také vycházelo z tradice: silní – lov, slabí – sběr). Příkaz hlavně v ekonomikách otrokářských a feudálních panstvích. Nejrozsáhlejší uplatnění v centrálně plánovaných ekonomikách 20. století. Záleží také, jak se příkaz uplatňuje (demokracie – vůle většiny; totalitní režimy – zájmy úzce omezené skupiny lidí)
- Cenový (tržní) systém – nejsložitější, prosazuje se později, v moderních ekonomikách.
B) Druhá funkce – nutit výrobce k efektivnímu chování – hledání způsobů, jak z omezených zdrojů dosáhnout vyššího výkonu.
Principy koordinace – je na nich založeno fungování hospodářského mechanismu. Většinou jde o kombinaci tří principů:
- Tradice – důležitá pro rozhodující časové období vývoje společnosti a hospodářství (do průmyslové revoluce). Způsob výroby přecházel z generace na generaci→ pomalé tempo pokroku→ zachování tradičních výrobních pokroků a fungování hospodářského mechanismu. I dnes, v ekonomikách méně vyspělých zemí.
- Příkaz – do jisté míry v každém systému. Prvotní funkce již v rozhodnutí rady starších (také vycházelo z tradice: silní – lov, slabí – sběr). Příkaz hlavně v ekonomikách otrokářských a feudálních panstvích. Nejrozsáhlejší uplatnění v centrálně plánovaných ekonomikách 20. století. Záleží také, jak se příkaz uplatňuje (demokracie – vůle většiny; totalitní režimy – zájmy úzce omezené skupiny lidí)
- Cenový (tržní) systém – nejsložitější, prosazuje se později, v moderních ekonomikách.
Jednotlivé metody nejsou univerzální ...
Jednotlivé metody nejsou univerzální ani zastupitelné. (ke zkoumání jevu musí být použito adekvátní metody, teprve tehdy se mohou projevit jejich přednosti). I ekonomie má své zákony, které vyjadřují obecné tendence, které se prosazují v neustále se měnícím prostředí.
Ekonomický výklad pomocí grafů:
Budeme využívat hladkých křivek. Body na nich použijeme k jejich zobrazení.
V případě, že potřebujeme vyjádřit závislost více proměnných na čase, použijeme tento způsob pro zobrazení všech proměnných.
Důsledkem toho, že máme srovnání proměnných v čase, může dojít k nesprávnému prohlášení změn jednoho jevu za příčinu změn druhého.
Sklon křivek – představuje změnu, ke které dochází u jedné proměnné, jestliže se druhá proměnná změnila. Udává, o kolik se změní závisle proměnná při změně nezávisle proměnné o jednotku. Bude-li funkce zobrazena přímkou, je její sklon veličinou konstantní.
Ekonomický výklad pomocí grafů:
Budeme využívat hladkých křivek. Body na nich použijeme k jejich zobrazení.
V případě, že potřebujeme vyjádřit závislost více proměnných na čase, použijeme tento způsob pro zobrazení všech proměnných.
Důsledkem toho, že máme srovnání proměnných v čase, může dojít k nesprávnému prohlášení změn jednoho jevu za příčinu změn druhého.
Sklon křivek – představuje změnu, ke které dochází u jedné proměnné, jestliže se druhá proměnná změnila. Udává, o kolik se změní závisle proměnná při změně nezávisle proměnné o jednotku. Bude-li funkce zobrazena přímkou, je její sklon veličinou konstantní.
Neměli bychom zaměňovat sklon ...
Neměli bychom zaměňovat sklon se strmostí přímky (ta je závislá na měřítku na osách).
Většina funkčních vztahů bude vyjádřena křivkami, jejich sklon bude v jednotlivých částech různý. Budeme rozlišovat sklon mezi sklonem křivky měřeným na oblouku nebo sklonem křivky v bodě:
- Sklon křivky na oblouku (průměrný sklon oblouku) – pomocí bodů B a C vyznačme oblouk. Sklon křivky na oblouku získáme doplněním na pravoúhlý trojúhelník BCD, kde sklon je poměr CD/BD.
- Sklon křivky v bodě – řešíme pomocí tečny v daném bodě a je vyjádřen sklonem této tečny.
Jestliže změna jedné proměnné je vyvolána změnou druhé proměnné, dochází k posunu po křivce. Také se setkáme s posuny křivek – změna jiných faktorů než jsou ty vyjádřené na osách
Máme-li funkci y = f(x), pak derivace y podle x měří přírůstek y při jednotkové změně x a její kladné či záporné hodnoty vypovídají o průběhu funkce.
Většina funkčních vztahů bude vyjádřena křivkami, jejich sklon bude v jednotlivých částech různý. Budeme rozlišovat sklon mezi sklonem křivky měřeným na oblouku nebo sklonem křivky v bodě:
- Sklon křivky na oblouku (průměrný sklon oblouku) – pomocí bodů B a C vyznačme oblouk. Sklon křivky na oblouku získáme doplněním na pravoúhlý trojúhelník BCD, kde sklon je poměr CD/BD.
- Sklon křivky v bodě – řešíme pomocí tečny v daném bodě a je vyjádřen sklonem této tečny.
Jestliže změna jedné proměnné je vyvolána změnou druhé proměnné, dochází k posunu po křivce. Také se setkáme s posuny křivek – změna jiných faktorů než jsou ty vyjádřené na osách
Máme-li funkci y = f(x), pak derivace y podle x měří přírůstek y při jednotkové změně x a její kladné či záporné hodnoty vypovídají o průběhu funkce.
2.4 Metody ekonomie
Dva přístupy pojetí ekonomie podle předmětu:
a) Pozitivní ekonomie – popisná stránka hospodářství, zjišťování fakt (jaká je struktura výdajů domácností) – výroky schopné verifikace. Popisuje hospodářství jaké je, jaké zákonitosti v něm působí.
b) Normativní ekonomie – vedle popisování obsahuje i hodnotové soudy. Nekonstatuje pouze například, jaká je hladina nezaměstnanosti a její struktura, ale ptá se, jestli je uspokojivá, či co učinit pro její zlepšení. Vychází z hospodářské reality→ hodnotové soudy, otázky etické a sociální. Na základě těchto soudů vypracovává konstrukci zdokonalení ekonomického systému. Současná ekonomie se liší výlučně v normativní oblasti – mikroekonomická teorie trhu a cen je tím, co spojuje; makroekonomické otázky (peněžní problematika) – v tom se odlišují.
Dvě roviny zkoumání:
a) mikroekonomie – analýza chování jednotlivých subjektů (jednotlivců, firem, domácností).
b) makroekonomie – zkoumá chování ekonomiky jako celku (HDP, inflace)
a) Pozitivní ekonomie – popisná stránka hospodářství, zjišťování fakt (jaká je struktura výdajů domácností) – výroky schopné verifikace. Popisuje hospodářství jaké je, jaké zákonitosti v něm působí.
b) Normativní ekonomie – vedle popisování obsahuje i hodnotové soudy. Nekonstatuje pouze například, jaká je hladina nezaměstnanosti a její struktura, ale ptá se, jestli je uspokojivá, či co učinit pro její zlepšení. Vychází z hospodářské reality→ hodnotové soudy, otázky etické a sociální. Na základě těchto soudů vypracovává konstrukci zdokonalení ekonomického systému. Současná ekonomie se liší výlučně v normativní oblasti – mikroekonomická teorie trhu a cen je tím, co spojuje; makroekonomické otázky (peněžní problematika) – v tom se odlišují.
Dvě roviny zkoumání:
a) mikroekonomie – analýza chování jednotlivých subjektů (jednotlivců, firem, domácností).
b) makroekonomie – zkoumá chování ekonomiky jako celku (HDP, inflace)
Vývoj ekonomie
Vývoj ekonomie – evoluční cestou (ne nepřetržitou). Posun ekonomické myšlení se také uskutečňuje i záměnou – nahrazením jednoho směru jiným. Mění se paradigma – přístup při řešení otázek. Pomocí paradigmatu se snaží se teorie snaží odhalovat a analyzovat problémy hospodářství→ když se setká s něčím, co nejde na základě paradigmatu vysvětlit→ hledají se nové přístupy→ vzniká nové paradigma a jeho stoupenci odmítnou paradigma hlavního proudu, vyústěním může být i nahrazení původního paradigmatu (70. léta – neokeynesiánské paradigma nahrazeno monetaristickým – mělo větší schopnost vysvětlit ty jevy). Nové paradigma musí vždy nějak lépe odpovídat než paradigma předchozí. Může vznikat návratem k prvkům a přístupům paradigmat již dávno překonaných nebo může obsahovat prvky toho předchozího.
Metody ekonomie - každé paradigma má svou škálu metod (např historická škola odmítala metodu abstrakce a preferuje historickou).
- metoda abstrakce – vydělujeme z hospodářské reality podstatné znaky, tím můžeme objasnit zákonitosti ekonomických jevů a procesů.
- zobecnění – vychází z abstrakce. Vytváření obecných tříd předmětů.
- syntéza – myšlenkové dělení celku na jednotlivé části, poznáním části se vytvářejí předpoklady pro dokonalejší pochopení a poznání fungování celku.
- klam z kompozice – typický omyl – to co je poznáno jako pravdivé a charakteristické pro číst, se mechanicky a prohlásí za pravdivé i pro celek→ co platí pro část nemusí platit pro celek!
Metody ekonomie - každé paradigma má svou škálu metod (např historická škola odmítala metodu abstrakce a preferuje historickou).
- metoda abstrakce – vydělujeme z hospodářské reality podstatné znaky, tím můžeme objasnit zákonitosti ekonomických jevů a procesů.
- zobecnění – vychází z abstrakce. Vytváření obecných tříd předmětů.
- syntéza – myšlenkové dělení celku na jednotlivé části, poznáním části se vytvářejí předpoklady pro dokonalejší pochopení a poznání fungování celku.
- klam z kompozice – typický omyl – to co je poznáno jako pravdivé a charakteristické pro číst, se mechanicky a prohlásí za pravdivé i pro celek→ co platí pro část nemusí platit pro celek!
Indukce – postup od jednotlivého
- indukce – postup od jednotlivého jevu k obecným poznatkům.
- dedukce – z určitých předpokladů logicky vyvozujeme závěr pro jednotlivý případ.
Právě otázka předpokladů patří v ekonomii k diskutovaným problémům a způsobila řadu omylů – ekonomie nemá možnost využívat metodu experimentu (má opodstatnění pouze, když je vše kromě sledovaného jevu neměnné – což nelze u hospodářství zabezpečit)→ ceteris paribus – „za jinak neměnných podmínek“ – zásada, kdy se usuzuje o ekonomických procesech při neměnných ostatních podmínkách.
Význam časového hlediska – faktor času je pro diferenciaci ekonomických teorií důležitý (co faktor času neuvažují – statické; jiné zkoumají procesy v čase – dynamické).
Post hoc klam – jestliže platí, že jev A proběhl dříve než jev B, nemusí to znamenat, že jev A je příčinou jevu B.
Zcela výjimečné místo v ekonomii má rozlišování procesů či zásahů z hlediska krátkodobého a dlouhodobého. Krátkodobé efekty a dlouhodobé efekty nejen, že nemusí, ale zpravidla nejsou totožné (např. výrazný cenový vzestup z hlediska krátkodobého neznamená, že je trvalým znakem systému a platí či trvá dlouhodobě).
- dedukce – z určitých předpokladů logicky vyvozujeme závěr pro jednotlivý případ.
Právě otázka předpokladů patří v ekonomii k diskutovaným problémům a způsobila řadu omylů – ekonomie nemá možnost využívat metodu experimentu (má opodstatnění pouze, když je vše kromě sledovaného jevu neměnné – což nelze u hospodářství zabezpečit)→ ceteris paribus – „za jinak neměnných podmínek“ – zásada, kdy se usuzuje o ekonomických procesech při neměnných ostatních podmínkách.
Význam časového hlediska – faktor času je pro diferenciaci ekonomických teorií důležitý (co faktor času neuvažují – statické; jiné zkoumají procesy v čase – dynamické).
Post hoc klam – jestliže platí, že jev A proběhl dříve než jev B, nemusí to znamenat, že jev A je příčinou jevu B.
Zcela výjimečné místo v ekonomii má rozlišování procesů či zásahů z hlediska krátkodobého a dlouhodobého. Krátkodobé efekty a dlouhodobé efekty nejen, že nemusí, ale zpravidla nejsou totožné (např. výrazný cenový vzestup z hlediska krátkodobého neznamená, že je trvalým znakem systému a platí či trvá dlouhodobě).
Kritika keynesiánství
Kritika keynesiánství – v období kritiky došlo k renesanci neoklasicismu, ten se lišil ale od toho klasického→ nástup konservatismu v ekonomické teorii. Změna je provázena také i renesancí liberálních tradic ekonomického myšlení = posílení důvěry v autoregulující tržní mechanismus. Východiskem je racionální chování hospodářských subjektů, každý se snaží maximalizovat zisk (užitek) a jejich chování vyúsťuje do optimální alokace zdrojů a maximální efektivnosti výroby (tyto tržní síly jsou nejdokonalejším nástrojem pro dosažení rovnováhy ekonomiky)
SOUDOBÝ KONSERVATISMUS – vnitřně diferenciovaný. Nejvýznamnější a nejpropracovanější složkou byla chichágská varianta monetarismu (ekonomie strany nabídky) = nová klasická makroekonomie.
MONETARISMUS – Milton Friedman – zdůraznění peněžní a bankovní stránky fungování ekonomiky. Posílil na počátku 70. let – prohlásil inflaci za nejvážnější problém, zároveň nabídl řešení. Inflace je chápána jako čistě peněžní jev vyvolaný nadbytečnou nabídkou peněz, růst nabídky peněz by měl tedy růst stejně jako jejich poptávka (3-5%). Monetaristé kritizují státní zásahy (keynesiánství), doporučují zasahovat jen do jedné veličiny – peněžní masy v ekonomice a tempo jejího růstu.
Základní předpokladem fungování tržního systému – osobní, politická a ekonomická svoboda (použití důchodu dle vlastního uvážení). Volná soutěž zaručuje svobodu, zatímco státní zásahy (daně, restrikce aj.) mají charakter omezení svobody.
SOUDOBÝ KONSERVATISMUS – vnitřně diferenciovaný. Nejvýznamnější a nejpropracovanější složkou byla chichágská varianta monetarismu (ekonomie strany nabídky) = nová klasická makroekonomie.
MONETARISMUS – Milton Friedman – zdůraznění peněžní a bankovní stránky fungování ekonomiky. Posílil na počátku 70. let – prohlásil inflaci za nejvážnější problém, zároveň nabídl řešení. Inflace je chápána jako čistě peněžní jev vyvolaný nadbytečnou nabídkou peněz, růst nabídky peněz by měl tedy růst stejně jako jejich poptávka (3-5%). Monetaristé kritizují státní zásahy (keynesiánství), doporučují zasahovat jen do jedné veličiny – peněžní masy v ekonomice a tempo jejího růstu.
Základní předpokladem fungování tržního systému – osobní, politická a ekonomická svoboda (použití důchodu dle vlastního uvážení). Volná soutěž zaručuje svobodu, zatímco státní zásahy (daně, restrikce aj.) mají charakter omezení svobody.
NOVÁ KLASICKÁ MAKROEKONOMIE
NOVÁ KLASICKÁ MAKROEKONOMIE = MONETARISMUS II – na monetarismus úzce navazuje. – R. E. Lucas, T. J. Sargent a R. J. Barro. Ještě více vystupují proti státním zásahům a keynesiánství – hypotéza racionálních očekávání = předpovědi budoucích hodnot ekonomických proměnných, závažná pro současná rozhodnutí. Subjekty mají možnost z cela rozumového rozhodnutí podle změn hospodářské situace. Subjekty nikdy neudělají stejnou chybu dvakrát a chybují jen náhodně a ne systematicky→ vede to ke stabilitě i bez státních zásahů.
EKONOMIE STRANY NABÍDKY – na počátku 80. let – spolu monetarismem teoretickým východiskem tzv. reaganomiky. S monetarismem ji spojuje myšlenka omezení role státu v hospodářství. Ale soustřeďuje navíc na jinou peněžní složku ekonomiky – DAŇOVÝ SYSTÉM - sním spojuje příčiny inflace v 70. letech→ kritika keynesiánství. Podněty k oživování a růstu ekonomiky musí vycházet ze strany nabídky.
Lafferova křivka (LC) – maximální příjmy státního rozpočtu = daňový přínos (tr – total revenue) a míra zdanění (rt – rate of taxation) nesouvisí přímo úměrně. Maximalizovat příjem není možné růstem daní bez omezení – tentýž výnos je možný získat při různých mírách zdanění. Když je sazba v vzestupné fázi→ podnět rozvoje ekonomické aktivity. Když je v zakázané zóně→ utlumuje aktivitu (vznik podzemí ekonomiky). Těmito podněty se pak ovlivňuje nezaměstnanost a inflace.
EKONOMIE STRANY NABÍDKY – na počátku 80. let – spolu monetarismem teoretickým východiskem tzv. reaganomiky. S monetarismem ji spojuje myšlenka omezení role státu v hospodářství. Ale soustřeďuje navíc na jinou peněžní složku ekonomiky – DAŇOVÝ SYSTÉM - sním spojuje příčiny inflace v 70. letech→ kritika keynesiánství. Podněty k oživování a růstu ekonomiky musí vycházet ze strany nabídky.
Lafferova křivka (LC) – maximální příjmy státního rozpočtu = daňový přínos (tr – total revenue) a míra zdanění (rt – rate of taxation) nesouvisí přímo úměrně. Maximalizovat příjem není možné růstem daní bez omezení – tentýž výnos je možný získat při různých mírách zdanění. Když je sazba v vzestupné fázi→ podnět rozvoje ekonomické aktivity. Když je v zakázané zóně→ utlumuje aktivitu (vznik podzemí ekonomiky). Těmito podněty se pak ovlivňuje nezaměstnanost a inflace.
NEOKEYNESIÁNSTVÍ
NEOKEYNESIÁNSTVÍ – proběhla hluboká diferenciace keynesiánství, vznik je spojen s průnikem keynesiánství do USA. Jedním z představitelů – P. A. Samuelson – neoklasická syntéza – spojení keynesiánství s neoklasicismem v závislosti na hospodářském cyklu (v době recese – keynesiánství; v době vzestupu ponechat prostor automatickému fungování tržního mechanismu).
POSTKEYNESIÁNSTVÍ – na keynesiánství se formovali i odpůrci syntézy – nejdříve v Anglii – J. Robinsonová, N. Kaldor, P. Sraffa), od 60. let se tento proud formuje i v USA – R. Clower, A. S. Eichner aj. – odmítání automatických mechanismů samoregulace, ale počátkem 70. let dochází k selhání keynesiánství, takže mají slabou pozici.
Selhání keynesiánství – volba nástrojů regulace byla dvoustranná – buď se stimulovala úroveň zaměstnanosti (při současném růstu inflace) nebo snižovala inflaci (při rostoucí míře nezaměstnanosti). Avšak na začátku 70. let se projevil souběh růstu nezaměstnanosti i inflace (cenového vzestupu). To neumělo keynesiánství řešit→ prohlášeno za příčinu stagflace (ztráta dynamiky výkonu a růst inflace).
POSTKEYNESIÁNSTVÍ – na keynesiánství se formovali i odpůrci syntézy – nejdříve v Anglii – J. Robinsonová, N. Kaldor, P. Sraffa), od 60. let se tento proud formuje i v USA – R. Clower, A. S. Eichner aj. – odmítání automatických mechanismů samoregulace, ale počátkem 70. let dochází k selhání keynesiánství, takže mají slabou pozici.
Selhání keynesiánství – volba nástrojů regulace byla dvoustranná – buď se stimulovala úroveň zaměstnanosti (při současném růstu inflace) nebo snižovala inflaci (při rostoucí míře nezaměstnanosti). Avšak na začátku 70. let se projevil souběh růstu nezaměstnanosti i inflace (cenového vzestupu). To neumělo keynesiánství řešit→ prohlášeno za příčinu stagflace (ztráta dynamiky výkonu a růst inflace).
Neoklasická ekonomie se vyvíjí prostřednictvím třech škol:
Rakouská psychologická škola – C. Menger, E. Böhm-Bawerk a F. Weiser – propracovali teorii mezního užitku, objasnění tržní poptávky. Na rozpracování teorie mezní užitečnosti se podílel i W. S. Jevons. Užití tohoto přístupu znamenalo skutečné překonání klasické školy (ti se nezabývali poptávkou).
Matematická (lausannská) škola – využívali matematický aparát na řešení otázek rovnováhy (i jiných jevů) – L. Walras – teorie celkové rovnováhy. V. Pareto – přeměna teorie mezní užitečnosti v teorii poptávky po spotřebních statcích.
Anglo-americká větev – až v 90. letech – přesun neoklasicismu do těchto zemí. A. Marshall v Anglii, J. B. Clark v USA. Clarkova verze teorie mezní produktivity byla využita při objasňování poptávky po výrobních faktorech.
Neoklasická ekonomie nebyla homogenním prvkem, ale spojovalo ji vymezení předmětu a metodologické přístupy. Odtržením přívlastku politická = přiblížení se k přírodním vědám. Nedává doporučení pro konkrétní hospodářskou politiku, dává prostor individualismu (východiskem rozhodování tržních subjektů) a používala teorie mezní užitečnosti a mezní produktivity – základ moderní mikroekonomie.
Matematická (lausannská) škola – využívali matematický aparát na řešení otázek rovnováhy (i jiných jevů) – L. Walras – teorie celkové rovnováhy. V. Pareto – přeměna teorie mezní užitečnosti v teorii poptávky po spotřebních statcích.
Anglo-americká větev – až v 90. letech – přesun neoklasicismu do těchto zemí. A. Marshall v Anglii, J. B. Clark v USA. Clarkova verze teorie mezní produktivity byla využita při objasňování poptávky po výrobních faktorech.
Neoklasická ekonomie nebyla homogenním prvkem, ale spojovalo ji vymezení předmětu a metodologické přístupy. Odtržením přívlastku politická = přiblížení se k přírodním vědám. Nedává doporučení pro konkrétní hospodářskou politiku, dává prostor individualismu (východiskem rozhodování tržních subjektů) a používala teorie mezní užitečnosti a mezní produktivity – základ moderní mikroekonomie.
Hlavní přínos:
- úspěšně rozpracována mikroekonomie (narozdíl od klasické školy). Mnohé poznatky jsou součástí soudobé moderní ekonomie.
- objasňování fungování mechanismu trhu a hospodářství se posunulo z roviny „přirozeného řádu“ do roviny rozhodovacích procesů hospodářských subjektů a v nich se prosazujících zákonitostí.
Vysoká úroveň abstrakce podceňovala rozvoj sociálního proudu v ekonomickém myšlení. Vzniká americký institucionalismus – T. Veblen a J. R. Commons – zdůrazňují potřebu integrace ekonomické vědy mezi ostatní společenské vědy. Chtěli, aby ekonomické teorie byly co nejblíže realitě – kvantitativní studie hospodářství. Základem analýzy se stalo poznávání institucí = právně uznaných zvyků, které se prosadili v lidském chování (zkoumání lidské psychologie).
2.3 Předmět ekonomie a její hlavní soudobé směry
Současné pojetí předmětu ekonomie se odvíjí od neoklasicismu – důležitý pojem – vzácnost. Vzácná je ta věc, která je užitečná a přitom existuje v omezeném množství v poměru k potřebám→ subjekt musí z omezených zdrojů maximalizovat efekt.
Definice ekonomie – věda o lidské činnosti, pokud se tato činnost utváří jako volba, jinými slovy, ekonomie zkoumá lidské chování jako poměr mezi cíly a vzácnými prostředky s alternativním použitím.
- objasňování fungování mechanismu trhu a hospodářství se posunulo z roviny „přirozeného řádu“ do roviny rozhodovacích procesů hospodářských subjektů a v nich se prosazujících zákonitostí.
Vysoká úroveň abstrakce podceňovala rozvoj sociálního proudu v ekonomickém myšlení. Vzniká americký institucionalismus – T. Veblen a J. R. Commons – zdůrazňují potřebu integrace ekonomické vědy mezi ostatní společenské vědy. Chtěli, aby ekonomické teorie byly co nejblíže realitě – kvantitativní studie hospodářství. Základem analýzy se stalo poznávání institucí = právně uznaných zvyků, které se prosadili v lidském chování (zkoumání lidské psychologie).
2.3 Předmět ekonomie a její hlavní soudobé směry
Současné pojetí předmětu ekonomie se odvíjí od neoklasicismu – důležitý pojem – vzácnost. Vzácná je ta věc, která je užitečná a přitom existuje v omezeném množství v poměru k potřebám→ subjekt musí z omezených zdrojů maximalizovat efekt.
Definice ekonomie – věda o lidské činnosti, pokud se tato činnost utváří jako volba, jinými slovy, ekonomie zkoumá lidské chování jako poměr mezi cíly a vzácnými prostředky s alternativním použitím.
Užívanější:
Užívanější: Ekonomie zkoumá, jak lidé a společnost rozhodují o využití vzácných zdrojů, které mají alternativní užití, za účelem výroby různých statků a služeb a jak jsou tyto komodity rozdělovány pro současnou i budoucí spotřebu mezi jednotlivé osoby a skupiny ve společnosti.
Toto pojetí ctí oba základní směry ekonomického myšlení druhé poloviny 20. století – keynesiánství i soudobá ekonomie vycházející z neoklasicismu.
KEYNESIÁNSTVÍ – ve 2. pol. 30 let – anglický ekonom John Maynard Keynes – Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz – reakce na hospodářskou krizi let 1929-1933 a její důsledky. Odlišnost od neoklasicismu je hlavně v makroekonomickém přístupu – dospěl k tomu, že hospodářský systém je sice schopen nalézat rovnováhu, nicméně se ocitá v rovnováze při neúplném využití zdrojů.
- logickým vyústěním jeho přístupu byl důraz na státní intervencionalismus (zasahování).
- jeho dílo je možno považovat za pokus o teoretické zdůvodnění nutnosti státních zásahů směřující k vyšší úrovni koupěschopné poptávky (točí se víc peněz).
Uplatňuje se po 2. světové válce je hlavním proudem ekonomického myšlení, v 50. – 60. letech realizován dynamická rozvoj bez vážnějších cyklických výkyvů.
Toto pojetí ctí oba základní směry ekonomického myšlení druhé poloviny 20. století – keynesiánství i soudobá ekonomie vycházející z neoklasicismu.
KEYNESIÁNSTVÍ – ve 2. pol. 30 let – anglický ekonom John Maynard Keynes – Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz – reakce na hospodářskou krizi let 1929-1933 a její důsledky. Odlišnost od neoklasicismu je hlavně v makroekonomickém přístupu – dospěl k tomu, že hospodářský systém je sice schopen nalézat rovnováhu, nicméně se ocitá v rovnováze při neúplném využití zdrojů.
- logickým vyústěním jeho přístupu byl důraz na státní intervencionalismus (zasahování).
- jeho dílo je možno považovat za pokus o teoretické zdůvodnění nutnosti státních zásahů směřující k vyšší úrovni koupěschopné poptávky (točí se víc peněz).
Uplatňuje se po 2. světové válce je hlavním proudem ekonomického myšlení, v 50. – 60. letech realizován dynamická rozvoj bez vážnějších cyklických výkyvů.
Klasická škola představovala hlavní proud ...
Klasická škola představovala hlavní proud i v prvních dvou třetinách 19. století, ale její vývoj byl pod vlivem alternativních přístupů.
Příčinami jejich vzniku jsou:
1) První příčina - polarizace probíhající uvnitř společnosti – myšlenky označované jako socialistické kritiky. Jednotlivé autory je možno rozdělit do tří skupin:
- autoři, kteří považovali vývoj po průmyslové revoluci (továrny polykaly drobné výrobce) za nepřijatelný→ chtěli se navrátit k poměrům před revolucí – renesance drobného vlastnictví – J. Ch. Sismondi, P. J. Proudhon.
- autoři, hledající východisko v omezení individuálního soukromého vlastnictví – Louis Blanc – problém ve volné konkurenci, chtěl společné dílny (oborová výrobní družstva).
- autoři, co chtějí odstranit soukromé vlastnictví – Karel Marx – kritika kapitalismu. Nezabývá se výrobou bohatství, orientuje se na důsledky výroby pro sociální skupiny a třídy společnosti. Navazuje na Ricardovu teorii pracovních hodnot - Domníval se, že zisk kapitalisty vzniká jako nadhodnota, kterou vyprodukoval dělník, který prací vytvořil více, než je mu zaplaceno mzdou→ vykořisťování dělníků. Odstranit vykořisťování znamená likvidaci soukromého vlastnictví.
Příčinami jejich vzniku jsou:
1) První příčina - polarizace probíhající uvnitř společnosti – myšlenky označované jako socialistické kritiky. Jednotlivé autory je možno rozdělit do tří skupin:
- autoři, kteří považovali vývoj po průmyslové revoluci (továrny polykaly drobné výrobce) za nepřijatelný→ chtěli se navrátit k poměrům před revolucí – renesance drobného vlastnictví – J. Ch. Sismondi, P. J. Proudhon.
- autoři, hledající východisko v omezení individuálního soukromého vlastnictví – Louis Blanc – problém ve volné konkurenci, chtěl společné dílny (oborová výrobní družstva).
- autoři, co chtějí odstranit soukromé vlastnictví – Karel Marx – kritika kapitalismu. Nezabývá se výrobou bohatství, orientuje se na důsledky výroby pro sociální skupiny a třídy společnosti. Navazuje na Ricardovu teorii pracovních hodnot - Domníval se, že zisk kapitalisty vzniká jako nadhodnota, kterou vyprodukoval dělník, který prací vytvořil více, než je mu zaplaceno mzdou→ vykořisťování dělníků. Odstranit vykořisťování znamená likvidaci soukromého vlastnictví.
2) Druhá příčina
2) Druhá příčina - polarizace mezi zeměmi (v jejich vyspělosti) – země, kde došlo k opožděnému prosazování průmyslové revoluce (Německo, Rakousko-Uhersko). Vznik specifických směrů, např. učení německé historické školy (W. Roscher aj.) – kritický vztah k západní, zejména anglické ekonomii. Odmítá metodu abstrakce a staví proti ní historickou metodu. Odmítá univerzální hospodářský stát a obecných ekonomických zákonů.
Opožděná průmyslová revoluce se projevovala: nižší konkurenceschopnost produkce→ požadují odstranění volné konkurence, jako prostředku zvýhodňujícího vyspělejší producenty a jejich země. Vznikaly projekty na ochranu domácí produkce, aby mohli dohnat náskok.
NEOKLASICKÁ EKONOMIE – počátek 70. let 19. století - je skutečným mezníkem ve vývoji ekonomie - místo politické ekonomie nastupuje economics s přesně vymezeným předmětem.
Nástup neoklasické ekonomie se opírá o liberální tradice klasické školy, ale orientuje pozornost k problematice tržní rovnováhy – pomocí matematických metod, metodologie přístupu k trhu (teorie mezní užitečnosti – chování tržního subjektu je výsledkem porovnáním užitku, který směnná transakce přináší, s obětí, která musela být podstoupena).
Opožděná průmyslová revoluce se projevovala: nižší konkurenceschopnost produkce→ požadují odstranění volné konkurence, jako prostředku zvýhodňujícího vyspělejší producenty a jejich země. Vznikaly projekty na ochranu domácí produkce, aby mohli dohnat náskok.
NEOKLASICKÁ EKONOMIE – počátek 70. let 19. století - je skutečným mezníkem ve vývoji ekonomie - místo politické ekonomie nastupuje economics s přesně vymezeným předmětem.
Nástup neoklasické ekonomie se opírá o liberální tradice klasické školy, ale orientuje pozornost k problematice tržní rovnováhy – pomocí matematických metod, metodologie přístupu k trhu (teorie mezní užitečnosti – chování tržního subjektu je výsledkem porovnáním užitku, který směnná transakce přináší, s obětí, která musela být podstoupena).
KLASICKÁ ŠKOLA POLITICKÉ EKONOMIE
KLASICKÁ ŠKOLA POLITICKÉ EKONOMIE - Prvním směrem ekonomie jako samostatné vědy. Zformovalo se to v učení autorů:
• Adama Smitha – Pojednání o podstatě a původu bohatství národů – jedno z prvních popisů fungování cenového systému a je vysvětleno, jak je konkurenční mechanismus schopen zabezpečovat efektivní alokaci zdrojů. Vnější zásahy jsou ukazovány jako narušení tohoto mechanismu. Pojem „NEVIDITELNÁ RUKA TRHU“ – vede jednotlivé subjekty tak, že když sledují svůj osobní zájem a prospěch, jednají současně v zájmu trhu a společnosti. Zdrojem hodnot je lidská práce a její produktivita – rozhodující místo má dělba práce (jejím předpokladem je rozvoj trhu). Potřeba dodatečného množství kapitálu a nutnost jeho rozšiřování. Snaha jedince k dosažení prospěchu se realizuje směnou. Díky konkurenci systém nalézá rovnováhu.
Antimerkantilistické názory klasické školy politické ekonomie: v otázce bohatství a jeho zdroje – růst množství peněz v zemi vede k poklesu kupní síly a k růstu cen. Bohatstvím je reálný národní důchod – to co se v zemi vytvoří a může tak sloužit potřebám.
• Adama Smitha – Pojednání o podstatě a původu bohatství národů – jedno z prvních popisů fungování cenového systému a je vysvětleno, jak je konkurenční mechanismus schopen zabezpečovat efektivní alokaci zdrojů. Vnější zásahy jsou ukazovány jako narušení tohoto mechanismu. Pojem „NEVIDITELNÁ RUKA TRHU“ – vede jednotlivé subjekty tak, že když sledují svůj osobní zájem a prospěch, jednají současně v zájmu trhu a společnosti. Zdrojem hodnot je lidská práce a její produktivita – rozhodující místo má dělba práce (jejím předpokladem je rozvoj trhu). Potřeba dodatečného množství kapitálu a nutnost jeho rozšiřování. Snaha jedince k dosažení prospěchu se realizuje směnou. Díky konkurenci systém nalézá rovnováhu.
Antimerkantilistické názory klasické školy politické ekonomie: v otázce bohatství a jeho zdroje – růst množství peněz v zemi vede k poklesu kupní síly a k růstu cen. Bohatstvím je reálný národní důchod – to co se v zemi vytvoří a může tak sloužit potřebám.
TRH –
TRH – centrem hospodářského systému (zprostředkovává styky subjektů) – nástrojem koordinace hospodářství.
Vývoj klasické školy probíhal v období bouřlivého vývoje nového společenského systému i jeho výrobní základny (průmyslová revoluce = převrat v postavení výrobních faktorů). Výsadní postavení práce mezi ostatními výrobními faktory = PRÁCE ZDROJ BOHATSTVÍ (hlavní argument proti merkantilistům)
• David Ricardo – teorie pracovní hodnoty – cena výrobku je určena množstvím práce nutné k jeho výrobě. Zisky (tedy i ceny) se na trhu realizují v závislosti na množství kapitálu vloženého do podnikání.
• Thomas Robert Malthus – Pojednání o populačním zákonu – vedle živé práce působí ve výrobě i mrtvá práce (kapitál).
• J. B. Say – vycházel na spoluúčasti půdy, práce a kapitálu na tvorbě hodnot statků. Výrobní faktory poskytují službu, ze které jim náleží odměna (cena služby)
Sayův zákon trhů – podle něj dochází k automatickému vyrovnávání nabídky a poptávky a není možný vznik vážných realizačních poruch na trhu.
• J. S. Mill – škola se v 2. třetině 19. století věnuje problematice přerozdělování. Projevuje se to i u něj. Ale nepřekonal stále nedostatky klasické školy:
- klasická škola politické ekonomie se orientovala na makroekonomii (mimo pozornost souvislosti mikroekonomické).
- teorie cen vycházela z výrobních nákladů, které představují faktor ovlivňující chování nabídky na trhu. Cena se však utváří jako výslednice působení nabídkové i poptávkové strany. Poptávka byla považována za bezvýznamnou tržní složku.
Vývoj klasické školy probíhal v období bouřlivého vývoje nového společenského systému i jeho výrobní základny (průmyslová revoluce = převrat v postavení výrobních faktorů). Výsadní postavení práce mezi ostatními výrobními faktory = PRÁCE ZDROJ BOHATSTVÍ (hlavní argument proti merkantilistům)
• David Ricardo – teorie pracovní hodnoty – cena výrobku je určena množstvím práce nutné k jeho výrobě. Zisky (tedy i ceny) se na trhu realizují v závislosti na množství kapitálu vloženého do podnikání.
• Thomas Robert Malthus – Pojednání o populačním zákonu – vedle živé práce působí ve výrobě i mrtvá práce (kapitál).
• J. B. Say – vycházel na spoluúčasti půdy, práce a kapitálu na tvorbě hodnot statků. Výrobní faktory poskytují službu, ze které jim náleží odměna (cena služby)
Sayův zákon trhů – podle něj dochází k automatickému vyrovnávání nabídky a poptávky a není možný vznik vážných realizačních poruch na trhu.
• J. S. Mill – škola se v 2. třetině 19. století věnuje problematice přerozdělování. Projevuje se to i u něj. Ale nepřekonal stále nedostatky klasické školy:
- klasická škola politické ekonomie se orientovala na makroekonomii (mimo pozornost souvislosti mikroekonomické).
- teorie cen vycházela z výrobních nákladů, které představují faktor ovlivňující chování nabídky na trhu. Cena se však utváří jako výslednice působení nabídkové i poptávkové strany. Poptávka byla považována za bezvýznamnou tržní složku.
Podle opatření realizovaných státem odlišujeme dvě vývojové fáze:
A) Raný merkantilismus – (soustava peněžní bilance) – snaha zabránit vývozu peněz ze země, zavedena i povinnost zahraničních kupců utratit v zemi získané peníze. Chtěli by nejradši zrušit celý dovoz (kdyby se tak choval každý, mezinárodní obchod by zkrachoval)
Zásady:
- zabraňování či omezování dovozu spotřebního zboží, zejména luxusních předmětů.
- zabraňování vývozu surovin a nezpracovaných zemědělských produktů.
- podpora a zvýhodňování exportu průmyslového zboží a zpracovaných zemědělských výrobků.
- podpora dovozu surovin pro exportní průmysl.
K tomu bylo využíváno cel a vývozních prémií.
B) Rozvinutý merkantilismus – příliv peněz do země lze zabezpečit i tím, že peníze vyvážené do ciziny zabezpečí příliv většího množství peněz do vlastní země – AKTIVNÍ OBCHODÍ BILANCE (export převažuje nad importem) – hospodářství řízené státem.
Thomas Mun – ředitel (obchodník) Východoindické společnosti – prospěch reexportu zboží, negativní následky zabraňování vývozu peněz.
Jean Baptiste Colbert – (francouzský merkantilismus = Colbértismus) – jednostranná podpora exportního průmyslu a jeho konkurenceschopnosti (vedlo to k úpadku zemědělství).
Článek podporuje:
lisovna, vstřikování plastů, plastové žetony
Zásady:
- zabraňování či omezování dovozu spotřebního zboží, zejména luxusních předmětů.
- zabraňování vývozu surovin a nezpracovaných zemědělských produktů.
- podpora a zvýhodňování exportu průmyslového zboží a zpracovaných zemědělských výrobků.
- podpora dovozu surovin pro exportní průmysl.
K tomu bylo využíváno cel a vývozních prémií.
B) Rozvinutý merkantilismus – příliv peněz do země lze zabezpečit i tím, že peníze vyvážené do ciziny zabezpečí příliv většího množství peněz do vlastní země – AKTIVNÍ OBCHODÍ BILANCE (export převažuje nad importem) – hospodářství řízené státem.
Thomas Mun – ředitel (obchodník) Východoindické společnosti – prospěch reexportu zboží, negativní následky zabraňování vývozu peněz.
Jean Baptiste Colbert – (francouzský merkantilismus = Colbértismus) – jednostranná podpora exportního průmyslu a jeho konkurenceschopnosti (vedlo to k úpadku zemědělství).
Článek podporuje:
lisovna, vstřikování plastů, plastové žetony
Význam merkantilismu:
Význam merkantilismu: Pragmatismus v oblasti obchodu a financí mění pohled pří hodnocení ekonomických jevů (kritériem je příliv peněz). Merkantilismus položil základ pro vydělení ekonomie z proudu filozofického myšlení jako samostatné vědy.
Pro následné formování učení klasické školy politické ekonomie bylo významné zejména:
- nastolení otázky pojetí bohatství společnosti a zdrojů či způsobů jeho zvyšování.
- přísná státní regulace hospodářství (zahraniční obchod, výroba, spotřeba).
- pozornost věnována problému směny – orientace na tržní prostředí.
2.2 Vznik ekonomie a vývoj jejího předmětu
Postupem času vzniká protimerkantilistické cítění (proti jednostranně proexportní regulaci). Merkantilismus se dostával do rozporu s realitou. Na přelomu 17. a 18. století – hospodářství chápáno jako přirozený systém→ nejlepší politikou státu je NEVMĚŠOVÁNÍ = FREE TRADE.
Do ekonomického myšlení vstoupila idea hospodářského liberalismu, doprovázená úsilím odhalit zákonitosti fungování tržního hospodářství. Na těchto východiscích došlo k vydělení ekonomie v samostatnou vědu.
Pro následné formování učení klasické školy politické ekonomie bylo významné zejména:
- nastolení otázky pojetí bohatství společnosti a zdrojů či způsobů jeho zvyšování.
- přísná státní regulace hospodářství (zahraniční obchod, výroba, spotřeba).
- pozornost věnována problému směny – orientace na tržní prostředí.
2.2 Vznik ekonomie a vývoj jejího předmětu
Postupem času vzniká protimerkantilistické cítění (proti jednostranně proexportní regulaci). Merkantilismus se dostával do rozporu s realitou. Na přelomu 17. a 18. století – hospodářství chápáno jako přirozený systém→ nejlepší politikou státu je NEVMĚŠOVÁNÍ = FREE TRADE.
Do ekonomického myšlení vstoupila idea hospodářského liberalismu, doprovázená úsilím odhalit zákonitosti fungování tržního hospodářství. Na těchto východiscích došlo k vydělení ekonomie v samostatnou vědu.
Odmítavý postoj k půjčování peněz ...
Odmítavý postoj k půjčování peněz na úrok vedlo ve 4.st. k zásahu proti lichvě (duchovní nesměli přijímat či platit úrok) a v 5.st. to bylo rozšířeno i na laiky.
Myšlenky se pak dlouho neměnily, až v 11.st. se začal rozvíjet obchod (i mezinárodní). To vedlo k rozvoji hospodářství, ale také rozvoji ekonomického myšlení.
• Tomáš Akvinský –13.st. - názorné ekonomické myšlení feudální společnosti. Učení o spravedlivé ceně = směna nemá být zdrojem obohacení jedněch na úkor druhých. Cena má přihlížet k nákladům výrobců, nákladům obchodníků a jejich přiměřenému zisku, k daním, clům a jiným poplatkům. Náklady jsou chápány jako náklady na „přiměřené živobytí“ (výše je subjektivní podle postavení).
• Johannes Buridanus – přelom 13. a 14. st. – chápe, že hodnota statku je taková, jakou ji subjekt stanoví.
Ve 13. století zůstával postoj k půjčování peněz neměnný, ale význam peněz rostl. Vzniká konflikt ve finanční sféře mezi dvěmi koncepcemi:
a) metalistická koncepce – hodnota peněz je dána vnitřní hodnotou. Spíše jako prostředek poměřování hodnot. Tato koncepce získala převahu, hlavně u obchodníků, jelikož neměli zájem na tom, aby panovník mohl libovolně měnit hodnotu peněz. A hlavně by peníze pozbývaly smyslu v obchodu mezinárodním, měnily by se jen v bezcenné plíšky.
Myšlenky se pak dlouho neměnily, až v 11.st. se začal rozvíjet obchod (i mezinárodní). To vedlo k rozvoji hospodářství, ale také rozvoji ekonomického myšlení.
• Tomáš Akvinský –13.st. - názorné ekonomické myšlení feudální společnosti. Učení o spravedlivé ceně = směna nemá být zdrojem obohacení jedněch na úkor druhých. Cena má přihlížet k nákladům výrobců, nákladům obchodníků a jejich přiměřenému zisku, k daním, clům a jiným poplatkům. Náklady jsou chápány jako náklady na „přiměřené živobytí“ (výše je subjektivní podle postavení).
• Johannes Buridanus – přelom 13. a 14. st. – chápe, že hodnota statku je taková, jakou ji subjekt stanoví.
Ve 13. století zůstával postoj k půjčování peněz neměnný, ale význam peněz rostl. Vzniká konflikt ve finanční sféře mezi dvěmi koncepcemi:
a) metalistická koncepce – hodnota peněz je dána vnitřní hodnotou. Spíše jako prostředek poměřování hodnot. Tato koncepce získala převahu, hlavně u obchodníků, jelikož neměli zájem na tom, aby panovník mohl libovolně měnit hodnotu peněz. A hlavně by peníze pozbývaly smyslu v obchodu mezinárodním, měnily by se jen v bezcenné plíšky.
b) Nominalistická koncepce
b) nominalistická koncepce – peníze pouze symbolem, abstraktní počítací jednotka. Peníze především oběživem.
14. století je obdobím radikálního zlomu. Formuje se nový směr, který směřuje ke zrodu svobodného kapitalistického tržního hospodářství. Na tuto cestu vstoupily jako první přímořská města v Itálii (zejména Benátky a Janov), v následujícím století některé oblasti Španělska a Portugalska. V 16. století se nejrozvinutější zemí stalo Holandsko. Vzniká MERKANTILISMUS (až do poloviny 18. století vládnoucí hospodářsko politickou doktrínou).
MERKANTILISMUS – bohatství bylo ztotožněno s penězi, resp. drahým kovem. Zvyšování bohatství probíhá hromaděním drahých kovů v zemi – třemi základními způsoby:
- vlastní těžba drahého kovu.
- koloniální politika získání oblastí s nalezišti drahých kovů.
- zahraniční obchod.
Měl na tom zájem i panovník, merkantilismus se vyvinul v systém státní regulace hospodářství (zejména zahraničního obchodu).
14. století je obdobím radikálního zlomu. Formuje se nový směr, který směřuje ke zrodu svobodného kapitalistického tržního hospodářství. Na tuto cestu vstoupily jako první přímořská města v Itálii (zejména Benátky a Janov), v následujícím století některé oblasti Španělska a Portugalska. V 16. století se nejrozvinutější zemí stalo Holandsko. Vzniká MERKANTILISMUS (až do poloviny 18. století vládnoucí hospodářsko politickou doktrínou).
MERKANTILISMUS – bohatství bylo ztotožněno s penězi, resp. drahým kovem. Zvyšování bohatství probíhá hromaděním drahých kovů v zemi – třemi základními způsoby:
- vlastní těžba drahého kovu.
- koloniální politika získání oblastí s nalezišti drahých kovů.
- zahraniční obchod.
Měl na tom zájem i panovník, merkantilismus se vyvinul v systém státní regulace hospodářství (zejména zahraničního obchodu).
2. Ekonomie a její předmět
2.1 Východiska teoretického ekonomického myšlení
• Historie jako samostatné vědní disciplíny je spojována s proměnami, kterými prošla společnost a hospodářství v 18. století. Vzniku ekonomie předcházel poměrně dlouhý proces formování ekonomického myšlení. I v nejstarších památkách Sumeru, Babylónu či Egypta se můžeme setkat se zprávami o směně, obchodu, penězích, cenách atd. Je to tím, že ekonomie se dotýká každodenní aktivity člověka (ten, aby žil, musí uspokojovat potřeby – získáváním statků).
• Xenofón – (antické Řecko) vznik názvu ekonomie na přelomu 5. a 4. století před n.l. –
- spis Oikonomicos - ekonomikou se rozumí naturální hospodářství – rodinné hospodářství produkující vše nezbytné pro uspokojování potřeb domácnosti. Za nejprospěšnější hospodářskou činnost bylo považováno zemědělství. Odmítavý postoj ke směně, zejména k obchodu, jehož cílem bylo dosažení zisku. Ale postupně se tento postoj oslabuje – pokud není motivací zisk, ale získání statků, kterých se v produkci domácího hospodářství nedostává. Půjčování peněz na úrok (lichva) bylo jednoznačně odmítáno.
- Xenofón, stejně jako ostatní myslitelé, kladl důraz na zemědělskou výrobu a přesto, že domácí hospodářství byla schopna produkovat téměř vše pro vlastní spotřebu, věnoval pozornost i významu a místu obchodu a trhu.
• Historie jako samostatné vědní disciplíny je spojována s proměnami, kterými prošla společnost a hospodářství v 18. století. Vzniku ekonomie předcházel poměrně dlouhý proces formování ekonomického myšlení. I v nejstarších památkách Sumeru, Babylónu či Egypta se můžeme setkat se zprávami o směně, obchodu, penězích, cenách atd. Je to tím, že ekonomie se dotýká každodenní aktivity člověka (ten, aby žil, musí uspokojovat potřeby – získáváním statků).
• Xenofón – (antické Řecko) vznik názvu ekonomie na přelomu 5. a 4. století před n.l. –
- spis Oikonomicos - ekonomikou se rozumí naturální hospodářství – rodinné hospodářství produkující vše nezbytné pro uspokojování potřeb domácnosti. Za nejprospěšnější hospodářskou činnost bylo považováno zemědělství. Odmítavý postoj ke směně, zejména k obchodu, jehož cílem bylo dosažení zisku. Ale postupně se tento postoj oslabuje – pokud není motivací zisk, ale získání statků, kterých se v produkci domácího hospodářství nedostává. Půjčování peněz na úrok (lichva) bylo jednoznačně odmítáno.
- Xenofón, stejně jako ostatní myslitelé, kladl důraz na zemědělskou výrobu a přesto, že domácí hospodářství byla schopna produkovat téměř vše pro vlastní spotřebu, věnoval pozornost i významu a místu obchodu a trhu.
Aristoteles
• Aristoteles – vznik peněz vyvozoval z rozvoje směny a pokud sloužily jako oběživo a usnadňovaly směnu, považoval je za jev přirozený. Jsou-li však použity peníze k „tvorbě“ peněz, např. lichva nebo obchod pro zisk, považuje to za nepřirozené.
Rozlišuje dva druhy bohatství a dva způsoby jeho nabývání a zvyšování:
a) ekonomiku – souhrnem všech statků a činností, pomocí nichž si lidé opatřují věci nezbytné k životu. Systém zaměřený na uspokojování lidských potřeb.
b) chrematistiku – bohatství v peněžní formě a způsoby jeho zvyšování. Snaha trvale rozmnožovat peněžní bohatství.
- Etika Nikomachova – požadavek, že každé zboží musí být užitečné pro toho, kdo jej ve směně získává. Předpokladem směny je, že proti sobě stojí statky odlišných vlastností. Dospěl k závěru, že směna vyjadřuje rovnost, jejíž předpokladem je souměřitelnost zboží. Také kritizuje společenské vlastnictví, protože oslabuje soukromou iniciativu a zájem na výsledcích výroby.
• Aurelius Augustin – autor přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu.
- O státě božím – spis – zemědělství je nejlepší hospodářskou činností, odmítavý postoj k hospodářství založenému na směně (tržnímu hospodářství). Nutnost živit se vlastní prací (hodnotí shodně fyzickou a duševní).
Rozlišuje dva druhy bohatství a dva způsoby jeho nabývání a zvyšování:
a) ekonomiku – souhrnem všech statků a činností, pomocí nichž si lidé opatřují věci nezbytné k životu. Systém zaměřený na uspokojování lidských potřeb.
b) chrematistiku – bohatství v peněžní formě a způsoby jeho zvyšování. Snaha trvale rozmnožovat peněžní bohatství.
- Etika Nikomachova – požadavek, že každé zboží musí být užitečné pro toho, kdo jej ve směně získává. Předpokladem směny je, že proti sobě stojí statky odlišných vlastností. Dospěl k závěru, že směna vyjadřuje rovnost, jejíž předpokladem je souměřitelnost zboží. Také kritizuje společenské vlastnictví, protože oslabuje soukromou iniciativu a zájem na výsledcích výroby.
• Aurelius Augustin – autor přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu.
- O státě božím – spis – zemědělství je nejlepší hospodářskou činností, odmítavý postoj k hospodářství založenému na směně (tržnímu hospodářství). Nutnost živit se vlastní prací (hodnotí shodně fyzickou a duševní).
Zákon klesajících výnosů se vztahuje ...
Zákon klesajících výnosů se vztahuje výlučně k případům zvyšování množství používaného jednoho faktoru.
• Výnosy z rozsahu – v praxi se běžně setkáváme s případy zvyšování množství všech výrobních faktorů, zvyšováním jejich rozsahu. Dochází k němu v delším časovém období.
Rozlišujeme výnosy z rozsahu:
a) klesající – růst výstupu zaostává za tempem zapojování dodatečných výrobních faktorů na vstupu. Jestliže vzroste množství vstupu o 1/5, dojde k nárůstu celkové produkce, ale produkt vzroste o méně než 1/5. Platí:
b) rostoucí – výstup roste rychleji než dodatečné vstupy. Nejen, že se celkový výstup zvýší, ale dynamika jeho růstu bude vyšší než v případě navýšení vstupů.
c) konstantní – výstup roste stejným tempem jako dodatečné vstupy (u řemeslné rukodělné práce)
• Výnosy z rozsahu – v praxi se běžně setkáváme s případy zvyšování množství všech výrobních faktorů, zvyšováním jejich rozsahu. Dochází k němu v delším časovém období.
Rozlišujeme výnosy z rozsahu:
a) klesající – růst výstupu zaostává za tempem zapojování dodatečných výrobních faktorů na vstupu. Jestliže vzroste množství vstupu o 1/5, dojde k nárůstu celkové produkce, ale produkt vzroste o méně než 1/5. Platí:
b) rostoucí – výstup roste rychleji než dodatečné vstupy. Nejen, že se celkový výstup zvýší, ale dynamika jeho růstu bude vyšší než v případě navýšení vstupů.
c) konstantní – výstup roste stejným tempem jako dodatečné vstupy (u řemeslné rukodělné práce)
Křivka bodů K0, L0, M0
Křivka bodů K0, L0, M0 – původní hranicí výrobních možností.
Každý z těchto bodů udává poměr mezi spotřebou a investováním do kapitálových statků.
K0 – nejvyšší výdej do kapitálových statků→ v příštím období se posune nejvíce doprava. (posun 2.)
Země M – neinvestuje, její výkonnost se nemění M0 = M1, křivka se neposouvá.
Závěr: Posun křivky směrem doprava nahoru umožňuje, aby v budoucnu rostla běžná spotřeba a zároveň se zvyšovala tvorba kapitálových statků.
• Pokud jsou do výroby zapojovány dodatečné výrobní faktory (změna na straně vstupů), dojde ke směně na straně výstupů. Zapojováním dodatečných jednotek vstupu se bude celkový produkt zvyšovat.
Zákon klesajících výnosů – zvyšujeme-li používané množství některého z výrobních faktorů, zatímco množství ostatních výrobních se nemění, zpomaluje se tempo růstu celkového produktu. To znamená, že klesá množství produkce připadající na dodatečnou jednotku výrobního faktoru, jehož množství se zvyšuje.
Každý z těchto bodů udává poměr mezi spotřebou a investováním do kapitálových statků.
K0 – nejvyšší výdej do kapitálových statků→ v příštím období se posune nejvíce doprava. (posun 2.)
Země M – neinvestuje, její výkonnost se nemění M0 = M1, křivka se neposouvá.
Závěr: Posun křivky směrem doprava nahoru umožňuje, aby v budoucnu rostla běžná spotřeba a zároveň se zvyšovala tvorba kapitálových statků.
• Pokud jsou do výroby zapojovány dodatečné výrobní faktory (změna na straně vstupů), dojde ke směně na straně výstupů. Zapojováním dodatečných jednotek vstupu se bude celkový produkt zvyšovat.
Zákon klesajících výnosů – zvyšujeme-li používané množství některého z výrobních faktorů, zatímco množství ostatních výrobních se nemění, zpomaluje se tempo růstu celkového produktu. To znamená, že klesá množství produkce připadající na dodatečnou jednotku výrobního faktoru, jehož množství se zvyšuje.
Př.: Zavedeme:
xK – x jednotek výrobního faktoru kapitál
yL – y jednotek práce
zP- z jednotek výrobního faktoru půdy.
TP1 – celkový produkt, výnos (rozměr výstupu)
Jestliže zvýšíme množství faktoru práce (y+1) a množství kapitálu a pudy se nezmění→ pro dosažený produkt TP2 platí:
TP2 > TP1
Celkový produkt se zvýšil zapojením dodatečné jednotky výrobního faktoru práce – pro přírůstek celkového produktu dosažený za uvedených podmínek budeme používat značení mezní produkt.
TP2 - TP1 = ∆TP = MPL
Zákon klesajících výnosů vyjadřuje, že růst celkového produktu je doprovázen poklesem mezního produktu příslušného výrobního faktoru. Mezní produkt dodatečné jednotky výrobního faktoru je klesající.
Jestliže přírůstek celkového produktu dosažený y-tou jednotkou práce, označíme MPLx a přírůstek y+1 jednotkou práce MPLx+1, pak platí nerovnost:
MPLx > MPLx+1
Konkrétní příklad: Člověk obdělávající určitou půdu dosahuje určitý výnos. Jestliže v následném období bude spolu s ním pracovat další člověk, zvýší se výnos, ale produkt připadající na každého z nich bude menší.
yL – y jednotek práce
zP- z jednotek výrobního faktoru půdy.
TP1 – celkový produkt, výnos (rozměr výstupu)
Jestliže zvýšíme množství faktoru práce (y+1) a množství kapitálu a pudy se nezmění→ pro dosažený produkt TP2 platí:
TP2 > TP1
Celkový produkt se zvýšil zapojením dodatečné jednotky výrobního faktoru práce – pro přírůstek celkového produktu dosažený za uvedených podmínek budeme používat značení mezní produkt.
TP2 - TP1 = ∆TP = MPL
Zákon klesajících výnosů vyjadřuje, že růst celkového produktu je doprovázen poklesem mezního produktu příslušného výrobního faktoru. Mezní produkt dodatečné jednotky výrobního faktoru je klesající.
Jestliže přírůstek celkového produktu dosažený y-tou jednotkou práce, označíme MPLx a přírůstek y+1 jednotkou práce MPLx+1, pak platí nerovnost:
MPLx > MPLx+1
Konkrétní příklad: Člověk obdělávající určitou půdu dosahuje určitý výnos. Jestliže v následném období bude spolu s ním pracovat další člověk, zvýší se výnos, ale produkt připadající na každého z nich bude menší.
Jestliže se mění výnos z dodatečné jednotky ...
Jestliže se mění výnos z dodatečné jednotky výrobního faktoru, pak se mění i výnosnost daného výrobního faktoru.
Průměrný produkt (AP) – vyjadřuje výnosnost výrobního faktoru. Získáváme ho podělením celkového produktu (TP) a počtem jednotek výrobního faktoru.
Zůstává zde ale i problém poměru mezi používanými výrobními faktory. Je-li např. rozsah půdy a kapitálu dán, je výnos závislý na množství použité práce a platí, že nejdříve každá dodatečná jednotka práce nejen zvyšuje výnos (celkový produkt), ale roste i produkt mezní. Určitá dodatečná jednotka práce dosahuje maximálního přírůstku produkce (maximalizován MPL) a zapojení každé další jednotky práce již bude provázeno poklesem MPL (klesá výnosnost dodatečné jednotky práce) – prosazuje se působení zákona klesajících výnosů. Výnosnost výrobního faktoru práce (pomocí AP) však ještě poroste, ale klesající mezní produkt si postupně vynutí i pokles výnosnosti výrobního faktoru.
Zákon klesajících výnosů se prosazuje v krátkém období. Při dané kvalitě výrobních faktorů se výrobce snaží o dosažení jejich optimální kombinace (v rámci nejrůznějších omezení – peněžní). Změní-li se kvalita faktorů nebo omezení, pak se optimalizace přesouvá do jiných podmínek.
Průměrný produkt (AP) – vyjadřuje výnosnost výrobního faktoru. Získáváme ho podělením celkového produktu (TP) a počtem jednotek výrobního faktoru.
Zůstává zde ale i problém poměru mezi používanými výrobními faktory. Je-li např. rozsah půdy a kapitálu dán, je výnos závislý na množství použité práce a platí, že nejdříve každá dodatečná jednotka práce nejen zvyšuje výnos (celkový produkt), ale roste i produkt mezní. Určitá dodatečná jednotka práce dosahuje maximálního přírůstku produkce (maximalizován MPL) a zapojení každé další jednotky práce již bude provázeno poklesem MPL (klesá výnosnost dodatečné jednotky práce) – prosazuje se působení zákona klesajících výnosů. Výnosnost výrobního faktoru práce (pomocí AP) však ještě poroste, ale klesající mezní produkt si postupně vynutí i pokles výnosnosti výrobního faktoru.
Zákon klesajících výnosů se prosazuje v krátkém období. Při dané kvalitě výrobních faktorů se výrobce snaží o dosažení jejich optimální kombinace (v rámci nejrůznějších omezení – peněžní). Změní-li se kvalita faktorů nebo omezení, pak se optimalizace přesouvá do jiných podmínek.
Př.: Uveďme si jako příklad přechod ...
Př.: Uveďme si jako příklad přechod z bodu C na bod D = získáme jednotku potravin a ztratíme 2,5 jednotek oděvů.
Alternativní náklady jsou vyjádření druhé nejpříznivější varianty (ta, která nebyla zvolena, ale realizovala by se ta druhá.
• Posun hranice výrobních faktorů – rozvojem kvality a množství výrobních faktorů se hranice posunuje. Ekonomickým pokrokem se posouvá, i když se množství výrobních faktorů nezmění.
Př.: Stanovujeme poměr mezi částí produkce, která bude spotřebována a částí, která poslouží jako kapitálový statek (do výrobní spotřeby). Je to oběť současné spotřeby ve prospěch spotřeby budoucí.
Jestliže například dvě srovnatelné země dosahují stejné výkonnosti, vyjádřené shodnou křivkou výrobních možností, pak rozdílný poměr spotřeby (C0) a poměr kapitálových statků (C1) způsobí, že v následujícím období budou i hranice výrobních možností odlišné.
Alternativní náklady jsou vyjádření druhé nejpříznivější varianty (ta, která nebyla zvolena, ale realizovala by se ta druhá.
• Posun hranice výrobních faktorů – rozvojem kvality a množství výrobních faktorů se hranice posunuje. Ekonomickým pokrokem se posouvá, i když se množství výrobních faktorů nezmění.
Př.: Stanovujeme poměr mezi částí produkce, která bude spotřebována a částí, která poslouží jako kapitálový statek (do výrobní spotřeby). Je to oběť současné spotřeby ve prospěch spotřeby budoucí.
Jestliže například dvě srovnatelné země dosahují stejné výkonnosti, vyjádřené shodnou křivkou výrobních možností, pak rozdílný poměr spotřeby (C0) a poměr kapitálových statků (C1) způsobí, že v následujícím období budou i hranice výrobních možností odlišné.
1.3 Základní ekonomická souvislost užívání zdrojů – hranice výrobních možností
Tendence ekonomického pokroku:
● snaha maximalizovat výsledek vynakládání výrobních faktorů
● snaha využívat co nejúčinněji použitelné výrobní faktory
Zdroje a výsledky jsou v ekonomickém smyslu vzácné.
Využívání výrobních zdrojů je provázeno řadou zákonitostí. Dvě z nich tvoří východiska ekonomie, ty si objasníme:
➢ Omezenost zdrojů nutí k rozhodování, jaké množství výrobních faktorů a na jaké činnosti bude vyčleněno. Platí, že při stejném množství výrobních faktorů se vytváří různá množství rozdílných statků a služeb.
Hranice výrobních možností – množina maximálních výstupů ekonomiky – předpoklady – je-li dáno množství a kvalita výrobních faktorů, kterými společnost disponuje a jsou-li dány způsoby (technologie), pak existuje hranice výstupů, kterou není možno za daných podmínek překonat.
Př.: země provádí volbu mezi dvěma druhy statků, např. potravinami (statek x) a oděvy (statek y). Jsou dvě krajní možnosti, kdy zdroje budou určeny pro výrobu jediného statku (tzn. potraviny nebo oděvy). V těchto případech je výstupem jediný druh produkce, ostatní možnosti představují volbu, jejímž výsledkem je produkt tvořený jak potravinami, tak oděvy. Přitom platí, že rozšiřování výroby jednoho statku se může uskutečňovat jedině za cenu omezování výroby druhého statku.
● snaha maximalizovat výsledek vynakládání výrobních faktorů
● snaha využívat co nejúčinněji použitelné výrobní faktory
Zdroje a výsledky jsou v ekonomickém smyslu vzácné.
Využívání výrobních zdrojů je provázeno řadou zákonitostí. Dvě z nich tvoří východiska ekonomie, ty si objasníme:
➢ Omezenost zdrojů nutí k rozhodování, jaké množství výrobních faktorů a na jaké činnosti bude vyčleněno. Platí, že při stejném množství výrobních faktorů se vytváří různá množství rozdílných statků a služeb.
Hranice výrobních možností – množina maximálních výstupů ekonomiky – předpoklady – je-li dáno množství a kvalita výrobních faktorů, kterými společnost disponuje a jsou-li dány způsoby (technologie), pak existuje hranice výstupů, kterou není možno za daných podmínek překonat.
Př.: země provádí volbu mezi dvěma druhy statků, např. potravinami (statek x) a oděvy (statek y). Jsou dvě krajní možnosti, kdy zdroje budou určeny pro výrobu jediného statku (tzn. potraviny nebo oděvy). V těchto případech je výstupem jediný druh produkce, ostatní možnosti představují volbu, jejímž výsledkem je produkt tvořený jak potravinami, tak oděvy. Přitom platí, že rozšiřování výroby jednoho statku se může uskutečňovat jedině za cenu omezování výroby druhého statku.
V tabulce jsou výstupy uváděny ...
V tabulce jsou výstupy uváděny v jednotkách (oděvy – stovky, potraviny – tuny). Hranice výrobních možností je vyjádřena křivkou procházející body A, B, C, D, E a F. Zobrazuje všechny maximálně dostupné kombinace produkce uvedených statků.
Bod L – nedostupné kombinace.
Body S, V – výrobní faktory nejsou využívány efektivně.
Dosahuje-li ekonomika výkonu na hranici výrobních možností, dosahuje výrobní efektivnosti = společnost nemůže zvýšit výstup jednoho statku, aniž by snížila výstup jiného statku. Výkon pod hranicí = neefektivnost. A to bez ohledu na skutečnost, zda snížený výstup je důsledkem existence nevyužívaných zdrojů nebo skutečnost, že výroba není uskutečňována efektivně.
• Efektivnost vyjadřuje, že společnost nemá možnost (při daném množství a kvalitě výrobních faktorů) zvýšit produkci jednoho statku, aniž by současně nebyla nucena omezit produkci jiného statku.
• Křivka vyjadřuje i jinou skutečnost – alternativní náklady = náklady obětované příležitosti (v pozadí rozhodovacích procesů subjektů) – při rozhodování je základem porovnání prospěchu (užitku) a s obětí (nákladem, ztrátou), které volba přinese.
Bod L – nedostupné kombinace.
Body S, V – výrobní faktory nejsou využívány efektivně.
Dosahuje-li ekonomika výkonu na hranici výrobních možností, dosahuje výrobní efektivnosti = společnost nemůže zvýšit výstup jednoho statku, aniž by snížila výstup jiného statku. Výkon pod hranicí = neefektivnost. A to bez ohledu na skutečnost, zda snížený výstup je důsledkem existence nevyužívaných zdrojů nebo skutečnost, že výroba není uskutečňována efektivně.
• Efektivnost vyjadřuje, že společnost nemá možnost (při daném množství a kvalitě výrobních faktorů) zvýšit produkci jednoho statku, aniž by současně nebyla nucena omezit produkci jiného statku.
• Křivka vyjadřuje i jinou skutečnost – alternativní náklady = náklady obětované příležitosti (v pozadí rozhodovacích procesů subjektů) – při rozhodování je základem porovnání prospěchu (užitku) a s obětí (nákladem, ztrátou), které volba přinese.
1.2 Směna a peníze ve vzájemné souvislosti
Dělba práce je podnětem směny a rozvoj směny působí jako mocný stimul pro další prohlubování dělby práce. Člověk jako výrobce se stále více specializuje, ale sám je i spotřebitelem, pro kterého je charakteristické, že se stále rozevírá škála jeho požadavků na spotřebu (řešitelné pouze směnou). Subjekt může vystupovat ve směně, je-li vlastníkem toho, co nabízí.
Vývoj směny:
Barter – přímá výměna výrobku za výrobek – výchozí forma. Impulsem pro vznik univerzálního směnného prostředku. Tím se stala nejdříve některá vybraná zboží (látky atd.) - zbožové (komoditní) peníze.
Peněžní směna – směna prostřednictvím peněz se stala faktorem stimulujícím rozvoj směny a výroby (peníze jsou produktem rozvoje směny).
Zboží se směňuje v určitých kvantitativních poměrech (směnných hodnotách). Směna předpokládá oboustranný zájem. (Když chtěl vlastník zboží A získat zboží B, za předpokladu přímé výměny, musel by vlastník zboží B chtít zboží A) - což nebylo vždy možné→ zprostředkovaná směna (vlastník zboží B je ochoten směnit pouze za zboží C a proto vlastník zboží A musí nalézt takového vlastníka zboží C, který je ochoten směňovat za A).
Vývoj směny:
Barter – přímá výměna výrobku za výrobek – výchozí forma. Impulsem pro vznik univerzálního směnného prostředku. Tím se stala nejdříve některá vybraná zboží (látky atd.) - zbožové (komoditní) peníze.
Peněžní směna – směna prostřednictvím peněz se stala faktorem stimulujícím rozvoj směny a výroby (peníze jsou produktem rozvoje směny).
Zboží se směňuje v určitých kvantitativních poměrech (směnných hodnotách). Směna předpokládá oboustranný zájem. (Když chtěl vlastník zboží A získat zboží B, za předpokladu přímé výměny, musel by vlastník zboží B chtít zboží A) - což nebylo vždy možné→ zprostředkovaná směna (vlastník zboží B je ochoten směnit pouze za zboží C a proto vlastník zboží A musí nalézt takového vlastníka zboží C, který je ochoten směňovat za A).
Vlastnosti transakčního prostředku:
● Dělitelnost – čaj, sůl, ale ne např. dobytek (jen v kusech)
● Trvanlivost – stálost proti přírodním vlivům
● Stejnorodost – doplňuje dělitelnost
● Velká hodnota (velká kupní síla) – umožňující, aby ve směně mohlo vystupovat poměrně malé množství.
Požadované vlastnosti požadovalo mezi směňovanými druhy zboží nejlépe zlato a stříbro (drahé kovy)→ posun ke zlatým penězům (monetizace zlata). Ve 20. století proběhl a byl dovršen proces demonetizace zlata (nahrazování zlata v oběhu papírovými penězi, které se postupně plně oddělily od svých zlatých obsahů).
Funkce peněz:
● Prostředek směny (transakční) – vedle oběživa (mince, bankovky), mají význam i depozitní peníze (peníze na účtech). S rozvojem bankovní soustavy roste podíl bezhotovostního placení.
● Míra hodnot – k oceňování statků a služeb (dávají jim cenu) = jejich peněžní vyjádření. Tím se dají vzájemně srovnávat.
● Uchovatel hodnot – předpokladem je uchování kupní síly do budoucna. Tuto schopnost mají i jiné statky (nemovitosti, umělecké předměty aj.).
● Trvanlivost – stálost proti přírodním vlivům
● Stejnorodost – doplňuje dělitelnost
● Velká hodnota (velká kupní síla) – umožňující, aby ve směně mohlo vystupovat poměrně malé množství.
Požadované vlastnosti požadovalo mezi směňovanými druhy zboží nejlépe zlato a stříbro (drahé kovy)→ posun ke zlatým penězům (monetizace zlata). Ve 20. století proběhl a byl dovršen proces demonetizace zlata (nahrazování zlata v oběhu papírovými penězi, které se postupně plně oddělily od svých zlatých obsahů).
Funkce peněz:
● Prostředek směny (transakční) – vedle oběživa (mince, bankovky), mají význam i depozitní peníze (peníze na účtech). S rozvojem bankovní soustavy roste podíl bezhotovostního placení.
● Míra hodnot – k oceňování statků a služeb (dávají jim cenu) = jejich peněžní vyjádření. Tím se dají vzájemně srovnávat.
● Uchovatel hodnot – předpokladem je uchování kupní síly do budoucna. Tuto schopnost mají i jiné statky (nemovitosti, umělecké předměty aj.).
3) Kapitál (K)
3) Kapitál (K) – výrobní faktor, který je sám výsledkem předchozí tvorby. Kapitálové statky neslouží konečné spotřebě, ale vstupují do výrobní spotřeby (stroje, nástroje, výrobní zařízení).
Výrobní faktory jsou v omezeném množství, budeme je považovat za vzácné. Výrobní faktory mají své vlastníky, ti je prodávají těm, kteří pomocí nich vytváří statky. Použití výrobního faktoru přináší výnos – důchodu – mzda (práce), renta (půda), zisk či úrok (kapitál). Tyto důchody se utváří na trzích výrobních faktorů.
Přímé rozdělování – předpokládá, že to, co bylo vytvořeno je přímo přiděleno jednotlivým subjektům tak, že mohou uspokojovat potřeby. Co získá v rozdělování také spotřebuje.
Směna – subjekty jsou nuceni proměnit to, co v rozdělování získají, v takové statky, které budou spotřebovávat. V rozdělování získají peněžní důchod, za který ve směně nakupují statky. Základem směny je existence dělby práce a soukromého vlastnictví (možnost svobodného disponování se statkem.
Hospodářství založené na směně, se označuje jako směnné neboli tržní hospodářství. Pokud je základem přímé rozdělování, hovoříme o hospodářství naturálním.
Výrobní faktory jsou v omezeném množství, budeme je považovat za vzácné. Výrobní faktory mají své vlastníky, ti je prodávají těm, kteří pomocí nich vytváří statky. Použití výrobního faktoru přináší výnos – důchodu – mzda (práce), renta (půda), zisk či úrok (kapitál). Tyto důchody se utváří na trzích výrobních faktorů.
Přímé rozdělování – předpokládá, že to, co bylo vytvořeno je přímo přiděleno jednotlivým subjektům tak, že mohou uspokojovat potřeby. Co získá v rozdělování také spotřebuje.
Směna – subjekty jsou nuceni proměnit to, co v rozdělování získají, v takové statky, které budou spotřebovávat. V rozdělování získají peněžní důchod, za který ve směně nakupují statky. Základem směny je existence dělby práce a soukromého vlastnictví (možnost svobodného disponování se statkem.
Hospodářství založené na směně, se označuje jako směnné neboli tržní hospodářství. Pokud je základem přímé rozdělování, hovoříme o hospodářství naturálním.
Vztah potřeb a spotřeby je provázen ...
Vztah potřeb a spotřeby je provázen nejrůznějšími omezeními (vzácnost statků, peněžní omezení). Důsledkem je nesoulad mezi potřebami a spotřebou, který nutí ekonomické subjekty k racionálnímu chování. (neuspokojení všech potřeb).
Ekonomické statky jsou výsledkem hospodářské činnosti (výroby) a jejich vznik předpokládá využití zdrojů (výrobních faktorů).
Výrobní faktory:
1) Půda (P) – produktem přírody, využívaná v zemědělské výrobě, stavebnictví→ zvyšuje se poptávka→ roste vzácnost. Nemyslí se jí pouze půda k zemědělské výrobě, ale veškeré přírodní zdroje.
2) Práce (L) – především lidská činnost (účelná, cílevědomá). Vede k uspokojení potřeb. Schopnost pracovat = pracovní síla. Práce má určitou úroveň složitosti, proto je potřebná kvalifikace (ovlivňuje cenu). Množství práce je limitováno počtem práceschopných osob ochotných pracovat, délkou pracovní doby a intenzitou práce.
Ekonomické statky jsou výsledkem hospodářské činnosti (výroby) a jejich vznik předpokládá využití zdrojů (výrobních faktorů).
Výrobní faktory:
1) Půda (P) – produktem přírody, využívaná v zemědělské výrobě, stavebnictví→ zvyšuje se poptávka→ roste vzácnost. Nemyslí se jí pouze půda k zemědělské výrobě, ale veškeré přírodní zdroje.
2) Práce (L) – především lidská činnost (účelná, cílevědomá). Vede k uspokojení potřeb. Schopnost pracovat = pracovní síla. Práce má určitou úroveň složitosti, proto je potřebná kvalifikace (ovlivňuje cenu). Množství práce je limitováno počtem práceschopných osob ochotných pracovat, délkou pracovní doby a intenzitou práce.
Intenzita práce
Intenzita práce – množství práce vynaložené za určitou časovou jednotku. S jejím růstem se zvyšuje pracovní výkon a tím i vyrobená produkce.
Produktivita práce – ta zase vyjadřuje účinnost vynaložené práce. Produktivita roste, jestliže stejným množstvím práce je výrobce schopen vyprodukovat větší množství práce. Opírá se především o zdokonalování strojů, výrobních zařízení, výrobních zařízení, technologií.
Dělba práce – průvodní jevem vynakládání práce, ovlivňuje produktivitu a výrobu vůbec. I pokud člověk vykonává práci izolovaně, je to v rámci společnosti. K uspokojení potřeb využívá statky vyrobené i jinými výrobci, stejně tak i jeho vyrobené statky spotřebovávají druzí. Je to specializace účastníků výroby na jednotlivé pracovní operace. Produkce je zpravidla výsledkem součinnosti mnoha výrobců.
Přirozená forma dělby práce – pracovní činnost se dělila mezi muže a ženy, staré a mladé. Už tehdy se projevovala vyšší produktivita (silní lovili). Významnými mezníky se staly procesy společenské dělby práce. V první došlo k oddělení pastevectví od zemědělství a ve druhé se vydělilo řemeslo. Rozvoj výrob pak vyústil i do osamostatnění obchodu jako činnosti. Postupem času došlo k rozvoji dělby práce podle pracovních operací. Dělba práce tyto operace osamostatňuje a specializace výrobce na určitou operaci výrazně zvyšuje jeho produktivnost. Současně prohlubuje vzájemnou závislost výrobců – KOOPERACE. Kooperace i dělba práce mají mezinárodní rozměr.
Článek podporuje:
plastové ohebné hadice pro chladící kapaliny
Produktivita práce – ta zase vyjadřuje účinnost vynaložené práce. Produktivita roste, jestliže stejným množstvím práce je výrobce schopen vyprodukovat větší množství práce. Opírá se především o zdokonalování strojů, výrobních zařízení, výrobních zařízení, technologií.
Dělba práce – průvodní jevem vynakládání práce, ovlivňuje produktivitu a výrobu vůbec. I pokud člověk vykonává práci izolovaně, je to v rámci společnosti. K uspokojení potřeb využívá statky vyrobené i jinými výrobci, stejně tak i jeho vyrobené statky spotřebovávají druzí. Je to specializace účastníků výroby na jednotlivé pracovní operace. Produkce je zpravidla výsledkem součinnosti mnoha výrobců.
Přirozená forma dělby práce – pracovní činnost se dělila mezi muže a ženy, staré a mladé. Už tehdy se projevovala vyšší produktivita (silní lovili). Významnými mezníky se staly procesy společenské dělby práce. V první došlo k oddělení pastevectví od zemědělství a ve druhé se vydělilo řemeslo. Rozvoj výrob pak vyústil i do osamostatnění obchodu jako činnosti. Postupem času došlo k rozvoji dělby práce podle pracovních operací. Dělba práce tyto operace osamostatňuje a specializace výrobce na určitou operaci výrazně zvyšuje jeho produktivnost. Současně prohlubuje vzájemnou závislost výrobců – KOOPERACE. Kooperace i dělba práce mají mezinárodní rozměr.
Článek podporuje:
plastové ohebné hadice pro chladící kapaliny
1. Základní pojmy a souvislosti ekonomie
1.1 Základní pojmy
potřeba – pocit, že se něčeho nedostává, odstranění spotřebou. Stále se rozšiřují.
statek – slouží k uspokojení potřeb, nejsou dostatečně dostupné
volné statky – statky volně dostupné z přírody – s vývojem společnosti jejich množství klesá.
Potřeby se dělí různě podle naléhavosti (urgentnosti) - naléhavost potřeby – potřeba je pocit subjektivní, různě se mění.
ekonomické potřeby – jsou uspokojovány spotřebou statků a služeb, které jsou produktem hospodářské činnosti → ekonomické statky
neekonomické potřeby – jsou uspokojovány jinak (např. potřeba vystoupit na vrchol hory).
Výroba a potřeby se vzájemně ovlivňují a podmiňují. Od struktury potřeb se odvíjí struktura produkce a tedy i výroby. Proto se nyní moderní marketing orientuje na „formování“ trhu, jehož součástí je reklama orientovaná na vyvolávání potřeb.
potřeba – pocit, že se něčeho nedostává, odstranění spotřebou. Stále se rozšiřují.
statek – slouží k uspokojení potřeb, nejsou dostatečně dostupné
volné statky – statky volně dostupné z přírody – s vývojem společnosti jejich množství klesá.
Potřeby se dělí různě podle naléhavosti (urgentnosti) - naléhavost potřeby – potřeba je pocit subjektivní, různě se mění.
ekonomické potřeby – jsou uspokojovány spotřebou statků a služeb, které jsou produktem hospodářské činnosti → ekonomické statky
neekonomické potřeby – jsou uspokojovány jinak (např. potřeba vystoupit na vrchol hory).
Výroba a potřeby se vzájemně ovlivňují a podmiňují. Od struktury potřeb se odvíjí struktura produkce a tedy i výroby. Proto se nyní moderní marketing orientuje na „formování“ trhu, jehož součástí je reklama orientovaná na vyvolávání potřeb.
- profesor srovnávacích ek. teorií ...
- profesor srovnávacích ek. teorií na univerzitě v Basileji
- poradcem prezidenta V. Havla
- přínos:
- poznatky o dysfunkcích systému centrálních plánování (žádoucí změny, ředitel ek. ústavu)
- získávání občanů pro změny (burcoval a posílil krit. postoje)
- probojování reformních návrhů
- JOSEF GOLDMAN
- KURT ROZSYPAL
80. léta = předreformní
- L. MLČOCH
- V. KOMÁREK
90. léta = reformní
- ŠEVČÍK
- VÁCLAV KLAUS
- PETR MACH – poradce prezidenta, ředitel centra pro ekonomiku
- poradcem prezidenta V. Havla
- přínos:
- poznatky o dysfunkcích systému centrálních plánování (žádoucí změny, ředitel ek. ústavu)
- získávání občanů pro změny (burcoval a posílil krit. postoje)
- probojování reformních návrhů
- JOSEF GOLDMAN
- KURT ROZSYPAL
80. léta = předreformní
- L. MLČOCH
- V. KOMÁREK
90. léta = reformní
- ŠEVČÍK
- VÁCLAV KLAUS
- PETR MACH – poradce prezidenta, ředitel centra pro ekonomiku
- mezinárodní ohlas na poli ekonomické ...
- mezinárodní ohlas na poli ekonomické teorie vzbudily zejména Goldmannovy úvahy o hospodářském cyklu za socialismu. Do této doby patřilo ke standardnímu obsahu učebních textů, že plánovitost umožňuje socialistickému hospodářství vyhnout se hospodářskému cyklu. G. ale na statistickém materiálu dokázal, že tendence k cyklickému vývoji není cizí ani socialistickým ekonomikám.
- většina ekonomických geodetů ztratila možnost pracovat ve svém oboru.
- OTTA ŠIK (1919 v Plzni – 2004)
- stud. maliřství v Praze, 1914 -1945 vězněn v koncentračním táboře
- 1947 vysoká škola politická a sociální, 1949 vystudoval školu KSČ
- 1951 – 1962 přednášel a pak profesor na vysoké škole stranické při KSČ
- od 60. let je snaha o zřízený racionalistický trh (vliv polských ekonomů Kalckého a Laskáno)
- připravoval hosp. zázrak
- zbaven fce, vyloučen z komunistické strany =› ztratil naše občanství
- osobnost pražského jara
- 1968 emigroval do Švýcarska
- autor ekonomické české reformy do 60. let (chtěl spojit soc. plánované hosp. a tržní ekonomiku)
- většina ekonomických geodetů ztratila možnost pracovat ve svém oboru.
- OTTA ŠIK (1919 v Plzni – 2004)
- stud. maliřství v Praze, 1914 -1945 vězněn v koncentračním táboře
- 1947 vysoká škola politická a sociální, 1949 vystudoval školu KSČ
- 1951 – 1962 přednášel a pak profesor na vysoké škole stranické při KSČ
- od 60. let je snaha o zřízený racionalistický trh (vliv polských ekonomů Kalckého a Laskáno)
- připravoval hosp. zázrak
- zbaven fce, vyloučen z komunistické strany =› ztratil naše občanství
- osobnost pražského jara
- 1968 emigroval do Švýcarska
- autor ekonomické české reformy do 60. let (chtěl spojit soc. plánované hosp. a tržní ekonomiku)
- po únoru 1948 se komunistické představy ...
- po únoru 1948 se komunistické představy stávají skutečností. Nejtragičtější období představuje první polovina 50. let, kdy kafkovský stroj vykonstruovaných procesů stravuje bez ohledu na levicovost nebo pravicovost naprostou většinu významnějších ekonomů.
- v druhé pol. 50. let se před ekonomy i politiky objevil delikátní problém nevhodnosti sovětského hospodářského modelu v podmínkách Československa. Tyto skutečnosti vyvrcholily pokusem o první československou hospodářskou reformu.
- reformní doba – 60. leta
- přispěly k reformnímu ovzduší i některé snahy o hospodářské změny v „chruščevovksém“ SSSR. Projevy vlivu je možno hledat ve stále výraznějším odmítání tuhého ekonomického centralismu. Objevil se požadavek decentralizace ekonomických pravomocí – zvětšení rozhodovacího prostoru podniků na úkor plánovacího centra. Začínalo se o řízeném socialistickém trhu
- na počátku 60. let se stal ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV Ota Šik.Pod jeho vedením se tvůrčí potenciál českých akademických ekonomů posunuje ke skutečné teorii.
- jedním z klíčových momentů teoretického vývoje 60. let byla diskuse K otázkám řízení národního hospodářství publikovaná na stránkách časopisu Politická ekonomie.
- v druhé pol. 50. let se před ekonomy i politiky objevil delikátní problém nevhodnosti sovětského hospodářského modelu v podmínkách Československa. Tyto skutečnosti vyvrcholily pokusem o první československou hospodářskou reformu.
- reformní doba – 60. leta
- přispěly k reformnímu ovzduší i některé snahy o hospodářské změny v „chruščevovksém“ SSSR. Projevy vlivu je možno hledat ve stále výraznějším odmítání tuhého ekonomického centralismu. Objevil se požadavek decentralizace ekonomických pravomocí – zvětšení rozhodovacího prostoru podniků na úkor plánovacího centra. Začínalo se o řízeném socialistickém trhu
- na počátku 60. let se stal ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV Ota Šik.Pod jeho vedením se tvůrčí potenciál českých akademických ekonomů posunuje ke skutečné teorii.
- jedním z klíčových momentů teoretického vývoje 60. let byla diskuse K otázkám řízení národního hospodářství publikovaná na stránkách časopisu Politická ekonomie.
Ekonomické myšlení 40. – 90. let
- pronikání směrů (marxismus, komunismus)
- 40. – 60. léta - posun doleva =› zkušenost z hosp. krize, ovlivněn liberálními směry, =› státní zásahy, které měly vynést am. hosp. z krize
- v období okupace byla jakákoli ekonomická diskuse utlumena a o to bouřlivěji se rozvíjí v krátkém období od konce války do února 1948. Základní myšlenkové proudy jsou však výrazně posunuty směrem doleva. Je tomu tak ze dvou důvodu. Prvním je zkušenost hospodářské deprese 30. let, která otřásla vírou v ekonomický liberalismus. Druhou zkušeností jsou státní zásahy vyvádějící z krize americké hospodářství.
- v r. 1945 – kapitalismus jako hospodářský a společenský systém zklamal, přežil se a měl by být vystřídán efektivnějším a humánnějším typem společnosti. Socialismus byl obecně pokládán za systém velice dynamický.
- úloha plánování byla všeobecně uznávána. V říjnu 1946 byla Národním shromážděním přijata dvouletka. V rámci plánu obnovy válkou zničeného hospodářství se řešily konkrétní cíle. Podniky měly poměrně velkou svobodu. S tím ovšem nebyli spokojeni komunisté. Jejich cílem bylo přímé řízení podniků státem podle sovětského vzoru.
- 40. – 60. léta - posun doleva =› zkušenost z hosp. krize, ovlivněn liberálními směry, =› státní zásahy, které měly vynést am. hosp. z krize
- v období okupace byla jakákoli ekonomická diskuse utlumena a o to bouřlivěji se rozvíjí v krátkém období od konce války do února 1948. Základní myšlenkové proudy jsou však výrazně posunuty směrem doleva. Je tomu tak ze dvou důvodu. Prvním je zkušenost hospodářské deprese 30. let, která otřásla vírou v ekonomický liberalismus. Druhou zkušeností jsou státní zásahy vyvádějící z krize americké hospodářství.
- v r. 1945 – kapitalismus jako hospodářský a společenský systém zklamal, přežil se a měl by být vystřídán efektivnějším a humánnějším typem společnosti. Socialismus byl obecně pokládán za systém velice dynamický.
- úloha plánování byla všeobecně uznávána. V říjnu 1946 byla Národním shromážděním přijata dvouletka. V rámci plánu obnovy válkou zničeného hospodářství se řešily konkrétní cíle. Podniky měly poměrně velkou svobodu. S tím ovšem nebyli spokojeni komunisté. Jejich cílem bylo přímé řízení podniků státem podle sovětského vzoru.
- Národohospodářské teorie, ...
- Národohospodářské teorie, Národohospodářská politika a Finanční věda – tři svazky univerzitních přednášek
- přínos:
- v učení završil a stabilizovat vývoj a tvorbu č. terminologie =› teorie a politika
- obrátil vědeckou pozornost k metodologii (jako 1. Čech)
- navázal na ekonomickou problematiku vývoje čes. společnosti a formuloval úkoly pro další vývoj
- zasloužil se o rozvoj obchodu, pojišťovnictví, průmyslu, živnostnictví, odborného školství…
- zastánce hospodářské liberalizace
- JOSEF KAJZL (1853 - 1901)
- právník, státovědec, národohospodář, prošel třemi uskupeními
- vykonával fci říšského ministra financí
- výklad hospodářské hodnoty – hodnota byla význam, nebo důležitost jakou přisuzuje člověk jakémukoliv statku (vliv RŠ)
- pro utváření rovnovážné ceny je rozhodující trh – vždy jde o cenu tržní (je vodítkem pro všechny, co na trhu představují)
- výklad peněz – statek, který plní 2 fce D a L – míra hodnot,prostředek směny, ale i uchovatelé hodnot
- přínos:
- v učení završil a stabilizovat vývoj a tvorbu č. terminologie =› teorie a politika
- obrátil vědeckou pozornost k metodologii (jako 1. Čech)
- navázal na ekonomickou problematiku vývoje čes. společnosti a formuloval úkoly pro další vývoj
- zasloužil se o rozvoj obchodu, pojišťovnictví, průmyslu, živnostnictví, odborného školství…
- zastánce hospodářské liberalizace
- JOSEF KAJZL (1853 - 1901)
- právník, státovědec, národohospodář, prošel třemi uskupeními
- vykonával fci říšského ministra financí
- výklad hospodářské hodnoty – hodnota byla význam, nebo důležitost jakou přisuzuje člověk jakémukoliv statku (vliv RŠ)
- pro utváření rovnovážné ceny je rozhodující trh – vždy jde o cenu tržní (je vodítkem pro všechny, co na trhu představují)
- výklad peněz – statek, který plní 2 fce D a L – míra hodnot,prostředek směny, ale i uchovatelé hodnot
- JOSEF GRUBER (1865 – 1925)
- 14. úředník pražské obchodní komory
- 1900 – 1918 předseda české společnosti národohospodářské
- s Horáčkem vydal a utřídil spisy Grafa
- hájil zásady liberalismu
- gen. jednatel národohospodářského ústavu české akademie věd
- profesor práv + technické fakulty, stoupenec st. soc. politiky
- CYRIL HORÁČEK
- Ekonom 1. republiky
- ALOIS RAŠÍN (1867 – 1923)
- Národní hospodářství
- Československý ministr financí, fin. plán =› převedení tehdejší měny na českou měnu
- vliv RŠ v pojetí hodnoty, ceny, úroku, kapitálu
- hodnota a ceny – vychází z RŠ, hodnocení určitých statků provádí jedině na základě užitku
- úrok a kapitál – převzal od RŠ – úrok je
- metalista – v penězích bez vlastní hodnoty, založených jen na důvěře obyvatelstva, spatřoval příčiny značného kolísání jejich hodnoty
- provedl měnovou odluku (kolkování peněz)
- provedl deflační politiku, omezení rozpočtových výdajů
- 1900 – 1918 předseda české společnosti národohospodářské
- s Horáčkem vydal a utřídil spisy Grafa
- hájil zásady liberalismu
- gen. jednatel národohospodářského ústavu české akademie věd
- profesor práv + technické fakulty, stoupenec st. soc. politiky
- CYRIL HORÁČEK
- Ekonom 1. republiky
- ALOIS RAŠÍN (1867 – 1923)
- Národní hospodářství
- Československý ministr financí, fin. plán =› převedení tehdejší měny na českou měnu
- vliv RŠ v pojetí hodnoty, ceny, úroku, kapitálu
- hodnota a ceny – vychází z RŠ, hodnocení určitých statků provádí jedině na základě užitku
- úrok a kapitál – převzal od RŠ – úrok je
- metalista – v penězích bez vlastní hodnoty, založených jen na důvěře obyvatelstva, spatřoval příčiny značného kolísání jejich hodnoty
- provedl měnovou odluku (kolkování peněz)
- provedl deflační politiku, omezení rozpočtových výdajů
- KAREL ENGLISH(1880 – 1961)
- zakladatel a 1. rektor Masarykovy univerzity
- studoval na pražské univerzitě práva, navštěvoval přednášky Bráfa
- několikrát ministr financí
- tvůrce hospodářské teorie – zakládá na myšlence, že chápání jevů v ek. je vědecky uspokojivé jen tehdy, pokud je primárně sledována účelovost, záměr, cíle a prostředky jednání ekonomických subjektů
- na rozdíl od Rašína – nominalistické pojetí peněz – účelový vztah peněz k hospodář. subj.
- 2 typy hospodářských soustav
- individualistická
- solidaristická
- JOSEF MACEK
- patří do keynesiánství
- Bráfův žák, na práv. un., ovlivněn RŠ
- hodnota subjektivní veličina
- nominalista, byl proti dogmatu vyrovnávaného rozpočtu, jeho pokračovatelé: Malwald, Nebesář
- studoval na pražské univerzitě práva, navštěvoval přednášky Bráfa
- několikrát ministr financí
- tvůrce hospodářské teorie – zakládá na myšlence, že chápání jevů v ek. je vědecky uspokojivé jen tehdy, pokud je primárně sledována účelovost, záměr, cíle a prostředky jednání ekonomických subjektů
- na rozdíl od Rašína – nominalistické pojetí peněz – účelový vztah peněz k hospodář. subj.
- 2 typy hospodářských soustav
- individualistická
- solidaristická
- JOSEF MACEK
- patří do keynesiánství
- Bráfův žák, na práv. un., ovlivněn RŠ
- hodnota subjektivní veličina
- nominalista, byl proti dogmatu vyrovnávaného rozpočtu, jeho pokračovatelé: Malwald, Nebesář
- FRANTIŠEK CYRIL KAMPELÍK
- budovatel venkova, iniciátor lidového peněžnictví – tvůrce kampeliček
- byl to publicista, který reagoval na problémy, které vznikly
- ANTONÍN JONÁK (1820 – 1899)
- vliv Bastiata
- FRANTIŠEK LADISLAV RIEGER (1818 – 1903)
- Vliv Bastiata
- jeden z největších představitelů ek. u nás, vystudoval práva na pražské univerzitě
- s F. Palackým se v r. 1848 dostal do politického povědomí, neměl ekonomické vzdělání
- s K. H. Borovským – české ekonomické pojmosloví
- O statcích a pracích nehmotných a jejich vyznání i postavení v národním hospodářství
První čeští národohospodáři – zakladatelská generace
- přednášeli česky na pražské univerzitě
- ekonomie první republiky
- oddělení české měny od rakouské
- deflační politika měla udržet pevný kurz české koruny a zvýšit její kupní sílu
- podvázání ekonomického růstu
- byl to publicista, který reagoval na problémy, které vznikly
- ANTONÍN JONÁK (1820 – 1899)
- vliv Bastiata
- FRANTIŠEK LADISLAV RIEGER (1818 – 1903)
- Vliv Bastiata
- jeden z největších představitelů ek. u nás, vystudoval práva na pražské univerzitě
- s F. Palackým se v r. 1848 dostal do politického povědomí, neměl ekonomické vzdělání
- s K. H. Borovským – české ekonomické pojmosloví
- O statcích a pracích nehmotných a jejich vyznání i postavení v národním hospodářství
První čeští národohospodáři – zakladatelská generace
- přednášeli česky na pražské univerzitě
- ekonomie první republiky
- oddělení české měny od rakouské
- deflační politika měla udržet pevný kurz české koruny a zvýšit její kupní sílu
- podvázání ekonomického růstu
- po úspěšném ekonomickém vývoji 20. let, ...
- po úspěšném ekonomickém vývoji 20. let, přichází do Československé republiky hospodářská krize jako odraz světové deprese
- jako tvůrce české měny a autor prvních významných hospodářských cílů vystupuje Alois Rašín. Nevytvořil univerzitní teoretický směr, ale formuloval hospodářskou politiku, která kombinovala měnovou restrikci s dalšími zásahy
- umírněná levice se soustřeďuje kolem teoretika sociální demokracie Josefa Macka (někdy nazváni čeští keynesiánci) – měla sympatie k družstevnímu socialismua k principům „samosprávy práce“
- k českým keynesiáncům je přiřazován Jaroslav Nebesák, který společně s Mackem prosazoval aktivizaci politiky centrální banky v protikrizovém programu
- ALBERT BRÁF (1859 – 1912)
- nejvýznamnější český národohospodář, přednášel národní hospodářství česky
- 1882 – rozdělení pražské univerzity na českou a německou – přednášky česky
- dílo eklektického charakteru – přístup, který nestaví na vlastním novém přínosu ani nenavazuje jen na jeden vyhraněný myšlenkový podnět – vybírá si to, co mu vyhovuje z různých předloh
- několikrát vyzván, aby napadl učebnice ekonomie
- jako tvůrce české měny a autor prvních významných hospodářských cílů vystupuje Alois Rašín. Nevytvořil univerzitní teoretický směr, ale formuloval hospodářskou politiku, která kombinovala měnovou restrikci s dalšími zásahy
- umírněná levice se soustřeďuje kolem teoretika sociální demokracie Josefa Macka (někdy nazváni čeští keynesiánci) – měla sympatie k družstevnímu socialismua k principům „samosprávy práce“
- k českým keynesiáncům je přiřazován Jaroslav Nebesák, který společně s Mackem prosazoval aktivizaci politiky centrální banky v protikrizovém programu
- ALBERT BRÁF (1859 – 1912)
- nejvýznamnější český národohospodář, přednášel národní hospodářství česky
- 1882 – rozdělení pražské univerzity na českou a německou – přednášky česky
- dílo eklektického charakteru – přístup, který nestaví na vlastním novém přínosu ani nenavazuje jen na jeden vyhraněný myšlenkový podnět – vybírá si to, co mu vyhovuje z různých předloh
- několikrát vyzván, aby napadl učebnice ekonomie
- narodil sed v Mikulově v židovské ...
- narodil sed v Mikulově v židovské rodině, studoval gymnázium
- 1749 – 1754 se dává na vojenskou dráhu =› jako desátník odchází
- studuje práva a biblickou hebrejštinu
- 1763 začíná působit jako profesor politických věd na Vídeňské univerzitě
- stal se 2x rektorem (1810 fce prezidenta rakouské akademie věd)
- dílo:
- Zásady policejní, obchodní a finanční vědy
- rozdělil vědu politickou na vědu – policejní, obchodní a finanční
- tato kniha se stala 1 knihu, ze které se vyučovalo národní hospodářské ekonomie
- hlavní studijní materiál pro profesory i posluchače finanční hosp. v Praze na univerzitě
- spíše popis tehdejší praxe než teoretické zamyšlení
- systematizace kam. vědy – východisko pro růst politických věd – podpora růstu počtu obyvatel – přišli na to, že nejlepší rekruti jsou z vesnice (zemědělci) =› podpora zemědělství
- věda obchodní – potřeba pro obyv. zajistit obživu
- věda finanční – úzce spojena se zdaněním
- věda policejní – předmětem byl výkon soudní pravomoci a vnitřní správa – zaměření na vnitřní bezpečnost
- 1749 – 1754 se dává na vojenskou dráhu =› jako desátník odchází
- studuje práva a biblickou hebrejštinu
- 1763 začíná působit jako profesor politických věd na Vídeňské univerzitě
- stal se 2x rektorem (1810 fce prezidenta rakouské akademie věd)
- dílo:
- Zásady policejní, obchodní a finanční vědy
- rozdělil vědu politickou na vědu – policejní, obchodní a finanční
- tato kniha se stala 1 knihu, ze které se vyučovalo národní hospodářské ekonomie
- hlavní studijní materiál pro profesory i posluchače finanční hosp. v Praze na univerzitě
- spíše popis tehdejší praxe než teoretické zamyšlení
- systematizace kam. vědy – východisko pro růst politických věd – podpora růstu počtu obyvatel – přišli na to, že nejlepší rekruti jsou z vesnice (zemědělci) =› podpora zemědělství
- věda obchodní – potřeba pro obyv. zajistit obživu
- věda finanční – úzce spojena se zdaněním
- věda policejní – předmětem byl výkon soudní pravomoci a vnitřní správa – zaměření na vnitřní bezpečnost
- dílo:
- Průvodce obchodní vědou
- Příručka vnitřní státní správy
- usiloval o odstranění mučení
- JOSEPH IGNÁC BUTSCHEK (1741 – 1821)
- 1. český profesor přednášející česky na pražské univerzitě, který vycházel ze Sonnenfelsovy učebnice
- studijní filozofií v Olomouci, vědy na Vídeňské univerzitě 1768 (1784) se stal profesorem
- zastánce kameralismu, patrný vliv i fyziokratů (ne státní zásahy)
- FRANTIŠEK LADISLAV CHLEBORÁD (1839 – 1911)
- první makroekonomický pohled na uspořádání hospodářství poměrů ve společnosti, první český průkopník dělnického družstevnictví
- Soustava národního hospodářství politického
- je zde vysvětlena historie hospod. vývoje od středověku až po jeho současnost
- vycházelo z popisu anglické klasické ekonomie, byl zde i vliv německé historické školy, odmítal politické organizování dělnictva
- uvedeny 1839 – 1911
- O politice průmyslu, zemědělství, obchodu a dopravě
- vystudoval gymnázium, poté práva v Praze
- názory jednotlivých národohospodářských škol
- patří k Bastiatovým zastáncům
- zaměřuje se na dělnictvo (pomoc chudým)
- Příručka vnitřní státní správy
- usiloval o odstranění mučení
- JOSEPH IGNÁC BUTSCHEK (1741 – 1821)
- 1. český profesor přednášející česky na pražské univerzitě, který vycházel ze Sonnenfelsovy učebnice
- studijní filozofií v Olomouci, vědy na Vídeňské univerzitě 1768 (1784) se stal profesorem
- zastánce kameralismu, patrný vliv i fyziokratů (ne státní zásahy)
- FRANTIŠEK LADISLAV CHLEBORÁD (1839 – 1911)
- první makroekonomický pohled na uspořádání hospodářství poměrů ve společnosti, první český průkopník dělnického družstevnictví
- Soustava národního hospodářství politického
- je zde vysvětlena historie hospod. vývoje od středověku až po jeho současnost
- vycházelo z popisu anglické klasické ekonomie, byl zde i vliv německé historické školy, odmítal politické organizování dělnictva
- uvedeny 1839 – 1911
- O politice průmyslu, zemědělství, obchodu a dopravě
- vystudoval gymnázium, poté práva v Praze
- názory jednotlivých národohospodářských škol
- patří k Bastiatovým zastáncům
- zaměřuje se na dělnictvo (pomoc chudým)
České ekonomické myšlení
Předchůdci českého ekonomického myšlení
- asi od pol. 18. stol. (1882 – rozdělení KU na českou a německou) do roku 1877
- čes. ek. myšlení netvoří názorově kompaktní školu
- česká teorie většinou kopírovala převládající světové ekonomické proudy, přebírání moderního myšlení bylo zpravidla kvalifikované a rychlé
- 1. stopa koncem 18. stol – spjato s danou situací v dané zemi (kameralismus – tj. merkantilismus ve stř. Evropě, kombinace státní podpory hospodářství s důrazem na centralizaci státní správy, koncept hospodářské politiky s prvky ekon. teorie, zaměřena na posílení moci státu – témata: příjmy státního rozpočtu a růst populace – nejvíce řešeno kolik je peněz ve státní pokladně, růst populace – zvyšování armády, hos. a finanční moci státu)
Kameralisté
- J. M. VON JUSTI (1705 – 1771)
- položil základ systému státních věd – vyčlenil policejní v.
- dílo: Staatswirtschaft
- JOSEPH VON SONNERFELS (1733 – 1817)
- byl především právní, spisovatel (ovlivnil divadlo, trestní právo, literaturu)
- asi od pol. 18. stol. (1882 – rozdělení KU na českou a německou) do roku 1877
- čes. ek. myšlení netvoří názorově kompaktní školu
- česká teorie většinou kopírovala převládající světové ekonomické proudy, přebírání moderního myšlení bylo zpravidla kvalifikované a rychlé
- 1. stopa koncem 18. stol – spjato s danou situací v dané zemi (kameralismus – tj. merkantilismus ve stř. Evropě, kombinace státní podpory hospodářství s důrazem na centralizaci státní správy, koncept hospodářské politiky s prvky ekon. teorie, zaměřena na posílení moci státu – témata: příjmy státního rozpočtu a růst populace – nejvíce řešeno kolik je peněz ve státní pokladně, růst populace – zvyšování armády, hos. a finanční moci státu)
Kameralisté
- J. M. VON JUSTI (1705 – 1771)
- položil základ systému státních věd – vyčlenil policejní v.
- dílo: Staatswirtschaft
- JOSEPH VON SONNERFELS (1733 – 1817)
- byl především právní, spisovatel (ovlivnil divadlo, trestní právo, literaturu)
- považována za ekonomickou analýzu ...
- považována za ekonomickou analýzu politiky. Egoismus považuje za základní princip chování člověka, který se rozhoduje racionálně
- předmětem zkoumání školy je podobný předmětu zkoumání politologie: teorie státu, volební pravidla, politika stran, fungování institucí, chování voličů…
- zakladateli a nejvýznamnějšími představiteli jsou James Buchanan a GORDON TULLOCK – společné dílo Kalkulace souhlasu
- J. BUCHANAN (1919)
- přínos v oblasti metodologie ekonomie, ekonomie veřejného sektoru, sociální filosofie a politologie
- podle něho se eko ani politologie nezabývají státem, ale chováním jednotlivců
- veřejná volba znamená volbu mezi různými pravidly hry – pravidly, v jejichž rámci pak jednotlivci volí a sledují své vlastní cíle
- G. TULLOCK (1922)
- Škola veřejné volby studuje chování voličů, politiků a byrokracie jako subjetů jednajících převážně ve vlastním zájmu, používá metody a nástroje ekonomické analýzy
- předmětem zkoumání školy je podobný předmětu zkoumání politologie: teorie státu, volební pravidla, politika stran, fungování institucí, chování voličů…
- zakladateli a nejvýznamnějšími představiteli jsou James Buchanan a GORDON TULLOCK – společné dílo Kalkulace souhlasu
- J. BUCHANAN (1919)
- přínos v oblasti metodologie ekonomie, ekonomie veřejného sektoru, sociální filosofie a politologie
- podle něho se eko ani politologie nezabývají státem, ale chováním jednotlivců
- veřejná volba znamená volbu mezi různými pravidly hry – pravidly, v jejichž rámci pak jednotlivci volí a sledují své vlastní cíle
- G. TULLOCK (1922)
- Škola veřejné volby studuje chování voličů, politiků a byrokracie jako subjetů jednajících převážně ve vlastním zájmu, používá metody a nástroje ekonomické analýzy
- Hlavní teoretické přínosy
- racionální ignorance
- občané nepovažují svůj hlas za rozhodující a proto je jich motivace strávit čas a věnovat úsilí na získání info je nepatrná
- pro racionálně ignorantní voliče je nesnadné rozeznávat krátkodobé a dlouhodobé dopady jednotlivých politických opatření a tak mají sklon hodnotit politiku podle stávající hospodářské situace
- politikové si prostřednictvím veřejných financí kupují hlasy voličů
- politický cyklus
- vlády se chovají tak, aby maximalizovaly počet hlasů
- na průběh hospodářského cyklu má značný vliv politický cyklus, jehož délka je dána volebním obdobím (přibližně rok před volbami vlády preferují politiku poptávkové expanze – přináší pozitivní efekty – růst produkce a zaměstnanosti)
- teorie byrokracie
- není tvořena státními úředníky, kteří sledují společenské blaho, ale úředníky, kteří sledují posílení svého vlastního vlivu a zlepšení svého postavení
- Parciální zájmy a zájmové skupiny
- pokud má nějaké opatření velký prospěch pro členy zájmové skupiny, přičemž náklady na toho opatření dopadají na všechny voliče
- občané nepovažují svůj hlas za rozhodující a proto je jich motivace strávit čas a věnovat úsilí na získání info je nepatrná
- pro racionálně ignorantní voliče je nesnadné rozeznávat krátkodobé a dlouhodobé dopady jednotlivých politických opatření a tak mají sklon hodnotit politiku podle stávající hospodářské situace
- politikové si prostřednictvím veřejných financí kupují hlasy voličů
- politický cyklus
- vlády se chovají tak, aby maximalizovaly počet hlasů
- na průběh hospodářského cyklu má značný vliv politický cyklus, jehož délka je dána volebním obdobím (přibližně rok před volbami vlády preferují politiku poptávkové expanze – přináší pozitivní efekty – růst produkce a zaměstnanosti)
- teorie byrokracie
- není tvořena státními úředníky, kteří sledují společenské blaho, ale úředníky, kteří sledují posílení svého vlastního vlivu a zlepšení svého postavení
- Parciální zájmy a zájmové skupiny
- pokud má nějaké opatření velký prospěch pro členy zájmové skupiny, přičemž náklady na toho opatření dopadají na všechny voliče
- Jánabráchismus
- posiluje vliv zájmových skupin v politice (obchodování s hlasy poslanců)
- Dobývání renty
- využívání politického procesu k obohacení se na úokor jiných (renta je výsledkem privilegia), náklady na dobývání renty jsou neproduktivní
- J. Buchanan vymezil 3 druhy výdajů, které jsou ze společ. Hlediska ztrátové, ale jsou nezbytné pro realizaci renty: - náklady potenciálních monopolistů
- náklady vládních úředníků spojené se získáním nebo ovlivněním plateb potenciálních monopolistů
- poškození třetích stran způsobené eko subjekty nebo vládou při dobývání renty
- živnou půdou pro renty a jejich dobývání jsou subvence, licence ke vstupu na trh, k dovozům, cenové stropy…
- Model středového voliče – pojem poprvé použil H. Hotelling
- Konstituční ekonomie – zkoumá, porovnává a hodnotí alternativní soubory pravidel (politická pravidla týkající se volebního systému, způsobů hlasování – tedy pravidla ovlivňující chování voličů a politiků)
- postkonstituční analýza – zkoumá chování „hráčů“ v rámci daných pravidel
- prekonstituční analýza – zkoumá pravidla hry a jejich možné změny
- Dobývání renty
- využívání politického procesu k obohacení se na úokor jiných (renta je výsledkem privilegia), náklady na dobývání renty jsou neproduktivní
- J. Buchanan vymezil 3 druhy výdajů, které jsou ze společ. Hlediska ztrátové, ale jsou nezbytné pro realizaci renty: - náklady potenciálních monopolistů
- náklady vládních úředníků spojené se získáním nebo ovlivněním plateb potenciálních monopolistů
- poškození třetích stran způsobené eko subjekty nebo vládou při dobývání renty
- živnou půdou pro renty a jejich dobývání jsou subvence, licence ke vstupu na trh, k dovozům, cenové stropy…
- Model středového voliče – pojem poprvé použil H. Hotelling
- Konstituční ekonomie – zkoumá, porovnává a hodnotí alternativní soubory pravidel (politická pravidla týkající se volebního systému, způsobů hlasování – tedy pravidla ovlivňující chování voličů a politiků)
- postkonstituční analýza – zkoumá chování „hráčů“ v rámci daných pravidel
- prekonstituční analýza – zkoumá pravidla hry a jejich možné změny
- příčiny eko problémů ...
- příčiny eko problémů byly hledány na straně poptávky, a ta byla proto cílem HP. Ekonomie strany nabídky upozornila na fakt, že politiky zaměřené na regulaci poptávky mohou působit velmi kontraproduktivně na stranu nabídky (hl. fiskální politika s akcentem na politiku daňovou)
- pokouší se nalézt způsoby, jak docílit stimulace tvorby bohatství (pokračovatelé KPE)
- Podněty na straně nabídky
- zaměřili svou pozornost hl na negativní dopady dańové politiky
- hypotéza, že nabídka není pružná na růst poptávky, ale na nabídkové podněty
- zdůrazňují hl substituční účinek na trhu práce (rozhodování mezi prací a volným časem)
- podnět k úsporám (rozhodování lidí mezi přímou a budoucí spotřebou)
- velmi silná vazba mezi daňovými sazbami a agregátní nabídkou
- Podzemní ekonomika = činnosti, které nepodléhají zdanění
- Lafferova křivka = hlavní analytický koncept eko strany nabídky, naznačuje, že je-li zdanění v prohibitivní zóně, vede snížení daňových sazeb ke zvýšení daňového výnosu státu
- pokouší se nalézt způsoby, jak docílit stimulace tvorby bohatství (pokračovatelé KPE)
- Podněty na straně nabídky
- zaměřili svou pozornost hl na negativní dopady dańové politiky
- hypotéza, že nabídka není pružná na růst poptávky, ale na nabídkové podněty
- zdůrazňují hl substituční účinek na trhu práce (rozhodování mezi prací a volným časem)
- podnět k úsporám (rozhodování lidí mezi přímou a budoucí spotřebou)
- velmi silná vazba mezi daňovými sazbami a agregátní nabídkou
- Podzemní ekonomika = činnosti, které nepodléhají zdanění
- Lafferova křivka = hlavní analytický koncept eko strany nabídky, naznačuje, že je-li zdanění v prohibitivní zóně, vede snížení daňových sazeb ke zvýšení daňového výnosu státu
ŠKOLA VEŘEJNÉ VOLBY
- vychází z metodologického individualismu – pouze jednotlivci volí a jednají, kolektivní entity nevolí ani nejednají
- je tedy třeba analyzovat jednání jednotlivce (člověka ekonomického, který směňuje na trhu i člověka politického)
- Arrowův teorém
- ŠVV vznikla jako reakce na tradiční neoklasickou teorii blahobytu, význam. Přínosem byl článek A. Bergsona – formuloval společenskou funkci blahobytu (agregace individuálních funkcí užitečností všech lidí tvořících společnost)
- K. Arrow dílo Společenská volba a individuální hodnoty – nastolil otázku, zda-li společenská funkce blahobytu v pojetí Bergsona je dosažitelná prostřednictvím tržních či politických procesů
- Vznik: spojován se zveřejněním prací D. BLACKA, J. BUCHANANA a K. ARROWA.
- škola používá nástroje a metody ekonomie k analýze politického chování a rozhodování. Toto rozhodování je podřízeno stejným eko zákonům, jako chování jednotlivců směňujících na trhu a snažících se maximalizovat svůj vlastní, individuální prospěch
- je tedy třeba analyzovat jednání jednotlivce (člověka ekonomického, který směňuje na trhu i člověka politického)
- Arrowův teorém
- ŠVV vznikla jako reakce na tradiční neoklasickou teorii blahobytu, význam. Přínosem byl článek A. Bergsona – formuloval společenskou funkci blahobytu (agregace individuálních funkcí užitečností všech lidí tvořících společnost)
- K. Arrow dílo Společenská volba a individuální hodnoty – nastolil otázku, zda-li společenská funkce blahobytu v pojetí Bergsona je dosažitelná prostřednictvím tržních či politických procesů
- Vznik: spojován se zveřejněním prací D. BLACKA, J. BUCHANANA a K. ARROWA.
- škola používá nástroje a metody ekonomie k analýze politického chování a rozhodování. Toto rozhodování je podřízeno stejným eko zákonům, jako chování jednotlivců směňujících na trhu a snažících se maximalizovat svůj vlastní, individuální prospěch
- 3 základní modely tvorby očekávání:-
:- extrapolační
- adaptivní
- racionální
- extrapolační očekávání představují nejjednodušší způsob tvorby očekávání (pokud v předchozích letech rostla inflace vždy o 2%, lidé předpokládají opět růst o 2%)
- adaptivní očekávání – vycházejí z minulé zkušenosti, ale poučují se z minulých chyb a opravují své odhady
- adaptivní a extrapolační očekávání nejsou zásadně odlišná, slabinou je to, že jsou formována pouze na základě minulé zkušenosti
- racionální očekávání – lidé tvoří názory na budoucnost ta, že berou v úvahu všechny dostupné informace, které jsou relevantní
- aplikace racionálních očekávání -
- teorie cenných papírů (ceny jsou předvídatelné, zahrnuty do cen)
- zkoumání inflace a nezaměstnanosti
- neúčinnost hospodářské politiky – stát se svou hosp. politikou snaží ekonomické subjekty přimět k určitému chování. Nepočítá však s jejich schopností racionálně předvídat důsledky politiky a předem se těmto důsledkům přizpůsobovat.
- adaptivní
- racionální
- extrapolační očekávání představují nejjednodušší způsob tvorby očekávání (pokud v předchozích letech rostla inflace vždy o 2%, lidé předpokládají opět růst o 2%)
- adaptivní očekávání – vycházejí z minulé zkušenosti, ale poučují se z minulých chyb a opravují své odhady
- adaptivní a extrapolační očekávání nejsou zásadně odlišná, slabinou je to, že jsou formována pouze na základě minulé zkušenosti
- racionální očekávání – lidé tvoří názory na budoucnost ta, že berou v úvahu všechny dostupné informace, které jsou relevantní
- aplikace racionálních očekávání -
- teorie cenných papírů (ceny jsou předvídatelné, zahrnuty do cen)
- zkoumání inflace a nezaměstnanosti
- neúčinnost hospodářské politiky – stát se svou hosp. politikou snaží ekonomické subjekty přimět k určitému chování. Nepočítá však s jejich schopností racionálně předvídat důsledky politiky a předem se těmto důsledkům přizpůsobovat.
- politika stabilních pravidel –
- politika stabilních pravidel – lidé mohou v takovém prostředí dobře tvořit racionální očekávání, ekonomika se stává průhlednější a lépe funguje
ŠKOLA STRANY NABÍDKY
- Vznik. Polovina 70. let
- od poloviny 70. let, též pod vlivem krize keynesiánství, si problém strany nabídky začali v rostoucí míře uvědomovat i někteří ekonomové hlavního proudu. Koncem 70. let a začátkem 80. let bly za klíčovou postavu ekonomie strany nabídky považován A. G. Laffer. Je ostatními považován za autora většiny myšlenek ekonomie strany nabídky.
- snažili se nalézt způsoby, jak docílit stimulace tvorby bohatství a tímto svým přístupem se stává v jistém slova smyslu pokračovatelkou klasické politické ekonomie. Prosperita a stabilita je výsledkem jedině svobodného tržního hospodářství.
- k protikeynesiánské revoluci se tato škola řadí hlavně tím, že odmítá úlohu státu v zajišťování plné zaměstnanosti a zejména odmítá politiku zaměřenou na stranu poptávky.
- Představitelé: A. B. LAFFER, G. GILDER, I. KRISTOL, J. WANNISNSKI, P. C. ROBERTS… - většinou neznámí ekonomové
- koncem 70. let byl za klíčovou postavu ekonomie strany nabídky považován A. G. LAFFER (autor většiny myšlenek ekonomie strany nabídky)
ŠKOLA STRANY NABÍDKY
- Vznik. Polovina 70. let
- od poloviny 70. let, též pod vlivem krize keynesiánství, si problém strany nabídky začali v rostoucí míře uvědomovat i někteří ekonomové hlavního proudu. Koncem 70. let a začátkem 80. let bly za klíčovou postavu ekonomie strany nabídky považován A. G. Laffer. Je ostatními považován za autora většiny myšlenek ekonomie strany nabídky.
- snažili se nalézt způsoby, jak docílit stimulace tvorby bohatství a tímto svým přístupem se stává v jistém slova smyslu pokračovatelkou klasické politické ekonomie. Prosperita a stabilita je výsledkem jedině svobodného tržního hospodářství.
- k protikeynesiánské revoluci se tato škola řadí hlavně tím, že odmítá úlohu státu v zajišťování plné zaměstnanosti a zejména odmítá politiku zaměřenou na stranu poptávky.
- Představitelé: A. B. LAFFER, G. GILDER, I. KRISTOL, J. WANNISNSKI, P. C. ROBERTS… - většinou neznámí ekonomové
- koncem 70. let byl za klíčovou postavu ekonomie strany nabídky považován A. G. LAFFER (autor většiny myšlenek ekonomie strany nabídky)
- kniha L. Metzlera:
- kniha L. Metzlera: bohatství, úspory a úroková míra 1951 = první náznak monetarismu
- za vlastní počátek monetaristické kontrarevoluce je považováno vydání sborníku Studie z kvantitativní teorie peněz 1956 – redigoval Friedman
- Friedman rehabilitoval kvantitativní teorii
- K. Brunner – autor názvu monetarismus 1968, definoval monetarismus:
- uznání kvantitativní teorie peněz, zejména myšlenky, že změny nabídky peněz jsou hlavním faktorem, určujícím změny nominálního důchodu
- zvláštní chápání převodového mechanismu, přenášejícího změny nabídky peněz na změny nominálního důchod
- soukromý sektor je stabilní a nevyžaduje státní intervence
- trhy fungují pružně a problémy alokace výrobních zdrojů v krátkém období jsou nedůležité
- definice M. Friedmana:
- existuje těsný vztah mezi změnami nabídky peněz a změnami nominálního důchodu
- změny Q peněz v oběhu vyvolávají změny nominálního důchodu se zpožděním
- změny nomin. Důchodu se nejprve (se zpožděním) projevují jako změny reálného důchodu
- za vlastní počátek monetaristické kontrarevoluce je považováno vydání sborníku Studie z kvantitativní teorie peněz 1956 – redigoval Friedman
- Friedman rehabilitoval kvantitativní teorii
- K. Brunner – autor názvu monetarismus 1968, definoval monetarismus:
- uznání kvantitativní teorie peněz, zejména myšlenky, že změny nabídky peněz jsou hlavním faktorem, určujícím změny nominálního důchodu
- zvláštní chápání převodového mechanismu, přenášejícího změny nabídky peněz na změny nominálního důchod
- soukromý sektor je stabilní a nevyžaduje státní intervence
- trhy fungují pružně a problémy alokace výrobních zdrojů v krátkém období jsou nedůležité
- definice M. Friedmana:
- existuje těsný vztah mezi změnami nabídky peněz a změnami nominálního důchodu
- změny Q peněz v oběhu vyvolávají změny nominálního důchodu se zpožděním
- změny nomin. Důchodu se nejprve (se zpožděním) projevují jako změny reálného důchodu
- s dalším zpožděním přichází ...
- s dalším zpožděním přichází po změnách reálného důchodu změna cenové hladiny
- poměr mezi změnami nabídky peněz a změnami nominálního důchodu není vždy stejný
- v krátkém období ovlivňují změny nabídky peněz hlavně produkci, v dlouhém však pouze cenovou hladinu
- inflace je vždy výhradně peněžní jev (příčinou je jedině zvýšení Q peněz)
- výdaje vlády působí inflačně pouze když jsou financovány zvyšováním peněz v oběhu
- převodový mechanismus
- změny množství peněz vedou k tomu, že úrok míra nejprve klesá, ale později roste (monetaristé považují úrok míru za nespolehlivý ukazatel pro provánění monet. Politiky)
- spol. znakem monetaristů je příslušnost ke kvantitativní teorii peněz především v tom smyslu, že změny minimálního národního důchodu jsou zapříčiněny monetárními faktory (změnami v nabídce peněz) spíše než reálnými faktory (autonomním investičním rozhodováním podnikatelů, popř. vládními výdaji), které zdůrazňovali keynesiánci.
- významným přínosem bylo Friedmanovo popření Phillipsovy křivky pro dlouhé období. Friedman dokazoval nemonost substitučního vztahu mezi inflací a nezaměstnanost v delším období, což znamenalo, že Phillipsova křivka dlouhého období je vertikální (viz chicagská škola)
- monetarismus je liberální směr, zdůrazňuje laissez faire proti stát. zásahům
- poměr mezi změnami nabídky peněz a změnami nominálního důchodu není vždy stejný
- v krátkém období ovlivňují změny nabídky peněz hlavně produkci, v dlouhém však pouze cenovou hladinu
- inflace je vždy výhradně peněžní jev (příčinou je jedině zvýšení Q peněz)
- výdaje vlády působí inflačně pouze když jsou financovány zvyšováním peněz v oběhu
- převodový mechanismus
- změny množství peněz vedou k tomu, že úrok míra nejprve klesá, ale později roste (monetaristé považují úrok míru za nespolehlivý ukazatel pro provánění monet. Politiky)
- spol. znakem monetaristů je příslušnost ke kvantitativní teorii peněz především v tom smyslu, že změny minimálního národního důchodu jsou zapříčiněny monetárními faktory (změnami v nabídce peněz) spíše než reálnými faktory (autonomním investičním rozhodováním podnikatelů, popř. vládními výdaji), které zdůrazňovali keynesiánci.
- významným přínosem bylo Friedmanovo popření Phillipsovy křivky pro dlouhé období. Friedman dokazoval nemonost substitučního vztahu mezi inflací a nezaměstnanost v delším období, což znamenalo, že Phillipsova křivka dlouhého období je vertikální (viz chicagská škola)
- monetarismus je liberální směr, zdůrazňuje laissez faire proti stát. zásahům
ŠKOLA RACIONÁLNÍCH OČEKÁVÁNÍ
- vznik na počátku 70. let
- ovlivněna chicagskou tradicí
- metodologie: - hypotéza racionálních očekávání (pochází od J. F. Mutha) – 2 pojetí:
- hypotéza přirozené míry nezaměstnanosti (hl. výzkumy v oblasti Phillipsovy křivky – Lucas)
- vydání sborníku Mikroekonomické základy teorie zaměstnanosti a inflace – Phelps
- hl. představitelé - R. E. LUCAS – Investice v podmínkách nejistoty
- T. G. SARGENT – Poznámka o „akceleracionistickém“ sporu
- ROBERT E. LUCAS (1937)
- hl. přínos v aplikaci hypotézy racionálních očekávání k(formuloval John Muth) – podle této hypotézy vytvářejí ekonomické subjekty očekávání tak, že berou v úvahu všechny relevantní informace o současnosti a budoucnosti, jimiž disponují
- koncepce racionálního očekávání – eko subjekty při odhadování budoucího vývoje využívají nejen info z minulosti, ale též ze současnosti
- ovlivněna chicagskou tradicí
- metodologie: - hypotéza racionálních očekávání (pochází od J. F. Mutha) – 2 pojetí:
- hypotéza přirozené míry nezaměstnanosti (hl. výzkumy v oblasti Phillipsovy křivky – Lucas)
- vydání sborníku Mikroekonomické základy teorie zaměstnanosti a inflace – Phelps
- hl. představitelé - R. E. LUCAS – Investice v podmínkách nejistoty
- T. G. SARGENT – Poznámka o „akceleracionistickém“ sporu
- ROBERT E. LUCAS (1937)
- hl. přínos v aplikaci hypotézy racionálních očekávání k(formuloval John Muth) – podle této hypotézy vytvářejí ekonomické subjekty očekávání tak, že berou v úvahu všechny relevantní informace o současnosti a budoucnosti, jimiž disponují
- koncepce racionálního očekávání – eko subjekty při odhadování budoucího vývoje využívají nejen info z minulosti, ale též ze současnosti
- Kritika Phillipsovy křivky:
- kritizuje myšlenku, že snížení nezaměstnanosti lze vykoupit určitým zvýšením inflace
- využil pojmy: adaptivní inflační očekávání a peněžní iluze
- dospěl k závěru, že krátkodobě pozorovatelná zaměnitelnost mezi inflací a nezaměstnaností je důsledkem peněžní iluze eko subjektů, které v krátkém období nerozlišují nominální a reálné mzdy a ceny
- adaptivní inflační očekávání = jakmile inflace nějakou dobu trvá, zabuduje se do inflačních očekávání, návrat k přirozené míře nezaměstnanosti není doprovázen snížením inflace na předchozí úroveň, ale inflace setrvává, protože je „zabudovaná“ do očekávání
- Friedman dospěl k závažnému závěru – dlouhodobě neexistuje zaměnitelnost mezi inflací a nezaměstnaností, existuje jen přirozená míra nezaměstnanosti.Přirozená míra nezaměstnanosti je taková nezaměstnanost, při níž nedochází k akceleraci inflace
- Friedman připisuje velmi nízkou účinnost rozpočtové politice (příčinou je efekt vytěsňování
- Měnové politice připisoval vysokou účinnost v ovlivńování agregátní poptávky a národního důchodu, ale nedoporučoval ji
- kritizoval snahu keynesiánců stabilizovat ekonomiku řízením úrokových měr (doporučil nahradit řízením měnového agregátu – zlaté pravilo měnového růstu)
- je kritikem velkých rozpočtových výdajů, které pokládá za nehorázné plýtvání ekonomickými zdroji
- chtěl zavést negativní důchodové daně
- využil pojmy: adaptivní inflační očekávání a peněžní iluze
- dospěl k závěru, že krátkodobě pozorovatelná zaměnitelnost mezi inflací a nezaměstnaností je důsledkem peněžní iluze eko subjektů, které v krátkém období nerozlišují nominální a reálné mzdy a ceny
- adaptivní inflační očekávání = jakmile inflace nějakou dobu trvá, zabuduje se do inflačních očekávání, návrat k přirozené míře nezaměstnanosti není doprovázen snížením inflace na předchozí úroveň, ale inflace setrvává, protože je „zabudovaná“ do očekávání
- Friedman dospěl k závažnému závěru – dlouhodobě neexistuje zaměnitelnost mezi inflací a nezaměstnaností, existuje jen přirozená míra nezaměstnanosti.Přirozená míra nezaměstnanosti je taková nezaměstnanost, při níž nedochází k akceleraci inflace
- Friedman připisuje velmi nízkou účinnost rozpočtové politice (příčinou je efekt vytěsňování
- Měnové politice připisoval vysokou účinnost v ovlivńování agregátní poptávky a národního důchodu, ale nedoporučoval ji
- kritizoval snahu keynesiánců stabilizovat ekonomiku řízením úrokových měr (doporučil nahradit řízením měnového agregátu – zlaté pravilo měnového růstu)
- je kritikem velkých rozpočtových výdajů, které pokládá za nehorázné plýtvání ekonomickými zdroji
- chtěl zavést negativní důchodové daně
MONETARISMUS
- není ekonomickou školou v pravém slova smyslu, poměrně diferencovaný směr, který spojuje především odmítání keynesiánství
- historicky nejstarší ekonomický směr protikeynesiánské revoluce
- M. Friedman=hlavní představitel, považoval kontrarevoluci v 70. letech za dokončenou
- rozpočtovou politiku považovali monetaristé za málo účinnou, zejména kvůli efektu vytěsňování soukromé poptávky, k němuž dochází při růstu vládních výdajů
- Uvnitř monetarismu nalezneme různé pohledy na jednotlivé aspekty eko teorie
- Minimálně 4 skupiny:
- stoupenci kvantitativní teorie peněz v pojetí D. Patinkina
- chicagská škola či friedmanovský monetarismus (Friedman, meltzer, Brunner, Jordán, Metzler…)
- škola racionálních očekávání (J. Tobin ji později označil jako monetarismus II)
- některé eko koncepce navazující na práce R. W. Clowera a A. Leijonhufvuda
- Skupina ekonomů kolem M. Friedmana se začala profilovat od poloviny 50. let – zpočátku hl. cílem bylo rehabilitovat monetární politiku proti keynesiánskému fiskalismu, monetaristé dokazovali, že měnová politika má na poptávku a národní důchod silné účinky
- historicky nejstarší ekonomický směr protikeynesiánské revoluce
- M. Friedman=hlavní představitel, považoval kontrarevoluci v 70. letech za dokončenou
- rozpočtovou politiku považovali monetaristé za málo účinnou, zejména kvůli efektu vytěsňování soukromé poptávky, k němuž dochází při růstu vládních výdajů
- Uvnitř monetarismu nalezneme různé pohledy na jednotlivé aspekty eko teorie
- Minimálně 4 skupiny:
- stoupenci kvantitativní teorie peněz v pojetí D. Patinkina
- chicagská škola či friedmanovský monetarismus (Friedman, meltzer, Brunner, Jordán, Metzler…)
- škola racionálních očekávání (J. Tobin ji později označil jako monetarismus II)
- některé eko koncepce navazující na práce R. W. Clowera a A. Leijonhufvuda
- Skupina ekonomů kolem M. Friedmana se začala profilovat od poloviny 50. let – zpočátku hl. cílem bylo rehabilitovat monetární politiku proti keynesiánskému fiskalismu, monetaristé dokazovali, že měnová politika má na poptávku a národní důchod silné účinky
- jádrem Friedmanova metodolog.
- jádrem Friedmanova metodolog. pozitivismu je tvrzení, že cílem teorie je poskytovat správné předpovědi, nejde o to testovat předpoklady, ale závěry
- pokud jsou závěry teorie v souladu s pozorovanou realitou, lze o teorii prohlásit, že realitu vysvětluje, že je schopna ji předvídat a je tudíž relevantní teorií
- Spotřební funkce a hypotéza permanentního důchodu
- Hyp. Perman. Důchodu – lidé přizpůsobují svou spotřebu změnám svého dlouhodobě očekávaného důchodu – permanentního důchodu (ta složka důchodu, o které se domácnost domnívá, že má relativně stálý charakter) = je závislý na velikosti bohatství domácnosti, úrokové míře a očekávaných pracovních příležitostech
- Friedman využil hypotézu premiant. Důchodu ve své teorii poptávky po penězích, na podporu svého tvrzení, že je poptávka po penězích stabilní
- Nová kvantitativní teorie peněz
- 2 nové poznatky:
* stabilní charakter poptávky po penězích
* popření krátkodobé neutrality peněz
- pokud jsou závěry teorie v souladu s pozorovanou realitou, lze o teorii prohlásit, že realitu vysvětluje, že je schopna ji předvídat a je tudíž relevantní teorií
- Spotřební funkce a hypotéza permanentního důchodu
- Hyp. Perman. Důchodu – lidé přizpůsobují svou spotřebu změnám svého dlouhodobě očekávaného důchodu – permanentního důchodu (ta složka důchodu, o které se domácnost domnívá, že má relativně stálý charakter) = je závislý na velikosti bohatství domácnosti, úrokové míře a očekávaných pracovních příležitostech
- Friedman využil hypotézu premiant. Důchodu ve své teorii poptávky po penězích, na podporu svého tvrzení, že je poptávka po penězích stabilní
- Nová kvantitativní teorie peněz
- 2 nové poznatky:
* stabilní charakter poptávky po penězích
* popření krátkodobé neutrality peněz
- 4 faktory ovlivňující poptávku po penězích:
- reálná hodnota bohatství a její změny (reálné bohatství mohou eko subjekty držet v pěti zákl. formách: v penězích, obligacích, akciích, fyzickém kapitálu a lidském kapitálu
- rozdělení kapitálu na lidský a nikoli-lidský
- očekávané výnosy z celého portfolia aktiv ve srovnání s očekávanou inflací
- reziduální veličina odrážející vliv nestabilnosti funkce a dalších faktorů
- Friedman ukazuje, že většina těchto faktorů je v zásadě stabilní a z toho vyvozuje, že také poptávka po penězích je stabilní fcí. Tak došel k závěru, že existuje silná vazba mezi změnami nabídky peněz a změnami nominálního národního důchodu
- nabídku peněz chápe jako exogenní veličinu, determinovanou centrální bankou – hlavní úlohu v jejím ovlivňování má monetární politika
- Friedman popírá neutralitu peněz v krátkém období, nabídka peněz je v rozhodujícím činitelem, který vyvolává nerovnovážné situace v eko (šoky)
- inflace je podle Friedmana výlučně peněžním jevem, dochází k ní jen tak, že nabídka peněz roste rychlejším tempem než reálný produkt
- rozdělení kapitálu na lidský a nikoli-lidský
- očekávané výnosy z celého portfolia aktiv ve srovnání s očekávanou inflací
- reziduální veličina odrážející vliv nestabilnosti funkce a dalších faktorů
- Friedman ukazuje, že většina těchto faktorů je v zásadě stabilní a z toho vyvozuje, že také poptávka po penězích je stabilní fcí. Tak došel k závěru, že existuje silná vazba mezi změnami nabídky peněz a změnami nominálního národního důchodu
- nabídku peněz chápe jako exogenní veličinu, determinovanou centrální bankou – hlavní úlohu v jejím ovlivňování má monetární politika
- Friedman popírá neutralitu peněz v krátkém období, nabídka peněz je v rozhodujícím činitelem, který vyvolává nerovnovážné situace v eko (šoky)
- inflace je podle Friedmana výlučně peněžním jevem, dochází k ní jen tak, že nabídka peněz roste rychlejším tempem než reálný produkt
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)