1.OVZDUŠÍ
Aktuální stav ovzduší je výsledkem působení řady přírodních faktorů a důsledků lidské činnosti.
Zdroje emitující škodliviny do ovzduší jsou evidovány v tzv. Registru zdrojů znečišťování ovzduší-REZZO.
Praktickým měřením i matematickým modelováním bylo zjištěno, že nejvíce problematickou škodlivinou na území města je škodlivina PM10 (suspendované prachové částice). Imisní limity pro tuto látku jsou překračovány na většině území města s velkým počtem obyvatel.
V okolí komunikací s vysokou intenzitou dopravy (př.Koliště, Heršpická apod.) dochází k překračování krátkodobých i dlouhodobých imisních limitů pro r.2010 u škodliviny NO2 a imis.limitů pro škodlivinu benzen. Ostatní měřené škodliviny na stanicích města Brna nedosahují ani 50% zákonného imisního limitu.
2.VODA
Pitná voda - město Brno má k dispozici dostatek zdrojů kvalitní pitné vody, celková délka vodovodního systému je 1297km. Kvalita vody byla sledována akontrolována podle paltných právních norem, kontroly provedly: laboratoř Brněnských vodáren a kanalizací, a.s. i Krajská hygienická stanic; laboratoří BVK bylo odebráno 2553 vorků, z nichž 99,4% bylo zcela bez závad a zbývající sporadická překročení hodnot ze stanovených limitů nebyla z hlediska zdravotního významná.
Odvádění odpadních vod - délka stokové sítě je 995km. Na brněnskou síť jsou napojeny kanalizace z obcí Lipůvka, Šlapanice, Podolí atd., od nichž bylo r.2005 převzato 660 tis.m3 odpadních vod.
Čištění odpadních vod - Čistírna odpadních vod Brno - Modřice, byla postavena 1961 jako dvoustupňová čistírna s anaerobní stabilizací kalu. V r.2005 bylo v ČOV Brno Modřice vyčištěno 36 609 580 m3 odpadních vod.
Kvalita vody v tocích Svratka a Svitava - zvýšené koncentrace fosforu a amonných látek,také zatížení organickým znečištěním. Vysoký obsah živin způsobuje rozvoj řas, sinic a vyšších rostlin,což má za následek výskyt tzv.vodního květu.
3.EKOLOGICKÉ ZÁTĚŽE HORNINOVÉHO PROSTŘEDÍ A PODZEMNÍ VODY
V průmyslových areálech je ve významném množství nakládáno s látkami, které mohou být potencionálními znečišťovateli horninového prostředí nebo podzemních vod. Dalšími takovými místy jsou skládky nebo oblasti, kde probíhají sanační práce, tj.čerpání podzemních znečištěných vod, půdního vzduchu, sběr volné fáze ropných látek z hladiny podzemní vody.
Chráněná ložisková území, ložiska, dobývací prostory - ložiska musí být účelně vytěžena (příslušný úřad - Báňský úřad), což má spojitost s povolováním staveb v CHLÚ. Území dobývacích porostů je většinou průmyslově využíváno a postupně rekultivováno.
4.HLUK
Dominantním zdrojem hluku je pozemní silniční doprava.
Zoo Brno – význam a vliv na životní prostředí
V poslední době se do popředí zájmu mnoha organizací i jednotlivců dostává snaha životní prostředí a živočichy chránit. Začínáme si uvědomovat skutečnost, že každý vyhynulý druh, byť sebenepatrnější a zdánlivě bezvýznamný, je součástí složitého koloběhu života. Zánik jediného druhu potom může znamenat nevratnou změnu nebo kolaps celého ekosystému.
Mezi instituce, kterým osud zvířat není lhostejný, patří zoologické zahrady. Spolu s mezinárodními ochranářskými organizacemi usilují o záchranu alespoň některých ohrožených druhů zvířat. Zoologické zahrady neslouží jen k pobavení lidí jako v minulosti, ale spíše k ochraně ohrožených zvířat. Můžeme v nich spatřit i takové druhy zvířat, které už ve volné přírodě neexistují.
Neméně důležitým posláním zoologických zahrad je popularizace poznatků o živé přírodě. Není proto divu, že dnešní zoologické zahrady mají ráz vědeckých a osvětových zařízení. Zoologové tu mohou studovat chování zvířat i v těch fázích vývoje, kdy pozorování v přírodě je velmi obtížné nebo zcela nemožné. Bývají také nazývány „zoologickými bankami“, které ochraňují unikáty přírody.
Výjimkou v tomto směru není ani brněnská zoologická zahrada. Plní obě dvě hlavní zmíněné funkce zoologické zahrady, tj. ochranu ohrožených zvířat i osvětovou popularizaci poznatků o živé přírodě.
Její aktivity lze rozdělit na několik úseků:
a) Záchranná stanice pro handicapované živočichy – cílem této stanice je péče o poraněná nebo nemocná zvířata, jejich léčba a návrat do volné přírody .
b) Stanice mladých přírodovědců – se stará o ekologickou výchovu mladé generace.
c) Záchytné centrum CITES - oficiální zkratka pro mezinárodní úmluvu o mezinárodním obchodu s volně žijícími ohroženými druhy rostlin a živočichů – putují zde zásilky zabavených, nelegálně obchodovaných zvířat.
d) Záchranné programy – na zachování ohrožených druhů cizokrajných i domácích. V jejich rámci dochází k výměnám zvířat mezi jednotlivými zoologickými zahradami, k množení ohrožených druhů a jejich uchování budoucím generacím.
e) Výzkumná činnost – živé přírody v rámci výzkumných programů a projektů výzkumných ústavů a vysokých škol (vypracovávají posudky na diplomní práce)
f) Kulturně propagační práce – přednášková činnost pro veřejnost, doplňková výuka pro všechny typy škol ( i pro handicapované ), řadu prázdninových akcí pro děti
g) Institut symbolické adopce a sponzorství
h) Členství v odborných seskupení – UCSZ, EARAZA, WAZA, IZE.
Mezi instituce, kterým osud zvířat není lhostejný, patří zoologické zahrady. Spolu s mezinárodními ochranářskými organizacemi usilují o záchranu alespoň některých ohrožených druhů zvířat. Zoologické zahrady neslouží jen k pobavení lidí jako v minulosti, ale spíše k ochraně ohrožených zvířat. Můžeme v nich spatřit i takové druhy zvířat, které už ve volné přírodě neexistují.
Neméně důležitým posláním zoologických zahrad je popularizace poznatků o živé přírodě. Není proto divu, že dnešní zoologické zahrady mají ráz vědeckých a osvětových zařízení. Zoologové tu mohou studovat chování zvířat i v těch fázích vývoje, kdy pozorování v přírodě je velmi obtížné nebo zcela nemožné. Bývají také nazývány „zoologickými bankami“, které ochraňují unikáty přírody.
Výjimkou v tomto směru není ani brněnská zoologická zahrada. Plní obě dvě hlavní zmíněné funkce zoologické zahrady, tj. ochranu ohrožených zvířat i osvětovou popularizaci poznatků o živé přírodě.
Její aktivity lze rozdělit na několik úseků:
a) Záchranná stanice pro handicapované živočichy – cílem této stanice je péče o poraněná nebo nemocná zvířata, jejich léčba a návrat do volné přírody .
b) Stanice mladých přírodovědců – se stará o ekologickou výchovu mladé generace.
c) Záchytné centrum CITES - oficiální zkratka pro mezinárodní úmluvu o mezinárodním obchodu s volně žijícími ohroženými druhy rostlin a živočichů – putují zde zásilky zabavených, nelegálně obchodovaných zvířat.
d) Záchranné programy – na zachování ohrožených druhů cizokrajných i domácích. V jejich rámci dochází k výměnám zvířat mezi jednotlivými zoologickými zahradami, k množení ohrožených druhů a jejich uchování budoucím generacím.
e) Výzkumná činnost – živé přírody v rámci výzkumných programů a projektů výzkumných ústavů a vysokých škol (vypracovávají posudky na diplomní práce)
f) Kulturně propagační práce – přednášková činnost pro veřejnost, doplňková výuka pro všechny typy škol ( i pro handicapované ), řadu prázdninových akcí pro děti
g) Institut symbolické adopce a sponzorství
h) Členství v odborných seskupení – UCSZ, EARAZA, WAZA, IZE.
Živočichové
V Brně a okolí se setkáváme s druhově velice pestrou faunou. Ve zbytcích přirozených, listnatých a lesních porostů, můžeme najít zástupce původní středoevropské fauny. Jsou to například: mlok skvrnitý, čolek horský, skokan ostronosý, zmije obecná,
čáp černý, hrabošík podzemní nebo plh velký. Z hmyzu je to například: roháč obecný,
či krajník pižmový. Jsou to představitelé fauny, která obývala tuto krajinu před příchodem člověka. Mnohé její zástupce dnes počítáme mezi vyhynulé: rys ostrovid, zubr evropský,
bobr evropský, aj.
V údolních nivách řek se můžeme setkat s faunou, která je částečně původní,
Např.: ještěrka zelená, užovka podplanatá, skokan hnědý, pisík obecný, výr velký, kulík říční, ledňáček říční, nebo rejsec vodní a částečně již druhotná, např.: poštolka obecná, čejka chocholatá, hryzec vodní, nebo ondatra pižmová.
Lesní a lesostepní fauna není v našich oblastech původní a dostala se sem až působením člověka. K významným představitelům patří např.: ropucha zelená, skokan štíhlý, užovka hladká a široká paleta hmyzu, např. otakárek ovocný, nebo martináč hrušňový.
Rybníky představují umělé prvky v krajině a jsou tedy osídleny vesměs nepůvodní faunou, zejména obojživelníky, kteří se v rybnících rozmnožují: rosnička obecná, ropucha obecná a zelená, kuňka obecná, skokan zelený, nebo skokan skřehotavý, který patří k našim nejohroženějším živočichům.
Mezi ptactvo rybniční fauny zahrnujeme: pochop rákosní, strnad rákosní nebo labuť velká. Ze savců se můžeme u vody setkat s ondatrou, ježkem východním i západním a také netopýrem vodním.
Významnou součástí je také fauna lidských sídel. Např.: čáp bílý, rorýs obecný, vlaštovka obecná, jiřička obecná jsou druhy vázané svým hnízděním hlavně na lidská obydlí. Často i uprostřed měst, jako je Brno, se můžeme setkat i s mnoha druhy savců: netopýr hvízdavý, pozdní a velký, kuna skalní, plšík lískový, apod.
Uprostřed města žijí i úspěšně se rozmnožující mnohé druhy obojživelníků a plazů: ropucha obecná, zelená, ještěrka obecná, užovka hladká, apod.
Velice pozoruhodná je také oblast Hádů a okolí hlavně z pohledu ptactva.
V této oblasti lze vymezit tři základní biotopy s rozdílným druhovým složením ptačího osazenstva – interiér lesních porostů, teplomilné křoviny na jižních svazích a skaliska vápencového lomu.
Nejčastějšími představiteli ptačího společenstva lesních porostů jsou běžné druhy s širokou ekologickou valencí – pěnkava obecná, kos černý, sýkora koňadra, budníček menší, pěnice černohlavá a další. Ke specializovaným obyvatelům listnatých porostů na náhorní plošině patří lejsek bělokrký a budníček lesní. Zcela specifickým prostředím je vlastní prostor lomu, který má z větší části charakter velmi devastovaného, pro trvalý výskyt ptáků nevhodného území. Lze však předpokládat, že s probíhající rekultivací se bude rozloha pustých míst postupně zmenšovat. K jediným trvalým hnízdícím obyvatelům lomových etáží patří rehek domácí, poštolka obecná a ojediněle tu již hnízdil také výr velký.
čáp černý, hrabošík podzemní nebo plh velký. Z hmyzu je to například: roháč obecný,
či krajník pižmový. Jsou to představitelé fauny, která obývala tuto krajinu před příchodem člověka. Mnohé její zástupce dnes počítáme mezi vyhynulé: rys ostrovid, zubr evropský,
bobr evropský, aj.
V údolních nivách řek se můžeme setkat s faunou, která je částečně původní,
Např.: ještěrka zelená, užovka podplanatá, skokan hnědý, pisík obecný, výr velký, kulík říční, ledňáček říční, nebo rejsec vodní a částečně již druhotná, např.: poštolka obecná, čejka chocholatá, hryzec vodní, nebo ondatra pižmová.
Lesní a lesostepní fauna není v našich oblastech původní a dostala se sem až působením člověka. K významným představitelům patří např.: ropucha zelená, skokan štíhlý, užovka hladká a široká paleta hmyzu, např. otakárek ovocný, nebo martináč hrušňový.
Rybníky představují umělé prvky v krajině a jsou tedy osídleny vesměs nepůvodní faunou, zejména obojživelníky, kteří se v rybnících rozmnožují: rosnička obecná, ropucha obecná a zelená, kuňka obecná, skokan zelený, nebo skokan skřehotavý, který patří k našim nejohroženějším živočichům.
Mezi ptactvo rybniční fauny zahrnujeme: pochop rákosní, strnad rákosní nebo labuť velká. Ze savců se můžeme u vody setkat s ondatrou, ježkem východním i západním a také netopýrem vodním.
Významnou součástí je také fauna lidských sídel. Např.: čáp bílý, rorýs obecný, vlaštovka obecná, jiřička obecná jsou druhy vázané svým hnízděním hlavně na lidská obydlí. Často i uprostřed měst, jako je Brno, se můžeme setkat i s mnoha druhy savců: netopýr hvízdavý, pozdní a velký, kuna skalní, plšík lískový, apod.
Uprostřed města žijí i úspěšně se rozmnožující mnohé druhy obojživelníků a plazů: ropucha obecná, zelená, ještěrka obecná, užovka hladká, apod.
Velice pozoruhodná je také oblast Hádů a okolí hlavně z pohledu ptactva.
V této oblasti lze vymezit tři základní biotopy s rozdílným druhovým složením ptačího osazenstva – interiér lesních porostů, teplomilné křoviny na jižních svazích a skaliska vápencového lomu.
Nejčastějšími představiteli ptačího společenstva lesních porostů jsou běžné druhy s širokou ekologickou valencí – pěnkava obecná, kos černý, sýkora koňadra, budníček menší, pěnice černohlavá a další. Ke specializovaným obyvatelům listnatých porostů na náhorní plošině patří lejsek bělokrký a budníček lesní. Zcela specifickým prostředím je vlastní prostor lomu, který má z větší části charakter velmi devastovaného, pro trvalý výskyt ptáků nevhodného území. Lze však předpokládat, že s probíhající rekultivací se bude rozloha pustých míst postupně zmenšovat. K jediným trvalým hnízdícím obyvatelům lomových etáží patří rehek domácí, poštolka obecná a ojediněle tu již hnízdil také výr velký.
Rostliny
Brno leží na hranici termofytika, což je nejnižší poloha s teplomilnou květenou a mezofytika, což jsou střední polohy. Proto zde najdeme velké množství nejrůznějších biotopů: lužní lesy (Černovický hájek), vlhké kosené louky (Augšperský potok), suché stepní trávníky a skalní stepi (Stránská skála), lesostepi (Velká Klajdovka), rozvolněné teplomilné doubravy (Kůlny), dubové a dubohabrové lesy (Bosonožský hájek) a dokonce i bučiny (Jelení žlíbek), které náleží spíše do podhorských a horských poloh.
V okolí Brna se nachází Českomoravská vysočina, Boskovická brázda, Brněnský masív, Moravský kras a Drahanskou vrchovinou, s velkým výskytem zajímavých a charakteristických rostlin.
Přirozený rostlinný porost v krajině je výsledkem dlouhodobého působení mnoha faktorů. Rostlinné společenstvo stabilně a růstově nejvitálnější má ve svém vzhledu a struktuře zachyceny tisícileté vývojové vlivy, dlouhodobé vlivy klimatické, geologické podloží, typy a druhy půd a hydrologický režim oblasti. Nacházíme zde často plevele a rostliny pěstované pro okrasu,které často zplaňují,drasticky se šíří a vytlačují původní květenu. Vyskytují se zde rostliny ohrožené i chráněné např. hořec křižatý, střevíček pantoflíček, prstnatec bezový, stavač kukačka, jazýček jadranský nebo smrkovník plazivý.
Na příhodných místech zdobí lesní porost i bezesporu nejkrásnější květy mezi našimi orchideji a možná rostlinami vůbec, patřící střevíčníku pantoflíčku. Největší botanickou pozoruhodností je výskyt sklenobýlu bezlistého, který se kromě Brna vyskytuje možná ještě na jedné lokalitě v Bílých Karpatech a na Drahanské vrchovině.
Zajímavá místa v okolí Brna:
Hády u Brna
Většina území Hádů je lesnatá. Nejrozšířenějším lesním typem jsou dubohabřiny. Stromové patro tvoří především dub zimní , habr obecný ,hojné jsou také javor babyka,jasan ztepilý. Z keřů se vyskytuje ptačí zob obecný , brsleny evropský a bradavičnatý, svída krvavá, zimolez pýřitý a řada dalších. Vegetace jižních svahů Hádů je výrazně odlišná od vegetace lesní.Vyvinula se zde mozaika rostlinných společenstev, v níž se porosty stepního chrakteru střídají s křovinami a vtroušenými stromy. Vhodná místa pro svou existenci zde nalezly především světlomilné a teplomilné druhy.
Botanická zahrada
V okolí Brna se nachází Českomoravská vysočina, Boskovická brázda, Brněnský masív, Moravský kras a Drahanskou vrchovinou, s velkým výskytem zajímavých a charakteristických rostlin.
Přirozený rostlinný porost v krajině je výsledkem dlouhodobého působení mnoha faktorů. Rostlinné společenstvo stabilně a růstově nejvitálnější má ve svém vzhledu a struktuře zachyceny tisícileté vývojové vlivy, dlouhodobé vlivy klimatické, geologické podloží, typy a druhy půd a hydrologický režim oblasti. Nacházíme zde často plevele a rostliny pěstované pro okrasu,které často zplaňují,drasticky se šíří a vytlačují původní květenu. Vyskytují se zde rostliny ohrožené i chráněné např. hořec křižatý, střevíček pantoflíček, prstnatec bezový, stavač kukačka, jazýček jadranský nebo smrkovník plazivý.
Na příhodných místech zdobí lesní porost i bezesporu nejkrásnější květy mezi našimi orchideji a možná rostlinami vůbec, patřící střevíčníku pantoflíčku. Největší botanickou pozoruhodností je výskyt sklenobýlu bezlistého, který se kromě Brna vyskytuje možná ještě na jedné lokalitě v Bílých Karpatech a na Drahanské vrchovině.
Zajímavá místa v okolí Brna:
Hády u Brna
Většina území Hádů je lesnatá. Nejrozšířenějším lesním typem jsou dubohabřiny. Stromové patro tvoří především dub zimní , habr obecný ,hojné jsou také javor babyka,jasan ztepilý. Z keřů se vyskytuje ptačí zob obecný , brsleny evropský a bradavičnatý, svída krvavá, zimolez pýřitý a řada dalších. Vegetace jižních svahů Hádů je výrazně odlišná od vegetace lesní.Vyvinula se zde mozaika rostlinných společenstev, v níž se porosty stepního chrakteru střídají s křovinami a vtroušenými stromy. Vhodná místa pro svou existenci zde nalezly především světlomilné a teplomilné druhy.
Botanická zahrada
Vodní režim oblasti
Brněnské řeky
Do své nynější podoby byla říční síť brněnské krajiny fixována během doby ledové. Jeho velké část o nízké úrovni se svažuje od severu k jihu a od východu k západu.
Dnešní brněnská krajina byla vymodelována v době čtvrtohorní. Říční proudy Svratky a Svitavy s Ponávkou se tehdy zařezávaly do hornin kopců, posunovaly se ve směru horizontálním hloubíce svá údolí vertikálně a ustavovaly spád svých toků. Přitom naplavovaly štěrky a písky v terasovitých stupních, z nichž zvláště typická je plošina tuřansko-slatinská na levém břehu Svratky, ve výši 30-40 m nad úrovní Ponávky.
Obr.1 Řeka Svitava Obr.2 Řeka Svratka
Největší množství vody přinášejí doposud na brněnské území řeky Svratka a Svitava se svými přítoky. Svratka z vysočiny Českomoravské od úpatí Žákovy hory. Vstupuje na brněnskou půdu u Bystrce. V oněch dobách se meandrovitě vinula v širokém údolí tektonického původu pod Komínem u Kamenného mlýna a dál rozšiřovala své údolí i koryto mezi Červeným kopcem, Petrovem a Špilberkem. Větvila se několikerá ramena s močály a na Starém Brně asi v místech dnešního mostu se rozšířila v mělký brod. Po cestě dlouhé asi 107 km se spojila nad Komárovem se Svitavou.
Svitava přichází z labsko-dunajského rozvodí někde severozápadně od Svitav. Její tok dnes přibližně o délce 84 km přinášel poměrně stálé množství vody ze spolehlivějších zdrojů než variabilní Svratka. Svitava vstoupila na brněnskou půdu u Obřan. Vytvořila maloměřický zákrut, rozvětvila se v několik ramen s četnými ostrůvky meandrovala mezi Husovicemi a Židenicemi k Zábrdovicím od nichž se vlnila v široké rovině ke konci nynější Křenové ulice, tekla krátce směrem podél ní a na Dornych, zde se spojila nad Komárovem se Svratkou.
Brněnská přehrada
Betonová hráz vysoká 34,5 m a v koruně dlouhá 120 km, budována v letech 1936-1940, přehradila řeku Svratku a dala vzniknout zajímavému jezeru. Vedle účelů vodohospodářských (zabránění povodním, zásobárna pitné a užitkové vody pro Brno) má významnou roli rekreační.
Vodní plocha měří 259 m, maximální hloubka je 19 m, stálý objem 7,6 milionů m3, zásobní 10,9 milionů m3, celkový 21 milionů m3, délka vzdutí je 10 km.
Dříve se nazývala podle zatopené oblasti Kníničská. Rozkládá se asi 8 km sz. od středu města na řece Svratce. Začíná hned za ohybem Svratky od západu směrem na jih, místy je sevřena stráněmi bývalého koryta řeky a postupuje v délce asi 17 km až k obci Bystrc. Posledních 5 km vytváří velkou vodní plochu pro vodní sporty.
Do své nynější podoby byla říční síť brněnské krajiny fixována během doby ledové. Jeho velké část o nízké úrovni se svažuje od severu k jihu a od východu k západu.
Dnešní brněnská krajina byla vymodelována v době čtvrtohorní. Říční proudy Svratky a Svitavy s Ponávkou se tehdy zařezávaly do hornin kopců, posunovaly se ve směru horizontálním hloubíce svá údolí vertikálně a ustavovaly spád svých toků. Přitom naplavovaly štěrky a písky v terasovitých stupních, z nichž zvláště typická je plošina tuřansko-slatinská na levém břehu Svratky, ve výši 30-40 m nad úrovní Ponávky.
Obr.1 Řeka Svitava Obr.2 Řeka Svratka
Největší množství vody přinášejí doposud na brněnské území řeky Svratka a Svitava se svými přítoky. Svratka z vysočiny Českomoravské od úpatí Žákovy hory. Vstupuje na brněnskou půdu u Bystrce. V oněch dobách se meandrovitě vinula v širokém údolí tektonického původu pod Komínem u Kamenného mlýna a dál rozšiřovala své údolí i koryto mezi Červeným kopcem, Petrovem a Špilberkem. Větvila se několikerá ramena s močály a na Starém Brně asi v místech dnešního mostu se rozšířila v mělký brod. Po cestě dlouhé asi 107 km se spojila nad Komárovem se Svitavou.
Svitava přichází z labsko-dunajského rozvodí někde severozápadně od Svitav. Její tok dnes přibližně o délce 84 km přinášel poměrně stálé množství vody ze spolehlivějších zdrojů než variabilní Svratka. Svitava vstoupila na brněnskou půdu u Obřan. Vytvořila maloměřický zákrut, rozvětvila se v několik ramen s četnými ostrůvky meandrovala mezi Husovicemi a Židenicemi k Zábrdovicím od nichž se vlnila v široké rovině ke konci nynější Křenové ulice, tekla krátce směrem podél ní a na Dornych, zde se spojila nad Komárovem se Svratkou.
Brněnská přehrada
Betonová hráz vysoká 34,5 m a v koruně dlouhá 120 km, budována v letech 1936-1940, přehradila řeku Svratku a dala vzniknout zajímavému jezeru. Vedle účelů vodohospodářských (zabránění povodním, zásobárna pitné a užitkové vody pro Brno) má významnou roli rekreační.
Vodní plocha měří 259 m, maximální hloubka je 19 m, stálý objem 7,6 milionů m3, zásobní 10,9 milionů m3, celkový 21 milionů m3, délka vzdutí je 10 km.
Dříve se nazývala podle zatopené oblasti Kníničská. Rozkládá se asi 8 km sz. od středu města na řece Svratce. Začíná hned za ohybem Svratky od západu směrem na jih, místy je sevřena stráněmi bývalého koryta řeky a postupuje v délce asi 17 km až k obci Bystrc. Posledních 5 km vytváří velkou vodní plochu pro vodní sporty.
Vodohospodářství
Vývoj vodního hospodářství po roce 1989 je výrazně poznamenán dynamickým nárůstem tržních cen vody, podmínil zásadní trendové změny ve spotřebě pitné i užitkové vody. Tyto změny přirozeně ovlivňují i rozvoj vodního hospodářství na území Brněnského kraje.
Z krajského pohledu je rozhodující zásobování sídelního centra – Brna. Základním zdrojem pitné vody pro město je vodní zdroj Bžezová n. S. (o. Svitavy), na který jsou napojeny i město Kuřim a obce Česká a Lelekovice z okresu Brno – venkov. Doplňkovým resp. Záložním zdrojem je řeka Svratka s úpravnou vody v Brně – Pisárkách. Této vodě je ovšem přiznán pouze charakter vody užitkové, přičemž je udělena výjímka pro její dočasné používání k odstraňování deficitů pitné vody v systému vodovodu města Brna.
Vodovodní síť města Brna je rozčleněna na systém rozvodu pitné vody a systému rozvodu užitkové vody pro průmyslové účely.
Na okrese Blansko se vyskytuje celá řada malých vodních zdrojů. Z větších zdrojů jde především o vodní nádrž Boskovice s vybudovanou úpravnou vody, s charakterem možného rezervního vodního zdroje s možností napojení na Březovský vodovod.
Vyškov a Znojmo disponují většími povrchovými vodními zdroji – vodní nádrž Opatovice (Vyškov) a Vranovská přehrada (Znojmo).
Celkově lze konstatovat, že uspokojivý stav v zásobování obyvatelstva vodou z veřejných vodovodů vykazuje kromě Brna ještě okres Vyškov a Blansko. Naopak neuspokojivý stav je v okresech Znojmo a Brno – venkov.
Pro zásobení pitnou vodou ve zdrojově deficitních oblastech Břeclavska, Hodonínska a Znojemska bude i v budoucnu nutno využívat zejména kvartérní vody niv řek Moravy, Dyje a Svratky. Ochrana těchto niv je proto prvořadým úkolem.
Výše uvedené vývojové trendy ve spotřebě pitné a užitkové vody logicky determinují vývoj v oblasti produkce odpadních vod. Situace v jejich čištění není zatím, i přes dosažený pokrok, uspokojivá. Tím se ovšem kraj nijak neodlišuje od všobecné situace v celé ČR. Největšími zdroji bodového znečištění jsou přirozeně větší města, nelze však ignorovat i obce v klíčových polohách pramenných oblastí. Významný plošný vliv zemědělské výroby na znečišťování vod se, podobně jako v předchozím případě, snížuje v souladu s celkovým ekonomickým vývojem.
Z krajského pohledu je rozhodující zásobování sídelního centra – Brna. Základním zdrojem pitné vody pro město je vodní zdroj Bžezová n. S. (o. Svitavy), na který jsou napojeny i město Kuřim a obce Česká a Lelekovice z okresu Brno – venkov. Doplňkovým resp. Záložním zdrojem je řeka Svratka s úpravnou vody v Brně – Pisárkách. Této vodě je ovšem přiznán pouze charakter vody užitkové, přičemž je udělena výjímka pro její dočasné používání k odstraňování deficitů pitné vody v systému vodovodu města Brna.
Vodovodní síť města Brna je rozčleněna na systém rozvodu pitné vody a systému rozvodu užitkové vody pro průmyslové účely.
Na okrese Blansko se vyskytuje celá řada malých vodních zdrojů. Z větších zdrojů jde především o vodní nádrž Boskovice s vybudovanou úpravnou vody, s charakterem možného rezervního vodního zdroje s možností napojení na Březovský vodovod.
Vyškov a Znojmo disponují většími povrchovými vodními zdroji – vodní nádrž Opatovice (Vyškov) a Vranovská přehrada (Znojmo).
Celkově lze konstatovat, že uspokojivý stav v zásobování obyvatelstva vodou z veřejných vodovodů vykazuje kromě Brna ještě okres Vyškov a Blansko. Naopak neuspokojivý stav je v okresech Znojmo a Brno – venkov.
Pro zásobení pitnou vodou ve zdrojově deficitních oblastech Břeclavska, Hodonínska a Znojemska bude i v budoucnu nutno využívat zejména kvartérní vody niv řek Moravy, Dyje a Svratky. Ochrana těchto niv je proto prvořadým úkolem.
Výše uvedené vývojové trendy ve spotřebě pitné a užitkové vody logicky determinují vývoj v oblasti produkce odpadních vod. Situace v jejich čištění není zatím, i přes dosažený pokrok, uspokojivá. Tím se ovšem kraj nijak neodlišuje od všobecné situace v celé ČR. Největšími zdroji bodového znečištění jsou přirozeně větší města, nelze však ignorovat i obce v klíčových polohách pramenných oblastí. Významný plošný vliv zemědělské výroby na znečišťování vod se, podobně jako v předchozím případě, snížuje v souladu s celkovým ekonomickým vývojem.
Nerostné suroviny
V minulosti těžba nerostných surovin a jejich zpracování patřily k prvním významným socioekonomickým aktivitám člověka na území Moravského krasu. Geologická rozmanitost území umožňovala již od pravěku intenzivní využívání nerostného bohatství.
Jednalo se zejména o těžbu železných rud, vápenců a slévárenských písků, která především v minulém století ovlivnila budování hutí sléváren a strojírenských závodů.
Významnou nerostnou surovinou Moravského krasu byly a ještě stále jsou vápence, které představují surovinovou základnu pro výrobu vápna, stavebního kamene a ušlechtilou kamenickou výrobu.
V současné době na území CHKO Moravský kras zůstávají v provozu poslední tři těžební provozy. V severní části se jedná o lom Malá dohoda u Holštejna, kde jsou těženy devonské vápence k výrobě vápna.
Ve střední části Moravského krasu se na ložisku Rudice-Seč sezónně těží žáruvzdorné písky a jíly (cca 6000 m3 ročně).
Další lom je v provozu u obce Ochoz. Zde se těží devonské vápence částečně využívané jako drcené kamenivo.
VRCH HÁDY
Tento mohutný výběžek devonských vápenců Moravského krasu je jednou z dominant města rozkládajícího se na jeho úpatí. Současnou nezaměnitelnou tvář mu ve dvacátém století vtiskla nejen zdaleka viditelná vysílací věž, ale zejména rozsáhlý vápencový lom na jeho jižních svazích.
Kopec Hády v minulosti představoval pro Brno a hlavně pro místní zástavbu odedávna důležitý zdroj stavebního kamene a dále výroba cementu v Maloměřicích, kde byl používán vápenec z lomu Džungle.
Pro vápnito-jílovité břidlice byl otevřen Růženin lom, pro vysokoprocentní vápenec zprvu lom Habeš u Velké Klajdovky a později také Lesní lom v katastru obce Líšeň.
K trvalému zastavení těžby v lomu došlo 31. prosinci 1997 a o rok později byla zcela ukončena také výroba cementu v maloměřické cementárně. V současnosti je dobývací prostor lomu šetrně rekultivován.
Jednalo se zejména o těžbu železných rud, vápenců a slévárenských písků, která především v minulém století ovlivnila budování hutí sléváren a strojírenských závodů.
Významnou nerostnou surovinou Moravského krasu byly a ještě stále jsou vápence, které představují surovinovou základnu pro výrobu vápna, stavebního kamene a ušlechtilou kamenickou výrobu.
V současné době na území CHKO Moravský kras zůstávají v provozu poslední tři těžební provozy. V severní části se jedná o lom Malá dohoda u Holštejna, kde jsou těženy devonské vápence k výrobě vápna.
Ve střední části Moravského krasu se na ložisku Rudice-Seč sezónně těží žáruvzdorné písky a jíly (cca 6000 m3 ročně).
Další lom je v provozu u obce Ochoz. Zde se těží devonské vápence částečně využívané jako drcené kamenivo.
VRCH HÁDY
Tento mohutný výběžek devonských vápenců Moravského krasu je jednou z dominant města rozkládajícího se na jeho úpatí. Současnou nezaměnitelnou tvář mu ve dvacátém století vtiskla nejen zdaleka viditelná vysílací věž, ale zejména rozsáhlý vápencový lom na jeho jižních svazích.
Kopec Hády v minulosti představoval pro Brno a hlavně pro místní zástavbu odedávna důležitý zdroj stavebního kamene a dále výroba cementu v Maloměřicích, kde byl používán vápenec z lomu Džungle.
Pro vápnito-jílovité břidlice byl otevřen Růženin lom, pro vysokoprocentní vápenec zprvu lom Habeš u Velké Klajdovky a později také Lesní lom v katastru obce Líšeň.
K trvalému zastavení těžby v lomu došlo 31. prosinci 1997 a o rok později byla zcela ukončena také výroba cementu v maloměřické cementárně. V současnosti je dobývací prostor lomu šetrně rekultivován.
Průmysl – vliv na životní prostředí
Průmyslová výroba
V Jihomoravském kraji v prvním pololetí roku 2007 sídlilo celkem 277 průmyslových podniků se 100 a více zaměstnanci. Téměř 95 % podniků působilo ve zpracovatelského průmyslu.
Ovzduší
V porovnání s předchozími roky dochází k postupnému snižování emisí u oxidů dusíku a oxidu uhelnatého, jakožto i k mírnému nárůstu celkových emisí u tuhých znečišťujících látek a oxidů síry. Současně se výrazně projevuje sekundární prašnost způsobená uvolňováním prachových částic ze zemědělských ploch.
Voda
Jakost podzemních vod
Ve státní síti jakosti podzemních vod bylo v tomto kraji v roce 2005 sledováno 42 objektů podzemních vod, na kterých bylo odebráno celkem 84 vzorků. Voda se kontroluje na koncentraci amonných iontů, dusitanů, chloridů. bor, cis-1,2-dichlorethenu a tretrachlorethenu.
Jakost povrchových vod
Nejznečištěnějšími řekami jsou jednoznačně Trkmanka a Litava, jen o málo lépe byla hodnocena Kyjovka. Na opačné straně hodnocení leží většina profilů na Dyji a hraniční profil Morava - Hohenau.
Příroda
Na území Jihomoravského kraje se v rámci soustavy NATURA 2000 vyskytuje 185 lokalit, které byly zařazeny do národního seznamu evropsky významných lokalit.
Lesy
Ke specifickým problémům v ochraně lesa na území Jihomoravského kraje patří především škody způsobené drobnými hlodavci na mladých lesních kulturách a škody způsobené listožravým hmyzem.
Prioritní problémy v ochraně životního prostředí
Emise z dopravy
Stav ovzduší ve městech je jednoznačně nejvíce ovlivněn emisemi z dopravy, zejména emisemi NO. Emise v této oblasti mají stoupající tendenci.
Další znečištění ovzduší
Na území okresů Břeclav a Znojmo jsou zvýšené emise NH3 vzhledem k intenzivní zemědělské výrobě, emisní strop však není dosahován. Velké zemědělské zdroje budou řešeny v rámci procesu integrované prevence a omezování znečištění (IPPC) a lze předpokládat i tendenci k poklesu v oblasti emisí NH3. Zemědělská výroba je také sekundárním zdrojem zvýšených emisí TZL, a to v důsledku sprašování orných ploch. Na emisích TZL, CO a SO2 se významně podílejí malé domovní kotle, ve kterých obyvatelé (zejména na venkově) spalují vzhledem k cenám plynu i méněhodnotné tuhé palivo.
Ochrana vod
Prioritním problémem na úseku ochrany vod je zajištění čištění odpadních vod ze zdrojů znečištění nad 2 000 ekvivalentních obyvatel, v souladu se směrnicemi EU.
Článek podporuje:
ohebné kloubové plastové hadice
vrtačka, zakružovačka, soustruh
zdvihací zařízení, vázací technika, školení jeřábníků, vazačů břemen
V Jihomoravském kraji v prvním pololetí roku 2007 sídlilo celkem 277 průmyslových podniků se 100 a více zaměstnanci. Téměř 95 % podniků působilo ve zpracovatelského průmyslu.
Ovzduší
V porovnání s předchozími roky dochází k postupnému snižování emisí u oxidů dusíku a oxidu uhelnatého, jakožto i k mírnému nárůstu celkových emisí u tuhých znečišťujících látek a oxidů síry. Současně se výrazně projevuje sekundární prašnost způsobená uvolňováním prachových částic ze zemědělských ploch.
Voda
Jakost podzemních vod
Ve státní síti jakosti podzemních vod bylo v tomto kraji v roce 2005 sledováno 42 objektů podzemních vod, na kterých bylo odebráno celkem 84 vzorků. Voda se kontroluje na koncentraci amonných iontů, dusitanů, chloridů. bor, cis-1,2-dichlorethenu a tretrachlorethenu.
Jakost povrchových vod
Nejznečištěnějšími řekami jsou jednoznačně Trkmanka a Litava, jen o málo lépe byla hodnocena Kyjovka. Na opačné straně hodnocení leží většina profilů na Dyji a hraniční profil Morava - Hohenau.
Příroda
Na území Jihomoravského kraje se v rámci soustavy NATURA 2000 vyskytuje 185 lokalit, které byly zařazeny do národního seznamu evropsky významných lokalit.
Lesy
Ke specifickým problémům v ochraně lesa na území Jihomoravského kraje patří především škody způsobené drobnými hlodavci na mladých lesních kulturách a škody způsobené listožravým hmyzem.
Prioritní problémy v ochraně životního prostředí
Emise z dopravy
Stav ovzduší ve městech je jednoznačně nejvíce ovlivněn emisemi z dopravy, zejména emisemi NO. Emise v této oblasti mají stoupající tendenci.
Další znečištění ovzduší
Na území okresů Břeclav a Znojmo jsou zvýšené emise NH3 vzhledem k intenzivní zemědělské výrobě, emisní strop však není dosahován. Velké zemědělské zdroje budou řešeny v rámci procesu integrované prevence a omezování znečištění (IPPC) a lze předpokládat i tendenci k poklesu v oblasti emisí NH3. Zemědělská výroba je také sekundárním zdrojem zvýšených emisí TZL, a to v důsledku sprašování orných ploch. Na emisích TZL, CO a SO2 se významně podílejí malé domovní kotle, ve kterých obyvatelé (zejména na venkově) spalují vzhledem k cenám plynu i méněhodnotné tuhé palivo.
Ochrana vod
Prioritním problémem na úseku ochrany vod je zajištění čištění odpadních vod ze zdrojů znečištění nad 2 000 ekvivalentních obyvatel, v souladu se směrnicemi EU.
Článek podporuje:
ohebné kloubové plastové hadice
vrtačka, zakružovačka, soustruh
zdvihací zařízení, vázací technika, školení jeřábníků, vazačů břemen
Reliéf
1) Typy skupiny A – hlavní role činitelů aktivních morfostruktur
Na území Jihomoravského kraje jsou čtyři rámcové aktivní morfostruktury: České vysočiny konsolidovaný variským vrásněním, příkrovové vrásnozlomové struktury Vnějších Západních Karpat, Vněkarpatské sníženiny jako karpatská čelní hlubina a Dolnomoravský úval jako výběžek Vídeňské pánve.
2) Typy skupiny B – hlavní role činitelů pasivních morfostruktur
Specifické vlastnosti hornin jsou někdy vyvinuty tak, že se mohou stát dominantním reliéfotvorným prvkem krajiny. Příznačné jsou zejména krasové oblasti. Dále jde o území, ve kterých došlo k vypreparování geomorfologicky odolnějších hornin z měkčích obalů.
3) Typy skupiny C – hlavní role činitelů morfoskulptury
Morfoskulptura, tj. soubor erozně denudačních a akumulačních povrchových tvarů vzniklých exogenními pochody, má funkci krajinně dominantního reliéfotvorného prvku všude tam, kde se bezprostředně neprojevuje ani aktivní, ani pasivní morfostruktura, tedy na většině území jižní Moravy. Z erozně denudačních tvarů jsou nejvíce rozšířeny zarovnané povrchy a silné fluviálně erozní rozčlenění reliéfu. V úvalových a nížinných oblastech převládají akumulační tvary (říční terasy, roviny údolních niv, sprašový pokryv, váté písky).
4) Smíšené typy
Závěr
Povrch Jihomoravského kraje je pestrý a rozmanitý. V reliéfu krajin jsou tu s hlavní výjimkou glaciální formace zastoupeny prakticky všechny typy vyskytující se na Moravě a ve Slezsku a většina z těch, které se projevují na území České republiky.
Na území Jihomoravského kraje jsou čtyři rámcové aktivní morfostruktury: České vysočiny konsolidovaný variským vrásněním, příkrovové vrásnozlomové struktury Vnějších Západních Karpat, Vněkarpatské sníženiny jako karpatská čelní hlubina a Dolnomoravský úval jako výběžek Vídeňské pánve.
2) Typy skupiny B – hlavní role činitelů pasivních morfostruktur
Specifické vlastnosti hornin jsou někdy vyvinuty tak, že se mohou stát dominantním reliéfotvorným prvkem krajiny. Příznačné jsou zejména krasové oblasti. Dále jde o území, ve kterých došlo k vypreparování geomorfologicky odolnějších hornin z měkčích obalů.
3) Typy skupiny C – hlavní role činitelů morfoskulptury
Morfoskulptura, tj. soubor erozně denudačních a akumulačních povrchových tvarů vzniklých exogenními pochody, má funkci krajinně dominantního reliéfotvorného prvku všude tam, kde se bezprostředně neprojevuje ani aktivní, ani pasivní morfostruktura, tedy na většině území jižní Moravy. Z erozně denudačních tvarů jsou nejvíce rozšířeny zarovnané povrchy a silné fluviálně erozní rozčlenění reliéfu. V úvalových a nížinných oblastech převládají akumulační tvary (říční terasy, roviny údolních niv, sprašový pokryv, váté písky).
4) Smíšené typy
Závěr
Povrch Jihomoravského kraje je pestrý a rozmanitý. V reliéfu krajin jsou tu s hlavní výjimkou glaciální formace zastoupeny prakticky všechny typy vyskytující se na Moravě a ve Slezsku a většina z těch, které se projevují na území České republiky.
Chráněná území
Brno má (co se přírody týče) mezi českými a moravskými městy výjimečnou polohu. Leží totiž na styku dvou biogeografických podoblastí. Proto zde najdeme velké množství nejrůznějších biotopů: lužní lesy (Černovický hájek), vlhké kosené louky (Augšperský potok), suché stepní trávníky (nepřeberné množství) a skalní stepi (Stránská skála), lesostepi (Velká Klajdovka), rozvolněné teplomilné doubravy (Kůlny), dubové a dubohabrové lesy (Bosonožský hájek) a dokonce i bučiny (Jelení žlíbek), které náleží spíše do podhorských a horských poloh. Jen na území města Brna bylo doposud vyhlášeno 28 zvláště chráněných území s celkovou rozlohou cca 345 ha.
Krajové zvláštnosti
Brněnská vrchovina
Rozkládá se v Jihomoravském kraji. Největší plochu Brněnské vrchoviny vyplňuje Drahanská vrchovina. Je to velmi členitá převážně vápencová krajina s četnými krasovými jevy. Nejvyššími vrcholy této oblasti jsou Skalky (735 m), Paprč (721 m), Skály (734 m). Větší část tohoto regionu zabírají zemědělské plochy, které se střídají se zalesněnými svahy a plošinami. Lesy jsou smíšené, z jehličnatých stromů se vyskytuje nejvíce smrk, borovice i jedle, z listnatých stromů je hojně zastoupen buk, dub, javor a bříza. Brněnskou vrchovinou protéká od severu k jihu řeka Svitava, která se u Brna stéká se řekou Svratkou. Podnebně patří tento region mezi mírně teplé oblasti.
Stránská skála
Leží v nejsevernější části brněnské městské části Brno – Slatina. V geologickém vývoji Stránské skály se prolíná historie dvou velkých středoevropských geologických jednotek – Českého masivu. Starší jednotka, Český masiv, byla vyvrásněna kadomským vrásněním (přelom překambria a prvohor); k této etapě patří žula, na kterou většinou nasedají devonské slepence, vápence a břidlice. Na Stránské skále vystupuje přes 50 m mocný sled vápenců starých cca 156 miliónů let. Důležitou horninotvornou funkci sehrály vedle mikroskopických schránek rozsivek, dírkovců a jehlic i články lilijic (Crinoidea).
Moravský kras
Je největší a nejvýznamnější krasovou oblastí České republiky. V Moravském krasu najdete unikáty živé přírody, četné archeologické, paleontologické i kulturní památky. Krasové plošiny jsou rozřezány až 150 m hlubokými kaňony – žleby. Téměř 60 % území Moravského krasu pokrývají lesy. Známe zde více než 1000 jeskyní. Čtyři z nich jsou zpřístupněny pro veřejnost. Největší je systém Amatérské jeskyně o délce více než 40 km. Horské lesy rostou na suťových svazích ve žlebech. V Moravském krasu nalezneme také endemické druhy. Z území bylo pro vědu popsáno více než sto druhů bezobratlých živočichů. Pestrost Moravského krasu dokumentuje výskyt více než 2000 druhů motýlů. Skupinu netopýrů a vrápenců zastupuje dvacet jedna druhů. Nejcennější části území jsou chráněny v jedenácti přírodních rezervacích (PR), čtyřech národních přírodních rezervacích (NPR) a dvou národních přírodních památkách (NPP). Pro zcela výjimečné přírodní hodnoty byl téměř celý Moravský kras zařazen do sítě evropsky významných lokalit Natura 2000.
Pálava
Pálava se nachází v severozápadním výběžku Panonské nížiny v nejteplejší a téměř nejsušší oblasti České republiky, což umožňuje jak pěstování vinné révy, tak výskyt mnoha druhů rostlin, které u nás nikde jinde nerostou. Pestrá mozaika skalních suchých trávníků, lemových společenstev, suchomilných křovin a teplomilných doubrav na svazích Děvína, která vznikla z části pod vlivem pastvy, se označuje jako krasová lesostep. Na plošinách Milovického lesa převládají rozvolněné sprašové doubravy s druhově bohatým bylinným podrostem, na severně orientovaných svazích a v údolích je nahrazují panonské dubohabřiny. V okolí Křivého jezera v nivě Dyje zůstaly zachovány porosty tvrdého luhu s dubem letním a jasanem úzkolistým a nevelké plochy zaplavovaných luk. Na západním břehu rybníka Nesytu u Sedlece dosud přežívají zbytky slanomilné vegetace, která byla v minulosti na zasolených pastvinách jižní Moravy téměř běžná.
Rozkládá se v Jihomoravském kraji. Největší plochu Brněnské vrchoviny vyplňuje Drahanská vrchovina. Je to velmi členitá převážně vápencová krajina s četnými krasovými jevy. Nejvyššími vrcholy této oblasti jsou Skalky (735 m), Paprč (721 m), Skály (734 m). Větší část tohoto regionu zabírají zemědělské plochy, které se střídají se zalesněnými svahy a plošinami. Lesy jsou smíšené, z jehličnatých stromů se vyskytuje nejvíce smrk, borovice i jedle, z listnatých stromů je hojně zastoupen buk, dub, javor a bříza. Brněnskou vrchovinou protéká od severu k jihu řeka Svitava, která se u Brna stéká se řekou Svratkou. Podnebně patří tento region mezi mírně teplé oblasti.
Stránská skála
Leží v nejsevernější části brněnské městské části Brno – Slatina. V geologickém vývoji Stránské skály se prolíná historie dvou velkých středoevropských geologických jednotek – Českého masivu. Starší jednotka, Český masiv, byla vyvrásněna kadomským vrásněním (přelom překambria a prvohor); k této etapě patří žula, na kterou většinou nasedají devonské slepence, vápence a břidlice. Na Stránské skále vystupuje přes 50 m mocný sled vápenců starých cca 156 miliónů let. Důležitou horninotvornou funkci sehrály vedle mikroskopických schránek rozsivek, dírkovců a jehlic i články lilijic (Crinoidea).
Moravský kras
Je největší a nejvýznamnější krasovou oblastí České republiky. V Moravském krasu najdete unikáty živé přírody, četné archeologické, paleontologické i kulturní památky. Krasové plošiny jsou rozřezány až 150 m hlubokými kaňony – žleby. Téměř 60 % území Moravského krasu pokrývají lesy. Známe zde více než 1000 jeskyní. Čtyři z nich jsou zpřístupněny pro veřejnost. Největší je systém Amatérské jeskyně o délce více než 40 km. Horské lesy rostou na suťových svazích ve žlebech. V Moravském krasu nalezneme také endemické druhy. Z území bylo pro vědu popsáno více než sto druhů bezobratlých živočichů. Pestrost Moravského krasu dokumentuje výskyt více než 2000 druhů motýlů. Skupinu netopýrů a vrápenců zastupuje dvacet jedna druhů. Nejcennější části území jsou chráněny v jedenácti přírodních rezervacích (PR), čtyřech národních přírodních rezervacích (NPR) a dvou národních přírodních památkách (NPP). Pro zcela výjimečné přírodní hodnoty byl téměř celý Moravský kras zařazen do sítě evropsky významných lokalit Natura 2000.
Pálava
Pálava se nachází v severozápadním výběžku Panonské nížiny v nejteplejší a téměř nejsušší oblasti České republiky, což umožňuje jak pěstování vinné révy, tak výskyt mnoha druhů rostlin, které u nás nikde jinde nerostou. Pestrá mozaika skalních suchých trávníků, lemových společenstev, suchomilných křovin a teplomilných doubrav na svazích Děvína, která vznikla z části pod vlivem pastvy, se označuje jako krasová lesostep. Na plošinách Milovického lesa převládají rozvolněné sprašové doubravy s druhově bohatým bylinným podrostem, na severně orientovaných svazích a v údolích je nahrazují panonské dubohabřiny. V okolí Křivého jezera v nivě Dyje zůstaly zachovány porosty tvrdého luhu s dubem letním a jasanem úzkolistým a nevelké plochy zaplavovaných luk. Na západním břehu rybníka Nesytu u Sedlece dosud přežívají zbytky slanomilné vegetace, která byla v minulosti na zasolených pastvinách jižní Moravy téměř běžná.
Lesnické hospodářství
,,Lesnictví je obor, jehož náplní je péče o les a hospodaření v něm. V průběhu doby se lesnictví vyvíjelo a měnil se důraz na jednotlivé složky lesa a jeho produkty, podle toho, jaké byly a jsou požadavky majitele nebo společnosti. Hlavním cílem lesnictví je dnes zajištění trvale udržitelného hospodaření v lese.“
Historie lesů města Brna se datuje již od 13. století, kdy tehdejší královské město Brno dostávalo majetek darem, zástavou nebo odměnou. Koupí začalo získávat lesy v 15. století od pánů v okolí města. V roce 1938 dosáhly brněnské městské lesy rozlohy 7514 ha. Neblahý poválečný zvrat těžce zasáhl i hospodaření městských lesů. Po velkém politickém nátlaku byla brněnská radnice v roce 1954 donucena nejvyššími státními orgány předat veškerý majetek státu. Až po roce 1989 došlo díky přijetí zákona, o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, k znovunabytí původního lesního majetku. Pro zajištění odborné správy v městských lesích byla v roce 1992 zřízena příspěvková organizace Lesy města Brna. Společnost Lesy města Brna s.r.o. vznikla v roce 1994 z původní příspěvkové organizace. Zakladatelem a jediným vlastníkem je město Brno a předmětem činnosti společnosti je odborná správa a rozvoj svěřeného lesního majetku, plnění veřejně prospěšných služeb s obecně prospěšným posláním. Dnešní majetek statutárního města Brna představuje více než 8100 ha plochy. O veškeré lesy, které se nacházejí v pěti okresech se stará 40 odborně vzdělaných lesníků a 130 dělníků, některé práce zajišťují i drobní živnostníci a podnikatelé. Kromě lesa pečuje město Brno ještě o 13 ha lesních školek. Ostatní lesy města Brna se nacházejí v okrese Brno – venkov, v okrese Blansko a na Žďársku.
Od 30. Září 2002 jsou Lesy města Brna certifikovány dle PFC (Pan European Forest Certification). Účelem certifikace je podpora trvale udržitelného hospodaření v lesích a spotřeby dřeva jako ekologicky obnovitelného zdroje a výrobků ze dřeva, ochrany přírody a trvale udržitelného rozvoje společnosti prostřednictvím realizace Českého systému certifikace lesů.
Brno jako většinu dněšních měst trápí nedostatek zeleně v jeho zastavěné části. Jedná se o parky, uliční aleje i sídlištní zeleň. Naopak příměstských lesů má více než jiná srovnatelná města, avšak jejich stav není příliš utěšený. Uliční stromořadí, park Lužánky, park Špilberk, Tyršův sad, Denisovy sady, park Koliště, Wilsonův les a Kapucínské zahrady má ve správě Veřejná zeleň města Brna.
Lesy v okolí Brněnské přehrady ani zdaleka neodpovídají původní druhové skladbě. Nepůvodní jehličnaté dřeviny zde byly povětšinou uměle vysazeny. Zdejší lesy však naštěstí nebyly zcela přeměněny v jehličnaté monokultury. Kromě dubu, buku a habru zde najdeme pestrou škálu dalších listnatých dřevin (lípa, javor, bříza) i celých lesních společenstev odpočinku v lesích blízkých přírodnímu stavu, což dnes bohužel nebývá všude pravidlem.
Historie lesů města Brna se datuje již od 13. století, kdy tehdejší královské město Brno dostávalo majetek darem, zástavou nebo odměnou. Koupí začalo získávat lesy v 15. století od pánů v okolí města. V roce 1938 dosáhly brněnské městské lesy rozlohy 7514 ha. Neblahý poválečný zvrat těžce zasáhl i hospodaření městských lesů. Po velkém politickém nátlaku byla brněnská radnice v roce 1954 donucena nejvyššími státními orgány předat veškerý majetek státu. Až po roce 1989 došlo díky přijetí zákona, o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, k znovunabytí původního lesního majetku. Pro zajištění odborné správy v městských lesích byla v roce 1992 zřízena příspěvková organizace Lesy města Brna. Společnost Lesy města Brna s.r.o. vznikla v roce 1994 z původní příspěvkové organizace. Zakladatelem a jediným vlastníkem je město Brno a předmětem činnosti společnosti je odborná správa a rozvoj svěřeného lesního majetku, plnění veřejně prospěšných služeb s obecně prospěšným posláním. Dnešní majetek statutárního města Brna představuje více než 8100 ha plochy. O veškeré lesy, které se nacházejí v pěti okresech se stará 40 odborně vzdělaných lesníků a 130 dělníků, některé práce zajišťují i drobní živnostníci a podnikatelé. Kromě lesa pečuje město Brno ještě o 13 ha lesních školek. Ostatní lesy města Brna se nacházejí v okrese Brno – venkov, v okrese Blansko a na Žďársku.
Od 30. Září 2002 jsou Lesy města Brna certifikovány dle PFC (Pan European Forest Certification). Účelem certifikace je podpora trvale udržitelného hospodaření v lesích a spotřeby dřeva jako ekologicky obnovitelného zdroje a výrobků ze dřeva, ochrany přírody a trvale udržitelného rozvoje společnosti prostřednictvím realizace Českého systému certifikace lesů.
Brno jako většinu dněšních měst trápí nedostatek zeleně v jeho zastavěné části. Jedná se o parky, uliční aleje i sídlištní zeleň. Naopak příměstských lesů má více než jiná srovnatelná města, avšak jejich stav není příliš utěšený. Uliční stromořadí, park Lužánky, park Špilberk, Tyršův sad, Denisovy sady, park Koliště, Wilsonův les a Kapucínské zahrady má ve správě Veřejná zeleň města Brna.
Lesy v okolí Brněnské přehrady ani zdaleka neodpovídají původní druhové skladbě. Nepůvodní jehličnaté dřeviny zde byly povětšinou uměle vysazeny. Zdejší lesy však naštěstí nebyly zcela přeměněny v jehličnaté monokultury. Kromě dubu, buku a habru zde najdeme pestrou škálu dalších listnatých dřevin (lípa, javor, bříza) i celých lesních společenstev odpočinku v lesích blízkých přírodnímu stavu, což dnes bohužel nebývá všude pravidlem.
J. G. Mendel
Narodil se 20. července 1822 v rodině sedláka v obci Hynčice na Moravě. Po absolvování základní školy v Hynčicích a gymnázia v Opavě se v roce 1840 zapsal na Filozofický ústav Univerzity v Olomouci. V roce 1843 byl přijat jako novic do augustiniánského kláštera sv. Tomáše na Starém Brně. Tehdy obdržel řádové jméno Gregor. V roce 1856 Mendel zahájil své experimenty s křížením rostlin (s hrachem) a roku 1862 zahájil meteorologická pozorování pro Meteorologický ústav ve Vídni.
1865 přednesl na zasedání Přírodovědného spolku v Brně, devět let po Darwinově knize "O původu druhů", první část své teorie přenosu dědičných jednotek a druhou část o své klasické práci. V roce 1867 byl zvolen vicepresidentem Přírodovědného spolku v Brně. 1869 vyložil na půdě tohoto spolku výsledky své druhé práce v oboru křížení rostlin na jestřábníku, s nímž sám pracoval. ( Jestřábník, jak se ukázalo o čtyřicet let později, byl pro pokusy pro vysvětlení zákonitosti dědičnosti velmi náročnou rostlinou. Až mnohem později se zjistilo, že jeřábník má schopnost vytvářet potomstvo cestou "neposkvrněného početí". Dokonce i vykastrované kvítky jestřábníku tvořily semena. A tam, kde Mendel očekával vznik různorodého potomstva, vzniklo všechno potomstvo stejnorodé. Jeřábník natolik pomíchal Mendlovy karty, že v roce 1869 musel veřejně prohlásit : „Zákony dědičnosti, které jsem považoval za všeobecně platné, zde jsem nemohl prokázat“.)
V roce 1883 Mendel vážně onemocněl a dne 9. ledna 1884 zemřel v klášteře a byl pochován na brněnském ústředním hřbitově do hrobky augustiniánů.
Bohužel Mendel příliš předběhl dobu. Základy učení, později nazvaného mendelismem, vytvořil 23 roků předtím, než se objevil termín "chromozóm", 22 let předtím, než bylo objeveno redukční dělení, a 31 let před první zmínkou o chromozómové teorii dědičnosti.
Mendelova výzkumná činnost
Mendel byl první, kdo udělal významný diagnostický převrat, když jako první nehodnotil organismus jako celek, ale rozložil ho na jednotlivé znaky. Novátorská diagnostická metoda umožnila Mendlovi vyhodnocení výsledků z křížení sedmi párů znaků u hrachu, z nichž všechna probíhala na principu dominance a recesivity protikladných znaků.
Mendelovy zákony
1. Zákon o uniformitě hybridů
Kříženci ze vzájemného křížení dvou rozdílně homozygorních jedinců jsou vždy heterozygoti a mají stejný fenotypový projev.
2. Zákon o segregaci alel a jejich kombinaci ve druhé generaci kříženců
Při křížení heterozygotů lze genotypy i fenotypy nově vzniklých jedinců vyjádřit poměrem malých celých čísel.
genotypově: 1:2:1
fenotypově: 1:3
3. Zákon o volné kombinovanosti alel
Při vzájemném křížení vícenásobných heterozygotních hybrydů (polyhybridů) vznikne mezi alelami sledovaných genů tolik kombinací, kolik je teoreticky možných kombinací mezi nezávislými veličinami (tento zákon neplatí, pokud jsou geny ve vazbě).
genotypově: 1:2:1:2:4:2:1:2:1
fenotypově: 9 : 3 : 3 : 1
1865 přednesl na zasedání Přírodovědného spolku v Brně, devět let po Darwinově knize "O původu druhů", první část své teorie přenosu dědičných jednotek a druhou část o své klasické práci. V roce 1867 byl zvolen vicepresidentem Přírodovědného spolku v Brně. 1869 vyložil na půdě tohoto spolku výsledky své druhé práce v oboru křížení rostlin na jestřábníku, s nímž sám pracoval. ( Jestřábník, jak se ukázalo o čtyřicet let později, byl pro pokusy pro vysvětlení zákonitosti dědičnosti velmi náročnou rostlinou. Až mnohem později se zjistilo, že jeřábník má schopnost vytvářet potomstvo cestou "neposkvrněného početí". Dokonce i vykastrované kvítky jestřábníku tvořily semena. A tam, kde Mendel očekával vznik různorodého potomstva, vzniklo všechno potomstvo stejnorodé. Jeřábník natolik pomíchal Mendlovy karty, že v roce 1869 musel veřejně prohlásit : „Zákony dědičnosti, které jsem považoval za všeobecně platné, zde jsem nemohl prokázat“.)
V roce 1883 Mendel vážně onemocněl a dne 9. ledna 1884 zemřel v klášteře a byl pochován na brněnském ústředním hřbitově do hrobky augustiniánů.
Bohužel Mendel příliš předběhl dobu. Základy učení, později nazvaného mendelismem, vytvořil 23 roků předtím, než se objevil termín "chromozóm", 22 let předtím, než bylo objeveno redukční dělení, a 31 let před první zmínkou o chromozómové teorii dědičnosti.
Mendelova výzkumná činnost
Mendel byl první, kdo udělal významný diagnostický převrat, když jako první nehodnotil organismus jako celek, ale rozložil ho na jednotlivé znaky. Novátorská diagnostická metoda umožnila Mendlovi vyhodnocení výsledků z křížení sedmi párů znaků u hrachu, z nichž všechna probíhala na principu dominance a recesivity protikladných znaků.
Mendelovy zákony
1. Zákon o uniformitě hybridů
Kříženci ze vzájemného křížení dvou rozdílně homozygorních jedinců jsou vždy heterozygoti a mají stejný fenotypový projev.
2. Zákon o segregaci alel a jejich kombinaci ve druhé generaci kříženců
Při křížení heterozygotů lze genotypy i fenotypy nově vzniklých jedinců vyjádřit poměrem malých celých čísel.
genotypově: 1:2:1
fenotypově: 1:3
3. Zákon o volné kombinovanosti alel
Při vzájemném křížení vícenásobných heterozygotních hybrydů (polyhybridů) vznikne mezi alelami sledovaných genů tolik kombinací, kolik je teoreticky možných kombinací mezi nezávislými veličinami (tento zákon neplatí, pokud jsou geny ve vazbě).
genotypově: 1:2:1:2:4:2:1:2:1
fenotypově: 9 : 3 : 3 : 1
Historie osídlení města Brna
V těsné blízkosti Brna žili předchůdce dnešního člověka odedávna, ať už to bylo v četných jeskyních nejjižnější části Moravského krasu v době před 100 000 lety a nebo mnohem později za dob starých Keltů., zhruba 5 stol. před naším letopočtem.
Kolem r. 1000 vznikla osada u brodu přes řeku Svratku, nynější staré Brno, a ta dala městu jeho jméno. Vznik osady souvisel s přesídlením obyvatel ze starověkého hradiště Staré Zámky a jehož pozůstatky lze dodnes nalézt v lese nad Mariánským údolím v Brně-Staré Líšni. Jiné zdroje dávají vznik Brna do souvislosti s přesídlením obyvatel slovanského hradiště poblíž Rajhradu. První doložená písemná zmínka o Brně je až z roku 1091 a objevuje se v Kosmově kronice v souvislosti s obléháním Brna Vratislavem II., viz. pověst o Zderadově sloupu.
Od 11. stol. Zde stál břetislavský hrad, sídlo přemyslovského údělného knížete. V předhradí se vyvíjeli české trhové vsi-jak na Starém Brně, tak kolem Horního (Zelného) trhu.
Od 13. stol. přicházeli cizí kolonisté: Němci, Flandrové a Valoni, kteří se usídlili kolem Dolního náměstí (Svobody). Svoji obec vytvářeli i Židé v dolní části dnešní Masarykovy ulice.
Město bylo ve 14. stol. sídlem moravských markrabat a prožívalo svůj rozkvět. Tehdy bylo ve městě asi 8400 obyvatel. Od poloviny 14. stol. bylo Brno sídlem moravských zemských sněmů, které se scházeli střídavě v Brně a Olomouci. Tyto orgány zemské samosprávy řešili otázky politické, soudní, finanční a vedli zápisy do zemských desek.
Za husitských válek zůstalo město věrné králi Zikmundovi a husité je dvakrát marně obléhali v r.1428 a 1430. Roku 1454 král Ladislav Pohrobek vypověděl Židy z města a ti se soustředili kolem dnešní ulice Křenové. Za obou občanských válek v 15. stol. stagnoval počet domů i obyvatel a obchod upadal.
V polovině 16. stol. se Brno začalo přiklánět k protestantismu. Rekatolizační úsilí přivedlo do města nové katolické úřady, z nichž zejména jezuité a kapucíni získali velký vliv. Počet obyvatel v předbělohorské době vyl zhruba na stejné úrovni, jako před 200 lety. Roku 1643 a zvláště r. 1645 se jako jediné město na Moravě ubránilo dlouhému obléhání švédských vojsk a tím umožnilo rakouské říši zformování nové armády a zastavené švédského tlaku. Během třicetileté války se Brno stalo jediným hlavním městem Moravy a od roku 1641 byli v Brně trvale uloženy Zemské desky pro Moravu. Po třicetileté válce se město Brno stalo nedobytnou barokní pevností.
Postavení Brna podtrhlo i založení biskupství v r.1777 na Petrově.
K městu je roku 1850 připojeno 32 okolních obcí, takže počet obyvatel dosáhl 46 tisíc.
Na přelomu 19. a 20. stol. vrcholí ve městě národní rozpory mezi německým a českým obyvatelstvem. Převaha Němců v městské samosprávě končí až roku 1919.
Roku 1919 je založena Masarykova univerzita a výstavou soudobé kultury je v roce 1928 otevřeno brněnské výstaviště. Město bylo nejen středisko průmyslu a obchodu, ale i školství a kultury.
Druhá světová válka způsobila Brnu značné škody. Za nacistické okupace zahynulo na popravišti v Kounicových kolejích mnoho českých občanů. Důsledkem toho byl odsun německého obyvatelstva z Brna v roce 1945.V období komunistické vlády se v důsledku upřednostnění priorit na město poněkud zapomínalo a tak se dostalo do jisté stagnace, z které se dostává až v posledních letech, i díky vstupu České republiky do Evropské unie.
Kolem r. 1000 vznikla osada u brodu přes řeku Svratku, nynější staré Brno, a ta dala městu jeho jméno. Vznik osady souvisel s přesídlením obyvatel ze starověkého hradiště Staré Zámky a jehož pozůstatky lze dodnes nalézt v lese nad Mariánským údolím v Brně-Staré Líšni. Jiné zdroje dávají vznik Brna do souvislosti s přesídlením obyvatel slovanského hradiště poblíž Rajhradu. První doložená písemná zmínka o Brně je až z roku 1091 a objevuje se v Kosmově kronice v souvislosti s obléháním Brna Vratislavem II., viz. pověst o Zderadově sloupu.
Od 11. stol. Zde stál břetislavský hrad, sídlo přemyslovského údělného knížete. V předhradí se vyvíjeli české trhové vsi-jak na Starém Brně, tak kolem Horního (Zelného) trhu.
Od 13. stol. přicházeli cizí kolonisté: Němci, Flandrové a Valoni, kteří se usídlili kolem Dolního náměstí (Svobody). Svoji obec vytvářeli i Židé v dolní části dnešní Masarykovy ulice.
Město bylo ve 14. stol. sídlem moravských markrabat a prožívalo svůj rozkvět. Tehdy bylo ve městě asi 8400 obyvatel. Od poloviny 14. stol. bylo Brno sídlem moravských zemských sněmů, které se scházeli střídavě v Brně a Olomouci. Tyto orgány zemské samosprávy řešili otázky politické, soudní, finanční a vedli zápisy do zemských desek.
Za husitských válek zůstalo město věrné králi Zikmundovi a husité je dvakrát marně obléhali v r.1428 a 1430. Roku 1454 král Ladislav Pohrobek vypověděl Židy z města a ti se soustředili kolem dnešní ulice Křenové. Za obou občanských válek v 15. stol. stagnoval počet domů i obyvatel a obchod upadal.
V polovině 16. stol. se Brno začalo přiklánět k protestantismu. Rekatolizační úsilí přivedlo do města nové katolické úřady, z nichž zejména jezuité a kapucíni získali velký vliv. Počet obyvatel v předbělohorské době vyl zhruba na stejné úrovni, jako před 200 lety. Roku 1643 a zvláště r. 1645 se jako jediné město na Moravě ubránilo dlouhému obléhání švédských vojsk a tím umožnilo rakouské říši zformování nové armády a zastavené švédského tlaku. Během třicetileté války se Brno stalo jediným hlavním městem Moravy a od roku 1641 byli v Brně trvale uloženy Zemské desky pro Moravu. Po třicetileté válce se město Brno stalo nedobytnou barokní pevností.
Postavení Brna podtrhlo i založení biskupství v r.1777 na Petrově.
K městu je roku 1850 připojeno 32 okolních obcí, takže počet obyvatel dosáhl 46 tisíc.
Na přelomu 19. a 20. stol. vrcholí ve městě národní rozpory mezi německým a českým obyvatelstvem. Převaha Němců v městské samosprávě končí až roku 1919.
Roku 1919 je založena Masarykova univerzita a výstavou soudobé kultury je v roce 1928 otevřeno brněnské výstaviště. Město bylo nejen středisko průmyslu a obchodu, ale i školství a kultury.
Druhá světová válka způsobila Brnu značné škody. Za nacistické okupace zahynulo na popravišti v Kounicových kolejích mnoho českých občanů. Důsledkem toho byl odsun německého obyvatelstva z Brna v roce 1945.V období komunistické vlády se v důsledku upřednostnění priorit na město poněkud zapomínalo a tak se dostalo do jisté stagnace, z které se dostává až v posledních letech, i díky vstupu České republiky do Evropské unie.
Houby v okolí Brna
Houby zde rostou na nejrůznějších podkladech. Nejčastěji je nalézáme na zemi v mechu, na zetlelém listí nebo na mrtvých živných dřevinách. Nejvíce rostou v lesích, na lukách a polích, ale také v zahradách i parcích.
Houby, o něž se zajímají houbaři patří do skupiny vyšších nebo pravých hub / eumycetes/ . Tyto houby mají již pravé mycelium složené z mnohobuněčných hyf a tvoří různě specializované rozmnožovací útvary – plodnice.
Jedlé houby patří do dvou tříd, a sice do hub stopkovýtrusých / Basidiomycetes/ a hub vřeckovýtrusých / Ascomycetes/ . Z Basidiomycetes tu najdeme houby lupenaté, nelupenaté a břichatky. Z Ascomycetes pak převážně smrže.
Lupenaté houby – bedle vysoká a červenající, muchomůrka slámožlutá a červená, muchomůrka tygrovaná a růžovka, muchomůrka zelená, štítovka jelení, pečárka polní a ovčí, václavka smrková a obecná, hlíva ústřičná, opěňka měnlivá, šupinovka slizká, slizák mazlavý, lištička pomerančová, strmělka mlženka, čirůvky, penízovky, ryzci, holubinky, hřiby, suchohřiby, kozák březový, křemenáč březový, klouzek sličný.
Nelupenaté houby – krásnopórka mlynářka, choroš šupinatý, vějířovec obrovský, liška obecná, kuřátka.
Břichatkovité houby – pýchavky, prášivka šedivá, pestřec obecný.
Modernímu člověku přináší houbaření nejen zábavu a odpočinek, ale i užitek. Houby však mají i svou negativní stránku. Nejsou to jen otravy, které způsobují jedovaté houby nebo houby nesprávně ošetřené a připravené. Hoby můžou způsobit i velké národohospodářské škody v lesích a na polích.
Houby, o něž se zajímají houbaři patří do skupiny vyšších nebo pravých hub / eumycetes/ . Tyto houby mají již pravé mycelium složené z mnohobuněčných hyf a tvoří různě specializované rozmnožovací útvary – plodnice.
Jedlé houby patří do dvou tříd, a sice do hub stopkovýtrusých / Basidiomycetes/ a hub vřeckovýtrusých / Ascomycetes/ . Z Basidiomycetes tu najdeme houby lupenaté, nelupenaté a břichatky. Z Ascomycetes pak převážně smrže.
Lupenaté houby – bedle vysoká a červenající, muchomůrka slámožlutá a červená, muchomůrka tygrovaná a růžovka, muchomůrka zelená, štítovka jelení, pečárka polní a ovčí, václavka smrková a obecná, hlíva ústřičná, opěňka měnlivá, šupinovka slizká, slizák mazlavý, lištička pomerančová, strmělka mlženka, čirůvky, penízovky, ryzci, holubinky, hřiby, suchohřiby, kozák březový, křemenáč březový, klouzek sličný.
Nelupenaté houby – krásnopórka mlynářka, choroš šupinatý, vějířovec obrovský, liška obecná, kuřátka.
Břichatkovité houby – pýchavky, prášivka šedivá, pestřec obecný.
Modernímu člověku přináší houbaření nejen zábavu a odpočinek, ale i užitek. Houby však mají i svou negativní stránku. Nejsou to jen otravy, které způsobují jedovaté houby nebo houby nesprávně ošetřené a připravené. Hoby můžou způsobit i velké národohospodářské škody v lesích a na polích.
Brno a okolí-Botanická zahrada
Botanická zahrada je uměle vytvořený ekosystém, jehož primární úlohou je chránit, zachovávat a nejlépe zvyšovat rozsah genetické rozmanitosti pěstovaných jedinců.
Jejich počet stoupl v posledních letech nad 1000 zahrad na nejrozmanitějších místech naší planety. Botanické zahrady mohou výrazně pomoci k ochraně přírody, protože jejich živé sbírky a herbáře sušených rostlin prezentují jeden z nejlepších zdrojů informací o rozšíření rostlin a jejich nárocích na prostředí. V zahradách obvykle pracují odborníci daného oboru, kteří objevují nové druhy a zkoumají druhy již známé. Navíc seznamují návštěvníky zahrady s ochranářskými problémy.
Jako doplněk pěstování rostlin vytvořili botanické zahrady spolu s vědeckými ústavy sbírky semen z volné přírody a z pěstovaných rostlin, někdy nazývané semenné banky. Semena, která splňují určité požadavky (např.: je kladen důraz na obsáhnutí genetické variability druhů), mohou být dlouhodobě skladována ve studených, suchých podmínkách a později klíčena.
Botanická zahrada je i součástí Masarykovy university v Brně. Jde o typickou universitní zahradu založenou v roce 1922. Zakladatelem zahrady byl profesor Josef Podpěra, který v té době vedl botanický ústav nově vzniklé Masarykovy univerzity a vedle toho měl za úkol vybudovat také botanickou zahradu. Zahrada vznikla na místě starobince a od samého počátku se předpokládalo, že je to místo provizorní. Nikdo z generace zakladatelů jistě nepředpokládal, že ještě v roce 2007 bude fakulta, ale i zahrada umístěna stále na stejném místě. Vývoj událostí v uplynulých letech však způsobil, že provizorium se stalo definitivní a v současné době má zahrada velkou historickou hodnotu. V roce 1995 se přikročilo k rekonstrukci skleníků a částečně i zahrady. Na stávajícím místě byl vybudován komplex pěti skleníků v atypickém tvaru podle návrhu architekta Petra Talandy.
Zahrada má dvě základní oddělení. Venkovní oddělení má rozlohu 1,5 ha a je tam shromážděno asi dva tisíce druhů rostlin. Celá zahrada je rozdělena na několik částí. Mezi nejdůležitější patří oddělení systému rostlin, kde je zastoupeno asi sto čeledí s tisícem druhů.
Další zajímavou skupinou je teplomilná nelesní vegetace Pavlovských vrchů. Je to vegetace vystavená extrémním klimatickým podmínkám a v jarním období je často vyhledávána návštěvníky. Z geografických celků je zajímavá skupina rostlin Japonska a Číny. Tato část obsahuje některé typické architektonické prvky japonských zahrad.
Pracovníci botanické zahrady vysazovali od roku 1970 do roku 2000 dvakrát do roka tzv.: „Mendlovu zahrádku“, která byla sestavena na základě Mendlových zákonů dědičnosti a byla součástí expozic Mendeliána Moravského muzea.
V roce 2005 byla založena Unie botanických zahrad České republiky a naše zahrada se stala jedním ze základních členů. Jedná se o občanské sdružení osob a institucí, reprezentujících botanické zahrady, arboreta (botanická zahrada zaměřená na dřeviny) a významné botanické sbírky.
Jejich počet stoupl v posledních letech nad 1000 zahrad na nejrozmanitějších místech naší planety. Botanické zahrady mohou výrazně pomoci k ochraně přírody, protože jejich živé sbírky a herbáře sušených rostlin prezentují jeden z nejlepších zdrojů informací o rozšíření rostlin a jejich nárocích na prostředí. V zahradách obvykle pracují odborníci daného oboru, kteří objevují nové druhy a zkoumají druhy již známé. Navíc seznamují návštěvníky zahrady s ochranářskými problémy.
Jako doplněk pěstování rostlin vytvořili botanické zahrady spolu s vědeckými ústavy sbírky semen z volné přírody a z pěstovaných rostlin, někdy nazývané semenné banky. Semena, která splňují určité požadavky (např.: je kladen důraz na obsáhnutí genetické variability druhů), mohou být dlouhodobě skladována ve studených, suchých podmínkách a později klíčena.
Botanická zahrada je i součástí Masarykovy university v Brně. Jde o typickou universitní zahradu založenou v roce 1922. Zakladatelem zahrady byl profesor Josef Podpěra, který v té době vedl botanický ústav nově vzniklé Masarykovy univerzity a vedle toho měl za úkol vybudovat také botanickou zahradu. Zahrada vznikla na místě starobince a od samého počátku se předpokládalo, že je to místo provizorní. Nikdo z generace zakladatelů jistě nepředpokládal, že ještě v roce 2007 bude fakulta, ale i zahrada umístěna stále na stejném místě. Vývoj událostí v uplynulých letech však způsobil, že provizorium se stalo definitivní a v současné době má zahrada velkou historickou hodnotu. V roce 1995 se přikročilo k rekonstrukci skleníků a částečně i zahrady. Na stávajícím místě byl vybudován komplex pěti skleníků v atypickém tvaru podle návrhu architekta Petra Talandy.
Zahrada má dvě základní oddělení. Venkovní oddělení má rozlohu 1,5 ha a je tam shromážděno asi dva tisíce druhů rostlin. Celá zahrada je rozdělena na několik částí. Mezi nejdůležitější patří oddělení systému rostlin, kde je zastoupeno asi sto čeledí s tisícem druhů.
Další zajímavou skupinou je teplomilná nelesní vegetace Pavlovských vrchů. Je to vegetace vystavená extrémním klimatickým podmínkám a v jarním období je často vyhledávána návštěvníky. Z geografických celků je zajímavá skupina rostlin Japonska a Číny. Tato část obsahuje některé typické architektonické prvky japonských zahrad.
Pracovníci botanické zahrady vysazovali od roku 1970 do roku 2000 dvakrát do roka tzv.: „Mendlovu zahrádku“, která byla sestavena na základě Mendlových zákonů dědičnosti a byla součástí expozic Mendeliána Moravského muzea.
V roce 2005 byla založena Unie botanických zahrad České republiky a naše zahrada se stala jedním ze základních členů. Jedná se o občanské sdružení osob a institucí, reprezentujících botanické zahrady, arboreta (botanická zahrada zaměřená na dřeviny) a významné botanické sbírky.
Geologická stavba Brna a okolí
Česká republika je rozdělena na geologické jednotky, nejdůležitější jsou dvě základní geologické jednotky: Český masív a Západní Karpaty.
Český masív se dále dělí podle vývoje na dvě etapy: předplatformní (do konce prvohor) a platformní. Předplatformní etapa rozdělila Český masív na mnoho oblastí, z nichž je pro nás z hlediska polohy Brna významná Moravsko-slezská oblast a Limnický permokarbon a z etapy platformní jednotky jura a křída.
Přeplatformní jednotky
Moravsko-slezská oblast se dále dělí na dílčí jednotky: moravikum, silesikum, brunovistulikum, moravsko-slezský devon, moravsko-slezský kulm (spodní karbon) a moravsko-slezský svrchní kulm. Brunovistulikum: velká krystalinická jednotka tvořená převážně hlubinnými magmatickými horninami a částečně metamorfity, která se nachází v podloží téměř celé Moravy a Slezska. Z větší části je zakryta sedimentárními horninami. Na povrch vystupuje jako brněnský masív a drobná tělesa granitoidů v okolí Olomouce. Brněnský masív je severojižně protažené těleso sahající od Miroslavi na jihu, Tišnov na západě, Brno na východě a severně nad Boskovice. Hlavním horninovým typem je granodiorit, masív je severojižně rozdělen úzkou zónou metabazitů. Horniny brněnského masívu jsou tektonicky porušeny, a proto se nedají těžit ve velkých blocích, využívají se pouze k výrobě drceného kameniva (lomy v Želešicích – amfibolit a Dolních Kounicích – granodiorit).
Moravsko-slezský devon: Na povrch vychází ve dvou hlavních oblastech: Moravský kras severně od Brna a hranický devon, který však již do bližšího okolí Brna nezasahuje. Pro krasová území budovaná vápenci je z hydrogeologického hlediska charakteristická propustnost podle dutin až krasová, vedoucí ke vzniku jeskyní. U morfologicky starých krasových oblastí krasovatění postupuje do hloubky a soustřeďuje se na bázi odvodnění nebo se zastavuje na styku s nerozpustným podložím. Vytváří se spojitý podzemní systém dutin jako nádrž podzemní vody. Vodní toky mohou také protékat podzemními prostorami (např. Punkva v Moravském krasu).
Moravsko-slezský spodní karbon: dělí se na 2 oblasti: kulm Drahanské vrchoviny (cca 40 km severně od Brna) a kulm Nízkého Jeseníku a Oderských vrchů. Hydrogeologicky je oblast poměrně suchá. Propustnost je puklinová i průlinová a hladina podzemní vody leží často hlouběji než 30 m. Kulmské horniny poskytují většinou spolehlivé základové půdy. Problémy mohou nastat pouze na svazích, budovaných tence vrstevnatými a tektonicky porušenými jílovými břidlicemi. Droby se intenzivně těží a používají jako lomový kámen nebo drcené kamenivo na celé střední a severní Moravě.
Limnický permokarbon
Na Moravu zasahuje Boskovická brázda, která má severojižní průběh, od Žamberku přes Moravskou Třebovou, Rosice až k Moravskému Krumlovu. Převládajícími typy hornin jsou klastické sedimenty
doplněné vulkanickými horninami a vulkanoklastiky.
Platformní jednotky
Jura – jurské sedimenty se v Českém masivu zachovaly pouze v malých ostrůvcích, zejména v okolí Brna na lokalitách Stránská skála, Hády a Švédské šance. Jedná se převážně o vápence s vložkami silicitů.
Křída – u Blanska jsou zachovány v drobných ostrůvcích spodnokřídové sedimenty.
Český masív se dále dělí podle vývoje na dvě etapy: předplatformní (do konce prvohor) a platformní. Předplatformní etapa rozdělila Český masív na mnoho oblastí, z nichž je pro nás z hlediska polohy Brna významná Moravsko-slezská oblast a Limnický permokarbon a z etapy platformní jednotky jura a křída.
Přeplatformní jednotky
Moravsko-slezská oblast se dále dělí na dílčí jednotky: moravikum, silesikum, brunovistulikum, moravsko-slezský devon, moravsko-slezský kulm (spodní karbon) a moravsko-slezský svrchní kulm. Brunovistulikum: velká krystalinická jednotka tvořená převážně hlubinnými magmatickými horninami a částečně metamorfity, která se nachází v podloží téměř celé Moravy a Slezska. Z větší části je zakryta sedimentárními horninami. Na povrch vystupuje jako brněnský masív a drobná tělesa granitoidů v okolí Olomouce. Brněnský masív je severojižně protažené těleso sahající od Miroslavi na jihu, Tišnov na západě, Brno na východě a severně nad Boskovice. Hlavním horninovým typem je granodiorit, masív je severojižně rozdělen úzkou zónou metabazitů. Horniny brněnského masívu jsou tektonicky porušeny, a proto se nedají těžit ve velkých blocích, využívají se pouze k výrobě drceného kameniva (lomy v Želešicích – amfibolit a Dolních Kounicích – granodiorit).
Moravsko-slezský devon: Na povrch vychází ve dvou hlavních oblastech: Moravský kras severně od Brna a hranický devon, který však již do bližšího okolí Brna nezasahuje. Pro krasová území budovaná vápenci je z hydrogeologického hlediska charakteristická propustnost podle dutin až krasová, vedoucí ke vzniku jeskyní. U morfologicky starých krasových oblastí krasovatění postupuje do hloubky a soustřeďuje se na bázi odvodnění nebo se zastavuje na styku s nerozpustným podložím. Vytváří se spojitý podzemní systém dutin jako nádrž podzemní vody. Vodní toky mohou také protékat podzemními prostorami (např. Punkva v Moravském krasu).
Moravsko-slezský spodní karbon: dělí se na 2 oblasti: kulm Drahanské vrchoviny (cca 40 km severně od Brna) a kulm Nízkého Jeseníku a Oderských vrchů. Hydrogeologicky je oblast poměrně suchá. Propustnost je puklinová i průlinová a hladina podzemní vody leží často hlouběji než 30 m. Kulmské horniny poskytují většinou spolehlivé základové půdy. Problémy mohou nastat pouze na svazích, budovaných tence vrstevnatými a tektonicky porušenými jílovými břidlicemi. Droby se intenzivně těží a používají jako lomový kámen nebo drcené kamenivo na celé střední a severní Moravě.
Limnický permokarbon
Na Moravu zasahuje Boskovická brázda, která má severojižní průběh, od Žamberku přes Moravskou Třebovou, Rosice až k Moravskému Krumlovu. Převládajícími typy hornin jsou klastické sedimenty
doplněné vulkanickými horninami a vulkanoklastiky.
Platformní jednotky
Jura – jurské sedimenty se v Českém masivu zachovaly pouze v malých ostrůvcích, zejména v okolí Brna na lokalitách Stránská skála, Hády a Švédské šance. Jedná se převážně o vápence s vložkami silicitů.
Křída – u Blanska jsou zachovány v drobných ostrůvcích spodnokřídové sedimenty.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)