Tato analýza naznačuje dilema politiky centrální banky. Obr. 7. 10 ukazuje, že jestliže si centrální banka
zvolí za cíl své politiky kontrolu peněžní zásoby ve snaze udržovat stabilní cenovou hladinu a užívá k
udržování rovnovážné úrovně M1 či M2 operace na volném trhu, může očekávat významné kolísání úrokových
sazeb, je-li poptávka po penězích nestabilní.
Předpokládejme, že se centrální banka rozhodne udržovat rovnovážnou peněžní zásobu na úrovni 300 mld
Kč (proto můžeme považovat křivku MS za vertikální) a v této době je úroková sazba na úrovni 5 %. Jestliže se
poté poptávka po penězích zvýší a centrální banka dále udržuje peněžní zásobu na původní cílové úrovni, dojde
k růstu úrokových sazeb (v obr. 7.10 na 9 %).
Jestliže se tedy centrální banka snaží v dlouhém období kontrolovat peněžní zásobu, vzdává se v krátkém
období kontroly úrokových sazeb a může destabilizovat ekonomiku.
cíl udržovat stabilní úrokové sazby
Jestliže si však centrální banka stanoví za cíl udržovat stabilní úrokové sazby, musí se smířit s tím, že se
může významně měnit peněžní zásoba. Změny poptávky po penězích během hospodářského cyklu budou muset
být vyrovnávány změnami monetární politiky, které povedou ke změnám peněžní zásoby. Následné změny
rovnovážné peněžní zásoby mohou vyvolat inflační nebo deflační tlaky.
Předpokládejme například, že ekonomika je v konjunktuře, roste nominální GDP a zvyšuje se poptávka po
penězích. Růst poptávky po penězích znamená posun křivky poptávky po penězích směrem doprava. To vede k
tlaku na růst úrokové sazby. Na obr. 7.11 vidíme původní 3 %-ní rovnovážnou úrokovou sazbu, která díky
posunu křivky poptávky po penězích vzrostla na 4 %. Vzrůst úrokových sazeb bude samozřejmě snižovat
agregátní poptávku. Centrální banka však může zabránit tomuto růstu úrokových sazeb tím, že zvýší rezervy v
bankovním systému prostřednictvím operací na volném trhu. To vyvolá růst peněžní zásoby (posun křivky MS
směrem doprava). Výsledkem je změna rovnovážné úrokové sazby opět na 3 %, přičemž rovnovážné množství
peněz vzrostlo z 200 mld Kč na 250 mld Kč. Zvolí-li tedy centrální banka jako kritérium úrokovou sazbu, dojde
z důvodu kolísání poptávky po penězích také ke kolísání peněžní zásoby.
Centrální banka může tedy sledovat buď kritérium peněžní zásoby, anebo kritérium úrokových sazeb,
nemůže však dosáhnout obou kritérií najednou. Přijetí jednoho kritéria znamená totiž ztrátu kontroly nad
druhým.
může významně měnit peněžní zásoba. Změny poptávky po penězích během hospodářského cyklu budou muset
být vyrovnávány změnami monetární politiky, které povedou ke změnám peněžní zásoby. Následné změny
rovnovážné peněžní zásoby mohou vyvolat inflační nebo deflační tlaky.
Předpokládejme například, že ekonomika je v konjunktuře, roste nominální GDP a zvyšuje se poptávka po
penězích. Růst poptávky po penězích znamená posun křivky poptávky po penězích směrem doprava. To vede k
tlaku na růst úrokové sazby. Na obr. 7.11 vidíme původní 3 %-ní rovnovážnou úrokovou sazbu, která díky
posunu křivky poptávky po penězích vzrostla na 4 %. Vzrůst úrokových sazeb bude samozřejmě snižovat
agregátní poptávku. Centrální banka však může zabránit tomuto růstu úrokových sazeb tím, že zvýší rezervy v
bankovním systému prostřednictvím operací na volném trhu. To vyvolá růst peněžní zásoby (posun křivky MS
směrem doprava). Výsledkem je změna rovnovážné úrokové sazby opět na 3 %, přičemž rovnovážné množství
peněz vzrostlo z 200 mld Kč na 250 mld Kč. Zvolí-li tedy centrální banka jako kritérium úrokovou sazbu, dojde
z důvodu kolísání poptávky po penězích také ke kolísání peněžní zásoby.
Centrální banka může tedy sledovat buď kritérium peněžní zásoby, anebo kritérium úrokových sazeb,
nemůže však dosáhnout obou kritérií najednou. Přijetí jednoho kritéria znamená totiž ztrátu kontroly nad
druhým.
Nestálost poptávky po penězích a problémy s regulací jejich nabídky
Obecně lze říci, že poptávka po penězích se mění v závislosti na změnách ekonomické aktivity v průběhu
ekonomického cyklu. Například v případě konjunktury, kdy dochází k růstu reálného GDP a cenové hladiny,
poptávka po penězích roste (křivka poptávky po penězích se pohybuje směrem doprava) z důvodu růstu
transakční poptávky po penězích. Analogicky, v případě recese, kdy klesá reálný GDP a cenová hladina, klesá
transakční poptávka po penězích (dochází k posunu křivky poptávky po pěnězích směrem doleva). Poptávka po
penězích se může měnit samozřejmě i z jiných důvodů. Finanční inovace snižují transakční náklady přeměny
"skoro peněz" (např. bankovní akcepty nebo krátkodobé pokladniční poukázky) na peníze, což se může projevit
jako dlouhodobý pokles poptávky po penězích.
Pokud jde o nabídku peněz, předpokládali jsme doposud, že ji má centrální banka plně pod kontrolou. To je
však v reálném světě příliš silný předpoklad. Centrální banka má pod kontrolou pouze monetární bázi, zatímco
tvorba depozit na viděnou je do značné míry určena chování bankovního sektoru a veřejnosti. Další problémy,
do kterých se centrální banka dostává ve snaze kontrolovat peněžní zásobu, jsou dány skutečností, že když
peněžní zásoba roste, nejsou ostatní faktory neměnné (neplatí podmínka ceteris paribus). Z kap. 6 víme, že růst
peněžní zásoby zvyšuje buď reálný důchod, cenovou hladinu nebo obojí zároveň. Růst obou faktorů přitom vede
k růstu poptávky po penězích. Z důvodu nestálosti poptávky po penězích a problémů s regulací jejich nabídky je
současná regulace úrokových sazeb a rovnovážného množství peněz ze strany centrální banky prakticky
nemožná. Tento závěr si budeme dokumentovat v dalším odstavci.
ekonomického cyklu. Například v případě konjunktury, kdy dochází k růstu reálného GDP a cenové hladiny,
poptávka po penězích roste (křivka poptávky po penězích se pohybuje směrem doprava) z důvodu růstu
transakční poptávky po penězích. Analogicky, v případě recese, kdy klesá reálný GDP a cenová hladina, klesá
transakční poptávka po penězích (dochází k posunu křivky poptávky po pěnězích směrem doleva). Poptávka po
penězích se může měnit samozřejmě i z jiných důvodů. Finanční inovace snižují transakční náklady přeměny
"skoro peněz" (např. bankovní akcepty nebo krátkodobé pokladniční poukázky) na peníze, což se může projevit
jako dlouhodobý pokles poptávky po penězích.
Pokud jde o nabídku peněz, předpokládali jsme doposud, že ji má centrální banka plně pod kontrolou. To je
však v reálném světě příliš silný předpoklad. Centrální banka má pod kontrolou pouze monetární bázi, zatímco
tvorba depozit na viděnou je do značné míry určena chování bankovního sektoru a veřejnosti. Další problémy,
do kterých se centrální banka dostává ve snaze kontrolovat peněžní zásobu, jsou dány skutečností, že když
peněžní zásoba roste, nejsou ostatní faktory neměnné (neplatí podmínka ceteris paribus). Z kap. 6 víme, že růst
peněžní zásoby zvyšuje buď reálný důchod, cenovou hladinu nebo obojí zároveň. Růst obou faktorů přitom vede
k růstu poptávky po penězích. Z důvodu nestálosti poptávky po penězích a problémů s regulací jejich nabídky je
současná regulace úrokových sazeb a rovnovážného množství peněz ze strany centrální banky prakticky
nemožná. Tento závěr si budeme dokumentovat v dalším odstavci.
Peněžní zásoba a očekávaná míra inflace
V kap. 6 jsme si řekli, že růst peněžní zásoby vede v delším období k růstu cenové hladiny. Proto lze
předpokládat, že pokud se zvyšuje tempo růstu peněžní zásoby, budou lidé očekávat vyšší míru inflace. A jelikož
je očekávaná míra inflace složkou nominální úrokové sazby, je z rovnice (15) zřejmé, že růst očekávané míry
inflace vede k růstu nominální úrokové sazby. Růst nominální úrokové sazby vyvolaný růstem očekávané míry
inflace bývá označován za efekt očekávání neboli Fisherův efekt.
Peněžní zásoba a úrokové sazby v čase
Spojíme-li úvahy o růstu peněžní zásoby a uvedené tři efekty, dojdeme k následujícím závěrům, které
graficky zachycuje obr. 7.9. Růst peněžní zásoby vyvolá zpočátku pokles nominálních i reálných úrokových
sazeb díky efektu likvidity (mezi body A a B). Poté ovšem začínají nominální i reálné úrokové sazby opět růst
kvůli důchodovému efektu (mezi body B a C) a po určité době se vrátí nominální i reálné úrokové sazby na
původní úroveň (bod C). Poté se projeví inflační očekávání a začnou růst nominální úrokové sazby při
neměnných reálných úrokových sazbách kvůli efektu očekávání (mezi body C a D).
předpokládat, že pokud se zvyšuje tempo růstu peněžní zásoby, budou lidé očekávat vyšší míru inflace. A jelikož
je očekávaná míra inflace složkou nominální úrokové sazby, je z rovnice (15) zřejmé, že růst očekávané míry
inflace vede k růstu nominální úrokové sazby. Růst nominální úrokové sazby vyvolaný růstem očekávané míry
inflace bývá označován za efekt očekávání neboli Fisherův efekt.
Peněžní zásoba a úrokové sazby v čase
Spojíme-li úvahy o růstu peněžní zásoby a uvedené tři efekty, dojdeme k následujícím závěrům, které
graficky zachycuje obr. 7.9. Růst peněžní zásoby vyvolá zpočátku pokles nominálních i reálných úrokových
sazeb díky efektu likvidity (mezi body A a B). Poté ovšem začínají nominální i reálné úrokové sazby opět růst
kvůli důchodovému efektu (mezi body B a C) a po určité době se vrátí nominální i reálné úrokové sazby na
původní úroveň (bod C). Poté se projeví inflační očekávání a začnou růst nominální úrokové sazby při
neměnných reálných úrokových sazbách kvůli efektu očekávání (mezi body C a D).
7.4.3 Dilema centrální banky
Z uvedeného vyplývá, že pokud lidé utvářejí svá inflační očekávání na bázi minulých měr inflace a informací
o růstu peněžní zásoby, ovlivní monetární politika reálné úrokové sazby jen krátkodobě. Aktivní monetární
politika je v tomto případě účinná rovněž jen krátkodobě, což není příliš povzbuzující pro její zastánce.
7.4.3 Dilema centrální banky
Rozdílné pohledy na krátkodobé a dlouhodobé efekty monetární politiky vyúsťují v dilema tvůrců této
politiky, označované jako dilema centrální banky. Centrální banka se totiž může zaměřit buď na řízení
agregátní poptávky v krátkém období prostřednictvím regulace úrokových sazeb nebo na dlouhodobé řízení
peněžní zásoby v případě, že upřednostní cestu stabilizace cenové hladiny. Pokusme se nyní analyzovat tyto dva
základní přístupy.
o růstu peněžní zásoby, ovlivní monetární politika reálné úrokové sazby jen krátkodobě. Aktivní monetární
politika je v tomto případě účinná rovněž jen krátkodobě, což není příliš povzbuzující pro její zastánce.
7.4.3 Dilema centrální banky
Rozdílné pohledy na krátkodobé a dlouhodobé efekty monetární politiky vyúsťují v dilema tvůrců této
politiky, označované jako dilema centrální banky. Centrální banka se totiž může zaměřit buď na řízení
agregátní poptávky v krátkém období prostřednictvím regulace úrokových sazeb nebo na dlouhodobé řízení
peněžní zásoby v případě, že upřednostní cestu stabilizace cenové hladiny. Pokusme se nyní analyzovat tyto dva
základní přístupy.
efekt devizového kursu
(3) efekt devizového kursu je efekt změny devizového kursu na čistý export. Tento efekt působí na rozdíl od
předchozích dvou rovněž prostřednictvím úrokové sazby. Růst peněžní zásoby vede k poklesu úrokových
sazeb, domácí aktiva se stávají pro zahraniční investory méně atraktivními a zahraniční aktiva pro domácí
investory atraktivnějšími. To vede ke znehodnocení domácí měny, což zvýhodňuje export a znevýhodňuje
import. Roste čistý export, což je složka agregátních výdajů a roste tedy i agregátní poptávka.
7.4.2 Změny peněžní zásoby a změny nominální úrokové sazby
V předcházející části jsme se zabývali keynesiánským transmisním mechanismem monetární politiky, který
působí nepřímo prostřednictvím změn úrokových sazeb. Zvýšení peněžní zásoby vede k poklesu úrokových
sazeb, to pak stimuluje růst složek agregátních výdajů citlivých na výši úrokové sazby (především investic), což
dále vede k multiplikovanému růstu reálného důchodu a k poklesu míry nezaměstnanosti. Situace se však bude
jevit složitější, když začneme-li odlišovat nominální a reálné úrokové sazby a jejich vývoj v krátkém a dlouhém
období.
Nominální úroková sazba má dvě složky - reálnou úrokovou sazbu a očekávanou míru inflace:
i = r +
e (14)
kde r je reálná úroková sazba,
e je očekávaná míra inflace.
předchozích dvou rovněž prostřednictvím úrokové sazby. Růst peněžní zásoby vede k poklesu úrokových
sazeb, domácí aktiva se stávají pro zahraniční investory méně atraktivními a zahraniční aktiva pro domácí
investory atraktivnějšími. To vede ke znehodnocení domácí měny, což zvýhodňuje export a znevýhodňuje
import. Roste čistý export, což je složka agregátních výdajů a roste tedy i agregátní poptávka.
7.4.2 Změny peněžní zásoby a změny nominální úrokové sazby
V předcházející části jsme se zabývali keynesiánským transmisním mechanismem monetární politiky, který
působí nepřímo prostřednictvím změn úrokových sazeb. Zvýšení peněžní zásoby vede k poklesu úrokových
sazeb, to pak stimuluje růst složek agregátních výdajů citlivých na výši úrokové sazby (především investic), což
dále vede k multiplikovanému růstu reálného důchodu a k poklesu míry nezaměstnanosti. Situace se však bude
jevit složitější, když začneme-li odlišovat nominální a reálné úrokové sazby a jejich vývoj v krátkém a dlouhém
období.
Nominální úroková sazba má dvě složky - reálnou úrokovou sazbu a očekávanou míru inflace:
i = r +
e (14)
kde r je reálná úroková sazba,
e je očekávaná míra inflace.
Peněžní zásoba a reálné úrokové sazby
Předpokládejme, že se centrální banka rozhodne provádět operace na volném trhu zaměřené na nákup
cenných papírů. Efektem těchto operací je zvýšení rezerv komerčních bank a ty mohou nyní poskytnout větší
množství úvěrů. Růst nabídky úvěrů (zápůjčních fondů) ze strany komerčních bank vede k poklesu ceny těchto
zápůjčních fondů - reálné úrokové sazby. Pokles reálné úrokové sazby znamená rovněž pokles nominální úrokové sazby. Pokles reálných i nominálních úrokových sazeb vlivem růstu nabídky zápůjčních fondů bývá
označován za efekt likvidity.
Růst nabídky zápůjčních fondů znamená rovněž růst peněžní zásoby a růst agregátní poptávky. Růst
agregátní poptávky vede dále k růstu reálného důchodu a cenové hladiny. Růst reálného důchodu následně
povede k růstu poptávky po zápůjčních fondech, neboť i lidé, kteří neměli původně snahu vypůjčit si, začnou
uvažovat o získání úvěru. Zvýšená poptávka po zápůjčních fondech povede k růstu reálných úrokových sazeb, a
tedy i k růstu nominálních úrokových sazeb. Růst reálných i nominálních sazeb vyvolaný růstem reálného
důchodu bývá označován za důchodový efekt.
cenných papírů. Efektem těchto operací je zvýšení rezerv komerčních bank a ty mohou nyní poskytnout větší
množství úvěrů. Růst nabídky úvěrů (zápůjčních fondů) ze strany komerčních bank vede k poklesu ceny těchto
zápůjčních fondů - reálné úrokové sazby. Pokles reálné úrokové sazby znamená rovněž pokles nominální úrokové sazby. Pokles reálných i nominálních úrokových sazeb vlivem růstu nabídky zápůjčních fondů bývá
označován za efekt likvidity.
Růst nabídky zápůjčních fondů znamená rovněž růst peněžní zásoby a růst agregátní poptávky. Růst
agregátní poptávky vede dále k růstu reálného důchodu a cenové hladiny. Růst reálného důchodu následně
povede k růstu poptávky po zápůjčních fondech, neboť i lidé, kteří neměli původně snahu vypůjčit si, začnou
uvažovat o získání úvěru. Zvýšená poptávka po zápůjčních fondech povede k růstu reálných úrokových sazeb, a
tedy i k růstu nominálních úrokových sazeb. Růst reálných i nominálních sazeb vyvolaný růstem reálného
důchodu bývá označován za důchodový efekt.
Jiné transmisní mechanismy
V kap. 6 jsme si uvedli, že podle monetaristů působí monetární politika na reálný důchod a zaměstnanost
především přímo, tj. i bez nutnosti změny úrokových sazeb. V této souvislosti můžeme hovořit o těchto
transmisních mechanismech monetární politiky:
(1) efekt reálných peněžních zůstatků je přímý efekt změny reálné peněžní zásoby na množství poptávaného
reálného GDP. Růst nominální peněžní zásoby (M) při neměnné cenové hladině (P) znamená růst množství
reálných peněžních zůstatků (M/P). Ekonomické subjekty najednou drží více peněz, než považují za
optimální. Proto se sbaží snížit držbu peněz a zvýšit držbu jiných aktiv - utrácejí tedy "přebytečné" peníze
za různé zboží a služby. Tak dochází k růstu spotřebních i investičních výdajů a agregátní poptávka se
zvyšuje.
(2) efekt bohatství je efekt změny reálného bohatství na zamýšlené agregátní výdaje. Růst peněžní zásoby vede
k růstu cen finančních aktiv. Držitelé finančních aktiv se najednou zdá, že mají větší bohatství, neboť
mohou svý finanční aktiva prodat za vyšší ceny než dříve. S větším bohatstvím někteří lidé začnou prodávat
část svých finančních aktiv a za získané peníze budou nakupovat spotřební zboží. Spotřebitelské výdaje
rostou a agregátní poptávka se zvyšuje.
především přímo, tj. i bez nutnosti změny úrokových sazeb. V této souvislosti můžeme hovořit o těchto
transmisních mechanismech monetární politiky:
(1) efekt reálných peněžních zůstatků je přímý efekt změny reálné peněžní zásoby na množství poptávaného
reálného GDP. Růst nominální peněžní zásoby (M) při neměnné cenové hladině (P) znamená růst množství
reálných peněžních zůstatků (M/P). Ekonomické subjekty najednou drží více peněz, než považují za
optimální. Proto se sbaží snížit držbu peněz a zvýšit držbu jiných aktiv - utrácejí tedy "přebytečné" peníze
za různé zboží a služby. Tak dochází k růstu spotřebních i investičních výdajů a agregátní poptávka se
zvyšuje.
(2) efekt bohatství je efekt změny reálného bohatství na zamýšlené agregátní výdaje. Růst peněžní zásoby vede
k růstu cen finančních aktiv. Držitelé finančních aktiv se najednou zdá, že mají větší bohatství, neboť
mohou svý finanční aktiva prodat za vyšší ceny než dříve. S větším bohatstvím někteří lidé začnou prodávat
část svých finančních aktiv a za získané peníze budou nakupovat spotřební zboží. Spotřebitelské výdaje
rostou a agregátní poptávka se zvyšuje.
Využití restriktivní monetární politiky při ochraně ekonomiky před "přehřátím"
Na obr. 7.8 se ekonomika nachází v rovnováze v bodě E, kde skutečný reálný GDP je roven potenciálnímu
reálnému GDP na úrovni 800 mld Kč, a cenová hladina je rovna 100. Pokud bude agregátní poptávka neustále
růst, posune se ekonomika do bodu E1, přičemž reálný GDP vzroste na 900 mld Kč a cenová hladina se zvýší na
110. Pokud budou mzdy v krátkém období (dejme tomu jeden rok) fixovány, nedojde v běžném roce k nárůstu mezd vlivem zvýšení cenové hladiny. V následujícím roce mzdy samozřejmě vzrostou, jelikož zaměstnanci
budou požadovat, aby se mzdy pohybovaly souhlasně s pohybem cenové hladiny. Tento nárůst mezd se projeví v
posunu křivky krátkodobé agregátní nabídky směrem doleva (dovnitř). Ekonomika se tedy pravděpodobně
posune do bodu E2 na křivku dlouhodobé agregátní nabídky. V tomto bodě bude reálný GDP opět roven
potenciálnímu GDP, ale při cenové hladině 120.
V tomto případě je určitě žádoucí použít restriktivní monetární politiku k zamezení nadměrného růstu
agregátní poptávky nad úroveň potenciálního reálného GDP. Tato opatření povedou ve svém důsledku k tomu,
že nedojde k posunu křivky agregátní poptávky směrem doprava, bod rovnováhy se neposune z E do E1,
nevznikne inflační mezera a nedojde k "přehřátí" ekonomiky. Zde vidíme, že centrální banka může účinně
postupovat proti možnému vzniku inflační spirály.
reálnému GDP na úrovni 800 mld Kč, a cenová hladina je rovna 100. Pokud bude agregátní poptávka neustále
růst, posune se ekonomika do bodu E1, přičemž reálný GDP vzroste na 900 mld Kč a cenová hladina se zvýší na
110. Pokud budou mzdy v krátkém období (dejme tomu jeden rok) fixovány, nedojde v běžném roce k nárůstu mezd vlivem zvýšení cenové hladiny. V následujícím roce mzdy samozřejmě vzrostou, jelikož zaměstnanci
budou požadovat, aby se mzdy pohybovaly souhlasně s pohybem cenové hladiny. Tento nárůst mezd se projeví v
posunu křivky krátkodobé agregátní nabídky směrem doleva (dovnitř). Ekonomika se tedy pravděpodobně
posune do bodu E2 na křivku dlouhodobé agregátní nabídky. V tomto bodě bude reálný GDP opět roven
potenciálnímu GDP, ale při cenové hladině 120.
V tomto případě je určitě žádoucí použít restriktivní monetární politiku k zamezení nadměrného růstu
agregátní poptávky nad úroveň potenciálního reálného GDP. Tato opatření povedou ve svém důsledku k tomu,
že nedojde k posunu křivky agregátní poptávky směrem doprava, bod rovnováhy se neposune z E do E1,
nevznikne inflační mezera a nedojde k "přehřátí" ekonomiky. Zde vidíme, že centrální banka může účinně
postupovat proti možnému vzniku inflační spirály.
Z obr. 7.7
Z obr. 7.7 je však také zřetelně vidět, že tato politika centrální banky zvyšuje cenovou hladinu. Cenová
hladina po posunu křivky agregátní poptávky, vyvolaném expanzivní monetární politikou centrální banky,
vzrůstá ze 100 na 110. Tato 10 %-ní míra inflace je tedy také výsledkem expanzivní monetární politiky.
Centrální banka proto musí při aplikaci expanzivní monetární politiky postupovat velmi obezřetně, aby vyvolaná
inflace zcela neznehodnotila výsledný nárůst agregátní poptávky. Samozřejmě, že riziko vzniku inflace ze
zvýšení agregátní poptávky se liší podle toho, v jaké fázi ekonomického cyklu se ekonomika nachází. Pokud se
např. ekonomika nachází v recesi, existuje množství nevyužitých kapacit a také cyklická nezaměstnanost.
Bude-li v této situaci centrální banka aplikovat expanzivní monetární politiku, hrozí pouze malé nebezpečí
vzniku inflačního procesu, jelikož ekonomika se nachází na té části křivky agregátní nabídky, která je
rovnoběžná s horizontalní osou. Nárůst agregátní poptávky tedy bude mít pouze malý efekt na změnu cenové
hladiny. Pokud je však ekonomika ve stavu plné zaměstnanosti, zvyšuje se riziko, že expanzivní monetární
politika nepovede k eliminaci recesní mezery GDP, ale k odstartování procesu poptávkové inflace.
hladina po posunu křivky agregátní poptávky, vyvolaném expanzivní monetární politikou centrální banky,
vzrůstá ze 100 na 110. Tato 10 %-ní míra inflace je tedy také výsledkem expanzivní monetární politiky.
Centrální banka proto musí při aplikaci expanzivní monetární politiky postupovat velmi obezřetně, aby vyvolaná
inflace zcela neznehodnotila výsledný nárůst agregátní poptávky. Samozřejmě, že riziko vzniku inflace ze
zvýšení agregátní poptávky se liší podle toho, v jaké fázi ekonomického cyklu se ekonomika nachází. Pokud se
např. ekonomika nachází v recesi, existuje množství nevyužitých kapacit a také cyklická nezaměstnanost.
Bude-li v této situaci centrální banka aplikovat expanzivní monetární politiku, hrozí pouze malé nebezpečí
vzniku inflačního procesu, jelikož ekonomika se nachází na té části křivky agregátní nabídky, která je
rovnoběžná s horizontalní osou. Nárůst agregátní poptávky tedy bude mít pouze malý efekt na změnu cenové
hladiny. Pokud je však ekonomika ve stavu plné zaměstnanosti, zvyšuje se riziko, že expanzivní monetární
politika nepovede k eliminaci recesní mezery GDP, ale k odstartování procesu poptávkové inflace.
Využití restriktivní monetární politiky při ochraně ekonomiky před "přehřátím"
Problém "přehřáté" ekonomiky se pokusíme osvětlit na následujícím příkladě. Předpokládejme, že současná
míra nezaměstnanosti je 3 %, a my máme dost důvodů domnívat se, že ekonomice hrozí "přehřátí", jelikož zde
existuje nadměrná agregátní poptávka. Již víme, že reálné nebezpečí vzniku inflačního procesu vlivem zvýšení
agregátní poptávky roste s blížícím se stavem plné zaměstnanosti. Také již víme, že poptávková inflace při plné
zaměstnanosti může odstartovat tzv. inflační spirálu ("spirála mzdy-ceny"). To bude znamenat, že poptávková
inflace se bude střídat s nákladovou (nabídkovou) inflací, jak zaměstnanci vyjednávají vyšší mzdy s ohledem na
růst očekávané míry inflace. Za této situace může být vhodné použít restriktivní monetární politiku jako
prevenci inflačního procesu. Existuje uspokojivé řešení této situace?
míra nezaměstnanosti je 3 %, a my máme dost důvodů domnívat se, že ekonomice hrozí "přehřátí", jelikož zde
existuje nadměrná agregátní poptávka. Již víme, že reálné nebezpečí vzniku inflačního procesu vlivem zvýšení
agregátní poptávky roste s blížícím se stavem plné zaměstnanosti. Také již víme, že poptávková inflace při plné
zaměstnanosti může odstartovat tzv. inflační spirálu ("spirála mzdy-ceny"). To bude znamenat, že poptávková
inflace se bude střídat s nákladovou (nabídkovou) inflací, jak zaměstnanci vyjednávají vyšší mzdy s ohledem na
růst očekávané míry inflace. Za této situace může být vhodné použít restriktivní monetární politiku jako
prevenci inflačního procesu. Existuje uspokojivé řešení této situace?
Využití expanzivní monetární politiky při eliminaci recesní mezery GDP
Nyní si ukážeme, jak může centrální banka používáním expanzivní monetární politiky napomoci při eliminaci
fáze kontrakce či recese ekonomického cyklu. Pokud se ekonomika nachází v situaci, kdy je skutečný reálný
GDP nižší než potenciální reálný GDP, hovoříme o existenci recesní mezery GDP. Za této situace v ekonomice
existuje cyklická nezaměstnanost a vláda, vedená snahou dosáhnout plné zaměstnanosti, se může rozhodnout
stimulovat agregátní poptávku.
Předpokládejme, že ekonomika se nachází v rovnováze, když je reálný GDP 700 mld Kč a cenová hladina je
rovna 100. Potenciální reálný GDP je roven 850 mld Kč. Existuje zde tedy recesní mezera o velikosti 150 mld Kč. Existující úroveň agregátní poptávky je nedostatečná k dosažení rovnovážného reálného GDP na úrovni
potenciálního GDP o velikosti 850 mld Kč.
Jaké je řešení uvedené situace? Víme již, že expanzivní monetární politikou může centrální banka dosáhnout
snížení úrokových sazeb. Pokles úrokových sazeb teoreticky vyvolá zvýšení investičních výdajů, které
představují podstatnou část agregátní poptávky. Dopady expanzivní monetární politiky na makroekonomickou
rovnováhu ilustruje obr. 7.7. Po zvýšení agregátní poptávky vyvolaném expanzivní monetární politikou, došlo k
posunu rovnovážného reálného GDP z úrovně 700 mld Kč na rovnovážnou úroveň 850 mld Kč, čímž se recesní
mezera eliminovala. Je tedy zřejmé, že expanzivní monetární politika může napomoci při vyvedení ekonomiky z
recese.
fáze kontrakce či recese ekonomického cyklu. Pokud se ekonomika nachází v situaci, kdy je skutečný reálný
GDP nižší než potenciální reálný GDP, hovoříme o existenci recesní mezery GDP. Za této situace v ekonomice
existuje cyklická nezaměstnanost a vláda, vedená snahou dosáhnout plné zaměstnanosti, se může rozhodnout
stimulovat agregátní poptávku.
Předpokládejme, že ekonomika se nachází v rovnováze, když je reálný GDP 700 mld Kč a cenová hladina je
rovna 100. Potenciální reálný GDP je roven 850 mld Kč. Existuje zde tedy recesní mezera o velikosti 150 mld Kč. Existující úroveň agregátní poptávky je nedostatečná k dosažení rovnovážného reálného GDP na úrovni
potenciálního GDP o velikosti 850 mld Kč.
Jaké je řešení uvedené situace? Víme již, že expanzivní monetární politikou může centrální banka dosáhnout
snížení úrokových sazeb. Pokles úrokových sazeb teoreticky vyvolá zvýšení investičních výdajů, které
představují podstatnou část agregátní poptávky. Dopady expanzivní monetární politiky na makroekonomickou
rovnováhu ilustruje obr. 7.7. Po zvýšení agregátní poptávky vyvolaném expanzivní monetární politikou, došlo k
posunu rovnovážného reálného GDP z úrovně 700 mld Kč na rovnovážnou úroveň 850 mld Kč, čímž se recesní
mezera eliminovala. Je tedy zřejmé, že expanzivní monetární politika může napomoci při vyvedení ekonomiky z
recese.
Peněžní zásoba a úrokové sazby
Dejme tomu, že centrální banka prosazuje expanzivní monetární politiku, tj. provádí operace na volném trhu
s cílem zvýšit monetární bázi. Počátečním efektem těchto operací je nárůst rezerv.
Nárůst rezerv pozitivně působí na možnosti bankovního systému poskytovat nové půjčky, neboť depozitní
instituce převádí svoje rezervy na nové půjčky pro své klienty. Tím dochází k tvorbě bankovních depozit na
viděnou a k růstu peněžní zásoby. Zvyšování peněžní zásoby vytváří jednak tlak na snižování úrokových sazeb, a
také na nárůst množství poskytnutých půjček. Centrální banka tak může do určité míry určovat hladinu
úrokových sazeb v ekonomice.
Transmisní mechanismus působící prostřednictvím úrokové sazby
V kap. 6 jsme se zabývali keynesiánským názorem, že monetární politika působí na reálný důchod a míru
nezaměstnanosti především prostřednictvím svého vlivu na výši úrokových sazeb. Nyní se zaměříme na tento
keynesiánský transmisní mechanismus monetární politiky neboli na způsob, kterým může monetární politika
ovlivnit prostřednictvím změn agregátní poptávky makroekonomickou rovnováhu, podrobněji.
s cílem zvýšit monetární bázi. Počátečním efektem těchto operací je nárůst rezerv.
Nárůst rezerv pozitivně působí na možnosti bankovního systému poskytovat nové půjčky, neboť depozitní
instituce převádí svoje rezervy na nové půjčky pro své klienty. Tím dochází k tvorbě bankovních depozit na
viděnou a k růstu peněžní zásoby. Zvyšování peněžní zásoby vytváří jednak tlak na snižování úrokových sazeb, a
také na nárůst množství poskytnutých půjček. Centrální banka tak může do určité míry určovat hladinu
úrokových sazeb v ekonomice.
Transmisní mechanismus působící prostřednictvím úrokové sazby
V kap. 6 jsme se zabývali keynesiánským názorem, že monetární politika působí na reálný důchod a míru
nezaměstnanosti především prostřednictvím svého vlivu na výši úrokových sazeb. Nyní se zaměříme na tento
keynesiánský transmisní mechanismus monetární politiky neboli na způsob, kterým může monetární politika
ovlivnit prostřednictvím změn agregátní poptávky makroekonomickou rovnováhu, podrobněji.
Transmisní mechanismus působící prostřednictvím úrokové sazby
V předcházejícím odstavci jsme začali analyzovat účinky expanzivní monetární politiky zaměřené na snížení
úrokových sazeb. Nejvíce citlivou složkou agregátní poptávky na změny úrokových sazeb jsou investiční
výdaje. Snížení úrokových sazeb vyvolává růst zamýšlených investičních výdajů. Tyto závislosti popisuje obr.
7.6. V části A je zakreslena poptávková křivka pro investiční statky. Pokud působí výše popsané mechanismy,
snížení reálných úrokových sazeb vyvolá nárůst poptávaného množství investičních statků. Část B zachycuje
růst investičních výdajů v rámci agregátních výdajů. Část C obr. 7.6 ukazuje, že nárůst agregátních výdajů se
projeví v růstu agregátní poptávky (v posunu křivky AD doprava). Pokud agregátní poptávka vzrůstá, ceteris
paribus, vzniká tlak na růst reálného GDP a cenové hladiny.
Vzrůst reálných úrokových sazeb vyplývající ze snížení peněžní zásoby vede naopak ke snížení zamýšlených
investičních výdajů. To způsobí posun linie agregátních výdajů směrem dolů, dochází tedy k jejich poklesu
(opačný případ než na obr. 7.6). Pokles agregátních výdajů při jakékoli dané úrovni cenové hladiny vyvolá
pokles agregátní poptávky (posun křivky AD doleva). Tím vzniká tlak na pokles reálného GDP a cenové
hladiny.
úrokových sazeb. Nejvíce citlivou složkou agregátní poptávky na změny úrokových sazeb jsou investiční
výdaje. Snížení úrokových sazeb vyvolává růst zamýšlených investičních výdajů. Tyto závislosti popisuje obr.
7.6. V části A je zakreslena poptávková křivka pro investiční statky. Pokud působí výše popsané mechanismy,
snížení reálných úrokových sazeb vyvolá nárůst poptávaného množství investičních statků. Část B zachycuje
růst investičních výdajů v rámci agregátních výdajů. Část C obr. 7.6 ukazuje, že nárůst agregátních výdajů se
projeví v růstu agregátní poptávky (v posunu křivky AD doprava). Pokud agregátní poptávka vzrůstá, ceteris
paribus, vzniká tlak na růst reálného GDP a cenové hladiny.
Vzrůst reálných úrokových sazeb vyplývající ze snížení peněžní zásoby vede naopak ke snížení zamýšlených
investičních výdajů. To způsobí posun linie agregátních výdajů směrem dolů, dochází tedy k jejich poklesu
(opačný případ než na obr. 7.6). Pokles agregátních výdajů při jakékoli dané úrovni cenové hladiny vyvolá
pokles agregátní poptávky (posun křivky AD doleva). Tím vzniká tlak na pokles reálného GDP a cenové
hladiny.
Změny úrokové sazby
Úroková sazba je rovnovážná cena a jako taková se mění v závislosti na změnách nabídky peněz a poptávky
po nich. Nabídku peněz řídí centrální banka. Pokud se centrální banka rozhodne zvýšit peněžní zásobu (posun
křivky MS doprava), úroková sazba poklesne. Pokud se centrální banka naopak rozhodne snížit peněžní zásobu
(posun křivky MS doleva, úroková sazba vzroste.
Úroková sazba se může měnit také při změnách poptávky po penězích. Faktory měnící poptávku po penězích
jsme analyzovali v kap. 6. Je-li peněžní zásoba neměnná, znamená růst poptávky po penězích (posun křivky L
doprava) růst úrokové sazby a pokles poptávky po penězích (posun křivky L doleva) pokles úrokové sazby.
7.4 Monetární politika centrální banky
Monetární politiku je možno definovat jako systém opatření centrální banky, jejichž záměrem je ovlivňovat
peněžní zásobu nebo úrokové sazby s cílem stabilizovat ekonomiku. Účinná monetární politika pomáhá
ekonomice udržovat stabilní cenovou hladinu a vyhýbat se nadměrné cyklické nezaměstnanosti. Hlavním cílem
této subkapitoly je vysvětlit, jakým způsobem může řízení peněžní zásoby a úrokových sazeb ze strany centrální
banky ovlivnit agregátní poptávku a výkon ekonomiky.
po nich. Nabídku peněz řídí centrální banka. Pokud se centrální banka rozhodne zvýšit peněžní zásobu (posun
křivky MS doprava), úroková sazba poklesne. Pokud se centrální banka naopak rozhodne snížit peněžní zásobu
(posun křivky MS doleva, úroková sazba vzroste.
Úroková sazba se může měnit také při změnách poptávky po penězích. Faktory měnící poptávku po penězích
jsme analyzovali v kap. 6. Je-li peněžní zásoba neměnná, znamená růst poptávky po penězích (posun křivky L
doprava) růst úrokové sazby a pokles poptávky po penězích (posun křivky L doleva) pokles úrokové sazby.
7.4 Monetární politika centrální banky
Monetární politiku je možno definovat jako systém opatření centrální banky, jejichž záměrem je ovlivňovat
peněžní zásobu nebo úrokové sazby s cílem stabilizovat ekonomiku. Účinná monetární politika pomáhá
ekonomice udržovat stabilní cenovou hladinu a vyhýbat se nadměrné cyklické nezaměstnanosti. Hlavním cílem
této subkapitoly je vysvětlit, jakým způsobem může řízení peněžní zásoby a úrokových sazeb ze strany centrální
banky ovlivnit agregátní poptávku a výkon ekonomiky.
7.4.1 Peníze a krátkodobá makroekonomická rovnováha
Monetární politika ovlivňuje každodenní život ekonomiky prostřednictvím svého vlivu na investiční výdaje
firem, spotřební výdaje domácností a mezinárodní transakce. Makroekonomická stabilizace je však spíše umění
a ne věda. Tvůrci hospodářské politiky ani teoretičtí ekonomové nemají krystalovou kouli, pomocí níž by mohli
předvídat účinky opatření hospodářské politiky. Každé opatření, ať jakkoli pečlivě připravované, může selhat
kvůli neočekávaným změnám v ekonomice. Studium monetární politiky je vhodné začít zkoumáním
mechanismu, jakým změny monetární báze řízené centrální bankou ovlivňují agregátní poptávku.
Centrální banka prostřednictvím řízení monetární báze stanovuje objem rezerv v bankovním sektoru. Pokud
centrální banka svými opatřeními zvyšuje monetární bázi nebo míru jejího růstu cestou posilování rezerv v
bankovním systému, hovoříme o expanzivní monetární politice. Pokud však centrální banka svými opatřeními
monetární bázi nebo míru jejího růstu snižuje a omezuje tím rezervy depozitních institucí, jedná se o
restriktivní monetární politiku.
firem, spotřební výdaje domácností a mezinárodní transakce. Makroekonomická stabilizace je však spíše umění
a ne věda. Tvůrci hospodářské politiky ani teoretičtí ekonomové nemají krystalovou kouli, pomocí níž by mohli
předvídat účinky opatření hospodářské politiky. Každé opatření, ať jakkoli pečlivě připravované, může selhat
kvůli neočekávaným změnám v ekonomice. Studium monetární politiky je vhodné začít zkoumáním
mechanismu, jakým změny monetární báze řízené centrální bankou ovlivňují agregátní poptávku.
Centrální banka prostřednictvím řízení monetární báze stanovuje objem rezerv v bankovním sektoru. Pokud
centrální banka svými opatřeními zvyšuje monetární bázi nebo míru jejího růstu cestou posilování rezerv v
bankovním systému, hovoříme o expanzivní monetární politice. Pokud však centrální banka svými opatřeními
monetární bázi nebo míru jejího růstu snižuje a omezuje tím rezervy depozitních institucí, jedná se o
restriktivní monetární politiku.
Poptávka po reálných penězích
Poptávka po reálných penězích (L) je klesající funkcí úrokové sazby (viz kap 6). Křivka poptávky po
penězích je definována pro určitý reálný důchod a úroková sazba se v jejím průběhu mění tak, aby byla zajištěna
rovnováha na trhu peněz. Je-li úroková sazba příliš vysoká, lidé se budou snažit držet méně peněz, než kolik jich
skutečně existuje a naopak. Stavová rovnováha na trhu peněz existuje pouze tehdy, je-li úroková míra
rovnovážná (rE), tj. taková, že lidé chtějí držet přesně tolik peněz, kolik se jich nachází v oběhu.
Rovnovážný mechanismus trhu peněz
Jakým způsobem je vlastně rovnováhy na trhu peněz dosaženo a jakým způsobem je tato rovnováha
obnovována? Představme si, že trh peněz v obr. 7.4 se nachází v bodě B. Existující úroková sazba (r2) je vyšší
než rovnovážná úroková sazba (rE) a lidé chtějí držet menší množství peněz (M/P2) než je nabízené množství
peněz (M/PE). To znamená, že lidé drží více peněz, než kolik považují za vhodné a budou se proto snažit
"přebytečných" peněz zbavit. Lidé se budou snažit řídit své finanční záležitosti takovým způsobem, aby se
snížila jejich držba peněz a aby využili výhodné relativně vysoké úrokové sazby. Toho mohou dosáhnout tím, že
za "přebytečné" peníze nakoupí finanční aktiva. Při dané úrokové sazbě r2 však bude existovat přebytečná
poptávka po finančních aktivech (všichni je budou chtít kupovat a nikdo prodávat). Přebytečná poptávka po
finančních aktivech bude eliminována tím, že vzroste jejich cena. Z mikroekonomie jistě víte, že mezi cenou
finančního aktiva a jeho výnosem (neboli úrokovou sazbou) existuje inverzní vztah. Míra výnosu z obligace (r)
je např. kupónová úroková platba (c) vydělená cenou (p) této obligace (r = c/p). Růst cen finančních aktiv tedy
automaticky znamená pokles výnosů těchto finančních aktiv neboli pokles úrokových sazeb.
Lidé se tedy snažili snížit svou držbu peněz tím, že je utráceli za výhodně úročená finanční aktiva. Jenže
všichni dohromady musíme držet tolik peněz, kolik jich v ekonomice obíhá, ať se nám to líbí či ne. Snaha utrácet
peníze za finanční aktiva proto nakonec vedla k tomu, že se úroková sazba dostala na úroveň, při které jsou lidé
ochotni existující množství peněz držet.
penězích je definována pro určitý reálný důchod a úroková sazba se v jejím průběhu mění tak, aby byla zajištěna
rovnováha na trhu peněz. Je-li úroková sazba příliš vysoká, lidé se budou snažit držet méně peněz, než kolik jich
skutečně existuje a naopak. Stavová rovnováha na trhu peněz existuje pouze tehdy, je-li úroková míra
rovnovážná (rE), tj. taková, že lidé chtějí držet přesně tolik peněz, kolik se jich nachází v oběhu.
Rovnovážný mechanismus trhu peněz
Jakým způsobem je vlastně rovnováhy na trhu peněz dosaženo a jakým způsobem je tato rovnováha
obnovována? Představme si, že trh peněz v obr. 7.4 se nachází v bodě B. Existující úroková sazba (r2) je vyšší
než rovnovážná úroková sazba (rE) a lidé chtějí držet menší množství peněz (M/P2) než je nabízené množství
peněz (M/PE). To znamená, že lidé drží více peněz, než kolik považují za vhodné a budou se proto snažit
"přebytečných" peněz zbavit. Lidé se budou snažit řídit své finanční záležitosti takovým způsobem, aby se
snížila jejich držba peněz a aby využili výhodné relativně vysoké úrokové sazby. Toho mohou dosáhnout tím, že
za "přebytečné" peníze nakoupí finanční aktiva. Při dané úrokové sazbě r2 však bude existovat přebytečná
poptávka po finančních aktivech (všichni je budou chtít kupovat a nikdo prodávat). Přebytečná poptávka po
finančních aktivech bude eliminována tím, že vzroste jejich cena. Z mikroekonomie jistě víte, že mezi cenou
finančního aktiva a jeho výnosem (neboli úrokovou sazbou) existuje inverzní vztah. Míra výnosu z obligace (r)
je např. kupónová úroková platba (c) vydělená cenou (p) této obligace (r = c/p). Růst cen finančních aktiv tedy
automaticky znamená pokles výnosů těchto finančních aktiv neboli pokles úrokových sazeb.
Lidé se tedy snažili snížit svou držbu peněz tím, že je utráceli za výhodně úročená finanční aktiva. Jenže
všichni dohromady musíme držet tolik peněz, kolik jich v ekonomice obíhá, ať se nám to líbí či ne. Snaha utrácet
peníze za finanční aktiva proto nakonec vedla k tomu, že se úroková sazba dostala na úroveň, při které jsou lidé
ochotni existující množství peněz držet.
Hlavními důvody vedoucí centrální banky
Hlavními důvody vedoucí centrální banky k redukci míry povinných minimálních rezerv jsou snaha o snížení
zátížení depozitních institucí a snaha o zvýšení konkurence v bankovním systému. Míra povinných minimálních
rezerv totiž uvaluje dodatečné náklady na depozitní instituce a jejich klienty. Jelikož rezervy deponované u
centrální banky nejsou úročeny, nepřináší komerčním bankám a dalším depozitním institucím žádný úrokový
výnos.
Pokud by neexistovala povinnost držet rezervy, část rezerv by byla držena i tak, ale část ne. Úrok, kterého se
banka vzdává kvůli povinné držbě rezerv, je ve skutečnosti daň, kterou nesou buď přímo depozitní instituce
(resp. komerční banky) a jejich vlastníci nebo je uvalena na zákazníky prostředictvím nižších úrokových sazeb z
depozit, vyšších úrokových sazeb z úvěrů nebo zhoršených služeb. Stejně jako kterákoli jiná selektivní daň,
narušuje "rezervní" daň alokační efektivnost. Snižuje konkurenceschopnost komerčních bank a ostatních
depozitních institucí a způsobuje odliv finančních zdrojů od nich směrem k potenciálně méně produktivnímu
užití u institucí, které nemají povinnost držet povinné rezervy.
zátížení depozitních institucí a snaha o zvýšení konkurence v bankovním systému. Míra povinných minimálních
rezerv totiž uvaluje dodatečné náklady na depozitní instituce a jejich klienty. Jelikož rezervy deponované u
centrální banky nejsou úročeny, nepřináší komerčním bankám a dalším depozitním institucím žádný úrokový
výnos.
Pokud by neexistovala povinnost držet rezervy, část rezerv by byla držena i tak, ale část ne. Úrok, kterého se
banka vzdává kvůli povinné držbě rezerv, je ve skutečnosti daň, kterou nesou buď přímo depozitní instituce
(resp. komerční banky) a jejich vlastníci nebo je uvalena na zákazníky prostředictvím nižších úrokových sazeb z
depozit, vyšších úrokových sazeb z úvěrů nebo zhoršených služeb. Stejně jako kterákoli jiná selektivní daň,
narušuje "rezervní" daň alokační efektivnost. Snižuje konkurenceschopnost komerčních bank a ostatních
depozitních institucí a způsobuje odliv finančních zdrojů od nich směrem k potenciálně méně produktivnímu
užití u institucí, které nemají povinnost držet povinné rezervy.
7.3 Rovnováha na trhu peněz a determinace úrokové sazby
V kapitole 6 jsme se zabývali determinací poptávky po penězích a v této kapitole zatím především
determinací nabídky peněz. Nyní tyto dvě strany spojíme a budeme analyzovat determinaci úrokové sazby.
Nabídka reálných peněz a poptávka po nich
Úroková sazba je v každém časovém okamžiku určována rovnováhou na trhu peněz, což vidíme na obr. 7.4.
Rovnováha na trhu peněz nastává tehdy, když se množství peněz nabízené (peněžní zásoba) rovná množství
peněz poptávanému. Rovnováha na trhu peněz je rovnováhou stavovou, což je situace, kdy jsou ekonomické
subjekty ochotny držet nabízené množství určitého aktiva.
Řekli jsme si, že nabízené množství nominálních peněz (M) je determinováno rozhodnutími centrální banky
a bank komerčních. Nabízené množství reálných peněz je nabízené množství nominálních peněz vydělené
cenovou hladinou (M/P). Protože se pohybujeme v krátkém období, budeme považovat cenovou hladinu za fixní
(P = 1) a v tom případě M = M/P. Dále přijmeme zjednodušující předpoklad, že centrální banka plně kontroluje
množství nabízených peněz. Za této situace je nabídka peněz exogenní funkcí (je dána rozhodnutím centrální
banky a nezávisí na ekonomických proměnných) a křivka nabídky peněz (MS) je vertikální na úrovni reálné
peněžní zásoby.
determinací nabídky peněz. Nyní tyto dvě strany spojíme a budeme analyzovat determinaci úrokové sazby.
Nabídka reálných peněz a poptávka po nich
Úroková sazba je v každém časovém okamžiku určována rovnováhou na trhu peněz, což vidíme na obr. 7.4.
Rovnováha na trhu peněz nastává tehdy, když se množství peněz nabízené (peněžní zásoba) rovná množství
peněz poptávanému. Rovnováha na trhu peněz je rovnováhou stavovou, což je situace, kdy jsou ekonomické
subjekty ochotny držet nabízené množství určitého aktiva.
Řekli jsme si, že nabízené množství nominálních peněz (M) je determinováno rozhodnutími centrální banky
a bank komerčních. Nabízené množství reálných peněz je nabízené množství nominálních peněz vydělené
cenovou hladinou (M/P). Protože se pohybujeme v krátkém období, budeme považovat cenovou hladinu za fixní
(P = 1) a v tom případě M = M/P. Dále přijmeme zjednodušující předpoklad, že centrální banka plně kontroluje
množství nabízených peněz. Za této situace je nabídka peněz exogenní funkcí (je dána rozhodnutím centrální
banky a nezávisí na ekonomických proměnných) a křivka nabídky peněz (MS) je vertikální na úrovni reálné
peněžní zásoby.
V úvodu této kapitoly
V úvodu této kapitoly je uvedeno, že míra povinných minimálních rezerv není stanovována pouze na
depozita na viděnou, ale také na depozita termínovaná. Nyní si tedy ukažme jaké efekty budou mít změny míry
povinných minimálních rezerv různých druhů depozit. Použijeme k tomu "více realistického" peněžního
multiplikátoru:
m = [1 + c]/[c + rCD + (rTD).(t) + e] (12)
Dejme tomu, že míra povinných minimálních rezerv pro depozita na viděnou (rCD) je 20 % a míra povinných
minimálních rezerv pro termínovaná depozita (rTD) je 2 %; poměr oběživo/depozita na viděnou (c) je 0,5 a
poměr termínovaná depozita/depozita na viděnou (t) je 3,8; a poměr přebytku rezerv k depozitům na viděnou (e)
je 0,023. Vyjdeme-li z těchto údajů, zjistíme, že peněžní multiplikátor (m) je roven 1,87.
Pokud dojde ke snížení míry povinných minimálních rezerv pro depozita na viděnou z 20 % na 16 %, změní
se hodnota peněžního multiplikátoru na 1,98. Snížení míry povinných minimálních rezerv však neznamená
přímo změnu monetární báze, ale díky zvýšení hodnoty peněžního multiplikátoru dochází, při stejné velikosti
monetární báze, ke zvýšení velikosti peněžní zásoby. Je-li například míra povinných minimálních rezerv pro
depozita na viděnou rovna 20 % depozit a monetární báze 300 mld Kč, bude peněžní zásoba podle vztahu M =
m . MB rovna 561 mld Kč (1,87 . 300 mld). Pokud se míra povinných minimálních rezerv sníží na 16 %, peněžní
zásoba se bude rovnat 594 mld Kč (1,98 . 300 mld), což je nárůst o 33 mld Kč.
depozita na viděnou, ale také na depozita termínovaná. Nyní si tedy ukažme jaké efekty budou mít změny míry
povinných minimálních rezerv různých druhů depozit. Použijeme k tomu "více realistického" peněžního
multiplikátoru:
m = [1 + c]/[c + rCD + (rTD).(t) + e] (12)
Dejme tomu, že míra povinných minimálních rezerv pro depozita na viděnou (rCD) je 20 % a míra povinných
minimálních rezerv pro termínovaná depozita (rTD) je 2 %; poměr oběživo/depozita na viděnou (c) je 0,5 a
poměr termínovaná depozita/depozita na viděnou (t) je 3,8; a poměr přebytku rezerv k depozitům na viděnou (e)
je 0,023. Vyjdeme-li z těchto údajů, zjistíme, že peněžní multiplikátor (m) je roven 1,87.
Pokud dojde ke snížení míry povinných minimálních rezerv pro depozita na viděnou z 20 % na 16 %, změní
se hodnota peněžního multiplikátoru na 1,98. Snížení míry povinných minimálních rezerv však neznamená
přímo změnu monetární báze, ale díky zvýšení hodnoty peněžního multiplikátoru dochází, při stejné velikosti
monetární báze, ke zvýšení velikosti peněžní zásoby. Je-li například míra povinných minimálních rezerv pro
depozita na viděnou rovna 20 % depozit a monetární báze 300 mld Kč, bude peněžní zásoba podle vztahu M =
m . MB rovna 561 mld Kč (1,87 . 300 mld). Pokud se míra povinných minimálních rezerv sníží na 16 %, peněžní
zásoba se bude rovnat 594 mld Kč (1,98 . 300 mld), což je nárůst o 33 mld Kč.
Opět se tedy potvrzuje
Opět se tedy potvrzuje, že snížení míry povinných minimálních rezerv pro depozita na viděnou nebo
termínovaná depozita znamená nárůst peněžní zásoby díky zvýšení hodnoty peněžního multiplikátoru.
V současné době dochází v některých ekonomikách ke snižování míry povinných minimálních rezerv ze
všech typů depozit. Centrální banky tedy redukují nebo zcela eliminují používání tohoto nástroje. Následující
tabulka ukazuje trend ve vývoji míry povinných minimálních rezerv ve USA, Kanadě a SRN v uplynulých
dvaceti letech.
Tab. 7.1: Míry povinných minimálních rezerv ve vybraných letech (v procentech)
Depozita na viděnou Termínovaná depozita
1974 1989 1992 1974 1989 1992
USA 18 12 10 8 3 0
Kanada 12 10 0 4 3 0
SRN 19,1 12,1 12,1 13,25 4,95 4,95
V tab. 7.1 vidíme, že v USA došlo ke snížení míry povinných minimálních rezerv pro depozita na viděnou ze
12 % na 10 %. Regulace míry povinných minimálních rezerv Federálním rezervním systémem USA (FED) je
označována jako tzv. Regulace D. Nejvíce dramatický pokles míry povinných minimálních rezerv je však patrný
v případě Kanady, kde v červnu 1992 byla stanovena míra povinných minimálních rezerv pro depozita na
viděnou i termínovaná depozita rovna nule.
termínovaná depozita znamená nárůst peněžní zásoby díky zvýšení hodnoty peněžního multiplikátoru.
V současné době dochází v některých ekonomikách ke snižování míry povinných minimálních rezerv ze
všech typů depozit. Centrální banky tedy redukují nebo zcela eliminují používání tohoto nástroje. Následující
tabulka ukazuje trend ve vývoji míry povinných minimálních rezerv ve USA, Kanadě a SRN v uplynulých
dvaceti letech.
Tab. 7.1: Míry povinných minimálních rezerv ve vybraných letech (v procentech)
Depozita na viděnou Termínovaná depozita
1974 1989 1992 1974 1989 1992
USA 18 12 10 8 3 0
Kanada 12 10 0 4 3 0
SRN 19,1 12,1 12,1 13,25 4,95 4,95
V tab. 7.1 vidíme, že v USA došlo ke snížení míry povinných minimálních rezerv pro depozita na viděnou ze
12 % na 10 %. Regulace míry povinných minimálních rezerv Federálním rezervním systémem USA (FED) je
označována jako tzv. Regulace D. Nejvíce dramatický pokles míry povinných minimálních rezerv je však patrný
v případě Kanady, kde v červnu 1992 byla stanovena míra povinných minimálních rezerv pro depozita na
viděnou i termínovaná depozita rovna nule.
Regulace míry povinných minimálních rezerv
Centrální banka může také ovliňovat velikost peněžní zásoby změnami míry povinných minimálních rezerv.
Tato problematika již byla podrobně vysvětlena v kap. 5, proto zde uvedeme pouze krátký ilustrativní příklad.
Pokud si David vloží svých 1.000 Kč na běžný účet u Banky A, musí banka držet, při předpokladu 10 %-ní
míry povinných minimálních rezerv, 100 Kč ve formě minimálních rezerv. Banka A tak může poskytnout 900
Kč půjčku. Multiplikativní proces postupuje způsobem rozvedeným ve zmiňované kap.5. Díky Davidovu
původnímu depozitu ve výši 1.000 Kč se peněžní zásoba teoreticky zvýší o 10.000 Kč. To zjistíme ze vztahu pro
jednoduchý peněžní multiplikátor (multiplikátor bankovních depozit):
dD = 1/rD . dR tj. dD = 1/0,1 . 1.000 = 10.000 (13)
Pokud by míra povinných minimálních rezerv byla stanovena na 20 % z depozit, peněžní zásoba by vzrostla
jen o 5.000 Kč (1/0,20 . 1000 = 5000), v případě 5 %-ní míry povinných minimálních rezerv by změna peněžní
zásoby činila 20.000 Kč (1/0,05 . 1000 = 20000). Můžeme tedy říci, že vzrůst míry povinných minimálních
rezerv způsobuje pokles peněžní zásoby a pokles míry povinných minimálních rezerv způsobuje zvýšení peněžní
zásoby.
Tato problematika již byla podrobně vysvětlena v kap. 5, proto zde uvedeme pouze krátký ilustrativní příklad.
Pokud si David vloží svých 1.000 Kč na běžný účet u Banky A, musí banka držet, při předpokladu 10 %-ní
míry povinných minimálních rezerv, 100 Kč ve formě minimálních rezerv. Banka A tak může poskytnout 900
Kč půjčku. Multiplikativní proces postupuje způsobem rozvedeným ve zmiňované kap.5. Díky Davidovu
původnímu depozitu ve výši 1.000 Kč se peněžní zásoba teoreticky zvýší o 10.000 Kč. To zjistíme ze vztahu pro
jednoduchý peněžní multiplikátor (multiplikátor bankovních depozit):
dD = 1/rD . dR tj. dD = 1/0,1 . 1.000 = 10.000 (13)
Pokud by míra povinných minimálních rezerv byla stanovena na 20 % z depozit, peněžní zásoba by vzrostla
jen o 5.000 Kč (1/0,20 . 1000 = 5000), v případě 5 %-ní míry povinných minimálních rezerv by změna peněžní
zásoby činila 20.000 Kč (1/0,05 . 1000 = 20000). Můžeme tedy říci, že vzrůst míry povinných minimálních
rezerv způsobuje pokles peněžní zásoby a pokles míry povinných minimálních rezerv způsobuje zvýšení peněžní
zásoby.
Centrální banky
Centrální banky jsou však velmi opatrné při regulaci bankovního systému prostřednictvím diskontního
okénka. Komerční banky samozřejmě analyzují diskontní sazbu v relaci s tržními úrokovými sazbami
krátkodobých státních cenných papírů. Pokud je například diskontní sazba 10 % a úroková sazba tříměsíční
pokladniční poukázky 15 %, komerční banka může ihned použít půjčku na nákup pokladničních poukázek. Tato
transakce je bezriziková a rychlá, komerční banka získá 5 %, navíc k této transakci nepoužívá vlastních fondů.
Centrální banka z těcho důvodů často stanovuje frekvenční i objemové limity na čerpání diskontních půjček.
Regulace pomocí diskontního okénka je označována jako "přátelská domluva" (moral suasion).
Uveďme si nyní konkrétní situaci. Předpokládejme, že komerční Banka XYZ nedrží žádný přebytek rezerv.
Zákazník, pojmenujme ho třeba David, přichází do své Banky XYZ, jelikož si chce vzít půjčku na nákup nového
automobilu. Do stejné banky přichází i Hana, která jde zrušit svůj běžný účet. Důsledkem této operace se banka
dostává do rezervního deficitu. Jaké bude chování Banky XYZ v těchto dvou případech?
okénka. Komerční banky samozřejmě analyzují diskontní sazbu v relaci s tržními úrokovými sazbami
krátkodobých státních cenných papírů. Pokud je například diskontní sazba 10 % a úroková sazba tříměsíční
pokladniční poukázky 15 %, komerční banka může ihned použít půjčku na nákup pokladničních poukázek. Tato
transakce je bezriziková a rychlá, komerční banka získá 5 %, navíc k této transakci nepoužívá vlastních fondů.
Centrální banka z těcho důvodů často stanovuje frekvenční i objemové limity na čerpání diskontních půjček.
Regulace pomocí diskontního okénka je označována jako "přátelská domluva" (moral suasion).
Uveďme si nyní konkrétní situaci. Předpokládejme, že komerční Banka XYZ nedrží žádný přebytek rezerv.
Zákazník, pojmenujme ho třeba David, přichází do své Banky XYZ, jelikož si chce vzít půjčku na nákup nového
automobilu. Do stejné banky přichází i Hana, která jde zrušit svůj běžný účet. Důsledkem této operace se banka
dostává do rezervního deficitu. Jaké bude chování Banky XYZ v těchto dvou případech?
V Davidově případě
V Davidově případě banka chce získat fondy na poskytnutí půjčky, jelikož přirozeně touží zvýšit svůj zisk. V
Hančině případě banka musí získat fondy k pokrytí rezervního deficitu. Získá-li komerční banka zápůjční fondy
ve výši 5 mil Kč od centrální banky formou diskontní půjčky, situace na účtech bude následující:
Centrální banka
aktiva pasiva
půjčka komerční bance XYZ + 5 mil. rezervy komerční banky XYZ + 5 mil.
komerční banka XYZ
aktiva pasiva
rezervy u centrální banky + 5 mil. půjčka od centrální banky + 5 mil.
Na těchto T-účtech vidíme, že získá-li komerční banka diskontní půjčku, dojde k nárůstu rezerv u centrální
banky (samozřejmě v případě, že nedojde k poklesu rezerv ostatních komerčních bank). Výsledkem je tedy
nárůst rezerv v bankovním systému, což znamená, že dochází také ke zvýšení peněžní zásoby.
Souhrnně tedy můžeme řící, že čerpají-li komerční banky diskontní půjčky od centrální banky, dochází v
bankovním systému ke zvyšování monetární báze, a tím i k nárůstu peněžní zásoby.
Hančině případě banka musí získat fondy k pokrytí rezervního deficitu. Získá-li komerční banka zápůjční fondy
ve výši 5 mil Kč od centrální banky formou diskontní půjčky, situace na účtech bude následující:
Centrální banka
aktiva pasiva
půjčka komerční bance XYZ + 5 mil. rezervy komerční banky XYZ + 5 mil.
komerční banka XYZ
aktiva pasiva
rezervy u centrální banky + 5 mil. půjčka od centrální banky + 5 mil.
Na těchto T-účtech vidíme, že získá-li komerční banka diskontní půjčku, dojde k nárůstu rezerv u centrální
banky (samozřejmě v případě, že nedojde k poklesu rezerv ostatních komerčních bank). Výsledkem je tedy
nárůst rezerv v bankovním systému, což znamená, že dochází také ke zvýšení peněžní zásoby.
Souhrnně tedy můžeme řící, že čerpají-li komerční banky diskontní půjčky od centrální banky, dochází v
bankovním systému ke zvyšování monetární báze, a tím i k nárůstu peněžní zásoby.
Když se nyní snížily rezervy Banky
Když se nyní snížily rezervy Banky ABC o 100 mil Kč, dostala se Banka ABC do rezervního deficitu. Banka
ABC je nyní nucena redukovat celkové poskytnuté půjčky, čímž vlastně redukuje bankovní depozita a rozbíhá
proces kontrakce bankovních depozit (popsaný v kap.5), který vede ke snížení množství peněz v ekonomice.
Prodeje na volném trhu tak, obdobně jako nákupy na volném trhu, ovlivňují velikost peněžní zásoby.
Efekty operací na volném trhu ilustruje obr. 7.3.
Diskontní půjčky a diskontní sazba
Půjčky, které získavají komerční banky od banky centrální, se nazývají diskontní půjčky (v České republice
jsou označovány jako refinanční půjčky). Chce-li komerční banka získat diskontní půjčku od centrální banky,
obrátí se na tzv. diskontní okénko. Diskontní okénko je oddělením centrální banky, které tyto půjčky konkrétně
poskytuje. Poskytnuté diskontní půjčky jsou deponovány na účty komerčních bank u centrální banky. Jelikož
depozita komerčních bank u centrální banky představují součást celkových bankovních rezerv (krátce řečeno
rezerv), zvyšují tyto centrální bankou poskytnuté půjčky rezervy v celém bankovním systému. To znamená, že diskontní půjčky potenciálně zvyšují peněžní zásobu, díky multiplikativním účinkům bankovních depozit. Vyšší
ochota centrální banky poskytovat diskontní půjčky, je obvykle avizována snížením diskontní sazby. Dochází-li
ke zvýšení objemu poskytovaných diskontních půjček, zvyšuje se přebytek rezerv, a také nabídka zápůjčních
fondů. V opačném případě pokles objemu diskontních půjček znamená snížení nabídky zápůjčních fondů na
finančním trhu.
ABC je nyní nucena redukovat celkové poskytnuté půjčky, čímž vlastně redukuje bankovní depozita a rozbíhá
proces kontrakce bankovních depozit (popsaný v kap.5), který vede ke snížení množství peněz v ekonomice.
Prodeje na volném trhu tak, obdobně jako nákupy na volném trhu, ovlivňují velikost peněžní zásoby.
Efekty operací na volném trhu ilustruje obr. 7.3.
Diskontní půjčky a diskontní sazba
Půjčky, které získavají komerční banky od banky centrální, se nazývají diskontní půjčky (v České republice
jsou označovány jako refinanční půjčky). Chce-li komerční banka získat diskontní půjčku od centrální banky,
obrátí se na tzv. diskontní okénko. Diskontní okénko je oddělením centrální banky, které tyto půjčky konkrétně
poskytuje. Poskytnuté diskontní půjčky jsou deponovány na účty komerčních bank u centrální banky. Jelikož
depozita komerčních bank u centrální banky představují součást celkových bankovních rezerv (krátce řečeno
rezerv), zvyšují tyto centrální bankou poskytnuté půjčky rezervy v celém bankovním systému. To znamená, že diskontní půjčky potenciálně zvyšují peněžní zásobu, díky multiplikativním účinkům bankovních depozit. Vyšší
ochota centrální banky poskytovat diskontní půjčky, je obvykle avizována snížením diskontní sazby. Dochází-li
ke zvýšení objemu poskytovaných diskontních půjček, zvyšuje se přebytek rezerv, a také nabídka zápůjčních
fondů. V opačném případě pokles objemu diskontních půjček znamená snížení nabídky zápůjčních fondů na
finančním trhu.
Nákup státních cenných papírů
Nákup státních cenných papírů je však pouze začátek multiplikativního procesu změny peněžní zásoby, který
počíná zvýšením rezerv v bankovním systému, pokračuje přes nárůst úvěrů, nárůst bankovních depozit a končí
zvýšením velikosti peněžní zásoby.Prodej na volném trhu. Centrální banka prodává státní cenné papíry buď komerčním bankám nebo
veřejnosti. V tomto konkrétním případě budeme předpokládat, že centrální banka prodává státní obligace
komerční Bance ABC v hodnotě 100 mil Kč. Banka ABC platí za tyto obligace penězi uloženými na účtu u
centrální banky jako rezervy. V okamžiku prodeje předá centrální banka státní obligace Bance ABC a upíše 100
mil Kč z rezervního účtu Banky ABC u centrální banky. Rezervy v bankovním systému, a tím i zároveň
monetární báze, se snížily o 100 mil Kč. Tuto transakci si opět ukážeme na T-účtech centrální banky a komerční
banky ABC:
Centrální banka
aktiva pasiva
státní cenné papíry - 100 rezervy banky ABC - 100
Situace Banky ABC je následující:
komerční banka ABC
aktiva pasiva
státní cenné papíry + 100 beze změn
rezervy u centrální banky - 100
počíná zvýšením rezerv v bankovním systému, pokračuje přes nárůst úvěrů, nárůst bankovních depozit a končí
zvýšením velikosti peněžní zásoby.Prodej na volném trhu. Centrální banka prodává státní cenné papíry buď komerčním bankám nebo
veřejnosti. V tomto konkrétním případě budeme předpokládat, že centrální banka prodává státní obligace
komerční Bance ABC v hodnotě 100 mil Kč. Banka ABC platí za tyto obligace penězi uloženými na účtu u
centrální banky jako rezervy. V okamžiku prodeje předá centrální banka státní obligace Bance ABC a upíše 100
mil Kč z rezervního účtu Banky ABC u centrální banky. Rezervy v bankovním systému, a tím i zároveň
monetární báze, se snížily o 100 mil Kč. Tuto transakci si opět ukážeme na T-účtech centrální banky a komerční
banky ABC:
Centrální banka
aktiva pasiva
státní cenné papíry - 100 rezervy banky ABC - 100
Situace Banky ABC je následující:
komerční banka ABC
aktiva pasiva
státní cenné papíry + 100 beze změn
rezervy u centrální banky - 100
Operace na volném trhu
Operace na volném trhu znamenají nákup nebo prodej státních cenných papírů centrální bankou na
finanční trhu (sekundárním trhu cenných papírů). Nyní se budeme zabývat vlivem těchto operací na monetární
bázi a následně na peněžní zásobu. O jaké cenné papíry se v tomto případě jedná? Jde hlavně o státní
pokladniční poukázky a obligace ministerstva financí, které jsou dlužním úpisem vlády. Vláda vydává státní
pokladniční poukázky např. tehdy, potřebuje-li financovat deficit státního rozpočtu. Na jednoduchých příkladech
si nyní ukážeme základní typy operací na volném trhu. Pojmem operace na volném trhu se označuje nákup
(resp. prodej) cenných papírů centrální bankou od tržních subjektů (nejčastěji finančních zprostředkovatelů), ne
však přímo od ministerstva financí.
Nákup na volném trhu. Pokud centrální banka nakupuje státní cenné papíry v hodnotě 100 mil Kč od
komerční banky (Banky XYZ), přesouvají se tyto cenné papíry z Banky XYZ do centrální banky. V okamžiku,
kdy centrální banka zaplatí za nakoupené cenné papíry, dojde v Bance XYZ ke zvýšení rezerv u centrální banky
o 100 mil Kč. Jak jsme si již vysvětlovali v kap. 5, dojde i v bankovním systému k prvotnímu nárůstu rezerv o
100 mil Kč. Tuto transakci zachycuje následující učet: (hodnoty jsou v milionech Kč).
finanční trhu (sekundárním trhu cenných papírů). Nyní se budeme zabývat vlivem těchto operací na monetární
bázi a následně na peněžní zásobu. O jaké cenné papíry se v tomto případě jedná? Jde hlavně o státní
pokladniční poukázky a obligace ministerstva financí, které jsou dlužním úpisem vlády. Vláda vydává státní
pokladniční poukázky např. tehdy, potřebuje-li financovat deficit státního rozpočtu. Na jednoduchých příkladech
si nyní ukážeme základní typy operací na volném trhu. Pojmem operace na volném trhu se označuje nákup
(resp. prodej) cenných papírů centrální bankou od tržních subjektů (nejčastěji finančních zprostředkovatelů), ne
však přímo od ministerstva financí.
Nákup na volném trhu. Pokud centrální banka nakupuje státní cenné papíry v hodnotě 100 mil Kč od
komerční banky (Banky XYZ), přesouvají se tyto cenné papíry z Banky XYZ do centrální banky. V okamžiku,
kdy centrální banka zaplatí za nakoupené cenné papíry, dojde v Bance XYZ ke zvýšení rezerv u centrální banky
o 100 mil Kč. Jak jsme si již vysvětlovali v kap. 5, dojde i v bankovním systému k prvotnímu nárůstu rezerv o
100 mil Kč. Tuto transakci zachycuje následující učet: (hodnoty jsou v milionech Kč).
Centrální banka
Centrální banka
aktiva pasiva
státní cenné papíry + 100 rezervy banky XYZ + 100
Nyní vidíme, že aktiva centrální banky se zvýšila o 100 mil Kč ve státních cenných papírech a dále centrální
banka drží (pasiva) 100 mil Kč jako rezervy Banky XYZ. Bilance Banky XYZ je následující:
komerční banka XYZ
aktiva pasiva
státní cenné papíry - 100 beze změn
rezervy u centrální banky + 100
Banka XYZ má nyní o 100 mil Kč méně ve státních cenných papírech a o 100 mil Kč více v rezervách.
aktiva pasiva
státní cenné papíry + 100 rezervy banky XYZ + 100
Nyní vidíme, že aktiva centrální banky se zvýšila o 100 mil Kč ve státních cenných papírech a dále centrální
banka drží (pasiva) 100 mil Kč jako rezervy Banky XYZ. Bilance Banky XYZ je následující:
komerční banka XYZ
aktiva pasiva
státní cenné papíry - 100 beze změn
rezervy u centrální banky + 100
Banka XYZ má nyní o 100 mil Kč méně ve státních cenných papírech a o 100 mil Kč více v rezervách.
Základními nástroji
Základními nástroji používanými centrální bankou k řízení monetární báze (základnímí nástroji monetární
politiky) jsou:
(1) Operace na volném trhu, které velmi výrazně ovlivňují objem přebytku rezerv komerčních bank;
(2) Změny míry povinných minimálních rezerv pro všechny typy depozit. Tyto míry jsou stanovovány jako
poměr rezerv k depozitům;
(3) Diskontní půjčky a regulace diskontní sazby, která je úrokovou sazbou centrální banky stanovenou pro
půjčky komerčním bankám.
(4) Oficiální intervence centrální banky na devizovém trhu, prostřednictvím kterých centrální banka
nakupuje či prodává devizové rezervy za domácí měnu.4)
4) Intervence na devizovém trhu nejsou většinou používány jako nástroj k ovlivnění peněžní zásoby, ale spíše jako nástroj
ovlivňování devizového kursu domácí měny. Výjimku tvoří Švýcarská národní banka, která řídí svou peněžní zásobu převážně
právě prostřednictvím devizových intervencí.
politiky) jsou:
(1) Operace na volném trhu, které velmi výrazně ovlivňují objem přebytku rezerv komerčních bank;
(2) Změny míry povinných minimálních rezerv pro všechny typy depozit. Tyto míry jsou stanovovány jako
poměr rezerv k depozitům;
(3) Diskontní půjčky a regulace diskontní sazby, která je úrokovou sazbou centrální banky stanovenou pro
půjčky komerčním bankám.
(4) Oficiální intervence centrální banky na devizovém trhu, prostřednictvím kterých centrální banka
nakupuje či prodává devizové rezervy za domácí měnu.4)
4) Intervence na devizovém trhu nejsou většinou používány jako nástroj k ovlivnění peněžní zásoby, ale spíše jako nástroj
ovlivňování devizového kursu domácí měny. Výjimku tvoří Švýcarská národní banka, která řídí svou peněžní zásobu převážně
právě prostřednictvím devizových intervencí.
Z důvodu uspokojení preferencí
Z důvodu uspokojení preferencí veřejnosti při držbě likvidních aktiv, musí být změna termínovaných depozit
(dTD) rovna t-násobku změny depozit na viděnou (t).(dCD) a zároveň změna v držbě hotovosti (dC) musí být
rovna c-násobku změny depozit na viděnou (c).(dCD). Rovnice (5) pak může být přepsána takto:
dMB = c(dCD) + (rCD).(dCD) + (rTD).(t).(dCD) + e(dCD) (6)
Řešíme-li tuto rovnici pro dCD, je výsledek následující:
dCD = dMB/[c + rCD + (rTD).(t) + e] (7)
nebo
dCD = 1/[c + rCD + (rTD).(t) + e] . dMB (8)
Celková změna peněžní zásoby (dM) je rovna změně depozit na viděnou plus změně oběživa, což můžeme zapsat
jako:
dM = dCD + dC (9)
nebo
dM = dCD + (c).(dCD) (10)
Substituujeme-li dCD rovnicí (8) a zjednodušíme, pak dM můžeme zapsat:
dM = [1 + c]/[c + rCD + (rTD).(t) + e] . dMB (11)
Jelikož je peněžní multiplikátor definován jako poměr změny peněžní zásoby ke změně monetární báze [m =
dM/dMB], můžeme vzorec pro jeho výpočet odvodit z rovnice (11) ve tvaru:
m = [1 + c]/[c + rCD + (rTD).(t) + e] (12)
Rovnice (12) je rovnicí peněžního multiplikátoru. S využitím tohoto výsledného vztahu si v následující
subkapitole ukážeme, jak změna monetární báze vyvolá multiplikativní změnu peněžní zásoby.
(dTD) rovna t-násobku změny depozit na viděnou (t).(dCD) a zároveň změna v držbě hotovosti (dC) musí být
rovna c-násobku změny depozit na viděnou (c).(dCD). Rovnice (5) pak může být přepsána takto:
dMB = c(dCD) + (rCD).(dCD) + (rTD).(t).(dCD) + e(dCD) (6)
Řešíme-li tuto rovnici pro dCD, je výsledek následující:
dCD = dMB/[c + rCD + (rTD).(t) + e] (7)
nebo
dCD = 1/[c + rCD + (rTD).(t) + e] . dMB (8)
Celková změna peněžní zásoby (dM) je rovna změně depozit na viděnou plus změně oběživa, což můžeme zapsat
jako:
dM = dCD + dC (9)
nebo
dM = dCD + (c).(dCD) (10)
Substituujeme-li dCD rovnicí (8) a zjednodušíme, pak dM můžeme zapsat:
dM = [1 + c]/[c + rCD + (rTD).(t) + e] . dMB (11)
Jelikož je peněžní multiplikátor definován jako poměr změny peněžní zásoby ke změně monetární báze [m =
dM/dMB], můžeme vzorec pro jeho výpočet odvodit z rovnice (11) ve tvaru:
m = [1 + c]/[c + rCD + (rTD).(t) + e] (12)
Rovnice (12) je rovnicí peněžního multiplikátoru. S využitím tohoto výsledného vztahu si v následující
subkapitole ukážeme, jak změna monetární báze vyvolá multiplikativní změnu peněžní zásoby.
7.2. Řízení peněžní zásoby centrální bankou
Centrální banka řídí peněžní zásobu prostřednictvím regulace monetární báze především za účelem udržovat
stabilitu cenové hladiny. Samozřejmě, že na množství peněz držené veřejností mají vliv nejen opatření
prováděná centrální bankou, ale také celá řada dalších faktorů. Již v kap. 5 jsme si např. vysvětlili, že komerční
banka nemusí za daných okolností použít celý svůj přebytek rezerv na tvorbu bankovních depozit. Ke zvýšení
monetární báze a následně k růstu peněžní zásoby, dojde pouze v tom případě, kdy se komerční banky
rozhodnou použít přebytek rezerv ke zvýšení objemu půjček, čímž dojde ke tvorbě nových depozit. Toto
rozhodnutí komerčních bank má tedy důležitý vliv na velikost peněžní zásoby.
Pro ovlivňovní monetární báze může centrální banka využít kontroly vytváření přebytku rezerv komerčními
bankami a také regulace potenciálu tvorby bankovních depozit. Centrální banka samozřejmě nemůže v běžných
podmínkách direktivně kontrolovat peněžní zásobu. Jaké nástroje tedy centrální banka skutečně v realitě
využívá? Na tuto a další související otázky si odpovíme v tomto oddíle.
stabilitu cenové hladiny. Samozřejmě, že na množství peněz držené veřejností mají vliv nejen opatření
prováděná centrální bankou, ale také celá řada dalších faktorů. Již v kap. 5 jsme si např. vysvětlili, že komerční
banka nemusí za daných okolností použít celý svůj přebytek rezerv na tvorbu bankovních depozit. Ke zvýšení
monetární báze a následně k růstu peněžní zásoby, dojde pouze v tom případě, kdy se komerční banky
rozhodnou použít přebytek rezerv ke zvýšení objemu půjček, čímž dojde ke tvorbě nových depozit. Toto
rozhodnutí komerčních bank má tedy důležitý vliv na velikost peněžní zásoby.
Pro ovlivňovní monetární báze může centrální banka využít kontroly vytváření přebytku rezerv komerčními
bankami a také regulace potenciálu tvorby bankovních depozit. Centrální banka samozřejmě nemůže v běžných
podmínkách direktivně kontrolovat peněžní zásobu. Jaké nástroje tedy centrální banka skutečně v realitě
využívá? Na tuto a další související otázky si odpovíme v tomto oddíle.
Míra povinných minimálních rezerv
(3) Míra povinných minimálních rezerv je určována jak pro depozita na viděnou, tak pro termínovaná depozita.
Symbolem rCD budeme značit míru povinných minimálních rezerv pro depozita na viděnou; symbolem rTD
pak míru povinných minimálních rezerv pro termínovaná depozita.
Nyní již můžeme přejít k odvození vzorce pro výpočet peněžního multiplikátoru. Vyjdeme z toho, že peněžní
multiplikátor je dán poměrem změny peněžní zásoby a změny monetární báze (m = dM/dMB). V úvodu kapitoly
jsme změnu monetární báze charakterizovali takto:
dMB = dC + dR (3)
kde dC je změna množství oběživa a dR je změna množství rezerv. Detailněji můžeme změnu monetární báze
zapsat:
dMB = dC + (dRR + dER) (4)
kde dRR je změna povinných minimálních rezerv, dER je změna přebytku rezerv.
Pro další rozpracování rovnice (4) použijeme výše popsaných symbolů a poměrů:
dMB = dC + (rCD).(dCD) + (rTD).(dTD) + e(dCD)
Symbolem rCD budeme značit míru povinných minimálních rezerv pro depozita na viděnou; symbolem rTD
pak míru povinných minimálních rezerv pro termínovaná depozita.
Nyní již můžeme přejít k odvození vzorce pro výpočet peněžního multiplikátoru. Vyjdeme z toho, že peněžní
multiplikátor je dán poměrem změny peněžní zásoby a změny monetární báze (m = dM/dMB). V úvodu kapitoly
jsme změnu monetární báze charakterizovali takto:
dMB = dC + dR (3)
kde dC je změna množství oběživa a dR je změna množství rezerv. Detailněji můžeme změnu monetární báze
zapsat:
dMB = dC + (dRR + dER) (4)
kde dRR je změna povinných minimálních rezerv, dER je změna přebytku rezerv.
Pro další rozpracování rovnice (4) použijeme výše popsaných symbolů a poměrů:
dMB = dC + (rCD).(dCD) + (rTD).(dTD) + e(dCD)
Veřejnost obecně
Veřejnost obecně drží většinu oběživa vydaného centrální bankou. Tento fakt, jak již bylo výše uvedeno,
determinuje velikost monetární báze, a ta následně ovliňuje výsledné efekty procesu tvorby peněžní zásoby.
Depozitní instituce většinou drží určitý přebytek rezerv z důvodu možného vzniku rezervního deficitu (jeho
vznik a způsoby redukce byly popisovány v kap. 5). Depozitní instituce dále musejí vytvářet minimální povinné
rezervy z termínovaných depozit, které taktéž utvářejí monetární bázi stejně jako oběživo, což má také vliv na
proces tvorby peněžní zásoby ve formě depozit na viděnou.
Jelikož všechny tři výše popsané faktory výrazně ovlivňují velikost peněžního multiplikátoru, bude výpočet
peněžního multiplikátoru proto mnohem složitější než výpočet jednoduchého peněžního multiplikátoru
bankovních depozit v kap. 5. Pro výpočet peněžního multiplikátoru budeme používat následující předpoklady a
vztahy:
determinuje velikost monetární báze, a ta následně ovliňuje výsledné efekty procesu tvorby peněžní zásoby.
Depozitní instituce většinou drží určitý přebytek rezerv z důvodu možného vzniku rezervního deficitu (jeho
vznik a způsoby redukce byly popisovány v kap. 5). Depozitní instituce dále musejí vytvářet minimální povinné
rezervy z termínovaných depozit, které taktéž utvářejí monetární bázi stejně jako oběživo, což má také vliv na
proces tvorby peněžní zásoby ve formě depozit na viděnou.
Jelikož všechny tři výše popsané faktory výrazně ovlivňují velikost peněžního multiplikátoru, bude výpočet
peněžního multiplikátoru proto mnohem složitější než výpočet jednoduchého peněžního multiplikátoru
bankovních depozit v kap. 5. Pro výpočet peněžního multiplikátoru budeme používat následující předpoklady a
vztahy:
Veřejnost drží
(1) Veřejnost drží své bohatství v různých formách likvidních aktiv, například v podobě hotovosti (oběživa),
depozit na viděnou a termínovaných depozit. Proporce mezi těmito drženými likvidními aktivy jsou
ovlivněny preferencemi ekonomických subjektů. Těmito proporcemi jsou: PC, což je plánovaná proporce
držby likvidních aktiv ve formě oběživa (C); PCD, což je plánovaná proporce držby likvidních aktiv ve formě
depozit na viděnou (CD); PTD, což je plánovaná proporce držby likvidních aktiv ve formě termínovaných
depozit (TD)
Pro výpočet peněžního multiplikátoru jsou důležité především tyto poměry uvedených proporcí: t =
PTD/PCD, tedy poměr plánované držby termínovaných depozit k plánované držbě depozit na viděnou; c =
PC/PCD, tedy poměr plánované držby oběživa k plánované držbě depozit na viděnou.
(2) Depozitní instituce drží z mnoha důvodů (např. držba depozit na viděnou může být dosti nestálá) určitý
přebytek rezerv. Symbolem e budeme značit poměr plánované držby přebytku rezerv k plánované držbě
depozit na viděnou.
depozit na viděnou a termínovaných depozit. Proporce mezi těmito drženými likvidními aktivy jsou
ovlivněny preferencemi ekonomických subjektů. Těmito proporcemi jsou: PC, což je plánovaná proporce
držby likvidních aktiv ve formě oběživa (C); PCD, což je plánovaná proporce držby likvidních aktiv ve formě
depozit na viděnou (CD); PTD, což je plánovaná proporce držby likvidních aktiv ve formě termínovaných
depozit (TD)
Pro výpočet peněžního multiplikátoru jsou důležité především tyto poměry uvedených proporcí: t =
PTD/PCD, tedy poměr plánované držby termínovaných depozit k plánované držbě depozit na viděnou; c =
PC/PCD, tedy poměr plánované držby oběživa k plánované držbě depozit na viděnou.
(2) Depozitní instituce drží z mnoha důvodů (např. držba depozit na viděnou může být dosti nestálá) určitý
přebytek rezerv. Symbolem e budeme značit poměr plánované držby přebytku rezerv k plánované držbě
depozit na viděnou.
1) Česká národní banka
1) Česká národní banka, obdobně jako jiné centrální banky, sleduje monetární bázi z hlediska zdrojů a z hlediska užití. Z
hlediska užití monetární báze ČNB rozlišujeme její jednotlivé komponenty (pasiva): (1) oběživo vně bank, (2) povinné
minimální rezervy komerčních bank u ČNB, (3) přebytek rezerv komerčních bank u ČNB, (4) nerozdělené rezervy, (5) ostatní
nevládní vklady, (6) poukázky ČNB.
Faktory ovlivňující výši monetární báze se nazývají zdroje monetární báze (aktiva) a jsou tvořeny autonomními a
měnově-politickými faktory. Autonomní faktory MB odrážejí vliv zahraničního a vládního sektoru na výši monetární báze, jsou
to tedy ty faktory jejichž vývoj je relativně nezávislý na postoji ČNB: (1) vnější sektor - devizová pozice ČNB v konvertibilních
měnách ve vztahu k zahraničí (čistá zahraniční aktiva), (2) devizová pozice ČNB ve vztahu k tuzemsku - aktiva a pasiva ČNB v
cizí měně ve vztahu k tuzemským bankovním institucím, (3) vládní sektor - čistá pozice vládního sektoru u ČNB (rozdíl mezi
pohledávkami a závazky ČNB vůči rozpočtu ČR) - (čistý úvěr vládě), (4) úvěry ČNB do ekonomiky - pohledávky ČNB vůči
nebankovním klientům čistá ostatní aktiva, (5) čistá ostatní aktiva - saldo ostatních neklasifikovaných aktiv a pasiv ČNB.
Měnově-politické faktory MB odrážejí vliv měnově-politických operací ČNB na výši monetární báze. Řadíme mezi ně tyto
nástroje ČNB: (1) refinanční úvěr, (2) reeskont směnek, (3) lombardní úvěr, (4) nouzový úvěr, (5) státní pokladniční poukázky,
(6) státní dluhopisy. Právě především pomocí měnově-politických faktorů provádí centrální banka svoji monetární politiku.
2) Součástí monetární báze je pouze to oběživo, které je skutečně v oběhu, ne trezorová hotovost bank nebo vlády.
3) Aktiva se samozřejmě rovnají pasivům a změna aktiv musí být doprovázena změnou pasiv:
MB = D a dMB = dD
Peněžní zásoba dané ekonomiky odpovídá monetární bázi násobené peněžním multiplikátorem:
M = m . MB = m.D
Změna peněžní zásoby je pak dána změnou monetární báze násobenou peněžním multiplikátorem:
dM = m . dMB = m.dD
hlediska užití monetární báze ČNB rozlišujeme její jednotlivé komponenty (pasiva): (1) oběživo vně bank, (2) povinné
minimální rezervy komerčních bank u ČNB, (3) přebytek rezerv komerčních bank u ČNB, (4) nerozdělené rezervy, (5) ostatní
nevládní vklady, (6) poukázky ČNB.
Faktory ovlivňující výši monetární báze se nazývají zdroje monetární báze (aktiva) a jsou tvořeny autonomními a
měnově-politickými faktory. Autonomní faktory MB odrážejí vliv zahraničního a vládního sektoru na výši monetární báze, jsou
to tedy ty faktory jejichž vývoj je relativně nezávislý na postoji ČNB: (1) vnější sektor - devizová pozice ČNB v konvertibilních
měnách ve vztahu k zahraničí (čistá zahraniční aktiva), (2) devizová pozice ČNB ve vztahu k tuzemsku - aktiva a pasiva ČNB v
cizí měně ve vztahu k tuzemským bankovním institucím, (3) vládní sektor - čistá pozice vládního sektoru u ČNB (rozdíl mezi
pohledávkami a závazky ČNB vůči rozpočtu ČR) - (čistý úvěr vládě), (4) úvěry ČNB do ekonomiky - pohledávky ČNB vůči
nebankovním klientům čistá ostatní aktiva, (5) čistá ostatní aktiva - saldo ostatních neklasifikovaných aktiv a pasiv ČNB.
Měnově-politické faktory MB odrážejí vliv měnově-politických operací ČNB na výši monetární báze. Řadíme mezi ně tyto
nástroje ČNB: (1) refinanční úvěr, (2) reeskont směnek, (3) lombardní úvěr, (4) nouzový úvěr, (5) státní pokladniční poukázky,
(6) státní dluhopisy. Právě především pomocí měnově-politických faktorů provádí centrální banka svoji monetární politiku.
2) Součástí monetární báze je pouze to oběživo, které je skutečně v oběhu, ne trezorová hotovost bank nebo vlády.
3) Aktiva se samozřejmě rovnají pasivům a změna aktiv musí být doprovázena změnou pasiv:
MB = D a dMB = dD
Peněžní zásoba dané ekonomiky odpovídá monetární bázi násobené peněžním multiplikátorem:
M = m . MB = m.D
Změna peněžní zásoby je pak dána změnou monetární báze násobenou peněžním multiplikátorem:
dM = m . dMB = m.dD
Co ovlivňuje výši peněžního multiplikátoru?
Peněžní multiplikátor jsme definovali jako násobitel, který udává, kolikrát se zvýší peněžní zásoba (M),
zvýší-li se monetární báze (MB) o jednotku. V kap. 5. jsme se zabývali jednoduchým multiplikátorem
bankovních depozit (jednoduchý peněžní multiplikátor), který byl roven reciproké hodnotě míry povinných
minimálních rezerv [1/rD]. V reálné ekonomice je ovšem velikost peněžního multiplikátoru determinována celou
řadou dalších faktorů. Je výsledkem chování ekonomických subjektů, ať již se jedná o veřejnost, komerční
banky, centrální banku, ale i zahraniční sektor. Jednotlivé faktory se dají stručně shrnout takto:
(1) chování veřejnosti ovlivňuje proporce držby likvidních aktiv (oběživo, depozita na viděnou).
(2) velikost přebytku rezerv je dána přáním depozitních institucí (komerčních bank).
(3) míra povinných minimálních rezerv není centrální bankou stanovována pouze pro depozita na viděnou, ale
také pro termínovaná depozita.
Výše peněžního multiplikátoru, která se na základě výše uvedených faktorů utváří, odráží všechna tato
rozhodnutí.
zvýší-li se monetární báze (MB) o jednotku. V kap. 5. jsme se zabývali jednoduchým multiplikátorem
bankovních depozit (jednoduchý peněžní multiplikátor), který byl roven reciproké hodnotě míry povinných
minimálních rezerv [1/rD]. V reálné ekonomice je ovšem velikost peněžního multiplikátoru determinována celou
řadou dalších faktorů. Je výsledkem chování ekonomických subjektů, ať již se jedná o veřejnost, komerční
banky, centrální banku, ale i zahraniční sektor. Jednotlivé faktory se dají stručně shrnout takto:
(1) chování veřejnosti ovlivňuje proporce držby likvidních aktiv (oběživo, depozita na viděnou).
(2) velikost přebytku rezerv je dána přáním depozitních institucí (komerčních bank).
(3) míra povinných minimálních rezerv není centrální bankou stanovována pouze pro depozita na viděnou, ale
také pro termínovaná depozita.
Výše peněžního multiplikátoru, která se na základě výše uvedených faktorů utváří, odráží všechna tato
rozhodnutí.
Monetární báze
Monetární báze je často označována jako mocné peníze (high-powered money), jelikož změna objemu
monetární báze vede ve svých důsledcích ke změně v peněžní zásobě (nabídce peněz). Změnu peněžní zásoby
vyvolanou změnou monetární báze můžeme tedy zapsat takto:
dM = m . dMB = m (dR + dC) (2)
kde m je peněžní multiplikátor, dM je změna peněžní zásoby a dMB je změna monetární báze. Z této rovnice je
dobře vidět, že peněžní multiplikátor (m = dM/dMB) udává, kolikrát se zvýší peněžní zásoba (M), zvýší-li se
monetární báze (MB) o jednotku.
Centrální banka tedy používá monetární bázi jako nástroj k řízení vývoje peněžní zásoby. Monetární bázi
najdeme v bilanci centrální banky na straně pasiv. Na straně aktiv bilance nalezneme čistá domácí aktiva (D),
což jsou nejčastěji státní cenné papíry v držení centrální banky, diskontní a jiné refinanční půjčky centrální
banky bankám komerčním a dále čistá zahraniční aktiva, které jsou tvořena především devizovými rezervami
centrální banky3). Monetární politika jsou zjednodušeně změny aktiv centrální banky, které vedou ke změně
pasiv, tj. monetární báze a multiplikované změně peněžní zásoby. Růst peněžní zásoby mohou vyvolat
následující faktory: (1) expanzivní operace na volném trhu (viz dále v této kapitole) - centrální banka nakupuje
od soukromých subjektů státní cenné papíry za emitované peníze; (2) financování deficitu státního rozpočtu
emisí peněz (viz kap. 9) - centrální banka nakupuje od ministerstva financí státní cenné papíry za emitované
peníze; (3) poskytování diskontních půjček (viz dále v této kapitole) a (4) přebytek platební bilance (viz kap. 8).
monetární báze vede ve svých důsledcích ke změně v peněžní zásobě (nabídce peněz). Změnu peněžní zásoby
vyvolanou změnou monetární báze můžeme tedy zapsat takto:
dM = m . dMB = m (dR + dC) (2)
kde m je peněžní multiplikátor, dM je změna peněžní zásoby a dMB je změna monetární báze. Z této rovnice je
dobře vidět, že peněžní multiplikátor (m = dM/dMB) udává, kolikrát se zvýší peněžní zásoba (M), zvýší-li se
monetární báze (MB) o jednotku.
Centrální banka tedy používá monetární bázi jako nástroj k řízení vývoje peněžní zásoby. Monetární bázi
najdeme v bilanci centrální banky na straně pasiv. Na straně aktiv bilance nalezneme čistá domácí aktiva (D),
což jsou nejčastěji státní cenné papíry v držení centrální banky, diskontní a jiné refinanční půjčky centrální
banky bankám komerčním a dále čistá zahraniční aktiva, které jsou tvořena především devizovými rezervami
centrální banky3). Monetární politika jsou zjednodušeně změny aktiv centrální banky, které vedou ke změně
pasiv, tj. monetární báze a multiplikované změně peněžní zásoby. Růst peněžní zásoby mohou vyvolat
následující faktory: (1) expanzivní operace na volném trhu (viz dále v této kapitole) - centrální banka nakupuje
od soukromých subjektů státní cenné papíry za emitované peníze; (2) financování deficitu státního rozpočtu
emisí peněz (viz kap. 9) - centrální banka nakupuje od ministerstva financí státní cenné papíry za emitované
peníze; (3) poskytování diskontních půjček (viz dále v této kapitole) a (4) přebytek platební bilance (viz kap. 8).
Účinek změny krátkodobé agregátní nabídky
Obr. 4.11 ukazuje pokles krátkodobé agregátní nabídky, který není zpočátku doprovázen změnou agregátní
poptávky. K takové situaci může dojít např. při růstu cen ropy. Růst ceny ropy sníží krátkodobou agregátní
nabídku. Následkem toho vznikne krátkodobá rovnováha při vyšší cenové hladině, ale nižším výstupu
ekonomiky v bodě E2, tj. recese. Dlouhodobá rovnováha se může automaticky obnovit tak, že působením vysoké
nezaměstnanosti a nevyužitých kapacit vznikne tlak na pokles cen a pozvolný návrat křivky SRAS na původní
pozici.
To však může trvat příliš dlouho a vláda se může pokusit obnovit dlouhodobou rovnováhu prostřednictvím
nástrojů hospodářské politiky. Pokud vláda zvýší agregátní poptávku (zvýšením tempa růstu peněžní zásoby
nebo zvýšením výdajů ze státního rozpočtu), ekonomika obnoví svou rovnováhu na křivce LRAS v bodě E3, ale
při výrazně vyšší cenové hladině.
poptávky. K takové situaci může dojít např. při růstu cen ropy. Růst ceny ropy sníží krátkodobou agregátní
nabídku. Následkem toho vznikne krátkodobá rovnováha při vyšší cenové hladině, ale nižším výstupu
ekonomiky v bodě E2, tj. recese. Dlouhodobá rovnováha se může automaticky obnovit tak, že působením vysoké
nezaměstnanosti a nevyužitých kapacit vznikne tlak na pokles cen a pozvolný návrat křivky SRAS na původní
pozici.
To však může trvat příliš dlouho a vláda se může pokusit obnovit dlouhodobou rovnováhu prostřednictvím
nástrojů hospodářské politiky. Pokud vláda zvýší agregátní poptávku (zvýšením tempa růstu peněžní zásoby
nebo zvýšením výdajů ze státního rozpočtu), ekonomika obnoví svou rovnováhu na křivce LRAS v bodě E3, ale
při výrazně vyšší cenové hladině.
7. Centrální bankovnictví, peněžní zásoba a monetární politika
V této kapitole věnované centrálnímu bankovnictví se budeme zabývat především tím, jakým způsobem
centrální banka reguluje množství peněz v ekonomice. Zpočátku se zaměříme na analýzu monetární báze. Pak se
budeme zabývat tím, jak chování veřejnosti, komerčních bank a centrální banky determinuje multiplikační
procesy v peněžním oběhu. Nakonec budeme analyzovat monetární politiku centrální banky, včetně transmisních
mechanismů, prostřednictvím kterých tato politika v ekonomice působí.
7.1. Monetární báze a peněžní multiplikátor
Komponenty monetární báze
Jedním ze základních úkolů centrální banky je regulovat množství peněz v ekonomice. Tento úkol vykonává
centrální banka především prostřednictvím regulace veličiny, kterou nazýváme monetární báze. Monetární bázi
(MB)1) tvoří rezervy komerčních bank (R) držené u banky centrální plus oběživo2) (C). Monetární báze je pro
centrální banku základním nástrojem při regulaci množství peněz v oběhu především proto, že množství peněz v
oběhu (peněžní zásoba neboli nabídka peněz) je dána právě monetární bází (MB = R + C) násobenou peněžním
multiplikátorem (m):
M = m . MB = m (R + C)
centrální banka reguluje množství peněz v ekonomice. Zpočátku se zaměříme na analýzu monetární báze. Pak se
budeme zabývat tím, jak chování veřejnosti, komerčních bank a centrální banky determinuje multiplikační
procesy v peněžním oběhu. Nakonec budeme analyzovat monetární politiku centrální banky, včetně transmisních
mechanismů, prostřednictvím kterých tato politika v ekonomice působí.
7.1. Monetární báze a peněžní multiplikátor
Komponenty monetární báze
Jedním ze základních úkolů centrální banky je regulovat množství peněz v ekonomice. Tento úkol vykonává
centrální banka především prostřednictvím regulace veličiny, kterou nazýváme monetární báze. Monetární bázi
(MB)1) tvoří rezervy komerčních bank (R) držené u banky centrální plus oběživo2) (C). Monetární báze je pro
centrální banku základním nástrojem při regulaci množství peněz v oběhu především proto, že množství peněz v
oběhu (peněžní zásoba neboli nabídka peněz) je dána právě monetární bází (MB = R + C) násobenou peněžním
multiplikátorem (m):
M = m . MB = m (R + C)
4.5 Makroekonomická rovnováha v modelu AS-AD
Důvodem pro konstruování modelu AS-AD je určit a odhadnout změny reálného GDP a cenové hladiny v
závislosti na změnách různých ekonomických veličin. K tomu potřebujeme spojit křivku AD a křivky AS a určit
bod makroekonomické rovnováhy.
Krátkodobá makroekonomická rovnováha nastává v bodě, kde se protínají křivka AD a křivka SRAS (bod
ES v obr. 4.1). Tato makroekonomická rovnováha nemusí být nezbytně rovnováha s plnou zaměstnaností.
Dlouhodobá makroekonomická rovnováha je rovnováhou, kdy ekonomika operuje na úrovni přirozené míry
nezaměstnatnosti a bod rovnováhy se nachází v průsečíku křivky AD a křivky LRAS (bod EL v obr. 4.1).
JDlouhodobá makroekonomická rovnováha je rovnováha s plnou zaměstnaností.
závislosti na změnách různých ekonomických veličin. K tomu potřebujeme spojit křivku AD a křivky AS a určit
bod makroekonomické rovnováhy.
Krátkodobá makroekonomická rovnováha nastává v bodě, kde se protínají křivka AD a křivka SRAS (bod
ES v obr. 4.1). Tato makroekonomická rovnováha nemusí být nezbytně rovnováha s plnou zaměstnaností.
Dlouhodobá makroekonomická rovnováha je rovnováhou, kdy ekonomika operuje na úrovni přirozené míry
nezaměstnatnosti a bod rovnováhy se nachází v průsečíku křivky AD a křivky LRAS (bod EL v obr. 4.1).
JDlouhodobá makroekonomická rovnováha je rovnováha s plnou zaměstnaností.
Účinky změny agregátní poptávky
Předpokládejme, že ekonomika je v dlouhodobé rovnováze v bodě E1 na obr. 4.10. a že centrální banka
najednou zvýší tempo růstu nabídky peněz. V ekonomice je více peněz a lidé zvýší poptávku po zboží a
službách. Růst agregátní poptávky znamená, že křivka AD se posunuje doprava a vzniká nová rovnováha v bodě
E2.
Zvýšení agreátní poptávky však zvýšilo ceny všech zboží a služeb. Při vyšších cenách firmy zvýšily
produkci, nominální mzdy a ceny surovin však dočasně zůstaly beze změny. To však netrvá dlouho. Časem zjistí
zaměstnanci pokles kupní síly svých mezd, tj. pokles reálných mzodvých sazeb. Proto následně požadují růst
nominálních mzdových sazeb, aby obnovili původní kupní sílu svých mezd. Firmy tomu vyhoví, neboť chtějí
udržet své zaměstnance a relativní pokles nákladů to umožňuje. I výrobci surovin zjistí pokles kupní síly svých
příjmů a také zvyší ceny své produkce. Následkem toho začíná krátkdobá agregátní nabídka klesat, což znamená
posun křivky SRAS doleva. Postupně klesá výroba a rostou ceny. Nakonec se dostává ekonomika do bodu E3,
reálný GDP zůstává na původní výši, pouze cenová hladina se stabilizuje na vyšší úrovni.
najednou zvýší tempo růstu nabídky peněz. V ekonomice je více peněz a lidé zvýší poptávku po zboží a
službách. Růst agregátní poptávky znamená, že křivka AD se posunuje doprava a vzniká nová rovnováha v bodě
E2.
Zvýšení agreátní poptávky však zvýšilo ceny všech zboží a služeb. Při vyšších cenách firmy zvýšily
produkci, nominální mzdy a ceny surovin však dočasně zůstaly beze změny. To však netrvá dlouho. Časem zjistí
zaměstnanci pokles kupní síly svých mezd, tj. pokles reálných mzodvých sazeb. Proto následně požadují růst
nominálních mzdových sazeb, aby obnovili původní kupní sílu svých mezd. Firmy tomu vyhoví, neboť chtějí
udržet své zaměstnance a relativní pokles nákladů to umožňuje. I výrobci surovin zjistí pokles kupní síly svých
příjmů a také zvyší ceny své produkce. Následkem toho začíná krátkdobá agregátní nabídka klesat, což znamená
posun křivky SRAS doleva. Postupně klesá výroba a rostou ceny. Nakonec se dostává ekonomika do bodu E3,
reálný GDP zůstává na původní výši, pouze cenová hladina se stabilizuje na vyšší úrovni.
recesní neboli deflační mezera, kdy platí:
(2) recesní neboli deflační mezera, kdy platí:
Y < YK, jestliže Y > EP (5)
(3) inflační neboli růstová mezera, kdy platí:
Y > YK, jestliže Y < EP (6)
Grafickou prezentaci tří uvedených stavů vidíme na obr. 4.8. Agregátní výdaje jsou "správné" (bod B), příliš
nízké (vzdálenost H-J) nebo příliš vysoké (vzdálenost K-L) ve vztahu k reálnému důchodu.
Třístupňová křivka agregátní nabídky
Ekonomové nekreslí někdy v modelu AS-AD vždy zvlášť křivky SRAS a LRAS, ale namísto toho používají
třístupňovou křivku AS. Tato křivka má, jak ukazuje obr. 4.9, tři pole. Od počátku do bodu A je křivka AS
horizontální, což znamená, že cenová hladina zůstává stejná bez ohledu na to, jak se mění AD. Taková situace
může nastat tehdy, existují-li v ekonomice výrazně nevyužité kapacity, tj. např. v období hluboké recese. Této
části křivky AS se říká keynesiánské pole a zde si poptávka tvoří vlastní nabídku. Uprostřed mezi body A a B je
křivka AS rostoucí, což znamená, že růst AD je doprovázen růstem cenové hladiny i reálného produktu. Tuto
část křivky AS můžeme označit za střední pole, zde jsou kapacity ekonomiky využity poměrně značně, nebylo
však ještě dosaženo plné zaměstnanosti. Část křivky napravo od bodu B je vertikální, což značí, že růst AD se
odrazí pouze v růstu cenové hladiny bez vlivu na reálný produkt. Této části křivky AS říkáme klasické pole,
kapacity ekonomiky jsou zde plně využity a nabídka si vytváří vlastní poptávku. Tvrzení, že nabídka si vytváří
vlastní poptávku je nazýváno Sayův zákon trhů.
Y < YK, jestliže Y > EP (5)
(3) inflační neboli růstová mezera, kdy platí:
Y > YK, jestliže Y < EP (6)
Grafickou prezentaci tří uvedených stavů vidíme na obr. 4.8. Agregátní výdaje jsou "správné" (bod B), příliš
nízké (vzdálenost H-J) nebo příliš vysoké (vzdálenost K-L) ve vztahu k reálnému důchodu.
Třístupňová křivka agregátní nabídky
Ekonomové nekreslí někdy v modelu AS-AD vždy zvlášť křivky SRAS a LRAS, ale namísto toho používají
třístupňovou křivku AS. Tato křivka má, jak ukazuje obr. 4.9, tři pole. Od počátku do bodu A je křivka AS
horizontální, což znamená, že cenová hladina zůstává stejná bez ohledu na to, jak se mění AD. Taková situace
může nastat tehdy, existují-li v ekonomice výrazně nevyužité kapacity, tj. např. v období hluboké recese. Této
části křivky AS se říká keynesiánské pole a zde si poptávka tvoří vlastní nabídku. Uprostřed mezi body A a B je
křivka AS rostoucí, což znamená, že růst AD je doprovázen růstem cenové hladiny i reálného produktu. Tuto
část křivky AS můžeme označit za střední pole, zde jsou kapacity ekonomiky využity poměrně značně, nebylo
však ještě dosaženo plné zaměstnanosti. Část křivky napravo od bodu B je vertikální, což značí, že růst AD se
odrazí pouze v růstu cenové hladiny bez vlivu na reálný produkt. Této části křivky AS říkáme klasické pole,
kapacity ekonomiky jsou zde plně využity a nabídka si vytváří vlastní poptávku. Tvrzení, že nabídka si vytváří
vlastní poptávku je nazýváno Sayův zákon trhů.
Třístupňová křivka AS
Třístupňová křivka AS dobře dokumentuje zásadní rozdílnost extrémních pozic neoklasické a keynesiánské
ekonomie. Podle extrémní neoklasické pozice je ekonomika vždy blízko stavu plné zaměstnanosti, agregátní
výstup je omezován nabídkovou stranou ekonomiky a zvýšení agregátní poptávky se odrazí pouze v růstu cen.
Podle extrémní keynesiánské pozice je ekonomika převážně v recesi, agregátní výstup je omezován
nedostatečnou agregátní poptávkou a neexistují kapacitní omezení další výroby. Za této situace povede zvýšení
agregátní poptávky k růstu produkce a zaměstnanosti s minimálním účinkem na cenovou úroveň.
Reálnou ekonomiku není samozřejmě možno posuzovat podle extrémních pozic a v krátkém období může
konkrétní situace odpovídat někdy neoklasickému pohledu a někdy keynesiánskému pohledu. V dlouhém období
je však relevantnějším přístupem přístup neoklasický.
ekonomie. Podle extrémní neoklasické pozice je ekonomika vždy blízko stavu plné zaměstnanosti, agregátní
výstup je omezován nabídkovou stranou ekonomiky a zvýšení agregátní poptávky se odrazí pouze v růstu cen.
Podle extrémní keynesiánské pozice je ekonomika převážně v recesi, agregátní výstup je omezován
nedostatečnou agregátní poptávkou a neexistují kapacitní omezení další výroby. Za této situace povede zvýšení
agregátní poptávky k růstu produkce a zaměstnanosti s minimálním účinkem na cenovou úroveň.
Reálnou ekonomiku není samozřejmě možno posuzovat podle extrémních pozic a v krátkém období může
konkrétní situace odpovídat někdy neoklasickému pohledu a někdy keynesiánskému pohledu. V dlouhém období
je však relevantnějším přístupem přístup neoklasický.
Východisko z této situace
Východisko z této situace není na první pohled jednoznačné. Ekonomika může setrvávat pod úrovní
potenciálního produktu ze tří důvodů: (1) krátkodobá agregátní nabídka je příliš nízká, (2) agregátní poptávka
je příliš nízká a (3) krátkodobá agregátní nabídka i agregátní poptávka jsou příliš nízké. Keynesiánci obvykle
zdůrazňují druhou možnost, tj. nedostatečnou agregátní poptávku. To znamená, že při dané úrovni cenové
hladiny jsou nízké agregátní výdaje. Řešením situace, kdy se ekonomika nachází pod úrovní potenciálního
produktu, je proto zvýšení agregátní poptávky (z AD1 na AD2). Toho může být dosaženo především prostředky
hospodářské politiky: ovlivněním investičních a spotřebních výdajů prostřednictvím snížení úrokové sazby,
zvýšením státních výdajů nebo snížením daní.
Nyní si můžeme definovat tři stavy ekonomiky z hlediska jednoduchého keynesiánského modelu
důchod-výdaje neboli modelu multiplikátoru (viz. kap. 3). Tato definice bude vycházet ze vztahu mezi
skutečným reálným důchodem (Y) a potenciálním reálným důchodem (YK) a vztahu mezi skutečným reálným
důchodem (Y) a zamýšlenými agregátními výdaji (EP):
(1) dlouhodobá rovnováha, kdy platí: Y = YK, jestliže Y = EP
potenciálního produktu ze tří důvodů: (1) krátkodobá agregátní nabídka je příliš nízká, (2) agregátní poptávka
je příliš nízká a (3) krátkodobá agregátní nabídka i agregátní poptávka jsou příliš nízké. Keynesiánci obvykle
zdůrazňují druhou možnost, tj. nedostatečnou agregátní poptávku. To znamená, že při dané úrovni cenové
hladiny jsou nízké agregátní výdaje. Řešením situace, kdy se ekonomika nachází pod úrovní potenciálního
produktu, je proto zvýšení agregátní poptávky (z AD1 na AD2). Toho může být dosaženo především prostředky
hospodářské politiky: ovlivněním investičních a spotřebních výdajů prostřednictvím snížení úrokové sazby,
zvýšením státních výdajů nebo snížením daní.
Nyní si můžeme definovat tři stavy ekonomiky z hlediska jednoduchého keynesiánského modelu
důchod-výdaje neboli modelu multiplikátoru (viz. kap. 3). Tato definice bude vycházet ze vztahu mezi
skutečným reálným důchodem (Y) a potenciálním reálným důchodem (YK) a vztahu mezi skutečným reálným
důchodem (Y) a zamýšlenými agregátními výdaji (EP):
(1) dlouhodobá rovnováha, kdy platí: Y = YK, jestliže Y = EP
Keynesiánská teorie v modelu AS-AD
Již jsme se zmínili, že výrazným zdrojem kontroverzí mezi neoklasickou a keynesiánskou teorií je míra
pružnosti mezd. To, zda jsou mzdy pružné či nikoli, hraje důležitou úlohu v úvahách o eliminaci recesní či
inflační mezery. Obr. 4.7 ukazuje rozdílný pohled obou uvedených škol.
Graf a) obr. 4.7 opakuje situaci zachycenou v obr. 4.6. Ekonomika se nachází v recesní mezeře (bod A).
Podle neoklasického pohledu klesnou reálné mzdy, krátkodobá agregátní nabídka se zvýší (z SRAS1 na SRAS2) a
ekonomika se přesune do stavu dlouhodobé rovnováhy v bodě B.
Graf b) obr. 4.7 zachycuje keynesiánský pohled, který předpokládá, že mzdy jsou nepružné směrem dolů.
Ekonomika se opět nachází v recesní mezeře v bodě A. Mzdy jsou však nepružné směrem dolů a nemohou proto
klesnout. Jestliže mzdy neklesnou, nedojde k růstu krátkodobé agregátní nabídky a ekonomika uvázne v recesi v
bodě A. Podle keynesiánského pohledu je tak ekonomika přirozeně nestabilní a má tendenci setrvávat
dlouhodobě pod úrovní potenciálního produktu.
pružnosti mezd. To, zda jsou mzdy pružné či nikoli, hraje důležitou úlohu v úvahách o eliminaci recesní či
inflační mezery. Obr. 4.7 ukazuje rozdílný pohled obou uvedených škol.
Graf a) obr. 4.7 opakuje situaci zachycenou v obr. 4.6. Ekonomika se nachází v recesní mezeře (bod A).
Podle neoklasického pohledu klesnou reálné mzdy, krátkodobá agregátní nabídka se zvýší (z SRAS1 na SRAS2) a
ekonomika se přesune do stavu dlouhodobé rovnováhy v bodě B.
Graf b) obr. 4.7 zachycuje keynesiánský pohled, který předpokládá, že mzdy jsou nepružné směrem dolů.
Ekonomika se opět nachází v recesní mezeře v bodě A. Mzdy jsou však nepružné směrem dolů a nemohou proto
klesnout. Jestliže mzdy neklesnou, nedojde k růstu krátkodobé agregátní nabídky a ekonomika uvázne v recesi v
bodě A. Podle keynesiánského pohledu je tak ekonomika přirozeně nestabilní a má tendenci setrvávat
dlouhodobě pod úrovní potenciálního produktu.
Recesní mezera a neoklasický přizpůsobovací mechanismus
Graf a) v obr. 4.6 zachycuje výchozí situaci, kdy je ekonomika v krátkodobé rovnováze dané cenovou
hladinou P1 a reálným GDP na úrovni Q1. Tato situace znamená recesní mezeru: Q < QK a U > UN. Jelikož je
míra nezaměstnanosti relativně vysoká, relativní nabídka na trhu práce je vyšší než relativní poptávka a vzniká
tlak na pokles reálných mezd. Graf b) obr. 4.6 ukazuje, co se stane, když reálné mzdy poklesnou. Pokles
reálných mezd znamená pokles nákladů a krátkodobá agregátní nabídka se posunuje doprava z SRAS1 na SRAS2
a následně klesá cenová hladina z P1 na P2. Při poklesu cenové hladiny roste poptávané množství reálného GDP
díky efektu reálných peněžních zůstatků, efektu reálné úrokové sazby a efektu mezinárodního obchodu a
ekonomika se přesunuje do bodu E2, který je charakterizován cenovou hladinou P2 a reálným GDP na úrovni QK.
V recesní mezeře tedy funguje přizpůsobovací proces tak, že pokud je Q < QK a U > UN, klesá cenová hladina
a ekonomika se nakonec přesune do pozice dlouhodobé rovnováhy, kde Q = QK a U = UN. V inflační mezeře
probíhá přizpůsobovací proces stejným způsobem, avšak opačným směrem.
hladinou P1 a reálným GDP na úrovni Q1. Tato situace znamená recesní mezeru: Q < QK a U > UN. Jelikož je
míra nezaměstnanosti relativně vysoká, relativní nabídka na trhu práce je vyšší než relativní poptávka a vzniká
tlak na pokles reálných mezd. Graf b) obr. 4.6 ukazuje, co se stane, když reálné mzdy poklesnou. Pokles
reálných mezd znamená pokles nákladů a krátkodobá agregátní nabídka se posunuje doprava z SRAS1 na SRAS2
a následně klesá cenová hladina z P1 na P2. Při poklesu cenové hladiny roste poptávané množství reálného GDP
díky efektu reálných peněžních zůstatků, efektu reálné úrokové sazby a efektu mezinárodního obchodu a
ekonomika se přesunuje do bodu E2, který je charakterizován cenovou hladinou P2 a reálným GDP na úrovni QK.
V recesní mezeře tedy funguje přizpůsobovací proces tak, že pokud je Q < QK a U > UN, klesá cenová hladina
a ekonomika se nakonec přesune do pozice dlouhodobé rovnováhy, kde Q = QK a U = UN. V inflační mezeře
probíhá přizpůsobovací proces stejným způsobem, avšak opačným směrem.
Recesní mezera a neoklasický přizpůsobovací mechanismus
Uvedený mechanismus ovšem odpovídá představám neoklasických ekonomů, kteří tvrdí, že (1) mzdy a ceny
jsou pružné a (2) ekonomika se automaticky vrací na úroveň potenciálního produktu. Neoklasičtí ekonomové
považují mzdovou sazbu za cenu, která stejně jako jiné ceny "čistí" trh, tj. vyrovnává "nabídku a poptávku",
resp. množství práce nabízené a množství práce poptávané. S tím ovšem nesouhlasí keynesiánští ekonomové,kteří tvrdí, že (1) mzdy a ceny nejsou příliš pružné, (2) ekonomika se nemusí automaticky vracet k úrovni
potenciálního produktu a (3) i když se ekonomika automaticky vrací na úroveň potenciálního produktu, může to
trvat dosti dlouho. Tato kontroverze mezi uvedenými ekonomickými školami nás bude provázet v celém dalším
průběhu textu.
Mnozí keynesiánští ekonomové vycházejí z toho, že nominální mzdové sazby jsou natolik nepružné směrem
dolů, že nepoklesnou ani tehdy, je-li míra nezaměstnanosti výrazně nad svou přirozenou úrovní. V tomto případě
se mzdy v recesní mezeře nesníží a křivka SRAS se neposune doprava jako v obr. 4.6. A jestliže se křivka SRAS
neposune doprava, nemůže se ekonomika vrátit ke svému potenciálnímu reálnému produktu QK.
4) Teorie dlouhodobé agregátní nabídky je přímou aplikací mikroekonomické teorie firmy na celou ekonomiku. Křivka LRAS
odráží podmínky na trhu práce a jejich prostřednictvím podmínky na trhu zboží a služeb.
jsou pružné a (2) ekonomika se automaticky vrací na úroveň potenciálního produktu. Neoklasičtí ekonomové
považují mzdovou sazbu za cenu, která stejně jako jiné ceny "čistí" trh, tj. vyrovnává "nabídku a poptávku",
resp. množství práce nabízené a množství práce poptávané. S tím ovšem nesouhlasí keynesiánští ekonomové,kteří tvrdí, že (1) mzdy a ceny nejsou příliš pružné, (2) ekonomika se nemusí automaticky vracet k úrovni
potenciálního produktu a (3) i když se ekonomika automaticky vrací na úroveň potenciálního produktu, může to
trvat dosti dlouho. Tato kontroverze mezi uvedenými ekonomickými školami nás bude provázet v celém dalším
průběhu textu.
Mnozí keynesiánští ekonomové vycházejí z toho, že nominální mzdové sazby jsou natolik nepružné směrem
dolů, že nepoklesnou ani tehdy, je-li míra nezaměstnanosti výrazně nad svou přirozenou úrovní. V tomto případě
se mzdy v recesní mezeře nesníží a křivka SRAS se neposune doprava jako v obr. 4.6. A jestliže se křivka SRAS
neposune doprava, nemůže se ekonomika vrátit ke svému potenciálnímu reálnému produktu QK.
4) Teorie dlouhodobé agregátní nabídky je přímou aplikací mikroekonomické teorie firmy na celou ekonomiku. Křivka LRAS
odráží podmínky na trhu práce a jejich prostřednictvím podmínky na trhu zboží a služeb.
Může být míra nezaměstnanosti nižší než přirozená míra nezaměstnanosti?
Nachází-li se ekonomika ve stavu, kdy existuje inflační mezera, je skutečná míra nezaměstnanosti nižší než
přirozená míra nezaměstnanosti. Jak je ale možné, že nezaměstnanost klesne pod svou přirozenou míru, která
bývá označována za "plnou zaměstnanost"? Vysvětlení nalezneme v obr. 4.5.
V obr. 4.5 vidíte dvě hranice produkčních možností (PPF) - vyšší fyzickou PPF a nižší institucionální PPF.
Fyzická křivka PPF ukazuje různé kombinace zboží v ekonomice, která je omezena (1) existujícími zdroji a (2)
danou úrovní technologií. Institucionální křivka PPF ukazuje různé kombinace zboží v ekonomice, která je
omezena (1) existujícími zdroji, (2) danou úrovní technologií a (3) institucionálními omezeními. Za
institucionální omezení lze považovat politické, legislativní, sociální či jiné překážky, které ekonomice
znemožňují vyrábět maximální možný reálný GDP.
Přirozená míra nezaměstnanosti je určena jak fyzickými, tak institucionálními omezeními a odpovídá
kterémukoli bodu na institucionální PPF (A, B nebo C). Ekonomika se nemůže dostat za svou fyzickou PPF, ale
může se dočasně dostat za svou institucionální PPF. Může se např. stát, že vyšší než očekávaná míra inflace sníží
reálné mzdy. To znamená, že firmy budou realizovat větší zisky a zvýší proto výrobu (pokles reálných mezd
znamená růst krátkodobé agregátní nabídky). Institucionální omezení tím budou narušena a ekonomika se může
dočasně dostat za institucionální PPF, kde je míra nezaměstnanosti nižší než přirozená míra nezaměstnanosti
(bod D).
přirozená míra nezaměstnanosti. Jak je ale možné, že nezaměstnanost klesne pod svou přirozenou míru, která
bývá označována za "plnou zaměstnanost"? Vysvětlení nalezneme v obr. 4.5.
V obr. 4.5 vidíte dvě hranice produkčních možností (PPF) - vyšší fyzickou PPF a nižší institucionální PPF.
Fyzická křivka PPF ukazuje různé kombinace zboží v ekonomice, která je omezena (1) existujícími zdroji a (2)
danou úrovní technologií. Institucionální křivka PPF ukazuje různé kombinace zboží v ekonomice, která je
omezena (1) existujícími zdroji, (2) danou úrovní technologií a (3) institucionálními omezeními. Za
institucionální omezení lze považovat politické, legislativní, sociální či jiné překážky, které ekonomice
znemožňují vyrábět maximální možný reálný GDP.
Přirozená míra nezaměstnanosti je určena jak fyzickými, tak institucionálními omezeními a odpovídá
kterémukoli bodu na institucionální PPF (A, B nebo C). Ekonomika se nemůže dostat za svou fyzickou PPF, ale
může se dočasně dostat za svou institucionální PPF. Může se např. stát, že vyšší než očekávaná míra inflace sníží
reálné mzdy. To znamená, že firmy budou realizovat větší zisky a zvýší proto výrobu (pokles reálných mezd
znamená růst krátkodobé agregátní nabídky). Institucionální omezení tím budou narušena a ekonomika se může
dočasně dostat za institucionální PPF, kde je míra nezaměstnanosti nižší než přirozená míra nezaměstnanosti
(bod D).
Dlouhodobá agregátní nabídka a potenciální produkt
Nyní můžeme mírně přeformulovat definici dlouhodobé agregátní nabídky. Dlouhodobá agregátní nabídka
(LRAS) představuje reálný GDP, který je v ekonomice nabízen při různé úrovni cenové hladiny, jestliže se mzdy
a ceny ostatních faktorů přizpůsobily tak, že eliminovaly recesní či inflační mezeru4). V rovnováze je klasický
modelu trh práce čištěn při přirozené míře nezaměstnanosti UN a firmy nabízí potenciální produkt QK bez ohledu
na úroveň cenové hladiny.
Jsou-li tedy ceny pružné, ekonomika směřuje automaticky k výrobě potenciálního reálného GDP a k
přirozené míře nezaměstnanosti. Proto můžeme říci, že dlouhodobá agregátní nabídka je dána úrovní
potenciálního produktu a křivka LRAS je vertikální na úrovni potenciálního reálného GDP.
4.4 Neoklasická a keynesiánská ekonomie v modelu AS-AD
Recesní mezera a neoklasický přizpůsobovací mechanismus
Dejme tomu, že ekonomika se ocitne v recesní mezeře. Pokud jsou mzdy a ceny pružné, tržní síly zajistí podle
neoklasických ekonomů samy její rychlou eliminaci. Pokusme se nyní nastínit, jak takový neoklasický
přizpůsobovací proces funguje.
(LRAS) představuje reálný GDP, který je v ekonomice nabízen při různé úrovni cenové hladiny, jestliže se mzdy
a ceny ostatních faktorů přizpůsobily tak, že eliminovaly recesní či inflační mezeru4). V rovnováze je klasický
modelu trh práce čištěn při přirozené míře nezaměstnanosti UN a firmy nabízí potenciální produkt QK bez ohledu
na úroveň cenové hladiny.
Jsou-li tedy ceny pružné, ekonomika směřuje automaticky k výrobě potenciálního reálného GDP a k
přirozené míře nezaměstnanosti. Proto můžeme říci, že dlouhodobá agregátní nabídka je dána úrovní
potenciálního produktu a křivka LRAS je vertikální na úrovni potenciálního reálného GDP.
4.4 Neoklasická a keynesiánská ekonomie v modelu AS-AD
Recesní mezera a neoklasický přizpůsobovací mechanismus
Dejme tomu, že ekonomika se ocitne v recesní mezeře. Pokud jsou mzdy a ceny pružné, tržní síly zajistí podle
neoklasických ekonomů samy její rychlou eliminaci. Pokusme se nyní nastínit, jak takový neoklasický
přizpůsobovací proces funguje.
Tři stavy ekonomiky
Ekonomika se nachází vždy v jednom ze tří stavů. Tyto stavy si můžeme definovat právě z hlediska vztahu
mezi skutečným reálným GDP (Q) a potenciálním reálným GDP (QK) a vztahu mezi skutečnou mírou
nezaměstnanosti (U) a přirozenou mírou nezaměstnanosti (UN):
(1) dlouhodobá rovnováha, kdy platí:
Q = QK a U = UN (1)
(2) recesní neboli deflační mezera, kdy platí:
Q < QK a U > UN (2)
(3) inflační neboli růstová mezera, kdy platí:
Q > QK a U < UN (3)
Grafickou prezentaci tří uvedených stavů vidíte na obr. 4.3.
mezi skutečným reálným GDP (Q) a potenciálním reálným GDP (QK) a vztahu mezi skutečnou mírou
nezaměstnanosti (U) a přirozenou mírou nezaměstnanosti (UN):
(1) dlouhodobá rovnováha, kdy platí:
Q = QK a U = UN (1)
(2) recesní neboli deflační mezera, kdy platí:
Q < QK a U > UN (2)
(3) inflační neboli růstová mezera, kdy platí:
Q > QK a U < UN (3)
Grafickou prezentaci tří uvedených stavů vidíte na obr. 4.3.
Nepřímo úměrný vztah mezi reálným GDP a mírou nezaměstnanosti
Obr. 4.4 graficky zobrazuje nepřímo úměrný vztah mezi reálným GDP a mírou nezaměstnanosti. K
tradičnímu AS-AD modelu jsme přidali další horizontální osu v dolní části grafu, na které měříme míru
nezaměstnanosti. Důležité je, že reálný GDP měříme zleva doprava, zatímco míru nezaměstnanosti opačně
zprava doleva. Takto upravený graf opět zjednodušeně zachycuje tři stavy ekonomiky - uprostřed dlouhodobou
rovnováhu, nalevo recesní mezeru a napravo inflační mezeru - a dobře ilustruje různou míru nezaměstnanosti v
jednotlivých stavech ekonomiky.
tradičnímu AS-AD modelu jsme přidali další horizontální osu v dolní části grafu, na které měříme míru
nezaměstnanosti. Důležité je, že reálný GDP měříme zleva doprava, zatímco míru nezaměstnanosti opačně
zprava doleva. Takto upravený graf opět zjednodušeně zachycuje tři stavy ekonomiky - uprostřed dlouhodobou
rovnováhu, nalevo recesní mezeru a napravo inflační mezeru - a dobře ilustruje různou míru nezaměstnanosti v
jednotlivých stavech ekonomiky.
4.3 Potenciální produkt, přirozená míra nezaměstnanosti a dlouhodobá
Chceme-li pochopit, co stojí za křivkou LRAS a proč má vertikální tvar, musíme se vrátit ke koncepcím
potenciálního produktu a přirozené míry nezaměstnanosti. Potenciální produkt jsme definovali v kap. 2 jako
úroveň reálného GDP odpovídající přirozené míře nezaměstnanosti. Přirozená míra nezaměstnanosti je
zjednodušeně dlouhodobá průměrná míra nezaměstnanosti, resp. taková míra nezaměstnanosti, ke které se
ekonomika automaticky vrací (podrobněji viz kap. 11 a 13).
Tato definice naznačuje existenci vztahu mezi výší reálného produktu a mírou nezaměstnanosti. Můžeme
předpokládat, že vyšší úroveň reálného GDP bude spojena s nižší mírou nezaměstnanosti a nižší úroveň
reálného GDP s vyšší mírou nezaměstnanosti, jsou-li ostatní faktory neměnné. Jaký je důvod existence nepřímo
úměrného vztahu mezi úrovní reálného GDP a mírou nezaměstnanosti? Důvodem je jednoduše to, že výroba
vyššího reálného GDP vyžaduje větší množství práce (tzn. větší množství zaměstnaných) a výroba nižšího
reálného GDP vyžaduje naopak menší množství práce, jsou-li samozřejmě ostatní faktory neměnné.
potenciálního produktu a přirozené míry nezaměstnanosti. Potenciální produkt jsme definovali v kap. 2 jako
úroveň reálného GDP odpovídající přirozené míře nezaměstnanosti. Přirozená míra nezaměstnanosti je
zjednodušeně dlouhodobá průměrná míra nezaměstnanosti, resp. taková míra nezaměstnanosti, ke které se
ekonomika automaticky vrací (podrobněji viz kap. 11 a 13).
Tato definice naznačuje existenci vztahu mezi výší reálného produktu a mírou nezaměstnanosti. Můžeme
předpokládat, že vyšší úroveň reálného GDP bude spojena s nižší mírou nezaměstnanosti a nižší úroveň
reálného GDP s vyšší mírou nezaměstnanosti, jsou-li ostatní faktory neměnné. Jaký je důvod existence nepřímo
úměrného vztahu mezi úrovní reálného GDP a mírou nezaměstnanosti? Důvodem je jednoduše to, že výroba
vyššího reálného GDP vyžaduje větší množství práce (tzn. větší množství zaměstnaných) a výroba nižšího
reálného GDP vyžaduje naopak menší množství práce, jsou-li samozřejmě ostatní faktory neměnné.
Krátkodobá i dlouhodobá agregátní nabídka se zvyšují, když:
- roste pracovní síla v ekonomice
- se zvyšuje kapitálová zásoba ekonomiky
- se zvyšuje lidský kapitál ekonomiky
- se rozvíjí technika a technologie
- jsou objeveny nové zdroje surovin
- se lepší klimatické podmínky
- se mění pomalu strukturální skladba GDP
- jsou posilovány podněty k práci a podnikání
V modelu AS-AD znamená zvýšení LRAS i SRAS posun křivek LRAS a SRAS doprava (např. příznivá
technologická změna v grafu b) obr. 4.2) a snížení LRAS i SRAS naopak posun křivek LRAS a SRAS doleva.Změny na nabídkové straně ekonomiky a zejména ty, které mají přírodní nebo institucionální povahu, bývají
označovány za nabídkové šoky. Tyto šoky dělíme dle vlivu na agregátní nabídku na nepříznivé neboli negativní
šoky (špatné počasí poškozující úrodu zemědělských plodin, zvýšení cen ropy či jiných klíčových surovin
nadnárodními kartely typu OPEC, zvýšení mzdových sazeb vybojované silnými odborovými svazy) a prospěšné
neboli pozitivní šoky (skvělé počasí během tursitické sezóny, vynález nových počítačových čipů).
3) Dlouhým obdobím míníme časové období dlouhé natolik, aby se mohly mzdy a ceny přizpůsobit různým ekonomickým
šokům a dosáhnout své rovnovážné hodnoty.
- se zvyšuje kapitálová zásoba ekonomiky
- se zvyšuje lidský kapitál ekonomiky
- se rozvíjí technika a technologie
- jsou objeveny nové zdroje surovin
- se lepší klimatické podmínky
- se mění pomalu strukturální skladba GDP
- jsou posilovány podněty k práci a podnikání
V modelu AS-AD znamená zvýšení LRAS i SRAS posun křivek LRAS a SRAS doprava (např. příznivá
technologická změna v grafu b) obr. 4.2) a snížení LRAS i SRAS naopak posun křivek LRAS a SRAS doleva.Změny na nabídkové straně ekonomiky a zejména ty, které mají přírodní nebo institucionální povahu, bývají
označovány za nabídkové šoky. Tyto šoky dělíme dle vlivu na agregátní nabídku na nepříznivé neboli negativní
šoky (špatné počasí poškozující úrodu zemědělských plodin, zvýšení cen ropy či jiných klíčových surovin
nadnárodními kartely typu OPEC, zvýšení mzdových sazeb vybojované silnými odborovými svazy) a prospěšné
neboli pozitivní šoky (skvělé počasí během tursitické sezóny, vynález nových počítačových čipů).
3) Dlouhým obdobím míníme časové období dlouhé natolik, aby se mohly mzdy a ceny přizpůsobit různým ekonomickým
šokům a dosáhnout své rovnovážné hodnoty.
Vertikální křivka LRAS
Podstata dlouhodobé agregátní nabídky je poměrně složitá. Proto si dlouhodobou agregátní nabídku prozatím
budeme pouze definovat a v další části kapitoly se budeme zabývat jejím vysvětlením.
Dlouhodobá agregátní nabídka (LRAS) je vztah mezi objemem celkového nabízeného reálného produktu a
úrovní cenové hladiny, kdy každá firma vyrábí při plném využití kapacit a ekonomika pracuje na úrovni
přirozené míry nezaměstnanosti. V dlouhém období3) existuje pouze jedna úroveň nabízeného reálného GDP,
která je dána dostupnými výrobními faktory v ekonomice a která se nemění se změnou cenové hladiny. V
modelu AS-AD je proto křivka dlouhodobé agregátní nabídky LRAS vertikální. Pozici křivky LRAS neumí
ekonomové přesně spočítat, neboť není možno jednoznačně změřit výstup ekonomiky při plném využití kapacit,
ani přirozenou míru nezaměstnanosti, tedy dva faktory, na kterých pozice křivky LRAS závisí.
budeme pouze definovat a v další části kapitoly se budeme zabývat jejím vysvětlením.
Dlouhodobá agregátní nabídka (LRAS) je vztah mezi objemem celkového nabízeného reálného produktu a
úrovní cenové hladiny, kdy každá firma vyrábí při plném využití kapacit a ekonomika pracuje na úrovni
přirozené míry nezaměstnanosti. V dlouhém období3) existuje pouze jedna úroveň nabízeného reálného GDP,
která je dána dostupnými výrobními faktory v ekonomice a která se nemění se změnou cenové hladiny. V
modelu AS-AD je proto křivka dlouhodobé agregátní nabídky LRAS vertikální. Pozici křivky LRAS neumí
ekonomové přesně spočítat, neboť není možno jednoznačně změřit výstup ekonomiky při plném využití kapacit,
ani přirozenou míru nezaměstnanosti, tedy dva faktory, na kterých pozice křivky LRAS závisí.
Změny agregátní nabídky neboli posuny křivek SRAS a LRAS
V modelu AS-AD způsobí změna cenové hladiny, ceteris paribus, posun po křivce SRAS. Změna cenové
hladiny spolu se změnou cen vstupů (pokud jsou plně využívány výrobní kapacity firem a nezaměstnanost je na
úrovni své přirozené míry), způsobí rovněž posun po křivce LRAS.
Chceme-li analyzovat faktory, které způsobují změnu agregátní nabídky a v modelu AS-AD posun křivek
agregátní nabídky, musíme si uvědomit, že některé faktory ovlivňují jak LRAS, tak SRAS, některé ovlivňují
pouze SRAS a LRAS zůstává nezměněna.
Krátkodobá agregátní nabídka se zvyšuje, když:
- klesají reálné mzdy - se snižují ceny nepracovních vstupů, např. surovin
- klesá očekávaná míra inflace
V modelu AS-AD znamená zvýšení krátkodobé agregátní nabídky posun křivky SRAS doprava (např. snížení
reálných mezd v grafu a) obr. 4.2) a snížení krátkodobé agregátní nabídky naopak posun křivky SRAS doleva.
Změny reálné mzdové sazby představují hlavní faktor ovlivňující krátkodobou agregátní nabídku, neboť
mzdové náklady jsou většinou nejvýznamnější částí celkových nákladů firmy. Pokles reálných mezd znamená
snížení nákladů, což při konstantních cenách znamená zvýšení zisku a zvýšení zájmu firem produkovat větší
množství výstupu.
hladiny spolu se změnou cen vstupů (pokud jsou plně využívány výrobní kapacity firem a nezaměstnanost je na
úrovni své přirozené míry), způsobí rovněž posun po křivce LRAS.
Chceme-li analyzovat faktory, které způsobují změnu agregátní nabídky a v modelu AS-AD posun křivek
agregátní nabídky, musíme si uvědomit, že některé faktory ovlivňují jak LRAS, tak SRAS, některé ovlivňují
pouze SRAS a LRAS zůstává nezměněna.
Krátkodobá agregátní nabídka se zvyšuje, když:
- klesají reálné mzdy - se snižují ceny nepracovních vstupů, např. surovin
- klesá očekávaná míra inflace
V modelu AS-AD znamená zvýšení krátkodobé agregátní nabídky posun křivky SRAS doprava (např. snížení
reálných mezd v grafu a) obr. 4.2) a snížení krátkodobé agregátní nabídky naopak posun křivky SRAS doleva.
Změny reálné mzdové sazby představují hlavní faktor ovlivňující krátkodobou agregátní nabídku, neboť
mzdové náklady jsou většinou nejvýznamnější částí celkových nákladů firmy. Pokles reálných mezd znamená
snížení nákladů, což při konstantních cenách znamená zvýšení zisku a zvýšení zájmu firem produkovat větší
množství výstupu.
4.2 Agregátní nabídka
V kapitole 3 jsme se zabývali keynesiánským modelem důchod-výdaje, který předpokládal, že ceny v
ekonomice jsou fixní. Tento předpokládat nám bránil ve vidění významného omezení, které uvaluje na
ekonomiku její nabídková strana. Tím, že jsme ceny považovali za konstantní, jsme implicitně předpokládali, že
produkce zboží a služeb se pasivně přizpůsobuje změnám poptávky v ekonomice. V realitě je však produkce
zboží a služeb zásadně ovlivňována ekonomickými a technologickými faktory, které zahrnujeme pod termín
agregátní nabídka. Agregátní nabídka (AS) je vztah mezi celkovým nabízeným množstvím reálného GDP a
úrovní cenové hladiny, ceteris paribus. Důležité je však rozlišování krátkodobé agregátní nabídky (SRAS) a
dlouhodobé agregátní nabídky (LRAS).
Proč má křivka SRAS rostoucí tvar?
Krátkodobá agregátní nabídka (SRAS) je vztah mezi celkovým nabízeným množstvím zboží a služeb a
cenovou hladinou, při konstatní úrovni cen výrobních faktorů (zejména mezd) a konstantní očekávané míře
inflace.
ekonomice jsou fixní. Tento předpokládat nám bránil ve vidění významného omezení, které uvaluje na
ekonomiku její nabídková strana. Tím, že jsme ceny považovali za konstantní, jsme implicitně předpokládali, že
produkce zboží a služeb se pasivně přizpůsobuje změnám poptávky v ekonomice. V realitě je však produkce
zboží a služeb zásadně ovlivňována ekonomickými a technologickými faktory, které zahrnujeme pod termín
agregátní nabídka. Agregátní nabídka (AS) je vztah mezi celkovým nabízeným množstvím reálného GDP a
úrovní cenové hladiny, ceteris paribus. Důležité je však rozlišování krátkodobé agregátní nabídky (SRAS) a
dlouhodobé agregátní nabídky (LRAS).
Proč má křivka SRAS rostoucí tvar?
Krátkodobá agregátní nabídka (SRAS) je vztah mezi celkovým nabízeným množstvím zboží a služeb a
cenovou hladinou, při konstatní úrovni cen výrobních faktorů (zejména mezd) a konstantní očekávané míře
inflace.
Křivka krátkodobé agregátní nabídky
Křivka krátkodobé agregátní nabídky SRAS ukazuje, že s rostoucí cenovou hladinou P budou výrobci nabízet
rostoucí množství reálného produktu Q. Přímo úměrný vztah mezi cenovou hladinou a reálným produktem však
platí pouze krátkodobě. Abychom pochopili proč, uvažujme situaci firmy, která vyrábí určitý výrobek. Zisk
firmy na jednotku výroby je cena výrobku mínus náklady na jeho výrobu. Jestliže cena výrobku roste, zatímco
náklady zůstávají stejné, zisk na jeden výrobek se bude zvyšovat a firma bude proto chtít vyrábět větší množství
výrobku.
Situace, kdy rostou ceny výrobků a jednotkové výrobní náklady se nemění však může trvat jen během
krátkého období. Zpočátku při růstu cen výrobků mohou skutečně zůstat jednotkové náklady na původní úrovni,
pokud se ceny výrobních faktorů nemění, jsou-li např. mzdy fixovány dohodou s odbory. Časem se však ceny
výrobních faktorů přizpůsobí růstu cen zboží a služeb a s určitým odstupem vzrostou i náklady. Tím pomíjí
důvod, kvůli kterému firma zvýšila výrobu a objem výroby se nejspíše vrátí na původní úroveň. Proto je klesající
křivka AS skutečně krátkodobým fenoménem.
rostoucí množství reálného produktu Q. Přímo úměrný vztah mezi cenovou hladinou a reálným produktem však
platí pouze krátkodobě. Abychom pochopili proč, uvažujme situaci firmy, která vyrábí určitý výrobek. Zisk
firmy na jednotku výroby je cena výrobku mínus náklady na jeho výrobu. Jestliže cena výrobku roste, zatímco
náklady zůstávají stejné, zisk na jeden výrobek se bude zvyšovat a firma bude proto chtít vyrábět větší množství
výrobku.
Situace, kdy rostou ceny výrobků a jednotkové výrobní náklady se nemění však může trvat jen během
krátkého období. Zpočátku při růstu cen výrobků mohou skutečně zůstat jednotkové náklady na původní úrovni,
pokud se ceny výrobních faktorů nemění, jsou-li např. mzdy fixovány dohodou s odbory. Časem se však ceny
výrobních faktorů přizpůsobí růstu cen zboží a služeb a s určitým odstupem vzrostou i náklady. Tím pomíjí
důvod, kvůli kterému firma zvýšila výrobu a objem výroby se nejspíše vrátí na původní úroveň. Proto je klesající
křivka AS skutečně krátkodobým fenoménem.
Efekt mezinárodního obchodu
(3) Efekt mezinárodního obchodu neboli efekt mezinárodní substituce. Jde o nahrazování domácího zboží
zbožím zahraničním a naopak, tj. přenos poptávky z domácích trhů na trhy zahraniční a naopak. Růst
domácí cenové hladiny znamená všeobecné zvyšování cen domácího zboží a služeb. Domácí ekonomické
subjekty se proto snaží nahrazovat dražší domácí zboží levnějším zahraničním zbožím a proto poptávané
množství domácího reálného GDP klesá.
Množství poptávaného reálného GDP se vlivem uvedených tří efektů mění se změnami cenové hladiny.
Výsledným efektem změny cenové hladiny je v modelu AS-AD posun po křivce agregátní poptávky. Nicméně
agregátní poptávka není stabilní, mění se v čase. V modelu AS-AD znamenají tyto změny posun celé křivky
agregátní poptávky.
Faktory měnící agregátní poptávku
Obecně lze říci, že při dané cenové hladině cokoli, co vede ke zvýšení kterékoli ze čtyř složek agregátních
výdajů (E), zvyšuje také agregátní poptávku (AD) a posunuje křivku AD doprava a naopak, cokoli, co snižuje
kterýkoli z těchto komponentů agregátních výdajů (E), snižuje také agregátní poptávku (AD) a posunuje křivku
AD doleva.
zbožím zahraničním a naopak, tj. přenos poptávky z domácích trhů na trhy zahraniční a naopak. Růst
domácí cenové hladiny znamená všeobecné zvyšování cen domácího zboží a služeb. Domácí ekonomické
subjekty se proto snaží nahrazovat dražší domácí zboží levnějším zahraničním zbožím a proto poptávané
množství domácího reálného GDP klesá.
Množství poptávaného reálného GDP se vlivem uvedených tří efektů mění se změnami cenové hladiny.
Výsledným efektem změny cenové hladiny je v modelu AS-AD posun po křivce agregátní poptávky. Nicméně
agregátní poptávka není stabilní, mění se v čase. V modelu AS-AD znamenají tyto změny posun celé křivky
agregátní poptávky.
Faktory měnící agregátní poptávku
Obecně lze říci, že při dané cenové hladině cokoli, co vede ke zvýšení kterékoli ze čtyř složek agregátních
výdajů (E), zvyšuje také agregátní poptávku (AD) a posunuje křivku AD doprava a naopak, cokoli, co snižuje
kterýkoli z těchto komponentů agregátních výdajů (E), snižuje také agregátní poptávku (AD) a posunuje křivku
AD doleva.
Agregátní poptávka se zvyšuje, když:
- se zvyšuje nominální peněžní zásoba
- se zvyšují státní výdaje na zboží a služby
- se zvyšuje očekávaná míra inflace
- klesá hodnota domácí měny vůči měnám cizím
- roste počet obyvatelstva
- se snižují úrokové sazby
- se daně snižují či transfery zvyšují
- se zvyšují očekávané budoucí zisky firem
- se zvyšuje reálný důchod v zahraničí
- se zvyšuje reálný důchod v zahraničí
- se zvyšuje celkové bohatství ekonomiky
V modelu AS-AD znamená růst agregátní poptávky posun křivky AD doprava a pokles agregátní poptávky
naopak posun křivky AD doleva.
- se zvyšují státní výdaje na zboží a služby
- se zvyšuje očekávaná míra inflace
- klesá hodnota domácí měny vůči měnám cizím
- roste počet obyvatelstva
- se snižují úrokové sazby
- se daně snižují či transfery zvyšují
- se zvyšují očekávané budoucí zisky firem
- se zvyšuje reálný důchod v zahraničí
- se zvyšuje reálný důchod v zahraničí
- se zvyšuje celkové bohatství ekonomiky
V modelu AS-AD znamená růst agregátní poptávky posun křivky AD doprava a pokles agregátní poptávky
naopak posun křivky AD doleva.
Efekt reálné úrokové sazby
2) Na popularizaci a zřejmě i vzniku modelu AS-AD má velkou zásluhu americký ekonom William Branson, jinak významný
tvůrce modelů determinace platební bilance a devizových kursů. Branson pracoval poprvé s křivkou agregátní poptávky ve své
učebnici pokročilé makroekonomie "Macroeconomic Theory and Policy", Harper & Row, 1971. Problém je ovšem v tom, že v
této době byla za agregátní poptávku označována funkce agregátních výdajů E z keynesiánského modelu důchod-výdaje.
Proto Branson nazýval svou křivku křivka poptávky ekonomiky. Teprve později, když se model AS-AD stal základním
učebnicovým modelem, začalo být zvykem užívat termín agregátní poptávka pro vztah mezi cenovou hladinou a reálným
důchodem a termín agregátní výdaje pro funkci keynesiánského modelu důchod-výdaje.
tvůrce modelů determinace platební bilance a devizových kursů. Branson pracoval poprvé s křivkou agregátní poptávky ve své
učebnici pokročilé makroekonomie "Macroeconomic Theory and Policy", Harper & Row, 1971. Problém je ovšem v tom, že v
této době byla za agregátní poptávku označována funkce agregátních výdajů E z keynesiánského modelu důchod-výdaje.
Proto Branson nazýval svou křivku křivka poptávky ekonomiky. Teprve později, když se model AS-AD stal základním
učebnicovým modelem, začalo být zvykem užívat termín agregátní poptávka pro vztah mezi cenovou hladinou a reálným
důchodem a termín agregátní výdaje pro funkci keynesiánského modelu důchod-výdaje.
Efekt reálných peněžních zůstatků.
V podstatě ano, neboť existují tři druhy substitutů pro zboží a služby, které tvoří GDP: (1) peníze a finanční
aktiva, (2) zboží a služby nakupované v budoucnosti a (3) zboží a služby vyráběné v zahraničí. Existence těchto
tří skupin substitutů zákládá podstatu tří různých efektů, prostřednictvím kterých změna cenové hladiny
ovlivňuje množství poptávaného reálného GDP:
(1) Efekt reálných peněžních zůstatků. Tento efekt představuje vliv změny množství reálných peněz
(monetární ekonomové říkají reálných peněžních zůstatků, viz kap. 6) na množství poptávaného reálného
GDP. Reálnými penězi rozumíme peníze z hlediska jejich kupní síly, tedy množství zboží a služeb, které lze
s určitým množstvím peněz nakoupit. Efekt reálných peněžních zůstatků říká, že čím nižší je množství
reálných peněz, tím nižší je množství poptávaného reálného GDP. Zvýšení cenové hladiny snižuje množství
reálných peněz a naopak. To pak vede k poklesu množství poptávaného reálného GDP a naopak. Toto je
základní důvod, proč má křivka AD klesající tvar.
Dejme tomu, že máme 100.000 Kč a najednou stoupne cenová hladina (např. vlivem zvýšení daně z
přidané hodnoty). Následkem toho kupní síla našich 100.000 Kč klesla, neboli naše peněžní bohatství se
reálně snížilo. Nyní jsme méně bohatí a můžeme koupit jen menší množství zboží než dříve. Celkové
množství poptávaného reálného GDP proto klesá.
aktiva, (2) zboží a služby nakupované v budoucnosti a (3) zboží a služby vyráběné v zahraničí. Existence těchto
tří skupin substitutů zákládá podstatu tří různých efektů, prostřednictvím kterých změna cenové hladiny
ovlivňuje množství poptávaného reálného GDP:
(1) Efekt reálných peněžních zůstatků. Tento efekt představuje vliv změny množství reálných peněz
(monetární ekonomové říkají reálných peněžních zůstatků, viz kap. 6) na množství poptávaného reálného
GDP. Reálnými penězi rozumíme peníze z hlediska jejich kupní síly, tedy množství zboží a služeb, které lze
s určitým množstvím peněz nakoupit. Efekt reálných peněžních zůstatků říká, že čím nižší je množství
reálných peněz, tím nižší je množství poptávaného reálného GDP. Zvýšení cenové hladiny snižuje množství
reálných peněz a naopak. To pak vede k poklesu množství poptávaného reálného GDP a naopak. Toto je
základní důvod, proč má křivka AD klesající tvar.
Dejme tomu, že máme 100.000 Kč a najednou stoupne cenová hladina (např. vlivem zvýšení daně z
přidané hodnoty). Následkem toho kupní síla našich 100.000 Kč klesla, neboli naše peněžní bohatství se
reálně snížilo. Nyní jsme méně bohatí a můžeme koupit jen menší množství zboží než dříve. Celkové
množství poptávaného reálného GDP proto klesá.
Efekt reálné úrokové sazby
Efekt reálné úrokové sazby neboli efekt dočasné substituce. Tento efekt se týká změn výdajů domácností a
firem, které jsou citlivé na pohyb úrokové sazby. Jde o nahrazování zboží spotřebovánaného dnes zbožím
spotřebovávaným v budoucnu nebo zboží budoucího zbožím dnešním. Efekt dočasné substituce působí
prostřednictvím změn reálné úrokové sazby (tj. nominální úroková sazba mínus očekávaná míra inflace).
Nízká reálná úroková sazba vede jednotlivce k tomu, aby si vypůjčovali a nakupovali spotřební a investiční
statky. Vysoká reálná úroková sazba má opačný účinek a vede ke snížení poptávky po spotřebním a
investičním zboží. Růst cenové hladiny, ceteris paribus, způsobuje: (1) snížení množství reálných peněz, (2)
snížení částky, kterou jsou lidé ochotni zapůjčit, (3) zvýšení částky, kterou si lidé zamýšlejí vypůjčit, (4)
zvýšení reálných úrokových měr, (5) snížení poptávaného množství reálného GDP.
Představme si např. firmu, která chce koupit budovy na nové provozy. Najednou cenová hladina
vzroste, což snižuje kupní sílu peněz. Mají-li peníze menší kupní sílu, tak je třeba získat na zakoupení stejných budov jejich větší množství. Firmy si na investice vypůjčují v bankách a za dané situace vzroste
poptávka po úvěru a také úroková míra. V závislosti na tom zase klesají výdaje citlivé na úrokovou sazbu a
množství poptávaného reálného GDP klesá.
firem, které jsou citlivé na pohyb úrokové sazby. Jde o nahrazování zboží spotřebovánaného dnes zbožím
spotřebovávaným v budoucnu nebo zboží budoucího zbožím dnešním. Efekt dočasné substituce působí
prostřednictvím změn reálné úrokové sazby (tj. nominální úroková sazba mínus očekávaná míra inflace).
Nízká reálná úroková sazba vede jednotlivce k tomu, aby si vypůjčovali a nakupovali spotřební a investiční
statky. Vysoká reálná úroková sazba má opačný účinek a vede ke snížení poptávky po spotřebním a
investičním zboží. Růst cenové hladiny, ceteris paribus, způsobuje: (1) snížení množství reálných peněz, (2)
snížení částky, kterou jsou lidé ochotni zapůjčit, (3) zvýšení částky, kterou si lidé zamýšlejí vypůjčit, (4)
zvýšení reálných úrokových měr, (5) snížení poptávaného množství reálného GDP.
Představme si např. firmu, která chce koupit budovy na nové provozy. Najednou cenová hladina
vzroste, což snižuje kupní sílu peněz. Mají-li peníze menší kupní sílu, tak je třeba získat na zakoupení stejných budov jejich větší množství. Firmy si na investice vypůjčují v bankách a za dané situace vzroste
poptávka po úvěru a také úroková míra. V závislosti na tom zase klesají výdaje citlivé na úrokovou sazbu a
množství poptávaného reálného GDP klesá.
Jaký je rozdíl mezi agregátními výdaji a agregátní poptávkou?
Agregátní výdaje E jsou určitou částkou - souhrnem výdajů všech sektorů ekonomiky při dané cenové úrovni:
E = C+I+G+(X-M), je to tedy přesná suma peněz.
Agregátní poptávka AD není suma peněz, je to vztah, který zachycuje různé množství reálného GDP, které
jsou různé sektory ekonomiky ochotny a schopny koupit při různých úrovních cenové hladiny2).
Proč má křivka AD klesající tvar?
Křivka agregátní poptávky AD na obr. 4.1 má klesající tvar. Jaký je důvod toho, že s růstem agragátní cenové
hladiny klesá celkové poptávané množství zboží a služeb? Není obtížné zdůvodnit klesající tvar poptávkové
křivky pro jeden konkrétní druh zboží. Jestliže roste cena vlakové dopravy, lidé omezují ježdění vlakem a
začínají jezdit více autobusem. Méně jasné je však to, proč má klesající tvar poptávková křivka po všech
zbožích a službách. Jestliže roste cena všech zboží a služeb, mohou lidé poptávat něco jiného, mohou tato zboží
něčím substituovat?
E = C+I+G+(X-M), je to tedy přesná suma peněz.
Agregátní poptávka AD není suma peněz, je to vztah, který zachycuje různé množství reálného GDP, které
jsou různé sektory ekonomiky ochotny a schopny koupit při různých úrovních cenové hladiny2).
Proč má křivka AD klesající tvar?
Křivka agregátní poptávky AD na obr. 4.1 má klesající tvar. Jaký je důvod toho, že s růstem agragátní cenové
hladiny klesá celkové poptávané množství zboží a služeb? Není obtížné zdůvodnit klesající tvar poptávkové
křivky pro jeden konkrétní druh zboží. Jestliže roste cena vlakové dopravy, lidé omezují ježdění vlakem a
začínají jezdit více autobusem. Méně jasné je však to, proč má klesající tvar poptávková křivka po všech
zbožích a službách. Jestliže roste cena všech zboží a služeb, mohou lidé poptávat něco jiného, mohou tato zboží
něčím substituovat?
Křivka AD
Křivka AD zachycující vztah mezi cenovou hladinou a agregátními výdaji na zboží a služby má klesající tvar,
stejně jako křivka poptávky po jednotlivém výrobku zachycující vztah mezi cenou tohoto výrobku a jeho
poptávaným množstvím. Mezi těmito dvěmi křivkami je však podstatný rozdíl. Křivka poptávky po čokoládě zobrazuje vztah mezi poptávaným množstvím čokolády a cenou čokolády v relaci k cenám všech ostatních
druhů zboží a služeb. Křivka AD zobrazuje vztah mezi agregátními výdaji na zboží a služby a agregátní cenovou
hladinou. Když cena všech zboží a služeb vzroste o 5 %, vzroste agregátní cenová hladina také o 5 %, přičemž
relativní ceny zboží a služeb zůstanou nezměněny.
1) Křivka AD zachycuje vlastně kombinace cenové hladiny a reálného důchodu, které znamenají simultánní rovnováhu na
trzích zboží a služeb a na trhu peněz, jsou-li autonomní výdaje a nominální peněžní zásoba konstantní. Křivka AD tak není
křivkou poptávky v pravém smyslu slova. Je to množina kombinací cenové hladiny a reálného důchodu, při kterých je reálný
důchod roven reálnému důchodu poptávanému. Úroveň reálného důchodu zachycená na křivce AD se proto rovná
poptávanému reálnému důchodu pouze proto, že předpokládáme přizpůsobení skutečného reálného důchodu reálnému
důchodu poptávanému.
stejně jako křivka poptávky po jednotlivém výrobku zachycující vztah mezi cenou tohoto výrobku a jeho
poptávaným množstvím. Mezi těmito dvěmi křivkami je však podstatný rozdíl. Křivka poptávky po čokoládě zobrazuje vztah mezi poptávaným množstvím čokolády a cenou čokolády v relaci k cenám všech ostatních
druhů zboží a služeb. Křivka AD zobrazuje vztah mezi agregátními výdaji na zboží a služby a agregátní cenovou
hladinou. Když cena všech zboží a služeb vzroste o 5 %, vzroste agregátní cenová hladina také o 5 %, přičemž
relativní ceny zboží a služeb zůstanou nezměněny.
1) Křivka AD zachycuje vlastně kombinace cenové hladiny a reálného důchodu, které znamenají simultánní rovnováhu na
trzích zboží a služeb a na trhu peněz, jsou-li autonomní výdaje a nominální peněžní zásoba konstantní. Křivka AD tak není
křivkou poptávky v pravém smyslu slova. Je to množina kombinací cenové hladiny a reálného důchodu, při kterých je reálný
důchod roven reálnému důchodu poptávanému. Úroveň reálného důchodu zachycená na křivce AD se proto rovná
poptávanému reálnému důchodu pouze proto, že předpokládáme přizpůsobení skutečného reálného důchodu reálnému
důchodu poptávanému.
4. Agregátní poptávka a agregátní nabídka
Makroekonomie studuje chování ekonomiky jako celku. Zabývá se takovými proměnnými jako jsou např.
velikost hrubého domácího produktu, cenová hladina, míra nezaměstnanosti nebo bilance zahraničního obchodu.
Ke studiu určování a vývoje těchto proměnných používá makroekonomické modely. Jeden z nich, model
důchod-výdaje, jsme studovali v předcházející kapitole. Další makroekonomický model, model agregátní
nabídky a agregátní poptávky (dále model AS-AD), se kterým se seznámíme v této kapitole, je vystavěn na
následujících kategoriích: reálný GDP (Q), cenová hladina (P), agregátní poptávka (AD), krátkodobá
agregátní nabídka (SRAS), dlouhodobá agregátní nabídka (LRAS), bod krátkodobé makroekonomické
rovnováhy (ES) a bod dlouhodobé makroekonomické rovnováhy (EL).
Obr. 4.1: Model AS-AD
Model AS-AD funguje podobně jako mikroekonomický model nabídky a poptávky, je to však model
všeobecné makroekonomické rovnováhy. Tento model, který vidíte na obr. 4.1, budeme v celém dalším textu
používat k odpovědi na otázky typu: Proč vzniká inflace? Costojí za existencí hospodářského cyklu? Co se stane
s českou ekonomikou, když se na světových trzích zvedne cena ropy? Co lze předpokládat, když Česká národní
banka sníží diskontní sazbu? Co se stane, když se bude skutečná míra inflace lišit od očekávané míry inflace?
velikost hrubého domácího produktu, cenová hladina, míra nezaměstnanosti nebo bilance zahraničního obchodu.
Ke studiu určování a vývoje těchto proměnných používá makroekonomické modely. Jeden z nich, model
důchod-výdaje, jsme studovali v předcházející kapitole. Další makroekonomický model, model agregátní
nabídky a agregátní poptávky (dále model AS-AD), se kterým se seznámíme v této kapitole, je vystavěn na
následujících kategoriích: reálný GDP (Q), cenová hladina (P), agregátní poptávka (AD), krátkodobá
agregátní nabídka (SRAS), dlouhodobá agregátní nabídka (LRAS), bod krátkodobé makroekonomické
rovnováhy (ES) a bod dlouhodobé makroekonomické rovnováhy (EL).
Obr. 4.1: Model AS-AD
Model AS-AD funguje podobně jako mikroekonomický model nabídky a poptávky, je to však model
všeobecné makroekonomické rovnováhy. Tento model, který vidíte na obr. 4.1, budeme v celém dalším textu
používat k odpovědi na otázky typu: Proč vzniká inflace? Costojí za existencí hospodářského cyklu? Co se stane
s českou ekonomikou, když se na světových trzích zvedne cena ropy? Co lze předpokládat, když Česká národní
banka sníží diskontní sazbu? Co se stane, když se bude skutečná míra inflace lišit od očekávané míry inflace?
4.1 Agregátní poptávka
Agregátní poptávka (AD) je vztah mezi celkovým rovnovážným množstvím poptávaného reálného GDP
(budeme značit Q) a úrovní cenové hladiny (budeme značit P), ceteris paribus. Křivka AD je pak grafickým
zobrazením vztahu mezi rovnovážným množstvím poptávaného reálného GDP a cenovou hladinou1).
Pod úrovní cenové hladiny budeme rozumět průměrnou úroveň cen veškerého zboží a služeb v ekonomice. Z
kapitoly 2 víme, že tuto průměrnou úroveň cen měříme buď deflátorem GDP nebo indexem spotřebitelských cen
Celkové množství poptávaného reálného GDP je souhrn spotřebního zboží a služeb poptávaných domácnostmi
(C), investičního zboží poptávaného firmami (I), zboží a služeb poptávaných státem (G) a čistého exportu (NX)
poptávaného cizinci. Velikost celkového množství poptávaného zboží a služeb tedy závisí na rozhodnutích
domácností, firem, státu a cizinců.
(budeme značit Q) a úrovní cenové hladiny (budeme značit P), ceteris paribus. Křivka AD je pak grafickým
zobrazením vztahu mezi rovnovážným množstvím poptávaného reálného GDP a cenovou hladinou1).
Pod úrovní cenové hladiny budeme rozumět průměrnou úroveň cen veškerého zboží a služeb v ekonomice. Z
kapitoly 2 víme, že tuto průměrnou úroveň cen měříme buď deflátorem GDP nebo indexem spotřebitelských cen
Celkové množství poptávaného reálného GDP je souhrn spotřebního zboží a služeb poptávaných domácnostmi
(C), investičního zboží poptávaného firmami (I), zboží a služeb poptávaných státem (G) a čistého exportu (NX)
poptávaného cizinci. Velikost celkového množství poptávaného zboží a služeb tedy závisí na rozhodnutích
domácností, firem, státu a cizinců.
Tab. 3.2:
Tab. 3.2: Některé základní makroekonomické údaje ČSFR (1991, 1992) a ČR (1993, 1994)
Rok 1989 1990 1991 1992 1993 1994
Nominální hrubý domácí produkt 1) 758,7 811,3 1000,7 1061,2 910,6 1037,5
Reálný hrubý domácí produkt 2) 730 727 573,9 533,2 400,7 411,2
Míra růstu reálného GDP (%) 1,4 -0,4 -14,2 -7,1 -0,9 2,6
Míra inflace dle CPI (%) 2,1 12,3 53,6 11,5 18,2 10,2
Míra nezaměstnanosti (%) 3) - 1 6,6 5,1 3,5 3,2
Devizové rezervy SBČS, resp. ČNB (mld. USD) 4) 2,5 1,3 3,4 1,2 3,8 6,2
Hrubý zahraniční dluh (mld. USD) 4) 7,9 8,1 9,4 9,5 8,7 10,3
Běžný účet platební bilance (mld. USD) 6) 0,4 -1,1 0,4 0,2 0,6 0
Kapitálový účet platební bilance (mld. USD) 6) 0,3 0,3 0,1 0 2,5 3
Peněžní agregát M1 (mld. Kčs) 317,7 308,1 343,3 430,5 361,1 426,5
Peněžní agregát M2 (mld. Kčs) 554,4 553,1 650,4 839,9 718,3 877,3
Devizový kurs Kč/USD 3) 15,1 18,3 29,5 28,3 28,8 28,8
Reálný devizový kurs dle CPI 4) 5) 100 146 112 104 91 85
1) - běžné ceny; mld. Kčs, resp. Kč; 2) - stálé ceny r. 1984; mld. Kčs, resp. Kč; 3) - průměr za období; 4) - konec období;
5) - pro přímo kótovaný kurs Kčs (Kčs/USD, Kčs/DEM) leden 1990=100; 6) - konvertibilní měny
Rok 1989 1990 1991 1992 1993 1994
Nominální hrubý domácí produkt 1) 758,7 811,3 1000,7 1061,2 910,6 1037,5
Reálný hrubý domácí produkt 2) 730 727 573,9 533,2 400,7 411,2
Míra růstu reálného GDP (%) 1,4 -0,4 -14,2 -7,1 -0,9 2,6
Míra inflace dle CPI (%) 2,1 12,3 53,6 11,5 18,2 10,2
Míra nezaměstnanosti (%) 3) - 1 6,6 5,1 3,5 3,2
Devizové rezervy SBČS, resp. ČNB (mld. USD) 4) 2,5 1,3 3,4 1,2 3,8 6,2
Hrubý zahraniční dluh (mld. USD) 4) 7,9 8,1 9,4 9,5 8,7 10,3
Běžný účet platební bilance (mld. USD) 6) 0,4 -1,1 0,4 0,2 0,6 0
Kapitálový účet platební bilance (mld. USD) 6) 0,3 0,3 0,1 0 2,5 3
Peněžní agregát M1 (mld. Kčs) 317,7 308,1 343,3 430,5 361,1 426,5
Peněžní agregát M2 (mld. Kčs) 554,4 553,1 650,4 839,9 718,3 877,3
Devizový kurs Kč/USD 3) 15,1 18,3 29,5 28,3 28,8 28,8
Reálný devizový kurs dle CPI 4) 5) 100 146 112 104 91 85
1) - běžné ceny; mld. Kčs, resp. Kč; 2) - stálé ceny r. 1984; mld. Kčs, resp. Kč; 3) - průměr za období; 4) - konec období;
5) - pro přímo kótovaný kurs Kčs (Kčs/USD, Kčs/DEM) leden 1990=100; 6) - konvertibilní měny
Funkce čistého exportu
Export představuje injekci do výdajového toku země, zatímco import únik z jejího výdajového toku. Rozdíl
mezi exportem (X) a importem (M) se často označuje jako čistý export (NX) a je složkou agregátních výdajů.
Když export vzroste, čistý export také vzroste. Když vzroste import, čistý export klesne. Označíme-li čistý
export symbolem NX, můžeme zapsat vztah mezi čistým exportem a důchodem ve tvaru:
NX = X - M = X0 - m.Y (31)
Funkce čistého exportu (31) zahrnuje autonomní složku (X0), což odráží skutečnost, že výše exportu závisí
především na úrovni důchodu v zahraničí (ten považujeme za exogenní). Čistý export také obsahuje
indukovanou složku importu (-m.Y), což odráží skutečnost, že import roste, jestliže roste domácí důchod.
Symbol m značí mezní sklon k importu (m = dM/dYD). Tvar a posuny funkce čistého exportu budou
podrobněji vysvětleny v kap. 16.
Protože jsme získali novou složku autonomních výdajů - autonomní export - můžeme rovnici (20) přepsat
následovně:
E0P = C0 - mpc.T0 + Ip + G + X0 (32)
Protože import je funkcí důchodu a představuje únik z domácího výdajového toku, indukovaná složka čistého
exportu (-m.Y) má přesně tentýž účinek na rovnovážný důchod a multiplikátor, jako důchodová daň. Část změny
důchodu, která je vydána na import, je částí mezní míry úniku v dané ekonomice.
mezi exportem (X) a importem (M) se často označuje jako čistý export (NX) a je složkou agregátních výdajů.
Když export vzroste, čistý export také vzroste. Když vzroste import, čistý export klesne. Označíme-li čistý
export symbolem NX, můžeme zapsat vztah mezi čistým exportem a důchodem ve tvaru:
NX = X - M = X0 - m.Y (31)
Funkce čistého exportu (31) zahrnuje autonomní složku (X0), což odráží skutečnost, že výše exportu závisí
především na úrovni důchodu v zahraničí (ten považujeme za exogenní). Čistý export také obsahuje
indukovanou složku importu (-m.Y), což odráží skutečnost, že import roste, jestliže roste domácí důchod.
Symbol m značí mezní sklon k importu (m = dM/dYD). Tvar a posuny funkce čistého exportu budou
podrobněji vysvětleny v kap. 16.
Protože jsme získali novou složku autonomních výdajů - autonomní export - můžeme rovnici (20) přepsat
následovně:
E0P = C0 - mpc.T0 + Ip + G + X0 (32)
Protože import je funkcí důchodu a představuje únik z domácího výdajového toku, indukovaná složka čistého
exportu (-m.Y) má přesně tentýž účinek na rovnovážný důchod a multiplikátor, jako důchodová daň. Část změny
důchodu, která je vydána na import, je částí mezní míry úniku v dané ekonomice.
Kompletní čtyřsektorový model
Nyní můžeme sestavit kompletní vyjádření mezní míry úniku a multiplikátoru:
Typy úniků Mezní míra úniku
pouze úspory mps
úspory a důchodová daň mps(1 - t) + t
úspory, důchodová daň a import mps(1 - t) + t + m
Když sloučíme rovnice (28) a (32) a tuto tabulku, získáme čtyřsektorový jednoduchý keynesiánský model
určení rovnovážného důchodu:
Y Ep (33)
Ep = E0P + [mpc(1 - t) - m] Y
Y = E0P/mlr = (C0 - mpc.T0 + Ip + G + X0)/mlr
mlr = mps(1 - t) + t + m = 1 - mpc(1 - t) + m
Čtyřsektorový multiplikátor má tvar:
k = 1/mlr = 1/[mps(1 - t) + t + m] = 1/[1 - mpc(1 - t) + m]
Všimněte si, že od úvodního dvousektorového modelu důchod-výdaje jsme postupně dospěli k modelu, který
je sice stále jednoduchým keynesiánským modelem, ale zdánlivě vypadá velmi složitě. Pokud si však procvičíte
tento model počítáním s imaginárními či skutečnými údaji, uvidíte, že je skutečně jednoduchý. Skutečná
ekonomika je však bohužel složitější než tento jednoduchý model, což naznačuje množství makroekonomických
proměnných v tab. 3.2. Studium těchto makroekonomických veličin bude předmětem dalších kapitol.
Typy úniků Mezní míra úniku
pouze úspory mps
úspory a důchodová daň mps(1 - t) + t
úspory, důchodová daň a import mps(1 - t) + t + m
Když sloučíme rovnice (28) a (32) a tuto tabulku, získáme čtyřsektorový jednoduchý keynesiánský model
určení rovnovážného důchodu:
Y Ep (33)
Ep = E0P + [mpc(1 - t) - m] Y
Y = E0P/mlr = (C0 - mpc.T0 + Ip + G + X0)/mlr
mlr = mps(1 - t) + t + m = 1 - mpc(1 - t) + m
Čtyřsektorový multiplikátor má tvar:
k = 1/mlr = 1/[mps(1 - t) + t + m] = 1/[1 - mpc(1 - t) + m]
Všimněte si, že od úvodního dvousektorového modelu důchod-výdaje jsme postupně dospěli k modelu, který
je sice stále jednoduchým keynesiánským modelem, ale zdánlivě vypadá velmi složitě. Pokud si však procvičíte
tento model počítáním s imaginárními či skutečnými údaji, uvidíte, že je skutečně jednoduchý. Skutečná
ekonomika je však bohužel složitější než tento jednoduchý model, což naznačuje množství makroekonomických
proměnných v tab. 3.2. Studium těchto makroekonomických veličin bude předmětem dalších kapitol.
Na začátku kapitoly
Na začátku kapitoly, když jsme neuvažovali důchodovou daň, se multiplikátor autonomních výdajů rovnal
1/mps. Nyní po zavedení důchodové daně můžeme zapsat multiplikátor (dY/dE0P):
k = 1/mlr = 1/[mps(1 - t) + t] = 1/[1 - mpc(1 - t)] (30)
Pokud se v našem příkladu důchodová daň rovnala 0, multiplikátor měl hodnotu 4. Nyní, když jsme zavedli
sazbu důchodové daně 0,2, je mezní míra úniku 0,4 a multiplikátor má hodnotu 1/0,4 neboli 2,5. Zvýšení sazby
důchodové daně tak snižuje hodnotu multiplikátoru a naopak. Stát tak má nový nástroj ke stabilizaci důchodu.
Pokud vláda zamýšlí stimulovat ekonomiku a dosáhnout zvýšení důchodu, může se o to pokusit snížením sazby
důchodové daně.
3.3 Zahraniční obchod a čtyřsektorový model
Na závěr kapitoly zavedeme do modelu důchod-výdaje čtvrtý ekonomický sektor - zahraničí. Pokud domácí
ekonomické subjekty obchodují se zahraničními ekonomickými subjekty, část domácí produkce zboží a služeb
se vyváží a naopak, domácnosti i firmy dováží některá zboží a služby ze zahraničí.
1/mps. Nyní po zavedení důchodové daně můžeme zapsat multiplikátor (dY/dE0P):
k = 1/mlr = 1/[mps(1 - t) + t] = 1/[1 - mpc(1 - t)] (30)
Pokud se v našem příkladu důchodová daň rovnala 0, multiplikátor měl hodnotu 4. Nyní, když jsme zavedli
sazbu důchodové daně 0,2, je mezní míra úniku 0,4 a multiplikátor má hodnotu 1/0,4 neboli 2,5. Zvýšení sazby
důchodové daně tak snižuje hodnotu multiplikátoru a naopak. Stát tak má nový nástroj ke stabilizaci důchodu.
Pokud vláda zamýšlí stimulovat ekonomiku a dosáhnout zvýšení důchodu, může se o to pokusit snížením sazby
důchodové daně.
3.3 Zahraniční obchod a čtyřsektorový model
Na závěr kapitoly zavedeme do modelu důchod-výdaje čtvrtý ekonomický sektor - zahraničí. Pokud domácí
ekonomické subjekty obchodují se zahraničními ekonomickými subjekty, část domácí produkce zboží a služeb
se vyváží a naopak, domácnosti i firmy dováží některá zboží a služby ze zahraničí.
Účinek důchodové daně
Nyní zvýšíme realističnost modelu tím, že vezmeme v úvahu indukované daně, tj. daně, jejichž výše závisí na
výši důchodu. Stát získává příjem z daní (T) nejen vybíráním autonomních daní (T0), ale i daní indukovaných
(TI). Základní indukovanou daní je důchodová daň, neboli daň z příjmů obyvatelstva2). Celkový příjem z daní
neboli daňovou funkci můžeme proto zapsat ve formě:
T = T0 + TI = T0 + t.Y (23)
Prvním členem rovnice je autonomní daň a druhým členem rovnice je příjem z důchodové daně, tj. míra zdanění
neboli sazba důchodové daně (t) krát důchod (Y). Disponibilní důchod (YD) získáme odečtením příjmů z daní od
celkového důchodu:
YD = Y - T = Y - T0 - t.Y = (1 - t).Y - T0
Úniky z výdajového toku
Existence důchodové daně znamená, že každá změna celkového důchodu (Y) vyvolá změnu disponibilního
důchodu (YD) pouze o část (1 - t). Jestliže bude např. t = 0,2, při růstu celkového důchodu o 100 Kč vzroste
disponibilní důchod pouze o 80 Kč. Každá změna v celkovém důchodu (Y) se nyní rozdělí na indukovanou
spotřebu, indukované úspory a příjem státu z důchodové daně, a to následovně:
indukovaná spotřeba mpc(1 - t) 0,75(1 - 0,2) = 0,6
indukované úspory mps(1 - t) 0,25(1 - 0,2) = 0,2
indukované daně t = 0,2
Celkem (mpc + mps)(1 - t) + t = 1,0
výši důchodu. Stát získává příjem z daní (T) nejen vybíráním autonomních daní (T0), ale i daní indukovaných
(TI). Základní indukovanou daní je důchodová daň, neboli daň z příjmů obyvatelstva2). Celkový příjem z daní
neboli daňovou funkci můžeme proto zapsat ve formě:
T = T0 + TI = T0 + t.Y (23)
Prvním členem rovnice je autonomní daň a druhým členem rovnice je příjem z důchodové daně, tj. míra zdanění
neboli sazba důchodové daně (t) krát důchod (Y). Disponibilní důchod (YD) získáme odečtením příjmů z daní od
celkového důchodu:
YD = Y - T = Y - T0 - t.Y = (1 - t).Y - T0
Úniky z výdajového toku
Existence důchodové daně znamená, že každá změna celkového důchodu (Y) vyvolá změnu disponibilního
důchodu (YD) pouze o část (1 - t). Jestliže bude např. t = 0,2, při růstu celkového důchodu o 100 Kč vzroste
disponibilní důchod pouze o 80 Kč. Každá změna v celkovém důchodu (Y) se nyní rozdělí na indukovanou
spotřebu, indukované úspory a příjem státu z důchodové daně, a to následovně:
indukovaná spotřeba mpc(1 - t) 0,75(1 - 0,2) = 0,6
indukované úspory mps(1 - t) 0,25(1 - 0,2) = 0,2
indukované daně t = 0,2
Celkem (mpc + mps)(1 - t) + t = 1,0
Z rovnice (10)
Z rovnice (10) víme, že ekonomika je v rovnováze, když Y = Ep. Chceme-li získat podmínku rovnovážného
důchodu, odečteme indukovanou spotřebu od obou stran rovnice a dostáváme:
indukované úspory + indukované daně = E0P (25)
Rovnici (25) můžeme přepsat pomocí symbolů do tvaru:
[mps(1 - t) + t]Y = E0P (26)
Výraz v hranaté závorce na levé straně rovnice (26) představuje část důchodu, která není určena na spotřebu.
Jde o část důchodu připadající na úspory mps(1-t) a část jdoucí státu jako příjem z důchodové daně (t). Protože
tyto dvě části důchodu představují únik z výdajového toku, nazýváme jejich součet mezní mírou úniku (mlr):
mlr = mps(1 - t) + t = 1 - mpc(1 - t) (27)
Rovnovážný důchod můžeme získat úpravou rovnice (26):
Y = E0P/mps(1 - t) + t = E0P/mlr = 100/(0,25.0,8) + 0,2 = 250 (28)
Změnu rovnovážného důchodu získáme jako změnu autonomních výdajů dělenou mezní mírou úniku:
dY = dE0P/mlr
2) V modelu označujeme za indukovanou daň pouze daň důchodovou, což je základní forma přímé daně. Kromě přímých daní
existují rovněž nepřímé daně, tj. daň z obratu nebo daň z přidané hodnoty, které jsou placeny prostřednictvím nákupu
spotřebního zboží. V našem modelu je ovšem spotřeba funkcí důchodu a proto lze i daně nepřímé považovat za daně
indukované.
důchodu, odečteme indukovanou spotřebu od obou stran rovnice a dostáváme:
indukované úspory + indukované daně = E0P (25)
Rovnici (25) můžeme přepsat pomocí symbolů do tvaru:
[mps(1 - t) + t]Y = E0P (26)
Výraz v hranaté závorce na levé straně rovnice (26) představuje část důchodu, která není určena na spotřebu.
Jde o část důchodu připadající na úspory mps(1-t) a část jdoucí státu jako příjem z důchodové daně (t). Protože
tyto dvě části důchodu představují únik z výdajového toku, nazýváme jejich součet mezní mírou úniku (mlr):
mlr = mps(1 - t) + t = 1 - mpc(1 - t) (27)
Rovnovážný důchod můžeme získat úpravou rovnice (26):
Y = E0P/mps(1 - t) + t = E0P/mlr = 100/(0,25.0,8) + 0,2 = 250 (28)
Změnu rovnovážného důchodu získáme jako změnu autonomních výdajů dělenou mezní mírou úniku:
dY = dE0P/mlr
2) V modelu označujeme za indukovanou daň pouze daň důchodovou, což je základní forma přímé daně. Kromě přímých daní
existují rovněž nepřímé daně, tj. daň z obratu nebo daň z přidané hodnoty, které jsou placeny prostřednictvím nákupu
spotřebního zboží. V našem modelu je ovšem spotřeba funkcí důchodu a proto lze i daně nepřímé považovat za daně
indukované.
Účinky změn jednotlivých faktorů na zamýšlené agregátní výdaje (E0P) jsou následující:
(1) změna autonomní spotřeby C0 o jednotku vyvolá změnu celkových zamýšlených autonomních výdajů E0P také
o jednu jednotku v tomtéž směru,
(2) změna zamýšlených investic IP o jednotku změní celkové zamýšlené autonomní výdaje E0P o jednu jednotku v
tomtéž směru,
(3) změna státních výdajů G o jednotku změní celkové zamýšlené autonomní výdaje E0P také o jednotku v tomtéž
směru,
(4) změna autonomních daní T0 o jednotku změní celkové zamýšlené autonomní výdaje E0P o mpc krát jedna
peněžní jednotka v opačném směru.
Výslednou změnu rovnovážného důchodu určíme tak, že rovnici (21), která popisuje změnu zamýšlených
agregátních výdajů (E0P), spojíme s multiplikátorem z rovnice (14):
dY = (dC0 - mpc.dT0 + dIp + dG)/(1 - mpc) nebo dY = (dC0 - mpc.dT0 + dIp + dG)/mps (22)
Z této rovnice vyplývá jedna důležitá skutečnost. Vidíme, že dC0, dIp a dG jsou násobeny přímo multiplikátorem
k = 1/(1 - mpc) = 1/mps, zatímco dT0 je násoben zlomkem kt = -mpc/(1 - mpc) = -mpc/mps. Tento zlomek, který
budeme nazývat daňový multiplikátor (zde jde konkrétně o multiplikátor autonomních daní), má nižší hodnotu
než multiplikátor autonomních výdajů. To znamená, že multiplikovaný účinek změny daňových příjmů státu je
menší než multiplikovaný účinek změny autonomních spotřebních, investičních nebo státních výdajů. Příčinou je
to, že např. růst investic představuje jako celek injekci do výdajového toku, zatímco v případě poklesu daní o
stejnou částku tomu tak není. Snížení daní zvyšuje disponibilní důchod o určitou částku, přičemž část z této
částky je uspořena a pouze zbývající část je určena na výdaje a představuje injekci do výdajového toku.
o jednu jednotku v tomtéž směru,
(2) změna zamýšlených investic IP o jednotku změní celkové zamýšlené autonomní výdaje E0P o jednu jednotku v
tomtéž směru,
(3) změna státních výdajů G o jednotku změní celkové zamýšlené autonomní výdaje E0P také o jednotku v tomtéž
směru,
(4) změna autonomních daní T0 o jednotku změní celkové zamýšlené autonomní výdaje E0P o mpc krát jedna
peněžní jednotka v opačném směru.
Výslednou změnu rovnovážného důchodu určíme tak, že rovnici (21), která popisuje změnu zamýšlených
agregátních výdajů (E0P), spojíme s multiplikátorem z rovnice (14):
dY = (dC0 - mpc.dT0 + dIp + dG)/(1 - mpc) nebo dY = (dC0 - mpc.dT0 + dIp + dG)/mps (22)
Z této rovnice vyplývá jedna důležitá skutečnost. Vidíme, že dC0, dIp a dG jsou násobeny přímo multiplikátorem
k = 1/(1 - mpc) = 1/mps, zatímco dT0 je násoben zlomkem kt = -mpc/(1 - mpc) = -mpc/mps. Tento zlomek, který
budeme nazývat daňový multiplikátor (zde jde konkrétně o multiplikátor autonomních daní), má nižší hodnotu
než multiplikátor autonomních výdajů. To znamená, že multiplikovaný účinek změny daňových příjmů státu je
menší než multiplikovaný účinek změny autonomních spotřebních, investičních nebo státních výdajů. Příčinou je
to, že např. růst investic představuje jako celek injekci do výdajového toku, zatímco v případě poklesu daní o
stejnou částku tomu tak není. Snížení daní zvyšuje disponibilní důchod o určitou částku, přičemž část z této
částky je uspořena a pouze zbývající část je určena na výdaje a představuje injekci do výdajového toku.
3.2 Státní výdaje a třísektorový model
Dosavadní výklad lze, i když tomu vaše pocity možná neodpovídají, považovat za příliš zjednodušený. S
modelem důchod-výdaje jsme pracovali pouze v rámci dvou sektorů ekonomiky: domácností a firem. Pro
zvýšení realističnosti modelu do něj nyní zavedeme nejprve třetí sektor - stát (jeho daňové příjmy a rozpočtové
výdaje) a později čtvrtý sektor - zahraničí. Státní výdaje a zdanění ovlivňují ekonomiku dvěma způsoby. Zvýšení
státních výdajů může zvýšit reálný důchod prostřednictvím multiplikačního efektu a snížení příjmů z daní bude
mít podobný, i když méně výrazný účinek.
(a) Státní výdaje na zboží a služby (G) jsou složkou zamýšlených agregátních výdajů. Rovnici (7) proto můžeme
upravit do tvaru:
EP = C + Ip + G (16)
(b) Pozitivní úroveň příjmu z daní (T) snižuje disponibilní důchod (YD) oproti celkovému důchodu (Y):
YD = Y - T (17)
Zavedením rovnice (17) do spotřební funkce (3) získáme novou spotřební funkci, ve které úroveň výdajů na
spotřebu závisí na výši daní:
C = C0 + cYD = C0 + mpc(Y - T) (18)
modelem důchod-výdaje jsme pracovali pouze v rámci dvou sektorů ekonomiky: domácností a firem. Pro
zvýšení realističnosti modelu do něj nyní zavedeme nejprve třetí sektor - stát (jeho daňové příjmy a rozpočtové
výdaje) a později čtvrtý sektor - zahraničí. Státní výdaje a zdanění ovlivňují ekonomiku dvěma způsoby. Zvýšení
státních výdajů může zvýšit reálný důchod prostřednictvím multiplikačního efektu a snížení příjmů z daní bude
mít podobný, i když méně výrazný účinek.
(a) Státní výdaje na zboží a služby (G) jsou složkou zamýšlených agregátních výdajů. Rovnici (7) proto můžeme
upravit do tvaru:
EP = C + Ip + G (16)
(b) Pozitivní úroveň příjmu z daní (T) snižuje disponibilní důchod (YD) oproti celkovému důchodu (Y):
YD = Y - T (17)
Zavedením rovnice (17) do spotřební funkce (3) získáme novou spotřební funkci, ve které úroveň výdajů na
spotřebu závisí na výši daní:
C = C0 + cYD = C0 + mpc(Y - T) (18)
Substitucí nové spotřební funkce
Substitucí nové spotřební funkce do rovnice (16) získáme novou rovnici zamýšlených agregátních výdajů:
EP = C0 + mpc.Y - mpc.T + Ip + G (19)
Zamýšlené autonomní výdaje (E0P) obdržíme jako zamýšlené agregátní výdaje mínus indukovaná spotřeba:
E0P = C0 - mpc.T0 + Ip + G (20)
Rovnici jsme upravili nejen odečtením mpc.Y, ale i připsáním dolního indexu 0 k symbolu T. Tento index
označuje předpoklad, že zde uvažované příjmy z daní jsou autonomní, tzn., že nezávisí na výši důchodu.
Příkladem autonomních daní jsou místní poplatky za psy nebo daň z nemovitostí. Později do modelu zavedeme
ještě daně indukované.
Nyní jsme vybaveni teorií určení důchodu, která bere v úvahu také částku vládních výdajů (G) a autonomní
příjmy z daní (T0). Jestliže před každý prvek rovnice (20) vložíme symbol "d" (d znamená "změna"), získáme
zápis čtyř faktorů, které mohou vyvolat změnu zamýšlených autonomních výdajů (dE0P). Jediným prvkem, který
nevykazuje "přírůstek", je mezní sklon ke spotřebě (mpc), o němž předpokládáme, že je pevně stanovený:
dE0P = dC0 - mpc.dT0 + dIp + dG
EP = C0 + mpc.Y - mpc.T + Ip + G (19)
Zamýšlené autonomní výdaje (E0P) obdržíme jako zamýšlené agregátní výdaje mínus indukovaná spotřeba:
E0P = C0 - mpc.T0 + Ip + G (20)
Rovnici jsme upravili nejen odečtením mpc.Y, ale i připsáním dolního indexu 0 k symbolu T. Tento index
označuje předpoklad, že zde uvažované příjmy z daní jsou autonomní, tzn., že nezávisí na výši důchodu.
Příkladem autonomních daní jsou místní poplatky za psy nebo daň z nemovitostí. Později do modelu zavedeme
ještě daně indukované.
Nyní jsme vybaveni teorií určení důchodu, která bere v úvahu také částku vládních výdajů (G) a autonomní
příjmy z daní (T0). Jestliže před každý prvek rovnice (20) vložíme symbol "d" (d znamená "změna"), získáme
zápis čtyř faktorů, které mohou vyvolat změnu zamýšlených autonomních výdajů (dE0P). Jediným prvkem, který
nevykazuje "přírůstek", je mezní sklon ke spotřebě (mpc), o němž předpokládáme, že je pevně stanovený:
dE0P = dC0 - mpc.dT0 + dIp + dG
Potenciální důchod a multiplikační efekt
Jsou multiplikační expanze nebo naopak kontrakce výroby způsobené změnou zamýšlených autonomních
výdajů žádoucí nebo ne? Odpověď závisí na požadované úrovni celkového reálného důchodu. Potenciální
reálný důchod jsme definovali v kap. 2 jako úroveň reálného důchodu odpovídající přirozené míře
nezaměstnanosti. Multiplikovaný růst nebo pokles výroby je žádoucí, jestliže posune ekonomiku blíže k
potenciálnímu reálnému důchodu a nežádoucí tehdy, když ekonomiku od potenciálního reálného důchodu
odklání.
Předpokládejme, že úroveň potenciálního reálného důchodu je 400 mld Kč. V obr. 3.5 by byla úroveň
zamýšlených autonomních výdajů E0P = 100 mld Kč nejvýhodnější, neboť tak by byla relizována rovnovážná
úroveň důchodu Y = 400 mld Kč v bodě J. Na druhé straně, pokles E0P o 25 mld Kč by snížil rovnovážný reálný
důchod Y na 300 mld Kč v bodě B a vytvořil by tak rozdíl mezi skutečným a potenciálním důchodem o 100 mld
Kč.
Co může způsobit pokles skutečného reálného důchodu pod jeho potenciální úroveň? Za nejvýznamnější
faktor bývá považován pokles zamýšlených investic (Ip). Změny v plánech firem nejsou ale jedinou možnou
příčinou poklesu zamýšlených autonomních výdajů. Pokles autonomní spotřeby domácností (C0) může mít stejný
dopad na důchod jako pokles zamýšlených investic.
výdajů žádoucí nebo ne? Odpověď závisí na požadované úrovni celkového reálného důchodu. Potenciální
reálný důchod jsme definovali v kap. 2 jako úroveň reálného důchodu odpovídající přirozené míře
nezaměstnanosti. Multiplikovaný růst nebo pokles výroby je žádoucí, jestliže posune ekonomiku blíže k
potenciálnímu reálnému důchodu a nežádoucí tehdy, když ekonomiku od potenciálního reálného důchodu
odklání.
Předpokládejme, že úroveň potenciálního reálného důchodu je 400 mld Kč. V obr. 3.5 by byla úroveň
zamýšlených autonomních výdajů E0P = 100 mld Kč nejvýhodnější, neboť tak by byla relizována rovnovážná
úroveň důchodu Y = 400 mld Kč v bodě J. Na druhé straně, pokles E0P o 25 mld Kč by snížil rovnovážný reálný
důchod Y na 300 mld Kč v bodě B a vytvořil by tak rozdíl mezi skutečným a potenciálním důchodem o 100 mld
Kč.
Co může způsobit pokles skutečného reálného důchodu pod jeho potenciální úroveň? Za nejvýznamnější
faktor bývá považován pokles zamýšlených investic (Ip). Změny v plánech firem nejsou ale jedinou možnou
příčinou poklesu zamýšlených autonomních výdajů. Pokles autonomní spotřeby domácností (C0) může mít stejný
dopad na důchod jako pokles zamýšlených investic.
Odpověď na tuto otázku
(3) v dalším kole budou lidé obdržený přírůstek důchodu utrácet a tím se tento přírůstek důchodu přemění v další
výdaje, tentokrát v přírůstek spotřebních výdajů. Předpokládáme, že mezní sklon ke spotřebě je mpc = 0,75,
a proto vyvolá přírůstek důchodu dY1 = 25 mld Kč dodatečný přírůstek spotřebních výdajů dC1 = 25 . 0,75 =
18,75 mld Kč,
(4) tyto dodatečné spotřební výdaje se následně přemění v přírůstek důchodu dY2 = 18,75 mld Kč, který obdrží
lidé podnikající a pracující v odvětvích výroby spotřebních předmětů,
(5) v následujícím kole budou lidé obdržený přírůstek důchodu opět utrácet a tím se tento přírůstek důchodu
přemění v další spotřební výdaje dC2 = 18,75 . 0,75 = 14 mld Kč,
(6) tento přírůstek spotřebních výdajů se následně opět přemění v přírůstek důchodu dY3 = 14 mld Kč, a tak
bychom mohli pokračovat v mnoha dalších kolech. Pokud bychom nakonec sečetli všechny dílčí přírůstky
důchodu (dY1, dY2,...,dYn), získali bychom celkový přírůstek důchodu dY = 100 mld Kč. K tomuto
výsledku dospějeme jednoduše pomocí rovnice (14), tj. dY = 25/(1 - 0,75) = 100 mld. Kč.
Horní část obr. 3.5 ukazuje multiplikační efekt růstu autonomních výdajů. Relativně malý přírůstek
zamýšlených autonomních výdajů (dE0P) vyvolá prostřednictvím multiplikačního efektu relativně velký růst
důchodu (dY).
výdaje, tentokrát v přírůstek spotřebních výdajů. Předpokládáme, že mezní sklon ke spotřebě je mpc = 0,75,
a proto vyvolá přírůstek důchodu dY1 = 25 mld Kč dodatečný přírůstek spotřebních výdajů dC1 = 25 . 0,75 =
18,75 mld Kč,
(4) tyto dodatečné spotřební výdaje se následně přemění v přírůstek důchodu dY2 = 18,75 mld Kč, který obdrží
lidé podnikající a pracující v odvětvích výroby spotřebních předmětů,
(5) v následujícím kole budou lidé obdržený přírůstek důchodu opět utrácet a tím se tento přírůstek důchodu
přemění v další spotřební výdaje dC2 = 18,75 . 0,75 = 14 mld Kč,
(6) tento přírůstek spotřebních výdajů se následně opět přemění v přírůstek důchodu dY3 = 14 mld Kč, a tak
bychom mohli pokračovat v mnoha dalších kolech. Pokud bychom nakonec sečetli všechny dílčí přírůstky
důchodu (dY1, dY2,...,dYn), získali bychom celkový přírůstek důchodu dY = 100 mld Kč. K tomuto
výsledku dospějeme jednoduše pomocí rovnice (14), tj. dY = 25/(1 - 0,75) = 100 mld. Kč.
Horní část obr. 3.5 ukazuje multiplikační efekt růstu autonomních výdajů. Relativně malý přírůstek
zamýšlených autonomních výdajů (dE0P) vyvolá prostřednictvím multiplikačního efektu relativně velký růst
důchodu (dY).
Proč platí vztah k = 1/(1 - mpc) = 1/mps ?
Odpověď je možno najít v dolním grafu obr. 3.5, který je založen
na myšlence, že ekonomika může být v rovnováze jedině tehdy, když se indukované úspory (mps.Y) rovnají
zamýšleným autonomním výdajům (E0P). Když E0P vzrostou, pak o stejnou částku musí vzrůst také mps.Y, a to se
může stát jedině tehdy, když Y vzroste o 1/mps krát přírůstek E0P.
E0P1 = 75 mld Kč je původní hodnota autonomních výdajů. Zvýšení E0P o 25 mld Kč na E0P2 = 100 mld Kč
vyvolá posun přímky E0P nahoru o 25 mld Kč. Ta protne přímku fixních indukovaných úspor v bodě J. Protože zdodatečného důchodu se uspoří pouze 25 %, důchod musí vzrůst o 100 mld Kč, aby došlo ke zvýšení
indukovaných úspor o požadovaných 25 mld Kč: k = dY/dE0P = RJ/RB = 1/mps.
na myšlence, že ekonomika může být v rovnováze jedině tehdy, když se indukované úspory (mps.Y) rovnají
zamýšleným autonomním výdajům (E0P). Když E0P vzrostou, pak o stejnou částku musí vzrůst také mps.Y, a to se
může stát jedině tehdy, když Y vzroste o 1/mps krát přírůstek E0P.
E0P1 = 75 mld Kč je původní hodnota autonomních výdajů. Zvýšení E0P o 25 mld Kč na E0P2 = 100 mld Kč
vyvolá posun přímky E0P nahoru o 25 mld Kč. Ta protne přímku fixních indukovaných úspor v bodě J. Protože zdodatečného důchodu se uspoří pouze 25 %, důchod musí vzrůst o 100 mld Kč, aby došlo ke zvýšení
indukovaných úspor o požadovaných 25 mld Kč: k = dY/dE0P = RJ/RB = 1/mps.
Multiplikátor autonomních výdajů (k)
je definován jako poměr změny důchodu (dY) ke změně zamýšlených
autonomních výdajů (dE0P), která ji způsobila:
k = dY/dE0P = 1/(1 - mpc) = 1/mps k = 1/0,25 = 4,0
Podstatu multiplikačního efektu si můžeme vysvětlit na příkladě v obr. 3.5. Dejme tomu, že ekonomika je
původně ve stavu rovnováhy v bodě B. Nyní dojde z libovolných důvodů k růstu některé složky autonomních
výdajů - např. investic - o 25 mld Kč. To posune křivku agregátních výdajů směrem vzhůru a vznikne nová
rovnováha v bodě J. Z obr. 3.5 vidíme, že růst autonomních výdajů (menší vertikální šipka) vedl k násobnému
růstu reálného důchodu (větší horizontální šipka). Jak je to možné?Odpověď na tuto otázku najdeme tehdy, když budeme v několika kolech sledovat, co vyvolalo prvotní
zvýšení autonomních výdajů:
(1) došlo ke zvýšení autonomních výdajů E0P, resp. autonomních investic o dI0 = 25 mld Kč,
(2) zvýšení investic I0 o 25 mld Kč se následně projeví zvýšením reálného důchodu dY1 = 25 mld Kč. Tento
přírůstek obdrží lidé podnikající a pracující v odvětví, které vyrábí investiční statky,
autonomních výdajů (dE0P), která ji způsobila:
k = dY/dE0P = 1/(1 - mpc) = 1/mps k = 1/0,25 = 4,0
Podstatu multiplikačního efektu si můžeme vysvětlit na příkladě v obr. 3.5. Dejme tomu, že ekonomika je
původně ve stavu rovnováhy v bodě B. Nyní dojde z libovolných důvodů k růstu některé složky autonomních
výdajů - např. investic - o 25 mld Kč. To posune křivku agregátních výdajů směrem vzhůru a vznikne nová
rovnováha v bodě J. Z obr. 3.5 vidíme, že růst autonomních výdajů (menší vertikální šipka) vedl k násobnému
růstu reálného důchodu (větší horizontální šipka). Jak je to možné?Odpověď na tuto otázku najdeme tehdy, když budeme v několika kolech sledovat, co vyvolalo prvotní
zvýšení autonomních výdajů:
(1) došlo ke zvýšení autonomních výdajů E0P, resp. autonomních investic o dI0 = 25 mld Kč,
(2) zvýšení investic I0 o 25 mld Kč se následně projeví zvýšením reálného důchodu dY1 = 25 mld Kč. Tento
přírůstek obdrží lidé podnikající a pracující v odvětví, které vyrábí investiční statky,
Multiplikační efekt
Z rovnice (13) vyplývá, že změna zamýšlených autonomních výdajů vyvolá změnu rovnovážného důchodu.
Pro ilustraci důsledků způsobených změnou E0P předpokládejme, že se obchodníci stanou více optimistickými a
zvýší své odhady zisku z nových investičních projektů. Zvýší své investiční výdaje o 25 mld Kč, zamýšlené
autonomní výdaje E0P vzrostou ze 75 mld Kč na 100 mld Kč. E0P1 udává původní úroveň E0P (75 mld Kč) a E0P2
udává novou úroveň E0P (100 mld Kč). Rovnovážná úroveň důchodu v nové i původní situaci může být
bezprostředně vypočítána z rovnice (13):
nová situace Y2 = E0P2/mps Y2 = 100/0,25 = 400
původní situace Y1 = E0P1/mps Y1 = 75/0,25 = 300
změna důchodu dY = dE0P/mps dY = 25/0,25 = 100
Změnu rovnovážného důchodu označenou dY získáme tak, že od prvního řádku odečteme řádek druhý.
Obecně můžeme přírůstek či pokles důchodu vyvolaný přírůstkem či poklesem autonomních výdajů vypočítat
podle vzorce:
dY = dE0P/(1 - mpc) = dE0P/mps = k . dE0P (14)
Z rovnice (14) vidíme, že změnu rovnovážného důchodu (dY) získáme, když změnu autonomních výdajů (dE0P)
násobíme zlomkem, kterému se říká násobitel neboli multiplikátor (k): k = 1/(1 - mpc) nebo k = 1/mps.
Pro ilustraci důsledků způsobených změnou E0P předpokládejme, že se obchodníci stanou více optimistickými a
zvýší své odhady zisku z nových investičních projektů. Zvýší své investiční výdaje o 25 mld Kč, zamýšlené
autonomní výdaje E0P vzrostou ze 75 mld Kč na 100 mld Kč. E0P1 udává původní úroveň E0P (75 mld Kč) a E0P2
udává novou úroveň E0P (100 mld Kč). Rovnovážná úroveň důchodu v nové i původní situaci může být
bezprostředně vypočítána z rovnice (13):
nová situace Y2 = E0P2/mps Y2 = 100/0,25 = 400
původní situace Y1 = E0P1/mps Y1 = 75/0,25 = 300
změna důchodu dY = dE0P/mps dY = 25/0,25 = 100
Změnu rovnovážného důchodu označenou dY získáme tak, že od prvního řádku odečteme řádek druhý.
Obecně můžeme přírůstek či pokles důchodu vyvolaný přírůstkem či poklesem autonomních výdajů vypočítat
podle vzorce:
dY = dE0P/(1 - mpc) = dE0P/mps = k . dE0P (14)
Z rovnice (14) vidíme, že změnu rovnovážného důchodu (dY) získáme, když změnu autonomních výdajů (dE0P)
násobíme zlomkem, kterému se říká násobitel neboli multiplikátor (k): k = 1/(1 - mpc) nebo k = 1/mps.
Ekonomika je v rovnováze právě v bodě B
Ekonomika je v rovnováze právě v bodě B, protože důchod (Y) se rovná zamýšleným výdajům (Ep). Když k
tomu dojde, bod B ve spodním grafu ukazuje, že indukovaný únik z výdajového toku do úspor (mps.Y) se právě
rovná zamýšleným autonomním výdajům (E0P), jež se znovu vracejí jako injekce do toku výdajů. Pokud
neodpovídá reálný důchod zamýšleným výdajům, dochází k přizpůsobovacímu procesu, který je charakterizován
nezamýšleným růstem nebo poklesem zásob. V obr. 3.4 vidíme, že je-li reálný důchod např. 400 mld. Kč a
zamýšlené autonomní výdaje jsou pouze 75 mld. Kč (a celkové zamýšlené výdaje jsou proto pouze 375 mld.
Kč), vznikají nezamýšlené výdaje do zásob ve výši 25 mld. Kč.
Závěr: Rovnovážná úroveň důchodu v jednoduchém keynesiánském modelu se vždy rovná zamýšleným
autonomním výdajům (E0P) děleným mezním sklonem k úsporám (mps = 1 - mpc):
Y = E0P/(1 - mpc) = E0P/mps = 75/0,25 = 300 (13)
Rovnice (13) je nejjednodušší verzí jednoduchého keynesiánského modelu určení důchodu.
tomu dojde, bod B ve spodním grafu ukazuje, že indukovaný únik z výdajového toku do úspor (mps.Y) se právě
rovná zamýšleným autonomním výdajům (E0P), jež se znovu vracejí jako injekce do toku výdajů. Pokud
neodpovídá reálný důchod zamýšleným výdajům, dochází k přizpůsobovacímu procesu, který je charakterizován
nezamýšleným růstem nebo poklesem zásob. V obr. 3.4 vidíme, že je-li reálný důchod např. 400 mld. Kč a
zamýšlené autonomní výdaje jsou pouze 75 mld. Kč (a celkové zamýšlené výdaje jsou proto pouze 375 mld.
Kč), vznikají nezamýšlené výdaje do zásob ve výši 25 mld. Kč.
Závěr: Rovnovážná úroveň důchodu v jednoduchém keynesiánském modelu se vždy rovná zamýšleným
autonomním výdajům (E0P) děleným mezním sklonem k úsporám (mps = 1 - mpc):
Y = E0P/(1 - mpc) = E0P/mps = 75/0,25 = 300 (13)
Rovnice (13) je nejjednodušší verzí jednoduchého keynesiánského modelu určení důchodu.
Chceme-li tedy určit rovnovážný důchod graficky
musíme nejdříve vést z vertikální osy horizontální přímku
ve výši odpovídající zamýšleným autonomním výdajům (E0P). Pak zakreslíme přímku se sklonem rovnajícím se
meznímu sklonu k úsporám. Bod, kde horizontální přímka E0P protíná rostoucí přímku mps.Y, označuje
rovnovážnou úroveň důchodu. V žádném jiném bodě se mps.Y nerovná E0P, neboť zde existuje rozdíl mezi Ep a
Y, který způsobuje nezamýšlený růst nebo pokles zásob.
Intuitivní grafické odvození rovnovážné podmínky nyní můžeme vyjádřit matematicky. Vyjdeme-li z definice
rovnováhy v rovnici (10) a odečteme indukovanou spotřebu (mpc.Y) od obou stran této rovnice, dostaneme:
Y - mpc.Y = EP - mpc.Y (11)
Pravá strana rovnice představuje vlastně zamýšlené autonomní výdaje (E0P) a protože platí, že mps = 1 - mpc,
můžeme získat dva tvary následující rovnice:
(1-mpc) . Y = E0P nebo mps . Y = E0P
ve výši odpovídající zamýšleným autonomním výdajům (E0P). Pak zakreslíme přímku se sklonem rovnajícím se
meznímu sklonu k úsporám. Bod, kde horizontální přímka E0P protíná rostoucí přímku mps.Y, označuje
rovnovážnou úroveň důchodu. V žádném jiném bodě se mps.Y nerovná E0P, neboť zde existuje rozdíl mezi Ep a
Y, který způsobuje nezamýšlený růst nebo pokles zásob.
Intuitivní grafické odvození rovnovážné podmínky nyní můžeme vyjádřit matematicky. Vyjdeme-li z definice
rovnováhy v rovnici (10) a odečteme indukovanou spotřebu (mpc.Y) od obou stran této rovnice, dostaneme:
Y - mpc.Y = EP - mpc.Y (11)
Pravá strana rovnice představuje vlastně zamýšlené autonomní výdaje (E0P) a protože platí, že mps = 1 - mpc,
můžeme získat dva tvary následující rovnice:
(1-mpc) . Y = E0P nebo mps . Y = E0P
Ekonomika
Ekonomika je však v rovnováze pouze tehdy, když se nezamýšlené hromadění nebo rozpouštění zásob rovná
nule (IU = 0). Abychom popsali rovnováhu ekonomiky, můžeme přepsat rovnici (9):
Y = EP (10)
Vzdálenost JH znázorňuje přebytek důchodu nad zamýšlenými výdaji - tzn. pozitivní hodnotu IU. Výroba a
důchod se budou snižovat, dokud tento přebytek nezmizí a nechtěné zásoby se nevrátí na nulovou úroveň (IU =
0). K tomu dojde jen tehdy, když se ekonomika vrátí zpět do bodu B. Pouze v bodě B vyrábí firmy přesně
takové množství produkce, které je požadováno. Přizpůsobením reálného důchodu a přesunem ekonomiky do
bodu B byla obnovena makroekonomická rovnováha.
nule (IU = 0). Abychom popsali rovnováhu ekonomiky, můžeme přepsat rovnici (9):
Y = EP (10)
Vzdálenost JH znázorňuje přebytek důchodu nad zamýšlenými výdaji - tzn. pozitivní hodnotu IU. Výroba a
důchod se budou snižovat, dokud tento přebytek nezmizí a nechtěné zásoby se nevrátí na nulovou úroveň (IU =
0). K tomu dojde jen tehdy, když se ekonomika vrátí zpět do bodu B. Pouze v bodě B vyrábí firmy přesně
takové množství produkce, které je požadováno. Přizpůsobením reálného důchodu a přesunem ekonomiky do
bodu B byla obnovena makroekonomická rovnováha.
Odvození podmínky rovnovážného důchodu
V předcházejícím odstavci jsme dospěli k tomu, že rovnovážný reálný důchod je určen celkovými
zamýšlenými výdaji. Spodní graf na obr. 3.4 znázorňuje určení rovnovážného reálného důchodu mírně odlišným
způsobem. A to tak, že se odečítá indukovaná spotřeba (CI) jak od důchodu (Y), tak od celkových zamýšlených
výdajů (EP). Tím získáme celkové zamýšlené autonomní výdaje (E0P).
Celkové zamýšlené autonomní výdaje (E0P), které zahrnují 25 mld Kč autonomní spotřeby (C0) plus 50 mld
Kč zamýšlených autonomních investic (Ip), zachycuje horizontální přímka označená E0P = 75 v dolní části obr.
3.4. Tuto přímku protíná rostoucí přímka indukovaných úspor označená S = 0,25 Y. Rovnováha ekonomiky nastává v průsečíku těchto dvou přímek. To je tehdy, když se indukované úspory (0,25.Y) rovnají zamýšleným
autonomním výdajům (75). Přímka indukovaných úspor ve spodním grafu obr. 3.4 protne přímku zamýšlených
autonomních výdajů v bodě B, který odpovídá 300 mld Kč důchodu.
zamýšlenými výdaji. Spodní graf na obr. 3.4 znázorňuje určení rovnovážného reálného důchodu mírně odlišným
způsobem. A to tak, že se odečítá indukovaná spotřeba (CI) jak od důchodu (Y), tak od celkových zamýšlených
výdajů (EP). Tím získáme celkové zamýšlené autonomní výdaje (E0P).
Celkové zamýšlené autonomní výdaje (E0P), které zahrnují 25 mld Kč autonomní spotřeby (C0) plus 50 mld
Kč zamýšlených autonomních investic (Ip), zachycuje horizontální přímka označená E0P = 75 v dolní části obr.
3.4. Tuto přímku protíná rostoucí přímka indukovaných úspor označená S = 0,25 Y. Rovnováha ekonomiky nastává v průsečíku těchto dvou přímek. To je tehdy, když se indukované úspory (0,25.Y) rovnají zamýšleným
autonomním výdajům (75). Přímka indukovaných úspor ve spodním grafu obr. 3.4 protne přímku zamýšlených
autonomních výdajů v bodě B, který odpovídá 300 mld Kč důchodu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)