4. Intergovernmentalismus a realismus

federalismus × národní exekutiva


 centrální autorita = servis integrace
 liberální intergovernmentalismus  žádná ústřední instituce
 centrální autorita není volena a nemá politickou zodpovědnost


 realismus = izolace politických scén národních zemí
 vzdálenost potenciálním voličům


 historický kontext a multilaterální konsenzus (Komise × Rada)

5. Teorie interdependence

mezinárodní integrace = přirozený a nezvratný proces


 empirie: za uplynulých 30 let se zintenzívnily hospodářské a politické vztahy i mezi zeměmi mimo integrační uskupení


 interdependence = vnitřním činitelem dynamiky integrace

 integrace je tím silnější a efektivnější, čím podobnější (geograficky, kulturně, ekonomicky) země jsou
 u těchto zemí je integrace přirozená
 v daném čase existují mantinely integrace (realismus)


 dvě tendence: k integraci a k zastavení integrace (EU)

2. Funkcioalismus

funkcionalismus × federalismus

polovina 60. let

 nedoporučuje vytvářet závazné ústavy a delimitace institucí
 prolomení tradiční vazby mezi určitým územím a jeho exekutivou
 vazba mezi určitou exekutivou a určitým exekutivním výkonem


 nejefektivnější vazby vzniknou negociací subjektů trhu a nikoli podpisem dohody na nejvyšší úrovni

 integrace je spontánní jako interakce mezi subjekty svobodného trhu

 negativní integrační proces

 stát jako takový není ideálním uspořádáním společenských a hospodářských vztahů


(MMF)

3. Neo-funkcionalismus

funkcionalismus + realita

70. léta

 časová specifika
 regionální zvláštnosti
 vztahy mezi jednotlivými zeměmi mají vznikat přirozeně na základě svobodné volby subjektů trhu
 efektivně fungující vazby jsou zastřešeny politickými institucemi
 integrační proces = ekonomická a nepolitická záležitost
 politické instituce s vymezenou pravomocí a zodpovědností

 funkční federalismus

 dvě fáze integrace:
negativní  vazby se tvoří
pozitivní  efektivní vazby jsou upevněny a rozvíjeny


„efektem přelévání“ (ESUO  EHS)

výkonná moc

 výkonná moc ve federaci rozdělena
 moc centrální vlády vymezena a omezena
 vymezení moci a nastavení limitů centrální vládě pod kontrolou volených zástupců občanů unie
 podpora existencí federálního soudního dvora

 na stejné úrovni se dělí moc výkonná, zákonodárná a soudní


postup integrace:

 na počátku vytvořit federální ústavu
 vytvořit politické instituce bez ohledu na instituce ekonomické
 od politického systému odvodit hospodářské uspořádání vztahů

 federace je racionální - řeší věci na různých (efektivních) úrovních
 federace je přehledná a demokratická
 federace je účinná (empirie)

Politické teorie integrace

ekonomické efekty integrace  reálné ekonomické dopady v různých integračních formách

 negativní integrace


teorie popisující politickou nadstavbu integrace  možné přístupy pozitivní integrace


1. Federalismus

 nejstarší teorie
 nejstarší praktická forma

antické městské státy
Švýcarská konfederace (14. stol.)
Holandská federace (1579)


 ideál politické i hospodářské spravedlnosti, kooperace a suverenity

 způsob, jak rozdělit exekutivní moc vlády tak, aby hospodářsko-politické cíle a opatření ústřední i regionálních vlád byly koordinovány a přitom si zachovaly určitou nezávislost

 princip EAGGF:

• podpora zemědělských prvovýrobců
• ochrana spotřebitelů
• podpora zpracovatelů
• zvýšení životní úrovně zemědělců



Agroměnový systém – „zelené kursy“



MacSharryho reforma (1992)

 relativně rychlejší růst nákladů proti produkci
 závazky Uruguayského kola GATT


cíle  zlevnění + částečná liberalizace

princip  snížení intervenčních cen (  nákupů,  přirážek)

stabilizace příjmů ( platby na základě výměry, chovu)

podpora omezování výroby ( úhorování,  stavů, penzionování)

Common Agricultural and Rural Policy for Europe

(Společná zemědělská a venkovská politika pro Evropu)

 důsledky rozšíření (Agenda 2000)

 nákladnost

 WTO

 nezemědělský rozvoj venkova


cíle  efektivnost – ekologie – trvale udržitelný rozvoj – integrace


princip  stabilizace trhu na úrovni PW

podpora ekologické krajiny (adresné platby)

podpora nezemědělské aktivity (adresné platby)

přechodné podpory


 decentralizace + rozšíření sféry CAP ( strukturální politika)

CAP do roku 1992

cíle  soběstačnost – protekcionismus – důchody zemědělců

princip  regulace trhu a výroby
(mléko, hovězí, skopové, obilí)

protekcionismus
(vepřové, vejce, drůbež)

důsledky  růst objemu přebytků ( výkup za zaručené ceny)

cenové nůžky PW  PEU ( neefektivnost)

protesty partnerů ( Uruguayské kolo GATT)

European Agricultural Guarantee and Guidance Fund – EAGGF

(Evropský zemědělský záruční a usměrňovací fond)
(Evropský orientační a záruční fond pro zemědělství)

 příjmy:
• variabilní přirážky
• cukerná daň
• platby zemědělců za spoluodpovědnost

 výdaje:
• záruční sekce (95%)
o exportní restituce
o intervenční nákupy
o přímé subvence
o skladování přebytků

• usměrňovací sekce (5%)
 strukturální fond

Principy CAP

• jednotný trh
• protekcionismus
• solidarita

 komoditní trhy  specifická regulace

CAP1

Nástroje komoditní politiky


 tržní intervence  vyrovnávání nepružnosti D

• výkup  přebytečná S
• prodej  neuspokojená D


 regulace

• cenová dotace  mrtvá váha

• prahová cena + variabilní přirážka  snížení spotřeby  příjem SR

• dovozní kvóta  snížení spotřeby

• dovozní kvóta + výrobní kvóta + cenová dotace  snížení spotřeby + mrtvá váha

• přímá subvence  náklady SR

1960:

1960: „Fouchetův plán“  European Political Co-operation (EPC)

1985: „Jednotný evropský akt“  příprava na SZBP

1992: „Maastrichtská smlouva“
 dohoda o SZBP
 nastavení vztahu WEU  SZBP
 problém: financování, vztah k NATO, funkce Komise???

1997: „Amsterodamská smlouva“
 posílení funkce Rady, Vysoký představitel, konstruktivní abstence
 zvláštní představitel
 společná strategie

1999: Helsinský summit
 spojení funkcí šéfa WEU a SZBP

2001 „nové pojetí bezpečnosti“

SPOLEČNÁ ZEMĚDĚLSKÁ POLITIKA

= Common Agricultural Policy CAP


 Římská smlouva

Důvody CAP:
• strategicko-politické (  ekonomická efektivnost)
• rovnoměrné osídlení venkova
• ochrana sedláků před odběratelskými kartely
• stabilizace spotřebitelských cen
• kombinace zemědělských a nezemědělských aktivit ( venkov)
• srovnání životní úrovně města a venkova



Cíle CAP

• zvýšení produktivity  technický rozvoj
• podpora příjmů zemědělců
• stabilizace trhů
• pravidelné, rovnoměrné zásobování
• přiměřené spotřebitelské ceny

spotřebitel  výrobce



Principy CAP

Nástroje:

• multilaterální systém konzultací, sdílení informací a postojů

• společný postoj (stanoviska Rady závazná pro členy)

• společná akce (opatření na základě společného postoje)
 „petersberské mise“

• společná strategie = soubor cílů, prostředků, termínů





SZBP1

Vývoj:

1952: návrh Evropského obranného společenství
návrh Evropské armády

1955:  Západoevropská unie (WEU)

SPOLEČNÁ ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKA

 II. pilíř EU


Cíle:

• „obrana“ a diseminace společných hodnot

• podpora míru a mezinárodní bezpečnosti (OSN)

• ochrana společných zájmů

• posílení vnitřní i vnější bezpečnosti



Princip:

 koordinátor: Rada + Vysoký představitel (+ Komise)

„konstruktivní abstence“ = neblokující nesouhlas ( x veto)

 financování:
• administrativní – z evropského rozpočtu
• operativní – z rozpočtu evropského nebo národních

 kontrola: Evropský parlament

Vztah ke GATT / WTO

všeobecná liberalizace x PTA (preferované obchodní zóny)


 povinnost zachovat míru protekcionismu a stanovit postup
liberalizace

 povinný princip nediskriminace (MFN)

 zvláštní vztahy v „citlivých položkách“, CAP

 snižování CET (1995 – 2000), odstranění u ICT (1997)

 GATS (General Agreement on Trade in Services) – liberalizace
telekomunikačních služeb (1998 – 2001)


„Citlivé položky“

1. velmi citlivé: zemědělské produkty, textil, oděvy, železné slitiny
2. citlivé: zemědělské, chemické, plastové, gumové a kožené
produkty, obuv, dřevo, papír, měděné součástky, auta
3. méně citlivé
4. necitlivé

Obchodní preference

rozvojové x rozvinuté země  míra reciprocity


EU

EEA (EHP)

ACP (Africa+Caribean+Pacific  Dohody z Lomé)  STABEX, SYSMIN

asociované země + celní unie (Turecko) + FTA (Mexiko, Středomoří)

dohody o obchodu a spolupráci (USA, Japonsko)

GSP (Všeobecný preferenční systém)

MFN (základní princip WTO  všechny země)

Nástroje

• smlouvy o obchodě a hospodářské spolupráci
• celní tarify
• celní preference a doložky nejvyšších výhod (MFN)
• dovozní kvóty


Voluntary Export Restraints (VER)  bilaterální dohody o kvótách
• „citlivé položky“
• postupná eliminace (2002)


Antidumpingová a odvetná cla  arbitrární rozhodnutí
• přetrvává

SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA

= Common Commercial Policy (CCP)

mezinárodně- právní suverenita  národní ekonomiky
 obchodní oblast  ES



Princip


Římská smlouva: celní unie + CCP

• Common External Tariff (CET) / Common Customs Tariff (CCT)
 prostý průměr národních celních tarifů


Maastrichtská (Amsterodamská) smlouva

• jednotné celní tarify
• jednotné obchodní dohody
• sjednocený postup liberalizace (WTO)
• společná exportní politika
• sjednocení ochranných opatření

Zelená kniha

 efektivnost druhů dopravy  externality, přesun nákladů
 
 interní náklady  externí náklady


Náklady v dopravě
Interní náklady Externí náklady
Náklady na přepravu vozidlo
pohonné hmoty
jízdné, tarif náklady nesený třetími osobami
Náklady na infrastrukturu daně z vozidla
daně z pohonných hmot
mýto nekryté náklady
Náklady z nehod pojištění
vlastní náklad nekryté náklady
oběti třetích osob
Enviromentální náklady vlastní újma nekryté náklady
oběti třetích osob
Náklady z přetížení dopravy ztráta vlastního času ztráta času třetích osob

Zelená kniha

• relace spotřebních daní PHM podle jejich ekologické kvality

• relace spotřebních daní PHM podle ekologické kvality vozidla

• relace daní z vozidel podle jejich ekologické kvality

• kilometrická daň podle ekologické kvality vozidla

• relace přistávacích poplatků podle ekologické kvality letadla

• relace mýtného podle ekologické kvality vozidla

• relace daní z vozidel podle jejich hlukové charakteristiky

 harmonizace daní

SPOLEČNÁ DOPRAVNÍ POLITIKA

dopravní politika  intervenční systém  autonomní trh

• kontrola monopolů
• kontrola “divoké” konkurence
• negativní externality
• koordinace tvorby infrastruktury
• podpora regionální a strukturální politky
• cenová kontrola


Římská smlouva

 usměrnění a regulace mimo PHS

 státní monopol na železnici  “divoká” konkurence na silnici

 první oblast volného trhu

 negativní integrace

Maasstrichtská smlouva

 transevropské sítě (TEN)

 ochrana spotřebitele

 ochrana životního prostředí

 hospodářská soudržnost

 pozitivní integrace


“The Common Transport Policy Action Programme 1995-2000”

cíle:
 ekologické aspekty – udržitelný rozvoj
 bezpečnost
 kvalita
 efektivnost

Oblasti PHS

 dohody (kartely) horizontální x vertikální

 zneužití dominantního postavení

 fúze

 státní podpory

 dumping


Definice relevantního trhu

• výrobkové a regionální hledisko
• chování soutěžitelů na základě konkurenčního postavení



PHS 1
Dominantní postavení

• možnost chovat nezávisle na ostatních soutěžitelích na relevantním trhu, na svých zákaznících a spotřebitelích

Fúze

• fúze vytvářející subjekt s dominantním postavením ohrožujícím konkurenci mohou být prohlášeny za nežádoucí pro jednotný trh



Státní podpora

• zákaz přímé i nepřímé veřejné podpory veřejným i soukromým firmám
• národní x EU podpora

POLITIKA HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE

Římská smlouva
 podpora jednotného trhu  eliminace monopolního chování



 vrcholný subjekt = Komise, Evropský soudní dvůr
 HP cíle Unie

evropské soutěžní právo x národní vakuum
 postupný přechod na systém



 pravomoci Komise  národní vlády
 regionální princip


 flexibilita rozhodování


 důraz na užitek spotřebitele

 Governing Council – Řídící rada

o Executive Board + guvernéři CEB zemí EMU (á 1 hlas)
+ prezident Rady EU + komisař (bez hlasu)
o měnová politika  hlasování prostou většinou
o výkon akcionářských práv  vážené hlasy
o systémotvorná rozhodnutí
o formulace měnové politiky

 General Council – Generální rada
o prezident ECB + viceprezident ECB + guvernéři CEB zemí EU
o obecné principy měnové politiky
o kursová politika



Cíl společné měnové politiky

• cenová stabilita (HICP)
• aniž by byl dotčen tento cíl – podpora HP v EU k dosažení cílů Amsterodamské smlouvy

• harmonizace fiskálních politik členských zemí
The Stability and Growth Pact  deficit  3% HDP  sankce

Nástroje společné měnové politiky

• operace na volném trhu
• stálé facility
• povinné minimální rezervy

3. etapa (1998)

• členství v EMU (D, F, B, NL, L, I, SF, A, E, P, IRL)
• neodvolatelné zafixování kursů
• European Central Bank (ECB)


Bilaterální neodvolatelné ústřední kursy národních měn

DEM BEF ESP FRF IEP ITL NLG ATS PTE
BEF 2062,55
ESP 8507,22 412,462
FRF 335,386 16,2608 3,94237
IEP 40,2676 1,95232 0,473335 12,0063
ITL 99000,2 4799,90 1163,72 29518,3 2458,56
NLG 112,674 5,46285 1,32445 33,5953 2,79812 1,13812
ATS 703,552 34,1108 8,27006 209,774 17,4719 7,10657 624,415
PTE 10250,5 496,984 120,492 3056,34 254,560 103,541 9097,53 1456,97
FIM 304,001 14,7391 3,57345 90,6420 7,54951 3,07071 269,806 43,2094 2,96571

4. etapa (1999) – III. fáze

• zavedení společné měny
• společná měnová politika


5. etapa (2002)

• zrušení národních měn – euro v oběhu

EMU3


European System of Central Banks – Evropský systém centrálních bank ESCB

• vrcholný orgán měnové politiky  centrální banky zemí EU
 Evropská centrální banka

European central bank – Evropská centrální banky ECB

 Executive Board – Výkonný výbor
o prezident ECB + 4 členové
o výkon měnové politiky
o instrukce národním CEB
o obchodní aktivity ECB

II. fáze (1993 – ratifikace Maastrichtské smlouvy)

• konvergenční kritéria
• závazek společné měny
 krize ERM
 výjimka pro UK a Dánsko

cenová stabilita - míra inflace v dané zemi nesmí přesáhnout průměr tří
zemí s nejnižší mírou inflace o více než 1,5 p.b.
úrokové sazby nesmí přesáhnout průměr tří ČZ s nejnižší mírou inflace
během posledních 12-ti měsíců o více než 2 p.b.
deficit státního rozpočtu nesmí přesáhnout 3% HDP
veřejný dluh nesmí překročit 60% HDP
stabilita směnného kursu - pohyby směnného kursu národní měny nesmí
překročit fluktuační pásmo ERM po dobu dvou let a měna nesmí po
toto období devalvovat.
EMU2
2. etapa (1994)

• liberalizace pohybů kapitálu i mimo EU
• plnění konvergenčních kritérií
• European Monetary Institute (EMI)
• revize nezávislosti národních CEB

Důsledky pro veřejné finance

• tlak na revizi a koordinaci fiskální politiky +  nadměrné deficity
•  intenzity konkurence   efektivnost vládních výdajů + racionalizace daňové soustavy


EMU1
Důsledky zrušení fluktuace směnných kursů

• ztráta kursové politiky jako aktivní složky HP
• rozdílné reálné „národní“ úrokové míry (SPP)  věrohodnost HP národní vlády
• redukce souběhu specifických šoků  strukturální změny (průmyslu nebo mzdových dohod)
• v případě ekonomických šoků je možno odstranit finanční omezení plynoucí z oddělenosti zemí

Důsledky pro mezinárodní systém

• euro  hlavní světová (rezervní) měna   transakčních nákladů mezinárodním obchodě
•  držby devizových rezerv unie
• seignorage  úrokové výnosy unie
• snazší mezinárodní koordinace +  váha EU  světový tripolární měnový systém (USD – JPY – euro), G-7(8)  de facto G-4(5).




realizace EMU  jednotná měna

1. etapa
I. fáze (1990)

• liberalizace pohybů kapitálu v EU
• koordinace HP
• posílení ERM

důsledky EMU

 Komise EU: „Jeden trh, jedna měna“ (1990):

Důsledky pro efektivnost a růst

• eliminace kolísání měnových kursů   riziková přirážka zvyšující náklady na investiční úvěry i minimální požadovanou výnosnost kapitálu
• eliminace transakčních nákladů konverze národních měn
• vliv na harmonizaci (společnou politiku) v oblasti daňové, hospodářské soutěže, energetiky a v oblasti výzkumu a vývoje
•  rizikovosti investic + dokonalá mobilita kapitálu  dlouhodobý ekonomický růstu


Důsledky pro cenovou stabilitu

• nezávislost ECB  garance neinflačního vývoje
• společná inflace  minimalizace NH nákladů na  míry inflace

ERM 2

• ECU  euro
• kursová stabilita
• pomoc k dosažení konvergenčních kritérií
• dobrovolná účast
• individuální pásmo fluktuace, max.  15%
• vymezení středního kursu dohodou
• systém krátkodobé vzájemné pomoci (intervence)

MĚNOVÁ POLITIKA II.

Economic and Monetary Union – EMU
Hospodářská a měnová unie – HMU


„Delorsova zpráva“  založení hospodářské a měnové unie

• úplná a neodvolatelná konvertibilita národních měn
• úplná liberalizace kapitálových transakcí
• úplná integrace finančních trhů
• úplné a neodvolatelné zafixování směnných kursů národních měn


varianty  zachování národních měn + společná měnová politika

 zavedení jediné společné měny

nástroje:

 obligatorní intervence
- na udržení vzájemných kursů národní měn
- na udržení kursu k ECU
 opatření vnitřní měnové politiky
 změna středních kursů
 opatření hospodářské politiky

členství v ERM:
 Řecko, Švédsko nikdy
 Španělsko od 1990
 V. Británie 1990 – 1993
 Portugalsko od 1992
 Itálie do 1993 EMS4
úvěrový mechanismus

 zajištění funkčnosti ERM

• Mechanismus velmi krátkodobých úvěrů
 swapy centrálních bank
 kursové intervence
 45 (90) dní, úrok  diskontní sazba

• Mechanismus krátkodobé finanční podpory

 dlužnická a věřitelská kvóta
 financování deficitů sald PB
 90 + 90 dní, tržní úrok


• Mechanismus střednědobé finanční pomoci
 individuální stanovení podmínek čerpání (Rada ministrů)
 poruchy vnější rovnováhy
 2-5 let, úrok tržní (smluvní)



efektivnost EMS

 sblížení míry inflace
 sblížení úrokových sazeb
 koordinace hospodářské politiky

 fluktuační pásmo

1979 – 1993   2,25%
 V. Británie, Španělsko, Portugalsko  6,00%

1993 – 1997   15,00%
 Německo-Nizozemsko  2,25%


EMS3
 ukazatel divergence
= intervenční úroveň kursu

d = ECU / maxECU

kritické d  0,75

ECU = skutečná procentní odchylka denního kursu ECU od středního kursu ECU
maxECU = maximální procentní odchylka denního kursu ECU od středního kursu ECU.

Skutečná odchylka:

denní kurs ECU - střední kurs ECU / střední kurs ECU . 100

Maximální odchylka:

maxECUi = j rij . vj

rij = rozpětí oscilačního pásma mezi měnami i a j
vj = váha měny j v koši ECU

Maximální odchylky měn k ECU
měna 1990 (%) 1993 (%)
DEM 1,563075 8,925
FRF 1,812825 11,955
ITL 2,026800 -
NLG 2,035350 9,420
BEF/LUF 2,066850 13,725
DKK 2,193075 14,595
IRL 2,224800 14,835
ESP 5,689200 14,280
GBP 5,276400 -
PTE - 14,880

Střední kursy ERM a intervenční body (1990)

ESP

334,619
315,143
296,802 1890,40
1704,05
1604,90 2057,80
1938,06
1825,30 6901,70
6500,00
6121,70 184,892
174,131
163,997 92,2400
86,8726
81,8200 6125,30
5768,83
5433,10 203,600
191,750
180,590

Střední kursy ERM a intervenční body (1990)

GBP

1,74510
1,64352
1,54790 9,43610
8,88687
8,36970 10,7320
10,1073
9,5190 35,9970
33,8984
31,9280 0,964240
0,908116
0,855260 0,481050
0,453053
0,426690 31,9450
30,0853
28,3940 0,553740
0,521514
0,491160
Pramen: EMI

Střední kursy ERM a intervenční body (1990)

ITL

3710,20
3627,64
3546,90 20062,0
19615,4
19179,0 22817,0
22309,1
21813,0 76540,0
74821,7
73257,0 2050,03
2004,43
1959,84 67912,0
66405,3
64928,0 1222,30
1151,11
1084,10 2343,62
2207,25
2078,79

Střední kursy ERM a intervenční body (1990)

NLG

5,58700
5,46286
5,34150 30,2100
29,5389
28,8825 34,3600
33,5953
32,8475 115,2350
112,6730
110,1675 3,08700
3,01848
2,95100 1,63020
1,54000
1,47250 1,84050
1,73345
1,63250 3,52950
3,32389
3,13050

Střední kursy ERM a intervenční body (1990)

DEM

4,95900
4,84837
4,7400 26,8100
26,2162
25,6300 30,4950
29,8164
29,1500 2,74000
2,67894
2,61900 1,36700
1,33651
1,30650 90,7700
88,7526
86,7800 1,63300
1,53847
1,44900 3,13200
2,95000
2,77800

Střední kursy ERM a intervenční body (1990)

IEP

1,85100
1,80981
1,76950 10,00870
9,78604
9,56830 11,3830
11,1299
10,8825 38,1825
37,3281
36,4964 0,510246
0,498895
0,487799 33,8868
33,1293
32,3939 0,609772
0,574281
0,540858 1,16920
1,10118
1,03710

Střední kursy ERM a intervenční body (1990)

DKK

18,9143
18,4938
18,0831 116,320
113,732
111,200 390,160
381,443
373,000 10,4511
10,2186
9,9913 5,21400
5,09803
4,98500 346,240
338,537
331,020 6,23100
5,86837
5,52600 11,9479
11,2526
10,5976

Střední kursy ERM a intervenční body (1990)

FRF

16,6310
16,2608
15,8990 89,9250
87,9257
85,9700 343,050
335,386
327,920 9,18900
8,98480
8,78500 4,58450
4,48247
4,38300 304,440
297,661
291,040 5,47850
5,15981
4,85950 10,5055
9,89389
9,31800

složení ECU (1993):

složení ECU (1993):

EMS2
ERM

princip:
 paritní mřížka

Střední kursy ERM a intervenční body (1990)

BEF 100 DKK 100 FRF 100 DEM 100 IEP 1 ITL 1000 NLG 100 ESP 100 GBP 1
BEF/LUF 553,000
540,723
528,700 628,970
614,977
601,295 2109,50
2062,65
2016,55 56,5115
55,2545
54,0250 28,1930
27,5661
26,9530 1872,15
1830,54
1789,85 33,6930
31,7316
29,8850 64,6050
60,8451
57,3035

Evropský měnový systém

poslání:
 kursová stabilita členských zemí
 odpoutání od USD

1979
European Monetary System – EMS

 všechny členské země ES i nově vstupující

princip:
 European Currency Unit – ECU
 Exchange Rate Mechanism – ERM
 úvěrový mechanismus

ECU

poslání:
 zúčtovací jednotka
 centrální parita ERM
 rezervní aktivum zemí ES

emise:
 Evropský fond měnové spolupráce
 20% devizových rezerv centrálních bank ES

1971

 krize B-W
 Smithovská dohoda  2,25% vzhledem k USD

 kursová dohoda ES  2,25% navzájem  „had v tunelu“


1972
 vystupuje Velká Británie, Irsko


1973
 vystupuje Itálie
 zrušení USD parity  společný floating - „had mimo tunel“


1976
 vystupuje Francie  dominance DEM – „červ“

MĚNOVÁ POLITIKA I.

Římská smlouva:

• čl. 103 – konjunkturální politika předmět společného zájmu
• čl. 104 – základní cíle: rovnováha PB, zaměstnanost, cenová stabilita
• čl. 105 – závazek koordinace měnové politiky
• čl. 107 – řízení kursové politiky ve společném zájmu
• čl. 108 – vzájemná pomoc při nerovnováze PB

 Bretton-Wood  stabilní měnové kursy



„Wernerova zpráva“ 1970

 Hospodářská a měnová unie (plán do r. 1980)
• úplná a nezrušitelná směnitelnost nár. měn
• eliminace kursových oscilací
• trvalá fixace parit
• společná měna a měnové instituce

 zúžení pásma oscilace  B-W
 úplná liberalizace kapitálových toků

“Mechanismus Fontainebleau“

Příspěvky do rozpočtu EU a jeho čerpání
stát  do rozpočtu z rozpočtu  saldo +/-
Belgie 2,39 2,46 +0,062
Dánsko 1,21 1,58 +0,38
Německo 19,08 7,25 -11,83
Řecko 1,01 5,15 +4,15
Španělsko 5,17 8,26 +3,09
Francie 11,55 10,53 -1,02
Irsko 0,57 2,94 +2,37
Itálie 10,27 8,74 -1,53
Lucembursko 0,17 0,36 +0,19
Nizozemí 4,03 2,70 -1,33
Portugalsko 0,91 3,42 +2,51
Velká Británie 7,63 4,50 -3,13
1993, mld. ECU

Úprava příspěvků

U.K. SRN ostatní celkem
1. národní báze DPH (mld. ECU) 600 900 1500 3000
2. podíl na bázi DPH (%) 20 30 50 100
3. příspěvek z DPH při 1% (mil. ECU) 6000 9000 15 000 30 000
4. rozpočtové výdaje z DPH (mil. ECU) 5100 9000 15 900 30 000
5. sleva pro U.K. (2/3 z 3. - 4.) 600
6. upravený příspěvek U.K. 5400
7. podíl 5. podle 2. 225 375 600
8. po „německé“ úpravě 150 450 600
9. finální příspěvek z DPH 5400 9150 15 450 30 000
10. podíl 9. z báze DPH (%) 90 102 103 100


země před úpravou Fontainebleau
Rakousko 2 220,7 2 348,8
Belgie 2 960,6 3 106,9
Německo 23 622,7 24 420,8
Dánsko 1 471,3 1 564,4
Španělsko 4 884,7 5 188,3
Francie 13 394,3 14 338,3
Velká Británie 12 320,0 8 616,1
Řecko 1 131,3 1 196,5
Itálie 9 230,9 9 868,8
Irsko 736,0 767,6
Lucembursko 172,8 183,1
Nizozemí 4 505,0 4 729,0
Portugalsko 1 153,4 1 212,1
Švédsko 2 170,5 2 340,4
Finsko 1 170,4 1 239,1
1996, mil. ECU

výdaje

1999 – mld. ECU 1999 - % 1989 - %
Zemědělství 43,3 44,3 59,5
Strukturální operace 36,1 36,9 25,0
Vnitřní politika 6,1 6,2 7,9
Zahraniční akce 6,6 6,8 2,6
Administrativa 4,5 4,6 5,0
rezerva 1,2 1,2 -
celkem 97,8 100,00 100,00

Příjmy:

negociace  vlastní zdroje


výhradní zdroje  závazné příspěvky vlád
- zemědělské poplatky - DPH
- clo - „čtvrtý zdroj“
- daň z cukru



1998 – mld. ECU 1998 - % 1989 - %
Zemědělské poplatky a daň z cukru 1,7 2,0 5,8
Clo 11,2 13,3 25,0
DPH 34,1 40,4 57,3
„Čtvrtý zdroj“ 37,1 43,9 6,3
ostatní 0,6 0,7 5,6
celkem 84,7 100,00 100,00

Mechanismus sestavování:

návrh  Komise EU

rozhodování  ECOFIN - příjmy a jejich zdroje, výdaje

 EP - výdaje

schvalování  EP



ROZ1

Výdaje:

operační  administrativní

výdajové závazky  výdaje (platby)

mandatorní  nezávazné

Nástroje:

• tržní regulace
• strategické rezervy – zásoby
• konzultace cenového vývoje (Komise)
• odbourávání národních monopolů
• stimulace produkce energie v EU (jaderná, alternativní)
• podpora úspor energie
• restrukturalizace (těžba uhlí, zpracování ropy)

EVROPSKÝ ROZPOČET

zabezpečuje:

• distribuce celních příjmů

• podpora zemědělství

• zabezpečení administrativy

• zdroje sociálních fondů


Fiskální zásady:

• financování pouze společných funkcí Unie

• zákaz deficitního financování

• maximum 1,27% HDP Unie

• pevná struktura užití

• rozpočtový rámec (několik let)

zásady harmonizace:

• zrušení zvýšené “luxusní” sazby
• minimální sazba 15%
• minimální zvýhodněná sazba 5%
• výjimečně nulová sazba



Spotřební daně


fiskální + zdravotní efekt

sjednocení sazby  minimální sazby

 vztažené k fyzickým jednotkám
 princip “země určení”

ENERGETICKÁ POLITIKA

 různé intervenční systémy  společný trh


Principy:

• rovný přístup k energetickým zdrojům
• integrovaný trh energie
• sdílená závislost na strategických surovinách
• minimalizace negativních šoků
• účinná hospodářská soutěž
• ochrana životního prostředí



Problémy:

 nabídkové šoky (závislost na IM)

 nestabilní ceny (kurs USD)

 saldo v platební bilanci

Nepřímé daně

DPH  součást ceny  konkurence


DO  DPH (1967)  neutrální ke koncentraci
 neutrální k zahraničnímu obchodu


harmonizace DPH

princip “země určení”  princip “země původu”

přechodný systém  “země původu” pro finální spotřebu
 “země určení” pro plátce DPH


cílový systém  místo zdanění = místo registrace
 refundace podle “země původu”
 harmonizace sazeb
 alokace příjmů z DPH na základě spotřeby

Přímé daně

• daňové ráje  spravedlivá konkurence
• aplikace “jedné ceny” na finančních trzích
• daňové podvody


harmonizace  koordinace
 jednotný trh
 program “Evropa 1992”

 omezení dvojího zdanění
 směrnice Rady

• společné principy zdanění dceřiných společností
• fúze, rozdělení a transfery aktiv



 spravedlivá daňová konkurence
 “Code of conduct for business taxation”

nekalá daňová konkurence podle “Code..”:

• výhody pouze pro zahraniční podniky
• vyloučení domácího trhu z výhod
• výhody pro firmy bez ekonomické přítomnosti v zemi
• pravidla určování zisku nadnárodních skupin v nesouladu se standardem OECD
• netransparentnost daňových systémů


 směrnice o zdanění úspor


• návrh jednotné sazby 15% nebo 30% ()
• model koexistence

DANĚ A DAŇOVÁ POLITIKA EU

fiskální  systémová funkce
¬¬ jednotný trh
 EMU

 Amsterodamská smlouva






přímé  nepřímé daně
 jednomyslný souhlas Rady
 kompetence členských států
 samostatné národní státní rozpočty

Stupně / typy ekonomické integrace

žádná zjevná vnitřní omezení společná vnější omezení žádná skrytá vnitřní omezení volný pohyb VF společná měna společná hospodářská politika
pásmo volného obchodu 
celní unie  
jednotný trh zboží   
společný trh    
měnová unie     
hospodářská unie
(politická unie)      

1957 EHS: celních tarifů na 75%

1961: celních tarifů na 50%
1968: zrušení celních tarifů


Cecchiniho zpráva „The Benefits of the Single Market“

Efekty jednotného trhu:

1. alokační
konkurence  efektivita  restrukturalizace  nezaměstnanost


2. akumulační
akumulace  výnosnost  specializace  geografie EU


3. lokalizační
HDP  mobilita VF  sbližování regionů

specializace  rozdíly mezi regiony

Akční plán jednotného trhu

(Amsterodam 1997)

Strategické cíle:

1. Zvýšit efektivnost pravidel jednotného trhu

2. Odstranit daňové distorze

3. Prohloubit integraci finančních trhů

4. Zvýšit komfort občanů

Bariéry omezující účinnost celní unie

(invisible restrictions)

 fyzické: kontroly pohybu zboží – celnice
(dílčí kvóty IM, CAP – dotace, zelené kursy, dopravní politika)

 fiskální: kontroly pohybu zboží – celnice / multilaterální dokumentační systém
(nepřímé daně – různé sazby, odpočty, zápočty)

 technické: nemožnost prodeje v druhé zemi
(technické, hygienické, ekologické aj. normy a standardy)




Společný trh VF

uzavřené ekonomiky A a B:

úplná imobilita, zásoba VF = q0, výnosnost VF = MRP

objem produkceA = A + B + C + D + E  HDP = HNP
objem produkceB = I + J + K  HDP = HNP

ziskA = B + E důchodA = A + C + D
ziskB = I + K důchodB = J

MRPA  MRPB

hospodářská unie A + B:

přesun VF  MRPA = MRPB  zásoba VF = q1

 objem produkceA = A + B + D   HDP,  HNP (+ G-C)
 objem produkceB = I + J + K + F + G + H   HDP,  HNP (+ H)

ziskA = B + D důchodA = A
ziskB = F + G + K důchodB = J +I + H

MRPA = MRPB




CU2

Budování jednotného trhu EU


Charakteristika jednotného trhu:

 volný pohyb zboží, služeb a VF ( Římská smlouva)

 transparentní daňový systém ( Amsterodamská smlouva)

 princip rovnosti a stejných šancí ( deregulace)

Efekty celní unie = vliv na objem zahraničního obchodu

1. tvorba obchodu
 spotřební efekt: P  C

 výrobní efekt: P  S


2. přesun obchodu
 IM z 3. zemí  IM z unie


3. omezení obchodu
 společné tarify  národní tarif


4. suboptimální efekt

CELNÍ UNIE

integrace  unie

pozitivní  negativní integrace


Důsledky celní unie = náklady a výnosy

z hlediska spotřebitele:

 P  úspora v důsledku náhrady SH  IMP

 úspora z eliminace cla

 U z vyššího přebytku spotřebitele


z hlediska státního rozpočtu

 clo  ztráta z U  kompenzace SB ( T, G) bez dopadu na C

 ztráta z inkasa IMP  kompenzace SB ( T, G) na úkor C


 celkový U: spotřebitel  stát

Obsah:

1. Antika a scholastikové 1
2. Merkantilismus (17./18.stol.) 1
3. Formativní období KPE (pol. 17s. – 1776) – filozofové přiroz. zákonů a fyziokraté 3
4. Klasická politická ekonomie 4
5. Kritiky KPE 7
a) Socialistické kritiky 7
b) Německá historická škola 8
c) Politická ekonomie Karla Marxe (1818-1883) 9
6. Marginalistická revoluce (1871) - vznik neoklasické ekonomie 10
7. Neoklasická ekonomie 11
a) Rakouská škola 11
b) Anglo – americká 13
c) Lausanská matematická škola 15
8. Krize neoklasické ekonomie ve 20. století 16
9. Teorie nedokonalé konkurence (naučit se grafy…) 17
10. Institucionalismus (90. léta 19. stol.) 18
11. Keynesiánství 19
12. Neokeynesiánství 20
13. Postkeynesiánství 21
14. Novokeynesiánství 22
15. Konzervativní ekonomie – tj. protikeynesiánská revoluce 23
A) Liberální zdroje - německá neoliberální ekonomie 23
B) Monetarismus - chicagská škola 24
C) Škola racionálních očekávání - nová klasická makroekonomie 25
D) Ekonomie strany nabídky 26
16. Teorie vývoje v ekonomické teorii 26
17. Vývoj českého ekonomického myšlení 27

17. Vývoj českého ekonomického myšlení

Vývoj byl ovlivněn právě panujícími hospodářskými poměry – zaostávání stř. Evropy, specifika R-U..
Tomáš Štítný ze Štítného (14.st.) – zakladatel české teologické a filosofické terminologie, ovlivněn názory Akvinského. Spravedlivá cena – co by stačilo za práci+ aby mohl pomáhat chudým – má umožnit důstojné žití.
Merkantilistické myšlení – P.H. Morgenthaler, F. Š. Malivský (?), J.K. Bořek, zakládání exportních společností.
J.I. Buček – ekonomické teorie převedeny z filosofické na právnickou fakultu, dělil výklad do 3 ročníků – policejní věda (policie= zasahování státu do spol. i hosp. života), obchodní věda a finanční věda.
V.G. Kopetz - vliv fyziokratizmu. Nár. hosp. dělí na národohospodářská teorie (poznávání přirozených zákonů) a národohospodářská politika (odstraňování překážek rozvoje individuální iniciativy).
J. Burquoy – český polyhistor, části národohosp. vědy – technická (popisuje výrobní technologie, mat. výpočty) a politická (výklad i popis hospodářské činnosti).
F.L. Rieger (19.stol.) – 1. česky publikující autor, liberál. Jednota ku povznesení průmyslu v Čechách.
F.L. Chleborad – všímá si postavení dělnictva, odmítá politické organizování dělnictva. Odsuzuje KPE – je prý vhodná jen v Anglii. Dílo: Soustava národního hospodářství politického. Stál u zrodu banky Slavie, upřednostňuje výrobní, kapitálkové družstevnictví, upozorňuje na rizika socialismu a komunismu, ale také liberalismu – hledá soustavu která by propojila soukromé vlastnictví a svobody jednotlivce se zájmy celku.

Josef Kaizl

Josef Kaizl – pod vlivem Bráfa – stál u zrodu národohosp. odboru studentského spolku Všehrd. Univerzitně vzdělaný politik a posléze ministr rakouské vlády. Spisy: Národní hospodářství, Finanční věda. Hospodářská činnost je činnost rozumová, technická a ekonomická.
Albín Bráf – s Kaizlem jsou zakladateli čs. ekonomické terminologie. Hospodářství definuje jako činnost s cílem ukojovat lidské potřeby statky, přičemž člověk se snaží postupovat účelně, aby se dosáhlo prospěchů poměrně nejvyšších obětmi poměrně nejnižšími (zásada hospodármosti).
První republika:
Alois Rašín – jeho ekonomické krédo bylo „pracovat a šetřit“, ovlivněn rakouskou školou – shoda ve výkladu hodnoty a teorii úroku, negativně se stavil k pracovní teorii hodnoty. Největší pozornost věnoval peněžní teorii – byl metalistou. Jeho základním přínosem k ek. poznání byla jím prováděná měnová politika, založená na restrikci oběživa. Provedl oddělení měny od Rakouska formou kolkování bankovek. Na základě této politiky došlo ke stabilizaci měny a hospodářství. Rašín byl zastáncem deflační politiky v zájmu silné měny.
Karel Engliš – akademik i politik v oblasti finanční a měnové, vytvořil originální teleologickou teorii pojetí ekonomické vědy. Za dva základní ekonomické systémy pokládal individualismus (laissez-faire) a solidarismus (něco jako komunismus, z donucení).

16. Teorie vývoje v ekonomické teorii

de S. Simon (18./19.st) - přináší dějinnou vývojovou filosofii, dosavadní vývoj prošel 2 obdobími, bude následovat 5 dalších.
Ch. Furrier – dosavadní vývoj prošel 5 obdobími: prvotní, divošství, patriarchát, barbarství a civilizace.
Následovat bude – poloasociace, prostá asociace a složitá asociace.
W.W. Rostow – 5 stádií růstu – manifest „Stádia ek. růstu“: 1. tradiční společnost (předkapitalistické obd.) 2. stadium přechodu (základy prům. výroby, v tomto stadiu může napadnout společnost choroba komunismus) 3. stadium startu (roste míra investic) 4. st. zralosti (období trvalého pokroku, mod. technologie) a 5. st. vysoké masové spotřeby (může vzniknout stát blahobytu).
Teorie industriální společnosti – fáze: předindustriální, industriální, poindustriální.
R. Aron: industriální spol. je ta ve kt. je charakteristickou formou výroby velkoprůmysl, všechny industriální spol. jsou pokrokové.
Galbraith: všechny industriální spol. musí plánovat – moderní ind. ekonomika je v podstatě povahou plánovaná ekonomika.
Teorie konvergence – nadstavba nad teorií industriální společnosti.

Rozdíly oproti monetarismu

1) hypotéza rac. očekávání nahradila Friedmanův předpoklad adaptivních očekávání - subjekty při odhadování budoucího vývoje využívají nejen informace z minulosti, ale také veškeré informace dostupné ze současnosti). Možná je pouze náhodná, nikoliv systematická chyba. Zaměstnanci sice neznají cenovou hladinu, ale jsou schopni její vývoj racionálně předvídat.
2) pojetí peněz - peníze dle Friedmana mohou dočasně ztratit neutralitu a začnou ovlivňovat reálné makro veličiny, dle školy racionálních očekávání plná neutralita peněz.

Robert E. LUCAS
Vůdčí osobnost a reprezentativní představitel, pod jehož vlivem se proud vyhraňoval, odmítl Friedmanův předpoklad adaptivních očekávání. Rozděluje očekávání na extrapolační, adoptivní (vycházejí pouze z minulé zkušenosti) a racionální. Podle teorie racionálních očekávání mohou subjekty vytvářet tak kvalitní očekávání, že očekávání budou potvrzena budoucím vývojem (subjekt musí mít k dispozici všechny relevantní informace a nesmí se objevit nečekané vnějšími vlivy) tzn. je to záruka stability ekonomického systému. Z hlediska makroekonomického jsou rozhodující agregátní očekávání, která jsou souhrnem individuálních očekávání a mají ještě více předpověditelný rozměr, chyby jednotlivců jsou jen náhodné a vzájemně se kompenzují, agregátní očekávání jsou tak dobrá jako předpovědí ekonomických teorií. Jedná se o makroekonomii založenou na mikroekonomických základech.
- další myšlenky viz. obecně na začátku

D) Ekonomie strany nabídky

- vznik ve 2. pol. 70. let; Zdroje: neoklasická ekonomie – Smith, Say, patrný i vliv F. Hayeka.
- kritizují keynesiánství za tezi (předpoklad), že zdanění ovlivňuje pouze efektivní poptávku.
- jako problém vidí keynesiánskou politiku, která se výlučně zaměřovala na problematiku agregátní poptávky, v této škole proto nejdůležitější podněty leží na straně nabídky:
- podnět k práci (byl oslaben sociálními dávkami),
- podnět k úsporám
- podnět k investicím.

- popisuje vznik podzemní ekonomiky – ta zahrnuje aktivity, z nichž se neplatí daně
- krátkodobě sehrála významnou úlohu, ale poměrně rychle se vyčerpala (to, co bylo nosné, se stalo součástí obecné teorie).
Představitelé: A.B. Laffer, G. Gilder, J. Waniskiova, J. Kemp
Lafferova křivka - ilustruje vztah (nelze empiricky otestovat) míry zdanění a daňového výnosu, tvrdí, že v ekonomice existuje maximální daňový výnos za ním je zakázaná zóna zdanění. Téhož výnosu lze dosahovat při dvou úrovních zdanění. Míra zdanění nesmí dostoupit úrovně, kdy zdanění utlumuje ekonomickou aktivitu. Snížení zdanění vyvolá ekonomický efekt, nejdříve však vyvolá matematický efekt – pokles příjmů.

C) Škola racionálních očekávání - nová klasická makroekonomie

- významný proud protikeynesiánské revoluce (v 70. letech označován jako monetarismus II)
- metodologicky navazuje na tradici monetarismu, ale formovala se jiným směrem než propracováváním monetaristických poznatků.
- ekonomiku chápe jako vnitřně stabilní, vychází z předpokladu dokonale pružných cen a mezd
Hlavní přínos spočívá v aplikaci hypotézy racionálních očekávání, jejímž autorem je J. F. MUTH (61‘), její uznání a přijetí přišlo až na počátku 70. let.

- odmítavý vztah ke státní intervenci: je vysvětlován Sargentovou tezí o neúčinnosti jekékoliv hospodářské politiky - zásah může být transparentní – a pak je očekávaný zásah neúčinný nebo může být netransparentní – tedy neočekávaný a pak je účinný ale destabilizující.
- zaměstnanost: na trhu práce může být ovlivněna pouze nominální mzda, nikoliv rozsah zaměstnanosti -
tam nastává změna pouze tehdy, pokud si vývoj mezd subjekty vyloží jako změnu reálné mzdy. Zaměstnaní pochopí omyl a úroveň se ustálí na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti. Nezaměstnanost je pouze dobrovolná a teoreticky se řeší jako problém substituce práce a volného času.
- náklady mrtvé váhy = nerealizované přebytky výrobce a spotřebitele v důsledku omezování výroby.

Poznatek o permanentím důchodu

Poznatek o permanentím důchodu aplikuje na poptávku po penězích (a na argumentaci její stability). Dojde k závěru, že poptávka po penězích je stabilní, případná nestabilita systému je dána pouze nabídkovou stanou peněz (CB). Podle F. může nastat situace, kdy peníze ztratí svou neutralitu, pak ovlivňují reálné veličiny a mohou být zdrojem nestability. V krátkém období peníze ovlivňují reálné veličiny (nejsou neutrální), v dlouhém období nominální veličiny (jsou neutrální).
Peníze chápe Friedman jako jednu z forem aktiv. V dlouhém období se výnosnosti jednotlivých aktiv vyrovnávají, takže poptávka po penězích je determinována pouze důchodem.

- inflace je podle Friedmana čistě peněžním jevem, dochází k ní tak, že nabídka peněz roste rychleji než reálný produkt – názor typický pro monetaristy
- F. kritizuje velké rozpočtové výdaje, považuje to za plýtvání

Kritika Phillipsovy křivky a idea přirozené míry nezaměstnanosti - základem této kritiky je hypotéza o přirozené míře nezaměstnanosti. Zdůrazňuje to, že co keynesiánská Phillipsova křivka prezentuje jako obecné, platí pouze krátkodobě. Krátkodobě je pozorovatelná zaměnitelnost inflace a nezaměstnanosti. Je to důsledkem tzv. peněžní iluze, do které upadají ek. subjekty (nejsou schopny v krátkém období rozlišovat mezi nominálními a reálnými mzdami a cenami): CB zvýší nabídku peněz a růst nominálních mezd je vnímán jako růst reálných mezd - důsledkem je růst nabídky práce; firmy zpočátku nerozeznávají mezi inflačním růstem cen. hladiny a růstem relativních cen svých výr. - důsledkem je zvyšování produkce.

edy růst inflace

edy růst inflace je doprovázen růstem produkce a snížením nezaměstnanosti, subjekty si časem (6-9 měsíců) uvědomí, že jde pouze o růst inflace a snižují nabídku práce - ekonomika se opět vrací na hladinu přirozené míry nezaměstnanosti. Klasický model Phillipsovy křivky pracuje s krátkým obdobím, Friedman pracuje s dlouhým obdobím.

Rozpočtová politika je málo účinná (deficit nemůže významně zvýšit agregátní poptávku), příčinou je efekt vytěsňování:

růst vládních výdajů → půjčky → růst úrokových sazeb → pokles soukromé investiční i spotřební poptávky

- monetarismus je založen na adaptivním očekávání – subjekty formují svá očekávání na základě zkušeností z minulosti, nevylučuje se možnost systematické chyby
- zásadním doporučením monetarismu je pravidlo stálého tempa růstu peněžní zásoby

Další představitelé monetarismu:
Stigler (teorie informací – informace jsou vzácným statkem, jejich získání vyžaduje náklady),
Becker (rozšířil ekonomické zkoumání na oblasti, které se do té doby považovaly za neekonomické – diskriminaci, rodinu, kriminalitu)

Milton FRIEDMAN (1912)

Vychází z metodologie individualismu (stejně jako celá neoklasická ekonomie). Klade důraz na empirické studie, kterými se popisuje hospodářství takové jaké je. Je zastáncem metodologického positivismu : jsou – li závěry teorie v souladu s ekonomickou realitou, potom jsou pravdivé, cílem pozitivní ekonomie je formulovat hypotézy, které budou sloužit jako prostředek pro formování předpovědi (nejde o testování předpokladů, ale o testování závěrů)
Pozitivní ekonomie:
- musí být vnitřně logicky konzistentní a používat pojmy, které mají smysluplné empirické protějšky
- musí být empiricky testovatelná
- jediným testem platnosti teorie je to, zda její předpovědi jsou v souladu s hosp. realitou
- protože v souladu s realitou může být více teorií, je nutné zavést dodatečné kritéria jako je
jednoduchost a prospěšnost

- Friedman tvrdí, že jeho vklad do ekonomie je spjat se zpochybněním keynesiánské spotřební funkce:
vychází z kritiky Keynesova základního psychologického zákona. Podle F. empirické výzkumy ukazují, že lidé přizpůsobují svou spotřebu změnám dlouhodobě očekávaného důchodu – permanentního důchodu (Yp). Přechodným změnám v důchodu věnují menší pozornost. Yp je složka běžného důchodu, o které se domácnost domnívá, že je relativně stálá. Svou roli sehrává i setrvačnost ve spotřebitelském chování. Na základě těchto poznatků se mění i charakter spotřební fce., která je podle Friedmana mnohem stabilnější (tedy i spotřeba). Od stability výdajů na spotřebu dospěl k hypotéze o tzv. permanentním důchodu – jeho vlastností je stabilita v čase

Ve srovnání s liberalismem

Ve srovnání s liberalismem 19. století je nově pojata role státu. To vede u mnoha neoliberálů k odlišení soustavy :
laissez faire – soustava hospodářské svobody, ve které dochází ke vzniku monopolů narušujících
konkurenci
soustava tržní konkurence – ta je podmíněna určitými formami státní aktivity

W. Eucken – ordonauka - základem je rozlišení dvou forem plánování:
1. plánování, které se omezuje výlučně na podniky a domácnosti – činnost jednotek je slaďována v procesu vzájemné konkurence (princip koordinace)
2. plánování zahrnující celé národní hospodářství, přičemž se činnost jednotek řídí rozhodnutím plánovacího centra (princip subordinace)
Těmto dvěma formám plánování odpovídají dva ideální typy institucionálního rámce hospodářské činnosti – tržní hospodářství (existuje totální koordinace) a centrálně řízené hospodářství (totální subordinace). Z těchto východisek byla budována koncepce svobodného sociálního tržního hospodářství založená na těchto zásadách: volná konkurence, smluvní svoboda, soukromé vlastnictví, ručení. Prosazování zásad se mělo řídit heslem plánování hospodářských forem ano plánování a řízení hospodářského procesu nikoliv. Proto neoliberálové odlišovali dva směry hospodářské politiky: ordnungspolitik (utváření konkurenčního řádu) a prozesspolitik (ovlivňování ekonomických veličin).

V pojetí neoliberalismu

V pojetí neoliberalismu jde pouze o první z politik (ekonomické procesy se řídí samovolně), proto je úloha státu vymezována takto:
1. Stanovení pravidel v jejichž rámci se má rozvíjet hospodářská aktivita a zajištění jejich ochrany.
2. Podpora volné konkurence a opatření proti jejímu narušování monopoly.
3. Státní intervence tehdy, kdy návrat k rovnováze není zaručen na základě volného pohybu cen (včetně mezd)
B) Monetarismus - chicagská škola
- stmelujícím prvkem je víra ve svobodné trhy a jejich schopnost efektivně alokovat zdroje a rozdělovat důchody.
- jejich liberální myšlení se orientuje na snahu minimalizovat úlohu státu v ekonomice.
- ústřední teze peníze mají význam
Počátek je ve 30. letech v době nástupu keynesiánské teorie. Skutečný rozvoj nastal v 50. letech - na Chicagské universitě se objevuje M. Friedman - ovlivněn Hayckem (on i celá škola), tržní systém je výkonný, pokud tržní prostředí garantuje realizaci ekonomických a osobních svobod. Vše co narušuje tyto svobody snižuje výkonnost ekonomického systému.

Společné znaky:

- kritika keynesiánství - keynesiánství je interpretováno jako přístup, který ochromuje tržní prostředí (narušování volné soutěže a z toho plnoucí nižší efektivnost tržních řešení).
- víra v dostatečnou samoregulaci trhu, pokud má prostředí charakter volné soutěže.
- klasický model - návrat k neoklasické tezi o vnitřní stabilitě soustavy (neokeynesiánci mají vnitřní nestabilitu) uplatněn přes klasický model.
- důraz na peněžní stránku ekonomiky (počátek v monetarismu, opět kritika neokeynesiánského přístupu, který minimalizuje úlohu peněz v ekonomice)
- návrat k původní neoklasické kvantitativní teorii peněz (+implementace nových prvků).
- neutralita peněz – zvýšení množství peněz v oběhu mají vliv pouze na cenovou hladinu, změny množství peněz mohou ovlivnit pouze nominální veličiny (plně platí u monetarismu II, u monetarismu pouze v dlouhém období, v krátkém období připouští možnost ovlivnění reálných veličin)

A) Liberální zdroje - německá neoliberální ekonomie
- spojována s meziválečným Německem, ale působnost byla širší
- důraz na volnou soutěž, tzn. podmínky pro realizaci ekonomických svobod, což je základní kámen ekonomické prosperity
- důraz na volnou tvorbu cen. Koncentrace vede k monopolům, které jsou překážkou působení tržních
sil

empirický positivismus

- metoda zkoumání: empirický positivismus. Zaměřují se na zkoumání vlivu probíhajících procesů na jednání a očekávání subjektů. Subjekty nechápou jako individua, ale jako příslušníky sociálních skupin a tříd, obdobně jako tomu bylo v klasické PE.
- klade se důraz na historický čas (protipól logického času v neoklasické ekonomii). Historický čas umožňuje zkoumat ekonomické jevy a procesy ve vývojových změnách a hlavně to umožňuje to, že každý časový okamžik se chápe jako přerušení vývoje v čase mezi provždy danou a nezměnitelnou minulostí a nejistotou budoucností - z toho je odvozena kritika vnímání ekonomiky jako mechanismu vnitřně stabilního.

14. Novokeynesiánství
Vstup do 70-tých let znamená kritiku neokeynesiánské ekonomie a cestu k přehodnocování.
Meade (20s) - poprvé použil termín nové keynesiánské ekonomie; hledá řešení proč došlo k stagflaci.
Hlavní představitelé: G. Mankiw, O. Blanchard, S. Fischer, E. Phelps (spojován se zpochybněním Philipsovy křivky), J. Stiglitz.

Myšlenky:

- peníze nejsou neutrální (mají vliv na reálné ekonomické veličiny) - příčinou jsou nepružné ceny a nedokonalosti tržního mechanismu.
- nedokonalosti tržního mechanismu způsobují kolísání výkonu - důraz na státní intervence, na stabilizaci.
- očekávání se utváří racionálně, v poskeynesiánství je zdrojem nejistoty a nestability, ale v novokeynesiánství se za racionálním očekáváním skrývá to, že ten, kdo očekávání vytváří je schopen vytvořit takové očekávání, které se nemusí rozcházet se skutečností = nemusí to být nutně zdroj nestability.
Koncepce hysteresis:
u novokeynesiánství je tento výklad: AD ovlivňuje přirozenou míru nezaměstnanosti - ta vzroste, pokud byla skutečná míra nezaměstnanosti v předchozím období nižší než byla míra přirozená.

15. Konzervativní ekonomie – tj. protikeynesiánská revoluce

- vznik v USA, je spojována s různými proudy, ale základem je monetarismus. Rozděluje se do několika proudů – monetarismu, školy racionálních očekávání, ekonomie strany nabídky…

Americká větev postkeynesiánství

– tzv. nerovnovážné keynesiánství
- rozpracovala teorii endogenní nabídky peněz, podle níž si kapitalistická ekonomika bankovní peníze podle potřeby vytváří nebo destruuje.
Leijohnufvud a R. Clower vydali spis : „Nerovnovážné keynesiánství„.
- reakce na to, že Keynes je prezentován jako specifický případ rovnovážného systému
- odmítají možnost předvídání reakcí hospodářských subjektů
- státní intervence je nutností, stát musí vytvořit správný poměr mezi fiskální a monetární politikou
- ukazují, že neoklasická ekonomie je s Keynesovou ekonomií neslučitelná. Zdůrazňují, že Keynes na rozdíl od neokeynesiáncůpojednává hlavně o nerovnováze – je to ekonomika nerovnovážného systému – tíhne k neustálému porušování rovnováhy. Příčinou tohoto je podle obou autorů nedokonalá informace (vznik rozdílu mezi očekáváním a skutečností) a nejistota.

Předmět a metoda v postkeynesiánství (Postkeynesiánství po roce 1973)

Postkeynesiánská politická ekonomie má 3 funkce: zkoumat mechanismus fungování vyspělých tržních ekonomik, navrhovat jeho zdokonalení ve smyslu určitých kritérií, a hledat, zdůvodňovat a obhajovat tato kritéria.
Hlavním cílem je vytvořit teoretický systém a vytvořit tak protiváhu současným vládnoucím doktrínám. Tyto teorie mají podle nich omezenou poznávací schopnost a nezpůsobilost formulovat adekvátní hosp. politiky.

Harrodovy jednofaktorové růstové modely

Na Harrodovy jednofaktorové růstové modely reagují postkeynesiánci přechodem k modelům opírajícím se o aparát produkčních funkcí (výkon je odvozován od výrobních faktorů – práce a kapitálu): Y = f ( K, L ). Vzniká otázka substituce výrobního faktoru a tím i otázka optimální kombinace výkonu nebo růstu výkonu. Na to můžeme odpovědět pomocí teorie mezní produktivity – ta je také teorií rozdělování, protože odvozuje i ceny výr. faktorů a to jsou důchody. Základem byla Cob Daglesova produkční funkce : Y = A*Ka * Lb ; a, b … elasticita výkonu na jednotkovou změnu výr. faktoru práce a kapitálu.
- na základě tohoto přechodu vstupuje do cambridgeského výkladu prvek rozdělování, který je chápán jako růstový faktor

Kaldor - jeho postkeynesiánský model : Y = P + W ( důchod rozkládá náklady na zisk a mzdy ), I = S, S = Sw + Sp,
P… objem zisků
W … objem mezd ( mzdový fond )
S … úspory
Sw … úspory z mezd
Sp … úspory ze zisku -jde o zdůrazňování vlivu rozdělování na ekonomický růst.

13. Postkeynesiánství

- formovalo se po WW2 v Anglii, protože Cambridgeská universita odmítala americký výklad Keynese
tj.neokeynesiánství, zjednodušení výkladu Keynese, autoregulaci při plné zaměstnanosti, opuštění prvku nejistoty a podceňování peněžního sektoru a monetární politiky.
- přísně protineoklasická ekonomie na rozdíl od neokeynesiánství.
- teorii mezní produktivity považují za zcela neadekvátní
- odmítají pracovní teorii hodnoty, kvantitativní teorii peněz i Sayův zákon trhů ale oceňují důraz, který kladla KPE na rozdělování (zejména Ricardo) mezi třídami a pojetí hospodářství jako systému, který se v čase mění, roste.
- zdůrazňují úlohu aktivních zásahů státu, regulaci agregátní poptávky doporučují doplňovat důchodovou politikou, případně strukturální politikou
- zdůrazňují principiální nejistotu a usilují o budování teorie v historickém čase
2 větve postkeynesiánství – anglická a americká:

Britské postkeynesiánství:
- rodí se výklad, kde je inflace vysvětlována jako důsledek cenové tvorby monopolu.
- problematika růstu a rozdělování.

Neokeynesiánství

Neokeynesiánství bylo spojeno se snahou dynamizovat Keynesovu ekonomii, což vyústilo do vzniku prvních růstových modelů.

R.F. Harrod - jednofaktorový růstový model:
1) dS/dY = S/Y = S tzn. St=s.Yt
2) It = C (Yt – Yt-1) = C.dY → rovnice akcelerátoru
S=I ← dynamizuje s.Y = C.dY, sklon k úsporám: s = C.G, tempo růstu: G = I/dY.

Další jednofaktorový model – Domar (jinak sem nepatří)
nabídka dP = I. σ (- průměrná ef. investice)
poptávka dY = dI . 1/α (α – mezní sklon k úsporám) rovnice multiplikátoru
I. σ = dI/α
dI/I = α . σ - tempo růstu přes tempo růstu investic

fiskální model = model multiplikátoru (naučit graf), podmínkou rovnováhy je Y = AD, (AD=C+I+G). Přírůstek kterékoliv ze složek vyvolá multiplikační efekt. Pokud Y nedosahuje YP je nutné pomocí nástrojů fiskální popř. monetární politiky dosáhnout takového AD, aby Y dosahoval YP. Model nepopisuje cenovou hladinu, preferuje poptávkovou stranu ekonomiky.

Vývojem se dospívá k modelu IS

– trh zboží, LM – trh peněz (naučit graf) - vzniká v polovině 30. let a autorem je Hicks. Zavádí prvek vzájemné závislosti důchodu a úrokové míry, tím se přibližuje neoklasickému chápání. Akceptuje princip automatického obnovování rovnováhy při plné zaměstnanosti jako princip obecný, který může být dočasně narušen – nepružností mezd směrem dolů, nepružností cen…. V bodě rovnováhy jsou trhy produktů a peněz v rovnováze. Stále nezachycuje cenovou hladinu, stát nesupluje, ale podporuje tržní nástroje.

R. 1957 – původní Phillipsova křivka (vztah mezi růstem nominálních mezd a mírou nezaměstnanosti, protínala osu x mezi 5-6%) : % změna nominální mzdy ku % změně nezaměstnanosti.
pozn. nominální mzda (kolik peněz dostaneme)x reálna mzda (kolik si za ty peníze můžeme koupit)
Samuelsonova verze Phillipsovy křivky –vztah mezi cenovou inflací a mírou nezaměstnanosti
- stagflace 70. let vedla ke zpochybnění neokeynesiánské teorie i jejích hospodářsko – politických doporučení.
(grafy obou variant)

12. Neokeynesiánství

- americká teorie, od konce 40. let do poloviny 70. let je hlavním proudem ekonomie Snaží se o pragmatické přizpůsobení Keynesova odkazu neoklasické ekonomii (neoklasická syntéza).
- odklon od kauzálních závislostí ke vzájemné závislosti,
- výrazně byl podceněn peněžní sektor, nedoceňovala se rizika a zdroje nestability (do pozadí byl zatlačen Keynesův faktor nejistoty očekávání) , které může peněžní sektor vygenerovat, výsledkem byly zjednodušené soudy, které ovlivňovaly hospodářskou politiku → inflační tendence.

neoklasická syntéza - Keynesovu nedobrovolnou nezaměstnanost lze vyvodit i pomocí neoklasického modelu, pokud je splněna alespoň jedna z následujících podmínek: mzdy jsou nepružné směrem dolů, ekonomika se dostane do pasti na likviditu, investice jsou necitlivé na úrokovou míru (eventuelně ještě nepružnost cen). Pokud není splněna alespoň jedna ze speciálních podmínek, bude se ekonomika chovat podle neoklasického modelu a dospěje k plné zaměstnanosti. Soustava se autoreguluje a pouze v určitých situacích je použita Keynesova teorie. Keynesův přístup představuje speciální případ obecné neoklasické teorie, je spíše teorií krátkého období.

Představitelé: P.A. Samuelson (šířil reprezentativní neokeynesiánský výklad), A. Hansen (teorie stagnace), J. Hicks, L. Klein,

Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936)

- vyústění Keynesovy ekonomie, tvrdí, že peněžní ekonomika může z vnitřních příčin upadnout do deprese a v důsledku toho vysoké nezaměstnanosti. Za příčinu deprese a nezaměstnanosti označil nedostatečnou efektivní poptávku spjatou s nízkými podněty k investicím. Podle Keynese neexistuje automatický mechanismus přeměny úspor na investice (tím je pro neoklasiky úroková míra). Rozhodování o úsporách je závislé na důchodech domácností.

základní psychologický zákon: spotřeba roste s důchodem, ale roste pomaleji než důchod, při růstu důchodů mají lidé tendenci více spořit –prosazuje se klesající mezní sklon ke spotřebě

Rozhodování o investicích je věcí podnikatelů a je založeno na sklonu k investování. Ten je závislý na třech faktorech:
mezní efektivitě kapitálu (rozhodující faktor)
úrokové míře – úroková míra je závislá na vztahu mezi nabídkou peněz a poptávkou peněz
očekávání budoucího vývoje - zapojil prvek nejistoty spojený s očekáváními

- vyvinul investiční multiplikátor (určitý přírůstek investic vyvolá několikanásobně větší přírůstek národního důchodu), aby objasnil důchodotvorný účinek investic
(ekonomika nemá autoregulační princip a tak se nemusí dostat zpět na úroveň potenciálního produktu).

?Jak má stát ovlivňovat hospodářství: monetární politikou

(udržováním nízkých úrokových. měr), fiskální politikou (progresivní zdanění důchodů). Bylo-li to v zájmu zaměstnanosti nebránil se Keynes ani deficitům. Možnosti měnové politiky jsou ale kvůli spekulačnímu motivu omezené – pokud úroková míra klesne pod určitou normální úroveň budou spekulanti předpokládat že půjde nahoru a díky tomu poroste spekulační poptávka po penězích případně až do nekonečna - vznikne past na likviditu.

transmisní mechanismus:

Keynes a neoklasická ekonomie:
- odmítá Sayův zákon trhu (podle K. nefunguje automatická přeměna úspor v investice), - peníze jsou uchovatel hodnot (jedna z forem aktiv, u neoklasiků jsou hlavně transakční prostředek).
- klasici podcenili problém agregátní poptávky.
- neoklasická kvantitativní teorie peněz nepodává ucelenou informaci o roli peněz v ekonomice.
- úrok považoval Keynes za čistě peněžní jev spojený s preferencí likvidity. Preference likvidity (dávání přednosti penězům před jinými aktivy)je spojena se 4 motivy: motiv důchodový, podnikání, opatrnostní a spekulační.
- odmítá pružné vyrovnávání S a D na trhu práce na základě pružných mezd (na trhu práce je nepružnost mezd směrem dolů - vzniká nedobrovolná nezaměstnanost – díky nedostatečné AD).

Vývoj: po 2. svět. válce se vyvinuly 4 proudy Keynesovy ekonomie: neokeynesiánství, postkeynesiánství, novokeynesiánství a nerovnovážné keynesiánství. Vznikly též 2 interpretace Keynese: v USA – neokeynesiánství (později novok.) a v GB – britské postkeynesiánství.

11. Keynesiánství

J.M. KEYNES (19./20.s)

- nejvýznamnější ekonom 20. století.

- základem výkladu se stala příjmově – výdajová metoda

- obnovil makroekonomický přístup k analýze tržní ekonomiky a jeho hlavním přínosem byla teorie efektivní poptávky (Keynesův název pro agregátní poptávku).

- jeho systém je vybudován na kauzálních vazbách mezi veličinami



Dílo: lze rozdělit na dobu před r. 1930 kdy převážně rozpracovává Cambridgeskou verzi kvantitativní teorie peněz a vysvětluje nestabilitu hospodářství nestálou kupní silou peněz a dobu po r. 1930



Pojednání o penězích (1930) – úspěšné fungování tržní ekonomiky vyžaduje stabilní kupní sílu peněz. Hlavní příčinou nestálosti kupní síly peněz je skutečnost že, rozhodování o rozdělení důchodu na C a S je nezávislé na rozhodování o investicích tzn. S se nerovná I. Pokud S = I – stabilita cenové hladiny, I >S – růst cenové hladiny, I

Coase

- soustřeďuje se na analýzu zvyků, přijatých chování a jejich vývoje
Coaseův teorém (teorie transakčních nákladů)– při nulových transakčních nákladech (nákladech vznikajících při směně vlastnických práv) povede vyjednávání mezi jednotlivými stranami k uzavření takových dohod, které budou pareto – optimální bez ohledu na původní rozdělení vlastnických práv

T. Veblen – východisko – instituce jsou souhrnem zvykového myšlení a konvenčního chování,
institucionální struktura společnosti nikdy neodpovídá požadavkům současného vývoje. Hlavní rozpor doby: mezi institucí industrie (průmyslu – dělání komodit) a business (podnikání pro zisk – dělání peněz). Rozpor bude řešen revolucí inženýrů, vznikne nová společnost, ve které stát bude mít významnější roli a vládnout budou inženýři s intelektuálové.
- pojmy spojené s Veblenem - zahálčivá třída (oddělí se vlastnictví a řízení) a demonstrativní spotřeba (spotřeba, jejímž cílem je demonstrace společenského postavení)

J.R. Commons - instituce jsou právně uznané zvyky, vtělené do právních norem. Vidí rozpor mezi institucemi: podnikem (usiluje o optimalizaci výrobních postupů) a firmou (usiluje o max zisku), nemyslí si ale, že tyto cíle jsou neslučitelné (vytváří tzv. rozumnou dohodu).

institucionální ekonomie

– předmětem jsou tržní vztahy v právním vyjádření, zkoumá kolektivní jednání, stát má korigovat protichůdné ek. zájmy.
inženýrská ekonomie – zkoumá výrobu, oblast technologických a inženýrských vztahů.

W.C. Mitchel – harvardský barometr konjunktury (indexy cen kapitálového trhu, index velkoobchodních cen zboží a index pevně zúročitelných c.p.) - jeho selhání (selhala interpretace ne barometr)

Neoinstitucionalismus (1. ½ 20. stol)
J.K. Galbraith –koncepce vyvažující síly, zásadní úlohu hraje technický pokrok, teorie cenové kontroly – vliv monopolů na tržní mechanismus (monopoly jsou deformující síla)

V současnosti je to nová institucionální ekonomie – založená na metodologickém individualismu, nejistotě z nedostatku informací, prostředí je složité – aby lidé mohli úspěšně řešit problémy musí vytvářet pravidla jednání (cestou pokusů-omylů), ty se pak přenáší na další generace. Odlišují instituce (pravidla, společenská omezení) od organizací (hierarchická struktura).

Douglas C. North – zdůrazňuje roli kultury a ideologie pro vývoj institucí, formuluje hypotézu závislosti chování na minulém vývoji

9. Teorie nedokonalé konkurence (naučit se grafy…)

- řeší otázku rovnováhy na přechodu mezi monopolem a konkurencí
- soustřeďuje se na zkoumání individuální rovnováhy výrobce
- klade důraz na vliv monopolu v oblasti tvorby ceny
teorie nedokonalé konkurence - zkoumá důsledky nedokonalé konkurence na tržní cenu a množství vyráběných výrobků, hlavním cenotvorným faktorem je maximalizace zisku.
- rozdíl Robinsonové a Chamberlina – R. chápe monopol jako kolektivní monopol, pro Ch. se může stát částečným monopolistou každý konkurent

Joan ROBINSONOVÁ (20s.)
Vymezila podmínky dokonalé konkurence trhu a zjistila že ve skutečnosti se nevyskytují, dále charakterizovala 2 znaky nedokonalou konkurenci:

na straně nabídky omezený počet producentů (protože potřeba znalostí, investičních prostředků..)
na straně poptávky diferencovaná reakce kupujících – kromě ceny berou do úvahy i dopravu, servis,
V důsledku toho není poptávka po zboží určité firmy horizontální, ale klesající. Vytvořila modely (MR,MC,AR,AC) na dokonale konkurenčním i na nedokonale konkurenčním trhu (naučit grafy)

Začala užívat pojmy mezní náklady a mezní příjem a ukázala že firma maximalizuje zisk když MR=MC.
I na nedokonale konkurenčních trzích se vytváří rovnováha, pokud: P = AC, AC ovšem nejsou minimalizovány – není dosahováno výrobní neefektivností, množství produkce, jež odpovídá bodu rovnováhy, je menší, než množství produkce v bodě, kde jsou minimalizovány AC. Monopol zdražuje výrobu = nevyrábí se s minimálními náklady a monopol omezuje výrobu

Edward. H. CHAMBERLIN (další grafy)

- zkoumal chování skupiny firem (které prodávají podobný statek). Velká skupina – monopolistická konkurence, malá – oligopol.
- za hlavní příčinu nedokonalostí považoval diferenciaci produktu (doprovázenou reklamou). Zavedl tedy kromě výrobních ještě prodejní náklady (např.na reklamu), jejichž zvýšení vede ke zvýšení poptávky po zboží firmy.

10. Institucionalismus (90. léta 19. stol.)
- je reakcí na nezpůsobilost neoklasické ekonomie
- vysoce abstraktní, statický
- důraz na popisnou metodu, ekonomie nemá vyvozovat hodnotící soudy, kritika KPE, marginalismu a historické školy
- dvě základní podoby – americký institucionalismus (značná různorodost, chybí kvantifikovatelné a testovatelné hypotézy) a nová institucionální ekonomie (usiluje o doplnění neoklasické ekonomie o instituce a vlastnická práva)
sociálně psychologické pojetí institucí (Veblen) – instituce jsou souhrnem zvykového myšlení a konvenčního chování
právní pojetí institucí (Commons) – instituce jsou právně uznané zvyky, vtělené do právních norem

F. Knight

– přínos do teorie podnikatelského zisku, podnikatelský zisk může vzniknout v kterékoliv situaci, příčinou je nejistota. Podnikatel nakupuje výrobní faktory dnes, ale vyprodukované statky bude prodávat v budoucnu. Nezná budoucí ceny – ty závisí na řadě nepředvídatelných okolností. Podnikatel tak může vydělat, šul nul nebo prodělat.

- dále Knight definuje kdy jsou trhy dokonale konkurenční: když osoby mohou jednat svobodně, jsou způsobilé svými kvalitami, jsou závislé na trhu, všichni mají dokonalou informaci, cena je objektivní a neexistují zábrany vstupu a odchodu z trhu.
Realita je někde mezi dokonalou konkurencí a monopolem (jejich síly se prolínají)  nedokonalá konkurence → krize neoklasické ekonomie

Řešení krize
Začíná proces přehodnocování, který vede ke 3 směrům: teorie nedokonalé a monopolistické konkurence (aplikace neoklasické ekonomie na nedokonale konkurenční trhy), makroekonomie J.M. Keynese (teoretické východisko státních zásahů do ekonomiky) a renesance liberální ekonomie (obhajoba autoregulační schopnosti trhu).

J. Hicks

- navazoval na lausannskou školu
- nahradil mezní užitečnost mezní mírou substituce – je to množství jednoho statku, kterým lze ve spotřebě nahradit úbytek jednotky druhého statku, přičemž uspokojení spotřebitele se nezmění. K indiferenčním křivkám doplnil přímku spotřebních možností, která představuje všechny kombinace, kdy spotřebitel vydá celý důchod. Optimální kombinací je potom bod dotyku této přímky a nejvyšší dosažitelné indiferenční křivky.
- využil izokvanty - křivky stejné produkce k popisu chování výrobce

8. Krize neoklasické ekonomie ve 20. století
Příčiny hospodářské
Vlivem koncentrace se začaly formovat vlivné monopolní síly (heterogenní struktura se mění v homogenní), roste labilita hospodářských cyklů (perioda se zkracuje a amplituda narůstá). Po WW1 nedošlo k obnovení čistého zlatého standardu – demonetizace zlata. Navíc panuje idea o sílící roli státu v ekonomice.
Příčiny teoretické
Zpochybnění předpokladu dokonalé konkurence – nutnost odlišit dokonalou a nedokonalou konkurenci a panuje teoretická nepřipravenost reagovat na makroekonomické problémy.
Nedokonalá konkurence

Američtí marginalisté

c) Lausanská matematická škola
- metoda všeobecné rovnováhy

Léon WALRAS (19.s)
- zakladatel ordinalistického pojetí mezní užitečnosti
Vytvořil teorii všeobecné ekonomické rovnováhy (rovnováha na všech trzích současně), která je statická. Založil ji na předpokladu dokonalé konkurence. Vyjádřil vzájemné souvislosti mezi všemi ekonomickými subjekty a mezi všemi trhy jako soustavu simultánních nezávislých rovnic. Pro každého jednotlivce a také pro každý trh formuloval jednu rovnici rovnováhy. Řešením těchto rovnic rovnováhy získáme soustavu rovnovážných cen, které udržují celý systém všech trhů v rovnováze.
S pomocí produkčních koeficientů vyjádřil podmínky rovnováhy na nájemních trzích VF a na trzích spotřebních a kapitálových statků.
produkční koeficienty - vyjadřují, jaké množství určitého výrobního faktoru je nutné na výrobu jednotky určitého statku. Jsou neměnné.
Podmínky rovnováhy na trzích výrobků i na trzích výrobních faktorů vyjadřují 4 skupiny rovnic:
m rovnic vyjadřujících velikost poptávky po hotových výrobcích
n rovnic vyjadřujících nabídku výrobních služeb
m rovnic vyjadřujících, že ceny hotového výrobku jsou závislé na cenách výrobních služeb
n rovnic vyjadřujících rovnost mezi poptávkou po výrobních službách a množstvím spotřebovaných výrobních služeb při výrobě jednotlivých výrobků. Celkem 2m + 2n rovnic.

Walrasův zákon

existuje-li x trhů ze kterých x-1 je v rovnováze pak je v rovnováze i ten poslední.
- ceny vyjádřil jako nummeráirové ceny. Nummeráire byl libovolný zvolený statek, jehož cena pak byla rovna jedné. Tím se počet neznámých cen snižuje o jednu.

- ve stavu rovnováhy neexistuje podnikatelský zisk
- problém dosahování rovnováhy je procesem tápání
- na základě teorie mezní užitečnosti formuloval podmínky rovnováhy spotřebitele
- formuloval mezní užitečnosti úspor a peněz

Vilfredo PARETO
- odmítal odvození hodnoty, směnné hodnoty nebo ceny z mezní užitečnosti
- nahradil kardinalistickou verzi teorie mezní užitečnosti (resp. teorie hodnoty) která vycházela z toho, že mezní užitečnost lze změřit, ordinalistickou verzí, která namísto s mezní užitečností pracovala s indiferenčními křivkami. Indiferenční křivky spojují ty kombinace statků, které přináší spotřebiteli stejný užitek ve spotřebě. Spotřebitel vždy porovnává užitečnost kombinace statků.
Rozvinul též teorii blahobytu, která řešila problém ekonomického optima Pareto popíral možnost interpersonálního porovnávání a sčítání individuálních uspokojení. Společenské optimum definoval jako Paretovo optimum = situace, kdy není možno (přerozdělením statků) zvýšit užitek jednotlivce, aniž by se tím omezil užitek někoho jiného. Optimum ovšem není pouze jedno a jednotlivá optima nelze mezi sebou porovnat. Teorie blahobytu dokáže řešit otázky optimální alokace zdrojů pouze v podmínkách daného rozdělení bohatství.
- všeobecná rovnováha (Walras) je pareto - optimální

pozn. reálné náklady - újma z práce

– reálný náklad práce, čekání – reálný náklad kapitálu

Cena je ve velmi krátkém období určena poptávkou a výrobní náklady nemají vliv. V krátkém období je stále silný vliv poptávky, ale nabídka reaguje v rámci daného množství výrobních kapacit (fixního kapitálu). V dlouhém období cena odpovídá výrobním nákladům (dochází ke změnám výrobních kapacit).

externí úspory z rozsahu – úspory nákladů, kterých dosahují firmy v důsledku zvětšování trhu
interní úspory z rozsahu – úspory nákladů, které dosahují firmy zvětšováním své produkce
intramarginální firma – dosahuje kvazirenty, protože disponuje v daném výrobním odvětví některými lepšími výrobními faktory
kvazirenta – přebytek zisku intramarginální firmy nad ziskem marginální firmy
rovnovážná cena – sjednocuje předchozí „nepřátelské“ teorie, za poptávkou vidí mezní užitečnost a za
nabídkou mezní náklady
Arthur C. PIGOU (19/20s.)
Přínosem Pigoua do teorie blahobytu bylo odlišení soukromých a společenských nákladů, jakož i společenského a soukromého užitku tj. pozitivní a negativní externality (dochází k porušení efektivní alokace zdrojů). Interpretoval to jako selhání trhu a navrhoval tyto externality řešit soustavou daní a subvencí. Teorie dobrovolné nezaměstnanosti - rovnováha na trhu v prostředí pouze dobrovolné nezaměstnanosti.
Pigouův efekt – rostoucí poptávka (v důsledku poklesu nominálních mezd a cen) vede ke zvýšení produkce a zaměstnanosti

cena nabídky

– je to cena, za kterou je výrobce minimálně ochoten zboží vyrobit, pokrývá výrobní náklady a přináší obvyklý zisk
cena poptávky – cena, kterou je spotřebitel maximálně ochoten za zboží zaplatit. Je dána mezní užitečností statku

- definoval cenovou elasticitu poptávky – je to procentní změna poptávaného množství, která je vyvolána jednoprocentní změnou ceny
- zavedl pojmy spotřebitelův přebytek (rozdíl mezi cenou kterou by byl ochoten zaplatit a cenou, kterou skutečně platí) a výrobcův přebytek – rozdíl mezi cenou, kterou výrobce na trhu dostane a cenou, za kterou by byl minimálně ochoten prodat.

Výrobní náklady jsou pro Marshalla určujícím faktorem ceny nabídky. Dělí je na fixní (nemění se s rozsahem výroby) a variabilní.
Při analýze výrobních nákladů vycházel (na rozdíl od Saye a ostatních neoklasiků) ze čtyř hodnototvorných faktorů – práce, půdy, kapitálu a organizace. Do výrobních nákladů zahrnul mzdu, rentu, úrok a podnikatelský zisk a vysvětloval je takto:
mzda je odměnou za oběť pracovníka
renta je odměnou za využívání půdy
úrok je odměna za očekávání
podnikatelský zisk je odměna kapitalisty za řízení a organizování podniku

Clarkova teorie

Clarkova teorie rozdělování byla funkcionální teorií rozdělování - vyvozovala výši důchodů výlučně z produkční funkce – od mezních produktů výrobních faktorů (nebral do úvahy rozdělování spol. institucemi). Ze své teorie vyvozoval etické závěry a tvrdil že teorie mezní produktivity dokazuje spravedlnost rozdělování.
- otázka vyčerpání produktu – produkt je vyčerpán mezními produkty výrobních faktorů (jen v případě konstantních výnosů z rozsahu tj. při dokonalé konkurenci)

- mzda je určena příjmem z mezního produktu práce (a nesmí být větší)x klasikové – nedokázali určit výši mzdy
- zisk není vykořisťováním práce, protože jsou zapojeny ještě další VF, které musí být také zaplaceny.

I. Fisher
- ukázal, že úrok existuje jen jako výsledek spolupůsobení dvou principů – ochoty vzdát se přítomného důchodu ve prospěch budoucího důchodu a příležitosti vytvořit budoucí důchod investováním přítomného důchodu
takto vysvětluje pouze reálnou úrokovou míru, nominální úroková míra je vyšší o inflaci
- formuloval rci směny M*V=P*T množství peněz v oběhu*rychlost obratu peněz= cenová hladina*fyzický objem transakcí
- na peníze nahlížel pouze jako na oběživo

Cambridgeská škola

cambridgeská teorie peněz – teorie poptávky po penězích (moderní verze kvantitativní teorie peněz). Byla silně mikroekonomická a vysvětlovala držbu hotovosti transakčním motivem – člověk potřebuje hotovostní zůstatky proto, aby překlenul časový nesoulad mezi svými příjmy a výdaji. Akceptovala neutralitu peněz.
kvantitativní teorie peněz – změny množství peněz mají dlouhodobě vliv jen na cenovou hladinu
neutralita peněz – zvýšení peněz v oběhu nemá vliv na produkci ani na směnné relace, pouze na cenovou hladinu
Alfred MARSHALL (19/20s.) (grafy přebytku výrobce a spotřebitele)
- ekonomickou vědu považoval za součást biologie v širším slova smyslu
- zavedl do ekonomické analýzy důraz na faktor času
- základem je pro něj funkcionální analýza, nikoliv kauzální analýza
- jeho teorie mezní užitečnosti byla kardinalistická
- místo metody všeobecné rovnováhy použil rovnováhu dílčí (trh jednoho statku zkoumaný nezávisle na ostatních trzích, změna ceny jednoho zboží neovlivňuje ceny jiných výrobků)
Podle něj je hodnota umělou kategorií, hospodářská realita zná pouze cenu, která je výslednicí působení mnoha činitelů, mezi nimiž dominující postavení má poptávka a nabídka (zásadní obrat - oproti klasikům, dle kterých cenu ovlivňovala hodnota). Poptávka závisí na užitečnosti, klesá úměrně s nasycením potřeby.

Další (pozdější)představitelé:

L.M. Lachmann, O. Morgenstern (teorie her), J. von Neumann, I. M. Kirzner a M.N. Rothbard.

3. generace rakouské školy - renesance liberalismu!!

L. von Mieses - krajní liberalista a individualista, kritik socialismu a keynesiánství. Ekonomie podle něj není vědou samou o sobě, ale je nedílnou součástí obecné vědy o lidském jednání (které je účelné, rozumné a řízené vlastním plánem) – praxeologie.
- člověk jedná a jeho jednání je účelné (výchozí axiom praxeologie), člověk se snaží dostat k subjektivně lepší situaci, než v jaké se nachází
- odlišoval lidské jednání a lidský plán – člověk se v jednání řídí individuálním subjektivním plánem, ne plánem jiným. Odmítá racionalitu hospodářství, které je řízeno centrálním plánem
- omyl je možný, není v rozporu s racionalitou

F.A. von Hayek - nejvýznamnější představitel liberalismu 20. století. Jediným účinným koordinátorem výrobních a směnných vztahů v pokročilé směnné společnosti je cenový mechanismus. Cena je nositelem informace a má nepostradatelnou motivační fci. Relevantní informace jsou vlastněny a využívány pouze individuálně. Spolu s Misesem se zúčastnili sporu o ekonomickou racionalitu socialismu se stoupenci tržního socialismu (Hayek ve své knize Cesta do otroctví důsledně odděluje dvě roviny socialismu – ideál spravedlivější společnosti a způsob jeho praktického prosazení)
J. Alois Schumpeter (19/20s.) - studoval ve Vídni – rakouská škola, 1919 – ministr financí Rakouské republiky. Specifický přínos – teorie inovací (vnášení novot do hospodářství).

b) Anglo – americká

John Bates CLARK (1847-1938)
- první velký americký marginalista, ovlivnil např. I. Fishera
- důraz na výrobu (na rozdíl od rakouské školy – spotřeba)
- rozděluje ekonomii na ekonomickou statiku (učení o zákonech ekonomické rovnováhy) a ekonomickou dynamiku (porušování rovnováhy)

- rozpracoval teorii mezní produktivity výrobních faktorů, ta má u Clarka dva významy:

- je především všeobecnou teorií rozdělování, tedy teorií důchodů. Těmi rozumí pouze mzdu a úrok (nikoliv rentu). Podnikatelský zisk zavádí pouze v dynamické ekonomice – tam je mzdou podnikatele.
- je zároveň teorií vysvětlující poptávku po výrobních faktorech. Vychází z následujících předpokladů:
jsou dva hodnototvorné faktory – práce a kapitál,
hodnototvorný účinek těchto faktorů je totožný s jejich důchody (rozdělování je chápáno jako neoddělitelná součást hodnototvorného procesu)
produktivnost výrobních faktorů klesá, pokud se zvyšuje jejich množství ve výrobě
Lze tedy vyvodit, že firma bude najímat takové množství výrobního faktoru, při kterém se příjem z mezního produktu bude rovnat ceně, za kterou je jednotka výrobního faktoru najímána.

- argumentace se opírá o zákon klesajících výnosů (půd od Ricarda a zákon klesajících výnosů od Thünena).

Eugen von BÖHM-BAWERK

- stejně jako u Mengera, i u Bohm-Bawerka se cena vytváří na základě smlouvání v mezích dané horní a dolní hranice.
mezní pár – kupující a prodávající, kteří určují horní a dolní hranici ceny na trhu s více prodávajícími.
Jeho nejvýznamnějším počinem bylo vytvoření teorie kapitálu a úroku. Vycházel z Mengerova dělení statků a dospěl k pochopení kapitálu jako výrobní metody. Kapitál jsou statky vyšších řádů, používané postupně v čase k výrobě statků prvního řádu. Rozdělil výrobní faktory na původní (půdu, práci) a jimi vyráběný kapitál.
- oklikovost výroby - výrobní metody, kdy se původní výrobní faktory (práce a půda) nejprve používají k výrobě prvků kapitálu a teprve s jeho pomocí se produkují spotřební statky
- úrok vysvětloval takto: člověk si více cení téhož statku v současnosti než v budoucnosti z čehož vyplývá, že budoucí statky mají menší hodnotu - rozdíl mezi hodnotou přítomných a budoucích statků pak tvoří ážio, které je úrokem.

F. von WIESSER
Věnoval pozornost problémům ekonomické kalkulace, alokace zdrojů a organizace hospodářství. Proslavil se svou teorií nákladů obětované příležitosti, tato teorie chápe náklady na daný statek jako mezní užitečnost statků, které se nevyrobily protože zdroje byly použity na výrobu daného statku. Nevyrobené statky jsou obětovanou příležitostí (druhou nejlepší).

7. Neoklasická ekonomie

a) Rakouská škola
- nepočítá se do neoklasické ekonomie
- abstraktně – deduktivní metoda zkoumání
- vyznává metodologický individualismus – k hospodářství se přistupuje jako k celku, který chová tak, jak se chovají jednotlivé subjekty celku a aplikuje ho v přístupu k národnímu hospodářství
- metodologický subjektivismus - ekonomické jevy nejsou výsledkem objektivních zákonů
- odmítá matematizaci ekonomie, vyznačuje se (zejména pozdější představitelé) důsledným liberalismem.
- vytvořila specificky rakouskou teorii rozdělování – teorii imputace (Menger).
- odlišný pohled na tržní rovnováhu než neoklasikové. Pro ekonomy rakouské školy je rovnováha méně významná než samotný tržní proces
C. MENGER (19/20s.)
V jeho pojetí se ekonomie stává vědou o lidském jednání (subjektivistická perspektiva). Hodnotu statků odvozoval od užitečnostní teorie – hodnota je subjektivní význam, který má statek pro jedince. Rozlišoval ještě hodnotu užitnou (pro toho kdo spotřebovává) a směnnou (pro toho kdo směňuje), ale obě považoval za subjektivní. Statky rozlišuje na volné (nemají hodnotu, získáváme je bez omezení) a hospodářské (mají hodnotu, protože nezbytnou podmínkou hodnoty je vzácnost, přímo uspokojují potřeby nebo slouží k výrobě). Zavedl též dělení vzácných statků na statky prvního řádu (přímo uspokojují potřeby) a vyšších řádů (uspokojují nepřímo - slouží k výrobě toho, co uspokojí potřeby).

Hodnotu statků 1. řádu určují 3 faktory:

závažnost potřeby, stupeň nasycení (subjektivní prvky) a množství statku, které má subjekt k dispozici (objektivní prvek). K ilustraci tohoto použil Menger tzv. Mengerovu škálu – v ní římská čísla vodorovně označují jednotlivé potřeby dle naléhavosti a svisle normální označují význam uspokojení potřeby na různých stupních nasycení. Škálu můžeme použít při řešení maximalizace užitku – dle ní spotřebitel dosáhne největšího užitku, když se mezní užitečnosti statků sobě rovnají.
Problém při určování hodnoty statků prvního pořadí představují tzv. tři kazuistické situace - statky vyráběné v podmínkách rozvinuté směny, komplementární statky a statky s alternativní spotřebou

Výrobní proces je dle Mengera jen přetváření statků vyšších řádů na statky nižších, cílem výroby je uspokojení potřeb – to mohou jen statky 1. řádu, takže statky vyšších řádu nemohou mít vlastní subjektivní hodnotu, hodnota je v nich přítomna jako současná hodnota budoucí očekávané hodnoty statku, který z nich vznikne.
teorie imputace (zde negativní imputace) – chceme-li určit hodnotu statku vyššího řádu, ptejme se jaká by byla ztráta užitečnosti v důsledku odejmutí tohoto statku z výroby (užitečnost produkce kterou jsme nevyrobili). Ztrátu užitečnosti spojuje Menger se snížením produkce, zhoršením kvality a zvýšením produkce pro méně naléhavou potřebu.
- zabýval se směnou - ekonomická směna – směna, která každému směňujícímu přináší vyšší subjektivní hodnotu, než které se ve směně vzdává. Ekvivalentní směna je pro něj směnou neekonomickou.

W. S. JEVONS (bývá řazen i do matematické školy)

- odmítal Ricarda a Milla
- rozpracoval teorii mezní užitečnosti (je to 1. derivace celkové užitečnosti). Jeho teorie politické ekonomie měla 3 základy (rysy):
1) Hédonistickou filosofii - maximalizace užitku při minimalizaci oběti.
2) odvozování hodnoty statku pouze z jeho mezní užitečnosti (podcenil úlohu nákladů a nabídky) – subjektivní teorie hodnoty
3) důraz na matematiku - musí se využívat aby byla ekonomie vědou.

- jeho teorie směny: subjekt směňuje, dokud se poměr mezních užitečností statků, které směňuje nerovná směnnému poměru obou statků
- jeho teorie mzdy: práce je strast, náklady práce jsou subjektivní újmou
- vyřešil paradox vody a diamantu: voda má malou směnnou hodnotu proto, že má malou mezní užitečnost i když její celková užitečnost je vysoká
mezní újma z práce – újma, kterou člověk utrpí při vydávání poslední jednotky své práce

kardinalistické pojetí mezní užitečnosti

– mezní užitečnost je možno změřit (Menger, Bohm-Bawerk, Marshall,Walras)
ordinalistické pojetí mezní užitečnosti – spotřebitel je schopen pouze porovnávat mezní užitečnosti jednotlivých statků, základem výkladu se staly indiferenční křivky

Předchůdci teorie mezní užitečnosti:
J. Scottus
M. Barbon - hodnota zboží vyplývá z užitečnosti = schopnosti uspokojovat přání.
E.B. Condillac – při směně se nesměňuje zboží a služby stejné hodnoty, každý dává vždy menší hodnotu za větší. Hodnota věci je determinována našimi potřebami.
D. Bernoulli (matematik) - začíná odlišovat celkový a mezní užitek, každá dodatečná peněžní jednotka je méně užitečná. Celková užitečnost peněz roste logaritmem množství.
W.H. Gossen - první ucelený výklad teorie mezní užitečnosti, formuloval 3 Gossenovy zákony o mezní užitečnosti:
1. zákon klesajícího mezního užitku: mezní užitečnost zboží klesá s jeho rostoucí (opakovanou) spotřebou

2. zákon vyrovnaných mezních užitků

(teorém o racionálním výběru spotřebitele): spotřebitel chce max. uspokojení ze svého důchodu, může ale získat pouze určité množství statků takže musí zvolit ty kombinace statků, jejichž MU/cena jsou si rovny.
3. práce je méně a méně příjemná až se nakonec stává nepříjemnou – má negativní užitečnost. Gossen se ptá, kdy člověk maximalizuje celkový užitek z této oběti – tehdy když mezní užitečnost zboží které za práci získává, je rovná mezní újmě jeho práce.

Předchůdci neoklasické ekonomie:
J.H. von THÜNEN – jako první zformuloval teorii mezní produktivity (aplikoval Ricardův zákon klesajících výnosů na každý výrobní faktor). Zabýval se otázkou rozmístění produkce s ohledem na zemědělskou výrobu (uvažuje město izolované od světa) a řídil se tím, že dodatečný náklad nesmí být vyšší než dodatečný produkt (vztahováno v jakémukoli VF). Cenu výrobního faktoru odvozuje od produktivnosti poslední zapojené jednotky. Mezní produkt každé dodatečné jednotky VF je klesající = zákon klesajících výnosů → teorie mezní produktivity.
A.A. Cournot - jako první nakreslil klesající funkci poptávky a definoval mezní příjem firmy, ukázal že firma maximalizuje zisk když mezní příjem = mezním nákladům. Snažil se o matematickou interpretaci některých tržních jevů, definuje S, D jako funkce ceny. Analyzoval také různé tržní struktury, hlavně dokonalou konkurenci a monopol. Na monopolním trhu monopolista stanoví cenu při které dosahuje maximálního celkového příjmu

6. Marginalistická revoluce (1871) - vznik neoklasické ekonomie

Marginalistická revoluce – změna paradigmatu v ekonomickém myšlení, klasická politická ekonomie nahrazena moderní ekonomií.
Charakteristiky: (rozdíly oproti KPE)
- odmítnutí hodnotové teorie KPE a konstrukce nové subjektivní teorie hodnoty
- zkoumání jevů z pozice jednotlivců, individualismus jako výchozí metoda přístupu
- v klasické ekonomii byl ústřední postavou kapitalista, pro marginalisty byl ústřední postavou spotřebitel
- orientace na poptávkovou stranu ekonomiky, cena na trhu je závislá na ochotě kupujícího.
- klasikové se zajímali o ekonomický růst, kdežto marginalisté zaměřovali svou pozornost na alokaci omezených zdrojů
- marginální analýza otevřela prostor pro systematické využívání matematického aparátu
- největším přínosem směru je teorie mezní užitečnosti (počátky v díle W. Jevonse, C. Mengera a L. Walrase), dále teorie mezní produktivity

pozn. teorie mezního užitku a teorie mezní produktivity představují dvě stránky teorie hodnoty
pozn2. mezní užitečnost – přírůstek uspokojení ze spotřeby poslední jednotky statku.

2) rozšířená reprodukce

(výroba nejen obnovena, ale i rozšířena): nadhodnota = mS + mC + mV (kapitál na spotřebu + akumulace do c a v ). 1. H1=c1 +v1 +mS1 +mC1 +mV1 smění (podmínka rovnováhy a realizace):
c2 +mC2=v1+mS1+mV1
2. H2=c2 +v2 +mS2 +mC2 +mV2
kde … c – kapitál, v – hodnota dělníkovy práce, m – nadhodnota, mS – fond osobní spotřeby, mC – akumulace do dodatečného konstantního kapitálu, mV – akumulace do dodatečného variabilního kapitálu (mzdy dodatečných dělníků)
Marx kritizuje Malthusův populační zákon, proti jeho tezi absolutního přebytku části populace staví přebytek relativní, který vysvětluje nedostatečnou akumulací kapitálu.
Kapitalismus plodí rezervní armádu nezaměstnaných vytvářenou novými dělníky a těmi kdož byli vytlačeni stroji. Tak je udržována mzda na úrovni existenčního minima. Hospodářský cyklus vysvětloval jako periodické smršťování a expandování této armády.

1. nadhodnota

Marxovým cílem bylo ukázat že dělníci jsou v kapitalismu vykořisťovaní, k tomu sloužila jeho teorie nadhodnoty – vycházela z Ricarda, z jeho pracovní teorie hodnoty aplikované na pracovní sílu (ne na práci!).
- vychází z ekvivalentní směny
- hodnotu pracovní síly určují reprodukční náklady a společenské podmínky
- náklady chápe stejně jako Ricardo jako konstantní kapitál+mzdový náklad
Marx říká, že pouze práce tvoří hodnotu (novou hodnotu), kapitál je jen zhmotnělou minulou prací, která svou hodnotou na výrobek jen přenáší(kapitál=přenesená hodnota). Pracovní síla se za kapitalismu stává zbožím zvl. druhu – dělníkova mzda (hodnota dělníkovy práce) je ale menší než hodnota dělníkovou prací vytvořená (vytvoří v+m a dostane pouze v) – vzniklý rozdíl – nadhodnotu si přivlastňuje kapitalista. O = c + v + m (hodnota zboží=přenesená hodnota+hodnota dělníkovy práce+nadhodnota)
m/v=míra nadhodnoty
2. klesající míra zisku
Marx odmítal chápat zisk jako kapitalistův náklad, pro něj to byla nadhodnota. Kapitál dělil na konstantní (budovy, stroje, zařízení) a variabilní kapitál - mzdový fond (mzdové zálohy, které musí kapitalista vyplácet dělníkům před dokončením produkce). Poměr konstantního a variabilního kapitálu je organická skladba kapitálu.

Pokud roste podíl konstantního kapitálu

(a on roste – díky prosazování technických zdokonalení), klesá podle Marxe míra zisku.
3. průměrná míra zisku
Marx vysvětluje tvorbu průměrné míry zisku tím, že se neprodává za hodnotou (=náklady+celá nadhodnota v daném odvětví), ale za tzv. výrobní cenu – ve které se k nákladům přiřazuje průměrný zisk (nadhodnota ve výši průměrného zisku) (průměrný zisk se získá zprůměrováním nadhodnot=zisků jednotlivých odvětví). Dále tvorbu průměrné míry zisku vysvětluje přeléváním kapitálu mezi odvětvími.
4. realizace a reprodukce
Marxova schémata reprodukce (soustavy rovnic, navazují na ekonomickou tabulku) vysvětlují možnost strukturálních poruch: Marx se díval na ekonomický proces jako na reprodukci kapitálu. Ekonomiku rozdělil na dva sektory – sektor I vyrábějící kapitálové statky a sektor II vyrábějící statky spotřební.
Schémata prosté a rozšířené reprodukce: (vychází z Quesnye)
1) prostá reprodukce – celá nadhodnota bude použita na konečnou spotřebu
1. odvětví: produkce kapitálových statků H1=c1 +v1 +m1
2. odvětví: produkce spotřebních statků H2=c2 +v2 +m2 (c2=v1+m1 podmínka rovnováhy a realizace, za mzdy a nadhodnoty nakoupeny spotřební statky)

c) Politická ekonomie Karla Marxe (1818-1883)

Vystudoval filosofii a právo, byl silně ovlivněn Hegelovou filosofií (ale jeho dialektický idealismus si nahradil dialektickým materialismem), dalším zdrojem byl D. Ricardo. Vliv měli i utopičtí socialisté (Fourier) nicméně ty on odmítal - nechtěl utopii ale vědecký socialismus.
Ke společnosti přistupuje jako k soustavě, která prochází nepřetržitým vývojem a vývoj je zdrojem pohybu a změn.
historický materialismus - každé zřízení obsahuje přežitky minulých poměrů a zárodky nové společnosti, společenské řády se střídají, společenský řád je normální, pokud odpovídá dosažené úrovni výrobních sil.
- kapitalismus vnímá jako soustavu, která historicky nutně vznikla, je nepřirozená a je také předurčena k zániku.
- hlavním tématem jeho politické filosofie bylo vykořisťování – jako nevyhnutelný důsledek soukromého vlastnictví, proto mělo být odstraněno (komunismus) → společné vlastnictví.

Základem výrobního způsobu je stupeň rozvoje výrobních sil a tomu odpovídající úroveň výrobních vztahů.
výrobní síly (= úroveň výrobních metod a charakter kooperace) procházejí procesem permanentního zdokonalování.
výrobní vztahy (= společenské poměry za nichž se vyrábí a mezilidské vztahy ve výrobě) zůstávají naopak delší dobu stabilní.

Založil ji G. von Schmoller (19/20s.)

– odmítal existenci univerzálních ekon. zákonů a nesnažil se o vytvoření obecné teorie. Byl kritický k anglickým klasikům, jejich abstraktně-deduktivní metodu odmítal jako nevědeckou. Nestudoval národní ekonomiky jako celky ale jejich instituce, z toho pak chtěl formulovat politická doporučení. Řešil i sociální otázky a právní řád. Měl tzv. 1. spor o metodu s Mengerem – představitelem rakouské školy a nakonec uznal oprávněnost abstraktně-deduktivní metody (druhý spor o metodu mezi přestaviteli historické školy samotné, řešili otázku hodnotících soudů).
L. Brentano - ve výrobách dochází ke koncentraci a to je cesta k sebedestrukci trhu,
W. Sombart – (nejmladší škola), tvrdil, že charakter ekonomických institucí je podmíněn místně i časově jejich působností. Nositeli ducha kapitalismu podle něj byli židé. Později podporoval národní socialismus – důležitá role vůdce v hospodářství.
Max Weber - Duchovní silou, z níž podle něj vznikl evropský kapitalismus byla protestantská etika (kalvinismus).
A. Wagner - jeho zkoumání role státu se rozvinulo do teorií smíšeného ekonomického sytému (privátní sektor a státní sektor, jehož podíl se s vývojem zvyšuje – Wagnerův zákon).

L. Blanc (19s.)

Příčinu problémů viděl v laissez faire - její odstranění je v zájmu společnosti. Nástrojem pro odstranění je společné družtevnictví – společné dílny, budou efektivnější a potom pohltí dílny s námezdními dělníky.
J. Gray (18/19s.)
Zřekl se myšlenky o soukromém vlastnictví. Chtěl aby vznikl velký sklad, kam by výrobci dovezli výrobu, kterou by orgán ocenil na základě nákladů a přiměřeného zisku, za výrobky by dostávali papírové peníze (poukázky) a za ty by kupovali, vše co potřebují.
Henri de Saint Simon
- odmítal soukromé vlastnictví, konkurenci i svobodu názorů. Jeho ideálem je autoritářská vláda a centrální plánování, věřil, že celá společnost může být řízena shora, tento řád nechtěl na rozdíl od Marxe nastolit proletářskou revolucí, nýbrž aktivitou nové elity vědců, umělců a inženýrů.

b) Německá historická škola
Zatímco v Anglii a Francii v 19 stol. vládla KPE, v zaostávajícím Německu byla dominantním směrem historická škola, od KPE se odlišovala po stránce metodologické: KPE hledala univerzální ekon. zákony, kdežto historici pokládali ekon. jevy za historicky relativní (a podmíněné).
Kritika KPE v těchto bodech:
- proti universalismu KPE staví relativismus
- nedostatečná psychologie založená na egoismu (jediným podnětem lidské činnosti je zisk)
- zneužívání deduktivní metody a abstrakce
- odmítají liberalismus