Uvedené tři teorie bychom měli chápat spíše jako vzájemně se doplňující než vzájemně se popírající. Po
devalvaci či znehodnocení měny se podle přístupu přes elasticity relativní ceny změní a při určitých podmínkách
se změní spotřební a produkční chování ekonomických subjektů. Při původně nevytížených kapacitách
ekonomiky povedou tyto změny ke zvýšení produkce, což dále povede ke zvýšení domácích výdajů, což zase
utlumí původní příznivé účinky na obchodní bilanci kvůli růstu cen domácího zboží. Zároveň růst domácího
důchodu plus vyšší domácí ceny odčerpají přebytečnou peněžní nabídku. Pokud nedojde v domácí ekonomice k
expanzi úvěru, nebude růst cen natolik velký, aby eliminoval devalvací vyvolané změny relativních cen a
obchodní bilance by se proto měla zlepšit. Jestliže je ekonomika původně ve stavu plné zaměstnanosti,
devalvace opraví nerovnovážné cenové relace při simultánním snížení reálné hodnoty peněžních zůstatků, a
proto i výdajů. Devalvace však bude mít trvalý efekt pouze tehdy, když po ní nebude následovat nadměrný růst
peněžní zásoby.
vysvětl.
11) Předchozí analýza spoléhá na přímý vztah mezi devizovým kursem a bilancí na běžném účtu. Je třeba si uvědomit, že
devizový kurs vyrovnává "nabídku" měny a "poptávku" po ní, ale neurčuje rozdělení měnových toků na obchodní toky (bilance
na běžném účtu) a kapitálové toky (bilance na kapitálovém účtu). Proto nelze říci, že existuje přesný a přímý vztah mezi
devizovým kursem a bilancí na běžném účtu a devizovým kursem a bilancí na kapitálovém účtu. Deficit bilance na běžném
účtu nemusí způsobit znehodnocení měny, ani znehodnocení měny nemusí způsobit zlepšení bilance na běžném účtu. Jak
devizové kursy tak bilance na běžném účtu jsou určeny větším množstvím ekonomických faktorů.
Předchozí analýza rovněž spoléhá na pomalé přizpůsobování nominálních cen v reakci na znehodnocení měny.
Přizpůsobení nominálních cen však může být někdy pomalé a někdy naopak rychlé. Rychlost přizpůsobení závisí rovněž od
většího množství ekonomických faktorů.
Příznivý efekt devalvace však bude v každém případě pouze krátkodobý. Monetární přístup totiž
předpokládá, že všechny makroekonomické proměnné se poměrně rychle vracejí ke své dlouhodobé rovnovážné
úrovni. Devalvace o x procent podle něj povede v dlouhém období k růstu cenové hladiny o x procent a k růstu
domácí peněžní zásoby také o x procent vlivem růstu devizových rezerv. Jinými slovy, devalvace funguje tak, že
vyvolá nerovnováhu na trhu peněz, čímž vyvolá přebytek platební bilance, který však přetrvává pouze do té
doby, dokud změny devizových rezerv neobnoví rovnováhu na trhu peněz. Tyto mechanismy však již leží mimo
rámec tohoto učebního textu.
devizový kurs vyrovnává "nabídku" měny a "poptávku" po ní, ale neurčuje rozdělení měnových toků na obchodní toky (bilance
na běžném účtu) a kapitálové toky (bilance na kapitálovém účtu). Proto nelze říci, že existuje přesný a přímý vztah mezi
devizovým kursem a bilancí na běžném účtu a devizovým kursem a bilancí na kapitálovém účtu. Deficit bilance na běžném
účtu nemusí způsobit znehodnocení měny, ani znehodnocení měny nemusí způsobit zlepšení bilance na běžném účtu. Jak
devizové kursy tak bilance na běžném účtu jsou určeny větším množstvím ekonomických faktorů.
Předchozí analýza rovněž spoléhá na pomalé přizpůsobování nominálních cen v reakci na znehodnocení měny.
Přizpůsobení nominálních cen však může být někdy pomalé a někdy naopak rychlé. Rychlost přizpůsobení závisí rovněž od
většího množství ekonomických faktorů.
Příznivý efekt devalvace však bude v každém případě pouze krátkodobý. Monetární přístup totiž
předpokládá, že všechny makroekonomické proměnné se poměrně rychle vracejí ke své dlouhodobé rovnovážné
úrovni. Devalvace o x procent podle něj povede v dlouhém období k růstu cenové hladiny o x procent a k růstu
domácí peněžní zásoby také o x procent vlivem růstu devizových rezerv. Jinými slovy, devalvace funguje tak, že
vyvolá nerovnováhu na trhu peněz, čímž vyvolá přebytek platební bilance, který však přetrvává pouze do té
doby, dokud změny devizových rezerv neobnoví rovnováhu na trhu peněz. Tyto mechanismy však již leží mimo
rámec tohoto učebního textu.
Monetární přístup
Podle monetárního přístupu přebytečná poptávka po zboží, službách a kapitálu (deficit platební bilance)
odráží přebytečnou nabídku peněz, která plyne do zahraničí. Přebytek platební bilance vzniká naopak z
přebytečné poptávky po penězích. Není-li tato přebytečná poptávka uspokojena růstem domácí peněžní zásoby,
je uspokojena přílivem peněz ze zahraničí prostřednictvím přebytku platební bilance. Tento přístup umožnil
vysvětlit přebytky platební bilance rychle rostoucích ekonomik (jako byla v 60.-80. letech ekonomika německá),
které byly v rozporu s keynesiánskými modely.
Monetární přístup tvrdí, že devalvace může mít účinek na platební bilanci pouze tehdy, ovlivní-li poptávku
po penězích v relaci k jejich nabídce. Tento účinek však bude i tak pouze krátkodobý. Podle monetárního
přístupu existuje teoretická rovnost mezi devalvací a snížením reálné hodnoty peněžní zásoby. Devalvace snižuje
reálnou hodnotu peněžní zásoby, neboť vede ke zvýšení cen mezinárodně obchodovaného zboží a služeb, což je
významná část agregátního cenového indexu. Proto devalvace vede lidi k tomu, aby snížili své výdaje ve snaze
obnovit reálnou hodnotu svých peněžních zůstatků a jiných finančních aktiv. Toto snížení výdajů znamená také pokles výdajů na import a zlepšení platební bilance. Jestliže však centrální banka po devalvaci zvyšuje
neadekvátním tempem peněžní zásobu, budou příznivé účinky devalvace rychle eliminovány.
odráží přebytečnou nabídku peněz, která plyne do zahraničí. Přebytek platební bilance vzniká naopak z
přebytečné poptávky po penězích. Není-li tato přebytečná poptávka uspokojena růstem domácí peněžní zásoby,
je uspokojena přílivem peněz ze zahraničí prostřednictvím přebytku platební bilance. Tento přístup umožnil
vysvětlit přebytky platební bilance rychle rostoucích ekonomik (jako byla v 60.-80. letech ekonomika německá),
které byly v rozporu s keynesiánskými modely.
Monetární přístup tvrdí, že devalvace může mít účinek na platební bilanci pouze tehdy, ovlivní-li poptávku
po penězích v relaci k jejich nabídce. Tento účinek však bude i tak pouze krátkodobý. Podle monetárního
přístupu existuje teoretická rovnost mezi devalvací a snížením reálné hodnoty peněžní zásoby. Devalvace snižuje
reálnou hodnotu peněžní zásoby, neboť vede ke zvýšení cen mezinárodně obchodovaného zboží a služeb, což je
významná část agregátního cenového indexu. Proto devalvace vede lidi k tomu, aby snížili své výdaje ve snaze
obnovit reálnou hodnotu svých peněžních zůstatků a jiných finančních aktiv. Toto snížení výdajů znamená také pokles výdajů na import a zlepšení platební bilance. Jestliže však centrální banka po devalvaci zvyšuje
neadekvátním tempem peněžní zásobu, budou příznivé účinky devalvace rychle eliminovány.
Monetární přístup
10) Přístup přes elaticity zdůrazňuje poptávkovou stranu a implicitně předpokládá, že ekonomika je v recesní mezeře a existuje
tedy možnost uspokojení dodatečné poptávky po exportu a substitutech importu. Absorpční přístup zdůrazňuje nabídkovou
stranu a implicitně předpokládá, že v ekonomice existuje dostatečná poptávka po exportu země a substitutech jejího importu.
Monetární přístup
Na konci 60. let nabídli ekonomové Mundell a Johnson alternativu ke v té době dominujícím keynesiánským
modelům - monetární model, který představuje rozšíření chicagského monetarismu na otevřenou ekonomiku.
Monetární přístup vychází z poptávky po reálných peněžních zůstatcích, zaměřuje se místo na bilanci na
běžném účtu spíše na platební bilanci jako celek a není vystavěn pro ten či onen kursový systém.
tedy možnost uspokojení dodatečné poptávky po exportu a substitutech importu. Absorpční přístup zdůrazňuje nabídkovou
stranu a implicitně předpokládá, že v ekonomice existuje dostatečná poptávka po exportu země a substitutech jejího importu.
Monetární přístup
Na konci 60. let nabídli ekonomové Mundell a Johnson alternativu ke v té době dominujícím keynesiánským
modelům - monetární model, který představuje rozšíření chicagského monetarismu na otevřenou ekonomiku.
Monetární přístup vychází z poptávky po reálných peněžních zůstatcích, zaměřuje se místo na bilanci na
běžném účtu spíše na platební bilanci jako celek a není vystavěn pro ten či onen kursový systém.
Absorpční přístup
Absorpční přístup byl po určitou dobu chápán jako konkurenční teorie oproti přístupu přes elasticity. Tyto
dva přístupy jsou ovšem komplementární. Pokud není ekonomika ještě ve stavu plné zaměstnanosti, přístup přes
elasticity může být relevantní. Tzn., že Y může růst a že devalvace zlepší alespoň částečně bilanci na běžném
účtu. Pokud ovšem ekonomika již dosáhne stavu plné zaměstnanosti je, Y růst nemůže a další zlepšení bilance na běžném účtu nastane pouze tehdy, je-li snížena A buď automaticky nebo prostřednictvím restriktivní
hospodářské politiky11). V okamžiku, kdy je jedna z ekonomik ve stavu plné zaměstnanosti, je nutné spojit
důchodový přístup s přístupem přes elasticity (nebo s Humeovým cenovým mechanismem). Tento mechanismus
naznačuje obr. 16.7. Jelikož je země Z již ve stavu plné zaměstnanosti, nevyvolá u ní růst exportu tlak na růst
reálného důchodu, ale tlak na růst cenové hladiny. Zlepšení bilance běžného účtu země B pak závisí na tom, jak
velký nárůst importu v zemi Z vyvolá růst cen, tj. na cenových elasticitách poptávky po importu.
dva přístupy jsou ovšem komplementární. Pokud není ekonomika ještě ve stavu plné zaměstnanosti, přístup přes
elasticity může být relevantní. Tzn., že Y může růst a že devalvace zlepší alespoň částečně bilanci na běžném
účtu. Pokud ovšem ekonomika již dosáhne stavu plné zaměstnanosti je, Y růst nemůže a další zlepšení bilance na běžném účtu nastane pouze tehdy, je-li snížena A buď automaticky nebo prostřednictvím restriktivní
hospodářské politiky11). V okamžiku, kdy je jedna z ekonomik ve stavu plné zaměstnanosti, je nutné spojit
důchodový přístup s přístupem přes elasticity (nebo s Humeovým cenovým mechanismem). Tento mechanismus
naznačuje obr. 16.7. Jelikož je země Z již ve stavu plné zaměstnanosti, nevyvolá u ní růst exportu tlak na růst
reálného důchodu, ale tlak na růst cenové hladiny. Zlepšení bilance běžného účtu země B pak závisí na tom, jak
velký nárůst importu v zemi Z vyvolá růst cen, tj. na cenových elasticitách poptávky po importu.
Ekonom S. Alexander
Ekonom S. Alexander si položil otázku, zda je výše uvedená analýza platná i v situaci, kdy je ekonomika ve
stavu plné zaměstnanosti a křivka AS je dokonale neelastická (tj. vertikální). V tomto případě výroba nemůže
růst, devalvace vede především k inflaci a funkce čistého exportu se posune po prvotním růstu zpět dolů bez
zlepšení bilance na běžném účtu. Alexander namísto přístupu přes elasticity navrhuje absorpční přístup10), který
vychází z již známé makroekonomické identity uvedené v rovnici (17):
Y - A = X - M neboli Y - (C + I + G) = CA (18)
kde CA je bilance na běžném účtu. Je-li Y < (C+I+G), CA < O - deficit na běžném účtu, je-li Y > (C+I+G), CA
> O, přebytek na běžném účtu.
Z rovnice (18) vyplývá, že má-li devalvace odstranit deficit na běžném účtu, Y musí růst a/nebo A musí
klesnout. Ve stavu plné zaměstnanosti však již Y růst nemůže a tak jedinou možností, jak eliminovat deficit na
běžném účtu je snížení domácí absorpce restriktivní hospodářskou politikou.
stavu plné zaměstnanosti a křivka AS je dokonale neelastická (tj. vertikální). V tomto případě výroba nemůže
růst, devalvace vede především k inflaci a funkce čistého exportu se posune po prvotním růstu zpět dolů bez
zlepšení bilance na běžném účtu. Alexander namísto přístupu přes elasticity navrhuje absorpční přístup10), který
vychází z již známé makroekonomické identity uvedené v rovnici (17):
Y - A = X - M neboli Y - (C + I + G) = CA (18)
kde CA je bilance na běžném účtu. Je-li Y < (C+I+G), CA < O - deficit na běžném účtu, je-li Y > (C+I+G), CA
> O, přebytek na běžném účtu.
Z rovnice (18) vyplývá, že má-li devalvace odstranit deficit na běžném účtu, Y musí růst a/nebo A musí
klesnout. Ve stavu plné zaměstnanosti však již Y růst nemůže a tak jedinou možností, jak eliminovat deficit na
běžném účtu je snížení domácí absorpce restriktivní hospodářskou politikou.
Absorpční přístup versus přístup přes elasticity
Přístup přes elasticity v části předpokládal, že země může odstranit deficit na běžném účtu devalvací či
znehodnocením vlastní měny, je-li splněna Marshallova a Lernerova podmínka. Zlepšení nastává proto, že
devalvace stimuluje export a destimuluje import. Nyní můžeme do analýzy přidat důchodový účinek z
keynesiánského modelu. Devalvace zvyšuje exportní poptávku a vyvolává multiplikovaný růst produkce (část
dodatečného výstupu najde realizaci jako export a část jako náhrada zdraženého importu). Vyvolaný růst
reálného důchodu však nakonec prostřednictvím růstu importu neutralizuje část původního zlepšení bilance na
běžném účtu, které bylo umožněno devalvací. Tyto úvahy platí pouze pro situaci, kdy v ekonomice existují
nevyužité kapacity a křivka AS je dokonale elastická.
znehodnocením vlastní měny, je-li splněna Marshallova a Lernerova podmínka. Zlepšení nastává proto, že
devalvace stimuluje export a destimuluje import. Nyní můžeme do analýzy přidat důchodový účinek z
keynesiánského modelu. Devalvace zvyšuje exportní poptávku a vyvolává multiplikovaný růst produkce (část
dodatečného výstupu najde realizaci jako export a část jako náhrada zdraženého importu). Vyvolaný růst
reálného důchodu však nakonec prostřednictvím růstu importu neutralizuje část původního zlepšení bilance na
běžném účtu, které bylo umožněno devalvací. Tyto úvahy platí pouze pro situaci, kdy v ekonomice existují
nevyužité kapacity a křivka AS je dokonale elastická.
Obr. 16.6 zachycuje vliv devalvace na bilanci na běžném účtu. Předpokládejme, že Marshallova a Lernerova
podmínka je splněna, devalvace zvýší export a sníží import a posune funkci čistého exportu vzhůru z (X-M)1 na
(X-M)2. To samozřejmě znamená, že se vzhůru posune i linie agregátních výdajů z E1 na E2. Budeme-li se držet
předpokladu dokonale elastické křivky AS, povede zvýšení agregátních výdajů k růstu reálného důchodu z Y1 na
Y2 bez zvýšení cenové hladiny. Reálný důchod se zvýšil jak absolutně, tak v relaci k domácí absorpci. Růst
reálného důchodu ovšem vyvolá dodatečný import, který částečně sníží původní zlepšení čistého exportu
vyvolané devalvací. Směnné relace (tj. poměr cen exportních komodit a cen importních komodit ekonomiky) se
dále nemění a reakce bilance na běžném účtu se projeví jako posun po nové funci čistého exportu. Účinek
devalvace na běžný účet lze odečíst z nové funkce čistého exportu při nové úrovni reálného důchodu. V obr. 16.6 byl čistý export při původní úrovni důchodu negativní (deficit na běžném účtu), po devalvaci je čistý export
při nové úrovni důchodu nulový (běžný účet je vyrovnaný).
9) Teorie J-křivky naznačuje existenci určitého problému spojeného s fungováním systému volných kursů. Předpokládejme, že
určitá měna se znehodnotí v závislosti na autonomním růstu poptávky po cizích měnách. Jestliže se v krátkém období běžný
účet zhorší, může se zvýšit dále přebytečná poptávka po cizích měnách, daná měna se znehodnocuje dále pod svou
dlouhodobou rovnovážnou úroveň - kurs měny "přestřeluje" a může dojít k chybné alokaci zdrojů.
podmínka je splněna, devalvace zvýší export a sníží import a posune funkci čistého exportu vzhůru z (X-M)1 na
(X-M)2. To samozřejmě znamená, že se vzhůru posune i linie agregátních výdajů z E1 na E2. Budeme-li se držet
předpokladu dokonale elastické křivky AS, povede zvýšení agregátních výdajů k růstu reálného důchodu z Y1 na
Y2 bez zvýšení cenové hladiny. Reálný důchod se zvýšil jak absolutně, tak v relaci k domácí absorpci. Růst
reálného důchodu ovšem vyvolá dodatečný import, který částečně sníží původní zlepšení čistého exportu
vyvolané devalvací. Směnné relace (tj. poměr cen exportních komodit a cen importních komodit ekonomiky) se
dále nemění a reakce bilance na běžném účtu se projeví jako posun po nové funci čistého exportu. Účinek
devalvace na běžný účet lze odečíst z nové funkce čistého exportu při nové úrovni reálného důchodu. V obr. 16.6 byl čistý export při původní úrovni důchodu negativní (deficit na běžném účtu), po devalvaci je čistý export
při nové úrovni důchodu nulový (běžný účet je vyrovnaný).
9) Teorie J-křivky naznačuje existenci určitého problému spojeného s fungováním systému volných kursů. Předpokládejme, že
určitá měna se znehodnotí v závislosti na autonomním růstu poptávky po cizích měnách. Jestliže se v krátkém období běžný
účet zhorší, může se zvýšit dále přebytečná poptávka po cizích měnách, daná měna se znehodnocuje dále pod svou
dlouhodobou rovnovážnou úroveň - kurs měny "přestřeluje" a může dojít k chybné alokaci zdrojů.
Devalvace domácí měny v keynesiánském modelu
Podívejme se opět, tentokrát z keynesiánského pohledu, na problém vlivu devalvace měny v systému
pevných kursů (či znehodnocení měny v systému volných kursů) na bilanci na běžném účtu. Zpočátku vyjdeme z
tradičních předpokladů keynesiánských makromodelů: ceny jsou fixní v domácích peněžních jednotkách,
ekonomika se nachází v recesní mezeře (existují nevyužité kapacity, zejména značná nezaměstnanost) a firmy
nabízejí jakékoli množství produkce, které je při daných cenách poptáváno. V modelu AS-AD je křivka AS
dokonale elastická, tedy horizontální a reálný důchod je zcela určen agregátní poptávkou.
Devalvace domácí měny vůči měnám zahraničním sníží ceny domácího zboží v zahraničních měnových
jednotkách a zvýší ceny importovaného zboží v domácích měnových jednotkách. Dojde tedy ke změně externích
směnných relací (relativních cen exportu a importu), což způsobí přesun výdajů domácích i zahraničních
spotřebitelů od nyní relativně dražšího zahraničního zboží k nyní relativně levnějšímu domácímu zboží. Jaký
bude vliv devalvace na bilanci na běžném účtu? Při konstantních domácích cenách budou cizí rezidenti
nakupovat více domácího zboží a služeb. Export ohodnocený v domácích peněžních jednotkách poroste. Domácí
rezidenti budou kupovat méně importovaného zboží a služeb, ale při vyšších domácích cenách. Import
ohodnocený v domácí měně proto klesne pouze tehdy, je-li domácí poptávka po importu elastická.
pevných kursů (či znehodnocení měny v systému volných kursů) na bilanci na běžném účtu. Zpočátku vyjdeme z
tradičních předpokladů keynesiánských makromodelů: ceny jsou fixní v domácích peněžních jednotkách,
ekonomika se nachází v recesní mezeře (existují nevyužité kapacity, zejména značná nezaměstnanost) a firmy
nabízejí jakékoli množství produkce, které je při daných cenách poptáváno. V modelu AS-AD je křivka AS
dokonale elastická, tedy horizontální a reálný důchod je zcela určen agregátní poptávkou.
Devalvace domácí měny vůči měnám zahraničním sníží ceny domácího zboží v zahraničních měnových
jednotkách a zvýší ceny importovaného zboží v domácích měnových jednotkách. Dojde tedy ke změně externích
směnných relací (relativních cen exportu a importu), což způsobí přesun výdajů domácích i zahraničních
spotřebitelů od nyní relativně dražšího zahraničního zboží k nyní relativně levnějšímu domácímu zboží. Jaký
bude vliv devalvace na bilanci na běžném účtu? Při konstantních domácích cenách budou cizí rezidenti
nakupovat více domácího zboží a služeb. Export ohodnocený v domácích peněžních jednotkách poroste. Domácí
rezidenti budou kupovat méně importovaného zboží a služeb, ale při vyšších domácích cenách. Import
ohodnocený v domácí měně proto klesne pouze tehdy, je-li domácí poptávka po importu elastická.
Ceny exportu a importu však na změnu devizového kursu reagují okamžitě - nominální cena importu (tj. cena
importovaného zboží v domácích peněžních jednotkách) po devalvaci roste. Proto mohou příjmy z exportu po
určitou dobu stagnovat nebo růst jen pomalu, zatímco výdaje na import okamžitě vzrostou. I poté, co jsou staré exportní a importní kontrakty realizovány, trvá určitou dobu, než se exportéři, importéři,
výrobci i spotřebitelé přizpůsobí změnám relativních cen. Deficit na běžném účtu se proto vyrovnává jen pomalu
a postupně (pohyb z bodu B do bodu C). Teprve za bodem C dosáhne saldo na běžném účtu úrovně před
devalvací. Zlepšování běžného účtu pak pokračuje tak dlouho, dokud nedojde k úplnému přizpůsobení
ekonomik změnám relativních cen, které byly vyvolány původní devalvací měny9).
importovaného zboží v domácích peněžních jednotkách) po devalvaci roste. Proto mohou příjmy z exportu po
určitou dobu stagnovat nebo růst jen pomalu, zatímco výdaje na import okamžitě vzrostou. I poté, co jsou staré exportní a importní kontrakty realizovány, trvá určitou dobu, než se exportéři, importéři,
výrobci i spotřebitelé přizpůsobí změnám relativních cen. Deficit na běžném účtu se proto vyrovnává jen pomalu
a postupně (pohyb z bodu B do bodu C). Teprve za bodem C dosáhne saldo na běžném účtu úrovně před
devalvací. Zlepšování běžného účtu pak pokračuje tak dlouho, dokud nedojde k úplnému přizpůsobení
ekonomik změnám relativních cen, které byly vyvolány původní devalvací měny9).
Časové zpoždění při vyrovnávání a J-křivka
Zkušenosti ukazují, že krátce po devalvaci měny se deficit na běžném účtu dále prohloubí a začne se
vyrovnávat až o několik měsíců později. Vývoj salda na běžném účtu má v tomto případě v grafickém vyjádření
tvar písmene J. Křivka, kterou vidíte na obr. 16.5 se proto označuje jako J-křivka. Skutečnost, na kterou
J-křivka upozorňuje, má přímou souvislost s elasticitami exportu a importu. V krátkém období jsou tyto
elasticity mnohem nižší než v období dlouhém.
Deficit na běžném účtu se krátce po devalvaci zhoršuje (přesun z bodu A do bodu B) zejména z toho důvodu,
že exportní a importní kontrakty jsou uzavírány často několik měsíců dopředu. V prvních měsících po devalvaci
odráží objemy exportu a importu rozhodnutí učiněná na bázi starého devizového kursu a tyto objemy zpočátku
na změnu devizového kursu příliš nereagují.
vyrovnávat až o několik měsíců později. Vývoj salda na běžném účtu má v tomto případě v grafickém vyjádření
tvar písmene J. Křivka, kterou vidíte na obr. 16.5 se proto označuje jako J-křivka. Skutečnost, na kterou
J-křivka upozorňuje, má přímou souvislost s elasticitami exportu a importu. V krátkém období jsou tyto
elasticity mnohem nižší než v období dlouhém.
Deficit na běžném účtu se krátce po devalvaci zhoršuje (přesun z bodu A do bodu B) zejména z toho důvodu,
že exportní a importní kontrakty jsou uzavírány často několik měsíců dopředu. V prvních měsících po devalvaci
odráží objemy exportu a importu rozhodnutí učiněná na bázi starého devizového kursu a tyto objemy zpočátku
na změnu devizového kursu příliš nereagují.
vysvětlivky
7) Přístup přes elasticity se zaměřuje na spotřební a produkční účinky změn relativních cen vyvolaných devalvací domácí
měny. Devalvace vede ke zvýšení domácích cen mezinárodně obchodovaného zboží (export, import a zboží konkurující
importu) v porovnání s cenami mezinárodně neobchodovaného zboží a služeb. To vede spotřebitele k tomu, že nahrazují
spotřebu zboží obchodovaného (převážně importu) zbožím neobchodovaným a část výstupu ekonomiky je také uvolněna pro
export. Vyšší ziskovost odvětví exportu a odvětví konkurujících importu do těchto odvětví navíc přiláká dodatečné zdroje.
8) Zlepšení bilance na běžném účtu v důsledku znehodnocení domácí měny však nemusí nastat i při splnění Marshallovy a
Lernerovy podmínky, jestliže se uplatní např. tlaky odborů na růst nominálních mezd. Znehodnocení domácí měny totiž vede k
inflačnímu efektu a poklesu reálných mezd. Odbory mohou ve snaze udržet reálné mzdy na původní výši vyvinout tlak na růst
nominálních mezd. Takto vzniká náklady tlačená inflace a pozitivní účinek devalvace na deficit bilance na běžném účtu může
být eliminován nebo alespoň významně omezen.
měny. Devalvace vede ke zvýšení domácích cen mezinárodně obchodovaného zboží (export, import a zboží konkurující
importu) v porovnání s cenami mezinárodně neobchodovaného zboží a služeb. To vede spotřebitele k tomu, že nahrazují
spotřebu zboží obchodovaného (převážně importu) zbožím neobchodovaným a část výstupu ekonomiky je také uvolněna pro
export. Vyšší ziskovost odvětví exportu a odvětví konkurujících importu do těchto odvětví navíc přiláká dodatečné zdroje.
8) Zlepšení bilance na běžném účtu v důsledku znehodnocení domácí měny však nemusí nastat i při splnění Marshallovy a
Lernerovy podmínky, jestliže se uplatní např. tlaky odborů na růst nominálních mezd. Znehodnocení domácí měny totiž vede k
inflačnímu efektu a poklesu reálných mezd. Odbory mohou ve snaze udržet reálné mzdy na původní výši vyvinout tlak na růst
nominálních mezd. Takto vzniká náklady tlačená inflace a pozitivní účinek devalvace na deficit bilance na běžném účtu může
být eliminován nebo alespoň významně omezen.
Devalvace domácí měny
Devalvace domácí měny zlepší bilanci na běžném účtu jen tehdy, je-li splněna Marshallova a Lernerova
podmínka: suma obou poptávkových elasticit po importu v absolutním vyjádření musí být větší než jedna.
Jinými slovy, změna poptávaného množství importu vůči poptávanému množství exportu musí být dostatečně
velká, aby kompenzovala nižší ceny exportu země v jednotkách cizí měny po provedení devalvace. To se může
projevit buď ve velkém snížení importu nebo ve výrazném zvýšení exportu nebo, což je obvyklé, v kombinaci
snížení importu a zvýšení exportu. Většina ekonomů se shoduje na tom, že ve středním a dlouhém období je tato
podmínka splněna, nicméně v krátkém období tomu tak vždy být nemusí8).
podmínka: suma obou poptávkových elasticit po importu v absolutním vyjádření musí být větší než jedna.
Jinými slovy, změna poptávaného množství importu vůči poptávanému množství exportu musí být dostatečně
velká, aby kompenzovala nižší ceny exportu země v jednotkách cizí měny po provedení devalvace. To se může
projevit buď ve velkém snížení importu nebo ve výrazném zvýšení exportu nebo, což je obvyklé, v kombinaci
snížení importu a zvýšení exportu. Většina ekonomů se shoduje na tom, že ve středním a dlouhém období je tato
podmínka splněna, nicméně v krátkém období tomu tak vždy být nemusí8).
Přístup přes elasticity
Znehodnocení domácí měny naruší podstatným způsobem rovnováhu na trhu zboží a služeb, neboť změna
kursu mezi domácí měnou a měnami zahraničními způsobí změnu relativních cen domácího a zahraničního zboží
(změnu "kursu" mezi domácím a zahraničním zbožím). Znehodnocení domácí měny zvyšuje konkurenční
schopnost domácího zboží na zahraničních trzích a objem exportu roste. Klesá naopak konkurenční schopnost
zahraničního zboží na domácím trhu a objem importu klesá. Růst objemu exportu a pokles objemu importu však
nemusí ještě znamenat zlepšení bilance na běžném účtu. Ta se zlepší nebo zhorší podle toho, jak se budou
vyvíjet příjmy z exportu (nabídka deviz) a/nebo výdaje na import (poptávka po devizách). Zde hrají zásadní roli
domácí a zahraniční cenové elasticity poptávky.
Zastánci přístupu přes elasticity tvrdí, že vliv devalvace na bilanci na běžném účtu závisí na domácí cenové
elasticitě poptávky po importu a zahraniční cenové elasticitě poptávky po importu (resp. po exportu z domácího
pohledu). Cenová elasticita poptávky po importu (exportu) udává, o kolik procent se zvýší či sníží poptávané
množství importu (exportu), jestliže se ceny importovaného (exportovaného) zboží sníží či zvýší o jedno
procento.
kursu mezi domácí měnou a měnami zahraničními způsobí změnu relativních cen domácího a zahraničního zboží
(změnu "kursu" mezi domácím a zahraničním zbožím). Znehodnocení domácí měny zvyšuje konkurenční
schopnost domácího zboží na zahraničních trzích a objem exportu roste. Klesá naopak konkurenční schopnost
zahraničního zboží na domácím trhu a objem importu klesá. Růst objemu exportu a pokles objemu importu však
nemusí ještě znamenat zlepšení bilance na běžném účtu. Ta se zlepší nebo zhorší podle toho, jak se budou
vyvíjet příjmy z exportu (nabídka deviz) a/nebo výdaje na import (poptávka po devizách). Zde hrají zásadní roli
domácí a zahraniční cenové elasticity poptávky.
Zastánci přístupu přes elasticity tvrdí, že vliv devalvace na bilanci na běžném účtu závisí na domácí cenové
elasticitě poptávky po importu a zahraniční cenové elasticitě poptávky po importu (resp. po exportu z domácího
pohledu). Cenová elasticita poptávky po importu (exportu) udává, o kolik procent se zvýší či sníží poptávané
množství importu (exportu), jestliže se ceny importovaného (exportovaného) zboží sníží či zvýší o jedno
procento.
16.5 Přizpůsobování platební bilance v systému plovoucích kursů
V systému plovoucích kursů je deficit bilance na běžném účtu eliminován prostřednictvím znehodnocení
měny. Stejný princip lze použít i pro systém pevných kursů v situaci, kdy je provedena oficiální devalvace
měny. Mezi ekonomy však existují různé názory na to, nakolik jsou znehodnocení či devalvace měny účinné, jak
rychle působí a jakým způsobem odstraňují deficit na běžném účtu. Tyto různé názory, jak později uvidíme,
vedly k vytvoření několika modelových přístupů k vyrovnávání deficitu na běžném účtu. Mezi tyto přístupy
řadíme především přístup přes elasticity a absorpční přístup.
Přístup přes elasticity
Nadhodnocená měna působí podobně jako daň uvalená na export (vede k jeho snižování) a dotace
poskytovaná importu (vede k jeho zvyšování). Země, která udržuje nadhodnocenou měnu, se dostane zpravidla
do deficitu na běžném účtu. Znehodnocení či devalvace měny by pak mělo tento deficit odstranit prostřednictvím
cenového mechanismu. Jeho působení je zdánlivě jednoduché7).
měny. Stejný princip lze použít i pro systém pevných kursů v situaci, kdy je provedena oficiální devalvace
měny. Mezi ekonomy však existují různé názory na to, nakolik jsou znehodnocení či devalvace měny účinné, jak
rychle působí a jakým způsobem odstraňují deficit na běžném účtu. Tyto různé názory, jak později uvidíme,
vedly k vytvoření několika modelových přístupů k vyrovnávání deficitu na běžném účtu. Mezi tyto přístupy
řadíme především přístup přes elasticity a absorpční přístup.
Přístup přes elasticity
Nadhodnocená měna působí podobně jako daň uvalená na export (vede k jeho snižování) a dotace
poskytovaná importu (vede k jeho zvyšování). Země, která udržuje nadhodnocenou měnu, se dostane zpravidla
do deficitu na běžném účtu. Znehodnocení či devalvace měny by pak mělo tento deficit odstranit prostřednictvím
cenového mechanismu. Jeho působení je zdánlivě jednoduché7).
Předpokládejme
Předpokládejme, že v domácí zemi D se vláda rozhodne zvýšit reálný důchod a zaměstnanost
prostřednictvím růstu státních výdajů. Růst reálného důchodu však vede k růstu importu v závislosti na mezním
sklonu k importu a ke zhoršení bilance běžného účtu. To zároveň znamená růst exportu zahraniční země Z a
zlepšení její bilance běžného účtu. Další přizpůsobení v tomto bilaterálním světě probíhá tak, že růst exportu
země Z se promítne do multiplikovaného růstu reálného důchodu v této zemi. Růst reálného důchodu v zemi Z
se však dále promítne do růstu jejího importu, což znamená růst exportu země D. Tímto způsobem je
prostřednictvím čistého exportu v obou ekonomikách ovlivňován reálný důchod a zaměstnanost a současně se v
obou zemích střídavě zvyšuje import a export, což vede k cyklickému obnovování rovnováhy běžného účtu
platební bilance.
Na tomto mechanismu je založen tzv. teorém lokomotivy. Ten je založen na představě, že pokud by byly
obě země zpočátku v recesi, pak by stačilo, aby jedna z nich začala provádět expanzivní fiskální politiku. Tak by
působila prostřednictvím růstu svého dovozu jako lokomotiva, která vytahuje z recese druhou ekonomiku, aniž
by tato druhá země musela sama uplatňovat expanzivní politiku. Po určité době by se pozice obou ekonomik
vyměnily. Problém je ovšem v tom, že země provádějící fiskální expanzi se pravděpodobně dostane do deficitu
na běžném účtu, a proto by zemí v pozici lokomotivy měla být ta země, která má zpočátku přebytek na běžném
účtu. Takovéto mezinárodní koordinování hospodářské politiky je ovšem dosti obtížné.
prostřednictvím růstu státních výdajů. Růst reálného důchodu však vede k růstu importu v závislosti na mezním
sklonu k importu a ke zhoršení bilance běžného účtu. To zároveň znamená růst exportu zahraniční země Z a
zlepšení její bilance běžného účtu. Další přizpůsobení v tomto bilaterálním světě probíhá tak, že růst exportu
země Z se promítne do multiplikovaného růstu reálného důchodu v této zemi. Růst reálného důchodu v zemi Z
se však dále promítne do růstu jejího importu, což znamená růst exportu země D. Tímto způsobem je
prostřednictvím čistého exportu v obou ekonomikách ovlivňován reálný důchod a zaměstnanost a současně se v
obou zemích střídavě zvyšuje import a export, což vede k cyklickému obnovování rovnováhy běžného účtu
platební bilance.
Na tomto mechanismu je založen tzv. teorém lokomotivy. Ten je založen na představě, že pokud by byly
obě země zpočátku v recesi, pak by stačilo, aby jedna z nich začala provádět expanzivní fiskální politiku. Tak by
působila prostřednictvím růstu svého dovozu jako lokomotiva, která vytahuje z recese druhou ekonomiku, aniž
by tato druhá země musela sama uplatňovat expanzivní politiku. Po určité době by se pozice obou ekonomik
vyměnily. Problém je ovšem v tom, že země provádějící fiskální expanzi se pravděpodobně dostane do deficitu
na běžném účtu, a proto by zemí v pozici lokomotivy měla být ta země, která má zpočátku přebytek na běžném
účtu. Takovéto mezinárodní koordinování hospodářské politiky je ovšem dosti obtížné.
Předchozí závěry
Předchozí závěry si můžeme demonstrovat na obr. 16.3. Absorpční přímka (A) má sklon mpc(1-t). Přímka
agregátních výdajů (E) leží nad absorpční přímkou při nulovém důchodu ve vzdálenosti rovné exportním
výdajům. Přímka agregátních výdajů je dále rovnější než absorpční přímka, neboť obsahuje efekt importu jako
úniku z domácího výdajového toku a má sklon [mpc(1-t) + m]. V tomto jednoduchém keynesiánském modelu je
při nízké úrovni reálného důchodu domácí absorpce nižší než domácí výdaje (při důchodu Y1 existuje přebytek
na běžném účtu v rozsahu E1-E2). S růstem důchodu absorpce roste rychleji než výdaje a na určité úrovni
důchodu se vyrovnají a čistý export je nulový.
Přeskupením rovnice (16) získáme rovnici:
Y - A = X - M (17)
Podle této rovnice pozitivní čistý export znamená, že národní důchod převyšuje domácí absorpci, tzn., že
celková poptávka po zboží a službách pro domácí užití je menší než celková domácí výroba zboží a služeb.
Poměr reálného důchodu a domácí absorpce je pro vyrovánání bilance běžného účtu velmi důležitý a zaměřuje
se na něj, jak později uvidíme, absorpční přístup k platební bilanci.
agregátních výdajů (E) leží nad absorpční přímkou při nulovém důchodu ve vzdálenosti rovné exportním
výdajům. Přímka agregátních výdajů je dále rovnější než absorpční přímka, neboť obsahuje efekt importu jako
úniku z domácího výdajového toku a má sklon [mpc(1-t) + m]. V tomto jednoduchém keynesiánském modelu je
při nízké úrovni reálného důchodu domácí absorpce nižší než domácí výdaje (při důchodu Y1 existuje přebytek
na běžném účtu v rozsahu E1-E2). S růstem důchodu absorpce roste rychleji než výdaje a na určité úrovni
důchodu se vyrovnají a čistý export je nulový.
Přeskupením rovnice (16) získáme rovnici:
Y - A = X - M (17)
Podle této rovnice pozitivní čistý export znamená, že národní důchod převyšuje domácí absorpci, tzn., že
celková poptávka po zboží a službách pro domácí užití je menší než celková domácí výroba zboží a služeb.
Poměr reálného důchodu a domácí absorpce je pro vyrovánání bilance běžného účtu velmi důležitý a zaměřuje
se na něj, jak později uvidíme, absorpční přístup k platební bilanci.
Důchodový přístup k vyrovnávání platební bilance
Tento přístup vychází z toho, že v systému pevných devizových kursů se vnější impulsy nemohou přenášet
na ekonomiku prostřednictvím informace obsažené ve změně devizového kursu a proto se přenášejí spíše ve
formě přímých důchodových efektů. Přímý důchodový efekt znamená, že zvýšení reálného důchodu v domácí
ekonomice se přenáší prostřednictvím čistého exportu na zahraniční ekonomiku a naopak zvýšení reálného
důchodu v zahraniční se přenáší prostřednictvím čistého exportu na domácí ekonomiku. Stupeň vzájemného
přenosu změn reálného důchodu závisí na mezním sklonu k dovozu v domácí i zahraniční ekonomice a také na
multiplikátoru zahraničního obchodu v obou ekonomikách.
Důchodový přístup spoléhá na tradiční keynesiánské předpoklady: fixní cenová hladina, neúplné využití
kapacit v ekonomice a existence nedobrovolné nezaměstnanosti. Za těchto předpokladů růst vývozu zvyšuje
agregátní poptávku, reálný důchod i zaměstnanost. Růst vývozu, který znamená únik poptávky na zahraniční
trhy, vede naopak k poklesu agregátní poptávky a snížení reálného důchodu a zaměstnanosti. Vzájemné
propojení ekonomik prostřednictvím čistého exportu a multiplikační efekt by však měly zajišťovat automatické
přizpůsobování platební bilance. Tento mechanismus zachycuje obr. 16.4.
na ekonomiku prostřednictvím informace obsažené ve změně devizového kursu a proto se přenášejí spíše ve
formě přímých důchodových efektů. Přímý důchodový efekt znamená, že zvýšení reálného důchodu v domácí
ekonomice se přenáší prostřednictvím čistého exportu na zahraniční ekonomiku a naopak zvýšení reálného
důchodu v zahraniční se přenáší prostřednictvím čistého exportu na domácí ekonomiku. Stupeň vzájemného
přenosu změn reálného důchodu závisí na mezním sklonu k dovozu v domácí i zahraniční ekonomice a také na
multiplikátoru zahraničního obchodu v obou ekonomikách.
Důchodový přístup spoléhá na tradiční keynesiánské předpoklady: fixní cenová hladina, neúplné využití
kapacit v ekonomice a existence nedobrovolné nezaměstnanosti. Za těchto předpokladů růst vývozu zvyšuje
agregátní poptávku, reálný důchod i zaměstnanost. Růst vývozu, který znamená únik poptávky na zahraniční
trhy, vede naopak k poklesu agregátní poptávky a snížení reálného důchodu a zaměstnanosti. Vzájemné
propojení ekonomik prostřednictvím čistého exportu a multiplikační efekt by však měly zajišťovat automatické
přizpůsobování platební bilance. Tento mechanismus zachycuje obr. 16.4.
Čistý export a domácí absorpce
Známe-li funkci čistého exportu, můžeme definovat funkci agregátních výdajů. Ta je ve čtyřsektorovém
modelu ekonomiky dána rovnicí:
E = C + I + G + (X - M) (13)
Suma (C + I + G) představuje celkové výdaje na zboží a služby (domácí i zahraniční) uvnitř dané ekonomiky. V
národohospodářském účetnictví se tato suma označuje za celkové finální výdaje, v mezinárodní ekonomii lze
však nejčastěji najít označení domácí absorpce (budeme ji značit symbolem A):
A = C + I + G (14)
Spojením rovnic (13) a (14) získáme:
E = A + (X - M) (15)
Nyní převedeme rovnici (15) do rovnovážné podmínky Y - E a získáme:
Y = A + (X - M) (16)
Pravá strana rovnice představuje agregátní výdaje na domácí zboží a služby, které jsou dány součtem interních
výdajů (domácí absorpce) a externí poptávky (čistý export). V otevřené ekonomice se rovnovážný národní
důchod rovná domácí absorpci plus čistému exportu.
modelu ekonomiky dána rovnicí:
E = C + I + G + (X - M) (13)
Suma (C + I + G) představuje celkové výdaje na zboží a služby (domácí i zahraniční) uvnitř dané ekonomiky. V
národohospodářském účetnictví se tato suma označuje za celkové finální výdaje, v mezinárodní ekonomii lze
však nejčastěji najít označení domácí absorpce (budeme ji značit symbolem A):
A = C + I + G (14)
Spojením rovnic (13) a (14) získáme:
E = A + (X - M) (15)
Nyní převedeme rovnici (15) do rovnovážné podmínky Y - E a získáme:
Y = A + (X - M) (16)
Pravá strana rovnice představuje agregátní výdaje na domácí zboží a služby, které jsou dány součtem interních
výdajů (domácí absorpce) a externí poptávky (čistý export). V otevřené ekonomice se rovnovážný národní
důchod rovná domácí absorpci plus čistému exportu.
Změna exportu
Změna exportu nastává v důsledku změn exogenních faktorů a projevuje se posunem celé křivky čistého
exportu. Posun křivky čistého exportu znamená změnu vztahu mezi čistým exportem a národním důchodem.
Takový posun může mít dvě hlavní příčiny:
(1) Změna zahraničního reálného důchodu. Změna reálného důchodu v zahraničí, ceteris paribus, povede k
růstu poptávaného množství domácí produkce ze strany zahraničních subjektů. V části a) obr. 16.1 růst
reálného důchodu v zahraničí způsobuje růst exportu z X0
1 na X0
2. Úroveň domácího reálného důchodu, při
které je běžný účet vyrovnaný, roste z Y1 na Y2. V části b) obr. 16.1 se funkce čistého exportu posunuje
vzhůru z (X-M)1 = (X0
1-m.Y) na (X-M)2 = (X0
2-m.Y).
(2) Změna relativních cenových hladin. Jestliže zahraniční ceny vzrostou relativně k domácím cenám, změní se
domácí export i import. Tuto situaci zachycuje obr. 16.2. Pokles cen domácího zboží v porovnání s cenami
zahraničního zboží (v důsledku zahraniční inflace, domácí deflace či devalvace domácí měny vůči měně
zahraniční) způsobuje růst atraktivnosti domácího zboží oproti zboží zahraničnímu. Export poroste na
úroveň X0
2 a import poklesne na úroveň M2. Následkem toho se úroveň reálného důchodu, která odpovídá
vyrovnané bilanci na běžném účtu, zvýší z Y1 na Y2 a funkce čistého exportu se posune z (X-M)1 na (X-M)2.
exportu. Posun křivky čistého exportu znamená změnu vztahu mezi čistým exportem a národním důchodem.
Takový posun může mít dvě hlavní příčiny:
(1) Změna zahraničního reálného důchodu. Změna reálného důchodu v zahraničí, ceteris paribus, povede k
růstu poptávaného množství domácí produkce ze strany zahraničních subjektů. V části a) obr. 16.1 růst
reálného důchodu v zahraničí způsobuje růst exportu z X0
1 na X0
2. Úroveň domácího reálného důchodu, při
které je běžný účet vyrovnaný, roste z Y1 na Y2. V části b) obr. 16.1 se funkce čistého exportu posunuje
vzhůru z (X-M)1 = (X0
1-m.Y) na (X-M)2 = (X0
2-m.Y).
(2) Změna relativních cenových hladin. Jestliže zahraniční ceny vzrostou relativně k domácím cenám, změní se
domácí export i import. Tuto situaci zachycuje obr. 16.2. Pokles cen domácího zboží v porovnání s cenami
zahraničního zboží (v důsledku zahraniční inflace, domácí deflace či devalvace domácí měny vůči měně
zahraniční) způsobuje růst atraktivnosti domácího zboží oproti zboží zahraničnímu. Export poroste na
úroveň X0
2 a import poklesne na úroveň M2. Následkem toho se úroveň reálného důchodu, která odpovídá
vyrovnané bilanci na běžném účtu, zvýší z Y1 na Y2 a funkce čistého exportu se posune z (X-M)1 na (X-M)2.
Výdaje na import
Výdaje na import představují únik z domácího výdajového toku (snižují hodnotu multiplikátoru) a jejich
výše závisí na úrovni domácího národního důchodu. Importní funkci jsme si definovali již v kap. 3 jako M = m.Y
(kde m je mezní sklon k importu). Funkci čistého exportu nyní můžeme zapsat ve tvaru:
NX = X0
- m.Y (12)
Funkci exportu, funkci importu a jejich syntézu vidíme v obr. 16.1. V části a) obr. 16.1 jsou exportní funkce
a importní funkce zakresleny zvlášť. Import je zachycen jako rostoucí funkce reálného důchodu, zatímco export
jako horizontální přímka, neboť jeho výše je na úrovni reálného důchodu nezávislá. Průsečík obou křivek pak
dává čistý export, jehož vyjádření zachycuje část b) obr. 16.1. Čistý export je klesající funkcí reálného důchodu.
Čistý export se může měnit buď vlivem změny importu nebo vlivem změny exportu. Změna importu v důsledku
změny domácího reálného důchodu je zachycena posunem po křivce čistého exportu. Keynesiánský důchodový
přístup k vyrovnávání platební bilance se zaměřuje především na účinky těchto změn.
5) To, co se v ekonomických modelech běžně označuje jako čistý export (NX = X - M), můžeme považovat buď za obchodní
bilanci, bilanci výkonovou nebo za bilanci na běžném účtu. Často se čistým exportem rozumí obchodní bilance, my však
využijeme širší koncepci a pod čistým exportem budeme rozumět bilanci na běžném účtu. Bilance na běžném účtu poskytuje
důležité informace o poptávce po exportu a importu a tudíž i o možném vývoji hospodářského cyklu, hospodářské politiky i
budoucího devizového kursu. Masmédia často hovoří o bilanci na běžném účtu jako o platební bilanci. To však není správné,
platební bilance je širší pojem a zahrnuje mnohem více položek.
6) Jednoduchý keynesiánský model předpokládá, že cenová hladina je konstantní a že devizové kursy jsou pevné.
výše závisí na úrovni domácího národního důchodu. Importní funkci jsme si definovali již v kap. 3 jako M = m.Y
(kde m je mezní sklon k importu). Funkci čistého exportu nyní můžeme zapsat ve tvaru:
NX = X0
- m.Y (12)
Funkci exportu, funkci importu a jejich syntézu vidíme v obr. 16.1. V části a) obr. 16.1 jsou exportní funkce
a importní funkce zakresleny zvlášť. Import je zachycen jako rostoucí funkce reálného důchodu, zatímco export
jako horizontální přímka, neboť jeho výše je na úrovni reálného důchodu nezávislá. Průsečík obou křivek pak
dává čistý export, jehož vyjádření zachycuje část b) obr. 16.1. Čistý export je klesající funkcí reálného důchodu.
Čistý export se může měnit buď vlivem změny importu nebo vlivem změny exportu. Změna importu v důsledku
změny domácího reálného důchodu je zachycena posunem po křivce čistého exportu. Keynesiánský důchodový
přístup k vyrovnávání platební bilance se zaměřuje především na účinky těchto změn.
5) To, co se v ekonomických modelech běžně označuje jako čistý export (NX = X - M), můžeme považovat buď za obchodní
bilanci, bilanci výkonovou nebo za bilanci na běžném účtu. Často se čistým exportem rozumí obchodní bilance, my však
využijeme širší koncepci a pod čistým exportem budeme rozumět bilanci na běžném účtu. Bilance na běžném účtu poskytuje
důležité informace o poptávce po exportu a importu a tudíž i o možném vývoji hospodářského cyklu, hospodářské politiky i
budoucího devizového kursu. Masmédia často hovoří o bilanci na běžném účtu jako o platební bilanci. To však není správné,
platební bilance je širší pojem a zahrnuje mnohem více položek.
6) Jednoduchý keynesiánský model předpokládá, že cenová hladina je konstantní a že devizové kursy jsou pevné.
Funkce čistého exportu
Výchozím bodem důchodového přístupu je definice funkce čistého exportu (tj. rozdílu mezi exportem a
importem zboží a služeb) a stanovení úlohy čistého exportu při determinaci reálného důchodu.5) Funkce čistého
exportu spojuje bilanci na běžném účtu (X - M) a národní důchod (Y). Jednoduchý keynesiánský model
předpokládá, že export závisí pouze na ekonomické situaci zahraničních ekonomik6), a proto jsou veškeré výdaje
na export výdaji autonomními (budeme je značit X0). Autonomnost exportu znamená, že hlavní determinantou
výše exportu je ekonomická aktivita v zemích, které představují pro domácí zemi hlavní obchodní partnery.
Export je zároveň významným zdrojem poptávky po domácím zboží a službách, představuje injekci do
výdajového toku ekonomiky. Z kapitoly 3 již víme, že změny exportu se promítají prostřednictvím
multiplikátoru zahraničního obchodu do růstu reálného důchodu stejně jako změny investic nebo státních
výdajů. Vzhledem k tomu, že export jedné země znamená zároveň import jiné země a naopak, představují změny
exportu významný kanál, jehož prostřednictvím se změny agregátní poptávky v jedné zemi přenášejí do změn
agregátní poptávky v jiné zemi. Různé ekonomiky jsou exportem v různé míře propojeny a podle stupně této
propojenosti mají národní důchody různých zemí tendenci ke společnému pohybu. Když bude v Německu
konjunktura, zvýší se německá poptávka po české produkci a prostřednictvím multiplikačního procesu vyvolá
růst českého exportu násobnou expanzi českého reálného důchodu.
importem zboží a služeb) a stanovení úlohy čistého exportu při determinaci reálného důchodu.5) Funkce čistého
exportu spojuje bilanci na běžném účtu (X - M) a národní důchod (Y). Jednoduchý keynesiánský model
předpokládá, že export závisí pouze na ekonomické situaci zahraničních ekonomik6), a proto jsou veškeré výdaje
na export výdaji autonomními (budeme je značit X0). Autonomnost exportu znamená, že hlavní determinantou
výše exportu je ekonomická aktivita v zemích, které představují pro domácí zemi hlavní obchodní partnery.
Export je zároveň významným zdrojem poptávky po domácím zboží a službách, představuje injekci do
výdajového toku ekonomiky. Z kapitoly 3 již víme, že změny exportu se promítají prostřednictvím
multiplikátoru zahraničního obchodu do růstu reálného důchodu stejně jako změny investic nebo státních
výdajů. Vzhledem k tomu, že export jedné země znamená zároveň import jiné země a naopak, představují změny
exportu významný kanál, jehož prostřednictvím se změny agregátní poptávky v jedné zemi přenášejí do změn
agregátní poptávky v jiné zemi. Různé ekonomiky jsou exportem v různé míře propojeny a podle stupně této
propojenosti mají národní důchody různých zemí tendenci ke společnému pohybu. Když bude v Německu
konjunktura, zvýší se německá poptávka po české produkci a prostřednictvím multiplikačního procesu vyvolá
růst českého exportu násobnou expanzi českého reálného důchodu.
Snížení interních cen
Snížení interních cen v deficitní zemi v důsledku ztráty zlata a snížení peněžní zásoby bylo založeno na
kvantitativní teorii peněz (P = M.V/Y), jejíž první formulace je také připisována D. Humeovi. Tento
4) Když má země přebytek na běžném účtu, získává více cizí měny z transakcí na tomto účtu, než kolik sama při těchto
transakcích cizí měny vydává. Jinak řečeno, poptávané množství domácí měny na devizových trzích převyšuje nabízené
množství. Má-li země přebytek také na kapitálovém účtu (a tím i celkový přebytek platební bilance), poptávané množství
domácí měny ve vztahu k nabízenému množství na devizových trzích dále roste. V systému pevných devizových kursů musí
být rozdíl držen ve formě devizových rezerv, v systému plovoucích devizových kursů vznikají tendence ke zhodnocení domácí
měny. Pro deficit platební bilance platí opačný vztah.
kvantitativní teorii peněz (P = M.V/Y), jejíž první formulace je také připisována D. Humeovi. Tento
4) Když má země přebytek na běžném účtu, získává více cizí měny z transakcí na tomto účtu, než kolik sama při těchto
transakcích cizí měny vydává. Jinak řečeno, poptávané množství domácí měny na devizových trzích převyšuje nabízené
množství. Má-li země přebytek také na kapitálovém účtu (a tím i celkový přebytek platební bilance), poptávané množství
domácí měny ve vztahu k nabízenému množství na devizových trzích dále roste. V systému pevných devizových kursů musí
být rozdíl držen ve formě devizových rezerv, v systému plovoucích devizových kursů vznikají tendence ke zhodnocení domácí
měny. Pro deficit platební bilance platí opačný vztah.
Keynesiánský model vyrovnávání bilance na běžném účtu
vyrovnávací mechanismus je velmi jednoduchý a skutečně automatický: začíná působit ihned, jakmile vzniká
externí nerovnováha, a působí tak dlouho, dokud není tato rovnováha eliminována. Takto nastíněný vyrovnávací
mechanismus v sobě obsahuje velké množství předpokladů a zjednodušení. Zejména monetarističtí ekonomové
nabídli ve 20. století mnohem rozvinutější formy automatického vyrovnávacího mechanismu.
Keynesiánský model vyrovnávání bilance na běžném účtu
Ve 40. letech 20. století nabídli ekonomové ovlivnění J. M. Keynesem další kanál, jehož prostřednictvím
dochází k přizpůsobování platební bilance. Zastánci keynesiánského důchodového přístupu tvrdí, že cenový
efekt (tedy efekt změn relativních cen vyvolaný devalvací nebo změnami cenových hladin) vyvolává pouze část
přizpůsobení platební bilance a zbývající část přizpůsobení je realizována prostřednictvím změn reálného
důchodu.
Důchodový přizpůsobovací mechanismus představuje aplikaci Keynesových myšlenek na otevřenou
ekonomiku. Výchozím bodem tohoto přístupu je předpoklad, že změny platební bilance se odrážejí ve změnách
agregátní poptávky, které vedou ke změnám reálného důchodu, které automaticky zajišťují částečné (ne úplné)
přizpůsobení platební bilance. Je třeba si uvědomit, že vznik této teorie spadá do období, kdy nebyl mezinárodní
pohyb kapitálu příliš významným fenoménem a termínem "platební bilance" byla rozuměna především bilance
na běžném účtu.
externí nerovnováha, a působí tak dlouho, dokud není tato rovnováha eliminována. Takto nastíněný vyrovnávací
mechanismus v sobě obsahuje velké množství předpokladů a zjednodušení. Zejména monetarističtí ekonomové
nabídli ve 20. století mnohem rozvinutější formy automatického vyrovnávacího mechanismu.
Keynesiánský model vyrovnávání bilance na běžném účtu
Ve 40. letech 20. století nabídli ekonomové ovlivnění J. M. Keynesem další kanál, jehož prostřednictvím
dochází k přizpůsobování platební bilance. Zastánci keynesiánského důchodového přístupu tvrdí, že cenový
efekt (tedy efekt změn relativních cen vyvolaný devalvací nebo změnami cenových hladin) vyvolává pouze část
přizpůsobení platební bilance a zbývající část přizpůsobení je realizována prostřednictvím změn reálného
důchodu.
Důchodový přizpůsobovací mechanismus představuje aplikaci Keynesových myšlenek na otevřenou
ekonomiku. Výchozím bodem tohoto přístupu je předpoklad, že změny platební bilance se odrážejí ve změnách
agregátní poptávky, které vedou ke změnám reálného důchodu, které automaticky zajišťují částečné (ne úplné)
přizpůsobení platební bilance. Je třeba si uvědomit, že vznik této teorie spadá do období, kdy nebyl mezinárodní
pohyb kapitálu příliš významným fenoménem a termínem "platební bilance" byla rozuměna především bilance
na běžném účtu.
Mechanismy vyrovnávání bilance
Mechanismy vyrovnávání bilance na běžném účtu či bilance platební jsou dvojího typu. Prvním typem jsou
automaticky působící mechanismy, které jsou uváděny do pohybu automaticky při vzniku nerovnováhy,
nevyžadují zásahy státních orgánů a fungují tak dlouho, dokud není obnoven rovnovážný stav. Automaticky
působící mechanismy dále dělíme na cenové mechanismy (jsou založeny na změnách relativních cen),
důchodové mechanismy (jsou založeny na změnách relativních důchodů) a monetární mechanismy (jsou
založeny na relativních změnách peněžních zásob). V reálné ekonomice fungují cenové, důchodové i monetární
mechanismy společně. Modely založené na cenových a důchodových mechanismech se zabývají vyrovnáním
deficitu bilance na běžném účtu, zatímco monetární modely se vztahují k vyrovnávání deficitu platební bilance
jako celku.
Druhým typem jsou mechanismy působící prostřednictvím hospodářské politiky, což jsou určité kroky
státních orgánů zaměřené na odstranění nerovnovážného stavu. Tyto mechanismy působí většinou s určitým
zpožděním, neboť státním orgánům trvá určitou dobu, než zjistí samotnou existenci nerovnováhy a než přijmou
rozhodnutí o opatřeních a zahájí jejich realizaci. Přes uvedené nedostatky jsou tyto mechanismy často užívány
ve snaze zmírnit nebo eliminovat nepříznivé účinky, které s sebou přináší automaticky působící mechanismy.
automaticky působící mechanismy, které jsou uváděny do pohybu automaticky při vzniku nerovnováhy,
nevyžadují zásahy státních orgánů a fungují tak dlouho, dokud není obnoven rovnovážný stav. Automaticky
působící mechanismy dále dělíme na cenové mechanismy (jsou založeny na změnách relativních cen),
důchodové mechanismy (jsou založeny na změnách relativních důchodů) a monetární mechanismy (jsou
založeny na relativních změnách peněžních zásob). V reálné ekonomice fungují cenové, důchodové i monetární
mechanismy společně. Modely založené na cenových a důchodových mechanismech se zabývají vyrovnáním
deficitu bilance na běžném účtu, zatímco monetární modely se vztahují k vyrovnávání deficitu platební bilance
jako celku.
Druhým typem jsou mechanismy působící prostřednictvím hospodářské politiky, což jsou určité kroky
státních orgánů zaměřené na odstranění nerovnovážného stavu. Tyto mechanismy působí většinou s určitým
zpožděním, neboť státním orgánům trvá určitou dobu, než zjistí samotnou existenci nerovnováhy a než přijmou
rozhodnutí o opatřeních a zahájí jejich realizaci. Přes uvedené nedostatky jsou tyto mechanismy často užívány
ve snaze zmírnit nebo eliminovat nepříznivé účinky, které s sebou přináší automaticky působící mechanismy.
16.4 Automatický vyrovnávací mechanismus v systému pevných kursů
Automatický vyrovávací mechanismus při zlatém standardu
Zlatý standard je možno použít jako modelový vzor systému pevných kursů. Měnové kursy byly v rámci
tohoto systému určeny zlatými paritami a mohly vzniknout pouze minimální odchylky od těchto zlatých parit.
Automatický vyrovnávací mechanismus při zlatém standardu (price-specie-flow mechanism), který vyrovnává
mezinárodní platby a cenové hladiny mezi zeměmi, poprvé formuloval David Hume v roce 1752. Tento
mechanismus funguje prostřednictvím kombinace cenových účinků.
Fungování automatického cenového vyrovnávacího mechanismu je jednoduché. Dejme tomu, že máme dvě
země, mezi kterými probíhá mezinárodní obchod. U domácí země vznikl deficit na běžném účtu a u zahraniční
země přebytek na běžném účtu. Protože peněžní zásoba v rámci zlatého standardu byla tvořena buď zlatem nebo
papírovými penězi krytými zlatem, deficit na běžném účtu znamenal odliv zlata z deficitní země a snížení
peněžní zásoby v této zemi a příliv zlata do přebytkové země a zvýšení její peněžní zásoby. To způsobilo pokles
vnitřních cen v deficitní zemi a růst vnitřních cen v přebytkové zemi. Následkem toho došlo ke stimulaci exportu
v deficitní zemi a k destimulaci importu z přebytkové země, dokud se bilance na běžném účtu opět nevyrovnala.
Zlatý standard je možno použít jako modelový vzor systému pevných kursů. Měnové kursy byly v rámci
tohoto systému určeny zlatými paritami a mohly vzniknout pouze minimální odchylky od těchto zlatých parit.
Automatický vyrovnávací mechanismus při zlatém standardu (price-specie-flow mechanism), který vyrovnává
mezinárodní platby a cenové hladiny mezi zeměmi, poprvé formuloval David Hume v roce 1752. Tento
mechanismus funguje prostřednictvím kombinace cenových účinků.
Fungování automatického cenového vyrovnávacího mechanismu je jednoduché. Dejme tomu, že máme dvě
země, mezi kterými probíhá mezinárodní obchod. U domácí země vznikl deficit na běžném účtu a u zahraniční
země přebytek na běžném účtu. Protože peněžní zásoba v rámci zlatého standardu byla tvořena buď zlatem nebo
papírovými penězi krytými zlatem, deficit na běžném účtu znamenal odliv zlata z deficitní země a snížení
peněžní zásoby v této zemi a příliv zlata do přebytkové země a zvýšení její peněžní zásoby. To způsobilo pokles
vnitřních cen v deficitní zemi a růst vnitřních cen v přebytkové zemi. Následkem toho došlo ke stimulaci exportu
v deficitní zemi a k destimulaci importu z přebytkové země, dokud se bilance na běžném účtu opět nevyrovnala.
16.3 Vyrovnávání bilance na běžném účtu a platební bilance
Nerovnováhu bilance na běžném účtu nebo platební bilance jako celku nelze udržovat nekonenčně dlouho4).
Země s přebytkem může po určitou dobu snižovat své závazky vůči cizině, půjčovat deficitním zemím či
zvyšovat investice v cizině nebo zvyšovat své devizové rezervy. Na určitém stupni však bude další úvěrování
deficitních zemí nebo hromadění devizových rezerv stěží únosné. Země s deficitem může naopak po určitou
dobu zvyšovat své závazky vůči cizině, snižovat své pohledávky vůči cizině nebo snižovat své devizové rezervy.
Po určité době však může zahraniční zadlužení nabýt hrozivých rozměrů a devizové rezervy se mohou vyčerpat.
V obou případech limitují ekonomické síly dobu trvání nerovnovážného stavu. Nerovnováha v delším období
povede ke vzniku tlaků na zhodnocení nebo znehodnocení měny.
V následující části kapitoly se budeme zabývat mechanismy, které zajišťují vyrovnávání bilance na běžném
účtu či bilance platební. V jednotlivých modelech budeme zkoumat proces, kterým jsou eliminovány deficity
těchto bilancí, neboť deficity jsou obvykle (víceméně nesprávně) považovány za větší zlo než přebytky.
Odstraňování přebytků těchto bilancí vyžaduje opačný postup.
Země s přebytkem může po určitou dobu snižovat své závazky vůči cizině, půjčovat deficitním zemím či
zvyšovat investice v cizině nebo zvyšovat své devizové rezervy. Na určitém stupni však bude další úvěrování
deficitních zemí nebo hromadění devizových rezerv stěží únosné. Země s deficitem může naopak po určitou
dobu zvyšovat své závazky vůči cizině, snižovat své pohledávky vůči cizině nebo snižovat své devizové rezervy.
Po určité době však může zahraniční zadlužení nabýt hrozivých rozměrů a devizové rezervy se mohou vyčerpat.
V obou případech limitují ekonomické síly dobu trvání nerovnovážného stavu. Nerovnováha v delším období
povede ke vzniku tlaků na zhodnocení nebo znehodnocení měny.
V následující části kapitoly se budeme zabývat mechanismy, které zajišťují vyrovnávání bilance na běžném
účtu či bilance platební. V jednotlivých modelech budeme zkoumat proces, kterým jsou eliminovány deficity
těchto bilancí, neboť deficity jsou obvykle (víceméně nesprávně) považovány za větší zlo než přebytky.
Odstraňování přebytků těchto bilancí vyžaduje opačný postup.
Jinou interpretací může být
Jinou interpretací může být to, že jestliže země nakupuje více zboží a služeb než sama vyrábí, musí tento
přebytek získat ze zahraničního obchodu a musí jej financovat získáním fondů ze zahraničí (přebytkem na
kapitálovém účtu a účtu oficiálních rezerv)3).
Uvedené vztahy můžeme formalizovat následujícím způsobem:
CA = X - M = S - I, CA > O, je-li S > I; CA < O, je-li S < I (8)
KA = I - S = M - X, KA > O, je-li S < I; KA > O, je-li S < I (9)
Uvedené rovnice jsou důležité pro tvůrce hospodářské politiky, neboť předvídají úspěšnost "řešení"
problémů s deficitem na běžném účtu. Země může snížit svůj deficit na běžném účtu pokud splní dvě podmínky:
(1) zvýší národní produkt v relaci k národním výdajům a (2) zvýší úspory v relaci k domácím investicím. Snahy
snížit deficit na běžném účtu omezením importu (pomocí cel a kvót), které neovlivní poměry Y/E a S/I, se potom
mohou ukázat jako dosti neúspěšné.
přebytek získat ze zahraničního obchodu a musí jej financovat získáním fondů ze zahraničí (přebytkem na
kapitálovém účtu a účtu oficiálních rezerv)3).
Uvedené vztahy můžeme formalizovat následujícím způsobem:
CA = X - M = S - I, CA > O, je-li S > I; CA < O, je-li S < I (8)
KA = I - S = M - X, KA > O, je-li S < I; KA > O, je-li S < I (9)
Uvedené rovnice jsou důležité pro tvůrce hospodářské politiky, neboť předvídají úspěšnost "řešení"
problémů s deficitem na běžném účtu. Země může snížit svůj deficit na běžném účtu pokud splní dvě podmínky:
(1) zvýší národní produkt v relaci k národním výdajům a (2) zvýší úspory v relaci k domácím investicím. Snahy
snížit deficit na běžném účtu omezením importu (pomocí cel a kvót), které neovlivní poměry Y/E a S/I, se potom
mohou ukázat jako dosti neúspěšné.
Deficit státního rozpočtu a bilance na běžném účtu
Doposud jsme v rovnicích (6)-(8) abstrahovali od daní a státních výdajů a předpokládali jsme, že státní
rozpočet je vyrovnaný (T = G). Nyní toto zjednodušení napravíme a rovnici (6) můžeme přepsat do tvaru, který
vyjadřuje nadměrné výdaje:
E - Y = (I - S) + (G - T) + (X - M) (10)
Tato rovnice říká, že přebytečné národní výdaje jsou dány převisem domácích investic nad domácími úsporami,
deficitem státního rozpočtu a přebytkem obchodní bilance. Doplněním rovnice (8) dále získáme:
CA = (S - I) - (G - T) (11)
Tato rovnice říká, že bilance na běžném účtu se rovná rozdílu mezi úsporami a investicemi mínus deficit
státního rozpočtu. Podle této rovnice, země, která má deficit na běžném účtu, nemá pravděpodobně dostatečné
úspory k financování svých investic a hospodaří nejspíše s deficitním rozpočtem. Snaží-li se tvůrci hospodářské
politiky snížit deficit na běžném účtu, neměli by zapomínat, že s velkým deficitem státního rozpočtu to není
příliš jednoduché.
3) Závěr, že země, která má větší úspory než investice, má přebytek na běžném účtu a deficit na kapitálovém účtu, vysvětluje
např. obchodní vztahy japonské a americké ekonomiky. Japonci mají velmi vysokou míru úspor v relaci ke své míře investic.
Američané naopak spoří méně než investují. Proto má mít americká ekonomika logicky přebytek na kapitálovém účtu a
japonská ekonomika přebytek na účtu běžném.
rozpočet je vyrovnaný (T = G). Nyní toto zjednodušení napravíme a rovnici (6) můžeme přepsat do tvaru, který
vyjadřuje nadměrné výdaje:
E - Y = (I - S) + (G - T) + (X - M) (10)
Tato rovnice říká, že přebytečné národní výdaje jsou dány převisem domácích investic nad domácími úsporami,
deficitem státního rozpočtu a přebytkem obchodní bilance. Doplněním rovnice (8) dále získáme:
CA = (S - I) - (G - T) (11)
Tato rovnice říká, že bilance na běžném účtu se rovná rozdílu mezi úsporami a investicemi mínus deficit
státního rozpočtu. Podle této rovnice, země, která má deficit na běžném účtu, nemá pravděpodobně dostatečné
úspory k financování svých investic a hospodaří nejspíše s deficitním rozpočtem. Snaží-li se tvůrci hospodářské
politiky snížit deficit na běžném účtu, neměli by zapomínat, že s velkým deficitem státního rozpočtu to není
příliš jednoduché.
3) Závěr, že země, která má větší úspory než investice, má přebytek na běžném účtu a deficit na kapitálovém účtu, vysvětluje
např. obchodní vztahy japonské a americké ekonomiky. Japonci mají velmi vysokou míru úspor v relaci ke své míře investic.
Američané naopak spoří méně než investují. Proto má mít americká ekonomika logicky přebytek na kapitálovém účtu a
japonská ekonomika přebytek na účtu běžném.
16.2 Mezinárodní tok zboží, služeb a kapitálu a domácí ekonomika
V této části kapitoly se zaměříme na některé identitity národohospodářského účetnictví, které spojují domácí
makroekonomické agregáty s kategoriemi platební bilance. Z následujících rovnic odvodíme podstatu vztahů
mezi domácí ekonomikou a ekonomikami zahraničními. Uvidíme, že pokud by tvůrci hospodářské politiky
ignorovali tyto vztahy, mohla by např. jejich snaha řešit problémy s bilancí na běžném účtu vést k vytvoření ještě
větších problémů.
1) Definice salda platební bilance je volena tak, aby toto saldo odráželo rozsah oficiálních devizových intervencí, tj. tlaky na
změnu devizového kursu měny. V systému volných kursů se však tyto tlaky přenášejí ihned do devizových kursů a centrální
banka nemusí intervence na devizových trzích provádět. Značná část oficiálních intervencí se dnes navíc provádí
alternativními kanály jako jsou např. velké výpůjčky oficiálních či polooficiálních agentur na tzv. Euroměnových trzích a přesun
aktivit s devizovými rezervami na komerční banky. Některé transakce, které se vykazují jako soukromé, pak mohou být de
facto oficiální.
2) Problémem základní bilance je to, že všechny přímé investice zahrnuje do dlouhodobých kapitálových toků. Některé z
těchto toků však mohou být krátkodobé a jejich směr se může obrátit. Některé krátkodobé bankovní (tzv. revolvingové) úvěry
mohou mít naopak povahu dlouhodobých úvěrů, zatímco některé dlouhodobé bankovní úvěry mohou být těsně u splatnosti a
fungovat jako krátkodobý nástroj.
makroekonomické agregáty s kategoriemi platební bilance. Z následujících rovnic odvodíme podstatu vztahů
mezi domácí ekonomikou a ekonomikami zahraničními. Uvidíme, že pokud by tvůrci hospodářské politiky
ignorovali tyto vztahy, mohla by např. jejich snaha řešit problémy s bilancí na běžném účtu vést k vytvoření ještě
větších problémů.
1) Definice salda platební bilance je volena tak, aby toto saldo odráželo rozsah oficiálních devizových intervencí, tj. tlaky na
změnu devizového kursu měny. V systému volných kursů se však tyto tlaky přenášejí ihned do devizových kursů a centrální
banka nemusí intervence na devizových trzích provádět. Značná část oficiálních intervencí se dnes navíc provádí
alternativními kanály jako jsou např. velké výpůjčky oficiálních či polooficiálních agentur na tzv. Euroměnových trzích a přesun
aktivit s devizovými rezervami na komerční banky. Některé transakce, které se vykazují jako soukromé, pak mohou být de
facto oficiální.
2) Problémem základní bilance je to, že všechny přímé investice zahrnuje do dlouhodobých kapitálových toků. Některé z
těchto toků však mohou být krátkodobé a jejich směr se může obrátit. Některé krátkodobé bankovní (tzv. revolvingové) úvěry
mohou mít naopak povahu dlouhodobých úvěrů, zatímco některé dlouhodobé bankovní úvěry mohou být těsně u splatnosti a
fungovat jako krátkodobý nástroj.
Domácí úspory a investice versus běžný a kapitálový účet
Základní národohospodářskou identitou je rovnost národního důchodu a agregátních výdajů, kterou tradičně
zapisujeme vztahy:
Y E, Y = C + S + T, E = C + I + G + (X - M) (5)
Přijmeme-li předpoklad vyrovnaného státního rozpočtu (G = T), můžeme rozdíl mezi mezi národním důchodem
a agregátními výdaji zapsat:
Y - E = (S - I) - (X - M) (6)
Uvědomíme-li si dále, že z definice se Y = E, můžeme rovnici přepsat:
(X - M) = (S - I) (7)
Rovnice (6) a (7) odhalují velmi důležité vztahy. Jestliže národní důchod převyšuje domácí výdaje (země
více vyrábí než utrácí), vzniká přebytek na běžném účtu. Export musí převyšovat import, neboť "nadbytečná"
produkce nerealizovaná v domácí zemi musela být nutně realizována v zahraničí. Zároveň rovnice říkají, že
jestliže národní důchod převyšuje domácí výdaje, musí úspory převyšovat domácí investice. "Přebytečné"
úspory nerealizované v domácí ekonomice musí být realizovány v zahraničí, neboli úspory se rovnají domácím
investicím plus čistým zahraničním investicím (S = I + IF). Čisté zahraniční investice v tomto případě
samozřejmě znamenají deficit na kapitálovém účtu (konkrétně jde o odliv kapitálu ze země plus zvýšení
devizových rezerv). Rovnice (6) a (7) tedy potvrzují vztah rovnice (3) - přebytek na běžném účtu se rovná
deficitu na kapitálovém účtu a naopak.
zapisujeme vztahy:
Y E, Y = C + S + T, E = C + I + G + (X - M) (5)
Přijmeme-li předpoklad vyrovnaného státního rozpočtu (G = T), můžeme rozdíl mezi mezi národním důchodem
a agregátními výdaji zapsat:
Y - E = (S - I) - (X - M) (6)
Uvědomíme-li si dále, že z definice se Y = E, můžeme rovnici přepsat:
(X - M) = (S - I) (7)
Rovnice (6) a (7) odhalují velmi důležité vztahy. Jestliže národní důchod převyšuje domácí výdaje (země
více vyrábí než utrácí), vzniká přebytek na běžném účtu. Export musí převyšovat import, neboť "nadbytečná"
produkce nerealizovaná v domácí zemi musela být nutně realizována v zahraničí. Zároveň rovnice říkají, že
jestliže národní důchod převyšuje domácí výdaje, musí úspory převyšovat domácí investice. "Přebytečné"
úspory nerealizované v domácí ekonomice musí být realizovány v zahraničí, neboli úspory se rovnají domácím
investicím plus čistým zahraničním investicím (S = I + IF). Čisté zahraniční investice v tomto případě
samozřejmě znamenají deficit na kapitálovém účtu (konkrétně jde o odliv kapitálu ze země plus zvýšení
devizových rezerv). Rovnice (6) a (7) tedy potvrzují vztah rovnice (3) - přebytek na běžném účtu se rovná
deficitu na kapitálovém účtu a naopak.
Druhou nejpoužívanější definicí
Druhou nejpoužívanější definicí salda platební bilance je základní bilance. Ta se zaměřuje na transakce,
které jsou považovány za základní ve vztahu k ekonomickému "zdraví" měny. Základní bilance zahrnuje bilanci
na běžném účtu plus bilanci na účtu dlouhodobého kapitálu. Základní bilance vylučuje bilanci na účtu
krátkodobého kapitálu, neboť krátkodobé kapitálové toky jsou výrazně ovlivněny faktory jako jsou devizové
spekulace, změny úrokových sazeb nebo krátkodobá monetární politika. Transakce s krátkodobým kapitálem
jsou zde považovány za pouhé financující transakce, neboť představují pouze způsob financování autonomních
transakcí2).
Obě definice salda platební bilance však mají značné nedostatky a proto je vhodné, za prvé, orientovat se
podle bilance na běžném účtu, neboť export a import se dá měřit relativně přesně, a za druhé, analyzovat spíše
jednotlivé položky, než se spoléhat na agregátní ukazatele.
které jsou považovány za základní ve vztahu k ekonomickému "zdraví" měny. Základní bilance zahrnuje bilanci
na běžném účtu plus bilanci na účtu dlouhodobého kapitálu. Základní bilance vylučuje bilanci na účtu
krátkodobého kapitálu, neboť krátkodobé kapitálové toky jsou výrazně ovlivněny faktory jako jsou devizové
spekulace, změny úrokových sazeb nebo krátkodobá monetární politika. Transakce s krátkodobým kapitálem
jsou zde považovány za pouhé financující transakce, neboť představují pouze způsob financování autonomních
transakcí2).
Obě definice salda platební bilance však mají značné nedostatky a proto je vhodné, za prvé, orientovat se
podle bilance na běžném účtu, neboť export a import se dá měřit relativně přesně, a za druhé, analyzovat spíše
jednotlivé položky, než se spoléhat na agregátní ukazatele.
Statistická chyba
Jedna z položek platební bilance je pro většinu lidí záhadou. Nazývá se buď statistická chyba, statistická
diskrepance či jednoduše "chyby a omyly". Tato položka vzniká při sběru dat a sestavování platebních záznamů.
Celní orgány mohou např. zaznamenat vývoz zboží, ale platba za toto zboží se neobjeví v bankovních výkazech.
Bankovní záznamy mohou ukazovat, že cizí firma vybrala peníze ze svého účtu, ale záznamy o investicích
neukážou, že za tyto peníze byla nakoupena nemovitost, neboť byla nakoupena anonymně přes domácího
prostředníka. Bankovní účty cizích státních příslušníků mohou být často otevřeny na jméno domácího
příbuzného nebo domácí firmy. A pohyb oběživa přes hranice je prakticky nezjistitelný.
Statistické nepřesnosti jsou skutečně "celosvětovým" problémem. Účetní rozum říká, že přebytek jedné země
musí odpovídat deficitu země jiné. Když však sečteme přebytky a deficity na běžných účtech všech světových
zemí podle oficiálních výkazů, nedostaneme výsledek rovný nule, ale celkový deficit jdoucí dnes do stovek
miliard USD. Zde máte další argument do diskuse, zda je ekonomická statistika pouze přesným souhrnem
nepřesných čísel nebo ne.
diskrepance či jednoduše "chyby a omyly". Tato položka vzniká při sběru dat a sestavování platebních záznamů.
Celní orgány mohou např. zaznamenat vývoz zboží, ale platba za toto zboží se neobjeví v bankovních výkazech.
Bankovní záznamy mohou ukazovat, že cizí firma vybrala peníze ze svého účtu, ale záznamy o investicích
neukážou, že za tyto peníze byla nakoupena nemovitost, neboť byla nakoupena anonymně přes domácího
prostředníka. Bankovní účty cizích státních příslušníků mohou být často otevřeny na jméno domácího
příbuzného nebo domácí firmy. A pohyb oběživa přes hranice je prakticky nezjistitelný.
Statistické nepřesnosti jsou skutečně "celosvětovým" problémem. Účetní rozum říká, že přebytek jedné země
musí odpovídat deficitu země jiné. Když však sečteme přebytky a deficity na běžných účtech všech světových
zemí podle oficiálních výkazů, nedostaneme výsledek rovný nule, ale celkový deficit jdoucí dnes do stovek
miliard USD. Zde máte další argument do diskuse, zda je ekonomická statistika pouze přesným souhrnem
nepřesných čísel nebo ne.
Pohyb devizových rezerv
Pohyb devizových rezerv je takto přímo spojen s pevným devizovým kursem a intervencemi na jeho udržování.
Proto je uvedená definice salda platební bilance vhodná zejména pro země, jejichž měna má fixní devizový kurs
a ještě více pro ty, jejichž měna není plně konvertibilní - a to je právě Česká republika1). Pro zemi s měnou, jejíž
kurs volně plave, tato definice není příliš relevantní, neboť při absenci oficiálních intervencí na devizových
trzích se devizové rezervy nemusí vůbec měnit.
Stejně jako jednotlivec se i celá země může dostat do deficitu, když utratí více než vydělá. A stejně jako
jednotlivec, tak i celá země si potom musí buď vypůjčit nebo snížit své bohatství, aby mohl být tento deficit
financován. Když určité zemi vznikne deficit z obchodních transakcí, říká se tomu deficit obchodní bilance.
Tento deficit může být financován buď "vypůjčením si" či "vyinkasováním dluhů" v zahraničí, tj. přebytkem
"kapitálové bilance" nebo v případě, že ani to nebude stačit, převedením části bohatství země do zahraničí, tj.
přebytkem "rezervní bilance". Za bohatství zde považujeme oficiální devizové rezervy země (devizy, zlato,
SDR). Přebytek "rezervní bilance" v tomto případě znamenal deficit platební bilance.
Proto je uvedená definice salda platební bilance vhodná zejména pro země, jejichž měna má fixní devizový kurs
a ještě více pro ty, jejichž měna není plně konvertibilní - a to je právě Česká republika1). Pro zemi s měnou, jejíž
kurs volně plave, tato definice není příliš relevantní, neboť při absenci oficiálních intervencí na devizových
trzích se devizové rezervy nemusí vůbec měnit.
Stejně jako jednotlivec se i celá země může dostat do deficitu, když utratí více než vydělá. A stejně jako
jednotlivec, tak i celá země si potom musí buď vypůjčit nebo snížit své bohatství, aby mohl být tento deficit
financován. Když určité zemi vznikne deficit z obchodních transakcí, říká se tomu deficit obchodní bilance.
Tento deficit může být financován buď "vypůjčením si" či "vyinkasováním dluhů" v zahraničí, tj. přebytkem
"kapitálové bilance" nebo v případě, že ani to nebude stačit, převedením části bohatství země do zahraničí, tj.
přebytkem "rezervní bilance". Za bohatství zde považujeme oficiální devizové rezervy země (devizy, zlato,
SDR). Přebytek "rezervní bilance" v tomto případě znamenal deficit platební bilance.
Saldo platební bilance
Termín saldo platební bilance (BP) je velmi nejednoznačný. Platební bilance jako celek je záznam
vytvořený podvojným účetnictvím, proto je vždy vyrovnaná a z definice nemůže mít deficit nebo přebytek.
Základní identita platební bilance říká, že saldo platební bilance se vždy musí rovnat nule:
BP = CA + KA + RA 0 (1)
Jinými slovy, deficit na běžném účtu D(CA) musí být spojen s čistým přebytkem na společném účtu kapitálovém
plus účtu rezervním P(KA + RA) = P(SKA):
D(CA) = P(KA + RA) = P(SKA) nebo naopak P(CA) = D(KA + RA) = D(SKA) (2)
Když si dále uvědomíme, že transakce na účtu oficiálních rezerv jsou ve své podstatě transakcemi kapitálovými
a že jsou z kapitálového účtu "uměle" vyčleněny, můžeme základní identitu platební bilance přepsat:
CA - SKA (3)
Ekonomové si proto pomáhají tak, že rozdělují mezinárodní transakce do dvou okruhů: na transakce
autonomní (mají základní ekonomický význam, s výjimkou transferů za nimi stojí obchodní a ziskové motivy) a
transakce akomodující (financují autonomní transakce, doplňují účetní "mezery"). Většina transakcí je
považována za autonomní s výjimkou krátkodobého kapitálu (někdo jej považuje za autonomní, někdo za
akomodující) a s výjimkou devizových rezerv (vždy akomodující). V závislosti na rozdělení transakcí podle
tohoto kritéria pak vyberou určitý účet či skupinu účtů, což pak definují jako saldo (deficit či přebytek) platební
bilance.
vytvořený podvojným účetnictvím, proto je vždy vyrovnaná a z definice nemůže mít deficit nebo přebytek.
Základní identita platební bilance říká, že saldo platební bilance se vždy musí rovnat nule:
BP = CA + KA + RA 0 (1)
Jinými slovy, deficit na běžném účtu D(CA) musí být spojen s čistým přebytkem na společném účtu kapitálovém
plus účtu rezervním P(KA + RA) = P(SKA):
D(CA) = P(KA + RA) = P(SKA) nebo naopak P(CA) = D(KA + RA) = D(SKA) (2)
Když si dále uvědomíme, že transakce na účtu oficiálních rezerv jsou ve své podstatě transakcemi kapitálovými
a že jsou z kapitálového účtu "uměle" vyčleněny, můžeme základní identitu platební bilance přepsat:
CA - SKA (3)
Ekonomové si proto pomáhají tak, že rozdělují mezinárodní transakce do dvou okruhů: na transakce
autonomní (mají základní ekonomický význam, s výjimkou transferů za nimi stojí obchodní a ziskové motivy) a
transakce akomodující (financují autonomní transakce, doplňují účetní "mezery"). Většina transakcí je
považována za autonomní s výjimkou krátkodobého kapitálu (někdo jej považuje za autonomní, někdo za
akomodující) a s výjimkou devizových rezerv (vždy akomodující). V závislosti na rozdělení transakcí podle
tohoto kritéria pak vyberou určitý účet či skupinu účtů, což pak definují jako saldo (deficit či přebytek) platební
bilance.
Existuje několik definic
Existuje několik definic salda platební bilance. My zatím vystačíme se dvěma základními. Většinou se za
saldo platební bilance (BP) označuje oficiální vyrovnávací bilance, která měří změnu oficiálních rezerv nutnou
k účetnímu vyrovnání salda běžného plus kapitálového účtu:
BP = CA + KA = - RA (4)
Oficiální vyrovnávací bilance odpovídá velikostí bilanci na účtu oficiálních devizových rezerv, znaménka
jsou však pochopitelně opačná (oficiální vyrovnávací bilance vyrovnává bilanci na účtu oficiálních devizových
rezerv)! Celková platební bilance je tedy v deficitu, když je součet bilance na běžném účtu a bilance na
kapitálovém účtu záporný (a v přebytku, když je součet bilance na běžném účtu a bilance na kapitálovém účtu
kladný).
Tato definice salda platební bilance je relevantní zejména u zemí, které mají kurs své měny fixován. Pohyb
oficiálních devizových rezerv země je spojen s oficiálními intervencemi na devizových trzích. Vzpoměňte si na
kap. 8, ve které jsme se tímto problémem zabývali. Vzniká-li tlak na pokles devizového kursu pod spodní
povolenou hranici, centrální banka intervenuje tím, že prodává své devizové rezervy. Vzniká-li naopak tlak na
růst devizového kursu nad horní povolenou hranici, centrální banka intervenuje nákupem devizových rezerv.
saldo platební bilance (BP) označuje oficiální vyrovnávací bilance, která měří změnu oficiálních rezerv nutnou
k účetnímu vyrovnání salda běžného plus kapitálového účtu:
BP = CA + KA = - RA (4)
Oficiální vyrovnávací bilance odpovídá velikostí bilanci na účtu oficiálních devizových rezerv, znaménka
jsou však pochopitelně opačná (oficiální vyrovnávací bilance vyrovnává bilanci na účtu oficiálních devizových
rezerv)! Celková platební bilance je tedy v deficitu, když je součet bilance na běžném účtu a bilance na
kapitálovém účtu záporný (a v přebytku, když je součet bilance na běžném účtu a bilance na kapitálovém účtu
kladný).
Tato definice salda platební bilance je relevantní zejména u zemí, které mají kurs své měny fixován. Pohyb
oficiálních devizových rezerv země je spojen s oficiálními intervencemi na devizových trzích. Vzpoměňte si na
kap. 8, ve které jsme se tímto problémem zabývali. Vzniká-li tlak na pokles devizového kursu pod spodní
povolenou hranici, centrální banka intervenuje tím, že prodává své devizové rezervy. Vzniká-li naopak tlak na
růst devizového kursu nad horní povolenou hranici, centrální banka intervenuje nákupem devizových rezerv.
Způsob sestavování platební bilance
Způsob sestavování platební bilance není samozřejmě celosvětově stejný. Liší se podle toho, zda je kurs
měny dané země fixní nebo je plovoucí, dále podle toho, zda je daná měna plně konvertibilní nebo jen zčásti, a
podle toho, zda daná měna slouží jako mezinárodní rezervní měna (účtování americké platební bilance je např.
dosti odlišné od praxe v jiných zemích) nebo ne. Česká koruna má svůj kurs relativně fixní, je pouze
omezeněsměnitelná a není měnou rezervní, proto zjednodušená a obecná verze platební bilance v tab. 16.1
relativně vyhovuje našim potřebám.
Bilance na běžném účtu
Bilance na běžném účtu zachycuje čistý tok zboží, služeb a jednostranných transferů mezi zeměmi. Zahrnuje
především obchodní bilanci, což je rozdíl mezi exportem a importem zboží. Bilance na běžném účtu dále
obsahuje bilanci služeb, tj. export a import služeb (tzv. neviditelný export a import), čímž se rozumí příjmy z
turistiky, příjmy za finanční služby (bankovní poplatky, pojistné) nebo příjmy za mezinárodní dopravu. Některé
statistiky zahrnují do bilance služeb také výnosy z investic v zahraničí (úroky a dividendy jsou brány jako
služby, neboť představují platby za použití kapitálu) a příjmy z práce v zahraničí. Některé statistiky naopak tyto
položky z bilance služeb vyčleňují a uvádí je zvlášť jako bilanci výnosů ze služeb faktorů v zahraničí. Důvod je
ten, že zatímco příjmy za klasické služby jsou příjmy z prodeje statků, výnosy z investic a práce v zahraničí jsou
příjmy z prodeje služeb výrobních faktorů. Rozdíl mezi exportem zboží a služeb a importem zboží a služeb je
nazýván výkonová bilance. Jednostranné transfery zahrnují dary, příspěvky, penze, mezivládní pomoci a jiné
transfery, za které nejsou z druhé strany vyžadovány žádné jiné služby.
měny dané země fixní nebo je plovoucí, dále podle toho, zda je daná měna plně konvertibilní nebo jen zčásti, a
podle toho, zda daná měna slouží jako mezinárodní rezervní měna (účtování americké platební bilance je např.
dosti odlišné od praxe v jiných zemích) nebo ne. Česká koruna má svůj kurs relativně fixní, je pouze
omezeněsměnitelná a není měnou rezervní, proto zjednodušená a obecná verze platební bilance v tab. 16.1
relativně vyhovuje našim potřebám.
Bilance na běžném účtu
Bilance na běžném účtu zachycuje čistý tok zboží, služeb a jednostranných transferů mezi zeměmi. Zahrnuje
především obchodní bilanci, což je rozdíl mezi exportem a importem zboží. Bilance na běžném účtu dále
obsahuje bilanci služeb, tj. export a import služeb (tzv. neviditelný export a import), čímž se rozumí příjmy z
turistiky, příjmy za finanční služby (bankovní poplatky, pojistné) nebo příjmy za mezinárodní dopravu. Některé
statistiky zahrnují do bilance služeb také výnosy z investic v zahraničí (úroky a dividendy jsou brány jako
služby, neboť představují platby za použití kapitálu) a příjmy z práce v zahraničí. Některé statistiky naopak tyto
položky z bilance služeb vyčleňují a uvádí je zvlášť jako bilanci výnosů ze služeb faktorů v zahraničí. Důvod je
ten, že zatímco příjmy za klasické služby jsou příjmy z prodeje statků, výnosy z investic a práce v zahraničí jsou
příjmy z prodeje služeb výrobních faktorů. Rozdíl mezi exportem zboží a služeb a importem zboží a služeb je
nazýván výkonová bilance. Jednostranné transfery zahrnují dary, příspěvky, penze, mezivládní pomoci a jiné
transfery, za které nejsou z druhé strany vyžadovány žádné jiné služby.
Bilance na kapitálovém účtu
Bilance na kapitálovém účtu ovlivňuje celkové bohatství země a její čistou úvěrovou (dlužnickou či
věřitelskou) pozici. Nejvýznamnější částí kapitálového účtu je pohyb dlouhodobého kapitálu, čímž se rozumí
mezinárodní investice. Ty se dělí do dvou skupin. První skupinou jsou přímé zahraniční investice, které se
vztahují k investicím, které vedou k získání manažerské kontroly nad určitou firmou či její částí (např. investice
firmy Volkswagen do automobilky Škoda). Druhou skupinu pak představují portfolio investice, kterými se
rozumí nákup finančních aktiv se splatností delší než jeden rok (nejčastěji jde o nákup akcií, obligací či státních
cenných papírů velkými mezinárodními investičními nebo penzijními fondy).
Bilance na účtu oficiálních devizových rezerv
Změna oficiálních devizových rezerv, která se měří jako čistý rozdíl změn oficiálních devizových aktiv a
devizových pasiv, odráží deficit či přebytek země z transakcí na běžném i kapitálovém účtu. Přebytek se
většinou projeví zvýšením devizových rezerv země a deficit jejich snížením. Ovšem pozor, v platební bilanci se
zvýšení devizových rezerv (jejich nákup) projeví znaménkem mínus a pokles devizových rezerv (jejich prodej)
znaménkem plus. Důvod je zřejmý - devizové rezervy jsou aktiva země, když je kupuje, musí za ně platit a když
je prodává, dostává za ně zaplaceno!
věřitelskou) pozici. Nejvýznamnější částí kapitálového účtu je pohyb dlouhodobého kapitálu, čímž se rozumí
mezinárodní investice. Ty se dělí do dvou skupin. První skupinou jsou přímé zahraniční investice, které se
vztahují k investicím, které vedou k získání manažerské kontroly nad určitou firmou či její částí (např. investice
firmy Volkswagen do automobilky Škoda). Druhou skupinu pak představují portfolio investice, kterými se
rozumí nákup finančních aktiv se splatností delší než jeden rok (nejčastěji jde o nákup akcií, obligací či státních
cenných papírů velkými mezinárodními investičními nebo penzijními fondy).
Bilance na účtu oficiálních devizových rezerv
Změna oficiálních devizových rezerv, která se měří jako čistý rozdíl změn oficiálních devizových aktiv a
devizových pasiv, odráží deficit či přebytek země z transakcí na běžném i kapitálovém účtu. Přebytek se
většinou projeví zvýšením devizových rezerv země a deficit jejich snížením. Ovšem pozor, v platební bilanci se
zvýšení devizových rezerv (jejich nákup) projeví znaménkem mínus a pokles devizových rezerv (jejich prodej)
znaménkem plus. Důvod je zřejmý - devizové rezervy jsou aktiva země, když je kupuje, musí za ně platit a když
je prodává, dostává za ně zaplaceno!
Z definice platební bilance
Z definice platební bilance vyplývají její určité vlastnosti. Za prvé, v platební bilanci se nemohou objevit
milióny soukromých i oficiálních transakcí, jde o souhrnný záznam, a transakce jsou proto agregovány do
Kapitola 16: Platební bilance
Makroekonomie - 165 -
několika málo kategorií. Za druhé, platební bilance je založena na podvojném účetnictví. Každý záznam se
znaménkem plus musí být doprovázen kompenzujícím záznamem se znaménkem mínus. Jestliže např. český
malíř prodá obraz cizímu kupci, objeví se u položky export zboží kreditní záznam se znaménkem plus (tj. vývoz
obrazu), ten však bude kompenzován debetním záznamem se znaménkem mínus u položky krátkodobý kapitál
(tj. zvýšení pohledávek za cizinou). Podvojné účetnictví zajišťuje, že kreditní záznamy se rovnají debetním
záznamům a proto musí být suma záznamů na všech účtech platební bilance rovna nule.
Hlavními kategoriemi platební bilance jsou:
1. obchodní bilance (TB) - odráží toky zboží
2. výkonová bilance (VB) - zachycuje toky zboží a služeb
3. bilance na běžném účtu (CA) - zahrnuje toky zboží, služeb a transferů
4. bilance na kapitálovém účtu (KA) - sleduje toky investic a půjček
5. bilance na účtu oficiálních devizových rezerv (RA) - zachycuje změny v držbě zlata a cizích měn u centrální
banky
milióny soukromých i oficiálních transakcí, jde o souhrnný záznam, a transakce jsou proto agregovány do
Kapitola 16: Platební bilance
Makroekonomie - 165 -
několika málo kategorií. Za druhé, platební bilance je založena na podvojném účetnictví. Každý záznam se
znaménkem plus musí být doprovázen kompenzujícím záznamem se znaménkem mínus. Jestliže např. český
malíř prodá obraz cizímu kupci, objeví se u položky export zboží kreditní záznam se znaménkem plus (tj. vývoz
obrazu), ten však bude kompenzován debetním záznamem se znaménkem mínus u položky krátkodobý kapitál
(tj. zvýšení pohledávek za cizinou). Podvojné účetnictví zajišťuje, že kreditní záznamy se rovnají debetním
záznamům a proto musí být suma záznamů na všech účtech platební bilance rovna nule.
Hlavními kategoriemi platební bilance jsou:
1. obchodní bilance (TB) - odráží toky zboží
2. výkonová bilance (VB) - zachycuje toky zboží a služeb
3. bilance na běžném účtu (CA) - zahrnuje toky zboží, služeb a transferů
4. bilance na kapitálovém účtu (KA) - sleduje toky investic a půjček
5. bilance na účtu oficiálních devizových rezerv (RA) - zachycuje změny v držbě zlata a cizích měn u centrální
banky
Principy účtování platební bilance
Mezinárodní transakce jsou klasifikovány jako kreditní a debetní záznamy. Kreditní záznamy jsou ty, které
představují příjem platby od cizích rezidentů nebo jinými slovy transakci, při které je na devizových trzích
nabízena cizí měna. Debetní záznamy jsou naopak ty, které zachycují platbu cizím rezidentům, jinými slovy
transakci, při které je na devizových trzích nabízena domácí měna. Tab. 16.1 ukazuje, že export zboží a služeb,
transfery z ciziny (např. dary) a příliv kapitálu z ciziny se zaznamenávají se znaménkem plus, neboť při nich
dochází k platbě (peněžnímu toku) z ciziny. Import zboží a služeb, dary poskytnuté do ciziny a odliv kapitálu
(investice domácích rezidentů v zahraničí) jsou zaznamenávány se znaménkem mínus, neboť jsou doprovázeny
platbami (peněžními toky) do zahraničí. Pozitivní nebo negativní znaménko v žádném případě neznamená, že na
daných transakcích je něco dobrého či špatného.
Příliv kapitálu do země vzniká dvěma způsoby: zvýšením množství domácích aktiv ve vlastnictví cizích
rezidentů nebo snížením množství zahraničních aktiv ve vlastnictví domácích rezidentů. Příliv kapitálu se účtuje
se znaménkem plus, neboť země prodává svá aktiva (budovy, akcie, obligace) a dostává za ně hotovost. Odliv
kapitálu ze země vzniká naopak buď zvýšením množství zahraničních aktiv ve vlastnictví domácích rezidentů
nebo snížením množství domácích aktiv ve vlastnictví cizích rezidentů.
představují příjem platby od cizích rezidentů nebo jinými slovy transakci, při které je na devizových trzích
nabízena cizí měna. Debetní záznamy jsou naopak ty, které zachycují platbu cizím rezidentům, jinými slovy
transakci, při které je na devizových trzích nabízena domácí měna. Tab. 16.1 ukazuje, že export zboží a služeb,
transfery z ciziny (např. dary) a příliv kapitálu z ciziny se zaznamenávají se znaménkem plus, neboť při nich
dochází k platbě (peněžnímu toku) z ciziny. Import zboží a služeb, dary poskytnuté do ciziny a odliv kapitálu
(investice domácích rezidentů v zahraničí) jsou zaznamenávány se znaménkem mínus, neboť jsou doprovázeny
platbami (peněžními toky) do zahraničí. Pozitivní nebo negativní znaménko v žádném případě neznamená, že na
daných transakcích je něco dobrého či špatného.
Příliv kapitálu do země vzniká dvěma způsoby: zvýšením množství domácích aktiv ve vlastnictví cizích
rezidentů nebo snížením množství zahraničních aktiv ve vlastnictví domácích rezidentů. Příliv kapitálu se účtuje
se znaménkem plus, neboť země prodává svá aktiva (budovy, akcie, obligace) a dostává za ně hotovost. Odliv
kapitálu ze země vzniká naopak buď zvýšením množství zahraničních aktiv ve vlastnictví domácích rezidentů
nebo snížením množství domácích aktiv ve vlastnictví cizích rezidentů.
Tab. 16.1: Účty platební bilance
Tab. 16.1: Účty platební bilance
Kreditní záznamy (+) Debetní záznamy (-)
1. BĚŽNÝ ÚČET
A: export zboží B: import zboží
Obchodní bilance = A - B
C: export služeb D: import služeb
- příjmy z turistiky, dopravy ... - výdaje na turistiku, dopravu ...
- příjmy z investic (úroky, dividendy,...) - investiční příjmy cizinců
- příjmy z práce v zahraničí - pracovní příjmy cizinců
Výkonová bilance = A+C - (B+D)
E: jednostranné transfery (dary) přijaté F: jednostranné transfery poskytnuté
Bilance na běžném účtu = A+C+E - (B+D+F)
2: Kapitálový účet
G: dlouhodobý kapitál (import) H: dlouhodobý kapitál (export)
a) zahraniční investice a) investice v zahraničí
- přímé investice - přímé investice
- portfolio investice - portfolio investice
b) výpůjčky b) půjčky
- soukromé - soukromé
- vládní - vládní
Základní bilance = A+C+E+G - (B+D+F+H)
I: krátkodobý kapitál (import) J: krátkodobý kapitál (export)
K: statistická chyba ( + ) nebo ( - )
Bilance na kapitálovém účtu: G+I+K - (H+J)
Oficiální vyrovnávací bilance = A+C+E+G+I+K - (B+D+F+H+J)
3. ÚČET OFICIÁLNÍCH DEVIZOVÝCH REZERV
L: prodej devizových rezerv M: nákup devizových rezerv
Bilance na účtu oficiálních devizových rezerv = L - M
Kreditní záznamy (+) Debetní záznamy (-)
1. BĚŽNÝ ÚČET
A: export zboží B: import zboží
Obchodní bilance = A - B
C: export služeb D: import služeb
- příjmy z turistiky, dopravy ... - výdaje na turistiku, dopravu ...
- příjmy z investic (úroky, dividendy,...) - investiční příjmy cizinců
- příjmy z práce v zahraničí - pracovní příjmy cizinců
Výkonová bilance = A+C - (B+D)
E: jednostranné transfery (dary) přijaté F: jednostranné transfery poskytnuté
Bilance na běžném účtu = A+C+E - (B+D+F)
2: Kapitálový účet
G: dlouhodobý kapitál (import) H: dlouhodobý kapitál (export)
a) zahraniční investice a) investice v zahraničí
- přímé investice - přímé investice
- portfolio investice - portfolio investice
b) výpůjčky b) půjčky
- soukromé - soukromé
- vládní - vládní
Základní bilance = A+C+E+G - (B+D+F+H)
I: krátkodobý kapitál (import) J: krátkodobý kapitál (export)
K: statistická chyba ( + ) nebo ( - )
Bilance na kapitálovém účtu: G+I+K - (H+J)
Oficiální vyrovnávací bilance = A+C+E+G+I+K - (B+D+F+H+J)
3. ÚČET OFICIÁLNÍCH DEVIZOVÝCH REZERV
L: prodej devizových rezerv M: nákup devizových rezerv
Bilance na účtu oficiálních devizových rezerv = L - M
16. Platební bilance
Termíny deficit (či přebytek) obchodní bilance nebo deficit (či přebytek) platební bilance, se kterými se často
setkáváme jak v odborném ekonomickém tisku, tak v televizi, rozhlase či denním tisku, se používají při
hodnocení zahraničně-obchodní pozice země. Tyto termíny jsou však bohužel používány dosti nepřesně a někdy
i zcela nesprávně. Cílem této kapitoly je definovat jednotlivé kategorie platební bilance a vysvětlit mechanismy,
které zajišťují jejich vyrovnávání. Statistiky platební bilance jsou sledovány obchodníky, bankéři, tvůrci
hospodářské politiky i teoretickými ekonomy, neboť vývoj jednotlivých kategorií platební bilance leccos
napovídá o budoucím vývoji devizového kursu domácí měny.
16.1 Kategorie platební bilance
Platební bilance je statistický účetní záznam (sestavený dle pravidel podvojného účetnictví), který
sumarizuje všechny ekonomické transakce mezi subjekty domácí země a subjekty ostatních zemí během určitého
časového období. Termín platební bilance není zcela výstižný, nejde pouze o bilanci plateb, ale o bilanci
veškerých peněžních toků mezi domácí ekonomikou a zahraničím.
setkáváme jak v odborném ekonomickém tisku, tak v televizi, rozhlase či denním tisku, se používají při
hodnocení zahraničně-obchodní pozice země. Tyto termíny jsou však bohužel používány dosti nepřesně a někdy
i zcela nesprávně. Cílem této kapitoly je definovat jednotlivé kategorie platební bilance a vysvětlit mechanismy,
které zajišťují jejich vyrovnávání. Statistiky platební bilance jsou sledovány obchodníky, bankéři, tvůrci
hospodářské politiky i teoretickými ekonomy, neboť vývoj jednotlivých kategorií platební bilance leccos
napovídá o budoucím vývoji devizového kursu domácí měny.
16.1 Kategorie platební bilance
Platební bilance je statistický účetní záznam (sestavený dle pravidel podvojného účetnictví), který
sumarizuje všechny ekonomické transakce mezi subjekty domácí země a subjekty ostatních zemí během určitého
časového období. Termín platební bilance není zcela výstižný, nejde pouze o bilanci plateb, ale o bilanci
veškerých peněžních toků mezi domácí ekonomikou a zahraničím.
Účinek technického pokroku
Účinek technického pokroku ukazují obr. 15.7 a obr. 15.8. V obr. 15.7 vidíme, že technický pokrok (např.
zvýšená kvalifikace zaměstnanců nebo nová lepší technika) posunuje intenzivní produkční funkci (tj. produkční
funkci na osobu) směrem vzhůru. Důvodem je to, že díky zlepšení technologie může každý pracovník vyrobit
více i při daném poměru kapitál-práce.
Obr. 15.8 ukazuje vliv technického pokroku v Solowově modelu. Stejně jako v obr. 15.5 je průsečíkem
křivky úspor a přímky investic určen původní rovnovážný poměr kapitál-práce k1
E. Technický pokrok vede dle
intenzivní produkční funkce k růstu reálného důchodu na osobu při daném poměru kapitál-práce a tedy i k růstu
úspor na osobu při daném poměru kapitál-práce. To graficky zachycuje posun křivky úspor z úrovně s.f1(k) na
úroveň s.f2(k). Průsečík nové křivky úspor s původní investiční přímkou nyní určuje nový rovnovážný poměr
kapitál-práce k2
E.
Technický pokrok má zdvojený efekt na reálný důchod na osobu a spotřebu na osobu: (1) vede přímo k růstu
reálného důchodu na osobu při jakékoli úrovni poměru kapitál-práce a (2) vyšší reálný důchod na osobu
znamená vyšší úspory na osobu a proto dochází k rychlejšímu tempu růstu kapitálu na osobu, růstu
dlouhodobého poměru kapitál-práce a nepřímo tak k růstu reálného důchodu na osobu. Úspěch (rychlejší růst)
tedy přináší další úspěch (rychlejší kapitálovou akumulaci).
zvýšená kvalifikace zaměstnanců nebo nová lepší technika) posunuje intenzivní produkční funkci (tj. produkční
funkci na osobu) směrem vzhůru. Důvodem je to, že díky zlepšení technologie může každý pracovník vyrobit
více i při daném poměru kapitál-práce.
Obr. 15.8 ukazuje vliv technického pokroku v Solowově modelu. Stejně jako v obr. 15.5 je průsečíkem
křivky úspor a přímky investic určen původní rovnovážný poměr kapitál-práce k1
E. Technický pokrok vede dle
intenzivní produkční funkce k růstu reálného důchodu na osobu při daném poměru kapitál-práce a tedy i k růstu
úspor na osobu při daném poměru kapitál-práce. To graficky zachycuje posun křivky úspor z úrovně s.f1(k) na
úroveň s.f2(k). Průsečík nové křivky úspor s původní investiční přímkou nyní určuje nový rovnovážný poměr
kapitál-práce k2
E.
Technický pokrok má zdvojený efekt na reálný důchod na osobu a spotřebu na osobu: (1) vede přímo k růstu
reálného důchodu na osobu při jakékoli úrovni poměru kapitál-práce a (2) vyšší reálný důchod na osobu
znamená vyšší úspory na osobu a proto dochází k rychlejšímu tempu růstu kapitálu na osobu, růstu
dlouhodobého poměru kapitál-práce a nepřímo tak k růstu reálného důchodu na osobu. Úspěch (rychlejší růst)
tedy přináší další úspěch (rychlejší kapitálovou akumulaci).
Na první pohled se zdá
Na první pohled se zdá, že technický pokrok má podobný účinek jako růst míry úspor nebo snížení míry růstu
populace: přesun k vyšší úrovni stabilního růstu s vyšším poměrem kapitál-práce. Rozdíl je však v tom, že
existují striktní limity růstu míry úspor a poklesu míry růstu populace, a proto tyto faktory mohou vést pouze k
jednorázovým růstovým skokům. Pokud však jde o technický pokrok, ekonomická historie ukazuje, že lidé jsou
schopni nepřetržitého zvyšování úrovně technologie výroby. Technický pokrok proto může zajistit trvalé
zvyšování reálného důchodu na osobu. Jinými slovy, podle Solowova modelu ve velmi dlouhém období může
pouze technický pokrok zajistit trvalé zvyšování životní úrovně.
Pokud tedy uvažujeme s technickým pokrokem, lze dosáhnout vyššího dlouhodobého stabilního růstu a
trvalého zvyšování životní úrovně. Dlouhodobý stabilní růst je charakterizován těmito skutečnostmi:
(1) Celkový reálný důchod (Y) roste tempem, které odpovídá míře růstu rozšířené práce, tj. míře růstu
populace plus míře technického pokroku (n + dA/A).
(2) Reálný důchod na osobu (Y/L) roste tempem, které odpovídá míře technického pokroku (dA/A).
(3) V úspěšně se rozvíjejících ekonomikách, kde je míra růstu kapitálu [(n + x)K] vyšší než míra růstu
rozšířené práce (n + dA/A), bude míra růstu reálného důchodu na osobu vyšší než míra odpovídající
dlouhodobému stabilnímu růstu.
(4) U vyspělých "stagnujících" ekonomik bude tempo růstu reálného důchodu na osobu stejné nebo nižší než
tempo odpovídající dlouhodobému stabilnímu růstu, ale díky technickému pokroku bude stále pozitivní.
- 164
populace: přesun k vyšší úrovni stabilního růstu s vyšším poměrem kapitál-práce. Rozdíl je však v tom, že
existují striktní limity růstu míry úspor a poklesu míry růstu populace, a proto tyto faktory mohou vést pouze k
jednorázovým růstovým skokům. Pokud však jde o technický pokrok, ekonomická historie ukazuje, že lidé jsou
schopni nepřetržitého zvyšování úrovně technologie výroby. Technický pokrok proto může zajistit trvalé
zvyšování reálného důchodu na osobu. Jinými slovy, podle Solowova modelu ve velmi dlouhém období může
pouze technický pokrok zajistit trvalé zvyšování životní úrovně.
Pokud tedy uvažujeme s technickým pokrokem, lze dosáhnout vyššího dlouhodobého stabilního růstu a
trvalého zvyšování životní úrovně. Dlouhodobý stabilní růst je charakterizován těmito skutečnostmi:
(1) Celkový reálný důchod (Y) roste tempem, které odpovídá míře růstu rozšířené práce, tj. míře růstu
populace plus míře technického pokroku (n + dA/A).
(2) Reálný důchod na osobu (Y/L) roste tempem, které odpovídá míře technického pokroku (dA/A).
(3) V úspěšně se rozvíjejících ekonomikách, kde je míra růstu kapitálu [(n + x)K] vyšší než míra růstu
rozšířené práce (n + dA/A), bude míra růstu reálného důchodu na osobu vyšší než míra odpovídající
dlouhodobému stabilnímu růstu.
(4) U vyspělých "stagnujících" ekonomik bude tempo růstu reálného důchodu na osobu stejné nebo nižší než
tempo odpovídající dlouhodobému stabilnímu růstu, ale díky technickému pokroku bude stále pozitivní.
- 164
15.4 Solowův model s technickým pokrokem
V předcházející části jsme došli k závěru, že ekonomika bez technického pokroku musí nakonec dosáhnout
stabilního růstu. To je stav, kdy poměr kapitál-práce, reálný důchod na osobu a spotřeba na osobu zůstávají na
konstantní úrovni. To by znamenalo, že životní úroveň by se na určitém stupni stabilizovala a dále by už nerostla
(za předpokladu nezměněné míry úspor a míry růstu obyvatelstva).
Tyto závěry o stabilním růstu ovšem platí pouze za situace, kdy nedochází k technickému pokroku. Pokud
však vezmeme změny úrovně technologie v úvahu, může být realizováno podstatně větší množství investic, aniž
dochází k výraznému poklesu mezních výnosů kapitálu. Kapitálová akumulace proto může být trvale vysoce
produktivní a kapitálový koeficient (K/Y) nemusí růst, ale může být stabilní či dokonce klesat, a přesto životní
úroveň bude růst. Skutečností vyspělých ekonomik byl a je trvale rostoucí reálný důchod na osobu. Solowův
model vychází z toho, že růst objemu kapitálu na osobu má na tom jen částečný podíl, a že primárním
faktorem tohoto vývoje byl a je právě technický pokrok.
stabilního růstu. To je stav, kdy poměr kapitál-práce, reálný důchod na osobu a spotřeba na osobu zůstávají na
konstantní úrovni. To by znamenalo, že životní úroveň by se na určitém stupni stabilizovala a dále by už nerostla
(za předpokladu nezměněné míry úspor a míry růstu obyvatelstva).
Tyto závěry o stabilním růstu ovšem platí pouze za situace, kdy nedochází k technickému pokroku. Pokud
však vezmeme změny úrovně technologie v úvahu, může být realizováno podstatně větší množství investic, aniž
dochází k výraznému poklesu mezních výnosů kapitálu. Kapitálová akumulace proto může být trvale vysoce
produktivní a kapitálový koeficient (K/Y) nemusí růst, ale může být stabilní či dokonce klesat, a přesto životní
úroveň bude růst. Skutečností vyspělých ekonomik byl a je trvale rostoucí reálný důchod na osobu. Solowův
model vychází z toho, že růst objemu kapitálu na osobu má na tom jen částečný podíl, a že primárním
faktorem tohoto vývoje byl a je právě technický pokrok.
Tuto skutečnost můžeme vyjádřit
Tuto skutečnost můžeme vyjádřit pomocí nové intenzivní produkční funkce,která bude obsahovat
předpoklad, že reálný důchod na osobu (y =Y/L) závisí také na dané úrovni technologie (A):
Y/L = f(K/L, A) (22)
Tato funkce nám však nic neříká to tom, jakým způsobem úroveň technologie ovlivňuje produktivitu kapitálu
a práce. Chceme-li proto uvažovat s technickým pokrokem, musíme přijmout další předpoklad: technický
pokrok rozšiřuje práci (tj. zvyšuje její množství) a zvyšuje její produktivitu.
Proč technický pokrok rozšiřuje práci a ne kapitál? R. Solow to vysvětluje skutečností, kterou lze
vypozorovat v mnoha rozvinutých zemích. Růst reálného důchodu na osobu se odráží zejména v růstu reálných
mezd. Protože růst reálného důchodu na osobu je dán především technickým pokrokem a protože trh práce
alokuje "odměnu" z růstu reálného důchodu na osobu převážně směrem k příjemcům mezd, znamená to, že
technický pokrok rozšiřuje faktor práce. Proto můžeme intenzivní produkční funkci v rovnici (22) upravit a
dostáváme rozšířenou intenzivní produkční funkci:
Y/(L.A) = f[K/(L.A)]
předpoklad, že reálný důchod na osobu (y =Y/L) závisí také na dané úrovni technologie (A):
Y/L = f(K/L, A) (22)
Tato funkce nám však nic neříká to tom, jakým způsobem úroveň technologie ovlivňuje produktivitu kapitálu
a práce. Chceme-li proto uvažovat s technickým pokrokem, musíme přijmout další předpoklad: technický
pokrok rozšiřuje práci (tj. zvyšuje její množství) a zvyšuje její produktivitu.
Proč technický pokrok rozšiřuje práci a ne kapitál? R. Solow to vysvětluje skutečností, kterou lze
vypozorovat v mnoha rozvinutých zemích. Růst reálného důchodu na osobu se odráží zejména v růstu reálných
mezd. Protože růst reálného důchodu na osobu je dán především technickým pokrokem a protože trh práce
alokuje "odměnu" z růstu reálného důchodu na osobu převážně směrem k příjemcům mezd, znamená to, že
technický pokrok rozšiřuje faktor práce. Proto můžeme intenzivní produkční funkci v rovnici (22) upravit a
dostáváme rozšířenou intenzivní produkční funkci:
Y/(L.A) = f[K/(L.A)]
Míra úspor a růst reálného důchodu na osobu
Z rovnic (20) a (21) vyplývá, že vyšší míra úspor vede v konečném souhrnu k vyšší spotřebě na osobu a tedy
k vyšší životní úrovni. Přesvědčit se o tom můžeme pomocí obr. 15.5. Předpokládejme, že zpočátku je míra
úspor na určité úrovni s1, což odráží úsporová křivka s1.f(k) zakreslená přerušovanou čarou. Průsečík této křivky
s investiční přímkou (n + x)k určuje původní rovnovážný poměr kapitál-práce k1
E. Nyní si představme, že lidé
začnou myslet spíše na zadní vrátka a začnou více spořit. Dejme tomu, že míra úspor vzroste na úroveň s2, což
dokumentuje posun úsporové křivky vzhůru na úroveň s2.f(k). Průsečík této křivky s investiční přímkou (n + x)k
určuje nový rovnovážný poměr kapitál-práce k2
E. Vyšší míra úspor tedy vedla k růstu rovnovážného poměru
kapitál-práce. Ekonomika se bude k tomuto novému rovnovážnému poměru postupně přesunovat jako na obr.
15.4 a když nakonec dosáhne stabilního stavu, budou reálný důchod na osobu a spotřeba na osobu vyšší než při
původní míře úspor.
Pozitivní účinek zvýšené míry úspor má ovšem svou krátkodobě negativní stránku. Růst míry úspor zvyšuje
spotřebu na osobu pouze v dlouhém období, zatímco zpočátku ji naopak snižuje. To je dáno tím, že při původní
úrovni reálného důchodu musí růst míry úspor vést jednoznačně ke snížení míry spotřeby. Růst spotřeby na
osobu nastává teprve později, až jsou akumulované úspory přeměněny v kapitál. Tento závěr opět odráží jedno z
elementárních pravidel ekonomie: Alternativními náklady vyšší spotřeby v současnosti je nižší spotřeba v
budoucnosti.
k vyšší životní úrovni. Přesvědčit se o tom můžeme pomocí obr. 15.5. Předpokládejme, že zpočátku je míra
úspor na určité úrovni s1, což odráží úsporová křivka s1.f(k) zakreslená přerušovanou čarou. Průsečík této křivky
s investiční přímkou (n + x)k určuje původní rovnovážný poměr kapitál-práce k1
E. Nyní si představme, že lidé
začnou myslet spíše na zadní vrátka a začnou více spořit. Dejme tomu, že míra úspor vzroste na úroveň s2, což
dokumentuje posun úsporové křivky vzhůru na úroveň s2.f(k). Průsečík této křivky s investiční přímkou (n + x)k
určuje nový rovnovážný poměr kapitál-práce k2
E. Vyšší míra úspor tedy vedla k růstu rovnovážného poměru
kapitál-práce. Ekonomika se bude k tomuto novému rovnovážnému poměru postupně přesunovat jako na obr.
15.4 a když nakonec dosáhne stabilního stavu, budou reálný důchod na osobu a spotřeba na osobu vyšší než při
původní míře úspor.
Pozitivní účinek zvýšené míry úspor má ovšem svou krátkodobě negativní stránku. Růst míry úspor zvyšuje
spotřebu na osobu pouze v dlouhém období, zatímco zpočátku ji naopak snižuje. To je dáno tím, že při původní
úrovni reálného důchodu musí růst míry úspor vést jednoznačně ke snížení míry spotřeby. Růst spotřeby na
osobu nastává teprve později, až jsou akumulované úspory přeměněny v kapitál. Tento závěr opět odráží jedno z
elementárních pravidel ekonomie: Alternativními náklady vyšší spotřeby v současnosti je nižší spotřeba v
budoucnosti.
Populační růst a životní úroveň
Z jednoduché produkční funkce ve vzorci (7) jasně vyplývá, že čím větší je pracovní síla, tím vyšší je reálný
důchod. Proto se někomu bude zdát možná překvapivé, že zvýšení míry růstu populace (n) vede k poklesu
reálného důchodu na osobu a spotřeby na osobu. Je však třeba pochopit skutečnost, že mezi mírou růstu
reálného důchodu a mírou růstu reálného důchodu na osobu je významný rozdíl. A to je právě míra růstu
obyvatelstva.
Vysvětlení této skutečnosti nabízí obr. 15.6. Představme si, že zpočátku je míra růstu obyvatelstva na úrovni
n1, což odráží investiční přímka (n1 + x)k zakreslená přerušovanou čarou. Průsečík této křivky s křivkou úspor
s.f(k) určuje původní rovnovážný poměr kapitál-práce k1
E. Nyní si představme, že na základě nové módy si
rodiny začnou pořizovat více dětí. Dejme tomu, že míra populačního růstu vzroste na úroveň n2. To časem
povede k tomu, že do pracovní síly začne vstupovat více lidí než dříve.
důchod. Proto se někomu bude zdát možná překvapivé, že zvýšení míry růstu populace (n) vede k poklesu
reálného důchodu na osobu a spotřeby na osobu. Je však třeba pochopit skutečnost, že mezi mírou růstu
reálného důchodu a mírou růstu reálného důchodu na osobu je významný rozdíl. A to je právě míra růstu
obyvatelstva.
Vysvětlení této skutečnosti nabízí obr. 15.6. Představme si, že zpočátku je míra růstu obyvatelstva na úrovni
n1, což odráží investiční přímka (n1 + x)k zakreslená přerušovanou čarou. Průsečík této křivky s křivkou úspor
s.f(k) určuje původní rovnovážný poměr kapitál-práce k1
E. Nyní si představme, že na základě nové módy si
rodiny začnou pořizovat více dětí. Dejme tomu, že míra populačního růstu vzroste na úroveň n2. To časem
povede k tomu, že do pracovní síly začne vstupovat více lidí než dříve.
Populační růst a životní úroveň
Tito noví pracovníci musí být vybaveni
kapitálem, a aby mohl být udržen původní poměr kapitál-práce k1
E, musí vzrůst investice na osobu. To
dokumentuje posun investiční přímky vzhůru na úroveň (n2 + x)k. Průsečík této přímky s křivkou úspor s.f(k)
určuje nový rovnovážný poměr kapitál-práce k2
E. Vyšší míra populačního růstu tedy vedla k poklesu
rovnovážného poměru kapitál-práce. Ekonomika se bude k tomuto novému rovnovážnému poměru postupně
přesunovat a když nakonec dosáhne stabilního stavu, budou reálný důchod na osobu a spotřeba na osobu nižší
než při původní míře populačního růstu.
Z výše uvedeného vyplývá, že pokles míry růstu populace by měl vést ke zvýšení životní úrovně. Zde ovšem
narážíme na problém, který spočívá v předpokladu, že míra růstu obyvatelstva je shodná s mírou růstu pracovní
síly. To však nemusí být, a také mnohdy není pravda. Současný problém mnoha zemí Evropy i Ameriky (včetně
ČR) je v tom, že současný pokles míry růstu obyvatelstva povede časem k tomu, že se bude zvyšovat poměr
mezi penzisty a lidmi závislými na sociální péči na jedné straně a pracující částí populace na straně druhé. A to k
růstu životní úrovně zcela jistě nepřispěje.
kapitálem, a aby mohl být udržen původní poměr kapitál-práce k1
E, musí vzrůst investice na osobu. To
dokumentuje posun investiční přímky vzhůru na úroveň (n2 + x)k. Průsečík této přímky s křivkou úspor s.f(k)
určuje nový rovnovážný poměr kapitál-práce k2
E. Vyšší míra populačního růstu tedy vedla k poklesu
rovnovážného poměru kapitál-práce. Ekonomika se bude k tomuto novému rovnovážnému poměru postupně
přesunovat a když nakonec dosáhne stabilního stavu, budou reálný důchod na osobu a spotřeba na osobu nižší
než při původní míře populačního růstu.
Z výše uvedeného vyplývá, že pokles míry růstu populace by měl vést ke zvýšení životní úrovně. Zde ovšem
narážíme na problém, který spočívá v předpokladu, že míra růstu obyvatelstva je shodná s mírou růstu pracovní
síly. To však nemusí být, a také mnohdy není pravda. Současný problém mnoha zemí Evropy i Ameriky (včetně
ČR) je v tom, že současný pokles míry růstu obyvatelstva povede časem k tomu, že se bude zvyšovat poměr
mezi penzisty a lidmi závislými na sociální péči na jedné straně a pracující částí populace na straně druhé. A to k
růstu životní úrovně zcela jistě nepřispěje.
vysvětlivky
10) Pokud ekonomika ještě nedosáhla stabilního růstu, pak úspory na osobu převyšují investice na osobu [s . f(k) > (n + x)k],
reálný důchod na osobu (Y/L) a poměr kapitál-práce (K/L) rostou. Toto je situace úspěšně rozvíjejících se ekonomik - životní
úroveň roste a dochází k prohlubování kapitálu.
11) Vzdálenost mezi intenzivní produkční funkcí y = f(k) a křivkou úspor s.f(k) představuje výši spotřebu na osobu. V našem
grafu je výše spotřeby na osobu menší než výše úspor na osobu. To je samozřejmě nerealistické, nicméně jde pouze o
grafický problém daný omezenou velikostí obrázku.
Vývoj poměru kapitál-práce a reálného důchodu na osobu v čase ukazuje rovněž obr. 15.4. V dolní části
tohoto obrázku vidíme, že poměr kapitál-práce postupně roste z úrovně kA, až nakonec dosáhne rovnovážné
úrovně kE. V horní části obrázku pak vidíme podobný vývoj u reálného důchodu na osobu To je dáno tím, že
reálný důchod na osobu je funkcí poměru kapitál-práce. Když tento poměr dosáhne své rovnovážné stabilní
úrovně, ustálí se reálný důchod na osobu také na své rovnovážné stabilní úrovni yE = f(kE).
reálný důchod na osobu (Y/L) a poměr kapitál-práce (K/L) rostou. Toto je situace úspěšně rozvíjejících se ekonomik - životní
úroveň roste a dochází k prohlubování kapitálu.
11) Vzdálenost mezi intenzivní produkční funkcí y = f(k) a křivkou úspor s.f(k) představuje výši spotřebu na osobu. V našem
grafu je výše spotřeby na osobu menší než výše úspor na osobu. To je samozřejmě nerealistické, nicméně jde pouze o
grafický problém daný omezenou velikostí obrázku.
Vývoj poměru kapitál-práce a reálného důchodu na osobu v čase ukazuje rovněž obr. 15.4. V dolní části
tohoto obrázku vidíme, že poměr kapitál-práce postupně roste z úrovně kA, až nakonec dosáhne rovnovážné
úrovně kE. V horní části obrázku pak vidíme podobný vývoj u reálného důchodu na osobu To je dáno tím, že
reálný důchod na osobu je funkcí poměru kapitál-práce. Když tento poměr dosáhne své rovnovážné stabilní
úrovně, ustálí se reálný důchod na osobu také na své rovnovážné stabilní úrovni yE = f(kE).
Nyní jsme dospěli k závěru
Nyní jsme dospěli k závěru, že naše modelová ekonomika časem dospěje ke stabilnímu růstu. Znamená to, že
by ve všech ekonomikách, které k tomuto stavu dospěly, byla stejná životní úroveň? To samozřejmě ne, neboť
jednotlivé ekonomiky se mohou v mnohém lišit. Mezi základní veličiny, které ovlivňují životní úroveň
jednotlivých ekonomik, patří (pokud stále abstrahujeme od technického pokroku) především míra úspor a míra
růstu obyvatelstva.
by ve všech ekonomikách, které k tomuto stavu dospěly, byla stejná životní úroveň? To samozřejmě ne, neboť
jednotlivé ekonomiky se mohou v mnohém lišit. Mezi základní veličiny, které ovlivňují životní úroveň
jednotlivých ekonomik, patří (pokud stále abstrahujeme od technického pokroku) především míra úspor a míra
růstu obyvatelstva.
Opět platí
Opět platí, že vyšší hodnota rovnovážného poměru kapitál-práce kE znamená vyšší hodnotu rovnovážné spotřeby
na osobu cE. Když ovšem hodnota poměru kapitál-práce dosáhne rovnovážné hodnoty kE, úspory budou přesně
odpovídat investicím, které zajistí udržování poměru kapitál-práce na úrovni kE. Jakmile tedy ekonomika
dosáhne tohoto stavu, zůstane v něm podle Solowova modelu bez technického pokroku již navždy.
Rovnovážný poměr kapitál-práce ve stabilním stavu můžeme určit také graficky pomocí obr. 15.3. Na
horizontální ose vidíme poměr kapitál-práce a na ose vertikální úspory na osobu a investice na osobu. Křivka
označená s.f(k) ukazuje, jakým způsobem závisejí úspory na osobu na výši poměru kapitál-práce. Křivka má
rostoucí tvar, neboť vyšší poměr kapitál-práce znamená vyšší reálný důchod na osobu a proto i vyšší úspory na
osobu. Tato křivka má podobný průběh jako vyšší křivka intenzivní produkční funkce y = f(k), neboť jde vlastně
o intenzivní produkční funkci násobenou koeficientem sklonu k úsporám s11). Přímka označená (n + x)k ukazuje
investice na osobu ve stabilním stavu. Má rostoucí tvar, neboť čím vyšší je poměr kapitál-práce, tím větší
množství investic na osobu je zapotřebí, aby noví pracovníci mohli být vybaveni stejným množstvím kapitálu
jako pracovníci stávající. Podle rovnice (20) je rovnovážný poměr kapitál-práce ve stabilním stavu ten, který zajistí rovnost úspor na osobu a investic na osobu. V obr. 15.3 je to poměr kapitál-práce, který odpovídá
průsečíku křivky s.f(k) a přímky (n + x)k.
na osobu cE. Když ovšem hodnota poměru kapitál-práce dosáhne rovnovážné hodnoty kE, úspory budou přesně
odpovídat investicím, které zajistí udržování poměru kapitál-práce na úrovni kE. Jakmile tedy ekonomika
dosáhne tohoto stavu, zůstane v něm podle Solowova modelu bez technického pokroku již navždy.
Rovnovážný poměr kapitál-práce ve stabilním stavu můžeme určit také graficky pomocí obr. 15.3. Na
horizontální ose vidíme poměr kapitál-práce a na ose vertikální úspory na osobu a investice na osobu. Křivka
označená s.f(k) ukazuje, jakým způsobem závisejí úspory na osobu na výši poměru kapitál-práce. Křivka má
rostoucí tvar, neboť vyšší poměr kapitál-práce znamená vyšší reálný důchod na osobu a proto i vyšší úspory na
osobu. Tato křivka má podobný průběh jako vyšší křivka intenzivní produkční funkce y = f(k), neboť jde vlastně
o intenzivní produkční funkci násobenou koeficientem sklonu k úsporám s11). Přímka označená (n + x)k ukazuje
investice na osobu ve stabilním stavu. Má rostoucí tvar, neboť čím vyšší je poměr kapitál-práce, tím větší
množství investic na osobu je zapotřebí, aby noví pracovníci mohli být vybaveni stejným množstvím kapitálu
jako pracovníci stávající. Podle rovnice (20) je rovnovážný poměr kapitál-práce ve stabilním stavu ten, který zajistí rovnost úspor na osobu a investic na osobu. V obr. 15.3 je to poměr kapitál-práce, který odpovídá
průsečíku křivky s.f(k) a přímky (n + x)k.
St = s .Yt
kde s je průměrný sklon k úsporám neboli podíl úspor na reálném důchodu.
Podmínka rovnováhy na trhu zboží a služeb vyžaduje, aby byly v daném roce úspory zároveň rovny
investicím, tj. přírůstku kapitálu. To znamená, že ve stabilním stavu musí platit vztahy:
St = It = dKt = s .Yt (17a)
s .Yt = (n + x)Kt (17b)
Nyní již můžeme zjistit vyžadovaný objem úspor na osobu ve stabilním stavu a rovnovážný poměr
kapitál-práce ve stabilním stavu. K tomu musíme znát objem úspor na osobu. Ten zjistíme tak, že rovnice (17)
převedeme do formy "na osobu", tzn., že je vydělíme pracovní silou L:
St/L = It/L = dKt /L = s . Yt/L (18a)
s . yt = (n + x)kt (18b)
Ke zjištění požadovaného objemu úspor ve stabilním stavu nahradíme výraz Yt/L = yt v rovnicích (18) intenzivní
produkční funkcí z rovnice (12) a získáme:
St/L = It/L = dKt /L = s . F(Kt/L) (19a)
s . f(kt ) = (n + x)kt
Podmínka rovnováhy na trhu zboží a služeb vyžaduje, aby byly v daném roce úspory zároveň rovny
investicím, tj. přírůstku kapitálu. To znamená, že ve stabilním stavu musí platit vztahy:
St = It = dKt = s .Yt (17a)
s .Yt = (n + x)Kt (17b)
Nyní již můžeme zjistit vyžadovaný objem úspor na osobu ve stabilním stavu a rovnovážný poměr
kapitál-práce ve stabilním stavu. K tomu musíme znát objem úspor na osobu. Ten zjistíme tak, že rovnice (17)
převedeme do formy "na osobu", tzn., že je vydělíme pracovní silou L:
St/L = It/L = dKt /L = s . Yt/L (18a)
s . yt = (n + x)kt (18b)
Ke zjištění požadovaného objemu úspor ve stabilním stavu nahradíme výraz Yt/L = yt v rovnicích (18) intenzivní
produkční funkcí z rovnice (12) a získáme:
St/L = It/L = dKt /L = s . F(Kt/L) (19a)
s . f(kt ) = (n + x)kt
s . f(kt ) = (n + x)kt (19b)
s . f(kt ) = (n + x)kt (19b)
Tato rovnice říká, že objem nového kapitálu na osobu [dKt/L = (n + x)kt ] závisí na existujícím objemu kapitálu
na osobu [F(Kt/L) = f(kt)]. Existující objem kapitálu na osobu (Kt/L = kt) totiž determinuje reálný důchod na
osobu a tím i objem úspor na osobu. Jinými slovy lze říci, že vyspělé ekonomiky s vysokým objemem kapitálu
mají vysoký objem úspor a mohou si dovolit vysoký objem investic. Úspěch přináší další úspěch.
Nyní již můžeme odvodit rovnovážný poměr kapitál-práce ve stabilním stavu. K tomu použijeme přepsanou
rovnici (19b) ve tvaru:
s . f(k ) = (n + x)k (20)
V rovnici (20) jsme vynechali časový symbol t, neboť ve stabilním stavu je poměr kapitál-práce konstantní. Tato
rovnice platí pouze pro jednu hodnotu poměru kapitál práce k a právě tato hodnota je hledaným rovnovážným
poměrem kapitál-práce ve stabilním stavu kE. Rovnovážný poměr kapitál-práce kE je ten poměr, který zajistí, že
úspory na osobu se rovnají investicím na osobu ve stabilním stavu10).
Známe-li rovnovážný poměr kapitál-práce ve stabilním stavu, můžeme určit rovněž rovnovážný reálný
důchod na osobu ve stabilním stavu yE a rovnovážnou spotřebu na osobu ve stabilním stavu cE podle rovnic (12)
a (15):
yE = f(kE) cE = f(kE) - (n + x)kE
Tato rovnice říká, že objem nového kapitálu na osobu [dKt/L = (n + x)kt ] závisí na existujícím objemu kapitálu
na osobu [F(Kt/L) = f(kt)]. Existující objem kapitálu na osobu (Kt/L = kt) totiž determinuje reálný důchod na
osobu a tím i objem úspor na osobu. Jinými slovy lze říci, že vyspělé ekonomiky s vysokým objemem kapitálu
mají vysoký objem úspor a mohou si dovolit vysoký objem investic. Úspěch přináší další úspěch.
Nyní již můžeme odvodit rovnovážný poměr kapitál-práce ve stabilním stavu. K tomu použijeme přepsanou
rovnici (19b) ve tvaru:
s . f(k ) = (n + x)k (20)
V rovnici (20) jsme vynechali časový symbol t, neboť ve stabilním stavu je poměr kapitál-práce konstantní. Tato
rovnice platí pouze pro jednu hodnotu poměru kapitál práce k a právě tato hodnota je hledaným rovnovážným
poměrem kapitál-práce ve stabilním stavu kE. Rovnovážný poměr kapitál-práce kE je ten poměr, který zajistí, že
úspory na osobu se rovnají investicím na osobu ve stabilním stavu10).
Známe-li rovnovážný poměr kapitál-práce ve stabilním stavu, můžeme určit rovněž rovnovážný reálný
důchod na osobu ve stabilním stavu yE a rovnovážnou spotřebu na osobu ve stabilním stavu cE podle rovnic (12)
a (15):
yE = f(kE) cE = f(kE) - (n + x)kE
Nyní můžeme odvodit celkovou spotřebu při stabilním růstu
Nyní můžeme odvodit celkovou spotřebu při stabilním růstu. Jelikož víme, že platí Y = C + I, odvodíme
celkovou spotřebu ve stabilním stavu z rovnice (13) jako:
Ct = Yt - (n + x)Kt (14)
Rovnice (13) a (14) měří celkové investice a celkovou spotřebu, nás však zajímají především údaje na osobu.
Proto rovnici (14) převedeme všechny proměnné do tvaru "na osobu", reálný důchod na osobu nahradíme
intenzivní produkční funkcí v rovnici (12) a dostaneme spotřebu na osobu ve stabilním stavu:
c = f( k) - (n + x)k (15)
V rovnici (15) jsme vynechali časový symbol t, neboť ve stabilním stavu jsou spotřeba na osobu a poměr
kapitál-práce konstantní.
Rovnici (15) lze interpretovat dvěma způsoby. První vysvětlení je to, že spotřeba na osobu ve stabilním stavu
je dána rozdílem mezi reálným důchodem na osobu (resp. produkční funkcí na osobu) ve stabilním stavu a
investicemi na osobu ve stabilním stavu. Druhá interpretace říká, že růst poměru kapitál-práce ve stabilním stavu
k má dva protichůdné účinky na spotřebu na osobu ve stabilním stavu. Růst k zvyšuje množství produkce, které
může vyrobit jeden pracovník, tj. f(k), a tedy i spotřební možnosti. Růst k zároveň zvyšuje množství reálného
důchodu na osobu, které musí být věnováno na investice, tj. i =(n + x)k. A více zdrojů na investice znamená
samozřejmě méně zdrojů na spotřebu.
celkovou spotřebu ve stabilním stavu z rovnice (13) jako:
Ct = Yt - (n + x)Kt (14)
Rovnice (13) a (14) měří celkové investice a celkovou spotřebu, nás však zajímají především údaje na osobu.
Proto rovnici (14) převedeme všechny proměnné do tvaru "na osobu", reálný důchod na osobu nahradíme
intenzivní produkční funkcí v rovnici (12) a dostaneme spotřebu na osobu ve stabilním stavu:
c = f( k) - (n + x)k (15)
V rovnici (15) jsme vynechali časový symbol t, neboť ve stabilním stavu jsou spotřeba na osobu a poměr
kapitál-práce konstantní.
Rovnici (15) lze interpretovat dvěma způsoby. První vysvětlení je to, že spotřeba na osobu ve stabilním stavu
je dána rozdílem mezi reálným důchodem na osobu (resp. produkční funkcí na osobu) ve stabilním stavu a
investicemi na osobu ve stabilním stavu. Druhá interpretace říká, že růst poměru kapitál-práce ve stabilním stavu
k má dva protichůdné účinky na spotřebu na osobu ve stabilním stavu. Růst k zvyšuje množství produkce, které
může vyrobit jeden pracovník, tj. f(k), a tedy i spotřební možnosti. Růst k zároveň zvyšuje množství reálného
důchodu na osobu, které musí být věnováno na investice, tj. i =(n + x)k. A více zdrojů na investice znamená
samozřejmě méně zdrojů na spotřebu.
Rovnici (15)
Rovnici (15) a z ní vycházející vztahy graficky interpretuje obr. 15.2. Na horizontální ose vidíme všechny
možné výše poměru kapitál-práce ve stabilní stavu. Vertikální osa zachycuje úrovně spotřeby na osobu a investic
na osobu. Křivka zachycuje intenzivní produkční funkci a přímka investiční funkci. Z rovnice (15) vyplývá, že
úroveň spotřeby na osobu je dána rozdílem těchto funkcí, tj. plochou mezi křivkou a přímkou v rozsahu 0 - kmax.
Uvnitř této plochy můžeme najít pro každou hodnotu poměru kapitál-práce ve stabilním stavu k odpovídající
hodnotu spotřeby na osobu ve stabilním stavu c. Všimněme si, že když se pohybujeme směrem od počátku s
nízkými hodnotami k, postupně roste také c. Je-li k na úrovni k1, je dosaženo maximální hodnoty c na úrovni c1.
Pohybujeme-li se dále doprava směrem ke kmax, úroveň c klesá a na úrovni kmax je c nulová, neboť veškerý
důchod je investován.
Doposud jsme vždy vycházeli z úvahy, že růst investic (a úspor) vede k růstu ekonomiky a ke zvýšení životní
úrovně. Obr. 15.2 naznačuje, že tomu tak vždy být nemusí. Je zřejmé, že země s nízkou úrovní poměru
kapitál-práce může zvýšením míry investic (a úspor) zvýšit významně životní spotřebu. Je také zřejmé, že země s
vysokým poměrem kapitál-práce může zvýšením míry investic (a úspor) zvýšit reálný důchod a životní spotřebu
již méně. Vysvětlením jsou klesající mezní výnosy z kapitálu. Může vést růst míry investic (a úspor) dokonce k
poklesu spotřeby na osobu? Podle obr. 15.2 teoreticky ano, nicméně ekonomické výzkumy naznačují, že ani v
nejvyspělejších ekonomikách se toho dnes zatím nemusejí obávat. Proto můžeme předpokládat, že v reálném
světě růst poměru kapitál-práce povede ke zvýšení spotřeby na osobu (ekonomiky se tedy nacházejí v rozmezí 0
- k1 obr. 15.2).
možné výše poměru kapitál-práce ve stabilní stavu. Vertikální osa zachycuje úrovně spotřeby na osobu a investic
na osobu. Křivka zachycuje intenzivní produkční funkci a přímka investiční funkci. Z rovnice (15) vyplývá, že
úroveň spotřeby na osobu je dána rozdílem těchto funkcí, tj. plochou mezi křivkou a přímkou v rozsahu 0 - kmax.
Uvnitř této plochy můžeme najít pro každou hodnotu poměru kapitál-práce ve stabilním stavu k odpovídající
hodnotu spotřeby na osobu ve stabilním stavu c. Všimněme si, že když se pohybujeme směrem od počátku s
nízkými hodnotami k, postupně roste také c. Je-li k na úrovni k1, je dosaženo maximální hodnoty c na úrovni c1.
Pohybujeme-li se dále doprava směrem ke kmax, úroveň c klesá a na úrovni kmax je c nulová, neboť veškerý
důchod je investován.
Doposud jsme vždy vycházeli z úvahy, že růst investic (a úspor) vede k růstu ekonomiky a ke zvýšení životní
úrovně. Obr. 15.2 naznačuje, že tomu tak vždy být nemusí. Je zřejmé, že země s nízkou úrovní poměru
kapitál-práce může zvýšením míry investic (a úspor) zvýšit významně životní spotřebu. Je také zřejmé, že země s
vysokým poměrem kapitál-práce může zvýšením míry investic (a úspor) zvýšit reálný důchod a životní spotřebu
již méně. Vysvětlením jsou klesající mezní výnosy z kapitálu. Může vést růst míry investic (a úspor) dokonce k
poklesu spotřeby na osobu? Podle obr. 15.2 teoreticky ano, nicméně ekonomické výzkumy naznačují, že ani v
nejvyspělejších ekonomikách se toho dnes zatím nemusejí obávat. Proto můžeme předpokládat, že v reálném
světě růst poměru kapitál-práce povede ke zvýšení spotřeby na osobu (ekonomiky se tedy nacházejí v rozmezí 0
- k1 obr. 15.2).
Úspory a kapitálová akumulace
Zatím jsme jednoduše předpokládali, že ekonomika dosáhne stabilního růstu a analyzovali jsme náležitosti
tohoto stabilního stavu. Přitom jsme ale neodpověděli na otázky typu "Proč a jak dosahuje ekonomika stabilního
růstu?" a "Který ze stabilních stavů si ekonomika zvolí?". Na tyto otázky se nyní pokusíme odpovědět.
Stabilní růst znamená udržování reálného důchodu na osobu neboli průměrné produktivity práce na
konstantní úrovni. Podmínkou udržení reálného důchodu na osobu a tedy životní úrovně na konstantní úrovni je
to, že tempo růstu kapitálové zásoby (dK/K) musí odpovídat tempu růstu pracovní síly (dL/L)9). To zda je daná
ekonomika zajistit odpovídající tempo růstu kapitálové zásoby či ne, závisí na objemu úspor.
Solowův model se proto dále zaměřuje na způsob, jakým úspory zajišťují zdroje pro kapitálovou akumulaci.
Tento model přijímá tradiční předpoklad, že úspory jsou pevným podílem reálného důchodu:
St = s .Yt (16)
9) Tato podmínka platí právě tehdy, jsou-li investice na osobu určeny známým vztahem i =(n + x)k. Tomuto vztahu se říká
podmínka kapitálové přiměřenosti. Kapitálovu přiměřeností rozumíme investice na osobu nutné k udržení konstantního
poměru kapitál-práce a konstantního reálného důchodu na osobu.
tohoto stabilního stavu. Přitom jsme ale neodpověděli na otázky typu "Proč a jak dosahuje ekonomika stabilního
růstu?" a "Který ze stabilních stavů si ekonomika zvolí?". Na tyto otázky se nyní pokusíme odpovědět.
Stabilní růst znamená udržování reálného důchodu na osobu neboli průměrné produktivity práce na
konstantní úrovni. Podmínkou udržení reálného důchodu na osobu a tedy životní úrovně na konstantní úrovni je
to, že tempo růstu kapitálové zásoby (dK/K) musí odpovídat tempu růstu pracovní síly (dL/L)9). To zda je daná
ekonomika zajistit odpovídající tempo růstu kapitálové zásoby či ne, závisí na objemu úspor.
Solowův model se proto dále zaměřuje na způsob, jakým úspory zajišťují zdroje pro kapitálovou akumulaci.
Tento model přijímá tradiční předpoklad, že úspory jsou pevným podílem reálného důchodu:
St = s .Yt (16)
9) Tato podmínka platí právě tehdy, jsou-li investice na osobu určeny známým vztahem i =(n + x)k. Tomuto vztahu se říká
podmínka kapitálové přiměřenosti. Kapitálovu přiměřeností rozumíme investice na osobu nutné k udržení konstantního
poměru kapitál-práce a konstantního reálného důchodu na osobu.
Stabilní růst
Na tomto místě si musíme opět uvědomit, že Solowův model je neoklasický. Výnos kapitálu je dán mezním
produktem kapitálu a výnos práce mezním produktem práce. Při absenci technického pokroku proto dochází při
prohlubování kapitálu (růstu poměru kapitál-práce) k poklesu výnosu kapitálu (úrokové míry, resp. míry zisku) a
k růstu výnosu práce (mzdové sazby)8). Zvyšování reálného důchodu na osobu prostřednictvím růstu množství
kapitálu na osobu proto není neomezené. Dříve či později se musí projevit klesající výnosy kapitálu. Reálný
důchod bude růst, ale méně než kapitálová zásoba, poměr kapitál-práce kt se bude zvyšovat. Reálný důchod na
osobu stále poroste, ale snižujícím se tempem. Na určitém stupni rozvoje se však ekonomika dostane do stadia,
kdy je další růst reálného důchodu na osobu velmi obtížný.
Hlavním závěrem Solowova modelu bez technického pokroku je to, že ekonomika dosáhne v dlouhém
období tzv. stabilního růstu. Stabilní růst je charakterizován konstantním reálným důchodem na osobu yt,
konstantní spotřebou na osobu ct, konstantním poměrem kapitál-práce kt a rovností temp růstu reálného důchodu,
kapitálové zásoby a pracovní síly.
Podívejme se napřed na charakteristiky stabilního růstu a teprve potom prozkoumáme proč a jak se
ekonomika takovému stavu přibližuje a jaký z možných stabilních stavů je rovnovážný.
produktem kapitálu a výnos práce mezním produktem práce. Při absenci technického pokroku proto dochází při
prohlubování kapitálu (růstu poměru kapitál-práce) k poklesu výnosu kapitálu (úrokové míry, resp. míry zisku) a
k růstu výnosu práce (mzdové sazby)8). Zvyšování reálného důchodu na osobu prostřednictvím růstu množství
kapitálu na osobu proto není neomezené. Dříve či později se musí projevit klesající výnosy kapitálu. Reálný
důchod bude růst, ale méně než kapitálová zásoba, poměr kapitál-práce kt se bude zvyšovat. Reálný důchod na
osobu stále poroste, ale snižujícím se tempem. Na určitém stupni rozvoje se však ekonomika dostane do stadia,
kdy je další růst reálného důchodu na osobu velmi obtížný.
Hlavním závěrem Solowova modelu bez technického pokroku je to, že ekonomika dosáhne v dlouhém
období tzv. stabilního růstu. Stabilní růst je charakterizován konstantním reálným důchodem na osobu yt,
konstantní spotřebou na osobu ct, konstantním poměrem kapitál-práce kt a rovností temp růstu reálného důchodu,
kapitálové zásoby a pracovní síly.
Podívejme se napřed na charakteristiky stabilního růstu a teprve potom prozkoumáme proč a jak se
ekonomika takovému stavu přibližuje a jaký z možných stabilních stavů je rovnovážný.
Investice a spotřeba při stabilním růstu
Podívejme se napřed na to, jaké budou celkové investice v roce t (It) při stabilním růstu. Část investic budou
představovat investice obnovovací, kterými je nahrazován opotřebený kapitál. Značíme-li kapitál v roce t
symbolem Kt a míru opotřebení kapitálu symbolem x, pak jsou obnovovací investice dány vztahem x.Kt. Druhou
částí celkových investic v roce t budou čisté investice. Jelikož při stabilním růstu je poměr kapitál-práce kt
konstantní a pracovní síla roste konstantním tempem n, jsou čisté investice dány vztahem n. Kt. Sečtením obou
typů investic dostáváme celkové investice ve stabilním stavu:
It = (n + x)Kt (13)
7) Zápis rovnice (13) v sobě obsahuje předpoklad konstantních výnosů z rozsahu. Tzn., že stejný procentní přírůstek kapitálu i
práce vede ke stejnému procentnímu přírůstku reálného důchodu. Konstantní výnosy z rozsahu znamenají, že pokud kapitál a
práce vzrostou např. o 5 %, vzroste i reálný důchod o 5 %. Ve smyslu rovnice růstového účetnictví to znamená, že + = 1.
8) Vyšší mzdová sazba a nižší úroková sazba však nemusejí znamenat zvýšení podílu mezd na reálném důchodu (W/Y) a
snížení podílu úroků a zisků na reálném důchodu (Z/Y). Růst relativního množství kapitálu oproti množství práce může
kompenzovat pokles výnosu kapitálu a růst výnosu práce.
představovat investice obnovovací, kterými je nahrazován opotřebený kapitál. Značíme-li kapitál v roce t
symbolem Kt a míru opotřebení kapitálu symbolem x, pak jsou obnovovací investice dány vztahem x.Kt. Druhou
částí celkových investic v roce t budou čisté investice. Jelikož při stabilním růstu je poměr kapitál-práce kt
konstantní a pracovní síla roste konstantním tempem n, jsou čisté investice dány vztahem n. Kt. Sečtením obou
typů investic dostáváme celkové investice ve stabilním stavu:
It = (n + x)Kt (13)
7) Zápis rovnice (13) v sobě obsahuje předpoklad konstantních výnosů z rozsahu. Tzn., že stejný procentní přírůstek kapitálu i
práce vede ke stejnému procentnímu přírůstku reálného důchodu. Konstantní výnosy z rozsahu znamenají, že pokud kapitál a
práce vzrostou např. o 5 %, vzroste i reálný důchod o 5 %. Ve smyslu rovnice růstového účetnictví to znamená, že + = 1.
8) Vyšší mzdová sazba a nižší úroková sazba však nemusejí znamenat zvýšení podílu mezd na reálném důchodu (W/Y) a
snížení podílu úroků a zisků na reálném důchodu (Z/Y). Růst relativního množství kapitálu oproti množství práce může
kompenzovat pokles výnosu kapitálu a růst výnosu práce.
Předpoklady Solowova modelu
Solowův model studuje, jak se ekonomika vyvíjí v čase. Přitom předpokládá, že ekonomika má v každém
časovém okamžiku k dispozici určitý počet pracujícího obyvatelstva Lt, které roste stabilním tempem n procent
ročně6). Je-li např. n = 0.3, pak je v daném roce počet pracujících o 3 % vyšší než v roce předcházejícím.
Ekonomika má dále v daném časovém okamžiku k dispozici určitou kapitálovou zásobu Kt. S těmito zdroji
ekonomika vyrábí ročně reálný důchod Yt. Dále předpokládáme, že ekonomika je uzavřená (nemá žádný export
ani import) a neexistuje státní sektor (tj. státní výdaje a daně). To znamená, že platí známá makroekonomická
identita: Ct + St Ct + It a že část reálného důchodu, která není investována, je spotřebována: Ct = Yt - It.
Solowův model se nezaměřuje na růst celkového reálného důchodu (Y), ale na růst reálného důchodu na
osobu (Y/L) neboli na růst průměrné produktivity práce. Proto budeme dále pracovat převážně s proměnnými
vyjádřenými na osobu, které budeme stejně jako parametry a koeficienty funkcí značit malými písmeny
(výjimkou bude funkce úspor, kde budeme úspory na osobu v roce t značit St/L). Těmito proměnnými budou
reálný důchod na osobu v roce t (yt = Yt/Lt), spotřeba na osobu v roce t (ct = Ct/Lt) a kapitál na osobu v roce t (kt
= Kt/Lt). Kapitál na osobu kt má v ekonomii také standardní název poměr kapitál-práce. Solowůw model
studuje, jak se reálný důchod na osobu, spotřeba na osobu a poměr kapitál-práce vyvíjejí v čase.
časovém okamžiku k dispozici určitý počet pracujícího obyvatelstva Lt, které roste stabilním tempem n procent
ročně6). Je-li např. n = 0.3, pak je v daném roce počet pracujících o 3 % vyšší než v roce předcházejícím.
Ekonomika má dále v daném časovém okamžiku k dispozici určitou kapitálovou zásobu Kt. S těmito zdroji
ekonomika vyrábí ročně reálný důchod Yt. Dále předpokládáme, že ekonomika je uzavřená (nemá žádný export
ani import) a neexistuje státní sektor (tj. státní výdaje a daně). To znamená, že platí známá makroekonomická
identita: Ct + St Ct + It a že část reálného důchodu, která není investována, je spotřebována: Ct = Yt - It.
Solowův model se nezaměřuje na růst celkového reálného důchodu (Y), ale na růst reálného důchodu na
osobu (Y/L) neboli na růst průměrné produktivity práce. Proto budeme dále pracovat převážně s proměnnými
vyjádřenými na osobu, které budeme stejně jako parametry a koeficienty funkcí značit malými písmeny
(výjimkou bude funkce úspor, kde budeme úspory na osobu v roce t značit St/L). Těmito proměnnými budou
reálný důchod na osobu v roce t (yt = Yt/Lt), spotřeba na osobu v roce t (ct = Ct/Lt) a kapitál na osobu v roce t (kt
= Kt/Lt). Kapitál na osobu kt má v ekonomii také standardní název poměr kapitál-práce. Solowůw model
studuje, jak se reálný důchod na osobu, spotřeba na osobu a poměr kapitál-práce vyvíjejí v čase.
Proč reálný důchod na osobu?
Solowův model se zaměřuje na reálný důchod na osobu (na průměrnou produktivitu práce) z toho důvodu, že
právě tento údaj je vhodným vyjádřením životní úrovně v dané zemi. Reálný důchod na osobu (Y/L) obecně
roste, roste-li reálný důchod (Y) rychleji než pracovní síla (L). Pokud by však rostla pouze pracovní síla, a
kapitál a technologie by se neměnily, reálný důchod by sice rostl, ale v souladu se zákonem klesajících výnosů
by každý další pracovník vytvářel menší přírůstek reálného důchodu a reálný důchod na osobu by proto klesal.
Důležitou otázkou, na kterou se neoklasická teorie růstu snaží odpovědět je: "Jaký růst kapitálu je zapotřebí k
eliminaci klesajících výnosů z rostoucí pracovní síly?" Základem zkoumání determinant růstu reálného důchodu
na osobu je zkoumání toho, jakým způsobem je tento růst důchodu na osobu (Y/L) ovlivněn růstem kapitálu na
osobu (K/L). Tuto otázku budeme studovat v následujících dvou částech této subkapitoly, přičemž v prvé z
těchto částech budeme předpokládat, že technický pokrok je nulový, zatímco ve druhé se zaměříme právě na
růstovou úlohu technického pokroku.
právě tento údaj je vhodným vyjádřením životní úrovně v dané zemi. Reálný důchod na osobu (Y/L) obecně
roste, roste-li reálný důchod (Y) rychleji než pracovní síla (L). Pokud by však rostla pouze pracovní síla, a
kapitál a technologie by se neměnily, reálný důchod by sice rostl, ale v souladu se zákonem klesajících výnosů
by každý další pracovník vytvářel menší přírůstek reálného důchodu a reálný důchod na osobu by proto klesal.
Důležitou otázkou, na kterou se neoklasická teorie růstu snaží odpovědět je: "Jaký růst kapitálu je zapotřebí k
eliminaci klesajících výnosů z rostoucí pracovní síly?" Základem zkoumání determinant růstu reálného důchodu
na osobu je zkoumání toho, jakým způsobem je tento růst důchodu na osobu (Y/L) ovlivněn růstem kapitálu na
osobu (K/L). Tuto otázku budeme studovat v následujících dvou částech této subkapitoly, přičemž v prvé z
těchto částech budeme předpokládat, že technický pokrok je nulový, zatímco ve druhé se zaměříme právě na
růstovou úlohu technického pokroku.
15.3 Solowův model bez technického pokroku
Intenzivní produkční funkce
Solowův model předpokládá, že čím větší je kapitál na osobu, tím větší je reálný důchod na osobu a tím vyšší
je dosažená životní úroveň. Tento předpoklad je vyjadřován intenzivní produkční funkcí neboli produkční
funkcí na osobu:
Yt/L = F(Kt /L) nebo yt = f(kt ) (12)
Tato funkce říká, že při absenci technického pokroku (dA/A = 0) je reálný důchod na osobu determinován spíše
množstvím kapitálu na osobu než samotným množstvím kapitálu či práce7). Všimněme si, že ve druhé verzi
rovnice (12) je funkční operátor značen malým f. To opět zdůrazňuje, že jde o produkční funkci na osobu.
5) Rober Solow: "A Contribution to the Theory of Economic Growth." Quarterly Journal of Economics, February 1956, pp.
65-94.
6) To odpovídá předpokladu, že celkové obyvatelstvo roste stabilním tempem a v pracovním věku je pevný podíl celkového
obyvatelstva.
Intenzivní produkční funkci vidíme v obr. 15.1. Na horizontální ose je zachycen poměr kapitál-práce kt a na
ose vertikální reálný důchod na osobu. Tato funkce má rostoucí tvar, což odráží, že růst kapitálu na osobu
umožňuje růst produkce na osobu. Nicméně s tím, jak se poměr kapitál-práce kt zvyšuje, stává se funkce
rovnější. To odráží klesající mezní výnosy z kapitálu.
Solowův model předpokládá, že čím větší je kapitál na osobu, tím větší je reálný důchod na osobu a tím vyšší
je dosažená životní úroveň. Tento předpoklad je vyjadřován intenzivní produkční funkcí neboli produkční
funkcí na osobu:
Yt/L = F(Kt /L) nebo yt = f(kt ) (12)
Tato funkce říká, že při absenci technického pokroku (dA/A = 0) je reálný důchod na osobu determinován spíše
množstvím kapitálu na osobu než samotným množstvím kapitálu či práce7). Všimněme si, že ve druhé verzi
rovnice (12) je funkční operátor značen malým f. To opět zdůrazňuje, že jde o produkční funkci na osobu.
5) Rober Solow: "A Contribution to the Theory of Economic Growth." Quarterly Journal of Economics, February 1956, pp.
65-94.
6) To odpovídá předpokladu, že celkové obyvatelstvo roste stabilním tempem a v pracovním věku je pevný podíl celkového
obyvatelstva.
Intenzivní produkční funkci vidíme v obr. 15.1. Na horizontální ose je zachycen poměr kapitál-práce kt a na
ose vertikální reálný důchod na osobu. Tato funkce má rostoucí tvar, což odráží, že růst kapitálu na osobu
umožňuje růst produkce na osobu. Nicméně s tím, jak se poměr kapitál-práce kt zvyšuje, stává se funkce
rovnější. To odráží klesající mezní výnosy z kapitálu.
Tato rovnice říká
Tato rovnice říká, že míra růstu reálného důchodu na osobu odpovídá míře růstu celkové produktivity kapitálu
a práce neboli technickému pokroku (dA/A) plus míře růstu množství kapitálu na osobu (dK/K - dL/L). Růst
množství kapitálu na osobu neboli poměru kapitál-práce (K/L) v čase je proces, který bývá označován za
prohlubování kapitálu neboli růst kapitálové intenzity. Empirické výzkumy přitom ukazují, že hlavním
faktorem růstu reálného důchodu na osobu je technický pokrok a růst kapitálu na osobu má mnohem menší
význam. Nejvýznamnějším složkou technického pokroku je přitom růst znalostí, což zdůrazňuje zásadní význam
vdělávání, výzkumu a zvyšování kvalifikace pro růst životní úrovně. Kapitálové investice jsou však také velmi
významné, neboť technický pokrok vyžaduje samozřejmě nové kapitálové vybavení.
Nyní jsme dospěli k poznání, že hlavními zdroji růstu reálného důchodu na osobu jsou technický pokrok a
růst kapitálu na osobu. To nám však stále nedává odpověď na otázky, proč se vývoj těchto dvou činitelů mezi
zeměmi liší a čím je vlastně určen. Neoklasická teorie růstu nám dá stěží odpověď na otázku týkající se růstu
produktivity kapitálu a práce, o růstu kapitálu na osobu však může leccos napovědět zkoumání vztahů mezi
růstem kapitálu, úsporami a investicemi.
a práce neboli technickému pokroku (dA/A) plus míře růstu množství kapitálu na osobu (dK/K - dL/L). Růst
množství kapitálu na osobu neboli poměru kapitál-práce (K/L) v čase je proces, který bývá označován za
prohlubování kapitálu neboli růst kapitálové intenzity. Empirické výzkumy přitom ukazují, že hlavním
faktorem růstu reálného důchodu na osobu je technický pokrok a růst kapitálu na osobu má mnohem menší
význam. Nejvýznamnějším složkou technického pokroku je přitom růst znalostí, což zdůrazňuje zásadní význam
vdělávání, výzkumu a zvyšování kvalifikace pro růst životní úrovně. Kapitálové investice jsou však také velmi
významné, neboť technický pokrok vyžaduje samozřejmě nové kapitálové vybavení.
Nyní jsme dospěli k poznání, že hlavními zdroji růstu reálného důchodu na osobu jsou technický pokrok a
růst kapitálu na osobu. To nám však stále nedává odpověď na otázky, proč se vývoj těchto dvou činitelů mezi
zeměmi liší a čím je vlastně určen. Neoklasická teorie růstu nám dá stěží odpověď na otázku týkající se růstu
produktivity kapitálu a práce, o růstu kapitálu na osobu však může leccos napovědět zkoumání vztahů mezi
růstem kapitálu, úsporami a investicemi.
15.2 Neoklasické teorie růstu
Neoklasické teorie růstu vycházejí z neoklasické produkční funkce. Nejznámějším neoklasickým modelem je
Solowův model. Tento model je dílem nositele Nobelovy ceny za ekonomii, amerického ekonoma Roberta
Solowa5) a zaměřuje se na růstovou úlohu úspor a kapitálové akumulace na jedné straně a na úlohu technického
pokroku na straně druhé. Solowův model nám pomůže odpovědět na tři důležité otázky:
Jaký je vztah mezi růstem životní úrovně v určité zemi a faktory jako jsou míra úspor, míra růstu
obyvatelstva a technický pokrok?
Jak se míra ekonomického růstu v dané zemi vyvíjí v čase?
Existují nějaké ekonomické síly, které ve velmi dlouhém období umožní chudým zemím přibližovat se
životní úrovni zemí vyspělých?
Solowův model. Tento model je dílem nositele Nobelovy ceny za ekonomii, amerického ekonoma Roberta
Solowa5) a zaměřuje se na růstovou úlohu úspor a kapitálové akumulace na jedné straně a na úlohu technického
pokroku na straně druhé. Solowův model nám pomůže odpovědět na tři důležité otázky:
Jaký je vztah mezi růstem životní úrovně v určité zemi a faktory jako jsou míra úspor, míra růstu
obyvatelstva a technický pokrok?
Jak se míra ekonomického růstu v dané zemi vyvíjí v čase?
Existují nějaké ekonomické síly, které ve velmi dlouhém období umožní chudým zemím přibližovat se
životní úrovni zemí vyspělých?
vysvětlivky
1) Tato funkce bývá někdy doplněna o půdu (N) a její mezní produktivitu (MPN = dY/dN). V běžně uváděných růstových
modelech se však předpokládá, že přírůstek půdy je roven nule a dále se pak s přínosem půdy pro růst reálného důchodu
neuvažuje. Tuto konvenci přijmeme i my.
2) Shrnutí všech faktorů, které tvoří míru růstu úrovně technologie neboli míru růstu celkové produktivity práce (dA/A) do
kategorie technický pokrok se může jevit jako nadměrně zjednodušující. Nicméně vzhledem k tomu, že růstový model, který
budeme používat, pracuje s touto kategorií pouze v agregovaném stavu, je toto zjednodušení výhodné.
3) Koeficienty a zde můžeme považovat rovněž za podíl příjmů z kapitálu a podíl z příjmů práce (mezd) na reálném
důchodu. Koeficient je mnohem menší než koeficient . To je dáno tím, že podíl mezd na reálném důchodu je mnohem
významnější než podíl zisků a úroků na reálném důchodu. To zároveň vysvětluje skutečnost, že příspěvek růstu pracovní síly k
růstu reálného důchodu je mnohem vyšší než příspěvek růstu kapitálové zásoby.
4) Toto jsou údaje odpovídající ekonomice USA. Údaje pro Českou republiku zatím bohužel nemáme.
modelech se však předpokládá, že přírůstek půdy je roven nule a dále se pak s přínosem půdy pro růst reálného důchodu
neuvažuje. Tuto konvenci přijmeme i my.
2) Shrnutí všech faktorů, které tvoří míru růstu úrovně technologie neboli míru růstu celkové produktivity práce (dA/A) do
kategorie technický pokrok se může jevit jako nadměrně zjednodušující. Nicméně vzhledem k tomu, že růstový model, který
budeme používat, pracuje s touto kategorií pouze v agregovaném stavu, je toto zjednodušení výhodné.
3) Koeficienty a zde můžeme považovat rovněž za podíl příjmů z kapitálu a podíl z příjmů práce (mezd) na reálném
důchodu. Koeficient je mnohem menší než koeficient . To je dáno tím, že podíl mezd na reálném důchodu je mnohem
významnější než podíl zisků a úroků na reálném důchodu. To zároveň vysvětluje skutečnost, že příspěvek růstu pracovní síly k
růstu reálného důchodu je mnohem vyšší než příspěvek růstu kapitálové zásoby.
4) Toto jsou údaje odpovídající ekonomice USA. Údaje pro Českou republiku zatím bohužel nemáme.
Růstové účetnictví
Růstové účetnictví pro Českou republiku zatím neexistuje a kvůli nedostatku relevantních statistických dat
asi hned tak existovat nebude. Proto nám nezbývá než si tuto metodu přiblížit pomocí zahraničního příkladu.
Mezi nejznámější patří výzkum amerického ekonoma Edwarda Denisona, který analyzoval ekonomický růst ve
Spojených státech amerických za období 1919 - 1982. Výsledky jeho práce zachycuje tabulka 15.1. Denison
dospěl k závěru, že na celkovém průměrném procentním ročním růstu za dané období (2,92 %) se zhruba ze
dvou třetin podílel růst kapitálu a práce a asi z jedné třetiny technický pokrok. Denison dále desagregoval
technický pokrok do tří kategorií, přičemž 65 % technického pokroku připsal růstu kvalifikace a znalostí a
zbytek rovnoměrně zlepšené alokaci zdrojů a úsporám z rozsahu. Důležitější je však možná to, že zda dané
období činil průměrný roční růst reálného důchodu na osobu pouze 1,58 % (2,92 % - 1,34 %). Když uvážíme, že
podíl technický pokroku je opět 1.02, vidíme, že technický pokrok je nejvýznamnější faktorem růstu reálného
důchodu na osobu a tedy růstu životní úrovně.
asi hned tak existovat nebude. Proto nám nezbývá než si tuto metodu přiblížit pomocí zahraničního příkladu.
Mezi nejznámější patří výzkum amerického ekonoma Edwarda Denisona, který analyzoval ekonomický růst ve
Spojených státech amerických za období 1919 - 1982. Výsledky jeho práce zachycuje tabulka 15.1. Denison
dospěl k závěru, že na celkovém průměrném procentním ročním růstu za dané období (2,92 %) se zhruba ze
dvou třetin podílel růst kapitálu a práce a asi z jedné třetiny technický pokrok. Denison dále desagregoval
technický pokrok do tří kategorií, přičemž 65 % technického pokroku připsal růstu kvalifikace a znalostí a
zbytek rovnoměrně zlepšené alokaci zdrojů a úsporám z rozsahu. Důležitější je však možná to, že zda dané
období činil průměrný roční růst reálného důchodu na osobu pouze 1,58 % (2,92 % - 1,34 %). Když uvážíme, že
podíl technický pokroku je opět 1.02, vidíme, že technický pokrok je nejvýznamnější faktorem růstu reálného
důchodu na osobu a tedy růstu životní úrovně.
Tabulka 15.1
Tabulka 15.1: Zdroje ekonomického růstu v USA (údaje jsou v % ročně)
(1) (2) (3) (4)
1929 - 1948 1948 - 1973 1973 - 1982 1929 - 1982
Zdroje růstu
růst práce 1,42 1,4 1,13 1,34
růst kapitálu 0,11 0,77 0,69 0,56
Celkový růst vstupů 1,53 2,17 1,82 1,9
technický pokrok 1,01 1,53 -0,27 1,02
Celkový ekonomický růst 2,54 3,7 1,55 2,92
Pramen: Edward F. Denison: "Trends in American Economic Growth, 1929-1982." The Brookings Institution, Washington 1985
Míra růstu reálného důchodu na osobu podle C-D produkční funkce
V úvodu kapitoly jsme si řekli, že mnohem relevantnějším vyjádřením ekonomického růstu je míra růstu
reálného důchodu na osobu. Tu získáme tak, že od celkové míry růstu reálného důchodu (G = dY/Y) v rovnici
(9b) odečteme míru růstu pracovní síly (dL/L). Míra růstu reálného důchodu na osobu (g) pak odpovídá:
g = dA/A + .dK/K + .dL/L - dL/L (10)
Protože ( = 1 - ), můžeme tuto rovnici upravit do tvaru:
g = dA/A + .(dK/K - dL/L)
(1) (2) (3) (4)
1929 - 1948 1948 - 1973 1973 - 1982 1929 - 1982
Zdroje růstu
růst práce 1,42 1,4 1,13 1,34
růst kapitálu 0,11 0,77 0,69 0,56
Celkový růst vstupů 1,53 2,17 1,82 1,9
technický pokrok 1,01 1,53 -0,27 1,02
Celkový ekonomický růst 2,54 3,7 1,55 2,92
Pramen: Edward F. Denison: "Trends in American Economic Growth, 1929-1982." The Brookings Institution, Washington 1985
Míra růstu reálného důchodu na osobu podle C-D produkční funkce
V úvodu kapitoly jsme si řekli, že mnohem relevantnějším vyjádřením ekonomického růstu je míra růstu
reálného důchodu na osobu. Tu získáme tak, že od celkové míry růstu reálného důchodu (G = dY/Y) v rovnici
(9b) odečteme míru růstu pracovní síly (dL/L). Míra růstu reálného důchodu na osobu (g) pak odpovídá:
g = dA/A + .dK/K + .dL/L - dL/L (10)
Protože ( = 1 - ), můžeme tuto rovnici upravit do tvaru:
g = dA/A + .(dK/K - dL/L)
Rovnice růstového účetnictví
Rovnice (9) se nazývá rovnice růstového účetnictví. K porozumění této rovnici si uvedeme několik
příkladů. Představme si, že technická změna umožní firmě zvýšit výrobu o 10 % při nezměněném počtu
zaměstnanců a množství kapitálu. Ve smyslu rovnice (9b) to znamená, že 10 %-ní technický pokrok (dA/A = 10)
vedl k 10 %-nímu růstu reálného výstupu (dY/Y = dA/A = 10). Představme si dále, že např. investice zvýšily
kapitálovou zásobu firmy o 10 %, zatímco stav zaměstnanců a úroveň technologie se nezměnily. Vzroste reálný
výstup také o 10 %? V tomto případě samozřejmě ne, neboť kvůli klesajícím mezním výnosům z kapitálu
(MPK) bude nový kapitál méně produktivní než stávající kapitál. Právě klesající mezní výnosy z kapitálu jsou
příčinou toho, že pokud chceme zjistit příspěvek růstu kapitálu k růstu reálného výstupu, musíme jej násobit
koeficientem . Dejme tomu, že koeficient je např. roven 0,4. V tom případě podle rovnice (9b) vyvolá 10
%-ní růst kapitálu (dK/K = 10) pouze 4 %-ní růst reálného výstupu (dY/Y = a.dK/K = 0,4.10 = 4).
Podobné výpočty můžeme provádět pomocí C-D produkční funkce. Předpokládejme, že A = 1, = 0,25, =
0,754). Dejme tomu, že pracovní síla (L) vzroste o 4 % a množství kapitálu se nezmění. Za této situace vzroste
reálný důchod podle C-D produkční funkce o 3 %: [1,03 = 1 . 1,00,25 . 1,040,75]. Pokud dojde ke zlepšení
technologie (faktoru A) o 4 % a ostatní faktory zůstanou nezměněny, dojde k proporcionálnímu zvýšení reálného
důchodu o 4 %: [1,04 = 1,04 . 1,00,25 . 1,00,75]. Kombinovaná změna množství výrobních faktorů a úrovně
technologie povede k většímu růstu reálného důchodu než činí růst těchto samotných dvou složek.
příkladů. Představme si, že technická změna umožní firmě zvýšit výrobu o 10 % při nezměněném počtu
zaměstnanců a množství kapitálu. Ve smyslu rovnice (9b) to znamená, že 10 %-ní technický pokrok (dA/A = 10)
vedl k 10 %-nímu růstu reálného výstupu (dY/Y = dA/A = 10). Představme si dále, že např. investice zvýšily
kapitálovou zásobu firmy o 10 %, zatímco stav zaměstnanců a úroveň technologie se nezměnily. Vzroste reálný
výstup také o 10 %? V tomto případě samozřejmě ne, neboť kvůli klesajícím mezním výnosům z kapitálu
(MPK) bude nový kapitál méně produktivní než stávající kapitál. Právě klesající mezní výnosy z kapitálu jsou
příčinou toho, že pokud chceme zjistit příspěvek růstu kapitálu k růstu reálného výstupu, musíme jej násobit
koeficientem . Dejme tomu, že koeficient je např. roven 0,4. V tom případě podle rovnice (9b) vyvolá 10
%-ní růst kapitálu (dK/K = 10) pouze 4 %-ní růst reálného výstupu (dY/Y = a.dK/K = 0,4.10 = 4).
Podobné výpočty můžeme provádět pomocí C-D produkční funkce. Předpokládejme, že A = 1, = 0,25, =
0,754). Dejme tomu, že pracovní síla (L) vzroste o 4 % a množství kapitálu se nezmění. Za této situace vzroste
reálný důchod podle C-D produkční funkce o 3 %: [1,03 = 1 . 1,00,25 . 1,040,75]. Pokud dojde ke zlepšení
technologie (faktoru A) o 4 % a ostatní faktory zůstanou nezměněny, dojde k proporcionálnímu zvýšení reálného
důchodu o 4 %: [1,04 = 1,04 . 1,00,25 . 1,00,75]. Kombinovaná změna množství výrobních faktorů a úrovně
technologie povede k většímu růstu reálného důchodu než činí růst těchto samotných dvou složek.
Relativním příspěvkem
Relativním příspěvkem jednotlivých růstových faktorů k celkovému růstu se zabývá růstové účetnictví.
Typický postup při provádění růstového účetnictví má čtyři kroky:
(1) Na základě statistických dat se zjistí míry růstu reálného důchodu (dY/Y), kapitálu (dK/K) a práce (dL/L)
v dané ekonomice za dané období. Při výpočtu míry růstu práce a kapitálu je třeba provést úpravy, které zajistí,
že výsledné údaje budou odrážet nejen kvantitativní, ale i kvalitativní růst daného faktoru. To znamená, že
konečné údaje musí odrážet také růst výkonnosti strojů a růst kvalifikace pracovníků.
(2) Na základě statistických dat se vypočítají koeficienty a . Tyto výpočty se provádějí na základě
ekonometrických metod.
(3) Vypočítají se příspěvek kapitálu k ekonomickému růstu jako . dK/K a příspěvek práce k celkovému
růstu . dL/L.
(4) Zbývající část růstu, která nepřipadla ani na práci ani na kapitál se připíše zvýšení celkové produktivity
těchto faktorů neboli technickému pokroku (dA/A) podle vzorce dA/A = dY/Y - . dK/K + . dL/L. Z toho
vyplývá, že růstové účetnictví chápe technický pokrok jako reziduální veličinu.
Typický postup při provádění růstového účetnictví má čtyři kroky:
(1) Na základě statistických dat se zjistí míry růstu reálného důchodu (dY/Y), kapitálu (dK/K) a práce (dL/L)
v dané ekonomice za dané období. Při výpočtu míry růstu práce a kapitálu je třeba provést úpravy, které zajistí,
že výsledné údaje budou odrážet nejen kvantitativní, ale i kvalitativní růst daného faktoru. To znamená, že
konečné údaje musí odrážet také růst výkonnosti strojů a růst kvalifikace pracovníků.
(2) Na základě statistických dat se vypočítají koeficienty a . Tyto výpočty se provádějí na základě
ekonometrických metod.
(3) Vypočítají se příspěvek kapitálu k ekonomickému růstu jako . dK/K a příspěvek práce k celkovému
růstu . dL/L.
(4) Zbývající část růstu, která nepřipadla ani na práci ani na kapitál se připíše zvýšení celkové produktivity
těchto faktorů neboli technickému pokroku (dA/A) podle vzorce dA/A = dY/Y - . dK/K + . dL/L. Z toho
vyplývá, že růstové účetnictví chápe technický pokrok jako reziduální veličinu.
Cobbova a Douglasova produkční funkce
Nejznámější produkční funkce neoklasického typu je Cobbova a Douglasova (C-D) produkční funkce
sestavená matematikem Ch. W. Cobbem a ekonomem P. H. Douglasem. Při respektování neoklasických
předpokladů formulovali tuto funkci:
Y = A . K. L (8)
Podle C-D produkční funkce je objem reálného důchodu roven úrovni technologie A (vyjadřované jako
index) násobené geometrickým váženým průměrem indexů kapitálu (K) a práce (L). Koeficienty , resp. jsou
koeficienty elasticity reálného důchodu ve vztahu ke kapitálu, resp. práci. Každý z těchto koeficientů vyjadřuje,
o kolik procent se zvýší reálný důchod, vzroste-li rozsah příslušného faktoru o 1 %. Tyto koeficienty leží v
intervalu (0, 1) a jsou odhadovány na základě statistických dat z minulosti.
Nejčastěji je používána C-D produkční funkce, ve které + = 1, přičemž = MPK.(K/Y), = MPL.(L/Y),
kde MPK, resp. MPL je mezní produktivita kapitálu, resp. práce. Předpoklad, že + = 1 znamená, že při
současném zvýšení množství práce i kapitálu o 1 % vzroste reálný důchod rovněž o 1 %. Předpoklad + = 1
znamená konstantní výnosy z rozsahu výroby, + > 1 dává rostoucí výnosy z rozsahu výroby, + < 1
naopak klesající výnosy z rozsahu výroby.
sestavená matematikem Ch. W. Cobbem a ekonomem P. H. Douglasem. Při respektování neoklasických
předpokladů formulovali tuto funkci:
Y = A . K. L (8)
Podle C-D produkční funkce je objem reálného důchodu roven úrovni technologie A (vyjadřované jako
index) násobené geometrickým váženým průměrem indexů kapitálu (K) a práce (L). Koeficienty , resp. jsou
koeficienty elasticity reálného důchodu ve vztahu ke kapitálu, resp. práci. Každý z těchto koeficientů vyjadřuje,
o kolik procent se zvýší reálný důchod, vzroste-li rozsah příslušného faktoru o 1 %. Tyto koeficienty leží v
intervalu (0, 1) a jsou odhadovány na základě statistických dat z minulosti.
Nejčastěji je používána C-D produkční funkce, ve které + = 1, přičemž = MPK.(K/Y), = MPL.(L/Y),
kde MPK, resp. MPL je mezní produktivita kapitálu, resp. práce. Předpoklad, že + = 1 znamená, že při
současném zvýšení množství práce i kapitálu o 1 % vzroste reálný důchod rovněž o 1 %. Předpoklad + = 1
znamená konstantní výnosy z rozsahu výroby, + > 1 dává rostoucí výnosy z rozsahu výroby, + < 1
naopak klesající výnosy z rozsahu výroby.
Růstové účetnictví
Z produkční funkce v rovnicích (7) a (8) je zřejmé, že pokud zůstávají vstupy a jejich produktivita neměnné,
pak zůstává i reálný důchod na konstantní úrovni. Má-li reálný důchod růst, musí růst buď objem vstupů nebo
jejich produktivita nebo obojí. Použijeme-li již známých symbolů, pak se základní představa o růstu dá zapsat
takto:
dY = dA + dK . MPK + dL . MPL (9a)
dY/Y = dA/A + . dK/K + . dL/L (9b)
Podle rovnice (9a) je přírůstek reálného důchodu (dY) závislý na změnách úrovně technologie (dA) plus
změnách množství kapitálu (dK) a pracovní síly (dL) násobených jejich mezními produktivitami, tj. mezní
produktivitou kapitálu (MPK = dY/dK) a mezní produktivitou práce (MPL = dY/dL)1). Rovnice (9b) vyjadřuje
míru růstu reálného důchodu jako funkci míry růstu úrovně technologie (té budeme říkat technický pokrok2)),
míry růstu kapitálu a míry růstu práce. Koeficienty resp. jsou koeficienty elasticity reálného důchodu
vzhledem ke kapitálu, resp. práci3). Technický pokrok (míra růstu celkové produktivity faktorů, míra růstu
úrovně technologie) udává, o kolik se zvýší reálný důchod v důsledku zlepšení výrobních postupů, jsou-li stav
pracovní síly a zásoba kapitálu nezměněny.
pak zůstává i reálný důchod na konstantní úrovni. Má-li reálný důchod růst, musí růst buď objem vstupů nebo
jejich produktivita nebo obojí. Použijeme-li již známých symbolů, pak se základní představa o růstu dá zapsat
takto:
dY = dA + dK . MPK + dL . MPL (9a)
dY/Y = dA/A + . dK/K + . dL/L (9b)
Podle rovnice (9a) je přírůstek reálného důchodu (dY) závislý na změnách úrovně technologie (dA) plus
změnách množství kapitálu (dK) a pracovní síly (dL) násobených jejich mezními produktivitami, tj. mezní
produktivitou kapitálu (MPK = dY/dK) a mezní produktivitou práce (MPL = dY/dL)1). Rovnice (9b) vyjadřuje
míru růstu reálného důchodu jako funkci míry růstu úrovně technologie (té budeme říkat technický pokrok2)),
míry růstu kapitálu a míry růstu práce. Koeficienty resp. jsou koeficienty elasticity reálného důchodu
vzhledem ke kapitálu, resp. práci3). Technický pokrok (míra růstu celkové produktivity faktorů, míra růstu
úrovně technologie) udává, o kolik se zvýší reálný důchod v důsledku zlepšení výrobních postupů, jsou-li stav
pracovní síly a zásoba kapitálu nezměněny.
(3) Ekonomika se nachází
(3) Ekonomika se nachází v makroekonomické rovnováze, když je reálný důchod nabízený (YS) roven reálnému
důchodu poptávanému (Yd) a objem investic (I) se rovná objemu úspor (S):
Ys = Yd a I = S (5)
(4) Míra nezaměstnanosti odpovídá přirozené míře nezaměstnanosti:
U = UN (6)
Produkční funkce
Výroba zboží a služeb v daném období závisí od množství dostupných výrobních faktorů jako je práce a
kapitál a od produktivity těchto faktorů v tomto období. Odpověď na otázku "Jaké množství reálného důchodu
může ekonomika v daném časovém okamžiku vyrábět?" bývá obvykle zapisována pomocí neoklasické
produkční funkce.
Neoklasická produkční funkce je vztah mezi výrobními vstupy a reálným důchodem. Jednoduchá
produkční funkce naznačuje národohospodářské souvislosti mezi nezávisle proměnnými vstupu kapitálu (K) a
práce (L), úrovní technologie neboli celkovou produktivitou faktorů (A) a závisle proměnnou reálného důhodu
(Y). Takovou produkční funkci můžeme zapsat ve tvaru:
Y = A .F(K, L)
důchodu poptávanému (Yd) a objem investic (I) se rovná objemu úspor (S):
Ys = Yd a I = S (5)
(4) Míra nezaměstnanosti odpovídá přirozené míře nezaměstnanosti:
U = UN (6)
Produkční funkce
Výroba zboží a služeb v daném období závisí od množství dostupných výrobních faktorů jako je práce a
kapitál a od produktivity těchto faktorů v tomto období. Odpověď na otázku "Jaké množství reálného důchodu
může ekonomika v daném časovém okamžiku vyrábět?" bývá obvykle zapisována pomocí neoklasické
produkční funkce.
Neoklasická produkční funkce je vztah mezi výrobními vstupy a reálným důchodem. Jednoduchá
produkční funkce naznačuje národohospodářské souvislosti mezi nezávisle proměnnými vstupu kapitálu (K) a
práce (L), úrovní technologie neboli celkovou produktivitou faktorů (A) a závisle proměnnou reálného důhodu
(Y). Takovou produkční funkci můžeme zapsat ve tvaru:
Y = A .F(K, L)
produkční funkce
Sama produkční funkce je složena ze dvou dalších funkcí. První je funkce nabídky práce (L), která se mění v
čase a spolu s kapitálem (K) tvoří výrobní vstupy. Nabídku práce budeme v dalším výkladu považovat za
exogenní funkci, což znamená, že tempo růstu pracovní síly budeme v růstových modelech považovat za danou
veličinu, která není ovlivňována ekonomickými proměnnými.
Druhou funkcí je funkce nabídky kapitálu. Velikost kapitálové zásoby ekonomiky (K) je určována objemem
investic (I = dK). Protože růstové modely analyzují ekonomiku v dlouhém období, předpokládají obecně, že
výše investic je rovna výši úspor. Investice a úspory jsou v růstových modelech převážně endogenním faktorem,
tedy veličinou, jejichž determinací se daný model zabývá.
Koeficient A vyjadřuje úroveň technologie a odráží vliv obtížně měřitelných faktorů, které můžeme shrnout
do kategorie celková produktivita kapitálu a práce (zlepšení techniky, růst kvalifikace, efektivnější alokace
zdrojů v ekonomice, úspory z rozsahu, organizace výroby, metody řízení apod.). Termín technologie má tedy
poměrně široký význam.
čase a spolu s kapitálem (K) tvoří výrobní vstupy. Nabídku práce budeme v dalším výkladu považovat za
exogenní funkci, což znamená, že tempo růstu pracovní síly budeme v růstových modelech považovat za danou
veličinu, která není ovlivňována ekonomickými proměnnými.
Druhou funkcí je funkce nabídky kapitálu. Velikost kapitálové zásoby ekonomiky (K) je určována objemem
investic (I = dK). Protože růstové modely analyzují ekonomiku v dlouhém období, předpokládají obecně, že
výše investic je rovna výši úspor. Investice a úspory jsou v růstových modelech převážně endogenním faktorem,
tedy veličinou, jejichž determinací se daný model zabývá.
Koeficient A vyjadřuje úroveň technologie a odráží vliv obtížně měřitelných faktorů, které můžeme shrnout
do kategorie celková produktivita kapitálu a práce (zlepšení techniky, růst kvalifikace, efektivnější alokace
zdrojů v ekonomice, úspory z rozsahu, organizace výroby, metody řízení apod.). Termín technologie má tedy
poměrně široký význam.
15.1 Základní pojetí ekonomického růstu
Pod pojmem ekonomický růst se nejobecněji rozumí růst potenciálního reálného důchodu v čase.
Budeme-li v dalším textu hovořit o reálném důchodu, budeme mít na mysli potenciální reálný důchod.
Ekonomická teorie rozděluje růst reálného důchodu do dvou kategorií: (1) růst reálného důchodu jako odraz
pouhého růstu množství výrobních faktorů a (2) růst reálného důchodu ve vztahu k růstu množství výrobních
faktorů, tedy růst celkové produktivity výrobních faktorů.
V ekonomických modelech proto vyjadřujeme ekonomický růst dvěma způsoby. První způsob definuje růst
jako růst potenciálního reálného důchodu (Y) mezi jednotlivými časovými obdobími. Míru růstu (G) můžeme
vyjádřit:
G = (Y1 - Y0)/Y0 . 100 (%) (1)
čímž získáme procentní změnu reálného důchodu oproti základnímu období.
Ekonomové však často ve svých modelech vyjadřují ekonomický růst spíše jako růst potenciálního reálného
důchodu na osobu (Y/L) neboli růst průměrné produktivity práce mezi jednotlivými časovými obdobími.
Důvodem je to, že růst reálného důchodu na osobu je vhodným ukazatelem zvyšování životní úrovně. Míru
růstu reálného důchodu na osobu (g) můžeme vyjádřit:
g = [(Y1/L1) - (Y0/L0)]/[Y0/L0] . 100 (%)
Budeme-li v dalším textu hovořit o reálném důchodu, budeme mít na mysli potenciální reálný důchod.
Ekonomická teorie rozděluje růst reálného důchodu do dvou kategorií: (1) růst reálného důchodu jako odraz
pouhého růstu množství výrobních faktorů a (2) růst reálného důchodu ve vztahu k růstu množství výrobních
faktorů, tedy růst celkové produktivity výrobních faktorů.
V ekonomických modelech proto vyjadřujeme ekonomický růst dvěma způsoby. První způsob definuje růst
jako růst potenciálního reálného důchodu (Y) mezi jednotlivými časovými obdobími. Míru růstu (G) můžeme
vyjádřit:
G = (Y1 - Y0)/Y0 . 100 (%) (1)
čímž získáme procentní změnu reálného důchodu oproti základnímu období.
Ekonomové však často ve svých modelech vyjadřují ekonomický růst spíše jako růst potenciálního reálného
důchodu na osobu (Y/L) neboli růst průměrné produktivity práce mezi jednotlivými časovými obdobími.
Důvodem je to, že růst reálného důchodu na osobu je vhodným ukazatelem zvyšování životní úrovně. Míru
růstu reálného důchodu na osobu (g) můžeme vyjádřit:
g = [(Y1/L1) - (Y0/L0)]/[Y0/L0] . 100 (%)
g = [(Y1/L1) - (Y0/L0)]/[Y0/L0] . 100 (%)
g = [(Y1/L1) - (Y0/L0)]/[Y0/L0] . 100 (%) (2)
kde L představuje počet obyvatel nebo pracovní sílu (budeme předpokládat, že tempo růstu obyvatelstva je
shodné s tempem růstu pracovní síly). Z uvedeného je vidět, že teorie růstu rozkládá otázku "Jak dosáhnout
rychlejšího růstu?" do dvou podotázek: (1) "Jak dosáhnout rychlejšího růstu prostřednictvím zvyšování množství
výrobních faktorů?" a (2) "Jak dosáhnout rychlejšího růstu prostřednictvím zvyšování produktivity výrobních
faktorů?".
Předpoklady modelů ekonomického růstu
Ke zjednodušení následujícího výkladu přijmeme několik předpokladů:
(1) Cenová hladina je konstantní, tzn., že nominální důchod je totožný s reálným důchodem:
Y Yn Yr (3)
(2) Ekonomika je dvousektorová, tzn., že abstrahujeme od vlivu zahraničního obchodu a státních aktivit. Proto
platí:
Y = C + S a Y = C + I
kde L představuje počet obyvatel nebo pracovní sílu (budeme předpokládat, že tempo růstu obyvatelstva je
shodné s tempem růstu pracovní síly). Z uvedeného je vidět, že teorie růstu rozkládá otázku "Jak dosáhnout
rychlejšího růstu?" do dvou podotázek: (1) "Jak dosáhnout rychlejšího růstu prostřednictvím zvyšování množství
výrobních faktorů?" a (2) "Jak dosáhnout rychlejšího růstu prostřednictvím zvyšování produktivity výrobních
faktorů?".
Předpoklady modelů ekonomického růstu
Ke zjednodušení následujícího výkladu přijmeme několik předpokladů:
(1) Cenová hladina je konstantní, tzn., že nominální důchod je totožný s reálným důchodem:
Y Yn Yr (3)
(2) Ekonomika je dvousektorová, tzn., že abstrahujeme od vlivu zahraničního obchodu a státních aktivit. Proto
platí:
Y = C + S a Y = C + I
Tranzitorní důchod
Tranzitorní důchod může být dosti významný, neboť v recesi často důchod dočasně výrazně klesá a v
konjunktuře naopak výrazně roste. Pokud jde o tranzitorní spotřebu, je nutno rozlišovat mezi individuální
tranzitorní spotřebou a agregátní tranzitorní spotřebou. Individuální tranzitorní spotřeba má jednoznačně
mikroekonomické důvody a závisí na konkrétní situaci jednotlivců, rodin a malých skupin. V ekonomice jako
celku se však tranzitorní spotřeba jednotlivců a rodin vzájemně vyruší a celkovou spotřebu proto příliš
neovlivňuje. Můžeme proto předpokládat, že mezní sklon ke spotřebě z tranzitorního důchodu je nulový.
M. Friedman rovněž rozlišuje dvě koncepce mezního sklonu ke spotřebě. Dlouhodobý mezní sklon ke
spotřebě je koeficient p v rovnicích (6) a (8). Krátkodobý mezní sklon ke spotřebě je koeficient p.z v rovnici (8).
Tento koeficient je mnohem nižší a ukazuje, že když roste běžný důchod Y, roste běžná spotřeba o podíl rovný
krátkodobému meznímu sklonu ke spotřebě p.z.
Ze spotřební funkce založené na hypotéze permanentního důchodu vyplývá důležitý závěr: spotřeba reaguje
mnohem méně na změny běžného důchodu než předpokládají keynesiánské modely. Hodnota multiplikátoru je
proto mnohem nižší a multiplikační efekt mnohem slabší než ukazují rovnice v kap. 3. Ekonomika je proto jako
celek mnohem stabilnější. K podobným názorům došli také někteří keynesiánští ekonomové. Franco Modigliani
např. sestavil spotřební funkci založenou na hypotéze životního cyklu, která rovněž předpokládá, že spotřebitelé
vyrovnávají svou spotřebu v průběhu času. I to je svým způsobem důkaz, že keynesiánci a monetaristé nejsou v
mnoha otázkách natolik názorově vzdáleni, jak to naznačují mnohé učebnice ekonomie.
konjunktuře naopak výrazně roste. Pokud jde o tranzitorní spotřebu, je nutno rozlišovat mezi individuální
tranzitorní spotřebou a agregátní tranzitorní spotřebou. Individuální tranzitorní spotřeba má jednoznačně
mikroekonomické důvody a závisí na konkrétní situaci jednotlivců, rodin a malých skupin. V ekonomice jako
celku se však tranzitorní spotřeba jednotlivců a rodin vzájemně vyruší a celkovou spotřebu proto příliš
neovlivňuje. Můžeme proto předpokládat, že mezní sklon ke spotřebě z tranzitorního důchodu je nulový.
M. Friedman rovněž rozlišuje dvě koncepce mezního sklonu ke spotřebě. Dlouhodobý mezní sklon ke
spotřebě je koeficient p v rovnicích (6) a (8). Krátkodobý mezní sklon ke spotřebě je koeficient p.z v rovnici (8).
Tento koeficient je mnohem nižší a ukazuje, že když roste běžný důchod Y, roste běžná spotřeba o podíl rovný
krátkodobému meznímu sklonu ke spotřebě p.z.
Ze spotřební funkce založené na hypotéze permanentního důchodu vyplývá důležitý závěr: spotřeba reaguje
mnohem méně na změny běžného důchodu než předpokládají keynesiánské modely. Hodnota multiplikátoru je
proto mnohem nižší a multiplikační efekt mnohem slabší než ukazují rovnice v kap. 3. Ekonomika je proto jako
celek mnohem stabilnější. K podobným názorům došli také někteří keynesiánští ekonomové. Franco Modigliani
např. sestavil spotřební funkci založenou na hypotéze životního cyklu, která rovněž předpokládá, že spotřebitelé
vyrovnávají svou spotřebu v průběhu času. I to je svým způsobem důkaz, že keynesiánci a monetaristé nejsou v
mnoha otázkách natolik názorově vzdáleni, jak to naznačují mnohé učebnice ekonomie.
15. Teorie růstu
V předcházejících kapitolách jsme se zabývali převážně determinací reálného důchodu v krátkém období a
analýzou příčin jeho odchylek od potenciálního reálného důchodu. Za hlavní příčinu těchto cyklických odchylek
jsme označili kolísání agregátní poptávky. Tato kapitola se zabývá naopak analýzou dlouhodobé agregátní
nabídky a determinací potenciálního reálného důchodu v dlouhém období. Důležitost zkoumání vývoje těchto
veličin v dlouhém období je dána především tím, že schopnost země zajistit svým obyvatelům trvalé zlepšování
životní úrovně závisí kriticky právě od dlouhodobé míry ekonomického růstu.
Výklad v této kapitole bude založen převážně na neoklasickém růstovém modelu, přičemž si uvědomujeme,
že neoklasické modely nejsou nejvhodnějším nástrojem analýzy rozvoje ekonomiky ve velmi dlouhém období.
K takové analýze bychom potřebovali model, který by obsahoval jako klíčové determinanty také pravidla
ekonomické hry zvané instituce jako jsou zákony, vlastnická práva, formální i neformální normy obchodního
jednání, zvyky, tradice, morální kodexy chování apod. Takový model však nemáme a ani hned tak mít
nebudeme. Proto musíme použít neoklasický růstový model, který poskytuje vhodný základní analytický rámec
pro zkoumání ekonomického růstu, ale který může získat na realističnosti pouze tehdy, je-li doplněn o výše
zmíněné institucionální prvky. To však už není předmětem skript z ekonomie, ale spíše specializovaných
růstových studií.
analýzou příčin jeho odchylek od potenciálního reálného důchodu. Za hlavní příčinu těchto cyklických odchylek
jsme označili kolísání agregátní poptávky. Tato kapitola se zabývá naopak analýzou dlouhodobé agregátní
nabídky a determinací potenciálního reálného důchodu v dlouhém období. Důležitost zkoumání vývoje těchto
veličin v dlouhém období je dána především tím, že schopnost země zajistit svým obyvatelům trvalé zlepšování
životní úrovně závisí kriticky právě od dlouhodobé míry ekonomického růstu.
Výklad v této kapitole bude založen převážně na neoklasickém růstovém modelu, přičemž si uvědomujeme,
že neoklasické modely nejsou nejvhodnějším nástrojem analýzy rozvoje ekonomiky ve velmi dlouhém období.
K takové analýze bychom potřebovali model, který by obsahoval jako klíčové determinanty také pravidla
ekonomické hry zvané instituce jako jsou zákony, vlastnická práva, formální i neformální normy obchodního
jednání, zvyky, tradice, morální kodexy chování apod. Takový model však nemáme a ani hned tak mít
nebudeme. Proto musíme použít neoklasický růstový model, který poskytuje vhodný základní analytický rámec
pro zkoumání ekonomického růstu, ale který může získat na realističnosti pouze tehdy, je-li doplněn o výše
zmíněné institucionální prvky. To však už není předmětem skript z ekonomie, ale spíše specializovaných
růstových studií.
Spotřeba, běžný důchod a permanentní důchod
Keynesiánští ekonomové pracují ve svých modelech se spotřební funkcí, ve které je spotřeba funkcí
běžného důchodu (tj. důchodu obdrženého v běžném období). V kap. 3 jsme definovali jednoduchou
keynesiánskou spotřební funkci:
C = C0 + mpc . YD (5)
Tato jednoduchá spotřební funkce říká, že celková spotřeba je sumou autonomní spotřeby C0 a indukované
spotřeby (disponibilní důchod YD násobený mezním sklonem ke spotřebě mpc). Tato funkce je ze své podstaty
dosti nestabilní, neboť s tím, jak kolísá reálný produkt, kolísá i spotřeba, což vyvolává další multiplikované
kolísání reálného důchodu.
V roce 1957 zkonstruoval Milton Friedman odlišnou spotřební funkci, která je založena na hypotéze
permanentního důchodu. Tato hypotéza říká, že spotřeba reaguje pouze na permanentní (trvalé) změny
důchodu, ale ne na tranzitorní (dočasné) změny důchodu. Spotřební funkce vyjadřuje, že jednotlivec věnuje na
spotřebu podíl (p) svého očekávaného permanentního důchodu (YP):
C = p . YP
běžného důchodu (tj. důchodu obdrženého v běžném období). V kap. 3 jsme definovali jednoduchou
keynesiánskou spotřební funkci:
C = C0 + mpc . YD (5)
Tato jednoduchá spotřební funkce říká, že celková spotřeba je sumou autonomní spotřeby C0 a indukované
spotřeby (disponibilní důchod YD násobený mezním sklonem ke spotřebě mpc). Tato funkce je ze své podstaty
dosti nestabilní, neboť s tím, jak kolísá reálný produkt, kolísá i spotřeba, což vyvolává další multiplikované
kolísání reálného důchodu.
V roce 1957 zkonstruoval Milton Friedman odlišnou spotřební funkci, která je založena na hypotéze
permanentního důchodu. Tato hypotéza říká, že spotřeba reaguje pouze na permanentní (trvalé) změny
důchodu, ale ne na tranzitorní (dočasné) změny důchodu. Spotřební funkce vyjadřuje, že jednotlivec věnuje na
spotřebu podíl (p) svého očekávaného permanentního důchodu (YP):
C = p . YP
Podle M. Friedmana
Podle M. Friedmana lidé nevydávají na spotřebu část svého běžného důchodu, ale část permanentního
důchodu, tj. průměrného důchodu, který dle svého očekávání obdrží během určitého časového období. Dejme
tomu, že důchod určité osoby v uplynulých čtyřech letech byl 50.000 Kč, 40.000 Kč, 70.000 Kč a 40.000 Kč.
Její permanentní neboli průměrný roční důchod byl tedy 50.000 Kč. Předpokládejme, že tato osoba 80 % svého
důchodu vydává na spotřebu (p = 0.8) a zbývajících 20 % uspoří - její zamýšlená spotřeba bude letos 40.000 Kč
a úspory 10.000 Kč. Mezní sklon ke spotřebě z permanetního důchodu (p) závisí na individuálních
preferencích, na výši reálné úrokové sazby a výrazně na proměnlivosti běžného důchodu. Ti, u kterých dochází k
výraznějším výkyvům běžného důchodu, mají tendenci více spořit než ti, u kterých je výše běžného důchodu
spíše stabilní. Lidé spoří zejména proto, aby mohli udržovat stabilní spotřebu. Pokud považují změny svého
důchodu pouze za dočasné, reagují na ně spíše změnou výše úspor než změnou výše spotřeby. Dělníci, kteří se
stanou nezaměstnanými nebo podnikatelé, kteří utrpí ztráty např. kvůli špatnému počasí, nebudou
pravděpodobně považovat pokles svých důchodů za trvalý. Dělníci časem pravděpodobně najdou novou práci a
podnikatelé mohou mít příští rok naopak vysoké zisky.
důchodu, tj. průměrného důchodu, který dle svého očekávání obdrží během určitého časového období. Dejme
tomu, že důchod určité osoby v uplynulých čtyřech letech byl 50.000 Kč, 40.000 Kč, 70.000 Kč a 40.000 Kč.
Její permanentní neboli průměrný roční důchod byl tedy 50.000 Kč. Předpokládejme, že tato osoba 80 % svého
důchodu vydává na spotřebu (p = 0.8) a zbývajících 20 % uspoří - její zamýšlená spotřeba bude letos 40.000 Kč
a úspory 10.000 Kč. Mezní sklon ke spotřebě z permanetního důchodu (p) závisí na individuálních
preferencích, na výši reálné úrokové sazby a výrazně na proměnlivosti běžného důchodu. Ti, u kterých dochází k
výraznějším výkyvům běžného důchodu, mají tendenci více spořit než ti, u kterých je výše běžného důchodu
spíše stabilní. Lidé spoří zejména proto, aby mohli udržovat stabilní spotřebu. Pokud považují změny svého
důchodu pouze za dočasné, reagují na ně spíše změnou výše úspor než změnou výše spotřeby. Dělníci, kteří se
stanou nezaměstnanými nebo podnikatelé, kteří utrpí ztráty např. kvůli špatnému počasí, nebudou
pravděpodobně považovat pokles svých důchodů za trvalý. Dělníci časem pravděpodobně najdou novou práci a
podnikatelé mohou mít příští rok naopak vysoké zisky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)