Z rovnic (20) a (21) vyplývá, že vyšší míra úspor vede v konečném souhrnu k vyšší spotřebě na osobu a tedy
k vyšší životní úrovni. Přesvědčit se o tom můžeme pomocí obr. 15.5. Předpokládejme, že zpočátku je míra
úspor na určité úrovni s1, což odráží úsporová křivka s1.f(k) zakreslená přerušovanou čarou. Průsečík této křivky
s investiční přímkou (n + x)k určuje původní rovnovážný poměr kapitál-práce k1
E. Nyní si představme, že lidé
začnou myslet spíše na zadní vrátka a začnou více spořit. Dejme tomu, že míra úspor vzroste na úroveň s2, což
dokumentuje posun úsporové křivky vzhůru na úroveň s2.f(k). Průsečík této křivky s investiční přímkou (n + x)k
určuje nový rovnovážný poměr kapitál-práce k2
E. Vyšší míra úspor tedy vedla k růstu rovnovážného poměru
kapitál-práce. Ekonomika se bude k tomuto novému rovnovážnému poměru postupně přesunovat jako na obr.
15.4 a když nakonec dosáhne stabilního stavu, budou reálný důchod na osobu a spotřeba na osobu vyšší než při
původní míře úspor.
Pozitivní účinek zvýšené míry úspor má ovšem svou krátkodobě negativní stránku. Růst míry úspor zvyšuje
spotřebu na osobu pouze v dlouhém období, zatímco zpočátku ji naopak snižuje. To je dáno tím, že při původní
úrovni reálného důchodu musí růst míry úspor vést jednoznačně ke snížení míry spotřeby. Růst spotřeby na
osobu nastává teprve později, až jsou akumulované úspory přeměněny v kapitál. Tento závěr opět odráží jedno z
elementárních pravidel ekonomie: Alternativními náklady vyšší spotřeby v současnosti je nižší spotřeba v
budoucnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat