Dříve byly emoce znakem významnosti či užitečnosti, např. sladké ovoce (s obsahem žádoucího cukru) vyvolalo příjemné pocity, naopak jedovaté (a tudíž nebezpečné) houby chutnaly hořce, tedy nepříjemně.
Dodnes existují některé vrozené emoce, např. zisk evokuje radost, ztráta smutek, překážka v nás vyvolá hněv, ohrožení strach apod.
Emoce mají dva zdroje:
1. vnitřní stav organismu a mysli (ležíme-li v posteli se střevní chřipkou, těžko nás potěší, že je k obědu naše oblíbené jídlo)
2. vnější situace (určitě nikomu nebude jedno, zda mu celou dovolenou bude svítit sluníčko, nebo zda mu 14 proprší)
Emoce jsou zdrojem vyšší aktivace organismu (např. při strachu či nervozitě se lépe prokrvuje svalstvo a mobilizuje se energie) a snižováním vjemových prahů (např. zvyšování vnímavosti). Nejvyšší úrovní aktivace jsou afekty – intenzivně prožívané city, které se projevují jednáním bez zábran.
Emoce podmiňují ostatní psychické procesy – vnímání, myšlení, paměť, jsou podstatou učení a motivace (pokud se pod slibem výletu do Grónska učíme eskymácky, máme radost z každého slovíčka a líp si ho pamatujeme).
Emoce nejsou závislé na naší vůli, jsou spontánní. Jsou součástí našeho prožívání, aniž bychom je z něj mohli vyloučit. Dispozice k emočnímu prožívání je vrozená, souvisí s temperamentem. Emoce jsou bezprostředním ukazatelem způsobu, jakým člověk přijímá a hodnotí danou skutečnost (jestliže se nám při pohledu na partnera objímajícího cizí slečnu roztřesou ruce vztekem, je celkem jasné, že se nám to nelíbí).
Aktuální emoční stav ovlivňuje následné prožitky (při špatné náladě nás vytočí každá hloupost, naopak jestliže jsme naladěni neutrálně nebo kladně, bereme vše víc v pohodě)
Emoce jsou těsně spjaty s fyziologickými pochody člověka (nejistota vyvolává např. pocení rukou, pocit „knedlíku“ v krku, vysychání v ústech, pocit „zrosolovatělých“ nohou apod., vztek může být provázen bušením srdce, nevědomým zvyšováním hlasu atd.).
Zřetelnými vnějšími projevy emocí je mimika a neverbální chování, které člověk eliminovat může, aspoň tedy do jisté míry. Někdo tak může vypadat jako „kliďas“, kterého nic nerozhází, emoce hromadí v sobě, ale až přeteče pověstný pohár trpělivosti, všechno vytryskne najednou a s neobyčejnou silou. Podle lékařů je lépe emoce ventilovat průběžně, protože ono hromadění může být příčinou somatických onemocnění (poruchy spánku, zažívání apod.)
Intenzita a délka trvání jsou nepřímo úměrné emočnímu prožitku (čím silnější, tím kratší):
- afekt – prudké krátkodobé emoční hnutí, intenzivní citová reakce, je energeticky náročný
- emoční epizoda – prožitková složka určité události, vznikne, proběhne a zanikne (např. při konfliktu v zaměstnání)
- nálada – je to určité nastavení naší mysli, je dlouhodobá, projevuje se sklonem posuzovat dění stejným způsobem, není ale příliš intenzivní, proto může trvat dlouho
Některé druhy emocí:
- radost – pozitivní emoce, vzniká na základě uspokojení určité potřeby, často se projevuje smíchem (myslím, že až uděláme zkoušku z literatury 19.století, budeme se řehtat celý den)
- smutek – negativní emoce, vzniká na základě ztráty či představy ztráty, vede k útlumu nebo poklesu zájmu, projevuje se pláčem, nečinností (teď si představte, že tu zkoušku neuděláte)
- hněv, vztek – negativní emoce, ale může mít i pozitivní účinek, vyjadřuje pocit nespravedlivé újmy, spojeno s tendencí o úspěch bojovat či potrestat viníka (víte, kolik času u té literatury strávíte? A pak vám to mgr. R. nedá…)
- strach – reakce doprovázející konkrétní obavu (všichni máme velmi konkrétní strach z konkrétních lidí nebo situací)
- úzkost – reakce na neurčitou obavu
Hněv, zlost apod. jsou aktivační emoce, např. smutek je ale utlumující.
S pojmem emoce souvisí pojem empatie – schopnost vcítit se duševního stavu druhého člověka. Předpokladem empatie je dobrá schopnost komunikovat, a to verbálně i nonverbálně.
S dobrou znalostí „řeči těla“ může odborník proniknout hlouběji do prožívání druhého člověka a on sám pak může tělem „hovořit“ tak, aby v druhém člověku pomohl navodit určité pocity. Učitel by se měl v této problematice orientovat co nejlépe, protože přes dvě třetiny našich sdělení okolí tvoří právě „body language“, ale na rozdíl od slov ji většinou „vyslovujeme“ nechtěně.
Některé pohyby, gesta a postoje:
zkřížené ruce na hrudi, sklopená brada, někdy překřížené nohy – odmítavý postoj, obavy
zkřížené ruce na hrudi a vystrčená brada – nesouhlasný výbojný postoj
ruce dotýkající se konečky prstů – postoj „všechno vím, všechno znám a vy o tom nepochybujte“ – časté gesto politiků, většinou bohužel jen naučené
rozpřáhlé ruce dlaněmi vzhůru – upřímnost, srdečnost
palce zaklesnuté za opasek u muže – přitahuje ho nějaká slečna v bezprostřední blízkosti, chce její pozornost nasměrovat na střední část svého těla
palce zaklesnuté za opasek nebo kapsy u ženy – sebevědomí, dominantní postoj
dotýkání se věci nebo člověka – symbolizuje pocit vlastnictví či náklonnosti dotýkajícího se člověka k danému předmětu či osobě
rudě nalíčené rty – symbolika ženských pohlavních orgánů
City společenského vědomí
Život ve společnosti, vývoj kultury, morálky a výchovy vedl ke vzniku nových, vyšších emocí – emoce estetické (při hodnocení krásy a ošklivosti), morální (hodnotí činy, lidi a jejich vlastnosti z hlediska lidského soužití, morálky), intelektuální (doprovází poznávání a řešení problémů) a emoce sociální (ve vztahu k lidem a soc. skupinám, např. spoluprožívání citů – jestliže našeho kamaráda vyhodí z práce, budeme s ním soucítit, budeme taky smutní/vzteklí).
Použitá literatura:
Jan Čáp, Jiří Mareš – Psychologie pro učitele. Portál, 2001
Milan Nakonečný – Psychologie téměř pro každého. Academia, 2004
Marie Vágnerová – Základy psychologie. Karolinum, 2004
Žádné komentáře:
Okomentovat