Motivace je stav, který aktivizuje chování a dává mu směr. Subjektivně je vnímán jako vědomá touha. Mnozí psychologové motivaci obvykle spojují s otázkou „proč“ – proč se lidé chovají tak, jak se chovají? Podstata motivace je emocionální. Vše, co člověk činí, ať už z fyziologických nebo psychických pohnutek, směřuje k dosažení uspokojení. Příkladem aktuálního působení motivačních sil je třeba člověk na výletě, který dostane žízeň – (potřeba uhasit žízeň). To ho nutí, aby vyhledal restauraci – (aktivní chování) a napil se (uspokojení potřeby). Tomu, čeho chceme dosáhnout pak říkáme cílový objekt, což bylo v tomto případě něco k pití). Velikost těchto motivačních sil kolísá, podle vnitřních a vnějších podmínek. Pak můžeme mluvit o motivačních stavech.
Psychologickou příčinou této aktivní činnosti člověka zaměřené na uspokojování lidských potřeb je motiv.
Třídění druhů motivů: Biogenní (fyziologické) – potřeba potravy, pohybu, odpočinku, ...
Sociogenní (psychogenní) – potřeby člověka jako sociální bytosti, např. potřeba výkonu, opory...
Většina teorií motivace začíná základními motivy přežití, s nimiž se rodíme. Ty jsou často nazývány pudy. Zahrnují pohnutku vyhledávat potravu při hladu, teplo při pocitu chladu, fyzické bezpečí při ohrožení, atd…Obvykle se rozdělují do čtyř kategorií:
1) Pud obživný – slouží k uchování biologické existence jedince, a proto je velmi silný
2) Pud sebezáchovy – pud života, potřeb přežití
3) Pud sexuální – v lidské společnosti není vždy cílem jen plození, může zahrnovat i jiné role – partnerství, manželství
4) Pud péče o potomstvo – potřeba mít děti, rodičovská role
Je zde i řada důležitých motivů, které působí proti pudům přežití (sebezapření, sebeobětování, svědomitost, poctivost, soucit) a jiných, které k pudům nemají vztah (láska k hudbě a k malířství, osobní záliby…).
Motiv souvisí s vnitřním stavem člověka a lze u něj určit:
1) směr – zaměření se na určitou činnost s úsilím dospět k určitému cíli (v tom spočívá smysluplnost motivace). Tento cíl vyjadřuje určitou potřebu člověka.
2) intenzita – člověk dosahuje různých cílů vynaložením různého stupně úsilí, což se projevuje překonáváním překážek nebo rezignací před nimi – aktivní chování, směřování k cíli pak trvá tak dlouho, dokud není cíle dosaženo. Je-li tomu zabráněno, stanoví si jedinec obvykle cíl náhradní nebo odsunuje dosažení cíle do budoucnosti – do vhodnějších podmínek. Zde již mluvíme o 3) trvání v čase. Délku trvání ukončí uspokojení potřeby, která danou činnost vykonala. Pokud jsou očekávání výsledků splněna, prožívá člověk úspěch. Nejsou-li splněna, prožívá neúspěch.
Zkušenosti tohoto druhu vytvářejí tzv. úroveň aspirace – je určována poměrem potřeby úspěchu ke strachu z neúspěchu. Zážitek z úspěchu a neúspěchu závisí na obtížnosti dané úlohy. Podaří-li se velmi lehká nebo nepodaří se velmi těžká úloha, nemá to žádné důsledky pro sebehodnocení. Ale čím obtížnější zvládneme úkol, tím silněji je prožíván úspěch a naopak. Z toho vyplývá, že motivaci výkonu podstatně ovlivňuje zážitek z úspěchu či neúspěchu.
Motivaci pak můžeme rozdělit na: Intrinsickou (vnitřní) – insintricky motivovaná činnost je taková, která přináší uspokojení sama o sobě. Např. hra, pro někoho i práce
Extrinsickou (vnější) – přichází z vnějšku jako pobídka (např. ve formě odměny)
Někdy je velmi obtížné a dokonce zavádějící rozlišit co je v daném případě motivace Intrinsická a Extrinsická.
Motivační vlastnosti (např. ctižádostivost, návyk na alkohol,...) jsou trvalé charakteristiky osobnosti, které určují nebo podmiňují, jak často, jak silně a jakým způsobem se bude v prožívání a chování lidí uplatňovat ta či ona motivační síla.
Potřeby
Potřeba je vlastnost organismu, která pobízí k vyhledávání určité podmínky, nezbytné k životu a také vyhledává jak se vyhnout nepříjemnému. Jinými slovy je potřeba stav nadbytku nebo nedostatku, který nás vede k činnosti vedoucí k uspokojení. Z hlediska vzniku zaměření rozlišujeme tyto potřeby: biologické (jsou vrozené, za normálních okolností je možno je navodit u všech lidí - jídlo, spánek...)
psychické – rozvíjí se z vrozených dispozic, ale musíme
se jim učit.
psychosociální potřeby sekundárního charakteru - nejsou vrozené, vyvíjí se pod vlivem sociokulturních podmínek, společnosti ve které člověk žije, specifičtější.
Americký klinický psycholog Abraham Maslow vytvořil tzv. hyerarchickou teorii potřeb, pomocí které diferencuje lidské potřeby podle jejich vývojové závislosti.
Fyziologické potřeby – potřeba kyslíku, potravy, spánku, odpočinku, sexuální potřeba, potřeba ochrany před nepohodou, bolestí, horkem...
Potřeby bezpečí – být zajištěn, chráněn před nebezpečím
– projevuje se při nepředvídatelných událostech, při fyzickém nebo psychickém ohrožení.
Potřeby příslušnosti a lásky – někam patřit, být přijímán druhými, být sociálně začleněn.
Potřeby sebeúcty – výkonnost, respekt u druhých, uznání
Kognitivní potřeby – poznání, pochopení, zkoumání
Estetické potřeby – souměrnost, řád, krása
Potřeby sebeuskutečnění – sebenaplnění, uskutečnění osobního potenciálu
Podle Maslowa můžeme věnovat patřičnou pozornost čtyřem posledním úrovním hierarchie pouze tehdy, jsou-li uspokojeny první tři úrovně fyziologických a sociálních potřeb. Společnosti, která by žila neustále na pokraji vyhladovění nebo ve válce se svými sousedy, by zbývalo málo času nebo energie, aby umožňovala jednotlivcům rozvíjet tvořivost a moudrost spojenou s kognitivními a estetickými potřebami a sebeuskutečňováním.
Např. velký rozmach umělecké aktivity pozorovaný v Evropě v době renesance byl umožněn tím, že v tomto období některé národy postoupily na stupeň, kde byly primární potřeby naplňovány snadno a některé části společnosti měly čas věnovat se vznešenějším záležitostem.
Zájmy
Zájem je motiv, který se projevuje kladným vztahem k určité věci, činnosti, která jej upoutává po citové nebo poznávací stránce. Na tomto vztahu se podílejí i vrození činitelé, zvláště u zájmů vyžadujících dovednosti, jež mohou být v určité míře vrozené. Např. dítě s dobrým hudebním sluchem a dobrou manuální zručností projeví s větší pravděpodobností zájem učit se hrát na nějaký hudební nástroj. Tímto se pak dané schopnosti člověka rozvíjí a obohacují jeho osobnost o nové vědomosti a zkušenosti. Hlubší zájem je láska k něčemu, která se obvykle vyvíjí až v dospívání. U zájmů můžeme rozlišit : aktivitu nebo pasivitu,
sílu nebo slabost, stálost nebo přelétavost (dospělý člověk má stálejší zájmy, u dítěte naopak je charakteristická proměnlivost zájmů).
Postoje
Jsou to poměrně trvalá zaměření, která si člověk vytváří vůči různým předmětům a otázkám, s nimiž se v průběhu života setkává. Verbálně se vyjadřují jako názory. Jasně obsahují prvky hodnocení a přesvědčení a mohou být zčásti vědomé a zčásti nevědomé. Postoje mají své tři stránky: kognitivní – souhrn informací a vyplývající názor na informaci
citová – emocionální hodnocení určité situace (příjemný, nebo nepříjemný prožitek)
konativní – tendence reagovat na situaci určitým postojem, ovlivněným rozumovou i emoční složkou postoje.
Postoje se vytvářejí na základě sociálního určení, tzn, že člověk přejímá mnohé postoje převažující v sociální skupině ve které je začleněn a také od lidí, kteří jsou pro něj nějakým způsobem významní, mají autoritu.
Stav frustrace
Je to prožívání zátěžových situací, tzv. „stresorů“ a na její míře se podílejí vnější i vnitřní podmínky osobnosti i organismu. Příkladem může být třeba jen rozhodování se mezi dvěma přitažlivými cíli – strávit večer s přáteli, nebo si číst zajímavou knihu. Na každý tento motiv se při tom váže řada dalších tlaků (přátelé by mu to vyčítali, kniha musí být brzy vrácena apod.). Každý člověk má odlišnou míru odolnosti vůči zátěži, tzv. frustrační toleranci, a také se liší mírou vnímavosti na stresory (někdo by v předchozím příkladu vnímal daný problém více stresující, někdo méně).
Frustrovaný člověk má silné reakce úleku, prožívá afekty, iluze, bývá podezřívavý, trpí nespavostí, má neklidné a chaotické pohyby, nepřiměřeně hodnotí velikost překážek a nebezpečí, je nejistý,...
Deprivace
Deprivace znamená strádání člověka v oblasti uspokojování potřeb (sociálních, emocionálních...). Čím vyšší je kulturní úroveň a vzdělanost lidí, tím více vystupují do popředí jejich psychosociální potřeby.
Použitá literatura:
Nakonečný, M.: Psychologie osobnosti, nakl. Akademie věd České republiky, Praha 1997
Nakonečný, M.: Základy psychologie, nakl. Akademie věd České Republiky, Praha 2002
Atkinsonová, R. L. Atkinson, R. C., Smith, E. E., Bem, D. J.: Psychologie. Victoria Publishing, Praha 1995
Fontana, D.: Psychologie ve školní praxi, Portál, Praha 1997
Žádné komentáře:
Okomentovat