Jak jsme již poznamenali, je možné platit za zboží, pro které jsou marginální náklady dodatečných jednotlivců využívajících těchto statků jsou nulové. Tyto statky mohou být zajišťovány soukromě. Argumentem pro veřejné poskytování je, že je mnohem efektivnější.
Jestliže nejsou marginální náklady na dodatečné individuální využívání zboží, pak, jak jsme již řekli, spotřeba statku nemusí býtí regulována. Jestliže ale má být poskytováno soukromou firmou, firma musí účtovat za jeho používání a každý poplatek za jeho využívání odradí jednotlivce od tohoto využívání. Proto jakmile jsou veřejné statky soukromě poskytovány, dojde k jejich nedostatečnému využívání.
“Obecné” chápání žádoucnosti případného vyloučení ze spotřeby zahrnuje často i mnohé další aspekty, než jen nulové marginální náklady na spotřebu. Významnou roli často hrají roli obavy z důsledků nerovnosti příjmů. Jinými slovy, omezení spotřeby je pak pokládáno za nežádoucí, neboť by si spotřebu nemohli dovolit chudí lidé. I tento přístup je pochopitelně možný, i on však vede k často nesprávným závěrům a bludným diskusím. Přinejmenším do analýzy alokačního problému vnáší normativní hodnotové soudy o spravedlnosti či užitečnosti různých kombinací distribuce důchodů a majetku uvnitř populace. Jsou tak z titulu “nežádoucího” vyloučení ze spotřeby prohlašovány za “veřejné” i statky jako zdravotní péče či bydlení. Je přitom zjevné, náklady na uspokojení každého dalšího spotřebitele rozhodně nulové nejsou.
Žádné komentáře:
Okomentovat