Základní dělení fiskální politiky vychází z toho, jakým způsobem působí na agregátní poptávku a agregátní
nabídku. Je-li jejím cílem zvýšení agregátní poptávky či agregátní nabídky, hovoříme o expanzívní fiskální
politice. Je-li jejím cílem spíše tlumení růstu agregátní poptávky či agregátní nabídky, hovoříme o restriktivní
fiskální politice.
Dále můžeme fiskální politiku dělit podle způsobu, jakým je prováděna a prosazována. V tomto smyslu
rozeznáváme automatickou a diskreční fiskální politiku, které mohou být buď expanzívní nebo restriktivní.
Fiskální politika, která automaticky reaguje na ekonomické změny a je výsledkem minulých rozhodnutí státních
orgánů, se nazývá automatická fiskální politika. "Nástroje" automatické fiskální politiky jsou nazývány
automatické vestavěné stabilizátory a patří k nim jakékoli transfery a redukce daní, které jsou aktivovány
hospodářským cyklem bez nového legislativního schvalování. Podstata jejich fungování je jednoduchá.
Pokud jde o automatické změny v daňových příjmech, rovnice (4) jasně ukazuje, že když se úroveň důchodu
zvyšuje, rostou důchodové daně a brzdí tak růst disponibilního důchodu a agregátní poptávky. To částečně
chrání ekonomiku před "přehřátím". Podobně když důchod klesá, důchodové daně se snižují a pomáhají
minimalizovat pokles disponibilního důchodu a agregátní poptávky. To zase chrání ekonomiku částečně před
propadem do recese. Právě tato vlastnost důchodové daně (i jiných typů daní) se někdy označuje jako
automatická stabilizace.
Žádné komentáře:
Okomentovat