Hospodaří-li vláda s deficitem státního rozpočtu, musí získat finanční fondy k jeho financování. Tyto
finanční fondy většinou získává tak, že si je vypůjčí od domácích nebo zahraničních subjektů (nejčastěji jim
prodává dlouhodobé státní obligace). Vláda ovšem musí platit za takto získané fondy pravidelně úroky a při
splatnosti obligací vrátit i jistinu.
Druhou možností je financovat deficit státního rozpočtu prodejem státních obligací centrální bance. To
ovšem znamená "tištění" peněz a růst monetární báze. Fiskální politika se takto stává svým způsobem expanzivní
monetární politikou. Tato možnost je pro mnohé vlády zajisté přitažlivá a pro některé bohužel i jediná, nicméně
nezávislé centrální banky jsou stále méně ochotny tento "podvod" zajišťovat.
Veřejný dluh a reálný deficit státního rozpočtu
Veřejný dluh (D) je suma výpůjček vlády sloužících k financování všech minulých deficitů mínus suma
splátek tohoto dluhu. Stejně jako u jiných makroekonomických veličin je nutno rozeznávat jejich nominální a
reálnou hodnotu. Reálný deficit státního rozpočtu (BR) za daný rok získáme tak, že od nominálního deficitu (B
= G - T) odečteme částku o kterou se sníží hodnota veřejného dluhu z počátku roku (D0) vlivem inflace ():
BR = B - D0 . = (G - T) - D0 . (5)
Částka D0. představuje snížení reálného veřejného dluhu a nazývá se někdy "inflační daň", neboť výsledek je
podobný, jako kdyby inflace zvýšila daňové příjmy.
Žádné komentáře:
Okomentovat