Fungování Brettonwoodského systému bylo založeno na zodpovědnosti USA, která spočívala v udržování
směnitelnosti dolaru za zlato v ceně 35 USD za unci. Pokud USA podřizovaly svou monetární politiku tomuto
cíli, bylo zajištěno, že míra inflace v USA bude určovat i míru inflace v ostatních zemích a tím bude dosaženo
cenové stability. Postupem času však USA přestaly tuto roli hrát, uvolnily monetární politiku a poměr zlata ve
státní pokladně a peněžní zásoby se začal výrazně měnit ve prospěch peněžní zásoby. Dolar byl nadhodnocen,
USA se proto snažily omezovat směnitelnost své měny za zlato a tím ubránit nerealistický kurs USD. Konec
systému nastal 15.8.1971, kdy prezident Nixon tváří v tvář velkému útoku na USD (země, které držely dolary se
je snažily směnit v USA za zlato) nařídil ukončit směnitelnost USD za zlato a devalvoval USD.
Tento systém fixních kursů skončil především ze dvou důvodů. První příčinou byla vysoká míra inflace v
USA, která byla vyvolána především tištěním peněz k financování války ve Vietnamu a rozsáhlých sociálních
programů prezidenta Johnsona. Druhou příčinou byla neochota některých zemí (Německa, Japonska a
Švýcarska) přijmout míru inflace, která vyplývala z fixního kursu vůči USD. Tyto země nechaly raději výrazně
znehodnotit USD oproti svým měnám. Hlavní průmyslově vyspělé země se pokusily o modifikaci
Brettonwoodského systému (Smithoniánské dohody), ale v roce 1973 přešly hlavní měny na floating.
Žádné komentáře:
Okomentovat