Praktická strukturální politika pak také v jednotlivých zemí odpovídá celkovému zaměření hospodářské politiky v oblasti státních zásahů do ekonomiky. V řadě zemí je tato otázka determinována tím, že velké průmyslové podniky či dokonce celá odvětví jsou přímo ve státním vlastnictví. Vláda tak aktivní strukturální politikou řeší problémy svého podniku, nebo naopak může přejít vlastnictví takového podniku do státních rukou právě v důsledku strukturální krize, kdy stát takový podnik přebírá do veřejného vlastnictví, aby jej zachránil.
V situaci, kdy se stát rozhodne strukturální politiku aktivně provádět, vyvstává otázka, jakou podobu by taková politika měla mít. Jde o otázku, zda by se měla omezit na obecnou podporu pomocí plošně působících nástrojů anebo zda její praktická podoba má spočívat ve využívání selektivních nástrojů podpory konkrétních firem a odvětví.
V praktické strukturální politice pak rezultují z těchto rozdílů dva možné přístupy ke strukturální politice. Jeden aktivní, intervencionistický, nalézající oporu v keynesiánské ekonomické doktríně, který se snaží pomocí selektivních opatření zasahovat do vývoje ekonomiky a ovlivňovat její vývoj podle svých představ. Takováto intervencionistická strukturální politika může mít podobu řešení problémů útlumových odvětví (podpora poražených) anebo předcházení těchto problémů (vybírání vítězů). Liberální přístup vychází z premisy, že přímé zásahy státu do struktury hospodářství jsou škodlivé a obhajuje politiku budování a udržování hospodářského řádu, který nejlépe zabezpečí hladkou adaptaci výrobních faktorů a zvýší tak konkurenceschopnost producentů.
Žádné komentáře:
Okomentovat