Jedním z praktických (ale i teoretických) problémů řízení veřejného sektoru je optimalizace dělby práce
mezi státní správou a samosprávou
mezi jednotlivými stupni řízení
Pokud se týká dělby práce mezi státní správou a samosprávou, odborníci se shodují na použití těchto dvou kritérií:
míra objektivní potřebnosti uspokojovat určité potřeby plošně,
tj. na území celého státu jednotně, podle stejných pravidel
míra objektivní potřebnosti poznat, formulovat a prosadit zájmy
obyvatel určité části země.
Tam, kde převažuje vliv prvního kritéria, tam přebírá větší kompetenci státní správa. Buď tyto činnosti řídí nebo dohlíží na jejich realizací (cestou kontroly, cestou toku finančních prostředků apod.).
Tam, kde převažuje druhé kritérium, tam přebírá větší kompetenci samospráva.
Plošně jednotné zabezpečení potřeb lze zajistit i zákonně přijatými normami (např. počet dětí na jednu základní školu). Státní správa pak pouze dohlíží nad dodržením těchto norem (standardů), případně přiděluje prostředky přímo ze státního rozpočtu tam, kde se prostředky z objektivních důvodů nedostávají.
V demokratických státech můžeme pozorovat obecnou tendenci přesunu kompetencí od státní správy k samosprávě. O prosazení této tendence je však nutno neustále usilovat. Státní správa má značnou setrvačnost. Úředníci státních orgánů, zvláště centrálních, se neradi vzdávají svých kompetencí. A protože prozatím mají většinou vyšší kvalifikační úroveň než profesionální aparát úřadů samosprávy, bývají velmi vynalézaví v tom, jak si moc udržet i tam, kde by to samospráva dokázala zajistit účinněji.
Pokud se jedná o dělbu práce mezi jednotlivými stupni řízení, především v samosprávě, prosazuje se princip subsidiarity. Tento princip vyžaduje, aby bylo rozhodování ve veřejném sektoru přiřazeno na co nejnižší stupeň řízení, na který je ho možno z objektivních důvodů ještě přiřadit.
Žádné komentáře:
Okomentovat