7) Platební bilance, devizový trh a vnější měnová politika

Platební bilance, devizový trh a vnější měnová politika

Platební bilance vyjadřuje ekonomické transakce subjektů dané země (rezidentů) se zahraničím během určitého období.

Podle MMF je platební bilance rozdělena zhruba do těchto částí:
1. B ě ž n ý ú č e t = vyjadřuje pohyb:
• výrobků - označováno též jako bilance zboží = obchodní bilance,
• služeb - označováno též jako neviditelný obchod; obchodní bilance spolu s bilancí služeb bývá označována též jako bilance výkonů.
• důchodů z výrobních faktorů (= výnosy), jako pracovní důchody,
• transferových plateb - sociální transfery, dary, převody pracovních příjmů cizinců, rezidentů ap.

2. K a p i t á l o v ý ú č e t = vývoj pohledávek a závazků rezidentů dané ekonomiky vůči zahraničí. Může být rozčleněn např. na:
• přímé zahraniční investice (FDI), tj. např. podíl na základním kapitálu podniku,
• portfoliové investice, zahrnující obligace a nízké kapitálové účasti,
• ostatní kapitál dlouhodobý a krátkodobý, tj. pohyb pohledávek a závazků,

3. R e z e r v y = vývoj aktiv v dispozici centrální banky, a to zejména zahraničních národních měn, zlata, ECU aj.,

4. C h y b y a o p o m i n u t í = vyjadřují rozdíl mezi výsledkem běžného a kapitálového účtu na straně jedné a změnou rezerv na straně druhé; je způsoben např. nedokonalostmi v evidence zmíněných toků a jiinými příčinami; umožňuje účetní rovnost kreditních a debetních součtů.


Každá transakce je v platební bilanci zachycena dvakrát:
1. kreditní položky (+):
• export statků,
• příliv důchodů a transferů,
• import kapitálu (zvýšení závazků, snížení pohledávek),

2. debetní položky (-):
• import statků,
• odliv důchodů a transferů,
• export kapitálu (snížení závazků, zvýšení pohledávek),

3. zvýšení rezerv (růst pohledávek): -,

4. snížení rezerv (pokles pohledávek): +.

Celkové saldo platební bilance se promítá do změny měnových rezerv centrální banky: aktivní saldo znamená zvýšení těchto rezerv, pasivní saldo znamená pokles těchto rezerv.
Vývoj platební bilance je hlavní okolností, určující vývoj zadluženosti domácích subjektů (rezidentů) vůči zahraničí. Jde o zadlužení jak podnikového sektoru (včetně bank), tak i vlády (včetně např. obcí).

Model Světové banky rozlišuje 5 stádií zadluženosti:
1. Mladá dlužnická země - čistý export je záporný, čistý příliv kapitálu je kladný, čistý dluh roste,

2. Zralá dlužnická země - čestý export se dostává z deficitu do aktiva, čistý příliv kapitálu slábne a růst čistého zahr. dluhu se zpomaluje,

3. Země splácející dluhy - aktivum NX roste, dochází k čistému odlivu kapitálu a poklesu čistého dluhu,

4. Mladá věřitelská země - čistý export se dostává do deficitu, zároveň se však zvyšují příjmy ze zahraničních aktiv, dochází k čistému odlivu kapitálu, čistý dluh se přeměňuje v čistou věřitelskou pozici,

5. Zralá věřitelská země - NX je deficitní, přitom vysoký příliv důchodů umožňuje udržovat nebo i zvyšovat čistou věřitelskou pozici.

Mezinárodní obchod s sebou přináší nový prvek: m ě n o v ý k u r s = představuje cenu cizí měny vyjádřenou v našich peněžních jednotkách.

M ě n o v ý t r h
= trh, na němž se obchoduje s měnami různých zemí; právě na něm se určuje měnový kurs.
Poptávka po cizích penězích vzniká, když si chceme koupit cizí statky, služby nebo aktiva. Křivka poptávky je klesající, neboť s poklesem ceny např. britské libry mají cizinci sklon chtít nakupovat více britských statků a služeb.
Se vzestupem hodnoty libry bude chtít britské obyvatelstvo kupovat více cizích statků, služeb a investic, a bude tudíž nabízet na měnovém trhu větší množství své měny.
Výši měnového kursu určuje rovnováha mezi nabídkou a poptávkou po zahraniční měně.
Pokles ceny určité měny vůči jiné nebo vůči všem ostatním měnám se nazývá „znehodnocení“ (devalvace; ta se omezuje pouze na situace, kdy země oficiálně „zavěsila“ svůj měnový kurs na jinou měnu nebo zlato a kdy dochází ke změně zavěšeného kursu neboli parity zvýšením ceny této druhé měny nebo zlata).Vzestup ceny měny vůči jiné měně se nazývá „zhodnocení“. Zvýšení oficiálního měnového kursu se nazývá revalvací.

S y s t é m y m ě n o v ý c h k u r s ů
Kursový systém = soubor pravidel, úmluv a tradic, podle nichž se provádějí a inkasují platby v rámci transakcí, které přesahují hranice zemí.
Máme 3 důležité případy: zlatý standard; případ „čistých“ plovoucích měnových kursů a dnešní systém „řízeně plovoucích“ měnových kursů.

Klasický zlatý standard
Vládl ve své nejčistší podobě v období 1880 -1913.
Většina zemí definovala své měny pomocí fixního množství zlata, a tím byly také určeny fixní měnové kursy mezi zeměmi se zlatým standardem.
Zlaté mince se staly prostředkem směny, někdy se lišily váhou.
Existovaly tzv. pevné měnové kursy (tzv. „nominální hodnoty“, „parity“).
Vzhledem k „tíze“ zlatých mincí, musely vlády nutně vydávat papírové certifikáty a zaručit, že je bude možno opět vyměnit za zlatý kov. (fungovalo to i naopak)

Pružné měnové kursy
Měnový kurs v tomto systému určují převážné tržní síly nabídky a poptávky. Relativní ceny měn se určují nákupy a prodeji mezi lidmi, firmami a vládami.
Můžeme rozlišit dva důležité případy - „volně plovoucí systém“ a „řízený plovoucí systém“.
Vládá intervenuje (angažuje se v kursové intervenci), když kupuje nebo prodává svou vlastní měnu nebo cizí měny, aby ovlivnila měnové kursy.

Volně plovoucí měnový kurs
Kurs je určován výlučně nabídkou a poptávkou bez jakékoli intervence vlády. (úloha vlády je pasívní).
Řízené plovoucí měnové kursy
Vlády mají tendenci intervenovat prostřednictvím nákupu a prodejů měn, aby předcházely větším výkyvům kursů, nebo dokonce aby udržely paritu.
Převládal hlavně po 2. světové válce do roku 1971 (= tzv. brettonwoodský systém) a umožňoval, aby si země stanovily pevné parity měn aneboli zavěsily měnové kursy jeden na druhý. Podstatou b. systému bylo, že měnové kursy byly pevné, ale přizpůsobetelné (tj. v krátkém období pevné, ale přizpůsobitelné v dlouhém období).