Motto: Lidstvu by bylo ku prospěchu, kdyby více naslouchalo filozofům než politikům,
ekonomům a generálům.
Úvod
Být konfrontována s úkolem, ve kterém mám polemizovat s myšlenkami věhlasného filozofa, který své práci zasvětil celý svůj život a veškeré své tvůrčí úsilí, ve mně vždy vyvolává obavy. Neboť jak může student bez valných životních zkušeností a s omezenými vědomostmi tvrdit: v tomto se filozof mýlí a v tomto má pravdu. Či mírněji řečeno: v tomto s ním souhlasím a v tomto ne.
O svém úkolu, pro který jsem si zvolila filozofii George Berkeleyho, jsem nějaký čas přemítala. Jednou dokonce tak intenzívně, že jsem na procházce v zamyšlení narazila do stromu. A ejhle! Strom tam stál (zřejmě po celé desítky let), nebyl součástí mého přemítání a přesto se tvrdě a bolestivě přihlásil o uznání své reality. I když jsem jej definovala pod vlivem George Berkeleyho jen jako ideu, při které se vyskytuje pohromadě jistá barva (v mém případě po nárazu černá s hvězdičkami), chuť (železitá po krvi), vůně (smůly a kůry), tvar (válcovitý) a pevnost (téměř nekonečná), přesto se mi nezdál jen produktem mé mysli (pokud by byl pouze její součástí, přisoudila bych mu zcela určitě mnohem menší tvrdost), ale konkrétní součást každodenní reality.
Nejenom tato událost, ale také mé prvotní úvahy, mě zpočátku vedly k jednoznačnému nesouhlasu téměř se všemi závěry subjektivního idealismu a také k domněnce, že nebude obtížné čelit imaginární diskusi s panem Georgem Berkeleym. Avšak uvědomovala jsem si také, že mé vlastní vědomosti a zkušenosti a z nich pramenící závěry by byly zajisté nedostatečné a nekompetentní pro disputaci tezí a antitezí s jedním s velikánů sedmnáctého století jakým George Berkeley bezesporu byl.
Pomoc jsem hledala zejména u vědců, neboť se domnívám, že značnou roli ve filozofii dnes mají lidé z oblasti přírodních věd; přesněji fyzikové, astrofyzikové, kosmologové a matematici. Proto jsem se "s prosbou obrátila" právě na ně; na jejich vidění reality, světa, vesmíru, jsoucna a existence, které je v jejich případě podloženo a potvrzeno pozorováním, pokusy a matematickými modely (opírala jsem se zejména o myšlenky M. Plancka, W. Heisenberga, E. Schrö dingera, A. Einsteina, J. Wheelera, S. Hawkinga, B. Greena, a také brněnského vědce K. Gö dela). To vše samozřejmě s uvědoměním faktu, že i věda se může mýlit a často tak činí.
Po prostudování dostupných materiálů souvisejících s mou prací jsem již podruhé byla ve své práci nucena použít citoslovce s vykřičníkem. A ejhle! Realita není vůbec tak reálná, jak se nám jeví. Žijeme v propastně prázdném vesmíru, kde hmota je řídkým jevem a je oddělena nepochopitelnými vzdálenostmi. Hmota sama je pak ještě mnohonásobně prázdnější než sám vesmír. Obrovské, pro naše chápání masivní hvězdy, mohou zkolabovat do nulového bodu a to i s vlastním prostorem a časem. V samotné hmotě není nic "hmotného" jen energetická seskupení s pomíjivou, statistickou existencí. A. Einstein pak uvedl v platnost následující: jeden děj lze popsat několika různými popisy v závislosti na pozorovateli. Od dob K. Gö dela (důkaz o neúplnosti) a W. Heinsenberga (princip neurčitosti) platí, že naši realitu nelze definovat jednoznačně - objektivní realita tedy neexistuje. Délky a hmotnosti předmětů se mění ve vztahu k rychlosti, a aby vědci mohli vysvětlit některé děje, které pozorují, musí přiznat existenci jiných rozměrů.
Tento popis jsoucna se mnou otřásl snad ještě více než výše zmíněný náraz do stromu a já si uvědomila, že disputace může být nakonec zajímavější než jsem očekávala.
Jak vyplývá z poznatků dnešní vědy, prostředí, které nás obklopuje, je pomíjivé, proměnné a bez trvalé podstaty. V tomto bodě je tedy subjektivní idealismus za jedno s poznatky dnešní vědy. Jak do této reality zapadá moje nešťastná konfrontace s kmenem vzrostlého stromu? Nebyla to hmota (soubor hmotných částic) předmětu, v našem případě stromu, která mě zastavila v mém rozjímání a mém pohybu. Byla to pulzující elektromagnetická energie a její odpudivý účinek, která mně nedovolila bez povšimnutí projít bezednou prázdnotou struktury stromu.
Máme tedy na jedné straně prostředí (jsoucno, vesmír, přírodu a také činné a trpné stavy mysli) na druhé straně subjekt, který toto prostředí poznává. Děje se tak skrze naše omezené smysly a to v tvůrčím procesu formování idejí na pozadí paměti a jejich přemisťování nebo skládání v nové obrazce uvnitř mysli a manipulace objekty, ze kterých se skládá okolní svět, a pomocí částí našeho těla, nástrojů a strojů.
Jsem si téměř jista, že se pan George Berkeley v tomto bodě, který se týká subjektu, dopustil omylu a to tím, že si neuvědomil, že i subjekt ("Já") je nedílnou součástí prostředí, které pozoruje a jeho separace je uměle vytvořená. Dle závěru George Berkeleyho je proces vnímání totožný s procesem poznávání a procesem popisu idejí. S tím samozřejmě lze souhlasit a je to postup, který uplatňujeme v běžném denním životě (při práci, studiu, zábavě, ale i při válečných konfliktech). Životě, který je tímto mechanický a stereotypní, naplněný nekonečnou řadou konfliktů, vnitřních i vnějších.
Domnívám se, že úkolem filozofa není jen popis procesu poznávání, ale že daleko důležitější je hledání cesty z tohoto začarovaného kruhu a stereotypního způsobu života. A proto si dovoluji představit důležitý proces, kterého je každý "duch" (já, mysl) schopen. Nejraději bych jej označila jako vnímání, ale vzhledem s využitím tohoto pojmu Georgem Berkeleym v jiném smyslu, nazvu jej "jednání". Všimli jste si někdy, jak člověk reaguje na podnět, který jej buď ohrožuje, nebo mu skýtá potěšení? Je pozornost sama, pozornost a intenzita, okamžitá reakce. Vžijte se do následující situace. Kráčíte krajinou a najednou, aniž byste cokoli čekali, ocitnete se na okraji propasti. Okamžitě a spontánně zareagujete, abyste se dostali z ohrožení. Tato reakce, nebo spíše akce je ono "jednání". Jsem přesvědčena, že při tomto "jednání" je dominantní jen vlastní akce, "Já" a proces poznávání přijdou ke slovu až po jejím skončení.
Kdybychom rozeznali nebezpečí, které skýtá mysl svým mechanickým pohybem, který vede ke konfliktu, a jednali bez pozadí naši kategorizující mysli, problém by se nevytvořil. Hovořím o problému uvnitř naši mysli, psychickém problému. Žádný jiný totiž neexistuje. Představme si situaci: Technicky nemůžeme zvládnout určitý úkol, což však ve skutečnosti není vlastní problém. Ten vzniká ve chvíli, kdy se naše mysl začne zabývat vzniklými obavami: Budu vypadat nekompetentně... Zesměšním se... Šéf mě vyhodí z práce... Následující kultivace a omílání těchto obav způsobuje naše utrpení.
"Jednání" je nezbytnou součástí života stejně jako Barkleyho vnímání. Je to akt, ve kterém se uměle vytvořený prostor mezi pozorovatelem a tím, co pozoruje, rozplyne vniveč a psychický problém nevznikne.
Má vlastní představa o jsoucnu, která je částečně založena na dnešní úrovni poznání a také i částečně v souladu s představami Georgeho Berkeleyho, je následující. Čtyřrozměrný časoprostor, ve kterém žijeme, je prostoupen nekonečným spektrem záření a o různých vlnových délkách. Je to oceán vibrací utkaný více rozměry než chápou naše smysly. Tyto projevy energie vytváří i hmotné útvary, ovlivňují tvar prostoru a dávají vznik silám, které spolu navzájem působí. Zákonitosti, které pozorujeme, musely být dány a jsou od té doby řízeny inteligencí, která je toho všeho součástí a zároveň "stojí mimo" (kde nelze fyzikálně poznat). Tato inteligence je také obsažena v každém z nás.
Abychom mohli existovat a fungovat v tomto prostředí a nebyli současně zahlceni miriádami informací, vyvinuli se u lidských bytostí smysly, které rozlišují jen malou část tohoto nekonečného spektra. S jejich pomocí pak "stvořili" z průsečíků rozmanitých vlnových délek náš svět v rámci tří rozměrů prostoru a jednoho rozměru času. Tento svět umožňuje naši existenci stejně jako umožňuje existenci idejí, atomů, planetárních systémů atd. Lidským bytostem však bylo dáno celé spektrum, celý ten úžasný orchestr, nejen výseč, kterou jsme si vytvořili ("Matrix?").
To jsou ta nebesa, nirvána, Bůh, láska... To je ten zázračný květ, po jehož vůni lidstvo prahne odnepaměti. V cestě však stojí těžkopádné a mechanické fungování mysli a existence "cenzora", kterým je naše představa toho, co nazýváme "Já". Výrazem "Já" rozumím jeden z fragmentů mysli, který je středobodem jejího obsahu. Vše, co má střed, je omezené. To, co je omezené, nemůže uchopit jsoucno ve své celistvosti, neboť je nekonečné. "Já" je inteligence operující v omezeném prostoru.
Původně toto "Já" fungovalo jako benevolentní ochránce proti zahlcení informacemi a později se stalo uzurpátorem, který nám dává možnost přežít, ale už nám nedovoluje vidět celistvost jsoucna. Tato realita nemůže být uchopena myslí, nelze jí dosáhnout intelektuálním přístupem a není na prodej pro ty, kteří se buď postí a nebo zaplatí. Je za dosahem zjednodušeného, dohodnutého popisu světa idejí. Mysl v tomto případě slouží jen jako ukazatel - tímto směrem Vy, kteří máte vážný zájem a pak si Někde Něco uvědomí Vás, protože mu to umožníte tím, že jste se dočasně "vzdali" svého "Já". V nepřítomnosti "Já" může osvobozený duch operovat v celistvém jsoucnu.
Tento poněkud rozvláčněný úvod tvoří základ přípravy na mou imaginárně disputaci s panem Georgem Berkeleym. K mé práci mi sloužily následující podklady:
1.) poznatky z univerzitních přednášek
2.) dílo a osobnost George Berkeleyho
3.) závěry objevné vědy, která na hranici neznáma vytváří svou vlastní filozofii (následovanou zaběhlým vědeckým postupem)
4.) má vlastní kreace jako výsledek syntézy bodů předchozích.
Imaginární disputace s Georgem Berkeleym
Je krásný květnový podvečer a slunce se zrovna uložilo ke spánku. Vzduch je prosycen vůní dokvétající magnólie a čerstvě rozkvetlého šeříku. Je naplněn zpěvem ptactva a na obzoru v namodralém oparu jsou vidět zvlněné zelené kopce. Pozorovatel, který to intenzívně a přece uvolněně sleduje celou svou myslí, srdcem a smysly, se pozvolna stává součástí té nádhery a harmonie, kterou nelze uchopit, poznat, podržet v mysli, kultivovat, diskutovat o ni a zkorumpovat ji.
Tento podvečer je součástí 21. století a já se chystám provést svůj (jak říkal Enstein) myšlenkový experiment a povolat z hlubin času filozofa, tvůrce subjektivního idealismu, Georgeho Berkeleyho (není to snad tak ztřeštěné, teoreticky lze časem manipulovat).
G. B. : Velmi oceňuji tuto příležitost a možnost ověřit si, zda moje filozofie zanechala na pozadí několika století stopu. Jsem také netrpělivý dozvědět se o poznatcích dnešní vědy. Jsem rád, že jsem se stal součástí myšlenkového experimentu a že jeho iniciátorem je student, protože mám oblibu pro mladou generaci, která ještě není zatížena dogmaty. Sám jsem také v mladém věku formuloval podstatnou část svého díla a později přednášel na univerzitě v Dublinu. Dovolte mi nyní stručnou rekapitulaci hlavních myšlenek subjektivního idealismu.
"Předměty lidského poznání jsou buď ideje vtiskované smyslům, nebo ideje, které vnímáme při pozorování trpných a činných stavů mysli, a nebo konečně ideje, vytvářené pomocí paměti a obrazotvornosti, které jsme původně postřehli dříve uvedeným způsobem. A poněvadž pozorujeme, že se některé z nich vyskytují pohromadě, označíme je jedním jménem a začneme je považovat za jedinou věc."
"Ale mimo nekonečné množství různých idejí nebo předmětů poznání existuje ještě něco, co je poznává nebo vnímá - činná bytost nazývána myslí, duchem, duší nebo já. Všechny myšlenky, vášně či ideje nemohou existovat jinak než v mysli, která je vnímá neboť existence ideje je v tom, že ji vnímáme."
D. S. : S tím, co říkáte v první části své úvahy o předmětech lidského poznání lze jen souhlasit. Ano, tak proces lidského poznání probíhá. Od raného dětství je nám po lžičkách spolu s mléčnou kaší zároveň předkládán popis světa, kde se vyskytují mnohé vlastnosti pohromadě a na základě těchto "jejich shluků" jsou námi označovány či pojmenovány (např. vyskytuje-li se pohromadě jistá chuť, vůně, tvar a pevnost, považuje se to vše za jedinou věc - jablko).
Zarážející ovšem je, jak je možné, že se takové shluky vyskytují po tisíciletích. Člověk by od "neexistujícího okolního světa", přesněji od světa, který svou existenci odvozuje jen od našeho vnímání, očekával spíše chaotické proměny.
Úroveň našeho poznání (současná věda) Vám částečně dává mnohé za pravdu v otázce reality okolního světa. Žijeme doslova v bezbřehém oceánu vlnění elektromagnetických polí a hmotné objekty se zdají být jen zhuštěninami těchto jevů, jak vy je nazýváte, jsou to ideje předmětů, či ideje myšlenek. I ty jsou totiž hmotné. Myslet, neznamená býti, jak řekl Descartes, ale spíše produkovat elektromagnetickou reakci. Je pochopitelné, že "Já" je schopno vnímat okolí, trpné a činné stavy mysli a ideje vytvářené v paměti. Předpokládám, že "Já" je také schopno idejemi manipulovat a to zvláště na úrovni mysli. Není mně však zřejmé proč "Já" pracující s idejemi potřebuje k jejich manipulaci nástroje a stroje, jde-li o tzv. předměty - ideje. To žádá vysvětlení!
G. B. : Permanence existence světa je duchem vnuknuta lidským bytostem a jak říkáte, jsme od mládí učeni tomu, aby náš popis jsoucna odpovídal popisu, který přijímáme s mléčnou kaší (později i s dobrým vínem). Když si podrobně prostudujete mou práci, dostanete odpověď na svoji žádost o vysvětlení proč "Já" potřebuje stroje a nástroje pro manipulaci idejemi, které jsou vtiskované smysly, tedy tzv. předměty. To prosím berte jako svůj úkol.
Nyní by mě zajímalo, jaké jsou to poznatky vědy, o kterých se zmiňujete a dokonce se domníváte, že podporují mé vidění světa?
D. S. : Nevím, kde začít. Snad vesmírem. Ten není statický, ale rozpíná se (téměř rychlostí světla) do prostředí, o kterém nic nevíme. Je prostoupen různými druhy záření o nekonečně dlouhé řadě vlnových délek, které se protínají, reagují spolu a vytváří různé světy - rozličné reality. Jedna z nich je tu, ta, o které diskutujeme. Vesmír je z části zaplněn hmotou, která je tvořena shluky - vlnami energie podobně jako vesmír a je stejně bezedně prázdná. Hmota a energie jedno jsou. Dle ověřeného principu existují dva různé popisy jedné události v závislosti na tom, kdo jev pozoruje. A konečně podle principu neurčitosti vše existuje jen statisticky; nelze určit zároveň energii, rychlost, polohu atd. Tento fakt nezáleží na dokonalosti našich smyslů či přístrojů, ale je základním principem jsoucna.
Tak tedy vše, co dnešní věda zná, podporuje Váš názor, že svět (jeho část) je jen to, co vnímáme. Bez naši pozornosti může být něčím jiným; něčím, co je za našim popisem jsoucna. Skutečnost, že duch (mysl, Já, Bůh) svět ovlivňuje a tvoří, je podpořena, byť ne v celé úplnosti, pozorováním v oblasti mikrosvěta. Zde nelze pozorovat průběh děje, aniž bychom jej svou činností - pozorností ovlivnili. Že naše mysl zasahuje do průběhu dějů (byť jen pasivně), lze nejen pozorovat, ale i měřit.
Ano, pane Berkeley, jakkoli jsem dříve nerozuměla Vašim závěrům, musím říci, že pod tíhou výsledků současného poznání s vámi v této části plně souhlasím. Obdivuji Vaši schopnost dojít k těmto závěrům bez dnešních znalostí.
G. B. : Oceňuji, že jste si dala tu práci a učinila pokus porozumět. jsem překvapen úrovní dnešní exaktní vědy a její schopností pracovat s tak abstraktními tématy jako je čas, prostor, duch.
"Vraťme se však k naší rekapitulaci subjektivního idealismu. Zdá se mi totiž naprosto nepochopitelné, co se říká o absolutní existenci nemyslících věcí bez vztahu jsou-li vnímány či ne. Jejich esse se rovná percipi a je naprosto vyloučeno, aby měly nějakou existenci mimo mysl, která je vnímá."
"Kupodivu převládá u lidí opačný názor, že domy, hory, řeky, zkrátka všechny vnímatelné předměty mají svou přirozenou existenci, odlišnou od způsobu, jakým je vnímá rozum. Co jiného jsou uvedené předměty než věci, které vnímáme smysly, a co jiného vnímáme, než své vlastní ideje nebo senzace?"
"Příčina tohoto rozšířeného omylu zřejmě závisí na učení o abstraktních idejích. Copak může být intenzívnější abstrakce, než rozlišuje-li se existence smyslových předmětů od jejich vnímání? Pokud mě se týče, odděloval bych asi zrovna tak snadno nějakou věc od ní samé. Opravdu mohu ve svých myšlenkách oddělit nebo jako navzájem oddělené chápat věci, které jsem snad nikdy svými smysly nevnímal tak rozdělené. Tak si například představím vůni růže, aniž myslím na růži samu. Potud jistě dovedu abstrahovat.
Ale moje chápavost nebo obrazotvornost nepřesahuje možnost skutečné existence nebo vnímání. A proto jako je pro mě nemožné, abych si ve svých myšlenkách představil jakoukoli smyslovou věc nebo jakýkoli předmět odlišný od příslušného vjemu nebo percepce."
D. S. : Při vší úctě k Vám se domnívám, že mimo naše vnímání, nezávisle na něm, existuje nějaké médium - prostředí, které je součástí popisu tohoto světa, který je naším i božím duchem udržován v existenci. Bez přítomnosti ducha, přestane být popis zřejmý a stane se součástí "vyšší" reality. Ale není to vakuum. To proto můžeme manipulovat "shluky hmoty" (barva, chuť, rozměr), to proto je můžeme přetvářet, často za pomoci nejrůznějších strojů a nástrojů. Pokud všemu dává "život" jen naše vnímání, proč je nepřetváříme jen v naši mysli? Můžete namítnout, že naše technologie je jen další oko řetězce idejí, že je to jen úskok, trik, kterým se naše mysl snaží obalamutit "Já".
Domnívám se, že mohu nabídnout jednodušší popis toho, co se děje "v tom, co je". Svět, ve kterém žijeme, je výsledkem zjednodušeného popisu reality, ke kterému jsme se dopracovali (a tím jej i vytvořili) zřejmě s pomocí vyššího ducha. Zjednodušeného proto, aby nám umožnil přežít v našem každodenním životě v bezbřehém prostředí informací. Existence "našeho světa" je trvalá, pokud je udržována našim a nebo vyšším duchem. Potud je reálná a je manifestována hmotou, energií a silami tak, jak je známe, a dále umožňuje činnosti, které v něm provádíme.
Říkáte, že jste neschopen představit si jakoukoli věc, nebo jakýkoli předmět odlišný od příslušného vjemu či percepce. To však svědčí pro mou představu poznávání reality a to v tom smyslu, že si opravdu nelze představit "to, co není", ale lze si představit jen "to, co je", tedy co existuje mimo mé vědomí.
G. B. : Ne tak zhurta studente! "Jisté zákony probíhají celým řetězcem přírodních účinků: poznávají se pozorováním a studiem přírody a lidé jich používají 1) ke zhotovování umělých věcí k životní potřebě i pro ozdobu a 2) k vysvětlení různých jevů; to vysvětlení záleží jen v tom, že se ukáže, jak se každý jednotlivý jev shoduje s obecnými přírodními zákony, a nebo, což je totéž, že se objeví jednotnost při vzniku přírodních účinků. Bylo ukázáno, že tyto pravidelné, konstantní pracovní metody, zachovávané svrchovanou silou, jsou zřejmě velmi užitečné."
A nyní k vaší konstrukci reality. Musím přiznat, že váš popis lidského poznávání (ne příliš důsledný) má co do sebe. Ovšem! Vždyť je podpořen výsledkem lidského poznávání po uplynulých 300 let. Stále mám však pocit, že naše idea, naše chápání reality se v zásadě od sebe příliš neliší a že proti mým tezím nestavíte skutečné antiteze ale jen modifikace mých tezí.
"Vše na nebi i na zemi, všechna tělesa, z nichž se skládá náš rozsáhlý vesmír, neexistuje vůbec mimo ducha. Nejsou-li tedy mnou skutečně vnímány nebo neexistují-li v mysli kteréhokoli stvořeného ducha, nutně buď vůbec neexistují, nebo existují v mysli nějakého věčného ducha."
"Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že jedinou substancí je duch, a nebo to, co vnímá. Považujeme za smyslové vlastnosti barvu, tvar, chuť atd., totiž ideje vnímané smysly. Ale je zřejmě kontradikcí, aby nějaká idea existovala v nevnímající věci; míti ideu znamená totiž úplně to stejné jako vnímat: musí tedy barvu, tvar a podobné vlastnosti vnímat to, v čem existují. Z toho jasně vyplývá, že nemůže existovat nemyslící substance neboli substrát těch idejí."
"Možná však řeknete, že ačkoli ideje samy neexistují mimo ducha, přece mohou existovat věci jim podobné, které jsou jejich kopiemi nebo napodobeninami a existují mimo mysl v nějaké nemyslící substanci.
Na to odpovídám, že se idea může podobat zas jen ideji; barva nebo tvar jen jiné barvě nebo jinému tvaru. Všimneme-li si jen trochu svých myšlenek, zjistíme, že si dovedeme představit podobnost jen mezi svými idejemi.
A zase se ptám, zda jsou ty předpokládané původní nebo vnější věci, jejichž obrazy či reprodukce jsou naše ideje, samy o sobě vnímatelné či nikoli? Jsou-li, pak jsou to ideje a vyhráli jsme spor; řeknete-li však, že nikoli, táži se kohokoli, má-li to vůbec nějaký smysl tvrdit, že se barva podobá něčemu neviditelnému, tvrdost nebo měkkost něčemu, čeho se nelze dotknout atd. "
D. S. : Nerozumím tomu úplně. Zdá se mi, že vaše představa, že vesmír neexistuje mimo ducha je jen ad hoc vysvětlení. je to jen odsouvání problému; určitě alespoň v té části týkající se mysli věčného ducha ("Cimrmanův krok stranou").
Jaký je rozdíl v prohlášení, že vše, co je, existuje mimo vnímání samo o sobě, anebo že to existuje jen proto, že je to součástí ducha věčného? Shodli jsme se ovšem na tom, že vše nemyslící je i tak proniknuto inteligencí - duchem, že respektuje zákony přírody, řídí se jimi a také se je snaží vysvětlit. Snaží se přijít nato, proč je vesmír takový, jaký ho vidíme, jak vznikl, kdo do něj vdechl život, jak se vyvíjí, jaký bude jeho konec, jak se vyvíjí život, proč se život vyvíjí proti celkové entropii, která určuje směr času.
To jsou nesmírně inspirativní otázky, skutečné dobrodružství. Nastal čas, aby se člověk 21. století přestal opájet bezduchými telenovelami a zábavnými pořady, které ničí jeho vkus, a začal se zabývat otázkami, které ho mohou obohatit a ukázat mu správnou cestu.
Ráda bych se nyní zmínila o jednom uznávaném principu a tak zároveň doplnila moji odpověď na Váš dotaz o výsledcích dnešní vědy. Jedná se o atropický princip a zvláště o jeho tak zvanou silnou formu, který říká, že vesmír a samozřejmě také mikrosvět, který s ním souvisí je takový, jaký je právě proto, aby umožnil vznik života inteligentních bytostí, které jej budou pozorovat a budou klást otázky. Jak řekl Einstein, nepochopitelné na vesmíru je to, že je pochopitelný.
G. B. : Jsem mírně řečeno překvapen. Konkrétní věda, přísný vědecký postup a přece - hle - téměř mystický přístup! A zde je místo pro nás filozofy. Ptát se a samozřejmě hledat a nalézat odpovědi na otázky jako Kdo jsem?, Kdo je ten, kdo se ptá?, A jak to dělá?- tedy více universitním jazykem řečeno: Jak probíhá proces vnímání, poznání, tvůrčí činnosti?
"Někdo dělá rozdíl mezi primárními a sekundárními kvalitami; prvními myslí rozlohu, tvar, pohyb, klid, pevnost nebo neproniknutelnost a číslo; za druhé považuje všechny ostatní smyslové kvality. O jejich idejích sice neprohlašuje, že se podobají něčemu, co existuje mimo mysl, ale považuje naše ideje primárních kvalit za obrazy věcí, jež existují mimo mysl v nemyslící substanci, kterou nazývá hmota. Za hmotu tedy považuje nečinnou, nevnímající substanci, v níž aktuálně existuje rozloha, tvar a pohyb. Ale z toho, co jsme již řekli, vyplývá jasně, že rozloha, tvar a pohyb jsou jen ideje, a že tedy ani ony jejich pravzory nemohou existovat v nějaké nevnímající substanci! Sám pojem tak zvané hmoty nebo hmotné substance v sobě zahrnuje spor."
"Ti, kdo tvrdí, že primární kvality existují mimo mysl ve hmotě, uznávají zároveň, že barvy, zvuky, horko, chlad a podobné sekundární vlastnosti neexistují mimo mysl, nýbrž jsou to prý senzace závisející na různé velikosti, struktuře a pohybu drobných částeček hmoty a jsou jimi způsobovány. To považuji za nezvratnou pravdu. Je-li však jisté, že tyto původní kvality jsou nerozlučně spjaty s ostatními smyslovými vlastnostmi, a nemohou být ani v myšlenkách od nich odděleny, vyplývá z toho jasně, že existují jen v mysli. Zkuste si představit nějakou myšlenkovou abstrakcí rozlohu a pohyb nějakého tělesa bez všech ostatních smyslových kvalit. Já sám si nemohu vytvořit žádnou ideu tělesa rozlehlého a v pohybu, nýbrž mu nakonec musím přidat nějakou barvu nebo jinou smyslovou kvalitu, která je, jak již bylo řečeno, pouze v mysli."
"Někdo může namítnout, že nemůže existovat nečinná, nevnímající, rozlehlá, pevná substance určitého tvaru, která by existovala mimo mysl, tak jak filozofové popisují hmotu. Vynechá-li však někdo ze své ideje hmoty pozitivní ideje rozlehlosti, tvaru, pevnosti a pohybu a řekne-li, že tím slovem myslí jen něco, co existuje mimo mysl, a je jen příležitostí pro naše ideje, vyplývá z toho, že by hmota takto chápaná mohla existovat."
D. S. : Souhlasím s vámi v tom, že primární a sekundární kvality jsou v mysli, ale domnívám se, že by bylo absurdní tvrdit, že neexistuje nic jiného než ideje vyskytující se v absolutním vakuu. To jsme však již probrali do značné hloubky v naši disputaci. Vy jste přesvědčen, a já Vám musím dát za pravdu, že co se týče procesu vnímání okolního světa a vnitřního pohybu jsem nepoužila opravdové antiteze, ale jen modifikované teze.
Je však jeden podstatný bod tohoto procesu (procesu vnímání či poznávání) a zúčastněných prvků ("Já", okolní svět, pohyb v mysli), se kterým souhlasit nemohu. A to je právě ono "Já". Je to středobod našeho vědomí a je utkáno ze stejného fluida jako ostatní fragmenty našeho vědomí. A jako každý středobod má kolem sebe jen omezený, měřitelný prostor. Nemůže uchopit neměřitelné, jako je Bůh, láska, harmonie, štěstí. Je vždy mimo dosah toho, co je věčné, nové, svěží. Je to minulost, která se snaží poměřit přítomnost.
Kde se podle Vás nalézá "to, co je", tedy opravdová realita? V minulosti? V přítomnosti? "Já", jako středobod s omezeným rádiem akce, čelí vždy přítomnost minulostí, což je neadekvátní přístup. To proto je to tvůrce konfliktu, disharmonie a věčného utrpení lidských bytostí. Jako součást mysli je i fragment "Já" neskutečný a zaujímá ve vědomí pozici různých jiných fragmentů, mění svou pozici dnes a denně po celý život. Stále touží po jistotě, lásce, bezpečí a požitku. A když dostane, co chce, sleduje mechanicky stejný pohyb. Nikdy neukojen vynalezl "vyšší Já", podvědomí, nebe, Boha (tímto nepopírám existenci Boha). Klame se po celou svou existenci. Jak jsem již poukázala je však tento mechanický (mnohdy velmi tvůrčí) pohyb "Já" nezbytný pro to, abychom obstáli v každodenním životě.
Avšak na druhé straně pokud neodhalíme stav, ve kterém "Já" pozná svou omezenou funkci a své místo a spontánně zastaví svou věčnou "opičí" aktivitu, nepoznáme nikdy, co je to láska, Bůh, krása, život, smrt, harmonie, bytí bez konfliktu. Pokud toto nenalezneme, náš život byl zbytečný.
A proto se domnívám, že prvořadým úkolem filozofa je ukázat lidským bytostem směr. Směr do nitra našeho vědomí, protože tam je zdroj disharmonie, která vyvěrá navenek a zaplavuje svět. Tisíce reformátorů si tento fakt neuvědomilo, snažili se měnit lidstvo navenek, změnit svět. tisíce jich selhalo. Lidská bytost může změnit jen sama sebe. Tím však mění svět.
G. B. : Pěkně řečeno, studente. Tohle je opravdová antiteze. Po staletí, která tvoří stupně nekonečna bude dostatek času pro nás všechny nalézt a přivonět k tomu kouzelnému květu, který nazýváme poznání a láska...
"Poněvadž filozofie není nic jiného než studium moudrosti a pravdy, lze důvodně očekávat, že ti, kdo jí věnují nejvíce času a námahy, budou se těšit většímu klidu a pohodě ducha, větší jasnosti a evidenci vědění, že budou méně než ostatní lidé trápeni pochybnostmi a nesnázemi všeho druhu."
Ptáci již nezpívali, okolí zalila tma, jen na černé obloze zářily hvězdy. Oba pozorovatelé umlkli, jejich věčně hašteřící se mysl pomalu utichala. Jakoby cítila smrtelné nebezpečí své věčné aktivity a pochopila, že nemůže uchopit to, co je neměřitelné a bezčasové. Do uprázdněného vědomí pronikla nikým nepoznaná Nekonečnost.
Rekapitulace
(Stručné pojednání o základech lidského poznání dle D. S. )
Předkládám tuto vlastní stručnou úvahu zkušenému pedagogovi, který na základě dokonalejší znalosti díla George Berkeleyho a filozofie vůbec bude schopen kompetentněji posoudit čato drobné rozdíly v názorech George Berkeleyho a názorech mých, obsažených v této eseji. Obávám se totiž, že v jsem ve své imaginární disputaci často nebyla jednoznačně schopna specifikovat souhlas či nesouhlas s Georgem Berkeleym. Také si uvědomuji, že slova jsou jen symboly skutečnosti a jako takové nevyjadřují přesně to, co jsem měla na mysli.
I.) Svět okolo nás vnímaný smysly. Vnímání činných a trpných stavů mysli. Hmota.
Svět a hmota existují na pozadí Reality, kterou nelze našim rozumem a smysly poznat. Popis světa slouží pro fungování v běžném životě, část jeho chápání je vrozená (předávaná geneticky), větší část se předává od dětství výchovou. Domnívám se, že na pozadí Reality je místo i pro větší počet rozličných "popisů světa". Bez našeho vnímání náš svět přestane být takový, jaký je, protože ho nemá kdo vnímat "našim způsobem". Takže hmota a okolní svět zároveň je i není - záleží na pozorovateli.
Jsoucno nevzniklo náhodou, bylo stvořeno (a opatřeno zákony) inteligencí, která není součástí našeho času ani prostoru, ani ovládána silami, které známe. Proces poznání vnějších a vnitřních stavů mysli není oddělený od poznávání okolního světa.
II. Subjekt, duch v procesu poznávání. Univerzální duch, ego a inteligence.
"Já" je jen uměle vytvořená entita, je to jen jeden z fragmentů mysli, který se "chopil moci" v rámci "harampádí" uskladněném v našem vědomí. "Já" mění pozici v průběhu času. V obsahu mysli si vytvořilo střed, do kterého se usadilo. To, co má střed, je vždy omezené. To, co je v paměti, je minulost. To, co "opravdu je", je v přítomnosti. V našem procesu vnímání a poznání je vždy aktuální přítomnost konfrontována s minulostí na pozadí naši paměti. Toto dává vznik neadekvátní akci, která je zdrojem disharmonie a konfliktu. "Já" bylo původně štítem proti "hurikánu" sil a informací, který by nás v současném stupni vývoje "smetl do propasti". "Já" je nezbytné ke každodennímu fungování, kde má své místo. "Já" však přerostlo v zábranu, která omezuje pochopení jsoucna jako celku. Jako celý vesmír i my jsme částí ducha či inteligence. Inteligence (duch) působící v omezeném poli je to, co nazýváme "Já".
III. Proces vnímání, poznávání. Jednání, bezprostřední akce.
Proces vnímání, vedoucí k poznání, prohloubení znalostí o jsoucnu a k rozšíření popisu našeho světa, je skutečně takový, jak jej popisuje George Berkeley. Svou podstatou je to proces nekonečný, jehož dílčí výsledky můžeme sledovat v průběhu lidských dějin až do dnešního dne. Bohužel je to však proces neadekvátní, neboť v něm vůdčí roli zaujalo "Já", tedy inteligence s omezeným polem působnosti. "Já" je "zahradník" obdělávající malý záhonek v nekonečném poli.
Jiný, neméně důležitý proces porozumění, který se však neodehrává na intelektuální úrovni, nýbrž jen na úrovni psychické, je "Jednání" - okamžitá akce, v němž hraje jedinou roli inteligence (duch), který adekvátně, plně a celistvě reaguje na přítomný podnět. Dochází k němu ve chvíli, kdy "Já pochopí" svůj omezený rádius (nebo v případě aktuálního nebezpečí či eminentního zájmu) a svůj účel a připustí "ring" vyšší inteligenci.
IV. To, co není utvořeno myslí a nemůže být uchopeno. Probuzení inteligence.
Inteligencí nemyslím intelektuální proces, který lze měřit. Hloupost a chytrost jsou jen dvě strany jedné mince. IQ se týká jen omezeného "Já". Inteligence není osobní ani neosobní, máme pro ní mnoho názvů: Bůh, krása, blaženost, láska harmonie...
Probuzení inteligence není žádný mystický proces. Je to sebepoznání. Poznání ne podle knih a toho, co kdo řekl, ale denním pasivním pozorováním funkce naši mysli. Bez hodnocení, zda daná myšlenka je dobrá či špatná, bez nesmyslné projekce toho, "co jsem" a "co chci být". Pokud "Já" pochopí svou cestu a omezení, spontánně se ztiší. Pak mezi pozorovanou věcí a pozorovatelem zmizí propast a zůstane jen proces pozorování - "Jednání".
V. Přetváření "hmotného světa" a tvůrčí činnost mysli.
Tvůrčí schopnosti člověka se zdají být nekonečné a to ve všech oblastech. Člověk vytváří nádherná díla z hmoty i přediva myšlenek, ale také hrozivé zbraně hromadného ničení. Zdá se že vývoj jde stále kupředu.
Člověk sám se však nezměnil vůbec (chápáno vnitřně, psychicky). Je stejně brutální, závistivý a chamtiví jako před tisíciletími. Teprve až si sám uvědomí, aniž by mu to řekla nějaká autorita, nutnost změny sama sebe, přispěje ke změně celého lidstva.
Seznam použité literatury
Berkeley, George, Pojednání o základech lidského jednání, Praha 1995
Davis, Paul, Poslední tři minuty, Bratislava 1994
Coveney, Peter, Šíp času, Ostrava 1995
Hawking, Stephen, A brief history of time, London 1989
