Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

50) Státní rozpočet a fiskální politika

Státní rozpočet a fiskální politika


Státní rozpočet je centralizovaný fond peněžních prostředků, které představují plánované příjmy a výdaje státu. Nabývá formu zákona, neboť je schválen parlamentem.

Příjmy státního rozpočtu:
Daně - Přímé
- Nepřímé
- Cla

Výdaje státního rozpočtu:
1) Vládní nákupy statků a služeb
a) výdaje na školství a zdravotnictví
b) výdaje na obranu
c) výdaje do ekonomiky (státní dotace a investice do odvětví, ve kterých si stát nechává majoritní postavení)
d) výdaje do státní správy
2) Transferové platby (stát za ně neobdrží žádné protislužby)

Fiskální = rozpočtová politika
Využívá státního rozpočtu jako nástroje k ovlivnění politiky, k získání předem určených cílů v ekonomické a sociální oblasti.

Stručný státní rozpočet se skládá z rozpočtu strukturálního a cyklického.
1) Rozpočet strukturální – je ta část rozpočtu, která je ovlivněna vládou.
2) Rozpočet cyklický – je určen politickým cyklem a ovlivněn hospodářským vývojem

Rozpočtový deficit je tedy součtem deficitu strukturálního a cyklického.
1) Strukturální deficit – se projevuje zvyšováním vládních výdajů a snižováním daní.
2) Cyklický deficit – vzniká snižováním důchodů v období recese (příjmy daní jsou nižší), zvyšováním nákladů nezaměstnanosti a výdajů na transferové platby.

Ekonomický dopad – oba typy deficitů se vzájemně ovlivňují. Jestliže se sníží vládní výdaje, sníží se strukturální deficit. Důsledkem toho je snížená agregátní poptávka, proto se snižuje výroba, ekonomika se dostává do recese a roste cyklický deficit.
K relativnímu vyrovnání působí ve fiskální politice automatické stabilizátory, Jsou to některé příjmové a výdajové položky rozpočtu, které působí anticyklicky = protisměrově. Když je státní rozpočet deficitní, musí stát tento schodek vyrovnat. Většinou to řeší dluhem.

Financování státního dluhu:
1) Vnitřní dluh – půjčky od našich občanů: stát vydá státní obligace a zvýší daně
2) Vnější dluh – půjčky ze zahraničí

Vlády používají rozpočet proto, aby kontrolovaly své fiskální záležitosti a vedli si o nich záznamy. Rozpočet pro daný rok ukazuje plánované výdaje a očekávané příjmy. Rozpočet bude obvykle obsahovat seznam specifických programů a rovněž zdroje z daní. V určitém roce obecně vláda dosahuje buď rozpočtových přebytů, nebo rozpočtových deficitů.
Rozpočtový přebytek – vzniká tehdy, přesahují-li všechny daně a ostatní příjmy vládní výdaje.
K rozpočtovému deficitu – dochází, když výdaje přesahují daně.
Vyrovnaný rozpočet – je tehdy, jsou-li si daně a výdaje rovny.

Máli vláda rozpočtový deficit, musí buď tisknout peníze, nebo si k zaplacení svých účtů půjčit od veřejnosti. Vládní dluh (občas nazývaný též veřejný dluh) se skládá z celkových nebo nashromážděných výpůjček vlády, představuje tedy celkovou dolarovou hodnotu vládních obligací vlastněných veřejností, tj. domácnostmi, bankami, firmami, cizinci a ostatními nefederálními subjekty.



Utváření fiskální politiky


Příliš zjednodušená keynesiánská analýza vedla k přesvědčení, že fiskální politika je kámen mudrců, odpověď na všechny prosby udržet pod kontrolou hospodářské cykly. Jestliže se šíří nezaměstnanost, jednoduše zvyšte výdaje nebo snižte daně. Hrozí-li inflace, udělejte opak.
Dnes nikdo takové nivně optimistické názory o vykázání hospodářského cyklu do učebnic historie nezastává. Hospodářský cyklus je stále s námi, aplikace fiskální politiky není v praxi tak snadná jako v teorii.
Fiskální politikou rozumíme proces utváření daňové soustavy a veřejných výdajů s cílem:
1) napomoci utlumit výkyvy hospodářského cyklu
2) přispět k zachování rostoucí ekonomiky s vysokou zaměstnaností bez vysoké a kolísavé inflace

Opatření fiskální politiky, která se zabývá daněmi a veřejnými výdaji, mají ve spolupráci s opatřeními monetární politiky za cíl rychlý ekonomický růst při vysoké zaměstnanosti a stabilních cenách.



Automatická politika či politika s volností rozhodování (diskreční politika)


Mohli byste získat dojem, že ekonomiku mohou ovlivnit pouze opatření fiskální politiky s volností rozhodování, která umožňují explicitní tvorbu a změny daní a výdajů. Politiky s volností rozhodování jsou takové politiky, při nichž politikové opatrně sledují trend, předpovídají budoucí vývoj a mění hospodářskou politiku, když ekonomika nefunguje uspokojivě. Soudobý fiskální systém má rovněž výrazné vnitřní vlastnosti automatické stabilizace.



Automatické stabilizátory


Co jsou automatické stabilizátory? Především k nim patří:
1) Automatické změny v daňových příjmech – daňový systém se zakládá na progresivních osobních
daních a daních z důchodů korporací. (progresivní daně jsou daně, jejichž míra roste s růstem důchodů.) Co představuje progresivní zdanění pro stabilitu? Znamená, že jakmile se začíná důchod snižovat, začínají klesat i příjmy státu. Před sto lety autoři považovali stabilitu daňových příjmů za prospěšnou. Dnes si mnozí ekonomové myslí přesný opak. Máme tedy asi štěstí, že náš současný daňový systém téměř nezáměrně získal vysoký stupeň automatické pružnosti. Jeho příjmy mají tendenci růst v období inflace a klesat v období recese. Je to nový mocný faktor stabilizující ekonomiku a zmírňující hospodářský cyklus.

2) Pojištění v nezaměstnanosti, sociální a ostatní transfery – Brzy poté, co jsou pracovníci vysazeni
z práce, začínají dostávat pojištění v nezaměstnanosti. Když se vracejí do práce, platby končí. Pojištění v nezaměstnanosti tedy vhání peněžní fondy do ekonomiky nebo z ekonomiky anticyklickým, stabilizujícím způsobem.

Žádné komentáře:

Okomentovat