Vymezení cestovního ruchu
Cestovní ruch je velmi často používaný termín, přičemž existují různá pojetí, která zařazují do jeho sféry velmi odlišné aktivity. Důvody a podmínky pro cestovní ruch a příčiny jeho rozvoje jsou z historického i místního hlediska různorodé a vyvíjejí se v souhlasu se společensko-politickými procesy na konkrétním teritoriu. Ani žádná z celosvětových institucí, jako například OSN či WTO (světová organizace cestovního ruchu), nepodává přesné a zavazující vymezení pojmu cestovní ruch. Vymezena je pouze osoba účastníka cestovního ruchu.
Podle WTO je každý účastník cestovního ruchu, který je turisticky aktivní, označován jako návštěvník. Rozdíl mezi návštěvníkem spočívá v časovém hledisku: pokud návštěvník přespí v navštívené zemi alespoň jednou v rámci své cesty, pak se jedná o turistu. Naopak nepřenocuje-li návštěvník v dané zemi, pak je zařazován do statistik jako návštěvník.
Příčiny vzniku cestovního ruchu
Zamýšlíme-li se z historického hlediska nad vznikem cestovního ruchu, vycházíme z předpokladu, že člověk k tomu, aby opustil jistotu svého domova, musel mít důvody, jejichž hodnota se této jistotě vyrovnala, nebo ji dokonce překonala.
Hierarchie i počet těchto potřeb se v průběhu staletí měnily, přesto můžeme vysledovat základní příčiny, pro které lidé cestují. Zatímco dnes zřejmě převažuje potřeba regenerace fyzických a psychických sil, tedy potřeba rekreace, v minulosti dominovala spíše potřeba vzdělání.
Dalším důvodem k cestování, které přetrvává i v době vyspělých komunikačních systémů, je uspokojování potřeby navazování a udržování osobních vztahů, zahrnující kromě základní lidské potřeby osobního kontaktu i potřebu získání a výměny informací a zkušeností. Prostřednictvím cestování lze mnohdy vyřešit i vytvoření podmínek pro uspokojení potřeby práce.
Členění cestovního ruchu
Rozlišovacím kritériem druhů cestovního ruchu mohou být různá hlediska. Nejčastější členění vychází ze čtyř dále uvedených aspektů.
1) Podle časového hlediska – délky pobytu se rozlišuje:
a) Krátkodobý cestovní ruch – pobyt mimo bydliště nepřekročí tři dny, tzn. maximálně dvě přenocování.
b) Dlouhodobý cestovní ruch – cestování je ohraničeno maximálním pobytem mimo bydliště do šesti měsíců.
2) Pro platební bilanci státu - je důležité, odkud kam turistická cesta směřuje, protože výsledný ekonomický přínos je velmi odlišný. Z hlediska příjmů do státního rozpočtu členíme cestovní ruch na:
a) Domácí – zahrnuje pohyb turistů pouze v rámci dané země bez překročení hranic.
b) Zahraniční – týká se cest přes hranice státu a má různý vliv na platební bilanci státu. Aktivní cestovní ruch, tj. příjezdy zahraničních turistů do země, kteří v ní plat za poskytnuté služby, znamená příliv příjmů.
Naopak pasivní cestovní ruch charakterizují výjezdy domácích obyvatel do zahraničí.
Vnitřní cestovní ruch sleduje turistický ruch v rámci jedné země, aniž by byli přesně specifikováni účastníci domácího či zahraničního aktivního cestovního ruchu
Z makroekonomického hlediska bývá samostatně vyčleněn též tranzitní cestovní ruch, který se zabývá pouze průjezdem danou zemí a je chápán jako krátkodobý.
3) Podle formy úhrady služeb - , tj. podle způsobu placení a druhu plátců rozlišujeme volný a vázaný cestovní ruch. Jestliže náklady nesou pouze účastníci cestovního ruchu, přičemž naprosto svobodně rozhodují o všech náležitostech turistické akce, pak se jedná o volný cestovní ruch.
Odlišnou formu má vázaný cestovní ruch, jenž je výsledkem jistých závazků vůči různým společenským subjektům. Část nákladů nese účastník, ale částečně mu přispívá na cestu nějaká instituce.
4) Kritériem rozlišení cestovního ruchu podle způsobu zabezpečení sužeb je forma organizace turistické cesty.
Neorganizovaný – cestovní ruch je takový, kdy si vše potřebné účastník zajišťuje sám (především
ubytovací, dopravní a cestovní služby).
Organizovaný – cestovní ruch je takový cestovní ruch,kdy dopravu, pobyt a s nimi související služby
zabezpečuje nějaká instituce. Pokud se zajišťují služby cestovního ruchu nějaké formálně či neformálně utvořené skupině, jedná se o skupinový cestovní ruch. Využívá-li služeb cestovní kanceláře účastník cestovního ruchu sám nebo se svou rodinou, jedná se o cestovní ruch individuální.
Formy cestovního ruchu
Rozlišujeme několik základních forem cestovního ruchu:
Rekreační cestovní ruch – je zaměřen na uspokojení běžné lidské potřeby regenerace fyzických a
psychických sil.
Kulturně-poznávací cestovní ruch – vychází z potřeby poznávat historii, historické památky a přírodní zvláštnosti, hledat souvislosti vývoje vlastní země s cizími, vzdělávat se.
Sportovně-turistický cestovní ruch – je formou, která bývá považována za pravý opak
předcházejícího, skutečnost však bývá poněkud složitější. Někdy bývají turistické výlety spojeny s poznáváním přírodních atraktivit cestovního ruchu i kulturně-historických památek. V každém případě tento způsob cestování vyžaduje fyzickou průpravu nejen průvodců, ale i účastníků.
Lázeňský cestovní ruch – resp. Lázeňsko-léčebný směr cestovního ruchu vychází z potřeby
rekonvalescence, případně zdravotní prevence.
Vedle těchto základních forem cestovního ruchu existuje celá řada čistě účelově motivovaných forem, například:
Lovecký cestovní ruch – je významnou formou cestovního ruchu v České republice.
Pracovní cestovní ruch, pracovní turistika – pod tímto názvem se skrývá celá řada aktivit
souvisejících s výkonem zaměstnání, využívajících služeb odvětví cestovního ruchu.
Většinou se jedná o volný cestovní ruch nebo turistiku s nižším stupněm organizovanosti mimo specifické formy, např. kongresovou turistiku. Organizace kongresového cestovního ruchu je velmi náročná z hlediska zabezpečení požadovaných služeb technického a kvalifikačního rázu včetně odpovídající úrovně běžných turistických služeb v oblasti dopravy, ubytování i stravování.
Méně vyspělé ekonomiky se zasloužily o vznik další zcela jedinečné formy cestování, tzv. nákupní turistiky. Jedná se o organizování většinou jednodenních zájezdů s jediným cílem: nákupy.
Poměrně novou formou cestovního ruchu je ekoturistika, agroturistika a venkovská turistika, což je takový způsob využívání služeb cestovního ruchu, který se zaměřuje na pobyty na zemědělských usedlostech v přírodě méně zasažené civilizací.
Věková diferenciace účastníků cestovního ruchu podmínila vznik zvláštních forem cestovního ruchu, a to cestovní ruch mládeže či naopak seniorů. Jedná se totiž o skutečně jedinečné věkové kategorie, které často vyžadují naprosto specifický přístup v organizaci zájezdu a v nabídce programu.
Vývoj cestovního ruchu
O cestovním ruchu jako takovém se začíná hovořit až v 19. století, i když určité náznaky budoucího vývoje existovaly zřejmě už v období renesance. Začalo se mnohem častěji jezdit za vzděláním, a to nejen na univerzity, kterých bylo poskrovnu, ale i do škol – dnes bychom řekli středních.
V 18. století se začala rozvíjet poptávka po lázních, což byl vlastně počátek léčebných pobytů. A přelomu 18. a 19. Století byly cesty do lázní považovány nejen nutnou součástí léčení, ale mnohdy byly spíše odrazem společenského postavení.
Nicméně zakladatelem skutečného moderního cestovního ruchu je považován Thomas Cook, Angličan, který zorganizoval v roce 1841 hromadnou výpravu s použitím tehdy nejmodernějšího způsobu dopravy po železnici. Organizované cesty ve větším měřítku začaly až na počátku 20. století, kdy došlo k rychlým změnám v hospodářském vývoji a k růstu životní úrovně. Teprve v průběhu dvacátých let můžeme hovořit o masovém rozšíření cestovního ruchu.
V dalším období byla charakteristickým rysem cestovního ruchu měnící se kvalita služeb a jejich větší diferenciace. Na jedné straně rostla kvalita poskytovaných služeb, na straně druhé začala vznikat zařízení poskytující služby účastníkům cestovního ruchu s nižšími příjmy.
Žádné komentáře:
Okomentovat