V poslední době se neokeynesiánci opět pokoušejí argumentovat pro zvýšené rozpočtové výdaje a vyšší míru inflace. Existuje ale několik důvodů k pochybnostem o těchto neokeynesiánských modelech. Ačkoli existuje mnoho empirických důkazů o nepružnosti mezd, je zde také mnoho důkazů o nedostatku peněžní iluze. To znamená, že v inflační ekonomice opravdu všichni budou očekávat inflaci. Mzdové vyjednávání se nestane snazší díky inflaci.
Je nutné připomenout, že existuje množství důkazů o tom, že inflace snižuje ekonomickou aktivitu a tím i zaměstnanost. Další v úvahu připadající neokeynesiánský lék, vysoké vládní výdaje, můžeme v praxi pozorovat již několik let. Prakticky všechny západoevropské země mají rozpočtový deficit, aniž to vedlo k jakémukoli poklesu nezaměstnanosti. Na druhou stranu rozpočtové deficity způsobují vyšší úrokové míry. Kdyby měly být vládní výdaje financovány zvýšenými daněmi, nepochybně by to mělo negativní vliv na zaměstnanost.
Dalším důvodem k pochybám o teorii poptávkové pasti je skutečnost, že zahraniční obchod tvoří podstatnou část každé evropské ekonomiky. Zahraniční obchod vymaňuje zemi ze závislosti na domácí poptávce a zároveň ale také zvyšuje významně náklady na její zvýšení. V několika zemích je velká část z mezní spotřeby domácností uspokojována dováženým zbožím a službami.
Tradiční vazba mezi úsporami a investicemi je v moderním světě zpřetrhána. Tím jak se uvolňuje pohyb kapitálu ve světě, nemusí se pak domácí investice rovnat domácím úsporám.
Žádné komentáře:
Okomentovat