2. Fiskální politika, její nástroje v modelu IS-LM v uzavřené a otevřené ekonomice
· fiskální politika je úzce spojena s rozpočty ústřední vlády a s rozpočty orgánů místní správy. Tím, jak státní orgány odčerpávají od ostatních tržních subjekt značné peněžní částky, mění směr jejich použití. Změny v užití peněz mění tržní signály, které získávají tržní subjekty v cenách výrobků. Výrobci a domácnosti přizpůsobují své chování tržním signálům a v celé ekonomice se mění tempo ekonomického růstu a úroveň zaměstnanosti.
· Fiskální politika se skládá v zásadě ze dvou součástí. První její částí je způsob zdanění jednotlivých tržních subjektů. Druhou částí jsou výdaje z jednotlivých rozpočtů. Výdaje státních orgánů zvyšují úroveň agregátní poptávky, růst AD se může projevit v růstu cen, v tempu růstu produktu, v úrovni zaměstnanosti a může ovlivnit i rovnovážnost vztahů se zahraničím
=změna celkových vládních výdajů (ΔG, ΔTR) a změna daní (ΔTA, Δt)
AD 45˚
AD1
AD0
Y0 Y1 Y
1.změna ve vládních nákupech zboží a služeb
ΔG = ΔA à posun křivky AD
Přírůstek agregátní poptávky ze specifikovat :
ΔAD = ΔC + ΔG, kde ΔC = c(1-t) ΔY
Potom ΔAD = c(1-t) ΔY + ΔG,
pro rovnováhu musí platit AD=Y
Tedy ΔY = c(1-t) ΔY + ΔG
Po úpravě ΔY = 1/ (1-c(1-t)) * ΔG
(multiplikátor vládních výdajů za existence důchodové daně)
2.změna v úrovni transferových plateb
transfery se rozdělují na spotřebu (cTR) a úspory (sTR)
ΔAD = ΔC
ΔAD = c(1-t) ΔY + cΔTR
ΔY = c(1-t) ΔY + cΔTR
ΔY =c/ (1-c(1-t)) *ΔTR
(multiplikátor transferových plateb)
3.změna v úrovni autonomních daní
změna úrovně TA nezmění AD o celý objem daňové změny, změní se nejprve disponibilní důchod a ten se alokuje na spotřebu a úspory, takže změna důchodu vyvolaná změnou TA se rozdělí mezi spotřebu a úspory.
AD 45˚
AD0
AD1
Y1 Y0 Y
ΔAD = ΔC, ΔC = cΔYD, ΔYD = ΔY - ΔTA – tΔY
ΔAD = c(ΔY-ΔTA – tΔY)
ΔY = c(ΔY-ΔTA – tΔY)
ΔY = -c / (1-c(1-t)) * ΔTA
(multiplikátor autonomních daní)
4.změna ve výši sazby důchodové daně
výchozí úroveň: Y0 = 1 / (1-c(1-t0)) * A
nová úroveň: Y1 = 1 / (1-c(1-t1)) * A
rozdíl obou rovnic: ΔY = -1 / (1-c(1-t1) * cY0 Δt
Daně=únik z výdajového proudu.
Změna ΔG vyvolá mnohem větší přírůstek ΔY, a to o velikost indukované spotřeby. Změna ve vládních výdajích na zboží a služby má opačný účinek na úroveň rovnovážného důchodu než změna autonomních daní. Zvýšení ΔG zvýší ΔY (za jinak stejných okolností), zvýšení ΔTA sníží ΔY. Výdajový multiplikátor pro vládní nákupy zboží a služeb je větší než daňový multiplikátor. To proto, že zvýšení o ΔG přímo zvýší AD, zatímco daně působí nepřímo na spotřebu prostřednictvím jejich vlivu na disponibilní důchod.
Multiplikátor fiskální politiky
Jak se změní AD při změně vládních výdajů o ΔG?
ΔY = γ ΔA + b/h * γ * ΔM/P
Předpokládáme, že nabídka reálných peněžních zůstatků se nemění, tudíž ΔM/P = 0 a druhý člen rovnice je taky 0.
ΔY = γ ΔA , obě strany dělíme ΔA
ΔY/ΔA = γ, což je multiplikátor fiskální politiky. Ukazuje, o kolik se zvýší úroveň rovnovážného důchodu v důsledku zvýšení vládních výdajů na zboží a služby, resp. autonomních výdajů, bude-li nabídka peněžních zůstatků konstantní.
Vzorec :γ = α/ (1+ αbk/h)
Fiskální politika a její účinnost
FISKÁLNÍ EXPANZE
Cíl: zvýšit úroveň Y a zaměstnanost
Složky: růst ΔG, růst ΔTR, pokles ΔTA, pokles Δt
Čistá fiskální expanze = křivka LM se nemění, posouvá se pouze IS
FISKÁLNÍ RESTRIKCE
Cíl: brzdit přehřátý ekonomický růst, inflaci, snížit rozpočtový deficit
Čistá fiskální expanze
Úrok.míra i
LM0
IS0 IS1
Y0 Y1 Y
Závisí na sklonech IS a LM
1. LM horizontální (hà ∞)
-maximální účinnost fiskální expanze, vytěsňovací efekt nulový (nedojde ke snížení soukromých autonomních výdajů. (past likvidity)
2. LM vertikální (h=0)
-nulová účinnost fiskální expanze, vytěsňovací efekt úplný (klasický případ)
3. vysoké k à snižuje účinnost expanze na Y
růst ΔY…. růst L…. růst i
-citlivost poptávky po penězích na důchod zvýší při růstu Y poptávku po penězích L, tím zvýší i úrokovou sazbu potřebnou k vyčištění trhu peněz, tím se vytěsní soukromé autonomní výdaje.
4.vysoké b à snižuje účinnost expanze
-čím plošší je křivka IS, tj. čím větší je citlivost poptávky po autonomních výdajích na úrokovou sazbu, tím nižší je účin fiskální expanze.
Při normálním sklonu LM vede fiskální expanze k růstu rovnovážné produkce Y a k růstu rovnovážné úrokové sazby i. Relace mezi růstem Y a růstem i je závislá na sklonech IS a LM. Fiskální expanze vede k růstu AD, v určité míře zvyšuje Y. Vyšší Y však současně zvyšuje i (aby byla ustavena rovnováha), což zpětně tlumí efekty fiskální expanze, protože zvýšené i snižuje poptávku po soukromých autonomních výdajích.
EFEKTY FISKÁLNÍ POLITIKY
Úroková míra
IS0 IS1
LM
Y0 Y1 Y
1.Past likvidity
a jsem hovado
I LM
IS1
IS0
Y0 Y
2.Klasický případ
NÁMITKY PROTI VYTĚSŇOVACÍMU EFEKTU
1.Baumol a Tobin: L vždy závisí na i (h nebude nikdy 0, tudíž LM nebude vertikální)
2.Y je vždy menší než Y*, proto LM nebude nikdy vertikální
3.CB může bránit zvyšování i tím, že zvýší nabídku peněz, tedy provádí přizpůsobování monetární politiky fiskální politice. To působí proti vytěsňovacímu efektu.
OTEVŘENÁ EKONOMIKA, FISKÁLNÍ EXPANZE PŘI DOKONALÉ KAPITÁLOVÉ MOBILIT
1. fixní měnový kurz
předpoklady:
a) DKM
b) fixní měnový kurz
c) domácí úroková míra = světové
d)existují nevyužité zdroje, konst. výnosy
z rozsahu, fixní mzdy i ceny
e)žádná země neovlivní důchod v zahraničí,
ani úroveň světové i
2. flexibilní měnový kurz
CB nemusí držet kurz, BP vždy = 0
Čistý floating: CB se vzdává intervence na mezinárodních měnových trzích
Řízený „nečistý“ floating: měnové kurzy nejsou fixovány CB, ale CB je nenechá volně fluktuovat a drží měnové rezervy
-dojde k poklesu čistých vývozů à návrat IS do původní polohy
-úplný mezinárodní vytěsňovací efekt
-apreciace domácí měny, zhoršení běžného účtu
-zhoršení NX kompenzují vládní výdaje
Zobrazují se příspěvky se štítkemfiskální politika. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfiskální politika. Zobrazit všechny příspěvky
50) Státní rozpočet a fiskální politika
Státní rozpočet a fiskální politika
Státní rozpočet je centralizovaný fond peněžních prostředků, které představují plánované příjmy a výdaje státu. Nabývá formu zákona, neboť je schválen parlamentem.
Příjmy státního rozpočtu:
Daně - Přímé
- Nepřímé
- Cla
Výdaje státního rozpočtu:
1) Vládní nákupy statků a služeb
a) výdaje na školství a zdravotnictví
b) výdaje na obranu
c) výdaje do ekonomiky (státní dotace a investice do odvětví, ve kterých si stát nechává majoritní postavení)
d) výdaje do státní správy
2) Transferové platby (stát za ně neobdrží žádné protislužby)
Fiskální = rozpočtová politika
Využívá státního rozpočtu jako nástroje k ovlivnění politiky, k získání předem určených cílů v ekonomické a sociální oblasti.
Stručný státní rozpočet se skládá z rozpočtu strukturálního a cyklického.
1) Rozpočet strukturální – je ta část rozpočtu, která je ovlivněna vládou.
2) Rozpočet cyklický – je určen politickým cyklem a ovlivněn hospodářským vývojem
Rozpočtový deficit je tedy součtem deficitu strukturálního a cyklického.
1) Strukturální deficit – se projevuje zvyšováním vládních výdajů a snižováním daní.
2) Cyklický deficit – vzniká snižováním důchodů v období recese (příjmy daní jsou nižší), zvyšováním nákladů nezaměstnanosti a výdajů na transferové platby.
Ekonomický dopad – oba typy deficitů se vzájemně ovlivňují. Jestliže se sníží vládní výdaje, sníží se strukturální deficit. Důsledkem toho je snížená agregátní poptávka, proto se snižuje výroba, ekonomika se dostává do recese a roste cyklický deficit.
K relativnímu vyrovnání působí ve fiskální politice automatické stabilizátory, Jsou to některé příjmové a výdajové položky rozpočtu, které působí anticyklicky = protisměrově. Když je státní rozpočet deficitní, musí stát tento schodek vyrovnat. Většinou to řeší dluhem.
Financování státního dluhu:
1) Vnitřní dluh – půjčky od našich občanů: stát vydá státní obligace a zvýší daně
2) Vnější dluh – půjčky ze zahraničí
Vlády používají rozpočet proto, aby kontrolovaly své fiskální záležitosti a vedli si o nich záznamy. Rozpočet pro daný rok ukazuje plánované výdaje a očekávané příjmy. Rozpočet bude obvykle obsahovat seznam specifických programů a rovněž zdroje z daní. V určitém roce obecně vláda dosahuje buď rozpočtových přebytů, nebo rozpočtových deficitů.
Rozpočtový přebytek – vzniká tehdy, přesahují-li všechny daně a ostatní příjmy vládní výdaje.
K rozpočtovému deficitu – dochází, když výdaje přesahují daně.
Vyrovnaný rozpočet – je tehdy, jsou-li si daně a výdaje rovny.
Máli vláda rozpočtový deficit, musí buď tisknout peníze, nebo si k zaplacení svých účtů půjčit od veřejnosti. Vládní dluh (občas nazývaný též veřejný dluh) se skládá z celkových nebo nashromážděných výpůjček vlády, představuje tedy celkovou dolarovou hodnotu vládních obligací vlastněných veřejností, tj. domácnostmi, bankami, firmami, cizinci a ostatními nefederálními subjekty.
Utváření fiskální politiky
Příliš zjednodušená keynesiánská analýza vedla k přesvědčení, že fiskální politika je kámen mudrců, odpověď na všechny prosby udržet pod kontrolou hospodářské cykly. Jestliže se šíří nezaměstnanost, jednoduše zvyšte výdaje nebo snižte daně. Hrozí-li inflace, udělejte opak.
Dnes nikdo takové nivně optimistické názory o vykázání hospodářského cyklu do učebnic historie nezastává. Hospodářský cyklus je stále s námi, aplikace fiskální politiky není v praxi tak snadná jako v teorii.
Fiskální politikou rozumíme proces utváření daňové soustavy a veřejných výdajů s cílem:
1) napomoci utlumit výkyvy hospodářského cyklu
2) přispět k zachování rostoucí ekonomiky s vysokou zaměstnaností bez vysoké a kolísavé inflace
Opatření fiskální politiky, která se zabývá daněmi a veřejnými výdaji, mají ve spolupráci s opatřeními monetární politiky za cíl rychlý ekonomický růst při vysoké zaměstnanosti a stabilních cenách.
Automatická politika či politika s volností rozhodování (diskreční politika)
Mohli byste získat dojem, že ekonomiku mohou ovlivnit pouze opatření fiskální politiky s volností rozhodování, která umožňují explicitní tvorbu a změny daní a výdajů. Politiky s volností rozhodování jsou takové politiky, při nichž politikové opatrně sledují trend, předpovídají budoucí vývoj a mění hospodářskou politiku, když ekonomika nefunguje uspokojivě. Soudobý fiskální systém má rovněž výrazné vnitřní vlastnosti automatické stabilizace.
Automatické stabilizátory
Co jsou automatické stabilizátory? Především k nim patří:
1) Automatické změny v daňových příjmech – daňový systém se zakládá na progresivních osobních
daních a daních z důchodů korporací. (progresivní daně jsou daně, jejichž míra roste s růstem důchodů.) Co představuje progresivní zdanění pro stabilitu? Znamená, že jakmile se začíná důchod snižovat, začínají klesat i příjmy státu. Před sto lety autoři považovali stabilitu daňových příjmů za prospěšnou. Dnes si mnozí ekonomové myslí přesný opak. Máme tedy asi štěstí, že náš současný daňový systém téměř nezáměrně získal vysoký stupeň automatické pružnosti. Jeho příjmy mají tendenci růst v období inflace a klesat v období recese. Je to nový mocný faktor stabilizující ekonomiku a zmírňující hospodářský cyklus.
2) Pojištění v nezaměstnanosti, sociální a ostatní transfery – Brzy poté, co jsou pracovníci vysazeni
z práce, začínají dostávat pojištění v nezaměstnanosti. Když se vracejí do práce, platby končí. Pojištění v nezaměstnanosti tedy vhání peněžní fondy do ekonomiky nebo z ekonomiky anticyklickým, stabilizujícím způsobem.
Státní rozpočet je centralizovaný fond peněžních prostředků, které představují plánované příjmy a výdaje státu. Nabývá formu zákona, neboť je schválen parlamentem.
Příjmy státního rozpočtu:
Daně - Přímé
- Nepřímé
- Cla
Výdaje státního rozpočtu:
1) Vládní nákupy statků a služeb
a) výdaje na školství a zdravotnictví
b) výdaje na obranu
c) výdaje do ekonomiky (státní dotace a investice do odvětví, ve kterých si stát nechává majoritní postavení)
d) výdaje do státní správy
2) Transferové platby (stát za ně neobdrží žádné protislužby)
Fiskální = rozpočtová politika
Využívá státního rozpočtu jako nástroje k ovlivnění politiky, k získání předem určených cílů v ekonomické a sociální oblasti.
Stručný státní rozpočet se skládá z rozpočtu strukturálního a cyklického.
1) Rozpočet strukturální – je ta část rozpočtu, která je ovlivněna vládou.
2) Rozpočet cyklický – je určen politickým cyklem a ovlivněn hospodářským vývojem
Rozpočtový deficit je tedy součtem deficitu strukturálního a cyklického.
1) Strukturální deficit – se projevuje zvyšováním vládních výdajů a snižováním daní.
2) Cyklický deficit – vzniká snižováním důchodů v období recese (příjmy daní jsou nižší), zvyšováním nákladů nezaměstnanosti a výdajů na transferové platby.
Ekonomický dopad – oba typy deficitů se vzájemně ovlivňují. Jestliže se sníží vládní výdaje, sníží se strukturální deficit. Důsledkem toho je snížená agregátní poptávka, proto se snižuje výroba, ekonomika se dostává do recese a roste cyklický deficit.
K relativnímu vyrovnání působí ve fiskální politice automatické stabilizátory, Jsou to některé příjmové a výdajové položky rozpočtu, které působí anticyklicky = protisměrově. Když je státní rozpočet deficitní, musí stát tento schodek vyrovnat. Většinou to řeší dluhem.
Financování státního dluhu:
1) Vnitřní dluh – půjčky od našich občanů: stát vydá státní obligace a zvýší daně
2) Vnější dluh – půjčky ze zahraničí
Vlády používají rozpočet proto, aby kontrolovaly své fiskální záležitosti a vedli si o nich záznamy. Rozpočet pro daný rok ukazuje plánované výdaje a očekávané příjmy. Rozpočet bude obvykle obsahovat seznam specifických programů a rovněž zdroje z daní. V určitém roce obecně vláda dosahuje buď rozpočtových přebytů, nebo rozpočtových deficitů.
Rozpočtový přebytek – vzniká tehdy, přesahují-li všechny daně a ostatní příjmy vládní výdaje.
K rozpočtovému deficitu – dochází, když výdaje přesahují daně.
Vyrovnaný rozpočet – je tehdy, jsou-li si daně a výdaje rovny.
Máli vláda rozpočtový deficit, musí buď tisknout peníze, nebo si k zaplacení svých účtů půjčit od veřejnosti. Vládní dluh (občas nazývaný též veřejný dluh) se skládá z celkových nebo nashromážděných výpůjček vlády, představuje tedy celkovou dolarovou hodnotu vládních obligací vlastněných veřejností, tj. domácnostmi, bankami, firmami, cizinci a ostatními nefederálními subjekty.
Utváření fiskální politiky
Příliš zjednodušená keynesiánská analýza vedla k přesvědčení, že fiskální politika je kámen mudrců, odpověď na všechny prosby udržet pod kontrolou hospodářské cykly. Jestliže se šíří nezaměstnanost, jednoduše zvyšte výdaje nebo snižte daně. Hrozí-li inflace, udělejte opak.
Dnes nikdo takové nivně optimistické názory o vykázání hospodářského cyklu do učebnic historie nezastává. Hospodářský cyklus je stále s námi, aplikace fiskální politiky není v praxi tak snadná jako v teorii.
Fiskální politikou rozumíme proces utváření daňové soustavy a veřejných výdajů s cílem:
1) napomoci utlumit výkyvy hospodářského cyklu
2) přispět k zachování rostoucí ekonomiky s vysokou zaměstnaností bez vysoké a kolísavé inflace
Opatření fiskální politiky, která se zabývá daněmi a veřejnými výdaji, mají ve spolupráci s opatřeními monetární politiky za cíl rychlý ekonomický růst při vysoké zaměstnanosti a stabilních cenách.
Automatická politika či politika s volností rozhodování (diskreční politika)
Mohli byste získat dojem, že ekonomiku mohou ovlivnit pouze opatření fiskální politiky s volností rozhodování, která umožňují explicitní tvorbu a změny daní a výdajů. Politiky s volností rozhodování jsou takové politiky, při nichž politikové opatrně sledují trend, předpovídají budoucí vývoj a mění hospodářskou politiku, když ekonomika nefunguje uspokojivě. Soudobý fiskální systém má rovněž výrazné vnitřní vlastnosti automatické stabilizace.
Automatické stabilizátory
Co jsou automatické stabilizátory? Především k nim patří:
1) Automatické změny v daňových příjmech – daňový systém se zakládá na progresivních osobních
daních a daních z důchodů korporací. (progresivní daně jsou daně, jejichž míra roste s růstem důchodů.) Co představuje progresivní zdanění pro stabilitu? Znamená, že jakmile se začíná důchod snižovat, začínají klesat i příjmy státu. Před sto lety autoři považovali stabilitu daňových příjmů za prospěšnou. Dnes si mnozí ekonomové myslí přesný opak. Máme tedy asi štěstí, že náš současný daňový systém téměř nezáměrně získal vysoký stupeň automatické pružnosti. Jeho příjmy mají tendenci růst v období inflace a klesat v období recese. Je to nový mocný faktor stabilizující ekonomiku a zmírňující hospodářský cyklus.
2) Pojištění v nezaměstnanosti, sociální a ostatní transfery – Brzy poté, co jsou pracovníci vysazeni
z práce, začínají dostávat pojištění v nezaměstnanosti. Když se vracejí do práce, platby končí. Pojištění v nezaměstnanosti tedy vhání peněžní fondy do ekonomiky nebo z ekonomiky anticyklickým, stabilizujícím způsobem.
5) Fiskální politika, deficity a vládní dluh
Fiskální politika, deficity a vládní dluh
Rozpočet = soustava veřejných rozpočtů, které představují tvorbu a použití centralizovaných peněžních fondů vládou včetně veřejné správy na místních úrovních za určité období; jde o soustavu rozpočtů, ktšerá má v různých zemích rozmanitou podobu;
V rámci soustavy rozpočtů dochází obvykle k přerozdělování: výdaje jednoho rozpočtu jsou příjmem jiného rozpočtu.
Rozpočtové příjmy jsou tvořeny v převážné míře daněmi, jednak různě navývanými platbammi na sociální zabezpečení ap. Zbytek příjmů tvoří např. přijaté úroky, příjmy z pronájmu majetku, dary ap. Dalšími příjmy vlády jsou příjmy, založené na snížení aktiv vlády, jako splátky poskytnutých úvěrů, prodej majetku...
Rozpočtové výdaje tvoří následující skupiny:
• výdaje sociálního charakteru - transferové platby domácnostem,
• vládní nákupy v podobě financování běžných i investičních výdajů ve školství a zdravotnictví; menší podíl zaujímají nákupy v oblasti veřejné správy, armády, policie, soudů ap.,
• transferové platby podnikům v podobě subvencí (zejména do dopravy, zemědělství, abnkovnictví, těžčebního průmyslu aj.),
• vyplacený úrok z veřejného dluhu.
Daně
1. P Ř Í M É - jsou vázány k určitému důchodu nebo najetku, a to zejména: osobní důchodové daně, daně ze zisků podniků, různé daně z majetku (dědická, darovací, z pozemků ap.),
2. N E P Ř Í M É
• daň z přidané hodnoty,
• daň spotřební,
• cla.
Rozdíl mezi příjmy a výdaji představuje r o z p o č t o v é s a l d o - aktivní (rozpočtovýc přebytek) nebo pasivní (rozpočtový deficit).
Rozpočtový deficit povede k růstu vládních závazků - zvyšuje se zadlužení. Je financován výpůjčkami zpravidla v podobě dluhopisů vlád, ty jsou nakupovány domácimi subjekty.
Je zpravidla hlavním faktorem vzniku (nebo růstu) veřejného dluhu - ten je běžně vyjadřován jako brutto dluh, tj. nejsou odečteny vládní pohledávky.
R. saldo lze vyjádřit rovnicí: BS = t . Y - (G + TR).
K porovnání výše rozpočtů a jejich sald jednak v čase a jednak mezi zeměmi jsou používány relativní ukazatele:
• poměr výdajů rozpočtu k HDP, bývá často používán k orientačnímu vyjádření míry vládní intervence v zemi,
• poměr salda rozpočtu k HDP (v EU podle Maastrichtské dohody pouze 3%).
Fiskální politika - spočívá ve stanovení úrovní zdanění a výdajů k ovlivnění makroekonomické výkonnosti.
Výdaje (= vládní výdaje na statky a služby) jsou nástrojem, kterým vláda stanoví relativní rozsah veřejného a soukromého sektoru, tedy podíl GNP spotřebovávaný spíše kolektivně než soukromě.Vládní výdaje ovlivňují úroveň výdajů v NH a mohou tak ovlivnit i úroveň GNP.
Zdanění - omezuje důchody obyvatelstva (vyšší daně sníží důchody, klesno výdaje na spotřebu, sníží se agregátní poptávka, poklesne GNP); pomáhají stanovovat ceny, s nimiž se firmy a jednotlivci setkávají na trzích.
Význam rozpočtu:
1. alokační fce - soustředění finančních prostředků k zabezpečení produkce veřejných statků či jakýchkoliv jiných statků, jejichž produkci se vláda rozhodla zabezpečovat z jiných důvodů;
2. redistribuce důchodů
3. stabilizační fce - usměřňování ekonomického vývoje dané země - ovlivňování vývoje makroekonomických veličin.
Skutečný rozpočet (SR)
jde o skutečně naměřené příjmy, výdaje a deficity (přebytky)
Strukturální rozpočet (sR)
příjmy a výdaje a salda, které by byly uskutečněny při plně zaměstnanosti
Cyklický rozpočet (CR)
rozdíl mezi skutečným a strukturálním rozpočtem
jeho vývoj vyjadřuje vliv cyklického vývoje ekonomiky a s ním spojené působení automatických stabilizátorů na rozpočet
propočítává dopad hospodářského cyklu na rozpočet
Nástroji fiskální politiky jsou jak příjmová, tak i výdajová stránka rozpočtu. Účinky těchto ástrojů bývají nejčastěji interpretovány jpomocí jejich vlivu na celkové plánované výdaje = agregátní poptávku.
Některé z uvedených nástrojů mohou působit i na AS, a to:
• ve smyslu ekonomie strany nabídky, tj. zapojení dodatečných výrobních faktorů,
• ve smyslu snížení nákladů umožňujících snížení cen a růst poptávaného množství (např. pokles zdanění zisků, povinného soc. poj. nebo nepřímých daní).
V případě e x p a n z i v n í fiskální politiky by šlo o pokles zdanění a růst výdajů G, TR.
Opatření r e s t r i k t i v n í fiskální politiky by měla podobu růstu zdanění a poklesu výdajů G, TR.
je-li sazba daně příliš vysoká (za určitou hranicí), daňový výnos klesá
Nástroje fiskální politiky mají dvojí mechanismus fungování:
• automatické (vestavěné) stabilizátory;
• diskreční politika, neboli fiskální politika s volným rozhodováním.
Automatická fiskální politika
nástroje fungují samočinně, aniž by vláda přijímala zvláštní rozhodnutí o jejich využití, působí stabilizačně ve smyslu zmírňování cyklických výkyvů produktu (tedy proticyklicky)
příkladem může být progresivní zdanění důchodů
dochází k vlivu na disponibilní důchod (pokles spotřebních výdajů) a jednak ke změně hodnoty výdajového mulitplikátoru (změna účinnosti autonomních výdajů)
Diskreční politika
spojena s rozhodnutím autorit o použití určitého nástroje
příkladem jsou jakékoliv vládní výdaje uskutečněné se záměrem ovlivńování vývoje makroekonomických veličin
na příkladech expanzivní politiky jde zejména o:
• financování investičních výdajů,
• financování krátkodobých pracovních míst ve veřejných službách (údržba silnice ap.),
• daňové reformy.
V soudobých veřejných financích je důležité rozlišování mezi strukturálními a cyklickými deficity.
Část rozpočtu je strukturální neboli aktivní = určovaná opatřeními hospodářské politiky s volností rozhodování.
Kombinovaná fiskálně monetární politika
Monetární a fiskální politiku lze použít nejen k ovlivňování úrovně GNP, ale i jeho složení. - změnou struktury daní, vládních výdajů a monetární politiky může vláda měnit část GNP vynaloženou na podnikové investice , spotřebu, čisté vývozy a vládní nákupy statků a služeb.
Cílem této kombinované h. p. je povzbuzení investic zvýšením úspor veřejnosti.
Debata o vytlačování soukr. investic
vládní výdaje „podkopávají“ ekonomiku, vládní výdaje uspávají vitalitu obyvatelstva
hypotéza o vytlačování: vládní výdaje mají tendenci omezovat soukromé investice
př. vláda zajáhí projekt stavby silnice, který zvýší státní výdaje na statky a služby. Prostřednictvím multiplikátoru se pak GNP zvýší (2-3 více než se zvýšily G); roste transakční poptávka po penězích, při dané nabídce pak rostou úrokové sazby, rostoucí úrokové sazby ale odradí některé investice; strukturální deficit se zvýšil
Ekonomické důsledky vládního dluhu
• potřeba obsluhovat vnější dluh
• ztráty efektivnosti ze zdanění způsobené placením úroků a jistin (musí být zvýšeny daně, aby mohly být vyplaceny úroky - občané tak odevzdávají peníze, aby jim mohl být vyplacen úrok)
• nahrazování kapitálu veřejným dluhem
Fiskální politika v modelu multiplikátoru
výdajový agregát = C + I + G - je zahrnuta i vláda
daně snižují disponibilní důchod
fiskální politika ovlivňuje GNP obdobně jako investice - má multiplikační účinky
Multiplikátor vládních výdajů je přírůstek GNP, který je výsledkem zvýšení vládních výdajů na statky a služby v rozsahu 1 koruny.
Výpočet multiplikátoru vl. výdajů a investičního muliplikátoru je stejné - nazýváme je tzv. výdajové multiplikátory
vládní výdaje na statky a služby jsou důležitou silou při určení produktu a zaměstnanosti
zvýší-li se G, pak v modelu multiplikátoru produkt vzroste o tento přírůstek G krát výdajový multiplikátor
vládní výdaje tak v průběhu hospodářského cyklu mohou potenciálně stabilizovat či destabiliozovat produkt
Daňový multiplikátor - je menší než výdajový o MPC: D. m. = MPC × výdajový mult.
Vliv daní a vládních výdajů na ekonomickou aktivitu
Rozpočet = soustava veřejných rozpočtů, které představují tvorbu a použití centralizovaných peněžních fondů vládou včetně veřejné správy na místních úrovních za určité období; jde o soustavu rozpočtů, ktšerá má v různých zemích rozmanitou podobu;
V rámci soustavy rozpočtů dochází obvykle k přerozdělování: výdaje jednoho rozpočtu jsou příjmem jiného rozpočtu.
Rozpočtové příjmy jsou tvořeny v převážné míře daněmi, jednak různě navývanými platbammi na sociální zabezpečení ap. Zbytek příjmů tvoří např. přijaté úroky, příjmy z pronájmu majetku, dary ap. Dalšími příjmy vlády jsou příjmy, založené na snížení aktiv vlády, jako splátky poskytnutých úvěrů, prodej majetku...
Rozpočtové výdaje tvoří následující skupiny:
• výdaje sociálního charakteru - transferové platby domácnostem,
• vládní nákupy v podobě financování běžných i investičních výdajů ve školství a zdravotnictví; menší podíl zaujímají nákupy v oblasti veřejné správy, armády, policie, soudů ap.,
• transferové platby podnikům v podobě subvencí (zejména do dopravy, zemědělství, abnkovnictví, těžčebního průmyslu aj.),
• vyplacený úrok z veřejného dluhu.
Daně
1. P Ř Í M É - jsou vázány k určitému důchodu nebo najetku, a to zejména: osobní důchodové daně, daně ze zisků podniků, různé daně z majetku (dědická, darovací, z pozemků ap.),
2. N E P Ř Í M É
• daň z přidané hodnoty,
• daň spotřební,
• cla.
Rozdíl mezi příjmy a výdaji představuje r o z p o č t o v é s a l d o - aktivní (rozpočtovýc přebytek) nebo pasivní (rozpočtový deficit).
Rozpočtový deficit povede k růstu vládních závazků - zvyšuje se zadlužení. Je financován výpůjčkami zpravidla v podobě dluhopisů vlád, ty jsou nakupovány domácimi subjekty.
Je zpravidla hlavním faktorem vzniku (nebo růstu) veřejného dluhu - ten je běžně vyjadřován jako brutto dluh, tj. nejsou odečteny vládní pohledávky.
R. saldo lze vyjádřit rovnicí: BS = t . Y - (G + TR).
K porovnání výše rozpočtů a jejich sald jednak v čase a jednak mezi zeměmi jsou používány relativní ukazatele:
• poměr výdajů rozpočtu k HDP, bývá často používán k orientačnímu vyjádření míry vládní intervence v zemi,
• poměr salda rozpočtu k HDP (v EU podle Maastrichtské dohody pouze 3%).
Fiskální politika - spočívá ve stanovení úrovní zdanění a výdajů k ovlivnění makroekonomické výkonnosti.
Výdaje (= vládní výdaje na statky a služby) jsou nástrojem, kterým vláda stanoví relativní rozsah veřejného a soukromého sektoru, tedy podíl GNP spotřebovávaný spíše kolektivně než soukromě.Vládní výdaje ovlivňují úroveň výdajů v NH a mohou tak ovlivnit i úroveň GNP.
Zdanění - omezuje důchody obyvatelstva (vyšší daně sníží důchody, klesno výdaje na spotřebu, sníží se agregátní poptávka, poklesne GNP); pomáhají stanovovat ceny, s nimiž se firmy a jednotlivci setkávají na trzích.
Význam rozpočtu:
1. alokační fce - soustředění finančních prostředků k zabezpečení produkce veřejných statků či jakýchkoliv jiných statků, jejichž produkci se vláda rozhodla zabezpečovat z jiných důvodů;
2. redistribuce důchodů
3. stabilizační fce - usměřňování ekonomického vývoje dané země - ovlivňování vývoje makroekonomických veličin.
Skutečný rozpočet (SR)
jde o skutečně naměřené příjmy, výdaje a deficity (přebytky)
Strukturální rozpočet (sR)
příjmy a výdaje a salda, které by byly uskutečněny při plně zaměstnanosti
Cyklický rozpočet (CR)
rozdíl mezi skutečným a strukturálním rozpočtem
jeho vývoj vyjadřuje vliv cyklického vývoje ekonomiky a s ním spojené působení automatických stabilizátorů na rozpočet
propočítává dopad hospodářského cyklu na rozpočet
Nástroji fiskální politiky jsou jak příjmová, tak i výdajová stránka rozpočtu. Účinky těchto ástrojů bývají nejčastěji interpretovány jpomocí jejich vlivu na celkové plánované výdaje = agregátní poptávku.
Některé z uvedených nástrojů mohou působit i na AS, a to:
• ve smyslu ekonomie strany nabídky, tj. zapojení dodatečných výrobních faktorů,
• ve smyslu snížení nákladů umožňujících snížení cen a růst poptávaného množství (např. pokles zdanění zisků, povinného soc. poj. nebo nepřímých daní).
V případě e x p a n z i v n í fiskální politiky by šlo o pokles zdanění a růst výdajů G, TR.
Opatření r e s t r i k t i v n í fiskální politiky by měla podobu růstu zdanění a poklesu výdajů G, TR.
je-li sazba daně příliš vysoká (za určitou hranicí), daňový výnos klesá
Nástroje fiskální politiky mají dvojí mechanismus fungování:
• automatické (vestavěné) stabilizátory;
• diskreční politika, neboli fiskální politika s volným rozhodováním.
Automatická fiskální politika
nástroje fungují samočinně, aniž by vláda přijímala zvláštní rozhodnutí o jejich využití, působí stabilizačně ve smyslu zmírňování cyklických výkyvů produktu (tedy proticyklicky)
příkladem může být progresivní zdanění důchodů
dochází k vlivu na disponibilní důchod (pokles spotřebních výdajů) a jednak ke změně hodnoty výdajového mulitplikátoru (změna účinnosti autonomních výdajů)
Diskreční politika
spojena s rozhodnutím autorit o použití určitého nástroje
příkladem jsou jakékoliv vládní výdaje uskutečněné se záměrem ovlivńování vývoje makroekonomických veličin
na příkladech expanzivní politiky jde zejména o:
• financování investičních výdajů,
• financování krátkodobých pracovních míst ve veřejných službách (údržba silnice ap.),
• daňové reformy.
V soudobých veřejných financích je důležité rozlišování mezi strukturálními a cyklickými deficity.
Část rozpočtu je strukturální neboli aktivní = určovaná opatřeními hospodářské politiky s volností rozhodování.
Kombinovaná fiskálně monetární politika
Monetární a fiskální politiku lze použít nejen k ovlivňování úrovně GNP, ale i jeho složení. - změnou struktury daní, vládních výdajů a monetární politiky může vláda měnit část GNP vynaloženou na podnikové investice , spotřebu, čisté vývozy a vládní nákupy statků a služeb.
Cílem této kombinované h. p. je povzbuzení investic zvýšením úspor veřejnosti.
Debata o vytlačování soukr. investic
vládní výdaje „podkopávají“ ekonomiku, vládní výdaje uspávají vitalitu obyvatelstva
hypotéza o vytlačování: vládní výdaje mají tendenci omezovat soukromé investice
př. vláda zajáhí projekt stavby silnice, který zvýší státní výdaje na statky a služby. Prostřednictvím multiplikátoru se pak GNP zvýší (2-3 více než se zvýšily G); roste transakční poptávka po penězích, při dané nabídce pak rostou úrokové sazby, rostoucí úrokové sazby ale odradí některé investice; strukturální deficit se zvýšil
Ekonomické důsledky vládního dluhu
• potřeba obsluhovat vnější dluh
• ztráty efektivnosti ze zdanění způsobené placením úroků a jistin (musí být zvýšeny daně, aby mohly být vyplaceny úroky - občané tak odevzdávají peníze, aby jim mohl být vyplacen úrok)
• nahrazování kapitálu veřejným dluhem
Fiskální politika v modelu multiplikátoru
výdajový agregát = C + I + G - je zahrnuta i vláda
daně snižují disponibilní důchod
fiskální politika ovlivňuje GNP obdobně jako investice - má multiplikační účinky
Multiplikátor vládních výdajů je přírůstek GNP, který je výsledkem zvýšení vládních výdajů na statky a služby v rozsahu 1 koruny.
Výpočet multiplikátoru vl. výdajů a investičního muliplikátoru je stejné - nazýváme je tzv. výdajové multiplikátory
vládní výdaje na statky a služby jsou důležitou silou při určení produktu a zaměstnanosti
zvýší-li se G, pak v modelu multiplikátoru produkt vzroste o tento přírůstek G krát výdajový multiplikátor
vládní výdaje tak v průběhu hospodářského cyklu mohou potenciálně stabilizovat či destabiliozovat produkt
Daňový multiplikátor - je menší než výdajový o MPC: D. m. = MPC × výdajový mult.
Vliv daní a vládních výdajů na ekonomickou aktivitu
Fiskální politika v modelu multiplikátoru
Fiskální politika v modelu multiplikátoru
Multiplikační efekt státních nákupů výrobků a služeb. Výdaje státních orgánů jsou součástí agregátní poptávky. Růst rozpočtových výdajů zvyšuje agregátní poptávku, nikoliv ve stejném rozsahu jako výdaje, ale v rozsahu větším daném tzv. multiplikátorem státních výdajů. Tento multiplikátor je stejný jako investiční . Jiný je však multiplikační efekt čistých daní. Musíme brát v úvahu, že ne celá část příjmů domácností je použita na spotřebu. Domácnosti část uspoří. To znamená, že sníží-li se sazba daně z příjmů, zvýší se příjem spotřebitele. Ten však nespotřebuje celou částku, o kterou se příjem zvýší, ale jen část. Zbytek uspoří, kolik uspoří je dáno mezním sklonem k úsporám (MPS) na AD má větší účinek zvýšení státních výdajů než změna daní.
Multiplikační efekt státních nákupů výrobků a služeb. Výdaje státních orgánů jsou součástí agregátní poptávky. Růst rozpočtových výdajů zvyšuje agregátní poptávku, nikoliv ve stejném rozsahu jako výdaje, ale v rozsahu větším daném tzv. multiplikátorem státních výdajů. Tento multiplikátor je stejný jako investiční . Jiný je však multiplikační efekt čistých daní. Musíme brát v úvahu, že ne celá část příjmů domácností je použita na spotřebu. Domácnosti část uspoří. To znamená, že sníží-li se sazba daně z příjmů, zvýší se příjem spotřebitele. Ten však nespotřebuje celou částku, o kterou se příjem zvýší, ale jen část. Zbytek uspoří, kolik uspoří je dáno mezním sklonem k úsporám (MPS) na AD má větší účinek zvýšení státních výdajů než změna daní.
Fiskální deficity
Fiskální deficity
Deficit státního rozpočtu vzniká když výdaje převažují nad příjmy. Rozlišujeme strukturální a cyklický:
Strukturální deficit vzniká například v důsledku opakované expanzivní politiky vlády. Když v roce s plnou zaměstnaností vláda vydá víc než přijme má strukturální deficit. Ten může být kryt státní půjčkou u komerčních bank, získáním prostředků operacemi na volném trhu peněz nebo emisí peněz ( kombinace fiskální politiky s monetární)
Cyklický deficit souvisí s hospodářským cyklem. Například v pěti po sobě jdoucích letech hospodaří stát se ztrátou; dalších šesti letech se ziskem. Ztráta předešlých pěti let je tedy kryta ziskem (přebytkem z šesti let posledních). Cyklický deficit je ukazatelem v jakém období hospodářského cyklu se ekonomika nachází. Odráží automatické změny v daních, státních výdajích. Opakovaným deficitem vzniká státní dluh. Strukturální deficit má vytěsňovací účinky.
1.3. Automatická a diskreční fiskální politika
Nástroje fisk. pol se dělí do dvou skupin. První jsou diskreční (záměrná) opatření. Zde spadají opatření, pro která jsou nutná jednorázová rozhodnutí státních orgánů. Je to například změna daňových sazeb, změna výše a struktury státního rozpočtu. Tyto změny mají vliv na pohyby v agregátní poptávce a nabídce, které nakonec vyvolají změnu velikosti reálného produktu.
Vestavěné stabilizátory. Tato opatření působí v hospodářství automaticky a nevyžadují rozhodnutí státních orgánů. Patří sem zejména výše daní, pojištění nezaměstnanosti, subvence cen zemědělské produkce. Tyto opatření zmírňují výkyvy hospodářského cyklu.
Deficit státního rozpočtu vzniká když výdaje převažují nad příjmy. Rozlišujeme strukturální a cyklický:
Strukturální deficit vzniká například v důsledku opakované expanzivní politiky vlády. Když v roce s plnou zaměstnaností vláda vydá víc než přijme má strukturální deficit. Ten může být kryt státní půjčkou u komerčních bank, získáním prostředků operacemi na volném trhu peněz nebo emisí peněz ( kombinace fiskální politiky s monetární)
Cyklický deficit souvisí s hospodářským cyklem. Například v pěti po sobě jdoucích letech hospodaří stát se ztrátou; dalších šesti letech se ziskem. Ztráta předešlých pěti let je tedy kryta ziskem (přebytkem z šesti let posledních). Cyklický deficit je ukazatelem v jakém období hospodářského cyklu se ekonomika nachází. Odráží automatické změny v daních, státních výdajích. Opakovaným deficitem vzniká státní dluh. Strukturální deficit má vytěsňovací účinky.
1.3. Automatická a diskreční fiskální politika
Nástroje fisk. pol se dělí do dvou skupin. První jsou diskreční (záměrná) opatření. Zde spadají opatření, pro která jsou nutná jednorázová rozhodnutí státních orgánů. Je to například změna daňových sazeb, změna výše a struktury státního rozpočtu. Tyto změny mají vliv na pohyby v agregátní poptávce a nabídce, které nakonec vyvolají změnu velikosti reálného produktu.
Vestavěné stabilizátory. Tato opatření působí v hospodářství automaticky a nevyžadují rozhodnutí státních orgánů. Patří sem zejména výše daní, pojištění nezaměstnanosti, subvence cen zemědělské produkce. Tyto opatření zmírňují výkyvy hospodářského cyklu.
Cíle fiskální politiky
1.3.1. Cíle fiskální politiky
Cíle fiskální politiky jsou bezprostřední a konečné. Bezprostředními cíli je ovlivnění agregátní poptávky a nabídky a na základě těchto výsledků zásahy do zaměstnanosti a cenové hladiny, což jsou už konečné cíle. Podle toho jakou politiku má vláda ve svém programu, rozlišujeme restriktivní a expansivní politiku. Restriktivní politika utlumuje růst agregátní poptávky. K dosažení těchto cílů jsou použity nástroje: změny ve výši čistých daních a státní výdaje.
1.4. Kombinace monetární a fiskální politiky
Ve skutečnosti vláda provádí makroekonomickou regulaci oběma politikami - monetární i fiskální. Snaží se o jejich vzájemnou koordinaci:
makroekonomická regulace je zaměřena na řízení agregátní poptávky a to její stimulací (usilují o růst zaměstnanosti a produktu). V případě expanzivní politiky vláda preferuje fiskální expanzi (růst výdajů G, snížení daně). Účinnost může být zesílena expanzivní měnovou politikou, čímž je minimalizován efekt vytěsňování. U fiskální restrikce a poklesu úrokové míry by restriktivní měnová politika tento pokles brzdila
ovlivňování struktury produktu - měnová politika stimuluje výdaje citlivé na úrokovou sazbu, zejména soukromé investiční výdaje. Naopak opatření fiskální pol. vedou jednak k růstu úrokové sazby a jednak stimulují výdaje podle typu fiskálních nástrojů (vládní nákupy, transfery domácnostem nebo podnikům, ...)
Cíle fiskální politiky jsou bezprostřední a konečné. Bezprostředními cíli je ovlivnění agregátní poptávky a nabídky a na základě těchto výsledků zásahy do zaměstnanosti a cenové hladiny, což jsou už konečné cíle. Podle toho jakou politiku má vláda ve svém programu, rozlišujeme restriktivní a expansivní politiku. Restriktivní politika utlumuje růst agregátní poptávky. K dosažení těchto cílů jsou použity nástroje: změny ve výši čistých daních a státní výdaje.
1.4. Kombinace monetární a fiskální politiky
Ve skutečnosti vláda provádí makroekonomickou regulaci oběma politikami - monetární i fiskální. Snaží se o jejich vzájemnou koordinaci:
makroekonomická regulace je zaměřena na řízení agregátní poptávky a to její stimulací (usilují o růst zaměstnanosti a produktu). V případě expanzivní politiky vláda preferuje fiskální expanzi (růst výdajů G, snížení daně). Účinnost může být zesílena expanzivní měnovou politikou, čímž je minimalizován efekt vytěsňování. U fiskální restrikce a poklesu úrokové míry by restriktivní měnová politika tento pokles brzdila
ovlivňování struktury produktu - měnová politika stimuluje výdaje citlivé na úrokovou sazbu, zejména soukromé investiční výdaje. Naopak opatření fiskální pol. vedou jednak k růstu úrokové sazby a jednak stimulují výdaje podle typu fiskálních nástrojů (vládní nákupy, transfery domácnostem nebo podnikům, ...)
Diskuse o významu a účincích monetární a fiskální politiky
Diskuse o významu a účincích monetární a fiskální politiky
Keynesiánský typ hospodářské politiky. Státní orgány mají pružně reagovat na vývoj v hospodářství a korigovat plynule poruchy v ekonomice. Hlavním cílem hospodářské politiky je vysoký stupeň zaměstnanosti. Všichni lidé, kteří hledají práci a chtěli by pracovat, by práci měli najít. Stát by měl podporovat růst poptávky a doplňovat soukromé výdaje státními. Státní výdaje plynou ze státního rozpočtu, proto považují keynesiánci za nejdůležitější nástroj fiskální politiku (Teorie pevných cen).
Klasický názor. Stát by měl pouze vytvářet optimální podmínky pro fungování tržního mechanismu. Má stanovit dlouhodobá platná pravidla a maximálně omezit zasahování do tržního systému. Hlavní podmínkou je cenová stabilita (Teorie pružných cen). Ta umožňuje tržním subjektům chovat se racionálně a maximalizovat svůj prospěch. V období nestability cen dochází k inflaci, mění se hodnota peněz a subjekty ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Cenová stabilita a dobře fungující tržní mechanismus zajistí dostatečnou zaměstnanost. Cenové stabilitě stát napomáhá regulací nabídky peněz v souladu s růstem hospodářství (monetární politika).
Ekonomie strany nabídky. Jde o teorii, která zdůrazňuje hospodářská opatření, která ovlivňují agregátní nabídku (potenciální produkt). Zaměřují se především na míru zdanění. Podle jejich názoru snížení daňových sazeb povede ke zvýšení nabídky výrobních faktorů a ke zvýšení celkového produktu. Podle Arthura Laffera může snížení daňových sazeb vést ke zvýšení příjmu z daní.
Keynesiánský typ hospodářské politiky. Státní orgány mají pružně reagovat na vývoj v hospodářství a korigovat plynule poruchy v ekonomice. Hlavním cílem hospodářské politiky je vysoký stupeň zaměstnanosti. Všichni lidé, kteří hledají práci a chtěli by pracovat, by práci měli najít. Stát by měl podporovat růst poptávky a doplňovat soukromé výdaje státními. Státní výdaje plynou ze státního rozpočtu, proto považují keynesiánci za nejdůležitější nástroj fiskální politiku (Teorie pevných cen).
Klasický názor. Stát by měl pouze vytvářet optimální podmínky pro fungování tržního mechanismu. Má stanovit dlouhodobá platná pravidla a maximálně omezit zasahování do tržního systému. Hlavní podmínkou je cenová stabilita (Teorie pružných cen). Ta umožňuje tržním subjektům chovat se racionálně a maximalizovat svůj prospěch. V období nestability cen dochází k inflaci, mění se hodnota peněz a subjekty ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Cenová stabilita a dobře fungující tržní mechanismus zajistí dostatečnou zaměstnanost. Cenové stabilitě stát napomáhá regulací nabídky peněz v souladu s růstem hospodářství (monetární politika).
Ekonomie strany nabídky. Jde o teorii, která zdůrazňuje hospodářská opatření, která ovlivňují agregátní nabídku (potenciální produkt). Zaměřují se především na míru zdanění. Podle jejich názoru snížení daňových sazeb povede ke zvýšení nabídky výrobních faktorů a ke zvýšení celkového produktu. Podle Arthura Laffera může snížení daňových sazeb vést ke zvýšení příjmu z daní.
Nástroje VOMPu
5.3.1. Nástroje VOMPu
Nástroje VOMPu se mohou dělit do dvou skupin.
5.3.1.1. Nepřímé nástroje
Nepřímé (tržně orientované): jsou to především intervence na devizových trzích, opatření monetární a fiskální politiky, které svými účinky mají vliv na rovnováhu platební bilance (viz. systém pružných měnových kursů). Intervencí na devizových trzích může stát ovlivňovat měnové kursy a tím následovně pohyb zboží, služeb a kapitálu přes hranice země. Centrální banka za národní měnu nakupuje cizí prostředky - tím zvyšuje jejich poptávku a i cenu. Celý tento proces je spojen se systémem řízených kursů, tzv. managed floating.
5.3.1.2. Přímé nástroje
kvóty, cla, vývozní subvence, neviditelné překážky dovozu. Kvóty určují maximální množství zboží, které je možné za dané časové období přivézt. Clo je daň, kterou stát vybírá za zboží přivezené ze zahraničí. Vývozními subvencemi stát podporuje vývoz určitého zboží. Neviditelnými překážkami mohou být například přísné hygienické normy u dovozu potravin, podmínka katalysátoru u auta ...
Nástroje VOMPu se mohou dělit do dvou skupin.
5.3.1.1. Nepřímé nástroje
Nepřímé (tržně orientované): jsou to především intervence na devizových trzích, opatření monetární a fiskální politiky, které svými účinky mají vliv na rovnováhu platební bilance (viz. systém pružných měnových kursů). Intervencí na devizových trzích může stát ovlivňovat měnové kursy a tím následovně pohyb zboží, služeb a kapitálu přes hranice země. Centrální banka za národní měnu nakupuje cizí prostředky - tím zvyšuje jejich poptávku a i cenu. Celý tento proces je spojen se systémem řízených kursů, tzv. managed floating.
5.3.1.2. Přímé nástroje
kvóty, cla, vývozní subvence, neviditelné překážky dovozu. Kvóty určují maximální množství zboží, které je možné za dané časové období přivézt. Clo je daň, kterou stát vybírá za zboží přivezené ze zahraničí. Vývozními subvencemi stát podporuje vývoz určitého zboží. Neviditelnými překážkami mohou být například přísné hygienické normy u dovozu potravin, podmínka katalysátoru u auta ...
Kombinace monetární a fiskální politiky
Kombinace monetární a fiskální politiky
Ve skutečnosti vláda provádí makroekonomickou regulaci oběma politikami - monetární i fiskální. Snaží se o jejich vzájemnou koordinaci:
makroekonomická regulace je zaměřena na řízení agregátní poptávky a to její stimulací (usilují o růst zaměstnanosti a produktu). V případě expanzivní politiky vláda preferuje fiskální expanzi (růst výdajů G, snížení daně). Účinnost může být zesílena expanzivní měnovou politikou, čímž je minimalizován efekt vytěsňování. U fiskální restrikce a poklesu úrokové míry by restriktivní měnová politika tento pokles brzdila
ovlivňování struktury produktu - měnová politika stimuluje výdaje citlivé na úrokovou sazbu, zejména soukromé investiční výdaje. Naopak opatření fiskální pol. vedou jednak k růstu úrokové sazby a jednak stimulují výdaje podle typu fiskálních nástrojů (vládní nákupy, transfery domácnostem nebo podnikům, ...)
Ve skutečnosti vláda provádí makroekonomickou regulaci oběma politikami - monetární i fiskální. Snaží se o jejich vzájemnou koordinaci:
makroekonomická regulace je zaměřena na řízení agregátní poptávky a to její stimulací (usilují o růst zaměstnanosti a produktu). V případě expanzivní politiky vláda preferuje fiskální expanzi (růst výdajů G, snížení daně). Účinnost může být zesílena expanzivní měnovou politikou, čímž je minimalizován efekt vytěsňování. U fiskální restrikce a poklesu úrokové míry by restriktivní měnová politika tento pokles brzdila
ovlivňování struktury produktu - měnová politika stimuluje výdaje citlivé na úrokovou sazbu, zejména soukromé investiční výdaje. Naopak opatření fiskální pol. vedou jednak k růstu úrokové sazby a jednak stimulují výdaje podle typu fiskálních nástrojů (vládní nákupy, transfery domácnostem nebo podnikům, ...)
Automatická a diskreční fiskální politika
4.3. Automatická a diskreční fiskální politika
Nástroje fisk. pol se dělí do dvou skupin. První jsou diskreční (záměrná) opatření. Zde spadají opatření, pro která jsou nutná jednorázová rozhodnutí státních orgánů. Je to například změna daňových sazeb, změna výše a struktury státního rozpočtu. Tyto změny mají vliv na pohyby v agregátní poptávce a nabídce, které nakonec vyvolají změnu velikosti reálného produktu.
Vestavěné stabilizátory. Tato opatření působí v hospodářství automaticky a nevyžadují rozhodnutí státních orgánů. Patří sem zejména výše daní, pojištění nezaměstnanosti, subvence cen zemědělské produkce. Tyto opatření zmírňují výkyvy hospodářského cyklu.
4.3.1. Cíle fiskální politiky
Cíle fiskální politiky jsou bezprostřední a konečné. Bezprostředními cíli je ovlivnění agregátní poptávky a nabídky a na základě těchto výsledků zásahy do zaměstnanosti a cenové hladiny, což jsou už konečné cíle. Podle toho jakou politiku má vláda ve svém programu, rozlišujeme restriktivní a expansivní politiku. Restriktivní politika utlumuje růst agregátní poptávky. K dosažení těchto cílů jsou použity nástroje: změny ve výši čistých daních a státní výdaje.
Nástroje fisk. pol se dělí do dvou skupin. První jsou diskreční (záměrná) opatření. Zde spadají opatření, pro která jsou nutná jednorázová rozhodnutí státních orgánů. Je to například změna daňových sazeb, změna výše a struktury státního rozpočtu. Tyto změny mají vliv na pohyby v agregátní poptávce a nabídce, které nakonec vyvolají změnu velikosti reálného produktu.
Vestavěné stabilizátory. Tato opatření působí v hospodářství automaticky a nevyžadují rozhodnutí státních orgánů. Patří sem zejména výše daní, pojištění nezaměstnanosti, subvence cen zemědělské produkce. Tyto opatření zmírňují výkyvy hospodářského cyklu.
4.3.1. Cíle fiskální politiky
Cíle fiskální politiky jsou bezprostřední a konečné. Bezprostředními cíli je ovlivnění agregátní poptávky a nabídky a na základě těchto výsledků zásahy do zaměstnanosti a cenové hladiny, což jsou už konečné cíle. Podle toho jakou politiku má vláda ve svém programu, rozlišujeme restriktivní a expansivní politiku. Restriktivní politika utlumuje růst agregátní poptávky. K dosažení těchto cílů jsou použity nástroje: změny ve výši čistých daních a státní výdaje.
Nástroje hospodářské politiky
Nástroje hospodářské politiky
- pomocí nich se realizují cíle
1) monetární (měnová) politika – reguluje množství peněz v oběhu,
a) určení diskontní sazby (v %, vyhlašuje jí ČNB)
- tuto sazbu ČNB používá vůči dalším obchodním bankám
- za tuto sazbu si půjčují obchodní banky od ČNB peníze,
- při zvýšení diskontní sazby (zdražení úvěru) si obchodní banky půjčují méně peněz a naopak
- ČNB nepřímo ovlivňuje inflaci
b) politika minimálních rezerv – obch.banky si u ČNB povinně ukládají část svých aktiv na úročený účet
- ovlivňuje množství peněz v oběhu
c) operace na volném trhu – ČNB nakupuje nebo prodává státní CP, tím odčerpává peníze z oběhu
2) fiskální (rozpočtová) politika:
- sleduje státní rozpočet ze 2 stran:
příjmy – daně
výdaje – mandatorní (zákonné) výdaje = důchody, dávky státní soc. podpory – tyto výdaje musí stát zaplatit, i kdyby se měl zadlužit
3) důchodová politika
a) mzdová
b) cenová
4) sociální politika
- Patří sem pojistné a poskytování nemocenských dávek, podpora v nezaměstnanosti,pomoc v těžkých životních situacích
- Tímto systémem rozumíme poskytování finančních částek, dávek sociálního zabezpečení. Část těchto dávek se poskytuje všem a část v závislosti na příjmech rodiny.
- pomocí nich se realizují cíle
1) monetární (měnová) politika – reguluje množství peněz v oběhu,
a) určení diskontní sazby (v %, vyhlašuje jí ČNB)
- tuto sazbu ČNB používá vůči dalším obchodním bankám
- za tuto sazbu si půjčují obchodní banky od ČNB peníze,
- při zvýšení diskontní sazby (zdražení úvěru) si obchodní banky půjčují méně peněz a naopak
- ČNB nepřímo ovlivňuje inflaci
b) politika minimálních rezerv – obch.banky si u ČNB povinně ukládají část svých aktiv na úročený účet
- ovlivňuje množství peněz v oběhu
c) operace na volném trhu – ČNB nakupuje nebo prodává státní CP, tím odčerpává peníze z oběhu
2) fiskální (rozpočtová) politika:
- sleduje státní rozpočet ze 2 stran:
příjmy – daně
výdaje – mandatorní (zákonné) výdaje = důchody, dávky státní soc. podpory – tyto výdaje musí stát zaplatit, i kdyby se měl zadlužit
3) důchodová politika
a) mzdová
b) cenová
4) sociální politika
- Patří sem pojistné a poskytování nemocenských dávek, podpora v nezaměstnanosti,pomoc v těžkých životních situacích
- Tímto systémem rozumíme poskytování finančních částek, dávek sociálního zabezpečení. Část těchto dávek se poskytuje všem a část v závislosti na příjmech rodiny.
4.8. Ekonomické důsledky vládního dluhu
4.8. Ekonomické důsledky vládního dluhu
Délka rozhodovacího procesu je podstatně nižší u monetární politiky než u fiskální. Monetární politice se trh a tržní subjekt přizpůsobují rychleji než když mají reagovat na účinky fiskální politiky.
Cyklický deficit je vyrovnán přebytky z období hospodářského rozmachu, takže je k ekonomice neutrální. Strukturální deficit snižuje v dlouhém období investiční výdaje (v důsledku vytěsňovacího efektu) a může být zdrojem inflace.
5. MEZINÁRODNÍ OBCHOD. PROTEKCIONISMUS.
5.1. Čistý export
Y=C+I+G+NX
Předpokládejme, že v zemi převažuje export nad importem. Země je čistým exportérem. Jestliže čistý export roste, roste i agregátní poptávka. Konečné účinky posunu agregátní poptávky jsou stejné jako v případě monetární nebo fiskální politiky. Čili růst NX způsobuje ceteris paribus růst produktu.
5.2. Mezní sklon k importu, multiplikátor otevřené ekonomiky
Import má podobu:
Z každého přírůstku důchodu Y je část vynaložena na nákup dováženého zboží. Tento poměr se nazývá mezní sklon k importu z důchodu m.
Zvýší-li se reálný HDP o jednotku, zvýší se i množství dovozu. V důsledku zvýšení celních sazeb nebo snížení kvót se mezní sklon k dovozu snižuje. Platby za zboží, které je k nám dovezeno v rámci mezinárodního obchodu nezůstávají u nás, ale odcházejí z ekonomiky. To znamená, že stejně jako úspory, nepodílejí se na peněžních tocích realizovaných v domácí ekonomice. Nezvyšují důchod, a tak samozřejmě ani agregátní poptávku = zvyšující se mezní sklon k dovozu, v důsledku například odstranění celních bariér, zvyšuje import a tím vyvolává snížení národního důchodu.
Snižuje agregátní poptávku a výkonnost ekonomiky. Změna dovozu vyvolá změnu v agregátní poptávce (národním důchodu). Změna v agregátní poptávce však neodpovídá změně dovozu, ale je několikanásobně vyšší. Výše této interakce je dána výdajovým multiplikátorem. Výdajový multiplikátor je totožný s výdajovým multiplikátorem otevřené ekonomiky na dovoz.
můžeme také vyjádřit vliv změny domácích autonomních výdajů na změnu NX:
kde alfa je jednoduchý výdajový multiplikátor.
Délka rozhodovacího procesu je podstatně nižší u monetární politiky než u fiskální. Monetární politice se trh a tržní subjekt přizpůsobují rychleji než když mají reagovat na účinky fiskální politiky.
Cyklický deficit je vyrovnán přebytky z období hospodářského rozmachu, takže je k ekonomice neutrální. Strukturální deficit snižuje v dlouhém období investiční výdaje (v důsledku vytěsňovacího efektu) a může být zdrojem inflace.
5. MEZINÁRODNÍ OBCHOD. PROTEKCIONISMUS.
5.1. Čistý export
Y=C+I+G+NX
Předpokládejme, že v zemi převažuje export nad importem. Země je čistým exportérem. Jestliže čistý export roste, roste i agregátní poptávka. Konečné účinky posunu agregátní poptávky jsou stejné jako v případě monetární nebo fiskální politiky. Čili růst NX způsobuje ceteris paribus růst produktu.
5.2. Mezní sklon k importu, multiplikátor otevřené ekonomiky
Import má podobu:
Z každého přírůstku důchodu Y je část vynaložena na nákup dováženého zboží. Tento poměr se nazývá mezní sklon k importu z důchodu m.
Zvýší-li se reálný HDP o jednotku, zvýší se i množství dovozu. V důsledku zvýšení celních sazeb nebo snížení kvót se mezní sklon k dovozu snižuje. Platby za zboží, které je k nám dovezeno v rámci mezinárodního obchodu nezůstávají u nás, ale odcházejí z ekonomiky. To znamená, že stejně jako úspory, nepodílejí se na peněžních tocích realizovaných v domácí ekonomice. Nezvyšují důchod, a tak samozřejmě ani agregátní poptávku = zvyšující se mezní sklon k dovozu, v důsledku například odstranění celních bariér, zvyšuje import a tím vyvolává snížení národního důchodu.
Snižuje agregátní poptávku a výkonnost ekonomiky. Změna dovozu vyvolá změnu v agregátní poptávce (národním důchodu). Změna v agregátní poptávce však neodpovídá změně dovozu, ale je několikanásobně vyšší. Výše této interakce je dána výdajovým multiplikátorem. Výdajový multiplikátor je totožný s výdajovým multiplikátorem otevřené ekonomiky na dovoz.
můžeme také vyjádřit vliv změny domácích autonomních výdajů na změnu NX:
kde alfa je jednoduchý výdajový multiplikátor.
4.3. Automatická a diskreční fiskální politika
4.3. Automatická a diskreční fiskální politika
Nástroje fisk. pol se dělí do dvou skupin. První jsou diskreční (záměrná) opatření. Zde spadají opatření, pro která jsou nutná jednorázová rozhodnutí státních orgánů. Je to například změna daňových sazeb, změna výše a struktury státního rozpočtu. Tyto změny mají vliv na pohyby v agregátní poptávce a nabídce, které nakonec vyvolají změnu velikosti reálného produktu.
Vestavěné stabilizátory. Tato opatření působí v hospodářství automaticky a nevyžadují rozhodnutí státních orgánů. Patří sem zejména výše daní, pojištění nezaměstnanosti, subvence cen zemědělské produkce. Tyto opatření zmírňují výkyvy hospodářského cyklu.
4.3.1. Cíle fiskální politiky
Cíle fiskální politiky jsou bezprostřední a konečné. Bezprostředními cíli je ovlivnění agregátní poptávky a nabídky a na základě těchto výsledků zásahy do zaměstnanosti a cenové hladiny, což jsou už konečné cíle. Podle toho jakou politiku má vláda ve svém programu, rozlišujeme restriktivní a expansivní politiku. Restriktivní politika utlumuje růst agregátní poptávky. K dosažení těchto cílů jsou použity nástroje: změny ve výši čistých daních a státní výdaje.
4.4. Kombinace monetární a fiskální politiky
Ve skutečnosti vláda provádí makroekonomickou regulaci oběma politikami - monetární i fiskální. Snaží se o jejich vzájemnou koordinaci:
makroekonomická regulace je zaměřena na řízení agregátní poptávky a to její stimulací (usilují o růst zaměstnanosti a produktu). V případě expanzivní politiky vláda preferuje fiskální expanzi (růst výdajů G, snížení daně). Účinnost může být zesílena expanzivní měnovou politikou, čímž je minimalizován efekt vytěsňování. U fiskální restrikce a poklesu úrokové míry by restriktivní měnová politika tento pokles brzdila
ovlivňování struktury produktu - měnová politika stimuluje výdaje citlivé na úrokovou sazbu, zejména soukromé investiční výdaje. Naopak opatření fiskální pol. vedou jednak k růstu úrokové sazby a jednak stimulují výdaje podle typu fiskálních nástrojů (vládní nákupy, transfery domácnostem nebo podnikům, ...)
Nástroje fisk. pol se dělí do dvou skupin. První jsou diskreční (záměrná) opatření. Zde spadají opatření, pro která jsou nutná jednorázová rozhodnutí státních orgánů. Je to například změna daňových sazeb, změna výše a struktury státního rozpočtu. Tyto změny mají vliv na pohyby v agregátní poptávce a nabídce, které nakonec vyvolají změnu velikosti reálného produktu.
Vestavěné stabilizátory. Tato opatření působí v hospodářství automaticky a nevyžadují rozhodnutí státních orgánů. Patří sem zejména výše daní, pojištění nezaměstnanosti, subvence cen zemědělské produkce. Tyto opatření zmírňují výkyvy hospodářského cyklu.
4.3.1. Cíle fiskální politiky
Cíle fiskální politiky jsou bezprostřední a konečné. Bezprostředními cíli je ovlivnění agregátní poptávky a nabídky a na základě těchto výsledků zásahy do zaměstnanosti a cenové hladiny, což jsou už konečné cíle. Podle toho jakou politiku má vláda ve svém programu, rozlišujeme restriktivní a expansivní politiku. Restriktivní politika utlumuje růst agregátní poptávky. K dosažení těchto cílů jsou použity nástroje: změny ve výši čistých daních a státní výdaje.
4.4. Kombinace monetární a fiskální politiky
Ve skutečnosti vláda provádí makroekonomickou regulaci oběma politikami - monetární i fiskální. Snaží se o jejich vzájemnou koordinaci:
makroekonomická regulace je zaměřena na řízení agregátní poptávky a to její stimulací (usilují o růst zaměstnanosti a produktu). V případě expanzivní politiky vláda preferuje fiskální expanzi (růst výdajů G, snížení daně). Účinnost může být zesílena expanzivní měnovou politikou, čímž je minimalizován efekt vytěsňování. U fiskální restrikce a poklesu úrokové míry by restriktivní měnová politika tento pokles brzdila
ovlivňování struktury produktu - měnová politika stimuluje výdaje citlivé na úrokovou sazbu, zejména soukromé investiční výdaje. Naopak opatření fiskální pol. vedou jednak k růstu úrokové sazby a jednak stimulují výdaje podle typu fiskálních nástrojů (vládní nákupy, transfery domácnostem nebo podnikům, ...)
4.5. Debata o vytlačování soukromých investic
4.5. Debata o vytlačování soukromých investic
Fiskální politika má vliv i na posun agregátní nabídky. Snížení daní může vyvolat dvě různé situace. V každém případě se zvýší příjmy domácností. Ale v prvním případě zvýšení daňových sazeb vyvolá u domácností větší zájem o práci. Lidé začnou víc pracovat. Tento fakt zvýší agregátní nabídku. Ve druhém případě budou mít lidé vyšší příjmy, tím se budou cítit bohatší a omezí práci. Agregátní nabídka poklesne.
Krátkodobé účinky (expanzivní) fiskální politiky. Agregátní poptávka je v poli, kdy jsou v ekonomice nevyužity výrobní faktory. Zde se daří zvyšovat reálný produkt bez velkého zvýšení cenové hladiny. V poli, kdy se ekonomika blíží potenciálnímu produktu se spíš daří úspěšně zvyšovat hladinu cen.
Dlouhodobé účinky rozpočtové politiky. V dlouhém období s růstem agregátní poptávky souvisí krátkodobý růst nominálního produktu. Na tento růst reaguje poptávka po penězích, čímž dojde ke zvýšení úrokových sazeb a tím k omezení investic. Dochází k procesu vytěsnění. Situace, kdy vládní rozpočtové výdaje snižují soukromé investiční výdaje. Tím vlastně také konkurují v investicích soukromým investorům. Vzroste cenová hladina, reálné i nominální úrokové míry (nevrátí se na svou původní úroveň jako v monetární politice). Úroveň produktu a zaměstnanosti se nemění.
4.6. Fiskální politika v modelu multiplikátoru
Multiplikační efekt státních nákupů výrobků a služeb. Výdaje státních orgánů jsou součástí agregátní poptávky. Růst rozpočtových výdajů zvyšuje agregátní poptávku, nikoliv ve stejném rozsahu jako výdaje, ale v rozsahu větším daném tzv. multiplikátorem státních výdajů. Tento multiplikátor je stejný jako investiční . Jiný je však multiplikační efekt čistých daní. Musíme brát v úvahu, že ne celá část příjmů domácností je použita na spotřebu. Domácnosti část uspoří. To znamená, že sníží-li se sazba daně z příjmů, zvýší se příjem spotřebitele. Ten však nespotřebuje celou částku, o kterou se příjem zvýší, ale jen část. Zbytek uspoří, kolik uspoří je dáno mezním sklonem k úsporám (MPS) na AD má větší účinek zvýšení státních výdajů než změna daní. Tento daňový multiplikátor má tvar:
, kde r je míra daně z příjmů.
4.7. Vliv daní a vládních výdajů na ekonomickou aktivitu
Fiskální politika má vliv i na posun agregátní nabídky. Snížení daní může vyvolat dvě různé situace. V každém případě se zvýší příjmy domácností. Ale v prvním případě zvýšení daňových sazeb vyvolá u domácností větší zájem o práci. Lidé začnou víc pracovat. Tento fakt zvýší agregátní nabídku. Ve druhém případě budou mít lidé vyšší příjmy, tím se budou cítit bohatší a omezí práci. Agregátní nabídka poklesne.
Krátkodobé účinky (expanzivní) fiskální politiky. Agregátní poptávka je v poli, kdy jsou v ekonomice nevyužity výrobní faktory. Zde se daří zvyšovat reálný produkt bez velkého zvýšení cenové hladiny. V poli, kdy se ekonomika blíží potenciálnímu produktu se spíš daří úspěšně zvyšovat hladinu cen.
Dlouhodobé účinky rozpočtové politiky. V dlouhém období s růstem agregátní poptávky souvisí krátkodobý růst nominálního produktu. Na tento růst reaguje poptávka po penězích, čímž dojde ke zvýšení úrokových sazeb a tím k omezení investic. Dochází k procesu vytěsnění. Situace, kdy vládní rozpočtové výdaje snižují soukromé investiční výdaje. Tím vlastně také konkurují v investicích soukromým investorům. Vzroste cenová hladina, reálné i nominální úrokové míry (nevrátí se na svou původní úroveň jako v monetární politice). Úroveň produktu a zaměstnanosti se nemění.
4.6. Fiskální politika v modelu multiplikátoru
Multiplikační efekt státních nákupů výrobků a služeb. Výdaje státních orgánů jsou součástí agregátní poptávky. Růst rozpočtových výdajů zvyšuje agregátní poptávku, nikoliv ve stejném rozsahu jako výdaje, ale v rozsahu větším daném tzv. multiplikátorem státních výdajů. Tento multiplikátor je stejný jako investiční . Jiný je však multiplikační efekt čistých daní. Musíme brát v úvahu, že ne celá část příjmů domácností je použita na spotřebu. Domácnosti část uspoří. To znamená, že sníží-li se sazba daně z příjmů, zvýší se příjem spotřebitele. Ten však nespotřebuje celou částku, o kterou se příjem zvýší, ale jen část. Zbytek uspoří, kolik uspoří je dáno mezním sklonem k úsporám (MPS) na AD má větší účinek zvýšení státních výdajů než změna daní. Tento daňový multiplikátor má tvar:
, kde r je míra daně z příjmů.
4.7. Vliv daní a vládních výdajů na ekonomickou aktivitu
4. FISKÁLNÍ POLITIKA, DEFICITY A VLÁDNÍ DLUH
4.1. Státní rozpočet
Fiskální politika je dalším nástrojem hosp. politiky vlády. Touto politikou má být ovlivňována ekonomika, regulován její chod a alespoň částečně odstraňovány negativní vlivy, které v ekonomice působí: Ke svému fungování používá fiskální (rozpočtová) politika několik nástrojů. Nejdůležitější je daňová soustava a státní rozpočet. Hlavními cíli fiskální politiky je ovlivňovat nabídku peněz v ekonomice a agregátní poptávku a tím tak nepřímo hýbat cenovou hladinou a mírou nezaměstnanosti.
Státní rozpočet. I stát jako organizace je hospodařící jednotkou. Svou činnost musí z nějakých zdrojů krý't. Účet státního rozpočtu je tvořen stranou příjmů a stranou výdajů. Příjmy státního rozpočtu tvoří především daně a různé správní poplatky (asi 90%). Strana výdajů je tvořena státními výdaji na potřebu vlády, investice, armádu, byrokratický aparát úředníků, parlament, speciální fondy, rozpočty orgánů místní správy, transfery ... Výše státního rozpočtu souvisí s daňovými sazbami. Cílem vlády by mělo být, aby byly obě strany (příjmy i výdaje) vyrovnány. Výše rozpočtu je schvalována každý rok parlamentem.
Jestliže je na konci roku bilance taková, že výdaje převyšují příjmy, vzniká deficit státního rozpočtu.
4.2. Fiskální deficity
Deficit státního rozpočtu vzniká když výdaje převažují nad příjmy. Rozlišujeme strukturální a cyklický:
Strukturální deficit vzniká například v důsledku opakované expanzivní politiky vlády. Když v roce s plnou zaměstnaností vláda vydá víc než přijme má strukturální deficit. Ten může být kryt státní půjčkou u komerčních bank, získáním prostředků operacemi na volném trhu peněz nebo emisí peněz ( kombinace fiskální politiky s monetární)
Cyklický deficit souvisí s hospodářským cyklem. Například v pěti po sobě jdoucích letech hospodaří stát se ztrátou; dalších šesti letech se ziskem. Ztráta předešlých pěti let je tedy kryta ziskem (přebytkem z šesti let posledních). Cyklický deficit je ukazatelem v jakém období hospodářského cyklu se ekonomika nachází. Odráží automatické změny v daních, státních výdajích. Opakovaným deficitem vzniká státní dluh. Strukturální deficit má vytěsňovací účinky.
Fiskální politika je dalším nástrojem hosp. politiky vlády. Touto politikou má být ovlivňována ekonomika, regulován její chod a alespoň částečně odstraňovány negativní vlivy, které v ekonomice působí: Ke svému fungování používá fiskální (rozpočtová) politika několik nástrojů. Nejdůležitější je daňová soustava a státní rozpočet. Hlavními cíli fiskální politiky je ovlivňovat nabídku peněz v ekonomice a agregátní poptávku a tím tak nepřímo hýbat cenovou hladinou a mírou nezaměstnanosti.
Státní rozpočet. I stát jako organizace je hospodařící jednotkou. Svou činnost musí z nějakých zdrojů krý't. Účet státního rozpočtu je tvořen stranou příjmů a stranou výdajů. Příjmy státního rozpočtu tvoří především daně a různé správní poplatky (asi 90%). Strana výdajů je tvořena státními výdaji na potřebu vlády, investice, armádu, byrokratický aparát úředníků, parlament, speciální fondy, rozpočty orgánů místní správy, transfery ... Výše státního rozpočtu souvisí s daňovými sazbami. Cílem vlády by mělo být, aby byly obě strany (příjmy i výdaje) vyrovnány. Výše rozpočtu je schvalována každý rok parlamentem.
Jestliže je na konci roku bilance taková, že výdaje převyšují příjmy, vzniká deficit státního rozpočtu.
4.2. Fiskální deficity
Deficit státního rozpočtu vzniká když výdaje převažují nad příjmy. Rozlišujeme strukturální a cyklický:
Strukturální deficit vzniká například v důsledku opakované expanzivní politiky vlády. Když v roce s plnou zaměstnaností vláda vydá víc než přijme má strukturální deficit. Ten může být kryt státní půjčkou u komerčních bank, získáním prostředků operacemi na volném trhu peněz nebo emisí peněz ( kombinace fiskální politiky s monetární)
Cyklický deficit souvisí s hospodářským cyklem. Například v pěti po sobě jdoucích letech hospodaří stát se ztrátou; dalších šesti letech se ziskem. Ztráta předešlých pěti let je tedy kryta ziskem (přebytkem z šesti let posledních). Cyklický deficit je ukazatelem v jakém období hospodářského cyklu se ekonomika nachází. Odráží automatické změny v daních, státních výdajích. Opakovaným deficitem vzniká státní dluh. Strukturální deficit má vytěsňovací účinky.
1.3. Automatická a diskreční fiskální politika
1.3. Automatická a diskreční fiskální politika
Nástroje fisk. pol se dělí do dvou skupin. První jsou diskreční (záměrná) opatření. Zde spadají opatření, pro která jsou nutná jednorázová rozhodnutí státních orgánů. Je to například změna daňových sazeb, změna výše a struktury státního rozpočtu. Tyto změny mají vliv na pohyby v agregátní poptávce a nabídce, které nakonec vyvolají změnu velikosti reálného produktu.
Vestavěné stabilizátory. Tato opatření působí v hospodářství automaticky a nevyžadují rozhodnutí státních orgánů. Patří sem zejména výše daní, pojištění nezaměstnanosti, subvence cen zemědělské produkce. Tyto opatření zmírňují výkyvy hospodářského cyklu.
1.3.1. Cíle fiskální politiky
Cíle fiskální politiky jsou bezprostřední a konečné. Bezprostředními cíli je ovlivnění agregátní poptávky a nabídky a na základě těchto výsledků zásahy do zaměstnanosti a cenové hladiny, což jsou už konečné cíle. Podle toho jakou politiku má vláda ve svém programu, rozlišujeme restriktivní a expansivní politiku. Restriktivní politika utlumuje růst agregátní poptávky. K dosažení těchto cílů jsou použity nástroje: změny ve výši čistých daních a státní výdaje.
1.4. Kombinace monetární a fiskální politiky
Ve skutečnosti vláda provádí makroekonomickou regulaci oběma politikami - monetární i fiskální. Snaží se o jejich vzájemnou koordinaci:
makroekonomická regulace je zaměřena na řízení agregátní poptávky a to její stimulací (usilují o růst zaměstnanosti a produktu). V případě expanzivní politiky vláda preferuje fiskální expanzi (růst výdajů G, snížení daně). Účinnost může být zesílena expanzivní měnovou politikou, čímž je minimalizován efekt vytěsňování. U fiskální restrikce a poklesu úrokové míry by restriktivní měnová politika tento pokles brzdila
ovlivňování struktury produktu - měnová politika stimuluje výdaje citlivé na úrokovou sazbu, zejména soukromé investiční výdaje. Naopak opatření fiskální pol. vedou jednak k růstu úrokové sazby a jednak stimulují výdaje podle typu fiskálních nástrojů (vládní nákupy, transfery domácnostem nebo podnikům, ...)
Nástroje fisk. pol se dělí do dvou skupin. První jsou diskreční (záměrná) opatření. Zde spadají opatření, pro která jsou nutná jednorázová rozhodnutí státních orgánů. Je to například změna daňových sazeb, změna výše a struktury státního rozpočtu. Tyto změny mají vliv na pohyby v agregátní poptávce a nabídce, které nakonec vyvolají změnu velikosti reálného produktu.
Vestavěné stabilizátory. Tato opatření působí v hospodářství automaticky a nevyžadují rozhodnutí státních orgánů. Patří sem zejména výše daní, pojištění nezaměstnanosti, subvence cen zemědělské produkce. Tyto opatření zmírňují výkyvy hospodářského cyklu.
1.3.1. Cíle fiskální politiky
Cíle fiskální politiky jsou bezprostřední a konečné. Bezprostředními cíli je ovlivnění agregátní poptávky a nabídky a na základě těchto výsledků zásahy do zaměstnanosti a cenové hladiny, což jsou už konečné cíle. Podle toho jakou politiku má vláda ve svém programu, rozlišujeme restriktivní a expansivní politiku. Restriktivní politika utlumuje růst agregátní poptávky. K dosažení těchto cílů jsou použity nástroje: změny ve výši čistých daních a státní výdaje.
1.4. Kombinace monetární a fiskální politiky
Ve skutečnosti vláda provádí makroekonomickou regulaci oběma politikami - monetární i fiskální. Snaží se o jejich vzájemnou koordinaci:
makroekonomická regulace je zaměřena na řízení agregátní poptávky a to její stimulací (usilují o růst zaměstnanosti a produktu). V případě expanzivní politiky vláda preferuje fiskální expanzi (růst výdajů G, snížení daně). Účinnost může být zesílena expanzivní měnovou politikou, čímž je minimalizován efekt vytěsňování. U fiskální restrikce a poklesu úrokové míry by restriktivní měnová politika tento pokles brzdila
ovlivňování struktury produktu - měnová politika stimuluje výdaje citlivé na úrokovou sazbu, zejména soukromé investiční výdaje. Naopak opatření fiskální pol. vedou jednak k růstu úrokové sazby a jednak stimulují výdaje podle typu fiskálních nástrojů (vládní nákupy, transfery domácnostem nebo podnikům, ...)
1.5. Debata o vytlačování soukromých investic
1.5. Debata o vytlačování soukromých investic
Fiskální politika má vliv i na posun agregátní nabídky. Snížení daní může vyvolat dvě různé situace. V každém případě se zvýší příjmy domácností. Ale v prvním případě zvýšení daňových sazeb vyvolá u domácností větší zájem o práci. Lidé začnou víc pracovat. Tento fakt zvýší agregátní nabídku. Ve druhém případě budou mít lidé vyšší příjmy, tím se budou cítit bohatší a omezí práci. Agregátní nabídka poklesne.
Krátkodobé účinky (expanzivní) fiskální politiky. Agregátní poptávka je v poli, kdy jsou v ekonomice nevyužity výrobní faktory. Zde se daří zvyšovat reálný produkt bez velkého zvýšení cenové hladiny. V poli, kdy se ekonomika blíží potenciálnímu produktu se spíš daří úspěšně zvyšovat hladinu cen.
Dlouhodobé účinky rozpočtové politiky. V dlouhém období s růstem agregátní poptávky souvisí krátkodobý růst nominálního produktu. Na tento růst reaguje poptávka po penězích, čímž dojde ke zvýšení úrokových sazeb a tím k omezení investic. Dochází k procesu vytěsnění. Situace, kdy vládní rozpočtové výdaje snižují soukromé investiční výdaje. Tím vlastně také konkurují v investicích soukromým investorům. Vzroste cenová hladina, reálné i nominální úrokové míry (nevrátí se na svou původní úroveň jako v monetární politice). Úroveň produktu a zaměstnanosti se nemění.
1.6. Fiskální politika v modelu multiplikátoru
Multiplikační efekt státních nákupů výrobků a služeb. Výdaje státních orgánů jsou součástí agregátní poptávky. Růst rozpočtových výdajů zvyšuje agregátní poptávku, nikoliv ve stejném rozsahu jako výdaje, ale v rozsahu větším daném tzv. multiplikátorem státních výdajů. Tento multiplikátor je stejný jako investiční . Jiný je však multiplikační efekt čistých daní. Musíme brát v úvahu, že ne celá část příjmů domácností je použita na spotřebu. Domácnosti část uspoří. To znamená, že sníží-li se sazba daně z příjmů, zvýší se příjem spotřebitele. Ten však nespotřebuje celou částku, o kterou se příjem zvýší, ale jen část. Zbytek uspoří, kolik uspoří je dáno mezním sklonem k úsporám (MPS) na AD má větší účinek zvýšení státních výdajů než změna daní. Tento daňový multiplikátor má tvar:
, kde r je míra daně z příjmů.
1.7. Vliv daní a vládních výdajů na ekonomickou aktivitu
1.8. Ekonomické důsledky vládního dluhu
Délka rozhodovacího procesu je podstatně nižší u monetární politiky než u fiskální. Monetární politice se trh a tržní subjekt přizpůsobují rychleji než když mají reagovat na účinky fiskální politiky.
Cyklický deficit je vyrovnán přebytky z období hospodářského rozmachu, takže je k ekonomice neutrální. Strukturální deficit snižuje v dlouhém období investiční výdaje (v důsledku vytěsňovacího efektu) a může být zdrojem inflace.
Fiskální politika má vliv i na posun agregátní nabídky. Snížení daní může vyvolat dvě různé situace. V každém případě se zvýší příjmy domácností. Ale v prvním případě zvýšení daňových sazeb vyvolá u domácností větší zájem o práci. Lidé začnou víc pracovat. Tento fakt zvýší agregátní nabídku. Ve druhém případě budou mít lidé vyšší příjmy, tím se budou cítit bohatší a omezí práci. Agregátní nabídka poklesne.
Krátkodobé účinky (expanzivní) fiskální politiky. Agregátní poptávka je v poli, kdy jsou v ekonomice nevyužity výrobní faktory. Zde se daří zvyšovat reálný produkt bez velkého zvýšení cenové hladiny. V poli, kdy se ekonomika blíží potenciálnímu produktu se spíš daří úspěšně zvyšovat hladinu cen.
Dlouhodobé účinky rozpočtové politiky. V dlouhém období s růstem agregátní poptávky souvisí krátkodobý růst nominálního produktu. Na tento růst reaguje poptávka po penězích, čímž dojde ke zvýšení úrokových sazeb a tím k omezení investic. Dochází k procesu vytěsnění. Situace, kdy vládní rozpočtové výdaje snižují soukromé investiční výdaje. Tím vlastně také konkurují v investicích soukromým investorům. Vzroste cenová hladina, reálné i nominální úrokové míry (nevrátí se na svou původní úroveň jako v monetární politice). Úroveň produktu a zaměstnanosti se nemění.
1.6. Fiskální politika v modelu multiplikátoru
Multiplikační efekt státních nákupů výrobků a služeb. Výdaje státních orgánů jsou součástí agregátní poptávky. Růst rozpočtových výdajů zvyšuje agregátní poptávku, nikoliv ve stejném rozsahu jako výdaje, ale v rozsahu větším daném tzv. multiplikátorem státních výdajů. Tento multiplikátor je stejný jako investiční . Jiný je však multiplikační efekt čistých daní. Musíme brát v úvahu, že ne celá část příjmů domácností je použita na spotřebu. Domácnosti část uspoří. To znamená, že sníží-li se sazba daně z příjmů, zvýší se příjem spotřebitele. Ten však nespotřebuje celou částku, o kterou se příjem zvýší, ale jen část. Zbytek uspoří, kolik uspoří je dáno mezním sklonem k úsporám (MPS) na AD má větší účinek zvýšení státních výdajů než změna daní. Tento daňový multiplikátor má tvar:
, kde r je míra daně z příjmů.
1.7. Vliv daní a vládních výdajů na ekonomickou aktivitu
1.8. Ekonomické důsledky vládního dluhu
Délka rozhodovacího procesu je podstatně nižší u monetární politiky než u fiskální. Monetární politice se trh a tržní subjekt přizpůsobují rychleji než když mají reagovat na účinky fiskální politiky.
Cyklický deficit je vyrovnán přebytky z období hospodářského rozmachu, takže je k ekonomice neutrální. Strukturální deficit snižuje v dlouhém období investiční výdaje (v důsledku vytěsňovacího efektu) a může být zdrojem inflace.
1. FISKÁLNÍ POLITIKA, DEFICITY A VLÁDNÍ DLUH
1.1. Státní rozpočet
Fiskální politika je dalším nástrojem hosp. politiky vlády. Touto politikou má být ovlivňována ekonomika, regulován její chod a alespoň částečně odstraňovány negativní vlivy, které v ekonomice působí: Ke svému fungování používá fiskální (rozpočtová) politika několik nástrojů. Nejdůležitější je daňová soustava a státní rozpočet. Hlavními cíli fiskální politiky je ovlivňovat nabídku peněz v ekonomice a agregátní poptávku a tím tak nepřímo hýbat cenovou hladinou a mírou nezaměstnanosti.
Státní rozpočet. I stát jako organizace je hospodařící jednotkou. Svou činnost musí z nějakých zdrojů krý't. Účet státního rozpočtu je tvořen stranou příjmů a stranou výdajů. Příjmy státního rozpočtu tvoří především daně a různé správní poplatky (asi 90%). Strana výdajů je tvořena státními výdaji na potřebu vlády, investice, armádu, byrokratický aparát úředníků, parlament, speciální fondy, rozpočty orgánů místní správy, transfery ... Výše státního rozpočtu souvisí s daňovými sazbami. Cílem vlády by mělo být, aby byly obě strany (příjmy i výdaje) vyrovnány. Výše rozpočtu je schvalována každý rok parlamentem.
Jestliže je na konci roku bilance taková, že výdaje převyšují příjmy, vzniká deficit státního rozpočtu.
1.2. Fiskální deficity
Deficit státního rozpočtu vzniká když výdaje převažují nad příjmy. Rozlišujeme strukturální a cyklický:
Strukturální deficit vzniká například v důsledku opakované expanzivní politiky vlády. Když v roce s plnou zaměstnaností vláda vydá víc než přijme má strukturální deficit. Ten může být kryt státní půjčkou u komerčních bank, získáním prostředků operacemi na volném trhu peněz nebo emisí peněz ( kombinace fiskální politiky s monetární)
Cyklický deficit souvisí s hospodářským cyklem. Například v pěti po sobě jdoucích letech hospodaří stát se ztrátou; dalších šesti letech se ziskem. Ztráta předešlých pěti let je tedy kryta ziskem (přebytkem z šesti let posledních). Cyklický deficit je ukazatelem v jakém období hospodářského cyklu se ekonomika nachází. Odráží automatické změny v daních, státních výdajích. Opakovaným deficitem vzniká státní dluh. Strukturální deficit má vytěsňovací účinky.
Fiskální politika je dalším nástrojem hosp. politiky vlády. Touto politikou má být ovlivňována ekonomika, regulován její chod a alespoň částečně odstraňovány negativní vlivy, které v ekonomice působí: Ke svému fungování používá fiskální (rozpočtová) politika několik nástrojů. Nejdůležitější je daňová soustava a státní rozpočet. Hlavními cíli fiskální politiky je ovlivňovat nabídku peněz v ekonomice a agregátní poptávku a tím tak nepřímo hýbat cenovou hladinou a mírou nezaměstnanosti.
Státní rozpočet. I stát jako organizace je hospodařící jednotkou. Svou činnost musí z nějakých zdrojů krý't. Účet státního rozpočtu je tvořen stranou příjmů a stranou výdajů. Příjmy státního rozpočtu tvoří především daně a různé správní poplatky (asi 90%). Strana výdajů je tvořena státními výdaji na potřebu vlády, investice, armádu, byrokratický aparát úředníků, parlament, speciální fondy, rozpočty orgánů místní správy, transfery ... Výše státního rozpočtu souvisí s daňovými sazbami. Cílem vlády by mělo být, aby byly obě strany (příjmy i výdaje) vyrovnány. Výše rozpočtu je schvalována každý rok parlamentem.
Jestliže je na konci roku bilance taková, že výdaje převyšují příjmy, vzniká deficit státního rozpočtu.
1.2. Fiskální deficity
Deficit státního rozpočtu vzniká když výdaje převažují nad příjmy. Rozlišujeme strukturální a cyklický:
Strukturální deficit vzniká například v důsledku opakované expanzivní politiky vlády. Když v roce s plnou zaměstnaností vláda vydá víc než přijme má strukturální deficit. Ten může být kryt státní půjčkou u komerčních bank, získáním prostředků operacemi na volném trhu peněz nebo emisí peněz ( kombinace fiskální politiky s monetární)
Cyklický deficit souvisí s hospodářským cyklem. Například v pěti po sobě jdoucích letech hospodaří stát se ztrátou; dalších šesti letech se ziskem. Ztráta předešlých pěti let je tedy kryta ziskem (přebytkem z šesti let posledních). Cyklický deficit je ukazatelem v jakém období hospodářského cyklu se ekonomika nachází. Odráží automatické změny v daních, státních výdajích. Opakovaným deficitem vzniká státní dluh. Strukturální deficit má vytěsňovací účinky.
10.3. Diskuse o významu a účincích monetární a fiskální politiky
10.3. Diskuse o významu a účincích monetární a fiskální politiky
Keynesiánský typ hospodářské politiky. Státní orgány mají pružně reagovat na vývoj v hospodářství a korigovat plynule poruchy v ekonomice. Hlavním cílem hospodářské politiky je vysoký stupeň zaměstnanosti. Všichni lidé, kteří hledají práci a chtěli by pracovat, by práci měli najít. Stát by měl podporovat růst poptávky a doplňovat soukromé výdaje státními. Státní výdaje plynou ze státního rozpočtu, proto považují keynesiánci za nejdůležitější nástroj fiskální politiku (Teorie pevných cen).
Klasický názor. Stát by měl pouze vytvářet optimální podmínky pro fungování tržního mechanismu. Má stanovit dlouhodobá platná pravidla a maximálně omezit zasahování do tržního systému. Hlavní podmínkou je cenová stabilita (Teorie pružných cen). Ta umožňuje tržním subjektům chovat se racionálně a maximalizovat svůj prospěch. V období nestability cen dochází k inflaci, mění se hodnota peněz a subjekty ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Cenová stabilita a dobře fungující tržní mechanismus zajistí dostatečnou zaměstnanost. Cenové stabilitě stát napomáhá regulací nabídky peněz v souladu s růstem hospodářství (monetární politika).
Ekonomie strany nabídky. Jde o teorii, která zdůrazňuje hospodářská opatření, která ovlivňují agregátní nabídku (potenciální produkt). Zaměřují se především na míru zdanění. Podle jejich názoru snížení daňových sazeb povede ke zvýšení nabídky výrobních faktorů a ke zvýšení celkového produktu. Podle Arthura Laffera může snížení daňových sazeb vést ke zvýšení příjmu z daní.
10.4. Rozlišení účinků expanzivní fiskální a monetární politiky v krátkém a dlouhém období
10.5. Kombinace fiskální a monetární politiky
viz. Fiskální politika, deficity a vládní dluh
10.6. Důchodová politika
Zpomalit růst cenové hladiny lze omezením nabídkových šoků v podobě růstu nominálních mzdových sazeb. Jde o protiinflační důchodovou politiku, která má různé formy:
• zmrazení mezd na základě zákonného opatření vlády, kdy jsou zakázány jakékoli mzdové úpravy
• limity růstu mezd
• dobrovolná omezení růstu mezd jako výsledek vyjednávání zaměstnavatelů a pracovníků pod vlivem vládních doporučení
Předností důchodové politiky je snížení inflace bez růstu nezaměstnanosti a poklesu produktu. Výhrady: regulace mezd omezuje efektivnost alokace výrobních faktorů; jsou-li příčiny inflace v poptávkových a nabídkových šocích, pak je důchodovou politikou inflace pouze potlačena (oddálena).
Keynesiánský typ hospodářské politiky. Státní orgány mají pružně reagovat na vývoj v hospodářství a korigovat plynule poruchy v ekonomice. Hlavním cílem hospodářské politiky je vysoký stupeň zaměstnanosti. Všichni lidé, kteří hledají práci a chtěli by pracovat, by práci měli najít. Stát by měl podporovat růst poptávky a doplňovat soukromé výdaje státními. Státní výdaje plynou ze státního rozpočtu, proto považují keynesiánci za nejdůležitější nástroj fiskální politiku (Teorie pevných cen).
Klasický názor. Stát by měl pouze vytvářet optimální podmínky pro fungování tržního mechanismu. Má stanovit dlouhodobá platná pravidla a maximálně omezit zasahování do tržního systému. Hlavní podmínkou je cenová stabilita (Teorie pružných cen). Ta umožňuje tržním subjektům chovat se racionálně a maximalizovat svůj prospěch. V období nestability cen dochází k inflaci, mění se hodnota peněz a subjekty ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Cenová stabilita a dobře fungující tržní mechanismus zajistí dostatečnou zaměstnanost. Cenové stabilitě stát napomáhá regulací nabídky peněz v souladu s růstem hospodářství (monetární politika).
Ekonomie strany nabídky. Jde o teorii, která zdůrazňuje hospodářská opatření, která ovlivňují agregátní nabídku (potenciální produkt). Zaměřují se především na míru zdanění. Podle jejich názoru snížení daňových sazeb povede ke zvýšení nabídky výrobních faktorů a ke zvýšení celkového produktu. Podle Arthura Laffera může snížení daňových sazeb vést ke zvýšení příjmu z daní.
10.4. Rozlišení účinků expanzivní fiskální a monetární politiky v krátkém a dlouhém období
10.5. Kombinace fiskální a monetární politiky
viz. Fiskální politika, deficity a vládní dluh
10.6. Důchodová politika
Zpomalit růst cenové hladiny lze omezením nabídkových šoků v podobě růstu nominálních mzdových sazeb. Jde o protiinflační důchodovou politiku, která má různé formy:
• zmrazení mezd na základě zákonného opatření vlády, kdy jsou zakázány jakékoli mzdové úpravy
• limity růstu mezd
• dobrovolná omezení růstu mezd jako výsledek vyjednávání zaměstnavatelů a pracovníků pod vlivem vládních doporučení
Předností důchodové politiky je snížení inflace bez růstu nezaměstnanosti a poklesu produktu. Výhrady: regulace mezd omezuje efektivnost alokace výrobních faktorů; jsou-li příčiny inflace v poptávkových a nabídkových šocích, pak je důchodovou politikou inflace pouze potlačena (oddálena).
10.2. Cíle a nástroje makroekonomické politiky
10.2. Cíle a nástroje makroekonomické politiky
V tržní ekonomice je úkolem státu především zajistit maximální efektivnost v alokaci výrobních faktorů, ovlivňovat rozdělení důchodů a stabilitu hospodářského vývoje. Rozdělování důchodu je důležité, protože již ze samotné definice trhu a ekonomiky vyplývá, že ekonomika nebere na nikoho žádný ohled, např. sociálně slabší jedince. Na trh přicházejí subjekty s cílem maximalizovat užitek, zisk, ... ale existují ve společnosti i jedinci, kterým není dáno schopnosti, aby na trhu mohli obstát. Nemluvě o situacích, kdy je v ekonomice například nedobrovolná nezaměstnanost, různé katastrofy, ... Takovými bližšími cíli je dlouhodobá zaměstnanost, nízká cenová hladina, rovnoměrný ekonomický růst a vyrovnaná platební bilance.
Aby mohl stát dostát své politiky, potřebuje k tomu určité nástroje:
monetární politika - nástroje monetární politiky tvoří emise peněz, operace na volném trhu, politika povinných minimálních rezerv, regulace diskontní sazby těmito nástroji vláda působí na nabídku peněz, úrokové míry, a tak ovlivňuje investiční výdaje, agregátní poptávku a nabídku a v konečném důsledku zaměstnanost a cenovou hladinu. Kromě toho také nezanedbatelně působí na platební bilanci země a měnový kurs, což se také projeví ve změnách cen a úrovni zaměstnanosti.
fiskální politika je úzce spojena s rozpočty vlády a státních orgánů. Tím jak subjekty mění jejich použití ovlivňují agregátní poptávku. Fiskální politika se skládá ze dvou částí. Příjmy státu, které tvoří především daně, cla, poplatky. Druhou stranu tvoří výdaje jednotlivých rozpočtů.
důchodová politika - jí stát působí na mzdy a ceny. Určuje výši zdanění, regulované mzdy a ceny, patří sem i např. různé dohody firem s odbory o přírůstcích mezd a cen. Stát se snaží vytvořit odborům a firmám stejné podmínky pro jednání, aby se zvýšila pružnost cen výr.
vnější obchodní a měnová politika (VOMP) - jí stát reguluje toky výrobků a služeb, které plynou přes hranice státu. K tomu používá různých přímých nástrojů (cla, kvóty, dovozní přirážky, neviditelné překážky dovozu) a nepřímých nástrojů (intervence na devizových trzích, opatření monetární a fiskální politiky). Vnější měnovou politikou stát reguluje měnové kursy, a tak působí nejen na toky výrobků a služeb, které plynou přes hranice, ale i na příliv a odliv kapitálu. Všechna tato fakta mají nakonec vliv na cenovou stabilitu, zaměstnanost a růst národního hospodářství. Primárně je tato politika zaměřena na zajištění rovnovážných stavů se zahraničím.
V tržní ekonomice je úkolem státu především zajistit maximální efektivnost v alokaci výrobních faktorů, ovlivňovat rozdělení důchodů a stabilitu hospodářského vývoje. Rozdělování důchodu je důležité, protože již ze samotné definice trhu a ekonomiky vyplývá, že ekonomika nebere na nikoho žádný ohled, např. sociálně slabší jedince. Na trh přicházejí subjekty s cílem maximalizovat užitek, zisk, ... ale existují ve společnosti i jedinci, kterým není dáno schopnosti, aby na trhu mohli obstát. Nemluvě o situacích, kdy je v ekonomice například nedobrovolná nezaměstnanost, různé katastrofy, ... Takovými bližšími cíli je dlouhodobá zaměstnanost, nízká cenová hladina, rovnoměrný ekonomický růst a vyrovnaná platební bilance.
Aby mohl stát dostát své politiky, potřebuje k tomu určité nástroje:
monetární politika - nástroje monetární politiky tvoří emise peněz, operace na volném trhu, politika povinných minimálních rezerv, regulace diskontní sazby těmito nástroji vláda působí na nabídku peněz, úrokové míry, a tak ovlivňuje investiční výdaje, agregátní poptávku a nabídku a v konečném důsledku zaměstnanost a cenovou hladinu. Kromě toho také nezanedbatelně působí na platební bilanci země a měnový kurs, což se také projeví ve změnách cen a úrovni zaměstnanosti.
fiskální politika je úzce spojena s rozpočty vlády a státních orgánů. Tím jak subjekty mění jejich použití ovlivňují agregátní poptávku. Fiskální politika se skládá ze dvou částí. Příjmy státu, které tvoří především daně, cla, poplatky. Druhou stranu tvoří výdaje jednotlivých rozpočtů.
důchodová politika - jí stát působí na mzdy a ceny. Určuje výši zdanění, regulované mzdy a ceny, patří sem i např. různé dohody firem s odbory o přírůstcích mezd a cen. Stát se snaží vytvořit odborům a firmám stejné podmínky pro jednání, aby se zvýšila pružnost cen výr.
vnější obchodní a měnová politika (VOMP) - jí stát reguluje toky výrobků a služeb, které plynou přes hranice státu. K tomu používá různých přímých nástrojů (cla, kvóty, dovozní přirážky, neviditelné překážky dovozu) a nepřímých nástrojů (intervence na devizových trzích, opatření monetární a fiskální politiky). Vnější měnovou politikou stát reguluje měnové kursy, a tak působí nejen na toky výrobků a služeb, které plynou přes hranice, ale i na příliv a odliv kapitálu. Všechna tato fakta mají nakonec vliv na cenovou stabilitu, zaměstnanost a růst národního hospodářství. Primárně je tato politika zaměřena na zajištění rovnovážných stavů se zahraničím.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)